načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zlatý lev - Wilbur Smith

Zlatý lev

Elektronická kniha: Zlatý lev
Autor: Wilbur Smith

- Hal Courtney se spolu s milovanou Judith plaví na jih podél pobřeží východní Afriky. Míří do Anglie. Loď přepadnou vyhladovělí námořníci a s nimi se na palubu dostane i Pett, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 368
Rozměr: 21 cm
Úprava: 1 mapa
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Golden lion ... přeložil Dalibor Míček
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3049-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dobrodružný román zachycující osudy kapitána Hala Courtneyho v dobách rostoucího obchodu s otroky. Kapitán Courtney se se svou budoucí ženou Judith plaví podél pobřeží Afriky na lodi Zlatý déšť. Jejich plavidlo je přepadeno hladovými námořníky, mezi nimiž se nachází nájemný vrah William Pett. Na Zanzibaru ho kapitán raději vysadí, ale kvůli zradě se on i těhotná Judith dostávají do otroctví. Oba musí bojovat za svou svobodu a život, odhalovat spiknutí a snášet ponížení, aby získali naději na společný život mimo rozbouřené moře.

Popis nakladatele

Hal Courtney se spolu s milovanou Judith plaví na jih podél pobřeží východní Afriky. Míří do Anglie. Loď přepadnou vyhladovělí námořníci a s nimi se na palubu dostane i Pett, nájemný vrah. Ten se Halovi vetře do přízně. Pett se nelíbí nikomu z posádky, a tak se Hal rozhodne vysadit ho na Zanzibaru, v hnízdě svých nepřátel. Jenže vůbec netuší, kdo všechno se proti němu spikl.

Zařazeno v kategoriích
Wilbur Smith - další tituly autora:
Řeka bohů - Bůh pouště Řeka bohů
Řeka bohů  1 - Román ze starého Egypta Řeka bohů 1
Řeka bohů - Faraon Řeka bohů
Nad propastí Nad propastí
Kořist Kořist
Na Leopardí skále Na Leopardí skále
 
K elektronické knize "Zlatý lev" doporučujeme také:
 (e-book)
Nad propastí Nad propastí
 (e-book)
Alea dívka moře: Volání z hlubin Alea dívka moře: Volání z hlubin
 (e-book)
V podezření V podezření
 (e-book)
Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel) Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel)
 (e-book)
Tma Tma
 (e-book)
Provazochodkyně Provazochodkyně
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Orion Mintaka (UK) Ltd 2015

Wilbur Smith asserts the moral right to be identified

as the author of this work. All rights reserved.

Translation © Dalibor Míček, 2016

Copyright map © John Gilkes

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu GOLDEN LION publikovaného vydavatelstvím Harper

Collins Publishers 2015,

HarperCollins Publishers, 1 London Bridge Street, London SE1 9GF,

přeložil Dalibor Míček

Redakční úprava Drahomíra Smutná

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2016

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN (pdf ) 978-80-7543-150-9


Mapa

východního pobřeží

Afriky

M

o

d

r

ý

N

i

l

B

í

l

ý

N

i

l

jezero Tana

ř

e

k

a

S

o

b

a

t

zeMě

GAllA

soMálsko

z

A

N

z

I

B

A

R

M

o

s

A

M

B

I

k

Mogadišo

Malindi

Berbera

Ankober

Gondar

sofala

Tamatave

kilwa

Mosambik

Tananarivo

PeMBA

zANzIBAR

H

ABe

š

M A

d A G A

s k A R

M

O

S

A

M

B

I

C

K

Ý

P

R

Ů

L

I

V

INDICKÝ OCEÁN

Z

a

m

b

ez

i

rovník

jezero

Schirva

jezero

Tanganika

Viktoriino

jezero

jezero

Malawi

ostrov

Metundo

zanzibar

ř

e

k

a

H

a

in

e

s

ř

e

k

a

D

ž

u

b

a

R u D é M O ř E

P R Ů L I V

B A B - A L - M A N D A B

( B R Á N A

N Á ř K Ů )

Massawa

Quelimane

delagoa Bay

L

i

m

p

o

p

o

S

l

o

n

í

z

á

t

o

k

a

důl

Baltazara

Loba

Liouma

Matoni

komorské

ostrovy


Tuto knihu věnuji své manželce Niso.

Ode dne, kdy jsme se poprvé setkali, je mi soustavnou

a mocnou inspirací, povzbuzuje mě, když váhám a ochabuji,

chválí, když uspěji. Skutečně nevím, co bych si počal,

kdyby mi nestála po boku. Doufám, že tento den nikdy

nenastane, a modlím se za to.

Miluji tě a zbožňuji, má nejdražší,

že to slovy ani nelze vyjádřit.


1

U

ž to nebyli lidé, jen jejich kusy, odpad války, který In

dický oceán vyvrhl na rudé pláže afrického kontinentu.

Většinu těl roztrhaly kartáčové výstřely děl nebo je rozpáraly ostré zbraně nepřátel. Jiní se utopili a mrtvoly s břichy nafouklými hnilobnými plyny se vznesly na hladinu jako korkové zátky. Teď na nich hodovali mrchožraví mořští ptáci a žraloci. Jen málo těl nakonec doputovalo příbojem až k pobřeží, kde na pláži již čekali jiní predátoři, tentokrát v lidské podobě, aby je znovu obrali.

Dva hošíci předběhli svou babičku i matku. Postupovali po linii příboje a hlasitým výskotem vzrušeně oznamovali každou nalezenou kořist, kterou v písku objevili, bez ohledu na to, jak byla drobná a bezvýznamná.

„Tady je další,“ zvolal starší z chlapců somálsky a ukázal k místu, kde vlny zanechaly na břehu ulomený lodní stožár, za nímž se ve vodě táhl pruh potrhaného plátna. K dlouhému kusu dřeva se konopným lanem přivázal jakýsi běloch – dokud ještě žil. Oba chlapci se teď sklonili nad mrtvolou a zasmáli se.

„Ptáci mu vyklovali oko,“ vykřikl starší.

„A ryby uhryzaly paži,“ radoval se mladší bratr, aby se nenechal zahanbit. Mrtvý si ještě za života stáhl pahýl kusem plachtového plátna jako škrtidlem a jeho oděv, notně poznamenaný ohněm, visel v cárech na vyzáblém těle.

„Koukej!“ křičel starší chlapec. „Ta přezka na jeho opasku. Je určitě ze zlata nebo stříbra. Budeme boháči!“ Poklekl vedle mrtvoly a zatahal za kovovou sponu. V té chvíli mrtvý muž tiše zasténal, otočil hlavu a upřel jediné zdravé oko na bratry. Obě děti zaječely hrůzou. Starší bratr pustil sponu a vyskočil a oba chlapci se rozběhli k matce. Přilepili se jí k sukni a naříkali děsem.

Matka táhla děti držící se sukně za sebou a spěchala, aby si prohlédla kořist. Babička se belhala kus vzadu. Její dcera klesla na kolena vedle bělocha a tvrdě ho praštila do obličeje. Muž znovu zasténal.

„Zinky má pravdu. Ferengi je ještě naživu.“ Sáhla do kapsy sukně a vylovila srp, kterým sekala trávu pro slepice.

„Co s ním chceš dělat?“ zasípala její matka vyčerpaně.

„Samozřejmě mu podříznu krk.“ Žena uchopila do hrsti mužovy promáčené vlasy a stáhla hlavu dozadu, aby obnažila hrdlo. „Nebudeme se s ním přece hádat, komu patří spona na jeho opasku.“ Přiložila zakřivené ostří srpu ze strany ke krku. Muž chabě zakašlal, ale nebránil se.

„Počkej!“ přikázala babička ostře. „Tu přezku jsem už kdysi viděla. Když jsem byla s tvým otcem v Džibuti. Ten chlap je mezi bělochy velký pán. Majitel lodi. Je moc bohatý. Když mu zachráníme život, bude nám vděčný a třeba nám dá zlatou minci. Nebo dokonce dvě.“

Její dcera se zatvářila pochybovačně a chvíli matčin návrh zvažovala, ovšem stále přidržovala ostří srpu u mužova hrdla. „A co bude s jeho krásnou kovovou sponou, která má jistě velkou hodnotu?“

„Tu si přirozeně ponecháme,“ opáčila babička, zjevně zklamaná nedostatkem podnikavosti své dcery. „Kdyby se po ní někdy sháněl, řekneme, že jsme ji nikdy neviděly.“

Dcera odtáhla srp. „Co s ním teda podnikneme?“

„Vezmeme ho do vesnice k doktorovi.“

„Jak?“

„Položíme ho zády na tento pruh lembu,“ ukázala na plátno omotané kolem stěžně, „a společně ho odtáhneme.“ Otočila se k vnukům a přísně dodala: „Chlapci nám samozřejmě pomůžou.“

10

WILBUR SMITH  GILES KRISTIAN

***

Muž chtěl křičet, ale hlasivky měl působením kouře a ohně tak

spálené, popraskané a poničené, že se zmohl jen na roztřesené

pisklavé sípání, stejně žalostné jako vzduch unikající z pro

píchnutého měchu.

Není to tak dávno, měsíc nebo dva, kdy nastavil tvář bouři

a zubil se s neskrývaným divokým veselím do zuřícího větru

a mohutných spršek slané vody, které mu šlehaly do drsného

obličeje. Nyní se mu však zdálo, že mu jemný vánek provo

něný jasmínem, který vnikal do místnosti otevřenými okny,

drásá tváře jako ostré trny vmáčknuté do potrhané, olupující

se kůže. Bolest jej zahlcovala, deptala a ničila. A přestože se

lékař, který mu sundával obvazy z obličeje, snažil postupovat

co nejjemněji, každý kousek odstraněného obinadla byl jako

další ostrá dýka ryzího, koncentrovaného utrpení. A s každým

bodnutím se dostavila nová nechtěná vzpomínka na předchozí

boj: spalující žár a oslepující záře plamenů, ohlušující burá

cení dělostřelby a praskot hořícího dřeva, drtivé dopady trámů

na jeho kosti.

„Je mi líto, ale víc se toho udělat nedá,“ mumlal lékař, i když

muž, na kterého mluvil, moc arabsky neuměl. Doktor měl

řídký, stříbrem protkaný plnovous, vrásčitý obličej a pod oči

ma výrazné nažloutlé váčky. Své profesi se věnoval již téměř

padesát let a díky zkušenostem si osvojil přístup vyzařující

úctyhodnou moudrost, která měla na většinu pacientů v jeho

péči uklidňující účinky. Tento muž však byl jiný. Utrpěl tak

vážná zranění, že už vůbec neměl žít, natožpak sedět skoro

vzpřímeně na lůžku. Jednu paži měl amputovanou a jen všesli

tovný Alláh věděl, jak k tomu došlo. Hrudní koš na téže straně

těla připomínal sud proražený válečnou sekerou. Většinu těla

pokrývala spálená kůže samý puchýř, a pronikavá vůně kvě

tů, jež se v hojném množství skvěly pod otevřenými okny, se

ZLATÝ LEV

11

ztrácela v zápachu spáleného masa, připomínajícím vepřovou pečeni, a v jedovatém puchu hnisu a rozkladu, který z těla vyvěral.

Oheň si vybral strašlivou daň. Ze dvou prstů na zbylé ruce zůstaly jen zčernalé pahýly, které lékař musel odříznout, stejně jako šest z deseti prstů na nohou. Levé oko vyklovali zraněnému mořští mrchožrouti, víčko na pravém prakticky shořelo, takže muž nyní zíral na svět s pronikavou intenzitou bez jediného mrknutí. Ale zrak nepředstavoval nejhorší ztrátu. Pacientovi zůstal z přirození jen spálený pahýl lesklé zjizvené tkáně. Až – nebo spíš jestli vůbec – vstane z lůžka, bude muset dřepnout jako žena, aby se vymočil. Pokud bude chtít uspokojit milenku, dokáže to pouze ústy, i když pravděpodobnost, že by si nějaká žena pustila ten ohavný chřtán blíže k tělu, byť by dostala sebevíc zaplaceno, se v podstatě blížila k nule.

Muž přežil pouze díky boží vůli. Lékař si v duchu povzdechl, a když si prohlížel zdevastovanou tkáň, která se objevila pod obvazy, nevěřícně potřásl hlavou. Takovou ohavnost nemohl všemohoucí a všeslitovný Alláh dopustit, tohle bylo stvoření Šajtána, samotného ďábla. Ta příšera před ním je určitě zloduch v lidské podobě.

Lékař by měl během chvilky zhasnout život tohoto satanského tvora, jenž byl kdysi člověkem, a zabránit tak hrůzám, které určitě napáchá, pokud mu dovolí volně se pohybovat po světě. Mezi svými léky skrýval i lahvičku se sladkou sirupovitou tekutinou, která otupí bolest, jež toho muže ničila, pak jej uspí a s jemností dívčí ruky navždy zastaví tlukot jeho srdce. Jenomže mahárádža Sádik chán Jahan poslal z Etiopie rozkaz požadující, aby byl tento zraněný dopraven do panovnické rezidence v Zanzibaru a aby mu byla věnována náležitá péče.

Jahan zřejmě usoudil, že tento člověk jen díky zásahu boží prozřetelnosti přežil zuřivý požár, amputaci paže, ztrátu oka, plavbu, při níž hrozilo utonutí, i následné hodiny nebo dokonce dny, kdy byl vystaven nelítostným slunečním paprskům, než ho místní děti našly ležet polomrtvého na pláži.

WILBUR SMITH  GILES KRISTIAN

Lékaři bylo zcela jasně naznačeno, že za záchranu pacienta může očekávat velmi štědrou odměnu, ovšem pokud zraněný zemře, musí počítat s krutým trestem. Během své dlouhé profesní kariéry mnohokrát zbavil beznadějné případy jejich utrpení, samozřejmě ve vší diskrétnosti, tento však mezi ně patřit nebude. Musí přežít a on, lékař, se o to postará. Zraněný světlo spíše cítil, než viděl, ale s každým kruhem, který doktorova ruka opsala kolem jeho hlavy, s každou odmotanou vrstvou obinadla světlo sílilo. Nyní si uvědomil, že mu záře proniká do mozku pouze pravým okem. Levé bylo slepé, ale o to intenzivněji vnímal jeho přítomnost, neboť v něm pociťoval neuvěřitelně protivné a dotěrné svědění. Zkusil zamrkat, ale zareagovalo pouze pravé víčko. Zvedl levou ruku, aby si oko protřel, jenomže ruka tam nebyla. Na okamžik zapomněl, že o levou paži přišel. To však nikterak nebránilo, aby v pahýlu cítil nepříjemné mravenčení. Zvedl pravou paži, ale ruka uvázla v suchém kostnatém sevření a muž znovu zaslechl lékařův hlas. Nerozuměl mu ani slovo, ale obecný význam byl dostatečně jasný: ať tě to ani nenapadne.

Na očích ucítil chladivý obklad, který svědění poněkud zmírnil. Když jej lékař odtáhl, zraněnému se pomalu, velmi pomalu vracel zrak. Spatřil okno a za ním modrou oblohu. Skláněl se nad ním postarší Arab v bílé róbě a turbanu, jednou rukou mu odmotával obvaz a druhou obinadlo skládal. Dvě ruce, deset prstů – při pohledu na ně pocítil bodnutí závisti.

V místnosti byl ještě někdo, za lékařem stál mnohem mladší muž. Jemné rysy obličeje a barva kůže prozrazovaly východoindický původ, ale bílá bavlněná košile měla evropský střih a byla zastrčena do krátkých kalhot, na nohou měl muž punčochy. A v žilách určitě kolovala kapka bělošské krve, neboť zraněnému neuniklo, že snědé zbarvení kůže ředil bledě růžový nádech.

ZLATÝ LEV

13

Podíval se na něj a pokusil se zformulovat otázku: „Mluvíš anglicky?“

Slova však nikdo neslyšel, z hrdla mu vyšel zastřený šepot. Mávl zmrzačenou pravačkou a naznačil míšenci, ať se přiblíží. Mladík poslechl a očividně se musel hodně přemáhat, aby potlačil výraz znechuceného odporu, který se mu při pohledu na zohavenou trosku ležící na lůžku dral do obličeje.

„Mluvíš anglicky?“ zopakoval zraněný.

„Ano, pane, mluvím.“

„Tak řekni tomu prašivému Arabovi...“ Zarazil se, aby nasál vzduch do plic, a zkřivil tvář bolestí v plicích, poničených ohněm a kouřem. „... ať se s těmi obvazy tak nesere.“ Další nádech, následovaný krátkým bolestným syknutím. „Ať je prostě strhne.“

Mladík přeložil vzkaz a odstraňování obinadel se podstatně urychlilo. Lékař postupoval tvrději a přestal si dělat starosti s šetrností. Překlad byl zřejmě doslovný.

Bolest zesílila, ale muž na lůžku jako by si začínal svého utrpení perverzně užívat. Usoudil, že tohle je síla – podobně jako vítr nebo mořské vlny –, s níž si to může rozdat a přemoci ji. Nenechá se od ní porazit. Počkal, až z jeho hlavy zmizí poslední pruh zapáchajícího plátna spečeného krví a s přilepenými cáry stržené kůže, a požádal: „Pověz mu, ať mi přinese zrcadlo.“

Mladík vytřeštil oči. Promluvil s lékařem, jenž zavrtěl hlavou a začal zvýšeným hlasem cosi brebentit. Mladík se mu zřejmě ze všech sil snažil domluvit, ale nakonec rezignovaně mávl rukou, pokrčil rameny a otočil se opět k lůžku. „Říká, že to neudělá, pane.“

„Jak se jmenuješ, chlapče?“ zeptal se zraněný.

„Althuda, pane.“

„Nuže, Althudo, pověz tomu tvrdohlavému pitomci, že jsem osobním přítelem, vlastně ne, jsem druhem ve zbrani Ahmeda el Granga, ománského krále, a také mahárádži Sádika chána Jahana, mladšího sourozence samotného Velkého mogula. Po

WILBUR SMITH  GILES KRISTIAN

věz mu, že si oba velmi cení služeb, které jsem jim prokázal, a že se hodně rozzlobí, až se dozvědí, že jakýsi vyzáblý felčar odmítl splnit mé přání. Zopakuj mu, že mi musí přinést to zatracené zrcadlo.“

Zraněný se zvrátil do polštářů, vyčerpaný krátkou hádkou a sledoval, jak je jeho požadavek tlumočen lékaři, jehož přístup se jako kouzlem rázem změnil. Uklonil se, něco zavrčel a s rychlostí u tak starého muže udivující odběhl přes místnost. Vrátil se o poznání pomaleji a přinesl velké oválné zrcadlo vsazené do pestrobarevného rámu. Očividně bylo velmi těžké, protože mu Althuda musel pomoci přidržet ho nad lůžkem v takovém úhlu, aby na sebe zraněný viděl.

Pacienta ten pohled šokoval a několik minut nebyl schopen slova. Zornice slepého oka se slila v mrtvou modravou skvrnu obklopenou zakrváceným bělmem. Tvář pod ním z větší části shořela a dírou o velikosti dívčí pěsti vyčnívaly zuby a čelistní kosti. I vlasy padly za oběť ohni, zůstal jen řídký rezavý pramínek nad pravým uchem. Kůže na temeni se ztrácela pod boláky a částečně zaschlými strupy. Muž vypadal jako mrtvola, která ležela dva týdny v zemi. No ale jak jinak bych měl vypadat, pomyslel si, když už jsem vlastně mrtvý? Ještě nedávno se vyznačoval obrovskou chutí do života. Užíval si každého dostupného potěšení, pil, souložil, hrál, bojoval, hrabal vše, co se mu dostalo pod ruku. O to vše nyní přišel. Z těla zůstala žalostná troska, srdce bylo chladné jako hrob. Ale úplně všechno ještě nebylo ztraceno. Cítil v sobě narůstající sílu, která vytlačovala jeho staré touhy a pokušení, mocná jako dravá rozvodněná řeka, v níž však místo vody proudila žluč, záplava vzteku, hořkosti, nenávisti a především bezbřehá touha pomstít se muži, jehož vinou takto skončil.

Zavrtal do Althudy zbylé oko a zachraptěl: „Zeptal jsem se tě na jméno, ale víš ty, kdo jsem já?“

„Ne, pane.“

ZLATÝ LEV

15

Obličej zraněného se zkřivil ve smrťáckém šklebu, děsivé parodii na úsměv. „Já ti to tedy povím. Jsem Angus Cochran, hrdý Skot, a můj titul zní lord z Cumbrae.“

Althuda vykulil oči v ustrašeném poznání. „Vy jste... Jste ten, kterému říkají Buzzard... Krkavec,“ vykoktal.

„Ano to jsem já. A jestli mě znáš, možná jsi také slyšel o muži, který mi tohle udělal, o nafoukaném a drzém Angličanovi jménem Hal Courtney. Aha, vidím, že ti to něco říká. Mám pravdu, chlapče?“

„Ano, pane.“

„No tak já ti povím jedno. Já toho Courtneye najdu bez ohledu na to, jak dlouho mi to bude trvat a jak daleko za ním budu muset jít. A až ho najdu, zabiju ho a smočím si zobák v jeho krvi.“

WILBUR SMITH  GILES KRISTIAN

2

B

itva se přelévala po planině Kebassa v severovýchodní Eti

opii od svítání až do posledních slunečních paprsků. Nyní

její vřava utichla, nahrazena triumfálním jásotem vítězů a zoufalými prosbami o milost poražených nepřátel a žalostným nářkem zraněných volajících po vodě nebo – pokud cítili neodvratně se blížící konec – po matce. Armáda křesťanských Etiopanů zasadila třetí drtivou porážku muslimským nájezdníkům, kteří na rozkaz Velkého mogula napadli jejich vlast. První dvě vyvolaly dojem bezpečí, jenž se brzy ukázal jako falešný, toto vítězství však uzavřelo spor rozhodujícím a nezvratným způsobem. Pozemní nepřátelské voje byly poraženy a každou loď, která se odvážila vyplout s posilami a zásobami z Adenu k eritrejskému pobřeží, potopila nesporná vládkyně těchto vod, anglická fregata Zlatý déšť. Plavidlo bylo spuštěno na vodu jako obchodní loď, která měla svému majiteli vynášet zisk. Nyní se její kapitán dal do služby boje za svobodu a za zachování nejdůležitějšího náboženského artefaktu v Etiopii a samozřejmě v celém křesťanském světě – tabernáklu, v němž Židé uchovávali kamenné desky s desaterem, které přinesl Mojžíš z hory Sinaj a v němž dnes podle pověsti spočíval samotný svatý grál.

Za etiopskými liniemi byl vztyčen velký stan. Jeho vstup střežili vojáci v přilbicích a ocelových prsních štítech, vnitřek zdobily vzácné tapiserie zobrazující scény ze života Ježíše Krista, utkané z hedvábí, jehož barvy zářily v mihotavém světle nespočetných pochodní a svíček jako drahokamy, a svatozáře nad hlavami světců se leskly vlákny ryzího zlata.

Uprostřed stanu stál rozměrný stůl s vybudovaným věrným modelem bojiště a okolní zvlněné krajiny v dokonalých

ZLATÝ LEV

17

topografických detailech, bystřiny, řeky a jezera zvýrazňovala modrá barva, stejně jako jeden okraj plastického modelu znázorňující moře. Nádherně vyřezávané figurky vojáků, jezdců a kanonů představovaly pěší a jízdní oddíly a dělostřelecké baterie shromážděné na obou stranách bitevního pole. Na počátku dne byly figurky rozmístěny jako dokonalá kopie vzorového seřazení ozbrojených vojů dvou armád, ovšem nyní ležela většina figurek reprezentujících arabské oddíly pod stolem.

Ve stanu vládla tísnivá atmosféra. Vysoký muž impozantní postavy v kněžském rouchu vážně rozmlouval se skupinkou vysokých důstojníků. Šedivý plnovous mu visel téměř ke kolenům, hruď kromě zlatých křížů a řetízků růženců zdobily i medaile a hodnostní znaky. Tichý šepot mužských hlasů kontrastoval s pronikavými výkřiky vzrušení a radosti linoucími se od stolu. „Bang! Bang! Tu máš!“ křičel malý hošík. V ruce držel figurku etiopského jezdce usazeného v sedle mohutného hřebce a jezdil s ní sem a tam po stole, přičemž shazoval postavičky Arabů, které po bitvě dosud stály, na podlahu.

Vtom jeden ze strážných nadzvedl chlopeň u vchodu a do stanu vešel voják v bílé tunice navlečené přes drátěnou košili, která jako by měla spíše zvýrazňovat pružnou štíhlou postavu než poskytovat svému nositeli účinnou ochranu.

„Generál Nazet!“ vykřikl chlapec, odhodil hračku, rozběhl se po koberci a sevřel vojákovy nohy chráněné ocelovými pláty, na kterých byly vlhké skvrny prolité nepřátelské krve. Přitiskl se k nim, jako kdyby se vinul k měkce láskyplnému matčinu klínu.

Generál si sundal přilbici ozdobenou chocholem z pštrosího peří a odhalil hustou černou kudrnatou hřívu připlácnutou k lebce. Pohodil hlavou a vlasy ožily, vytvořily kruh, jehož podobnost se svatozářemi na tapiseriích ještě zvýraznila zlatavá zář svící. Hladká, jantarově zbarvená pokožka generálova obličeje nenesla jedinou kapku potu, jedinou blátivou skvrnku

WILBUR SMITH  GILES KRISTIAN

bitevní vřavy, úzký nos a bezvousá brada se vyznačovaly jemnými liniemi. V měkkém tichém hlase nezazněla ani stopa vzrušení: „Vaše Veličenstvo, je mi ctí informovat vás, že vaše armáda dosáhla absolutního vítězství. Nepřítel byl rozprášen a jeho šiky ustupují.“

Jeho nejkřesťanštější Veličenstvo Iyasu, král králů, vládce Gally a Amhary, obránce víry Krista ukřižovaného, pustil generálovy nohy, o krok ustoupil a pak začal poskakovat, tleskat a radostně jásat. Vysocí důstojníci blahopřáli svému kolegovi ve zbrani střízlivěji – potřesením pravicí a poklepáním na rameno, kněz mu požehnal a pronesl vděčnou modlitbu.

Generál Nazet přijímal gratulace s klidnou důstojností a pak oslovil krále: „A nyní, Vaše Veličenstvo, vás chci požádat o laskavost. Před nějakou dobou jsem rezignovala na post vrchního velitele vašich vojsk, avšak okolnosti se změnily. Můj císař i vlast mě potřebovali a svědomí mi nedovolilo otočit se zády ke svým povinnostem. Znovu jsem tedy navlékla brnění, chopila se meče a postavila se do čela armády jako váš nejvyšší generál. Jsem však také žena, Vaše Veličenstvo, a jako žena patřím jinému muži. Pro jednou mi dovolil vrátit se do vašich služeb, ale teď si s vaším svolením přeji odejít k němu.“

Chlapec se na ni podíval a zamyšleně nakrčil čelo. „Je tím mužem kapitán Courtney?“ zeptal se.

„Ano, Vaše Veličenstvo,“ odpověděla Judith Nazetová.

„Ten Angličan se srandovníma očima, zelenýma jako listí na stromě?“

„Ano, Vaše Veličenstvo. Snad si vzpomenete, že jste ho odměnou za jeho odvahu a služby prokázané našemu národu přijal do řádu Zlatého lva Etiopie.“

„Ano, vzpomínám si,“ potvrdil Iyasu nečekaně smutným hláskem a pak se zeptal: „Budete máma a táta?“ Chlapeckému císaři se rozklepala bradička a zkřivil rty v marné snaze pochopit, proč se najednou cítí tak nešťastný. „Přál bych si mít

ZLATÝ LEV

19

mámu a tátu. Třeba byste se mohli s kapitánem Courtneyem nastěhovat do paláce a žít se mnou jako máma a táta.“

„Víte, Vaše Veličenstvo, já si opravdu nemyslím, že...,“ začal kněz, ale chlapec ho neposlouchal, celou svou pozornost upíral na Judith Nazetovou, která přidřepla vedle něj a vztáhla k němu paže.

Iyasu k ní znovu přistoupil, tentokrát jako dítě k matce. Položil jí hlavičku na rameno a svinul se v její náruči. „Pššš, netrap se,“ uklidňovala hocha. „Chtěl by sis prohlédnout loď kapitána Courtneye?“

Hošík beze slova přikývl.

„Možná by sis mohl i vystřelit z děla, to by bylo krásné, viď?“

Do Juditina ramene dloublo další přikývnutí. Pak Iyasu zvedl tvář ze záhybů její tuniky a tiše zamumlal: „Ty odpluješ s kapitánem Courtneyem, že?“

„Ano, odjedu.“

„Prosím tě, zůstaň,“ žadonil chlapec a pak se zoufalým odhodláním zvolal: „Zakazuji ti to! Musíš mě poslechnout! Slíbila jsi, že budeš plnit mé příkazy!“

Přehrada zadržující slzy se konečně prolomila a mladičký císař znovu zabořil obličej do dívčina ramene. Kněz přistoupil k svému panovníkovi, ale Judith ho zvednutou rukou zastavila. „Okamžik, biskupe, já to vyřídím.“

Ještě chvíli nechala hošíka vyplakat, až se uklidnil a utřel si oči a nos do její tuniky. „Vaše Veličenstvo jistě ví, že ho mám opravdu moc ráda.“

„Ano.“

„A já, i když odejdu sebedál, vás budu mít ráda stále a nepřestanu na vás vzpomínat. A pomyslete, že i když odjedu do vzdálených zemí jako Anglie nebo Francie, pořád vám budu moci psát a vyprávět o nádherných a neobvyklých věcech, které tam uvidím.“

„Slibuješ, že mi budeš psát?“

„Máte mé slovo vojáka, Vaše Veličenstvo.“

WILBUR SMITH  GILES KRISTIAN

„A když přijdu za kapitánem Courtneyem na jeho loď, nechá mě vystřelit z děla?“

„Přikážu mu, aby to udělal. A protože jsem generál a on jenom kapitán, bude mě muset poslechnout.“

Císař se zamyslel, povzdechl si, otočil se od Judith Nazetové a prohlásil: „Biskupe Fasilidesi, buďte prosím tak hodný a řekněte generálu Nazetovi, že může s mým svolením odejít.“

ZLATÝ LEV

21

3

O

zbrojenou loď Východoindické společnosti Vévoda

z Cumberlandu, pojmenované na počest prvního guver

néra sdružení londýnských kupců, kteří obchodovali se zeměmi Východní Indie, dělilo od Bombaje, odkud vyplula, čtyřicet dní plavby. Na palubě převážela sto tun ledku a mířila do Londýna. V tamním přístavu dělníci ledek vyloží a převezou do královské zbrojnice v Greenwichském paláci, kde ho jiní dělníci smíchají se sírou a dřevěným uhlím a vyrobí tak střelný prach pro vojsko a válečné loďstvo Jeho Veličenstva anglického krále Karla II.

Na zádi, kde bydlel kapitán, se nacházelo několik dalších kajut pro vysoké lodní důstojníky a důležité pasažéry, kteří čas od času využili služeb této plachetnice. V jedné z nich klečel muž se zavřenýma očima a rukama sepjatýma k modlitbě, v níž žádal o povolení zabít.

Jmenoval se William Pett. Na palubu se dostavil s oficiálními papíry, které ho identifikovaly jako vyššího úředníka Východoindické společnosti a žádaly kohokoliv zapojeného do operací této firmy, aby mu poskytl všemožnou pomoc, o kterou v rámci plnění svých povinností požádá. Kapitána Rupperta Goddingse, velitele Vévody z Cumberlandu, Pett oslovil při večeři, kterou pořádal guvernér Bombaje Gerald Aungier. Vysvětlil, že dokončil svou práci v Indii, a naznačil, že šlo o delikátní záležitost zahrnující vyjednávání s významnými portugalskými a indickými hodnostáři, o níž nesmí mluvit.

„Jistě chápete nutnost maximální diskrétnosti,“ řekl tónem, jakým hovoří jeden světaznalý muž s druhým.

WILBUR SMITH  GILES KRISTIAN

Goddings byl muž urostlé postavy a temperamentního, až přehnaně sebejistého vystupování a tvář mu zdobil mohutný knír se špičkami výbojně vykroucenými vzhůru. Během let služby kapitána obchodního loďstva nashromáždil značný majetek. Byl velmi schopný námořník a odvážný chlapík, byť jeho kuráž vyplývala spíše z nedostatku představivosti, díky kterému neznal strach. Ani nejbližší přátelé by jej neoznačili za inteligentního. Obdařil Petta vhodně přemýšlivým výrazem a opáčil: „Přesně tak, přesně tak... Tihle Indové se snadno urazí a Portugalci nejsou o nic lepší. Podle mě za to může to jejich kořeněné jídlo. Rozehřívá krev.“

„Samozřejmě jsem odesílal domů pravidelná hlášení, v nichž jsem shrnul pokrok dosažený při zmíněných rozhovorech,“ pokračoval Pett. „Nyní však jednání skončila a je životně důležité, abych se co nejrychleji vrátil domů a detailně je probral se svými nadřízenými.“

„Zajisté, naprosto vás chápu. Johnova společnost musí být plně informována. Takže byste chtěl lůžko na Klobáse, že?“

Goddingsova slova Petta zaskočila. „Promiňte, kapitáne, jaká klobása? Já vám nerozumím.“

Goddings se rozesmál. „Bože, pane, to bych se vsadil, že nerozumíte! Cumberland, chápete? Prý se tam vyrábějí klobásy, alespoň jsem to tak slyšel. Sám pocházím z Devonshiru. No ale právě proto se Vévodovi z Cumberlandu odjakživa přezdívá Klobása. Překvapuje mě, že to nevíte, když pracujete pro Společnost.“

„Inu, náplní mé práce jsou finance a administrativa, do námořnických záležitostí nevidím. Ale abych zareagoval na vaše laskavé pozvání, ano, byl bych vám velmi vděčný, kdybyste mi poskytl lůžko na své lodi. Mám samozřejmě fondy na úhradu cesty. Postačí šedesát guinejí?“

„Samozřejmě postačí,“ odpověděl Goddings a pomyslel si, že si Společnost musí práce pana Petta opravdu vysoce vážit, když mu umožní utrácet takové peníze. „Vítejte na palubě!“

ZLATÝ LEV

23

Pett se usmál a v duchu si pochvaloval, jak snadno si vydělá těch pět set guinejí, které shrábne za Goddingsovu vraždu. I během krátkého rozhovoru zjistil, že se kapitán stal obětí vlastnosti, kterou zaznamenal u mnoha hloupých lidí: naprostá nevědomost o vlastní stupiditě. Tahle blažená ignorance vede k fatálně přehnanému sebevědomí. Goddings kupříkladu věřil, že může beztrestně nasazovat parohy postaršímu řediteli Společnosti a nestydatě svádět jeho mnohem mladší manželku přímo na veřejnosti. Již brzy zjistí – těsně před svým odchodem z tohoto světa –, jak hluboce se mýlil.

Po nalodění na Vévodu z Cumberlandu si Pett dal na čas, než zahájil akci proti kapitánovi. Především se musel naučit pohybovat se rychle a nenápadně po věčně rozhoupaných palubách a zjistit co nejvíce o posádce lodi, o nejrůznějších přátelských vazbách a spojenectvích, o existujících třenicích a nevolích, aby mohl tyto poznatky co nejlépe využít při realizaci svého plánu. Zejména však čekal na signál, bez kterého nemohl zabíjet. Čekal na hlas znějící v hlavě, hlas posla nebes, jehož znal pouze jako Svatého, který jej přijde ujistit, že si jeho oběť zaslouží zemřít a že on, William Pett, se v nebi dočká odměny za své úsilí očistit zemi od hříchu.

Pett spával na dřevěném polním lůžku, které viselo na hácích zavrtaných do nosných trámů, aby vyrovnávalo kymácení lodi a uchovalo si stabilitu. Nyní klečel vedle palandy a přítomnost Svatého zaplnila jeho mysl i duši, celou jeho bytost vědomím, že se mu dostalo požehnání a že na něj shlíží zástup andělů a archandělů, kteří jej ochrání. Ze zkušeností věděl, že dokud vidění potrvá, bude prožívat slastnou extázi, jíž se nevyrovná milování s žádnou ženou. A až vstane, bude mu srdce přetékat radostí, neboť dnes v noci bude konat Boží dílo.

Jako zbraň zvolil obyčejný příborový nůž, který si přinesl z kapitánovy kajuty, kde pravidelně večeříval s Goddingsem a vyššími lodními důstojníky. Pomocí brousku, který si diskrétně opatřil v lodním skladišti, dokonale naostřil čepel, až se vyrovnala té nejlepší dýce. Jakmile Goddingse zabije, vy

WILBUR SMITH  GILES KRISTIAN

užije zmatku, jenž po objevu mrtvoly bezpochyby vypukne, a ukryje nůž do osobních věcí nerudného a mimořádně neoblíbeného námořního podporučíka, jehož neschopnost a mizerný charakter z něj často učinily terč kapitánova hněvu. Nikdo nezapochybuje, že měl pádný důvod k pomstě, a nenajde se žádný přítel, který by vystoupil na jeho obranu. Pett se ovšem rozhodl, že až se sejde námořní soud, ujme se dobrovolně role obhájce. To však byla otázka vzdálené budoucnosti. Nyní umístil nůž do pravé kapsy krátkých kalhot, vyšel z kajuty a zaklepal na kapitánovy dveře.

„Vstupte!“ vyzval ho Goddings. Nepojal sebemenší podezření, neboť se s Pettem scházel skoro každý večer a nad sklenkou brandy probírali události, k nimž toho dne došlo na palubě lodi, debatovali o neustále rostoucí moci a bohatství Východoindické společnosti (se zvláštním zřetelem na možnosti, jak se zmocnit většího podílu do soukromé kapsy) a obecně o nápravě světa.

Oba tedy popíjeli a rozmlouvali jako obvykle, ovšem Pett celou dobu čekal na nejvhodnější okamžik k úderu. A potom mu Svatý jako obvykle nabídl nejlepší příležitost. Goddings, v té době již značně ovlivněný požitým alkoholem (na rozdíl od Petta, který pil velmi střídmě), vstal, aby přinesl další láhev brandy z dřevěné bedničky, jejíž vnitřek byl rozdělen přepážkami na šest přihrádek a každá obsahovala karafu z křišťálového skla, naplněnou jiným druhem destilátu či likéru.

Goddings otočený zády hledal karafu s koňakem a svému společníkovi nevěnoval pozornost. Pett se tiše zvedl z lavice, vytáhl z kapsy nůž a blížil se k oběti. V posledním okamžiku, kdy už se chystal vrazit kapitánovi čepel do pravé ledviny, se Goddings otočil.

V Pettově vnímání se podobné momenty protahovaly donekonečna. Uvědomoval si každičký, byť sebemenší pohyb své oběti, každý nádech, i tu nejnepatrnější změnu výrazu v obličeji. Goddings vytřeštil oči v ryzím údivu, v totálním překvapení muže, který za nic na světě nedokáže pochopit, co se mu

ZLATÝ LEV

25

děje a proč. Pett mu v těsném sledu uštědřil do masitého břicha trojí bodnutí, rychlé a ostré jako hadí kousnutí. Kapitán byl příliš šokovaný, aby vydal varovný výkřik nebo zaječel bolestí. Jenom zakňoural jako dítě a bezmocně zíral na karmínovou skvrnu, která se rychle šířila bílou látkou vesty. Šokem a bolestí neudržel svěrač a rozkrok kalhot mu zežloutl močí.

Goddings se z posledních sil pokusil o obranu a vrhl po útočníkovi karafu. Pett se jí snadno vyhnul a křišťálová nádoba zasáhla olejovou lampu, která visela na nízkém trámu nad psacím stolem. Lampa se sesmekla z kolíku a spadla na lodní deník a námořní mapu rozloženou na stolku. Olej smíchaný s alkoholem vytvořil vysoce hořlavou směs, od níž vzápětí chytil papír. Na lakované desce se roztančily plamínky, které se s čůrkem rozlitého koňaku dostaly na podlahu a rozběhly se po ní.

Pett se nehýbal, hrdý na dokonanou vraždu si vychutnával svůj úspěch. Setrval v kapitánově kajutě, přestože v ní plameny praskaly stále hlasitěji a prostor se plnil kouřem, a s bušícím srdcem sledoval poslední vteřiny Goddingsova života. Teprve okamžik smrti vytrhl vraha z nábožné extáze. Krátce vydechl a rozhlédl se.

Pett věděl, že požár představuje pro loď na moři největší nebezpečí. Koráb převážející ledek, navíc vyzbrojený děly, která potřebují střelný prach, se změnil v plovoucí bombu. Doutnák již hořel a vrah musel co nejrychleji prchnout, dřív než nálož vybuchne. Stejně jako on i Goddings spával ve visutém lůžku. Bylo vyrobeno ze dřeva a nyní mu poslouží jako provizorní záchranný vor. Rychle, leč bez nejmenší známky paniky Pett sundal palandu z háků a odnesl ji k okénku. Rozbil skleněnou výplň a vzniklým otvorem vyhodil postel do moře. V příští vteřině již přelezl rám okna a nedbaje střepů rozdírajících mu kůži se vrhl do teplého nočního vzduchu.

Když padal k blýskající se černi mořské hladiny, uvědomil si, že vůbec neví, kde se nachází. Prostě někde mezi Indií a mysem Dobré naděje. Netušil, zda vůbec najde vyhozené

26

WILBUR SMITH  GILES KRISTIAN

lůžko, které se mezitím mohlo klidně potopit. Nedokázal si

ani představit, jací mořští tvorové číhají pod hladinou, připra

vení na něj zaútočit, zabít ho a sežrat. A kromě toho všeho ne

uměl plavat.

Ale Pett na překážky a hrozby v nejmenším nedbal. Nemu

sel, vyslyšel přece hlas Svatého. Naplňoval Boží vůli, proto

se nemusel bát. Byl si zcela jistý, že se mu nic zlého nestane.

ZLATÝ LEV

27

4

K

dyž první paprsky úsvitu pozlatily přístav u Massawy

oranžovou září, spustila pýcha etiopské flotily, na jejímž

stěžni se vesele třepotala vlajka mateřských britských ostrovů, kotvu. Fregata Zlatý déšť byla postavena na rozkaz hraběte George Wintertona za obrovskou sumu téměř dva tisíce liber. Winterton již vlastnil početnou soukromou flotilu obchodních i korzárských lodí a Zlatým deštěm chtěl svému milovanému synu Vincentovi dát do rukou vhodné plavidlo, na němž by následoval rodinnou námořnickou tradici, a současně prostředek, s jehož pomocí by rozmnožil své již tak značné jmění, jedno z největších v Anglii.

Ctihodný „Vinny“ Winterton však teď ležel pohřbený na břehu Sloní zátoky, omývané vodami Indického oceánu severně od mysu Dobré naděje. Zahynul v souboji, který nebyl ničím jiným než otevřenou vraždou. Jeho otec však investoval své peníze vskutku dobře, jak o tom svědčilo i současné převtělení Zlatého deště ve vlajkovou loď a jediné bojové plavidlo afrického námořnictva, byť s touto rolí nepočítal stejně jako s násilnou smrtí svého syna. Štíhlý a na pohled krásný jako čistokrevný kůň dokázal při dobrém větru a plně rozvinutých plachtách uniknout každé válečné lodi, která jej výzbrojí převyšovala, a dohonit každou, která na něj silou zbraní nestačila. A jako dostihový kůň vítězného žokeje, i Zlatý déšť odměnil odvážného a schopného kapitána, který s ním dokázal plout těsně k větru, zatímco jiná plavidla křižovala a zaostala.

Po měsících plavby v míru i boji, v bezvětrných vodách i bouřlivých vírech již Hal Courtney znal svou loď od kýlu k vrcholkům stěžňů, od špičky přídě po kormidlo. Přesně vě

WILBUR SMITH  GILES KRISTIAN

děl, jak z ní vymáčknout každý uzel rychlosti navíc, jak ji nejlépe vyzbrojit ke střetům, jež ji bezpochyby čekají. Dávno poznal odvěkou pravdu, že každý kapitán musí najít kompromis mezi palebnou silou dodatečných děl a zvýšeným výtlakem jejich hmotnosti. Někteří dali přednost rychlejšímu a mrštnějšímu plavidlu, jiní raději spoléhali na své kanony. Ve Zlatém dešti získal Hal plavidlo rychlé a současně silně vyzbrojené. K původním hlavním přidal nejlepší děla ukořistěná v nespočetných šarvátkách. Nyní mohl spoléhat na bohatou sbírku smrticích kanonů i menších zbraní, od děl s hlavní dlouhou dvanáct stop, která střílela dvacetiliberní koule a dokázala roztříštit patku hlavního stěžně na třísky, přes menší, leč stejně nebezpečné falkonety nabíjené kartáčovými střelami, jež z blízkosti kosily nepřátele pokoušející se ztéci mateřskou palubu, až po muškety. Zlatý déšť měl tedy ostré zuby a hbité údy, a proto jej jeho velitel tolik miloval.

A bylo jen přirozené, že chtěl, aby jedna z největších lásek jeho života vypadala co nejlépe, když ji představoval jiné své lásce. Před čtyřmi měsíci se Judith Nazetová v klidu a pohodlí plavila na palubě Zlatého deště na jih podél pobřeží východní Afriky a po zastávce v zátoce s ukrytým rodinným pokladem se měla loď vydat k domovským anglickým vodám. Idylu však přervala dhau přivážející naléhavou a zoufalou žádost mladičkého etiopského císaře o další pomoc proti Arabům. Posádka si Judith i za těch několik málo dnů doslova zamilovala a hleděla na ni se stejným obdivem jako Hal. Muži žasli nad jejími vítězstvími na bitevním poli i nad její krásou a půvabem, poté co odložila meč a drátěnou košili. Když tedy Hal rozkázal, aby se loď připravila na Juditin návrat, a dodal, že si přeje, aby vypadala ještě lépe než v den, kdy byla spuštěna na vodu, jeho lidé se ochotně pustili do práce.

Celý týden viseli na lanech přes boky, drhli trup a natírali ho dehtem nebo přibíjeli nové plaňky, aby nezbyla jediná stopa po dlouhých měsících služby na moři – po vypálených plných salvách, po odražených útočnících, po spálených nos

ZLATÝ LEV

29

ných žebrech a prolité krvi. Každému kousku dřeva se dostalo náležité pozornosti, opravy, výměny, odrhnutí, utěsnění, zasmolování, namazání či natření. Hlídkové koše získaly novou černou barvu, hlavní i přední a zadní stěhové plachty byly sneseny k opravám. Námořníci napustili lana dehtem, vycídili děla a postavili na palubě další markýzy, které vzácným hostům poskytnou stín. Z šavlí, mečů a válečných seker seškrábali každičký kousek rzi, nablýskali muškety a otočné falkonety leštili tak dlouho, až v tropickém slunci oslnivě zářily.

Zadní, důstojnickou, palubu obzvlášť hyzdila jedna krvavá skvrna, kterou po sobě zanechal nešťastný arabský válečník, jemuž koule z muškety přervala stehenní tepnu. Na dubová prkna za hlavním stěžněm tehdy stříkala karmínová fontána a krev prosákla hluboko do dřeva. Hal přiměl své muže skvrnu odstranit a ti ji drhli vodou a škrábali tak usilovně, až ji nakonec smývali vlastním potem, ale i pak zůstaly na prknech v místech, kde krev pronikla zvlášť hluboko do vláken, tmavší stíny. Přístav obklopovaly rozlehlé pláže, a tak Hal vyslal několik námořníků na břeh pro vědra ostrohranného křemenného písku, který si s prožluklou skvrnou konečně poradil.

Kapitán stával nad svými lidmi, kteří se namáhali dlouho do noci, a když umdlévali, nejednou klesl na všechny čtyři a pomáhal jim. Řídil se totiž zásadou, že by žádný velitel neměl posádce nařizovat něco, co by nebyl ochoten sám vykonat. Nakonec musel uznat, že paluba, která se v měsíčním světle stříbřitě leskla, již lépe vypadat nemůže a že případné zbylé vady na kráse milosrdně zakryje ve dne stín markýzy a po západu slunce noční tma.

Hal rozhodl, že návrat své milované oslaví opulentní hostinou odpovídající tak významné a radostné události. Posádka Zlatého deště tvrdě pracovala, udatně bojovala a viděla nejméně tucet svých druhů padnout v boji, než zabalili jejich těla do plachtoviny a odevzdali je moři. Muži si tedy vrchovatou měrou zasloužili pořádně se najíst, napít a uvolnit se, a jejich velitel se postará, aby to udělali ve velkém stylu. Pro všechny

WILBUR SMITH  GILES KRISTIAN

to tedy bude šťastný den, ale pro jejich velitele navíc velmi významný. Hal totiž věděl, že bez ohledu na to, zda jsou oddáni nebo ne – a byl pevně rozhodnut, že si svou nevěstu vezme ve vysvěceném kostele a oddá je anglikánský vikář –, on a Judith zasvětí toho dne život jeden druhému. Už dříve miloval ženu a poznal hořkou bolest zrady i bezbřehý smutek ztráty, ale ve své lásce k Judith nyní cítil dosud nepoznanou jistotu a příslib trvání. Bude jeho ženou a stane se matkou jeho dětí. A to bylo hodně i na sebejistého mladého muže jako on.

Úsvit jej zastihl opřeného o záďové zábradlí, odkud mohl sledovat každé ráhno, každý úvazek a každý kousek plachty lodi, jíž velel. Nyní však byly plachty skasány a fregata stála na kotvě. Vzdálené pobřeží se probouzelo do horečné aktivity, místní kupci nakládali do svých člunů zabitá kuřata a poražené skopce a kozy, košíky přetékající zeleninou a ovocem, velké kameninové hrnce plné etiopského národního pokrmu zvaného wat, což je hustá kořeněná omáčka s dušeným masem a zeleninou, a hory injera, placek z kváskového těsta, na nichž se wat obvykle servíruje, pytlíky zelených kávových bobů (ty se opraží, rozemelou, povaří ve vodě a horký nápoj se pak podává s cukrem nebo solí), soudky silného červeného vína z libanonských vinic, džbány sladké a opojné medoviny a nakonec obrovské kytice květin, které ozdobí loď a připraví nevěstě krásné a voňavé uvítání.

Hal několik minut pozoroval vzdálený ruch. Sotva překročil dvacátý rok věku, ale již vládl silou dospělého muže a obklopovala jej aura respektovaného velitele, jenž svým námořnickým uměním a odvahou v bitvě převyšoval muže dvakrát starší. Posádka jej nadšeně následovala a s radostí plnila každý jeho rozkaz. V hustých černých vlasech, které si vzadu splétal do copu, byste nenašli jedinou šedinu a zelené oči, které tak udivily mladého císaře, si zachovaly čistotu a ostrost pohledu. Přesto však téměř ženská krása jeho rysů, jíž se mohl před pár lety pyšnit, nenávratně zmizela. Záda mu pokrývaly pletence jizev po bičování, kterého se mu bohatou měrou dostalo

ZLATÝ LEV

31

v holandském vězení, kde tři roky živořil jako otrok. Tvrdé životní zkušenosti mu protáhly větrem ošlehaný obličej a dodaly mužný výraz. Brada ztvrdla, ústa zpřísněla, oči se dívaly na svět pronikavěji.

Nyní sklopil zrak k vodě, která pleskala o trup Zlatého deště, a tiše řekl: „Jaká škoda, že rodiče nemohou být tady se mnou a poznat Judith. Na matku si nepamatuju, zemřela, když jsem byl moc malý, ale otec...“ Povzdechl si. „Jistě by si pomyslel, že dělám dobře... Doufám, že by o mně nesmýšlel zle.“

„Jistě že ne! Byl na tebe vždycky pyšný, Gundwane. Jen si vzpomeň na poslední slova, která ti řekl. Zopakuj mi je.“

Hal nedokázal promluvit. Před svým duševním zrakem viděl jen otcovo vykuchané tělo hnijící na šibenici, aby na ně viděli všichni obyvatelé Kapské kolonie a mohli si na něm pochutnat rackové z širokého okolí. Holanďané falešně obvinili sira Francise z pirátství a mučením ho dovedli na samý pokraj smrti, aby jim prozradil, kam ukryl svůj poklad. Nepřátelé ho však nezlomili, a když jej dovlekli pod šibenici, nevěděli o nic víc než na počátku. A Hal, bezmocný a se zlomeným srdcem, se na otcovu popravu díval z vysokého lešení, kde jako trestanec stavěl pevnostní hradby.

„Zopakuj je. Pro něj,“ přikázal mu tichý, leč naléhavý hlas.

Než promluvil, Hal se několikrát zhluboka nadechl. „Řekl mi, že jsem jeho krev a příslib jeho věčného života. A potom... Potom se na mě podíval a řekl Sbohem, živote.“

„Tady máš svou odpověď. Otec se teď na tebe dívá. A já, který jsem ho odnesl na místo jeho posledního odpočinku, ti můžu říct, že se jeho oči natáčejí ke slunci a neustále tě sledují, kamkoliv se pohneš.“

„Děkuju ti, Aboli,“ odvětil Hal.

A teprve v té chvíli se otočil k muži, který byl nejbližším druhem jeho otce a nyní se vlastně stal jeho adoptivním otcem. Aboli se narodil v nitru Afriky, byl příslušníkem kmene, který žil hluboko ve vnitrozemí černého kontinentu, mnoho dní cesty od pobřeží Indického oceánu. Jako dítěti mu cere

WILBUR SMITH  GILES KRISTIAN

moniálně vytrhli každičký vlásek z ebenově lesklé kůže lebky a obličej mu zrůznilo tetování i jizvy utržené v nesčetných bojích. Pohled na ně naháněl hrůzu všem nepřátelům. Tetování naznačovalo královský původ. Aboli spolu se svým bratrem-dvojčetem byli synové Monomatapy, vyvoleného nebes, všemocného vládce kmene. V době, kdy byli oba ještě malí, přepadli jejich vesnici otrokáři. Bratra odnesly ženy do bezpečného úkrytu, Aboli však takové štěstí neměl. O mnoho let později ho osvobodil sir Francis Courtney a mezi oběma muži se vytvořil nerozlučný svazek, který přetrval až za hrob a přešel z jedné generace na druhou.

Přezdívka Gundwane, jíž svého kapitána Hala oslovil, znamená v překladu lesní krysa. Aboli jí Hala obdařil, když mu byly čtyři roky, a od té doby mu zůstala. Žádný jiný muž z posádky Zlatého deště by se neodvážil velitele takto familiárně oslovit, ovšem Aboli byl výjimečný snad ve všem. O půl hlavy převyšoval samotného Hala a jeho štíhlé svalnaté tělo se pohybovalo s pružnou elegancí i výhružností kobry. Vše, co Hal věděl o šermířském umění – nejen techniku meče a práci nohou, ale zejména porozumění soupeři a bojovný duch, bez kterého nelze zvítězit –, mu vštípil Aboli. Byla to tvrdá škola, poznamenaná mnoha modřinami a džbány prolité krve. Aboli byl na svého žáka přísný, protože si to tak přál sir Francis.

Při vzpomínce na ty časy se Hal suše zasmál. „Víš, jsem sice velitel této lodi, ale pokaždé, když stojím tady na zadní palubě, jako kdybych se vrátil na Lady Edwinu a poslouchal otcovo kárání za nějakou chybu. Vždycky se našlo něco, co jsem udělal špatně. Vzpomínáš, jak dlouho mi trvalo, než jsem se naučil pomocí kvadrantu a slunce určovat polohu lodi? Když jsem to zkoušel poprvé, byl kvadrant větší než já. Stál jsem v pravé poledne na horní palubě, nikde ani kousek stínu, a potil jsem se jako sele na rožni. A pokaždé, když se loď zhoupla na vlnách, mě ten zatracený kvadrant málem povalil!“

Aboli se dunivě rozesmál, jeho hlas připomínal vzdálenou bouři, a Hal pokračoval: „A musel jsem s ním mluvit latinsky,

ZLATÝ LEV

33

protože latina je jazyk gentlemanů! Nemáš tušení, jaké jsi měl štěstí, že ses nikdy nemusel učit gerundiva a ablativy. Nebo mě tahal za uši, když jsem nedokázal vyjmenovat všechny plachty, které loď nesla. A když se mi jednou povedlo odpovědět správně, otec našel sto dalších věcí, u kterých jsem se mýlil nebo je dělal špatně. A vždycky se to odehrávalo tady na zadní palubě, před očima celé posádky.“ Hal náhle zvážněl. „Víš, v té době jsem ho z duše nenáviděl.“

„Ano, a právě fakt, že dělal, co dělal, i když věděl, že nepochopíš jeho důvody a budeš ho nenávidět, dokazoval lásku, kterou k tobě cítil,“ odvětil Aboli. „Otec tě připravil opravdu dobře. Byl na tebe tvrdý, ale pouze proto, že věděl, jaké zkoušky před tebe bude život neustále klást.“ Afričan se usmál. „Jestli tvůj bůh dopřeje, možná budeš brzy mít vlastního mladého Courtneye, na kterého budeš moci být tvrdý.“

I Hal se usmál. S obtížemi si představoval sám sebe jako manžela, natož otce. „Nejsem si jistý, zda jsem připraven stát se otcem. Občas pochybuju, zda jsem připraven velet vlastní lodi.“

„Ha!“ zvolal Aboli a položil mohutnou tlapu Halovi na rameno. „Porazil a zničil jsi své smrtelné nepřátele. Zachránil jsi tabernákl a svatý grál. Získal jsi srdce ženy, která zvítězila nad mocnými armádami.“ Aboli pomalu sklopil hlavu. „Ano, myslím, že jsi připraven uspat dítě ve své náruči.“

Hal se zasmál. „V tom případě bychom se asi měli připravit na uvítání jeho matky.“ Kapitán velel lodi, jejíž posádku tvořili kostlivci. Téměř všechny své peníze utratil za náklad uložený v několika dřevěných soudcích, které zabíraly jen miniaturní část úložného prostoru plavidla, a nakoupil tedy ty nejlevnější zásoby potravin – plesnivé suchary, do nichž se dali červi, ještě než opustili přístav, shnilou zeleninu a sušené maso tak tvrdé, že se hodilo spíš k podrážení bot než k jídlu. On i jeho posádka byli uprch

WILBUR SMITH  GILES KRISTIAN

líci. Nemohli se uchýlit do žádného civilizovaného přístavu, kde by si mohli nakoupit nebo vyžebrat potraviny, případně si na ně vydělat prací, aniž by riskovali okamžité zatčení – to samozřejmě za předpokladu, že je některá z pronásledujících válečných lodí nepošle ke dnu dříve, než spatří pevnou zemi. Krátce řečeno to byl člověk, který ze všeho nejméně potřeboval další problémy. Přesto se na něho řítil jeden nový.

Věděl, že se mizerná situace ještě zhorší, už ve chvíli, kdy se z pozorovacího koše ozvalo: „Kapitáne! V moři cosi plave, přímo před přídí na pravoboku! Vypadá to jako kus dřeva nebo převrácený člun.“

Kapitán potřásl hlavou a zamumlal pod vousy: „Proč musím slyšet zrovna tohle?“

Na otázku získal okamžitou odpověď, když hlídka ve vraním hnízdě zvolala: „Něco se tam hýbe! Je to člověk! Viděl nás... A teď mává!“

Kapitán moc dobře věděl, že na něj zírá nejméně padesát párů vyhladovělých očí a že si posádka nepřeje nic jiného, než aby nezměnil kurz ani rychlost a ponechal trosečníka osudu. Poslední, co loď potřebovala, byl další krk, který je nutno živit. Velitel nemohl sám sebe s čistým svědomím nazvat křišťálově čestným mužem, rozhodně však nebyl podlý ani zlý. Lump, to jistě, ale žádný ničema. A tak přikázal skasat plachty a spustit člun, aby naložil trosečníka, který se jako zázrakem objevil stovky mil od nejbližšího pobřeží. „To nevadí, chlapci,“ volal na posádku. „Když se nám ten parchant nebude líbit, vždycky ho můžeme sníst.“

Krátce poté vytáhli námořníci ucouraného a sluncem spáleného muže mírně nadprůměrné výšky, ale stejně vyzáblého jako členové posádky, kteří ho zachránili, přes hrazení a položili ho na palubu. Kapitán sestoupil ze záďové nástavby, aby ho pozdravil. Oslovil ho svou mateřštinou a zeptal se: „Dobrý den, pane. S kým mám to potěšení hovořit?“

Muž krátce přikývl a odpověděl stejným jazykem: „Dobrý den i vám, kapitáne. Jmenuju se William Pett.“

ZLATÝ LEV

35

5

J

udith si dlouho lámala hlavu, co by si měla v den opětného

setkání s Halem obléci. Odolávala pokušení nasadit si ocelový hrudní plát, jemně vytepaný podle její postavy, přes který by si natáhla hedvábnou šerpu v národních barvách, červené, žluté a zelené, a pověsila na ni všechny své řády a vyznamenání v celé jejich nádheře zlata a drahých kamenů. Císař jí věnoval rapír z damascénské oceli, smrtelně nebezpečnou zbraň, která však dokonale odpovídala velikosti a síle ženy. Válečnické ozdoby by se u jejího boku nádherně vyjímaly, až by vystoupila na palubu Zlatého deště, a připomněly by mužům, že před nimi nestojí jemné bezbranné stvoření, které nemůže životu a práci na lodi ničím přispět, nýbrž bojovnice stejně tvrdá a zocelená bitevní vřavou jako kterýkoliv z nich.

Ale přestože si velmi přála, aby ji ostatní muži respektovali,

od svého muže chtěla, aby ji miloval a toužil po ní, a i když si to jen nerada přiznávala, chtěla se mu líbit. Před dlouhým měsícem se jim podařilo ukrást pro sebe jedinou vzácnou hodinu, než je oba povolali na zasedání válečné rady. A přestože každou vteřinu z oné hodiny využili co nejlépe a její touha po něm se dočasně nasytila, vzpomínka na slastnou extázi, kterou v ní vyvolal, učinila následné odloučení o to víc nesnesitelným. Nenáviděla pomyšlení, že by se v budoucnu mělo ještě něco postavit mezi ně. Vojenskou výzbroj a vyznamenání tedy uložila do zavazadla, které si vezme na palubu, a oblékla si tradiční bílé etiopské šaty z čisté bavlny, které jí sahaly ke kotníkům s lemy kolem krku, rukávů a nohou ozdobenými výšivkami jasných barev s převládajícím motivem zlatého kříže. Na

WILBUR SMITH  GILES KRISTIAN

krku jí viselo několik náhrdelníků ze zlata a jantarových krůpějí, v uších kulaté zlaté náušnice s perlami uprostřed.

Vlasy si spletla do copů, které stočila k temeni a zakryla přilbicí tvořenou dvěma dlouhými, umně propletenými šňůrami perel a zlatých korálků. Jedna se táhla vodorovně kolem hlavy a na ni navazovala druhá, vedená od týlu k čelu, uprostřed něhož se pod linií vlasů skvěla nádherná malá zlatá brož s perlami odpovídající náušnicím, která zároveň sloužila jako spona čelenky. Nakonec si Judith na znamení skromnosti a ctnosti přehodila přes hlavu a ramena závoj z bílé průsvitné gázy. V soukromí si ráda hrála na konkubínu, ale na veřejnosti zůstane její pověst neposkvrněná.

Do přístavu přijela kočárem doprovázeným císařskou jízdní gardou vystrojenou v parádních uniformách. Jezdci drželi vztyčená kopí, na nichž vlály praporky s vyšitým etiopským lvem. Kočár zastavil u přístavní hráze a čestná stráž okamžitě vytvořila pevný půlkruh na ochranu před přihlížejícím davem. Lidé se sbíhali ze všech stran, dychtiví spatřit národní hrdinku. Nemohli uvěřit, že bájná Judith Nazetová, která v jejích očích dosahovala mytické slávy a velikosti, se najednou ocitla mezi nimi. Velitel gardy sesedl, přiskočil ke kočáru, otevřel dvířka a vytáhl skládací schůdky. Pak ustoupil, aby všichni viděli, jak legendární postava vystupuje z kočáru.

Judith očekávala, že její příjezd přiláká početné zástupy, a chtěla lidu znovu připomenout slavné vítězství, na něž mohl být právem hrdý – mnozí přítomní muži bojovali v armádě pod jejím velením. Proto se na poslední chvíli přece jenom rozhodla vzít si šerpu se svými mnoha vyznamenáními. Když stanula vedle kočáru a zlaté paprsky dopoledního slunce dopadly na všechno to zlato, drahé kameny a lesklé barevné medaile na její hrudi, zářila spíš jako bohyně než smrtelná žena. Z davu se ozval obdivný výdech, který přehlušil jásot. Ale přestože se usmívala na diváky a mávala jim, její oči i srdce patřily jedinému muži.

ZLATÝ LEV

37

Hal Courtney na ni čekal u paty schodů, které vedly na molo. Velel sice válečné lodi, byl členem Řádu zlatého lva Etiopie a mohl se pyšnit titulem námořní rytíř Řádu chrámu svatého Jiří a svatého grálu, který vyrostl na troskách středověkých templářů a sdružoval nejschopnější námořníky své doby – jeho členem byl Halův otec i děd –, ale neozdobil se žádným hodnostním označením, medailemi ani odznaky svého postavení. Stál před Judith s vlasy staženými prostou černou stužkou, oblečený v čerstvě vyprané bílé košili, vzadu na krku otevřené a volně zastrkané do krátkých kalhot černé barvy. Zářivá látka se v mírném vánku lehce vzdouvala a občas nechávala zahlédnout štíhlý svalnatý trup. U boku mu visel meč z toledské oceli se zlatým a stříbrným jílcem zakončeným hruškou ozdobenou velkým safírem. Tuto zbraň osobně věnoval jeho pradědovi největší z admirálů královny Alžběty, samotný sir Francis Drake.

Jak se Judith dívala na svého muže, naplněného silou a zdravým sebevědomím, dosud přísný výraz jeho tváře roztál v téměř chlapeckém úsměvu, prozářeném nadšením a neskrývanou touhou.

V žáru bitvy stála Judith pevně jako skála, v obřadní síni dokázala při zasedání válečné rady čelit námitkám mužů dvakrát nebo dokonce třikrát starších než ona, kteří ji převyšovali nejen vzrůstem a fyzickou silou, ale i tvrdě vydobytou reputací. Ani oni, ani žádný nepřítel ji nedokázali zastrašit. Avšak nyní, v přítomnosti Hala Courtneye, cítila, jak se jí podlamují kolena a zrychluje dech. Náhle se jí zatočila hlava, a kdyby k ní Hal nepřistoupil a nevzal ji do náruče



Wilbur Smith

WILBUR SMITH


9. 1. 1933

Wilbur Smith se narodil 9. ledna 1933 v Severní Rhodesii (dnešní Zambie) britským rodičům. V osmnácti měsících byl malý Wilbur postižen mozkovou malárií, blouznil deset dní a doktoři varovali, že může mít poškozený mozek pokud přežije.

Smith - Wilbur Smith – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist