načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Zkoušeli jsme všechno! -- Respektující a klidné výchovné postupy – Isabelle Filliozat

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Zkoušeli jsme všechno! -- Respektující a klidné výchovné postupy
-15%
sleva

Kniha: Zkoušeli jsme všechno!
Autor: Isabelle Filliozat
Podtitul: Respektující a klidné výchovné postupy

Autorka vás na konkrétních situacích seznámí s myšlenkovými pochody a reakcemi dětského mozku. Její poznatky vycházejí z nedávných objevů neurofyziologie a experimentální psychologie a její rady umožňují lepší pochopení reakcí dítěte v ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  249 Kč 212
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,1
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma TIŠTĚNÁ
KNIHA

hodnoceni - 84.6%hodnoceni - 84.6%hodnoceni - 84.6%hodnoceni - 84.6%hodnoceni - 84.6% 90%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 140
Rozměr: 167 x 225 mm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrovala Anouk Dubois
překlad Ester Kukrálová
Skupina třídění: Výchova a vzdělávání
Vazba: brožovaná lepená
Novinka týdne: 2015-05
Datum vydání: 1. 1. 2017
ISBN: 9788026406372
EAN: 9788026406372
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorka vás na konkrétních situacích seznámí s myšlenkovými pochody a reakcemi dětského mozku. Její poznatky vycházejí z nedávných objevů neurofyziologie a experimentální psychologie a její rady umožňují lepší pochopení reakcí dítěte v různém věku.

Popis nakladatele

„Zkoušeli jsme všechno, nic na něj neplatí!" Čelíte vrtochům svých dětí, jste vyčerpaní a bezradní. Jak se vyhnout zápasům při oblékání či uklízení a hádkám ve chvílích, kdy se má odcházet do školky či do postele? Vidíte v tom naschvály, neposlušnost, drzost a kladení odporu? Hledáte vinu u sebe, snažíte se přijít na chyby, kterých jste se při výchově dopustili? Ale co když se jedná o zcela jiné příčiny? Autorka vás na konkrétních situacích seznámí s myšlenkovými pochody a reakcemi dětského mozku . Její poznatky vycházejí z nedávných objevů neurofyziologie a experimentální psychologie, a její rady umožňují lepší pochopení reakcí dítěte v různém věku . Díky autorce zjistíte, že do určitého věku dítě není schopno jednat strategicky ani provádět naschvály a vypočítavé kroky, a jeho reakce jsou pouze přirozenou obranou nebo nutností, jak vyjádřit své potřeby. V knize najdete kresby, které svou jednoduchostí a názorností ukazují modelové výchovné situace i vědecká vysvětlení dětského chování. Isabelle Filliozat je psycholožka, lektorka psychoterapie, ředitelka Školy vztahové a emoční inteligence. Zároveň je autorkou mnoha knih, mezi něž patří knihy Do nitra dětských emocí a Dokonalý rodič neexistuje, které můžete také nalézt v našem e-shopu. Anouk Dubois je ilustrátorka této knihy, ale hlavně je psychomotorická terapeutka, školitelka zaměřená na otázky předškolního věku, kvalifikovaná instruktorka "Vědomého rodičovství", školitelka „Efektivní komunikace" podle Gordonovy metody. (respektující a klidné výchovné postupy)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Isabelle Filliozat - další tituly autora:
 (e-book)
Zkoušeli jsme všechno! Zkoušeli jsme všechno!
Pořád jen provokuje -- Respektující a klidné výchovné postupy Pořád jen provokuje
Moje emoce -- Co se to se mnou děje? Moje emoce
 (e-book)
Vyskúšala som všetko! Vyskúšala som všetko!
Vyskúšala som všetko! Vyskúšala som všetko!
 
Recenze a komentáře k titulu



2018-12-07 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Úžasná kniha, která přináší tipy, jak pracovat s dětmi v období vzdoru, při záchvatech vzteku nebo při pláči. Recenzi včetně ukázek naleznete zde: www.maminkoutek.cz/2018/11/cteni-zkouseli-jsme-vsechno.html
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

14  Zkoušeli jsme všechno!

Dítě je složitější

než pěstování rostlin

1.

PO TOM VŠEM, CO PRO TEBE DĚLÁM,

SE MI TAKHLE ODVDĚČÍŠ?

ODPADÁVAJÍ TI LISTY A ROSTEŠ NAKŘIVO!

JEN POČKEJ, TO UVIDÍŠ!

NEDOSTANEŠ HNOJIVO ANI SLUNÍČKO.

BUDEŠ O TOM PŘEMÝŠLET POD SCHODIŠTĚM.

JEŠTĚ UVIDÍME, KDO TADY POROUČÍ!!


Dítě je složitější než pěstování rostlin  15

Když vašemu fíkusu žloutnou nebo opadávají listy, nedomníváte se, že to rostlina dělá naschvál, aby vás naštvala nebo z vás chtěla udělat špatného zahradníka. Vysvětlujete si to, že vám svým „chováním“ chce rostlina něco sdělit: příliš nebo málo vody, světla, hnojiva... Nedostatek či nadbytek, snažíte se pochopit, co se děje.

Dítě je zajisté složitější než pěstování rostlin, ale není komplikovanější. Jeho zdánlivé rozmary dávají najevo jeho potřeby. Nedostatek či nadbytek. A co když jeho chování není provokací, ale jistým následkem něčeho, odpovědí či reakcí na něco? Také se stává, že vidíme problém v něčem, co je naprosto přirozené. Není potřeba panikařit každý podzim, protože stromu na zahradě opadávají listy... nebo protože vaše čtyřleté dítě nesnáší prohru. Co je to dětský rozmar? Většina rodičů se domnívá, že děti zlobí a vymýšlí si své rozmary. Honzík odmítá pít z modrého kelímku, Anička se nechce obléknout, Toník chce jen maminku při koupání... Máme pocit, že se z nich zblázníme!

Je to vážně „divadýlko“? Je to jejich tak typické chování, pouhý rozmar, malicherný požadavek, anebo se jedná o pochopitelné jednání dané vývojem jejich mozku? Skutečnost, že kňourání malé Lucinky nás rozčiluje, je možná jen následek jejího jednání a ne záměr.

Jsme si jisti, že naše děti nad námi záměrně zkouší převzít moc: „Vidíte, jak se mi kouká do očí, když zlobí!“ To, co považujeme za důkaz, by ale také mohlo mít úplně jiný původ.

Chcete klidné, tiché, hodné děti, které nikdy nekřičí ani nepláčou? Tak to možné není. Chcete se zbavit jejich rozmarů? To možné je! Co se děje? Ano, něco se zajisté děje. Dítě takto nereaguje ani pouhou náhodou, ani se záměrem škodit. A tak než se rozčílíme, zeptejme se nahlas sebe i jeho: „Co se děje?“ To, že tato slova vyslovíme, nám pomůže potlačit náš obvyklý nával hněvu. Jedno je jisté, dítě se nesnaží na rodiče nalíčit past, ani je nezkouší. Nemá na to jednoduše intelektuální kapacitu. Dětské rozmary jsou ve skutečnosti, jak uvidíme v průběhu celé této knihy, odpovědi dětského mozku na situace, které jsou pro dítě příliš složité. Pojďme se tedy společně podívat, co se může u dítěte odehrávat.  Zkoušeli jsme všechno! Je to rozmar? Test pro klid duše Abyste mohli zkontrolovat, zda je vaše dítě schopné tahat vás za nos, zde je malý jednoduchý test: Váš drobeček má zřejmě ve svých hračkách kostku nebo desku s otvory, do kterých se zasunují odpovídající tvary. Ukažte mu tedy dva otvory, například trojúhelník a kolečko, a nabídněte mu jeden tvar, například trojúhelník.

Zeptejte se ho, do jakého otvoru daný tvar patří. Většina dvacetiměsíčních dětí se rozhoduje bez rozmyslu. Děti staré čtyřicet měsíců zasunou trojúhelník do správného otvoru v 85 % případů. Ani v tomto věku není odpověď konstantní. Velké většině dětí se tento úkol povede pokaždé až po čtvrtém roce věku. Neboť obstát v této dovednosti vyžaduje schopnost udržet v hlavě tři informace najednou.

Pokud dítě musí nejdříve zkoušet, zda se daný tvar vejde do otvoru, a nepodaří se mu slovně vám sdělit, kam jaký tvar patří, je naprosto neschopné vymýšlet si jakékoli rozmary.

Mami, máš mě ráda?

To víš, že tě mám ráda,

kam na to chodíš?

ŠPLOUCH ŠPLOUCH

ŠPLOUCH ŠPLOUCH

Ach jo! Ale nezajímám tě...

Přestaneš mýt nádobí kvůli

telefonu a ne kvůli mně!

Telefon je

důležitější

než já!

Je jeho zásobník dostatečně naplněn láskou?

Dítě je složitější než pěstování rostlin  17

◗ Láskyplná slova

„To je důležitá otázka! Domyji

nádobí a hned ti odpovím.“

„Jsem s tebou moc ráda. Pokaždé, když

se na tebe podívám, moje srdce se

naplní štěstím! Ano, mám tě ráda!“

„Ty si někdy říkáš, že tě nemám ráda?

Řekni mi, kvůli čemu si tohle někdy myslíš.“

Pokud se dítěti nemůžete věnovat hned,

při své odpovědi se na něj alespoň podí

vejte, bude pak při čekání trpělivější.

Ale i naslouchání je důležité:

odkud pochází tyto pochyby?

Odpověď je důležitá.

Mám tě rád(a)/rád(a) se dívám, jak rosteš/jsem s tebou rád(a)/jsem šťastný

(šťastná), že jsi moje dcera (můj syn)...

jsou slova, která dělají dobře.

18  Zkoušeli jsme všechno!

◗ Společný čas

„Tati, budeš si

se mnou hrát?“

„Tati, můžeme

si už teď hrát?“

„Proč se nejdeš zeptat

mámy, jestli si s tebou

nechce hrát?“

Možná

přijde

později.

Nemůžu

usnout.

„Ah! Později!“

ťUK

ťUK

„Ahoj, Jendo. Ano, budu.

Ale dej mi chvilku, sotva

jsem přišel. Musím udělat

pár věcí a pak se ti budu

věnovat.“

„Ano, teď mě nech!“

„Tati?“

„Táto!“

Když potřeba kontaktu není u dítěte dostatečně naplněná, jeho mozkové okru

hy trpí nedostatkem. Záchvaty vzteku, pláč kvůli maličkostem, nekontrolované cho

vání... Tím vším volá nervový systém o pomoc. Říct si navzájem „mám tě rád“, pomaz

lit se nebo si společně hrát, naplní organismus oxytocinem, hormonem štěstí. Dítě,

stejně tak jako rodič, má pocit naplnění a cítí se šťastné.

Dítě je složitější než pěstování rostlin  19

◗ Dotýkat se, objímat, hladit, mazlit... Fyzický kontakt

Vaše dítě nerado dostává nebo dává pusy? Možná, že je

to jen odpověď na vaše napětí, odraz nenaplněných po

třeb z vašeho vlastního dětství. Máte právo milovat, dávat

a dostávat něhu. Potřebujete jako všichni lidé oxytocin, ten

báječný hormon, který se uvolňuje při fyzickém kontaktu,

umožňuje uvolnění a dává pocit bezpečí a štěstí.

Lásku, kterou k dítěti cítíte, můžete nechat proudit

z vaší hrudi do zbytku těla. Pak položte svou ruku na jeho.

„Tati, budeš si

se mnou hrát?“

„Jéée! To stavíme

velký hrad!“ „Ano, jde

nám to spolu!“

„Ahoj, Jendo.

Dobrá, deset

minut.“

ťUK

ťUK

To, že se budete věnovat svému dítěti, i kdyby to bylo jen

deset minut plné přítomnosti denně, abyste mu dali lásku

a pochopení, vám zajistí klidnější večery!  Zkoušeli jsme všechno!

Poslouchejte, pociťujte, přivítejte život vašeho dítěte ve své

dlani. Vydechujte svou dlaní a představujte si, že necháte

jeho dech proniknout až k sobě... až do svého srdce.

Ale ne všechno je nedostatek lásky... Záchvaty

malých dětí ve věku jednoho až tří let mohou být přímo

spojeny s jejich fyziologickým stavem. V poslední době

máme často tendenci vše „psychoanalyzovat“, vykládáme

si sebemenší odlišné chování jako žádost o pozornost, boj

o moc či její zmocnění. Realita je často mnohem prostší.

Hlad modifikuje hladinu cukru v mozku. Žízeň, nedosta

tek spánku, přílišné horko, potřeba čurat nebo kakat, příliš

podnětů, ale také nedostatek pohybu, to vše zaplavuje mo

zek a tělo hormonem stresu. Záchvat vzteku a další emoční bouře

„Ty chceš vždycky všechno!

Okamžitě přestaň s touhle komedií,

nebo ti dám na zadek!“


Dítě je složitější než pěstování rostlin  21

Mami, to je úplná bouře v mém mozku a v mém těle. Ani neslyším, že

na mě mluvíš. Když mi dáš na zadek, budu křičet ještě víc anebo ztichnu

leknutím. Možná si budeš myslet, že plácnutí přes zadek bylo účinné,

a přitom budu jen strnulý stresem. Nepotřebuji ještě víc strachu a stresu.

Proč jsi tak rozčílená? Proč se na mě zlobíš? Mami, já tě potřebuji,

abych zastavil tuhle bouři. Křičím čím dál hlasitěji, abys mi pomohla...

Neopouštěj mě, když se vztekám... Když kolem sebe vidím, cítím, slyším

příliš věcí... Moje hlava neví, co dělat... Ach, bonbony! Dát si bonbony

znamená stát se znovu aktivním, vědět, co dělat. Když mi je sebereš,

moje hlava je ztracená. Nedělám to naschvál, hormony stresu zaplavují

moje tělo, moje motorické neurony se zbavují napětí a já křičím, brečím,

válím se po zemi, mlátím hlavou o zem... Někdy se udržím až domů

a vybouchnu, když tě mám jen pro sebe. Někdy to nevydržím.

Mami, když dostanu záchvat vzteku, nepotřebuji nic jiného, než abys mě

podržela, uklidnila, ochránila před touhle nervovou bouří, která se mě

zmocňuje a nahání mi strach. Když mě budeš držet něžně a zároveň pev

ně, když křičím, pomůže mi to. I když se vzpírám vší silou, drž mě pevně.

Mami, prosím, nekupuj mi bonbony, ale nauč mě ovládat můj mozek.

Ty už nemůžeš, chápu...

Nedovolím, aby sis ublížil,

ani abys ublížil mně.


22  Zkoušeli jsme všechno!

Přetížený nervový systém dítěte spustí tuto reakci, kterou se dítě zbavuje na

hromaděného napětí. V angličtině se pro tento stav užívá podmanivý název „tantrum“. Žádáte ho, aby se uklidnil, zatímco tento záchvat JE jeho způsob, jak se uklidnit. Hned poté je dítě usměvavé, uvolněné, a to k velkému údivu rodičů, kteří si danou situaci vysvětlují tím, že to vše byla jen komedie.

Volbou mezi „povolit/nepovolit“ se chytáme do pasti. V obou případech je potřeba dítěte potlačena. Supermarket rychle přeplní kapacity dítěte. Je zde příliš barev, věcí, zvuků, nemluvě o napětí daného prostředí, podrážděnosti dospělého a navíc... nečinnosti, kdy ještě k tomu všemu musí dítě zůstat sedět ve vozíku.

Mozek dítěte přijímá tisíce senzorických stimulů a nemá co dělat, tedy nemá žádný směr, kterým by mohl třídit a organizovat své podněty, které vzrušují jeho neurony. Hledá způsob, jak se uklidnit, příležitost, která by mu umožnila se na něco zaměřit... Chtít bonbony, to je pokus o znovuzískání kontroly nad přemírou podnětů.

Abyste nemuseli kupovat příliš mnoho bonbonů, je lepší se zaměřit na preven

ci: V každém novém prostředí nebo v prostředí bohatém na podněty - nádraží, nákupní střediska, Matějská pouť, rodinná oslava... - dejte dítěti nějaký úkol, samozřejmě odpovídající jeho věku, jenž mu pomůže soustředit svou pozornost. Jeho mozek bude uvolňovat dopamin, hormon motivace, jenž se zároveň podílí na procesu, kdy se abstraktní myšlenka mění na vůlí řízenou akci. Dopamin snižuje stres a potlačuje strach a vztek.

Nejdříve ve čtyřech letech bude moci udržet v paměti ten stejný úkol po dobu deseti minut. Vyplatí se tedy, když se menším dětem úkol často připomíná. Popisovat, co zrovna dělají (samozřejmě pozitivně!), je jeden z dobrých nápadů: „Ano! Ty jsi vybrala tenhle pomeranč, teď ho dej do pytlíku. Ještě jeden...“

„Já mám na starosti rajčata

a ty dej do této papírové tašky mrkve.“


Dítě je složitější než pěstování rostlin  23

Tím, že budete věnovat čas a takovouto pozornost svému dítěti, nakonec získáte

spoustu času! A ještě jedna výhoda: už nebudete muset řešit žádné drama a vztekání

na veřejnosti...

Mrkve.

Cítím se velká, když můžu vybrat pomeranče nebo mrkve a moje hlava

je zaměstnaná prací... Ty jsi spokojená a já už nemusím mít záchvaty

vzteku, které mi nahánějí strach a ubližují mi.

Nevydrží chvíli na místě

„LUCIE!

OKAMŽITĚ

SE VRAť!“

Řada dospělých si vykládá potřebu pohybu jako žádost o pozornost či jako

známku neposlušnosti. I když je občas pravda, že dítě vyžaduje pozornost, nejčastěji

má jednoduše potřebu... SE HÝBAT!


24  Zkoušeli jsme všechno!

Zůstat v klidu ve frontě, v dopravní zácpě, v restauraci či ještě hůře tři hodiny ve vla

ku... to je příliš na neuronovou kapacitu dítěte mezi dvěma a šesti roky.

Dítě, které se hýbe hodně, se nepotřebuje nutně „uklidnit“, nýbrž využít svou energii

jiným způsobem. Je zbytečné a pro jeho mozek škodlivé, stejně tak jako pro jeho psychickou rovnováhu, ho trestat za to, že nevydrží v klidu. Dát mu nějaký úkol, něčím ho zaměstnat, naplní potřeby jeho mozku efektivněji. Nezaměstnaný mozek si rychle najde nějakou činnost, ne vždy dle vaší chuti... Pověřit ho nějakým úkolem odpovídajícím jeho věku mu pomůže zapojit frontální a asociační oblasti mozku. Houpe se na židli

Dítě, které se houpe na židli, nehledá nutně

pozornost ani vás nechce provokovat. Houpáním dítě stimuluje vnitřní ucho, sídlo smyslu rovnováhy. Někdy to dělá pro zábavu, to znamená, že se auto-stimuluje, když se nudí. Ale možná také proto, že jeho mozek to potřebuje, aby vytvořil spojení v soustavě rovnováhy. Žádat po něm, aby se přestalo hýbat, vyvolá napětí, které se může projevit v nezvladatelném chování. Pomůžete mu tím, že mu nabídnete jiný pohyb (třeba na houpačce nebo ho můžete pomalu otáčet se zavřenýma očima na kancelářském křesle...). Jestliže soustavné houpání přetrvává, je lepší se v tomto případě poradit s odborníkem

*

, než dítě kárat.

Stejným způsobem si některé děti cumlají palec nebo svého oblíbeného plyšáka,

a to ve věku, kdy s tím ostatní již dávno přestaly. Ne kvůli emoční či citové potřebě, ale kvůli nutnosti vykonávat sací reflex a stimulovat své patro. Konzultace s kompetentním ortodontistou vám pomůže vyřešit daný problém jistě spolehlivěji, než dítě trestat. * Autorka odkazuje na francouzskou knihu, věnující se danému problému – jak porozumět a reagovat na fyziologické příčiny

obtíží svého dítěte ve škole (pozn. překladatelky): Marie-Claude Maisonneuve, Mamam, Papa, j’y arrive pas, Comprendre et

agir sur les causes physiologiques des difficultés scolaires et comportementales de son enfant, éd. Quintessence.

Á-HOP!

Shrňme to

Brečí, vzteká se, chová se nevhodně?

◗ Jedná se o:

• hledání stimulace: nasměrujte jeho činnost tak, aby dítě našlo potřebné podněty

ve vhodném jednání.

• volající jednání: zjistěte, jaké jsou jeho potřeby, a uspokojte je, případně je pojme

nujte, pokud není možné je uspokojit hned.

• způsob, jak se zbavit napětí: přijměte jeho pláč či křik, pevně ho obejměte, tak aby

se svými dezorganizovanými pohyby nemohlo zranit, vstřebejte jeho stres a nahraďte

ho vnitřním klidem.

◗ Není to nic z toho? Může to být:

• reakce na naše nepřiměřené chování

nebo

• přirozené chování jeho věku!

Podíl rodičů

Ve vlaku jedna maminka slíbí své dceři (dva a půl roku), která nic nevyžadovala: „Až

se vrátíme, koupím ti koblihu.“ Pochopitelně, o několik minut později se holčička

ptá: „Kde je moje kobliha?“ Její maminka v ní zbytečně probudila touhu, zatímco dítě

není ještě schopné předjímat, to znamená promítnout se do budoucnosti a představit

si pekárnu na zpáteční cestě.

Někdy se dítě svým zuřivým vzdorováním či pláčem nezbavuje jen napětí či

nehledá nějakou stimulaci. Může tak reagovat na naše pokusy převzít nad ním kontro

lu. Naše děti se snaží pouze vyrůst. Dále uvidíme, jaký mají dopad naše špatně formu

lované příkazy, zákazy a jiná nařízení nevhodná věku dítěte.

Vraťme se k otázce dotyčné mámy na přednášce: Jak reagovat na záchvaty vzteku tří

letého dítěte? Nemohla jsem samozřejmě odpovědět na takovéto zevšeobecnění, a tak

jsem se zeptala: „Čím byly způsobeny záchvaty vzteku?“ Paní se to těžko upřesňuje:

„Záchvaty všeobecně...“

Dítě je složitější než pěstování rostlin  25

Shrňme to Brečí, vzteká se, chová se nevhodně? ◗ Jedná se o: • hledání stimulace: nasměrujte jeho činnost tak, aby dítě našlo potřebné podněty

ve vhodném jednání. • volající jednání: zjistěte, jaké jsou jeho potřeby, a uspokojte je, případně je pojme

nujte, pokud není možné je uspokojit hned. • způsob, jak se zbavit napětí: přijměte jeho pláč či křik, pevně ho obejměte, tak aby

se svými dezorganizovanými pohyby nemohlo zranit, vstřebejte jeho stres a nahraďte

ho vnitřním klidem. ◗ Není to nic z toho? Může to být: • reakce na naše nepřiměřené chování

nebo • přirozené chování jeho věku! Podíl rodičů Ve vlaku jedna maminka slíbí své dceři (dva a půl roku), která nic nevyžadovala: „Až se vrátíme, koupím ti koblihu.“ Pochopitelně, o několik minut později se holčička ptá: „Kde je moje kobliha?“ Její maminka v ní zbytečně probudila touhu, zatímco dítě není ještě schopné předjímat, to znamená promítnout se do budoucnosti a představit si pekárnu na zpáteční cestě.

Někdy se dítě svým zuřivým vzdorováním či pláčem nezbavuje jen napětí či

nehledá nějakou stimulaci. Může tak reagovat na naše pokusy převzít nad ním kontrolu. Naše děti se snaží pouze vyrůst. Dále uvidíme, jaký mají dopad naše špatně formulované příkazy, zákazy a jiná nařízení nevhodná věku dítěte. Vraťme se k otázce dotyčné mámy na přednášce: Jak reagovat na záchvaty vzteku tříletého dítěte? Nemohla jsem samozřejmě odpovědět na takovéto zevšeobecnění, a tak jsem se zeptala: „Čím byly způsobeny záchvaty vzteku?“ Paní se to těžko upřesňuje: „Záchvaty všeobecně...“  Zkoušeli jsme všechno!

Vztekání vidí jako problém. Avšak něco ho způsobilo, jedná se o reakci na něco.

Jistě není příjemné si uvědomit, že jsme vztek u dítěte způsobili my. Žádám ji, ať si vzpomene na poslední příklad, kdy se její syn vztekal.

„Nechtěla jsem mu dát bonbon.“

Znovu se ptám na upřesnění: „O jakou situaci se přesně jednalo?“

A tak nám vypráví: „Vylezl na židli, pak na skříň, aby dosáhl na dózu s bonbony

na poličce nad skříní.“

Najednou se všechno vyjasnilo! Vidíte, jak máme (my všichni, nejenom tato dáma)

tendenci se zaměřovat na to, jak „čelit“ následkům (v tomto případě vzteku), aniž bychom viděli, že jsme mohli zareagovat jinak, než k tomu došlo. Vztekalo se dítě skutečně proto, že mu matka odmítla dát bonbon? Podívejme se spolu na danou situaci. Dítěti jsou tři roky. Je zde dóza s bonbony, okázale postavená nahoře na skříni, stolička a židle opřená o skříň... Obracím se na publikum v sále, ať mi posluchači připomenou hlavní potřebu tříletého dítěte. Jednohlasně a s úsměvem (neboť pochopili) mi odpovídají: „Zkoušet svoje schopnosti.“ Zajisté, dítě se snažilo dosáhnout na bonbony. A náš mozek dospělého člověka, zaměřený na obsah, na cíl... nevidí nic jiného. Ale dítě je zaměřené především na akrobacii. Jeho máma neviděla, že dóza byla jen cílem, který si dítě stanovilo, aby mohlo dát nějaký záměr svému počínání. Ale mnohem důležitější bylo samotné procvičení jeho těla.

Chápajíc počínání dítěte, odpověď by mohla znít: „No né! Tobě se podařilo vylézt

až sem, jsi skoro u dózy s bonbony, tak to jsem překvapená! Bravo! To si ten bonbon

zasloužíš. Sundej tu dózu a já ti ji podržím, aby sis mohl jeden vybrat a sníst si ho

po večeři. Kam si ho chceš do té doby dát? Na stůl do kuchyně anebo do svého kufříku?

Anebo chceš radši, abych ti ho do večera pohlídala?“

A tak už nemusíme řešit problém vztekání, protože se žádné vztekání nekoná.

Dotyčná maminka se ale ozve: „Ale já nechci ani to, aby jedl bonbony po večeři!“

Tak z jakého důvodu pokládat dózu s bonbony nahoru na skříň, kde jsou na očích,

když si nepřeje, aby po nich její dítě dychtilo? To je skutečné podněcování mozku tří

letého dítěte. A to se říká, že to děti provokují rodiče!

Patří to k jejich věku!

Autoritativní rodiče mají tendenci interpretovat nevhodné chování dětí či cho

vání jdoucí na nervy jako projev špatné vůle, drzosti a špatných sklonů. Na druhé

straně tolerantní rodiče si za takovým chováním představují nějaké trauma a vyčítají si,

že jsou špatní rodiče. A co když je příčina jinde?

Udělat v patnácti měsících to, co máma právě zakázala, dívajíc se jí do očí, bát se

tmy ve třech letech a lhát ve čtyřech, to je chování, které jistě není jednoduché zažívat

s dítětem, ale je to chování PŘIROZENÉ a NORMÁLNÍ!

Roční holčička v náručí svého táty vejde do moře bez problému, ve třech letech je

vyděšená... Mozek se nevyvíjí lineárním způsobem, nýbrž postupnými reorganizacemi.

To znamená, že co se může zdát dosaženo v určitém věku, může být znovu uvedeno

v pochybnost později, protože cesty neuronů jsou přebudovány.

Máte-li chuť se rozčílit na své roční

dítko, vzpomeňte si, že v jeho moz

ku se vytváří zhruba milion synapsí

*

za sekundu! Práce, kterou je nutno

respektovat. To, že si představíte, jak

se jeho mozek formuje, vám pomůže

zachovat chladnou hlavu. Zhluboka se

nadechněte...

* Synapse: knoflík na konci dendridu (čili výběžku neuronu) způsobující spojení s dalšími neurony.

Dítě je složitější než pěstování rostlin  27

zasloužíš. Sundej tu dózu a já ti ji podržím, aby sis mohl jeden vybrat a sníst si ho po večeři. Kam si ho chceš do té doby dát? Na stůl do kuchyně anebo do svého kufříku? Anebo chceš radši, abych ti ho do večera pohlídala?“

A tak už nemusíme řešit problém vztekání, protože se žádné vztekání nekoná.

Dotyčná maminka se ale ozve: „Ale já nechci ani to, aby jedl bonbony po večeři!“

Tak z jakého důvodu pokládat dózu s bonbony nahoru na skříň, kde jsou na očích, když si nepřeje, aby po nich její dítě dychtilo? To je skutečné podněcování mozku tříletého dítěte. A to se říká, že to děti provokují rodiče! Patří to k jejich věku!

Autoritativní rodiče mají tendenci interpretovat nevhodné chování dětí či cho

vání jdoucí na nervy jako projev špatné vůle, drzosti a špatných sklonů. Na druhé straně tolerantní rodiče si za takovým chováním představují nějaké trauma a vyčítají si, že jsou špatní rodiče. A co když je příčina jinde?

Udělat v patnácti měsících to, co máma právě zakázala, dívajíc se jí do očí, bát se tmy ve třech letech a lhát ve čtyřech, to je chování, které jistě není jednoduché zažívat s dítětem, ale je to chování PŘIROZENÉ a NORMÁLNÍ!

Roční holčička v náručí svého táty vejde do moře bez problému, ve třech letech je vyděšená... Mozek se nevyvíjí lineárním způsobem, nýbrž postupnými reorganizacemi. To znamená, že co se může zdát dosaženo v určitém věku, může být znovu uvedeno v pochybnost později, protože cesty neuronů jsou přebudovány. Máte-li chuť se rozčílit na své roční dítko, vzpomeňte si, že v jeho mozku se vytváří zhruba milion synapsí

*

za sekundu! Práce, kterou je nutno respektovat. To, že si představíte, jak se jeho mozek formuje, vám pomůže zachovat chladnou hlavu. Zhluboka se nadechněte... * Synapse: knoflík na konci dendridu (čili výběžku neuronu) způsobující spojení s dalšími neurony.

Pozor! Zde se staví!




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.