načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zkáza z nebes - Kateřina Plachá

Zkáza z nebes

Elektronická kniha: Zkáza z nebes
Autor:

  Byl to den, který měl být původně koncem světa. Ve skutečnosti však končil svět takový, jaký jsme ho znali a byli na něj zvyklí. Toho, co patřil pouze nám, lidem. Byli jsme ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  52
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Skleněný můstek s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 327
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

  Byl to den, který měl být původně koncem světa. Ve skutečnosti však končil svět takový, jaký jsme ho znali a byli na něj zvyklí. Toho, co patřil pouze nám, lidem. Byli jsme tím nejsilnějším druhem na planetě. Nepřemožitelní. Vše, čemu jsme kdy věřili a rozuměli, se ale v jednom okamžiku úplně změnilo. Celá léta se předpokládalo, že se člověk nakonec vyhubí sám. Nikdo ovšem nečekal, že nejkratší den v roce, slunovrat, se stane zároveň tím nejdelším dnem ze všech. Osudným dnem, kdy na Zemi sestoupili oni. Zkáza z nebes.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Skleněný můstek s.r.o.

Vítězná 37/58, Karlovy Vary

PSČ 360 09 IČO: 29123062 DIČ: CZ29123062

Kateřina Plachá © 2017

Skleněný můstek s.r.o. © 2017

ISBN 978-80-7534-170-9

Byl to den, který měl být původně koncem světa. Ve skutečnosti však končil svět takový, jaký jsme ho znali a byli na něj zvyklí. Toho, co patřil pouze nám, lidem. Byli jsme tím nejsilnějším druhem naplanetě. Nepřemožitelní. Vše, čemu jsme kdy věřili a rozuměli, se ale v jednom okamžiku úplně změnilo.

Celá léta se předpokládalo, že se člověk nakonec vyhubí sám. Nikdo ovšem nečekal, že nejkratší den v roce, slunovrat, se stanezároveň tím nejdelším dnem ze všech. Osudným dnem, kdy na Zemisestoupili oni.

Zkáza z nebes.

OBSAH

- Prolog -

Kapitola 1.

Kapitola 2.

Kapitola 3.

Kapitola 4.

Kapitola 5.

Kapitola 6.

Kapitola 7.

Kapitola 8.

Kapitola 9.

Kapitola 10.

Kapitola 11.

Kapitola 12.

Kapitola 13.

Kapitola 14.

Kapitola 15.

Kapitola 16.

Kapitola 17.

Kapitola 18.

Kapitola 19.

Kapitola 20.

Kapitola 21.

Kapitola 22.

Kapitola 23.

Kapitola 24.

Kapitola 25.

Kapitola 26.

Kapitola 27.

Kapitola 28.

Kapitola 29.

Kapitola 30.

Kapitola 31.

Kapitola 32.

- Epilog -


Poděkování

Velké díky patří Hance Zelinkové

a Ely Ch., a všem ostatním,

kteří mi byli nápomocní.


- Prolog -

„Andy, laskavě s tím už přestaň!“ prohnal se pokojem Nathanův podrážděný hlas. Napjatě postával u okna v obýváku a skrze škvíru mezi tlustými závěsy, které zůstávaly nepřetržitě zatažené, pozoroval nepřirozeně ztichlé dění venku. „Lezeš mi tím na nervy,“ objasnil o něco mírněji.

„Promiň,“ kuňkla plaše a vytáhla ostří nože z podrápané desky stolu.

Pokaždé, když byli tady nahoře a ne v relativním bezpečízamčeného sklepa, to oběma protivně brnkalo na nervy.

Andriana se po Nathanovi otočila s omluvou natištěnou ve tváři a ten teplý, azurový pohled ji jako obvykle pohladil až do hloubi její neustále vystrašené duše. Očima na vteřinku sklouzla k pistoli, kterou měl bezpečně zastrčenou za pásem kalhot, a viditelně se uvolnila.

Hned si připadla daleko jistěji a bezpečněji.

„Vím, že se bojíš, ale nesmíš přestat věřit. Rozumíš?!“ naléhal povzbudivým hlasem.

Chvíli němě koukal do Andyina pobledlého a unavenéhoobličeje, než se zas otočil směrem k oknu. Konečky prstů nepatrně rozhalil tmavě zelený, ošoupaný závěs, který do ztemnělého obývákupropouštěl jen slabé světlo zvenčí.

„Jo, já jen... nevím, co s námi bude dál,“ broukla roztěkaně a rozechvělou rukou zastrčila nůž zpátky do pouzdra, připevněného na černém pásku u džínů. „A stýská se mi po tátovi.“

Nathan jen chápavě přikývl.

I jemu chyběla matka.

Místnost se opět pohroužila do absolutního ticha. Ozýval se jen protivný tikot nástěnných hodin z kuchyně.

Týdny pátrali po jakémkoli pohybu či pohnutí, ať člověka nebo zvířete. Prozatím bezúspěšně. Nikdo se venku dlouhou dobuneukázal. Ani oni sami se neodvažovali vyjít z domu. Zřejmě i ostatní měli dost rozumu na to, aby zůstali zalezlí ve svých domácích úkrytech.

Poslední živou bytost, která s křikem prchala přes jejichneposekaný trávník až k verandě druhého domu, viděli naposledy předdvěma týdny. Andy pouze na prchlivý okamžik napadlo, jestli tady v okolí už nezůstali sami, ale bolestivě sevřený žaludek další rozvíjení téhle absurdní myšlenky urychleně zamezil.

Byla to naprostá hovadina!

Hlavou se jí snad naschvál prohnala i vzpomínka na poslední normální den. Tehdy bylo její hlavní starostí, co si obléknout na rande nebo co bude k večeři. Kdežto teď? Zajímalo ji především to, jestli se vůbec dožijí dalšího rána. A nyní by dala za jeden fádní den s naprosto všední náplní snad cokoliv.

„Nanosila jsi dolů láhve s vodou?“ zeptal se Nathan, zatímco dál opatrně nakukoval ven.

„Jo. Seskládala jsem je na obvyklém místě,“ dodala hrdýmšeptem a automaticky se na židli napřímila. Zajistila další várku, která jim měla vystačit na několik následujících dnů, i když tak dlouho tam dole stejně zavření nezůstanou. Většinou chodili nahoru i třikrát denně.

Spousty různých konzerv a dalších potravin tu měli pořád ještě dostatek, ačkoli se už viditelně ztenčovaly. Nathanova matka byla v tomhle ohledu velmi prozíravá, až paranoidní žena poháněnáobavami z prohlubující se krize. Zřejmě by ji však ani ve snu nenapadlo, že se tyhle železné zásoby budou hodit z úplně jiných důvodů.

„Už sis odskočila?“ vytáhl Andy z věčného přemýšlení Nathan.

„Ano,“ pípla stydlivě.

Pořád si tak docela nezvykla na fakt, že jí tenhle kluk kontroluje i to, jestli si došla na záchod. A to si spolu vyšli jen jednou. Poprvé a zároveň naposledy.

Tenkrát jí táta udělal příšernou scénu a zakázal, aby se s Natem ještě někdy viděla. Nechápala proč. Andy se líbil. Chodili do stejné školy a on byl jen o rok starší. Jenže ani poté, co se od otce dozvěděla pravdu, že Nathaniel je vlastně jeho nemanželský syn, a tedy jejínevlastní bratr, ji to k němu nepřestalo táhnout. Ovšem tentokrát zcela jiným způsobem.

Měla bratra!

A zbožňovala ho.

Nat byl jak sluncem prohřáté léto, kdežto ona spíš připomínala chladnou zimu. Světle modré oči s tmavě hnědým odstínem vlasů a bledou pletí zdědila po mámě. Po tátovi leda tak tvar nosu a rtů. Nic víc. A třebaže se na něj za to, že mámu podvedl – ačkoli to nebyla tak úplně pravda, protože s Natovou mámou v té době chodil –nehorázně zlobila, i tak jí moc chyběl.

Myšlenky se Andy opět automaticky přesunuly do doby, kdytohle všechno začalo. Jak je ve dne v noci bez přestání děsily ohlušující výstřely, nebo výkřiky a ječení. Kolikrát jen se ten nelidský rámuspokoušela zastavit dlaněmi přitisknutými na uších? Mnohokrát. Pokaždé to však bylo zcela bezvýsledné snažení, a tak nedobrovolněnaslouchala hrůzám z okolí a tváře jí přitom brázdily proudy horkých slz v očekávání nadcházejícího konce.

V duchu alespoň děkovala za ochranou náruč, ten pevný maják v bouři, do níž ji Nat vždy ochotně zahalil. Hladil Andy po zádech, líbal do vlasů a šeptal konejšivá slůvka, ačkoliv i on sám dobře věděl, že to pramálo pomůže.

Vše, co se za posledních několik týdnů událo, bylo naprostošílené. Jako by se nemohla probudit ze špatného snu, který byl alepouhopouhou realitou a nebral konce. Oči jí zvlhly a v pravém koutku se zaperlila osamělá slza.

Naštěstí ten poslední týden byl venku daleko větší klid a boje se ozývaly už jen za bílého dne. Bylo to tak snesitelnější. V noci simohli dopřát dostatečně klidný spánek, aniž by je děsivé zvukové kulisy zvenčí nutily k absolutní bdělosti. A předešlých čtyřicet osm hodin, kdy se venku konečně nic závratného nedělo, v Andy opět vzrostla špetka naděje. Tu a tam se kolem ještě prohnalo vojenské vozidlo a pálilo nepřetržitou salvu projektilů, než zas umlklo a byl klid.

Třeba už je to vyřešené?

A vláda se o celou situaci postarala?

Nebo... ne?

Bylo však velmi složité cokoliv zjistit. Proud neustále vypadával a naskočil jen zřídkakdy. Vlastně to bylo spíš nemožné. Kdyby tak tušila, co se tam venku dělo, ale tolik potřebné informace jí prostě chyběly.

Všudypřítomný strach se na ni neustále lepil jako černý dehet a ten nechutný studený pot cítila po celé délce páteře čtyřiadvacet hodin denně. Nedokázala se ho zbavit. Nechtěla si připadat slabá.Nechtěla být tou bázlivou, křehkou dívkou, jíž v hloubi duše stejně byla. Obyčejnou přítěží.

„Andy,“ oslovil ji Nathan vyrovnaně a laskavým pohledemsklouzl po její tváři.

Na střední byl tenhle nádherný blonďák kapitánemfotbalového týmu a skvělým velitelem, takže pokaždé, když se na ni tímhle uklidňujícím způsobem zadíval, měla na prchlivý okamžik dojem, že je opravdu v bezpečí. Ty akvamarínové hlubiny ji ponořily doochranného tepla klidného a průzračného moře, které z ní dokázalo odvést veškeré napětí.

„Odskočím si. Pokud chceš jít rovnou dolů, tak utíkej. Venku se beztak nic neděje,“ pověděl mile a pohladil ji. Nebylo v tom víc, než starostlivé gesto staršího sourozence. Neznatelně zatřepala hlavou a němě mu to s pozvednutými koutky odkývala.

„Tak už běž,“ popohnala ho.

„Jo,“ dodal tiše. Vlepil jí cudnou pusu na čelo, pak se otočil na patě a už ho nebylo.

Andy si odevzdaně povzdechla.

Nathan byl kotva, která měla sílu udržet ji na místě a přizdravém rozumu. Její spása. Netušila, co by si bez něj počala, a rozhodně to nikdy ani nechtěla zjišťovat. Nejspíš by nepřežila ani pět minut.Právě se otáčela k odchodu, když zaslechla skoro nepostřehnutelný zvuk z venku.

Bylo to blízko.

Hodně blízko.

Všechno v ten okamžik naprosto umlklo, i dech. Srdce se Andy z vteřiny na vteřinu divoce roztlouklo a tělem rozlil adrenalin.Natahovala uši, jestli náhodou nezaslechne víc, ale ne. Nic. Jen absolutní a nervy drásající ticho.

Nedalo jí to, a tak velmi pomalými a nanejvýš opatrnými kroky došla až k oknu. Věděla, že by to dělat neměla. Nathan ji už několikrát nabádal, že pokud cokoliv podivného uslyší, má ihned utéct do sklepa a zamknout se tam.

Tak co tu, sakra, ještě dělá?

Natáhla ruku k těžkému závěsu.

‚Bude to jen taková malá kontrola,‘ uklidňovala se v duchu.

V momentě, kdy ho skutečně jen neznatelně odhrnula, tak aby zahlédla pouze to nejnutnější, se do jejího pohledu zavěsil jiný.Neznámý a ledově temný. Tvrdý, odhodlaný a sebestředný. Připomínal hnědou zamrzlou zem, a jediné co dokázalo zjemnit jejich pronikavý chlad, byly dlouhé černé řasy lemující ten úžasný pár očí. Nasucho polkla. Nepřátelství, které z cizince za sklem jasně sálalo i přes okno, ji ještě tolik nevyděsilo, kdyby s temným arogantním úšklebkem ve tváři neroztáhl... křídla?

‚Anděl!‘ zaječel Andy v mysli vyděšený hlásek.

Vnímala, jak se jí hrůzou a zároveň i úžasem doširoka rozevřela víčka, a že na neznámého přímo zhypnotizovaně hledí. Hlavuzakloněnou. To stvoření ji o dost převyšovalo. Vlastně ta věc byla snad i vyšší než Nathan.

Omámeně si prohlížela záplavu téměř bělostných pírek, jimiž byla křídla poseta. Nebyla čistě bílá, spíš světle krémová.

Proč si vlastně nikdy nepřečetla Bibli?

„Khorrame!“ ozval se cizí, autoritativní hlas. Byl to nelidsky přeslazený zvuk. Neznámý za oknem se za tím oslovením otočil, a to málo stačilo k tomu, aby Andy dokázala osvobodit své uchvácené smysly.

Rychle závěs zatáhla.

Dech jí najednou nestačil, a ten sval v hrudníku div nekolaboval, když krok po kroku a naslepo couvala vzad. Zmateně mrkala, třásla se a celá zděšená přemítala nad tím, jestli to všechno přece jen nebyl pouhý přelud. Fata morgana. Nemohla to být realita!

„Andy?“ promluvil jí za zády Nat, který se právě vracel zpátky. „Co tady ksakru ještě děláš?“ vyhrkl nechápavě, zatímco si v rychlosti dopínal zip u kalhot.

Neodpověděla. Děs jí mimo jiné paralyzoval i hlasivky. Otvírala sice ústa, ale nevycházelo z nich vůbec nic. Ani hláska. Připomínala rybu, kterou vyhodili na souš. Tak alespoň zvedla pravou ruku aukazováčkem naznačila zatažené okno. Teď už se odtamtud ozývaly hlasy.

Nathan ji k sobě pohotově otočil a násilím, protože nohymomentálně neměla schopny pohybu, přehodil přes rameno, aby jiodnesl dolů do sklepa. Cestou se stihla dvakrát praštit do hlavy, aletéměř to ani nezaznamenala. Byla mimo. Před očima měla pouze peří...

„Zůstaň tady!“ nařídil Andy vážně, když ji usazoval do tmavého kouta pod schody. „Půjdu to nahoru zkontrolovat.“

„Ne! Prosím, ne!“ vyjekla zděšeně chytajíc ho za triko. Nemohl ji opustit. Nechtěla zůstat sama. Vydaná napospas. „Nenechávej mě tady samotnou,“ mumlala nepřítomným šeptem s pohledemzaklesnutým kamsi do dálky. Nepřestávala se přitom celá vystrašeně třást.

Chytil jí hlavu do dlaní.

„Andy, uklidni se, ano?“ promlouval na ni konejšivým hlasem. „Tady dole budeš v absolutním bezpečí,“ dodal neoblomně.

A... lhal.

Sám tomu pramálo věřil. Pokud je nepřítel našel, nedalo se s tím už nic dělat. To byl ten pravý důvod, proč nenechal Andy nikdy vyhlížet z okna, když byli poblíž oni. Nechtěl, aby se takhle vylekala. Ano, stáli proti něčemu, co mělo křídla a vypadalo, jako by to vytáhli z béčkového filmu o Apokalypse. Odmítal uvěřit stupidním tvrzením, která mu neustále předhazoval zavařený mozek, že je to Boží vendeta. Nebyl věřící, ale...

To cosi venku nebylo lidské ani náhodou, ačkoli se to člověku nehorázně podobalo.

Co by asi dělala Andy, kdyby znala celou pravdu?

Že je střely zbraní skoro nikdy nezasáhly? Tedy z toho co sám zjistil.

Že televize sice nefunguje, ale rádio sem tam nějakou tu vlnu chytne, když proud na chvíli naskočí? I tak se dozvěděl věci, které by raději nevěděl.

Ty bytosti podle všeho dokázaly ve vzduchu rotovat s křídlypevně ovinutými okolo těla, a zřejmě právě pomocí nich odrážet kulky. Jako by to byla jejich neproniknutelná bariéra. Nechtěl takovýmnesmyslům věřit. Lidé ze strachu vidí i trávu růst, ale jak jinak si tovysvětlit? Nikdo netušil, jestli jsou neprůstřelní, nebo kolem sebe tvoří neviditelný štít, protože jakmile se ocitli poblíž, nic na energiinefungovalo. Jako by ji vysávali.

Nathan zatřepal hlavou.

Tohle bylo absurdní. Potřeboval se soustředit, když se poschodech plíživým krokem vydával vstříc jistému nebezpečí, zatímco mu v uších pořád ještě dozníval prosící hlas Andriany, aby ji nenechával samotnou. Byl za ni zodpovědný a musel ji ochránit. Za každou cenu!

Byla to jediné, co měl. Co mu na světě zůstalo.

Roztřeseným krokem došel až nahoru, když se domem prohnala ohlušující rána a donutila tak Nathana zastavit. Nohy mu zamrzly na posledním, vrchním schodu a podivně zrosolovatěly, což se mu vůbec nelíbilo.

Nenáviděl, když se cítil neschopný a vystrašený.

Rychle přivřel dveře, které vedly z kuchyně do sklepa tak, aby je v nejnutnějším případě stihl zavřít a zamknout. Prozatím v nichnechal jen nepatrnou škvírku, kterou mohl pozorovat dění za nimi.Potichounku vytáhl otcovu devítku z kalhot, odjistil a zůstal připravený.

Nemusel čekat dlouho.

„Quesqui tlacah?

1

“ zavrčel první hlas popuzeně. Nathanovi zněl

tak odporně nasládle, až dostal chuť si začít třít paži.

Blbý zlozvyk!

„Nevím,“ zavrčel druhý nevrle. Tenhle už byl více méněnormální, přesto nezněl lidsky. „Hun? Ka’a? Hun Cihuat,

2

“ dokončil chladně.

„Mladá žena?“ zeptal se první nadšeně a ignoroval společníkův zjevný nezájem.

„Quema

3

,“ odsouhlasil druhý stále méně zainteresovaný a dál

1 Nějací lidé?

2 Jeden? Dva? Jedna žena

3 Ano


systematicky prozkoumával kuchyň. Nathan ho sice nemohl vidět

pořádně, navíc měl výhled jen ke kredenci s kuchyňským nádobím,

nicméně to ten okřídlenec prošmejdil i tam. Otevřel úplně všechny

přihrádky a dvířka. „Teď už bude beztak pryč.“

Vlasy mu hrály nelidskou havraní černí a vypadalo to, že snad do sebe dokonce vpíjely světlo. Tak temné se z jeho úkrytu zdály. Boky a zadek měl úplně na kraťoučko a na temeni dlouhé, přestonedosahovaly až k uším. Zato křídla byla tak velká, že se jejich konce – složené a v klidu – dotýkaly země. Na sobě měl oblečené tmavé, ošoupané džíny, jakýsi zlatý krunýř okolo hrudníku a dokonce... meč? Ano! Byl starodávně vyzbrojený, jak si Nathan spásně uvědomil.

Ve stylu dávnověku?

Žádné zbraně těžkého kalibru?

Kdyby mu v nestřežený okamžik zamířil na hlavu a vypálil, Nathan pochyboval, že by to tohle prapodivné stvoření přežilo. Neměl kolem sebe ani křídla jako ochranu!

Byl by to však zbytečný risk, který momentálně nehodlalpodstupovat. Tak dál zpovzdálí vše v tichosti pozoroval a naslouchalrozhovoru, jemuž stejně pořádně nerozuměl. Mluvili sice jeho jazykem, prokládali to ale slovy, která neznal.

Chvíli byl klid, než se ta věc z ničeho nic zastavila, začichala a následně se otočila jeho směrem. Srdce mu s hlasitým žuchnutímdoadlo až na dno žaludku, a možná se probouralo ještě hlouběji.Poslední, co stihl zahlédnout, byl v krutém gestu zdvihající se koutek úst té okřídlené bytosti.

Zamknout dveře už nestačil.

Andy dál seděla pod schody, v té nejčernější tmě, a dlaně si křečovitě tlačila na uši. Tentokrát opravdu nic neslyšela, a mohl za to především zrychlený dech a tiché vzlyky, které z ní bez ustání vyrážely. Tváře měla smáčené od pláče, a když zaslechla výstřel, před očima se jí na okamžik zatmělo. Pak se přinutila znovu dýchat. Zrychleně. Příliš rychle. Jenomže všechny ty zvuky a rány ozývající se shora nedokázala vypudit.

Začala se hystericky pohupovat. Očima přilepenýma naschodech se modlila, aby byl Nathan v pořádku. Za všechno mohla pouze ona! Kdyby nenakukovala ven a nehrála si na hrdinku, třeba by sem ta věc ani nevstoupila.

Vždyť jich bylo víc!

Opatrně sundala jednu ruku z ucha, aby si spodním lemem trika utřela mokrý nos a tváře, a zaposlouchala se do jakéhokoliv zvuku nad ní.

Ticho.

Naprostý a nervy drásající klid. Tedy přinejmenším chviličku, než zaslechla tlumené kroky. Někdo pomalu a zprvu i nejistě scházel dolů. V jediné chvíli se naprosto imobilizovala a pohledem přišpendleným nad sebe sledovala neznámý obrys bot. Na paty ale neviděla, protože byly překryté... peřím.

Nyní už se opravdu nehýbala, nemrkala, a ani nedýchala. Tělo jí zaplavila neředěná panika a díky vybičovaným smyslům slyšelanarosto všechno, včetně klidných nádechů a výdechů stvoření, které už stálo dole. Pouhé dva metry od ní.

Konečně mohla opět spatřit to, co jistě musela být křídla,protože je ten tvor na vteřinku roztáhl v celé jejich nevídané kráse avelikosti a protřepal. Na zem se jak nebeská mlhovina snesl jasně zářivý prášek. Nakonec je opět složil, a v dalším okamžiku se po ní neomylně otočil. Andy hrůzou málem omdlela. Byly to přesně ty samé oči astejná tvář, kterou zahlédla před chvílí za oknem.

„Tak tady jsi,“ promluvil k ní klidný, libozvučný hlas, který by ji snad v jiné situaci dokázal i uklidnit. Ne však teď. A rozhodně ne on!

Andy si bezútěšně uvědomila, že se k ní ta věc přibližuje, a tak strčila hlavu mezi pokrčená kolena, znovu si zakryla uši a bezmocně se rozbrečela.

Třeba se jí to všechno jenom zdá!?

„Neexistuješ,“ vyhrkla s tichým zamumláním. „Není to reálné! Prostě není!“ opakovala stále dokola tuhle nápomocnou mantru. V uších jí divoce mlátilo vlastní srdce. Když se pak vršku její hlavy cosi dotklo, to už přepjaté nervy neunesly. Oči se Andy protočily a obemkla ji temnota.

Jemná, tichá a klidná.

Přesný opak těch bezedných cizincových očí.

Kapitola 1.

O sedm let později

Listí na stromech bez ustání tichounce šumělo v příjemněchladivém větříku pozdního odpoledne a Andy se konečně v relativním klidu usadila na ručník do vyšší trávy poblíž břehu jezera. Nádherná zeleň všude okolo ji vlídně hladila a masírovala unavené smysly apomáhala zrelaxovat utahanou mysl a svaly. Přesto nepřestávalapozorně naslouchat zvukům z okolí a hlavně oblohy. Uši jí ale prozatímplnilo jen příjemné štěbetání ptáčků.

Náhodou našla tohle zapadlé místečko uprostřed lesů, a díky vysokým stromům rámujícím nevelkou přírodní nádrž se stejněmalým paloukem, se cítila víceméně ukrytá.

Dlaně zapřela do země za zády a vystavila svůj obličej a nahé tělo slunečním paprskům, které se i skrze bujnou vegetaci prokousaly až k ní. Pořád ještě příjemně hřály. Prohřívaly. To stejné se však nedalo říct o jejím nitru, které už několik let připomínalo spíš zamrzloutundru, a s každým uplynulým dnem jí bylo jen čím dál hůř.

Na události před sedmi lety by nedokázala nikdy pořádnězapomenout. Nemohla. Změnily ji. Od toho osudného dne, kdy Nathana zabili, si ze srdce přála pomstu. On se o ni staral, hlídal ji, konejšil a ona ho za to milovala.

Pak přišli oni a... vše zničili.

Slizký pohled a vlasy světlé jako akátový med s přísně řezanou tváří jí v mysli vyvstával téměř každý den. Aksar, jak se to stvoření jmenovalo, vypadal tak vznešeně, andělsky, i když to musel být spíš samotný vyvrhel z pekel. Stačila pouhá vzpomínka, a veškeréchloupky na těle se jí výstražně postavily do pozoru.

Těch pět vystouplých různě velkých kruhů s podivnýmisymboly uvnitř se objevilo hned po těch předcházejících událostech, a už nezmizelo. Jako by jí to někdo implantoval přímo pod kůži. Sedm let zůstalo na tom samém místě. Nezměněné. Táhlo se od podbřišku až k pravému boku, a pokaždé, když byla Andy v nebezpečí, o sobě dalo vědět. Nepříjemně pálilo. Takový nový šestý smysl, který se jí hodil, ačkoliv o něj nestála.

Pohlédla na dlaň, kde se vertikálně, od palce k malíčku,skvělo pět nepřehlédnutelných dírek. Tudy se to tenkrát dostalo do těla. Koukala se na ty vpichy už milionkrát a pokaždé doufala, že konečně zmizí. Samozřejmě marně.

Povzdechla si.

Nikdy v sobě nepřestala živit pocit viny za to, že je tenkrát našli. Byla to ta nejhorší chyba, které se kdy dopustila. Kdyby nenahlížela ven, třeba by vše bylo jinak.

Samozřejmě, že se chtěla pomstít. Uklidnit divoké vlnobití, co se jí uvnitř bez přestání rozlévalo a zběsile naráželo do mentálníchbloků, které si během let pracně vystavěla. Měly padnout až v ten pravý okamžik a nechat tak z hrází vylít tu sžíravou nenávist, která ji zevnitř rozleptávala jako kyselina. Třeba by jí to k vítězství stačilo? Moc tomu nevěřila. Pomsta koneckonců nikdy nic nevyřešila.

Nathana jí už zpět nevrátí nikdo.

Andy byla unavená a vyčerpaná z neustálého schovávání se a přežívání. Většinu času stejně potkávala pouze obyčejné a víceméně kruté lidi. Také proto se jedné noci rozhodla pozměnit své poslání.Radikálně. Už žádné bezcílné toulání. Zatoužila po chvilce klidu a míru. Potřebovala si odpočinout, a to bylo možné jedině tam, kde nehrozilo neustálé nebezpečí. Tohle byla teď její meta. Nový cíl. Jenže...

Existuje vůbec to město?

Nebo si to nakonec celé vybájila?

Nezáleželo na tom, jestli to byly pouze obyčejné povídačky.Stejně měsíce nedělala nic jiného, než jen v kuse chodila a hledala, ale ten vysněný cíl, v podobě hradeb s vysokou – skoro do nebe sahající – věží uprostřed, se jí prozatím najít nepodařilo.

Bylo velmi pravděpodobné, že to město ani neexistovalo.Přesto se nedokázala vzdát naděje, která ji poslední měsíce přiživovala v obdobích, kdy neměla ani pořádně co jíst. Rozhodnutí se na to‚nevykašlat‘ jí dál odhodlaně rezonovalo v lebce a ona věděla, že toskutečně nevzdá. Potřebovala se jen dobít, pozitivně naladit a opětovněnajít odvahu pokračovat v téhle možná nesmyslné cestě dál. Třeba právě za hradbami najde ty správné spojence, kteří stále bojují za svobodu.

Vypustila jeden smírný výdech.

Zavalená a ztracená ve svých myšlenkách nepřítomně sledovala klidnou hladinu před sebou a nepřála si momentálně nic jiného, než aby měla život na chvíli zase bezstarostný. Kéž by se alespoň jeden den nemusela obávat hladu, nebo toho, že nebude mít kde hlavusložit. Nemluvě o snech. Někdy dokonce ani spát nemohla, protože to situace nedovolila. Teď ji navíc čekal podzim a hned po něm bude muset přežít i zimu. Jak jen to období nenáviděla!

Na tohle už vážně neměla nervy!

Znovu zaklonila hlavu, aby nachytala zbytky vitamínu D.Poslední dobou ji obestíral pocit neustálé deprese, a to bylo ještě léto a voda v jezírku poskytovala příjemné koupání, což bylo víc, než si mohlobyčejný člověk v téhle době přát.

Dostatečně teplá a hlavně čistá.

Andy poposedla, protáhla si nohy a opět v bezmocném gestu vypustila všechen vzduch z plic. Odevzdaně se položila do trávy. Její roztěkaná pozornost zas patřila té nekonečné, bleděmodré obloze. Nebyl tam jediný mrak. Přesto nebyla bezpečná. Do myšlenek se jí vloudily vzpomínky na křídla. Pírka nejen v barvě světlého másla, ale i ta žlutorudá, co už neexistovala.

Byli tu i tací, kteří o své peří přišli, a jejichž překrásná křídla se nyní podobala těm netopýřím. Viděla tu proměnu tenkrát na vlastní oči. A z části i proto se stále ještě budila z hrůzných nočních můrnarosto zpocená a zadýchaná.

Raději se stáhla z ošemetné vzpomínkové oblasti zpátky anahradila ji touhle úžasnou chvilkou. Sluncem, které stále vznešeněkralovalo obloze, třebaže se již přiklánělo k západu. Neměla ještě v plánu se zvednout a odejít. Potřebovala trochu komfortu a rozmazlení. A bylo to taky dost dlouho, co se naposled koupala.

Kdy vlastně zažila nějaký ten relativně normální den? Už dlouho ne. A kdo ví, jestli ještě zažije?

Posteskla si nad obrázkem smějících se rodičů. Chyběl jí Nathan a to, jak se bavili nebo kočkovali v přítmí zaneřáděného sklepa. Bylo to už tak dávno, že jejich rysy postupně vybledly. Styděla se.

To samé se ale nedalo říct o dvou bytostech, které jí zničily život. Ty si pamatovala dokonale. Každičký detail. Andy dokázalo maličko uklidnit a povzbudit i to, že všechny osoby, které kdy milovala, nyní byli na daleko lepším místě, než v tomhle pekle tady na Zemi.

Oči se unaveně zatřepotaly a začaly se nebezpečně klížit.Minulou noc toho moc nenaspala. Nemohl za to však fakt, že by nocovala pod širákem. To tedy ne. Na vině bylo spíš svolávací vřeštění těchnetopýřích šmejdů.

Dlaní naslepo přejela po batohu vedle hlavy. Dotekem se ujistila o jeho přítomnosti, a na okamžik nechala víčka spadnout. Pro jednou si opět nalhávala, že je doma a v bezpečí. Ležela ve své posteli nastarém bavlněném povlečení. V jednom uchu sluchátko s muzikouoblíbené skupiny. Do bloku si čmárala jméno kluka ze školy, který se jí líbil.

První láska...

„Andy!“ zavolala na ni máma z kuchyně. Ten hlas by nedokázala nikdy zapomenout. I ve snu pohladil na duši.

„Jo?!“ štěkla popuzeně, aniž by věděla, proč takhle reaguje.

Tělo ovládala mladá a hloupá nerozvážnost s příměsí naivnosti a ten dospělý hlásek byl jednoduše ignorován. A tak jen tišenenáviděla samu sebe za to pubertální počínání. Jak moc ráda by se chovala normálně, alespoň v den, kdy maminku viděla naposledy. Jejítvrdohlavost a paličatost to ale nikomu neulehčily.

Nikdy.

„Oběd!“ zakřičela stále milým hlasem. Andy se srdcem rozlil ten sladce teplý pocit. Šimral úplně všude. Milovala ji, třebaže to nedávala pořádně najevo. Tehdejší, mladší verze si odfrkla a seskočila z postele.

Sakra! Copak se nedokáže chovat dospěle?

V ten okamžik se prostředí z ničeho nic změnilo a místoznámých čtyř stěn se Andriana objevila na ulici. Věděla s hrůznoupřesností, kde se nachází. Byla to ta křižovatka, to samé místo. Zdálo se jí o něm už tolikrát. Na červené tam jako vždy stálo auto její mámy a ona byla uvnitř. Pokaždé byla.

Andy začala panikařit. Možná, že když se rozběhne a postaví před ni do cesty, nerozjede se, a tak se nic nestane!

Pamatovala si jasně, že ani jednomu z těch tří delikventů, co seděli v tom postarším Mercedesu, se nic nestalo. Pár oděrek,škrábanců, boulí a jedna zlomená ruka. Jedna jediná! Ujížděli před policií a ona jim bohužel vjela do cesty. Napálili to přímo do místa řidiče.

Tentokrát to možná mohla změnit!

Rozběhla se jak o život.

Ještě však nebyla ani v polovině cesty, a cosi ji zastavilo apřikovalo na místě. Dvě silné paže se jako železné obruče omotaly okolo jejího pasu a nedovolovaly běžet dál. Dosáhnout cíle.

„Nemůžeš tam,“ opakoval šeptem líbezný hlas.

Znala ho.

„Pust mě!“ zavrčela vztekle a snažila se všemožně osvobodit. Tváře smáčené slzami doslova hořely. Dávila se vlastními vzlyky.„Prosím,“ zaskučela z posledních sil, než na semaforu blikla zelená. V ten okamžik vzdor opadl.

Kolem nich se prohnalo to prokleté černé auto. Poslední, coještě zahlédla, než padla koleny na studený beton, bylo, jak se ruce její maminky zkřížily před obličejem. Pak jen hrozivá rána a křik.

Plakala tak dlouho, dokud všechno okolo konečně opětneumlklo.

„Nemůžeš ji zachránit,“ ozval se znovu ten povědomý hlas a okamžitě v ní zažehl a rozdmýchal vztek. Všechno to byla jen jehochyba. Kdyby ji nechal utíkat!

Pohotově vyskočila vzhůru s úmyslem mu ublížit. Energicky se otočila čelem k neznámému a chtěla se mstít. Toužila po tom, abytrěl. Jakmile však k sobě stáli tváří v tvář, šokovaná zalapala po dechu.

„Ty?“ vypískla rozrušeně, když opět koukala do těch známých, temně hnědých očí. Křídla protentokrát neviděla. „Ty!“ vyštěkladivoce, hned jak se zase vzpamatovala.

Chystala se do něj pustit. Zasloužil si to! Jenže podivný zvuk z okolí si přilákal její pozornost.

Všechno se jak mávnutím kouzelného proutku rozplynulo.

Vyděšená a téměř plně při vědomí se Andy vymrštila do sedu. Hrudník se jí divoce zvedal a klesal, zatímco si hřbetem ruky otírala mokré tváře. Poklidné ticho proťal další skřek. Tyhle zvuky poznala. Tohle ji vždy probralo. Měla jasnou představu, komu patří.

Těm bez peří.

Postavila se na nohy. Z vršku batohu shrábla úhledněposkládané oblečení a nasoukala se do něj v rekordním čase, ačkoliv se jí ruce nepřestávaly strachy třást.

Jak dlouho to zatraceně spala?

Podle šera, co ji začínalo obestírat, už mohlo být pozdníodpoledne. Slunce sice neviděla, jenomže to bylo díky té vysoké kleci z korun stromů normální.

Pokoušela se nevnímat zrychlené srdeční reakce, tepbubnující až v uších nebo tu nepříjemnou horkost. Sama netušila, jestli jsou na vině jen momentální obavy z přilétajícího tvora, nadcházející tmy nebo pozůstatky toho děsivého snu. Jeho. Jistě to nakonec bylakombinace všech tří faktorů.

Proč jsem se k čertu nevzbudila dřív!?

V duchu nadávala jak špaček, a přitom si zbrkle nazouvalatenisky. Byla zvyklá na rychlé starty. Skoro pokaždé spala jen na půl oka, a pokud se jí někdy opravdu povedlo tvrdě usnout, jako například teď, skoro vždy ji vzbudily noční můry. Vzpomínky.

‚Dělej, dělej, dělej!‘ povzbuzoval ji vnitřní, tichý hlásek.

Do uší se jí opět zařezal ten nelidský křik. Takovýto zvukčlověk nevydával. Rozběhla se do lesa, tam bude dostatečně schovaná. V nejhorším případě si zaleze do nejbližšího hustého křoví, tak jak to dělávala, když měla opravdu namále.

Rozběhla se. Rychle a co nejtišeji. Horlivě a se srdcem až v krku utíkala zpátky známou cestou a snažila se pořádně zvedat nohy. Nikdo ji naštěstí nesledoval, jak zjistila z rychlého otočení se za sebe. Jenže než se stihla obrátit nazpátek, došlápla na tlustou větev a málem si zvrtla kotník. Takhle ji v něm jen trochu píchlo.

„Sakra!“ zaklela vztekle. Nesnášela svoji smůlu. A že se jípodobná hovadina nestala poprvé.

Ze zápěstí stáhla gumičku, aby uvěznila rozlítané a lehce sevlnící vlasy do ohonu, a znovu se nejistě porozhlédla po okolí.Potřebovala mít jistotu, že za ní skutečně nikdo není, protože její šestý smysl nepřestával varovně vyzvánět na poplach. Tetování nejen pálilo, ale už i tepalo.

Utíkala jako o život, aniž by se jedinkrát zastavila, když jinečekaná a tvrdá rána do břicha v mžiku zabrzdila na místě a poslala nazpět.

‚Au!‘ Zakňučela Andy v mysli nad okamžitou pulsující bolestí, rozlézající se z prostředku těla dál. Dopadla tvrdě na zadek a narazila si přitom kostrč o vyčnívající kořen stromu.

Pokusila se alespoň chytit dech, zatímco se jí z očí automaticky spustily slzy. Nechtěla brečet, ale bolelo to jako čert.

„Podívejme, kohopak to tu máme?“ posmíval se neznámý,úlisný hlas. Instinktivně se stočila do klubka s koleny pevně přitaženými k hrudníku a snažila se uvolnit svému utrpení. Čím dříve bude schopná se zase trochu normálně pohybovat, tím rychleji ten bastard, co jítohle způsobil, dostane na držku.

„Je opravdu pěkná,“ pověděl uznale někdo další. Andy sezneokojila. Podvědomě mu přiřadila číslo dvě.

„Ano, hezká. Byl to vážně skvělý lov, Alane,“ ozval se třetí. Vycítila z něj podřízenost. Alespoň zjistila, jak se jmenuje jejich šéf.

A kolik že jich vlastně je?

Tušila tři, ale neviděla nic a nikoho. V pohledu jí pořád překážela ta zatracená slaná voda, a tak začala naléhavě pomrkávat. Musí se co nejrychleji sebrat.

Zkusila uklidnit rozdivočelý dech a ostatní reakce svého těla. Mysl pomalu nechala vstoupit do bojového módu. Nůž, který měla bezpečně schovaný za pásem riflí, vzadu, a překrýval jej i batoh, už snad nedočkavostí vibroval.

Nebo to spíš byly její nervy?

Musela počkat, až se k ní jeden z nich skloní. To, že právěprožívá hotová muka, ani hrát nemusela. Břicho ji nepřestávalo bolestivě tepat. Ale i v té změti tří spokojených hlasů postřehla, že se k nim přibližují tlumené kroky.

„Kurva, ty idiote!“ zanadával nový příchozí. Byl jí malinkopovědomý. Začínala mírně panikařit. Hřbetem dlaně si otřela mokré oči. „Takhle si ji zřídit neměl!“

„Uklidni se, Rode!“ vyjel po něm Alan. „Je to zdravý děvče.Vylíže se z toho,“ ohradil se drze pihovatý zrzek. Nijak vysoký, spíš malý a podsaditý, přesto zřejmě zaujímal hlavní místo.

„Za její stav zodpovídáš ty, jasný?“ zasyčela na něj zuřivě čtyřka, Rod. Andy se hrůzou stáhl žaludek. Ten hlas jí byl odněkud známý. Kde jen ho už slyšela... „Z téhle bude mít madam Sarya zvláštní radost,“ doplnil pak v rychlosti.

Zmateně si ho přeměřila, ale přes hlavu měl nasazenou černou kapuci tak, že mu částečně stínila i obličej, takže bylo složité určit, jestli ho skutečně zná.

Byla to jasná přesila. Čtyři muži, o nichž nic nevěděla, protijediné ženě. Proti ní. Dřív by asi strachy omdlela nebo vřískala, až by všechno v okolí přišlo o sluch, ale život ji během těch let naučil avycvičil. A tohle byla ta poslední věc, co by v jejich přítomnosti udělala – ztratit vědomí, aby se na ní ta zvěř v klidu vystřídala.

Ani omylem!

Zadarmo jim to rozhodně nedá!

„Prošacuj ji, Gerry!“ nakázal Alan, zatímco si baseballovoupálkou provokativně narážel do dlaně.

„Rozkaz,“ promluvil mírně vyjukaně.

Tenhle patolízal vypadal na opravdového vlezprdelku. Ty tmavé, ulízané vlasy sčesané na pravou stranu a brýle s kruhovouobroučkou ve tvaru ‚lenonek‘ nenáviděla. Stačil i kraťoučký pohled do těch vychytralých světle hnědých korálkových očí, aby věděla, co s ní mají v plánu. Trvalo mu přinejmenším půl minuty, než se k ní opravdusehnul, a dokonce ho vůbec nezajímalo, co kde má. Šel rovnou po čísle podprsenky.

Andy se naposledy jedním uklidňujícím nádechem a výdechem uvolnila, a v příštím momentě už se nenápadně natahovala po svém kamarádovi. Byl to otcův vojenský nůž. Daroval jí ho těsně předtím, než byl bezodkladně povolán na základnu. Nádherný kousek. Černá nerezová čepel se zářezy na páteři a stejně tmavou rukojetí, v níž byl navíc zabudovaný malý kompas. To aby se neztratila. Co na tom ale záleželo? Nejdřív si jej odnesla k Nathovi domů, jakmile vypukl ten cirkus okolo, a pak s ním jako jediným utekla pryč. Poslední věc, co pro ni měla ještě nějakou hodnotu.

Z pouzdra vyklouzl okamžitě.

Levačkou Gerryho něžně objala okolo krku. Ten chudák nicneochopil. Možná si dokonce myslel, že mu bude po vůli. Potřebovala ho ale jen přidržet.

„Hele! Oni se nám tu snad budou muchlovat,“ pochechtával se ten jediný, kterého prozatím neznala jménem. Vysoký, statný blonďák.

„Geralde! Okamžitě toho nech!“ vyjel po něm navztekaný Rod. Nejvyšší z celé té jejich patetické čtyřky. „Máš ji jen prošacovat!“

Andy na víc nečekala. Pod svým schouleným tělem protáhla zbraň a zapíchla ji do místa těsně pod hrudním košem. Nečekal to.Čeel dovnitř vklouzla jako prst do toho nejjemnějšího těsta. Zachroptěl. Její smysly sice ihned zachytily ten odporně čvachtavý zvuk apočáteční tlak, ale zvracet se jí z toho už nechtělo.

Gerald na ni vytřeštěně zíral s grimasou absolutní agónie,zatímco mu Andy původní ránu protáhla až dolů k pupku. Nenarazila na sebemenší odpor, a ihned se na ni vychrlila nejen horká krev, ale i Gerryho spletité vnitřnosti.

„Kurva!“ zaječel nevěřícně Alan, když si všiml rozšiřujícího serudého rybníčku.

„Do prdele děravý!“ vykřikla dvojka. To už se ale Andy opatrně sbírala na vratké nohy, zatímco ze sebe s námahou odstrčila tohoskoro mrtvého patolízala.

Gerry skončil na zádech, s očima dokořán a z široké průrvy v trupu mu nepřetržitě stříkala horká krev a vykukovala střeva. Zaumírajícího chrčení, linoucího se mu z hrdla, se z posledních sil snažil díru zavřít vlastníma rukama. Naprosto zbytečně.

Andy musela vypadat, jako by utekla z nějakého nápravnéhozařízení pro vrahy. Krvavá Mary. Celá zahalená do temně rubínové. Triko bylo kompletně nasáklé, a z části i kalhoty, ale alespoň zredukovala přesilu ze čtyř na tři.

V třesoucí pravačce dál pevně držela připravený nůž a levoudlaní se opírala o nejbližší kmen stromu. Předpokládala, že ji nohy bez podpory nahoře samy neudrží.

„Ještě někdo má zájem si zblízka popovídat s mým nabroušeným přítelem?“ vylezlo z ní naprosto klidně. Bláznivě se přitom pousmála. Ostatní po sobě překvapeně pokukovali, jak kluci nachytaní navišních. Jejich otálení pro ni však znamenalo drahocenný odpočinek.

„Ty..., děvko!“ rozječel se na ni jako první Alan, když se mu mozkové závity daly opět do pohybu. „Za tohle zaplatíš!“ Z tmavě šedých očí, výhružně přimhouřených, mu sršely pomstychtivéblesky. Koukal na ni a v ruce držel pevně napřaženou basebalovou pálku. Ukazovala jejím směrem. A byla to ta samá, kterou ji praštil do břicha.

Hajzl!

Vymrštil se proti ní a Andy se pohotově sklonila. Primitivní zbraň ji minula jen pár centimetrů od hlavy. Celé tělo ji z té zátěženepředstavitelně zabolelo, ale taky bylo vybičované na maximální výkon. I přesto jak se právě cítila nebo spíš necítila, pracovalo dost efektivně a ona se na něj mohla spolehnout.

Znovu se ozvalo zasvištění.

Tentokrát neminul. Ten bastard se jí trefil do stehna a Andy se podlomily nohy. Dopadla tvrdě na kolena. Čepel skončila zapíchnutá hluboko v zemině, jak se snažila najít rovnováhu, aniž by pevný stisk opustil rukojeť nože.

„To stačí!“ ozval se Rodův příkrý hlas.

„Ani náhodou!“ dohadoval se s ním živě Alan. „Ta kurvaoddělala Gerryho! Chápeš to vůbec?“

„Kdyby ji pořádně prošacoval, nikdy by se to nestalo! Byl toleml!“ Rod ho pohotově chytl za paži a pokusil se Alana zastavit.

„Možná by bylo nejlepší, kdyby se venku poflakovaly tvojestřeva, ty zmrde! A ne jeho!“ Frenetickým gestem poukazoval na svého kamaráda ležícího ve stále se rozšiřující kaluži krve, která se nestačila vsakovat do země.

Andriana jejich rozhovor poslouchala pouze okrajově. V mysli totiž horlivě spřádala plán, jak z téhle břitké sračky ven, až na to, že zřejmě žádné pořádné východisko neexistovalo. Alespoň ona honeviděla. A tak vše hodila za hlavu a opět se energicky rozehnala.

Ať to stojí, co chce!

Ostří se zavrtalo tak hluboko, že na zpáteční cestě ven musela špičku z holenní kosti doslova vytrhnout. Alan hlasitě zakvičel jako by ho právě na nože brali, což byla vlastně pravda a znovu se nepříčetně ohnal.

Poslední, co Andy spatřila, byla prudce se přibližující pálka ajeden šílený pohled. V obraně z posledních sil pozvedla loket. Z části ránu skutečně vykryla, ale i tak dopadla na její pravý spánek.

V momentě přestala vnímat.

Už žádná bolest.

Absolutní pokoj...

Kapitola 2.

Andrianu probralo cosi mokrého a studeného na obličeji.Zatřeala víčky, a v tu chvíli dopadla další várka vody a oblila jí tvář a část trupu. Vyděšeně otevřela oči, aby zjistila kde, a s kým se nachází, když se do nich mučivě zakouslo ostré světlo stropního zářivky. Na tohle nebyla už několik let zvyklá. Začala z té přemíry světla pomrkávat,slzet a zároveň kuckat vodu, co se jí omylem dostala do dýchacích cest.

Hlava Andy nepředstavitelně třeštila a celá pravá ruka s břichem při každém i nepatrném pohybu nebo nádechu nehorázně bolela. To samé stehno. I přes všechnu bolest světa by jí ale neušlo, že jepřipoutaná ke kovové židli. Ruce uvězněné za zády, zápěstí přivázaná k sobě a zároveň k opěrce. Kotníky k předním nohám.

Kompletně znehybněná.

Srdce automaticky spustilo panickou tirádu a Andy naplnil opravdový, neředěný strach. Takový, který už několik let nezažila.

„Ta děvka konečně nabrala vědomí?“ ozval se nakysle známý hlas.

„Sklapni, Alane!“ uzemnila ho žena dřepící před ní. V Andy jako křehké semínko vzklíčila špetka naděje. Dovolila si zadoufat. Vždyť ta osoba byla žena.

Prohlédla si nejprve neznámé okolí, dříve jistě sterilně bílémístnosti. Vypadalo to tu jako v nějaké zastaralé ambulanci, nebo alespoň takový byl její prvotní dojem. Na stěně se, mimo pár většíchbarevných fotografií, nacházela spousta děsivě vyhlížejících fleků. Okna tu úplně chyběla. Věc kus od ní, po její pravici, vypadala dokonce navyšetřovací gynekologické křeslo, co mělo úchyty na nohy a ruce sželízky na každé straně.

Zachvátilo ji nepředstavitelné zoufalství a kůži nepříjemněpoleptal studený pot. Značky na kůži divoce tepaly vlastním životem, ale ona už je nebrala na vědomí. Sama věděla, že je na tom hodně zle i bez jakéhokoliv varování.

Pokusila se zkoncentrovat a zaměřit na neznámé osoby.Jenomže vše, co dál přitahovalo její pozornost, byly ty roztodivné přístroje. Při pohledu na ně Andy v těle tuhla veškerá krev. Ztěžka polkla, když jí došlo, že je v úplné a naprosté prdeli.

Nakonec našla odvahu, aby si pořádně prohlédla skupinku lidí, kteří tam byli s ní. Celkem šest. Čtyři vepředu, porůznu postávající a jeden vzadu. Ten, co jí dřív držel vlasy.

Přímo před ní dřepěla drobná žena. Světlé, prořídlé vlasy hojně prolezlé šedinami napovídaly, že už jí bude víc jak padesát. Nebyla sice vysoká, ale zato nepřirozeně vychrtlá. Obličej oválný s lehcešikmýma, mandlovýma očima, úzkým orlím nosem a tenkýmivybledlými rty. Andrianu by možná mohl malinko upokojit fakt, že tomu tady zřejmě vládla právě ona, ale opak byl pravdou. Vyzařovalo z ní... zlo.

„Jak se jmenuješ, zlatíčko?“ promluvila na ni konejšivěneznámá.

„Zlatíčko?“ vyflusnul posměšně Alan, který se nemohoucnězaíral do berle a mračil tak intenzivně, jako by si snad myslel, že má moc ji zabít pouhým pohledem. „Nechte mě tu s ní o samotě!“ navrhl vztekle. Andy se nad jeho prohlášením sevřelo hrdlo.

Co když to vážně udělají?

„Zavři klapačku!“ vybouchnul z ničeho nic Rod a Alan na něj v odpovědi rozzuřeně zavrčel.

„Starej se vo svý, podělanej nováčku!“ vyštěkl s nervy nakrajíčku. „Tobě ta smradlavá děvka nic neudělala!“

Andy okamžitě došlo, že ti dva dohromady rozhodně nejdou. Žádné kamarádíčkování. Neustále do sebe ryli a i teď se podle všeho schylovalo ke rvačce. Přeskočila z toho pihovatého zrzka na muže skaucí, která mu tvář protentokrát tolik nezakrývala, a na místě ztuhla.

Ty oči! Došlo jí vzápětí. Vždyť je to jeden z těch dvou prokletých okřídlenců! Jenomže kde má pak křídla? A proč mu říkají Rod? Cítila, jak jí spodní čelist překvapením mírně poklesla. Ano, to přece musel být on! Nebo snad ne? Že by ty přehřáté a pomlácené závity vmakovici přece jen už bláznily? Koneckonců do ní schytala pořádnou ránu. To však nic neměnilo na faktu, že i Rod si ji zaujatě prohlížel.

Před obličejem jí luskly dlouhé kostěné prsty a stáhly takpozornost zpět na sebe. Andy stihla ještě spatřit nevkusné, na fialovo nalakované nehty, než znovu zaostřila na stále se falešně usmívající tvář před sebou.

„Takže? Tvoje jméno,“ vybafla ženština netrpělivě.

„Andriana.“

„Hm... neobvyklé,“ pověděla zaujatě a ukazováčkem si mezitím ťukala o špičatou bradu. Vrásky okolo úst a očí pokaždé, když pozvedla koutky, vypadaly tak nějak zlověstně.

„Není to moje vina,“ zavtipkovala přátelsky Andy. Nechtěla si to rozházet s jedinou ženskou, co tu prozatím viděla, když zbytek tvořilo jen opačné pohlaví.

„Ne, to jistě není,“ řekla zamyšleně. „Já jsem madam Sarya, holčičko. Víš vůbec, kde ses to ocitla?“ nadhodila se zjevnou radostí, ačkoliv Andy tak dobře nechápala, odkud pramení. Neměla nejmenší zdání, kam ji to odtáhli, nebo co s ní mají v plánu, i když podle pokoje, kde ji drželi, to jistě nemělo být nic pěkného.

„Ne,“ vydechla s ledovým klidem. Ani za nic na sobě nedá znát strach. Alespoň ne tak brzo.

„Ne,“ zopakovala ta žena škodolibě. Tohle nebylo dobré. „A chtěla bys to vědět?“ Ušklíbla se pomateně. Andy ihned došlo, žetahle madam pošahaná si s ní jen pohrávala jako kočka s myší.Rozhodně neměla všech pět pohromadě. Stáhl se jí žaludek.

Co s ní mají v plánu?

„Ano,“ vypadlo z ní tichým ševelem.

„Slyšela jsem, že jsi nám zabila Gerryho,“ pověděla najednou mrazivě, aniž by odpověděla. „Jsi to ale zlobivé děvčátko, že?“rozčilovala se sladce.

Z ničeho nic se prudce postavila, chňapla Andy za vlasy a násilím jí zvrátila hlavu dozadu. Jejich tváře se v nechtěné intimitě přiblížily a dvě bezduché oči si ji zblízka nenávistně přeměřily.

„Zlé holky by měly vždy dostat pořádně za vyučenou,“ dodala tak ledově, až měla Andriana pocit, že ji vyhodili úplně nahou dosněhové vánice. Oči jí samovolně zvlhly, i když nechtěla dát najevo, jak moc se bojí.

„Ale, ale, přece bys nám najednou neplakala, že ne? To sistotiž měla rozmyslet dřív, než jsi Gerryho chladnokrevně vykuchala, ty čúzo!“ rozječela se na ni nepříčetně se spokojeným úšklebkemmadam Sarya. Když od ní posléze odstoupila, Andy se pokusila zhluboka nadechnout.

Nepodařilo se jí to však.

Stále cítila na tváři odpornou spršku slin, co jí tam ta ženská rozzlobeně zanechala jako malý, lepkavý dáreček vypalující se pomalu do kůže. Nemluvě o tom několikatunovém, neviditelném kameni na plicích, který jim nedovoloval se znovu naplnit.

„Víš?“ pokračovala dál nezaujatým tónem. „Možná bych to ještě byla ochotná přejít, ale když mi sem přitáhli zraněného i méhojediného syna...“ Najednou se odmlčela a očima na sekundu odskočila k Alanovi a jeho poraněné noze, aby se pak se zuřivou nenávistí otočila zpět na ni. Přeměřila si Andrianu, jako by byla poslední šváb na zemi, kterého je nutné co nejdříve zašlápnout.

„Rode! Ricku!“ křikla na dva nečinně postávající chlapy. Na ty největší z celé skupiny. „Odvázat, svléknout a přivázat na křeslo!“nakázala vážně.

Andy zděšením vydechla všechen vzduch z plic a začalanefalšovaně panikařit. Připadlo jí, že se obrovská neviditelná pracka sevřela okolo jejího hrudníku a pořádně zmáčkla.

„Ne,“ vydechla prosíc. „To přece -“

„Sklapni!“ Odpor v ženiných očích jako by se zhmotnil apustošivou silou prohnal místností. Ničil. Cítila to. A nepochybovala o tom, že tohle muselo být reálné zhmotnění pekla na Zemi.

Ale za co?

Za její hříchy?

Copak měla na vybranou? Vždyť se pokaždé jen bránila.Ostatně nikdo od ní neočekával, že by tak drobná dívka, dokázala vyvinout sílu, jakou Andy v nejnutnějších případech používala. Vypadalakřehce a mužům se rovnat nedokázala. Proto musela být dvakrát rychlejší, mrštnější a nemít soucit.

Tohle ji nový život naučil.

Věděla, že je jiná. Od té proměny dokázala přežít mrazy, aniž by ztratila nejen prsty na rukou nebo na nohou, ale třeba i celoukončetinu. Dodnes netušila, zda to všechno bylo jen pouhé štěstí, ale pokud ano, tak ji právě milovaná štěstěna opustila a zamávala narozloučenou.

Rod jí už odvázal zápěstí, zatímco Rick sebral nůž a prořízl jím triko od vrchu až dolů, aniž by ji poranil. Náhlá nahota a chlad Andy vyděsily do morku kostí, třebaže se prozatím jednalo jen o hrudník.

Co až se ale dostanou níž?

Madam Sarya mezitím vyhodila přebytečné osazenstvo, a i když si Alan dost hlasitě stěžoval, že přijde o parádní podívanou,nepomohlo mu to. Andy tohle rádoby šlechetné gesto uklidnit nedokázalo.

Proč jí to dělají?

Za tu dobu už si stačila všimnout, že lidské plémě je kruté, ale tohle? Připomínalo to spíš špinavý a zavšivený středověk, než kdysi civilizované jednadvacáté století.

„Měla jsi už někdy muže?“ zeptala se chladně madam Sarya, zatímco spokojeně pozorovala práci svých dvou pomocníků. Andy už přišla o polovinu svého oblečení a nyní jí Rick rozvazoval těžké provazy omotané okolo kotníků. Tichounce popotáhla.

Záhy přijde i o zbytek.

„Ne,“ kuňkla odevzdaně.

Třeba se v nich nějaký ten ztracený kousek soucitu pořád ještě ukrýval?

Všichni zároveň se jak na povel zastavili, aby se tři párynevěřícných očí podívaly do těch jejích, uslzených.

„To nemůže být možné,“ zamumlala zmateně ta odpornáženská. „Už je to tak dlouho, co jsme naposledy ulovili pannu. V začátcích ano, ale nyní? To mi chceš vážně namluvit, že jsi venku vydržela sama? Bez pomoci? Aniž by tě někdo znásilnil?“ Kroutila přitom nevěřícně hlavou. Všichni si ji nedůvěřivě přeměřili. „Ne, ne... tohle ti tedynezbaštím,“ dodala nakonec plytce.

„Je to tak!“ vyštěkla z posledních sil Andriana s novými slzami na krajíčku. Kotníky už měla osvobozeny. Nikdo však její výroknekomentoval.

Postavili ji na vlastní.

Rod stojící vzadu odkopl židli bokem, aby se přemístil hned za ni a do jedné ruky uvěznil obě pošramocená zápěstí. Bolelo to strašně, v nejlepším případě to bylo pouze naštípnutou kostí, v tom horším zlomenou. Jenomže nic nedokázalo odtrhnout její hrůzou vykulené oči, sledující prsty toho klečícího hajzla, co jí tak obratně rozepínal kalhoty.

Když byl dole i zip a ten červ se jí pokusil vysvléknout zezbytku oblečení, vlily se Andy do žil poslední zbytky adrenalinu.Zapřela se vzadu o Roda, nedbajíc šílené pulzující bolesti v lokti a zápěstí, a vykopla. Koleno narazilo s dokonalou přesností do Rickovy brady takovou silou, až se ozvalo jemné, téměř neslyšné lupnutí.Pohotově uskočil, jako by ho kousla jedovatá zmije a Andy si všimla rudého potůčku, protékajícího mu mezi úzkými rty. Byl naprosto šokovaný. Kontrolně vyplázl jazyk a všem okamžitě došlo, odkud se všechna ta červená bere.

Ukousl si špičku.

„Au,“ zaskučel opožděně a s obviňujícím obličejem pohlédl na útočníka. Andy však soucit necítila. Ne, s těmihle mizery to nešlo. Kdyby se jí tak ještě podařilo nakopat koule tomu šmejdovi za ní a označkovat ksicht té staré potvory, byla by blahem bez sebe. Stačilo najít nějaký ostrý nůž a vzít si tu vetchou kostru jako rukojmí a možná by se odsud i dostala.

Světlo najednou zablikalo.

Všichni pohlédli ke stropu, když zářivky na okamžik úplně zhasly, aby se následně znovu silně rozsvítily. Rick spolkl další nadávky apodíval se po jeho paní.

„Jsou tady,“ ozval se lehce vystrašený ženský hlas. „Prohlídku budeme muset odložit, ty malá vychytralá čubko!“ Natáhla se po menší injekční stříkačce s čirou tekutinou, která ležela na stolečku hned vedle vyšetřovacího křesla. Aniž by se Andy dokázala bránit,zaíchla jí to do tepny na krku a zmáčkla píst.

„Co to...“

„Je to na uklidnění. Alespoň se nebudeš tolik bránit,“ doplnila nepřátelsky madam Sarya s nepřehlédnutelně pumpující čelistí. Na té hubené tváři to vypadalo skoro jako psychotická nepříčetnost. Děsivý obrázek. „Už jsme s tebou měli dost problémů! Na můj vkus jsi příliš divoká, ale třeba se těm opelichaným netopýrům tvůj temperament bude zamlouvat, až si tě budou krotit.“ Spokojeně se zašklebila.Sebrala poraněného Ricka a chvatně si to namířila ke dveřím. Než však opustila místnost, obrátila se ještě na Roda s tím, aby to otupělé všivé stvoření, které teď bylo pořádně omámené, odnesl do jedné z cel pro nové přírůstky.

Štvalo ji, že na ni musela plýtvat svojí drahocennou zásobou léků, ale bylo to tak jistější. Zvlášť když tu měli návštěvu.

Za tyhle nesmyslné komplikace měla v plánu si tu nicotnou holku vychutnat se vším všudy. Možná by taky mohla nechat pohrát svého synáčka, pokud si ji jako zboží nikdo nevybere. A pro jednou zadoufala, že ne.

„Rozkaz!“ odpověděl ostrým, vojenským tónem Rod a podíval se na bezmocnou dívku, která se mu němě klimbala v pažích.Zachmuřeně se zamračil, když očima ulpěl na vystouplých kruzích na jejím podbřišku.

Kapitola 3.

„Tak kde sakra jsi, ty nemožný idiote!“ prohnal se Bolgůvrozčílený hlas po celém hnízdě jako silné zemětřesení.

Aksar svého pána nenáviděl, takže když se k němu ozvěnoudoneslo naléhavé volání, dal si pořádně načas, než konečně vstoupil do jeho pokojů. Nemluvě o mentálních příkazech, ty naprosto ignoroval.

Před léty se proměnil jen z toho důvodu, aby mu už nikdonemohl poroučet, a co získal? Nic. Nejenže přišel o své překrásné peří a svobodu, ale nyní z něj byl opět poslušný služebník, který zas musel plnit rozmary a příkazy nového vládce.

Až nyní chápal s naprostou jasností, že mu bylo lépe doma. Tam byl alespoň někdo. Druhým stvořitelovým generálem a občasnousvačinkou. Ať se však dělo co chtělo, vždy s ním jednali podleprávoplatného postavení. Kdežto tady? Je bezcenný.

Pouhý poskok.

Zato Bolg, ten mizera, se dostal na vrchol falešnými zbraněmi a intrikami, a od doby co jim vládne, proti lidem nejenže přestalbojovat, ale teď s nimi dokonce obchoduje.

Aksarovi z jeho zbabělosti bylo zle.

Uvědomoval si, že jeho rádoby ‚vládce‘ je jen obyčejný slaboch a jako takový jisto jistě musel dojít i podobného konce. On sám se hodlal postarat o to, aby toho opelichaného šaška sesadil a potrestal tím správným způsobem. Prozatím však mohl spřádat plány jedině k tomu, jak se zbavit těch nejvěrnějších přívrženců, kterými se tenbudižkničemu prozíravě obklopil.

Povzdechl si a tiše překročil práh Bolgovy ložnice.

Pokojem se v okamžení prohnalo sborové kovové zařinčení. Tři mladé lidské dívky v rohu pokoje se ihned, jakmile ho spatřily,schoulily blíž k sobě a třásly jak potulní psi. Přišlo mu to nanejvýš odporné, ale proti perverzním choutkám svého pána si nemohl dovolit cokoli namítat. Vnitřně však opovrhoval téměř vším. Vlastně to nebyla tak úplná pravda. Něco, co ho lákalo, tu přece jen bylo.

Alika.

Ta mrcha ho vzrušovala takovým způsobem, že stačil jen pohled na její vyzývavě zahalenou, tudíž téměř odhalenou postavu a křídla posázená tím nejjemnějším peřím v barvách granátu, aby se mu na místě postavil. Byla dokonalá a... jedna z mála, která neprošlakonečnou proměnou.

Zdráhala se zakončení rituálu, jímž by o svá drahocenná peříčka přišla. Nezajímala se o sílu nebo schopnosti, byla spíš marnivá. Proto se Aksarovi tolik líbila. Měla něco, co on navždy ztratil. Vsadil by se však, že pokud se vymění vládnoucí článek, ta coura ani okemnemrkne.

Chtěl ji mimo jiné i proto, že nikdy nedala Bolgovi, třebaže byla nehorázně promiskuitní. Držela si od něj odstup. To se Aksarovizamlouvalo. Nyní ale musel nechat veškeré rajcovní představy měkkých křídel stranou.

„Pane?“ hlesl s hranou pokorností ode dveří a přemístil se až k rozložité posteli. Bolga zaslechl z koupelny. Vulgárně hlasitý proud moči dopadající a vlévající se do záchodu se mu zařezával hluboko do uší. Nehty si odporem zaryl do dlaní. Měl opravdu co dělat, aby vzteky na místě nevybuchl, jak mu to přišlo nechutné.

Copak se nemohl vymočit, než si pro něj ‚naléhavě‘ poslal?

„Tady jsem!“ ozval se nespokojeně jeho pán. „Co ti, zatraceně, tak dlouho trvalo?“ vyštěknul rozhořčeně, když se Aksar konečněpostavil mezi futra s tváří naprosto nečitelnou a čelistí napnutou téměř k prasknutí.

„Zařizoval jsem... oběd,“ dodal věcně a umíněně se přitom díval ven prosklenou stěnou. Za žádných okolností neměl v úmyslu přihlížet tomuhle oplzlému divadlu.

„Kolik tomu je?“

„Je to mladík, tak jak to máte rád,“ odpovídal podlézavě, aniž by se jeho oči odtrhly od obrázku zamračené oblohy.

Bolg, jakmile skončil, si přirození ladně oklepal a nechal zplihle viset. Oblečením se nezabýval, alespoň ne tehdy, kdy se pohyboval jen v prostorech osobních pokojů.

„A kdy se hodláš vydat na cestu?“ Změnil téma.

„Ještě nevím, pane. Jakmile se počasí trochu ustálí,“ odpovídal nejistě. Znal Bolga moc dobře a i to, že jejich nepřátelský vztah byl oboustranný. Pokud ho jeho pán mohl poslat do divoké bouře, s chutí to udělal. Dával mu ty nejpodřadnější úkoly jen z toho důvodu, že sám Aksar býval dřív jeho vůdcem. Teď se role bohužel vyměnily.

‚Dočasně,‘ poznamenalo vzteklé podvědomí.

„Není potřeba, abys zbytečně ztrácel drahocenný čas,“ pověděl s líbeznou sladkostí a uměle vytáhl koutky Bolg, když se přemísťoval až k umyvadlu. Ruce si sotva omočil.

„Podle těch tlustých mraků to vypadá na hodně dlouho, Aksare, a já nechci přijít o novou kořist. Madam Sarya prý za poslední měsíc nachytala dva nové přírůstky,“ mluvil, zatímco si mokrými prsty vzrcadle upravoval neposlušné blonďaté prameny. Měl je až naramena a kroutily se do měkkých pravidelných vln. Společně s blankytně modrýma očima mu to dodávalo jemného až křehkého vzezření. Zcela klamný dojem. Byl štíhlý, stejně jako jeho služebník, jen s tímrozdílem, že Bolg byl navíc o půl hlavy vyšší. To vš



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist