načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zlatá oběť - John Sandford

Zlatá oběť

Elektronická kniha: Zlatá oběť
Autor:

Díky několika velmi vlivným lidem, jimž zachránil život, už Lucas Davenport nepracuje pro minnesotský Státní kriminalistický úřad, ale nastoupil k federálním maršálům. Má ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 294
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Radim Zetka
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-5014-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Díky několika velmi vlivným lidem, jimž zachránil život, už Lucas Davenport nepracuje pro minnesotský Státní kriminalistický úřad, ale nastoupil k federálním maršálům. Má neobyčejně široké pole působnosti, může si vybírat případy bez ohledu na jejich povahu i na to, kam ho vyšetřování zavede.
A tentokrát ho přivádí do potíž í, o něž není co stát. Ve městě Biloxi na jihu Mississippi kdosi vyloupí počítárnu peněz drogového kartelu. Zmizí kufry plné hotovosti a na místě zůstanou mrtvoly šesti lidí včetně šestileté dívky. Kartel si na pachatele najímá vrahy včetně „kutilské královny“, která mučí oběti nářadím. Ti pak s Davenportem soupeří o to, kdo dřív najde střelce, kteří počítárnu přepadli.
Situace se rychle vyostří, až stojí navzájem všichni proti sobě: lupiči z Biloxi, nájemní vrazi i Lucas Davenport.

Zařazeno v kategoriích
John Sandford - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zlatá oběť

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bbart.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

John Sandford

Zlatá oběť – e-kniha

Copyright © BB/art s. r. o., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Přeložil Radim Zetka


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2018

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2017 by John Sandford

All rights reserved.

Z anglického originálu Golden Prey

(First published by G. P. Putnam’s Sons, New York, 2017)

přeložil © 2018 Radim Zetka

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7595-014-7 (tištěná verze)

ISBN 978-80-7595-126-7(edf)

ISBN 978-80-7595-124-3 (ePub)

ISBN 978-80-7595-125-0 (mobi)


1

GARVIN POOLE VYKLOUZL z postele, vzal si z krbové římsy zapalovač a ve

spodním prádle prošel ztemnělým domem do kuchyně, z dózy na cukr si

podal joint a pokračoval ke dveřím na zahradu.

Otevíral je tak tiše, jak to jen šlo, ale ozvalo se pípnutí. Ne alarm, spíš jen upozornění. Vyšel na dvorek a po dlažbě z plochých kamenů se vydal ke své dílně.

Poole měřil sto osmdesát centimetrů, měl široká ramena a ruce velké jako zápasník, jímž však nikdy nebyl. S přibývajícím věkem se mu také začal dělat pivní mozol. Nad modrýma očima měl rozcuchané husté vlasy rudohnědé barvy a na tvářích pravidelně udržované třídenní strniště. Ženám se líbil: mohl si být jistý, že když půjde na nákup, vždy ho nějaká osloví.

Kameny, po nichž šel, byly studené, ale suché; v poslední době mocneršelo. Vysoko na obloze zářil měsíc a z velké dálky se vzduchem nesla

melodie písně Work od Rihanny. Otevřel dílnu, rozsvítil, posadil se na

kancelářskou židli, zapálil si joint a zadíval se na kytaru, kterou si právě

stavěl.

Asi po půlminutě se ho zeptala Dora Boxová: „Gare?“ Prošla dveřmi

úplně nahá, jak byla zvyklá spát. „Co tady děláš?“

„Pojď, sedni si ke mně,“ pozval ji dál. Dora se usadila na dřevěnou židli,

ani si nedala nohu přes nohu, načež se jí Garvin dlouze zadíval do klína

a řekl: „Vracím se do práce. Naposledy.“

„A sakra.“ Teď už si nohy zkřížila. Dora byla zvyklá, že ji Garvin co

chvíli poplácal po zadku nebo stiskl v náručí, ale to teď musí skončit. Byznys

je byznys.

5


„Asi to byla chyba, že jsme skončili tady,“ hlesl Garvin a s jointem v ruce mávl směrem k domu. „Hodně jsem o tom poslední měsíc dva přemejšlel. Tenhle život se mi líbí, ale měli jsme zmizet ze země. Prostě se úplněvyařit.“

„Jenže tobě se nikde jinde nelíbí,“ namítla Dora. „Kostarika se nabízela jako nejlepší volba, ale tobě přišla na prd. Maj tam hady. Božínku, hady! Problém je, že tobě se nezamlouvá ani většina Spojenejch států , Gare. Tak kam jsme jako měli odjet?“

„Co já vím,“ zavrtěl hlavou. „Někam, kde je všechno ještězkorumpovanější.“

„A Dallas ti přijde málo zkorumpovanej?“

„Jistě. Ve světě existujou místa, kde můžeš zaplatit fízlům, aby za tebe někoho oddělali,“ odpověděl. Mluvil skřípavým hlasem, protože sezároveň snažil zadržet v plicích kouř. „Tam si můžeš dělat, co jenom chceš.“

„Ale tam se moc dobře nežije, nemysli si. Co tě přivedlo na takovýmyšlenky?“

Poole si zhluboka potáhl z jointu. „Prachy, co jsem vydělal za deset let, jsem vložil do zlata a teď se snažím to zlato zas proměnit zpátky naprachy, jenže je to čím dál složitější. Vždycky když se snažím nějakou minci vyměnit za hotovost, všichni se na mě dívaj skrz prsty. Už jsem mocznámej ksicht. Vědí , o co jde, že to jsou všechno horký prachy. Nic neříkaj, ale moc dobře to vědí .“

„Můžeme to zkusit někde jinde,“ navrhla Dora. „V Oklahoma City,

Houstonu...“

„Tím si nepomůžeme. Lidi se na tebe dívaj, zapamatujou si tě,“ namítl

Poole.

Po chvíli ticha Dora Boxová dodala: „Já myslela, že zlato je elegantní

řešení.“

„No to já ze začátku taky. Fízlové prohledávali každou díru jižně od

Kentucky, snažili se mě najít, a zlato mi přišlo... flexibilní. Dalo se použít

všude. Možná jsem ale nad tím vším moc přemejšlel.“

Toto téma přišlo na přetřes už poněkolikáté. Zlaté mince bylyanonymní, přenosné a neměly na sobě sériová čísla. Zlato mohl Poole vyměnit

za malé bankovky, neztrácelo časem hodnotu a dalo se prodat takřkakde>6


koli. Že se na něj budou lidé dívat a zapamatují si ho, o tom tehdy vůbec

ne přemýšlel.

„Já to podcenil. Neuvědomil jsem si, že pro hotovost budu muset každej měsíc. Abysme udrželi hlavy nad vodou, potřebujeme deset tisíc měsíčně, to je v současný chvíli devět nebo deset mincí,“ upřesnil. „Kdybysme byli ve správný zemi, mohli bysme si všechno zlato vyměnit najednou a založit falešnou firmu. Předstírali bysme, že jsme ty prachy vydělali, platili bysme si mzdu, platili daně a třeba bysme si pak mohli změnit jména a vrátit se do Států.“

„Přijde mi to nedotažený,“ zamračila se. „A dej mi taky šluka.“ Dora si z podaného jointu potáhla, zadržela kouř v plicích, vydechla, potáhla znovu, vrátila cigaretu Pooleovi, mírně roztáhla nohy a nevědomky si prsty přejela přes stydké pysky. Jemné aroma marihuany se dobře hodilo ke kypré vlhké vůni půlnoční zahrady. „Když nás teda chceš dostat ze země, proč uvažuješ o tom, že bys vzal ještě jeden džob?“

„Protože se mi odsud vůbec nechce . Ten džob je další možnost, jak si vydělat,“ odvětil Garvin.

„Tak sem s tím.“

„Ozval se Sturgill. Prej vidí dobrou příležitost.“

„Kolik by to hodilo?“

„Takhle z voleje těžko říct, ale dvojka nebo dokonce trojka by z toho mohla bejt. A možná i víc. O hodně víc.“ Obě čísla v řeči zdůraznil. „Dvojka“ znamenala dva miliony, „trojka“ tři.

Dora Boxová se ušklíbla. „Tolik? To bude riskantní.“

„Sturg tvrdí, že to bude brnkačka.“

„Sturg... No je fakt, že Sturg vždycky ví, o čem mluví,“ pokývala hlavou

Dora. „Kdy na to vlítnete?“

„Za tejden nebo za měsíc a tejden. Prachy tam bejvaj jenom jeden den

v měsíci,“ odpověděl Poole.

„A kde?“

„V Biloxi.“

„Mmm. V Biloxi to mám ráda. Strašně mi chutná místní jambalaya. A dej

mi ještě šluka.“ Potáhla si a kouř vyfoukla nosem. Vrátila joint Pooleovi

a dlaněmi si přejela po pažích: v nočním chladu se jí udělala husí kůže.

7


„Jde o to, že bysme měli hotovost. A tu bysme mohli utrácet bez toho, aby se na nás někdo křivě koukal nebo nás hledal ,“ řekl Poole. „Zůstaneš tady a popřemejšlíš, co s tím zlatem. Z Biloxi budeme mít pár melounů, během osmi desíti let se zbavíme zlata, a jak to budeme mít z krku,můžeme si až do smrti užívat.“

„Nelíbí se mi, že se vracíš do práce, ale je to lepší než se stěhovat do Ruska nebo podobný prdele,“ uznala Boxová. Vstala a protáhla se. Měla se čím chlubit: byla to vysoká, štíhlá a trochu pihovatá blondýna s malými růžovými bradavkami a jen troškou pubického ochlupení. „Jdu zas na kutě. Moc dlouho tady neponocuj.“ GARVIN POOLE nakupoval špičkové kytarové součástky a montoval z nich kytary, jejichž luby pak pečlivě vyřezával a maloval na ně komiksové scény. K práci se dřevem přičichl v zařízení, kterému se v Tennessee s vážnou tváří říká Středisko pro rozvoj mládeže. Šlo však o pouhopouhé vězení pro děti.

Když Dora odešla, zadíval se na své poslední dílo, komiksové ztvárnění lovu okounů pro profesionálního rybáře, jenž také sbíral kytary. Nadokončení potřeboval ještě dva týdny, ale prozatím bude muset kytara k ledu. Natáhl se pro dvacet let starého les paula, palcem zapnul zesilovač a zkytary se začalo linout tiché blues. Miloval hudbu i práci se dřevem, měl rád vůni laku. Kdyby se této práci věnoval naplno, vydělával by si stejně jako učitel na základní škole.

Místo toho odjel do Biloxi. MISSISSIPPSKÉ MĚSTO Biloxi a svěží vůně moře.

Sturgill Darling seděl u rohového stolu rybářské restaurace jen blok od

Mexického zálivu. Podnikem prostupovala vůně vařených plodů moře

a mísila se se zápachem syrových ryb. Darling měl svalnatá předloktí,

hnědé vlasy střižené jako podle hrnce a na sobě obnošené volné džíny,

plandavé tričko a žluté pracovní boty. Ze všeho nejvíc připomínalnatvrdlého, lenivého venkovského balíka. Byl rozvalený na židli, nohy mělnatažené a na příchozí se smál tak, až mu byly vidět zuby stejně žluté jako

8


jeho boty. Zkrátka blbec; omezený buran. Chyba, jíž velká spousta lidí

nadosmrti litovala.

Poole se posadil vedle něj, prstem si přivolal číšnici, ukázal naDarlingovu sklenici a pronesl: „Chci taky jednu.“

Jakmile odešla, Darling se zeptal: „Tak co ty na to?“

Poole měl na očích tmavé brýle, na tvářích týdenní prošedivělé vousy a na hlavě rybářskou čepici se širokým štítkem jako opatření protibezečnostním kamerám. Velkou část dne strávil pozorováním místa, kde se vše mělo odehrát. „To zvládneme, pokud tam teda nebude víc chlapů, než tvrdíš. Jaks to sakra našel?“

„Věděl jsem, že sem z Galvestonu míří koks, ale nešly odsud žádnýprachy. Vozej sem najednou až pět set kilo, překládaj je z velkejch rybářskejch lodí, co sem jezděj z Hondurasu. Já v Houstonu našel jednoho chlápka, co mi byl ochotnej prodat třicet gramů, a pak jsem už jenom koukal.Sledoval jsem ho, zaved mě k chlapíkovi, od kterýho nakupoval, no a na konci jsem se už díval na lidi, co ti klidně střelej sto kilo, když máš dost prachů. Ty jsem taky sledoval, viděl jsem, jak velkoobchodníci platěj těm, co maj na starost prachy – ti s drogama nikdy nepřijdou do styku –, a ti zase pře - dávali prachy dál lidem, co křižujou pobřeží od Charlestonu po Galveston s Biloxi uprostřed. Sledoval jsem, jak prachy vozej sem, do banky.“

Poole se zamyslel. Musel uznat, že Darling má nadání, které nikdynechápal – schopnost nalézt stopy, které vedou k pokladu. Poole však také věděl, že on sám má nadání, které Darling postrádal: vůli konat. Darling

dokázal vyčmuchat peníze, ale do loupeže by se nikdy sám nepustil, na to

neměl buňky. Proto potřeboval někoho, jako je Poole.

„Jak převážej ten fet?“ zeptal se Poole.

„V obytným autě. Jezděj s ním nějaký lesby, už nejsou nejmladší a maj

na sobě vězeňský tetování. Vypadaj, že vědí, co dělaj. Na autě majpneumatiky pro zvýšenou zátěž, podle mě tam maj taky pancéřování. Ty baby

budou nejspíš pěkně ostrý – podle mě maj k dispozici pěknou artilerii.“

„M-hm.“ Přesně tak by to dělal Poole; dokonce se mu zamlouvalo to,

že jde o lesby. Policisté jsou většinou příliš sexističtí a líní na to, aby se

zajímali o pár ženských. Jenže tyhle by vám bez rozpaků ukously kus tváře.

„Ale my nechceme koks, i když bysme se k němu nakrásně dostali,“ řekl

9


Darling. „Nemůžeme se ho nijak zbavit. Ne takhle velkýho množství. A ti,

co s drogama manipulujou, zase nikdy neviděj prachy, teda kromě těch,

co je prodávaj na ulici.“

„Jenom se ptám. Pět set kilo, to je...“ Na několik vteřin zavřel oči a pak pokračoval: „Zhruba dvanáct milionů, pokud moc netlačej na pilu. A co prachy?“

„S prachama nijak neriskujou. Vozej je po částech. Jsou tady čtyřibankéři, ti přicházej do styku s výběrčíma, kteří dostávaj prachy od hlavních maloprodejců. Tihle všichni jezděj v autech z půjčovny a pochybuju, že u sebe mívaj víc než čtvrt melounu. A pak se to tady jednou měsíčně všechno schází. Tady se prachy přepočítaj, zasvazkujou a poslední neděli v měsíci expedujou,“ vysvětloval Darling. „Jako podle jízdního řádu. Na - jmou si člun a v Zálivu ty prachy přeložej na honduraskou loď. Celý to říděj bratři Arceovi, Hector a Simon, kteří sídlej v Puerto Cortés.“

„V Hondurasu?“

„Jo jo. Nejde o žádný velký ryby, s mexickejma kartelama je nemůžeš srovnávat, ale jsou chytrý a podlý. Držej se vzadu, nikomu se nechluběj, neutrácej za voloviny. Platěj honduraský policii a vojákům a všichni jsou šťastný.“

Poole se znovu zamyslel, potichu, vypočítavě, s úsměvem na rtech, jak to jenom Jižané dokážou, a nakonec přikývl: „Tak to vypadá, žes našel zlatej důl.“

„Vypadá to tak.“ Darling líně pohlédl na Poolea. „Jseš si jistej, že do toho jdeš? Byls pár let mimo.“

„Jsem si naprosto jistej.“

„Jeden bude venku, tři vevnitř, všichni ozbrojený,“ upozornil Darling.

„Sledoval jsem je tři měsíce, vždycky to bylo stejný.“

„A co pistole?“ zajímalo Poolea.

„Neboj. Sehnal jsem tvý oblíbený, koupil jsem je nový v Chicagu –

Glock 23 s tlumičem a stoosmdesátkama nábojema. Sám jsem je přebíjel,

aby letěly podzvukovou rychlostí a nenadělaly tolik hluku. Jestli potřebuješ

další pistoli, říkal jsem si... třeba zkusit Sama Brookse.“

„Toho nepotřebuju ani ho moc nemusím,“ ušklíbl se Poole. „Potřebuju

den na to, abych ty pistole zastřílel. Víš o nějakým dobrým místě?“

10


„Věděl jsem, že se zeptáš,“ usmál se Darling. „Vím o jednom místě tak hluboko v lesích, že se tam ztrácej i sovy.“

Číšnice přinesla Pooleovi pivo, ten jí poděkoval a počkal, dokudneodejde, načež prohlásil: „Příštích pár dní si vyhradím na střílení a v neděli večer vyrazíme.“

„Jsem pro. A co podíl? Jak to vidíš?“

Poole se usmál, napil se piva a řekl: „Nebudu se s tebou přít.“

„Co takhle šedesát na čtyřicet, když jsem to celý připravil? Zabralo mi to devět měsíců, začal jsem už minulou zimu.“

„To mi zní fér.“

„No kruci,“ zazubil se Darling. „Balíci z Jihu jdou zase do akce. Teda to, co z nich zbylo.“

Poole se zasmál a uvelebil se. „Pamatuješ na Ronnieho, jak kousek za Charlestonem...“

Balíci z Jihu měli spoustu společných historek, některé veselé, jiné smutné. Ve většině z nich, i těch veselých, někdo zemřel. Jako třebaRonnie, když třem policejním vozům ujížděl v kradeném sportovnímCadillacu CTS-V a sjel do strže a kutálel se dolů, dokud jeho auto nevypadalo jako blýskavá klobása. Interiér vozu byl pak plný uloupených bankovek a Ronnieho mozku. No jo, starej dobrej Ronnie. Škoda že se tenkrát zabil.

NÁSLEDUJÍCÍHO DNE Poole s Darlingem zajeli hluboko mezi stromy

a Poole se pustil do zastřelování zbraní. Už nějakou dobu na nikohonemířil, ale zabíjení je jako jízda na bicyklu: prostě se nezapomíná.

Darling se jednou v noci dostal do domu, v němž se přepočítávalypeníze, a tvrdil, že bankéři bankovky přepočítávali u stolu necelých deset

metrů od vchodových dveří – vše si proměřil pásmem. Na takovouvzdálenost se Poole nemusí trápit tím, kam střílet: postačí pevná ruka aukazováček na kohoutku. S Darlingem po lese rozvěsili papírové terče

velikosti člověka a Poole se pustil do práce. Postupně nacházel rytmus.

Už od prvních výstřelů měl přesnou mušku, ale musel ještě zapracovat na

rychlosti.

Věděl přesně, jak na to: začít pomalu, osahat si zbraň, cítit, jak z nívy>11


cházejí výstřely, cítit její zpětný ráz. Pak zrychlit a pak ještě zrychlit.Darling mu všechno měřil na stopkách.

Šel na to téměř vědecky: „Jseš na míň než půlvteřině,“ řekl se stopkami v ruce. „Sám to víš nejlíp, ale zdá se mi, že jseš pořád moc rychlej. Míříš nad a pak musíš opravovat.“

Poole přikývl: „Já vím, cítím to.“

Vystřílel krabici nábojů ráže .40, stejných, jaké použije, až půjde dotuhého, pak si dal pauzu, trochu se prošel a protřepal si ruce. Kvečeru už dokázal vyslat čtyři přesné vražedné výstřely během pětiny vteřiny. To nebylo špatné. V ROCE 2005 PROŠEL BILOXI HURIKÁN Katrina. Hladina moře se zvýšila o devět metrů a zanechala za sebou spoušť. Oblast severně od hlavního přístavu, kde kdysi stála bytová zástavba, byla nyní srovnaná se zemí. Jen sem tam zůstala stát nějaká budova, ale žádná už nebyla v původním stavu; a široko daleko téměř žádní lidé.

Baptistický kostel Boží milosti měl kdysi kamennou podezdívkuvysokou jako dospělý muž, nad ní pak obklad z bílých prken, který jej zdobil od konce předminulého století. Nosná konstrukce, pokud se nerozbila na padrť, teď ležela někde v lesích Kentucky, kam ji odnesly vichry hurikánu jako Dorotčin dům v Čaroději ze země Oz .

Na místě zůstala spodní část kostela – vysoká kamenná podezdívka –

a původní podlaha, nyní pokrytá dehtovou lepenkou, sloužila jakostřecha. Celý objekt koupil muž, jenž sbíral staré automobily a potřeboval

je někde uskladnit. Když se honduraský kartel rozhlížel, kam by umístil

svou banku, udělali sběrateli nabídku, kterou prostě musel přijmout. Ne

že by se jich bál: byl jednoduše chamtivý a jejich nabídka mu přišlaluxusní.

To místo mělo dvě velké výhody: nikdy se v okolí nepohybovala policie,

protože už tam prostě nebylo co ukrást, zdemolovat ani kde se poflakovat,

a navíc jste se za pět minut dostali na palubu člunu.

12


• • •

V NEDĚLI VEČER byli v bývalém kostele přítomní pouze čtyři muži, kteří

chystali dodávku. Po většinu večera a noci budou dva z nich na stráži na

opačných stranách budovy, ukrytí mezi pečlivě rozmístěnými hortenziemi

a po zuby ozbrojení. Podle Darlinga měl každý z nich u sebe nejméně dva

velkokapacitní poloautomaty s tlumiči a oba muži byli v kontaktu pomocí

vysílačky.

Darling dodal, že pozdě v noci jeden z mužů zajde do budovy kostatním dvěma, čtvrtý však zůstane venku a usadí se za keřem blízko vchodu

do sklepa bývalého kostela.

Měl za to, že tři muži uvnitř pravděpodobně balí peníze, které předtím

dva z nich přepočítali a zasvazkovali. Kolem půlnoci zajde do budovy

i čtvrtý muž a o pár minut později všichni vyjdou ven, každý s jedním, ale

spíše dvěma kufry v rukou. Pochod na pobřeží zabere asi pět minut. Tam

nastoupí na rybářský člun a o dvě tři minuty později z něj zase vystoupí

a tichou nedělní nocí se vydají zpátky k budově kostela.

Tři počkají venku, zatímco čtvrtý zajde pro černý Lincoln Navigator,

který předtím zaparkovali několik set metrů od kostela. Vyzvedne své tři

kumpány a společně odjedou do hotelu Hampton Inn, kde zůstanou do

rána, a pak se rozjedou do svých domovů.

Člun s penězi odjede z přístaviště v brzkých ranních hodinách a zmizí

za jižním horizontem. Darling zvažoval, že by přepadli právě tento člun,

ale bylo docela pravděpodobné, že peníze jsou na něm uložené v sejfu

nebo jsou zabezpečené jiným způsobem; to by mohlo celou akcizkomlikovat a oni neměli čas ani prostředky, aby se tím mohli zabývat.

V DESET VEČER POOLE A DARLING vyklouzli z opuštěného obytnéhopřívěsu vládní agentury FEMA, který zde stál už od hurikánu Katrina.Strávili v něm celé odpoledne a večer, pojídali sendviče ze Subwaye, zapíjeli

je minerálkou a potřebu vykonávali do nefunkční toalety na opačné straně

přívěsu.

Oba byli v černém oblečení, které však nebylo nijak nápadné – černé

džíny a černá sportovní trička s dlouhými rukávy. Měli na hlavách lyžařské

13


kukly, jež pravda nebyly v Biloxi tak často k vidění, jelikož ve městě a jeho

okolí byl žalostný nedostatek lyžařských svahů, a na rukách pak modré

chirurgické rukavice.

Poole měl u sebe dvě pistole, Darling jednu, všechny tři byly vybavené zakázkovými tlumiči. Darling měl nabito devítkami, Poole čtyřicítkami. Pistole s tlumiči byly pětatřicet centimetrů dlouhé. Tlumiče byly mokrého typu, museli do nich před použitím nastříkat vodu a teprve pak jenamontovali na hlavně pistolí. Mokré tlumiče jsou totiž ještě účinnější než suché. VENKU ZŮSTALA JENOM JEDNA STRÁŽ . Muž se krčil za neudržovanýmrůžovým keřem vedle dveří. Přišli z nechráněné strany základů, Poole vpředu a Darling pár kroků za ním.

Na rohu budovy, šest metrů od vchodu, se Poole zastavil. Přes růžový keř neviděl muže na stráži; ale ani strážný neviděl jeho. Pomalu jakoledovec se v podřepu sunul kolem stěny. Po třech metrech už muže, kuřáka, cítil, ale stále ho neviděl. Metr od stráže se Poole opatrně narovnal, opřel se zády o stěnu a pohlédl dolů.

Strážný neměl šanci: Poole natáhl ruku nad růžovým keřem a střelil muže do hlavy. Ozvalo se jen tiché prsknutí, jako když golfista odpaluje míček.

Darling tiše přišel za Poolem. Na mrtvého ani nepohlédl. Uvnitř byli další tři muži. Potřebovali mít situaci okamžitě pod kontrolou; nechtěli vyvolat chaos, který by vedl k přestřelce. Potřebovali zbylé tři mužeokamžitě zlikvidovat.

Darling sáhl na kliku. „Jdeme na to?“ vydechl.

Dveře nebudou zamčené. Viděli, jak muži chodí dovnitř a ven bezkleání a bez klíčů. Poole se postavil před dveře s pistolí v každé ruce.

„Teď,“ šeptl Poole.

Darling sáhl rukou v rukavici na kliku a otevřel dveře. Ty zavrzaly

a Poole vběhl dovnitř s namířenými pistolemi. Devět metrů před sebou

spatřil zbylé tři muže. Seděli vedle sebe u stolu. Všichni najednou zvedli

hlavy, zřejmě očekávali svého kolegu, který hlídal venku, ale zahlédlineznámého člověka celého v černém, jenž neřekl ani slovo a začal střílet.

Darling byl jen záloha: zabíjel Poole. Darling kopnutím zavřel dveře,

14


zatímco Poole každého muže zasáhl jednou kulkou v celkovém časenecelé půlvteřiny, dvě střely z pravé ruky, jedna z levé. Nebyl tak rychlý jako

při střelbě na papírové terče. Půlvteřina téměř postačovala k likvidaci, ale

jen téměř. Jeden z mužů sáhl po pistoli ležící na stole a vystřelil.

Kulka zasáhla spodní stranu Pooleovy levé paže, ale než Poole zjistil, že

to schytal, byl střelec už dávno mrtvý. Kráčel ke stolu, když se před ním

najednou objevila asi šestiletá holčička, která vyrazila směrem k zadní části

budovy. V ruce měla barbie se zlatými vlasy, s níž si zřejmě hrála pod stolem. Věděla však, že neuteče, a tak se zastavila a hlesla: „Zabil jste mi dědečka.“

„Promiň, maličká,“ odtušil Poole a střelil ji do hlavy.

Darling, jenž se blížil zezadu, šokovaně pronesl: „Do hajzlu, Gare, tos

ji musel zabíjet?“

„Jo, musel. Byla dost stará na to, aby zburcovala poldy.“ Poole k dítěti

nic necítil, ale potřeboval uchlácholit Darlinga. „Kdybysme ji svázali,

mohla by tady zemřít hlady, než by ji někdo našel. Takhle to bylo nejlepší.“

Darling zíral na mrtvou holčičku. Ležela na zemi jako hadrová panenka

oblečená do bílých šatiček, jež byly nyní potřísněné krví, která na nichvytvářela obrazce podobné květinám. „Do prdele, mohli jsme někomuzavolat...“

„Prober se! Je hotovo! Podej sem ty kufry,“ nařídil Darlingovi Poole.

„Musíme vypadnout! Ta svině měla štěstí a zasáhla mě.“

„Ježíšikriste, je to špatný?“

„Není, ale musím se na to mrknout. Tak nakládej už ty prachy!“

POOLE SI NEMOHL VYHRNOUT RUKÁV , tak aby viděl na své zranění,

a proto si tričko vysvlékl. Na spodní straně paže objevil asitřícentimetrovou ránu, která krvácela. Kulka se naštěstí paže jen dotkla a nevnikladovnitř. Jenom škrábnutí, jak říkají ve starých westernech.

Darling shrnoval bankovky z desky stolu do kufru, v pravidelnýchintervalech se zastavoval a díval na mrtvou dívku, jako kdyby doufal, že se

ještě probudí. Pak se otočil k Pooleovi a znovu se ho zeptal: „Je to špatný?“

„Není. Ale musím si utrhnout kus košile nebo něčeho takovýho. To

spraví náplast.“

15


„Na podlaze se tady pár košil válí. Jednu si klidně natrhej,“ poradil mu Darling.

Poole si utrhl kus dívčiny sukně; domníval se, že se nedostala příliš do kontaktu se svou majitelkou, a neměla by tedy na sobě mít žádnou infekci. Poole na takové věci myslel i v okamžicích největšího stresu. Úhledně si obvázal ránu, víc nepotřeboval. Znovu si oblékl tričko a společně sDarlingem šel obhlédnout lup. Poole neřekl nic víc než: „A kurva.“

„Přesně tak, kámo,“ souhlasil Darling. „Daleko víc, než jsem čekal. Ale je to pořádnej náklad. Uneseš to?“

„No jasně. Bolí to, ale tak zlý to není.“

Poole se však mýlil ve svém odhadu. Kufry musely vážit kolem dvaceti kilogramů, asi jako olověná baterie do člunu, a bylo jich šest, a ne tři nebo čtyři, jak čekali. V každé ruce mohl nést jeden, ale nemohl s nimi běžet; ten, který nesl poraněnou rukou, ho brzdil, protože střelná rána začínala pálit jako čert. Darling, jenž nesl zbylé čtyři kufry – jeden v každé ruce a další dva nacpané v podpaží –, běžel napřed a syčel na svého kolegu: „No tak, pojď už.“

Jejich kradené auto stálo asi dvě stě metrů od kostela. Darling do něj naložil své kufry a běžel zpátky, aby pomohl Pooleovi. Vzal mu kufr zporaněné ruky a společně doběhli k autu.

Pomalu – byli přece profesionálové – odjeli z Biloxi. Kradené autoodstavili na parkovišti u dálnice I-10 a kufry přenesli do Darlingovaprodlouženého pick-upu. Darling měl v obytné nástavbě dvojitou podlahu, a tak hotovost vysypali pod podlahu zapuštěnými dvířky, která pak zase

zavřeli a naházeli na ně kufry.

Znovu zamířili na západ. Sundali si gumové rukavice a vyhodili je

z okna jako malé kuličky. Po nich následovaly lyžařské kukly, jedna po

druhé v několikakilometrových rozestupech. Po dalších třiceti kilometrech

Darling sjel z dálnice a zastavil na mostě.

Z něj odhodili do úzké temné řeky všechny tři pistole a vrátili se nadálnici. Poté zastavili v louisianském Slidellu, postavili kufry na chodník a umístili k nim ceduli Zdarma .

Od vraždy čtyř mužů a malé dívky už uplynula více než hodina a Poole s Darlingem jeli stále dál na západ.

16


„Co to s tebou, kurva, je?“ obořil se najednou Poole na Darlinga, jenž seděl shrbený nad volantem a na tváři měl nepřítomný výraz.

„Víš, já vychoval pár holek. Prostě tu malou nemůžu dostat z hlavy,“ přiznal Darling.

„Ale no tak. Copak záleží na věku? Byl to prostě další svědek.“

„Já vím, já vím. Prostě jenom... mě to nějak zasáhlo. Pořád ji mám před očima. Ale z toho se dostanu.“

Poole se na něj chvíli zadíval a prohlásil: „Ber to takhle: je po všem. Už to nejde vrátit zpátky. Je to minulost.“ ZASTAVILI U NONSTOP HYPERMARKETU Walmart v Baton Rouge. Auto odstavili na okraji parkoviště mezi dvěma dalšími pick-upy, vlezli do obytné nástavby a začali zpod dvojité podlahy vyndávat peníze. Většinou šlo o stodolarové bankovky, osahané a často mastné, které byly ve svazcích po deseti tisících dolarů. Měli také hromadu volných bankovek, které Darling shrnul ze stolu.

Přepočítali několik svazků a shodli se, že v každém je deset tisíc, ačkoli se lišily velikostí podle toho, jaké bankovky daný svazek tvořily. Spočítali tedy svazky. Bylo jich přesně sedm set osmdesát. „Sedm milionů osm set tisíc,“ vydechl Darling. „Až se to k těm umaštěncům donese, tak se z toho zákonitě musej posrat.“

„Na ně se vykašli,“ utrousil Poole a rozesmál se.

Darling se opřel o bočnici a řekl: „Něco ti povím. Zapomeň na šedesát na čtyřicet. Já vůbec netušil, že bysme si odnesli tolik vaty. Rozdělíme se

fifty-fifty a já si nechám ty drobný, co nestihli svázat. To nemůže bejt víc

než pár set tisíc.“

„Jseš ušlechtilej a čestnej chlap,“ uznal Poole. „Souhlasím s tebou.“

Zvedl pěst, Darling mu do ní ťukl tou svou a pak si rozdělili peníze.

DORA BOXOVÁ SEDĚLA V POKOJI HOTELU Marriott v Baton Rouge. Jak -

mile byly peníze přepočtené a uložené ve dvou lodních pytlích, Poole jí

zatelefonoval. „A je to,“ oznámil.

17


„Už tři hodiny nespím, jsem nervóznější než jeptiška na honu natučňáky,“ vyrazila ze sebe. „Kde jste?“

„Přesně tam, kde máme bejt,“ uklidňoval ji Poole.

„A co, dobrý?“ zeptala se.

„Ještě daleko lepší,“ odtušil Poole.

„Tak za deset minut,“ rozloučila se.

Přijela za dvacet minut. Darling se rozjel za svým, a o pět hodin později už Poole a Boxová sjeli z dálnice I-20 západně od Shreveportu a mířili přes texaskou hranici zpět domů do Dallasu. Na satelitním rádiu jim k tomu Paul Thorn zpíval svůj hit Bull Mountain Bridge.

Vzadu v autě měli celé jmění.

Poole věřil, že mu vydrží až do konce života.

18


2

NA ŠIROKÉ DŘEVĚNÉ VERANDĚ napravo od vchodu do baru seděli nazelené lavici tři štamgasti. Zářivka na stropě bzučela jako zubařská vrtačka,

ale jim to zjevně nevadilo. Všichni měli na hlavě kamioňácké kšiltovky

a upíjeli pivo z plastových kelímků.

Jejich pozornost upoutalo černé SUV Mercedes Lucase Davenporta, které odbočilo na štěrkové parkoviště a zamířilo do volného místa mezi nový Ford F-150 a otlučený žlutý cadillac, dost starý na to, aby měl vzadu na kapotě ploutve.

Lucas vystoupil z auta, dálkovým ovladačem zamkl dveře a vešel do baru.

Kdekoli jinde by Cooter’s, jak se bar jmenoval, považovali za špeluňku. Tady však ne, protože v Aux Vases už jiný podnik neměli , takže semchodili všichni od údržbářů po bankéře. Budova byla postavená ve stylutyickém pro deltu Mississippi a měla širokou verandu s převislou střechou, stěny ze zkroucených nenatřených fošen a v každém okně neonovoureklamu na pivo. Kolem zářivky na verandě se rojila hejna velkých můr, které samy sebe ubíjely k smrti, ale muži na lavici si jich nevšímali.

Ve filmu byste čekali, že se z baru začnou hrnout vidláci. Křupani.

Místní šupáci s lany a topůrky od sekyr.

Bar se nacházel dvě stě metrů od jednoho z nemnoha sjezdů z dálnice

I-55 a jeho šestimetrový červenobílý poutač, na němž blikala slova Cooter’s

a Bar , přitahoval také spoustu lidí na cestě mezi St. Louis a Memphisem,

jimž se po dvou hodinách bez alkoholu začínaly třást ruce.

Lucas s křupáním přešel parkoviště, vystoupal po schodech na verandu

a kývl směrem ke třem štamgastům. Vzduchem k němu zavanulo rozlité

pivo. Jeden z mužů si začal prohlížet Lucasův oblek, kravatu a černé

19


kovbojské boty z ještěrčí kůže, a pak Lucase pozdravil: „Dobrej večír!“

Opilecky mumlal a Lucasovi došlo, že ti tři asi venku nesedí jen tak pro

nic za nic.

„Dobrej, pánové,“ odpověděl Lucas.

„To není vůbec špatná kára,“ řekl prostřední.

„Díky. Klidně vám ji střelím.“

Všichni tři muži se zakuckali. Nemohli by si dovolit ani jednu celou pneumatiku, natožpak zbytek vozu, ale nabídka jim dala krátkodobý pocit ekonomické rovnosti. Lucas znovu přikývl, utrousil: „Nic mu neudělejte,“ vešel dovnitř, vyhlédl si nejméně pocintanou stoličku na konci baru aposadil se na ni.

Barman, štíhlý muž se zlatým horním špičákem a úzkou černouvázankou, přišel k Lucasovi a zeptal se ho: „Co to bude?“

„Uměl byste poctivou margaritu?“ poručil si Lucas a povolil si kravatu.

„Uměl, ale spousta chlapů tvrdí, že ty nepoctivý jsou lepší,“ usmál se

barman. Lucase však vtipem nepobavil, a tak jen odtušil: „Jedna poctivá

margarita pro pána.“

Když se barman otočil k odchodu, Lucas mu položil dotaz: „Tohle místo – jak to vlastně vyslovujete?“

Barman nasadil udivený výraz, jaký se vám objeví na tváři, když se vás někdo opravdu hloupě zeptá. „Myslíte Cooter’s?“

Lucas se rozesmál. „Ne, ne – myslím Aux Vases.“ Vyslovil to jako Ox Vasís .

„Málem jste mě dostal,“ odtušil barman. „Je to francouzsky a čteme to

Ou-Vá.“

„Ou-Vá. Vždycky mi to vrtalo hlavou, když jsem tudy projížděl,“ řekl

Lucas.

„Jo, jo, Ou-Vá.“ Zadíval se na Lucase a spatřil vysokého modrookého

muže, jehož tmavé vlasy na spáncích začínaly prokvétat šedinami.

Barmanovi přišlo, že mu bude něco kolem padesátky. Někdo mu zlomil

nos, a zřejmě ne jednou, přes čelo a obočí měl výraznou bílou jizvu; další

se mu objevila na krku, když si povolil kravatu. A pak tady byl jeho oblek –

bezpochyby ten nejdražší, jaký se v baru objevil za posledních deset let.

Barman odešel najít lahev tequily.

20


Lucas se rozhlédl po podniku. Patnáct boxů, dvanáct barových stoliček, vzadu několik hracích automatů, podlaha z palubek, která pod nohama nepříjemně vrzala, a všudypřítomný odér laciných doutníků a fritovaných rybích prstů. Byl v baru jediný, kdo měl na krku vázanku a na hlavě neměl klobouk. LUCAS SEDĚL O SAMOTĚ , během tři čtvrtě hodiny si objednal čtyřimargarity a dvakrát si odskočil na pány, nebo aspoň doufal, že vešel dosprávných dveří. Na jedněch totiž byl jenom obrázek bobra a na těch druhých zase ptáka.

V polovině čtvrtého koktejlu si o dvě stoličky vedle něj přisedla Shirley McDonaldová. Lucas si ji prohlédl, usmál se a pozdravil ji přikývnutím. Byla to hubená mladá blondýnka. Velmi mladá. Černé obočí, příliš mnoho očních stínů, křišťálově zelené oči a výrazná rudá rtěnka, kterou si zřejmě nanesla ve spěchu. Vypadala křehce, zranitelně; jistě už jiněkolikrát zatkla policie. Měla na sobě bílou, téměř průsvitnou halenku, podle všeho si nevzala podprsenku, džíny měla na stehně a koleni roztržené a obuté jen lehké sandály. Nedělala to poprvé. Zeptala se: „Jak se vede?“

„Ujde to,“ odpověděl Lucas. „Na to, jak daleko jsem od pohodlídomova.“

„Nemáte cigaretu?“

„Bohužel, nekouřím.“

„Sakra, tak to si budu muset zapálit svoji.“ Zazubila se na něj a z kabelky

vyndala tyrkysovou krabičku cigaret American Spirit. Vpředu jí jeden zub

rostl nakřivo, ale to ji dělalo ještě přitažlivější, což moc dobře věděla.„Cigára jsou teďka tak drahý, že si můžu dovolit jenom jednu krabku týdně.“

„Ale určitě si dáte něco k pití,“ řekl Lucas.

„Už jsem se bála, že se nezeptáte,“ odtušila. Prstem si přivolala barmana.

„Eddie...“

„Jo, já vím – drahej a sladkej.“

„Ty jseš takový zlatíčko ,“ usmála se. Vyndala si z krabičky cigaretu,několikrát s ní poklepala o barový pult, aby upěchovala tabák, a optala se

Lucase: „Co mi o sobě povíte, dlouháne?“

21


„Na mně není nic zajímavýho,“ odvětil Lucas.

„Jste ženatej,“ utrousila, když si zapalovala cigaretu. Lucas si nesundal snubní prsten.

„Jo, tak trochu.“

„Jenom trochu?“

„Víte, jak to chodí...,“ pokrčil Lucas rameny.

Barman před dívku postavil vysokou sklenici s tmavým drinkem, z něhož byl cítit cukr, a podal jí párátko, na které napíchl tři zavařované višně. Dívka dvě z nich vcucla, pak si usrkla svého pití a Lucas se podivil: „Co to sakra pijete?“

„To je Jim Beam Single Barrel,“ ozval se barman, „s kokakolou. Říkáme tomu Ou-Vá Libre.“

Lucas se zašklebil, podíval se na dívku a zeptal se jí: „Jak se jmenujete?“

„Triste,“ odpověděla a vcucla třetí višeň. „To je francouzský jméno... jako třeba Ou-Vá.“

To, jak cucala višně, bylo směšné a zároveň trošičku erotické, ale smát by se jí mohl jen opravdu podlý člověk. Lucas takový nebyl. Dívka byla zřejmě mladší než jeho dcera Letty, jež nyní druhým rokem studovala na Stanfordu. NAKONEC JEDNO VEDLO K DRUHÉMU a Lucas už toho večera do Mem - phisu neodjel. O půlnoci, po několika dalších margaritách a třech výletech za dveře označené ptákem, se ocitl na jednom motelovém pokoji se Shirley

McDonaldovou. Než stihl Lucas zavřít dveře, dívka si rozepnula opasek,

sundala sandály, svlékla džíny a přes hlavu přetáhla halenku. Lucas měl

pořád ještě na sobě sako, i když si už dříve sundal kravatu a nacpal si ji do

kapsy.

„Tak co ty na to?“ zeptala se Triste a dala si ruce v bok. Měla bledákuželovitá prsa s bradavkami úplně stejné růžové barvy, jakou mají panenky

barbie. Trčela jí dopředu, a když mluvila, mírně se pohupovala.

„Kolik ti vlastně je?“ zajímalo Lucase.

„Patnáct,“ ucedila.

Pak se sklonila pro džíny a začala křičet jako o život.

22


O tři vteřiny později už stála v koutě s džínami přitisknutými k hrudi a do pokoje vtrhli policisté. Otevřeli si klíčem, povšiml si Lucas; proč by měli vykopávat hezké a funkční dveře od motelového pokoje? JAKO PRVNÍ PROŠEL dveřmi vysoký statný policista, jemuž se na tvářirýsovaly svaly. Vypadal, že je naštvaný na celý svět a něco s tím chce udělat, nejlépe pomocí zbraně. Měl nahoře rovně zastřižené vlasy, které si pokrajích voskoval; a v pravé ruce držel velkou automatickou pistoli zčerněného kovu. Namířil ji Lucasovi na hlavu a zahulákal: „Ke stěně, ty hajzle! Ke stěně!“

Do háje , pomyslel si Lucas. Věděl, že kdyby policista znervózněl, jistě by ho zastřelil. Otočil se, dal si ruce za hlavu, postavil se čelem ke stěně a policista na něj zařval: „Ruce na stěnu, zmetku! A nohy od stěny. No tak, dělej, opři se o ruce!“

Lucas se bránil: „Já nevěděl, že...“

„Drž klapačku!“

Druhý policista, jenž vešel do pokoje, byl menšího vzrůstu, zavalitý, s naryšavělým knírem a řídkými zrzavými vlasy. Vypadá jako svišť, nebo možná bobr, napadlo Lucase. Oba policisté měli na prsou malé kamery. Svišť se zeptal Triste: „Jsi v pořádku, dítě?“

Triste uvedla s pohledem upřeným do kamer: „Tvrdil, že se budeme

dívat na film. Ale pak mě nutil...“

„Tak se zase obleč,“ řekl menší z policistů.

Lucas se oběma rukama opíral o stěnu, ale otočil hlavu směrem k dívce a uviděl, jak se na policistu směje. Jeho světlovlasý kolega zasunul pistoli

zpět do pouzdra, prohmatal Lucasovi boky, pas a obě nohy, načež munařídil: „Ruce za záda. Ty ses pokusil ošukat tuhle školačku, co? No tak to

ses dneska teda přepočítal.“

„Já vám povídám, ona pila a kouřila v baru –“

Policista s Lucasem zacloumal, otočil si ho k sobě a vrazil mu pěstí do

břicha. Nepříliš silně, ale dost na to, aby se Lucas bolestí předklonil. „Drž

hubu. Mluvit budeš, až ti řeknu.“

Lucas se narovnal. „Já vám povídám, že –“

23


Bum – další rána do břicha, tentokrát silnější. „Jseš snad hluchej?Povídám, že mluvit budeš, až ti řeknu.“

„Už mě nebijte,“ prosil Lucas. „Už mě, prosím, nebijte.“

Světlovlasý policista se zle ušklíbl a procedil: „Já tě zmlátím do kulata, ty hnusáku.“

Svišť zamručel: „Pozor na kamery, Todde.“

„Myslím, že žádná porota mi nebude mít za zlý, když trochu proplesknu šmejda, co si sem k nám přijede a snaží se vojet středoškolačku. To mu musí podle mýho skromnýho odhadu hodit takovejch patnáct let.“

„Ale já přece –“ Bum – ještě jedna rána do břicha; Lucase už topřestávalo bavit.

Svišť se naklonil k dívce: „Budeš muset se mnou na stanici, beruško. Budeme potřebovat tvoji výpověď.“

„Von mi stáhnul kalhoty...,“ začala naříkat s upřímností citronovéželatiny. ZÁSTUPCE ŠERIFA UMÍSTIL LUCASE do zadržovací cely, aniž by musundal z rukou želízka. „A nikam nechoďte,“ ucedil a bouchl ocelovými dveřmi.

Lucas seděl na betonové lavici a čekal. Cela páchla pivními zvratky a dez infekcí. Manželka se ho snažila přimět, aby vyzkoušel jógu jakoprostředek pro odbourání stresu poté, co odešel z minnesotského Státního kriminalistického úřadu. Vůbec to na něj nepůsobilo, ale instruktorka jógy

mu poradila uklidňující mantru, kterou právě teď vyzkoušel: „Mysl lehká

jako luna... Mysl lehká jako luna...“

Po chvíli ho to rozesmálo.

Neviděl na hodinky, ale než se za dveřmi znovu ozvaly hlasy, mohla

uběhnout půlhodina. Věděl, co ho čeká: nechají ho, aby se dusil ve vlastní

šťávě a strachoval se o budoucnost. Uslyšel, jak někdo vyťukává kód na

elektronickém zámku, pak se otevřely dveře a v nich se objevil další vysoký

blondýn. Byl o dobrých pětadvacet let starší než první policista, ale Lucas

na první pohled viděl rodinnou podobu, včetně napjatých svalů v obličeji

a navoskovaných vlasů. Policisté, kteří Lucase zatkli, měli na soběuni>24


formy v barvě khaki s nášivkami Aux Vases County ; tento muž však měl

sportovní sako a hnědé kalhoty.

„Doveď ho ke mně, synku,“ poručil muž.

Zpoza rohu vyšel první světlovlasý policista Todd a řekl: „Vstávej,kreténe.“

Lucas se postavil, policista ho chytil za loket a odvedl ho do chodby. Pak všichni následovali muže v saku a chodbou došli až do kanceláře, v níž se muž posadil za stůl. Na jeho desce stála jmenovka Šerif Robert „Bob“ Turner . Na zadní stěně kanceláře pak visel tucet fotografií, na nichž šerif přebíral ocenění nebo pózoval s někým důležitým.

Šerif se zeptal: „Kde je Triste?“

„V čekárně se Scottem,“ odvětil Todd.

„Tak ji sem taky přiveď.“ TODD PRO NI ODEŠEL a Lucas se hned ozval: „Šerife Turnere, já přece –“

„Držte, kurva, hubu,“ obořil se na něj Turner. „V týhle kanceláři budete mluvit, až když se vás na něco zeptám.“

Todd se vrátil o deset vteřin později s policistou, který připomínal sviště, a dívkou z baru. Turner se podíval na Triste a zeptal se jí: „Co ti udělal?“

„Povídal, že si koupíme pivo a budeme se koukat na telku, no a když jsem se ocitla u něj v pokoji, začal ze mě rvát oblečení. Už jsem byla skoro nahá, řvala jsem, a pak se objevil Todd. Právě včas,“ vypověděla.

Šerif upřel zrak na Lucase: „Bylo to tak?“

Lucas zavrtěl hlavou. „Ne. Takhle to nebylo.“

„Vy tvrdíte, že ta holka lže?“ pozdvihl Turner obočí.

„Ano, přesně tohle tvrdím,“ pokýval Lucas hlavou.

„Hm. No dobře. Todde, co mi o tom povíš ty?“

„Byli jsme právě v Motelu šest na rutinní pochůzce a já šel po chodbě

a uslyšel jsem, jak Shirley... tedy Triste... začala křičet. Dveře byly ode -

mčený a já vešel dovnitř a našel ji nahou jako v den, kdy se narodila,

a tenhle chlap se po ní sápal.“

Šerif pohlédl na Lucase. „Bylo to tak?“

„Ne. Ona se sama svlékla a začala křičet,“ pronesl Lucas velmi klidným

25


hlasem. „A já se po ní nesápal – stál jsem u dveří a ona byla na druhé

straně pokoje.“

„Takže podle vás Todd taky lže.“

„Ano.“

Todd se rozpřáhl a dal Lucasovi políček. Ten se pootočil, aby udržel rovnováhu, což bylo těžší, než čekal, jelikož měl stále ještě ruce spoutané za zády. Začala ho štípat tvář, ale jinak se mu nic nestalo. Ovšem Todd ho začal pěkně štvát.

Šerif se zhluboka nadechl, hlasitě vydechl a řekl: „Vypadá to, že jsme se dostali do nepříjemné situace.“ Naklonil se k Triste. „Pěkně tě zřídil, že?“

„No to si pište,“ odtušila. „Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Vždyť já jsem ještě panna.“

Šerif se na ni zadíval, načež poručil Scottovi: „Posaď ji do čekárny. Azůstaň s ní. Já a Todd vyslechneme podezřelého.“

Jakmile odešli, šerif se zeptal Todda: „Zkontrolovals mu doklady?“

„Zatím ne. Chystal jsem se na to, zrovna když jsi přijel.“

„No tak do toho, ať víme, s kým máme tu čest.“

„Jmenuju se Lucas...,“ začal Lucas.

„Hubu držet,“ zabručel šerif.

Lucas nosil v přední kapse kalhot peněženku z aligátoří kůže. Todd ji vyndal, otevřel a oznámil: „Žádná hotovost, jenom kreditky aminnesotskej řidičák. Lucas Davenport, Mississippi River Boulevard, St. Paul.“

„No tak se podíváme, co tady na pana Davenporta máme,“ utrousil

šerif. Zapnul počítač, otevřel si internetový prohlížeč a do vyhledávače

Google zadal Lucasovo jméno. Vyskočil mu asi tucet článků a stovkadalších odkazů, některé s fotografiemi. Šerif se jimi chvíli probíral a pak

Toddovi pověděl: „Tadyhle píšou, že pan Davenport je bohatý umělecký

patron v Minneapolisu a St. Paulu a že k penězům přišel díky softwaru.

Ale o šukání nezletilejch holčiček ani slovo. Je to pravda, paneDavenorte?“

Lucas přitakal: „Myslím, že ano.“ Počítačový odborník z FBI si před

časem trochu pohrál s Lucasovou historií na internetu.

„Vy ‚myslíte‘? No tohle. Vy to nevíte jistě?“ podivil se Turner.

„Jo, to jsem já,“ ujistil ho tedy Lucas.

26


„To jste tak bohatej, že u sebe ani nemáte hotovost? To prostě na lidi jenom máváte tou platinovou kreditkou?“

„No, já...“

„Chceš něco vidět?“ nadnesl Todd. Poklepal rukou Lucasovi pohrudníku. „Tak koukej.“

Z vnitřní kapsy Lucasova saka vylovil druhou koženou peněženku,otevřel ji a vydechl: „No tohle, tati, ten je teda bohatej.“ Vyndal z peněženky balíček stodolarovek a vzal je do ruky jako hrací karty. „Tady musí bejt... takovejch pět tisíc.“

„Zařadíme je mezi důkazy,“ řekl šerif. „Podej mi je.“

Todd mu odevzdal peníze a šerif si je nacpal do kapsy saka. Pak naLucase několik vteřin zíral a nakonec přikázal Toddovi: „Sundej mu ty pouta.“ Jakmile měl Lucas volné ruce, šerif prohodil: „Posaďte se, pane Davenporte. Musím vám vysvětlit, jak to ve skutečnosti na světě chodí.“ VE SKUTEČNOSTI to na světě chodilo tak, že oba šerifovi zástupci na těle nosili kamery, jimž říkal Obamovy kamery, a ty jasně zachytily Lucase a Triste v motelovém pokoji. Šerif uvedl, že nevítaný sexuální zážitek Triste zřejmě psychicky zničil, nebo alespoň poškodil. Bude proto nutná dlouhodobá psychiatrická péče, která, jak je známo, není zadarmo.

„Mám dost důkazů k tomu, abych vás poslal do státní věznice na pět až deset let, ale to Triste asi moc nepomůže, co? Bude na tom pořád

bledě,“ prohlásil šerif. „Takže mezi náma, bude lepší, když to nějakurovnáme. Já úplně chápu, že jste se mohl splést a že každej chlap sem tam

zatouží po mladý kočičce, to je jasný. Ale to sem nepatří – tý holce je

patnáct. Vy jí zaplatíte lékařskou péči – jestli ty články nekecaly, tak vám

těch pár tisíc nebude chybět – a my na to celý zapomeneme. Anebomůžete jít do basy.“

Lucas se na deset či patnáct vteřin odmlčel a pak vyhrkl: „Vy svině! Vy

jste ji zneužili a narafičili to na mě. O to tady jde. Ona ty penízenepotřebuje. Vsadím se, že tohle děláte třikrát do týdne...“

Šerif se podíval na svého syna: „Todde? Pomůžeš mi?“

Todd se znovu rozpřáhl a tentokrát zasáhl Lucase do tváře plnou silou,

27


až Lucas spadl ze židle. Klečel, opíral se o ruce a tentokrát v ústech cítil

krev. „No tak, už mě nebijte, přestaňte s tím,“ žadonil.

„Já si nemohl pomoct,“ řekl šerif. „Takhle mě obviňovat z korupce.Nenechám se přece urážet. A teď si zase sedněte na židli.“

Lucas ho poslechl. Cítil, jak mu ve tváři proudí krev v místech, kam ho

Todd zasáhl – ráno tam bude mít podlitinu velikosti jeho ruky. Pak šerif

nadnesl: „Tak jak to vidíte? Zaplatíte, nebo půjdeme k soudu? Upřímně,

my tady dole nemáme vás ze severu příliš v lásce.“

Lucas si přejel rukou po tváři a polkl krev, která chutnala slaně a kovově.

„O jaké částce tady mluvíme?“

Šerif se zamyslel a pak uvedl: „Vzhledem k tomu, o jakej jde zločin a že

nejste žádnej chudák... dejme tomu pětadvacet tisíc. Co vy na to?“

„Ježíši, tolik u sebe nemám. A nevzal jsem si ani šekovou knížku...“

„Uděláme to takhle. Vy mi dáte tu svoji platinovou kreditku a přímo tady u mě vyplníme formulář o kauci, abyste nemusel do vězení. Ta kauce bude na dva tisíce. Vy pak dojedete domů a pošlete nám šek. Pokud nám šek nepošlete, stanovíme vám datum soudu a požádáme policii tam u vás v St. Paulu, aby vás vydala. Pokud nám šek dojde, můžete to považovat za špatnou zkušenost v Ou-Vá, ale už o nás nikdy neuslyšíte.“

„To vám mám poslat šek na dvacet tisíc? Protože pět už máte vhotovosti.“

„A k tomu hodinky,“ ozval se Todd. „To jsou rolexky, já takový vždycky chtěl. Dejte mi je.“

„Ne, hodinky ne. Dala mi je moje žena, je to vyryté vzadu.“

„Ty hodinky,“ trval na svém Todd. Šerif se opřel a pobaveně sledoval

dění. „Sem s nima, nebo přísahám bohu, že z vás vymlátím duši,“vyhrožoval Todd.

„Ale v tom případě musíte cenu hodinek odečíst od celkové částky,protože si musím koupit nové...,“ řekl Lucas. Sundal si hodinky z ruky

a podal je Toddovi, jenž si je chvíli zálibně prohlížel a pak si je strčil do

kapsy.

„Ne, ne. Celá částka je třicet dva tisíc plus ty hodinky,“ vložil se znovu

do rozhovoru šerif. „Kauci dva tisíce zaplatíte kartou a pošlete námpětadvacet a my si všechno necháme.“

28


„Kolik dostane Triste? Doufám, že jí, vy parchanti, aspoň něco dáte.“

Šerif se usmál. „Triste je na tom dobře. Líp, než kdyby pracovala v McDonald’s a vlasy jí smrděly kouřem a mastnotou.“ Naklonil se nad stůl s propletenými prsty na rukou. „Pane Davenporte, vypadáte jakosvětaznalý člověk. Pokud se o tomhle někde zmíníte, můžete v novinách čekat velký titulek ‚Pan Davenport klátí nezletilé‘ a pod tím menší ‚Tvrdí, že jde o korupci ve veřejné sféře‘. A myslíte si, že to, co je malým písmem, si lidi přečtou? A kterýmu z těch titulků nebude vaše ženuška věnovatpozornost, až Triste usedne na svědeckou lavici a všichni uviděj ty její malý kozičky?“

„No dobře,“ povzdychl si Lucas. „Pět tisíc už máte v kapse, další dva zaplatím kartou, ale pošlu vám už jenom dvacet. Víc ne.“

„Vy se se mnou snažíte vyjednávat?“ pronesl šerif a pobaveně se zazubil. „Víte, vy nejste zrovna v pozici, abyste...“ V TEN OKAMŽIK se otevřely dveře kanceláře a do místnosti vkročilzástupce, jenž odvedl Triste do čekárny. Tvář se mu leskla potem, možná i lítostí, a šerif zvolal: „O co jde?“

Zástupce se ohlédl přes rameno, načež se mu za jedním uchem vynořila šedá poloautomatická pistole namířená Toddovi na hlavu a zástupce se dopotácel do kanceláře. Za ním vkročil dovnitř muž v šedém obleku sširokým šedým knírem pod nosem a pronesl: „Todde, nerad bych seopakoval, ale pokud jenom pohneš rukou směrem ke svojí pistoli, bude mít

tatínek kancelář vymalovanou tvým mozkem.“

Šerif prudce vstal od stolu, na tváři šokovaný výraz. Tušil, o co jde, ale

přesto se zeptal: „Kdo jste? Kdo, kurva, jste?“

„James Duffy, zástupce federálního maršála pro východní okrsekMissouri. Oba vás zatýkám. Mám na vás dlouhý seznam obvinění, ale ty vám

přečteme, až dorazíme do St. Louis. Harry? Pojď sem a nasaď pánůmželízka. Děkuju!“

Kolem pistole, která stále Toddovi mířila na hlavu, se prosmýkl další

muž v obleku. Jmenoval se Harry a promluvil přímo k Lucasovi: „Turner

nebyl tak hloupej, aby si ty prachy nacpal do kapsy. Nebo snad jo?“

29


„Jo, byl, a Todd si dal do kapsy moje hodinky,“ oznámil Lucas. „Asundejte mi už konečně tu štěnici. Záda mě svědí, že se to nedá vydržet.“

„Jinak ti nic není?“ zeptal se Duffy.

„Jsem v pořádku. Todd mě párkrát uhodil, ale štěnice se ani nedotkl. Nejvíc jsem se bál, aby mě nikdo neviděl, jak do záchodu splachujuhoubičky nasáklý tou margaritou.“

Druhý maršál Toddovi spoutal ruce za zády a pak poručil šerifovi: „Vstaňte, pane Turnere.“

„Šerife Turnere...“

„Bejvávalo,“ řekl maršál.

Todd se rozplakal, pod uniformou zástupce šerifa se mu třásla ramena.

Zle se podíval na Lucase a hlesl: „Ty hajzle.“

„Todde, pro tebe jedině maršále Hajzle,“ usmál se Lucas.

MARŠÁLOVÉ ZE ST. L OUIS zatkli šest lidí – šerifa, čtyři jeho zástupce

a Shirley McDonaldovou. Později se sem ještě vrátí pro státního soudce.

Jakmile Shirley nasadili želízka, začala dívka hovořit o tom, jak ji oba Turnerové vydírali, a nepřestala, ani když ji posadili do auta a poslali na se - ver. „Ty zasraný Turnerové mě k tomu donutili. Todd a Scott mě takynutili, abych jim to dělala pusou. Jenom se jich na to zeptejte. Je mi patnáct...“

Všechno bylo zaznamenané, a jelikož jí maršálové nejméně šestkrátpřečetli práva, a ona mluvila dál a dál, vše se objeví před soudem.

Než Lucas nastoupil do auta, otestoval si přítomnost alkoholu v dechu.

Přístroj ukázal jednu desetinu promile – asi jako kdyby si půlhodinu před

testem vypláchl ústa whisky. Což Lucas udělal. Taková úroveň alkoholu

neznamenala žádné zhoršení pozornosti, pokud by to zajímalo obhájce.

ZÁTAH V BARU COOTER ’S začal, když se do stejné pasti chytil ovdovělý

federální soudce. Turner a jeho syn si řekli, že bude užitečnější ve svépozici soudce, než kdyby se vyplatil, a uzavřeli s ním dohodu: soudcesouhlasil, že jim půjde na ruku ve třech verdiktech, které bylo možné označit

za opodstatněné, a o mladých dívkách v motelech se nikdo neměldozvě>30


dět. Tři verdikty v těch správných firemních případech by mohly vynést

milion dolarů...

Turnerovi ovšem soudce špatně odhadli. Jakmile se vrátil do St. Louis, spojil se s federálním žalobcem a učinil výpověď o navádění k zločinu a vydírání. Připustil, že se ocitl o samotě v pokoji s dívkou, jejíž věk neznal. Měl za to, že jí mohlo být devatenáct či dvacet let, ale v ostatních ohledech nic nezapíral.

O dva dny později se už maršálové ze St. Louis poohlíželi po kolegovi, jenž je bohatý a zvládl by tento úkol. Našli Lucase. PĚT ZATČENÝCH MUŽŮ směřovalo na sever v policejní dodávce; cestou je měli na starosti dva maršálové. Duffy, zástupce pro východní okrsekMissouri, jel s Lucasem a užíval si pohodlí jeho velkého mercedesu.

„Až na to přijde, budeme to muset hodit na papír, ale určitě vás pakzavoláme k podání výpovědi a tak dál,“ oznámil Duffy. „Ceníme si toho, že jste sem přijel. Naši lidi už jsou celkem profláknutí, nemohli jsme riskovat, že by někoho z nich Turner poznal. A beztak žádnej z nás není takpřirozeně uhlazenej jako vy, co jste doopravdy bohatí.“

„To je jenom pozlátko,“ ujistil ho Lucas. „Pod tím vším jsem jenom další opravdu dobře vypadající, ale zároveň skromný policajt.“

Duffy vyprskl smíchy a hned se zeptal: „Kolik máte práce?“

„Pořád ještě se rozhlížím.“ Duffy věděl, v jaké se Lucas nachází situaci: že je maršál na volné noze, který se mezi ně dostal pouze a jenom díky

politickému vlivu Michaely Bowdenové, jež za demokraty kandidovala

do úřadu amerického prezidenta. Před rokem totiž Lucas Bowdenovou

zachránil před bombovým útokem na zemědělské výstavě v Iowě.

Federálním maršálem se stal před třemi měsíci poté, co prošel krátkým

školením v Arlingtonu, coby přes řeku Potomac kamenem dohodil od

Washingtonu. Většina z toho, co se na školení probíralo, se ho netýkala,

jelikož měl mezi maršály zvláštní postavení. Na druhou stranu opravdu

nepotřeboval vědět všechno o papírování, jehož nebylo málo.

„Narazil jsem na zajímavé případy, ale nic, co by bylo podle mého

gusta,“ pověděl Lucas Duffymu. „Hledám něco velmi nesnadného. Něco

31


hodně nezvyklého. Případ, jehož vyřešením bych spáchal opravdu velký

kus dobra.“

„Hm,“ ozvalo se od Duffyho. Zahleděl se z okna do krajiny, vlhké,zelené, ponořené do tmy. Pak se zeptal: „Slyšel jste o chlapíkovi jménem Garvin Poole?“

„Nic mi to neříká,“ odtušil Lucas.

„Ne? Tak to bych vám o něm měl povědět.“

„Poole? Marvin?“

„Garvin. Gar je hodnej kluk z Tennessee... kterej zavraždil deset, možná patnáct nevinnejch lidí včetně šestiletý holčičky, zrovna minulej týden, a před časem taky jednoho mississippskýho policistu. A pak ještě bůhvíkolik vinnejch lidí,“ uvedl Duffy. „Je chytrej, sympatickej, dobřevyadá. Kdysi hrával v celkem dobrý country kapele a nemá vůbec žádný svědomí. Ani ždibínek. Má kamarády, co by vás zabili za pár drobnejch. Má se za to, že je mrtvej, ale není. Někde se schovává a směje se nám. Jo, přesně tak.“

32


3

Z BUDOVY FEDERÁLNÍHO ÚŘADU vyběhla Margaret Traneová a málem

porazila Lucase. Byla to podsaditá policistka a během nabrala kinetickou

energii. Chytila se klop Lucasova saka a hlesla: „Probůh, Davenporte,“

zatímco ji Lucas popadl za ramena, narovnal ji a zamračil se: „Ty sejed

nou přizabiješ, Maggie.“

Poodstoupili od sebe a Margaret řekla: „Nazdar. Dlouho jsme senevi

děli. Byla ta holka dole v Missouri tak mladá, jak všichni tvrdí?“

„Jo, ještě dítě, tvrdila, že je jí patnáct,“ odtušil Lucas. „Trochu děsivý,

jestli mi rozumíš.“

„Naprosto,“ přikývla. Usmála se na něj – vždycky mezi nimi byla dobrá

chemie, dokonce i když Lucas platil za špičkového vyšetřovatele násilných

trestných činů a ona zůstala trčet na okrsku. Oba ale změnili místa.Tra

neová odešla na minneapoliské oddělení vražd, Lucas do Státníhokrimi

nalistického úřadu a pak k federálním maršálům. „Zaslechla jsem, že

u maršálů to teď máš nějaký napjatý.“

„No jo. Ale to se poddá,“ mávl Lucas rukou.

„Máš za sebou Bowdenovou a ta se brzo usídlí v Bílým domě. To by

mohlo pomoct.“

„Já se na to radši nespolíhám. Ale... jo, máš pravdu.“

„Kdyby sis chtěl popovídat s opravdovýma poldama, zastav se u nás.

Rádi tě uvidíme.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist