načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zlato Afriky - Karel Cubeca

Zlato Afriky

Elektronická kniha: Zlato Afriky
Autor:

Jihoafrická rodina Irwingů i na přelomu 20. a 21. století svádí boj o udržení svých zlatých dolů. Poslední potomek moderních zlatokopů Adam je uprostřed africké divočiny těžce ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 405
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-2357-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Charismatický majitel zlatého dolu, který má vedení rodinné firmy pevně v rukou, zahyne při leteckém neštěstí těsně před tím, než začne s pomocí dobrého rodinného přítele hledat v Evropě svého jediného syna Adama, jehož chce přivést domů a zasvětit do vedení firmy. Mladík, který se zatím pohybuje bezstarostně ve Španělsku jako poloviční bezdomovec, se setkává s krásnou Češkou a začíná pomýšlet na vážný vztah. Hodlá s ní odjet do Prahy, místo toho se ale dostávají na dobrodružnou pouť do nitra africké divočiny. Dívka, kterou Adam skutečně miluje, naváže ale vášnivý milostný poměr s člověkem, který kdysi Adamovi zachránil život a nyní je provází na cestách. Aby se mladý muž dokázal vyrovnat se situací a mohl se odpovědně ujmout vedení rodinné firmy, musí ještě projít dlouhou cestu a hlavně musí poznat některé závažné okolnosti, které měly rozhodující vliv na lidi kolem něho. Dobrodružný román českého emigranta je situovaný do atraktivních kulis prosperujícího zlatého dolu v Jihoafrické republice, kterého se po tragické smrti majitele má ujmout jeho syn, prožívající kdesi v Evropě období mladické revolty.

Popis nakladatele

Jihoafrická rodina Irwingů i na přelomu 20. a 21. století svádí boj o udržení svých zlatých dolů. Poslední potomek moderních zlatokopů Adam je uprostřed africké divočiny těžce zraněn a prosperita firmy klesá. Na pomoc v nelehké situaci jim přijede bývalý šéf francouzské protiteroristické jednotky generál Mark Kingman. Dramatické události se přesouvají na celosvětové kolbiště, kde se hraje nejen o stovky milionů dolarů, ale i o holé životy.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

zlato afriky titulka.qxp 2.10.2012 12:37 Page 1 (Black plate)


Copyright © Karel Cubeca, 2006

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

© Karel Cubeca, 2006

Redakční úprava Alena Zatloukalová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., v edici Klokan, Frýdek-Místek, 2006

shop@alpress.cz

Tisk a knihařské zpracování Centa, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

Vydání první

ISBN 978-80-7466-031-3


Kniha I.

V divočině 

Afriky



7

Skutečnost, že máme nepřátele,

dokazuje dost zřetelně, že se nám daří.

Ludwig Börne 

Tryskové letadlo kanadské výroby Challenger prořízlo velkou  rychlostí hradbu mraků  a jako  vyleštěný meč  se zablýsklo v ostrých paprscích slunce.

Pěna  mraků  zůstala pod  trupem a připomínala rozšlehanou smetanu – jen si líznout.

„Bože, jaký  klid,“  povzdychl si  Jack  Irving. „My  vedeme dole  pořád  nějaké pře,  pořád  hledáme viníky nějakých nepatřičností,  pořád  se  střetáváme s názory, které  jsou  jiné  než  naše,  neustále  s něčím bojujeme, a tady  nahoře si  všechno hoví  v nebeské strnulosti. Ale  Andreo, on  už  je  život  takový. Promiňte, vždycky mě  přepadne trocha  nostalgie, když  mohu  přes  okénko pozorovat božský  klid  nebes.  Proč  jen  si,  hergot, neumíme trochu té  harmonie  vytvořit i dole na zemi?“

Pohledná černovláska se  na  Jacka  usmála a trochu v rozpacích si  upravila záhyby stewardské uniformy. Hledala odpověď, ale  Jack  jí nedal čas.

„Jste překrásné děvče, kdy mě pozvete na veselku?“

Andrea se  rozesmála. „To  by  mě  musel  nejdříve někdo  chtít.  A potom, mám ještě na vdávání čas.“

„Přesně  jako  ten  náš  kluk,“ mávl  rukou  Jack.  „Říkám mu,  vlastně říkal  jsem  mu,  než  odešel, najdi  si  někoho, ale  on  ne,  pořád  měl dost času a vidíte, kde je mu dnes konec.“ K A R E L C U B E C A

Andrea pokývala hlavou. Bylo  jí  starého muže  líto,  protože příběh jeho syna Adama nebyl pro lidi z Jackova týmu tajemstvím.

Adam  byl  do  svých  patnácti let naprosto vzorným mladým mužem,  připravujícím se  na  převzetí Irvingova impéria, zahrnujícího  devět  zlatých a dva  diamantové doly,  tři  rafinérie na  zpracování  ropy  a  obrovský balík  akcií  bank  a  předních světových  firem.

Jacku  Irvingovi v jeho  osmdesáti pěti  letech  patřilo  v TOP  žebříčku  nejbohatších lidí  světa  nezanedbatelné 23.  místo  a pomalu  nakukoval do první dvacítky.

Jack  dokázal řídit  své  impérium s velkým přehledem a s mimořádnou dávkou předvídavosti a citu.  Bohužel ve  vztahu k synovi  ztratil  v určitém okamžiku jakýkoli vliv  a nad  ním  sebemenší kontrolu.

Kdyby si  Adam  s partou svých  vrstevníků nezačal s drogami,  jistě  by  všechno probíhalo jinak.  Jack  nepřikládal cigaretám z konopí  žádný  význam a následný kouř  v Adamově pokoji  dokonce  považoval za  menší  zlo  než  ten  z normálních cigaret a bláhově  si  myslel, že  kouření nějaké trávy  bude  méně  škodlivé než  vdechování tabákového kouře. Omyl. Nezůstalo u konopí a Adam  postupně přešel  na  tvrdší  drogy.  Než  si  Jack  uvědomil hrozící nebezpečí, bylo pozdě.

Z premianta třídy  a vítěze studentských sportovních soutěží se  Adam  rychle  měnil  na  drzého povýšeného fracka, jehož  výstřelky  a průšvihy bylo stále obtížnější krýt.

Jack  dnes  věděl,  co  tehdy  udělal  špatně. Málo  si  Adama všímal,  jeho  poklesky připisoval nevybouřenému mládí,  a když se  zmohl  na jakési řešení, bylo pozdě.

Poslal  Adama na  studia  do  Londýna, do  vyhlášené internátní  školy,  ale  ani  tady  si  nevěděli rady.  A pak  jednoho dne  Adam  zmizel.  Utekl,  nechal  na  studentském pokoji  pár  řádků,  že  se  loučí  a že  se ozve. Neozval se už čtyři roky.

Tisíckrát už  Jack  chtěl,  aby  ho  hledali, ale  i přes  naléhání Wandy  tak nikdy neučinil.

„Trpělivost,“ říkával jí,  „jednou se  otevřou dveře  a bude tady.  Slíděním ho  znovu  ztratíme. Dejme  mu  chvíli  čas.  Ještě  chvíli.  Vybouří se, otrká...“

V rovnoměrném hukotu motorů challengeru se  Jackovi začaly  klížit oči.

z l a t o a f r i k y

9

„Bylo to dnes těžké jednání?“ zeptala se Andrea.

„Ale  ne,“  probral se,  „spíše  nepříjemné. Víte,  já odbory nesnáším  a tlumit ty  jejich  vášně  mě  nebaví a zdržuje. Místo  abych  rozvíjel firmu, dohaduju se s nima o blbostech.“

„Četla  jsem noviny,“ špitla, „pěkně se tam do vás obouvají. Ne- chápu,  že  to  tak  necháte. Vždyť  z vás  udělali vydřiducha, skrblíka  a nelidu, já bych...“ 

„Dítě,“  usmál  se  na  ni,  „kdybych tohle  všechno bral  vážně,  zbláznil bych  se.  Já  vyčnívám z řady a je  logické, že  se  do  mě  strefují. Dělám to  nejlepší, co  umím, a cokoli se  mi  podaří, sa- mozřejmě vzbuzuje u mnoha lidí  závist. Jistě,  beru  jejich  výtky  jako  do  nebe  volající nespravedlnost, ale  už  jsem  dost  starý  na  to,  abych  kritiku, kterou považuji za  nespravedlivou, nebral vážně.  Nejsem dokonalý a dělám chyby  jako  jiní  smrtelníci, ale  protože  trčím  z řady, budou  na  každé  moje  rozhodnutí reagovat lidé  s výhradami, ať už se rozhodnu tak či onak.“

„Jste silný člověk,“ řekla, „hrozně ráda si s vámi povídám.“

Zadíval se  jí  do  očí  a ona  si  stejně,  jako  při  každém jejich  společném  letu,  musela přiznat, že  přes  rozdíl  šedesáti let  ji  Jack  nesmírně  přitahuje. Nejen  tím,  čím  je,  nejen  svými  životními úspěchy a společenským postavením, ale  svojí  moudrostí a lidskostí. A nesmírně  živýma očima. Proč  takhle  moudří lidé  stárnou, proč  jejich  cesta  směřuje k nevyhnutelnému konci,  když  přitom po  světě  běhá  tolik  pitomců, bázlivců a darebáků? Jako  jeho  syn,  uvědomila si  trpce  a zrak  jí  sklouzl na  koženou sedačku, kde  ji  před  nějakým časem  Adam  při  letu  téměř  znásilnil. Kdyby nekřičela a nepřiběhl druhý  pilot,  asi  by  se  tomu  hajzlovi neubránila. Neudala ho  jen  kvůli  jeho  otci.  Ještě  teď  vidí,  jak  tam  Adam  stál  a se  zkouřeným úsměvem na  ně hleděl jako na obtížný hmyz.

„Čubko,“ řekl  jí  tehdy,  „jednou mě  budeš  prosit,  ale  s čubkama  netančím!“ Smál se a ukazoval na ni vztyčeným prostředníčkem.

„Víte,  Andreo,“ přerušil její  vzpomínky Jack,  „v roce 1862  dosáhl  v Americe generál Grant  největšího vítězství Severu a stal  se  pro  tu  chvíli  nejvýznamnějším a nejhrdinnějším člověkem, bo- hem,  chcete-li. A ač  bouřlivěji jej  lidé  oslavovali, v o to  větší  tichosti  jej  za  šest  týdnů  zatkli.  Prý  dokonce zoufalstvím a hanbou  brečel.  A proč ho zatkli, co udělal?“

Pokrčila rameny. K A R E L C U B E C A

„Vyhrál tu  velkou bitvu,  nic  víc,“  usmál  se  Jack,  „a to  vzbudilo  závist. Ti,  co  ji  nevyhráli, se  spojili  a smetli ho.  Chtěli  být  hrdinové,  a když se  jimi  nestali, tak  Grantovi srazili  hlavu  a naplnili  své  primitivní uspokojení být  vidět  a slyšet alespoň tím,  že  se přiživili  na  jeho  slávě  a strhli část  pozornosti na  sebe.  Ano.  Při  zatýkání  Granta byli  ještě  potichu, po  jeho  zatčení však  hlasitě tančili  na jeho hrobě.

„Hrozné,“ špitla.

„Ne  tak  docela,“ pokýval Jack  hlavou, „Grant byl  vynikající voják,  ale  špatný  psycholog. Když  uděláte něco,  čím  vybočíte z řady,  vždycky se  na  vás  někteří lidé  vrhnou jako  vosy,  bez  ohledu na  to,  zda  jste  udělali něco  dobrého či  zlého.“ Vzal  Andreu za  ruku  a přitáhl  si  ji  blíže.  „Existuje jediná  obrana,“ zašeptal jí  do  ucha.  „Víte  jaká?“

Zavrtěla hlavou a cítila, jak jí ruku jemně stiskl.

„Nikdy nenechte nikoho tančit  na  svém  hrobě,  protože jakmile  to  jednou někomu dovolíte, už  z toho hrobu  nikdy  nevstanete.  Existuje jediná  výjimka jak  tomu  uniknout,“ usmál  se,  „a kdo s ní  umí pracovat,“ stiskl jí ruku ještě silněji, „ten nemůže prohrát.“

„A to je co?“ vyhrkla.

„Že  se  do  toho  hrobu  nenecháte strčit,  že  v něm  ve  skutečnosti  nejste  a díváte se  hezky  zdálky, kdo  na  vašem prázdném hrobě  tančí.  To  je  osobní zkušenost z mého vlastního života. A i když  vás  k tomu hrobu  vlečou, nikdy  nebrečte. Nerozbrečíte-li se,  podělají  se  strachy a nesežerou vás,  ale  sežerou sami  sebe,  aby  vaší  síle  ukázali loajalitu. Slabí  se  zcela  přirozeně přimykají k silnějším. Rozumíte mi?“

„Ano,“ přikývla. „A jak  jste  vlastně s těmi  odbory na dolech doadl?“

„Nerozbrečel jsem  se,“  rozesmál se  a pustil jí  ruku.  „Na  rok  jsme se dohodli a měl by být klid na normální práci.“

„Takže vítězství?“ usmála se.

„Kdepak,“ mávl  rukou,  „odbory jsou  rakovina, nad  kterou  nelze  úplně  zvítězit. Jeden  pařát  jim  urazíte a za  chvíli  naroste nový.  Hádejte, proč lékaři nemohou najít lék na rakovinu?“

„Vážně nevím.“

„Protože to  je  saň,  která  se  vymyká systému. Nejdříve na  těle  jenom  parazituje, pak  jej  začne  vysávat a nakonec ho  sežere  a zahubí, 

z l a t o a f r i k y

11

čímž  zahubí samozřejmě i sebe. Odbory jsou  ovšem ještě  mazanější  než  ta  hrůzná nemoc. Nejdříve parazitují, pak  vysajou svého 

hostitele, jenže  když  se  ten  hostitel pod  jejich  tlakem zhroutí a zkolabuje, najdou si  jiného  hostitele. Jedna  rakovina se  svými  metastázemi napadá a ničí  jednoho člověka a sebe. Odbory nenapadají 

jednu firmu, napadají celek. V tom je jejich největší nebezpečí.“

„Co s nimi tedy můžete dělat?“ zvedla k Jackovi oči.

„Můžu je  tlumit,  můžu  být  chytřejší, můžu  se  smát,  i když  se  mi  chce  brečet. A hlavně nesmím ztratit  odhodlání, že přežiju i s parazity v kožichu.“

„Jdeme na  přistání,“ upozornil je  pilot,  „připoutejte se  prosím.“

Adam  Irving  měl  v hlavě takovou motolici, jakou  už dlouho nezažil.  Nic  proti  Španělsku, ale  na  Ramble už  si  nekoupí ani  jedinou  dávku. Kdyby si  nerozdělil obsah  titěrného malého psaníčka s tou  courou vedle,  mohla  to  být  jeho  poslední dávka. Přitom sem  herák  vozili  přes  moře  přímým kanálem s minimem překupníků. No  nic, řekl si, Barcelona není jenom Rambla a Katalánské náměstí.

Posadil se  na  posteli a chvíli počkal, až  se  svět  kolem  přestane  houpat. Zbytky včerejší extáze  se  měnily na  odporné vyprahnutí  a Adam věděl,  že  stačí  pár  doušků něčeho tvrdého a tělo  se  srovná.

Postavil se,  párkrát zacvičil rukama a nohama a rozhlédl se kolem.  Ke  svému  překvapení zjistil,  že  je  v čistém a upraveném bytě,  na oknech jsou bílé závěsy a na zemi docela moderní koberec.

Tohle  nebylo žádné  doupě, na  jaké  byl  zvyklý, v tomto bytě  chybělo kus  pravého nefalšovaného života. Šel  do  rohu  místnosti  a s chutí se  vymočil. Pozoroval, jak  tapeta  navlhá  a krabatí se  a jak  se jeho ostře žlutá moč vsakuje do koberce.

Když  byl  s močením hotov,  rychle  prohlédl skříňky a šuplíky  a nacpal si  do  kapes  všechno, co  se  mu  zdálo  na  černém trhu  prodejné.

V sekretáři našel  jednu  jedinou flašku  s odporným sladkým leidlem, ale  i babské pití  mu  udělá  v tuto  chvíli  dobře, a tak  si  i přes  odpornou chuť  několikrát pořádně loknul. Aniž  láhev  uzavřel,  pustil  ji  na  zem  a díval se,  jak  z ní  do  koberce vytéká zbytek  červeného likéru. K A R E L C U B E C A

Po  malé  chvilce se  rozhodl neplýtvat cennou tekutinou, zvedl  láhev, teď už jen s třetinou obsahu, a vrátil se k posteli.

Zálibně si  prohlédl černé  podsadité děvče  a přemýšlel, kde  na  ni  vlastně narazil, ale  nemohl si  vzpomenout. Jediné, na  co  si vzpomínal, bylo to, že jí daroval polovinu svojí dávky.

Zdalipak se  s ní  v noci  miloval? Asi  ne,  napadlo ho,  když  tu  před  ním leží v bílých šatech a krémových lodičkách.

„Lodičky,“ zabručel a podíval se  směrem k otevřeným dveřím  do  koupelny. Jasně.  Lodičky si  pouštěl na  zahradním jezeře  doma,  když byl malej. Jak je to dávno, co byl malej!

Vešel  do  koupelny a napustil do  vany  asi  deset  centimetrů vody.  Pak  se  vrátil  k dívce a sundal jí  lodičky. Přinesl je  do  koupelny  a snažil se  je  položit na  vodu  tak,  aby  plavaly. Vždy  se  ovšem  přetočily a šly ke dnu.

„Kčertu,“ zaklel „v té  podělané Evropě nefunguje nic,  jak  má.“

Vešel  znova  do  pokoje a utrhl dívce  pruh  bílé  látky  ze  sukně.  Uvázal si  z něj  čelenku a rozchechtal se,  protože uviděl  v zrcadle  svoji  hlavu.  Dlouhé zamaštěné blond  vlasy  trčely  z čelenky všemi  směry a týden neholená tvář dokreslovala zchátralý zjev.

„Jsem  námořník Silver,“ chechtal se  Adam  a stáhl si  pruh  přes  jedno oko, otočil se znovu k dívce a zatřásl jí.

„Vstávej, Pátku, loď je na obzoru,“ vykřikoval. 

Ale dívka jenom něco bručela a odmítala otevřít oči.

„Křtím tě,  Pátku  Robinsone,“ zařval  na  ni,  „vzbuď se,  nebo  zahyneš!“

Nic. Spala dál.

Zvedl  tedy  do  výše  láhev  a začal dívku  polévat tmavým likérem.  Červené skvrny se  morbidně rozlévaly po  šatech  a peřinách  a Adam se  souvisle chechtal a smál a cítil, jak  se  jej  opět  zmocňuje euforie.

Nicméně jeho  vnitřnostem pohled na  skvrny připomínající krev  neudělal dobře, proto  si  sundal kalhoty a přímo na  místě,  kde  zrovna byl,  se  vyprázdnil. Utřel  si  zadek  ubrouskem z nočního  stolku, odvrávoral do  koupelny, strhal  ze  sebe  všechno oblečení  a vlezl do vany.

Po  osvěžující koupeli se  osušil, navlékl si  svůj  týdny  nepraný  oděv,  prohlédl kapsy  a s úlevou našel  zbytky ušmudlaného psaníčka v zadní kapse kalhot.

z l a t o a f r i k y

13

Opatrně a pečlivě papír  rozevřel, přiložil k nosu  a zkušeným grifem vysál pravou nosní dírkou zbytky bílého prášku.

Upustil papírek na  zem,  překročil své  zapáchající lejno,  otevřel  okno a vyskočil do zahrady.

Ze  stromu si  utrhl  nádherně vybarvenou broskev, přehoupl se  přes plot a zamířil tam, kde tušil velkoměsto.

Včera  museli jet  určitě  taxíkem, Barcelona byla  odsud  hezkých  pár kilometrů.

Čisté,  bělobou zářící  stavení obklopené rozsáhlým parkem bylo  tím  jediným, co  si  Wanda na  Jackovi vyvzdorovala.  Kdyby  si  před  patnácti lety  nepostavila hlavu,  dodnes by  žili  s ním  a možná  i s Adamem v cihlovém domě  společně s desítkami ostatních nájemníků.

Zrovna stříhala okrasný keř, když uslyšela vrčení motoru.

„Konečně,“ vyskočila, „ale že to trvalo.“

Vběhla do domu, umyla si ruce a zběžně prohrábla vlasy.

Modrý peugeot zrovna zastavil před  hlavním vchodem, když  vyšla upravená a svěží vstříc návštěvníkovi.

„Warrene!“ zvolala a rozpažila.

„Wando,“ rozběhl se k ní, „jsi ještě krásnější než dřív.“

Objali  se  jako  nejlepší přátelé, Wanda se  k němu přitulila a chvíli  oba  strnuli  bez  pohybu. Nezávislý pozorovatel by  mohl  říci,  že  ti  dva musí být milenci, ale nebylo tomu tak.

Wanda už  před  chvílí,  kdy  v dálce uslyšela motor  auta,  věděla  své.  Ve  Warrenovi přijížděl její  osud.  Vzývat osud  je  pošetilé, ale  v tomto případě nemohla jinak.

Adam  byl  už  dlouhé roky  pryč,  Wandě táhlo  na šedesátku a nemohla  už  dále  trpět  jeho  nepřítomností. Jack  nikdy  sám  neučiní  gesto, kterým by Adama přivedl domů, hrdost mu to nedovolí.

Její  jediný  syn  přece  nemůže skončit kdesi  mezi  posledními vyvrheli jako zbědovaná troska s drogami rozloženou osobností. 

Dlouho přemýšlela, jak  Adama dostat  zpátky domů,  a protože  Jack  její  prosby stále  odmítal, obrátila se  tedy  na  jediného člověka,  který jí mohl pomoci. Warren Smith.

Tehdy  před  sedmnácti lety  to  byl  ještě  docela bezvýznamný pisálek,  teď  po  letech  přijížděl jako  známý  spisovatel. Vzpomněla si,  K A R E L C U B E C A s jakým zoufalstvím pátrali  po  Adamovi, když  mu  byly  čtyři  roky,  a jak nezištně stál Warren po jejich boku.

I s jeho pomocí tehdy  Adama zachránili. Proč  by  to  teď  mělo  být  jinak?  Než  žádat  policii, interpol a kdoví koho  ještě,  je  lepší  využít věc, která se už jednou osvědčila.

„Nazdar Warrene, tak  dlouho jsem  tě  neviděla,“ vydechla, když  konečně povolilo jeho sevření.

„Ano,“ odpověděl, „jsi pořád krásná žena. Jak se má Jack?“

„Pořád v práci,“ povzdechla si.  „Jiní  v jeho  věku  vychutnávají  podzim života, zahradu, vnoučata, ale  on  tvrdošíjně sedí  na  postu  generálního ředitele svých  dolů  a za  nic  na  světě  nechce skončit.  A to mu už táhne na devadesát!“

„Vidíš,“ zasmál se  Warren, „a to  měl  vždycky strach, že  když  s tebou bude  mít  dítě  v tak  pozdním věku,  nedožije se  jeho  dospělosti.  A teď  si  určitě  děláš  starosti, aby  syna  nakonec ještě  nepřežil  –  ježíši  promiň –  nechtěl jsem  to  říct  tak  brutálně, ale  s Adamem je  to opravdu tak vážné, jak jsi mi volala?“

Smutně přikývla. „Tři  roky,  vlastně skoro  čtyři,  o něm  nic  nevíme.  Potuluje se  někde  po  Londýně, už  není  jenom urvaný ze  řetězu, bojím  se,  že  ztratil  pud  sebezáchovy. A Jacka nemůžu při- nutit, aby něco dělal. Proto jsem vyhledala tebe.“

Odstrčil ji od sebe a tiše si ji prohlížel.

„Neprohlížej si mě,“ zčervenala.

„Víš vůbec, co po mně chceš?“ zeptal se pomalu.

„Ano,“ řekla  důrazně, „jen  ty  máš  tu  moc  vrátit  mi  Adama zpátky.“

Tentokrát přikývl on.  „Dáváš mi  těžký  úkol.  Než  se  do  něho  pustím, musím tě varovat.“

„Před čím?“ zvedla k němu oči.

„Když  chceš  něco  získat,  nesmíš se  bát  něco  ztratit.  Jinak  to v životě nejde. Jsi na to opravdu připravená?“

„Jistě,“ rychle  pokývala hlavou, „jenom aby  tu  Adam  byl  zase  co nejrychleji zpátky, to jediné si vroucně přeji.“

Znovu ji od sebe trochu odstrčil, prohlédl si ji a zeptal se: 

„Wando, ptám  se  tě  ještě  jednou  a s plnou vážností. Jsi  plně  srozuměna  a vyrovnaná s tím,  že  za  získání Adama něco  jiného  ztratíš?“

„Ano,“ vydechla.

„Mýlíš se,“  přivinul ji  Warren znovu  ke  své  hrudi,  „ve  skutečnosti  na  to  člověk opravdu připraven nikdy  není  a v koutku duše 

z l a t o a f r i k y

15

doufá,  že  získávat se dá  beze ztrát. Kdyby tomu tak bylo, život by 

se stal velmi laciným.“

„Budeš si vědět rady?“ zeptala se ho s nadějí v hlase.

„Jestliže akceptuješ moji  podmínku a mé  varování, že  v životě  je  něco  za  něco,  pak  si  vím  rady  už  teď.  Jen  nevím, zda  ti  přinesu  štěstí.  Někdy je  ztráta  větší  než  přínos, ale  v životě se  nedají  události  vrátit  zpět,  ani  špatná  rozhodnutí nevrátíš. Opravdu naposled  – mám se do toho dát?“

„Jo.  A hned. Už  nechci čekat  ani  minutu, Warrene. Za  chvíli  se  objeví  Jack  a ještě  by  nám  to  pátrání zatrhl.  A já  zoufale toužím po  svém chlapečkovi.“

„Dobrá,“ usmál  se,  „tak  to  teda  rozjedem. Ale  pokud nebude  všechno podle  tvých  představ, nenadávej mi.  Nechci tě,  Wando,  ztratit. Jakmile to spustím, už to nezastavíš.“

„Jak  bys  mě  mohl  ztratit,“ pousmála se  malinko, „když  jsi  mě  nikdy nezískal?“

„Chytrá odpověď,“ pochválil ji,  „jenom jsem  si  namlouval, že  jsem  tě  tak  trochu  stvořil  a uvedl do  života, ale  promiň mi  moji  neskromnost, chtěl jsem jen...“

„Už  nic  neříkej,“ přerušila ho,  „nebo  se  ještě  rozbrečím. Počkáš  na Jacka?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou, „Jacka do toho nebudu vůbec tahat.“

„Dobrá,“ přikývla, „možná to  tak  bude  lepší.  Má  plnou  hlavu  své  firmy.“

Znovu se  ni  dlouze zadíval, přešel  ke svému modrému peugeotu, otevřel dveře a nasedl. Stáhl okénko a řekl: 

„Už jsi mi chyběla. Jsem rád, že jsem zase s tebou.“

„Já taky,“ ťukla pěstí do kapoty auta.

Nastartoval a odjel.

Pozorovala, jak  se  jeho  auto  proplétá silnicí  mezi  parkem a zdí,  jak  projíždí bránou a mizí  za  obzor.  Vyzvala osud  na  souboj a opět  byl u toho Warren. Warren byl její osud. Ne. Omyl.

Warren byl  zhmotněním jejího  osudu,  protože svůj  osud  nemůže  člověk nikdy spatřit a obejmout.

Prach  na  silnici  se  už  usadil  a Wanda se  polekaně rozhlédla. Byl  tu  Warren opravdu, nebo  se  jí  jen  ze  slunce  zatočila hlava  a ona  trěla chvilkovou halucinací?

Nic  nenasvědčovalo tomu,  že  před  chvílí  ji Warren skutečně držel v náručí. K A R E L C U B E C A

S obavou pátrala očima  po  obzoru. A když si, dokonale zmatená,  vzala  hlavu  do  dlaní,  sklonila ji  k zemi a položila otázku, co  se vlastně stalo, s úlevou vydechla.

V písku zanechal modrý  peugeot dvě  zřetelné stopy  táhnoucí se  po cestě až někam daleko za obzor.

„Chvála  bohu,“  dřepla  si  a  pohladila dlaní  stopy  v  písku,  „opravdu byl tady.“

Otočila se a šla znovu stříhat okrasný keř.

Mezitím se  zdvihl lehký  větřík  a pomalu rozfoukal písek  na  cestě,  až  nebylo po  stopách ani  památky. To  už  ovšem nevnímala  a byla šťastná, že se věci daly konečně do pohybu.

Jack padl do postele těsně po půlnoci. Jen rychle řekl Wandě 

pár slov o výsledcích jednání a už spal.

Probudil se  už  před  šestou, vstal  a zašel si  do  kuchyně na doušek  koly.  Pak  si  chvíli  zacvičil. Bez  obvyklé rozcvičky by  své  tělo  jen  tak  nerozhýbal, proto  provedl pečlivě všechny cviky  a s potěšením  si  uvědomil, že  se  po  včerejším vyčerpávajícím jednání cítí  nečekaně svěží.

Dopil  kolu  a vrátil se  do  ložnice. Wanda ještě  tvrdě  spala,  což  mu  ovšem nezabránilo v tom, aby  ji  začal  laskat. Zavrněla jako  kočka a oddala se jeho dlaním a prstům.

Jack  přes  svůj  věk  preferoval milování po  ránu  a dnes  tomu  nebylo  jinak.  Nebylo to  už  tak  často  jako  dříve,  ale  o to  intenzivněji  si společně s Wandou vychutnávali ty vzácné chvíle.

Telefon na  nočním stolku  začal  v nejméně vhodnou dobu  vyzvánět, což  ovšem Jackovi nezabránilo, aby  se  bez  přerušení milování jednou rukou  natáhl  po  sluchátku. Někdy dokonce i při   milování hovořil do  telefonu a oba  to s Wandou prožívali docela rajcovně.

Nejdříve to  i teď  vypadalo na  obdobný průběh, ale  Jack  do sluchátka nezvykle zaklel, dodal:  „Přijedu za  hodinu,“ a praštil tele- fonem.

„Stalo se něco?“ optala se Wanda a jemně se od něho odtáhla.

„Včerejší dohodu smetli  ti  parchanti ze  stolu  a zase mi  hrozí  stávkou, tentokrát nejen  v jednom dole,  ale  řetězově ve  všech  ostatních. Chápeš to?  Vlečou si  lišku  do  vlastního kurníku s naz l a t o a f r i k y

17

ivní  představou, že  liška  sežere  hospodáře a oni  pak  budou  mít  rej. 

Jak mám těm slepičím mozkům vysvětlit, že liška žere slepice?“

Přitulila se k němu a zaprosila: 

„Nech to na svých ředitelích, oni si už nějak poradí.“

„Dobrý nápad, Wandi,“ pohladil ji  po  bříšku, „nechám to tentokrát  na  nich,  ale  nenechám si  představení ujít.  Uvidíme, jak  si  chlapci povedou.“

Přesto  ještě  vytočil číslo  a zeptal se  do  sluchátka: „Jak  mohli  včerejší dohodu odkopnout?“

Chvíli poslouchal a pak zavrtěl hlavou.

„Nemyslím,“ řekl,  „spíš  nenašli odvahu povědět mi  to  do  očí.  Sežeňte  mi,  prosím, všechny  ředitele  k  poradě  na  dvanáctou.  A každý ať  si  vezme někoho k ruce. Svedeme druhé  kolo  bitvy  u nás  na  ústředí. Zatím  vám  děkuji, objevím se  kolem  desáté. Ne- chejte  připravit konferenční sál  číslo  tři,  ředitelé budou  sedět  na  pódiu,  pro  odboráře rozestavte stoly  dole.  Žádné  pití,  žádné  jídlo,  žádné květiny. Na shledanou.“

„Proč  je  nenecháš sedět  všechny dole?  To  na  sebe  budou  pokřikovat...“

„Malá psychologická výhoda,“ usmál  se,  „nejde o nic  zásadního,  ale  ve  válce  rozhodují maličkosti. Ten,  kdo  sedí  výš,  vypadá  mocněji.“

„Říkal jsi  před  chvílí, že  jednání necháš na  svých  ředitelích.“

„Nechám,“ pohladil ji  tentokrát po  vlasech, „ale  to  neznamená,  že nepřeberu iniciativu, pokud to zvořou.“

„Ale vždyť ty přebíráš iniciativu už teď,“ upozornila ho.

„Ano,“ odpověděl, „figury rozestavím ke  hře  sám  a pak  se  budu  dívat, jak to ty mé děti sehrají.“

„Ty  tvé  děti  mají  průměrně asi  tak  šedesát let,  myslíš-li své  ředitele,“ rýpla si.

  „To  jenom potvrzuje  moje  tvrzení, že  by  mohli  být  mými  dětmi,“ zasmál se.

Dotkla se  ukazováčkem jeho  nosu.  „Jednou musíš  nechat své  děti konat samostatně, zvlášť... “

„...když jsem  už  docela  dlouho za  hranicí průměrného věku  dožití v Jihoafrické republice,“ rozesmál se znovu.

„Jo, ty jeden železný dědku,“ ťukla ho do čela.

„Nechtěla jsi říct zlatý dědku?“ K A R E L C U B E C A

„Zlatý a diamantový dědku,“ vyprskla.

„Včera jsem  se  v letadle rozhodl k jedné věci,  budeš-li samozřejmě souhlasit,“ otočil k ní oči.

„Že by konečně důchod?“ vyhrkla.

„Dovol,“ ohradil se,  „tu  radost  nikomu neudělám. Jde  o něco  jiného. Musíme dostat Adama domů.“

„Cože?“ vykulila nevěřícně oči.  „Vždyť jsi  o tom  nechtěl ani  slyšet.  A jak ho chceš najít? Ani nevíme, kde je.“

Že  by  Warren už  stihl  s Jackem hovořit? Ale  přece  říkal,  že  z toho Jacka vypustí.

„Poletím pro  něj  sám,“  naklonil se  k ní,  „jenom nejdřív musíme  zjistit,  kde  přesně  je,  a to  může  být  problém. Ale  už  si  s tím  nějak  poradíme.“

Objala ho  kolem krku  a začala slzet.  „Na  tuhle  větu  jsem  čekala,  Jacku, jako na smilování. Díky.“

Adam  se  konečně dohrabal na  periferii Barcelony a zapadl do  prvního marketu, který se mu nachomýtl do cesty.

Kromě něj  v obchodě nikdo  nebyl,  a to  neměl  rád,  protože pozornost prodavačů se  soustředila výhradně na  jeho  osobu. Pou- žil  proto  svůj  mnohokrát vyzkoušený trik.  Spustil na  prodavače  rychlou angličtinou a ukazoval do  regálu za  něj.  Prodavač mu  s omluvou vysvětloval, spíše  gestikuloval, že  nerozumí, Adam  pokýval hlavou, usmál se a ukazoval stále do regálů.

Jen  co  se  prodavač otočil,  bleskově si  vhodil  za  košili  pár  housek a vakuově balený salám.

„Thank you,“ vyhrkl a kvapně odcházel.

Před  obchodem hladově vytáhl  svůj  lup  a s chutí se  pustil  do  jídla.

Když  se  konečně dostal  zpátky do  centra  Barcelony, byl  už večer.  Zalezl  si  do  křoví  na  Katalánském náměstí, kde  vlastně už  pár  týdnů  bydlel, a přemýšlel, co  udělá  zítra.  Nejlepší by  bylo  šlohnout  něco  od  zlata,  za  to  si  nakoupí psaníček na  pořádnou dobu  dopředu. Třeba  to  bude  zrovna zlato  vytěžené z tatínkových dolů,  takže  nepůjde ani  o krádež, jen  se  ta  malá  hrudka žlutého kovu  vrátí,  kam  patří.  Do  rukou  zlatokopů. Irvingové jsou  famílie zlatokopů, o tom není pochyb.

z l a t o a f r i k y

19

Zchmátnout  šperk  je  jiné  vzrůšo, než  vynést za  košilí  dvě  housky. Zítra  ho  čeká  perný  den  a na  to  se  musí  pořádně vyspat.  Musí  mít  zlato  dřív,  než  se  přihrne absťák. V absťáku člověk  ztrácí  ostražitost a sebekázeň. Kdyby ho  v Londýně nečapli se  stříbrnou  broží  v kapse uprostřed zatuchlého klenotnictví u Trafalgarského  náměstí, mohl se placatit v stařičké Anglii dodnes.

Škoda. Nechal se  chytit  jenom  kvůli  absťáku, protože si v překotné  snaze  mít  už  něco  v kapse nevšiml kamer, které  sledovaly  zákazníky. Naštěstí ho  nezabásli, jen  ho  na  tři  roky  z Anglie vyhostili. A co!

Barcelona je  pěkné  město, ve  Španělsku je  teplo  a na  psaníčka  tu  stejně  jako  v Londýně narazíš na  každém rohu.  A jsou  dokonce  levnější.

Usínal s pocitem, že  život  má  plně  ve  svých  rukou, a s pře- svědčením, že život je krásná věc, jen musíš vědět, jako ho žít.

Už  uplynulo hodně  dní,  kdy  ho  táta  strčil  do  letadla  v naivní představě,  že  Anglie z něj  udělá  ctižádostivého kravaťáka. Tatík  je docela  fajn  chlap,  ale  svojí  naivitou nepatří do  současné doby.  Adam  se  usmál.  S jakým strachem a beznadějí vystoupil na  letišti  v Londýně  z letadla a jak  za  pár  měsíců ten  příšerný život  v internátní škole  vyměnil  za  docela snesitelný  život  uprostřed londýnských  ulic.

Proč  jen  se  svět  snaží  nutit  všechny mladé  lidi  žít  jedním fádním  způsobem? Proč  je  nutí  napodobovat a ztrácet roky  tím,  že  jim  vtloukáno do  hlavy,  aby  žili  stejně  jako  předchozí generace?  Proč  ti  staří  nenechají žít  mladé  jejich  vlastním způsobem života?  A proč si to ti mladí nechají líbit? Proč?

Adam  si  jednoduše a přímočaře odpověděl: Protože jsou  všichni  srabi. 

Ať  už  to  s ním  dopadne jakkoli, míní  využít  co  nejlépe všechno,  co  mu  život  nabízí. Nebude, sakra,  plýtvat svými  silami, nebude  věřit  ničemu, co  opravdu sám  nezkusí. Jen  tak  najde  sám  sebe  a odhalí míru svých vlastních schopností.

Jak  mu  to  řekla  hloupá učitelka v internátní škole?  „Irvingu, jste  neuvěřitelně bezhlavý a nesvědomitý student bez  sebeúcty a úcty  k druhým.“

„Tak  jo,“  zabručel Adam  a přetáhl přes  sebe  starou  deku,  kterou  před  pár  týdny  do  svého  brlohu  přinesl. Co může ta stará bába vě- dět o sebeúctě? K A R E L C U B E C A

Právě  pro  mimořádně rozvinutý cit  pro  sebeúctu jsem  musel  z té  příšerné školy  utéct,  protože v jejich lavicích bych  přišel  i o poslední  špetku sebeúcty. Moje  sebeúcta je  dána  tím,  že  já  si  sám  stanovuji pravidla, ne  že  se  nechám bezduchými pravidly jiných  spoutávat. „Jasné?“ zašeptal.

„Co?“ zabručel spáč vedle.

„To bys nepochopil,“ mávl rukou Adam a podlehl spánku.

Přesně ve  čtrnáct hodin  se  otevřely dveře  konferenčního sálu  číslo  tři  a Jack  Irving, generální ředitel  Gold  International Mining  Company, vešel v doprovodu sekretářky dovnitř.

Ředitelé se  svými  náměstky a sekretářkami bleskově povstali.  Jack  šel  pomalu a rozvážně, a ač  slůvkem majestát označujeme  chování vladařů, v tuto  chvíli  z něj  nevyzařovalo jenom  obrovské  charisma dané  jeho  úspěchy, znalostmi, zkušenostmi a věkem,  v konferenčním sále bylo cítit ještě něco víc. Ano. Majestát.

Není  vhodnějšího slova  lépe  vystihujícího atmosféru, která  do  sálu společně s Jackem vkročila.

Síle  okamžiku bezděky podlehla i část  představitelů odborářských  svazů  a zhruba třetina  se  jich  váhavě postavila také.  Několik  odborářů otočilo hlavu  a nemohlo se  rozhodnout, zda  je  pro  tuto  chvíli  lepší  zůstat  sedět  a dávat tak  hned  od  počátku najevo, že považují Jacka za svého úhlavního nepřítele, nebo se postavit.

Jack  kráčel  k pódiu ke  svým  ředitelům a odborářům nevěnoval  sebemenší pohled. Jako  by  tu  nebyli. Vystoupal osm  schůdků,  džentlmensky pomohl sekretářce odsunout stoličku a pohodlně ji  usadil  ke  svému  stolu.  Pak  obešel  všechny ředitele a jejich maličké  delegace a všem podal  ruku.  Vrátil  se  ke  svému  stolu,  přitáhl  si mikrofon a ujal se slova:

„Dobré odpoledne. Nechci ztrácet čas,  ostatně už  i tak  ho ztrácím,  neboť  včera  jsem  se  na  dole  čtyři  s odborovými předáky na  něčem dohodl a dnes už  to  neplatí, navíc  tu  nejsou jen  odboráři  z dolu  čtyři,  ale  pokud  se  nemýlím, až  na  šestku  jsou  zde  zástupci  odborů ze  všech  ostatních dolů.  Je  tomu  tak?“  Rozhlédl se  po  sále  a na chvíli se odmlčel.

„Dobrá,“ pronesl ledově, „celý  život  jsem  zvyklý držet  slovo  a  stejný  přístup  očekávám  od  ostatních. Proto  jsem  připraven 

z l a t o a f r i k y

21

s vámi vyjednávat, samozřejmě až  na  čtverku, protože s tou  už 

jsem se dohodl včera.“

Odboráři u jednoho stolu  začali  protestovat a za  chvíli  hučeli  všichni a konferenční sál připomínal úl.

Jack pár vteřin počkal. „Nějaké námitky?“ zeptal se pak.

Slova se ujal prošedivělý odborář a otočil se k němu.

„Dneska nejde  o čtverku. Dneska jde  o celé  doly,  celou  firmu,  nejsme tu  jako  jednotliví zástupci jednotlivých dolů.  Včerejší jednání s tím dnešním nijak nesouvisí.“

„Aha,“ pokýval hlavou Jack,  „takže  včera  to  byla  jenom  taková  sranda, protože jste si řekli, že včera je včera a dnes je dnes...“

„Ne,“  přerušila ho  Jane  Strikeová, která  vedla  včerejší jednání,  „soudruzi v naší  buňce  naši  dohodu neakceptovali. Navíc  bylo  rozhodnuto, že  dojednané podmínky neodpovídají představě většiny  soudruhů a že  je  potřeba jednat  komplexně, aby  konečně vznikla  závazná dohoda mezi  odboráři celé  firmy  na  straně  jedné  a vámi  na straně druhé.“

„Jinými slovy,  včera  jsme  se  jen  tak  tréninkově pár  hodin  škorili,  já  obletěl půl  Jihoafrické republiky v tryskáči a podpisy pod  dohodou jsme tam prskli jen na zkoušku. Ano?“

„Ne, prostě naši dohodu mí partneři neakceptovali...“ 

„Vážená dámo,“ přerušil ji  Jack,  „nemáme čas  se  tady  dohadovat.  Chci  slyšet  jednoznačné stanovisko a chci  ho  zaprotokolovat.  Jsou naše včerejší podpisy platné?“

„Ano, ale...“

„Není  žádné  ale,  stanovisko musí  být  jednoznačné, nemůžete  přece říct, že stěna za mnou je bílá, ale současně černá.“

„Znovu opakuji,“ přešla  Jane  do  útoku  a zvýšila hlas,  „že  jsme  včera  uzavřeli a řádně podepsali dohodu, ale  tato  dohoda nebyla  našimi soudruhy akceptována, proto  nemůže vstoupit v platnost.  Je to politováníhodné, ale je to snad pochopitelné.“

Pár  odborářů zatleskalo,  Jackův  právník  se  chytil  za  hlavu  a zvedl ruku. Jack na něj ukázal. „Prosím, pane doktore?“

„Vysvětlení paní,  paní,  promiňte, paní  odborářky lze  akceptovat  pouze  v případě, že  dohoda samotná, případně oběma  stranami  podepsaný doprovodný dokument, zakotvuje právo  nebo  povinnosti  akceptace, jejíž  pravidla a rozsah samozřejmě musí  být  písemně vymezeny. K A R E L C U B E C A

Podle  mých  informací tomu  tak  není,  a proto podepsaný dokument  je  platný  zvláště proto,  že  v posledním bodě  dohody je jednoznačně a zřetelně uvedeno, že  dohoda vstupuje v platnost v den  podpisu obou stran, a to bylo, pokud se nemýlím, včera.“

Chvíli  bylo  ticho,  jako  by  všichni očekávali, že  právník bude  mluvit dál, ale ten byl se svým příspěvkem hotov.

„Naši soudruzi...,“ načepýřila se Strikeová.

„Vaši  soudruzi mě  zajímají pouze  do  té  míry,  plní-li  si  řádně  své  pracovní povinnosti,“ zahřměl Jack,  „ale  abych  ukázal  dobrou  vůli,  respektuji váš  názor  a považuji smlouvu po  vašem  vysvětlení  za neplatnou.“

„Ale  to  není  z právního hlediska možné,“ vykřikl právník. „Do- hoda,  nebo  chcete-li smlouva, je  uzavřena právoplatně a může být  zrušena pouze  písemně podle  některého z bodů  rozvazujících ustanovení.“

„Fajn,“ přikývl Jack,  „připravte, prosím, ihned  potřebné dokumenty.“

„Ale  pak  je  veškerá dřina  včera  ukončená dohodou jenom  zbytečné vyhození...“

„Ne,  ne,  pane  doktore,“ nenechal jej  Jack  dále  hovořit, „já  se  samozřejmě omlouvám vám  všem,  kteří  jste  po  mém  boku  jednání  vedli,  a protože odpovídám v plném rozsahu za rentabilní využívání finančních prostředků naší  firmy,  musím říct  i b,  jestliže  říkám  a. Abych zajistil vyrovnané hospodaření a mohl uspokojovat  potřeby všech  pracovníků včetně odborářů, samozřejmě počí- tám s tím, že náklady na zmařené jednání, to znamená platy mého  týmu,  ubytování a použití challengeru naúčtuji tady  paní  Strikeové, protože nás vodila za nos.“

„Dovolte,“ vykřikla a obličej se  jí  zkroutil vztekem, „kde  bych  takové prachy asi  sebrala. Já  jsem  pouze  řádně  zastupovala naši  organizaci.“ 

„Je-li  tomu  tak,“ přikývl Jack,  „pak  už  nemám chuť  dále  na  toto  téma  hovořit. Fakturu zašlu  vaší  odborové organizaci a vy  si  to  tam  už  nějak  přeberte. Nicméně, souhlas obou  stran  s úhradou  námi  zbytečně vynaložených nákladů musí  být  součástí dohody  o ukončení závazků vyplývajících z původní smlouvy.“

Odboráři po  sobě  začali  pokukovat a gestikulovat, Jack  tedy  opět promluvil.

z l a t o a f r i k y

23

„Aby  se  podobná situace znovu  neopakovala, považuji nyní  za  nezbytné přerušit na  dvě  hodiny jednání, v průběhu kterých pro- sím  ověřit  u mého právního zástupce generální pověření vás  všech  vést  jménem odborů toto  jednání. Tím  vyloučíme možnost opakování, třeba  už  zítra,  naší  nemilé situace s akceptací. Vaše  generální  pověření budou  nedílnou součástí smlouvy, stejně  jako  mnou  podepsané pověřovací listiny  mých  kolegů. Sejdeme se  zde  tedy  znovu  v půl  páté,  přičemž z naší  strany  nepovedu další  jednání já,  ale pan výrobní ředitel Rolland Williams.“

V sále  znovu  zahučelo, tentokrát ze  strany  odborářů přece  jenom  úlevně, protože Jack  byl  považován za  mnohem nebezpečnějšího  protivníka než Rolland.

„Můžeme tedy  považovat první  kolo  jednání za uzavřené a nejsou již další připomínky?“

Většina přítomných pokyvovala hlavou, a tak  Jack  jenom  dodal: 

„V půl šesté se zde sejdeme k dalšímu kolu jednání.“

Lidé  se  trousili ze  sálu,  Jack  je  pozoroval a v duchu byl  více  než  spokojen, i když se tvářil jako kakabus. 

„Nevypadá to  jednoduše,“ naklonila se  k němu sekretářka, „bu- dou se s vámi rvát o každý centík.“

„Dítě,“ zašeptal jí  do  ucha,  „vypadá to  přesně  podle  mých  představ.  První  kolo  jsme  vyhráli bez  ztráty  jediného bodíku. A ještě  nám  zaplatí hezkou pálku  za  to  zmařené jednání, které  je  v tuto  chvíli stejně k ničemu tak i tak.“

Rozesmál se,  a protože už  i poslední odboráři zmizeli za  dveřmi,  smál  se  nahlas  a dlouze. Ředitelé se  svými  týmy  na  něj  překvapeně  hleděli, ale nikdo ani nešpitl.

„Někdo by  mohl  vynášet ven,  ale  vám  to,  milé  dítě,  můžu  říct,“  naklonil se  znovu  ke  své  sekretářce. „Podívejte, víte  co  mě  naplňuje optimismem?“

Zavrtěla hlavou.

„Za  prvé  –  dostali jsme  je  na  naši  půdu,  na  naše  území  a vnutili  jsme  jim  pravidla hry,  která  určujeme sami.  Za  druhé  –  sedí  hezky  pod  námi,  což  v jedněch vyvolává bázlivost a v druhých vztek.  Za  třetí  –  díky  těm  penězům za  zmařené jednání se  začnou hádat,  kdo  za  to  může  a kdo  to  zaplatí. Za  čtvrté  –  odbory z jednoho dolu  chybí  a to  narušuje jejich  jednotu. Za  páté  –  další  jednání za  nás  nepovedu já,  v záloze mi  tak  zůstává právo  veta,  protože v pověK A R E L C U B E C A ření  Rollanda bude  jasně  uvedeno, že dojednané podmínky podléhají  mému  podpisu, neboť  jsem  majoritní vlastník firmy,  nejenom  generální ředitel. Za  šesté  –  svolali  jsme  je  tak  rychle, že  se  nestihli  pořádně dohodnout na  svém  postupu. Za  sedmé  –  podařilo se  mi  vyhnat je  odsud  na  dvě  hodiny, a tak  mohu  ředitelům v klidu vysvětlit  svoji  strategii. Za  sedmé  –  mám  připraven trumf,  díky  kterému  mě  ti  soudruzi nejen  nedotlačí k žádnému ústupku, ale  budou  mě  prosit,  aby  dostali alespoň to  co  doposud. A za  poslední –  víte,  proč nemůžu prohrát?“

„Proč?“ bezděky se usmála jeho bezbřehému sebevědomí.

„Protože bych  se  před  tak  krásnou dívkou, jako  jste  vy,  styděl.  Před  krásnými ženami si  přeje  každý  muž  pouze  vítězit. Jsem  sice  starý chlap, ale tuhle malou radost si neodpustím.“

Adam  vůbec  nechápal, co  se  děje.  Zlatou brož  si  vsunul do  své  tajné  schránky uvnitř  v kalhotách, pak  se  ještě  dobrých deset  minut  motal  v klenotnictví, a když  byla  stoprocentní jistota, že  jej nikdo nesleduje, vyšel z obchůdku ven.

A po  pěti  krocích na  ulici  k němu z každé strany  přistoupili dva  pánové a docela nenápadně ho  přinutili otočit  se  a vrátit do prodejny.

Cukal  se,  ale  jakmile byli  zpátky v prodejně, docela  hrubě  s ním  smýkli a zavedli ho do malé kanceláře.

Jen  co  se  za  nimi  zavřely dveře,  bylo  Adamovi všechno jasné.  Na  stěně  blikaly obrazovky a v prodejně byl  pečlivě snímán každý  detail.

Nebyl  zbabělec a nemínil se  s oběma muži  prát,  prosit  je  či přemlouvat. Prostě sáhl do své skrýše, vytáhl brož a podal jim ji.

Vypsali nějaký protokol, strčili  mu  ho  před  obličej a on  ho  beze  slova  podepsal, pak  ho  ještě  vyfotili polaroidem a Adam musel  uznat, že fotka se docela povedla.

Následně si  ještě ofotili  jeho  pas,  fotku  i s kopií pasu  si přišpendlili  na  malou  nástěnku nad  stolem  a důrazně ho  anglicky varovali,  že  pokud  ještě  jednou vstoupí do  tohoto  klenotnictví, odevzdají ho  do rukou policie.

Pak  ho  vykopli na  ulici,  ale  Adam  se  ihned  do  obchůdku vrátil  a zaklepal na dveře té malé kanceláře. 

z l a t o a f r i k y

25

„Zapomněl jste něco?“ otevřel mu starší z nich.

„Nerozloučili jsme  se,“  řekl  Adam  a podal muži  ruku.  Ten  ji překvapeně stiskl a zavrtěl hlavou.

Když  Adam  vyšel  před  obchod, prohrábl si  rukou  vlasy  a zamumlal: 

„A pak že  mě  dají  policajtům, když  znova  vlezu  do  toho  krámu.  Nedali. Čemu má vlastně člověk na tom světě věřit?“

Wanda se  rozhodla poměrně rychle. Jestliže se  Jack  rozhodl najít a přivést Adama domů sám, není třeba Warrenových služeb.

Vzala  telefonní notýsek a vyhledala Smithovo číslo.  Slyšela, jak  telefon na  druhé  straně  vyzvání, ale  nikdo  nezvedl sluchátko. Ještě  chvíli počkala a pak zavěsila.

Možná se  Warrenovi uleví,  když  mu  oznámí, že  Jack  si  poradí  s hledáním syna sám.

Vytočila ještě  jedno  číslo,  a když se  na  lince  ozvalo Gold  International Mining Company, u telefonu Sharon Adlerová, řekla: 

„Nazdar Sharon, mohla bych mluvit s Jackem?“

„Dobrý den,  paní  Irvingová, mají  teď  sice  přestávku, ale  pan  Irving  momentálně vede  jednání se  svými  řediteli o dalším postupu.  Vypadá to  dnes  na  dlouho a zítra  se  bude  určitě  pokračovat. Mám  něco vyřídit?“

„Řekněte mu,  prosím, že,  vlastně, víte  co,  řeknu  mu  to  sama,  až  se  vrátí  domů.  A jak  je  možné, že  nejste  s ním,  přece  bez  své  sekretářky neudělá ani krok?“

„Ano?  To  mě  nenapadlo. Byla  jsem  na  jednání s ním,  ale  poslal  mě  teď  s právníkem sepsat  nějaká  lejstra. Dokud nebudou připra- vena, nezačne další kolo vyjednávání.“

„A jak to vypadá?“ zeptala se Wanda zvědavě.

„Řekla bych,“ odpověděla Sharon, „že  se  to  zatím  nepohlo ani  na  jednu  stranu.  Až  na  jeden  důl  jsou  zde  všichni představitelé odborářů z ostatních dolů. A vypadají dost nepřátelsky.“

„A Jack?“

„Pan  Irving,“ zahihňala se  Sharon do  telefonu, „mi  trochu tajemně  sdělil,  že  má  věci  pod  kontrolou a že  nemůže prohrát. Zdá  se  být  o tom  přesvědčen, říkal,  že  nemůže prohrát, protože, pro- tože  by  správnej chlap  neměl  prohrávat, aby  se  nemusel stydět...“ K A R E L C U B E C A

„Proboha, před kým by se měl Jack stydět?“ přerušila ji Wanda.

„No,  před  kým,  oni  si  to  mužští nechtějí sice  připustit a vedou  chlapské řeči, ale nechtějí se stydět hlavně sami před sebou.“

„Vsadila bych  se,“  rozesmála se  Wanda, „že  vám  řekl,  že nemůže  prohrát, protože před  krásnými ženami chce  každý  chlap  vítězit, a skoro bych  přísahala, že  vám  to  sdělil  tajemně a spiklenecky o samotě do ouška, neboť jste krásná žena.“

„Proboha, paní Irvingová, jak můžete vědět...“

„Protože Jacka  znám  jako  své  boty.  A navíc, úplně  stejnou věc  mi sdělil, než odjel na jednání.“

„Vážně? Ale,  prosím vás,  paní  Irvingová, jen  si  nemyslete, že...  že  Jack  a já,  jak  bych  vám  to...  Můžete si  být  naprosto jistá,  že  náš  vztah je výhradně pracovní.“

„Ale  Sharon,“ rozesmála se  Wanda znovu, „když  ho  máte  vedle  sebe  deset  hodin  denně, nemůže  být  váš  vztah  ryze  pracovní.  Prostě  si  musíte být  blízko, jinak  by  to  nefungovalo. Nemyslím  tím  milenecký vztah,  samozřejmě, i když  člověk nikdy  neví,  myslím  tím  osobní důvěru, možnost spolehnout se  jeden  na  druhého,  rozumět si  i beze  slov,  vzájemně se  chránit a pomáhat si,  rozumíte  mi?  A jestli vám  řekl  stejnou věc  jako  mně,  předpokládám, že  ji  sdělil  lidem,  kteří  jsou  mu  blízko, kterým důvěřuje, před  kterými  nic neskrývá.“

„Já  jen,  paní  Irvingová, naprosto s vámi souhlasím, ale  chci  vás  ubezpečit, že si můžete být úplně jistá, že já a on...“

„Ale  Sharon,“ ztišila  Wanda hlas,  „mohu vám  dát  jednu  opravdu  upřímnou radu?“

„Jistě.“

„U chlapa si  nikdy  nemůžete být  stoprocentně jistá.  On  totiž  opravdu schopný muž  chce  vítězit  na  všech  frontách, podmaňovat  si,  dobývat, získávat a rozhodovat a Jack  není  žádnej  domácí mazlíček  v teplákách a papučích. Takového chlapa  bych  vedle  sebe  ani  nesnesla.  Víte,  proč  věřím  tomu,  že  i tentokrát ty  odboráře převálcuje?“

„Protože  si  věří,“  odpověděla Sharon,  „a  protože  je  hrozně  chytrý, až  se  někdy  bojím, že  i mě  prokoukl se  vším  všudy  a nic  před ním nedokážu skrýt.“

„Ano,  věří  si,  je  sebevědomý a hlavně, bere  tu  záležitost jenom  jako  hru,  i když  se  tváří  smrtelně vážně.  Jemu  nejde  o pár  randů,  jde mu o vítězství. A víte, co mi doma řekl ještě?“

z l a t o a f r i k y

27

„Ne.“

„Řekl  mi,  že  pokud  bitvu  s odboráři vyhraje, jako  že  ji  vyhraje,  vyhrajou s ním  i ti  poražení odboráři, i když  ho  nebudou mít  rádi.  A ještě dodal  jednu  věc.  Že  každého, kdo  nás  nějakým způsobem  předčí, možná obdivujeme, ale  v podstatě ho  nemáme rádi.  Protože  bychom chtěli  být  na  jeho  místě.  Proto,  i když  dnes  či  zítra  nad odboráři zvítězí, současně i prohraje. Chápete?“

„Tyto  úvahy  právě  na  Jackovi miluju,“ vyhrkla Sharon, „pro- miňte, na panu Irvingovi,“ opravila se.

„To nic,“ zasmála se  Wanda, „berte  Jacka  jako  někoho, od koho  se  můžete pro  život  učit.  Myslím to  docela upřímně. I já  se  od  něj  učím,  a když mu  občas  naznačíte, jak  si  jeho  myšlenek ceníte,  bude  vám  zobat  z ruky. A to  je  druhá  strana  každého chlapa. Na  jedné  straně  neohrožení silní  bojovníci, ale  na  druhé  straně  jsou  to  ješitné naivní nepraktické děti,  které  by  bez  ženských skončily  v nepořádku, prachu a špíně.“

„Vy ho máte moc ráda, že, paní Irvingová?“

„Mám,“ odpověděla Wanda, „a moc si  přeju,  ať  ho  i vy  máte  ráda,  ať  se  o vás  kdykoli může  opřít.  I když  on  samozřejmě nikdy  nepřizná, že se potřebuje o někoho opírat.“

Obě  se  rozesmály a Jack v konferenčním sále  číslo  dvě  několikrát škytl.  Kdopak jen  na  mě  myslí,  blesklo mu  hlavou. Ale  rychle  otázku přešel, protože teď  se  musel  soustředit na  důležité  a podstatné věci,  neboť  ručička hodin  se  pozvolna blížila k půl   šesté.

 Dveře  vlaku  odjíždějícího z barcelonského nádraží se  už málem  zavíraly, ale Adam  se  stačil  na  poslední chvilku protáhnout  dovnitř.

Sedl  si  k oknu a dával pozor,  aby  se  včas  přemístil, objeví-li se  průvodčí. Kupovat si  jízdenku považoval za  zbytečnou hloupost,  navíc  si  ji  ani  koupit  nemohl, neměl  peníze a hlavně nevěděl, do  kterého místa  chce  jet.  Jediné, co  předpokládal, byla  trasa  vlaku  kolem pobřeží směrem na Mataro, Santa Suzannu a Tossu.

Bylo  léto  a  bílé písečné  pláže  sténaly  pod  náporem turistů.  Dlouhé řady  slunečníků a lehátek považoval za  nezajímavé, lidé  na  nich  byli  obvykle spárovaní, případně natolik obstarožní, že  jej  K A R E L C U B E C A ničím  nepřitahovali. Někoho pod  třicet  a samotného a ještě ženského pohlaví bylo prakticky nemožné objevit.

Mladičká průvodčí se  s Adamem ani  příliš  nedohadovala, když  odmítl zaplatit, jen  mu  nařídila na  nejbližší zastávce vystoupit.  Souhlasil a věnoval jí  zářící  úsměv. Tvářila se  ovšem  velice  přísně,  a tak toho nechal.

Vlak  zastavil v letovisku Pineda de  Mar  a dveře se  se  syčením  otevřely.

Průvodčí Adamovi jasným gestem ukázala, ať  opustí  vagon. Při- kývl  a k jejímu překvapení jí  podal  ruku.  „Good bye,“  usmál  se  a tentokrát jeho úsměv opětovala.

Adamovi zbytečně v Londýně nepřezdívali Árijec. Měl  zářivé  blond  vlasy,  atletickou postavu po  otci  a pronikavě modré  oči  po  matce.

Kdysi  se  mu  otec  svěřil,  že 



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist