načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zlatí a růžoví křižáci -- Německý mysterijní spolek z konce 18. století - Arnold Marx

Zlatí a růžoví křižáci -- Německý mysterijní spolek z konce 18. století

Elektronická kniha: Zlatí a růžoví křižáci -- Německý mysterijní spolek z konce 18. století
Autor:

Publikace, edičně volně navazující na titul "Tajné figury Rosikruciánů z XVI. a XVII. století", je vyčerpávajícím souhrnem informací o činnosti a působení ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 200
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-720-7261-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Publikace, edičně volně navazující na titul "Tajné figury Rosikruciánů z XVI. a XVII. století", je vyčerpávajícím souhrnem informací o činnosti a působení jednoho z nejvýraznějších esoterních celků vyskytujících se na území Evropy v době vrcholného osvícenství. Kniha se věnuje jak historii a různým legendám, tak i struktuře samotného řádu, jeho vztahu ke svobodnému zednářství a esoterické nauce, opírající se o alchymii, kabalu a magii.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

 Zlatí a Růžoví křižáci

Zlatí a Růžoví

křižáci

MARX

A





ZLATÍ A RŮŽOVÍ KŘIŽÁCI



Zlatí a Růžoví

křižáci

Německý mysterijní spolek

z konce 18. století

Arnold Marx

A

VOLVOX GLOBATOR


Arnold Marx

Die Gold- und Rosenkreuzer

c© Arnold Marx, 1968

Translation c© Pavel Krummer, 1999

ISBN 80-7207-261-7

ISBN 978-80-7511-241-5 (pdf )


Předmluva

Tato práce je od roku 1926 již třetí studií věnovanou rosikruciánství.

Ve zmíněném roce totiž vyšel v Lipsku (Palaestra 152) spis R. Kienasta

„Johann Valentin Andreae und die vier echte Rosenkreutzer-Schriftenÿ

(J. V. Andreae a čtyři pravé spisy rosikruciánů). Po něm pak následovala

kniha Will-Ericha Peuckerta „Die Rosenkreutzerÿ (Rosikruciáni), Jena

1928.

Tyto tři práce vznikaly úplně nezávisle na sobě: Peuckert byl naKienasta upozorněn svými přáteli teprve po dokončení své knihy, která zas vyšla, když byla vyhotovena podstatná část mé práce, a rovněž oKienastovi jsem se prvně doslechl od Peuckerta. Jelikož se však oba ve svých spisech zabývají pouze staršími rosikruciány a takřka úplně ignorují řád Zlatých a Růžových křižáků z 18. století, shoduje se s nimi má práce jen tehdy, když se jedná o vzájemné prolínání celého rosikruciánského hnutí a jeho příbuznost s jinými duchovními směry.

Myslím si však, že zde budou mé výzkumy ostatními dvěma autory potvrzeny – ačkoliv co se jich týče, jeden druhému protiřečí. Peuckert rosikruciánské hnutí skoro ztotožňuje s teosofií Jakoba Böhmeho; mimoto spatřuje předchůdce jeho reformačních myšlenek v Joachimu z Fiore – a toto následnictví Joachimových proroctví,

1

o jejichž velkém

významu pro duchovní hnutí renesance a reformace hovořil již Burdach,

je snad jediným podstatným východiskem, k němuž má bádání nedošla.

V 18. století tento eschatologický moment svou živou sílu pochopitelně

úplně ztratil.

Italský humanistický novoplatonismus nemá v této souvislosti pro Peuckerta žádný význam. Kienast naopak dokázal jeho rozhodující vliv a vyzdvihl silně do popředí věhlas Campanelly jakožto průkopníka ro- 1

Jedná se o proroctví o příchodu věku Ducha svatého, jehož začátek údajně spadá

do 13. století. (Pozn. překl.)


 Zlatí a Růžoví křižáci

sikruciánského hnutí a naproti tomu se jen několikrát zcela povrchně

zmínil o Jakobu Böhmovi.

Doufám však, že v druhém díle své práce dokáži, jak neodmyslitelná

je Böhmeho teosofie, jakož i novoplatonismus od rosikruciánské nauky.

Když jsem pak souvisle sledoval cestu zpět k původní, židovské kabale

a označil ji za vlastní kořen – byť zahrabaný hluboko v zemi a dosud

čekající na odkrytí –, bylo tomu tak kvůli důrazu, jaký rosikruciánství

hojně klade na svou kabalistiku. Kienast ani Peuckert tento moment

v žádném případě nerespektovali, a je možné, že já se nechal onou

povrchní domněnkou ovlivnit až příliš silně.


PRVNÍ DÍL



Předmluva 

Každému pokusu o sepsání historie rosikruciánů – nebo vůbecmysterijních spolků 18. století –, jsou kladeny do cesty velké překážky. Snad ani jedna část celé této problematiky nebyla dosud zcela vyřešena, tzn. všeobecně uznána. Ani původ a vznik této rosikruciánské tajnéspolečnosti, která se sama označovala jako „řád Zlatých a Růžových křižákůÿ, ani její skutečný či domnělý zánik nelze z dostupných pramenů jednoznačně prokázat, a stejně tak i dnes se rozcházejí názory o jejích vlastních cílech a pozadí; krom toho je dosud naprosto nerozřešitelnou otázkou, zda byl tento řád jediným rosikruciánským sdružením, které v druhé polovině 18. století v Německu existovalo.

Je proto nutné kriticky prozkoumat každý jednotlivý bod – avšak k lóžovým archivům, jež jsou s největší pravděpodobností zdrojem ještě nevydaných a velmi poučných materiálů, autor přístup nemá. Určitou náhražkou jsou snad díla svobodozednářských badatelů, kterým bylo umožněno do jednotlivých archivů nahlédnout, ale ani jimi použitý materiál se nezdá odhalovat závoj vnitřní svatyně, takže nejhlubšítajemství zůstávají i nadále skryta.

A přece je možné alespoň v hrubých rysech sledovat souvislosti avývoj tohoto pozoruhodného kulturního jevu, přičemž je pokus o profánní historický výklad ospravedlněn tím, že řád Zlatých a Růžových křižáků přesáhl hranice dané mysterijnímu spolku a zakrátko dosáhl skutečné moci v církevním, ba dokonce v politickém životě. Díky odmítnutí,kterého se mu dostalo, jakož i pro jeho pozitivní vliv z něj tehdy vyšly podstatné impulzy, zasahující i do duchovně-umělecké oblasti.

Ačkoli podnět k profánnímu výkladu dějin rosikruciánů stále dávají i tyto „světskéÿ skutečnosti, musí být ponechána spolku jako výchozí bod jeho mystická orientace. Výzkum by totiž v tomto směru neměl dojít k závěru, že všechny skutečnosti vypovídající o rosikruciánech jsou jen omylem a opomíjet v každém ohledu to podstatné. Chce-li k nim být spravedlivý, musí jejich cizím stanoviskům ponechat platnost jako všem ostatním, neboť sám není schopen vystoupat k mystickým výšinám ani sestoupit do okultních hlubin, a o to více si pak musí vzít k srdci Mefistofelovo varování „velkým pánůmÿ:

Co nehmatáte, neznámo je vám,

co nechápete, pro vás neplatí,

co nespočtete, je vám prostě lží,

co nezvážíte, sotva váhu má,

co nerazíte, věc vám neplatná.

1

1

Přeložil O. Fischer.


1.

Rosikruciáni přibližně

do roku 1767

Starší rosikruciáni

Polemické spisy o řádu Zlatých a Růžových křižáků se začínajíobjevovat teprve s rokem 1777, tedy v okamžiku, kdy dochází k jeho

nadměrnému rozšíření. Jen v docela málo případech je možné vyvodit

z těchto spisů závěry o předchozím vývoji, obzvláště o epoše před rokem

1767, kdy byla provedena první reforma. V mnoha z nich se podrobně

vypráví řádová legenda o stvoření světa a historii až do roku 1614, ale

zpráv o posledních 150 letech je nanejvýš poskrovnu. Významnípředstavitelé řádu dokonce popírají svůj původ v bratrstvu rosikruciánů,

1

což je velice pozoruhodné, neboť za příval členů ze svobodozednářských

kruhů řád vděčil listinami doložené skutečnosti, že jeho platnost byla

potvrzena existencí již dřívějších rosikruciánů, zatímco všechny s řádem

soupeřící mysterijní spolky, v první řadě tehdejší zednářské systémy,

nemohly své domnělé vysoké stáří v žádném z bodů dokázat.

2

Nezvěstnost řádu v uplynulých desetiletích by zde mohla naopak hovořit spíše

ve prospěch jeho ještě delšího trvání, protože proč by nemohlpodobným způsobem skrytě působit také před krátkou periodou, trvající od

1

„Die Pflichten der Gold- und Rosenkreuzer alten Systems in Junioratsversammlungen abgehandelt von Chrysophironÿ (Povinnosti Zlatých a Růžových křižáků starého systému na shromážděních juniorátu rozebrané Chrysophironem), Berlín 1782. První, nejdůležitější spisy starých rosikruciánů jsou v předmluvě, str. XVII, prohlášeny za „částečně zcela podvržené, částečně dosti zfalšovanéÿ. Srv. též Joh. Sal. Semler, „Unparteiische Sammlungen zur Historie der Rosenkreuzerÿ (Nestranné sbírky k historii rosikruciánů), sv. 1–4, Lipsko 1786/88, III. předmluva: „rosikruciáni tohoto století. . . se veřejně zřekli oněch prvních listin bratrstva století minulého. . . přičemž svůj původ umisťují mnohem výše, dokonce až mezi takzvané Patriarchy.ÿ 2

Na pařížském konventu v roce 1785, který obeslal skoro všechny zednářskésystémy, bylo za počátek svobodného zednářství určeno stvoření člověka.

Rosikruciáni přibližně do roku 1767 

roku 1614 do roku 1620, během níž se projevil na veřejnosti? Nenadarmo ujišťovali po roce 1780 všichni jeho odpůrci, že tehdejší Zlatí

a Růžoví křižáci neměli se svými předchůdci společného nic než jméno.

Avšak pokud je tvrzení nezasvěcenců málo, dalo by se totéž vysvětlení

z úst rosikruciánského „vrchního direktoraÿ (které má přirozeně opačný

důvod, totiž že dřívější rosikruciáni nebyli dostatečně bohurovní) sdostatečnou jistotou vysvětlit tím, že zde nebylo ani jednoho zaručeného

svědectví o kontinuitě řádu z doby po prvním vystoupení rosikruciánů

v roce 1614.

Těchto takzvaných „staršíchÿ rosikruciánů se tu dotkneme jenom velmi krátce. Jejich historie, počínaje spisem „Kirchen- undKetzerhistorieÿ (Historie církve a kacířů)

1

Gottfrieda Arnolda, byla často a bez

stranických předpojatostí od základu zkoumána a popisována; přesto

badatelé ještě dnes zastávají v nejdůležitějších otázkách diametrálně

odlišná stanoviska, a mělo by malý smysl chtít vyjádřit názor, který by,

nevycházejíce z nového materiálu, stejně nic nevyřešil.

Skutečností bezesporu zůstává, že od roku 1614 se v různýchtiskárnách objevilo anonymně několik spisů, jež oznamovaly existenci„Bratrstva velechvalného řádu R. C.ÿ a které byly v krátké době několikrát znovu vydány. Nejdůležitější z nich jsou „Fama Fraternitatisÿ a„Confessio Fraternitatisÿ.

2

Ve srovnání s mysterijními spolky 18. století velmi skromná legenda řádu vypravuje o Němci jménem Christian Rosenkreutz, narozeném v roce 1388, který se ve Svaté zemi, potom v Damašku, Egyptě a Fezu naučil tajným vědám. Po svém návratu vytvořil se sedmi žáky bratrstvo, jehož nejvyšším cílem byla světová reformace. Každoroční shromáždění ve spolkovém domě, „templum Sancti Spiritusÿ, měla sloužit k ujednocení bratrů, kteří byli jinak na cestách. Zakladatel také nařídil, aby po jeho smrti společnost působila ještě sto let tajně. Otec Rosenkreutz zemřel, když mu bylo 106 let, tzn. v roce 1494. Ale teprve o 120 let později, tedy právě v roce 1614, nalezli bratři ve staré budově Sancti Spiritus jeho hrob obklopený mystickými symboly a ukrývající záznamy o tajemstvích řádu.

Takovéto historické nálezy mají přirozeně vždy dokládat vyprávění, která je následují, a jsou obzvláště typická pro alchymistické publikace. Historie chrámu Sancti Spiritus velmi připomíná objevení Smaragdové desky, která je vlastně nejméně od 13. století, kdy žil Albertus Magnus,

3

1

1729, díl IV., str. 947.

2

Novotiskem vyšly oba tyto spisy stejně jako „Reformationÿ a „ChymischeHochzeitÿ ve sbírce „Geheime Wissenschaftenÿ, I. svazek, v Berlíně roku 1913.

3

Je v ní uveden ještě „Monatsschrift für das Gesamtgebiet der HermetischenWisbr />

 Zlatí a Růžoví křižáci

základní listinou všech alchymistických tajných spolků a jejíž vlastní,

arabský původ byl zjištěn teprve v nedávné době skvělým výzkumem

Julia Rusky, prezentovaným v knize „Tabula Smaragdinaÿ (Heidelberg

1926).

Smaragdovou desku tak prý nalezl velký kouzelník, který se rozhodl otevřít magicky střežený vchod do „temné komoryÿ, v ruce starce

(Herma) sedícího na trůnu.

Nejdůležitější slova „kameneÿ zní: „Dolní je jako horní a horní jako

dolní, aby byl proniknut zázrak jedné věci. A jako se všechny věci staly

z jednoho, myšlením jednoho, tak vzniklo vše v tomto jednom, skrze

přizpůsobení (adaptione). . ., proto jsem nazýván Hermes Trismegistos,

1

neboť vlastním tři části filosofie

2

celého světa.ÿ

senschaften in alter und neuerer Zeit Alchimistische Blatterÿ (Měsíčník pro všechny

obory hermetických věd starověku a novověku, Alchymistické listy), 1. ročník, č. 1,

Berlín 1927.

1

Tato postava je zřejmě splynutím řeckého Herma, který je totožný s egyptským, Osiridovi příbuzným Thotem, a bájného egyptského mudrce Herma, který byl v počátcích křesťanské církve pokládán za vynálezce hieroglyfů a matematické vědy. Srv. zde kromě Rusky: R. Pietschmann, „Hermes Trismegistos nach ägyptischen, griechischen und orientalischen Ueberlieferungenÿ (Hermes Trismegistos podle egyptských, řeckých a orientálních tradic), Lipsko 1875, a P. Boylen,„Thoth, the Hermes of Egyptÿ, Oxford 1922. Dále R. Reitzenstein, „Poimandresÿ, Lipsko 1904, a Jos. Kroll, „Die Lehre des Hermes Trismegistosÿ (Učení Herma Trismegista), Münster i. W. 1914. V mysterijních spolcích 18. století nacházíme různé názory. I rosikruciáni o něm hovoří jako o „druhém Hermoviÿ v Egyptě a nazývají jej „učitelem skrytých atajných vědÿ. „Freymaurerischen Versammlungsredenÿ (Svobodozednářské promluvy), str. 220, „Compass der Weisenÿ (Kompas mudrců), str. 32. Zednářské zdroje ho dělí na tři (kvůli pojmenování „trismegistosÿ); první Hermes: identický s Tothem,vynalezl vědu, umění a jména, druhý matematiku a hieroglyfy, třetí, rovněž trismegistos, byl obnovitelem všech těchto zapomenutých zázračných věcí. „Journal für Freymaurereiÿ (Žurnál svobodného zednářství), I. roč., I. čtvrtletí, Vídeň 1784, str. 30. S různými výklady „třikrát velikého, jemuž se má ve skutečnosti rozumět ryze vsuerlativuÿ, se lze setkat již u raných alchymistů, srv. Edmund O. von Liepmann, „Entstehung und Ausbreitung der Alchemieÿ (Vznik a rozšíření alchymie), Berlín 1929, 226. O Hermovi (teologicky totožném s Nous, tamtéž 230) se později hovoří jako o Merkurovi = rtuti. 2

Tři části filosofie jsou tři Pliniova umění, která mají největší moc nad lidskou myslí: náboženství, lékařství, matematika, podle 1. kap. XXX. knihy jeho „Dějin přírodyÿ. Tato kapitola sehrála, snad právě v souvislosti se Smaragdovou deskou, velkou roli v alchymií a kabalou prostoupeném novoplatonismu renesance. Kabalista Agrippa z Nettesheimu na začátku svého velkého díla „de occulta Philosophiaÿ (česky „Okultní filosofieÿ, Trigon, 1992–96) (Liber I., kap. 2) hovoří o základu magie jako o fyzice, matematice a teologii; též Campanella hovoří, výslovně se odvolávaje na Plinia, o náboženství, lékařství a astrologii. (de sensu rerum et magia, Liber IV, Cap. 2). A skutečně, v této době byl dokonce k Pliniovi napsán obšírný komentář,

Rosikruciáni přibližně do roku 1767 

V případě rosikruciánů nezáleží ani tak na objasnění původního

smyslu těchto slov, jako na zjištění, že „Deskaÿ, v jiném smyslu vykládána jako nejdůležitější symbol křesťanského novoplatonismu, byla

posvátným dokumentem středověké alchymie, „hermetického uměníÿ,

a dochovala se tak až do doby Zlatých a Růžových křižáků. Veskutečnosti snad nikdy nebyla alchymie v mysterijních spolcích ztotožňována

se „zlatodějným uměnímÿ nebo s přeměnou kovů vůbec. Když „Fama

Fraternitatisÿ horlí proti bezbožnému a prokletému „vyrábění zlataÿ

a uznává zlatodějné umění jen coby „přídavekÿ, který je nanejvýšjedním stupínkem dosažitelných znalostí přírody na cestě k Bohu, pak

se alespoň v tomto vysvětlení poskytnutém veřejnosti nikterak neliší

od pozdějších Zlatých a Růžových křižáků ani od jiných alchymistů.

1

Christian Rosenkreuz se podobal Hermovi také v tom, že byl léčitelem

a dokonce z lékařského povolání učinil podmínku pro přijetí do bratrstva – což je zajisté míněno „mysteriózněÿ: stejně jako „byli léčiteli

mnozí světci: Ježíš, Mithra, Isis a Asklépiosÿ.

2

Pokud se jedná olékařskou vědu, stavěl se řád příkře proti tehdejšímu směru, který se dosud

pevně opíral o Galena, a hlásil se ke chvályhodnému příkladu Paracelsa,

ačkoliv ten podle vlastních rosikruciánských zpráv s bratrstvemnespolupracoval. Je nad veškerou pochybnost, že řád, spatřoval-li svou úlohu

ve vyléčení světa od napáchaných škod, vystupoval alespoň vpřeneseném smyslu jako lékař. Následkem toho došlo roku 1614 k usmíření

konfesí, alespoň protestantských, a rovněž v 18. století mohla tatáž

věc znamenat pro mysticky založené povahy velice dobré posilnění víry

ve zjevení. Toto pojetí lékařství bylo vylíčeno vedle jiných spisů tišřeložen a vytištěn ve IV. svazku „Agrippas magischen Werkenÿ (Agrippova magická

díla), 3. vyd., Berlín 1916, str. 20.

Toto vydání obsahuje kromě „occulta philosophiaÿ v prvních třech svazcích, večtvrtém a pátém „tajuplné spisy Petra z Abana, Pictoria z Villingenu, Gerharda zCremony, opata Tritheima ze Sponheimu, knihu Arbatel, tzv. sv. umění ducha a různé

jinéÿ. Vedle onoho komentáře je pro rosikruciány obzvláště důležitý „Heptameronÿ

Petra z Abana, žijícího již v letech 1250–1319 (?). Je otázkou, zda Heptameronpochází od něho; vznikl však před rokem 1567, neboť v tomto roce s ním byla společně

v Paříži vytištěna velice podobná sbírka magických děl, jako je ona výše jmenovaná z roku 1916; srv. zde zejména dr. B. Beyer, „Das Lehrsystem der Gold- und

Rosenkreuzerÿ (Učební systém Zlatých a Růžových křižáků), Lipsko-Berlín 1925,

str. 244.

1

Srv. podrobnou stať o Jakobu Böhmovi a spirituální alchymii v 5. kapitole. 2

August Horneffer, „Symbolik der Mysterienbündeÿ (Symbolika mysterijníchspolků), str. 94. Podobně však mluvil již Campanella: „Všichni kněží Antiky bývali lékaři těla i duše, jako Orfeus, Trismegistos, Zamolsi, Pýthagorás a kněží Izraele.ÿ (de sensu IV, 16).  Zlatí a Růžoví křižáci těným překladem satiry Itala Trajana Boccaliniho „Reformatio totius mundiÿ.

1

Bohužel jsou všechny skutečné údaje o starších rosikruciánechnespolehlivé stejně jako zprávy o jejich následovnících; pokoušeli senaříklad zmíněný italský překlad vydávat za vlastní dílo; také používali

k propagandě zjevně nepravdivé tvrzení, že jsou jejich spisy tištěny

v pěti jazycích. Při opakovaně vyjadřovaném, tvrdě antipapežskémstanovisku je o to více udivující, že byli podezíráni z jezuitismu traktátem,

který vyšel v Praze už v roce bitvy na Bílé hoře.

2

Předtím, v roce 1616, vyšel ale ještě jeden spis, „Chymische Hochzeit

Christiani Rosenkreutzÿ (Chymická svatba Christiana Rosenkreutze),

jehož autorem byl známý luteránský teolog Johann Valentin Andreae,

jak krátce nato sám přiznal. A tím nastaly těžkosti. Většina badatelů

totiž zastává názor, že Andreae sepsal i ostatní spisy a vymyslel tak

a v podstatě probudil k životu bratrstvo rosikruciánů, které nikdyneexistovalo, a to buď s opravdovým záměrem uskutečnit tím své, později

ve „Fraternitas Christiÿ sledované cíle, nebo naopak, aby se vysmál

tehdejší všeobecné zálibě v tajném spolkaření. „Chymische Hochzeitÿ

by potom byla napsána buď proto, že ho zklamal výsledek jehopoctivých záměrů a chtěl se od svého vlastního výtvoru odvrátit, nebo aby

naprosto srozumitelně poukázal na nesmyslnost prvních spisů, jejichž

vlastní účel byl všeobecnou lehkověrností zvrácen v opak.

3

K těmto

v obou případech zvláštním hypotézám, které po dlouhou dobu platily

za nesporné, se ještě v nedávných letech hlásili nejskvělejší badatelé,

mezi nimi Wolfstieg, Joachimsen a Hermelink.

4

1

Cechovní učenci jsou v tomto spise povoláni k loži nemocného století a každý navrhuje jiný, přirozeně bezvýsledný prostředek léčby. 2

Už titul tohoto spisu dost napovídá: „Rosa Jesuitica, oder Jesuitische Rottgesellen, das ist eine Frag, ob die zween Orden der genandten Ritter von derHeerscharen Jesu und der Rosenkreuzer ein eintziger Orden sey, darinnen der Ursprung aller beeden Orden, auch ihr thun und vorhaben klärlich für Augen gestellet wird, von J. P. D.ÿ (Rosa Jesuitica, nebo jezuitský oddíl, to jest otázka, zda jsou dva řády jmenovaných rytířů zástupů Ježíšových a rosikruciáni jedním jediným řádem, v němž jest původ všech obou řádů, též Vám učiněno a k zamyšlení jasně před oči postaveno od J. P. D.), srv. Kopp, II, 121. 3

Andreae by autorství na jiných spisech nikdy nepřiznal (jinak by také o tomto problému nebyla nikdy řeč), možná se ale později sám celkem pokleslý vyslovil o „špatné a vykřičené komediiÿ rosikruciánů. Snad jím byl v této věci ovlivněn i Komenský. 4

Wolfstieg: „Ursprung und Entwicklungÿ, I. 89; Joachimsen: „J. V. Andreae und die evangel. Utopieÿ (J. V. Andreae a evangelická utopie) v „Zeitwendeÿ, 2. roč. 1926, str. 635.

Rosikruciáni přibližně do roku 1767 

Katsch naproti tomu, snad jako první badatel po Semlerovi, zastával

opačný názor; Kvacala s Waitem došli k témuž výsledku.

1

Tím však zůstává otevřena otázka existence bratrstva i eventuálních, s ním bezprostředně souvisejících předchůdců. Naproti tomu je

jisté, že se po roce 1614 označovaly za rosikruciány některé osobnosti,

mezi nimi osobní lékař císaře Rudolfa II. Michael Maier – sice žádnýpříznivec Paracelsa, zato vášnivý alchymista, jehož spisovatelská plodnost

byla v tomto oboru značná.

2

Snad s jeho přispěním došla zvěst o rosikruciánech do Anglie, azatímco po roce 1620 – pravděpodobně následkem válečných zmatků –

řád v Německu beze stopy zmizel, tam a v Nizozemí se udržel ještě po

dlouhou dobu.

3

Tato perioda se všeobecně označuje jako perioda„prostředních rosikruciánůÿ; jejich nejdůležitějšími stoupenci jsou slavný

fyzik Robert Fludd a sběratel starožitností Elias Ashmole, který hrál

rovněž roli v událostech předcházejících svobodnému zednářství.

Pozdější 17. století bylo pro Německo dobou vzniku „ jazykových

společnostíÿ,

4

z nichž první, „Fruchtbringende Gesellschaftÿ (Plodná

společnost) či „Der teutsche Palmbaumÿ (Německý palmový strom)

byly založeny už v roce 1617, ale svého vrcholu dosáhly teprve v poslední

čtvrtině století. V roce 1680 čítaly přes 800 členů. Již tato sdružení

znala rozdíl mezi „přijatýmiÿ a „zapsanýmiÿ členy, což je, jak sepozději ukázalo, typické dělení pro mysterijní spolky (u nichž se pak jednalo

o exoterické a ezoterické bratry). Znala „zasvěcováníÿ, jemužpředcházela „zkouškaÿ, odznaky a takzvaná hesla, vedle toho však ještě tajené

mnohoznačné „průpovědiÿ. V roce 1643 byla v Hamburku založenaPhil>1

I. Kvacala: „J. V. Andreä’s Antheil an geheimen Gesellschaftenÿ (Podíl J. V.Andreae na tajných společnostech), Jurjew 1899. Waite str. 199 – Podrobný přehled názorů dosavadních badatelů (Wolfstieg, Joachimsen a Waite nejsou jmenováni) u Peuckerta 400 a Kvacaly 10. Peuckertovým záměrem je dokázat Andreaeovoautorství. Podle R. Kienasta: „Joh. Val. Andreae u.d. 4 echten Rosenkreuzerschriftenÿ (Joh. Val. Andreae a 4 pravé rosikruciánské spisy), Lipsko 1926, pocházejí knihy kromě „Chymische Hochzeitÿ z kruhu Andreaeových tübingenských přátel. 2

Srv. Kopp, II, 341 a d. 3

Také veliký učenec a lékař Helmont byl podezírán z členství a v roce 1630 vMecheln postaven před soud. Srv. Franz Strunz, „Joh. Bapt. v. Helmont (1577–1644)ÿ, Lipsko a Vídeň 1907, str. 10. Pravděpodobně však rosikruciánem nebyl. Srv. na str. 19, pozn. 2, dopis od Leibnize, kde ale jde o Helmonta mladšího. 4

Srv. k následujícímu nejlépe Wolfstieg, „Ursprung und Entwicklungÿ, I, 158, jakož i Keller, „Akademien, Logen und Kammern des 17. und 18. Jahrh.ÿ (Akademie, lóže a komory 17. a 18. stol.), 1912; tentýž „Comenius und die Akademien der Naturphilosophen des 17. Jahrhundertsÿ (Komenský a akademie přírodních filozofů 17. stol.), 1895; dále „Die Großloge Indissolubilisÿ (Velkolóže Indissolubilis), 1908 (též s vyobrazením Komenského alchymistických ilustrací a j.).  Zlatí a Růžoví křižáci lipem ze Zesenu, jenž byl předtím v Nizozemí členem stejnojmenného spolku, „Rosen-Gesellschaftÿ (Společnost růží). Pozdější, spolunesouvisející zprávy o „posledních pravých rosikruciánechÿ (k nimž se hned vrátíme), odkazují všechny na Nizozemí nebo Hamburk. Tytospolečnosti určitě pěstovaly alchymii,

1

a nemůže být pochyb o tom, že se

tu v jistém smyslu jedná o „rosikruciánskáÿ sdružení. Jak dalece však

souvisejí se skutečným bratrstvem rosikruciánů nebo se Zlatými aRůžovými křižáky? Přesto je třeba uvážit, že Jan Amos Komenský vydával

své knihy, zanícené týmž duchem, opatřené symbolicko-alchymistickými

ilustracemi a často se symbolem růže, že jeho syn byl členem výše

zmíněné „Rosen-Gesellschaftÿ a že se na druhou stranu alchymistům

a obzvláště Famě Fraternitatis rosikruciánů, zlepšujících svět, hořcevysmál ve svém satirickém a autobiografickém spise „Labyrint světa a ráj

srdceÿ (1623).

2

Podobný případ nacházíme u Leibnize, jenž byl v roce

1

Srv. pak v 5. kapitole vývody o učebních znacích velkolóže Indissolubilis. 2

Novotiskem vyšel v Jeně 1908, kap. XII a XIII (čes. vyd. 1998, NLN). K příbuznosti snah Komenského a rosikruciánů se ještě dostaneme. Nechtěl proto snad napadnout cíl, nýbrž jen formu zveřejnění, zvláště považoval-li rosikruciánské bratrstvo z r. 1614 za mystifikaci. Je třeba se také zmínit o knize Thomase Campanelly, „Von der SpanischenMonarchy / Erst vnnd ander Theyl. . . nun erstlich auss dem Italianischen (darin es / vnnd zwar allein geschrieben / bey etlich wenigen verborgen gewesst). . . vnnd zumzweytenmal fleißig vbersehen / gebessert / auch mit dem andern Theyl vermehret 1623.ÿ (O španělské monarchii / první a druhý díl. . . nyní poprvé z italštiny (v níž byl / a to jedině v ní napsán / u několika málo uchováván). . . a podruhé pilně přehlédnut / vylepšen / též rozšířen o druhý díl roku 1623). V tomto (ander Theyl: Anhang der Spanischen Monarchi Campanellae) „druhém díle: Dodatku španělské Monarchii Campanellyÿ nalézáme věty, které označují rosikruciánské spisy jako „fantasmaÿ a – vědomou – hříčku, jíž se nechalo publikum svést (str. 48). Kienast, který chce, jinými argumenty a spoléhaje na výzkumy Kvacaly, prokázat, že vlastním vůdcemrosikruciánského hnutí byl Campanellou silně ovlivněný Christoph Besold, nalézá potvrzení pro svou domněnku „ve způsobu, jakým se (Besold!) v »doslovu« ke svému překladu (Španělské monarchie) vyjádřil o rosikruciánské otázce. Tak může vlastně hovořit jen tehdy, je-li sám citovaným autorem (rosikruciánských spisů).ÿ Přitom je však třeba si uvědomit jedinou věc. Besold sám chtěl „druhý dílÿ či„dodatekÿ (proč Kienast na str. 132 a 150 neustále hovoří o „doslovuÿ?) rozhodně určit za dílo Campanelly. Italské vydání „Monarchieÿ vůbec neexistuje, asi však mají tento „Apendixÿ s citovaným místem (srv. vydání z r. 1640, str. 398 a z r. 1686, str. 447) všechna vydání latinská. Většina Campanellových spisů ale především nevyšla voriginálním italském jazyce, nýbrž byla vydána někým jiným v latině, (srv. I. Kvacala, „Ueber die Genese der Schriften Thom. Campanellasÿ (O genezi spisů Thomase Campanelly, Jurjew 1911), neexistuje tedy žádný důvod považovat latinská vydání za překlady z němčiny, které by omylem převzaly „druhý dílÿ. Na druhé straně se musí přihlédnout k tomu, že v 1. vydání z roku 1620 ještě chyběl. A stejně tak v roce 1620 už Besold vydal „svéÿ rosikruciánské bratrstvo v šanc a v roce 1623 už tedy nebyl nějaký závažnější důvod pro sestavení dodatku jako v roce 1620. – Muselo by být vyšetřeno, o jakou předlohu se latinská vydání opírala (Kvacala, str. 28,zjisRosikruciáni přibližně do roku 1767 

1666 členem alchymistického sdružení v Norimberku, stále ještěpovažovaného za „rosikruciánskéÿ.

1

Později ale v často citovaném dopise

napsal, že i přes horlivé pátrání nemohl nikdy najít ani jednohorosikruciána, a pochybuje proto o jejich existenci.

2

Skutečně pak existuje jediná zpráva, z níž lze možná usoudit na

přetrvání bratrstva v Německu, v už tak velmi skeptickém spise„Nothwendigen Unterricht vom Goldmachenÿ (Nezbytné poučení o výrobě

zlata) svobodného pána Wilhelma von Schroedera, zveřejněného roku

1684: „Ani nevím, co o Fratribus Rosae Crucis říci a soudit. Musím

věřit, že za svůj původ vděčí nějakým rozumným a v přírodě zkušeným

filozofům; přikláním se však k názoru, že později si tento titulpřivlastnila kdejaká cikánská lůza a podváděla počestné lidi, a to vím pak příliš

dobře.ÿ

To je vše, o čem jsme se dosud dozvěděli. I Waite se domnívá, že

„mlčení na skrytém nebi německého adeptství trvalo až do roku 1710,

kdy se ze svatých kruhů vynořil Samuel Richter se zasvěceným jménem

Sincerus Renatus.ÿ

Sincerus Renatus

Kniha tohoto slezského kazatele „Die wahrhaffte und vollkommene

Bereitung des philosophischen Steins der Bruderschaft aus dem Orden

des Gülden- und Rosenkreuzes denen Filiis Doctrinae zum Bestenpubliciret von S. R. d. i. Sincerus Renatusÿ (Pravdivá a dokonalá příprava

filosofického Kamene bratrstva řádu Zlatého a Růžového Kříže synům

Zákona ku prospěchu publikována S. R. tj. Sincerem Renatem) však

ještě podle všeho není počátkem nové epochy řádu v tom smyslu, že

by byl od tohoto okamžiku zahájen jeho pravidelný, již nepřerušovaný

vývoj.

3

Pokud by snad zde někdo chtěl i přesto spatřovat počáteknových rosikruciánů, bylo by to hlavně proto, že nehledě k následnému

til několik opisů). Pak teprve by se dalo něco říci o autentičnosti „druhého díluÿ

a eventuálně o případných důvodech Besolda.

1

Buhle to popírá. 2

„Fratres Roseae Crucis fictitionis fuisse suspicor quod et Helmontius mihiconfirmativ.ÿ Dopis pochází z roku 1696 (Semler, IV, 54; Murr, 18; Buhle, který cituje ještě jiná vyjádření, 273). Leibnizův, skeptický postoj vůči alchymii vychází najevo též v „Nouveaux essais sur l’entendement humainÿ, kniha V., kap. 19: „deux sortes de vision également dangereuses, l’une des enthousiastes (náboženské blouznění), l’autre des alchimistesÿ (francouzské vydání Paula Janeta, Paříž 1900, druhé vydání, str. 475). V téže kapitole se Leibniz obrací proti neblahým proroctvím Komenského. 3

Nettelbladt (517) je téhož mínění: „Společnost německých Zlatých a Růžových křižáků se vytvořila nezávisle na nich (S. R.), i když ne bez jakékoliv souvislosti, neboť na tom měli někteří z nich podíl. . .ÿ  Zlatí a Růžoví křižáci vůbec prvnímu znovuobjevení se řádu, nebylo dříve zlato nikdy spojováno s růží a křížem, od této chvíle však zůstalo natrvalo k názvu připojeno.

V knize Sincera Renata jde však o více než změnu názvu, řád byl

podle něj rozdělen na dvě větve: Růžový Kříž a Zlatý Kříž, jejichž znaky

či klenoty jsou v prvním případě kříž zelený a v druhém kříž červený.

O důvodu tohoto dělení se však vůbec nezmiňuje, přestože by mohl

mít velice hluboký smysl. Waite

1

nalezl v poznámkách jednoho „téměř

neznáméhoÿ francouzského rituálu „Frres Rose Croix autrement les

Adeptesÿ závěry, podle nichž měl být obnovený řád Princes chevaliers

de Rose-Croix rozdělen do dvou kategorií podle obou tříd rosikruciánské

vědy: Velké mysterium, Kámen mudrců, je Jedno, ale dvojí povahy,teologické (= teosofické) a filosofické.

2

Filosofický Kámen poskytuje časné

štěstí a odhaluje nejhlubší tajemství přírody, teologický však vedečlověka od hříchu a zkázy k úplné svatosti, která jej podle zákona milosti

uzpůsobuje k věčnému životu a vede k nejvyššímu tajemství vrozeného

božství. Většina bratrů časným dílem opovrhuje, obě větve však hájí,

jelikož je přece nutné, aby byly uznávány. Starý pozdrav zněl: „Ave

Fraterÿ, na nějž se odpovídalo „Roseae Crucisÿ, a pouze členové obou

tříd k tomu přidávali: „et aureae Crucisÿ. U Sincera Renata je uveden

pozdrav „Ave Fraterÿ – „roseae et aureaeÿ – „Crucisÿ, a obadoplňují: „Benedictus Dominus Deus noster qui dedit nobis signum.ÿ Nelze

z toho snad usoudit, že autor byl o řádu spraven jen přibližně a jeho

vlastní smysl vůbec nepoznal? Můžeme to vytušit i z některých částečně si protiřečících zákonů.

3

Nejnápadnější na tom je samozřejmost,

s níž se na nejrůznějších místech předpokládá, že všichni bratři (jejichž

počet byl stanoven na 63) vlastní Kámen mudrců a „velký Elixírÿ. Jistě,

žádný mysterijní spolek by nikdy nepřipustil, aby jeho nejvyšší členové

nevlastnili poslední tajemství, ale rozmanité klauzule – ať už jde o to, že

učňové nemají doufat v okamžité úspěchy, nebo že předpoklademúspěchu je dokonalá nezištnost a nejhlubší zbožnost, nebo uvádění důkazů

1

Str. 396. 2

Úplně stejné dělení bylo také používáno už v první polovině 18. století jednou „odnožíÿ anglického zednářství; kolem roku 1741 vzniklý stupeň Royal Arch(nejdříve jako vrchní útvar mistrovského stupně, později samostatně) předepisuje jako program „pracíÿ: dělení zednářství na operativní (manuální a scientifické) aspekulativní. (srv. Otto Henne am Rhyn: „Das Buch der Mysterienÿ (Kniha mysterií), St. Gallen 1869, str. 220.) 3

Tak se praví na jednom místě: „Imperátor, jemuž jest bratrstvo podřízeno, bude nyní zvolen doživotně, poté co dříve vládl 10 letÿ – a na dalším: „Imperátorem má být vždy nejstarší bratr.ÿ

Rosikruciáni přibližně do roku 1767 

za pomoci bible a historických příkladů

1

či nakonec zákaz spatřovat

v této věci hlavní úkol spolku – takovéto klauzule dávají i přes všechny

chemické recepty stále najevo, že aniž by to bylo na škodu ostatnímu

duchovnímu úsilí, patřila materiální přeměna kovů k cílům, a nikoliv

k vlastnictví spolku. Podle Sincera Renata však každý bratr hned po

svém přijetí obdržel dostatečné množství Elixíru, aby si pojistil život

na 60 let, načež i Kámen má pak jeden druhému předávat, „aby se

neřeklo, že jest tento tak velký dar prodejný za penízeÿ, perly adrahokamy nesmějí být zhotovovány nad přirozené (což asi znamená: únosné)

množství a Kámen šesté projekce může být předepisován jen nemocným

bratrům, nikoliv cizím lidem. Přesto ale stále zbývá možnost, že Sincerus

Renatus, přesvědčený alchymista, v řád věřil a domníval se, že jej také

z nějakého zdroje dobře zná a že se chtěl prokázanou znalostí zákona,

jakož i receptem uvedeným na začátku svého spisu ucházet o členství.

Nelze z toho soudit, míní Waite

2

, že dokumenty ukradl nebo že jejich

zveřejněním pozbyl něčí důvěry. Nebylo by mu to nic platné, naopak by

tím mohl vše ztratit. Z toho pramenící Waitova hypotéza, že se jedná

o náborový spis zasvěceného bratra, se však zdá být vratkou vzhledem

ke skutečnosti, že by asi sotva bylo v moci řádu žadatelům o přijetí

přislíbený Kámen ihned vydat.

Ale i tak je možné z knihy snadno usoudit, že přibližně ve stejné

době se nově či znovu organizovalo bratrstvo Zlatého a Růžového Kříže

se stanovami, jež byly oproti „Fama Fraternitatisÿ a „themis aureaÿ

Michaela Maiera

3

velmi pozměněny. Zda bylo toto sdružení vlastníkolébkou rosikruciánů pozdějšího 18. století, přesto zůstává, jak jsme již

uvedli, velmi pochybné, vlivy a souvislosti tu však na druhé straněurčitě existují.

Imperátoři, Hermann Fictuld a „Pražský rituálÿ

Kromě skutečností pořízených Sincerem Renatem žádná jiná zpráva,

vztahující se k „řáduÿ, o němž se zmiňuje jeho kniha, neexistuje. Během

první poloviny 18. století se však v různých spisech setkáváme se čtyřmi,

1

Budiž poznamenáno, že tento dnes směšně vypadající argument se ve stejnénerovnováze nalézá také u Semlera: „Z historického hlediska se můžeme dopočíst stovek

let, že tu a tam se znalost tohoto umění vyskytovala; alespoň v posledních 600, 700letech existovali majitelé tohoto umění. . .ÿ („Unparteiische Samlungen zur Geschichte

der Rosenkreuzerÿ, oddíl 4, 1788, str. 32).

2

Str. 412.

3

Jeho zákony byly: 1. bezplatně léčit nemocné, 2. nenosit žádný zvláštní kroj, nýbrž

šatit se dle mravů země, 3. jednou ročně se shromažďovat v Templum SanctiSpiritus, 4. vybírat si vhodného následníka, 5. slovo R. C. má být pečetidlem a heslem,

6. bratrstvo má zůstat 100 let skryto.  Zlatí a Růžoví křižáci a k tomu povětšinou současně fungujícími „imperátoryÿ rosikruciánů, o nichž bližší vysvětlení bohužel nikde nemáme a kteří se přirozeně navzájem vylučují – leda že by tehdy existovalo několik spolunesouvisejících, či dokonce konkurenčních rosikruciánských spolků. Jedná se o tyto imperátory:

1. Imperátor Fraternitatis Roseae Crucis Johann Carl z Frisau, jenž kolem roku 1730 opatřil komentářem a mnoha poznámkami údajně sto let staré alchymistické dílo.

1

2. Abraham van Brün z Hamburku

2

, jenž byl prý posedlý sbíráním pravých rosikruciánských spisů a dopisů od členů, roztroušených

až v Persii. Byly psány německy, holandsky i latinsky a nesahaly dále

než do 16. století. Budiž zvláště zdůrazněno, že „Erzählung aus dem

Reiche der Geisterÿ (Vyprávění z říše duchů) neodporuje pozdějšímspisům. Brün neměl být pouze posledním imperátorem, nýbrž posledním

pravým rosikruciánem vůbec. Jeho smrt spadá do let 1745 až 1750.

Dokazuje-li tato „autentická zprávaÿ vůbec něco, pak nanejvýš to, že novější rosikruciáni nejsou bezprostředními následníky těch dřívějších, pravděpodobně zde ale došlo k záměně s „Rosen-Gesellschaftÿ.

3. Friedrich Stein, imperátor Fraternitatis Roseae et Aureae Crucis z Utrechtu, který napsal druhý ze spisů, pocházející údajně z let 1722–26 a zveřejněný v roce 1788 pod názvem „Dreyzehn geheimen Briefe von dem großen Geheimnisse des Universals und Particulars der goldenen und Rosenkreuzerÿ (Třináct tajných dopisů o velkém tajemstvíuniverzálním a partikulárním Zlatých a Růžových křižáků).

4. Imperátor Tobias Schulze z Amsterdamu, který měl působit ještě kolem poloviny 18. století. V roce 1769 jej pak vystřídal Kiesewetter (a to podle sdělení jeho údajného pravnuka, okultně-teosofickéhospisovatele Carla Kiesewettera).

3

V podstatě by Schulze Steinovým následníkem být mohl, ale nějak se nedaří nalézt spojitost s pozdějšími Zlatými a Růžovými křižáky; existuje jedna mylná Kiesewetterova a následně Abafiho hypotéza, že 1

Srv. o něm nejl. Semler III. 109, který ho považuje za císaře rosikruciánů napočátku století. O knize jím okomentované „I. G. Toeltii, weltberühmten Philosophi

coelum reseratum alchymisticumÿ (I. G. Toeltia, světoznámého filozofa coelumreseratum alchymisticum), Erfurt 1737, bude ještě řeč.

2

Jediná zpráva o něm se nalézá v „Deutschen Zuschauerÿ, svazek šestý, 1787,

str. 203: „Authentische Nachricht von den eigentlichen Grundsätzen der wahren

Rosenkreutzer, und wo sich die Originalnachrichten davon befindenÿ (Autentická

zpráva o vlastních zásadách pravých rosikruciánů, a kde se o nich nalézají originální

zprávy).

3

V tomto bodě se o něho opírá též Abafi, „Die Entstehung d. neuen Rosenkreuzerÿ

(Vznik nových rosikruciánů), v „Bauhütteÿ, Frankfurt n. M. 1893, str. 81.


Rosikruciáni přibližně do roku 1767 

se od těchto holandských teozofů s vysloveněmystickorotestantským

zaměřením oddělila kolem roku 1760 katolická skupina. Nuže ať už to

byl tento řád či jen jeho větev, která se stala historicky zřejmou dík

potyčkám, jež kolem ní nastaly v poslední třetině století, lze jeho vývoj

každopádně sledovat jen nezávisle na těchto „císařskýchÿ legendách.

Všechny zprávy o počátcích organizace řádu poukazují na Hermanna Fictulda, jehož skutečné jméno bylo Johann Heinrich Schmidt

1

;

jeho ranější spisy nemají pouze alchymistický, nýbrž imagicko-kabalistický obsah s nijak zvlášť silně zdůrazněným náboženstvím. Ale teprve

v „Aureum Vellusÿ

2

, datovaném rokem 1747 a vyšlém v roce 1749,

hovoří na dvou místech o „společnosti Zlatých a Růžových křižákůÿ,

dědictví rytířů Zlatého rouna po bitvě v Nancy, a následně také ve

všech jeho pozdějších spisech hraje řád určitou roli. Kolem roku 1747

pravděpodobně přišel Fictuld poprvé do styku se spolkem, který do té

doby působil zcela tajně a jemuž pak vytvořil první organizaci, pakliže

ovšem z vlastní pohnutky nespojil dva osvědčené názvy. V každémpříadě se prvním zárodkům příliš nedařilo. Nettelbladtem

3

zveřejněný

manuskript, který se stal později ve svobodozednářském systému„Klerikátuÿ známým jako Ravenův, uvádí, že Fictuld nejdříve ve svých

odpovědích na Ravenovu žádost o přijetí neustále psal o nějakém„neznámém sdruženíÿ. Za rosikruciánské je poprvé označil v roce 1776 (!).

Dále Abafi

4

nalezl v jednom maďarském archivu písemný doklad

„člena pražského Assembléeÿ z roku 1761, který pod názvem „Aureum

Vellus seu Iunioratus Fratrum Roseae Crucisÿ obsahuje rituál, statuta

a jmenný seznam bratrů; Abafi ho označuje za nejdůležitější zdroj

5

pro

tuto první periodu. Jsou zde však doslovně opsána Fictuldova slova

o založení společnosti! Jelikož měla být dále každých 10 let prováděna

1

Nettelbladt, 766.

2

„Aureum Vellus oder Goldenes Vlies das ist verhoffte Entdeckung was dasselbige

sey? durch Hermann Fictuldÿ (Aureum Vellus neboli Zlaté rouno, tj. odhaleníHermanna Fictulda co toto jest), Lipsko 1749. Je pozoruhodné, že se Gotthard Friedr.

Stender později v podrobném spise „Wahrheit der Religion wider den Unglauben

der Freygeister und Naturalistenÿ (Pravda náboženství proti nevěřevolnomyšlenkářů a naturalistů), Mitau & Hasenpoth 1772, str. 8, zmiňuje o svobodozednářské

tradici, která je „stejného původu jako řád Zlatého rounaÿ.

3

Str. 531.

4

„Entstehung der neuen Rosenkreuzerÿ, 82.

5

Ovšemže je mimořádně důležitý, jeho pravost potvrzují také údaje Nettelbladtovy

a Fitculdova kniha, ale bohužel Abafimu uniklo, že s těmito pražskými statuty

rosikruciánů téměř doslovně souhlasí francouzská statuta „philosophes inconnusÿ

(o nichž bude ještě řeč) a bez nahlédnutí do originálů obou těchto listin lze přirozeně

zjistit hůře, než by snad bylo možné v jiném případě, která z nich byla předlohou

té druhé.  Zlatí a Růžoví křižáci reforma řádu, která byla také skutečně v roce 1767, jakož i 1777provedena, může být rok 1757 klidně považován za vlastní rok založení nového řádu.

Ve statutech se na některých místech objevuje náznak příbuznosti

se Sincerem Renatem, třeba jako zákaz přijímat členy náboženských,

obzvláště mnišských nebo příbuzných společností.

Pokud však vůbec tato organizace navázala na nějakou jinou, zdá se

jí být mnohem spíše řád imperátora z Frisau, jelikož nejvyšší třídasedmidílné hierarchie sestává ze 77 mágů a ono sdružení obsahovalo stejný

počet bratrů, tvořící zde ovšem celý řád. Císař,

1

který zde má k ruce

navíc ještě vicecísaře, se zdá tím více pocházet z cizích kruhů, proto

také nelze pochopit jeho význam a ani není v hierarchii nijak uváděn.

Pouze vicecísař, Dux De Medina Coeli in Madrid, je v ní zmiňovánrovněž pod mnohem skromnějším titulem „nynější nejvyšší řádový správce

v Madriduÿ. A skutečně, v řádových záznamech z let 1767 a 1777 už

není o císaři žádná zmínka.

2

Statuta ostatně vykazují místa, která si jasně odporují, především

v případě stavby přísné hierarchie a neomezeného počtu členů.

3

Dále

je zde i přes skutečnost 77 Magis implicite přiznáno, že řád nevlastní

Kámen mudrců. Na jedné straně mají být pro „naši společnostÿ navrhováni ctnostní milovníci chemie (§23), potom má ale bratr, který

přivede své dílo k dokonalosti, též písemně vyrozumět všechny představitele kolonií (§27) a část výtěžku dát patronu (§28) – což se opět

moc dobře neshoduje s §30, kde je řečeno, že třetina se má použít na

církevní stavby, školy a jinou dobročinnost, další třetina se má pakdarovat chudým a poslední třetinu si má vlastník ponechat. Stejně tak je

důrazně řečeno, že tajemství zlatodějného umění se má učňůmodhalit teprve po dvou až třech letech nebo ještě později (!) a tito se musí

nejdříve „dopracovat k jádru věci zdlouhavou praxíÿ. Dále je zde oproti

konfesionální toleranci Sincera Renata (neřku-li antipapežskémuposta>1

Rozuměj imperátor. (Pozn. překl.) 2

Ovšem v jednom rukopisně dochovaném katechismu z pozdější periody řádu se praví: „. . .že R. K. bratři jsou roztroušeni po celé Zemi, a přece již nejsou spolu jako jedna lóže a mají jen jeden Imperát (= imperátora).ÿ Beyer str. 56. 3

Jedná se o sedm tříd: 1. 77 mágů, kteří vlastní velký Kámen a tajemství všech tajemství. 2. 700 členů majorátu, „Philosophi majores primariiÿ. 3. 900 Philosophi maiores simpliciter taliter dicti et secundarii. 4. 3 000 Philosophi minores magorum. 5. 1 000 (tedy méně než ve vyšším stupni) Adepti exempti, „kteří v bratrstvunezamýšlejí postoupit výšeÿ, což je velice zajímavé s ohledem na „exempční patentÿ, o němž se později zmíníme a jenž vytvořili Zlatí a Růžoví křižáci, jejichž stupeň Adeptus exemptus znamená něco zcela jiného (viz str. 58). 6. 1 000 učňů, kteří ještě nedokončili žádné dílo bez poučení vyšších bratrů. 7. „Nedávno přijatí, kteří teprve musí pronikat do jádra věci zdlouhavou praxí.ÿ

Rosikruciáni přibližně do roku 1767 

vení starých rosikruciánů) ostře zdůrazněn katolický charakter – nikoliv

však náboženské naladění: Kandidát má před přijetím, stejně jakokaždoročně v den své recepce, nechat sloužit v kostele mši (§14 a 19) –

přičemž ovšem zůstává otázkou, zda katoličtí autoři statutů mysleli na

nesmyslnost těchto zásad v případě jiných vyznání, neboť výslovně se

zakazuje jenom přijímání deistů

1

a pohanů, zatímco doslovně mohou

být „ve výjimečných případech vpuštěni Židé pro respekt ke starému

židovskému Zákonuÿ (§4). V tomto bodě se dal řád později zcela jiným směrem a přijímání Židů příkře odmítl. Se zřetelem na organizaci lze už v tomto dokumentu rozpoznat nejdůležitější momenty pozdějšího vývoje: totiž že každá třída má zvláštní kroužek, a také snadnejpodivuhodnějšího ustanovení řádu: bratři se mezi sebou nemají znát (§11).

Doslovně to přirozeně dodržováno nebylo

2

, ale je jisté, že toho bylo

později přinejmenším v obdivuhodné míře dosaženo.

V této době, tedy před rokem 1767, řád ještě jako takový nehrál

v alchymistických a mystických kruzích vcelku nijak výraznou roli; ještě

v roce 1767 došlo k tomu, že v alchymistickém spise adepta Hermanna

Fictulda, žijícího ve Švýcarsku, byli rosikruciáni zmiňováni nejmenovaně,

3

a jedinou, před tímto rokem první velké reformy hmatatelnou

událostí bylo zrušení pražského kroužku v roce 1764 a potrestání tří

vůdců šesti lety žaláře. Ale už tady, poprvé, kdy se řád veřejně objevil,

je prokazatelná spojitost se svobodným zednářstvím: nejenže pražský

kroužek nesl zednářské jméno lóže „U černé růžeÿ, nýbrž do něj patřili

též někteří členové pražské svobodozednářské lóže „U tří korunovaných

hvězdÿ. Rušící dekret hovoří o „úhelném zednářstvíÿ a 8. října 1766 ještě

jednou vyšla úřední vyhláška proti „takzvanému bratrstvu svobodných

zednářů – rosikruciánůÿ.

1

Tam stojí „teistůÿ, přesto jde určitě o záměnu s „deistyÿ.

2

Též §24 výslovně stanovuje: Ti, kdo se spolu znají, měli by se stýkat častěji.

3

„Kurze Nachricht vom Auro Potabili, nebst gründlicher Untersuchung unddeutlicher, doch philosophischer Anweisung, wie zur großen Universalmedizin odersogennanten Stein der Weisen zu gelangen, von einem Liebhaber der Chymischen

Grundmischungÿ (Krátká zpráva o Auro Potabili, i s důkladným výzkumem azřetelným, přesto filosofickým návodem, jak dosáhnout velkého univerzálního léku neboli

takzvaného Kamene mudrců, od jednoho milovníka chymického mísení). Lipsko

1767, str. 18.


2.

Německé svobodné zednářství,

ilumináti a rosikruciáni do roku

1782 – jejich vzájemný styk

Zednářství přibližně do roku 1765

V tomto roce došlo k rozhodujícímu odvrácení německéhosvobodného zednářství od principu náboženské tolerance a dosud převládající

humanistické ideje k přísnějšímu církevnictví a mysticismu. I když„Eleusinieÿ, kronika z roku 1802, ve své chronologické tabulce pro rok 1766

uvádí „zavedení intolerance do zednářstvíÿ,

1

není význam tohoto roku

zjevně rozhodující, neboť se jedná o pozvolný sled událostí, kterýzapočal už dříve a ke svému konci dospěl až mnohem později.

Výzkumy původního zaměření anglického svobodného zednářství na

počátku 18. století nejsou ještě u konce a ujednocení se v této otázce

asi v dohledné době nemůžeme očekávat, a ani se tak nestane, dokud

má svobodné zednářství pro své bratry v jistém smyslu náboženský

význam, tzn. dokud mají myšlenky, jež ovládají právě platnoupřítomnost, jako u jiného náboženství, zachovávat svou legitimitu v souladu

s domněle vyjádřenou vůlí zakladatele.

Různý výklad ve věci náboženského stanoviska ve skutečnostipřiouští už zakládající listina vlastního svobodného zednářství, anglická

„Konstituční knihaÿ z roku 1717 ve své hlavní části, „starýchpovinnostechÿ („old chargesÿ).

2

Hned první povinnost „o Bohu a náboženstvíÿ

začíná: „zednář jest svým určením povinen naslouchat mravnímuzákonu, pokud Umění správně rozumíÿ, „he will never be a Stupid Atheist

nor an Irreligious Libertineÿ. V 18. století nikoho nenapadlo toto„Libertineÿ překládat jako „zpustlíkÿ. Výraz

3

se uplatňuje od dob reformace

1

I, 89. 2

Podrobný soupis různých pojetí se nalézá u Roberta Fischera, „Die altenPflichtenÿ, 3. vydání, Berlín 1919, str. 15. 3

Srv. Wolfstieg, „Philosophieÿ, II, 44.

Německé svobodné zednářství, ilumináti a rosikruciáni 

zejména v Nizozemí a Francii, kde Kalvín v roce 1544 zveřejnil spis

„Contre les Libertinsÿ, ale v Anglii tak byla kolem roku 1700 nazývána

zcela výslovně panteisticka sdružení kolem Tolanda, a církevní reakce je

přirozeně rozšířila na všechny deistické volnomyšlenkáře. Možnost,podle níž je toto slovo ještě v dnešním smyslu používáno pro „mohocksÿ,

ony do lepších stavů náležející hochy, kteří ohrožují celou ulici, byla

uznána teprve v 19. století, čímž byl podsunut význam, ve „starých

povinnostechÿ úplně nesmyslný.

Možná je dnes těžké vymezit hranice jednotlivých úseků zdánlivě pomalého a pravidelného toku anglické osvětové filosofie, skutečnost je však taková, že každý krok musel být vybojován. Dřívější průkopníci pokroku se zastavovali na každém kroku a raději se přidružovali kreakci, než aby šli dále s bývalými spolkovými soudruhy. Collins, Tindal, Chubb a zvláště Toland se svým spisem „Christianity not mysteriousÿ (1696) zašli i pro mnohé přesvědčené deisty příliš daleko; fronta, která se proti nim vytvořila, byla tak široká, že zasáhla i parlament a postavila Tolanda před soud.

Přitom však, praví-li se v Konstituční knize „that religion in which all Men agreeÿ (toto náboženství, na němž se všichni shodují) a„universal and catholic religionÿ (všeobecné a katolické náboženství), k němuž náležejí všichni zednáři, pak i zakladatelé svobodného zednářství zdá se odstranili alespoň věci specificky křesťanské. Kniha pak pokračuje nesporně s plným uvědoměním si tohoto dovětku. Proto jsou odjakživa z lóží vytěsňovány všechny náboženské a všechny vnitro i vněpolitické rozepře, obzvláště však „od doby reformace v Británii čili od chvíle odloučení jejích národů od společenství s Římemÿ. Tato zášť vůčipaežství, která je sama o sobě úplně zbytečná a historicky přirozeně zcela bezdůvodná, mohla mít jen ten smysl, že ublížila katolíkům a umožnila touto oklikou platnost testového zákona také ve svobodném zednářství. Z druhého vydání Konstituční knihy z roku 1738 bylo toto místovyškrtnuto, jelikož hrozba obnovení stuartovské vlády se zdála být dočasně zažehnána, aby bylo později při jejím znovunastolení a snad i kvůli nezměněnému nepřátelskému postoji římské kurie opětně doplněno.

Přímo na tomto proměnlivém stanovisku je možné pochopit, do jaké míry byla z politických důvodů do anglického zednářství zavedena konfesiálnost a jak se stalo náboženství bezmála politikou. V Německu, kde politické zájmy ještě takříkajíc vůbec neexistovaly, mohlo být sice svobodné zednářství založeno na téže deistické ideji humanity, avšak aby při nejlepší vůli zůstalo stále stejnou dcerou mateřské lóže, musely se podle toho vytvořit zásadně jiné poměry.

Opačně se to má s francouzským vlivem na německé zednářství. Také zde sice neměli pochopení pro skutečné pozadí tamějšího hnutí, tedyvě>



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist