načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zlatými brýlemi - Jan Herben

Zlatými brýlemi

Elektronická kniha: Zlatými brýlemi
Autor:

Kritikou ceněný výbor z drobných próz klasika českého realismu přináší povídky ze Slovácka, sestavené do osobité kroniky charakterů a osudů svérázných obyvatel Staré Vsi z konce ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  65
+
-
2,2
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 103
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-902-3542-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kritikou ceněný výbor z drobných próz klasika českého realismu přináší povídky ze Slovácka, sestavené do osobité kroniky charakterů a osudů svérázných obyvatel Staré Vsi z konce 19. století. Jan Herben, klasik českého realismu a vesnické prózy, se v nich představuje jako mistrný znalec prostředí a dovedný literární tvůrce, zvláště vyzvedávaný pro svůj barevný styl a jazyk.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JAN HERBEN

ZLATÝMI BRÝLEMI

2011

výbor z próz



Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihyne

smí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez

předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy

bude trestně stíháno.

Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně

nabyla a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanovenémautor

ským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívatpou

ze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné

užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování,úpra

vách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebojakémko

liv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je

zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo

celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor

dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Jeza

kázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do

technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případněomezu

jí rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet

či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.

Cover © Richard Procházka, 2011

© Carpe diem, 2011

www.carpe.cz

Made in Moravia, Czech Republic, EU

ISBN 978-80-87195-67-3




7 ZLATÝMI BRÝLEMI

BĚŽÍM DOMŮ

Běžím domů, a má mladost běží mi naproti.

Vůz jede zdlouhavou cestou pod svahem, a já chodníkem nadběhl jsem k větřákům. Má mladost běží mi naproti do kopce – je milá, sladká, třebas neklidná. Vpíjím lačnýma očima do sebe ten kousek kraje, který se kol dědiny prostírá přede mnou.

Mladost moje otevřela své dětské oči a vrhla na mne pohledlítostivý, vyčítavý a pohled ten mluvil: Ej, synečku, změnil ses. Již není tvá hlava plna bezstarostné svévole, srdce ztratilo oheň ipravdivost. Bylo ti líp, když jsi nosíval za kloboukem voničku zmuškátu, když ti šili vyšívanou košilku a kupovali kordovanky scinkavými podkovkami. Máš v hlavě přehršle cizích slov a srdce tvé nebije přirozeně. Jsi už učeným člověkem...

Objal jsem svou mladost a udusil jí výčitky na rtech.

Scházíme spolu od větřáků k dědině.

Vidím kostel; bílý, čistý kostelík s malinkými okny atmavomodrou střechou. Když dávali zvony na novou věž, byl jsem právěministrantem. Tenkrát jsem začal zvonit malým i velkým svátečním zvonem. Umíráčkem však jsem nesměl, a – já bych nechtěl podnes, abych pomáhal k slzám spolubratří svých! Zato tím velkým zvonem chtěl bych vždy volat na velkou mši osvěty. Té záliby nepozbyl jsem od doby ministrantství. Zvonit proti mračnům je pověra;zvonit proti duševním mračnům jistě není.

Kolem kostela je hřbitov. U hřbitova chybí však již velkábřakyně blízko bašty, ve které v noci sedávali vrátní. Je jí škoda. Tam na hřbitově pod nízkým akátem leží mnoho vrstevníků a vrstevnic, s kterými jsme se měli rádi, ještě než jsme chodili do školy.

Z rodiny naší odpočívá tam tříletá sestřička a bratříček, kterého jsem neznal. A přece vidím je v duchu oba, jak mne pozdravují a vítají.

Jdeme kolem cihelny vedle vrb – ba ne vrb, již jsou tam ovocné stromky nasázeny. Tam jsme pásávali husy a kladli pod vrbami oheň. – Potkáváme již lidi; poznávají mě a nepoznávají, ale všichni pozdravují: „Pochválen buď Ježíš Kristus – pěkně vítám.“ Říká se JAN HERBEN 8 zde Na drahách. Tady vjíždíme do dědiny. Už jsme v chalupách, a ty chalupy znám všecky. Jen některá má novou střechu nebo komín. Hledí na mne zasmušile, teskně a přece vlídně svými starýmidrobnými okny. V jedněch je plno muškátů, bazalek, fialek a rozmarýny, jiné jsou prázdné, tupé, bezvýznamné. Právě jako lidské oči. A již se blížíme k našemu. Hle, bílá chaloupka s modrou střechou, před ní dvě hrušky a jabloň, stranou studně na trávníku, který se táhne pod humna až k jezírku. Na něm stáda husí.

A kam hledím, srdce mého výskne kus,

má mladost ze všech koutů vstříc mi letí,

má duše cítí mládí lehký klus...

Mívali jsme kdysi výklenek přede dveřmi. Bývalo tak v celédědině. A v tomto výklenku, kterému se říkalo žudr, bývaly v neděli besedy. Babičky a sousedky chodívaly k nám střídat tajemství. Bylo u nás Bratrstvo svatého růžence a naši stařeček byli „otcem růže“. A tak se u nás tajemství i jiných vystřídalo mnoho a mnoho anejedno vypravování jsem si odtud navždy zapamatoval.

Seskočil jsem s vozu. Políbil jsem všem ruku, ale usednoutnemohu. Musím vidět napřed všechny koutky, otevřít stolky, vkročit do zahrady za domem – a teprve blažen usedám mezi zahrádky, kde se někdy ten žudr klenul.

Viděl jsem výstavné paláce měst, vím, že jinde ve světě lidé žijí líp, i moudřejší a vzácnější jsou než tito moji drazí a toto rodné hnízdo moje, a přece toto hnízdo zde nade vše miluju. Tak člověkmiluje vlast i chudou, zuboženou, kdyby všecky krásy a dary světaobklopovaly jej v cizině.

Je večer. Tichý červencový večer. Lidé se vracejí z polí, svítí a zvoní kosami, děti ženou husy z napásení, někde zpívají děvčata tesklivou melodii. Teď proniklo ke mně několik zlomků, srdečných, stěžujících si:

Ešče sú hajníci,

co háj hlídat budú;

ešče sú šohajci,

co k nám chodit budú... ZLATÝMI BRÝLEMI

Zpěv zanikl ve vsi, a již nic nedovede přerušit jakési tajuplné šero a posvátné ticho po práci. Člověku je sladko. Již dávnoodzvonili Anděl Páně, ale já ještě sedím, pozoruji měsíc a hvězdy, jak se odrážejí v jezírku.

Sedám v duchu i pod tebe, ty starý topole, na břehu jezírka. Ve tvém stínu jsem sníval jako chlapec o své budoucnosti – kdybych byl velkým pánem, kdybych vysvobodil princeznu ze zakletého zámku... Dnes usedám v tichu večerním pod tebou a zase všechno bezstarostné dětství vrátilo se mi na mysl, moji druhové, sousedé, stará škola, hry i ta nevázanost a zvůle chlapecká.

1882


JAN HERBEN 10

BEN AKIBA

Byl krásný začátek jara. Teplý větřík zavanul teprve jako na

zkoušku, a již vracelo se k nám ptactvo, pole začala seprozelenávati a na návsi ozval se ruch. Tehdy přijel jsem domů. Strýc Filip

Minářík zpozoroval zajisté ze svého větřáka nad dědinou, že se

blíží ke Staré Vsi naložený vůz. Vyšel na schody a porozuměv, co

to, vrátil se asi opět do šalandy a poznamenal do kalendáře: „Dnes

dne 26. dubna študent Jan Herben dojeli dom až z Prahy. Vezl jich

mladý Mikšán s jedním koněm.“

Druhého dne sedím mezi zahrádkami. Ani jsem nezpozoroval, že se někdo přiblížil až k samým vrátkům. Zatím to strýc Mikuláš Kašuba s vnoučetem na ruce a za nimi v patách pes Strakoš,kteroužto mrchu pamatuji ještě ze svých košilatých let. Strýc Kašuba, jak by se u nás řeklo, „sú chlap vysokej, že by s něma mohl ořechy rážet“ (v Čechách by se řeklo, že Pánbu naň ztratil míru), „sú kosť a kůža sice, ale svalnatej a ramenatej. Narodili se v ten rok, covyhořel horní konec Staré Vsi, to jest roku 1829“. V tváři Kašubově hlavní rys je otevřenost, klid a nebojácnost; znamenati v některých tazích kolem úst jako něco nedůvěřivého, skeptického, snad ipodšitě liščího, ale přímý úmysl a jistota v každém slově jsou nade všecko. Nebojí se, že slovem urazí; není rozpačit ve společnosti vyšší, nýbrž bude právě tak klidně mluviti s milostpánem, se správcem, s panáčkem jako s chudým vandrovním, hadrlákem a kolomazníkem. Nikdy nejde s hlavou sklopenou ani s tváří zamračenou.

Octnuv se u zahrádek, strýc Kašuba zakašlal. Pozdvihl jsem oči.

„Lele, pěkně vítám doma,“ podává mi ruku již přes branku, než jsem otevřel. „Vy teda jako laštůvky nesete nám jaro? No šak je ho potřeba. Tak to Vy? Já pořád už z dálavy hen (tamto) povídám si, keho to ale u Herbeňů majú, co tam sedí? Bylo vidět enom klobúk! Podívej se, Jozífku,“ mluví ke vnoučeti, stavě kluka asi tříletého na lavičku mezi zahrádkami, „to sú pán až z Prahy.“

Kluk uměl už běhati, ale stařečkovi nestačil. Proto stařeček nesl ho v náručí. Když jsem mu takto byl představen, kluk nechtěl zrukou. Chytl stařečka kolem krku.



Jan Herben

JAN HERBEN


7. 5. 1857 - 24. 12. 1936

PhDr. Jan Herben byl český politik, novinář, spisovatel a historik.

Studoval na Slovanském gymnasiu v Brně, kde v roce 1878 maturoval. Rodina z něho chtěla mít kněze, ale Herben místo toho na FF UKF v letech 1878-1883 absolvoval historii, zeměpis a češtinu. Byl žákem Tomka, Golla a Rezka. Velký vliv na něj měl Jan Gebauer a Tomáš Garrigue Masaryk.

Na přelomu století konvertoval k protestantství.

V roce 1892 se oženil s Bronislavou Foustkovou, příležitostnou spisovatelkou.

V letech 1885-1886 byl novinářem Národních listů. Julius Grégr ho však propustil za podporu odpůrců tzv. Rukopisů. Na Vánoce 1886 založil čtrnáctideník Čas, list realistů (Kaizl, Kramář, Masaryk), který měl sice málo čtenářů, ale byl poměrně vlivný. V roce 1889 se Čas přeměnil na týdeník.

V letech 1894-1906 byl vlastníkem Času, který dotoval z vlastních prostředků. Od roku 1895 vycházela Knihovnička Času a od roku 1896 beletristická příloha Besedy Času. Herben objevil Petra Bezruče a Jana Karafiáta, autora Broučků. V roce 1901 se Čas přeměnil na deník. V roce 1915 byl Čas zastaven. Herben pak krátce vydával Novinu a od roku 1917 se vrátil do Národních listů. V letech 1918-1920 byl redaktorem satirického časopisu Nebojsa. V letech 1925-1927 byl redaktorem Lidových novin.

V roce 1905 ho Emanuel Chalupný obvinil z defraudace, za což byl vyloučen ze strany. Na sjezdu byl ale rehabilitován. Od roku 1907 vydával sebrané spisy.

Za války byl členem Maffie. V roce 1918 působil v Národním výboru, pak v Revolučním národním shromáždění. V letech 1920-1925 byl senátorem za národní demokracii. Od roku 1925 byl člen Národní strany práce (hradní strana, která měla konkurovat národní demokracii), za kterou byl v roce 1927 zvolen do pražského ústředního zastupitelstva a v roce 1928 byl zvolen do českého zemského zastupitelstva. Od roku 1930 byl národním socialistou.

Zemřel v Praze a je pohřben na Olšanech. Jeho synem byl Ivan Herben.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist