načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zlatá klec – Jacqueline Wilsonová

Zlatá klec

Elektronická kniha: Zlatá klec
Autor: Jacqueline Wilsonová

Dvanáctými narozeninami skončilo pro Rose šťastné dětství. Její dvojče a druh v lumpárnách, bratr Rupert, je poslán do internátní školy, aby získal odpovídající vzdělání pro mladého muže vyšší třídy, kdežto Rose se musí smířit s vyšíváním, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 334
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: ilustroval Nick Sharratt
přeložila Daniela Feltová
Skupina třídění: Anglická próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-5272-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dvanáctými narozeninami skončilo pro Rose šťastné dětství. Její dvojče a druh v lumpárnách, bratr Rupert, je poslán do internátní školy, aby získal odpovídající vzdělání pro mladého muže vyšší třídy, kdežto Rose se musí smířit s vyšíváním, omdléváním, vzdycháním a malbou zátiší. Rose se však jen tak snadno nevzdává a matce navzdory najde i ve zlaté kleci skutečné přátelství.

Popis nakladatele

Příběh z viktoriánské doby a návrat hrdinky HETTY FEATHEROVÉ.

Rose Riversová bydlí v honosném domě v Londýně se svým otcem, známým malířem, hádavou matkou, šesti sourozenci a spoustou služebnictva – a připadá si jako ve zlaté kleci. Je inteligentní a zvídavá a ráda by studovala na internátní škole jako její stejně starý bratr. Ve společnosti však panuje názor, že pro mladé dámy je vzdělání naprosto zbytečné, a tak má Rose smůlu.

Po bratrovi se jí stýská o to víc, že teď nemá žádného skutečného přítele. Náhle se však objeví příležitost navázat hned dvě přátelství – s novou pomocnicí chůvy Clover Moonovou a s chráněncem otce, nadaným malířem Parisem Walkerem, jenž v jejich domě tráví dlouhé hodiny tvorbou portrétu její matky. Rose nedbá na to, že ani jedno přátelství není společensky přípustné, a její život se v krátké době obrátí vzhůru nohama…

Příběh z viktoriánské doby, kterou tentokrát pozorujeme očima dívky z bohaté rodiny, je určen především třinácti- až šest­náctiletým čtenářkám.

Zařazeno v kategoriích
Jacqueline Wilsonová - další tituly autora:
První starosti První starosti
První láska První láska
První slzy První slzy
První nástrahy První nástrahy
Vánoční překvapení Vánoční překvapení
 (e-book)
Moje máma Tracy Beakerová Moje máma Tracy Beakerová
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zlatá klec

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Jacqueline Wilsonová

Zlatá klec – e-kniha

Copyright © BB/art s. r. o., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Ilustroval Nick Sharratt

Přeložila Daniela Feltová


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2019

Bořivojova 75, Praha 3

Text copyright © 2018 Jacqueline Wilson

Illustrations copyright © 2018 Nick Sharratt

All rights reserved.

Z anglického originálu Rose Rivers

(Published by Doubleday, Great Britain, 2018)

přeložila © 2019 Daniela Feltová

Redakce textu: Zuzana Řehořová

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-759-5272-1 tištěná kniha

ISBN 978-80-759-5312-4 ePub

ISBN 978-80-759-5313-1 Mobi

ISBN 978-80-759-5314-8 PDF


Cate a Nashovi z Much Ado Books


1

„M

ÁM PRO TEBE MALÝ dáreček,“ řekl mi otec.

Podal mi hranatý balíček převázaný stuhou, který se

tvářil, že by v něm mohla být knížka. Čtu moc ráda a ze všeho nejvíc knihy, které má otec na polici ve svém ateliéru. On ale neví, že si je tajně půjčuji. Matčiny knížky mě nezajímají – ani ty v jejím pokojíku, ani ty v přijímacím pokoji, jelikož jsou to hloupé dívčí románky.

Dychtivě jsem balíček otevřela. Myslela jsem, že to bude něco od slečny Molesworthové nebo od slečny Yongové, protože píšou to, co se považuje za vhodnou četbu pro třináctiletou dívku.

Jenomže to nebyla kniha, ani dětská, ani pro dospělé. Byl to černý skicák. Všechny stránky měl bílé.

„Myslel jsem si, že je nejvyšší čas, aby ses vážně začala věnovat kresbě, drahoušku. Všiml jsem si, že od té doby, co Rupert odjel do školy, jsi nějaká sklíčená,“ vysvětlil.

Nevěděla jsem, co na to říct. Tolik se snažil zlepšit mi náladu.

Navíc kreslím ráda. V dětství jsem nejraději trávila čas kres

bičkami čarodějnic, draků, mořských panen, tygrů a skřítků.

Skřítci mě bavili nejvíc, protože jsem jim dělala obličeje lidí,

kteří mě naštvali. Když mi bratr Algie počmáral pastelkami

7


knihu poezie, vytvořila jsem celou rodinku groteskních šotků, kteří se mu velmi podobali.

Také ráda kreslím dívky. Ne ty hezké s dlouhými, pečlivě uče

sanými vlasy a nudnými šaty. Tohle jsou děvčata s ostříhanými vlasy a vykasanými sukněmi nebo ve vypůjčených klučičích kalhotách. Taková, která lezou po stromech, skáčou přes potok a nebojí se dojít až na úplný okraj srázu. Někdy vytvořím scénu, jak je rodiče potrestali a poslali je pryč z domu. Jim je to ale fuk!

Matka nad mými výtvory vždycky pohoršeně mlaskne. Neschvaluje mi je. Otec se směje, protože mu připadají legrační, ale teď mi říká, že bych měla začít s vážným kreslením. Doufá, že mám skutečný talent. Není to tím, že by to byl shovívavý tatínek (i když takový je!). Byl by rád, kdyby aspoň jedno z dětí zdědilo jeho nadání. Rupert je z nás nejstarší, jenomže nikdy neměl ani trpělivost, ani výtvarné nadání. Já jsem jeho dvojče a jsem jen o patnáct minut mladší, takže otec teď soustředil všechny své naděje na mě.

„Líbí se mi tvoje kresby, Rose. Jsou živé a člověk se nad nimi pobaví. Myslím si ale, že je nejvyšší čas, aby ses naučila dělat si pořádné skici. Měla bys kreslit podle předlohy,“ řekl nezvykle vážně.

„Nemyslíš, doufám, zátiší , papá?“ zasténala jsem.

Naše guvernantka slečna Raynerová občas naaranžuje pár věcí, o kterých si myslí, že jsou „umělecké“, a nutí nás to kreslit našimi společnými vodovkami. Naposledy přinesla z kuchyně modrobíle pruhovanou konvici na mléko, porcelánového panáčka s panenkou křiklavých barev, které kdosi vyhrál na pouti, mísu s ovocem a kytičku fialek v růžovém hrnku. Opravdu jsem se snažila, ale konvička se na mém výkresu znepokojivě nakláněla, panáček s panenkou vypadali jako opilí, mísa s ovocem pořád ne chtěla být kulatá a fialky zvadly dřív, než jsem je stihla namalovat.

„Já vím, že tě moc nebaví dělat zátiší, Rose, ale naučíš se na nich správné proporce, perspektivu a stínování. Tím tvoje obrázky ožijí a budou vypadat realisticky.“

„Já ale nechci kreslit realisticky, papá, nebaví mě to. Radši žiju ve své fantazii.“

Otec se tomu zasmál. Nevadí mu, když mu oponujeme, pokud

8


to děláme zdvořile. Povzbuzuje nás, abychom diskutovali a debatovali.

„To je mi tě líto, Rose,“ zasmál se. „Někdy zkrátka musíme dělat i to, co nás nebaví. První rok na akademii jsem strávil kreslením sádrových odlitků. Byla to hrozná nuda, ale hodně jsem se tím naučil.“

„Tak pošli na akademii i mě, papá!“

Znovu se rozesmál. „Až ti bude tak osmnáct, mohl bych tě poslat do Paříže, aby ses tam naučila dobře kreslit a malovat. Jenomže maminka by to asi nedovolila.“

„Ta mi nedovolí nic. Je proti všemu. Člověk by skoro řekl, že je protivná,“ zavtipkovala jsem, ale otec mou slovní hříčku neocenil.

„To stačilo, Rose!“ okřikl mě přísně. Nevadí mu, když se s ním hádám, ale matku kritizovat nesmím.

„Jak mám přečkat celých pět let?“ zeptala jsem se zoufale. „Nemohla bych chodit do nějaké internátní školy, kde mají dobrou učitelku výtvarné výchovy?“

O dívčích internátních školách jsem přečetla spoustu knížek. Toužila jsem chodit do některé z nich. Představovala jsem si charismatické učitelky a inteligentní dívky, jak ve třídách živě diskutují. Viděla jsem se, jak se procházím růžovou zahradou, zavěšená do jiné dívky, která miluje knihy stejně jako já. Večer bychom v nočních košilích společně usrkávaly kakao a sdělovaly si svá tajemství.

Věděla jsem, že to jsou utopické představy. Debatovali jsme o tom snad tisíckrát a vždycky to končilo mojí kritikou mat - ky. Poslat mého bratra Ruperta do internátní školy považovala za naprosto normální, ale odmítala třeba jen uvažovat o mém vzdělání. Musela jsem se spokojit s naší soukromou učitelkou slečnou Raynerovou a se životem v téhle zlaté kleci.

Někdy mi připadá opravdu obtížné mít ráda svou matku. Otce však skutečně miluji. Začnu se učit pořádně kreslit, abych mu udělala radost.

„Mohla bych nakreslit tebe, papá?“ napadlo mě.

„Určitě! A já při tom budu kreslit tebe, Rose!“ odpověděl nadšeně.

9


Bylo moc příjemné sedět v té přátelské atmosféře v otcově ateliéru. Konverzovali jsme o malířích. Většina z nich nejspíš žije velmi zajímavým a nekonvenčním životem. Ráda bych byla malířkou – jenže ve skutečnosti mě malování moc nebaví. Tolik jsem se snažila udělat dobrou kresbu otce, ale skica dopadla úplně katastrofálně. Vyšel stejně nakřivo jako ta konvice na mléko a k tomu se tvářil hrozně přísně, když je to přitom ten nejlaskavější člověk, jakého jsem kdy poznala. Tedy ne že bych znala moc mužů. Někdy si říkám, že i řeholnice v klášteře musejí žít zajímavějším společenským životem než já. Kdybych tak jen mohla chodit do školy! Rupert má takové ŠTĚSTÍ!

Když jsem skicu dokončila, otec ji chtěl vidět, ale já mu ji neukázala. Nestála jsem o to, aby poznal, jaký jsem beznadějný případ. Pořád doufá, že u někoho z nás objeví výtvarné nadání. Povzbuzuje nás a vychvaluje dokonce Algieho čmáranice, i když se objeví na těch nejnevhodnějších místech, jako například na bílé kredenci v dětském pokoji nebo na podlažním soklu v hale.

Otcova chvála pro nás samozřejmě moc znamená, protože je to pan Edward Rivers, v uměleckých kruzích dobře známý malíř. Je pokračovatelem slavných prerafaelitů. Když byl mladý, byl považován za stejně talentovaného jako oni. I on žil nespoutaným bohémským životem. Měl dokonce ochočeného vombata jako jeho oblíbený malíř Rossetti.

Škoda že už toho vombata nemá! Naši domácí mazlíčci zdaleka nejsou tak exotičtí. Máme Cesmínu, velkou bílou kočku, která většinu dne prospí na houpací židli u kuchyňského sporáku, a Alfonse, matčina mexického naháče, který pořád ňafe, a když ho pan Hodgson vezme na pravidelnou procházku, celou dobu se třese.

Alfons se obvykle choulí na lenošce vedle matky v přijímacím pokoji a oba civějí do prázdna svýma korálkovýma očima. Je zvláštní, že se tomuhle pokoji říká přijímací , když tady nikoho nepřijímáme. Smí sem jen otec a já, jelikož už mě považují za slečnu. Ne že bych po tom kdovíjak toužila! Cítím se tu nepříjemně, přestože křesla jsou měkká a pohovky dobře odpérované a vypolstrované. I otec je zde celý nesvůj. Přesto si tady každý den odsedí půlhodinku po boku matky a dělá jí společnost.

10


Matka je churavá. Porod mé nejmladší sestry Phoebe jí podlomil zdraví a od té doby jen polehává. Phoebe je miláček všech. Je to kulatý růžolící knedlíček a má opravdu milou povahu – pořád se jen směje a culí. Naproti tomu matka je v poslední době bledá a nepřitažlivá jako kuchařčin vanilkový pudink. Po Phoebe hodně ztloustla a musela si objednat asi desatery nové šaty, přestože by podle mě stačilo, kdyby si nechala přešít ty staré. Matce na oblečení nesmírně záleží. Strašně ji rozčiluje, že já naopak na svůj zevnějšek vůbec nedbám.

„Vypadáš jako divoška, Rose! Jak tu můžeš chodit bosa jako nějaký pobuda? A česala ses dneska vůbec? Nemrač se tak na mě! Dělají se ti nehezké vrásky na čele. Je to tím, že máš pořád hlavu v knihách! Uvidíš, že nakonec ještě budeš muset nosit brýle jako nějaká nemožná stará panna.“

Já bych brýle nosila docela ráda. Představuji si, že bych v nich vypadala učeně. A navíc nevím, co je na starých pannách tak špatného. Slečna Raynerová je stará panna a vypadá naprosto spokojeně. Věčně si pobrukuje nějaké náboženské písně a cucá ovocné dropsy, a když děcka začnou pískat na své píšťalky, vesele si podupává do rytmu. Podle všeho jí vůbec nevadí, že má jen tři sukně a ty jsou všechny zašívané a záplatované, dokonce i ta její sváteční z černého hedvábí. Je to zkrátka šťastný člověk.

Matka je paní našeho domu, má za muže slavného malíře aktomu sedm dětí, krásný dům v Londýně a skříň plnou nových šatů, a přesto je pořád nešťastná.

Ke všemu dělá nešťastníky i ze všech kolem sebe, dokonce izotce, přestože ten se snaží její stížnosti ignorovat.

„Propána, Edwarde, kdy už přestaneš s těmi nudnými skicami drbanů z ulice? Koho zajímají nemastné neslané obrázky chudých dětí? Lituji, že jsi vůbec kdy začal ilustrovat ty protiv - né knížky Sarah Smithové. Ať si klidně dělá charitativní práci pro opuštěné dívky, ale nechápu, proč bys v tom měl figurovat i ty. Proč nezačneš znovu dělat pořádnou olejomalbu?“ utrhla se na něj nedávno.

„Moc se mi nechce,“ odpověděl otec škrobeně.

„Protože jsi přišel o tu svou slavnou múzu,“ řekla matka trochu nabroušeně. Otec dělával portréty slavné Louisy Mayhorneové.

11


Nejznámější je ten, na němž jí jedno ramínko černých večerních šatů s velkým výstřihem sklouzlo z perleťově bílého ramene. Tenkrát to způsobilo skandál, ale všichni souhlasili s tím, že je to krásný obraz. Louisa však o takovou slávu nejspíš neměla zájem, protože od té doby už otci modelem nestála. Škoda. Vždycky na mě mrkla a řekla mi „kotě“ – a jednou mi dala malou bonboniérku s růžovými fondánovými bonbony.

„Proč si nevezmeš nějakou slušnou zakázku na portrét? Pokud už tě unavuje londýnská společnost, mohl bys to zkusit ve Skotsku. Víš moc dobře, jakou radost by mému otci udělalo, kdyby tě mohl představit členům Caledonian Clubu,“ ryla do něj matka.

„Obávám se, že vousatí staří gentlemani ve vestách praskajících ve švech a v úzkých tartanových kalhotách by mě moc neinspirovali,“ odpověděl otec.

„Já bych řekla, že ve švech praskají hlavně jejich peněženky. Velice by nám pomohlo, kdyby ses i ty podílel na financování domácnosti,“ řekla kousavě mamá.

Chudák otec. To je ta potíž. On je totiž opravdu chudý. Svým uměním vydělá skutečně málo, zvlášť v poslední době. Žijeme sice v domě U Lvů, v jedné z nejhonosnějších budov v Kensingtonu, jenže ve skutečnosti patří matce, ne jemu. Ale ani matka se vlastně na financování domácnosti nepodílí. V životě nesáhla na práci. To moji prarodiče jsou hodně bohatí. Nesouhlasili s tím, aby si vzala mého otce, ale když pochopili, že ona je skálopevně rozhodnutá se za něj vdát, nesnesli představu, že by jejich jediné dítě žilo v nějakém zchátralém podkrovním pokojíku. Zaskřípali zuby a věnovali rodičům tenhle dům.

Potom jsme se narodili já a Rupert a prarodiče z nás navzdory všemu měli radost. Zvlášť kvůli tomu, že měli vnuka, který zdědí jejich obchod.

Jezdíme za nimi do jejich obrovského venkovského domu poblíž Dundee každý rok na Silvestra. Říkají mu Hogmanay a je to velká událost, při které se tančí, jí a pije – hodně se pije. Když odbije půlnoc, dědeček na zahradě odpálí ohňostroj. My vstane - me a díváme se z oken ložnice – ale Sebastian si zakrývá uši rukama a chudinka Beth se krčí v posteli.

12


Loni směl Rupert zůstat vzhůru a pomoct dědečkovi ohňostroj odpálit. Já jsem úplně stejně stará (když si odmyslím těch patnáct minut), ale k sirkám se nesmím ani přiblížit. Děda rád přednáší básničku o hloupé Pavlíně z dětské knížky Struwwelpeter . Úplně se vyžívá ve slovech: „Hoří jí ruce, vlasy, zástěra; hoří už celá, chuděra.“ Babička se na mě mračí a rezolutně vrtí hlavou. Je ještě přísnější než matka.

Babička vždycky vypadá, jako by cucala citron. Po citronu i voní, protože na sebe stříká spoustu citronové verbeny. Máme o tom s Rupertem takovou teorii. Děda se rád chová jako nějaký šlechtic, ale pravda je taková, že zbohatl díky svému obchodu. Vlastní největší jutařskou přádelnu v Dundee. Jednou jsme se tam směli jet podívat. Bylo to opravdu zajímavé. Továrna je nejhlučnějším místem na celém světě. Stroje dělají takový rámus, že se lidé mohou domlouvat jen posuňky, normálně mluvit se tam nedá. Ale nejhorší nebyl ten rámus. Byl to zápach .

Jutovník je rostlina, která se pěstuje v Indii. Na naší zahradě za domem máme spoustu všelijakých květin a keřů a některé z nich jsou také už zdálky cítit, ale je to sladká vůně . Nejkrásněji voní zimolez a jasmín. Nevím, jestli jutovník v zemi svého původu voní, nebo páchne (a neví to ani slečna Raynerová, protože není moc dobře informovaná navzdory tomu, že je guvernantka), ale když se zpracovává na pytle a osnovy pro koberce, páchne naprosto nechutně. Je to kyselý, zatuchlý a opravdu vydatný smrad, tak silný, že jsme s Rupertem ještě celý další den byli cítit.

Myslela jsem na dělníky, kteří v tomhle odporném zápachu musejí dřít dvanáct hodin denně. Patří mezi ně i dívky stejně staré jako já. To mě zahanbuje. V téhle přádelně kdysi pracovala i naše babička. Ne jako dělnice, ale za účetní přepážkou, kde každý pátek vydávala hnědé obálky se mzdou.

Tohle nám samozřejmě neřekla ona . Zatímco děda řešil nějaký problém s jedním z dělníků, jejich předák nás s Rupertem vzal na šálek čaje a kousek dortu s rozinkami a mandlemi, který je místní specialitou. Vyptával se nás na babičku a řekl nám, že ji znal ještě jako „mladou žábu, která tu pracovala“. Oba jsme sebou překvapením trhli, ale neměli jsme odvahu se

13


jí na to zeptat. Rupert soudil, že se babička tak hojně polévá silnou voňavkou, protože prostě chce krásně vonět.

Tolik se mi po Rupertovi stýská. Je to můj nejmilejší sourozenec. Vůbec si nejsme podobní, přestože jsme dvojčata (Rupert je pohledný kluk, kdežto já vůbec nejsem hezká), ovšem když jsme byli malí, otec nám říkal Tydlitek a Tydliták. Všude jsme chodili spolu a často jsme říkali to samé. Když se narodila naše sestra Beth, vůbec nás nezajímala. Nestáli jsme o dalšího parťáka do hry. Byli jsme samostatná jednotka.

Všechno se však začalo měnit tenhle poslední rok. Rupert najednou hodně vyrostl a stal se z něj tak trochu hejsek. Nechal si narůst delší vlasy a dost si zakládá na svém oblečení. Nejpyšnější je na svou brokátovou vestu a zoufale touží po kapesních hodinkách se zlatým řetízkem, které by v ní mohl nosit. Rodiče mu do školy nechali ušít speciální boty z jemné kůže s knoflíčky z černého gagátu.

Otec navrhoval, že by mu tam švec měl ještě přidělat speciál - ní ocelové kování na špičky. „Aby se s nimi dalo pořádně kopat,“ vysvětlil. „Bude to Rupertova tajná zbraň, až přijde na rvačku.“

„Tam žádné rvačky nebudou!“ tvrdila matka. „Tohle je škola pro mladé gentlemany!“

„Což znamená, že tam rvačky docela určitě budou,“ oponoval jí otec.

Mluvil naprosto sebejistě, protože i jeho poslali jako chlapce do Kilbourne. Nechtěl, aby Rupert kráčel v jeho stopách, dokonce ani s těmi okovanými botami.

„Soukromé internátní školy jsou strašné a ponižující, horší než vězení,“ tvrdil. I vězení zná z vlastní zkušenosti, protože jako mladík žil dost nespoutaným životem a po jednom pijáckém večírku strávil noc ve vězeňské cele. Má to být tajemství, ale já jsem ve skutečnosti docela pyšná na to, že můj otec byl jednou zločincem.

Ani matce nevadily otcovy výstřelky, když jako mladík cestoval Skotskem, aby maloval krajinky s horami a jezery. Na cestu si vydělával tak, že dělal portréty bohatých šlechticů nebo obchodníků. Dědeček si u něj také objednal portrét a otec pak namaloval i matku, dědečkovo jediné dítě. Bylo jí tenkrát sedmnáct

14


let a během té doby, co mu seděla modelem, se do sebe vášnivě zamilovali.

Ten matčin portrét teď visí v přijímacím pokoji. Je to šok, když člověk srovná tu něžnou růžolící dívku s rozzářenýma očima a důlky ve tvářích s ochablou, bledou a protivnou mátohou povalující se na lenošce.

Matka nechtěla otcovy argumenty vůbec poslouchat a trvala na tom, že její synové musejí získat pořádné vzdělání. Stejný názor měl i děda, přestože sám do internátní školy nechodil. A ten většinou mívá poslední slovo, jelikož je naším živitelem. Otec mu říká „náš chlebodárce“, ale jeho tón je spíš ironický než vděčný.

Den před nástupem do školy poslal dědeček Rupertovi své vlastní zlaté hodinky. Milovala jsem je. Když měl děda dobrou náladu, dovolil mi hrát si s jejich řetízkem a poslouchat jejich vytrvalé tikání. Vždycky jsem tajně doufala, že jednoho dne budou moje.

Místo toho nejspíš zdědím babiččiny perly, medailonek a sbír - ku skotských broží. Bohužel mi všechny připadají ohavné. Třeba je odkáže Beth, Clarrie nebo malé Phoebe. Já bych daleko raději dostala ty zlaté hodinky.

Počítala jsem s tím, že Rupertovi nedovolí, aby si je vzal do školy, protože jsou moc drahé. Plánovala jsem si, že se vždycky vplížím do jeho pokoje, budu si pohupovat hodinkami na zlatém řetízku u ucha a poslouchat jejich tiché tik-tak . Jenže Rupert začal rodiče přemlouvat, aby si je směl vzít s sebou.

„Neblázni, Ruperte,“ zavrtěl hlavou otec. „Tohle jsou nesmírně drahé hodinky s nevím kolika drahokamy, jak říkal dědeček. V té vřavě v Kilbourne určitě přijdou k úhoně.“

„Ale Rupert je má tak rád, viď že, miláčku?“ oponovala matka. „Musí si je vzít s sebou! Papá mu je dal, protože chtěl , aby si je vzal s sebou. Na ostatní chlapce to jistě udělá dojem.“

„Ostatní kluci budou Ruperta považovat za vejtahu,“ odpověděl otec. „Proč mě v téhle rodině nikdo neposlouchá, když jsem jediný, kdo má s internátní školou nějakou osobní zkušenost?“

„A potom kdo je tady vejtaha!“ řekla matka a zrůžověly jí tváře.

Otce se to dotklo. Co se týče vychloubání kvůli původu, je pravým opakem vejtahy. Dědeček s babičkou na něj zpočátku

15


shlíželi spatra, protože neměli nejmenší tušení, že je ze šlechtické rodiny. Myslím, že jeho bratranci a sestřenice mají dokonce nějaké šlechtické tituly. Jeho rodiče mají obrovskou venkovskou usedlost velkou jako palác. Když jsem byla malá, představovala jsem si ji jako obrázky v mých pohádkových knížkách: je vysoko na kopci, má spoustu věží a věžiček, v podkroví služebné spřádají ze slámy zlato a dole v podzemních chodbách kutají skřítci a hledají drahokamy. Nikdy jsem tam však nebyla avživotě jsem se nesetkala s nikým z otcových příbuzných. Je to už hodně dávno, co se s ním nadobro rozešli kvůli jeho prostopášnému životu v době studií.

V každém případě Rupert minulý týden odjel s kufrem, dřevěnou krabicí – a zlatými hodinkami na řetízku v kapse své brokátové vesty. Otec se ho ještě jednou snažil přesvědčit, že to není dobrý nápad, ale Rupert ho vůbec neposlouchal.

„Jaký to potom má význam, že mám krásné hodinky, když je nemůžu nosit, papá?“ namítal.

„Koukej, Ruperte, já jen chci, abys v té škole dobře zapadl mezi ostatní chlapce.“

„Nevím, proč kvůli tomu tolik naděláš. Nikdy jsem neměl nejmenší problém zapadnout mezi kluky z okolí,“ holedbal se Rupert.

Byla to pravda. Všichni kluci z okolních ulic se chtěli s Rupertem kamarádit. A dívky vlastně také. Když hrajeme v Kensingtonské zahradě kriket, všichni chtějí být v Rupertově družstvu. A on je pokaždé kapitán. Vždycky jsem byla velice pyšná na to, že je to můj bratr.

Moc se mi po něm stýská. Píšu mu každý den, jenže on mi ještě ani jednou neodepsal. Poslal jen krátkou zprávu rodičům, kam na konci připsal: P. S. Pozdravujte Rose a ostatní.

Chápete, nebyla to ani zpráva pro mě! Musím se o ni rozdělit s ostatními sourozenci. Měla jsem na krajíčku.

„Nedělej tyhle ošklivé obličeje, drahoušku,“ okřikla mě tenkrát matka. „Nemůžeš čekat, že ti Rupert bude posílat sáhodlouhé dopisy, když musí být příšerně zaneprázdněný úkoly, sportováním a novými kamarády.“

Otec mě odvedl stranou. „Maminka má určitě pravdu,“ řekl mi tiše. „Sám si vybavuji, jak jsem z Kilbourne posílal dopisy.

16


Byli jsme všichni namačkaní ve společenské místnosti, kde nebylo naprosto žádné soukromí. Směli jsme posílat rodičům jen krátké zprávy, a pokud by nějaký hoch napsal své sestře, všichni ostatní by si z něj utahovali a vysmívali se mu. Kluci k sobě dokážou být pěkně drsní, zvlášť když si připadají ztracení a nešťastní.“

„Myslíš si, že i Rupert se bude cítit ztracený a nešťastný?“ ze - ptala jsem se.

„Samozřejmě. Bude se mu hrozně stýskat. Zvlášť po tobě, Rose, protože pro něj tolik znamenáš,“ odpověděl otec.

„Aha! Opravdu si to myslíš?“

Tak jsem Rupertovi napsala ještě delší dopis, kde jsem mu vylíčila, jak moc se mi po něm stýská. Na zadní stranu lístku jsem se pokusila udělat portrét celé naší rodiny na zahradě. Byla to docela fuška, aby se mi tam všichni vešli. Matku jsem nakreslila, jak odpočívá na zahradním lehátku s Alfonsem na klíně, a otce na druhé straně, jak maluje. Nás děti jsem vyrovnala do řady podle věku a na místě, kam patřil Rupert, jsem nechala mezeru. Sebe jsem nakreslila, jak mávám, Beth s oblíbenou panenkou v náručí, Sebastiana s jeho myškou, Algieho s vyplazeným jazykem, Clarrie, jak plete věneček ze sedmikrásek, a chůvu, jak chová Phoebe. Sloužící jsem postavila do druhé řady: majordoma pana Hodgsona, kuchařku paní Harrisovou, komornou Edie, hospodyni Maggie, Jacka a služku Mary-Jane. Na strom jsem dokonce přimalovala Cesmínu.

Asi v polovině mě začala ukrutně bolet ruka, ale z lásky k bratrovi jsem pokračovala v práci. Potom jsem od otce vyškemrala obálku – velkou, aby se můj obrázek nepomačkal. Napsala jsem na ni Rupertovu adresu v Kilbourne a velkými písmeny na druhou stranu připsala: PŘÍSNĚ SOUKROMÉ A OSOBNÍ , aby si to nemohl přečíst žádný z kluků a nesmál se mu kvůli tomu.

17


2

C

O SE TÝČE VÁŽNÉHO malování, nedělám vůbec žádné

pokroky. Ten skicák sice nosím všude s sebou, aby to vy

padalo, že se zabývám malbou, ale stránky zůstávají prázdné.

Otec mě s ním viděl a usmál se. „Jak ti to jde, drahoušku?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Dobře, díky, papá,“ odpověděla jsem. Strašně nerada bych ho zklamala.

„Mohu se podívat?“ Natáhl ruku ke skicáku.

„Radši ne,“ zamumlala jsem.

„Neboj, já ti naprosto rozumím. Já si vlastně skici také raději nechávám pro sebe,“ utěšoval mě otec. „Ale aspoň tě to trochu rozptýlí a nestýská se ti tolik po Rupertovi, že?“

Pokrčila jsem rameny. „Trošku.“

Samozřejmě to nemá naprosto žádný účinek. Po Rupertovi se mi pořád moc stýská. Ale asi na tom není nic překvapivého. Za třináct let jsme nebyli jeden bez druhého ani den.

„Neměla byste se tomu tak poddávat, slečno Rose,“ napomínala mě chůva. „Takhle hloupě tesknit po panu Rupertovi! Člověk by si mohl myslet, že to je váš milej, a ne váš bratr.“

Chůva také kdysi měla milého – majordoma z jedné hodně

18


bohaté domácnosti. Chodil se jí dvořit každou neděli a byl prý hrozně rudý v obličeji, jako by se právě zuřivě vydrhl karbolovým mýdlem. Ale otcova matka jí musela ty nedělní vycházky zatrhnout, protože otec, jenž byl tenkrát ještě malý, jí v parku utekl a našli ho až za tmy. V té době byla chůva jediný člověk, kterého otec poslouchal.

Chůva je ovšem ve věku, kdy už si žádného milého určitě nenajde – pokud někdy nějakého vůbec měla. Hodně toho navykládá a občas ji podezřívám, že si vymýšlí, i když ten detail o rudém obličeji zní docela věrohodně. Chudák stará chůva. Až budeme dospělí, už rozhodně nebude schopná starat se o naše děti. Co s ní potom bude?

Zeptala jsem se jí, jestli má něco naspořeno. Odpověděla: „Do toho vám nic není, slečno Rose. Dámy nikdy nemluví o penězích. Proč neuděláte radost tatínkovi a nenamalujete něco?“

„Nakreslila bych Ruperta, kdyby tu byl,“ vzdychla jsem.

„A proč si tedy nevyberete jinýho bratra?“

„Namaluj mě !“ dožadoval se Algie.

„Ne, díky,“ odpálkovala jsem ho. „Komu by se chtělo kreslit takového ošklivého skřeta?“

Algie mě kopl. Pleskla jsem ho, on zavřískal a kousl mě. Skončil v dětském pokoji v koutě na hanbě. Mě poslali do mého pokoje, což mě rozzuřilo.

Ležela jsem na posteli a trucovala. Vtom jsem z chodby zaslechla tichý hlásek: „Montmorency! Pojď sem, Montmorency! Kde jsi , Montmorency?“

Otevřela jsem dveře. Chodbou se plížil můj prostřední bratr Sebastian, a jak upřeně zíral na zem, padaly mu dlouhé světlé vlasy do očí.

„Ty jsi zase pustil tu svou myš ven?“ zeptala jsem se ho.

„Když on v té kleci tak plakal a chtěl se pomazlit,“ vzdychl Sebastian. „Řekl jsem mu, že ho nesmím pouštět ven, ale on mě neposlouchal. Prosil jsem ho, aby byl hodný a neutíkal, a myslel jsem, že mi to slíbil, ale když jsem otevřel klec, vyskočil mi z rukou a vyběhl ze dveří dřív, než jsem ho mohl chytit. Teď se bojím, že ho Cesmína uvidí a nebude vědět, že patří do rodiny.“

„Cesmína nahoru skoro nikdy nechodí. Je moc tlustá a líná

19


na to, aby se honila za Montmorencym,“ utěšovala jsem ho a doufala, že je to pravda.

Nakonec jsem se také zapojila do lovu bratrovy myši. Naštěstí Montmorency neutekl moc daleko. Našli jsme ho, jak se schovává za tlustými sametovými závěsy u okna. Rychle jsem ho chytila a odnesli jsme ho zpátky do klece.

„Ty jsi opravdová hrdinka,“ prohlásil Sebastian. „Jsme ti moc vděční, viď, Montmorency?“

„Jsi mi tak vděčný, že bys vydržel chvilku sedět, abych tě mohla nakreslit?“ zeptala jsem se.

„No, mohl bych to zkusit,“ souhlasil Sebastian a posadil se.

Tolik jsem se snažila, ale nešlo mi to. Sebastian vypadal spíš jako moje sestra než jako můj bratr. Je ovšem pravda, že tak působí i ve skutečnosti.

Věděla jsem, že otci by se moje práce nelíbila, přestože nebyl nijak nakřivo a ruce i nohy měl správně dlouhé. Otec je pyšný na to, že je tak svobodomyslný a nekonvenční, a vůbec mu nezáleží na tom, že ho jeho rodina odsoudila – ale co se týče nás dětí, dokáže být docela nekompromisní.

„Chci, abyste se vyjadřovaly s naprostou svobodou, děťátka,“ říká nám s oblibou, ale v praxi to znamená maximálně to, že nechá Algieho a Clarrie řádit. Neznamená to, že by například Sebastianovi dovolil dát si stuhu do vlasů nebo obléknout si Clarriinu zástěrku, kdyby ho to napadlo. A v žádném případě to neznamená, že by mě nechal chodit v kalhotách a polobotkách nebo by mě poslal do pořádné školy, jako chodí Rupert.

„Copak ty nechceš , abych byla vzdělaná, papá?“ zeptala jsem se ho včera večer podrážděně.

„Ale jistěže chci! Proto přece zaměstnávám slavnou slečnu Raynerovou,“ odpověděl.

Vzdychla jsem. Když mi bylo tolik co Clarrie, slečna Raynerová mi připadala jako zlatý důl informací. Dozvěděla jsem se všechno o divokých šelmách žijících v Africe, o královně Alžbětě, o tom, jak se housenka promění v motýla. S napětím jsem poslouchala vyprávění o Noemově arše, o Mojžíšovi a hořícím keři a o Danielovi ve lví jámě. Napsala jsem několik vlastních příběhů: „Den v životě jedné pence“, „O červenčině hnízdečku“

20


a „O zlobivém štěňátku“ (ty názvy mi poradila slečna Raynerová). Sčítala jsem a odčítala, násobila a dělila a radovala jsem se nad jedničkami a hvězdičkami ve svém sešitě.

Slečna Raynerová mě neustále chválila, což muselo mé sourozence rozčilovat, zvlášť Ruperta. Je moc chytrý, ale zbrklý a nedbalý, takže často dělá chyby. Přemýšlím, jak mu to asi jde v nové škole. Určitě bude chtít být nejlepší ze třídy.

Já jsem nejlepší ze třídy slečny Raynerové, ale když je teď Rupert pryč, nemám žádnou konkurenci. Sebastian, Algie a Clarrie jsou všichni mnohem mladší než já. A Beth se vyučování vůbec nezúčastňuje. Obyčejně sedí v koutě a počítá si. Žije ve svém vlastním světě.

Chudinka Beth. Nevím, jak bych svou sestru nejlépe popsala. Osobně si myslím, že je moc chytrá, ale matka tvrdí, že je zaostalá.

Otec nesnáší, když říká tohle slovo. „Beth je zkrátka nádherně a pozoruhodně svá,“ oponuje jí vždycky.

Moc se snaží ji rozveselit. Čte jí a pořád jí nosí dárečky. Jenže Beth stejně často pláče. A mívá hrozné záchvaty vzteku, přestože je jí deset. Chůva už se ji dávno nesnaží utišit, protože Beth se prostě vrhne na zem, křičí a kope nohama.

Nikdy nedokážu poznat, jestli Beth zlobí schválně, nebo za to nemůže. Vlastně ji pořádně neznám tak jako své ostatní sourozence. Vím samozřejmě, jak vypadá, a vím, co ji rozčiluje a vyvolá to její záchvat, a vím, co má ráda (panenky, blýskavé věci, počítání, houpání a opakování toho, co říkáme my) i všechno, co ráda nemá (je toho moc na to, abych to vypočítávala). Jen zkrát - ka nevím, jaká je uvnitř . Má krásný obličej s velkýma mod rýma očima a dlouhými tmavými lesklými vlasy, a když je zticha, je moc hezká. Jenomže ona obyčejně křičí nebo se vzpouzí nebo se krčí v koutě se skloněnou hlavou a zavřenýma očima a odmítá komunikovat.

Otec je její oblíbenec. Matku nemá ráda. Obávám se, že nemá ráda ani chůvu. A připadá mi, že zrovna tak nestojí o své sourozence, dokonce ani o malou Phoebe. Čas od času ji dokáže trochu okouzlit Rupert. Nikomu z nás nedovolí se jí do tk nout, jenom Rupertovi dovolí hrát s ní „vařila myšička

21


kašičku“, a když ji polechtá, zkroutí se a vyprskne smíchy. Nikdy jindy se nesměje.

Přemýšlela jsem, jestli se jí stýská po Rupertovi tolik jako mně, a vydala jsem se za ní, abych zjistila, má-li náladu si se mnou o tom povídat. Když jsem otevřela dveře dětského pokoje, hned vzhlédla a zatleskala.

„To jsem jen já, Rose,“ řekla jsem, protože nejspíš doufala, že je to Rupert.

„Rose. Rose, Rose, Rose!“

„No né, tady někdo dostal hezký přivítání,“ řekla chůva. „Ale nesmíte se tak rozrušovat, děvenko.“

S obavami se na Beth usmála. Chůva byla vždycky pyšná na to, jak nás všechny zvládla vychovat. Dokáže usměrnit dokonce i Algieho. Jenže Beth nad ní neustále vítězí.

„Takovýhle děcko jsem ještě neviděla,“ stěžuje si často. „Žádný rozumný argumenty na ni neplatěj. Netušila jsem, že se ve svým věku budu ještě muset mordovat s tak náročným dítětem. Zahanbuje mě, že mi léta mý praxe nejsou vůbec k ničemu. Neodvažuju se ji ani vzít ven, aby nedostala jeden z těch svejch amoků před lidma.“

V dětském pokoji mívá Beth záchvaty docela často. Nechce se s nikým o nic dělit a neumí si s druhými hrát. Zabaví všechny kostky pro sebe a nestaví si hrad, řadu domečků nebo město – staví z nich věž tak, že jednoduše pokládá jednu kostku na druhou. Dělá to s obrovskou péčí a mumlá si při tom: „Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset.“ Dělá to tak veledůležitě, že docela chápu, proč je Algie často v pokušení jí tu věž zbořit. V pokušení, kterému občas neodolá.

Staví ráda věže i z knížek, přestože to má přísně zakázáno. Když totiž spadnou, hřbety se lámou a stránky se vytrhávají. A nejenže z nich staví věže. Ona si v nich i čte. Dlouho jsem si myslela, že si na to jen hraje. Slečna Raynerová dávno vzdala snahu ji něco naučit, protože při vyučování hrozně vyrušovala. Když jsem však jednou večer přišla do dětského pokoje, našla jsem ji, jak tam sedí na zemi v tureckém sedu a čte si Poutníkovu cestu . Opravdu ji četla. Ukazovala si řádky a tiše mumlala.

Byla tím tak pohlcena, že ani nezaregistrovala můj příchod.

22


To mě udivilo. Já jsem plynule četla asi od svých čtyř a půl roku a dnes čtu i knížky pro dospělé, ale Poutníkova cesta je pro mě příliš náročná. Přečtu vždycky nanejvýš jednu či dvě stránky. Moc se mi však líbí ty zvláštní ilustrace a s oblibou jsem studovala mapy Kristiánovy cesty.

Žasla jsem, že moje zvláštní sestra ten příběh chápala. Možná se jí líbil název Město zkázy. V našem domě bývá často příčinou nějaké zkázy právě ona – a taky často uvázne v Bažině malomyslnosti.

Klekla jsem si vedle ní na kobereček.

„Říkala jsem si, jestli se ti nestýská po Rupertovi, Beth,“ začala jsem.

„Rupert.“ Beth se zatvářila sklíčeně.

„Mně se po něm taky moc stýská. Je teď ve škole, vzpomínáš?“

„Ve škole, vzpomínáš,“ zopakovala.

„Škoda že já nemůžu chodit do školy,“ vzdychla jsem.

„Chodit do školy,“ řekla Beth, jako by tam i ona sama chtěla chodit.

„Je to nespravedlivé. Nemůžeme za to, že jsme holky, že ne?“

„Že ne,“ papouškovala Beth.

„Zajímalo by mě, jestli mi opravdu rozumíš, nebo jen opakuješ, co říkám.“ Natáhla jsem ruku a jemně ji zatahala za dlouhé lesklé vlasy.

Nedošlo mi, že to bude považovat za dotek a začne sténat a otřásat se odporem.

„Ale ne! Promiň. Prosím tě, nezačínej. Nesmíš dostat záchvat, protože se chůva bude zlobit,“ přemlouvala jsem ji.

„Chůva bude zlobit,“ opakovala Beth truchlivě.

„Ale za to můžeš ty, Beth! Proč tě vždycky všechno tak vykolejí?“

„Všechno tak vykolejí.“ Beth se podívala na své ruce, začala si je olizovat a tiše počítat. Snažila jsem se přijít na to, co dělá.

„Ty se chceš umýt jako Cesmína?“ napadlo mě.

„Jako Cesmína,“ souhlasila Beth. Vstala a došla ke své řadě panenek, pečlivě uspořádaných na okenní římse, a začala i jim olizovat porcelánové prsty. Seděly seřazené od té nejmenší palcové z domku pro panenky až k velké Marianne, která kdysi

23


patřila mně. Už dávno jsem si s panenkami nehrála, ale při pohledu na Marianniny blonďaté lokýnky a modré oči mě přepadla nostalgie. Vždycky jsem ji nejdřív položila, aby se jí oči s tichým cvaknutím zavřely, a pak jsem ji posadila, aby je otevřela a usmála se na mě.

„Moje milovaná Marianne,“ řekla jsem a přistoupila k oknu. Vybavilo se mi, že byla tenkrát skoro stejně velká jako já. Tahala jsem ji všude za sebou, takže vláčela nožičky po zemi. Teď jsem ji klidně mohla zvednout a pochovat.

„Ne!“ vykřikla Beth, protože jsem panenkou pohnula. „Ne, ne, ne!“ To bylo jediné slovo, které používala sama od sebe.

„Neprovokujte ji, slečno Rose,“ okřikla mě chůva.

Ignorovala jsem ji. Připadalo mi, že dnes vycházím s Beth úplně báječně. „Myslím, že Marianne je z toho věčného sezení na parapetu celá ztuhlá. Chtěla by se trochu projít.“ Začala jsem panence pohybovat nohama, abych jí to předvedla. Doufala jsem, že se jí to bude líbit, jenže Beth to naopak ještě víc rozčílilo.

„Ne, ne, ne!“ zakřičela a snažila se mi panenku vyškubnout.

„Prosím tě, Beth!“ Začala jsem se s ní o pannu přetahovat. „Pozor! Ať nespadne, nebo –“

A vtom se to stalo. Marianne nám upadla, bouchla se do hlavy – a zmizely jí oči . Zapadly někam do hlubin její porcelánové hlavy a tam zachřestily. V obličeji po nich zbyly jen dvě strašidelné temné díry.

Beth zaječela. A ječela a ječela a já jsem ji nedokázala uklidnit. Neutišila ji ani chůva, ani Edie, ani Maggie. Matka nemohla přijít, protože měla návštěvu – lady Mirabelle Robsonovou. Je to zvědavá vousatá stará dáma se žlutýma kozíma očima, ale matka ji má ráda prostě proto, že je to lady.

Zavolaly místo toho otce. Strčil Marianne do skříně, aby ji Beth neviděla, a pak se ji snažil uchlácholit, ale ona se kroutila a kopala. Oči měla zavřené a ústa zkřivená do obdélníku.

„Jemináčku, to je nadělení,“ vzdychla chůva. „Vy budete vážně moje smrt, slečno Beth. Už jsem na ty vaše naschvály moc stará. Pro slitování Boží, přestaňte už vřískat, slečno Beth!“

Ale Beth nepřestala ani pro slitování Boží. Čím víc jsme se ji

24


já, chůva a otec snažili uklidnit, tím víc křičela. Potom se objevila Edie se vzkazem od matky, že mám přijít do přijímacího pokoje. Lady Robsonová už byla pryč. Matka měla zatažené závěsy a ležela na lenošce s kapesníkem nasáklým kolínskou na čele. V tom šeru jsem ji moc dobře neviděla, ale zlost v její tváři se přehlédnout nedala.

„Edie mi řekla, co se stalo. Jak jsi mohla Beth tak rozčílit? Svou nešikovností jsi tu krásnou francouzskou panenku zničila!“ nařkla mě.

„Já jsem ji nechtěla rozčílit! Hezky jsme si spolu povídaly, než jsem se dotkla její panenky. Chtěla jsem ji pobavit, ale nedopadlo to dobře. S tou panenkou mě to opravdu mrzí – vždyť byla i moje a měla jsem ji moc ráda. Možná bychom jí mohli zavázat oči. Vypadala by jako ten obraz Naděje od Wattse,“ napadlo mě. Otec mě jednou vzal na výstavu, kde jsem ho viděla. Připadl mi trochu hrůzostrašný, ale dělala jsem, že se mi líbí. „Prosím, nezlob se tolik, mamá.“ Chtěla jsem ji uklidnit, ale všechno, co jsem řekla, ji ještě víc podráždilo.

„Nemluv se mnou tímhle povýšeným tónem, Rose! Byla bych ráda, kdyby ses konečně poučila a Beth se na sto honů vyhýbala. Vždycky ji rozčílíš. A dnes to bylo obzvlášť nepříjemné a trapné, když tu byla lady Robsonová. A přitom jsem doufala, že tě pozve k nim na návštěvu, aby ses seznámila s její vnučkou. Musíš si najít nějaké slušné kamarádky, Rose. Tak dobře se to vyvíjelo, než Beth spustila ten příšerný řev. Nevěděla jsem, kam s očima. ,Co je to za sirénu?‘ zeptala se. Přesně takhle to řekla. A teď o tom incidentu určitě poví všem svým známým z lepší společnosti a ti si o mně budou myslet, že jsem hrozná matka, když mám tak nezvladatelné dítě.“ Otřela si zpocené čelo.

„Co je nám po nějaké staré koze, jako je lady Robsonová!“ plácla jsem bez rozmyslu.

Poslala mě do postele, ačkoli už jsem na takové tresty pro malé děti stará. Navíc bylo teprve odpoledne. Řekla jsem si, že je mi to jedno. Dlouho jsem si četla, až z toho i mě začala bolet hlava, a pak jsem si prohlížela otcovu knihu o dílech velkých mistrů. Mistrů . Proč nejsou žádné mistryně ?

Nesměla jsem přijít ani na večeři. Chůva mi místo toho přinesla

25


misku s mlékem a nalámaným chlebem – tím mě také trestali jako děcko – a pohoršeně nade mnou mlaskla.

„Chudinka Beth!“ zamračila se na mě. „Byla v hrozným stavu. Bála jsem se, že ji zase chytne ten její psotník. A obávám se, že ještě není úplně vyhráno.“

Ležela jsem v posteli a trápila se. Když se setmělo, otec mi přišel dát dobrou noc.

„Já jsem nechtěla Beth rozčílit, papá,“ řekla jsem nešťastně.

„Já vím, že ne, broučku.“

„Ale bude zase v pořádku, viď?“

„Jistěže bude v pořádku, hlupáčku.“

„Matka mi za to vynadala. Říkala, že ji vždycky rozčílím .“

„Mamince teď není moc dobře.“

„Ty se jí pořád zastáváš, papá.“

„To je moje povinnost. Jsem pravý anglický gentleman,“ odpověděl, postavil se a poklepal si na prsa. „Stojím za svou ženou a svými dětmi.“ A srazil podpatky.

„Ale papá. Ty ze všeho uděláš legraci.“

Chytil mě jemně za bradu. „Možná by sis taky měla dopřát víc legrace. Bereš život až příliš vážně. Chtěl bych, abys byla šťastnější.“

„Já někdy jsem šťastná. Jen se mi teď hrozně stýská po Rupertovi.“

„Všem se nám stýská.“

„I Beth se po něm stýská. Papá, slib mi, že nebude mít záchvat.“

„Určitě ne.“

„Je smutná kvůli chudince Marianne. Asi bychom ji měli nechat zavřenou ve skříni, když teď vypadá tak hrůzostrašně.“

„Zítra ji vezmu do nemocnice pro panenky,“ řekl otec.

„Něco takového opravdu existuje, nebo je to další legrace?“

„Existuje. A mám tušení, že dokážou Marianne úplně vyléčit. Pokud tam bude muset zůstat moc dlouho, možná se poohlédnu po nějaké jiné panence, která by Beth zatím dělala společnost.“

„Ty ji tak rozmazluješ, papá! Vlastně nás rozmazluješ všechny.“ Pohlédla jsem na něj. Ve světle svíčky nebylo moc

dobře vidět, ale připadal mi hodně unavený a ustaraný. Vyba

vily se mi všechny ty historky z dob jeho mládí. „Nepřeješ si

26


někdy, abys byl pořád ještě svobodný, mohl si malovat, jak se ti zlíbí, a neměl jedinou starost na světě?“

Otec se zasněně usmál. „A co bych dělal s tebou a se všemi tvými sourozenci? Strčil vás do skříně k Marianne? Běž už spát, drahoušku.“

„Říkám si, že bych mohla jít za Beth – omluvit se jí a dát jí dobrou noc,“ napadlo mě.

Otec chvíli přemýšlel. „Raději ne. Nechceme ji přece vzbudit, pokud už ji chůva dala spát.“

„To asi ne,“ uznala jsem. Snažila jsem se usnout, ale stále jsem musela myslet na Beth. A dlouho potom, co šli rodiče spát, jsem se vyplížila ze svého pokoje, prošla po špičkách chodbou a tiše vstoupila do dětského pokoje. Sebastian, Algie a Clarrie leželi ve svých postýlkách a chůva hlučně chrápala. Na konci v rohu byla postel, na níž spala Beth.

Naklonila jsem se nad ni a chvíli si ji ve tmě prohlížela. Hlavu měla zabořenou do polštáře a vlasy spletené do copu, který jí jako had ovíjel ramena. Zadržela jsem dech, protože má hodně lehké spaní. Naslouchala jsem jejímu dechu. Byl tichý a pravidelný a mně se ulevilo.

Natáhla jsem ruku a zlehka ji pohladila po rameni. To byla jediná příležitost, kdy jsem se jí mohla dotknout. Pohnula se. Kousla jsem se do rtu – ale nevzbudila se.

„Dobrou noc,“ zašeptala jsem. Beth něco zamumlala ze spaní, jako by mi i ona přála dobrou noc.

27


3

B

ETH MÁ NOVOU CHŮVU. Přišla k nám na doporučení

lady Robsonové.

„Moje snacha měla menší problémy s mým třetím vnukem Marmadukem. Byl tak paličatý, až jsem myslela, že jeho ducha nikdy nezlomíme. Vzala jsem to do svých rukou a najala jsem jednu úžasnou kvalifikovanou zdravotní sestru – a během několika týdnů jsme mohli vidět, jaká se s tím chlapečkem stala změna. Najednou z něj bylo klidné a po - slušné dítě. Chůvu Buddovou vám velice doporučuji, paní Riversová. Uvidíte, že si s vaší problematickou dceruškou poradí, to vám slibuji. Má velice dobré doporučení,“ tvrdila matce.

„Mně stačí doporučení od vás, drahá lady Robsonová,“ řekla matka podlézavě.

Dostala na chůvu Buddovou kontakt a ta přišla okamžitě. Mně se nelíbí, ani co by se za nehet vešlo. A k tomu mám výčitky svědomí. Můžu za to já, že se Beth tak rozčílila, když tu byla lady Robsonová. Chůva Buddová je hubená a tvrdá jako okapová roura, přestože se snaží působit dojmem něžné a pros - té ženy, která miluje děti. O své svěřenkyni mluví jako o „mé

28


drahé malé Beth“. Pochybuji, že jí na to Beth skočila. Ošálit se nedala ani naše stará chůva.

„Jděte mi s tou vaší chůvou Buddovou k šípku! Co ona nadělá řečí o tom, jak je ,kvalifikovaná‘! Mně je ten její certifikát ukradenej. A nedovolím, aby bila mou Beth. Nestrpím, aby kterýkoli z mejch dětí dostalo výprask.“

Zatím to vypadá, že chůva Buddová se Beth ani nedotkla. Nezvyšuje na ni hlas. Přitom se Bethino chování začalo zlepšovat. Nechápu, jak to dokázala. Trvala na tom, že musí mít se svou svěřenkyní samostatnou místnost, takže teď spolu obývají velký zelený pokoj pro hosty. Chůva Buddová prý potřebuje klid na to, aby mohla s Beth pracovat.

Hrozně mi vadí, že se s Beth nemůžu vídat, kdy chci. Když jsem poprvé vtrhla do jejich pokoje bez zaklepání, Buddová mi vynadala.

„Ale no tak, slečno Rose. Nepřeji si, abyste rušila mou slečnu Beth,“ řekla mi sladkým sirupovým hlasem. „Potřebuje si trochu odpočinout. Běžte si po svých.“

Odmítla jsem jít si po svých. Beth mi dělala starosti. Když jsem s ní mluvila, skoro se nepohnula. Hýbala víčky a něco mumlala, ale nebyla úplně vzhůru.

„Myslím, že jste ji včera moc vyčerpala,“ obvinila jsem chůvu.

„Spánek je přírodním lékem, slečno Rose. Slečna Beth potřebuje co nejvíc odpočívat. Polovina jejích obtíží je způsobena tím, že je jednoduše přetažená . A teď už utíkejte a nesnažte se mě učit moje řemeslo. Jsem kvalifikovaná zdravotní sestra, to přece víte.“ Kývla hlavou směrem k certifikátu, který si tu pověsila na zeď.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Šla jsem se poradit se starou chůvou.

„Tady jste, slečno Rose! Propáníčka, vždyť ještě nejste ani učesaná! Slečna Raynerová už je v učebně. Pospěšte si. A koukněte se na ty zablácený boty! Zapomněla jste je dát Jackovi vyčistit.“

„Boty teď nejsou důležité. Chůvo, Beth ještě pořád spí a chůva Buddová ji nechce vzbudit. Nemyslíte si, že už by to měla udělat?“

29


„Já jsem pyšná na to, že jsem svoje děťátka měla vždycky umytý a oblečený do osmi hodin,“ odpověděla. „Ale ta namyšlená madam Buddová má očividně jiný zvyklosti. Nejspíš je jí to jedno. A to mi ještě předhazuje, že Robsonovic děti mají daleko lepší péči!“

„Prosím, pojďte se mnou Beth vzbudit, chůvo.“

„No, zkusíme to,“ souhlasila. „Ale chůva Buddová mi nepoděkuje za to, že ji vyrušuju.“

Vydaly jsme se společně do pokoje pro hosty. Chůva s sebou nesla i malou Phoebe.

„Copak to je? Další návštěvníci?“ zamračila se Buddová. „Buďte zticha! Nechci, aby se moje malá pacientka vzbudila dřív, než bude připravená. Potřebuje svůj spánek pro krásu.“

„Ukažte mi moji Beth,“ nedala se zastrašit chůva. Snažila se ji zatřepáním probudit, ale Beth jen ospale zasténala.

„Pro Krista Pána, přestaňte mi ji budit!“ rozčílila se Buddová.

„Připadá mi úplně schvácená,“ pokračovala chůva. Natáhla ruku a dotkla se Bethina čela. „Mohla by mít horečku.“

Phoebe začala fňukat a dožadovat se svého mlíčka.

„Nesmysl. Je jí jen horko z toho, jak je přikrytá peřinou,“ odpálkovala ji Buddová. „Já být vámi, raději se starám o své vlastní svěřence. Za slečnu Beth už nemáte žádnou zodpovědnost. Vy jste ji přece nezvládala, není to tak?“

Beth zasténala a přitáhla si kolena k bradě, jako by i ve spánku vnímala to nepřátelské ovzduší.

„Prosím vás, nehádejte se. Rozrušujete Beth,“ řekla jsem jim.

Ony se místo toho vrhly na mě. Prý se mám starat o sebe. Zpucovaly mě a poslaly do učebny.

Dopolední vyučování slečny Raynerové mi připadalo ještě suchopárnější než jindy. Měla jsem napsat „Příhody králíka Karlíka“ a pak se prokousat dvěma stránkami příkladů na dělení.

„Příhody králíka Karlíka , slečno Raynerová? Je mi třináct let! A dělení jsem ovládala už v osmi letech.“

Nervózně na mě zamrkala, ale za prostořekost mi nevynadala. „Máš pravdu, Rose,“ uznala. „Moc mě to mrzí, drahoušku. Připravím ti nějakou vhodnější práci.“

Navrhla, že mám napsat esej na téma „Povinnosti mladé

30


dámy“, a pak mi dala za úkol sčítat položky na vymyšlených stránkách „domácího účetnictví“, což bylo obojí neuvěřitelně nudné. To už by asi bylo lepší psát „Příhody králíka Karlíka“.

Nové úkoly jsem bohužel nebrala příliš vážně. Napsala jsem, že jelikož mají mladé dámy tolik únavných povinností, měly by neprodleně odhodit šaty a zástěry, obléknout si kalhoty, sbalit si svých pět švestek a jít hledat štěstí do světa. Pročetla jsem si všechny vymyšlené účtenky za dva a tři čtvrti yardu modré stuhy po pěti pencích za yard a tucet a půl žlutých růží po půlpenci za květ a napsala jsem, že kupovat stuhy je zbytečné a že pampelišky jsou hezčí než růže a dají se natrhat na každé louce zadarmo.

Slečna Raynerová vzdychla. „Dnes moc nespolupracuješ, drahoušku,“ řekla smutně.

„Promiňte. Nechtěla jsem na vás být ošklivá, slečno Raynerová. Jsem prostě nešťastná z toho, že Rupert je teď ve škole, a já ne. Připadám si odstrčená. Takhle zůstanu trčet doma navždycky,“ postěžovala jsem si. Měla jsem v krku knedlík a slzy na krajíčku.

„Úplně chápu, jak se cítíš, Rose.“ Slečna Raynerová pohlédla na mladší sourozence, kteří teď malovali obrázky králíčků. Sebastianovi seděla na rameni jeho myš a okusovala kousek sýra, který pro ni ukradl v kuchyni. Když slečna Raynerová zjistila, že jsou všichni zaměstnaní, sedla si na pohovku a naznačila mi, že se mám posadit vedle ní. Udělala jsem to, přestože je pohovka tak nepohodlná. Původně byla v přijímacím pokoji, ale jelikož na ní Algie tak často skákal, je úplně prověšená.

Slečna Raynerová mě pohladila po ruce. „Ale no tak, Rose. Jistěže se ti stýská po Rupertovi. Všem se nám stýská, protože je to milý hoch. Ale nesmíš si myslet, že tvůj život skončil! Propáníčka, vždyť teprve začíná! Za rok za dva ti rodiče seženou učitele, který tě naučí nějaký cizí jazyk a bude ti dávat hodiny zpěvu a hry na klavír, aby ses ještě víc zdokonalila. A než se naděješ, bude ti sedmnáct, budeš představena u dvora a pak, můj Bože, prožiješ krásné časy, kdy budeš chodit v nádherných šatech na plesy a budeš se seznamovat s mladými šviháckými gentlemany.“ Oči se jí při té představě úplně rozzářily.

31


Přemýšlela jsem, jestli slečna Raynerová někdy sama toužila po plesech a mladých gentlemanech. Pro ni by ale tenkrát nebylo možné chodit na plesy – pocházela totiž z chudé rodiny. Měla staré rodiče, a když zemřeli, musela se začít živit jako guvernantka. Určitě bych s ní neměnila. Jaká to musí být hrůza mít každý den na starost Algieho! I Clarrie dokáže být pěkně protivná a Sebastian je navzdory své klidné povaze dost náročný. A samozřejmě jsem tu ještě já, otravná holka, která bloumá po domě a proti všemu se nesměle bouří.

„Promiňte, slečno Raynerová,“ omlouvala jsem se. „Já vím, že vám musím připadat sobecká a rozmazlená.“

„Ale vůbec ne, drahoušku,“ tvrdila ta dobrá duše. „Jen se teď z pochopitelných důvodů cítíš osamělá. Mladší sourozenci jsou o moc mladší než ty a chudinka Beth ti nedokáže dělat společnost, přestože věkem jste si blízké.“

„Dělám si o Beth velké starosti, slečno Raynerová,“ svěřila jsem se jí.

„I já si dělám starosti,“ souhlasila. „Připadám si neschopná, že jsem ji nedokázala učit. Jenomže já jsem si s tou chudinkou už nevěděla rady. Bohu díky, že teď má náležitou a odbornou péči.“

„Mně právě nepřipadá, že by o ni chůva Buddová pečovala náležitě. Ani ji nepovažuju za odbornici,“ řekla jsem. „Přitom o ní všichni mluví, jako by to byla samotná Florence Nightingalová.“ Nedávno jsem četla o tom, co všechno Florence Nightingalová dokázala během krymské války. To byla žena, která neposedávala doma a nevyplňovala svůj prázdný život plesy a parádními šaty! „Slečno Raynerová, myslíte si, že mám vhodné vlastnosti na to, abych se stala průkopnickou zdravotní ses - trou? Nebo dokonce lékařkou?“

„Jemináčku, drahoušku, s tímhle nápadem by asi vaše maminka nesouhlasila!“

„Ale otec by mohl souhlasit – přestože by byl radši, kdyby ze mě byla malířka. Jenže já nevím, jestli k tomu mám sklony a vlohy. Myslím, že bych nevydržela celé dny trčet v ateliéru a malovat jeden portrét. Přitom by bylo krásné umět malovat jako lady Butlerová.“

„A kdo to je, drahoušku? Nějaká matčina přítelkyně?“

32


„Ne, to ne. Je to opravdová malířka. Otec mě jednou vzal do Královské akademie a ukázal mi jeden její úžasný obraz. Je obrovský a jsou na něm vojáci a koně. Připadalo mi, jako by koně mohli každou chvíli vyskočit z plátna a podupat nás! Lady Butlerová se specializuje na vojenské bitvy. To by se líbilo i mně. Bylo by to ohromně vzrušující!“

„Já si myslím, že to není moc dobrý nápad,“ mírnila moje nadšení slečna Raynerová. „Nepřipadá mi to jako vhodné téma pro malířku.“

Nevšímala jsem si jí. Je moc milá, ale co se týče umění a několika dalších oborů, není moc dobře informovaná. Zbytek dopoledne jsem trávila pokusy nakreslit vojáka na koni. Byla to ztráta času. Nedokážu vytvořit přesvědčivě vypadajícího vojáka. I když jim udělám kníry a hodně široká ramena, pořád vypadají jako dívky. A s koňmi je to ještě horší. Tak především mají divné nohy. Musí být tak matoucí mít čtyři. Jak to dělají, aby se jim nerozběhly na různé strany? A jsem si celkem jistá, že kolena zadních nohou se jim ohýbají nějak špatně, ale nedokážu přesně říct jak . Otec má pravdu. Musím dělat skici podle skutečnosti.

Poprosila jsem tedy chůvu, jestli bychom nemohli jít do Hyde Parku, až se děti po obědě vyspí. „Chtěla bych jít do Rotten Row a dívat se, jak tam lidé jezdí na koních. Dětem by se to moc líbilo a já bych mohla kreslit,“ vysvětlila jsem.

„To nemyslíte vážně, slečno Rose. Je to moc daleko, zvlášť pro slečnu Clarrie. A troufám si říct, že to bude náročný i pro pana Sebastiana – to dítě vůbec nemá výdrž. A já jsem ten chudák, co by musel celou cestu vézt slečnu Phoebe v kočárku, a to mě dnes obzvlášť bolej nohy,“ protestovala chůva.

„Kočárek můžu vézt já – vůbec by mi to nevadilo. Vlastně byste ani nemusela chodit s námi. Já se postarám o děti a vy si můžete dát nohy nahoru a krásně si odpočinout. Procházka udělá Sebastianovi dobře – mohly by mu trochu zčervenat tváře. Pokud se unaví Clarrie, strčím ji do kočárku k Phoebe a povezu je obě. A vy i já dobře víme, že Algie se nikdy, ale nikdy neunaví.

A potřebuje se trochu hýbat, začíná být až moc baculatý,“ sna

žila jsem se ji přesvědčit.

Chůva však trvala na tom, že musíme jít na svou obvyklou

33


procházku – po ulici do růžové zahrady, kolem rybníčka a zase zpátky. Na téhle procházce už jsem byla tisíckrát . Ušla bych to i poslepu.

Nakonec vyrazila na procházku jen s mými mladšími sourozenci a já jsem zůstala doma. Posadila jsem se na okenní sedadlo na schodišti se skicákem na klíně a tužkami v kapse. Otec byl někde venku, matka ležela v přijímacím pokoji, chůva Buddová byla nahoře s Beth a ostatní služebnictvo pracovalo dole v přízemí. Dům se zdál být úplně tichý, jen v hale tikaly staré hodiny po dědečkovi.

Poslouchala jsem to pravidelné tikání a snažila se s ním sladit dech. Připadalo mi, že ke mně promlouvají. Připrav se! Vyraz ven! Utíkej!

Tak jsem to udělala! Nezastavila jsem se ani pro kabát a klobouk. Jednoduše jsem popadla skicák, přešla vzorovaný koberec v hale, vzala za kliku dveří a vyšla ven. Pro štěstí jsem pohladila hlavy našich lvů, nejdřív jednoho, pak i druhého, a vykročila jsem.

Už jsem párkrát byla sama venku. Otec mě občas posílá hodit dopis do poštovní schránky na červeném sloupu na konci ulice. Můj život je tak omezený, že i nejmenší výlet je pro mě dobrodružství. Jít bez doprovodu do Hyde Parku mi připadalo jako dobrodružná plavba proti proudu Amazonky.

Zpočátku jsem šla jen hodně rychle, ale za rohem jsem se rozběhla. Utíkala jsem s roztaženýma rukama, jako bych letěla. Tahle nově nabytá svoboda byla opojná. Nemohla jsem uvěřit, jak snadné bylo uniknout z toho vězení, kterým je pro mě náš dům. Proč jsem to neudělala už dřív? Mohla bych takhle vyklouznout každé odpoledne!

Na Kensingtonské třídě jsem se musela trochu uklidnit, protože pár dam na mě tázavě civělo a jedna neomalená žena v černých šatech mě chytila a zeptala se mě, jestli jsem neutekla



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.