načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zlatokopka - Lucia Sasková

Kniha: Zlatokopka
Autor:

Neuvěřitelně upřímný pohled do života „zlatokopek“. V klenotnictví prodává diamantové šperky – nejčastěji „zlatokopkám“, které přicházejí v doprovodu svých bohatých ...
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
15%
naše sleva
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1% 80%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2016-06-08
Počet stran: 349
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložili Miluše Krejčová a Tomáš Krejčí
Doporučená novinka pro týden: 2016-24
ISBN: 9788026706274
EAN: 9788026706274
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Neuvěřitelně upřímný pohled do života „zlatokopek“. V klenotnictví prodává diamantové šperky – nejčastěji „zlatokopkám“, které přicházejí v doprovodu svých bohatých partnerů. Chce se stát jednou z nich a za každou cenu uniknout z prostředí obyčejné rodiny a průměrného života. Skutečně se jí to podaří. Svého o hlavu menšího partnera s pleší a bříškem nazývá Broučkem. On jí za to koupí "trojky" a svěří svoji kreditku. Musí však něco obětovat a není toho zrovna málo. S rodiči se téměř nestýká, na jiného muže se nesmí skoro ani podívat, o skutečné lásce si musí nechat jenom zdát a hlavně musí dbát na to, aby se pořád líbila, protože jinak by se mohla ze dne na den ocitnout na ulici. Jak dlouho se dá takovýhle život vydržet? Lucia Sasková se narodila v roce 1985 v Žilině a v současné době žije v Nitře. Píše odmalička, ale její prvotinou byla kniha Neznámych nemiluj (2012), oceněná jako debut roku. Jako další vyšla právě Zlatokopka (2013), která se ocitla mezi 10 Top knihami na Slovensku. Následovala Nebezpečná (2014) a poté Zlatokopka 2 (2015), která se stala nejprodávanější knihou nakladatelství Slovenský spisovateľ v daném roce. V současné době je „na cestě“ pátá kniha s názvem Prostitútka. Lucia Sasková miluje psy, stala se patronkou psího útulku Zatúlané psíky Šaľa, kde působí také jako dobrovolnice.

Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Zlatokopka" mají také často zájem o tyto tituly:
Štěstí je zadarmo Štěstí je zadarmo
Klevisová, Michaela
Cena: 194 Kč
Připravena zemřít Připravena zemřít
Jackson, Lisa
Cena: 279 Kč
Zásnuby Zásnuby
Perry, Tasmina
Cena: 266 Kč
Přesilová hra Přesilová hra
Steel, Danielle
Cena: 199 Kč
Psychická manipulace ve vztazích Psychická manipulace ve vztazích
Hort, Barbara E.
Cena: 265 Kč
Proč jsou úspěšní lidé úspěšní Proč jsou úspěšní lidé úspěšní
Zitelmann, Rainer
Cena: 254 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

5
ÚVOD
Jak to vlastně všechno začalo? Nebo skončilo? Záleží na
úhlu pohledu. Všude, kde je konec, je i nov ý začátek a
naopak.
Při studiu jsem chodila na brigádu do klenotnictví.
Luxusní značky, cenné kovy, diamanty a jiné nesmysly pro
lidi, kteří nevěděli, co s penězi. Nebo pro ty, kteří nevěděli,
co se svým libidem, a potom se potřebovali zbavit výčitek
svědomí kvůli svým manželkám, milenkám, přítelkyním.
Bylo zajímavé sledovat nadržené bohaté samce, a le ať
nepřeháním, spíš samečky, zakomplexované a trapné, které stále
nepřešla puberta a dokázali utratit spoustu prachů jen za to,
aby si užili s nějakou samicí či samičkou aspoň jednu
vášnivou noc. V nejlepším hotelu s wellness, vířivkou,
šampaňským od hotelového servisu a se vším, co k tomu patří.
Ještě zajímavější situace nastávaly, když samičky přišly
zjišťovat, kolik na ně chlap obětoval, vrátit dary a prosit,
abychom jim za ně dali peníze. A my jsme jim museli
diplomaticky oznámit, že to prostě nejde. S nacvičeným
úsměvem, přetvářkou a neoblomností.
Celá naše práce byla o oscarových výkonech. S každým
klientem jsme hráli někoho úplně jiného. Zákazník měl
vždycky pravdu, byl vždycky vtipný, fl irtování jsme
přijímali a opětovali, povýšenecké chování jsme
respektovali, tvářili jsme se úslužně a skákali kolem tlustých zadků
odlepených od kožených sedadel drahých aut. Využívali
jsme psychologické triky ze školení, abychom je
přemluvili k nákupu. Případně nastalo nenápadné vyprovázení
z prodejny, když na to lidi neměli. Bylo to smutné, ale byla





to součást naší práce a žili jsme z provizí. Nemohli jsme si
dovolit ztrácet čas s někým neperspektivním, kvůli němuž
mohl odejít zákazník s tučným kontem.
Nemohla jsem se vynadívat na mladé ženy, podlézavé
kočičky, které předly svým milencům do oušek a
bůhvíkam ještě, jen aby se před kamarádkami mohly
pochlu bit, že v jejich hodinkách jsou pravé diamanty a stály
tři tisíce eur. A byly od muže, který celou dobu koukal
kolegyni do výstřihu a mně na zadek. Ale v tu chvíli
patřil pouze jim! To bylo podstatné, my jsme byly husičky,
které o takovém chlapovi můžou jenom snít.
Nenáviděla jsem je. Ty ženy mi byly z hloubi duše odporné. Byly
pro mě obyčejnými prostitutkami, které se nedaly nazvat
štětkami jen proto, že nepostávaly na ulici a neprodávaly
se kvůli drogám, ale kvůli společenské prestiži a závisti
ostatních. Chodily s hlavou vysoko v oblacích, měly být
přece na co hrdé. Čeho někdo nedosáhne za celý život, to
ony zvládly za pár měsíců. A přitom jejich úkol byl
naprosto jednoduchý. Vypadat dobře a dělat pro to všechno, co
se dá. Takže jejich luxusní diář obsahoval samé důležité
termíny jako kadeřník, manikúra, solárko, fi tko,
kosmetika, nákupy, dovolené, víkendy a podobně. A potom už
jen dělat společnost chlapům, kteří by bez prachů neměli
sebevědomí ani společenské postavení, a kdyby neměli
prachy, sebevědomí a společenské postavení, tak by z nich
byly nuly zašité ve velkých fi rmách jako řadoví
zaměstnanci. Komplexy z vlastního vzhledu skrývali za drahé
značkové oblečení a na v ýsluní se udržova li dík y dra hý m
autům a laciným řečem.
Nenáviděla jsem tuhle faleš, pozlátko a lži. A čím víc
jsem ty lidi nenáviděla, tím víc jsem si uvědomovala, že
někde v hloubi duše toužím být jednou z nich.
Ale sama bych na to zřejmě nikdy nepřišla...
6





7
///
Byl leden, pracovní den jako každý jiný, když k nám do
obchodu přišel jeden z párečků, v němž si muž musel
lásku své vyvolené koupit. Diamantový náhrdelník byl
velmi vhodný právě na takovouhle příležitost. A jelikož
stál sedm tisíc eur, byla to i příležitost pro nás
prodavačky, abychom si mohly oddechnout a pár dní nic nedělat,
protože bychom věděly, že máme „vyděláno“.
„Dobrý den, můžu vám nějak pomoct?“ zeptala se
kolegyně naučeným tónem a s obligátním úsměvem.
„Tady pro slečnu by se něco hezkého nenašlo?“ odvětil
mladý, asi třicetiletý chlap, který byl o hlavu menší než
slečna. Ta se zachichotala a pohladila ho po vystouplém
pupíku.
„Určitě našlo, máte nějakou představu, co by to mělo
být?“
„Něco s diamanty!“ odpověděla za něj dřív, než se stihl
nadechnout.
„Rozumím,“ usmála se kolegyně a přešla k vitríně s
diamantovými šperky. „Musíte se rozhlédnout, máme tady
šperky z dílen nejznámějších designérů. Například tenhle
náhrdelník je unikát, jeden jediný kus.“ Slečně zazářila
očka. „Myslím, že by vám velmi slušel. Jeho cena je sice
vyšší, ale říkám, nikde jinde ho nenajdete, dokonce má
doživotní záruku na diamanty i na šperk jako takový.“
„Bože, zlatíčko, ten je úžasný. Nevypadala bych s ním
na tom plese skvěle? K těm novým šatům?“
Podívala jsem se na „zlatíčko“, který byl však
myšlenkami někde úplně jinde a přitom hleděl na mě. Nevěděla





8
jsem, jak mám reagovat, tak jsem na jeho pohled
odpověděla slovy: „Vaše přítelkyně má pravdu, na ples je velmi
vhodný. Nepochybuju, že s ním bude vypadat
neodolatelně.“ Tehdy jako by se vzbudil a konečně se podíval na
náhrdelník.
„Můžu si ho zkusit?“ Slečna pohlédla koutkem oka na
moji kolegyni a zároveň na Zlatíčko. Mlčky přikývl a zase
upřel pohled na mě. V duchu jsem zvedla oči ke stropu, ale
usmála jsem se na něj, jak přikazovaly interní směrnice.
Vlastně nám přikazovaly, abychom se usmívaly pořád.
Bylo to vtipné, protože někdy jsme musely vypadat, že
nemáme všech pět pohromadě. Prostě jsme se usmívaly,
když byli zákazníci milí i když byli odporní nebo
rozčílení, případně když na nás hulákali. I když po nás
pokukovali. Většinou to opravdu zabralo a odvrátili zrak. Ale
Zlatíčko oči neodvrátil, naopak si mě ještě sebevědoměji
prohlížel, zatímco jeho přítelkyně měla hlav u zastrčenou
do vitríny s diamanty. „A tenhle?“ opět zamrkala
umělými řasami.
„Ten je taky krásný. Nejkrásnější kousek, jaký tady
máme.“
„Zlatíčko, co mu říkáš? Tady t y diamant y aspoň
pořádně září, tamty vypadají jako bižuterie.“
„Ten je za kolik?“ zeptal se znovu mě, přestože viděl, že
kolegyně stojí přímo u toho náhrdelníku.
„Rovných jedenáct tisíc eur. Jsou tam větší diamanty,
je jich víc a mají prvotřídní výbrus i barvu.
Neexistuje krásnější dárek v podobě diamantů. Je to investice do
budoucnosti, jejich cena bude totiž stále růst. Už teď je to
ohrožený nerost, je možné, že za pár desítek let diamanty
zmizí z povrchu zemského. Potom budou mít mnohem
větší hodnotu.“
„Zkusím si i ten.“ Pohlédla na svého muže už s





9
kou drzosti, protože si všimla, že tentokrát není
středem pozornosti ona. Sundala si kabát, hodila ho na pult
a nešlo si nevšimnout jejího umělého dekoltu. Diamanty
na něm vypadaly unikátně. „Vaaau!“ Stoupla si přede mě
a vystavila se Zlatíčku přímo před oči. „Že jsem v něm
krásná?“
„Ty jsi ve všem krásná.“ Podíval se jí však trochu níž
než na náhrdelník.
„Bože, zlatíčko, já vím, že je drahý, ale je fakt
úžasný. Takový luxusní. No ne?“ Tahle holka nebyla schopná
vysoukat ze sebe jednu jedinou inteligentní větu. Tak to
zkusila jinak, přitiskla se ňadry na svého partnera,
zmáčkla mu trochu břicho, aby měl její přednosti přímo před
očima. Potom mu olízla rty a připadalo mi, že se mu kolenem
opřela o rozkrok, ale nebyla jsem si jistá. V té chvíli jsme
s kolegyní na sebe mlčky pohlédly, ona mi poslala
vzduchem polibek a stačilo málo, abychom se rozesmály.
„Zajdeme ještě na oběd a rozhodneme se, ano?“
Konečně se jí podíval i do očí, načež ona prohlásila:
„Hm, tak mi to teda sundejte. Zjevně se tady prodavačky
koukají víc po chlapech než po zákaznicích.“ Pohlédla na
mě s největším pohrdáním, jakého byla schopná, odlepila
se od Zlatíčka a nadutě si vzala kabát z pultu. Raději jsem
nic neříkala a naprosto nečekaně jsem se na ni usmála.
„Ještě se zastavíme,“ znovu na mě pohlédl.
„To se ještě uvidí,“ prohlásila slečna a odcupitala
vratkým a nejistým krokem na otřesně vysokých podpatcích.
„No, už jen tihle mi tu dneska chyběli.“
„Náhodou byli docela vtipní. Já mám podobné páry
ráda. Vždycky mě pobaví.“
„Ale prosím tě, pofi dérní slečna, která ze sebe nedokáže
dostat jedinou souvislou větu.“
„Ale víš, jaká musí být v posteli?“ mrkla jsem na ni.





10
„No jasně, pokud mu z té postele neuletí na těch dvou
balonech.“
To už jsem se nahlas rozesmála, protože jsem si ji
naprosto živě představila někde v rohu místnosti u stropu, jak
zoufale mává ručičkama a nožičkama, aby ji někdo stáhl
zpátky na zem.
„Jdu na oběd, kdyby něco, volej.“
„Oukej.“ Sedla jsem si na vysokou židli a napila se kávy.
Přemýšlela jsem, jak je možné, že chlapi jsou spokojení
s takovými dívkami, jako byla ta konkrétní slečna. Nešlo
mi do hlav y, že ta kov ý primitiv ismus a v y počítavost je ta k
neuvěřitelně přitahují. A byla jsem fakt rozčilená z toho, že
ten její trpaslík na mě čuměl jako slintající pes na misku
se žrádlem, a ona mě obvinila, že jí balím chlapa.
Chudinka, která si není jistá sama sebou ani svým chlapem, asi
musí být nepříjemná na každého, kdo jí vstoupí do
cesty. V životě by si na ten náhrdelník sama nevydělala. Jak
dlouho bych na něj dělala já? Několik let? A to si dovolím
říct, že nemám v hlavě piliny. Moje slovní zásoba obsahuje
trošku víc slov než úžasné, vau, luxusní, zlatíčko a eura.
Ale zřejmě právě to je kámen úrazu.
///
Otevřela jsem oči a všude bylo naprosté ticho a jasné
světlo. Kdybych nevěděla, co se se mnou děje, možná bych si
myslela, že jsem někde na hranici života a smrti, v tunelu
se světlem, na cestě do nebe nebo do pekla. Ale jelikož
jsem se dostala do stavu úplného bezvědomí s vlastním
písemným souhlasem, na žádný světlý konec jsem se
ještě nechystala a pomalu, ale jistě jsem začala rozeznávat
místnost kolem sebe. Zářivka si spokojeně vrněla a nebylo
slyšet nic. Vůbec nic.





11
Když jsem se probrala z narkózy, nedokázala jsem se
pořádně ani nadechnout. Jako bych měla v hrudi
zapíchnutých deset nožů a při každém vpuštění vzduchu do plic
se mi zabodávaly hlouběji. Zazvonila jsem na sestřičku.
Přišla téměř okamžitě.
„Má milá, tak to máte za sebou. Jak se cítíte?“ Do
pokoje vplula prostá žena v letech. Byla jsem přesvědčená, že
klinika plastické chirurgie bude mít sestřičku, která je tak
trochu ukázkou šikovných doktorových ručiček. Tahle
žena to však nepotřebovala. Měla sice nadváhu, asi sto
šedesát centimetrů, krátké světlé vlasy, ale zjevně dělala
svoji práci s ochotou a celoživotní oddaností.
„Fajn. Ale byla bych velmi vděčná, kdyby mě to přestalo
bolet.“ Pohlédla jsem na ni s prosebným výrazem ve
tváři. Bolest byla skutečně nesnesitelná, přestože jsem na ni
byla připravená a věděla jsem, do čeho jdu. Člověk však
ne vždy střízlivě uvažuje, když má před očima nějaký cíl.
A už vůbec ne, když spěchá, aby si to jeho sponzor
náhodou nerozmyslel.
„Něco vám přinesu. Ta bolest je normální, tak do dvou,
tří dnů se zmírní. Teď si vaše tělo zvyká na silikonové
výplně, kůže na prsou je natažená a chvíli potrvá, než
přestanou být citlivá. Ale bude to stát za to. To vám
zaručuju.“ Usmála se na mě.
„No, za něco proti bolesti budu momentálně
nejvděčnější. Za nová prsa budu vděčná později.“
Zazvonil mi mobil na stolku, sestřička mi ho ochotně
podala a odešla.
„Ahoj Broučku.“
„Tak co? Jak ti je?“ zeptal se můj přítel. Konečně někdo,
kdo má dostatek peněz na to, aby mi mohl zaplatit
všechno, na co si vzpomenu, a kdo je taky ochotně vyplázne. Po
posledních vztazích, v nichž si mě partner nedokázal vážit





12
jako ženy a očekával, že budu vytahovat peněženku stejně
často jako on, jsem si řekla, že už toho bylo opravdu dost.
Ano, ať si feministky hlásající rovnoprávnost a
samostatnost žen dál dokazují, jak jsou soběstačné a jak chlapy
nepotřebují. Ale já nejsem nějaká zkrachovalá existence,
která se nemá kam zařadit, a proto zakládá kdejaké hnutí.
Nev ím, proč někteří lidé nás ženy házejí do jednoho py t le
s těmi, které si ničí život nesmyslnými argumenty a nejsou
nikdy šťastné, protože vedle vydělávání si na
rovnoprávnou existenci s muži na to jaksi nemají čas. A tak jsem se
chtíc nechtíc zaměřila na skupinu mužů, kteří by mě
mohli obšťastnit i jinak než procházkami v zamrzlém parku
a pojídáním levných hot dogů na nádraží či čekáním na
autobus. Není mi už slad k ých sedmnáct a ta kov ých
růžových obláčků jsem si užila až až. Někdo může říct, že kdo
to nezažije, neví, o co přichází. Já to zažila a dosud
nepochopila, proč má být zrovna tohle romantika, kterou nám
tak neúnavně vtloukají do hlavy fi lmy, knihy a časopisy.
Kdo vlastně označil tohle všechno za romantiku? Proč
není romantické večeřet v drahé restauraci, vozit se v
nejnovějším typu auta s nadstandardní výbavou, dostat u
snídaně s pusou i kreditku s nevyčerpatelným limitem na
nákupy všeho, co se nám líbí, a případně vyměnit zmrzlý
leden v parku za bílé pláže někde v exotice? Kvůli tomu,
že na to nemají všichni? Jen proto se mám i já spokojit
s málem? Vyrůstala jsem ve skromných poměrech a bylo
už načase to změnit. Rodiče mi vždycky říkali, abych šla
za svým cílem, tak proč ne? Jdu! Cíl je jasný a prostý.
S Broučkem jsem byla už několik měsíců. A když jsem
se po setkání s mimořádně obdařenou playmate
nenápadně zmínila, že umělá ňadra by mě potěšila, dostala jsem je
jako dárek. Bez mrknutí oka a bez výčitek. A radost z nich
bude určitě oboustranná.





13
„Všechno mě bolí,“ postěžovala jsem si do telefonu.
„To přejde, je to přece nejlepší klinika. Na pokoji jsi,
doufám, sama. Kdyby se něco stalo, tak mi dej vědět, ano?
Nechal jsem tam dost peněz na to, aby se o tebe pořádně
postarali. Nejsi jedna z těch chudinek, co celý život šetří na
ňadra. Jsi moje přítelkyně, tak ať se k tobě tak i chovají.“
„Chovají, Broučku, chovají se super. Jak sestřičky, tak
lékaři. Nemůžu říct jediné křivé slovo. Jenom mě to bolí,
ale těším se na ně. Ty určitě taky.“
„Ta k to si piš, sežeru tě s těma kozama. Hned ja k se ti to
zahojí, vezmu tě někam na dovolenou. Ať se na ně můžu
pořád koukat. Až přijdeš domů, tak něco vybereš.“
Ach jo, nemůžu se dočkat. Jelikož i v tomhle
romantickém světě platí, že nic není zadarmo, budu se muset
orálně a bůhvíjak ještě vynasnažit. Kdyby mě ten nešťastník
aspoň trošičku vzrušoval. Ale bez vánku se listy těžko
hýbou. Je k tomu zapotřebí hodně sebezapření,
odhodlání a kondička. No co, aspoň uvidím nějakou novou
zemi. Mohli bychom jet do Monaka, ať si rovnou
nakoupím nové hadry pro nová ňadra. Konečně můžu i já nosit
výstřihy až na břicho.
„Těším se na to. Přijdeš se na mě podívat?“
„Mám toho moc, ale přijedu pro tebe.“
„Škoda. A co děláš? Jsi v práci?“
„Zlatíčko, vždyť víš, že jsem pořád v práci. Musím
vyřídit nějaké věci.“
„Neříkej mi zlatíčko, prosím tě.“
„Vím, vím, promiň, lásko.“
„Hm. Tak se uvidíme pozítří.“
„O. K., požádej je, ať ti na tu bolest něco dají, ahoj.“
„Pa, Broučku.“ Ukončila jsem hovor a ani se
neobtěžovala položit telefon na stolek. V prsou mě bodalo a bolest
mi vystřelovala do celého těla. Nemrzelo mě, že





14
jde. Byla jsem docela ráda, že mi dá pokoj a budu si moct
dva dny jen tak poležet. A ňadra mi zaručila i
výmluvu na sexuální abstinenci po dobu několika týdnů. Víc
jsem si nemohla přát. Brouček nebyl vůbec přitažlivý. Ze
zásady nepoužíval deodoranty ani parfémy, protože se
v nějakém chytrém plátku dočetl, že způsobují rakovinu.
Co dodat? Zřejmě bychom se měli vrátit do doby
kamenné, nepoužívat sprchové gely ani parfémy, a už vůbec ne
deodoranty nebo laky na vlasy. A tak se Brouček potuluje
po světě s vlhkým podpažním prostorem, fl eky na košili či
tričku a v odpoledních hodinách už i s typickým aroma.
Inu, ne vždy se chlap kvůli ženě změní. Hlavně když ví,
že nemusí. Protože pokud po jeho boku nebude cupitat
jedna, nahradí ji jiná. Bez problémů. Ani já přece
nebyla Broučkova první. Když jsem ho viděla poprvé u nás
v obchodě, měla jsem z něj smíšené pocity, ale s tím
aroma jsem nepočítala ani na první společné večeři. Začala
jsem s ním počítat, až když jsem pochopila, že to, co cítí
můj nos, není náhoda. Na druhou stranu ani my ženy
nesmíme být přehnaně náročné a měly bychom se naučit
spokojit se s tím, co máme. A já měla chlapa, který
jezdil v drahém autě, měl spoustu peněz a rád je utrácel za
mé potřeby a přání. Nemusela jsem pracovat. Vytáhl mě
z toho začarovaného kruhu a naučil mě užívat si. Dostal
mě do vyšší společnosti, v níž se na mě už nikdo nedíval
svrchu. Vždycky říkal, že jsem příliš dobrá na to, abych
chodila do práce. Uvěřila jsem mu. Zalíbil se mi život na
vysoké noze, do něhož mě vtáhl už první měsíc
našeho vztahu. Rázem jsem mohla mít všechno. Náhle jsem
byla součástí mezonetového bytu, vybaveného luxusem od
podlahy až po strop. Najednou jsem si nemusela
nakupovat potraviny ani vařit, protože jsme jedli zásadně v
dobrých restauracích. Když mi Brouček poprvé dal fi alovou





15
bankovku, zatvářila jsem se zmateně. „Vím, že nejsi příliš
na květiny a podobné hlouposti. A já zase neumím
kupovat dárky. Ale dneska bych ti moc chtěl udělat radost. Tak
si, prosím, něco hezkého kup.“ Pohlédl na mě a podával
mi bankovku.
„Ale to nemusíš. Už jsi mi udělal radost aspoň
milionkrát. Víš, že si na drahé dárky nepotrpím.“ Tehdy jsem si
ještě nepotrpěla.
„Vím, že ne, vím, že jsi jiná, a právě proto ti chci udělat
radost. Kup si nějakou maličkost. Něco, co tě potěší, pak
to potěší i mne.“ Peníze mi doslova vtlačil do dlaně. A v tu
chvíli jsem si uvědomila základ tohohle všeho. Být jiná.
Být skromná a spokojit se jen s tím nejlepším.
///
Z občasných bankovek se staly pravidelné. A ze zvláštního
pocitu byl rázem normální a přirozený. Zvláštní pocit se
dostav il spíš tehdy, když jsem peníze nedosta la. A le i to se
časem vyřešilo tím, že mě Brouček naučil o ně požádat.
Bylo to fajn. Najednou jsem mohla mít cokoli. To, na co
jsem předtím makala měsíc, jsem dostávala na víkend.
A už jen pár dní a budu mít úžasné kozy. Ha, všechny ty
slečinky v hadrech z čínských obchodů, které potkávám
na každém kroku, zezelenají závistí. Těším se na to, jaký
budou mít tvar, jaké budou na dotek a jak budou
vypadat bez podprdy. Doufám, že mě lékař dobře pochopil
a opravdu budou takové jako v pushupce. Kulaté,
vypouklé a velikost tři. Hlavně ať už přejde ta zatracená bolest!
V tu chvíli to bylo mé jediné přání.
Tok myšlenek mi přerušila sestřička, která přišla s
injekcí, a po pár minutách jsem na tom byla o dost líp.
Přestože bolest neustoupila, moje smysly byly tak otupené,





16
že jsem ji nevnímala. Podívala jsem se ven. Byl mrazivý
lednový den. Bylo mi to fuk, bylo mi příjemně teploučko
a na lusknutí prstu jsem měla všechno, po čem mé srdce
zatoužilo. Hned jak léky proti bolesti začaly účinkovat,
usnula jsem jako miminko. A navzdory bolesti jsem měla
na tváři spokojený úsměv.
///
Kdyby mě tak viděli rodiče! Sumu, kterou Brouček zaplatil
za moje nové kozy, by matka nazvala rouháním a
marnotratností a otec by si představil tolik bas piva, že by mu
teklo všemi možnými i nemožnými otvory. Ze začátku
mi bylo takovéhle vyhazování peněz proti srsti, z domova
jsem na to nebyla zvyklá. Matka pracovala jako kuchařka
ve školní jídelně a otec byl vrátný v průmyslovém
parku. Nikdy jsme nebyli italská domácnost, nehádali jsme
se, byli jsme v podstatě normální lidé. Ve
dvoupokojovém bytě měl každý svoji místnost a tak jsme si potichu
žili. Mámě patřila kuchyně, vždycky odpoledne přišla
z práce a to, co měli ti malí zmrdi ve škole k obědu, nám
dala k večeři. V kuchyni sledovala své oblíbené
telenovely a potom si šla lehnout do obýváku na rozkládací gauč
vedle otce, který po pěti pivech usnul jako dřevo. Já měla
svůj pokoj, kde jsem v klidu promlčela dětství, pubertu
i vstup do dospělosti. Nedá se říct, že by mi něco
chybělo. Nebyla jsem žádná socka, ale když jsem poprvé seděla
v Broučkově mercedesu, luxus mi přišel jako něco
neuvěřitelně sterilního, auto bylo takové voňavé a čisté. Bylo
v něm příjemné teplo. Soukromí. Rádio hrálo potichu,
komorně. Auto jezdilo rychle a svižně, nebylo cítit ani
jediný kamínek na silnici, ve velkých pohodlných a ještě
k tomu vyhřívaných sedadlech jsem si připadala úžasně.





17
Ve srovnání s MHD, kterou jsem do té doby jezdila, to
byla pořádně silná káva. Žádné rozřezané tvrdé sedačky,
smrad spálené naft y, pach upocených lidí, zima a
tlačenice kolem tyče, abychom vestoje neupadli na hubu. Já se
samozřejmě tvářila, že luxusní auto je pro mě naprosto
přirozené a že v něm sedím každý den. Bylo pro mě velmi
ponižující přiznat, že jsem příliš obyčejná na to, abych si
své skromné šunčičky vozila ve fáru, které je tak drahé,
že bych si ho nemohla dovolit ani natankovat. Zřejmě
jsem to divadlo hrála dobře. Brouček si ničeho nevšiml,
na rodiče se nikdy neptal a domů pro mě nikdy nepřijel.
Vždycky jsem se nechala vyzvednout někde v obchodním
centru nebo ve městě. Nepochopil by to. Ani on, ani moji
rodiče. A možná bych s ním nikdy nebyla, kdyby zjistil,
z jaké rodiny pocházím. Občas jsem se musela v duchu
zasmát, když jsme s Broučkem jedli někde v restauraci
a já si představila, jak by se asi zatvářil, kdyby mu matka
ohřála falešnou svíčkovou s pěti knedlíky a nandala ji na
cibulá kov ý ta líř, kter ý dosta la před let y ja ko svatební dar.
A otec by mu podal lahváče a oslovil ho synku. Brouček
by nejspíš vza l nohy na ramena a v y pad l by z našeho by tu
rychlostí světla. Doteď jsem přesvědčená, že podle něj
neexistuje chudoba ani střední třída. Pohyboval se vždy
jen mezi lidmi z vysokých společenských kruhů.
Mnohokrát to však byli snobové, kteří se tvářili, že jsou za
vodou, a přitom šli ke dnu. Se spoustou úvěrů, zadlužení,
neschopní přiznat bankrot.
Soukromá klinika. Vlastní pokoj, velká televize,
internet, výborná strava, skvělý personál. Když jsem byla
naposledy v nemocnici a trhali mi mandle, téměř nikdo si mě
nevšímal a na pokoji nás bylo šest kusů. Byli jsme jen
kusy. Nic víc, nic míň. Vzpomínám si na jednu holku,
která s námi ležela na pokoji. Byla dcerou jednoho z lékařů





18
a my ostatní jsme jí záviděli kvanta zmrzliny, která
dostávala, a počet návštěv, které měla zásadně mimo
návštěvní hodiny. Ona se nám smála, prý je něco jako VIP a má
zvláštní privilegia. Dneska se její „důležitosti“ směju, ale
tehdy mi to v tipné nepřipada lo, bylo mi to líto stejně ja ko
ostatním dětem na našem pokoji. A teď se mám líp než
tehdy ona.
Musím zavolat Andree, svojí nejlepší přítelkyni, která
má něco podobného už dávno za sebou. Teď jsme na tom
stejně. Ona se nechala vylepšit asi před třemi lety a pořád
se s těmi silikony předváděla, kde se dalo. V podstatě jsem
ji nikdy neměla ráda. A zřejmě ani ona mě. Ale ne
nadarmo Don Corleone říkal, abychom se drželi blízko
přátel a ještě blíž nepřátel. Andrea měla známosti, které se
mi kdykoli mohly hodit. A jelikož ulovila každého výše
postaveného chlapa, všichni ji znali. Netrvalo dlouho a po
několika večírcích jsme se začaly zdravit na ulici a chodit
spolu na nákupy. Naše přátelství je z obou stran fi
ngované, ale dá se říct, že se navzájem potřebujeme a vhodně
se doplňujeme.
„No konečně!“ Zvedla mi to po prvním zazvonění.
„Nazdar, ty frigidko.“
„Tak jak? Vítám tě v klubu narvaných výstřihů.“
„Mockrát děkuju, je to pro mě čest. I když teď bych
z něj nejradši vystoupila, protože nemám narvaný výstřih,
ale příšerně stažené obvazy, a bolí mě každé slovo, které
vyslovím.“
„Ale prosím tě, to přejde, ani se nenaděješ. Jasně že
dneska, když tě vycpali silikonem, to lepší nebude.
Dokonce ani zítra. Asi týden to bude na hovno, ale dá se to
vydržet. A když se to tak vezme, vlastně ti ani nic jiného
nezbývá.“
„Ty teda umíš povzbudit.“






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist