načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zkáza Sovětského svazu – Andrej Gračov

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Zkáza Sovětského svazu

Elektronická kniha: Zkáza Sovětského svazu
Autor: Andrej Gračov

Cílem autora je podat svědectví o zobrazovaném procesu minulého století a tak se účastnit vytváření jeho mozaikového portrétu. Ze známých příčin je věnován posledním desetiletím Sovětského svazu a událostem vedoucím k jeho rozpadu. Neboť ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  339
+
-
11,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 366
Rozměr: 22 cm
Spolupracovali: z ruského originálu přeložil Milan Syruček
Skupina třídění: 94(47+57) - Dějiny SSSR a Ruska
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-0662-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Cílem autora je podat svědectví o zobrazovaném procesu minulého století a tak se účastnit vytváření jeho mozaikového portrétu. Ze známých příčin je věnován posledním desetiletím Sovětského svazu a událostem vedoucím k jeho rozpadu. Neboť autor se sám narodil v SSSR, v této zemi prožil větší část svého života a nakonec se ocitl ve finále jeho existence v epicentru politického dramatu, který skončil skonem ohromného státu. A také ještě proto, že "sovětská kapitola", byť ne příliš dlouhá v porovnání s historickými měřítky mnoho staletí trvající existence Ruska, zanechala nesmazatelnou pečeť na obraze celého století. Paměti blízkého spolupracovníka Michaila S. Gorbačova.

Popis nakladatele

Cílem autora je podat svědectví na zobrazovaném procesu minulého století a tak se účastnit vytváření jeho mozaikového portrétu. Ze známých příčin je věnován posledním desetiletím Sovětského svazu a událostem, vedoucím k jeho rozpadu. Neboť autor se sám narodil v SSSR, v této zemi prožil větší část svého života a nakonec se ocitl ve finále jeho existence v epicentru politického dramatu, který skončil skonem ohromného státu. A také ještě proto, že „sovětská kapitola“, byť ne příliš dlouhá v porovnání s historickými měřítky mnoho staletí trvající existence Ruska, zanechala nesmazatelnou pečeť na obraze celého století. (vzpomínky účastníka událostí, které dodnes ovlivňují dějiny)

Předmětná hesla
Gračev, Andrej Serafimovič, 1941-
Politologové – Rusko – 20.-21. století
Státní úředníciRusko – 20. století
rozpad Sovětského svazu (1991)
Studená válka (1945-1989)
Světová politika – 20.-21. století
Sovětský svazPolitika a vláda – 1945-1991
Sovětský svazZahraniční vztahy – 1945-1991
RuskoPolitika a vláda – 1991-2020
RuskoZahraniční vztahy – 1991-2020
Zařazeno v kategoriích
Andrej Gračov - další tituly autora:
Zkáza Sovětského svazu Zkáza Sovětského svazu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

* ANDREJ GRAčOV *

r

SOVĚTSKÉHO SVAZU

VZPOMÍNKY úCASTNIKA UDÁLOSTI, KTERÉ DODNES

OVLIVŇUJI SVtTOVÉ DĚJINY



ANDREJ GRAČOV

ZKÁZA SOVĚTSKÉHO SVAZU

vzpomínky účastníka událostí, které dodnes ovlivňují světové dějiny




Copyright © 2015 Andrej Gračov

Translation © Milan Syruček, 2017

© Grada Publishing, a. s., 2017

Z ruského originálu přeložil Milan Syruček

Odpovědná redaktorka Dana Řezníčková

Obálka Ondřej Mikulecký

Grafická úprava a sazba Roman Křivánek, Art007

Vydala Grada Publishing, a. s., v Praze roku 2017 jako svou 6765.

publikaci

Tisk FINIDR

Grada Publishing, a. s.,

U Průhonu 22, Praha 7

ISBN 978-80-271-0927-2 (ePub)

ISBN 978-80-271-0926-5 (PDF)

ISBN 978-80-271-0662-2 (print)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být

reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího

písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.


Věk můj, zvíře moje, kdo dokáže

zahledět v tvoje zory

a svou krví slepí

dvou století páteře

Verše Osipa Mandelštama



9

ÚVOD

XX. století ještě dýchá horkem jako z  kovářské výhně vyjmutá

rozpálená železná tyč, přelévá se odstíny purpurově rudé barvy

a hrozí spálit každého, kdo se jí neopatrně dotkne. Ale už brzy ji

několika údery kladiva Hefaistos uzavře do kruhu a přiková toto

století k rodině předchozích. A pak hodí v chladivou řeku Léthé,

kde ztvrdne, zešediví a  stane se jedním z  článků těžkého řetězu

věků odcházejících do minula, který lidstvo postupně předává na

stupujícím pokolením.

Živí svědkové století mají možnost vyprávět o tom čase ještě

dříve, než uhasly jiskry jejich památky. Čase, kdy se lil jako roz

žhavený potok a mohl se změnit v libovolnou formu, kterou by mu

mohli a chtěli dát lidé. To je dluh těch, kteří přežili, před těmi, kdo

je dnes nahrazují a  pokračují v  cestě bez předem připraveného

směru tohoto pochodu. Jen tak se ti, kteří jdou v  našich šlépě

jích, mohou vyvarovat slepých uliček našich pochybení a postarat

se, aby neopakovali naše chyby. Nebo alespoň pochopit, že – do

mnívajíce se, že jdou vpřed – ve skutečnosti přešlapují v minulosti.

Nebo ještě hůře, jdou jen v kruhu.

Cílem autora je podat svědectví na zobrazovaném procesu

minulého století a  tak se podílet na skládání jeho mozaikového

portrétu. Ze známých příčin je věnován posledním desetiletím

Sovětského svazu a  událostem, vedoucím k  jeho rozpadu. Neboť

autor se sám narodil v  SSSR, v  této zemi prožil větší část svého

života a nakonec se ocitl ve finále jeho existence v epicentru poli


ANDREJ GRAČOV

tického dramatu, který skončil skonem ohromného státu. A také

ještě proto, že „sovětská kapitola“, byť ne příliš dlouhá v porovnání

s historickými měřítky mnoho staletí trvající existence Ruska, za

nechala nesmazatelnou pečeť na obraze celého století.

Těžko sám mohu určit žánr knihy. Když ji čtenář otevře, může

si pomyslet, že v  rukou drží plátno, složené z  osobních vzpomí

nek a  úvah, dokumentů dané epochy a  portrétů nejrozličnějších

osobností – jak těch, které bezesporu ovlivňovaly historii země

a dokonce světa, tak i zcela neznámých, jejichž památka je drahá

pouze autorovi.

Podobá se to Rubikově kostce s  přeházenými stranami a  po

malovanými různými barvami času. Možná, až je bude točit podle

svého úsudku, nečekaně složí z roztříštěných obrázků harmonický

celek. Nechť se neudiví, když zjistí, že uprostřed nich se objeví

autor, který se schoval jako figurka ve vánočce, a  nastavil malé

zrcátko, aby v něm dovolil čtenáři uvidět sebe samého.



ČÁST I.

TÁHNOUCÍ SE POHŘBY

Pojďte vymyslíme tyrana

vymyslíme jak budeme chtít

pak se nebudeme ptát podle koho

ale s kým jsme ho vytvořili

Nechť se nad námi vytahuje

a prstem hrozí ze tmy

pokud se nakonec neprokáže

že on vytvořil nás

Verše Bulata Okudžavy


13

PŘESÝPACÍ HODINY

To jitro jsme se se psem vydali z  chaty na svou každodenní pro

cházku ve zvláště dobrém rozmaru. Svítilo slunce a alej, v níž jsme

se obyčejně procházeli, byla vymytá nočním deštěm, jako by ji

očistil kropicí vůz a patřila jen nám dvěma. V tuto ranní hodinu

nebylo vidět na horizontu ani človíčka.

A najednou, když jsem se podíval před sebe, jsem pochopil, že

strom, který jsem před sebou viděl, je vlastně nehýbající se lidská

postava. Udivující byla nejen její poloha – člověk stál s  rukama

vztyčenýma k  nebi, ale mezi nimi nebyla vidět jeho hlava. Neob

vyklé divadlo dokonce zarazilo psa, místo toho, aby zaštěkal na

neznámého, se pro jistotu přitulil k mé noze.

Teprve po několika nerozhodných krocích mi to došlo: onen

muž stál na hlavě, opíral se o ruce a jeho nohy, obuté to sportov

ních tenisek, směřovaly k nebi v téměř náboženské extázi. Těžko

říci, zda provozoval jógu, či jen meditoval, nebo přijímal ze země

energii, když se s ní spojil tak zvláštním způsobem.

Nechtěl jsem mu překážet a odtáhl jsem psa, abych neznámého

zanechal v jeho spojení se syrovou zemí a jeho myšlenkám. Cestou

domů jsem rozebíral motivy, které mohly neznámého vést k tomu,

aby začal den v takové poloze, a pokusil jsem se představit si, jak

z tak zvláštního úhlu pohledu vidí svět, který ho obklopuje. Kdo

ví, třeba si myslí, že my chodíme po hlavě, a nikoliv že na ní stojí

on sám. Koneckonců je ve světě vše relativní, hlavní je přesvědčit

sám sebe, že pravdu máš ty a nikoliv ti druzí.


ANDREJ GRAČOV

14

Najednou se mi do hlavy vloudila ošemetná myšlenka: a  což

když tato podivná postava, která se tu tak tyčí uprostřed polí, je

symbolem celé země, která ve svém nekonečném hledání zvláštní

historické cesty si na několik desetiletí vybrala život v  takto pře

vráceném světě? Něco jako postava, podobající se záhadným so

chám na Velikonočním ostrově, které tu zanechala civilizace, jež

se objevila a zase zmizela neznámo kam.

Jistě, stát tak dlouho na hlavě bez ohledu na zákony zemské

přitažlivosti, a to ještě celé zemi, musí být nepříjemné, ale zpočát

ku může pomoci náboženská extáze (v  historii, a  nejen ruské, je

nemálo podobných případů). A  když se přitom už silně zadýchá,

je možné si pomoci různými podpěrami – ideologickými, propa

gandistickými a samozřejmě i represivními. Tato otvírající se per

spektiva, třebaže postavená na hlavu, umožňuje vidět svět jiným

způsobem, přesněji řečeno alternativním.

Co se týče zákona o přitažlivosti, je možné prostě prohlásit, že

se nevztahuje na celou šestinu souše. Vždyť v souladu s teorií re

lativity nepůsobí ve vesmírných rozměrech. To znamená: jednou

se svět může obrátit vzhůru nohama, jako se to dělá s přesýpacími

hodinami. Je třeba se jen dočkat, až se u Země změní póly, „kdo

byl ničím, je vším“, a tehdy budou smeteni nevěřící, kritici a pře

devším nepřátelé.

Pravda, sám autor teorie relativity, jehož mohla sovětská vláda

počítat mezi své spojence, vyvolával některé pochybnosti. Když

jsem se hrabal v  otcových papírech, dostala se mi do rukou ofi

ciální odpověď Akademie věd SSSR, kterou dostal v prosinci 1955.

Tam totiž poslali jeho dopis, který původně odeslal redakci Prav

dy, v němž se můj hloubavý táta, inženýr-samouk, ptal, kde že je

možné si přečíst projev akademika Landaua, věnovaný právě teo

rii relativity Alberta Einsteina. Oficiální odpověď zněla: „Otázka

zveřejnění materiálů zasedání, věnovaného padesátiletí teorie re

lativity, se ještě neřešila. V  souvislosti s  tím je nemožné seznámit


ZKÁZA SOVĚTSKÉHO SVAZU

se s projevem Landaua „Vědecká cesta A. Einsteina“. (Problém byl

v  tom, že konference 600 vědců, připravovaná na 21. březen 1949,

se nakonec vůbec nekonala. Její přípravu provázel spor vědců a pro

fesorů z  akademie věd a  Moskevské univerzity o  tom, nakolik teo

rie relativity, stejně jako kvantové mechaniky, odporuje či nikoliv

zásadám marxismu-leninismu, dialektickému materialismu. Jejími odpůrci byli hlavně univerzitní profesoři a  straničtí ideologové,

zatímco vědci, zabývající se především vývojem sovětské atomové bomby, byli jejími podporovateli – bez ní by totiž bomba nevznikla.

Jak píše David Holloway v  knize Stalin a  bomba z  roku 2008, tak

tuto otázku objasnil vedoucí sovětského jaderného programu Igor

Kurčatov Lavrentiji Berijovi, který ve stranickém vedení za tento

program odpovídal. Ten na základě toho doporučil J. V. Stalinovi,

aby celou konferenci raději zrušil. Stranický vůdce s  tím nakonec

souhlasil a  prohlásil: „Nechte (fyziky) na pokoji. Zastřelit je přece můžeme vždycky“ – pozn. překl.)

+


16

VÁLKA PORODNÍ BÁBOU

Karel Marx nazval násilí porodní bábou historie. Porodní bábou

v mém osobním životě se stala válka. Nevím, zda její začátek uspí

šilo to, že jsem přišel na svět o  dva týdny později, ale mohu si

jen představit, jak asi trpěla moje matka, která se připravovala na

tento šťastný okamžik a v rozhlase uslyšela, že nacistické Německo

napadlo SSSR.

V  historické knihovně jsem našel vydání Pravdy z  9. červen

ce. Novinové titulky nazývaly „stalinskými sokoly“ sovětské letce,

kteří se vyznamenali v leteckých soubojích s německým letectvem

a stali se tak prvními Hrdiny SSSR v této válce. Oznamovalo se, že

na „besarabské části fronty byla protiútokem sovětských pluků pro

lomena fronta a odražena část rumunsko-německých vojsk“. Držel

jsem v rukou zažloutlé stránky novin a pokoušel jsem se je přečíst

očima mých rodičů. Ze souhrnu otištěných zpráv si museli učinit

alespoň jakousi představu o tom, co očekává je a jejich syna, naro

zeného v tento den, v nejbližších dnech a měsících právě začínající

války. To ještě nevěděli, že se protáhne na celé roky.

Už za dva měsíce mě v rámci evakuace matka odvážela vlakem

na Jižní Ural, do Orenburgu, který se tehdy nazýval Čkalovem.

Otec, který byl povolán do armády ke spojařům (stejně jako

matka absolvoval radiotechnickou průmyslovku, kde se oba poznali),

zůstal v  Moskvě. Během cesty matka nechávala nezavinutého syna

spolucestujícím, aby na zastávkách hledala horkou vodu, kterou by

mě mohla umýt, a vyprané plenky věšela z okna vagonu, aby uschly.


ZKÁZA SOVĚTSKÉHO SVAZU

17

V  Čkalově jsme se ubytovali, společně ještě s  dalšími dvěma

rodinami, v jedné místnosti, která byla rozdělena zavěšeným pro

stěradlem. Aby matka dostala potravinové lístky, musela pracovat,

a tak se přihlásila do místního rozhlasu, kde ji – podle jejích slov

– pozval na pohovor místní kádrovák. Pro nikoho nebylo tajem

stvím, že v těchto funkcích pracovali ve všech sovětských institu

cích, jak bylo zvykem ještě dávno před válkou, výlučně tajní. Bez

zbytečných slov kádrovák navrhl mámě, aby se stala udavačkou.

Její povinností by bylo pravidelně donášet, co si mezi sebou říkají

její kolegové, jak žijí, kdo komu závidí, s  kým se kamarádí či ne

snáší, nebo zda jen spí. Jak sama dosvědčila, sehrála tak přesvěd

čivou komedii, že je hrozná drbna, která ani na pět minut neudrží

sebemenší kapku státního tajemství, že kádrovák jen odmítavě

mávl rukou a pustil ji.

Ze zcela jasných příčin nemám žádné vlastní vzpomínky na

válku, která skončila, když jsem neměl ani čtyři roky. Ale své dět

ství nemohu nazvat jinak než válečné. Protože i poté, když se už

oslavilo vítězství a  oběti byly pochovány a  oplakány, válka stej

ně nezmizela z každodenního života lidí. Což po této válce, která

stála zemi 20–28 milionů lidských životů, nebyla invalidou každá

sovětská rodina? Válka složila v jednu jedinou mohutnou mohylu

otce, muže, rodiče i děti, všechny, kteří zahynuli na frontách nebo

v týlu po bombardování, umřeli během blokády, byli zastřeleni či

pověšeni okupanty, spáleni v krematoriích a umučeni v táborech.

Válka dlouho ťukala holemi invalidů po chodnících, nesla se

v  tklivých písních propitých hrdel v  metru či tramvajích okrajo

vých moskevských čtvrtí, sbírala almužny do čepic v  natažených

rukách, hnala zubožené starce a vdovy do front na mouku či cukr.

Vzpomínám, jak jsem v nich také stál s babičkou, to jsem ještě ne

znal abecedu, ale naučil jsem se poznávat číslice napsané černou

tužkou na dlaních těch, kteří stáli s námi ve frontě (tak si značili

pořadí – pozn. překl.). To byly moje první hodiny počtů.


ANDREJ GRAČOV

18

Ale válka, která se stala obecným kolektivním hořem, národní

tragédií pro všechny národy této obrovské země, vytrpěná válka se

stala současně katarzí tehdejší sovětské společnosti. Za prvé pro

to, že zrovnoprávnila všechny společným neštěstím, neboť setřela,

byť jen na čas, mnohé sociální a nomenklaturní přehrady, jež začal

v předválečném období urychleně vytvářet totalitní systém. A za

druhé proto, že skončila skutečně celonárodním vítězstvím, jež

patřilo všem, neboť prakticky každý mohl prohlásit, že se svým

dílem podílel na jeho strašné ceně.

Právě toto vítězství, „jedno pro všechny“, jak zpíval Okudžava,

rozbilo rituál nucených manifestací na Rudém náměstí a  Den ví

tězství se změnil v živelné nadšení mnohatisícového davu. Smíchal

hoře s hrdostí, prožitá strádání s radostí z toho, že nebyla zbytečná.

Tak se oslavy 9. května na mnohé roky změnily ve svátek, který

jako jediný skutečně spontánně slavil všechen lid, všichni sovětští

občané, ať se nacházeli kdekoliv – nejen na území bývalého SSSR,

ale i za jeho hranicemi: od USA po Izrael, od Austrálie po Norsko.

Nebyl ani tak státním svátkem jako rodinným a osobním.

Ale možná důležitějším výsledkem vítězství byl pocit národ

ní důstojnosti, který prožívala celá země. Paradoxně tomu na

pomáhal symbol barbarství, což byla nacistická agrese. Miliony

lidí, kteří se ocitli před nezbytností klást odpor Absolutnímu

Zlu, se stali obránci Absolutního Dobra a nejvyšší lidské morálky.

U  mnoha občanů tohoto, zdálo by se, veskrze ateistického státu

vyvolal takovýto střet Dobra a Zla znovuzrození náboženské víry

v to, že spravedlnost zvítězí i ve všedním životě lidí, mezi jiným

i v jejich vlasti.

Zrodil se ještě jeden pocit, tak vzácný u ruského člověka, který

nebyl rozmazlen historií vlastní země: pocit sounáležitosti s ostat

ním světem a především s Evropou, která byla vždy tak vzdálená.

Ruský člověk se cítil jako osvoboditel národů, který zachraňuje Ev

ropu od jejího vlastního barbarství – fašismu. Dokonce jí ukazoval




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.