načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zlá krev - Vladimír Neff

Zlá krev

Elektronická kniha: Zlá krev
Autor:

Románová pentalogiesvazek třetí Třetí knize svého cyklického vyprávění dal Vladimír Neff nadobyčej dramatický půdorys. Vyvstávají z něho tragicky se naplňující životní ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 323
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Deváté vydání v českém jazyce
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7079-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Třetí svazek historického cyklu zavádí čtenáře do Prahy 80. a počátku 90. let 19. století. Sleduje další osudy hrdinů z předchozích dílů. Nedobyl z lakoty opustil svůj ideál vybudovat ze Žižkova výstavnou obec a místo toho staví levné dělnické činžáky. Umírá a uvědomí si, že jeho dílo přišlo na zmar. Bolestně postižen byl i Born, zakládající si na svém vlastenectví, z jeho syna se stal odrodilec a nakonec policejní donašeč. Tragický osud stíhá i Pecolda, který po vězení umírá jako oběť při potlačování stávky.

Popis nakladatele

Románová pentalogie
svazek třetí
Třetí knize svého cyklického vyprávění dal Vladimír Neff nadobyčej dramatický půdorys. Vyvstávají z něho tragicky se naplňující životní příběhy trojice postav, známých čtenářům už z předchozích dvou dílů: Martina Nedobyla, Míši Borna a Karla Pecolda, kteří jsou tu zároveň nositeli hlavních dějových linií, časově probíhajících osmdesátými lety i prvními roky devadesátých let devatenáctého století. Z kritického nadhledu poznáváme tu morální podobu českého měšťáctva v další jeho vývojové epoše, kdy jeho gründeři odcházejí a nastupující generace je už představitelkou moderního kapitalismu přelomu století. Tak se z Míši Borna, národně odrodilého syna okázalého českého vlastence, stává policejní konfident, udávající své vysokoškolské kolegy. Jeho mravní protipól ztělesnil autor v postavě mladého zedníka Pecolda, aktivního účastníka probouzejícího dělnického hnutí, které postupně nabývá na významu. Vladimír Neff (1909–1983) se zapsal do povědomí veřejnosti především monumentálními historickými díly, pentalogií Sňatky z rozumu , trilogií Královny nemají nohy a románem Srpnovští páni . Neméně významná je i jeho tvorba v oblasti společenského románu. Mysteriózní Třináctá komnata a romaneto Marie a zahradník patří k literárním klenotům. Neprávem opomíjený je jeho politický román Trampoty pana Humbla , popisující ideové zvraty českého intelektuála, od kolaboranta přes stalinistu po osmašedesátníka. Významná je i Neffova tvorba scenáristická, především jeho životopisné filmy Mladá léta (A. Jirásek) a  Tajemství krve (objevitel krevních skupin dr. J. Janský).

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2015

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © Vladimír Neff – dědicové c/o DILIA, 1957

All rights reserved.

Jazyková korektura: Jan Řehoř

Grafická úprava obálky © 2010 Jan Matoška

Ilustrace na obálce: Václav Jansa (Karlova ulice, Dům U Zlaté studně, 1897)

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-316-7


ČÁST PRVNÍ

Smutek gründerů



KAPITOLA PRVNÍ

Merkurův den

Vyženou to do výše čtyř pater, pyšná budova plná oken a dveří jako by přes noc byla

ze země vypučela. Hrubá stavba je takřka hotova... vtom prásk... nějaký ten nešťastný

základ povolil, zdi se bortí jako kornoutky a celá hrdá budova zřítí se za hrozného lomozu

v sutiny a nivec, pohřbívajíc v rozvalinách svých vlastní budovatele a nezůstavujíc než

výstražný příklad následkův hříšné lehkomyslnosti a zločinného švindlu.

Z úvodníku Národních listů

1

Dne čtrnáctého ledna roku osmnáctistého osmdesátého ve středu – není

pro nás bez jisté zajímavosti, že latinští národové zasvětili středu, tento

střední nejnesvátečnější den týdne, Merkurovi či Mercuriovi, bohuobcho

du a zlodějstva – těsně před soumrakem, nedlouho předtím, než začal jeden

ze známých muzikálních dýchánků u paní Hany Bornové, choti majitele

galanterního velkoobchodu na Příkopech, zřítil se na Žižkově dům.

Byla to jedna z novostaveb, jež tenkrát rostly překotným amerikánským,

jak se říkalo, tempem na území onoho nejmladšího pražského předměstí,

které se před čtyřmi roky osamostatnilo odtržením od mateřské obceKrá

lovských Vinohrad, třípatrový barák chudinského typu, plný maličkých

bytů, oddělených stěnami na půl cihly. Stál, navazuje na ulici Vavřince

z Březové, způli už dostavěnou, na okraji malé pusté vinice, v úředníchkni

hách vedené pod jménem Panenský svah a lidově zvané Panenka; byl už

pod střechou, mokrý, studený, prosáklý syrovinou, a ozýval se v tenpřed

večerní čas melancholickým hvízdotem zedníků, kteří tam pracovali,

i vypadal tak pokojně, že když z některého z prázdných oken, jež se černala

za trámy lešení, zaznělo znenadání několik temných ran, podobných

výstřelům, následovaných řevem smrtelné hrůzy, závozník speditérského

7


domu Nedobylova, který se právě blížil Vavřineckou ulicí s náklademsta

rých cihel, zaraziv koně, ohlédl se nepravým směrem, k domům užobyd

leným, mělť za to, že někdo někoho vraždí; a vraždí se tam, kde lidé už

bydlí, nikoli tam, kde teprve budou bydlet. Ale k prvním ranám –výstře

lům se vzápětí přidalo neslýchané dunění a praskot, a pak to začalo:ztum

pachovělý závozník měl za to, že dům poklesl v kolenou – byl to vskutku

pohyb, jako když hodně tělnatá ženská udělá neobratný pokus o kniks;

a tragické to pukrle podtrhlo nosné trámy lešení, jež se zřítilo, následováno

sesouvající se stavbou, s hromovým rachotem. Zděšený kočí, mechanic

kými pohyby se snaže uklidnit koně, zřetelně viděl postavičku zedníka,

který chvíli balancoval, bezmocně máchaje rukama, na vrcholku hroutícího

se trámového roubení, než ztratil rovnováhu a spadl, hlavu napřed, do

prázdna; a obnažená fasáda se zdála na okamžik před zánikem žít, okna

jako by mrkala, vykukujíce ze stoupajících mraků prachu, a křivila se vhrů

zyplné agónii, zeď se prohýbala a šklebila se spárami, podobnými křičícím

ústům, a najednou z toho všeho nebylo nic než hromada šutru a bláta, za

níž a nad níž se tyčila část zdi zadního traktu, naježená zpřeráženýmtrá

movím, dole prolomená ohromným otvorem tunelovitého tvaru, takže se

podobala fantastickému oblouku; a oblouk ten se chvěl, až se trámy z něho

trčící pohybovaly jako vousy rozlíceného kocoura.

Mraky prachu si ještě nezačaly lehat, když z toho pekla rozrušené hmoty

vylezla lidská postavička, ďábelsky zmalovaná blátem a krví, a vyjíc hrůzou

a máchajíc rukama, dala se na útěk. Byl to zedník Maxmilián Stoupajmé

nem, mezi přáteli známý pod přezdívkou starý Maxa, který zázrakem, ač ve

chvíli katastrofy pracoval v třetím patře, vyvázl s několika oděrkami. –

Zrovna jsem zdil vnitřní příčku, vyprávěl o tom později, – a měl jsem už

chvíli takový divný pocit, jako by někdo za mnou stál, ale protože jsem

věděl, že za mnou nikdo stát nemůže, tak jsem se ani neohlíd. A paknajed

nou jako by mi někdo vystřelil z pistole u ucha a jako bych stál na nějaké

rohožce a někdo za tu rohožku začal tahat. Kouknu, a ona za mnou ve

stěně čerstvá spára, že by se do ní vešla dlaň. To jsem už věděl, že je zle,

nechám tedy všeho a ženu se na chodbu, a přitom slyším, jak někdo pode

mnou taky řve, jako když ho na nože bere. Pak se spustí něco jakohromo

bití a podlaha se pode mnou prohýbá a praská, jako když běžím po tenkém

8


ledě. Zvláštní je, že jsem vůbec neměl pocit, jako bych padal, jen jsem

pořád běžel a běžel; a už jsem byl asi z domu venku, a pořád se mi zdálo,

jako by se všechno pode mnou prohýbalo a praskalo. Z toho je vidět, jak se

člověku všechno zdá jinak, než to doopravdy je, a jak ho to celého zmátne

a poplete, když mu takový dům spadne na hlavu.

Tolik zedník Maxmilián Stoupa, řečený starý Maxa.

Jak nazítří oznámily pražské listy, na místo neštěstí, přivolány poplašnými zvonci, se s bezpříkladnou pohotovostí dostavily sbory hasičské, ženisté, policie a četnictvo, ale k záchranným pracím se nemohlo přikročit, protože jeden z pilířů, podporujících zeď zadního traktu, visel ve vzduchu a hrozil sesutím; proto uniformované sbory se omezily na to, že vyčistily prostoru Panenky a Vavřincovy ulice od sroceného davu. Zástupcemonemocnělého stavitele Kuthana, který stavbu zříceného domu projektoval, jmenoval starosta města Žižkova, pan Wertmüller, stavebního radu pana Herzoga. Počet obětí nebylo možno určit ni odhadnout, protože prezenční listina lidí, již na stavbě pracovali, se nenašla, polír zůstal v troskách,stavitel, jak pověděno, byl nemocen a podnikatel stavby neznal ni jména, ni počet lidí tam zaměstnaných.

Nedlouho po deváté hodině večerní, referovaly noviny dál, když okolí dějiště katastrofy už bylo klidné, podařilo se nadstrážníku Blažejovi, který tam konal hlídkovou službu, za pomoci pradleny paní Pecoldové zachránit jednu z obětí neštěstí. Upozorněn paní Pecoldovou, že z rumiště se ozývá sténání a slabé volání o pomoc, v němž ona s určitostí poznává hlas svého vnuka, který byl na stavbě zaměstnán jako zedník, nadstrážník Blažej za pomoci paní Pecoldové vyprostil zasypaného, který byl bez úhony, neboť při zřícení domu šťastně spočinul v hromadě písku. Otázku, proč volal o pomoc teprve několik hodin po zhroucení domu, lze zodpovědět tím, že po celou tu dobu byl v bezvědomí, jakž tomu nasvědčuje i stav jeho čelní kosti, poznamenané velikou boulí. Není bez zajímavosti, že krátko poté zadní zeď, která dosud visela nad rumištěm, se zhroutila.

9


2

Obě prostory mahagonového Bornova salónu, naplněné hosty, přední

místnost hudební, v níž stál klavír a harfa, a zadní místnost s bufetem, byly

štědře osvětleny petrolejkami a svíčkami, ale z ulice nebylo znát, že se

u Bornů něco děje, bylať všechna okna pečlivě zastřena dřevěnýmižaluziemi a nadto ještě tmavými, hustými záclonami a sametovými drapériemi –

to proto, aby zář linoucí se z Bornova příbytku nikoho tam dolenepodráždila a aby ho neuvedla v pokušení hodit do okna cambulák. Tohotopodivného slova, jež není uvedeno v žádném slovníku, se u Bornů užívalo právě

jen v této a nejiné souvislosti: cambulák, toť kámen, jejž nenávistný chuďas

metá do okna bohatcova. Časy byly neklidné, chudiny přibývalo, i bylo

třeba se mít na pozoru a nedělat zbytečně zlou krev.

– Nevěřte tomu, paní Hano, co se o nás tvrdí, můj muž si nestojí anizdaleka tak dobře, jak se o něm vypráví, řekla Marie Nedobylová, která před chvílí odsedla s hostitelkou Hanou Bornovou, krásnější a královštější než kdy jindy, k šachovému stolku u okna zadní místnosti salónu, kdež bylo méně lidí než vpředu. – Podnik je prý pasívní, parcely klesají, dům nic nenese, všechno je schief, koně stárnou a já nevím, co všechno – když můj muž o tom začne mluvit, zdá se mi vždycky, že jsme nadobro na mizině, a tak se divím, proč to všechno drží a chce mít tolik dětí.

Hana se usmála a zadívala se na pohněvanou polodětskou tvářičku své dávné protežé se zřejmým zalíbením. Navzdory svému dvojnásobnému šťastnému mateřství Marie si zachovala vzhled dívky s tenkým krkem a nerozumnou malou hlavou, zatíženou bohatstvím pískově zbarvených vlasů.

– Vy tomu, drahé dítě, opravdu věříte, že váš manžel má finanční nesnáze?

– Když se člověku něco pořád opakuje, nakonec začne věřit, řeklaMarie, – repetitio není jenom mater studiorum, ale také víry. A Martin nejenom mluví, on mě také drží zkrátka, on chce, abych mu dělala hospodyni, a já nejsem hospodyně, paní Hano, nejsem! Dává mi sto dvacet zlatých vždy na prvního, není to málo, das gib’ ich zu, ale také to není mnoho, a já nikdy nevím, kam se ty peníze propadají.

– To znám, to až příliš dobře znám, řekla Hana.

10


– Ale vás pan Born neomezuje, viďte, řekla Marie, s přísnou pátravostí hledíc Haně do tváře. – A když před prvním nemáte peníze, on vám dá nové.

– Ano, můj manžel je velmi velkorysý, řekla Hana.

– Jste šťastná, paní Hano, šťastná. Vy nevíte, co to je, když vám týden před prvním dojdou peníze. Aspoň Vorschuss kdyby mi dal, aspoň Vorschuss. Ale on nedá. Já si někdy vypůjčím od tatínka, ale to víte, tatínek je na tom také knapp. Proto raději nosím svůj prstýnek do zastavárny.

– Do zastavárny! zhrozila se Hana. – Paní Nedobylová že chodí dozastavárny?

Marie našpulila durdivě ústa a pohodila hlavou.

– Chodím, a chodím a budu chodit. Když je můj muž takový Geizhals, chodím do zastavárny, ať má ostudu. Na prvního ovšem ten prstýnek vyplatím, ale pak mi zase těch dvacet zlatek chybí do rozpočtu, a tak to jde celý rok dokola. Nevystačím, protože nevystačím – pravý circulus vitiosus. Myslím, že s těmi dvaceti zlatými budu mít G’frett do smrti, ledaže ten prsten nechám propadnout, a bude pokoj.

Na to Hana s žertovně hranou přísností, že se na Marii opravdu a vážně zlobí. Chybí-li jí dvacet zlatých do rozpočtu, pročpak vytlouká klín klínem, namísto aby požádala o výpomoc ji, Hanu Bornovou, svou starší přítelkyni, která se už za jejích dívčích let snažila nahradit jí radou i skutkem matku?

– To byste byla moc hodná, kdybyste mi půjčila pár zlatých, paní Hano, řekla Marie bez rozpaků, bez upejpání. – Ale nebude se pan Born zlobit?

Hana se místo odpovědi jen usmála, čímž vyjádřila svůj mírný podiv nad tím, jakže Marii vůbec mohlo napadnout, že by Born byl s to nesouhlasit s něčím, co ona uznala za dobré učinit; bez dalších řečí pak vstala, naznačila malým pohybem ruky, že se vrátí co nevidět, a šustíc vlečkou hedvábné sukně, lemovanou umělými růžemi, božsky vzpřímená, v pase ztepilá a plná v prsou i v bocích, sebejistá vědomím své dokonalé krásy, prošla klenutýmprůchodem do přední místnosti salónu, kdež vyřezávaný stropní lustr, nesoucíčtyřiadvacet svíček, obléval příjemným žlutavým světlem pastelové úbory žen, laskal jejich pleť, a i černým kabátům mužů dodával jakési tlumené, jakoby naznačené barevnosti. Hana se nebránila pokroku, neodmítala svítitpetrolejem, ale starodávné světlo voskovic měla nejraději – snad proto, že v pařížském salónu Oloronově, jejž poznala před lety, se svítilo výhradně jen svíčkami.

11


– Nikdo nežízní? Nikdo nehladoví? zeptala se s úsměvem, který platil

všem a nikomu, když míjela kroužek pánů, debatujících za tak řečenou

hudební balustrádou, zábradlíčkem z hlazeného dřeva, ozdobenýmmalič

kými bronzovými bystami slavných muzikantů. Hana neměla ve svém

salónu ráda takového uzavřené řečnivé kroužky a snažívala se zpravidla, aby

společnost u ní shromážděná měla pohyb, vzruch, a skupinky a dvojice aby

se prolínaly a střídaly jako ve hře škatule, škatule, hejbejte se, ale tentokrát

nechala pány na pokoji a nezasáhla do jejich debaty, protože vycítilajem

ným smyslem rozené hostitelky, že se tu peče něco závažného a že jejíspo

lečenský zásah by byl nemístný, nemilý, a tudíž nespolečenský. Vedle jejího

manžela, který nepohodlně seděl na nízkém štokrleti, obrácen zády

k balustrádě, nořilo se z polostínu vypouklé myslitelské čelo hosta nadmíru

váženého, doktora Albína Bráfa, docenta národohospodářství na universitě

Karlo-Ferdinandově; v koutě pod velikou barevnou vázou s Makartovou

kyticí šklebila se hubená satyrská tvář ředitele právního oddělení České

spořitelny doktora Legáta, jednoho z nejstarších návštěvníků tohoto

salónu, který sem chodíval ještě za svobodna, za časů nešťastné paní Lízy,

první Bornovy ženy: vyrostl, zmohutněl, náramně obrostl peřím od těch

dávných dob – vyženil tkalcovnu v Lednici nad Popelkou, stal se hlavním

akcionářem cukrovaru a rafinerie v Opatovicích, zasedal v správní raděŽiv

nostenské banky a byl zvolen zemským poslancem. Také jeho tlustý,ple

šatý, veselý bratr, který sem rovněž dnes zavítal, se velmi zvelebil od dob,

kdy se ho v této místnosti paní Líza tázávala, aby řeč nestála, cože nového

ve světě politickém: z rady od Zemského výboru, jímž tehdy byl, postoupil

na vrchního radu a byl jmenován šéfem třetího odboru, který bděl nad

věcmi hospodářských záložen a Hypoteční banky Království českého;

a hlavní to jeho životní vítězství, provdal obě své kostnaté, stárnoucí dcery,

jež ho nadto pak obdařily růžovými vnoučky, starší Libuše chlapečkem

a mladší Klára holčičkou; zkrátka úspěch nad úspěch, životní zdar viselzla

tým oblakem nad těmito váženými, usedlými pány, a Hana, když je míjela,

jak pověděno, omezila se na obě nic neznamenající povšechné otázky, proti

svému zvyku je zůstavujíc jejich kabalistickému rozhovoru o emisi cenných

papírů, o eskontování směnek, o úvěrových obchodech, o rezervníchfon

dech. Zkrátka samá haute finance, myslila si, když přistupovala k obtloustlé

12


paní Paulíně Smolíkové, choti bohatého sirkáře Otty Smolíka, jež stála,

šálek s čajem v ruce, s paní Laurou Helebrantovou, cizokrajně krásnou,

a mrštnou němčinou jí cosi vykládala o šatech, přičemž šálek s čajem

zřejmě překážel bohaté mimice jejích rukou.

– Dnes nebudeme mít potěšení vás slyšet? zeptala se Hana paní Paulíny, a Paulína odpověděla po česku, že dnešní úspěch paní Nedobylové, ach, byl tak veliký, ach, tak jedinečný, že ona, Paulína Smolíková, si netroufá hned po ní vyrukovat se svým ubohoučkým uměníčkem. Hana si pomyslila, že to je úvaha velmi správná, skromnost až příliš oprávněná – vskutku Marie se dnes pokryla slávou, když skvěle zahrála na harfu parafrázi Vltavy, nové skladby Bedřicha Smetany; nicméně odpověděla junonské choti sirkařově, že hra na harfu a zpěv jsou dvě hodnoty zcela nesouměřitelné a že všichni hosté pevně doufají, že paní Paulína Smolíková je ani tentokrát nezklame.

Přešla pak ze salónu do svého budoáru – umělý společenský úsměv, jímž byla ozdobila svou tvář, dokud jako vlídný archanděl procházela mezi hosty, ihned zhasl – a odemkla sklápěcí desku titěrného francouzského sekretáře, v němž ukládala své hotovosti. Ze sousedního pokoje, malého dětského, zvaného tak proto, že v něm bydlil její dvouletý synek Ivan, na rozdíl od velikého dětského pokoje, obývaného patnáctiletým Míšou, ozýval sezpůsobný hlas Haniny sestry Bětuše, jež chlapci předčítala pohádku. – Sedlák a selka se tuze zaradovali, bylo slyšet její pečlivě artikulovaná slova, – že jim nebesa konečně požehnala a že synáček, ač jako palec maličký... Měla bych se za ním podívat a zeptat se, jak mu je, pomyslila si Hana, zatímcovybírala ze zásuvky peníze; Ivan si totiž od rána stěžoval na bolení v krku, měl zvýšenou teplotu, a domácí lékař pan doktor Thomayer nařídil, aby zůstal v posteli. Ale možná, uvažovala dál, že už usíná a já bych ho zbytečně vyburcovala, však se už Bětuše o něj postará.

Není to ode mne ausgerechnet nóbl, že od ní chci přijmout peníze,přemítala Marie Nedobylová, s roztržitým zájmem přihlížejíc dvěma starým, nápadně ctihodným manželům, kteří právě vešli do zadní místnosti, kdež byl na dlouhém jídelním stole vyložen bufet, a počali si vybírat, přičemž si vzájemně pomáhali radou a příkladem – odporuje to běžné společenské konvenci, ale což mi neříkal tatínek bezpočtukrát, že opravdová osobnost se nedá běžnou společenskou konvencí spoutat? A koneckonců, kdyžuvá>13


žím, kolik let jsem u ní hrála zadarmo a kolik by ji to bylo stálo, kdyby na

mém místě byla seděla placená harfenistka, opravdu se mi zdá, že senemusím ženýrovat. Kolik asi přinese? Jen těch dvacet zlatých, o kterých byla

řeč? Kdyby přinesla o takových deset dvacet zlatých víc, bylo by to od ní

opravdu grosszügig a mně by to dalo pěkný náskok pro příští měsíc. To je

bída, být ženou boháče!

Tu se už Hana vrátila, zářivě se usmála na oba staré manžele, kteří se právě vzdalovali od bufetu s kořistí uzeného jazyka a studené telecí pečeně, a diskrétně vtiskla Marii do dlaně čtyři nové, do malých čtverečků složené šedomodré bankovky po pěti zlatých.

– Jste moc hodná, paní Hano, vrátím vám to hned, až něco ušetřím na domácnosti, řekla Marie trochu zklamaně a vstala, aby peníze uložila do své korálkové pompadúrky, ležící na sametovém křesle pod stojací lampou, jejíž bronzový podstavec představoval pannu, v cudném zmatku si zakrývající oči před amórkem, tahajícím ji za lem roucha. Na dně pompadúrky, z níž Marie vylovila svou safiánovou peněženku, právě tak velikou, aby se do ní ony nadrobno složené bankovky vešly, bylo kromě krajkového kapesníčku, flakónku s kolínskou vodou, hřebínku a pudřenky několik kousků cukru.

Hana se zkoumavě dívala na svou protežé.

– Poslyšte, Marie, možná, že se mi to jenom zdá, ale řekla bych, že ještě rostete.

– Ano, také se mi to zdá, řekla Marie, a odhodila svou pompadúrku na prázdné křeslo. – Dvě děti mám, jsem už potřetí v jiném stavu, a jako bych ještě rostla.

V přední místnosti, v pánském kroužku za hudební balustrádou, se dosud mluvilo o věcech vážných, a Jan Born přitom dával zaznívat svému krásnému, svému, jak se o něm říkávalo, hraběcímu hlasu častěji, než se na hostitele slušelo. Usiloval o uskutečnění – přesněji řečeno, šloť o věc příliš velikou, dalekou a vážnou, o zpopulárnění jedné z mnohých svých myšlenek, jež se pořád ještě čile rodily v jeho uhlazené hlavě, nevídáno že užsedmačtyřicetileté, nevídáno že prošedivělé, totiž o to, aby se český národ po dlouhých letech stagnace a paběrkování ve věcech vlasteneckých a hospodářskofinančních zase jednou vzchopil k mohutnému činu a aby znovu arozhodněji než kdy dříve vykročil k samostatnosti, k svébytnosti a k osvědčení

14


svých sil a své vyspělosti. Dnes, po dvaceti bezmála letech mohutného růstu

českého národního života a vzestupu českého kapitálu – taková asi byla

tresť jeho myšlenky – nikdo už zajisté nepochybuje o nezměrné důležitosti

českých, na Vídni nezávislých peněžních ústavů. Nikoho z vážených mužů

tuto shromážděných není třeba přesvědčovat o tom, že to byly záložny

a spořitelny, tato krystalizační střediska drobného českého střádalství, jež

nás v padesátých a šedesátých letech vyvedly z nejhlubších temnot.Zalo

žení Živnostenské banky, k němuž došlo součinností českých a moravských

záložen, toť událost historická, událost slavná, která svým významem

předčí položení základního kamene k Národnímu divadlu; nejskvělejším

činem českého sněmu bylo zřízení Hypoteční banky Království českého,

tohoto dobročinného ústavu, jehož existence znamená novou epochu vhis

torii našeho zemědělství. Tyto úspěchy však, byť sebeskvělejší, jsou dnes už

deset čtrnáct let staré; burzovní krach z roku třiasedmdesátého zasadil zlou

ránu českému peněžnictví; téměř všechny nové pražské peněžní ústavy, jež

vznikly v době nezdravé konjunktury, v roce dvaasedmdesátém, vzaly zasvé;

hrůza před cennými papíry, jež zachvátila náš národ, se stala těžkopřeko

natelnou překážkou akciového podnikání. Nicméně hrůza ta je neopráv

něná, neboť náš hospodářský život se za těch šest let, jež uplynuly odzmí

něného krachu, opět zkonsolidoval, ba co víc: probudil se k novému jarému

ruchu rychlým rozvojem domácího průmyslu cukrovarnického. Pan ředitel

doktor Legát, zde přítomný, jakožto člen správní rady Živnobanky by

o tomto rozvoji našeho cukrovarnictví mohl říci daleko víc než on, Jan

Born, pouhý obchodník se zbožím galanterním. Nicméně i on, Jan Born,

o tomto rozvoji něco ví, dostaloť se mu té cti, že byl zvolen za člena správní

rady české Bodenkreditky, správněji České společnosti pro úvěr pozem

kový, i pozoruje dojatým okem, jak namáhavě tento výtečný peněžní ústav

drží krok s rostoucími požadavky našeho hospodářského života; a jeveřej

ným tajemstvím, že s Živnobankou je tomu také tak, a vůbec že kapitálové

prostředky našich peněžních ústavů jsou ponejvíce imobilizovány v nových

průmyslových podnicích, zejména cukrovarnických. Dokud jecukrovarnic

tví na postupu, je dobře; ale co by se stalo, kdyby nastala krize? Domnívá

se někdo z pánů přítomných, že vídeňské banky by hnuly prstem, aby

zabránily nové kalamitě na pražském peněžním trhu?

15


Proti tomu se doktor Legát ohradil humorně, ale co nejrozhodněji; jedna finanční kalamita na jednu generaci, toť prý až dost, a ať prý Born dá s takovým sejčkováním pokoj. Ale Born nemínil dát pokoj. Okolnost, že v této chvíli nehrozí žádné nebezpečí, nesmí prý nám bránit v tom, abychom si ucpávali uši před sténáním české země, trpící nedostatkem úvěru.

Takto promlouval svým hraběcím hlasem, a činil to tak přesvědčivě, že kdo zbystřil sluch, vskutku slyšel posténávání země, trpící nedostatkem úvěru. Českému peněžnictví, hovořil Born dál, chybí kapitálově silnézemské ústředí, o něž by se jednotlivé ústavy mohly v kritických dobách opřít; toť nesporné, toť kardinálně důležité, a tato starost musí být položena na srdce každému Čechovi, dbalému blaha své vlasti.

Oba bratři Legátové s tímto spravedlivým požadavkem každého věrného Čecha víceméně souhlasili, ale nic víc než souhlasili; vyčkávali, jak se k té věci vysloví doktor Bráf, onen velenadějný mladý učenec, jejž si Bornpředcházel pro jeho důvěrné, možno říci synovské styky s rodinou předákačeského politického života, Františka Ladislava Riegra, zetě FrantiškaPalackého, řečeného Otec národa. Byl-li František Palacký vskutku Otcem národa, byla Riegrova dcera Libuše Dcerou národa, a doktor Bráf byl prý s touto dcerou národa od loňska zasnouben; to už věru něco znamenalo, a není divu, mělo-li každé jeho slovo váhu kovovou. Žel Bráf, maličký, drobný, s velikou hlavou na útlém krku, mlčel. Propadlý v křesle, nožky zkřížené, pokuřoval doutník, a ač byl mnohem mladší než Born, vědoucně, přezíravě se jeho řečnění usmíval. Když se pak nakonec přece uráčil promluvit, řekl něco docela jiného, než co si Born přál od něho slyšet.

Co si přál od něho Born slyšet? Vaše myšlenka – takto měla znít Bráfova ideální odpověď – vaše myšlenka, vážený pane Borne, je vskutku znamenitá, horším se na sebe, že jsem sám na ni už dávno nepřišel; dokud má náš národ syny tak iniciativní a moudře podnikavé, jako jste vy, panevelkoobchodníku, věru není třeba nad ním lámat hůl. Hned zítra upozorním na váš námět svého budoucího tchána, zetě Otce národa, přičemž ovšemnezamlčím, že to je námět váš, nikoli můj, a povedu ho k tomu, aby v patřičný čas o té věci pronesl v sněmovně jednu ze svých zápalných řečí, neboť všechny řeči, jež pronáší můj nastávající tchán, zeť Otce národa, jak známo, jsou zápalné. Bude ovšem třeba, aby členové sněmovny už předem o té věci něco

16


zvěděli a aby byli připraveni na to, co se chystá; proto zde přítomný pan

ředitel doktor Legát by učinil dobře, kdyby o tom tu a tam utrousil slůvko

mezi svými sněmovními kolegy a kdyby nenápadně naznačil, že tomuprojektu se dostane podpory nejvyšších míst. Totéž, bude-li tak laskav, nechť

učiní pan vrchní rada Legát na Zemském výboru. Mezitím bude lzesesadit komisi odborníků, aby vypracovala náležité návrhy pro český sněm. Pan

Born geniálně vycítil, že právě nyní je doba pro takovýto čin mimořádně

příznivá, i jsem přesvědčen, že jeho podnět se potká s náležitým zdarem.

Takto tedy měl doktor Bráf promluvit, aby uspokojil Bornovo očekávání; že však Bornovo očekávání uspokojit nechtěl, řekl, žel, něco docela jiného. – Potřebovali bychom, řekl, přičemž si cídil cípem kapesníku svůj cvikr s širokou černou obrubou, – potřebovali bychom svého českéhoBalzaca. – Toto prohlásil, tento výrok dal, učený národohospodář, k lepšímu, a když se na něj Born a bratři Legátové s úžasem zahleděli, pokračoval, že děje kritického roku dvaasedmdesátého a třiasedmdesátého, několikrát zde zmíněné, jsou tak zajímavé, že věru jest litovati, že se dosud nenašel český Balzac, který by je byl oděl poutavou románovou formou. Když si člověk vzpomene na úžasné rojení a rašení nových akciových bank, k nimžvídeňská ministerská rada udělovala koncese s liberálností víře nepodobnou, když si vybaví ty doby, kdy nechybělo ústavů, jež dovedly akcie splacené osmdesáti zlatkami vyhnat během několika neděl na kurs tří set až tří set padesáti zlatých, a kdy důvěřivé laické obecenstvo celé rakouské říšepovažovalo tyto výnosy za normální, odkudsi z nebes padající bankovní zisky, věru neubrání se podivu, pročže se nenašel český Balzac, který by bylmistrovským perem popsal tento tanec miliónů. Českého Balzaca bychom potřebovali, ano, to je to, čeho nám třeba – žel, nemáme jej, jsouť zájmy našich literátů obráceny výlučně jen k nejvšednějším zjevům našehospolečenského života, jako by se národ náš skládal výhradně jen z hokynářů, úředníků od magistrátu a domácích pánů.

Na to doktor Legát odpověděl uštěpačně, že o tom, že bychompotřebovali českého Balzaca, není sporu; jenže právě tak bychom potřebovali mít svého Shakespeara, svého Goetha, své moře, svou šlechtu, své kolonie, své Alpy, svého Edisona, své naleziště zlata, svou svobodu a tak dále a tak dále, zkrátka všechny ty krásné a potřebné věci, jež šťastnější národy mají, a my ne.

17


Ale prozatím tu byla řeč o potřebě velikého silného zemského peněžního

ústavu; nuže, co o tom soudí pan docent?

Na to pan docent lhostejně, že o potřebě takovéto lze mluvit, aleprozatím, žel, nic víc než mluvit. Leč přejí-li si páni mocí mermo slyšet jeho, Bráfovo mínění, odpoví jim takto: Po jeho soudu není důvodu zřizovat veřejný podnik, dokud příslušné podniky soukromé samy veškeré potřebě náležitě hoví. Projekt zemského peněžního ústavu by nepochybně narazil na námitky liberalistických kruhů a vzbudil by oprávněné konkurenční obavy jak u soukromých bank, tak v kruzích spořitelních. Rozvoj takového zemského peněžního ústavu by nutně vedl k zřizování venkovských filiálek, což by dále nutně vedlo k vyvlastňování malých venkovských záložen: a to je, dovolí-li pánové, zakuklená forma zemského socialismu. A tvrdí-li pan Born, že naše země sténá pro nedostatek úvěru, lze naproti tomu poukázat na to, že nejpružnější a nejpotřebnější forma úvěru je úvěr směnečný; a směnečný úvěr jakožto úvěr osobní spočívá na znalosti dlužníka, a tato znalost je daleko lepší u drobných, lidových peněžních ústavů než u ústavu takových rozměrů, o jehož potřebě tu hovořil pan Born.

Zatímco Born, zklamán, pokusil se namítnout, že tu nejde a ani nemůže jít o pohlcení drobných peněžních ústavů, nýbrž naopak o jejich záštitu a zajištění, pootevřely se dveře a do salónu se vloudal, tahaje za sebou své dlouhé, tenké nohy, navlečené do tmavých kalhot, sahajících do půli lýtek, a do jemných černých punčoch, úzká ramena spuštěná, záda do kulata, vyčouhlý chlapec drobné, nažloutlé tváře, zhyzděné utkvělým výrazemlhostejnosti a nudy. Ruce v kapsách, tmavé oči, podmalované hnědavými kruhy, upřené do neurčita, jako by mu nezáleželo na nikom a na ničem na světě, cestou se zřejmou nechutí mumlaje svá „maucta“ a „rukulíbám“, jimiž zdravil hosty, jež míjel, aniž ke komukoli z nich vzhlédl, šoural se k zadní místnosti s bufetem: byl to Míša, Bornův syn z prvního jeho manželství, který tu konal své entrée, jako vždy tak nešťastné, tak levé, že kdo si jeho příchodu povšiml, pomyslil si zajisté: Jaký to nadutý, nepříjemný klacek! Syn takového šaramantního kavalíra, jako je Jan Born!

Byl si dobře vědom nepříznivého dojmu, jejž vyvolával jeho zjev, i cítil svou vlastní protivnost na tváři jako přischlý koláč bláta; bylo to trapné a současně příjemné, to proto, že věděl, že jeho zlatovlasá macecha se za

18


něho stydí a že jí jeho přítomnost v jejím salónu jde na nervy tím víc, čím

on, Míša, je protivnější; a Míša ji nenáviděl za její krásu a nevšímavou

pýchu daleko víc, než jak nenáviděl její sestru Bětuši za její zradu, tetuJindřiši Elsassovou za její autoritářství, profesory na gymnasiu za jejich tyranii

a svého vlastního otce za to, že jeho, Míšovu existenci bral na vědomí jen

tehdy, když ho chtěl potrestat, pokárat, zkrátka zkrušit něčím nepříjemným. Odedávna všichni starší lidé, jež Míša znal, byli proti němu spiklí

a každý si jen od rána do noci lámal hlavu, jak mu otrávit život. Čelil těmto

úkladům a všeobecné jejich nesympatii svou maskou zarputilosti anevlídnosti, a čím zarputileji, čím nevlídněji se tvářil, tím nepřátelštější byl vůči

němu svět, a čím byl svět nepřátelštější, tím temnější byla zloba v jehopatnáctiletém srdci a tím úplnější jeho osamělost. Otcův nedávný přísnýrozkaz, aby chlapec ve středu chodil do salónu mezi hosty, jeť prý už na čase,

aby se otrkal a okopal, aj, to bylo jedno z těch nesčetných opatření, jimiž

dospělí, ať otec, ať jiní, se snažili opepřit Míšův pobyt na tomto bídném

světě. Slabý, bezmocný, nemohl neposlechnout; ruce v kapsách, přihrben,

nohy jako vykloubené, šoural se tedy lesem nepřátel, zavilců, spiklenců,

nenávistníků, protivů, vypasených rozšafů, nudných karatelů a trapných

žertéřů, z nichž nikdo netušil, co se děje v jeho chlapeckém srdci.

Kde je? myslil si, kradí pátraje zrakem po své krásné maceše, aby sepotěšil zjevnou netrpělivostí a nervozitou, jež vždy zalomcovala královskou její hrudí, když se on, Míša, objevil mezi hosty. Namísto macechy uhlídal svého otce, který seděl, zády se dotýkaje balustrády, pospolu s třemi neznámými, ale na první pohled velmi protivnými pány; a chlapec si dobře povšiml, že ač otec právě upíral zrak v přibližném směru k němu, nevzal ho na vědomí. Tak vida, pomyslil si Míša, pohněván. Kvůli tobě jsem se myl, kvůli tobě sem lezu a kvůli tobě se tu otravuju, a ty, ty mě nevidíš.

Neměl svého otce rád, bál se ho, nerozuměl si s ním, a přece ho jeho nevšímavost zamrzela.

– Tak co pořád děláš, junáku? oslovil Míšu znenadání ředitel Vyšší dívčí školy, tentýž starý pán, který si byl prve se svou manželkou vybíral jídlo v bufetu; talířek se studenou pečení a vidličkou držel dosud v obou rukou.

– Nic, odpověděl Míša mračně, odhlížeje stranou.

19


– To je málo, na to starý pán, zachovávaje svůj pololaskavý, poloshovívaný výraz hodného strýčínka. – A co ve škole, co ve škole, učitelé poslouchají?

– Ne, řekl Míša, a starý pán, uražen touto odpovědí, ho propustil. Takové pitomosti, takové pitomosti! myslil si Míša. Kolikrát se mě už ti paprikové zeptali, jestli učitelé ve škole poslouchají! A starý pán, hledě na jehozakulacená, vzdalující se záda, si myslil: To je mládež, to je mládež! Že to Born trpí, aby se jeho syn takhle choval!

– Míšo, dáš ty pracky z kapes?!? sykla na chlapce žlutá, vyschlá paní sčerným hladkým účesem, macešina tetinka Jindřiše Elsassová, která seděla, pojídajíc jablkový kompot, na otáčecí židličce u klavíru. Její tichý, aleenergický hlas zazněl tak ostře do jeho trudného přemítání, že se lekl, avytáhnuv ruce z kapes, zadíval se na ni jako vlče chycené do tenat.

– A postav se rovně, prsa ven, hlavu vzhůru! hovořila paní Jindřiše, pevná, přísná ve své scvrklé útlosti. – To se chceš líbit děvčatům, kdyžchodíš po světě jako svatý Utřinos!

– Já se nechci líbit děvčatům, řekl Míša vzpurně, ostražitě. Vycítil, že zlý osud na něho nachystal prostřednictvím tety Jindřiše novou nástrahu, a nemýlil se:

– To je chyba, že se nechceš líbit děvčatům, pravila paní Jindřišeopovržlivě, uždibujíc kousek kompotu. – Mužský, který se nelíbí děvčatům, není žádný mužský. Proč chceš chodit do tanečních hodin, když se nechceš líbit děvčatům?

V Míšovi hrklo.

– Ale já nechci chodit do tanečních hodin!

– To je taky chyba, řekla paní Jindřiše. – Prý se máš naučit móresům, povídá tvůj papá, a kde jinde se máš naučit móresům než v tanečníchhodinách? Nic se neboj, já mu domluvím a zařídím to, tvá mamá na to jistě nebude mít čas, kdepak by ona na tebe měla čas, ale to nevadí, já se tě ujmu sama, mám neteř, která letos začne chodit do tanečních, a já budu dělat garde, vezmu tě tedy s sebou, budeš nám kavalírem. Udělám z tebe jiného člověka, aby se na tebe dalo koukat, takhle se na tebe nedá koukat, a co je do mužského, na kterého se nedá koukat? – Teta Jindřiše, fanatickáfeministka, užívala velmi často slova „mužský“, protahujíc přitom obě sykavky, aby dala najevo své opovržení k tomu hrubému, k ničemu dobrému ple>20


meni. – To je mi kluk, to se podívejme! On se nechce líbit děvčatům! co

tedy chceš? Co budeš na světě dělat, až jednou dospěješ? Prodávat kastroly

a hrnce jako tvůj papá, že. To je sice moc hezké povolání, to věřím, vynáší

to a člověk se přitom nenadře, ale je to jen prostředek k udržení života, není

to cíl! A jaký je cíl tvého života, co myslíš, mladý pane? Čistě biologický,

ujišťuji tě, čistě biologický, zachování rodu a nic víc! – Tetinka se nepříjemně rozesmála. – Ty mi nerozumíš, koukáš na mne jako tele na nová

vrata, jsi nevzdělaný, až se člověku dělá zle, a nevzdělaný zůstaneš, protože

vy mužští nemáte svůj emancipační vzdělávací klub, jaký máme my! To se

karta obrátila, to se podívejme, to se karta obrátila!

Stále se kdákavě smějíc, paní Jindřiše Elsassová se obrátila na Paulínu Smolíkovou, jež něco hledala v štůsku not, ležícím na klavíru, a opakovala jí myšlenku, jež ji právě osvítila, že mužští by si měli zřídit vzdělávacístředisko na způsob ženského Amerického klubu; mezitím Míša zmizel z její blízkosti a prošel, znovu zastrčiv ruce do kapes, do vedlejší místnosti salónu. Tam seděla, důvěrně hovoříc s paní Marií Nedobylovou, jeho macecha, a Míša si povšiml, jak se zamračila, když ho uviděla, a jak snelibostí pohodila svou zlatovlasou hlavou.

– Míšo, co se dělá, když se někam vstoupí? pokárala ho, když beze slova, ruce v kapsách, zamířil k bufetu.

– Rukulíbám, já vás neviděl, odpověděl přes rameno, zatímco prohlížel, kriticky vraště čelo a pohrdavě špule ústa, vystavené mísy. Naložil si pak na talíř kopeček bramborového salátu, dva žloutkové dorty a několik kousků vanilkového moučníku zvaného boží milosti a pak, s úšklebkem nechuti prohlížeje tuto roztodivnou kombinaci, sedl si do křesla, na němž ležela Mariina korálková pompadúrka, a počal se s hlasitým mlaskáním nimrat v jídle.

Hana ho chtěla napomenout, aby nemlaskal a nejedl rukama, aleuvědomila si, že by to nebylo nic platné a že by si jen zadala, neboť bylo znát na opičím výrazu jeho tváře, že jí to dělá na zlost a naschvál; vybídla tedy Marii, aby se vrátily mezi hosty. – Já to nesnesu, řekla šeptem, ústa pobledlá hněvem, když vcházely do přední místnosti. – Born nedovolí, aby se na něj sáhlo prstem, a já na něj nemám žádné právo. Poraďte mi,probůh, co mám dělat! Já jsem nadobro bezradná.

21


– Zkuste to s láskou, poradila Marie. – Můj tatínek říká, že bez lásky žádný vychovatel nic nesvede.

– S láskou! řekla Hana s hořkým polosmíchem. – Vídáte ho sama: což je možno ho milovat?

Zvítězil jsem, zvítězil, myslil si spokojeně Míša, který ihned po macešině odchodu přestal mlaskat. Zvítězil jsem, ovládl jsem pole.

Něco ho tlačilo, i sáhl za sebe a nahmátl dámskou pompadúrku. Opatrně, jednou rukou, povolil šňůrky a hrábl do ní; a zatímco vedle, v hlavní místnosti salónu, jeho otec bojoval o zřízení veliké zemské banky, jeho syn se zatajeným dechem naslepo ohledával obsah Mariiny peněženky.

3

Panská, hezounké děvče s krajkovým čepečkem v černých vlasech, stála

nedaleko otevřených dveří v předsíni a drobounkými kniksy, zastrkujíc

peníze do kapsičky na bílé zástěrce, děkovala za spropitné, jež jí dávaliloučící se hosté. Marie Nedobylová, jež odcházela poslední, vylovila zpeněženky dvoudesetník a vsunula jej do dívčiny ruky. Když pak už peněženku

zavřela a spustila nazpět do pompadúrky, lekla se dodatečně, zvolala „um

Gotteswillen“, znovu peněženku vytáhla a nahlédla do ní.

– Už je to tak, řekla, oči široko dokořán, a růžová hubinka se jí chvěla, jako by se chtěla dát do pláče. – Těch dvacet zlatých zmizelo, paní Hano, jak je to možné? Vždyť vím pozitivně, že jsem si je dala do tobolky, hned jak jste mi je přinesla!

– Jakých dvacet zlatých? zeptal se Born.

– To nic, jen se podívejte ještě jednou pořádně, řekla Hana sezdrženlivým úsměvem.

Marie se tedy podívala pořádně, vytáhla ze své pompadúrky vše, co v ní měla, ale dvacet zlatek pryč a pryč.

– Asi vám vypadly na zem, řekla Hana. – Ne, ne, podívám se sama, dodala, když Marie vykročila, aby se vrátila do salónu. A už odkvapila,hedvábně šustíc svou vlečkou, pošitou umělými růžemi.

22


Vrátila se zanedlouho, maličko zardělá, čtyři bankovky po pěti zlatých v ruce.

– Ach, vy dítě, dítě jedno roztržité! řekla s mateřskou výčitkou. – To se rozumí, že ležely na fotelu.

Na to Born, že Nedobylovi lze gratulovat, neboť tato roztržitost svědčí o převeliké Mariině zamilovanosti. Ale dceruška filosofova, ač za svobodna vyslechla z úst svého otce mnohé poučení o nespolehlivosti člověkových smyslů, nedala se tak snadno přesvědčit.

– To jsem opravdu blázen, řekla, vrtíc hlavou, zatímco bankovkypřekládala, aby se jí vešly do peněženky. – A co říkáte o zamilovanosti? Vůbec nejsem zamilovaná, vždyť jsme s Martinem už tolik let svoji.

Před domem čekal na Marii kočár s dvěma pěknými, nepokojnými grošáky, a starý vozka – Nedobyl svěřoval své kočárové koně jen kočímnejzkušenějším –, upozorněn odjezdem ostatních hostů, že jeho velitelka se objeví co nevidět, už rozžehl lucerny. Když Marie vyšla z domu, vytáhla zpompadúrky kousek cukru a podala jej na holé dlani, z opatrnosti ohýbajíc prsty nazad, podsednímu koni jménem Hubert, který stál, jak bylo jeho zvykem, předními kopyty na ojíněném okraji chodníku – dáš ty nožičky dolů!pokárala ho Marie něžně – a pak podarovala náručního koně Maxima.Pohladila s libostí jeho teplé, hedvábné chřípí, což strpěl klidně, ba možno říci vlídně; zato Hubert, jejž potom také chtěla polaskat, odvrátil netrpělivě svou krásnou moudrou hlavu, jako by chtěl říci: Nemysli, že sis mě za ten svůj kousek cukru koupila; já nemám tak prodejnou povahu jako někdo.

I koně mají svou individualitu, myslila si Marie, když opatrně, aby si nepřišlápla sukni, vystupovala na schůdek kočáru, potažený sametem. Hubert má dojista blíž k tomu, čemu u lidí říkáme osobnost, než Maxim. Ovšem s Maximem se dá snáze vyjít. Pravdu má tatínek, že osobnost je cíl všeho stvoření, jenže bývá s ní kříž.

Bylo deset minut po osmé, a černočerná mrazivá tma, toliko máloroztylovaná nečetnými plynovými lucernami, už lehla na ospalé město. Mariin kočár, zle hrkotaje po nerovném dláždění, minul kasárny naJosefském náměstí, kdež na chodníku postávalo, ruce v rukou, oči v očích,několik prokřehlých vojáčků se svými děvčaty, objel empírový portál celnice a zamířil k liduprázdné Hybernské ulici. Tramvaj, tažená párem hubených

23


koní, kteří stěží pletli nohama, šinula se pozvolna středem náměstí; v jejích

špinavých oknech, spoře osvětlených, bylo vidět několik smutnýchklimbajících hlav.

Jeden se dá pohladit, uvažovala Marie, druhý nedá, a Míša je zloděj. Tato myšlenka jí prošlehla hlavou jako blesk, a udělalo se jí z ní úzko. Ano, ano, tak to bylo; on ty peníze ukradl, nikdo jiný. Protože to mi přece nikdo nenamluví, že jsem ty bankocetle jen tak pohodila. Předně vím, že ty první byly složené nadrobno, a ty druhé ne. A pak snad nejsem na hlavu padlá, přece vím, co dělám. Vypadá, jako by neuměl do deseti počítat, a vida ho. On na tom křesle seděl, a když jsme odešly do vedlejšího pokoje, kradl. Ale to je strašné. Zajisté, zlodějů vždycky bylo na světě dost a dost, jenže Míša je Born! Co je to potom platné, být váženou osobností, jako je jeho otec, když se mu narodí takový ošklivý zlodějský spratek? Chudák paní Hana. Ale to se musí uznat, že to provedla dokonale, jen co je pravda, ona má takt a umí se chovat, že bych se sama mohla od ní učit.

Kočár, minuv hranatou budovu starého nádraží, vjel do území železnic; vlevo, oddělena od chodníku dlouhým podezděným plotem, tak ojíněným, že vypadal jako z cukru, chladně bleskotala ve světle luceren a semaforů síť kolejnic Státní dráhy, vpředu pak, napříč ulice, táhl se ze tmy do tmy,směřuje k nádraží novému, železniční val dráhy Františka Josefa, přerušený mostním podjezdem. Šikmo vpředu byl obzor uzavřen černou siluetouŽižkova vrchu, tak řečeného Žižkaperku, nad nímž teď visel obrovitý krvavý měsíc. Za plotem na slepé koleji stálo několik opuštěných vagónů,podobných spícím chaloupkám, a pod otevřeným podstřeškem se bělala kupa poštovních balíčků. Zdáli, od Karlína, se blížilo namáhavé bufánípřijíždějícího vlaku, asi nákladního.

Protože dláždění bylo stále horší, stále nerovnější a osvětlení chudší, kočár jel teď pomaleji než krokem. Vidíte ho sama: což je možno homilovat? připomněla si Marie Hanina slova; Míšův případ jí nešel z mysli a působil jí trapnou tíseň, jako by na něm měla spoluvinu. Zajisté není možno ho milovat. Ale je to jeho chyba? Není to zase náš slavný circulus vitiosus, do něhož zabředl ten chlapec? Nemůže být milován, protože je takový, jaký je, a je takový, jaký je, protože nikdy nebyl milován. Ano, ano, tak tomu, tak i nejinak by tu věc posoudil tatínek, tak by se o ní vyjádřil.

24


Myšlenka na otce připomněla Marii její šťastná dívčí léta, ovzduší veliké lásky a vzájemné úcty, v němž ve stínu svého učeného otce vyrostla, aprotože člověk přirozeně zkrášluje všechno minulé, zlatá ta doba jí teďpřipadala tak nevýslovně blaženou, že jí oči naběhly slzami sladce mučivého stesku. Jak budou mé děti jednou vzpomínat na mne a na své mládí? pomyslila si. Miluji je dost, dávám jim svou lásku dost najevo? Lépe jeláskou udusit, než aby mi z nich vyrostli takoví nešťastní, nikomu milíničemové, jako je Míša Bornů.

Netrpělivě se předklonila, jako by tímto pohybem chtěla kočáru pomoci k větší rychlosti.

Vůz podjel železniční most, v té chvíli hluše dunící pod tíhou vlaku, jehož hlas prve bylo slyšet z Karlína, a zamířil obloukem k vratůmtřípatrového roháku, jejž Martin Nedobyl začal stavět před čtyřmi roky, domu to s kalichy na střeše, balkóny a iniciálami majitelova jména, domu–tvrze, domu nedobytných snů, jeho pýchy a jistoty životní. Marie vzhlédla k oknům svého bytu v druhém poschodí – dnes bychom asi řekli v prvním, ale tehdy ještě pojem mezaninu nebyl zaveden – a shledala, že v jídelně je světlo, v dětském pokoji tma. Už hajají, pomyslila si, i prostoupil ji pocit hřejivé něhy, jako by se byla napila vína.

Přes ulici, tenkrát zvanou Olšanská, dnešní Kalininovu, bylo seřadiště Františkovy dráhy, na němž právě pilně šíbovala, provázena hvizdy ahrdelními výkřiky železničářů, mohutná lokomotiva, tu s výbušným supěním vyrážejíc vpřed, tu zase nazad, jako by se byla spletla a honečkem chtěla chybu napravit, tu s třeskem narážejíc na řadu odpoutaných vagónů, tu pak se zastavujíc, aby se po chvíli odpočinku všecka se třesouc energií, nanovo jala pokračovat ve své hromové práci. Oblaka páry a jisker vyšlehovala k hvězdnému nebi, píšťalky svištěly, barevné lucerny, unášené spěchavými stínovými postavami, se mihotaly v černu; takto tedy vypadal protějšek Nedobylova domu, na jihu nádražní seřadiště, o ždibec cesty dál směrem k vinohradskému parku, zvanému Rajská zahrada, vyboulené bobtnavé bubny městské plynárny a na západě, jak pověděno, železniční val – en face tak živé, tak hřmotné, jako by muž, který si vybudoval svůj dům–tvrz právě zde, na této křižovatce hluků, neměl vůbec žádné nervy. Ovšem nezapomínejme, že tenkrát, v sedmdesátých letech věku minulého, lidé ještě

25


nebyli tak chorobně žízniví po klidu a tichu jako dnes. Nejen Martinu

Nedobylovi, muži z oceli, ale ani jeho mladé ženě, dcerušce filosofově,

nepřekážel všechen ten přednádražní ruch – snášeli bez trýzně ono burácení strojů, vnímajíce je spíš jako potěšitelný projev kypícího života než

jako prvek rušivý. Že její děti milovaly mašinky a že je nikdy neomrzelo se

na ně dívat z balkónu nebo z okna, Marie je uznávala také; a zachtělo-li se

jí přírody, hoj, nebylo nic snazšího než obrátit se k dráze zády a vyjít si do

bezkonečných Nedobylových zahrad, do jeho parkových latifundiíKomotovky a Opařilky, na jejichž nejzápadnějším cípu jeho dvoukřídlý dům stál

jako ohromná kamenná hráz, oddělující železný svět strojů od zeleného

světa stromů.

Nedobylův dům, jak pověděno, jinde, byl těžký, důkladně od základů po střechu zmúrovaný; ale když Marie vjížděla ve svém kočáru do širokých vrat, jež před ní otevřel vždy ochotný domovník pan Jůza, nebylo už toto sídlo tím, čím bylo, když z něho před několika hodinami byla vyjížděla, a též všichni jeho nájemníci byli jiní, než jací byli, když se prve brala kBornům, o stupeň zlejší, o krapánek nepřátelštější, též o poznání moudřejší a zkušenější, měliť někteří z nich ještě před krátkým nedávnem mylně za to, že na tomto světě, byť bídném, žijí lidé tak silní, tak úspěšní apožehnaní, že se jim nikdy nemůže nic nepříznivého přihodit; a teď, nu, teď už dospěli k správnějšímu názoru, že takových lidí není. Zdi Nedobylova domu se zdály stejně těžké jako dřív; ve skutečnosti byly lehčí, neboť sám jejich budovatel, znenadání zvážen, byl shledán lehkým.

Když se kočár zastavil uprostřed širokého průjezdu, ozdobenéhokorintskými sloupy a osvětleného bronzovou nástropní lucernou, pan Jůza, jak tříska drobounký a vyschlý, horlivě se rozběhl, aby před Marií otevřelskleněné dveře, vedoucí na schodiště. Čilý, povídavý jako babka, nadmírutoužil povědět jí, cože se stalo, vyklopit jí zlou novinu ještě zatepla, neboť pomyšlení, že ona, jemnostpaní, dosud nic neví, kdežto on, Jůza, ví vše, mu pochopitelně bylo nesnesitelné. Žel paní Jůzová, veliká, silná, mužštější než on, mu to zakázala – nebuď havran a drž hubu, křikla na něj přísně, když prve běžel kočáru vstříc; a když teď, uctivě se před jemnostpaničkouukláněje, užuž zmíněnou hubu otvíral, hodlaje zákaz porušit, uhlídal vskleněných dveřích lóže tvář své ženy, která střehla, obočí přísně povytažené, jeho

26


počínání. Proto oněměl a Marie se tentokrát nedozvěděla nic. Aby dala

najevo své demokratické smýšlení, poděkovala mu pokývnutím hlavy za

jeho úslužnost, a už stoupala do schodů. Bylo slyšet, jak kočí objíždí dvůr,

aby se dostal z domu ven.

Ani služebná dívka, která jí otevřela dveře do bytu, jí nepověděla, ač chtěla, nic: sdělení, které ji svrbělo na jazyku, jí Marie nevědomkypřekazila sama. Znepokojena její vyjevenou tváří, poznamenanou prožitkem obrovské senzace, zeptala se jí ihned, nestalo-li se něco dětem, a tím jípřetrhla tipec. Dotázána po dětech, dívka nemohla než promluvit o dětech, i řekla po pravdě, že děti jsou v pořádku, Metodějek že dobře papal, jak jemnostpaní ráčila nařídit, bramborovou kašičku, Theodorek krupicovou kašičku, a teď že hajají. Nu a nic jiného si Marie nepřála vědět. Mlčky odložila do rukou zaskočené dívky štuclíček, a aniž se zbavila pláště,klobouku či pompadúrky, po špičkách vstoupila do dětského pokoje, který byl po narození druhého syna zřízen z bývalého salónu – k čemu my užpotřebujeme salón, řekl tehdy Nedobyl –, velikého čtvercovitého pokoje s dvěma okny obrácenými k západu. Dětský pokoj původní, malá místnost v jižním křídle domu, přilehlá k Mariině a Nedobylově ložnici, byl ponechán tak, jak byl, pro třetí dítě, až za sedm měsíců přijde. A Marie uvažovala už o tom, že kdyby přišlo i dítě čtvrté, bude pro ně vyklizen její budoár vedle velkého dětského pokoje: děti, ať už žijící, ať čekané, ať teprve doufané, silně se v příbytku roztahovaly, bylo jich všude plno.

Metoděj a Theodor, jak služebná připověděla, byli vskutku v pořádku. Čílka zvlhlá úsilností spánku, ručky sbalené v kypré bochánky, slaběozářeni modravým světélkem noční olejové lampičky, předstihovali se vpilném funění. Opatrně našlapujíc na koberci, Marie se přibližovala nejdřív k mladšímu Theodorovi a provedla oněch několik sladkých zbytečností, jimiž se utvrzovala ve své úloze matky, která jediná pozná, čeho ještě je maličkému třeba: nadzvedla ho a natřepala mu polštářek pod hlavou, narovnala peřinku a přitáhla ji až k bradě. Bylo to, jako když malířopravuje pečlivou leč negeniální práci svého žáka – tuhle přidá světélko, tady stíneček, tady bod červeně, a obraz se těmito zdánlivě nepatrnými zásahy ihned všecek rozsvítí, inu, je to hned, jak se říká, něco jiného. Metodějovi pak, který spal na boku, sáhla na hlavu, neleží-li na ohrnutém uchu –

27


vskutku na něm ležel, a Marie mu je citlivými konečky prstů přivedla do

správné polohy – a schovala mu nožku, čouhající zpod přikrývek.

Tím byl její úkol zřejmě dokonán. Sáhla na kamna, jsou-li dost teplá, přehlédla ještě jednou obě spící robátka, neměla-li by přece jen ještě něco zdokonalit, a když jí už nic nenapadlo, přešla do svého budoáru, jak víme, budoucího pokoje budoucího čtvrtého dítěte, aby se převlékla do domácích šatů, to jest do staré blůzy a dívčí své sukně, těsné v pase a krátké až nad kotníky. Dávno už stonala po županu na způsob japonského kimona, jaký paní Hana nosila, když byla sama doma, ale co naplat, Nedobyl není Born.

Převlečena, Marie se odebrala za svým manželem do jídelny; a že, jak pověděno, nikdo ji neinformoval o tom, co se stalo, pohled, který se jí naskytl, když otevřela dveře, ohromil ji nevýslovně. Nadála se se všísamozřejmostí, že ho zastihne, an studuje a zapisuje, zatímco vyčkává jejího návratu a večeře, zítřejší pracovní program svých kočí a závozníků, svůj, jak říkával s protivnou neměnností, bitevní plán. Činil tak dennodenně po celou dobu svého manželství s Marií, a bezpochyby i odedávna dřív, a bylo nemyslitelné, bylo nepředstavitelné, aby po návratu ze závodu a předvečerním jídlem dělal něco jiného. Marie ho nikdy nezastihla s knihou nebo s novinami v ruce; Martin co živ nečte nic než to, co sám napíše, řekla o něm úsměšně, a on nepsal nikdy nic než to, co zanášel do tlustých notesů svým překrásným, od učitelů na piaristickém gymnasiu vypěstěnýmhumanistickým písmem o zamýšlených pohybech svých stěhováků, svých fasuňků a péráků, o hodinách jejich příjezdu, odjezdu a o jejich naložení, jakož i o zapřahání a odpočinku koní. Ale dnes nic takového.

Manžel seděl sice jako vždy zády k oknům u jídelního stolu, pokrytého modravě bílým ubrusem, ozářeným světlem nástropní petrolejové lampy s fialovým stínidlem, ale namísto notesu držel ve svých hrubých prstech štíhlý stvol sklenky s koňakem, jehož před ním stála ze tří čtvrtin plná láhev.

– Je ti něco? zvolala Marie užasle. Nebylo možné, aby Nedobyl, k jehož znamenitým přednostem tvrdého pracanta, bystrého podnikatele a spořivce se mile vinula i ctnost dokonalé střídmosti, byl otevřel láhev francouzského koňaku, která ostatně stávala, jsouc brána za medicínu, v domácí lékárničce, z důvodů jiných, než že mu „něco bylo“, že se mu totiž udělalo špatně.

– Co by mi bylo? odpověděl. – Můj barák spad, to mi je.

28


4

Marie nemohla tento manželův výrok nepovažovat za nesmyslný, vždyť

jediný dům na světě, který se v této chvíli kryl s představou „jeho baráku“,

byl dům právě tento, v němž se teď oba nacházeli a v němž bydlili se svými

dětmi, dům rohák, dům tvrz, dům, jak pověděno, hráz mezi stroji a stromy;

a nic nenasvědčovalo tomu, že by dům tento byl spadl. Vyrostlá avychovaná v závětří, a proto nezvyklá děsivým výkyvům lidského ducha,způsobeným opilostí, zadívala se na svého manžela, úzkostně mrkajíc, hotova

utéci, kdyby znenadání, jak o tom kdysi četla, převrhl stůl a začal řvát jako

býk. Ale na Nedobylově tváři nic nenasvědčovalo tomu, že by byl opilý. Byl

bledý, dýchal otevřenými ústy, dolení ret ochable spuštěný, oči bez výrazu

a bez myšlenky upřené do tmy, výraz to zdrcenosti tak úplné, jako by

všechny pahorky se byly daly v pohyb, aby ho zavalily, všechny nepřátelské

síly se byly proti němu semkly, aby ho zadávily, a jemu už nezbylo nic než

čekat na konečné své zničení.

Věc tedy, zdálo se, byla vážná; Marie zadolovala ve své paměti, iuvědomila si, že Nedobylovi kromě tohoto domu s kalichy patří ještě částjakéhosi činžáku v Perlové ulici, jejž vlastnil napůl s panem Bornem, jakož i škaredá barabizna na Senovážném náměstí, hlavní to sídlo jeho závodu. Opatrně přisedajíc ke stolu, zeptala se tedy tichounce, o kterém z těchto dvou objektů že mluví; a on na to, že nemluvil ni o jednom, ni o druhém, nýbrž o své novostavbě na Panence, o jejíž existenci Marie pravděpodobně neví, protože on, Nedobyl, o ní nikdy nemluvil. Ta dnes odpoledne z ničeho nic spadla, proměnila se v hromadu rumu a pohřbila zedníky, kteří tam pracovali.

Když toto uslyšela, Marie měla pocit, že se jí zastavilo srdce.

– To není možné, řekla tiše po německu a zavřela oči. – To není možné, opakovala. – Bože, smiluj se. Ne, ne. Bože, proč nás tak trestáš? Dala se znenadání do pláče. – Proč jsi mi nikdy neřekl, že stavíš na Panence dům?

– Protože jsem se za něj styděl, odpověděl Nedobyl, oči stále bez výrazu upřené do černého kouta.

V této nesmírně nevhodné chvíli vstoupila služka, aby se zeptala, smí-li nést večeři na stůl, ale než mohla otevřít ústa, Nedobyl ji zahnal zlostným

29


máchnutím své hrubé ruky. Zmizela beze slova, s porozumě



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist