načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zlatý Texas - Patrik Strohbach

Zlatý Texas

Elektronická kniha: Zlatý Texas
Autor:

Čtyři dobrodruzi na cestě po Texasu. Nikdy se neviděli, ani se neznají, cíl jejich cesty je však společný – starý španělský poklad. Mladý lovec bizonů Paddy Sackett, jenž je pouze ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Santini
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 256
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-880-1430-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Čtyři dobrodruzi na cestě po Texasu. Nikdy se neviděli, ani se neznají, cíl jejich cesty je však společný – starý španělský poklad.

Zařazeno v kategoriích
Patrik Strohbach - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


Zlatý Texas

Patrik Strohbach

Z eského originálu Zlatý Texas č

Odpov dná redaktorka Jana Pátkováě

Grafická úprava Jana Pátková

Vydalo nakladatelství: Pátková Anna – Santini 1. 7. 2015

eknihysantini.cz

Vydání první

ISBN 978-80-88014-30-0 (pdf)

ISBN 978-80-88014-20-1 (epub)

ISBN 978-80-88014-23-2 (ti t ná)š ě

ISBN 978-80-88014-73-7 (mobi)

3


Věnováno mé rodině za celoživotní

podporu, mým skvělým přátelům

Petrovi, Barči a Pavlovi a mé

jedinečné přítelkyni Danči, za její

neustálou přízeň, bez které by tahle

kniha nemohla vzniknout.

4


Obsah

Nečekané setkání...................................................7

Dědička................................................................17

Zlatá horečka.......................................................22

Zajatec.................................................................29

Přesně na čas.......................................................35

Zrádný útěk..........................................................41

Na výzvědách.......................................................47

Pravá tvář.............................................................52

Výprava začíná.....................................................60

Divoká noc...........................................................65

Nové síly..............................................................71

Rudé údolí............................................................77

Poprask v Candellu...............................................83

Vloupání...............................................................89

Nevítaná návštěva.................................................95

Doupě banditů...................................................100

Odříznutí...........................................................106

Výstřel do ticha..................................................112

5


Zpátky na cestě..................................................117

Nečekaná šance..................................................123

První zářez.........................................................129

Krvavá odplata...................................................136

Zběsilý úprk.......................................................141

Vlak spásy..........................................................147

Konečné zúčtování.............................................153

Porážka nepřítele...............................................158

Setkání...............................................................162

Nová překážka pro Kerba...................................166

Španělský poklad...............................................172

Velké finále........................................................176

Epilog.................................................................182

6


Nečekané setkání

(Paddy)

Byl to normální den jako každý jiný. Vracel jsem se

ze   svého   lovu   na   bizony   bez   jediné  k ůže   a   chtěl

jsem   spláchnout   svůj   žal   nad   neúsp ěchem

nějakými panáky whisky.

Unaveně   jsem   přijel   k dlouhému   bidlu   před

saloonem, kde jsem zastavil koně a pomalu sesedl.

Všechno mě bolelo.

Posunul jsem si černý stetson hlouběji do zátylku,

abych   lépe   viděl.   Slunce   už   pomalu   zapadalo   a

poslední paprsky mne pálily na krku.

Rozrazil   jsem   lítací   dveře   a   se   zívnutím   vešel

dovnitř.   V kr čmě  u ž  bylo   docela   dost   lidí.   Nebylo

divu,   začínala   noc.   To   všechny   podniky   ožívaly.

Zvláště   pak   ty   v Candellu.   Kovbojové   propíjí   své

vydřen é   peníze,   strhne   se   rvačka,   padne   pár

výst řel ů. Takhle to tu chodí normálně každý večer.

Přistoupil   jsem   k barovému   pultu   a   poručil   si

panáka   kořalky.   Plešat ý  barman   nevrle   přikývl   a

7


sáhl na pult pro skleničku. Postavil ji přede mě a

vrchovatě ji naplnil alkoholem.

Chvíli  jsem   prsty  kroužil  kolem  ní,  než  jsem  ji  do

sebe   kopnul.   Poté   jsem   si   vyžádal   ještě   jednu.

Zrovna jsem ji chtěl vypít, když se vedle mě postavil

malý  mužík   s potrhaným   kloboukem,   rozepnutým

ko žen ým kabátem a zarostenou tváři. Vypadal spíše

legračně,   zvlášťě   pak   s úsměvem,   kterým   mne

po častoval.

„Co   mi   chcete?“   zeptal   jsem   se   jedovatě.   „Nemám

náladu si s někým povídat.“

„Dívám se, jak hltáte tu pakárnu,“ zasmál se stařík.

Odhadoval   jsem,   že   mu   může   být   něco   přes

šedesát.

„Jenom tohle?“ nechápal jsem.

„Mohl   byste   mi   taky   jednoho   objednat,“   zaprosil

zálesák.

„Proč  bych   to   dělal?“   zeptal   jsem   se   s úšklebkem.

Ten chlap se asi zbláznil.

„Bohatě V ám  to vrátím,“  odvětil  traper.  Významně

při tom mrknul.

Neubránil jsem se smíchu. „Chcete mě obdarovat za

jednoho pitomého panáka whisky?“

„Ano.“

Znovu jsem se zachechtal. „Tak to si nechám líbit.

Barmane, jednu whisky na mě!“

„Mockrát díky, meššúrs.“

8


„Umíte   nějaký  indiánský  jazyk?“   napadlo   mě.   Ani

nevím, proč mě to tak zajímalo, ale musel jsem se

zeptat.   Možná  to   bylo   z toho,  že   už  na   mě  začal

působit vypitý alkohol.

„Tak trochu. Vyrůstal jsem s nimi.“

„No, to je přece fuk,“ máchl jsem rukou. „Co po mě

chcete?“

Mužík   se   usmál   a   podrbal   si   neupravené  vousy.

„Potřebuju parťáka.“

Trhl jsem se sebou. „Parťáka na co?“

„Na dobrodružství, které by vám vyneslo tolik zlata,

že byste si mohl odkoupit celé tohle prašivé m ěsto.“

„Vy jste se zbláznil, chlape!“ potřásl jsem nevěřícn ě

hlavou. „Co chcete dělat? Vykrást banku?“

Stařík se pobaveně zasmál. „Ale vůbec ne, meššúrs.

Něco mnohem lepšího. Španělský poklad. Ztratil se

před   dvěma   stoletími   a   nyní  se   znovu   našel.   Ale

pššt!“ Významně si položil ukazováček na rty, aby

zd ůraznil jak tajná ta zvěst je.

„Běžte si tropit blázny z někoho jiného!“ osopil jsem

se na něj, prudce bouchnul prázdnou skleničkou o

pult a pokračoval ostrým tónem. „Já se živím lovem

bizonů a mavericků. Není to bůhv íjak dobrá práce,

ale   na   jídlo,   nocleh   a   vodu   to   stačí.   A   teď   mě

omluvte.   Půjdu  spát.  Už  jsem   tu  ztratil  dost  času

tlacháním o nesmyslech.“

Pravačkou   jsem   vytáhl   stříbrnou   minci   z kapsy   a

podal   ji   barmanovi.   Zálesák   na   mě  vyjeveně  z íral,

9


jakobych mu já tvrdil, že vlastním zlatý d ůl.

Je to šílenec, který žije v nějaké pohádce, pomyslel

jsem si trpce.

Prudce jsem se otočil a odkráčel ven z hospody.

Jelikož   hotely   byly   plné,   musel   jsem   přespat   ve

st áji. Doufal jsem, že mi to místní st ájník za nějaký

ten   dolar   dovolí.   Jestli   ne,   odjedu   se   vyspat   do

pr érie, i když tam se potulují bandité a indiáni. Moc

klidný bych tam asi nebyl.

Spatřil   jsem   dřev ěný   srub   s vývěsn ím   štítem,   na

kterém   stálo:   STÁJ   FREDA   CORCORANA.   Zevnitř

se do potemnělé ulice linulo světlo petrolejky.

Zaklepal   jsem   na   dřev ěný   r ám,   abych   stájníka

nevyděsil, přesto sebou muž lehce škubl.

„Ach,   to   jste   vy,“   vydechl  úlevou.   Opřel   polámané

ko ště   o   jeden   z boxů   a   oprášil   si   ruce.   „Co   si

přejete, pane?“

„Nemám, kde ulehnout,“ vysvětlil jsem mu. „Myslel

jsem, že za stříbr ňák byste mi dovolil přespat tady.“

Stařík   se   poškr ábal   na   zádech.   „To   není  problém,

pane. Jestli Vám nevadí,  že ty herky hýkají celičkou

noc, tak tu můžete klidně z ůstat.“

„Mockrát   díky,“   řekl   jsem   a   hodil   mu   slíbenou

minci. Stájník ji obratně chytil, načež zmizela v jeho

kapse. Zachechtal se, zakroutil hlavou a s veselou

10


náladou opustil stáj.

Chystal   jsem   se   zrovna   zalehnout   na   jedné

hromádce sena, když jsem zaslechl sotva slyšitelný

šramot. Byl skoro nepostřehnutelný, avšak k mým

uším dolehl.

Prudce   jsem   se   otočil,   levička   hrábla   do   pouzdra,

aby   tasila   revolver.   Zrovna   jsem   jím   mířil   na

neznámého vetřelce, pak jsem jej však poznal.

„Co tu, sakra, děláte?“ osopil jsem se na tu osobu.

Byl   to   opět   ten   otravný   z álesák   ze   saloonu.

„Sledujete mě?“

„Co Vás nemá!“ rozhodil muž rukama v obranném

gestu. „Jen jsem se chtěl přesvědčit, že budete mít,

kde spát!“

Pokynul jsem hlavní coltu směrem ke dveřím. „Už

to   víte.   A   teď  zmizte!“   zarazil   jsem   zbraň  zpět   do

pouzdra a otočil se k traperovi zády. To jsem však

neměl   dělat,   neboť  to   byl   moment,   na   který  onen

muž úpěnlivě čekal.

Když jsem s tím vůbec nepočítal, praštil mne něčím

tvrdým do hlavy. Ta rána mě ochromila a srazila do

kolen.   Zmocňovaly   se   mě  mrákoty   a  nemohl   jsem

tomu nijak zabránit. Pak jsem upadl do bezvědomí.

Když jsem se probral, ze všeho nejdřív jsem zavrtěl

hlavou,   abych   aspoň   trochu   ztlumil   tu

nepříjemnou,   tepající  bolest.   Poté  jsem   se   opatrně

11


posadil a snažil se zaostřit zrak.

Ležel   jsem   na   tvrdé  pryčně ze   tří  stran   obklopené

st ěnou,   zepředu   na   mě   koukaly   železné   mříže.

Malou  škv írou,   sloužící  jako   okno   dovnitř  proudil

studený vzduch.

Snažil   jsem   si   rozpomenout,   co   se   stalo   předešlé

noci.   Chystal   jsem   se   ulehnout,   když  mě  omráčil

ten prďola. Ale co dělám ve vězení?  Že by mě udal?

Ale   za   co?   Nic   jsem   neudělal   a  živil   se   poctivou

prací.

Vtom jsem zaslechl šramot, načež se otevřely dveře

naproti mé cely. Objevil se v nich šerif po boku toho

malého skrčka.

„Tak   tady   ho   máte,“   pronesl   zástupce   zákona

lhostejně a mávl rukou směrem ke mně.

„Nezlobil moc?“ zachechtal se zálesák pod vousy.

„Jak   vidíte,   tak   ne,“   odvětil  šerif   opět   znuděným

tónem.   „Spal   jsem   v kanceláři   a   ten   bandita   byl

krotký jako beránek.“

„Bandita? To je omyl! Já jsem přece...“

„Mlč“   odsekl   traper.   Z hodného,   nevinného   děduly

se rázem stal nebezpečný chlápek. To jsem dokázal

rozlišit. Byl jsem na Západě u ž dlouho. 

Chytil jsem se mříží a zoufale pozoroval vyvíjej ící se

rozhovor.

„Tak   co   s ním   uděláme?“   zeptal   se  šerif.   Bylo   na

něm vidět, jak moc chce mít tuhle záležitost rychle

z krku.   A   zálesák   to   věděl.   Hodlal   toho   patřičně

12


využít.   To   jsem   mu   mohl   vyčíst   z jeho  šibalského

úsměvu.

„Já bych věděl,“ vyhrkl ze sebe najednou.

„Sem s tím!“

Dejte   mi   ho.   Potřebuju   někoho   na   cesty.   Jsem

po řád   sám   a   všude   se   toulá   tolik   psanců   nebo

rudochů.  Člověku se hodí pomocná ruka.“

„Co když se pokusí uprchnout?“

„Tak  ho  odprásknu  nebo  na  něj vyhlásíte pátr ání.

Všechny   texaské   š erify   a   nějaké   federální

marshally. Hned si to rozmyslí.“

„Ať   je   po   vašem,“   sykl   zástupce   zákona   nevrle.

„Pojďte sepsat kauci.“

Věděl   jsem,  že   je   konec  životu,   který  jsem   vedl   a

sv ým   způsobem   měl   i   rád.   Nyní   jsem   byl   podle

zákona povinen dělat tomu ničemovi partnera, než

dokud   nesvolí,   abych   se   mohl   vydat   opět   svou

vlastní cestou. Obávám se, že to nebude nijak brzy.

Kolem   poledne   mě   š erif   propustil.   Prošel   jsem

úzkou   chodbou   a   ocitl   se   v nevelké   kanceláři

zástupce zákona.

„Smím   se   zeptat,   za   co   jste   mě  zavřel?“   Procedil

jsem mezi zuby při odchodu.

„Napadení,   ohrožen í,   nedovolené  zbrojení,   bla   bla

bla,“ zívnul šerif. „Mám pokračovat?“

13


„Nenamáhejte   se,“   zašklebil   jsem   se.   Tenhle   muž

s hv ězdou nebyl nic jiného než povaleč. Místo, aby

dělal svou práci pořádn ě, sedí tu na zadku a popíjí

lacinou whisky.

Poté jsem se natáhl pro svůj revolverový opasek i se

zbraní, která le žela na dřev ěném stole. Šerif si toho

ani   nevšimnul,   místo   toho   si   lokl   z malého

hliněného hrníčku a hlasitě zatřepal hlavou.

Vyšel   jsem   na   verandu.   Jako   první  jsem   protáhl

ztuhlé svaly. Slunce už st álo vysoko nad obzorem a

nemilosrdně  pražilo   okolní  krajinu.   Sešel   jsem   do

prašné   ulice   a   zamyšleně   pozoroval   liduprázdné

město. Vypadalo jako po vymřen í. Není divu, muži

vyspávali   kocovinu   a   ženy   pracovaly   ve   svých

domovech.

„Pojď sem, chlapče,“ ozvalo se z pravé strany. Otočil

jsem   se   za   tím   hlasem.   Stařík   držel   v ruce   uzdy

dvou koní. „Máš jméno?“

„Jistěže, jmenuju se Paddy Sackett.“

„Výborně, Paddy. Přivedl jsem tvého koně. Musíme

vyrazit.“

Nasadil   jsem   si   na   hlavu   svůj   č erný   stetson   a

neochotně se šoural za ním. Neměl jsem prostě na

výběr.

Ladným   pohybem   jsem   se   vyhoupl   do   sedla.   Už

jsem to dělal mockrát.

„Nechcete mi i vy sdělit své jméno?“ zeptal jsem se

číhavě.

14


„Ale ovšem. Máte na to právo. Říkají mi Kerb Perrin.

Ale každý mne tu zná jako Old Waopa.“

Musel   jsem   se   podepřít   o   hrušku   sedla,   abych

nesletěl. Ty slova mi vyrazila dech. Dočista.

„To   jste   vy?“   dostal   jsem   ze   sebe.   Tenhle   šílený

dědek, že je legendárn í Old Waope?

„Už   to   tak   vypadá,“   přikývl   Kerb.   „Pojeďme   už!

Ztrácíme tu drahocenný čas.“

Nechápal jsem, proč zrovna mne ten starý p áprda

potřebuje. Jde mu skutečně o zlatý poklad nebo je

to jen zást ěrka pro něco většího?

Slunce stálo vysoko na obloze a nemilosrdně se mi

snažilo   dostat   pod   krempu   mého   upoceného

stetsonu.   Muselo   být   kolem   jedné  hodiny,   období

největšího vedra.

Nahmatal   jsem   svou  čutoru,   visící  po   boku   mého

hnědáka   a   dlouze   se   napil.   Chladná  tekutina   mi

svlažila  vyprahlé  hrdlo.   Old   Waope   mě tudíž  chtěl

k něčemu   využít.   Neodvažoval   jsem   se   jej   na   to

zeptat. Slunce mi navíc sebralo sílu mluvit.

Jen jsem se tak trmácel v sedle. Tuhle cestu jsem

nemohl zvládnout.

„Copak?“ zachechtal se Kerb. „Už nemůžeš?“

„Ve   vězení   by   mi   bylo   lépe,“   zmohl   jsem   se   na

odpověď.

15


Perrin se zasmál. „Jistě, tam je příjemný chládek. A

taky šerif!“

Ano, šerif! Ten ničema, který pomohl Old Waopovi

zatáhnout mě do jeho sítí, které st řádal jako nějaký

pavouk. A já se nechal polapit. Nu což, budu muset

podstoupit   tuhle   strastiplnou   cestu   a   doufat,   že

nebude má poslední...

16


Dědička

(Dany)

Sam  Calhoun si  hlasitě  odkašlal.  Ruce a  nohy ho

zábly   a   on   nevěděl,   jak   jim   přikázat,   aby   toho

nechaly.

Už čtvrtým dnem ležel v posteli a snažil se zotavit

z těžkého zranění, které utrpěl v boji.

Vedle   něj   seděla   jeho   vnučka   Dany.   Vlastně  ani

příbuzní  nebyli,   ale   Sam   se   jí  ujal,   už  když  byla

malá holka a vychovával ji jako svou vlastní. Tvrdil

jí,  že je její d ěde ček a dívenka tomu uvěřila.

Nyní s ním trávila poslední chvilky jeho života. Sam

umíral. Věděl to on, věděla to i Dany.

„Dany...,“ pronesl Calhoun třesoucím se hlasem.

„Ano, děde čku?“ otázala se dívka, oči zalité slzami.

17


Plakala   už  t řet ím   dnem   a   nemohla   přestat.   A   ani

nechtěla.

„A ž odejdu...zabal si věci a vyprav se do Sonory...,“

zaskuhral umírající.

„Proč, d ěde čku?“

„Pod   mou   postelí...je   truhla,“   pokračoval   Sam

roztřeseným   hlasem.   „Je   v ní   mapa...mapa

pokladu...vem   si   ji...v   Sonoře   vyhledej   Toma

Gallaghera...řekneš mu, že tě posílám já...on už ti

řekne co a jak.“

„Já  žádn ý  poklad   nechci,   děde čku,“   namítla  Dany

důrazně, p řesto s trochu vlídnosti.

Sam   ji   pevně   stiskl   zápěst í   a   nadzvedl   hlavu.

„Neodmlouvej a slib mi, že si pro něj dojedeš.“

Dívenka váhala. Netoužila po nezměrn ém bohatství,

zlatu či penězích. Chtěla jen klidný život. Ovšem se

zlatým dolem, který ji Sam odkazoval by se určitě

táhla kupa trablů a nebezpečí, při kterých by šlo o

život.   Tím   si   byla   jistá.   Avšak   nechtěla   děde čka

v jeho   posledních   minutách   ještě  v íc   trápit,   proto

řekla:

„Když si to přeješ.“

Calhoun   pustil   její   ruku   a   jeho   hlava   dopadla

zp átky na upocený polštář. Hlasitě vydechl.

„Děkuju, děvče,“ špitl. Zdálo se, jakoby z něj spadla

ve škerá   vnitřní   t íha,   která   ho   trápila.   Němě

pohyboval rty a víčka měl pevně zavřen á. Jeho tělo

sl áblo s ka ždou minutou víc a víc.

18


Dany mu kapesníkem otřela z čela studený pot.

„Chtěl   jsem...chtěl   jsem...být   lepším...dědou...než

jsem...byl,“   vydechl   Sam.   A   byla   to   jeho   poslední

slova. Jeho hruď se zvedla v posledním nádechu a

zůstala   ležet.   Hlava   mu   spadla   doleva   a   z úst   se

vydral poslední v ýdech.

Sam Calhoun byl mrtvý.

Dany se do očí vehnala nová vlna slaných slz. Její

jediný p řítel, její jediná rodina odešla spolu s ním.

Nevěděla,   co   teď  bude   dělat,   jak   se   dokáže   uživit.

Její jedinou nadějí byl Tom Gallagher.

„Byl   jsi   mnohem   lepším  člověkem,   než  sis   myslel,

děde čku.“

Sv ého   dědu   pohřbila   před   úsvitem.   Pronesla

kr átkou   modlitbu,   pak   se   vrátila   domů.   Truhlu

s mapou otevřela až na další den. Nedokázala ještě

umírnit přívaly smutku a slz, ale přeci jen se cítila

lépe a dokázala rozumně uvažovat.

Mapa, jak ji její d ěde ček nazval, byl vlastně jen po

krajích spálený pruh látky, na kterém byla opravdu

vyznačena   trasa   k pokladu,   jenž   byl   označen

černým křížkem. Rychle ji srolovala a schovala do

sedlového pouzdra.

Hodlá vyrazit už dnes. Čím dřív, tím líp. Do Sonory

je   to   dvacet   mil,   tudíž  ji  ček á  úmorná  cesta   přes

vyprahlou   prérii.   Nesmí  zapomenout   na   dostatek

19


vody a nějaké to jídlo.

A jak vlastně toho Gallaghera pozná? A co je zač?

Nějaký   desperát?   Rozhodla,   že   o   tom   bude

přemýšlet, až dorazí do města.

Její k ůň, krásn ý h řebec, jemuž dala jméno Vítr, už

st ál p řipravený p řed domem. Stačilo jen nasednout.

S pocitem   prázdnoty   se   nyní   vyhoupla   do   sedla.

Mlasknutím   pobídla   koně  do   klusu   a   vyrazila   na

cestu.

Po   pár   set   yardech   se   ohlédla,   aby   se   naposledy

podívala   na   chatu,   kde   strávila   celičký  svůj   život.

Vše, co milovala, teď nechávala za svými zády. Nyní

už hleděla pouze před sebe, aby čelila nové v ýzv ě,

kterou jí osud přichystal.

Asi   po   hodině   spatřila   na   malém   kopci   po   své

pravici jezdce. Na tom by nebylo nic divného až na

to, že osoba jen tak stála a shlížela dolů. Na ni.

Dany si uvědomila, že ji musí sledovat. Sam nejspíš

nebyl jediný, kdo věděl o té mapě.

Dívkou  projel  lehký t řes.  Postava se  ani nesnažila

ukrývat, jakoby chtěla, aby si jí Dany všimla.

Do   očí  se   jí  vehnaly   slzy.   Pocítila   strach,   nutkání

otočit koně, přijet k onomu neznámému, vrazit mu

do ruky mapu a vrátit se domů, kde by si zkusila

normálně   vydělat   na   živobytí.   Neustále   se   po   té

postavě  na   kopci   ohlížela.   A   ona   tam   pořád   bez

sebemenšího náznaku pohybu stála.

A pak byla pryč! Dany překvapeně z írala na místo,

20


kde   ještě   před   chvíli   viděla   jezdce.   Nervózn ě

protřepala hlavou. Musela mít halucinace. Z dědovy

smrti se musela pomátnout.

Nahmatala  čutoru   s vodou   a   zhluboka   se   napila.

Chladná   tekutina   se   jí   začala   rozlévat   po   krku.

Protřepala   znovu   hlavou   a   popohnala   koně   do

lehkého klusu.

Se   vztyčenou   hlavou   se   rozjela   vstříc   největšímu

dobrodružství svého života...

21


Zlatá horečka

(Rudý Medvěd)

Rudý Medvěd si rozmýšlel každý svůj krok. Praskot

jen sebemenšího stébla trávy by mohl vyplašit jeho

ob ěť.   V pravé  ruce   držel   luk,   v levé  šíp,   připraven

kdykoliv vystřelit na svou kořist. Ani by nedýchal,

kdyby to šlo. Kyslík však potřeboval.

Neslyšně   vložil   nohu   mezi   trčící   stébla   trávy   a

přisunul   k ní  druhou.   Jeho   oběť  lehce   nadzvedla

hlavu a  zadívala  se   do  okolí,  jestli  se  neděje  něco

podezřel ého.   Rudý   Medvěd   však   byl   velmi   dobře

ukryt.

Oběť   zase   sklonila   hlavu   a   dál   pokračovala

v předchozí  práci.   Indián   se   sunul   dál.   Každi čký

sval,   každi čký   nerv   na   jeho   těle   byl   napjatý

k prasknutí. Musel však vytrvat, jestli chtěl, aby byl

22


jeho lov úsp ěšný.

O další krok se přibl ížil. Nyní byl dost blízko na to,

aby svou kořist dokázal trefit přímo do srdce.

Založil  šíp do tětivy a natáhl ji. Přiložil luk k obličeji

a pečlivě m ířil. Nesmí si dovolit žádnou chybu, jinak

prohrál.

Přimhouřil   jedno   oko.   Jeho   ruka   zrovna   chtěla

vypustit   smrtící  projektil   z tětivy,   když  se   z pravé

strany ozval hlasitý svist.

Rudý Medvědě v ěděl, co ten zvuk znamená.  Šíp!

Jeho oběť, statný jelen, se vzepjala, jakmile se ostrý

hrot zabořil do jeho měkk é k ůže.

Rudý   Medvěd   se   zaklením   vstal.   „U   Velkého

Manitoua! Zrovna jsem po něm chtěl vystřelit. Mít

vteřinu navíc, byl jeho skalp můj!“

Vedle něj se ozval hlasitý smích, načež se z křovin

vynořila   svalnatá,   shora   odhalená  postava   dalšího

indiána   s širokým   úsměvem   na   tváři.   Jeho   bílé

zuby tvořily kontrast se snědou kůží.

„Ale takhle náleží m ě,“ uchechtl se.

„Ať T ě Manitou očaruje, Wasapelo,“ uškl íbl se Rudý

Medvěd. V porovnání se svým druhem byl menší a

jeho vlasy byly delší. „Příští zvíře je mé!“

„Pokud   nebudeš   tak   pomalý,“   poškádlil   jej   jeho

indiánský   p řítel.   Oba   patřili   k malému   kmeni

Utahů,   kteří  p řitáhli   z Arizony,   odkud   je   vyhnaly

oddíly   silné   kavalerie.   Zachránilo   se   jich   jen

poskrovnu   a   tady   v Texasu   se   snažili   začít   nový

23


život.   Uzavřeli   spojenectví  se   sousedním   kmenem

Apačů  a   poklidně  si   hospodařili   na   svém   kousku

půdy.   Avšak   Rudému   Medvědovi   chybělo   nějaké

dobrodružství.   V jeho   žilách   kolovala   krev

skutečného bojovníka.

Wasapela byl jeho přítelem již od jeho útl ého věku.

Spolu   hráli   na   honěnou,   kradli   ptákům   vajíčka

nebo lovili malé je štěrky, aby si je pak mohli opéct

na ohni a sníst.

Te ď by ho však Rudý Medvěd nejradši zardousil za

to,  že   mu   vyfoukl   jeho   kořist,   jejímž  stopováním

strávil půl dne. A on se jen tak zjeví a ze zálohy jej

v klidu odpraví.

„Jsem   mnohem   lepší  střelec   než  ty,“   osopil   se   na

sv ého spolubojovníka.

„Za to chytřej ší jsem tady já,“ zasmál se Wasapela,

na čež se plácl do kolen, aby dal najevo, jak moc se

baví na jeho účet.

To   už   bylo   na   Rudého   Medvěda   příliš.   Přítel,

nepřítel, lehce se přikrčil a nasupeně se na svého

druha   vrhl.     Tomu   se   zasekl   smích   v hrdle   a  pod

náporem   indiánova   těla   se   zapotácel   a   upadl   na

zem.

Tvrdě narazil na prašnou zem a vyrazil si dech. Než

jej zpátky popadl, Rudý Medvěd mu uštědřil jednu

ránu   do   nosu.   Wasapela   zkřivl   tvář   v bolestné

grimase. Pak však uplatnil svou tělesnou převahu.

Jedním pohybem ze sebe Rudého Medvěda odhodil,

jakoby   nic   nevážil.   Ten   se   odvalil   stranou,   avšak

24


velmi   nešikovně   a   narazil   zády   na   nějaký   ostrý

předmět. Hlasitě vykřikl, až si Wasapela myslel, že

bude   co   nevidět   po   něm.   Rudý   Medvěd   se   však

kousek odplazil a rukou si mnul poraněné z áda.

„Příteli!“ zvolal Wasapela a v mžiku byl u něj. Jeho

druh skučel a zuby měl pevně zatnuté.

„Ty   bastarde,“   zasípal.   „Za   to   tě   Velký   Manitou

potrestá.“

„Moc mě to mrzí,“ omlouval se Wasapela utrápeně.

„Ale ty jsi mne tak zaskočil.“

„Radši   se   podívej,   na   co   jsem   se   to   napíchl,“

zaskuhral indián v odpověď.

Wasapela   lehce   přikývl.   Odhrnul   pomačkané  trsy

tr ávy   a   zaujatě   hrabal   v tvrdé   hlíně.   Po   chvíli

nahmatal   malý   roh   nějaké  truhličky.   Oči   se   mu

zableskly   v oček ávání  bohaté  kořisti.   Začal   rychle

hrabat dál. Postupně se krabička objevovala ve své

plné kráse. Touha v indiánových očích zesílila.

Rudý   Medvěd   se   připlazil   ke   svému   příteli   a

za šeptal:

„Co je to?“

„To   netuším,   odvětil   rudoch.   „Ale   zjistím   to.“

Opatrně  truhlici   vytáhl   ze   země.   „Musela   zde   být

hodně dlouhou dobu.“ 

Rudý   Medvěd   se   chytil   Wasapelova   ramene,   aby

lépe viděl.

„Otevři   to!“   pobízel   jej   raněný.   V jeho   očích   přímo

ho řela touha po obsahu oné bedničky.

25


Wasapela   odhrnul   víko.   To,   co   se   však   nacházelo

uvnitř, pro ně bylo velkým zklamáním. Žádn é zlato,

ohnivá  voda   a   jim   podobné.   Pouze   potrhaný  kus

látky.

„Čekal jsem něco lepšího,“ odfrkl Wasapela.

„To ano,“ přisvědčil druhý.

Jedním trhnutím rozvinul látku. Rozložil ji na zem

a chvíli zvědavě pozoroval. Uvědomil si, co je na ní

vyryto. Mapa! Oči se mu rozšířily chtíčem.

Rudý Medvěd mu stále nahlížel přes rameno. I on

spatřil onu mapu.

„Wasapelo,“ vydechl omámením. „Tohle je mnohem

lepší než jsme si mysleli.“

Ten   rychle   přikývl.   „Máš  pravdu,   bratře.“   Sruloval

mapku a zastrčil ji do malého váčku, který se mu

houpal u kapsy.

Rudý  Medvěd   byl   v mžiku   na   nohou.   „Musíme   to

ukázat náčelníkovi.“

Wasapela  ho švihl rukou  přes  hruď.  Ne tvrdě, jen

aby jej zastavil.

„Ani   nápad!“   řekl   rázn ě,   bez   známky   odporu

v hlase. „Tohle zůstane jen mezi námi.“

„Ale...,“ chtěl Rudý Medvěd namítnout.

„Co   myslíš,   že   by   náčelník   udělal,   až  bys   mu   to

řekl?“

„No...,“   zajíkal   se   indián   a   nejistě   p řešlapoval

z nohy na nohu. 

26


„Sebral by nám to a spálil. A bylo by po bohatství!

Uděláme   to   jinak.   Poslouchej!“   Wasapela   chytil

sv ého přítele za rameno, aby zdůraznil jak důvěrn ý

tento   rozhovor   je.   „Zítra   má   n áčelník   i   se   svou

tlupou   vyjet   do   boje   proti   postupující   armádě

modrokabátn íků.   My   však   zůstaneme   v tábo ře,   a

jakmile   vyjedou,   zmizíme   i   my.   Sbalíme   jen   to

nejnutnější. Nikdo si nás nevšimne.“

„Budou nás hledat,“ namítl Rudý Medvěd.

„To   ano,   jenomže   nebude   to   možné  d řív,   než  se

vr átí.   Ale   my   už  budeme   příliš  daleko.   Nikdy   nás

nedostanou. Co ty na to, bratře?“

Rudý Medvěd nevěděl, jak se rozhodnout. Věděl,  že

jestli   přistoupí   na   Wasapelův   návrh,   ztratí   svůj

domov. Navždy. Nebude už cesta zpátky.

Kdesi v dáli však bylo nezměrn é bohatství, kterým

by si vydobyl respekt a úctu u bělochů. Nebo v to

aspoň v ěřil. Znal bledé tv áře a jejich chamtivost, ale

doufal, že pokud by jim dobře zaplatil, tak by mu

nabídly svou ochranu. Ale nebude mu teskno?

„Jdu do toho s tebou,“ slyšel se říkat. Ten hlas zněl

jakoby z dálky a jakoby ani nepatřil jemu.

Wasapela   se   usmál.   Jsem   rád,   že   mne   v tom

nenecháš samotného.“

27




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist