načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zlatá léta šedesátá - Juraj Šebo

Zlatá léta šedesátá

Elektronická kniha: Zlatá léta šedesátá
Autor: Juraj Šebo

- Juraj Šebo napsal úspěšnou sérii knih o (ne)dávných letech, přesto tvrdí, že nostalgii nesnáší. Kromě knih mapujících jednotlivé dekády ( Budovateľské 50. roky , Zlaté 60. roky ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6% 40%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 219
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, portréty, faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Zlaté 60. roky
Spolupracovali: ze slovenského originálu ... přeložil Miroslav Zelinský
Skupina třídění: Sociologie kultury. Kulturní život
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Volvox Globator, 2012
ISBN: 978-80-720-7869-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Vzpomínková kniha přibližuje atmosféru, každodenní život, kulturu, společnost a osobnosti zlatých šedesátých let v Bratislavě a na Slovensku.

Popis nakladatele

Juraj Šebo napsal úspěšnou sérii knih o (ne)dávných letech, přesto tvrdí, že nostalgii nesnáší. Kromě knih mapujících jednotlivé dekády ( Budovateľské 50. roky , Zlaté 60. roky , Normálne 70. roky , Reálne 80. roky , Slobodné 90. roky a Turbo milénium ) napsal též knihu Také bolo PKO . Spolupracoval na scénáři o historii STV v letech 1975-1989 Takí sme boli . V Česku mu vyšla kniha O socialismu s láskou . V roce 2011 získal cenu kritiky Zlaté pero za knihu Budovateľské 50. roky . Patří mezi nestory slovenského bigbítu.

V knize Zlatá léta šedesátá se vrací o více než 40 let zpět. Autor popisuje šedesátá léta pohledem obyčejného člověka, tedy pohledem naprosté většiny obyvatel. Kniha má podobu jakési encyklopedie a zaměřuje se jednak na věci, které byly tehdy normální a oblíbené (restaurace, bary, hudbu...), ale i na ty, které vybočovaly. Šedesátá léta před čtenářem vystupují v jakémsi panoptiku, a kniha tak lépe než historické studie ukazuje, v čem jsme žili.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Juraj Šebo - další tituly autora:
Zlaté 60. roky Zlaté 60. roky
Reálne 80. roky Reálne 80. roky
Slobodné 90. roky Slobodné 90. roky
Útek z pekla Útek z pekla
Nevšedné myšlienky Nevšedné myšlienky
Útěk z pekla Útěk z pekla
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JURAJ ŠEBO

Z L ATá

LÉ TA

Š E D E SáTá


Kniha vyšla s finanční podporou Komisie SLOLIA, Literárne informačné

centrum, Bratislava

copyright © Juraj Šebo, 2008

translation © Miroslav Zelinský

ISBN 978-80-7207-869-1

ISBN 9 78 -8 0 -720 7-919-3 (pd f )

ISBN 978-80-7207-918-6 (e-pub)


Kniha je věnována všem, kteří u toho byli,

a těm, kteří u toho nebyli, ale chtěli by...

Autor

Ten kulturní závan měl ohromnou sílu

a předurčil celý můj další život. Na pozdější generace

se dívám skoro s lítostí, protože ten výbuch svobody

nezažily na vlastní kůži.

Dežo Ursiny o šedesátých letech v jednom z posledních interview


7

Předmluva

Knihu, kterou budete číst, stvořila dobrá paměť. Samozřejmě nikoliv paměť,

ve které ledacos zrůžovělo, ani hospodsko-pijansko-vychloubačná, v níž se

vylíhly nepravděpodobné hrdinsko-folklorní historky, nebo paměť historika,

který by sice popsal věci lineárně a přesně, jen by tam (při vší úctě) chybělo

to, co kdysi viselo ve vzduchu pověstných šedesátých let: jaké vlastně byly sny

a mýty, jimž jsme věřili, v jaké romantické naivitě jsme žili, co nás spojovalo,

sdružovalo, vzrušovalo i štvalo, jakou barvu měl tehdejší Dunaj, ve kterém jste

mohli ulovit nádherného poživatelného kapra, co byla plovárenská kultura

Lida, jak drkotaly staré bratislavské tramvaje, zkrátka chyběla by atmosféra

toho všeho, co nás tak silně poznamenalo. Jak víme, atmosféra vzniká z detai

lů, a těch v této knize najdete nepočítaně. Juraj Šebo má skvělou paměť, takže

skutečná atmosféra Bratislavy na vás dýchne z každé stránky této knížky.

Vrátíme se o více než čtyřicet let zpátky, abychom si vychutnali půvaby

starší a věru i originálnější Bratislavy a zároveň už vzpomenutou atmosféru

šedesátých let, jež skrze ni prosvištěly jako neopakovatelný závan svobody

a naděje, kterou potom brutálně potlačily sovětské tanky a dorazil norma

lizační komunismus. Najdete tu mnoho detailů, na které jsme už dávno za

pomněli, a často nás jemně ťuknou do čela. Budete se s úsměvem pohybovat

v nedávné minulosti a uvědomíte si, jak zákeřně pracuje naše zapomnětlivost,

ale také to, kolik věcí odvál čas do nenávratna. Ale především zažijete velké

potěšení, možná o to větší, že tuto knížku nenapsal literát, konfabulátor nebo

příliš ambiciózní grafoman, ale jeden z aktérů šedesátých let, který nikdy ne

měl ambice vstoupit do autorského světa. Původní základ tvořily jen jakési

drobné postřehy určené úzkému kruhu čtenářů. E-mailovou poštou mi Juraj

Šebo posílal vždy několik stránek pro pobavení a až později připustil, že to, co

píše pro osvěžení naší paměti, si zaslouží dostat knižní podobu. Tak vznikl

skvělý hybrid, jakési bratislavské pelle-melle, vtipně a se skvělým nadhledem

popisující, jak vypadalo toto naše neuctivě opečovávané hlavní město (Ilja

Erenburg tvrdil, že hlavním městem Slovenska by měla být salaš), které nám

vesničani vyplenili s takovou vervou, že po původní Bratislavě, jejím duchu

a způsobech se jen zaprášilo a dnes se z ní stává ráj studených skleněných bu

dov, ale také město bez jakékoliv infrastruktury. A zachycuje také, jak ho vi

děla a pohybovala se v něm nejen jedna generace, ale i různé půvabné figurky

a postavičky, vede nás do míst, kde navzdory zuřícímu komunismu pulzoval

život, kde pofukoval stále čerstvý západní vídeňský větřík. Zkrátka a dobře,

ocitneme se v barevných šedesátých letech, během nichž se událo hodně zají

mavých věcí a pára syčela pod mnoha pokličkami najednou: najdete zde sou

pis nejzajímavějších kaváren, hospod a klubů, míst, kde se potkávali študáci a

umělci, ucítíte závan časů, kterým vládlo ještě víno, a ne drogy, kdy bylo vše


8

tak nějak milejší a přítulnější než dnes – kdy se ještě bohémství považovalo za

ozdobu a provést něco v alkoholickém opojení znamenalo automaticky alibi...

Najdete tu sbírku takřka všech půvabů kompaktního a tehdy ještě nerozbité

ho podunajského města, jeho posledních plynových lamp, korza, kulturních

domů, kin, náměstí, všeho, co patřilo k našemu životu a co, myslím si, milu

jeme víc než tu dnešní Bratislavu – Venkov. V rukou tedy máte literaturu,

kterou není možné vymezit žánrově. Je to něco mezi deníkem, vzpomínkami,

výstřižkovou službou, studentským humorem nebo srandistickým spisem –

a nakonec více než sympatické dílko, které přečtete jedním dechem a nad kte

rým se pobavíte a u něhož i trochu zavzdycháte. Mám radost, že Juraj Šebo

tuto knihu napsal, a věřím, že trochu také rehabilituje nebo vyvolá ducha staré

Bratislavy, který se sice už nikdy nevrátí, ale ani nikdy nebude strašit, proto

že to byl duch dobrý, dokonce bych řekl (bez onoho růžového zabarvení), že

duch úžasný.

Kamil Peteraj


9

Ta léta šedesátá...

Jako malému chlapci mi děda vyprávěl o starých zlatých časech. Myslel jsem si tehdy, že to muselo být už opravdu velmi dávno. Děda se dožil úctyhodných dvaadevadesáti let, neměl ani jednu vrásku a vypadal o dvacet let mladší. Byl myslitelem a zakladatelem moderní pedagogiky. Naučil mě číst a psát už v předškolním věku. Mládí prožil v době, kdy se ještě nevědělo, že DDT (insekticid používaný v padesátých letech) je zdraví škodlivé. Tvrdil, že jedovaté DDT ho zakonzervovalo. Nevím... (Kdyby DDT jedl, efekt by se dostavil.)

Žil padesát let v harmonickém manželství. Babička byla jeho největší lás

kou. Největší babiččinou láskou byli námořníci. Byla to šetrná hospodyňka. Zakázala dědovi pít jeho oblíbenou značku piva a kupovala jen tu nejlevnější. Vzpomínám si, že děda měl jisté hudební vlohy, rád tancoval a obstojně hrál na fujaru. Zemřel nedostatkem posluchačů, kamarádů – vrstevníků.

Šťastní

novomanželé,

1910

Často mi vyprávěl o počátcích jazzu, jenž u nás působil po první světové

válce jako zjevení, které narušilo monarchistickou prosperitu valčíků a polek. Později přišla swingová éra třicátých let, kdy kralovali Benny Goodman a Fletcher Henderson. Podle dědových slov swing povýšil jazz na umění, do té doby byl totiž vnímán jen jako jakási pouťová atrakce. Předtím jazz chodil za lidmi, ale s érou swingu ho lidé začali vyhledávat a navštěvovat koncerty velkých jazzových orchestrů – bigbandů. Swing byl hlavním proudem populární hudby, dokud v roce 1946 zlatá éra bigbandů neskončila.

Teď, když svým potomkům vyprávím o starých zlatých časech bigbítu, ro

kenrolu, hippies, o bratislavském korzu šedesátých let, tedy o období, které se

označuje jako sweet sixties, zdá se mi, jako by to bylo teprve nedávno.

Je zákonité, že opojná atmosféra šedesátých let musela zanechat stopy při

nejmenším na jedné generaci. Tání ledů, objevování do té doby zakázaných

a zatajovaných autorů, experimenty v hudbě, filmu, literatuře, výtvarném

umění a divadle, to všechno vyvolávalo touhu a chuť tvořit, změřit síly, vy

zkoušet něco na vlastní kůži.

Námořníci, kamarádi mojí babičky v Bratislavě

Pro ty, které zajímá kolorit, ikony, místa, osobnosti, postavy a postavičky

spojené s těmito časy, je určena tato kniha. Pamětníci si možná oživí prachem zapadané vzpomínky a ti mladší budou mít možnost dozvědět se, jak vypadaly sweet sixties v našem, či spíše bratislavském vydání.

Pro mě toto zajímavé období začalo tehdy, když v Bratislavě naposled zhasly

plynové lampy na Rudnayově náměstí a mléko se přestalo nalévat do konviček. Naše generace i generace našich otců se začínaly učit svobodně dýchat, jen pohled směrem na východ nás občas naplňoval obavami. A stalo se:

Dne 21. srpna 1968 nás náš velký bratr a bývalý osvoboditel spolu s nejlep

šími socialistickými přáteli znovu „osvobodil“. Pro mě tak definitivně sweet

sixties skonči ly.

Pokusím se přiblížit a zprostředkovat to, co se dělo v Bratislavě a našich ži

votech mezi těmito dvěma mezníky. Vzpomínání je hledáním útěchy i pouče

ní, protože minulost je ztracený svět, který se může vrátit v jiném kabátě. Byla

to zvláštní doba. Mnozí z nás chodili ministrovat do bratislavského dómu (já

tam byl i na biřmování) a přes týden jsme zpívali budovatelské písně v Pionýr

ském paláci nebo ve škole. Ty později narozené bude asi zajímat, co bylo tehdy

in v oblasti módy a populární hudby, jaké bohatství pro mladé lidi znamenaly

desky ze Západu, podiví se nad nedostupností dnes už zcela běžného zboží,

dozvědí se o adrenalinu, který bylo možné zažít jen při překračování hra

nic. Pražské jaro. Byly to pěkné časy pomalu se „rozpouštějícího“ socialismu,

aspoň jsme tomu věřili.

Životní styl v tomto období zaznamenal obrat v mnoha oblastech na celém

světě. Masové rozšíření televize a vlivu médií, válka ve Vietnamu, studentské

nepokoje v Paříži, hipisácký a bítnický protest proti společnosti v USA, eman

cipace, nové domácí spotřebiče, nové způsoby trávení volného času – to všech

no přineslo renesanci původních hodnot, od kterých se odvíjí lidská existence.

Poválečná generace dospěla a měla chuť žít, a navíc měla i peníze na splnění

svých tužeb. K duchu šedesátých let patřilo i zpochybňování nebo odmítání

etablované společnosti a jejích kulturních hodnot. Nejdůležitějším zdrojem

inspirace se stala hudba: rokenrol. Nešlo však jen o hudbu, která byla neoddě

litelnou součástí celkového životního nalazení. Zároveň to bylo období kra

lování médií: časopisy určovaly módní chutě spotřebitelů. Oděv definitivně

přechází do průmyslového věku a podřizuje se sériové výrobě. Móda se stává

jednopohlavní (stejnou pro ženy i muže), demokratickou a mezinárodní. No

vým imperativem doby je být mladý a vypadat mladě za každou cenu. Obraz

šedesátých let v anglické obdobě podává Antonioniho kultovní film Zvětše

nina, který se u nás promítal krátce po natočení. Děj se odehrává v Londýně

plném flámů, rocku, blues, klubových happeningů. Mladí lidé oblečení podle

nejnovějších trendů se vozí na mopedech obsypaných odrazovými skly, hipi

sáci, excentrická individua... Samozřejmě, tyto tendence se v určité podobě

projevily i u nás.

Padesátá léta, charakterizovaná reálným socialismem se vším, co k němu patřilo včetně politických procesů, stalinských čistek, ale i začátků rokenrolu, končí a začínají léta šedesátá. Jaké to vlastně bylo období? Vyjádřeno velmi stručně, prostřednictvím barevného spektra, byly to barvy veselé, optimismus a radost ze života. Šedesátá léta dostala přívlastek zlatá. Blahodárná šedesátá léta, na která pamětníci vzpomínají s nostalgií, tak označují současníci za mýtus vytvořený hipisáky, kteří hlásali volnou lásku.

Faktem je, že realita byla složitější. Ve zlatých šedesátých letech se i zabíjelo. Stačí připomenout Vietnam, vraždy bratrů Kennedyových nebo Martina Luthera Kinga, abychom zmínili jen ty nejznámější. Byla šedesátá léta skutečně tak sladká, jak se o nich často mluví? Kde je pravda? Jako vždy – někde uprostřed. Ta československá byla obdobím relativního uvolnění režimu v oblasti kultury a ideologie. Hlavně období let 1967 a 1968. Debut Juraje Jakubiska Kristove roky, poezie Osamělých bežců, Divadlo na korze, expanze bigbítu, prestižní přehlídka uměleckých ilustrací dětských knih Bienále ilustrací Bratislava – to je jen malá část z toho, co slovenské kultuře přinesla šedesátá léta. Ve vzduchu byl závan svobody revoluční doby. Aspoň na chvíli jsme měli pocit, že se časy mění k lepšímu a dá se zažít i kopec srandy. Začalo se cestovat na Západ, lidé vymetali butiky, byla možnost přivézt gramofonové desky a konečně se ztotožnit s tím, co se dělo ve světě. Chvilkový únik z Batustanu. V oblékání frčelo to, co bylo na obalech desek. Letěly bederní kalhoty a minisukně. Nosilo se všechno bi

Na trhu se objevily nové spotřebiče pro domácnost


13

zarní a pestré. Byli jsme nevinní v souladu s Beatles: I Wanna Hold Your Hand.

Existuje někdo nevinnější než ten, kdo chce toho druhého držet za ruku? Až

do srpna 1968 mladí lidé v Československu nevěřili, že toto všechno už brzy

skončí. Šedesátá léta u nás skončila, když na letišti v Praze-Ruzyni přistálo první

letadlo Antonov, které dovezlo tanky i s mladými chlapci, které golden sixties

vůbec nezajímaly a kteří ani nevěděli, kde je vysadili... Potom byli na ulicích

i mrtví a zranění. Košanová, Legner, později Palach... Tak by se dalo postupovat

donekonečna a ze zlatých šedesátých by se nakonec stala zlatá spirála.

Naše šedesátá léta

196O První samoobsluhu jsme obdivovali na Obchodní (dříve Molotovově)

ulici. Byla to drogerie a chodili jsme si tam prohlížet obchod bez prodavaček.

Nahoře na stěnách byla velká panoramatická zrcadla. Bylo to oblíbené místo

pro nákup prezervativů.

1961 NDR postavila na „obranu před vojenským přepadem“ berlínskou

zeď. Dokončila se „Lakatošova“ křižovatka. První světelná křižovatka vznikla na průniku Obchodní a Poštovní ulice, druhá na křižovatce Palisády – Hodžovo náměstí (dříve Obránců míru).

1962 Fotbalisté získali stříbro na mistrovství světa v Chile. V Kanadě hava

rovalo letadlo Boeing, sedmdesát šest mrtvých. V Petržalce vykolejila tramvaj

číslo šest, nikdo nebyl zraněn.

1963 V Dallasu byl zavražděn prezident J. F. Kennedy. Na silvestrovské

oslavě jsem se seznámil se Sidou K. Přenechal mi ji Tóno M., který se nacházel v podnapilém stavu.

1964 První pobočka zahraniční letecké společnosti Sabena byla zřízena na

Náměstí SNP, v prostorách dnešní Slovenské spořitelny.

1965 San Francisco se stává Mekkou mladých lidí bojujících za lidská prá

va, svobodu a mír. Mnozí z nich měli dlouhé vlasy a říkalo se jim hippies.

V kuchyni hotelu zastřelili Roberta Kennedyho. Zastřelili i Martina Luthera

Kinga. V Bratislavě vystoupila anglická skupina Manfred Mann. Po koncertě

byly problémy s policií. Allan Ginsberg navštívil Prahu a Bratislavu.

1966 Šestnáctiletá anglická školačka Twiggy, s hubenou postavou, velkýma

očima a blond vlasy, získala titul Tvář roku. V PKO (Park kultury a oddechu) se konal první ročník Bratislavské lyry.

1967 Uskutečnila se první transplantace srdce. Na trh přichází nový ku

chyňský spotřebič – mikrovlnka. Beatles vydali svého Peppera. Výstava Expo

v Montrealu. V San Franciscu je vyhlášeno hnutí hippies. První českosloven

ský bítový festival proběhl v pražské Lucerně, vítězem se stala skupina Soul

men z Bratislavy. Alžběta Štrkulová byla zvolena Děvčetem 67, později získala

šesté místo na soutěži Miss World v Londýně.

1968 Tento rok se mi obzvláště vryl do paměti. A nejen proto, že 21. srpna

1968 přijeli Rusové, ale i kvůli období, které tomu předcházelo. Začalo to někdy v roce 1960, když tehdejší prezident Novotný, mimochodem nudný patron a strašný suchar, překvapivě informoval, že už jsme v socialismu. Zvláštní kapitolou byl Novotného vztah ke Slovensku. Slovákům hluboce nedůvěřoval a na Slovensku se vždycky choval velmi arogantně. Jsou známy události z Martina na podzim 1967. Hlavní projev měl předseda Matice slovenské, jehož slova se Novotného velmi dotkla. Při předávání kopie Pittsburské dohody na památku se s neskrývanou zlostí údajně obrátil k manželce a prohlásil: „Mařko, jedeme domů!“ Slovenští členové Ústředního výboru KSČ byli oprávněně uražení. Dubček na jednom z následujících plenárních zasedání ÚV KSČ vystoupil s kritickým projevem. Později Dubčeka „slovenská kauza“ vynesla do čela událostí roku 1968 a stal se jejich nerozlučným symbolem.

1969 První člověk vystoupil na Měsíc. V USA vytvořili experimentální po

čítačovou síť ARPANET, zárodek dnešního internetu. U nás vyšla kniha Jak

používat počítadlo v praxi. Začátek normalizace. Poslední kamarádi odcházejí

do emigrace. Paní učitelka nás informovala, že už je znovu „soudružka uči

tel k a“.

Období 196O—19 69. Toto časové vymezení není náhodné. V roce 1961

nás soudruh prezident Antonín Novotný informoval, že jsme vyřešili byto

vou otázku a dokončili budování socialismu. Některé tato informace pořádně

zaskočila... Kromě Halleyovy komety nás neustále ohrožovali imperialisté.

Pro teenagery nebyla tato „fakta“ vůbec směrodatná. Nezajímali nás hrdinové

socialistické práce, o kterých se psalo v tisku asi tak často jako dnes o celebri

tách. Neoslovily nás ani úspěchy sovětské vědy a techniky, ani výsledky našich

Už asi tušil, že

z toho bude „figa

borová“


15

rolníků – družstevníků. Hledali jsme své hrdiny jinde. Ve škole jsme se učili

dějiny, ty jediné správné dějiny – socialistické. Samí vykořisťovatelé a američ

tí žebráci a sovětští hrdinové a stachanovci a Makarenko a ten přírodovědec,

který byl podle našich biologů nejprve génius, a potom už ne. Na jméno si

nevzpomínám, ale mělo něco společného s čuráním. Zatímco svobodný svět

začínal tančit rokenrol, u nás vyrůstaly drátěné hranice, vymývaly se mozky

a všechno se plánovalo. Namísto rokenrolu bylo v plánu vyhrnutí rukávů, bul

dozerování starého a betonování nového. Zvukotěsně však komunismus ucpat

republiku nedokázal. Na ulicích zuřil socialismus, ale v duších mladých žil

bigbít, a to nejlepší mohl vydat jen v krátkém, přesně vymezeném období.

Bigbít pronikl všude. Dokonce i do romských (tehdy ještě cikánských)

osad. Do nástrojů a aparatury šly všechny naše mladické úspory a výdělky.

Zkoušení byla věnována velká část volného času. A to v atmosféře odporu reži

mu k tomuto druhu hudby a chabé nabídky nástrojů a vybavení. Reprobedny

jsme si vyráběli sami. Nejlepší výplní byly dámské hygienické vložky. Každý

systematický pokus soustředit nás v nějakých organizacích narážel na odpor

mladých lidí. Odpor vůči vstupování do formálních institucí kulminoval ná

stupem bigbítu, který dokázal lidi spojit spontánně a dobrovolně, bez příkazů

shora. Bigbítovou éru šedesátých let jsme – já a mí vrstevníci – zažili větši

nou jako studenti. Vyrůstal jsem na rockové hudbě. Učitelům mrzl úsměv na

Hippies a Gottwald


16

rtech, když se na oslavách měsíce československo-sovětského přátelství objevil žák v tričku s nápisem I Like Rock and Roll.

Ve škole se mi příliš nelíbilo, byl jsem hyperaktivním žákem. Po rozhovoru s ředitelem jsem si mohl na hodinách aspoň kreslit. Střední školu jsem vnímal jako nutné zlo. Jediné, co mě drželo při životě, byl rock. Už na základní škole jsem založil kapelu, kde jsem hrál na tamburínu a zpíval. Pokoušel jsem se taky o vlastní texty. Nikdy jsme nebyli úspěšní, protože moje texty byly na tu dobu dost provokativní. Poté, co jsme na školním večírku vystoupili s písní, jejíž text vyzýval žáky k zapálení školy, kapela dostala zákaz vystupovat na veřejných akcích. Na zážitky ze školy se prostě nedá zapomenout. Škola pro nás neznamenala jen učit se, učit se, učit se (V. I. Lenin). Spojila nás s lidmi, jejichž tváře a názory nám nebyly cizí. Vytvořila pouta, která scelená společně prožitými chvílemi přetrvávají dodnes. Asociuje v nás smích, tajemství, touhy i prohřešky vůči autoritám. Někdy se sám sebe ptám, zda by ono zvláštní spiklenecké přátelství fungovalo i na neutrální půdě, bez učitelů a jiných autorit.

Šedesátá léta. Období, kdy jsem byl ve věku, ve kterém jsem si myslel, že nejsvětovější povolání je popelář, nejlepší žvýkačka Pedro, nejkrásnější žena moje spolužačka Eva, a že když budu masturbovat, oslepnu. Okolí tyto mé city nebralo v úvahu. Ve světě zuřil souboj mezi atomovými velmocemi a obyčejní lidé prožívali svoje každodenní, banální životy. Všichni chodili poctivě do práce (kdo nepracoval, byl příživník), někteří v práci dokonce pracovali. Volný čas trávili čekáním v řadách na banány, pomeranče, jehly do šicího stroje a ti, kdo na to měli, i na auta. Kromě poslouchání bigbítu se lidé, hlavně ti starší, věnovali i svým zahrádkám a minihaciendám. Když jsem je viděl fachčit na vlastním pozemku, napadlo mě, že kdyby stejné výkony podávali i v práci, už dávno bychom byli v komunismu. Takto jsme uvízli, tehdy se to tak zdálo, natrvalo v socialismu, vstupní bráně do komunismu.

Nejkrásnější na světě

byla spolužačka Eva


17

Bratislava šedesátých let

Narodil jsem se v Bratislavě na sklonku druhé světové války. Tady se narodili i mí rodiče i prarodiče. Můžu říct, že jsem starý Prešpurák se vším, co k tomu patří. Používám staré zapomenuté prešpurácké výrazy a slova, kterým dnes už skoro nikdo nerozumí. Prarodičům jsem říkal opapa a omama. Také moje vnučka mi dnes říká opapa. Jsem zarytý tradicionalista. Zažil jsem atmosféru Bratislavy v šedesátých letech, korzo, bigbít, Schöner Náciho i ostatní velikány, pamatuji si na limonádu v igelitovém sáčku, chodil jsem do Pinkáče, Pekáče i Astorky. Za školu jsem chodil do kina Čas. Lákaly mě obyčejné hospody jako Fajka s naolejovanou dřevěnou podlahou a dobrou gulášovou polévkou, ale nepohrdl jsem ani návštěvou Carltonu, kde Plzeň stála třikrát tolik jako jinde. Hrál jsem soritaš, štucne, raba suli i stolní fotbal. Poslouchal jsem Laxík, nosil texasky i zvonové kalhoty ušité u Ditricha. To všechno mám spojeno s Bratislavou šedesátých let.

Bratislava se v tu dobu stala městem, které mladým nabízelo kromě hudby i dosud nepoznané intelektuální podněty. Francouzský filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre měl v březnu 1963 v Carltonu přednášku. Kromě jiného nám vysvětloval, jaké štěstí máme, že žijeme ve výjimečné revoluční době. Tvrdil, že právě tady jsou díky prožívanému zápasu o jiný typ společenského uspořádání pravá témata pro velký román dvacátého století. Vzpomněl jsem si na jeho slova 21. srpna a říkal, zda příchod Rusů může být tématem velkého románu. Bratislavu v roce 1965 navštívil i bítnický guru Allan Ginsberg, který nás překvapil nejen svými básněmi, ale i letními teniskami uprostřed února...

Rád chodím do antikvariátů a starožitností. Líbí se mi prohrabovat se svědky minulosti a představovat si, kolik osudů a příběhů je v nich nakumulovaných. Nejraději listuji v knihách o staré Bratislavě, ukrývají mnoho zajímavých příběhů. Císařovna Marie Terezie kdysi Bratislavanům zalichotila, když šedesát kilometrů vzdálenou Vídeň označila za „pěkné předměstí Prešpurku,“ který byl v tu dobu korunovačním městem Rakouska-Uherska. Nepamatuji si sice Prešpurk z dob korunovace, ale Vydricu, korzo, dokonce i hospody mám ještě v živé paměti. Stejně tak největší železářství Pallehner na Hurbanově náměstí, prodejnu textilu Pavouk na Obchodní ulici. Když jsem se naučil číst, rozeznal jsem i hesla, byť už trochu vybledlá: „Nehera šije šaty dobře“, „Oděv vzorný šije Rolný.“ Říká se, že vůně se nedají zapomenout. Stále cítím aroma bratislavských „žlutých kostek“ po dešti. Už jako chlapci se mi stýskalo po starém Prešpurku, o kterém často vyprávěl můj děda. Podle něho mělo město až do poloviny devatenáctého století takřka venkovský charakter. Zároveň mám však štěstí, že jsem ještě zažil i tu „skutečnou“, starou Bratislavu. Dnes je už plná přistěhovalců, kteří ani netuší, jakou atmosféru kdysi měla. Později, už jako dospělý, když jsem ji viděl na vlastní oči umírat, nebylo mi všechno jedno. Při bourání podhradí jsem měl

vážné žaludeční problémy a byl jsem z toho znechucen. Stavba mostu si vyžádala

velkou daň. Zmizelo podhradí, Vydrica, synagoga i část Suchého mýta. Na dru

hé straně, v období 1960–1968 přibyla čtyři nová sídliště: Štrkovec, Trávniky,

Ostredky a Pošeň. Koncem šedesátých let se začala bourat Petržalka a vznik

lo největší sídliště u nás se sto šedesáti tisíci obyvatel. Hlavním znakem těchto

sídlišť je, že vznikla po obvodu města většinou po asanaci původní zástavby.

Zmizely celé čtvrti rodinných domů (Petržalka, Prievoz, Ružinov) a na jejich

místě vyrostly paneláky. V roce 1960 byl odhalen Památník sovětské armády

na Slavíně. Zmizelo staré Centrální tržiště, na jeho místě vznikl Dům ROH

a budova Nové tržnice. Staré město chátralo. V poslední chvíli se zásluhou Janka

Alexyho a profesora Piffla podařilo zachránit a zrekonstruovat hrad. Uvažovalo

se také o jeho úplné likvidaci.

Důvodů ke znechucení je dost i dnes, po čtyřiceti letech, když poslouchám

hlasy architektů, jak byli proti barbarskému bourání podhradí. Ale to není

možné, vždyť pak by museli tehdejší bratislavští architekti do jednoho zemřít.

Určitě by se postavili před buldozery a umřeli hrdinskou smrtí. Bratislava už

dávno není krasavicí na Dunaji. Vzhledem se pomalu, ale jistě blíží Moskvě.

Ve starých bratislavských domech typická dřevěná okna nahradila plastová.

Jak praktické! V tomto směru nás předběhla zmíněná Moskva, kde také trpí

mánií plastových oken na starých historických budovách, dělají to ale s citem.

Kombinují staré s novým. Výsledek těchto snah je ohromující. Ještě máme co

dohánět...

Tragédií jsou nové mrakodrapy, které nerespektují prostředí, do kterého

vyrůstají. Jsou to pomníky svých architektů. O aroganci developerů ani ne

mluvě. Půjde-li to tak dál, na korzo budeme vstupovat čtyřicetiposchoďovou

Michael’s Tower. Škoda slov, peníze hýbou světem, i tím bratislavským...

Z pionýra rockerem

Základní školní docházku jsem začal na Nedbalově ulici, u uršulínek. Na

stěnách ve třídách visely portréty Stalina a Gottwalda hned vedle svatého obrázku. Vyučování jsme začínali modlitbou, po které jsme si zazpívali Píseň práce, někteří ještě s rukama sepjatýma v modlitbě.

Narodil jsem se v době, která slibovala světlé zítřky. Záviděl jsem dětem,

jejichž matky byly jeřábnicemi a otcové betonáři, kteří plnili plán na sto dvacet procent. Můj otec byl obyčejným zubařem a matka v domácnosti. Cítil jsem se diskriminován. Moje budoucnost v šedých kousavých tesilových kalhotách se zdála být nalinkovaná. Nejprve budu jiskrou, potom pionýrem a školákem. Když mi bude osmnáct let, půjdu na vojnu a budu bránit naši socialistickou vlast. Upřímně řečeno, tato perspektiva mě příliš nelákala...

Na základní škole jsem se nemohl dočkat té radostné chvíle, až se konečně stanu pionýrem. Některá děvčata se nemohla dočkat členství ve vyšších organizacích, o čemž svědčí dochovaná dobová báseň:

Byť jsem malá pionýrka,

už mě svrbí moje dírka.

A když budu svazačka,

jej, to bude j***a. Svaté obrázky vedle Stalina a Gottwalda

Pavlík Morozov Pionýrský slib


20

Během komunistické éry u nás fungovala pionýrská organizace, která nahradila skautskou a věnovala se mládeži a dětem. Pionýři nosili pionýrské šátky. Pamatuji si, že jsem se nedokázal naučit vázat pionýrský šátek, a tak mi pomáhala naše soudružka vedoucí, ze které byl cítit alkohol. Šátek mě škrtil a kroj mi byly velký. Vždyť byl jen v jedné velikosti...

Pionýři se setkávali na pionýrských schůzkách. Nevzpomínám si, jestli každou středu, nebo jen každý druhý čtvrtek. Pionýr měl opasek, na kterém byl nápis Vždy připraven. Vždy? Vždy! Pionýr musel být vždy ve střehu. Jako sovětští pionýři. Zoju Kosmoděmjanskou mučili, a nic neprozradila. A Pavlík Morozov, tento statečný pionýr, nabonzoval i vlastního otce, že je kulak, čímž přispěl k urychlení kolektivizace v Sovětském svazu. Nemůžu zapomenout ani na obětavého Timura, hlavního hrdinu knihy Timur a jeho parta, která byla pionýrskou biblí. Nezištně pomáhal starým občanům a sovětským babičkám ve volných chvílích, kterých neměl mnoho, obětavě pral spodní prádlo – ručně samozřejmě, automatické pračky neexistovaly. Nadšené babičky chodily na stará kolena v čistém. Kromě napodobování sovětských pionýrů jsme se věnovali i rekreačnímu sportu. Nejoblíbenější bylo přetahování lanem. Oblíben byl i sborový zpěv. Malá ukázka:

Hej, zahoreli zore

na tom našom dvore,

vstávaj, šuhaj, vstávaj hore,

sedlaj kone motorové.

Psát si s někým z kapitalistické ciziny bylo velmi nebezpečné. Pošta se kontrolovala a korespondence se západními imperialisty mohla mít nedozírné následky. Přiznávám se. Dopisoval jsem si s cizinou. Ale jen se spřátelenou. Když jsme už byli pionýry, tak jsme si museli psát s pionýry ze zahraničí. Mělo nám to pomoci i při zlepšování ruštiny. Dopisoval jsem si, ale za nic na světě si nemůžu vzpomenout s kým. Jestli s Taťánou nebo Nikolajem. Zda s děvočkoj nebo malčikem. Ale jedno vím dobře, že přicházely letecké obálky, a vím, že z nějakého divného místa, které jsem nikdy na mapě nenašel. Jedna, myslím, že to byla děvočka, mi psala, že by mě ráda pozvala k nim, že mají doma korovu (krávu), a když přijedu, tak můžu mít čerstvé mléko i dvakrát denně. Tento vrchol luxusu sovětské společnosti mě ani trochu nelákal, a tak jsem jí odepsal, že mléko nemám rád a nepřijedu. Zklamaně mi poslala další dopis. Známky byly nejen na obálce, ale i uvnitř. Sovětské. Na každé druhé byl Lenin. Já také posílal dopisy se známkami na obálce i uvnitř. Taky letecky. Ze Sojuzu přicházely další a další. Počta CCCP. Nestačil jsem je rozdávat ostatním pionýrům. Naše přátelství a meždunarodnaja družba pijaněrov skončily na materiálních věcech. So

21

větská kamarádka očekávala, že najde v dopise ode mě žvýkačky. Vím, mu

selo to být utrpení. Jak mohla sovětská pionýrka poprosit čechaslaváckogo

pijaněra o žvýkačky?! Ta moje se odhodlala asi v pátém dopise. Pazdravlá

ju těbja s prázdnikom vělikovo aktjabrjá. Kak u těbja? Pašli, prašu těbja...

samozřejmě, chtěla žvýkačky. Jasné! Družba akančálas. Sovětská a česko

slovenská pošta si oddechly. O jeden dopis méně. Vlastně ani nevím, proč

jsem ty žvýkačky neposlal. Asi jsem si myslel, že to správní pionýři nedělají,

že tím oslabím tábor socialismu, nebo jsem se bál, že na to přijdou celníci

a pohraničníci, možná i VB, a zavřou mě. Nevím. Nebyl jsem disidentem.

Své vzory jsme si hledali v literatuře. Čuk a Gek, Osud člověka, Mladá gar

da, Syn pluku, Timur a jeho parta, Malý Bobeš. Jak si v záplavě vzorů vybrat?

Některé vzory, jako například Meresjev, pilot bez nohou, mi vůbec nesedě

Nenáviděný klavír a oblíbený tranzistor ly. Kdo by v chlapeckém věku toužil žít bez nohou? Vyřešil jsem to snadno. Hledal jsem jiné možnosti. Po určité době mě více méně povinné členství v pionýrské organizaci přestalo bavit. Pomalu, ale jistě jsem se začal měnit z poslušného pionýrka se šátkem na krku v nespoutaného rockera s Elvisovými deskami v podpaží. Tento přechod nebyl náhlý, probíhal postupně.

V roce 1960 jsem byl na lyžařském zájezdu v Krkonoších. Na večerním posezení hrál jeden kluk z Kolína na kytaru trampské písničky. Najednou spustil českou verzi skladby od Billa Haleyho Rock Around the Clock. Ten český text si dodnes pamatuju:

Sovětští mužici vypustili družici,

Lajku do ní nacpali

a chcípnout ji tam nechali...

Melodie mi byla hned povědomá, doma jsem si ji pozpěvoval v originále, tak jsem se k němu přidal. Úspěch byl nesmírný. České holky byly u vytržení a já poprvé pocítil, jaké to je být slavným rockerem. Chodili za mnou a přemlouvali mě, abych jim zazpíval americký rokenrol. Text jsem měl od kámoše, který si ho nechal poslat z Ameriky. Tehdy se završila má proměna z pionýra na rockera.

Laxík, Večerník a jiná média

Rádia

Rádio Luxembourg (Laxík). Tato rozhlasová stanice dokázala ovlivnit

chod dějin. Aspoň pokud jde o hudbu. Poslouchalo ji více než dvacet milionů posluchačů. Kolik z nich bylo z Československa, nedokážu odhadnout. Že to mohlo být kolem osmasedmdesáti procent mládeže v teenagerském věku, o tom jsem přesvědčen. Jisté však je, že k nám takto vzduchem, částečně překrytí hučením rušiček, doplachtili Shadows, Roy Orbison, Elvis Presley, Chubby Checker, Beatles, Cliff Richard, Everly Brothers, Brenda Lee, Hollies, Animals, Rolling Stones, Who, Kinks, Troggs a mnoho dalších. Bylo to rádio, které bylo zdrojem inspirace pro všechny rockery a bigbíťáky – aktivní i pasivní. Bylo září 1961, když jsem si poprvé naladil Laxík. Měl jsem tehdy rádio Tesla značky Echo s magickým zeleným okem. Zelené světlo postupně sláblo, kvůli častým únikům zvuku. V té době to byla jediná rozhlasová stanice, která vysílala nepřetržitě dvacet čtyři hodin hudbu, kterou jsme všichni milovali – rokenrol. V sobotu v noci mezi jedenáctou a dvanáctou se vysílala top twenty, kterou moderoval Barry Alldis. Nebylo obvyklé, že začínal číslem jedna.

Později jsem se dozvěděl, že údajně na žádost sponzorů, zadavatelů rekla

my. V zimě se vysílání posouvalo o jednu hodinu, takže začínalo až o půlnoci. Protože mě rodiče posílali do postele už v deset, měl jsem nastaveného budíka, abych začátek vysílání nezaspal. Pod peřinou jsem schovával tranzistor Tesla naladěný na střední vlnu dvě stě osm, což bylo vysílání Laxíku. Vysílačka měla výkon osm set kilowattů, takže bylo možno ji naladit v celé Evropě. Diskdžokejové byli z Anglie a technici z Lucemburska. Některé pořady se nahrávaly v Londýně a posílaly se připravené magnetofonové pásky. Byl to vlastně mix živého vysílání s nahranými pásky z Londýna. Rokenrol procházel skrz železnou oponu takřka výhradně na rozhlasových vlnách Rádia Luxembourg. Bez

Rádio Luxembourg

Poslouchání Rádia

Caroline bylo

nelegální

Šustící

Laxík jsme

poslouchali

všichni


24

tohoto rádia by naše omladina let šedesátých skončila u častušek. Zašuměný

zvuk s občasnými výpadky jsem poslouchal na svém tranzistoráku, který jsem

dostal za úspěšnou maturitu.

Laxík znovu vysílá a dá se naladit i na internetu. Hrají tam i skladby, kte

ré jsme kdysi poslouchali šumící a rozkouskované, tentokrát jsou v digitální

remasterované podobě. Obnovené vysílání se snaží navázat na starou tradici,

technická kvalita vysílání je příliš vysoká... už to není ono. Chybí mi zašumě

ný zvuk tranzistoru.

Rádio Caroline. Konkurence Laxíku měla podobný repertoár. Vysílalo se

z pobřežních vod z lodě v letech 1964–1967 pro přibližně deset milionů po

sluchačů. Ve speciálním pořadu, kde se hrálo na přání, jsem si objednal Blues

Suede Shoes. Vysílání nebylo legální. Po přijetí zákona, který neumožňoval

vysílání z lodě, stanice své aktivity ukončila.

Svobodná Evropa (Radio Free Europe — RFE). Přinášela nám informace

o dění ve světě. Oblíbeným pořadem bylo Hudební odpoledne (Music Afternoon) se znělkou NIVR AM od skupiny Shadows. Vysílání zpráv bylo sabotováno rušičkou, ale samotná hudba zpravidla ne. Soboty a neděle moderoval pan Ľudovít Dvorský z New Yorku, který uváděl americké hitparády. Poslouchali jsme i Szabad Europa Rádio, což bylo vysílání maďarské Svobodné Evropy. Nebylo příliš rušeno a hráli každý den od tří na přání posluchačů v pořadu Délutáni randevú (Odpolední rande). Moderoval to László Czech, který uváděl originální anglické názvy v překladu do maďarštiny. Tak ze skladby Manfreda Manna Ha, Ha Said the Clown bylo Ha, ha mond a bohóc a ze skladby od Eagles Baby Come Back vzniklo Baby gyere visza.

Hlas Ameriky. Vysílání pro Československo, This is the voice of America, bylo

zakázanou stanicí označovanou za „štvavou vysílačku“. Vysílání mělo magazínový charakter. Mezi zprávami byla zařazena hudba, na kterou jsme čekali. Jako redaktor tu působil také bývalý véčkařský diskdžokej Števo Anderko.

Rádio Vídeň. Pořad Beschwingt um Elf začínal každý den v jedenáct.

V roce 1965 hráli pořád dokola skladbu od Drafiho Deutschera Marmor Stein

und Eisen bricht. Byla to jediná německá skladba, která bodovala i v americké

hitparádě. Ve dvanáct následoval pořad Autofahrer unterwegs, což byl moto

ristický magazín, obdoba naší Zákruty. Trval hodinu a hráli typické německé

šlágry od zpěváků jako Peter Alexander, Udo Jürgens, Caterina Valente. Na

závěr vždycky dávali nějaký rokenrol s Elvisem. Na tuto chvíli jsem netrpělivě

čekal, protože už ve čtvrt na dvě začínalo odpolední vyučování. Do školy jsem

doběhl na poslední chvíli a v hlavě mi hučel Elvisův rokenrol – poslouchal

jsem hlouposti o velikosti země sovětů v hodině občanské výchovy. Každou

sobotu běžela Österreichische Hitparade, kterou uváděla Eva Maria Kaiser.

Poslouchali jsme i pořad Hallo, Teenagers, jenž začínal orchestrálkou od

Duanna Eddyho Rebel Rouser.

Rakouský rozhlas, stanice Ö3. V roce 1968 začali vysílat na VKV. Rozhla

sový signál se šířil na frekvencích, které naše přijímače pochopitelně neměly. Našli se však machři, kteří s pomocí nějaké součástky za sto korun dokázali signál zachytit, a tak jsme začali poslouchat Ö3.

Československý rozhlas. K popularitě a rozvoji bigbítu a jeho interpreta

ci významně přispěly různé ankety a soutěže oblíbenosti. Zlatý slavík, který

měl svou premiéru v roce 1962, zaznamenal velký ohlas. Plejáda nových a do

sud neznámých jmen interpretů a skupin čile nahrazovala tehdejší populární

hvězdy. Rozhlas se jen velmi váhavě přizpůsoboval požadavkům mladých po

sluchačů. Jen pod tlakem konkurence (Rádio Luxembourg) se začaly vysílat

pořady, které omezeně integrovaly lehčí žánry včetně bigbítu.

Československo II. Dvanáct na houpačce byl pořad uváděný Jiřím Černým

a jeho manželkou v letech 1964–1969 a významně ovlivnil vkus tehdejší teena

gerské populace. Poprvé pořad odvysílali 13. prosince 1964. Vždy zaznělo dva

náct písní, osm postoupilo z předcházejícího kola, čtyři byly nové. Prvních sedm

měsíců se vysílalo jen na VKV v neděli dopoledne. Od 28. června 1965 přibyly

reprízy: každou středu od tří odpoledne na Československu I, které bylo slyšet

i na středních vlnách. Podle autora pořadu Jiřího Černého, když se Houpačka

začala reprízovat v rámci Mikrofóra, se počet písemných ohlasů od posluchačů

několikrát znásobil. Později se pořad uváděl pod názvem Třináct na houpačce

a chvíli i Čtrnáct na houpačce. Naposledy zazněl z éteru 30. března 1969. Vy

hrála skladba Jaromíra Vomáčky Nezapomeň si tu klobouk, známá spíše jako

Běž domů, Ivane. Normalizace zabírala na plné obrátky a populární hitparáda

po čtyřiapadesáti domácích kolech a stejném počtu zahraničních skončila. Ze

svých poznámek jsem vyčetl, že ve druhé polovině roku 1965 byly v čele skladby

Dej mi víc své lásky od Olympicu a Break It od skupiny Beatmen. Počátkem

roku 1968 kraloval Dežo Ursiny se skupinou Soulmen a skladbou Sample of

Happiness. Později bodoval i Pavol Hammel se skladbou Medulienka.

Mikrofórum. Každodenní vysílání pro mládež se začátkem ve tři odpoledne

otevírala saxofonová znělka Raunchy v podání Bootse Randlopha. Oblíbený byl pořad Desky na černo. Vysílaly se i novinky z anglické hitparády v poměrně dobré kvalitě, dalo se to i nahrávat. V jednu dobu se pouštěly i celé desky.

Bylo potřeba si namontovat VKV anténu, což bylo pořád levnější než si

koupit desku na burze za dvě stě padesát korun.

Rozhlasová stanice Bratislava. Sloužila hlavně k tomu, abychom denně

dostali předepsanou dávku socialismu. Rozhlasové noviny nás informovaly o našich každodenních úspěších. Člověk se dozvěděl, kolik kravka nadojila, který úderník překročil plán, kdo nejvíce pokosil s kombajnem, která směna vydolovala nejvíce uhlí... Zprávy ze zahraničí se často věnovaly různým juntám, tak to ze začátku také vyslovovali. Dalším oblíbeným tématem byly různé puče ve světě. Zajímavou zprávou bylo, když jsme se s úžasem dozvěděli, že „chilská chunta má prsty v puči“. Jakou hudbu pouštěli? Mezi nejhranější patřily skladby Dobrý den, majore Gagarine, Kalinka (Alexandrovci), Avanti o Popolo Ban diera Rosa, Chytila jsem na pasece motýlka. Posledně jmenovaná měla také alternativní text, který zněl asi takto:

Chytila jsem na pasece drobný hmyz,

lidově se tomu říká syfilis,

zůstane se mnou a já s ním,

pomalu ho mezi lidi rozšířím...

Byly však také pořady, které se poslouchat daly a těšily se velké oblibě. Na modré vlně – pořad vysílaný naživo Slovenským rozhlasem v pátek večer suploval to, co dosud chybělo. Mluvilo se především o problémech mladých lidí, kromě zajímavých témat byla součástí programu i dobrá hudba včetně rokenrolu v podání zahraničních interpretů i našich bigbítových skupin. Uváděl to Ernest Weidler ve spolupráci s Viktorem Oravcem. Mezi první moderátory patřil i Stano Dančiak. Úspěch měl i pořad LSD (Lasica, Satinský a druzí), kde hned v premiéře uvedli nezapomenutelný fingovaný rozhovor s politikem Karlem Bacílkem. Do ukázek z jeho projevů vsunuli svoje otázky, a vznikly úžasné dialogy. (Bacílek často vyráběl zkomoleniny: „A ja som hovoril o tejto otázke aj na ústrednom výbore na poslednom zasadení.“) V motoristickém magazínu Pozor, zákruta byla každá třetí skladba ze Západu. Byť šlo o pořad věnovaný motorismu, vystupoval v něm znalec vína a dobré kuchyně Milan Mlsna alias strýco Marcin. Podle vlastních slov byl takovým kuchařem, že připálil i kuchařskou knihu. Každá sobota patřila Maratónu, humoristicko-satirickému pásmu z košického studia. Přesně v jednu odpoledne se ozvalo: „Maratón. Milí přátelé, posloucháte maratón úsměvného slova a populární hudby pro dospělé a dospívající.“ Protagonisty pořadu byli Ján Kado, Peter Gažo a Milka Zimková. Známý blok se jmenoval Ďurko a ocko. V neděli v osm ráno jsme pěkně zalezlí v peřinách poslouchali pohádky s tetou Bálintovou. Panorama v režii Júlie Kurilové bylo revue hudby a zajímavostí. Sem tam odvysílali i zahraniční skladby. Oblíbeným pořadem byl Kaleidoskop plný epigramů, aforismů, mikropovídek a dobré hudby pod taktovkou známého humoristy Bercy Trnavce, rodáka z Piešťan. Účinkoval tu i Viktor Kubal, který nás za zvuku vrtačky informoval o palčivých problémech na cestě k socialismu. Jeho vstup měl název Co vrtá Viktorovi Kubalovi v hlavě.

V programu nazvaném Hostinec pod kaštanem vystupovala komediální

dvojice Krajíček–Hlaváček v rolích dvou sedláků. Ranní rozcvička nás prová


27

zela každým pracovním ránem před sedmou a hned po ní následovalo Jazyko

vé okénko. Pořad, který nám mladým moc neříkal, jsme příliš neposlouchali.

Rolnická beseda, „oblíbené“ vysílání pro zemědělce a pracovníky JZD, jehož

součástí byla Beseda u Hlavajů, kde se řešily zásadní problémy našeho země

dělství. I když to byl vážný pořad, vždycky jsme se dobře nasmáli. Známou

postavou tohoto programu byl taky „Sváko Ondro“ v podání Ondriše Jariab

ka. Rozhlasové hry pro mládež se vysílaly v neděli odpoledne, v hlavní roli s

„věčným pionýrem“, dnes už nebohým Emilem Filou. Pořad Ze země sovětů

byl jen pro obzvláště otrlé posluchače, kteří vydrželi celou hodinu poslouchat

chvalozpěvy o zemi, kde včera znamenalo zítra. Všeobecně se v rozhlase vy

sílalo málo takové hudby, která mohla být pro mladé zajímavá. Jako náhrada

sloužil Lunapark v Petržalce. Místo, kde kromě různých atrakcí jako housen

ková dráha a kolotoče neustále chrčely z amplionů rokenroly a hudba, kterou

nebylo možné slyšet jinde.

Televizní vysílání

Televizní zábava na našem území začala 3. listopadu 1956 vystoupením Slo

venského lidového uměleckého kolektivu. Majitele televizorů neobtěžovala

přítomnost někdy i dvaceti sousedů vysedávajících na návštěvě do pozdních

nočních hodin. Nebylo nic neobvyklého, když se mezi jednotlivými pořady

na několik minut objevil na obrazovce (v tom lepším případě) statický záběr

na přírodu nebo jen jednoduchý nápis Přestávka. Časté byly i poruchy obrazu,

potom obrazovka informovala: Zhoršená kvalita obrazu nebo Zhoršená kvali

ta zvuku. Reklam bylo málo, jeden krátký blok mezi Večerníčkem a Televizní

mi novinami, který trval nanejvýš pět minut a celý rok se prakticky neměnil.

Jedna reklama i přesto zůstává nezapomenutelná. Hlavními aktéry byli Kra

jíček s Hlaváčkem. Jeden jako střílející bandita a druhý, s rukou na srdci, mu

říká: „Nezapomeň, jednooký Bille, že moje srdce ochraňují nárazuvzdorné

hodinky značky Prim!“ Na tu dobu velmi kreativní. Další, velmi sugestivní

a přesvědčivá reklama informovala: „Mléko koupíte v mlékárně“. Anebo ro

manticky naladěná: „Sardinky, pozdrav dálek“.

Monoskop Obvyklý program Romantická reklama


28

Později jsme měli možnost naladit si i budapešťskou televizi. Také tam bylo často na obrazovce napsáno kouzelné slovo přestávka, někdy i půl hodiny. Maďarsky se přestávka řekne szunet. Když se tento nápis objevil na obrazovce poprvé, naivně jsme si mysleli, že začne americký western, který měl podobný název, a půl hodiny jsme čučeli na monitor.

Z dnešního pohledu, když je té reklamy až příliš, to byly ideální časy. Výběr programů žádný. Netrávili jsme před telkou mnoho času. Ani se to nedalo. Program byl nudný a nezajímavý. Starší generace sledovala každé pondělí dramatické programy: Luis Pasteur, Pomsta staré dámy, Starý včelař, Sám voják v poli, Kanarisova krvavá hvězda, Past, Tři kaštanoví koně, Statky zmatky, Kubo, Geľo Sebechlebský, Hájnikova žena. Zdá se, že mýtus slovenských televizních pondělků přežil i jejich reálnou životnost. My jsme to až tak nežrali. Raději jsme běhali venku a spalovali kalorie. Pravá muka jsem prožíval při nedělní chvilce poezie. Dalším utrpením bylo sledování televizních novin se záběry šťastných dělníků a ještě šťastnějších kombajnů. Neustále byly na pořadu nějaké estrády. Pro zemědělce, ženy, brigády socialistické práce, dunajské námořníky atd. Někteří měli jen jeden program. Po skončení vysílání následovala státní hymna, monoskop a potom už jen „zrnění“ – tedy žádný signál. Mistrovství v krasobruslení bylo největším hitem. „Ona celá v růžovém, on v modrém se stříbrnými flitry“. Na obrazovce bruslil černobílý pár. Chudák reportér pan Mikyska. S napětím jsme sledovali vysílání pořadu Kriminální ústředna pátrá s Leošem Jirsákem navlečeným do esenbácké uniformy neurčitého odstínu zelené barvy. Bál jsem se, abych náhodou nějakou hrou osudu neskončil s fotkou v tomto pořadu. Na Slovensku to byl později Maják, suchý policejní magazín, kde policajt v civilu s přísným výrazem ve tváři četl jména nezvěstných, celostátně hledaných a jinak pohřešovaných osob. Z Prahy se vysílalo zajímavé pásmo Karla Pecha a Šimako Murai Moje přítelkyně Šimako. Z Prahy se také vysílal pořad Nad dopisy diváků. Nic si z něho nepamatuji, až na jednu větu: „Chceš- li do televize psát, tři jedničky padesát“.

Ze zábavných pořadů pro mládež tu byla Malá televizní hitparáda, vlastně velká hitparáda coververzí světových šlágrů v podání našich zpěváků takzvané střední vlny. Tento pořad byl jedinou platformou, kde existovala alespoň

Bál jsem se, jestli

neukážou mou fotku


29

nějaká možnost uvidět svou oblíbenou slovenskou hvězdu nebo skupinu. Dramaturgem byl Ján Melkovič. V hitparádě se prosadily i bítově zaměřené Prúdy s Pavlem Hammelem coververzí skladby Massachussetts od Bee Gees. Na horních příčkách se objevila i Tatiana Hubinská s písní Cheri od Petuly Clark, Marcela Bujnová zpívala Uspávanku vám tu hrám (Here, There and Everywhere od Beatles!), Karol Duchoň se skladbou Uber pary v originále Sugar, Sugar od Archies a Zdeno Sychra s písní Nájdeš ma pod Akropolou. Překvapil i neznámý Viliam Csino se svým Modrým dnem. Hvězdou programu byl dosud neznámý Ivo Heller se skladbou Mátoha parohatá, Ervín Chalupa s písní Silence is Golden od britských Tremeloes, ve slovenské verzi Tou cestou půjdeš, s doprovodem skupiny Prúdy (Hammel a Prúdy mu dokonce nazpívali vokály). Mám pocit, že právě tento pořad plný coververzí Pavlu Hammelovi ukázal, že tudy cesta nevede, a začal se orientovat na vlastní tvorbu. Malou televizní hitparádu perfektně zparodovali L+S v jednom Bumerangu: „Vypadává i skladba Toma Jonese Delilah. Získala tři hlasy, ze kterých dva, jak jsme zjistili, poslal do redakce sám Tom Jones.“

V roce 1964 se v televizi natočil hudební film Konečná stanice Rytmus,

který získal i mezinárodní ocenění. Byl to první nesmělý pokus o muzikál s velmi jednoduchým dějem, po městě jezdila tramvaj a na zastávkách se zpívalo. Marcela Bujnová propůjčila svůj hlas černovlasé herečce. Film natočil režisér řeckého původu Skalenikas.

Seriálovou mánii spustil anglický seriál Sága rodu Forsythů, vysílaný v roce

1960. Příběh rodiny v rozsahu dvaceti šesti dílů byl nahlédnutím do života vyšších vrstev v Anglii a dokázal vylidnit ulice. Když přišel čas jeho vysílání, ve městě jste mohli potkat jen opilce, toulavé psy a absolutní ignoranty seriálu. Všichni ostatní sledovali příběh krásné Ireny a zlého Soamese. Později byla natočena i nová verze tohoto seriálu. Ten původní byl lepší...

Rodina u televizoru,

každý měl své místo,

hosté dostali papuče

-návleky

Všichni sledovali příběh krásné Ireny a zlého Soamese

Kdyby Poláci

měli čtyři tankisty a psa

a kapitána Klosse, tak

by válku vyhráli sami

V roce 1966 letěli Čtyři z tanku a pes. Legendární polský seriál o tankis

tech a psovi Šarikovi zobrazil druhou světovou válku jako legraci. Seriál Kapitán Kloss z roku 1968 byl příběhem Jamese Bonda v polském vydání.

Rakouské televizní vysílání ORF 1 a ORF 2 se stalo pro obyvatele Bratislavy

a západního Slovenska jakýmsi oknem na Západ, zdrojem alternativních in

formací, ale i určitých iluzí o tamním životě, vyvolaných filmy a reklamou. Vídeňská němčina zaznívala z televizorů v mnoha domácnostech. Stačilo zavolat kutila, který za sto padesát korun namontoval součástku na příjem zvuku systému CCIR, a prostřednictvím obrazovky se vám otevřel úplně jiný svět. Žádné pracovní úspěchy, žádné výdobytky sovětské vědy a techniky. Americké filmy, seriály (Bonanza, Lassie), lákavé reklamy na Coca-Colu, pořad OKAY s prvními hudebními klipy. Ti, kteří rozuměli německy, sledovali každou sobotu pořad Hanse Conradse Was gibt es Neues. Sledovali jsme i mládežnické pořady v západním stylu Ohne Maulkorb nebo Tra i l e r, kde jsme se dozvěděli o nejnovějších dílech světové kinematografie. Oblíbené byly hlavně zprávy Zeit im Bild. („Cajt im Bild, tedy čas jsou peníze,“ jak říkával Fero Dibarbora.) Každý večer jsme sledovali tuto zpravodajskou relaci, která začínala o půl osmé. Naše zpravodajství začínalo o půl hodiny dřív. Informace z obou zdrojů jsme potom porovnávali. Kromě jiného jsme se dozvěděli, že předsedkyně Svazu žen soudružka Elena Litvajová si ve Vídni na Mariahilferstraße zakoupila drahý perziánový kožich. Pravděpodobně z devizového příslibu. Na závěr jednou týdně vystoupil v pořadu Von und mit rodák z Bratislavy, nezapomenutelný politický komentátor rakouské televize Hugo Portisch. Kromě zajímavých komentářů obdivuhodně gestikuloval rukama.

Filmová tvorba

Charakteristickým znakem filmů československé nové vlny (Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Štefan Uher a mnoho dalších) byla jejich délka, improvizované dialogy, černý až absurdní humor a neherci. Často se věnovaly

Film Slnko v sieti

byl počátkem nové

vlny

u nás – plakát tématům, která nebyla v komunistických zemích běžná: milostné pobláznění mladých lidí nebo pokřivená morálka v socialistické společnosti. Prvním dílem nové vlny byl film Slnko v sieti slovenského režiséra Štefana Uhera z roku 1962, s mladičkou Janou Belákovou v hlavní roli. Ukazoval, že mladý člověk kašle na překračování plánů, hrdinské úderníky, budování světlejších zítřků. Chce žít teď, chce milovat, být upřímný, jednat svobodně a dospěje i bez „laskavého“ vedení státostrany. Na tu dobu velmi odvážné myšlenky...

Z filmů, na které se dalo dívat, připomenu aspoň: Vyšší princip, komorní

příběh z období heydrichiády s Františkem Smolíkem, Psycho, horor od Alfreda Hitchcocka, Boxer a smrt se Štefanem Kvietikem, Janošík I, II režiséra Paľa Bielika, Limonádový Joe, parodie na westerny, Kramerová versus Kramer, manželské drama, Obchod na korze, který získal Oscara, Menzelovy Ostře sledované vlaky s Václavem Neckářem v hlavní roli dostaly také Oscara, Zvětšenina, jeden z nejslavnějších filmů šedesátých let od Michelangela Antonioniho, gangsterka Bonnie a Clyde, první spaghetti western Tenkrát na západě a další legendární western Butch Cassidy a Sundance Kid. Nakonec zmíním krátký hudební film Staré, ale dobré, u kterého se režijně osvědčil mladý Martin Hollý. Pod taktovkou Siloše Pohanky tu zpívala Hana Hegerová, Zdeno Sychra, Jozef Krištof a další stálice středního proudu. Promítal se před týdeníkem.

Co jsme četli

Celá šedesátá léta byla jedním velkým převratem v myšlení lidí, ke kterému výrazně přispěla i literatura. Naši slavní spisovatelé zůstali někde v předcházejícím desetiletí u budovatelských románů socialistického realismu. Četli jsme hlavně Remarquea, Camuse, Robbe-Grilleta, Kerouaca, Ferlinghettiho, Ginsberga, Moraviu, Greena, Sartra, Passoliniho či Hellera.

Kolektivní

čtení

literatury

socialistického

realismu

32

Noviny a časopisy

Většina časopisů i novin vycházela v černobílé verzi. V té šedivosti byl každý

kus barevného papíru vítanou vzácností. Dnes nám sbírání obalů od žvýka

ček připadá jako dost idiotský koníček, ale pestrost malých papírových obalů

nás fascinovala... Těch několik dobrých knih, které vycházely, několik filmů

v kině a inscenací v divadle se dalo bez problémů vstřebat nebo ignorovat

a ještě balet v Československé televizi a zrnění v telce. A potom? Koupit si

Roháč a desku s Karlem Gottem? Něco lehkého a barevného. Jasně že bych

si raději kupoval komiksy nebo erotické časopisy, nic takového ale na trhu

nebylo. Občas jsme se dostali ke starším číslům Playboye, který symbolizoval

největší touhy adolescentních svazáků. Cesta k němu nebyla jednoduchá. Měl

jsem kamaráda, jehož otec pracoval jako celník, a to byl náš zdroj. Poprvé jsem

Playboye četl, pardon, prohlížel v dětství, když jsem ještě ani neuměl číst. Pa

matuji si, že fotky svlečených ženských ve mně vyvolávaly jakési zvláštní mra

venčení v oblasti podbřišku.

Bravo, západoněmecký časopis o hudbě a životě mladých lidí, byl důležitým

výměnným artiklem v rámci bartrového obchodu. Jeden výtisk se dal vym



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist