E-kniha: Zlatý časy - Petr Hudský

Román

Copyright © Petr Hudský, 2012

Copyright © Nakladatelství DEUS, 2012

Illustrations © SALACO by Šárka Langa Coucelo, 2012

ISBN 978-80-87408-16-2

Všem třem

mým holkám

7

Zlatý časy

1

D

va dny před tím, než Lindu Soukupovou definitivně

vyrazili z gymnázia, v tomto školním roce už zdruhého, seděla v ředitelně a nechala na sebe dštít oheň a síru.

„Víš, žes ho mohla zabít?!“ křičela ředitelka. „Takovápitomost!“

Chvíli dívku probodávala pohledem. No, spíš se o to snažila. Linda ale byla z jiného těsta než ostatní studenti a většina členů profesorského sboru. Tu vypoulenéředitelčiny bulvy neznervózňovaly ani trošku. Klidně seděla na židli, dívala se ředitelce do očí a myslela si své. Věděla, že udělala dobrou věc, tak co, ať se třeba vztekne, baba.

Ředitelka si zuřivě zamíchala stydnoucí kávu, vstala,přistoupila k oknu a zadívala se na školní dvůr. Věděla, že se musí uklidnit, takhle z ní má ten spratek ještě větší legraci. Zhluboka se nadechla a pomalu vypouštěla vzduch.

Přes dvůr se šoural školník. Ředitelka si vzpomněla, že mu ještě nevynadala za neposekanou trávu. Teď už to sice udělané bylo, ale mělo to být už před týdnem. Musí si s ním promluvit. Ten na rozdíl od Lindy uhnul pohledem pokaždé. Co mu taky zbývalo, pár let před penzí.

Petr Hud ský

8

Podívala se na Lindu. Dívka se evidentně nudila. Vkanceláři toho moc k prohlížení nebylo, od posledního „pojebu“ se změnil vlastně pouze list ve stolním kalendáři, a to zase takové terno nebylo. Dnes tento výkvětpapírenského průmyslu všem hospodyňkám doporučoval špekové knedlíky. Odporné hroudy se leskly omastkem a prohrávaly vysoko na body se svíčkovou z minulého týdne. Lindu opět napadlo, zda si kalendář s recepty na každý týden ředitelka kupuje sama, nebo je to dárek od nějakého podivnéhopříslušníka její rodiny. Ať tak či tak, kalendář byl stejný jako jeho majitelka. Strohý, laciný, a hlavně zcela bez fantazie.

„Co kdyby v tom mrazáku zmrznul?“ zahájila ředitelka další kolo.

„Nic se mu nemohlo stát,“ odvrátila úder Linda. „Hřeje ho sádlo.“

„Lindo, tohle nebylo poprvé. Co proti Divišovi máš?“

Linda si povzdechla. O tom, co je Diviš za hovado, by dokázala vyprávět celé hodiny. Ale nechtěla. Omezila se tedy pouze na nezbytné: „Je sprostej na holky. To se nedělá.“

Bylo to zcela výstižné. Holky sice taky nechodily proslovo daleko a rozhodně se o většině z nich nedalo říct, že by byly přecitlivělé, Divišovo chování však bylo silně přes čáru i pro ty nejotrlejší. Hrubozrnné narážky a lacinédvojsmyslné vtipy byly na denním pořádku, žádná z holek sinepamatovala, že by byla oslovena jménem, nebo alespoňpříjmením. Navíc byl věrný idiotské zásadě, že správný chlap má smrdět. Do chlapa měl sice ještě daleko, ale tuto fázi přípravy na dospělost zvládl na jedničku. Odporná bytost.

Hned první den ve škole se s ním Linda ošklivě chytla

Zlatý časy

a vykoledovala si první soukromou konzultaci v ředitelně.

Stálo to ale za to, Diviš dal pár dní pokoj. Pak ale okodostalo normální barvu, jemu otrnulo a začal zase nanovo.

Válka trvala několik měsíců a vyvrcholila minulý pátek na exkurzi v masokombinátu. Diviš svůj osud zpečetil už několik dní předtím, když spolužačkám rozdal pár opravdu nepěkných jmen. A tak pro něj exkurze skončila ve velkém mrazáku ve společnosti dalších kusů dobytka. Nalákat ho tam nedalo Lindě zase tolik práce. Člověk, který téměř v každé větě používá hrubší výrazy pro intimní částilidského těla, nebývá kdovíjaký myslitel.

Ředitelka se opět zadívala z okna. Školník si už dobrou minutu zavazoval tkaničku. No počkej.

„A o tom jeho průjmu minulý týden náhodou nevíš nic?“ otočila se k Lindě.

„Průjmu?“ Linda se při vzpomínce na Diviše pádícího chodbou musela ušklíbnout. „Tak to asi něco špatnýho snědl.“

„Nebo vypil!“ Měla jí plné zuby. Tatínek má peníze, tak si myslí, že jí všechno projde. Ale to tedy ne. „Celá tazáležitost se bude projednávat na pedagogické radě,“ stroze zakončila další z mnoha setkání. „Můžeš jít.“

Linda se zvedla. Dneska to šlo docela dobře. Než však stačila dojít ke dveřím, ředitelka si ještě na něco vzpomněla: „Paní profesorka Letošníková si na tebe zase stěžovala, že kouříš na záchodě. To to bez té cigarety pár hodin nevydržíš?“

Slíbila, že s tím něco udělá, a vyšla na chodbu.

Když za Lindou zaklaply dveře, posadila se ředitelka do

Petr Hud ský

10

křesla, vzala hrnek se studenou kávou a na dva lokybřečku dopila. Byla hnusná, ale přece se to nevylije. Prázdný

hrnek postavila na stůl, otevřela zásuvku a vytáhla cigaretu

a zapalovač. Připálila si, pohodlně se opřela a labužnicky

vyfoukla kouř.

∗ ∗ ∗

Holky se kouř snažily vyfukovat z okna, ale stejně to na záchodech smrdělo.

„A taky prej nemám kouřit na hajzlu,“ líčila Lindadoolední návštěvu v ředitelně ostatním. „A víte, kdo sistěžoval? Letošníková.“

„Kráva. Sama čadí jako fabrika.“

Na toalety vešla další spolužačka. Nekuřačka, ale solidární.

„Holky, bacha,“ sykla před tím, než zmizela v kabince, „Letošníková.“

Varování však přišlo pozdě. Holky sotva stačily naházet nedokouřené cigarety do mísy a už mezi ně vpadlaprofesorka Letošníková. Na sobě měla jeden ze svých oblíbených modelů, fialové šaty z roku raz dva, které nosila v průměru tři až čtyři měsíce v roce.

„Ale, ale...“ zatetelila se blahem při pohledu na tolik pěkných úlovků. „No, to jsem si mohla myslet, Bergerová, Havlíčková...“ Lindu si nechala až na konec, to byla trofej nejcennější. „A pochopitelně Soukupová.“

Zlomyslně se ušklíbla a jala se zabavovat. Při pohledu na Lindinu krabičku dunhillek jí chamtivě zasvítily oči.

Zlatý časy

Když Letošníková vítězoslavně zmizela ve svém brlohu, kabinetu zeměpisu, zatvářily se otráveně. Dokud jim Letošníková nadávala, tvářily se co nejvíc lhostejně, nechtěly té čarodějnici dělat radost, ale teď už svým pocitům mohly nechat volný průchod.

„Svině fialová. Nejhorší je, že teď si sama zapálí.“

„Jo. A naše cigára.“

„To doufám,“ řekla Linda. Ta jediná vypadala docela spokojeně.

Dívky se na ni překvapeně podívaly. Linda bývalajednou z těch, které se vždy rozčilovaly nejvíc a nemohly přijít Letošníkové na jméno.

Dneska ale bylo všechno jinak. Linda se podívala na dveře kabinetu a na rtech se jí objevil úsměv Mony Lisy. Když ředitelce slibovala, že s tím něco udělá, myslela to vážně. Holky pochopily, že zase chystá nějakou pecku. Ta se vzápětí ozvala z kabinetu. Rána jako když někdo vystřelí. Nebo jako když něco bouchne.

Ozval se křik. Ne bolesti, ale plný vzteku. Dveře kabinetu se rozletěly a na chodbu gymnázia se vyvalil kouř a Letošníková.

Za zježené vlasy by se nemusel stydět lecjaký punker a v obličeji připomínala černého krále Baltazara, který vždy stojí vzadu a vystrkuje na nás bradu. Tenhle Baltazar, letošní, na všechny vystrkoval bradu se seškvařeným zbytkemcigarety, která Letošníkové zůstala viset na mlsných rtech, a místo košíčku křečovitě svíral krabičku Lindiných dunhillek. Na první pohled to vypadalo děsivě, ale vlastně se nestalo nic, s čím by si neporadila voda a hřeben. A obočí doroste.

Petr Hud ský

12

Ani oblíbené fialové šaty nezůstaly bez poskvrny,takže bylo zřejmé, že skončí v pračce o pár neděl dřív oproti původnímu plánu a budou nahrazeny neméně slušivým tmavě zeleným modelem, který byl na řadě. Těch několik černých skvrn ale dodalo fádnímu úboru lehce extravagantní, ovšem jinak docela zajímavý vzhled. To však v této chvíli Letošníková vůbec neocenila. Omámeně se rozhlédla a její pohled se neomylně zastavil na Lindě. Obličejočouzené pedagožky se zkřivil do nenávistné grimasy a odhalil chybějící řezáky. O ty ale Letošníková přišla už dávno,výbuch pouze uvolnil a katapultoval protézu. Upíří škleb byl doprovázen vzteklým výkřikem „Soukupová!“ a několika slovy tak peprnými, že by i Diviš zbledl závistí.

A tak došlo k jubilejnímu desátému setkání Lindy a paní ředitelky, tentokrát poslednímu.

„Víš, žes ji mohla zabít?!“ křičela ředitelka. „Uvědomuješ si, že mohla oslepnout?!“

Lhostejný Lindin pohled ji přinutil vstát, dojít k oknu a provést dechové cvičení.

Linda se mezitím rozhlížela po kanceláři. Dnes ji zaujal ředitelčin hrnek s kávou. Nápis „Vávrovo kafe“ dávalcelému světu na vědomí, že majitel hrnku je veselá kopa,podčeleď vyznavač inteligentního humoru.

„Mě už to vážně přestává bavit,“ řekla konečně naše šprýmařka s pohledem upřeným na dvůr. Okolo popelnic byl už druhý den nepořádek a školník si klidně pomáhákuchařkám s pytlem brambor. „Proč jsi dala paní profesorce Letošníkové do cigaret tu petardu?“

Zlatý časy

„To byly moje cigára.“

Ředitelka se k Lindě překvapeně otočila.

„Já si do svejch cigár můžu dávat, co chci. Neměla to kouřit.“

Hajzl drzej, pomyslela si ředitelka, ale ovládla se a řekla: „Tys věděla, že ti ty cigarety zabaví. Udělalas to schválně. Tentokrát jsi to ale přehnala. A ještě něco,“ vzpomněla si. Přešla ke svému stolu, sáhla do zásuvky a vytáhla druhý trumf – malou lahvičku. „Co je tohle?“

Linda se na lahvičku podívala. A sakra. Ukázala naetiketu a řekla: „Tady píšou, že projímadlo.“

„Našly jsme to s paní profesorkou třídní ve tvé skříňce. Na co to máš?“

Zase se začala rozehřívat, ovšem Linda taky.

„Jste se mi hrabaly ve skříňce, jo?“

„Nebuď drzá!“ vybuchla ředitelka. Ne tak jakoLetošníková před chvílí v kabinetě, ale taky slušně. „Já ti řeknu, na co to máš! Z tohohle měl Diviš ten strašný průjem,“mávala Lindě lahvičkou před očima, „z tohohle! A zase v tom máš prsty ty!“ Rázně postavila lahvičku na stůl přímo před Lindu a šla se uklidnit k oknu.

Tentokrát se z okna musela dívat téměř celou minutu, než byla schopna říct jakžtakž klidným hlasem: „Pedagogická rada bude sice až příští týden, ale myslím, že už teď můžeš počítat se sníženou známkou z chování o dva stupně a podmínečným vyloučením. Teď běž do třídy.“ Slyšela za sebou, jak se Linda zvedla. „Ještě jeden malér a na téhle škole jsi skončila.“

Linda se zastavila, podívala se naposledy na ředitelčina

Petr Hud ský

14

záda a pokrčila rameny. Když do pekla, tak na pořádným

koni.

„Tak sbohem.“

Po jejím odchodu se ředitelka spokojeně posadila za stůl. Takhle se na ni musí. Tvrdě a nekompromisně. Jedině tomu takoví jako ona rozumějí.

Káva už byla zase studená. Ale ona plýtvání prostěnesnášela. Dopila, odložila hrnek a sáhla do stolku pro cigaretu a zapalovač. Když přiblížila plamínek ke konci cigarety, padl její zrak na zabavené projímadlo. Lahvička, ještě předchvílí nejméně do poloviny plná, byla nyní prázdná. Ředitelka odložila zapalovač a se zlým tušením vzala lahvičku do ruky. Pak její zrak padl na právě vypitý hrnek. Nápis „Vávrovo kafe“ jí náhle už tak vtipný nepřipadal. Pochopila. Střeva až o několik minut později.

∗ ∗ ∗

A tak se Linda stěhovala o dům dál.

Do nového gymnázia ji odvezl táta.

„Byl bych docela rád, Lindo,“ řekl jí, když se řítili ulicemi v jeho bavoráku, „kdybys na týhle škole už do tý maturityvydržela. Už mě fakt nebaví shánět pro tebe furt nový školy.“ Seděla vedle něj, lhostejně se dívala z okna a ani se nesnažila předstírat, že ji jeho svérázné domluvy zajímají. „Hele, já vím, že učitelky jsou krávy, ale nemůžeš je vyhazovat do vzduchu, ani jim sypat ňáký jedy do žrádla.“ Ušklíbl se. „Prej ji to málem roztrhlo.“ Uvědomil si, že to není příliš výchovné, a zatvářil se vážně. „Prostě to nesmíš dělat, na to jsou zákony. Bohužel.“

Zlatý časy

To byl celej táta. Se vším hned hotovej. Co nespravíprachy, to spraví ještě víc prachů. Celá jeho filozofie.

Vysadil ji před její novou školou a kupodivu se na ni usmál. „Tak se drž.“

Vypadalo to, že chce ještě něco dodat, ale vtom se mu v kapse rozječel jeho nejlepší kamarád a kouzlo bylo pryč.

Soukup si přiložil telefon k uchu. „Ahoj. Jo. Za chvilku jsem tam... deset minut... počkej moment.“ Podíval se na Lindu. „Musím jet.“ Natáhl ruku směrem k ní, jako by ji chtěl pohladit, ale jenom uchopil držadlo na otevřených dveřích spolujezdce. „Hele, měj se, čau. A nikohonezmrzač, aspoň ten první měsíc.“

Pobaven vlastní vtipností dveře zabouchl. „Už jsem tady,“ zaslechla Linda pokračování telefonátu. „Ne, nikdo, jenom Linda... No, povídej...“

Bavorák zařval a zmizel.

Chvíli stála na místě. Nikdo, jenom Linda... S tímhle se pořád ještě nedokázala srovnat. Ale zvykala si.

Podívala se na budovu gymnázia. Byla stejně hnusná jako ty předchozí. A támhleto bude asi tělocvična.

∗ ∗ ∗

Dvacet minut před tím, než Linda vstoupila dobudovy, začal jejím novým spolužákům tělocvik. Byl to jediný předmět, který se dělil podle pohlaví. Zatímco kluci byli v jedné tělocvičně trápeni úvodem do gymnastiky, holky se v té sousední potýkaly se základy basketbalu.

Dribling, přihrávka, dribling, přihrávka. Jako u blbejch,

Petr Hud ský

16

říkala si Hanka Klímová, když mlátila tím idiotskýmpumlíčem o podlahu.

„Pořádně!“ halekala tělocvikářka. Tu jedinou to jakžtakž bavilo. Vůči otráveným obličejům byla už za ta létaimunní. Věděla moc dobře, co by slečny chtěly. Aerobik, pilates nebo nějakou jinou blbost, při které by se mohly povalovat a nic moc nedělat. „A střídáme ruce! Zkuste to i levou!“

Zkoušet levou něco, co nezvládáte ani pravou, je přinejmenším předčasné. Ale pokud si to paní profesorkapřeje... Většina balonů se rozkutálela do širého světa, vekterém bylo tolik, tolik věcí, co šly dívkám od ruky podstatně lépe než míčové hry. O míčových hrách, které kladou důraz na dolní končetiny, ani nemluvě.

Nemehla, pomyslela si tělocvikářka a upřela svoupozornost na Hanku. Ta dribling druhou rukou zvládala, co si o něm však myslí, bylo z jejího výrazu zcela zřejmé.

„Pořádně!“ štěkala tělocvikářka. „A nahrávka!“

Hančina vlažná přihrávka Kamile, která s ní tvořila dvojici, vehnala tělocvikářce krev do obličeje. „No co to je?!“ Vytrhla Kamile míč z ruky. „Pořádně! Takhle!“Rozmáchla se jako za mlada a vypustila na Hanku pumelici jako z děla.

Slovo, které vzápětí vypustila z pusy Hanka, nepatří do slovníku žádné slušné slečny. Každopádně míč udržela.

„Co je?“ zeptala se tělocvikářka.

„Mám naraženej prst!“ odsekla Hanka. A co hůř,zlomenej nehet.

Slečinka, pomyslela si tělocvikářka a mávla přezíravě rukou. „To bude dobrý, než se vdáš, tak to bude dobrý.“