načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zkurvenej příběh - Bernard Minier

Zkurvenej příběh

Elektronická kniha: Zkurvenej příběh
Autor: Bernard Minier

Příběh plný tajemství z minulosti i přítomnosti, která vyplouvají na povrch v souvislosti s objasňováním náhlé smrti Naomi, indiánské dívky žijící na malém neustále zamlženém ostrově poblíž Seattlu.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 616
Rozměr: 22 cm
Spolupracovali: překlad Jiří Žák
Skupina třídění: Francouzská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5620-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na malém ostrově severně od Seattlu, který je z pevniny přístupný pouze trajektem, žije v malé komunitě, kde se všichni znají, pět dětských kamarádů. Naomi, členka party a přítelkyně jednoho z dalších členů Henryho, je jednoho dne nalezena mrtvá. Podezřelým se okamžitě stává Henry, se kterým byla naposledy spatřena v hádce na trajektu během cesty ze školy. Ale to není všechno. Naomina matka je nezvěstná, na ostrově se pohybují kriminální živly, které mladou partu pronásledují potom, co se pokusili vzít vyšetřování do vlastních rukou, objeví se vyděrač a vyjde najevo ošklivé tajemství o podivných sexuálních praktikách místní tajné společnosti. A Henry, který žije v rodině s dvěma lesbickými matkami, je možná dávno ztracený syn kalifornského milionáře.

Příběh, jehož jednotlivá tajemství zahalují rozuzlení mlhou hustší než ta, která neustále obklopuje ostrovy, končí tak překvapivě, že tomu bude těžké uvěřit.

Popis / resumé

Kriminální thriller odehrávající se tentokrát na malém severoamerickém ostrově Glass Island, který je po celý rok pod příkrovem mlhy a deště. A právě zde žije šestnáctiletý Henry, jehož přítelkyně byla zavražděna. Na sever od Seattlu se nachází ostrov s hustými lesy, kde žije asi jen tisíc obyvatel. Jedním z nich je i Henry Dean Walker, všichni se tu navzájem znají, a zdá se, že každý ví o životě ostatních vše až do nejmenších detailů. Henry žije se svými adoptivními matkami France a Liv, miluje kosatky, knihy a horory. Čas tráví se svými přáteli a miluje svou přítelkyni Naomi. Všechno se však změní, když je nalezeno tělo zavražděné Naomi, která se den předtím na palubě trajektu pohádala s Henrym. A z něj se rázem stává hlavní podezřelý. Postupně se ukazuje, že některá tajemství jsou ukryta velmi hluboko, a možná ani někteří nejsou těmi, za které se vydávají. V minulosti ostrova i několika jeho obyvatel se skrývají temné záhady, jejichž odhalení by mohlo stát život i další osoby. Podaří se Henrymu rozkrýt všechna tajemství než bude pozdě? A bude tato vražda poslední?

Zařazeno v kategoriích
Bernard Minier - další tituly autora:
Mráz - brožovaná Mráz - brožovaná
 (e-book)
Mráz Mráz
 (audio-kniha)
Tma Tma
 (e-book)
Noc Noc
Noc - brožovaná Noc - brožovaná
Sestry Sestry
 
K elektronické knize "Zkurvenej příběh" doporučujeme také:
 (e-book)
Tma Tma
 (e-book)
Kruh Kruh
 (e-book)
Noc Noc
 (e-book)
Pojď sem, ať ti můžu dát pusu Pojď sem, ať ti můžu dát pusu
 (e-book)
Ratajský les Ratajský les
 (e-book)
Nestydaté neviňátko Nestydaté neviňátko
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zkurvenej příběh

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Bernard Minier

Zkurvenej příběh – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Obsah

Před začátkem..............................................................15

JEDNA

1. Tr aj e k t ...................................................................23

2. Jako tichý smyčec .................................................33

3. Království .............................................................46

4. Penceyho střední škola ........................................72

5. Banánový slimák ..................................................84

6. Před dvěma měsíci ...............................................90

7. Výslech .................................................................95

8. Vzkaz ..................................................................113

9. Před dvanácti dny ..............................................123

10. Doupě .................................................................139

11. Puzzle .................................................................148

12. Nespavost ...........................................................157


13. Před jedenácti dny .............................................162

14. V lese ..................................................................176

15. Roztančené hvězdičky .......................................208

16. Před deseti dny ..................................................211

17. Adopce ................................................................218

18. Rubikon ..............................................................227

19. Před týdnem .......................................................248

20. Diablo .................................................................253

21. Cesta zpátky .......................................................262

22. Pohřeb ................................................................267

23. Rozhovor ............................................................292

24. Noc......................................................................298

25. Oči a uši ..............................................................308

26. Michelle/Meredith .............................................315

DVĚ

27. Kamery ...............................................................335

28. Clcdjkdoieç_’hj“2 ..............................................341

29. Rezervace ...........................................................359

30. Start ....................................................................371

31. Mlha ....................................................................381

32. Skladiště .............................................................389

33. Maják ..................................................................403


34. Dron ...................................................................425

35. Útěk ....................................................................431

36. V bouři ...............................................................452

37. Blondýnka ve větrovce po půlnoci ...................461

38. Lety a přelety ......................................................473

39. Sám .....................................................................498

40. Halloween ..........................................................512

41. Los Angeles ........................................................538

42. Spolu ...................................................................563

43. Probuzení ...........................................................578

44. „Nastup si!“ ........................................................579

45. Na volném moři .................................................581

Po konci .....................................................................600

Poděkování ................................................................613


BERNARD MINIER

ZKURVENEJ

PŘÍBĚH

PŘEKLAD JIŘÍ ŽÁK


Přátelům z dětství



9

Všichni, kdo dobře znají geografii Severní Ameriky,

vědí, že jméno Washington je spojeno s hlavním městem

USA na východním pobřeží (district Columbia) a se

státem Washington, v němž se odehrává náš příběh

a který leží na severozápadě USA.





13

Na začátku je strach.

Strach, že se utopím.

Strach z ostatních – z těch, kteří mě nenávidí, a z těch, kteří chtějí mou kůži.

A taky strach z pravdy.

Na začátku je strach

Na ostrov se nikdy nevrátím, i kdyby přišla k mým dveřím zazvonit Jennifer Lawrencová osobně a prosila mě, abych se tam vrátil, tak to nikdy neudělám.

A ještě vám musím říct jedno: To, co vám budu vyprá­ vět, vám bude připadat neuvěřitelné. Netvrdím, že to není banální příběh. To ne. Je to zkurvenej příběh. Jo, zkurvenej příběh...

Abych vás navnadil, popíšu vám následující obraz: Z propasti se k nebi vynoří bílá ruka s roztaženými prsty a pak definitivně zmizí ve vlnách. Když se od té strašidel­ né ruky vzdaluji, všude kolem sténá vítr a do očí mě bičuje jemný déšť. Snažím se plavat, třímetrové vlny s napěněný­ mi hřbety mě přitom zvedají a  unášejí k  ostrovu. Kašlu, škytám, třesu se a jsem napůl utopený.

BERNARD MINIER

Na začátku je strach

Další obraz: Barák v plamenech, já před ním klečím, pláču, řvu jako hysterka a tmu všude kolem rozřezávají policejní majáčky.

A ještě něco vám řeknu, i jemu to řeknu. Vím, že mi ne­ budete věřit. Nemůžu se vůbec divit. A přesto se to stalo.

Přesně takhle. Sedí v  křesle a  pozoruje mě svým temným pohledem. Je vysoký a úctyhodný. Jeho černé sako muselo stát víc, než kolik já mám na účtu. Právě se podíval na hodinky. Mlčí. Kolik mu je? Pětačtyřicet? Padesát... Patří k těm mužům, kteří se musí líbit ženám.

„Kde mám začít?“ zeptám se ho.

„Na začátku,“ odpoví. „To bude nejlepší.“

„Kolik mám času?“

„Kolik budeš chtít, Henry.“

„Dobře,“ řeknu. „Samozřejmě mi nemusíte věřit.“

Neřekne nic. Nedá na sobě nic znát. Ten muž je můj otec... Má pravdu: Vraťme se tam, kde to všechno zača­ lo...

...vraťme se na začátek.

15

Před začátkem

Srpnová noc: Zvuky. Řinčení, praskání, poryvy deště.

Pak ostré pískání vracející se ozvěnou v zátoce, skřípání,

které se podobá škrábání nehtů po nafouknutém balonu.

Skřípání roste. Voda a vlny šplouchají.

Sedím v mořském kajaku a upřeně hledím do mlhové

stěny. Ticho. Hladinu kolem osvětluje měsíční světlo. Za­

držím dech. Z moře se vynoří černá ploutev, pak druhá,

třetí, čtvrtá, až je jich jedenáct... Srdce mi bije rychleji.

Z mlhy se pomalu vynořují obrovští černobílí predátoři

seřazení v  řadě, jako by se chystali k  bitvě. Jejich troj­

úhelníkové ploutve září v měsíčním svitu. Pomalu začnu

pádlovat jejich směrem.

Několik věcí, které byste měli vědět o kosatkách

Kosatka je superpredátor, nejnebezpečnější na zemi. Nemá

žádného přirozeného nepřítele. Je na  vrcholu potravního

BERNARD MINIER

16

řetězce. Je to mimořádně inteligentní zvíře. Každé stádo kosatek černých má svůj vypracovaný jazyk, dialekt, jímž se naprosto liší od ostatních stád. Je to jeden ze vzácných druhů, který dědí zkušenosti od předcházejících generací. Kosatky mají velmi vyvinutý sociální smysl.

Jenomže pak jsou tu kosatky dravé...

Jsou ještě mnohem nebezpečnější, ještě troufalejší. Křižují oceány v  naprostém tichu a  – většinou – osaměle. Říká se jim také vražedné velryby. Neváhají útočit na velké mořské savce, na  tuleně, lvouny, sviňuchy, a  dokonce i žraloci a velryby z nich mají obavy. Kosatky dravé strach neznají. Jsou to dokonalí zabijáci...

Kosatka je predátor, který nemá soupeře, ale na člově­ ka útočí jen velmi zřídka, s výjimkou těch žijících v za­ jetí. Nejlepší by bylo vyhnat všechny turisty a  všechny lodě okupující od  června do  října jejich teritorium – je to i moje teritorium – a nechat kosatky na pokoji. Jako to dělám v tu srpnovou noc tiše já. V kajaku. V tuto hodinu, kdy jsou tady jenom ony a já. Jen je pozdravím. Podívám se, jak proplují kolem. Nechám je žít. I  ony nechají žít mě. Nikdy na mě nezaútočily. Nikdy se mě nesnažily vy­ trhnout ze života. Sežrat mě. Zabít mě.

Proč nejsou někteří lidé schopni jednat jako ony?

Kosatka dravá je nejkrutější mořský savec, ale člověk je nejkrutější ze všech savců vůbec.

To je známá pravda. Jen jsem na ni musel přijít sám.

Zkurvenej příběh

17

Říjnová noc: Vlny narážejí do lodě. Za ní se rozevírá hr­ dlo, mužské hrdlo. Zvedne oči k  nočnímu nebi. Kolem měsíce proletí nějaký mořský pták a otiskne se jí do zor­ nice. Do její tmavé zornice. V koutku oka se objeví sla­ ná slza. Otevřená ústa má dokořán a mělce dýchá. Srd­ ce jí vystoupilo tak vysoko, až má pocit, že ho vyplivne na kluzkou lodní palubu.

Za zády se jí opět ozve kovové skřípání. Ostrý, rezavý zvuk. Jako kdyby tam někdo něco brousil. Skrz oka v síti jí vítr načechrá vlasy.

Představte si její strach. Je jí teprve sedmnáct. Jestli to vůbec dokážete, představte si, jaký musí mít strach. Tak obrovský, že člověku rozdrtí kosti a že mu nafoukne srdce, takže má pocit, že mu v  hrudi vybuchne. Strach, který člověku stiskne svaly jako namočená lana, která na slunci vyschnou a ztvrdnou.

Lodní můstek se kymácí na vlnách a jí dá strašnou práci udržet rovnováhu, hlavně když má na ramenou a na hlavě tu těžkou rybářskou síť. Přes vlasy cítí její uzly, vdechuje pach mořských řas, ryb, nafty a  soli, z  něhož se jí zvedá žaludek. Nemá vůbec tušení, co tady dělá, jen cítí na  ra­ menou váhu mokrých zamotaných páchnoucích lan, cha­ luh, které se podobají poutům a  řetězům. Cítí, jak ji tíží a smáčejí. A navíc ten déšť, který jí buší do hlavy. Chtěla by vidět víc, ale je taková tma, taková tma...

A přesto tam je – blízko. V očích se jí objeví záblesk, když si stoupne před ní a  zpod kapuce na  ni pohlédne.

BERNARD MINIER

18

Trvá to jen vteřinu, ale je tam, v jejích panenkách. Čeká na  ni. Škytne hrůzou. Chytí se kluzkého okraje paluby, ale všechno kolem jsou jenom stíny, mraky podobající se černé vatě, srpek bledého pokrouceného měsíce připo­ mínajícího pařát, černé stromy na pobřeží, vítr a prostor svírající malou šalupu, plný háků a zrezivělých hran, kte­ ré ji už zranily.

Mezi rumpálem a  kabinou, tam, kde dokončí svou odpornou práci.

„Neměla jsi o tom mluvit,“ řekne.

Má chladný vzdálený hlas.

„Teď už to chápeš?“

Chvílemi tančí na jedné, chvílemi na druhé noze a upí­ rá na ni oči. Ona se celá třese. Má otevřená vyschlá a lep­ kavá ústa. Najednou si krkne. Obejme ji oběma rukama kolem toho magmatu tvořeného sítí, lany a  chaluhami, jako by ji vyzýval k tanci, k nějakému absurdnímu tangu. A pak do ní strčí.

„NE!“

V tu chvíli se jí neobjeví před očima obrazy z dětství, jak se o  tom mluví ve  filmech a  románech... Je sama. V  té říjnové temné noci není nikdo jiný než ona a  on. Před sebou vidí jen tmavou, hrozivou masu obrovského válcovitého rumpálu omotaného oranžovými bójkami a závoj sítě, která ji ještě spojuje s lodí. Linie ponoru, li­ nie života. Vzápětí do ní znovu strčí a ona přepadne do­ zadu, do prázdna. Spolkne ji temná, studená voda. Ote­

Zkurvenej příběh

vře ústa, aby se nadechla, lokne si a začne kašlat. Bojuje, aby ji tíha sítě nestáhla pod vodu, ale vlny do  ní buší, zalévají ji, pak se na okamžik vzdálí a znovu na ni útočí. V  hlavě jí vybuchne panika a  hrůza. Vykřikne, ale vzá­ pětí se znovu napije, škytá a žaludek se jí plní mořskou vodou. Motor změní rytmus a loď ji najednou obrovskou rychlostí vleče za  sebou. Zmítá se a  točí kolem své osy jako káča.

Rukama poslepu hledá v  okách sítě východ a  nehty zatíná do  lan. Tělo jí v  ledové vodě ztuhne. Je strašně ledová. Zmocní se jí závrať. Jak loď zrychluje, cítí, že se potápí do  hlubin. Nějaká velká ryba, platýz nebo losos, se zmítá vedle ní. Hlava jí mizí ve  vlnách jako splávek rybářského prutu. Pak se znovu vynoří a  přitom se po­ každé zoufale snaží nadechnout mořského vzduchu. Jde jí to čím dál hůř. Vzduch jí chybí čím dál víc... Na vteři­ nu spatří v pohybující se slané temnotě všechno, pochopí všechno, před očima se jí v jediném průzračném zářivém záblesku promítne celý její život.

Ještě dávno předtím, než nad mořem začne svítat, je mrtvá.

Oči má otevřené jako panenka, její pokožka mezi oky sítě zbělá a leskne se jako rybí kůže.

Tak se to asi muselo stát, aspoň tak si to představuji. JEDNA

1.

Trajekt

Dvacátého druhého října 2013 kolem 17. hodiny 45. mi­ nuty (už byla skoro tma) mi řekla:

„Henry, chci si dát pauzu.“

Takhle to bezpochyby začalo. Jsou to okamžiky, které si pamatujeme navždy. Připomínají vytyčovací kolíky našich životů, majáky na pobřeží. Každopádně právě tam jsem ji ztratil, v doslovném i přeneseném smyslu toho slova.

Myslím, že začít tento příběh na trajektu je logické, ne? Sedm let jsem žil na zalesněném ostrově rozkládajícím se na moři poblíž Seattlu. Neuplyne jediný den, abych na něj nemyslel. Místo? Někde mezi Anacortes na severozápad­ ním pobřeží Pacifiku a Glass Islandem. Na palubě Elwhy. Okamžik? Bouřlivá noc plná běsnění a temnoty. Skutečně bouřlivá noc.

Pamatuju si, že byla ledová zima, lilo jako z  konve a  za  světly trajektu vrčelo moře jako věčně vyhladově­

BERNARD MINIER

24

lé, rozzlobené zvíře. Kvůli pekelnému rachotu osmi ti­ síc koňských sil a poryvům větru, který nám řval do uší, musela zvýšit hlas. Udělal jsem totéž.

„COŽE? Co to povídáš?“

Zamrkala, sklopila oči a potom je ke mně znovu zvedla.

„Vím, měla jsem ti to říct dřív, ale...“

„O čem to mluvíš?“ zeptal jsem se. „Naomi, o čem to mluvíš?“

Kvůli tomu příšernému randálu jsem musel řvát i já, aby mě slyšela.

Trajekt se kymácel, takže jsme skoro tančili na  mís­ tě. Stáli jsme na horní palubě, vystavení větru, nedaleko zaparkovaných aut, ačkoliv ostatní pasažéři bezpochyby seděli v teple na uzavřených dolních palubách a vyprávě­ li si, co ten den prožili.

Naomi mě přinutila sejít sem. Asi nechtěla, aby nás spolu někdo viděl...

„Henry, chci, abychom si dali pauzu. Pauzu... na chví­ li... Dokud nebudeme mít jasno. Něco se stalo. Potřebu­ ju přemýšlet. Potřebuju... pochopit.“

„Co? Co to tu povídáš? Pochopit co?“

Co se týče mě, nechápal jsem nic. Vítr si hrál s malou hnědou kadeří, která jí vyklouzla zpod kapuce. Zvedla oči a upřela je na mě.

„Henry, zjistila jsem pravdu.“

Zabodla pohled do mých očí. Naomi je měla ametysto­ vé, přecházející do  pomněnkové a  azuritové modři. Ko­

Zkurvenej příběh

25

lem duhovky měla tmavší, skoro černý kruh a její rohovka připomínala opalinové sklo. Byly to kočičí oči.

„Jakou pravdu?“ zeptal jsem se.

„Zjistila jsem, kdo jsi.“

Tak. Takhle to začalo.

Rozchod jako miliony rozchodů v době, kdy chtěli být všichni šťastní, ale nechtěli za to platit. Ten podzim nám bylo šestnáct.

„Kdo jsem? Panebože, co tím chceš říct?“

Tentokrát mi neodpověděla.

„Proč všechny ty tajnosti?“ zeptal jsem se. „Proč už mi neposíláš esemesky, proč přede mnou utíkáš? Co se děje, Nao?“

Cítil jsem, jak se mi svírají vnitřnosti. Už týden jsem každé ráno po  probuzení cítil píchnutí u  srdce, když jsem se podíval na prázdný displej telefonu.

Žádné esemesky...

Pokaždé, když jsem si to uvědomil, zvedl se mi žalu­ dek. Ještě před několika dny jsem každé ráno po probu­ zení našel něžný vzkaz. Jen pár slov, z nichž každé svěd­ čilo o hloubce našeho vztahu. Stejná slova jsem posílal já jí. Těsně před spaním.

Poslední vzkaz z včerejšího večera zněl pateticky. Psal jsem: Nikdy nás nemůže nic rozdělit. Miluju tě. Budu tě milovat navždy.

Věděl jsem, co je rozchod.

BERNARD MINIER

26

Viděl jsem v  té ubohé knajpě bledého Joshe Landise se slzami v očích, když mu Casey Hinshawová řekla, že je konec. Viděl jsem bezvadnou holku Tessu Parsonso­ vou, jak se celé týdny trápí potom, co jí ta kurva Shanna McFadenová poslala video, na němž Danny Lovasz, bý­ valý Tessin kluk, přísahal, že Tessa pro něj nic nezname­ ná. Vím, co je rozchod.

Ale ne já, ne Naomi.

Ne my.

To se nám stát nemohlo. My jsme byli na  celý život. DNSN: Dokud nás smrt nerozdělí. Taková byla naše mantra.

Vím, co si asi myslíte. Šestnáct let...

No a  co? Jsou lidi, kteří se v  tomhle věku seznámí a  prožijí spolu celý život. Zahleděl jsem se na  ni. Ten večer vypadala smutně. Nekonečně smutně. Kde se ten smutek vzal? Ze mě? Z někoho jiného? Otázky narážely na kosti mé lebky jako vlny na trajekt. Byla to moje baba, holka na  celý život. S  ní jsem chtěl prožít zbytek svých dnů. Do prdele, měl jsem pocit, že mi útroby požírá krab z Dungeness.

„Krucinál, můžeš mi říct, co se děje? Co jsem udělal? Někomu jsi to řekla, viď?“

Proti své vůli jsem ještě zvýšil hlas.

Upřeně na  mě hleděla a  já poprvé ucítil, že se mezi námi vyhloubilo něco víc než příkop. Propast hluboká ti­ síce světelných let. My, co jsme si byli před několika týdny tak blízcí. A teď tak vzdálení...

Zkurvenej příběh

27

„Naomi...“

Natáhl jsem k ní ruku.

Něžně jsem ji chytil za zápěstí.

„PUSŤ MĚ!“

Zažil jsem šok. Zuřivě se z  mého sevření vymanila, jako kdyby měla prsty ve  svěráku, jako kdyby se jí můj dotyk hnusil. Ustoupila.

O krok...

Pak o dva...

A najednou se rozplakala.

„Copak nevidíš, co se děje?“ vykřikla s tvářemi mok­ rými od slz a ještě couvla. „Copak nevidíte, co ten ostrov dělá tobě i tvým kamarádům? Copak nevíš, jak to všechno skončí?“

Vůbec jsem nechápal, o čem to sakra mluví.

„Co jak skončí? Mí... kamarádi a já?“ řekl jsem nevě­ řícně. „O čem to proboha mluvíš?“

Udělal jsem krok směrem k ní a ona udělala krok do­ zadu.

Udělal jsem další...

Zase couvla...

Podobalo se to tanci, nebezpečnému, příšernému, hoř­ kému tanci.

Vyšli jsme z  úkrytu, který v  centru lodi tvořily hor­ ní paluby, a  začal na  nás padat ledový déšť. Bušil nám do hlav, tekl mi za krk a pod límec, ale já si toho vůbec nevšímal.

BERNARD MINIER

28

„Naomi,“ řekl jsem něžně.

Vykročil jsem k ní.

Ucouvla.

„Nepřibližuj se...“

Zadkem se dotkla okraje paluby v  místě, kde byl nebezpečně nízko, vedle přídě, kde člověka od  pádu do  vzdouvajících se vln dělí jen řetěz, takže se musela zastavit.

„Jen ti chci připomenout, že to jsou i tvoji kamará­ di,“ řekl jsem. „Copak pořád nemáme nejlepší kamarády na světě? Myslel jsem, že jsme skoro rodina. Můj přítel, můj bratr, vzpomínáš si?“

Znechuceně zavrtěla hlavou.

„Běž pryč,“ zavzlykala. „Prosím tě, běž pryč.“

Teď se v  jejím hlase ozvalo ještě něco. Měla strach. Strach ze mě. Jak – jak to bylo možné?

„Naomi...“

„Prosím tě, Henry.“

Koktala a slzy – nebo to byl déšť – jí tekly po tvářích. Za  jejími zády moře hladově sténalo. Bílé hřebeny vy­ buchovaly pět metrů od  nás v  gejzírech vysokých jako domy a mraky pěny nám stříkaly do tváří.

Chytil jsem ji za zápěstí.

„PUSŤ MĚ, KURVA!“

Křičela. Ošklivě. Rozzuřilo mě to.

Udělal jsem pohyb.

Pohyb navíc.

Zkurvenej příběh

29

Zatřásl jsem s  ní jako se švestkou, abych ji přivedl k rozumu. Tam, na přídi, u okraje paluby, několik centi­ metrů od prázdnoty... Já vím, je to šílené. Zařvala. Za­ čala se bránit. Jako hysterka. Vypadala, že má opravdu hrozný strach. Určitě věřila, že ji hodím přes palubu. Jak si mohla myslet něco takového? Jak si na jediný okamžik mohla myslet, že bych byl něčeho takového schopen? Myslím, že to je to nejhorší ze všeho, na  co dnes vzpo­ mínám.

Ze všech sil mě odstrčila a  já uklouzl. Spadl jsem na  zadek na  mokrou palubu. Zaplavil mě další mrak pěny a  osprchoval mě. Když se mi vytrhla, na  okamžik se zapotácela dozadu a  já s  hrůzou hleděl, jak visí nad hlubinou, jak jí vítr strhává kapuci, jak jí poletují vlasy, jak třeští oči hrůzou a jak se za ní objevují masy zpěněné černé vody, jak se propadají a vzápětí stoupají.

„Hej!“ zařval nějaký námořník a utíkal k nám nahoru po  schodech (musel nás vidět z  prosklené kormidelny nebo na bezpečnostní kameře). „Co tady děláte?“

Ale jí se nakonec podařilo odrazit se zadkem, vyrazila k námořníkovi, oběhla ho a zamířila ke schodišti vedou­ címu k horním palubám.

„Naomi!“

Rozběhl jsem se za  ní, ale ona už zmizela nahoře a muž mě chytil za rukáv.

„Běžte nahoru!“ zařval. „Zbláznili jste se nebo co? Copak si neuvědomujete, jak je to nebezpečný?“

BERNARD MINIER

30

Ano, uvědomoval jsem si to. Vyběhl jsem po schodech a vrhl roztržitý pohled na ka­ meru umístěnou na stropě, která zabírala celé schodiště.

Hledal jsem ji. Všude. Na všech uzavřených palubách, mezi davem pasažérů sedících u  stolečků nebo v  křes­ lech na přídi, stojících u baru a vycházejících ze záchodů, mezi ostatními studenty, a  dokonce i  venku, na  otevře­ ných palubách, tam, kde v takovou noc nebyla živá duše a kde vítr skučel ještě silněji.

Naomi tam nebyla...

Nebyla nikde. S mokrým obličejem a promočenými vlasy a šaty jsem se vrátil k našemu stolu. První mě uviděl Charlie a vytřeštil na mě oči.

„Do prdele, Henry, seš úplně promočenej. Kde je Nao­ mi?“

„Nenašel jsem ji,“ odpověděl jsem.

Kayla a Johnny zvedli zrak od svých telefonů.

„Co? Vždyť jste byli spolu. Viděli jsme vás, jak jdete dolů...“

„Napadlo nás, že si to možná chcete rozdat v  autě,“ poznamenal Johnny s úsměvem.

„Nevím, kam šla... Hledal jsem ji všude... Nenašel...“

„Ale byli jste přece spolu.“

„Já vím... já vím...“

Zkurvenej příběh

31

„Fajn.“

Charlie vstal a podíval se na ostatní.

„Zůstaňte tady. Kdyby se objevila, zavolejte nám. My půjdem Naomi hledat.“

Šli jsme. Prošli jsme všechna místa, kde už jsem před­ tím byl.

Záblesk v mé paměti: Znovu se vidím, jak prohledávám chodby a sály, jak zkoumám obličeje a prohlížím si silue­ ty. A jak jeden nebo dva detaily přilákaly mou pozornost. Například fakt, že na palubě byl taky Jack Taggart. Seděl vzadu u  posledního stolku, u  dveří vedoucích na  záď, a  v  tuto hodinu měl celý stolek sám pro sebe. Všichni nebo skoro všichni na palubě znali Jacka Taggarta a nikdo netoužil projít kolem něj. Taggart žil sám na nejnehostin­ nějším pobřeží ostrova, na  úpatí hory Gardner zvedající se do výše dva tisíce čtyři sta stop, tedy sedm set třicet tři metrů. Říkalo se o něm, že je to odporný chlap, a věřte mi, na drbech někdy něco je. Ten večer skládal puzzle. Vždyc­ ky na trajektu skládal puzzle.

„Musela se zavřít na dámských záchodech,“ řekl Charlie. „Prohlíd jsi dámský záchody?“

„Samozřejmě že ne.“

„Tak je určitě tam.“

Jeho jistota byla nakažlivá. Charlie je člověk, který jen zřídka pochybuje, s výjimkou holek. Položil mi ruku na rameno.

„Něco je špatně, že jo?“

BERNARD MINIER

Na okamžik jsem v jeho očích zahlédl něco jako sou­ cit, zájem nebo zvědavost.

Přikývl jsem.

Vzal mě za ruku a odvedl k našemu stolu.

„Našli jste ji?“ zeptala se Kayla.

Charlie jí naznačil, ať to nechá být. „Musela najít někoho jinýho, kdo ji svezl,“ řekl Charlie sedící vedle mě o několik minut později. Tvář mu osvět­ lovala zadní světla auta jedoucího před námi a  světla z palubní desky.

Seděl jsem za volantem v příšeří dolní paluby. Drtila mě příšerná deprese. Věděl jsem, že má pravdu. Na tra­ jekt Elwha (indiánské jméno kmene Činuků znamenající „vzepětí“ nebo „wapiti“) se vejde víc než tisíc lidí a  sto čtyřicet čtyři aut. To je spousta pasažérů. Mohla se před námi schovat a najít úkryt v autě kteréhokoliv studenta, holky nebo kluka.

V  útrobách lodi zazněly sirény, začaly se otáčet ma­ jáčky a  vrhat oranžové záblesky na  naše přední sklo. Pustil jsem stěrače a  pomaličku jsem se rozjel směrem ke  světlům East Harboru, zatímco zaměstnanci ve  žlu­ tých vestách mávali světélkujícími hůlkami.

2.

Jako tichý smyčec

Jmenuju se Henry Dean Walker.

Mám rád knihy,

horory,

kosatky, Nirvanu

a je mi šestnáct.

Žiju na  Glass Islandu, což je ostrov ležící severně od  Seattlu, několik námořních mil v  Pacifiku, západně od Bellinghamu a okresu Whatcom, jako poslední výspa před americko­kanadskou hranicí. Je součástí souostroví San Juan, které při odlivu tvoří sedm set padesát a při pří­ livu sto ostrovů a  ostrůvků. Vypadá jako kamenitý sráz porostlý lesem a  jsou na  něm malé pitoreskní přístavy a  úzké silničky zavěšené vysoko nad mořem, kroutící se jako potoky hlubokými lesy – typická Amerika.

Jezdí sem trajekty a  místo žraloků tu máme kosatky. V  zimě, na  jaře a  na  podzim prší, nebo se tady válí tak

BERNARD MINIER

34

hustá mlha, že není vidět ani pobřeží, ani vrcholky jedlí

a už vůbec ne zasněžený hřeben Kaskád vzdálený sto ki­

lometrů východně. V létě taky prší, ale ne tolik. O prázd­

ninách se sem sjíždějí turisti z  celého světa, aby viděli

kosatky. Od  božího rána stojí několikahodinové fronty

vedoucí k nábřeží, kde se nastupuje na trajekt, kolonizují

hotely a  penziony na  celém souostroví, hrozně chlasta­

jí, pořizují tisíce fotografií, které nakonec smažou nebo

zapomenou v paměti svých počítačů, a jejich plachetni­

ce a  jachty kotví v  přístavu po  desítkách. Za  tohle let­

ní šílenství trvající od  července do  října vděčíme třem

filmům: Zachraňte Willyho 1, Zachraňte Willyho 2 a Za

chraňte Willyho 3. Částečně se tady na ostrovech natáčely

všechny tři a kosatky se díky nim staly tak populární, že

první imbecil, který sem přijede, touží jen po  jediném:

vidět aspoň jednu, než se vrátí domů.

Ale jakmile turisti odjedou, na  Glass Island se vrátí

klid. A taky promiskuita... Tady se všichni znají se všemi.

Jsme tu mezi sebou. Je to jedna z výjimečností našeho ost­

rova, na rozdíl od Seattlu, Vancouveru, nebo dokonce Bel­

linghamu. Tady lidé nechávají dveře otevřené, když jdou

nakoupit, a někdy dokonce i když si jdou lehnout. Samo­

zřejmě luxusní letní rezidence Eagle Cliff a  Smugglers

Cove, které jsou zavřené sedm měsíců z dvanácti a které

zabírají nejpitoresknější zálivy na  ostrově, jsou přece jen

líp chráněné, ale zase ne tolik. Je třeba říct, že náš ostrov

tvoří jakousi přirozenou pevnost. Není ani snadné se sem

Zkurvenej příběh

35

dostat. Trajektu vyplouvajícímu z  Anacortes trvá celou hodinu, než přistane v East Harboru, z něhož vede asi de­ set silnic a stejný počet cest, na nichž na zrezavělých řetě­ zech nebo závorách visí cedule SOUKROMÝ MAJETEK. Kromě East Harboru není moc míst, kde lze s lodí přistát. Navíc je na ostrově zakázáno tábořit. Existují tady jen dva hotely a během letních prázdnin se většina turistů ubyto­ vává v soukromí.

Jak už jsem říkal, tady se znají všichni se všemi. Zdejší lidé před sebou nemají žádná tajemství. Anebo je ukrý­ vají hluboko v sobě.

Takový je Glass Island. Aspoň jsem si to myslel.

Popisuju to všechno proto, že je to důležité. Ale já tady nejsem doma. Tedy ne úplně. Nejsem tu doma, pro­ tože jsem se svými maminkami hodně cestoval a hodně se stěhoval. Žili jsme ve  velkých městech, jako je Balti­ more, i na těžko přístupných místech, jako je Marathon na Floridě, Port Oxford v Oregonu a Stowe ve Vermontu. Jako kdybychom před něčím utíkali. Utíkali jsme před něčím. Otázka zní: před čím? Tenkrát jsem žádnou od­ pověď nedostal, moje dvě matky mi vlastně odmítaly cokoliv říct: „Ale Henry, co tím sleduješ? Máme prostě rády neobvyklá místa, to je všechno!“ Jenomže jsme se vždycky museli stěhovat v noci. „Henry! Dělej! Oblékni se!“ Tenkrát mi bylo devět. Myslely si, že na to zapome­ nu, ale já nezapomněl. Osm měsíců jsme žili v  Odesse v Texasu. O měsíc později jsme se ocitli na Glass Islandu.

BERNARD MINIER

36

Jinak řečeno (vemte si mapu) na  opačném konci země. Tady bydlíme sedm let. Myslím, že je to rekord.

Miluju svoje maminky. Jmenují se Liv a France, jako ta evropská země. Miluju je. Opravdu moc. Ale někdy mi připadají příliš... ochranářské. Například mi důrazně zakázaly, že nesmím umístit žádnou svou fotku na Face­ book nebo na nějakou jinou sociální síť, nesmím se při­ hlásit na internetové seznamky nebo na nějakou osobní webovou stránku. Nepřipadá vám to bizarní? Mně ano. Řekl jsem jim to. Jejich odpověď: „Henry, copak nechá­ peš, že cokoliv vložíš na internet, zůstane tam napořád, a  že pro ty lidi neexistuje pojem soukromý život?“ Ne­ ustále zdůrazňovaly spojení soukromý život. A  bylo to ještě horší, protože tvrdily, že za vším jsou prachy. „Sur­ fovat na  internetu je to samé, jako kdyby ses celý den procházel nahý ve skleněném domě. Víš, co tím chci říct? Až jednou budeš dospělý a budeš chtít vymazat všechny ty věci, za které se budeš stydět, víš, co ti řeknou? ‚Je nám líto, hochu, měl jsi na to myslet dřív‘.“ (Liv)

„Navíc ti slíbí, že budou chránit tvůj soukromý život, ale když je stát požádá, aby mu poskytli důvěrné infor­ mace, udělají to bez jediného zaváhání. A bude jim fuk, jestli proti tomu budeš protestovat.“ (zase Liv)

(France, naprosto striktně): „Žádné fotky, žádné video, jasný?“

Poznamenal jsem si do  zápisníku nové spojení: „bez jediného zaváhání“. (Snil jsem o tom, že se stanu spisova­

Zkurvenej příběh

37

telem, filmařem nebo hudebníkem, to jsem ještě přesně

nevěděl. Každopádně umělcem, jak se dnes říká.)

Totéž platilo i o fotkách ze školy. Ten den mě Liv s Fran­

ce poprosily, abych zůstal doma. Aspoň od  té doby, co

tohle všechno začalo, protože na  dně jedné krabice leží

staré „třídní“ album ze základní školy. Proč jsem se ni­

kdy nesnažil zjistit důvod? Přísahám, že jsem se snažil.

Te d y, trochu. Vlastně moc ne. Ne tak docela.

Myslím, že jsem se bál odpovědi...

Taky je tady ten sen, který se mi často zdá. Ne často, ale

každou nebo skoro každou noc. Jako včera. Když jsem

usínal, hřmělo moře. Je to pořád stejný sen. Ospalé před­

městí, celé rodiny proměněné v shromaždiště znepoko­

jivých snů. Maminka sedí na  okraji mé postele. Vidím,

že má strach. Musí mi být kolik? Tři roky? Možná míň...

A protože má maminka strach, bojím se dvakrát víc než

ona. Jenomže ve  snu to není ani maminka Liv, ani ma­

minka France, je to úplně jiná maminka. Krásná jako

den. Ale vyděšená, strašně vyděšená. Henry, buď potichu,

je tady, řekne. Neodvažuju se zeptat, o kom to mluví, ale

způsob, jakým vyslovila je tady, mě natolik vystraší, že se

schovám pod deku. Vstane a dívá se oknem dolů na uli­

ci. Co vidí? Pravděpodobně nic. Kromě domovních fa­

sád utopených ve tmě, aut zaparkovaných podél chodní­

ků a vypadajících jako živá, ačkoliv spí a mají zhasnuté

BERNARD MINIER

38

reflektory. Pak se vrátí ke  mně. Je bledá, ale usmívá se a pohladí mě po vlasech. Všechno je v pořádku, není tam nikdo, chceš dnes v  noci spát s  maminkou? Tahle otázka odvalí strašlivou tíhu z mé hrudi a já začnu divoce při­ kyvovat.

Je krásná, velmi krásná letní noc, ale nakažená znepo­ kojující ochablostí. Vraťme se k mým maminkám. Mám je nejradši na celém světě. Myslím, že díky jim se mi dostalo nejlepšího mož­ ného vzdělání, a to nemluvím jen o známkách ve škole. Jestli jsem v něčem nedokonalý, ony za to rozhodně ne­ můžou. Dovolte, abych vám o nich něco řekl. Liv je malá, statná, impulzivní brunetka, France je vyšší, světlovla­ sá, něžná a apatická a připomíná západ slunce za letní­ ho večera v  úžině Juan de Fuca nebo Adagietto v  Ma­ hlerově Páté symfonii. Nejsou to mé skutečné maminky, jsem adoptované dítě. („Hej, Einsteine, kdo je tvůj táta?“ Bouřlivý smích dvou zatracenců, dvou kreténů, Pauliho a Ryana. Pauliho už vyloučili ze školy na pět dní a Ryana na celé čtvrtletí. Co se týče Shana, toho dokonce předvo­ lali do kanceláře šerifa Kruegera a definitivnímu vylou­ čení ze školy unikl jen o vlásek, když Malcolmovi zlomil ruku.)

Mezi devátým a třináctým rokem jsem byl náměsíčný.

V noci jsem se najednou ocitl v obýváku, kam okny dopadalo bledé měsíční světlo, v  pyžamu a  celý vydě­

Zkurvenej příběh

39

šený, jako ten malý kluk ve filmu Blízká setkání třetího druhu.

Jednou mě dokonce Liv našla stát bosého ve  vlhké trávě za  domem, s  tváří otočenou k  otevřeným dveřím přístavku, ve  kterém jsem otočil vypínačem, jako můra přitahovaná světlem. Po téhle příhodě mi maminky za­ mykaly dveře a okna, jakmile jsem usnul, a na kliku mé ložnice věšely zvonek. Do čtrnácti let jsem měl ještě ně­ kolik podobných záchvatů, ale pak to najednou přestalo. Maminka Liv mi dala přezdívku „chodící snílek“. Tahle přezdívka se však naštěstí během následujících měsíců vytratila.

Doktor tvrdil, že to zavinilo časté stěhování. Že mám ve spánku regresi a hledám svůj starý domov. Svůj první domov, řekl, a že ho pořád nemůžu najít. Myslím, že to říkal, jen aby vůbec něco řekl, a  že ve  skutečnosti ne­ věděl nic. Že v  jistém věku, na  konci dětství, jsou naše antény, s nimiž pronikáme do tajemství světa, mnohem výkonnější než antény dospělých. Že v pubertě hormony, dospělý racionalismus a  vzdělávací systém definitivně otupí naše smysly pro nadpřirozeno.

Když otevřu knihu svého dětství a otáčím v paměti její­ mi stránkami, připadne mi neuvěřitelně bohatá. Nohavice kalhot utržená psem Stubbsových, když jsem jednou vy­ stupoval ze školního autobusu a když jsem mu z nějakého neznámého důvodu, ukrytého v jeho psím intelektu, začal být odporný. Střílení na  krysy ze vzduchovky na  skládce

BERNARD MINIER

40

v Cowan Point, což byla hora odpadků, prohnilých mat­

rací plných skvrn, obalů od  maršmelounů značky Swiss

Miss, krabic cereálií a zbytků jídla sežraných krysami, kte­

rá byla vysoká jako Everest a jejíž svahy spadaly mezi hus­

tým křovím ostružiní až k potůčku Cowan Creek. Matka

Jimmyho Lombardiho, jejíž krása oslepovala stejně jako

slunce a která měla vždycky v létě rozepnuté dva knoflíč­

ky na blůzce. Starý Terrence, který nenáviděl děti a ve dne

v noci měl stažené rolety, takže když jsme chodili kolem,

vymýšleli jsme si ty nejhrůznější historky. Jako třeba že

už čtyřicet let drží v křesle spoutanou nějakou ženu, že se

tam konají tajné schůzky gangsterů třetího věku – před­

stavte si pod tím, co chcete –, a dokonce že jsou tam mi­

mozemšťani, kteří si tohoto senilního starce vybrali jako

předmostí k dobytí Země, ovšem neptejte se mě proč.

A pak je tu konec školního roku a začátek prázdnin.

Na našem ostrově je víc než kde jinde období mezi čer­

vencem a  srpnem synonymem oslav, zmrzlin, turistů,

hudby, divadelních představení, cyklistických závodů,

plachet pleskajících ve  větru, smíchu, vzrušení, novi­

nek – a dobrodružství. Sezona vždycky začínala 4. čer­

vence přehlídkou alegorických vozů, jásajícím davem,

ohňostrojem a  hrozny barevných balonků pověšených

na fasádách domů. Pro desetiletého kluka to byla stejná

nádhera jako přeplutí Atlantiku na konci patnáctého sto­

letí a začátek školního roku byl tak vzdálený jako Indický

oceán pro Kryštofa Kolumba.

Zkurvenej příběh

41

V očích dítěte byl náš ostrov nejkrásnější, nejzajíma­ vější a  nejnenahraditelnější na  celém světě. Jako kluk jsem měl jedinou touhu: strávit na  ostrově celý svůj život. Ale jestliže se dítěti líbí všude, je to úplně jinak, když je člověku šestnáct. Teď mi tohle místo s dlouhými propršenými měsíci, příliš krátkým létem, opuštěností a jízdním řádem trajektu, spojujícího ostrov s pevninou, připadá takové, jaké ve skutečnosti je: jako vězení. Jak už jsem říkal, sním o tom, že se stanu spisovatelem.

Nebo filmařem.

Nebuďte překvapení mým jazykem. Jsem mladý, nor­ málně vzdělaný muž, jakým by měli být všichni kluci mého věku, to znamená ne tak zaostalý jako ti kreténi od nás ze školy, kteří se vrhli na Walta Whitmana, když je náš profesor literatury požádal, aby okomentovali Stébla trávy. „Vymaštěnej feťák“, „teploušskej básník“, to bylo jen několik komplimentů, které o tomto velkém muži napsali na  Twitteru. Kromě toho (důkaz mé nor­ málnosti) mám rád horory a Nirvanu. Na zdi mého po­ koje visí plakáty k filmům Texaský masakr motorovou pilou, Hellraiser, Resident Evil 2, Hostel, a dokonce Dracula od Toda Browninga. „To je úžasné. Když člověk vstoupí do tvého pokoje, má pocit, že se ocitl v muzeu hororu.“ (Liv) Každý rok se jezdíme s Charliem podívat do Seattlu do  Experience Music Project jen proto, abychom viděli podivuhodnou galerii věnovanou skupině Aberdeen.

BERNARD MINIER

42

Moje nejoblíbenější knížka? Utažení šroubu.

Můj nejoblíbenější horor? Exorcista (ale taky Kletba a Kruh)

Neoblíbenější album? In Utero. Následující ráno po  té strašlivé hádce na  trajektu jsem vůbec neslyšel budík a zaspal jsem. Uslyšel jsem Liv, jak na  mě zezdola křičí: „Henry! Henry! Víš, kolik je ho­ din?“ Rychle jsem se vysprchoval, navlékl jsem na  sebe první, co mi přišlo pod ruku, popadl jsem učebnice ma­ tiky a biologie a utíkal dolů.

Na  schodech jsem se podíval na  mobil a  zase se mi sevřelo srdce.

Žádná esemeska.

Sedm hodin, dvě minuty ráno. Věděl jsem, že Nao­ mi už musí být dlouho vzhůru, vstávala vždycky hrozně brzy. Ale zároveň jsem věděl, že mi moc naděje nezbývá.

To ráno mě maminka France pozorovala z  kuchyně, zimomřivě si k  sobě tiskla cípy županu a  v  ruce držela kouřící šálek. Na  okno se lepila hustá mlha. Když jsem sešel ze schodů, otevřel jsem před obličejem dlaň a palec jsem si přiložil k bradě, abych řekl:

Maminko...

Usmála se, sevřela ruce v pěst a přitiskla je k sobě:

Je zima.

Odpověděl jsem, ale ne nahlas. Maminka France je hluchoněmá a umí odezírat ze rtů. Jako každé ráno spo­

Zkurvenej příběh

43

jila ukazováček a palec, pak je oddělila od sebe a nakrčila obočí:

Va j í č k a ?

Zavrtěl jsem hlavou, že ne, a rychle jsem vypil kafe. Pak jsem zamířil ke dveřím a cítil jsem v zádech její pohled. Z jídelny jsem slyšel hlasy. Rozeznal jsem mezi nimi hlas Liv. Nesla se odtamtud vůně smažených vajíček, opečené slaniny, chleba namazaného brusinkovou marmeládou a kávy. Mimo sezonu k nám přijel pár turistů z Evropy, který ještě ten den pokračoval do Britské Kolumbie. Naši adresu určitě našli na  internetu. Liv a  France nabízely bed and breakfast. Když jsme se sem přestěhovali, určitě nepředpokládaly, že tu povedou bed and breakfast, aspoň pokud jsem vyrozuměl z  občasných bouřlivých diskusí (Liv zvyšovala hlas a  France strašně rychle mávala ru­ kama). Liv dlouho doufala, že se stane violoncellistkou v  symfonickém orchestru v  Seattlu, nebo že získá cenu Beatrice Herrmannové pro nejlepšího mladého uměl­ ce, kterou každoročně udělovala Filharmonie Tacoma. Byla vynikající interpretkou (a její největší obdivovatel­ kou byla France, která přímo zbožňovala, když se mohla dívat, jak hraje, a  dlouhé minuty zůstávala fascinovaná pohybem smyčce jako kočka), ale byla na to příliš nála­ dová a  stará. France pracovala pro slavnou nadnárodní společnost zabývající se mikroinformatikou se sídlem v  Redmondu, která zaměstnávala handicapované, a  ně­ kdy se během týdne nevracela domů. Ale o prázdninách

BERNARD MINIER

44

a  víkendech pomáhala Liv udržovat dům. Zařídily ho

jako staré dostavníky s  hlubokými velkými postelemi,

lněnými a  bavlněnými látkami, starožitným nábytkem,

květinami, slaměnkami, koberci, knihami a  lapači snů.

Samotný dům byl postavený ve slohu typickém pro seve­

rozápadní pobřeží Pacifiku, se střechou z cedrového dře­

va, čtvercovými okny a terasou, z níž se nabízel úchvat­

ný pohled na  úžinu a  na  hory. Cestičky z  prken a  řada

schodišť vedly až dolů k pontonovému můstku, zpočátku

pevně ukotvenému, teď snímatelnému, u něhož se hou­

pal motorový člun. Jestli chcete slyšet můj názor, dům

by potřeboval novou omítku, střecha byla porostlá me­

chem, malba byla oprýskaná, okapy byly plné listí, sůl

rozežírala okenní rámy a  ve  svahu rostla spousta křoví,

ale bylo nám tady dobře, cítili jsme se tady doma. Bylo tu

teplo a útulno jako v hnízdě.

Takový byl život na Glass Islandu. I v něm bylo něco

jemného, mírumilovného jako v tichém pohybu smyčce.

Do kmene stromu někdo vyryl:

ZTRACENÝ RÁJ

Nevím, kdo to udělal. Možná nějaký turista, který se tu

rozplýval nad výhledem a  chvíli snil, že opustí svůj byt

ve městě, stresující život řízený technologiemi a běh pro­

ti času a  usadí se tady. Ale byla to jen předehra všeho,

co následovalo. V tu chvíli jsem to ještě netušil, ale brzy

Zkurvenej příběh

jsem se měl dozvědět, že ráje jsou stvořeny jen proto,

abychom je ztratili.

A že každá geneze začíná zločinem.

3.

Království

Ten den žilo na naší planetě 7 212 913 603 obyvatel.

Každý den se na zemi rodilo 422 000 dětí.

Denně umíralo v průměru 170 000 lidí, což za měsíc činí zhruba 5 milionů a  ročně 61 milionů osob. (Jestli si myslíte, že váš život, váš malý osobní život a vaše ego jsou důležité, vzpomeňte si na  tato čísla, a  jestli věříte v boha, řekněte si, že je to pravděpodobně úředník, který má tam nahoře na starosti spoustu spisů a nedostatečný rozpočet.)

Ten den bylo na světě 6,8 miliardy majitelů předpla­ cených karet všech mobilních operátorů a  2,8 miliard lidí se přihlásilo na internet.

Ale pouze jeden z nich byl Charlie.

Charlie je můj nejlepší kamarád.

Charlie je zvláštní druh a bezpochyby naprosto výji­ mečná lidská bytost.

Zkurvenej příběh

47

Několik základních informací

o mém příteli Charliem:

Charlie má vždycky zpoždění. Charlie je panic. Charlie má komplexy kvůli svému fyzickému vzhledu. Charlie nosí košile zapnuté až ke krku. Charlie je posedlý sexem. Zbožňuje oplzlé historky (mezi námi, říká se jim prasár­ ny). Charlie je cynický, drzý kluk a zvláštní, velmi zvláštní... Ale abych pravdu řekl, v šestnácti letech je mnohem důležitější, jak člověk vypadá, než jaký ve  skutečnosti je. Charlie se tváří, že je cynik a  že je drzý. Ve  skutečnosti je Charlie citlivý. Charlie je ten nejlepší přítel, jakého si člověk může přát.

To ráno 23. října jsem otevřel dveře obchodu jeho ro­ dičů Ken’s Store & Grille nahoře na Hlavní ulici („Potra­ viny, benzin & nafta, nápoje, videa“ bylo velkými písme­ ny napsáno na průčelí kolem namalovaného vybledlého trojstěžníku s  odkazem na  historii: „Založeno 1904“). Uvnitř byly nápisy: Snídaně & burritos, čerstvé sendviče, free wi-fi, prodejna sci-fi literatury, delikatesy, mimořádně jemný gril a přátelský bar... To podzimní ráno se za okny tlačila mlha a  tma. Mlha byla cítit přílivem, rybinou a  naftou, jako ve  všech přístavech na  světě. Ozývaly se také zvuky:

neúnavné drnčení stožárů v přístavu,

vývěsní štít, který vydával zrezivělé zvuky, jak se ky­ mácel v mořském větru,

BERNARD MINIER

48

skřehotání racků, nesoucí se v mlze,

kvílení samotného větru, které se zesilovalo a  zesla­ bovalo, zesilovalo a zeslabovalo...,

vzdálené, tajemné a temné hučení moře,

škytání neviditelného motorového člunu vyplouvají­ cího z přístavu...

Uvnitř panovalo ticho, kromě praskání vadné zářivky v  prázdném obchodě a  tichého vrčení mrazáků nachá­ zejících se po  mé pravici, když jsem kráčel k  automatu stojícímu vlevo.

Pak se ozval zřetelný cinkot drobných, které jsem ho­ dil do automatu. Charlie měl být tady. Kde je?

V osvětleném skle automatu jsem viděl odraz své ztr­ hané, znepokojené tváře. Potom se ozvalo cinknutí, jak čokoládová tyčinka spadla do přihrádky automatu a vzá­ pětí mi za  zády zazněla hudba. Vyskočil jsem do  vzdu­ chu, jako kdyby se podlaha proměnila v trampolínu. Byla to ostrá bodavá hudba: AC/DC The Razors Edge. Otočil jsem se a v hrudi se mi rozběsnila hrůza, jak se píše v ro­ mánech Stephena Kinga a  Lovecrafta. Asi čtyři metry ode mě čouhaly za řadou mrazáků Charlieho nohy. Leže­ ly tam bez hnutí. Lehce roztažené. V poloze deset hodin deset minut. Poznal jsem tu hudbu – byla to vyzváněcí melodie jeho mobilu, který musel mít v kapse – a poznal jsem jeho tenisky Air Jordans.

„Charlie!“ vykřikl jsem. „Charlie! Krucinál, Charlie!“

Vrhl jsem se k němu.

Zkurvenej příběh

49

Hudba přestala hrát a nastalo ticho stejně husté jako ta mlha venku. Charlie se nehýbal. Jak jsem utíkal mezi řadou mrazáků, na  okamžik mě napadlo, že omdlel, nebo že je mrtvý.

„CHARLIE!“

„Do prdele Henry, musíš tak řvát?“

Ležel na podlaze a nemohl být živější... Ve skutečnos­ ti měl svou velkou kulatou hlavu vraženou mezi nohama figuríny oblečené v posledním letním módním výkřiku, jak se říká (důvod, proč neměla zimní model, mi unikal), a pohled upíral do jejího rozkroku zakrytého miniatur­ ním trojúhelníčkem modré látky.

„Nevidíš, že se soustředím?“

„Zbláznil ses?“

„A  co si myslíš? Jenom si zkouším představit, jakou by měla kundu.“

„Cože?“

„Jakou by podle tebe měla kundu?“

„Do prdele, Charlie!“

Vstal, oprášil si ruce, zívl a kráčel pryč. „Co? Neříkej mi, že jsi ještě neviděl...“

(Ach ne, Charlie, prosím tě, dnes ne...)

„Zakazuju ti, abys...“

Zvedl ruce na znamení míru a zastrčil si pramen vlasů za levé ucho. Charlie má vlasy tvrdé a černé jako havraní péra, uprostřed hlavy rozdělené pěšinkou, pod níž je vidět kůže. Protože mu padají do očí, neustále si je strká za uši.

BERNARD MINIER

50

„Oukej. Oukej. Vykašlem se na to.“

Zpoza pultu s  registrační pokladnou si vzal batoh a skateboard Zero s lebkou vzadu a pak se podíval, kdo mu volal. Žaludek se mi zase sevřel, když jsem si vzpo­ mněl na svůj mobil, zoufale tichý. „Do prdele, zase rekla­ my... Víš co, Henry? Měl by ses občas trochu uvolnit.“ Vrhl na mě pohled ospalých očí jako každé ráno.

Vyšli jsme z obchodu a vstoupili do ranní říjnové tmy s vůní moře. „A ty by sis ho měl přestat honit,“ řekl jsem a zamířil jsem k autu.

„Jo,“ odpověděl a  zavřel dveře obchodu. „Někdy ho mám tvrdýho jako šutr, tak si ho mastím. Kdyby byla masturbace olympijskou disciplínou, určitě bych měl zlatou medaili. V honění jsem Usain Bolt!“

Poslední slova skoro zařval a  já jsem vrhl znepoko­ jený pohled k  oknu jeho rodičů za  obchodem. Za  nic na světě by nezmeškali nedělní mši a neochvějně věřili, že svět byl stvořen za sedm dní. Ale i v tomhle případě jsem cítil, že se Charlie k  téhle póze nutí. Jako komik, který musí vystoupit ve své show, ačkoliv prožil nějakou hlubokou bolest nebo rozchod. Takový byl Charlie, můj nejlepší kamarád. Přijel jsem na  tenhle ostrov před sedmi lety, když mi bylo devět. Ale Charlie, Naomi, Johnny a Kayla tu žili už dlouho a někteří z nich dokonce odjakživa. Bylo to jejich království a  od  chvíle, kdy jsem se stal jedním z  nich,

Zkurvenej příběh

51

taky moje. Jak říká Henry Miller, všechno, co se nestane na  ulici, je falešné, odvozené a literární. A  ulice patřila nám. Tedy skoro. Byli tam taky Shane, Paulie a Ryan – ti tři budižkničemové – a  pár dalších dětí na  souostroví. Ale v jejich nepřítomnosti jsme byli králové světa.

Naše území se rozkládalo přinejmenším od malé zá­ toky ověnčené lesem až po  South Beach, nejdelší pláž na jižním pobřeží ostrova, nacházející se naproti úžině Juana de Fucy, vedoucí až k  vodám Pacifiku a  obklo­ penou zalesněnými horami. Kilometry stromů ohnu­ tých mořem, jejichž barva přecházela od jasně žluté až po popelavě šedivou. Rozpínalo se od horní části Hlavní ulice, kde se nacházela hřiště na baseball, fotbal a basket a katolický kostel svatého Františka, až k nábřeží, kde se nastupovalo na trajekt, a vedlo kolem malého obchod­ ního centra postaveného na  pilotách, kde byl kromě jiného obchod se suvenýry, se značkovým oblečením, zmrzlinový bar a čínská restaurace. Rozkládalo se mezi mořským břehem, v  němž jsme se jako malí při odli­ vu brodili mezi mušlemi, až po kouzelný Crippen Park, v němž měly stromy ohýbané větrem přímo fantastické t v ar y.

Rozkládalo se i na sousedních ostrovech, mezi nimiž jsme v létě pádlovali na našich kajacích natřených výraz­ nými barvami mezi šedivé skály se zježenými borovice­ mi, do  úzkých zátok, ve  kterých mořská hladina zářila ve slunci, do neobydlených oblastí, kudy vedly křovina­

BERNARD MINIER

52

mi a lesy k zátokám stezky, o nichž turisti neměli ani po­ nětí.

Bylo to naše království a my jsme byli nejlepší kama­ rádi na  světě. Nerozlučitelní a  spojení jako prsty jedné r u ky.

Charlie, Johnny, Naomi, Kayla a  já jsme byli přátelé na život a na smrt. Aspoň jsme si to v té době mysleli. Jak už jsem říkal, kromě mě všichni na tomto kousku země obklopeném vodou vyrostli. Postupně se mezi námi vy­ vinul zvláštní vztah, něco mezi čistým přátelstvím a ně­ čím mnohem hlubším, niternějším.

Mystičtějším.

Jako u zvířat žijících ve smečce.

Když nám bylo dvanáct nebo třináct, lezli jsme pravi­ delně na vrchol nejvyšší skály na ostrově, na Hood Cliff, u jejíhož úpatí zuřil příboj, a každý z nás postupně krá­ čel pozpátku k propasti, se zavřenýma očima a s nataže­ nýma rukama. Ostatní stáli na  okraji prázdnoty, drželi se za  ruce a  tvořili lidský řetěz. Představovali jedinou překážku, která bránila nekonečnému pádu, který by ne­ vyhnutelně skončil rozdrcením všech dvou set dvanácti lidských kostí na  skalisku. Když jsme ucítili na  zádech spojené ruce, zastavili jsme se. Vítr nám hvízdal v uších a srdce bušilo tak, že málem vyskočilo z hrudi. Kam jen oko dohlédlo, bylo moře poseté skalnatými ostrůvky. Na  obzoru, sto kilometrů odtud, čněly hory. Měli jsme příšerný strach.

Zkurvenej příběh

53

A pak tu bylo to, čemu se říkalo křest.

Opravdu se jednalo o jakési udělení svátosti. Ne, v té době jsme neznali skutečný význam slova křest. Ale in­ stinktivně nás posvátnost té chvíle uprostřed lesů fasci­ novala.

Plakal jsem, když mě křtili. Bylo mi třináct, to není tak moc. Plakal jsem, protože jsem věděl, že mi odhalí nejtajnější část svého pouta. Dali mi největší důkaz dů­ věry a  lásky, který nikdy žádnému cizinci neprojevili. Vyrůstali spolu, byli jako zvířata žijící ve stádu nebo jako jistý společenský hmyz. A tímto rituálem mě přijali mezi sebe. Navždy.

Na  samotném obřadu nebylo nic spektakulárního. Ten den přede mnou kráčeli lesem po  stezce směrem k řece. Jakmile jsme se ocitli na břehu, zavázali mi oči.

„Svlíkni se,“ řekli sborově.

„Cože?“

„Svlíkni se,“ opakovala tiše Naomi.

„Neboj se, Henry,“ řekla Kayla. „Nechceme se ti po­ smívat.“

„Nikdo tě nebude natáčet,“ dodal Charlie. „Máš moje slovo.“

Poslechl jsem.

„Slipy taky.“

Zaváhal jsem a  potom jsem si je stáhl. Ruce se mi t ř á s ly.

„Vlez do řeky.“

BERNARD MINIER

54

Udělal jsem to, protože mě o  to požádali. Nešikovně jsem zakopával a  klouzal po  příliš kluzkých a  nerovných kamenech na dně a ledová voda se mi ovíjela kolem lýtek. Chlupy na  rukách a  na  nohách se mi zježily jako kovové piliny v blízkosti magnetu. Cítil jsem se zranitelný a směš­ ný. Už dávno mě nikdo neviděl nahého, dokonce ani Liv nebo France. Cítil jsem, jak se mi penis scvrkává chladem a studem.

„Běž ještě dál.“

Došel jsem k místu, kde byl velmi slabý proud, voda tam skoro stála a  už nebyla tak studená, ve  skutečnos­ ti byla docela teplá. Sluneční paprsky mi hladily zátylek a záda. Vlažný proud narážel do mé kůže. Voda mi saha­ la skoro až k  pupku. Někdo mi sundal pásku. Byli taky nazí. Stáli v kruhu kolem mě.

Postupně ke mně přistupovali.

Můj příteli, můj bratře, řekl Johnny a objal mě.

Můj příteli, můj bratře, řekl Charlie a objal mě.

Můj příteli, můj bratře, řekla Kayla a objala mě.

Můj příteli, můj bratře, řekla Naomi a objala mě. Ta objetí byla samozřejmě čistá a nevinná.

A přesto jsem se do ní ten den zamiloval. Když jsem ji spatřil nahou v  té průzračné vodě, uprostřed léta, upro­ střed lesa. Cítil jsem na své kůži její saténově jemnou po­ kožku, osvěženou říční vodou, ale ohřátou slunečními pa­

Zkurvenej příběh

55

prsky, zatímco se na mém rameni leskly její mokré vlasy, na hrudi jsem vnímal, jak jí lehce jako ptáčkovi tluče srdce a jak se mě její bradavky dotýkají jako dvě poupátka. Když jsem ji viděl plavat, když jsem viděl, jak si kroutí a ždímá černé vlasy, jak z  nich kape voda a  jak na  mě hledí její tmavé ametystové zářící oči.

„Teď jsi jeden z  nás,“ řekl Johnny, když vycházel z vody a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist