načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zlatokopka - Lucia Sasková

-6%
sleva

Elektronická kniha: Zlatokopka
Autor:

Neuvěřitelně upřímný pohled do života „zlatokopek“. V klenotnictví prodává diamantové šperky – nejčastěji „zlatokopkám“, které přicházejí v doprovodu svých bohatých ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149 Kč 140
+
-
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1% 80%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 349
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložili Miluše Krejčová a Tomáš Krejčí
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0627-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Neuvěřitelně upřímný pohled do života „zlatokopek“.

V klenotnictví prodává diamantové šperky – nejčastěji „zlatokopkám“, které přicházejí v doprovodu svých bohatých partnerů. Chce se stát jednou z nich a za každou cenu uniknout z prostředí obyčejné rodiny a průměrného života.

Skutečně se jí to podaří. Svého o hlavu menšího partnera s pleší a bříškem nazývá Broučkem. On jí za to koupí "trojky" a svěří svoji kreditku. Musí však něco obětovat a není toho zrovna málo. S rodiči se téměř nestýká, na jiného muže se nesmí skoro ani podívat, o skutečné lásce si musí nechat jenom zdát a hlavně musí dbát na to, aby se pořád líbila, protože jinak by se mohla ze dne na den ocitnout na ulici.

Jak dlouho se dá takovýhle život vydržet?

Lucia Sasková se narodila v roce 1985 v Žilině a v současné době žije v Nitře. Píše odmalička, ale její prvotinou byla kniha Neznámych nemiluj (2012), oceněná jako debut roku. Jako další vyšla právě Zlatokopka (2013), která se ocitla mezi 10 Top knihami na Slovensku. Následovala Nebezpečná (2014) a poté Zlatokopka 2 (2015), která se stala nejprodávanější knihou nakladatelství Slovenský spisovateľ v daném roce. V současné době je „na cestě“ pátá kniha s názvem Prostitútka. Lucia Sasková miluje psy, stala se patronkou psího útulku Zatúlané psíky Šaľa, kde působí také jako dobrovolnice.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Zlatokopka
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.motto.cz
www.albatrosmedia.cz
Lucia Sasková
Zlatokopka – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Praha 2016





Přeložili Miluše Krejčová a Tomáš Krejčí
Tento příběh je fikce. Všechna jména, postavy, místa a události jsou
výplodem autorčiny fantazie nebo součástí vymyšleného příběhu.
Jakákoli podobnost se skutečnými místy, událostmi a žijícími či
nežijícími osobami je náhodná.





5
ÚVOD
Jak to vlastně všechno začalo? Nebo skončilo? Záleží na
úhlu pohledu. Všude, kde je konec, je i nový začátek a na­
opak.
Při studiu jsem chodila na brigádu do klenotnictví.
Luxusní značky, cenné kovy, diamanty a jiné nesmysly pro
lidi, kteří nevěděli, co s penězi. Nebo pro ty, kteří nevěděli,
co se svým libidem, a potom se potřebovali zbavit výčitek
svědomí kvůli svým manželkám, milenkám, přítelkyním.
Bylo zajímavé sledovat nadržené bohaté samce, ale ať nepře ­
háním, spíš samečky, zakomplexované a trapné, které stále
nepřešla puberta a dokázali utratit spoustu prachů jen za to,
aby si užili s nějakou samicí či samičkou aspoň jednu vášni­
vou noc. V nejlepším hotelu s wellness, vířivkou, šampaň­
ským od hotelového servisu a se vším, co k tomu patří.
Ještě zajímavější situace nastávaly, když samičky přišly
zjišťovat, kolik na ně chlap obětoval, vrátit dary a prosit,
abychom jim za ně dali peníze. A my jsme jim museli
diplomaticky oznámit, že to prostě nejde. S nacvičeným
úsměvem, přetvářkou a neoblomností.
Celá naše práce byla o oscarových výkonech. S každým
klientem jsme hráli někoho úplně jiného. Zákazník měl
vždycky pravdu, byl vždycky vtipný, flirtování jsme při­
jímali a opětovali, povýšenecké chování jsme respektova­
li, tvářili jsme se úslužně a skákali kolem tlustých zadků
odlepených od kožených sedadel drahých aut. Využívali
jsme psychologické triky ze školení, abychom je přemlu­
vili k nákupu. Případně nastalo nenápadné vyprovázení
z prodejny, když na to lidi neměli. Bylo to smutné, ale byla





to součást naší práce a žili jsme z provizí. Nemohli jsme si
dovolit ztrácet čas s někým neperspektivním, kvůli němuž
mohl odejít zákazník s tučným kontem.
Nemohla jsem se vynadívat na mladé ženy, podlézavé
kočičky, které předly svým milencům do oušek a bůh ­
víkam ještě, jen aby se před kamarádkami mohly po­
chlu bit, že v jejich hodinkách jsou pravé diamanty a stály
tři tisíce eur. A  byly od muže, který celou dobu koukal
kolegyni do výstřihu a mně na zadek. Ale v tu chvíli pat­
řil pouze jim! To bylo podstatné, my jsme byly husičky,
které o takovém chlapovi můžou jenom snít. Nenávidě­
la jsem je. Ty ženy mi byly z hloubi duše odporné. Byly
pro mě obyčejnými prostitutkami, které se nedaly nazvat
štětkami jen proto, že nepostávaly na ulici a neprodávaly
se kvůli drogám, ale kvůli společenské prestiži a závisti
ostatních. Chodily s hlavou vysoko v oblacích, měly být
přece na co hrdé. Čeho někdo nedosáhne za celý život, to
ony zvládly za pár měsíců. A přitom jejich úkol byl napros­
to jednoduchý. Vypadat dobře a dělat pro to všechno, co
se dá. Takže jejich luxusní diář obsahoval samé důležité
termíny jako kadeřník, manikúra, solárko, fitko, kosme­
tika, nákupy, dovolené, víkendy a podobně. A potom už
jen dělat společnost chlapům, kteří by bez prachů neměli
sebevědomí ani společenské postavení, a kdyby neměli
prachy, sebevědomí a společenské postavení, tak by z nich
byly nuly zašité ve velkých firmách jako řadoví zaměst­
nanci. Komplexy z vlastního vzhledu skrývali za drahé
značkové oblečení a na výsluní se udržovali díky drahým
autům a laciným řečem.
Nenáviděla jsem tuhle faleš, pozlátko a lži. A čím víc
jsem ty lidi nenáviděla, tím víc jsem si uvědomovala, že
někde v hloubi duše toužím být jednou z nich.
Ale sama bych na to zřejmě nikdy nepřišla...
6





7
///
Byl leden, pracovní den jako každý jiný, když k nám do
obchodu přišel jeden z  párečků, v  němž si muž musel
lásku své vyvolené koupit. Diamantový náhrdelník byl
velmi vhodný právě na takovouhle příležitost. A jelikož
stál sedm tisíc eur, byla to i příležitost pro nás prodavač ­
ky, abychom si mohly oddechnout a pár dní nic nedělat,
protože bychom věděly, že máme „vyděláno“.
„Dobrý den, můžu vám nějak pomoct?“ zeptala se kole­
gyně naučeným tónem a s obligátním úsměvem.
„Tady pro slečnu by se něco hezkého nenašlo?“ odvětil
mladý, asi třicetiletý chlap, který byl o hlavu menší než
slečna. Ta se zachichotala a pohladila ho po vystouplém
pupíku.
„Určitě našlo, máte nějakou představu, co by to mělo
být?“
„Něco s diamanty!“ odpověděla za něj dřív, než se stihl
nadechnout.
„Rozumím,“ usmála se kolegyně a přešla k vitríně s dia­
mantovými šperky. „Musíte se rozhlédnout, máme tady
šperky z dílen nejznámějších designérů. Například tenhle
náhrdelník je unikát, jeden jediný kus.“ Slečně zazářila
očka. „Myslím, že by vám velmi slušel. Jeho cena je sice
vyšší, ale říkám, nikde jinde ho nenajdete, dokonce má
doživotní záruku na diamanty i na šperk jako takový.“
„Bože, zlatíčko, ten je úžasný. Nevypadala bych s ním
na tom plese skvěle? K těm novým šatům?“
Podívala jsem se na „zlatíčko“, který byl však myšlen­
kami někde úplně jinde a přitom hleděl na mě. Nevěděla





8
jsem, jak mám reagovat, tak jsem na jeho pohled odpo ­
věděla slovy: „Vaše přítelkyně má pravdu, na ples je velmi
vhodný. Nepochybuju, že s  ním bude vypadat neodola­
telně.“ Tehdy jako by se vzbudil a konečně se podíval na
náhrdelník.
„Můžu si ho zkusit?“ Slečna pohlédla koutkem oka na
moji kolegyni a zároveň na Zlatíčko. Mlčky přikývl a zase
upřel pohled na mě. V duchu jsem zvedla oči ke stropu, ale
usmála jsem se na něj, jak přikazovaly interní směrnice.
Vlastně nám přikazovaly, abychom se usmívaly pořád.
Bylo to vtipné, protože někdy jsme musely vypadat, že
nemáme všech pět pohromadě. Prostě jsme se usmívaly,
když byli zákazníci milí i když byli odporní nebo rozčí­
lení, případně když na nás hulákali. I když po nás poku­
kovali. Většinou to opravdu zabralo a odvrátili zrak. Ale
Zlatíčko oči neodvrátil, naopak si mě ještě sebevědoměji
prohlížel, zatímco jeho přítelkyně měla hlavu zastrčenou
do vitríny s diamanty. „A tenhle?“ opět zamrkala umě­
lými řasami.
„Ten je taky krásný. Nejkrásnější kousek, jaký tady
má me .“
„Zlatíčko, co mu říkáš? Tady ty diamanty aspoň pořád­
ně září, tamty vypadají jako bižuterie.“
„Ten je za kolik?“ zeptal se znovu mě, přestože viděl, že
kolegyně stojí přímo u toho náhrdelníku.
„Rovných jedenáct tisíc eur. Jsou tam větší diamanty,
je jich víc a  mají prvotřídní výbrus i  barvu. Neexistu­
je krásnější dárek v podobě diamantů. Je to investice do
budoucnosti, jejich cena bude totiž stále růst. Už teď je to
ohrožený nerost, je možné, že za pár desítek let diamanty
zmizí z povrchu zemského. Potom budou mít mnohem
větší hodnotu.“
„Zkusím si i ten.“ Pohlédla na svého muže už s troš­





9
kou drzosti, protože si všimla, že tentokrát není stře ­
dem pozornosti ona. Sundala si kabát, hodila ho na pult
a nešlo si nevšimnout jejího umělého dekoltu. Diamanty
na něm vypadaly unikátně. „Vaaau!“ Stoupla si přede mě
a vystavila se Zlatíčku přímo před oči. „Že jsem v něm
krásná?“
„Ty jsi ve všem krásná.“ Podíval se jí však trochu níž
než na náhrdelník.
„Bože, zlatíčko, já vím, že je drahý, ale je fakt úžas­
ný. Takový luxusní. No ne?“ Tahle holka nebyla schopná
vysoukat ze sebe jednu jedinou inteligentní větu. Tak to
zkusila jinak, přitiskla se ňadry na svého partnera, zmáčk­
la mu trochu břicho, aby měl její přednosti přímo před oči­
ma. Potom mu olízla rty a připadalo mi, že se mu kolenem
opřela o rozkrok, ale nebyla jsem si jistá. V té chvíli jsme
s kolegyní na sebe mlčky pohlédly, ona mi poslala vzdu­
chem polibek a stačilo málo, abychom se rozesmály.
„Zajdeme ještě na oběd a rozhodneme se, ano?“
Konečně se jí podíval i do očí, načež ona prohlásila:
„Hm, tak mi to teda sundejte. Zjevně se tady prodavačky
koukají víc po chlapech než po zákaznicích.“ Pohlédla na
mě s největším pohrdáním, jakého byla schopná, odlepila
se od Zlatíčka a nadutě si vzala kabát z pultu. Raději jsem
nic neříkala a naprosto nečekaně jsem se na ni usmála.
„Ještě se zastavíme,“ znovu na mě pohlédl.
„To se ještě uvidí,“ prohlásila slečna a odcupitala vrat­
kým a nejistým krokem na otřesně vysokých podpatcích.
„No, už jen tihle mi tu dneska chyběli.“
„Náhodou byli docela vtipní. Já mám podobné páry
ráda. Vždycky mě pobaví.“
„Ale prosím tě, pofidérní slečna, která ze sebe nedokáže
dostat jedinou souvislou větu.“
„Ale víš, jaká musí být v posteli?“ mrkla jsem na ni.





10
„No jasně, pokud mu z té postele neuletí na těch dvou
balonech.“
To už jsem se nahlas rozesmála, protože jsem si ji napros­
to živě představila někde v rohu místnosti u stropu, jak
zoufale mává ručičkama a nožičkama, aby ji někdo stáhl
zpátky na zem.
„Jdu na oběd, kdyby něco, volej.“
„Oukej.“ Sedla jsem si na vysokou židli a napila se kávy.
Přemýšlela jsem, jak je možné, že chlapi jsou spokojení
s takovými dívkami, jako byla ta konkrétní slečna. Nešlo
mi do hlavy, že takový primitivismus a vypočítavost je tak
neuvěřitelně přitahují. A byla jsem fakt rozčilená z toho, že
ten její trpaslík na mě čuměl jako slintající pes na misku
se žrádlem, a ona mě obvinila, že jí balím chlapa. Chudin ­
ka, která si není jistá sama sebou ani svým chlapem, asi
musí být nepříjemná na každého, kdo jí vstoupí do ces­
ty. V životě by si na ten náhrdelník sama nevydělala. Jak
dlouho bych na něj dělala já? Několik let? A to si dovolím
říct, že nemám v hlavě piliny. Moje slovní zásoba obsahuje
trošku víc slov než úžasné, vau, luxusní, zlatíčko a eura.
Ale zřejmě právě to je kámen úrazu.
///
Otevřela jsem oči a všude bylo naprosté ticho a jasné svět­
lo. Kdybych nevěděla, co se se mnou děje, možná bych si
myslela, že jsem někde na hranici života a smrti, v tunelu
se světlem, na cestě do nebe nebo do pekla. Ale jelikož
jsem se dostala do stavu úplného bezvědomí s vlastním
písemným souhlasem, na žádný světlý konec jsem se ješ­
tě nechystala a pomalu, ale jistě jsem začala rozeznávat
místnost kolem sebe. Zářivka si spokojeně vrněla a nebylo
slyšet nic. Vůbec nic.





11
Když jsem se probrala z narkózy, nedokázala jsem se
pořádně ani nadechnout. Jako bych měla v hrudi zapích ­
nutých deset nožů a při každém vpuštění vzduchu do plic
se mi zabodávaly hlouběji. Zazvonila jsem na sestřičku.
Přišla téměř okamžitě.
„Má milá, tak to máte za sebou. Jak se cítíte?“ Do poko­
je vplula prostá žena v letech. Byla jsem přesvědčená, že
klinika plastické chirurgie bude mít sestřičku, která je tak
trochu ukázkou šikovných doktorových ručiček. Tahle
žena to však nepotřebovala. Měla sice nadváhu, asi sto
šedesát centimetrů, krátké světlé vlasy, ale zjevně dělala
svoji práci s ochotou a celoživotní oddaností.
„Fajn. Ale byla bych velmi vděčná, kdyby mě to přestalo
bolet.“ Pohlédla jsem na ni s prosebným výrazem ve tvá­
ři. Bolest byla skutečně nesnesitelná, přestože jsem na ni
byla připravená a věděla jsem, do čeho jdu. Člověk však
ne vždy střízlivě uvažuje, když má před očima nějaký cíl.
A už vůbec ne, když spěchá, aby si to jeho sponzor náho­
dou nerozmyslel.
„Něco vám přinesu. Ta bolest je normální, tak do dvou,
tří dnů se zmírní. Teď si vaše tělo zvyká na silikonové
výplně, kůže na prsou je natažená a chvíli potrvá, než
přestanou být citlivá. Ale bude to stát za to. To vám zaru­
čuju.“ Usmála se na mě.
„No, za něco proti bolesti budu momentálně nejvděč­
nější. Za nová prsa budu vděčná později.“
Zazvonil mi mobil na stolku, sestřička mi ho ochotně
podala a odešla.
„Ahoj Broučku.“
„Tak co? Jak ti je?“ zeptal se můj přítel. Konečně někdo,
kdo má dostatek peněz na to, aby mi mohl zaplatit všech­
no, na co si vzpomenu, a kdo je taky ochotně vyplázne. Po
posledních vztazích, v nichž si mě partner nedokázal vážit





12
jako ženy a očekával, že budu vytahovat peněženku stejně
často jako on, jsem si řekla, že už toho bylo opravdu dost.
Ano, ať si feministky hlásající rovnoprávnost a samostat ­
nost žen dál dokazují, jak jsou soběstačné a jak chlapy
nepotřebují. Ale já nejsem nějaká zkrachovalá existence,
která se nemá kam zařadit, a proto zakládá kdejaké hnutí.
Nevím, proč někteří lidé nás ženy házejí do jednoho pytle
s těmi, které si ničí život nesmyslnými argumenty a nejsou
nikdy šťastné, protože vedle vydělávání si na rovnopráv­
nou existenci s muži na to jaksi nemají čas. A tak jsem se
chtíc nechtíc zaměřila na skupinu mužů, kteří by mě moh­
li obšťastnit i jinak než procházkami v zamrzlém parku
a pojídáním levných hot dogů na nádraží či čekáním na
autobus. Není mi už sladkých sedmnáct a takových růžo­
vých obláčků jsem si užila až až. Někdo může říct, že kdo
to nezažije, neví, o co přichází. Já to zažila a dosud nepo­
chopila, proč má být zrovna tohle romantika, kterou nám
tak neúnavně vtloukají do hlavy filmy, knihy a časopisy.
Kdo vlastně označil tohle všechno za romantiku? Proč
není romantické večeřet v drahé restauraci, vozit se v nej­
novějším typu auta s nadstandardní výbavou, dostat u sní­
daně s pusou i kreditku s nevyčerpatelným limitem na
nákupy všeho, co se nám líbí, a případně vyměnit zmrzlý
leden v parku za bílé pláže někde v exotice? Kvůli tomu,
že na to nemají všichni? Jen proto se mám i  já spokojit
s málem? Vyrůstala jsem ve skromných poměrech a bylo
už načase to změnit. Rodiče mi vždycky říkali, abych šla
za svým cílem, tak proč ne? Jdu! Cíl je jasný a prostý.
S Broučkem jsem byla už několik měsíců. A když jsem
se po setkání s mimořádně obdařenou playmate nenápad­
ně zmínila, že umělá ňadra by mě potěšila, dostala jsem je
jako dárek. Bez mrknutí oka a bez výčitek. A radost z nich
bude určitě oboustranná.





13
„Všechno mě bolí,“ postěžovala jsem si do telefonu.
„To přejde, je to přece nejlepší klinika. Na pokoji jsi,
doufám, sama. Kdyby se něco stalo, tak mi dej vědět, ano?
Nechal jsem tam dost peněz na to, aby se o tebe pořádně
postarali. Nejsi jedna z těch chudinek, co celý život šetří na
ňadra. Jsi moje přítelkyně, tak ať se k tobě tak i chovají.“
„Chovají, Broučku, chovají se super. Jak sestřičky, tak
lékaři. Nemůžu říct jediné křivé slovo. Jenom mě to bolí,
ale těším se na ně. Ty určitě taky.“
„Tak to si piš, sežeru tě s těma kozama. Hned jak se ti to
zahojí, vezmu tě někam na dovolenou. Ať se na ně můžu
pořád koukat. Až přijdeš domů, tak něco vybereš.“
Ach jo, nemůžu se dočkat. Jelikož i v tomhle romantic ­
kém světě platí, že nic není zadarmo, budu se muset orál­
ně a bůhvíjak ještě vynasnažit. Kdyby mě ten nešťastník
aspoň trošičku vzrušoval. Ale bez vánku se listy těžko
hýbou. Je k tomu zapotřebí hodně sebezapření, odhod­
lání a  kondička. No co, aspoň uvidím nějakou novou
zemi. Mohli bychom jet do Monaka, ať si rovnou nakou­
pím nové hadry pro nová ňadra. Konečně můžu i já nosit
výstřihy až na břicho.
„Těším se na to. Přijdeš se na mě podívat?“
„Mám toho moc, ale přijedu pro tebe.“
„Škoda. A co děláš? Jsi v práci?“
„Zlatíčko, vždyť víš, že jsem pořád v práci. Musím vyří­
dit nějaké věci.“
„Neříkej mi zlatíčko, prosím tě.“
„Vím, vím, promiň, lásko.“
„Hm. Tak se uvidíme pozítří.“
„O. K., požádej je, ať ti na tu bolest něco dají, ahoj.“
„Pa, Broučku.“ Ukončila jsem hovor a ani se neobtěžo­
vala položit telefon na stolek. V prsou mě bodalo a bolest
mi vystřelovala do celého těla. Nemrzelo mě, že nepři­





14
jde. Byla jsem docela ráda, že mi dá pokoj a budu si moct
dva dny jen tak poležet. A ňadra mi zaručila i výmlu ­
vu na sexuální abstinenci po dobu několika týdnů. Víc
jsem si nemohla přát. Brouček nebyl vůbec přitažlivý. Ze
zásady nepoužíval deodoranty ani parfémy, protože se
v nějakém chytrém plátku dočetl, že způsobují rakovinu.
Co dodat? Zřejmě bychom se měli vrátit do doby kamen­
né, nepoužívat sprchové gely ani parfémy, a už vůbec ne
deodoranty nebo laky na vlasy. A tak se Brouček potuluje
po světě s vlhkým podpažním prostorem, fleky na košili či
tričku a v odpoledních hodinách už i s typickým aroma.
Inu, ne vždy se chlap kvůli ženě změní. Hlavně když ví,
že nemusí. Protože pokud po jeho boku nebude cupitat
jedna, nahradí ji jiná. Bez problémů. Ani já přece neby­
la Broučkova první. Když jsem ho viděla poprvé u nás
v obchodě, měla jsem z něj smíšené pocity, ale s tím aro­
ma jsem nepočítala ani na první společné večeři. Začala
jsem s ním počítat, až když jsem pochopila, že to, co cítí
můj nos, není náhoda. Na druhou stranu ani my ženy
nesmíme být přehnaně náročné a měly bychom se naučit
spokojit se s tím, co máme. A já měla chlapa, který jez­
dil v drahém autě, měl spoustu peněz a rád je utrácel za
mé potřeby a přání. Nemusela jsem pracovat. Vytáhl mě
z toho začarovaného kruhu a naučil mě užívat si. Dostal
mě do vyšší společnosti, v níž se na mě už nikdo nedíval
svrchu. Vždycky říkal, že jsem příliš dobrá na to, abych
chodila do práce. Uvěřila jsem mu. Zalíbil se mi život na
vysoké noze, do něhož mě vtáhl už první měsíc naše­
ho vztahu. Rázem jsem mohla mít všechno. Náhle jsem
byla součástí mezonetového bytu, vybaveného luxusem od
podlahy až po strop. Najednou jsem si nemusela nakupo­
vat potraviny ani vařit, protože jsme jedli zásadně v dob­
rých restauracích. Když mi Brouček poprvé dal fialovou





15
bankovku, zatvářila jsem se zmateně. „Vím, že nejsi příliš
na květiny a podobné hlouposti. A já zase neumím kupo ­
vat dárky. Ale dneska bych ti moc chtěl udělat radost. Tak
si, prosím, něco hezkého kup.“ Pohlédl na mě a podával
mi bankovku.
„Ale to nemusíš. Už jsi mi udělal radost aspoň milion­
krát. Víš, že si na drahé dárky nepotrpím.“ Tehdy jsem si
ještě nepotrpěla.
„Vím, že ne, vím, že jsi jiná, a právě proto ti chci udělat
radost. Kup si nějakou maličkost. Něco, co tě potěší, pak
to potěší i mne.“ Peníze mi doslova vtlačil do dlaně. A v tu
chvíli jsem si uvědomila základ tohohle všeho. Být jiná.
Být skromná a spokojit se jen s tím nejlepším.
///
Z občasných bankovek se staly pravidelné. A ze zvláštního
pocitu byl rázem normální a přirozený. Zvláštní pocit se
dostavil spíš tehdy, když jsem peníze nedostala. Ale i to se
časem vyřešilo tím, že mě Brouček naučil o ně požádat.
Bylo to fajn. Najednou jsem mohla mít cokoli. To, na co
jsem předtím makala měsíc, jsem dostávala na víkend.
A už jen pár dní a budu mít úžasné kozy. Ha, všechny ty
slečinky v hadrech z čínských obchodů, které potkávám
na každém kroku, zezelenají závistí. Těším se na to, jaký
budou mít tvar, jaké budou na dotek a jak budou vypa­
dat bez podprdy. Doufám, že mě lékař dobře pochopil
a opravdu budou takové jako v pushupce. Kulaté, vypouk­
lé a velikost tři. Hlavně ať už přejde ta zatracená bolest!
V tu chvíli to bylo mé jediné přání.
Tok myšlenek mi přerušila sestřička, která přišla s injek­
cí, a po pár minutách jsem na tom byla o dost líp. Přes­
tože bolest neustoupila, moje smysly byly tak otupené,





16
že jsem ji nevnímala. Podívala jsem se ven. Byl mrazivý
lednový den. Bylo mi to fuk, bylo mi příjemně teploučko
a na lusknutí prstu jsem měla všechno, po čem mé srdce
zatoužilo. Hned jak léky proti bolesti začaly účinkovat,
usnula jsem jako miminko. A navzdory bolesti jsem měla
na tváři spokojený úsměv.
///
Kdyby mě tak viděli rodiče! Sumu, kterou Brouček zaplatil
za moje nové kozy, by matka nazvala rouháním a  mar ­
notratností a otec by si představil tolik bas piva, že by mu
teklo všemi možnými i nemožnými otvory. Ze začátku
mi bylo takovéhle vyhazování peněz proti srsti, z domova
jsem na to nebyla zvyklá. Matka pracovala jako kuchařka
ve školní jídelně a otec byl vrátný v průmyslovém par­
ku. Nikdy jsme nebyli italská domácnost, nehádali jsme
se, byli jsme v podstatě normální lidé. Ve dvoupokojo­
vém bytě měl každý svoji místnost a tak jsme si potichu
žili. Mámě patřila kuchyně, vždycky odpoledne přišla
z práce a to, co měli ti malí zmrdi ve škole k obědu, nám
dala k večeři. V kuchyni sledovala své oblíbené telenove­
ly a potom si šla lehnout do obýváku na rozkládací gauč
vedle otce, který po pěti pivech usnul jako dřevo. Já měla
svůj pokoj, kde jsem v  klidu promlčela dětství, pubertu
i vstup do dospělosti. Nedá se říct, že by mi něco chybě­
lo. Nebyla jsem žádná socka, ale když jsem poprvé seděla
v Broučkově mercedesu, luxus mi přišel jako něco neuvě­
řitelně sterilního, auto bylo takové voňavé a čisté. Bylo
v něm příjemné teplo. Soukromí. Rádio hrálo potichu,
komorně. Auto jezdilo rychle a svižně, nebylo cítit ani
jediný kamínek na silnici, ve velkých pohodlných a ještě
k tomu vyhřívaných sedadlech jsem si připadala úžasně.





17
Ve srovnání s  MHD, kterou jsem do té doby jezdila, to
byla pořádně silná káva. Žádné rozřezané tvrdé sedačky,
smrad spálené nafty, pach upocených lidí, zima a tlače ­
nice kolem tyče, abychom vestoje neupadli na hubu. Já se
samozřejmě tvářila, že luxusní auto je pro mě naprosto
přirozené a že v něm sedím každý den. Bylo pro mě velmi
ponižující přiznat, že jsem příliš obyčejná na to, abych si
své skromné šunčičky vozila ve fáru, které je tak drahé,
že bych si ho nemohla dovolit ani natankovat. Zřejmě
jsem to divadlo hrála dobře. Brouček si ničeho nevšiml,
na rodiče se nikdy neptal a domů pro mě nikdy nepřijel.
Vždycky jsem se nechala vyzvednout někde v obchodním
centru nebo ve městě. Nepochopil by to. Ani on, ani moji
rodiče. A možná bych s ním nikdy nebyla, kdyby zjistil,
z jaké rodiny pocházím. Občas jsem se musela v duchu
zasmát, když jsme s Broučkem jedli někde v restauraci
a já si představila, jak by se asi zatvářil, kdyby mu matka
ohřála falešnou svíčkovou s pěti knedlíky a nandala ji na
cibulákový talíř, který dostala před lety jako svatební dar.
A otec by mu podal lahváče a oslovil ho synku. Brouček
by nejspíš vzal nohy na ramena a vypadl by z našeho bytu
rychlostí světla. Doteď jsem přesvědčená, že podle něj
neexistuje chudoba ani střední třída. Pohyboval se vždy
jen mezi lidmi z vysokých společenských kruhů. Mno­
hokrát to však byli snobové, kteří se tvářili, že jsou za
vodou, a přitom šli ke dnu. Se spoustou úvěrů, zadlužení,
neschopní přiznat bankrot.
Soukromá klinika. Vlastní pokoj, velká televize, inter­
net, výborná strava, skvělý personál. Když jsem byla napo­
sledy v nemocnici a trhali mi mandle, téměř nikdo si mě
nevšímal a  na pokoji nás bylo šest kusů. Byli jsme jen
kusy. Nic víc, nic míň. Vzpomínám si na jednu holku, kte­
rá s námi ležela na pokoji. Byla dcerou jednoho z lékařů





18
a my ostatní jsme jí záviděli kvanta zmrzliny, která dostá ­
vala, a počet návštěv, které měla zásadně mimo návštěv­
ní hodiny. Ona se nám smála, prý je něco jako VIP a má
zvláštní privilegia. Dneska se její „důležitosti“ směju, ale
tehdy mi to vtipné nepřipadalo, bylo mi to líto stejně jako
ostatním dětem na našem pokoji. A teď se mám líp než
tehdy ona.
Musím zavolat Andree, svojí nejlepší přítelkyni, která
má něco podobného už dávno za sebou. Teď jsme na tom
stejně. Ona se nechala vylepšit asi před třemi lety a pořád
se s těmi silikony předváděla, kde se dalo. V podstatě jsem
ji nikdy neměla ráda. A zřejmě ani ona mě. Ale ne nadar­
mo Don Corleone říkal, abychom se drželi blízko přá­
tel a  ještě blíž nepřátel. Andrea měla známosti, které se
mi kdykoli mohly hodit. A jelikož ulovila každého výše
postaveného chlapa, všichni ji znali. Netrvalo dlouho a po
několika večírcích jsme se začaly zdravit na ulici a chodit
spolu na nákupy. Naše přátelství je z obou stran fingova­
né, ale dá se říct, že se navzájem potřebujeme a vhodně
se doplňujeme.
„No konečně!“ Zvedla mi to po prvním zazvonění.
„Nazdar, ty frigidko.“
„Tak jak? Vítám tě v klubu narvaných výstřihů.“
„Mockrát děkuju, je to pro mě čest. I když teď bych
z něj nejradši vystoupila, protože nemám narvaný výstřih,
ale příšerně stažené obvazy, a bolí mě každé slovo, které
v y slov í m .“
„Ale prosím tě, to přejde, ani se nenaděješ. Jasně že
dneska, když tě vycpali silikonem, to lepší nebude. Dokon­
ce ani zítra. Asi týden to bude na hovno, ale dá se to
vydržet. A když se to tak vezme, vlastně ti ani nic jiného
ne zbý v á .“
„Ty teda umíš povzbudit.“





19
„Od toho jsem tady,“ odpověděla mi, spokojená sama
se sebou.
„Co děláš? Kde jsi?“
„Ále, zrovna mířím do garáže z kafe s jedním nýman ­
dem. Nic moc. Zbytečná ztráta času. Měla bych se už usa­
dit, sex po prvním rande a známosti na jednu noc mi už
nějak nevyhovují, už jsem na to asi stará.“
„No konečně rozumná řeč. Opravdu by sis měla najít
nějakého normálního chlapa.“
„Už mě nebaví platit si byt z vlastních peněz, když si
představím, co všechno za ně můžu mít. Všechno špatně,
radši si to ani nebudu představovat. Něco musím koneč­
ně udělat.“
„Co Tomáš? Rado?“ Předhodila jsem jí poslední dva
kluky, kteří o  ni jevili docela slušný zájem a  nestihla se
s nimi vyspat.
„Tomáš zná všechny moje známé, to je o ničem, Rado –
ještě netuším, musím se s ním párkrát sejít, vždyť o něm
vlastně nic nevím, ani ho pořádně neznám.“ V překladu
to znamenalo, že záhadného Rada nikdo nezná, a tedy ani
netuší, jaká je výše jeho bankovního konta.
„Máš to fakt těžké.“
„Někdo musí mít,“ odsekla uštěpačně. Záviděla všem
ženským, které měly nějaký vztah, ať už fungující, nebo
ne. A hlavně těm, které jejich chlapi štědře sponzorova­
li. Vzhledem k tomu, že jsem byla několikrát svědkem
jejích poznámek na adresu holek, které jsme potkaly na
některém z večírků, dokázala jsem si docela dobře před­
stavit, jak asi mluví v mé nepřítomnosti o mně. Ale bylo
mi to jedno. Andrea pocházela z bohaté rodiny, její rodiče
vlastnili dopravní firmu, která jim vynášela víc než dost,
koupili jí dvoupokojový byt, poplatky za něj si měla hradit
z kapesného. Nevím, jak vysoké bylo, ale živila z něj sebe,





20
terénní auto, byt a všechny své výstřelky. Takže se dalo
předpokládat, že suma, kterou jí rodiče dávali, byla mini ­
málně tak vysoká, že by z ní vyžily tři průměrné rodiny.
„Jo, jo, jsi zlatá, že sis to vzala na svá bedra.“ Zasmá­
la jsem se, teda pokusila jsem se zasmát, ale po hlubším
nádechu jsem si to rozmyslela. „Poslyš, kdy budu moct
s těma kozama normálně fungovat? Jako kdy si je můžu
promačkat nebo tak, chápeš.“
„Nebo si s nima pořádně zadovádět s tím tvým trpas­
líkem, ne?“ skočila mi do řeči.
„No... Něco v tom smyslu.“
„Měsíc? Nevím přesně, už si na to moc nepamatuju.
Ale mám takový pocit, že po nějakých třech týdnech jsem
byla v pohodě.“
„O. K., super.“
„Zaslechla jsem ironii? Vymlouvat se můžeš klidně dva
měsíce. Chlap si rád počká, neměj strach.“
„O to nejde.“
„Ale jde, přede mnou to nemusíš skrývat. Já bych se
s  tvým chlapem nevyspala, ani kdyby mi zaplatili. Máš
můj obdiv.“
„Není to tak špatné.“
„Samozřejmě že není, člověk si zvykne na všechno.“
„Asi tak nějak, jsem šťastná, že ho mám.“
„Tak si to užívej, dlouho to trvat nebude. Jak jsi na
tom? Nepotřebuješ něco? Za chvíli pojedu kolem, můžu
se zastavit, jestli je to nutný.“
„Víš co, ani ne. Všechno mám. Jsem ještě celá omáme­
ná, tak se pokusím usnout, ať mě to přejde rychleji.“
„O.K., tak na tebe aspoň zatroubím. Kafe dáme, až
budeš fit.“
„Jasně, zavoláme si.“
„Čau, ty štětko.“





21
„Ahoj.“ Zavěsila jsem. Horko těžko jsem snědla jeden ze
dvou croissantů, zapila ho džusem, a když přišla sestřička,
pomohla mi vstát, abych si došla na záchod. Vyčerpalo mě
to víc než hodina aerobiku ve fitku. Když jsem se vráti ­
la do postele, snažila jsem se lehnout si tak, abych měla
pohodlí i výhled na televizi. Pohodlí jsem však neměla
v žádné poloze, tak jsem se spokojila aspoň s tím výhle­
dem. Vtom jsem se musela usmát, protože jsem zaslechla
zuřivé troubení, a nemohl to být nikdo jiný než Andrea
projíždějící kolem.
///
Přibližně po měsíci byla moje nová ňadra úžasná. Nemoh­
la jsem se na ně vynadívat. Na bolest jsem už zapomněla
a po bytě bych nejradši chodila nahá. Samozřejmě jen
v Broučkově nepřítomnosti. Když byl doma, tak jsem si
sem tam ztěžka vzdychla, aby mu bylo jasné, že sex ještě
nepřipadá v úvahu. Občas jsem ho však nechala, ať si mě
vezme zezadu, tehdy jsem se nemusela přetvařovat a šlo
to opravdu rychle. A uměla jsem podávat vskutku prvo­
třídní herecké výkony. Netrvalo dlouho a zjistila jsem, že
sex je nejúžasnější nástroj na ovládání chlapa.
„Ach bože... Broučku... Nevím, jak to děláš, ale já jsem
z tebe úplně hotová, lepší sex jsem nikdy v životě nezažila,“
řekla jsem mu jednou v dobré náladě.
„No, potom jsi jich zřejmě moc neměla,“ zasmál se.
„Tak akorát, ale dost na to, abych dokázala zhodnotit
jejich výkony.“ Vzala jsem jeho ruku a jemně si ji přitisk­
la na hrudník. Srdce mi bilo jako splašené. Nikoli však
z orgastického zážitku, ale z fyzické aktivity, kterou jsem
musela vynaložit na  to, aby Brouček vystřihl ten správ­
ný výraz tváře, do něhož zapojil všechny mimické svaly.





22
Vypadal při tom, že prožívá srdeční kolaps a jsou to jeho
poslední vteřiny. Náhle přestal krabatit obličej jako šarpej
a na chvíli zatajil dech. A potom si už jen utřel pot z pleš ­
ky a „odpadl“. Sulc na pupku se zatřásl a já z něj konečně
mohla slézt.
„To jako fakt?“ Držel se mého ňadra jako klíště.
„Tohle nezahraješ,“ mrkla jsem na něj.
Ten den měl neuvěřitelně dobrou náladu. Kdybych řek­
la, že chci letět na Měsíc, zabukoval by mi letenku. Od
tohoto okamžiku si myslel, že pokaždé, když se o mě opře
zduřelými kalhotami, budu křičet rozkoší, ale zvykla jsem
si. Nebylo to až tak náročné. Všechno zlé se dá v dobré
obrátit. V mém případě využít. Už si to přesně nepama­
tuju, ale mám pocit, že ten den jsem dostala docela slušný
limit na jeho kreditce. Otevřeně žádat o peníze jsem nedo­
kázala. Vždycky to byly jen náznaky, když jsem je potřebo­
vala, nebo větší náznaky, když jsem chtěla něco konkrét­
ního. Bylo to docela jednoduché. Najednou jsem šíleně
ráda nakupovala. Milovala jsem pocit, když mi v drahých
značkových obchodech lezli do zadku. Ačkoli jsem věděla,
že si mě hned po mém odchodu pořádně vychutnají. Bylo
mi to jedno. Když se mi závistivě dívali do výstřihu, cítila
jsem se jako bohyně. Přesně jak tvrdila Andrea. Díky sili­
konovým ňadrům byl ze mě jiný člověk. Měla jsem peníze
a lidi na mě rázem nahlíželi úplně jinak.
Když mi u večeře Brouček řekl, abych vybrala dovole­
nou, tak jsem následující den přinesla asi tucet katalogů
s nabídkou exotických zemí.
„Ahóój. Hele, co mám.“ Zula jsem se a z předsíně vidě­
la, jak sedí v obýváku na bílém koženém gauči a sledu­
je zprávy. Přiběhla jsem k němu, dala mu pusu na tvář
a podrbala mu bříško. Seděl jako štěňátko a zbožně na
mě koukal.





23
„Miláčku, vyber sama, někam mě prostě vezmeš.
Nechávám to na tobě.“
„Ale jsou to tvoje penízky, chci, abychom si to užili
oba.“ Zamrkala jsem umělými řasami, ale v duchu jsem
se modlila, ať výběr nechá na mně. Stalo se.
„Je mi jedno, kam pojedeme, hlavně ať tam mám tohle,“
zamručel jako kocour v říji, přejel mi prstem po ňadrech
a velevýznamně zvedl obočí. Inu v podstatě mi naznačil,
že katalogy mám odložit, protože bez práce nejsou koláče.
Rozepnul si kalhoty, mně podprsenku, olízl mi bradavky
a hodil polštářek z gauče na zem mezi svoje nohy. Fajn,
pomyslela jsem si, aspoň to půjde rychle. Klekla jsem si
k  jeho klínu, přejela mu po něm koketně svými vnada ­
mi, a hned bylo všechno připravené. Pustila jsem se do
práce a opravdu to bylo velmi rychle za mnou. Vzápě­
tí jsem už ležela pod Broučkovým ramenem a listova­
la v katalogu. Thajsko, Kuba, Dominikánská republika,
Seychely... Když jsem viděla to počasí za oknem, bylo mi
vážně jedno, kam pojedeme. Chtěla jsem teplo. Vlastně
jsem chtěla horko, lehátko, bazén, míchané drinky a as­
poň dva týdny nicnedělání mezi lidmi, kterým nerozu­
mím ani slovo. Přestože mělo jít o moji první neuvěřitelně
drahou dovolenou, tvářila jsem se, jako bych na něčem
podobném byla každičké léto. Pravda byla taková, že kro­
mě Itálie a Chorvatska v apartmánových domech jsem
nebyla nikde. Fotky a nabídky cestovních kanceláří mě
fascinovaly. Letu jsem se neobávala. Určitě poletíme se
seriózní nadnárodní společností a bude to let v první třídě
s maximálním pohodlím. Uf. Nemohla jsem se dočkat.
Když Brouček odešel a konečně jsem zůstala sama, zapnu­
la jsem si notebook, vzala popelník a cigaretku a zadávala
do Googlu slova „luxusní dovolená“. Nabízelo mi to sku­
tečně leccos a  já si nějak nemohla vybrat. Samozřejmě,





24
když už to bylo v mých rukách, chtěla jsem něco pořád ­
ného. Z cen zájezdů se mi točila hlava. Ale z mého účtu to
přece nepůjde. Nechtěla jsem být příliš náročná, a tak jsem
skončila u ostrovů Maledivy kombinovaných s dovolenou
v Dubaji. Trošku komplikovaný let, ale ideální dovolená.
Aspoň pro mě. Emiráty mě vždy fascinovaly. A  spojení
s lehárem u moře na Maledivách. Co dodat? Prostě bom­
ba. Za bombovou cenu, ale Brouček se nesnížil k tomu,
aby přiznal, že na něco nemá. A když už dovolená, tak ať
to stojí za to.
Zrovna když jsem se večer uložila do relaxační koupe­
le a kolem rohové masážní vany, vsazené do dřevěného
obkladu, jsem si rozestavila vonné svíčky, přišel Brouček.
Slyšela jsem, jak hodil klíče od auta na skleněný stolek
v obýváku.
„Broučku?“ Obrátila jsem oči v sloup, když jsem zjis­
tila, že relax skončil dřív, než začal, ale snažila jsem se
být milá.
„Ahoj lásko.“ Otevřely se dveře. „Romantika beze mě?“
„Mělo to být překvapení.“ Usmála jsem se na něj, načež
se nade mě sklonil a dal mi pusu na čelo. Nic lepšího jsem
si nemohla přát. Byl unavený. Vždycky když jsem dosta­
la pusu „na čelíčko“, věděla jsem, že nebude chtít nic víc.
A tehdy jsem ho měla v podstatě ráda. Nebyl to hloupý
člověk. Dalo se s ním normálně komunikovat a dokázal
mě poslouchat. Což bylo opravdu fajn. Nejvíc se mi hnusil
tehdy, když byl přesvědčený o tom, jaký úžasný orgasmus
mě čeká a že mě rajcuje pohled na jeho odhalené tělo. Jeho
pupek překážel při jakékoli poloze a při snaze uspokojit
mě mi poskytoval výhled na svoji pleš. Jinak byl samo­
zřejmě nejlepší chlap, jakého jsem kdy měla, přestože mi
trvalo delší dobu, než jsem ho o tom přesvědčila. Kéž bych
dokázala přesvědčit i sebe.





25
Lehl si ke mně do horké vany.
„Jaký jsi měl den?“ zeptala jsem se nenuceně.
„Měli jsme toho hodně. Nějak nic nejde tak, jak má,
termíny se nestíhají, objednávky nejsou vyřízené. Budeme
muset vyměnit zaměstnance. Nedělají svoji práci tak, jak
mají.“ Usmál se na mě a pohladil mě po noze.
„Potřebuješ dovolenou.“
„Potřebuju nový tým.“
„A dovolenou,“ prosazovala jsem si své.
„Už jsi vybrala?“
„Nóóó, dá se to tak říct. Napsala jsem mail do cestovky,
co by nám teď doporučili, a odepsali mi, že momentálně
je nejoblíbenější kombinace Malediv a Dubaje.“
„Kombinace?“
„Jo. Nejdřív budeme týden na ostrově, ubytovaní
v úžasných domečcích. A potom nás na pět dní převezou
do Dubaje.“
„To je dvanáct dní, nevím, jestli teď můžu na tak dlou ­
ho odjet.“
„Broučku, jak chceš. Ještě jsem nic nerezervovala.“
Brouček vlastnil prodejnu s auty. Nikoli autobazar, ale
partnerskou prodejnu se servisem pro jistou značku auto­
mobilů. Nikdo neví, jak se k něčemu takovému dostal, on
sám o tom nemluví, ale ve společnosti je kapacita, takže
se samozřejmě ani nikdo neptá.
„Zkusíme něco vymyslet.“ Otočil se a lehl si do mého
náručí. No, nebyla jsem z  toho nijak odvázaná, obkro­
čila jsem ho nohama a umývala mu hruď. V podstatě
s myšlenkami úplně někde jinde a už jaksi automaticky.
Chtěla jsem jet do Dubaje. A chtěla jsem jet na Male­
divy. A jelikož jsem nemohla vědět, kdy to celé skončí,
bylo nejlepší zabít dvě mouchy jednou ranou. Už jsem
se viděla na nákupech v těch nejluxusnějších obchodech





26
a na nejhezčích světových plážích. Strašně jsem chtěla
jet. A taky jsem jela.
///
Brouček se přece jen odhodlal a za pár týdnů jsme seděli
v letadle. Let trval hrozně dlouho, po příletu do Dubaje
jsem se nemohla vynadívat na letištní halu. Všechno v ní
dýchalo neskutečným, až kýčovitým luxusem. Dubajští
šejkové se přesouvali ke svému check ­inu a já litovala, že
nejsem blondýna. Určitě bych si s některým z nich doká­
zala představit velmi slušný život. Daleko od všech, kteří
by mě za to mohli odsuzovat. No, ale teď se musím věnovat
někomu méně bohatému, díky komu se tady vlastně můžu
procházet a klapat ve svých nejlepších lodičkách, v nichž
jsem sice o hlavu vyšší než Brouček, ale nevypadá to, že by
ho to trápilo. Pokaždé, když se na mě podíval jiný chlap,
ocitla se jeho ruka na mém zadku a bylo to vyřízené. No
v podstatě na to měl právo. A jelikož euforie z exotické
země mě zcela pohlcovala, neměla jsem problém s proje­
vováním náklonnosti a ani trochu mi to nevadilo. Přece
jen šance, že mě někdo uvidí tisíce kilometrů od Sloven­
ska, byla mizivá. Bylo to fajn. Najednou jsem byla šťastná,
najednou jsem si uvědomila, že Broučka mám opravdu
ráda. Samozřejmě, dlouho mi to nevydrželo. Ale tehdy to
byla idylka. Teplota vzduchu šplhala ke třicítce, podnebí
bylo úžasné a zdálo se mi až neuvěřitelné, že na letiště ve
Vídni jsem odjížděla v kabátě a tady jsem vystoupila v trič­
ku, odrbaných džínách a lodičkách. Počkali jsme na odvoz
na menší, neskutečně krásný ostrov. Když jsme vystoupili,
malé autíčko nás převezlo do letoviska. Všechno mi tam
vyráželo dech. Lidé byli nesmírně milí a úslužní. Když
nás nosič zavazadel zavedl do našeho domečku, který se





27
skládal z obrovského pokoje a terasy, která byla jakoby
vsazená přímo do přírody, uff, ztratila jsem řeč. Ale jen
do té doby, než jsem uviděla Broučka, který byl zničeho ­
nic úplně nahý a v očích měl zase ty roztomilé jiskřičky
nadrženosti. No co. Nic v životě není zadarmo.
„Hmm,“ pohlédla jsem na něj a usmála se. Vážně mi
bylo do smíchu, takže to nebylo tak těžké. Chlupaté bři­
cho, které mu zakrývalo půlku přirození, a sexy pohled
v postoji s rukama v bok – no kdo by se nepousmál? Když
jsem zamířila k němu a vyzouvala se z lodiček, zavrtěl
zadkem a zaplácal malým broučkem o boky stehen... Proč
si všichni chlapi myslí, že je to vtipné? Fakt netuším. Už
jsem to však musela zastavit. Kdoví jak by to pokračova­
lo. A radši beru rychlovku na uvítanou než tipovat, co se
třese víc – jestli břicho, nebo to pod ním.
Když Brouček unaveně a spokojeně odfukoval na obrov­
ské posteli s baldachýnem, oblékla jsem si bílé plavky, ote­
vřela klimatizovaný apartmán, vyšla na terasu a nemohla
se vynadívat. Na terase byl ratanový nábytek, slunečník
a pozvolný vstup na pláž s bílým pískem. Božský klid.
Žádný ruch turistického střediska, žádná osuška na osuš­
ce. Každý měl možnost vybrat si hotelový bazén nebo pláž.
Každý jako by měl ten kousek moře jen a jen pro sebe.
Jelikož lidé v mém věku jezdívali na dovolenou maximál­
ně do Turecka, bylo jasné, že cílová skupina tohoto ráje
na zemi jsou důchodci a  několik mladších vyvolených.
Sedla jsem si na lehátko, na němž byla měkoučká mat­
race, a zapálila si. Pofukoval teplý vánek, palmy šuměly
a  všude vládl úžasný klid a  ticho. Dokonce i  moře bylo
klidné. Jenom pár malých vln spokojeně naráželo na břeh.
Bylo to fantastické. Nepopsatelné. Jako bych byla někým
jiným, v jiném světě. Najednou jsem nemyslela vůbec na
nic. Totálně jsem vypla.





28
Dokud z vedlejšího apartmánu nevyšel na terasu chlap.
Hm, řekněme spíš chlapec. S ručníkem kolem pasu. Ach
jo. Fakt jsem v ráji? Chlapec měl rozcuchané mokré blond
vlasy, modré oči mu zářily na kilometry, dokonce i já se
svým slabším zrakem jsem je zřetelně viděla. Usmál se
a  zamával mi. Taky jsem mu zamávala. Zdvořilost byla
přece namístě. Za pár vteřin vyšla za ním krátkovlasá
průměrná kočka. Přesně ve stejný okamžik mě po hlavě
pohladil Brouček v havajských plavkách s obnaženou sexy
hrudí. Inu, i ráj má své vetřelce. Měla jsem zvláštní pocit.
Náhle jsem mu chtěla říct, ať se mě nedotýká. Mimovolně
jsem se odtáhla.
„Co je?“
„Jejda, to jsi ty, Broučku? Byla jsem zamyšlená, úplně
mimo. Promiň,“ vykoktala jsem ze sebe a vstala. Když
viděl vedle ty dva, neřekl nic, jen mi strčil jazyk do úst
a oběma rukama mi zmáčknul zadek.
„Vypadáš super.“
„Ty taky. Prospívá ti to tu.“ Je velmi těžké říct něco tako ­
vého člověku, který se vám v podstatě hnusí. Ale zvyk je
železná košile. „Pojďme se vykoupat. Chci vidět, co řeknou
silikony na vodu.“ Tahala jsem ho za ruku.
„Musím se namazat,“ zabrzdil mě.
„Jasně, běž. A přijď za mnou.“ Dala jsem mu pusu na
čelo a šla sama. Chlapec odvedle mě stále nenápadně kout­
kem oka pozoroval a já jeho pohled cítila, kamkoli jsem se
pohnula. Voda byla příjemná, teplá a klidná. Sedla jsem si
na pláž, špičky nohou mi osvěžovaly mořské vlnky a teplý
písek mě příjemně hřál. Ňadra se mi drala z plavek a já na
ně byla patřičně hrdá. Když jsem se podívala do dekoltu,
souhlasila jsem se skvělou reputací plastického chirur­
ga. Mého dokonalého poprsí si všiml každý, jak ženy, tak
muži. Lehla jsem si do písku a doslova jsem se koupala





29
ve slunečních paprscích. Cítila jsem, jak mi slunce proniká
do kůže. Jak mi písek masíruje záda. Myslela jsem na to,
co se asi děje doma. Jaké je počasí, co dělají lidé z mého
okolí, co rodiče. Ti Broučka nikdy neschvalovali. Ale oni
byli stará škola, neschvalovali vůbec nic, co jsem chtěla
já. Zřejmě z principu. Ani jeden z nich nikdy nevěděl, co
je to luxus. Ani to vědět nechtěli. Ani jeden z nich nedělal
nic pro to, abychom se někdy měli líp. Byli spokojeni sami
se sebou, v dvoupokojovém bytě v původním stavu, pro ­
tože všechno bylo ještě funkční, odmítali jakékoli rekon­
strukce. Proč taky? Jednou byt přece zdědím a potom si
ho nechám zrekonstruovat podle sebe. Jelikož zdědím
jen byt a nic víc, nevím, z čeho bych takovou rekonstruk­
ci financovala, ale budiž. Rozčilovaly mě jejich manýry
a spokojenost se situací, která byla naprosto, ale napros­
to mizerná. Inu, když se o mě nedokázali postarat oni,
musela jsem se zabezpečit sama. Matka se na mě jednoho
krásného dne rozkřikla, že se chovám jako štětka. Radši
jako štětka, než abych žila jako moji rodiče. K čemu jim
byla láska? Radši budu celý život bez ní, ale tady, na Male­
divách, daleko od všech. A navíc mě ten luxus nestál ani
halíř. Stačilo zatlačit na těch správných místech a chytit
se té správné „páky“.
„Zlato?“ Z  myšlenek mě vytrhlo Broučkovo volání.
Otočila jsem se. Chlapec odvedle byl stále na terase a jeho
pohled pořád patřil mně.
„Ano?“
„Ve kterém kufru máme ten krém na obličej?“
„V mém kosmetickém kufříku, v tom malém růžovém!“
„A ten je kde?“
Chtíc nechtíc jsem musela vstát a jít ho najít. Chlapec
odvedle, kolem nějž jsem procházela, na mě mrkl. Uf.
Málem se mi podlomila kolena, ale radši jsem se zatvářila,





30
že jsem to neviděla. Broučkovi jsem našla opalovací krém
na obličej, namazal si asi tři vrstvy a konečně šel taky do
vody. Chlapec odvedle tam už nebyl. Tím lépe pro něj.
I pro mě. Protože jsme přiletěli v poledne, slunečný den
jsme si užili jen napůl. Ani jsem se nenadála a byl večer.
Jak jinak, jedli jsme na pokoji.
„Svlékni se, chci tě tak pořád vidět,“ požádal mě Brou ­
ček, hned jak se zavřely dveře za hotelovou službou. Nevě­
řila jsem vlastním uším. Kopla jsem do sebe skleničku
šampaňského a  sundala si volné tričko. Na Broučkovy
zvláštní požadavky jsem už byla zvyklá. A on byl zvyklý,
že je dříve či později splním. Ani nevím proč. Nějak jsem
mu nikdy nedokázala říct ne. Bála jsem se, že potom o něj
přijdu. A to jsem si v žádném případě nemohla dovolit.
Po druhé skleničce za ten náročný a vyčerpávající den
jsem už neměla ani kalhotky a v klíně jsem měla polo­
vinu ovoce z večeře. Podotýkám, že v čerstvém stavu,
nikoli natráveném a nestráveném. Ucucávala jsem ze tře­
tí skleničky a Brouček mi celé tělo potíral vším jedlým.
A potom to ze mě večeřel. Když jsem šampaňské cítila
už i v hlavě, začala jsem se docela ochotně zapojovat do
jeho hry. Mohl se zbláznit, když jsem si tam strčila kousek
banánu a on ho mohl sníst přímo ze mě. Jak málo stačí
k mužské spokojenosti. Rada všem holkám, které nevě­
dí, jak si udržet chlapa, zní: sex. Každý den. A samozřej­
mě pokaždé s  pořádným orgasmem. Ať už skutečným,
nebo předstíraným, to záleží na vaší šikovnosti. Broučko­
vi to tentokrát netrvalo dlouho a už jsme seděli na terase
a kouřili. Venku už zbýval jen krůček, než nastane tma,
všude kolem letoviska svítily malé tlumené lampy. Nád­
hera. Téměř dokonalá.
Od té doby jsem musela být po celou dovolenou nahá.
Pochopitelně pouze v  případě, že jsme byli sami. Jeho





31
investici zase nemohl vidět každý. Prostě musel popad ­
nout mé umělé kozy, kdykoli se mu zachtělo.
Ostrov byl tak krásný, až mi třetí den přišel nudný
a začala jsem se těšit do Dubaje na nákupy. Po lehkém
obědě jsem seděla se sklenkou vína na terase a Brouček
už asi hodinu telefonoval – řešil něco v práci. Byl strašně
vytočený. Dokonce když jsem se k němu přitiskla, odstr­
čil mě a šel telefonovat dovnitř. To mě docela zarazilo.
Zřejmě už měl toho sexuálního harašení dost. Ne že by
mi to vadilo, ale byla jsem opravdu překvapená. Nebyla
jsem u něj na to zvyklá.
„Potřebuju jít na internet,“ oznámil mi, když zavěsil.
„Na recepci ho určitě mají. Běž se zeptat.“
„Obleč se, půjdeme k bazénu.“ Hm. Znělo to přímo jako
rozkaz. Bazén byl někde uprostřed celého letoviska, vedly
k  němu všechny cesty. Byl tam bar s  výběrem všemož­
ných drinků a mezi palmami a vodou v obrovitánském
bazénu byly malé altánky s ratanovými lehátky a bam­
busovými slunečníky, elegantně oddělené od ostatních
odpočinkových míst. Natáhla jsem se na jedno z nich,
zatímco Brouček surfoval na internetu na recepci. Objed­
nala jsem si mojito, nasadila sluneční brýle, a než dora­
zil můj drink, pozorovala jsem lidi kolem sebe. Věkový
průměr byl věru velmi smutný. Už jsem se nedivila, proč
nedělají žádné animační programy. Proč už v deset všech­
no tvrdě spí. Lidé pod čtyřicet se dali spočítat na prstech
jedné ruky. Kromě nás jsem viděla ještě jednu rodinku,
která měla děti ve zdravé pubertě. Kluk seděl u bazénu
a obdivoval zárodky svých svalů a holka ležela pod slu­
nečníkem, v uších měla sluchátka a v ruce knížku. Seděli
přímo naproti mně, hned vedle hnědých důchodců, kteří
vystavovali svá vrásčitá těla slunečním paprskům. Hm.
Kdoví kde budu já v jejich věku. Jestli tam, kde jsem teď,





32
byla bych velmi spokojená. Kdoví co všechno musela snést
ta tetka, když byla mladá. Ale nechtěla jsem jí křivdit.
Možná měla skutečně své odpracované a na stará kolena
si dopřála trochu luxusu. Já přece nemám právo někoho
soudit. V duchu jsem se mírně zastyděla za to, jak po dle
sebe soudím ostatní. Zahanbení však netrvalo dlouho.
Pouze do té doby, než mi místo číšníka podal mojito chla­
pec odvedle.
„Cheers,“ usmál se a  bez okolků pokračoval se svým
drinkem za přítelkyní, která měla obličej zakrytý ruční­
kem a klidně se opalovala. Aby taky ne. Měla dokonalého
chlapa a určitě dokonalý vztah. Já neměla ani jedno, ani
druhé. I kdybych byla velmi naivní a i kdybych se sebevíc
přesvědčovala, můj chlap byl spíš opakem dokonalosti.
A náš vztah? To byl jen jeden velký byznys. Nemyslím si,
že by o tom Brouček nevěděl, ačkoli z nás dvou se právě
on choval jako naivní žena, která nevěří, že by to neby­
lo to pravé. Ale oba jsme se snažili, aby nám to klapalo.
Samozřejmě každý po svém.
Chlapci odvedle jsem nestihla ani poděkovat. Zůsta­
la jsem koktavá a němá zároveň. Když se usadil na svém
lehátku, věnoval mi ještě jedno mrknutí a oslnivý úsměv.
Srdce se mi rozbušilo jako puberťačce a stále jsem nedoká­
zala reagovat. Rty se mi zkřivily do něčeho těžko identifi­
kovatelného, zřejmě to měl být úsměv. Kopla jsem do sebe
půlku drinku a po tomhle romantickém incidentu jsem
se dívala na všechny strany, jen ne chlapcovým směrem.
Za chvíli přišel Brouček. Očividně byl pořád vytočený.
S ničím jiným jsem ani nepočítala.
„Co se stalo?“
„Dohromady nic,“ odsekl a objednal si Jacka Danielse.
„Chceš si povídat?“ Sedla jsem si na lehátko a přitáhla
si ho blíž k němu. Věděla jsem, že se potřebuje vykecat.





33
Vždycky to potřeboval. A zejména tehdy, když řekl, že se
nic neděje.
„Ale, vinou mého zástupce jsme přišli o velmi slušnou
zakázku.“
„Jak to?“
„Protože se neumí chovat, neumí dělat pořádně cenové
nabídky, kvůli vlastní provizi se bojí snížit cenu a myslí
si, že teď, v  době krize, přijde dalších deset firem, které
potřebují patnáct aut. Tohle byl jediný kšeft, který jsem
mu svěřil. A takhle to dopadlo.“
„A nedá se to už nijak zachránit?“
„Nevím, prý šli ke konkurenci, kde jim dali lepší na­
bíd k u .“
„A tak někdo jiný ještě přijde, ne?“
„Zlato, je jasné, že do toho obchodu nevidíš.“ Pohla ­
dil mě po stehně trošku výš, než by se na veřejnosti slu­
šelo.
„Nevidím, proto se ptám.“ Co mu má člověk na to říct?
Stejně je pokaždé nejchytřejší.
„Samozřejmě že mě to nezruinuje, ale jde o to, že měli
už jen podepsat papíry, a on podělal i tohle.“
Skutečnost, že ho to nezruinuje, mě velmi potěšila.
„Bude to dobré, neboj se.“ Když jsem se k němu naklo­
nila a políbila ho, hned jsem měla jeho ruku v rozkroku.
„Chtěl jsem, aby ses měla ještě líp.“ Jazykem mi přejel
po ňadrech deroucích se z plavek.
„Vypadám, že by mi nebylo dobře?“
„ A n i ne .“
„No tak vidíš, obchod je jen obchod. Přežijeme to.“
„Máš pravdu. Poslal jsem jim ještě mail. Uvidíme. Bože,
když tě takhle vidím. V tomhle bazénu tě musím přefik­
nout .“
„Teď?“ Rozhlížela jsem se po přecpaném bazénu i jeho





34
okolí. Nedalo se nezavadit o intenzivní pohled chlapce
odvedle.
„Ne, hlupáčku. Někdy v noci se sem odplížíme.“
„Hm, tak to bude docela rošambo.“ Se zrakem upře ­
ným na toho chlapce jsem popadla Broučka za rozkrok.
Fakt mě vzrušovalo, když jsem viděla, jak mu spadla čelist
a upřeně na mě zíral. Nevím, proč jsem to dělala. Brou­
ček zůstal v němém úžasu a já už věděla, koho si budu
při večerním sexu představovat. Ten chlapec v podstatě
vůbec nebyl můj typ. Modroocí slaďoučcí blonďáčkové
s vypracovaným tělem byli pro mě vždy spíš ztělesněním
homosexuality než mužnosti. Ale on byl prostě nějaký
jiný. Možná to způsobilo podnebí, možná nedostatek kva­
litního sexu.
„Tak to si piš, že bude.“ A opět strčil ruku mnohem
hlouběji, než se patří. A chlapec odvedle už ležel na břiše,
a ne na zádech. „Nemáme tady opalovací krém!“ skočil
mi do hříšných myšlenek Brouček.
„Nemáme? Myslela jsem, že jsem ho brala.“
„Asi ne. Ale po tom, jak mě tady rajcuješ, opravdu
nemůžu vstát.“
„Jdu pro něj.“ Vstala jsem, dopila studené mojito a vyra­
zila přes zahradu do našeho apartmánu.
Opalovací krém byl pohozený na terase, vzala jsem ho,
ještě jsem si nastříkala do vlasů ochranný sprej a osvěžují­
cí melounový sprej do výstřihu, na krk a na břicho. Letmý
pohled do zrcadla, všechno bylo na svém místě. O číslo
menší plavky dělaly s mými kozami divy. Andree jsem
byla za tuhle radu opravdu vděčná, docela slušný zlep­
šovák.
Když jsem otevřela vchodové dveře, o zárubeň byl opře­
ný on. Chlapec od sousedů. Tentokrát spadla čelist mně.
„ H i .“





35
„Hi,“ pozdravila jsem a zůstala stát na místě jako přiko ­
vaná. „Can I help you?“ podívala jsem se na něj tázavě.
„I think you can help us.“ Prstem mi přejel po rtech
a přistoupil ke mně blíž. Takové oči, jako měl on, jsem
nikdy předtím ani nikdy potom neviděla. Byly tmavo­
modré, téměř až safírové jako moře a hluboké. Stála jsem
tam bez hnutí, neschopná přemýšlet. Neschopná vzpo­


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist