načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Žízeň - Jo Nesbo

Žízeň

Elektronická kniha: Žízeň
Autor: Jo Nesbo

Harry Hole se vrací po jedenácté, aby se znovu postavil zákeřnému vrahovi i svým vlastním démonům.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 84.8%hodnoceni - 84.8%hodnoceni - 84.8%hodnoceni - 84.8%hodnoceni - 84.8% 95%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 597
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z norského originálu Trst ... přeložila Kateřina Krištůfková
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3533-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

S Harrym Holem jsme se minule rozloučili v okamžiku, kdy dal sbohem svému rozháranému životu vyplněnému pronásledováním nejhorších vyvrhelů lidské společnosti a došel na konec strastiplné cesty k vytouženému štěstí. Nyní žije na Homelkollenu s Ráchel a téměř dospělým Olegem, přednáší na policejní akademii a s bouřlivou minulostí ho váže stále méně pout. Ovšem pouze do chvíle, kdy série podivných brutálních vražd mladých žen otřese Oslem a starý známý policejní náčelník Michael Bellman, který má nakročeno k oslnivé politické kariéře, povolá Harryho zpět do služby, aby pomohl skoncovat s nejnovější noční můrou. Stopy po pachateli jsou jako obvykle velmi mizivé a Harry se stává velitelem alternativního vyšetřovacího týmu, aby svým nekonvenčním způsobem myšlení a jednání případ vyřešil.

Ale nebyl by to Nesbo, kdyby příběh byl jednoduše přímočarý. Do vyšetřování se zapletou opět stíny minulosti a nastane obtížná životní situace, která staví Harryho před rozhodnutí, zda dát přednost práci před rodinou. Existují různé druhy žízně a Harry Hole je otrokem mnohých z nich.

Zařazeno v kategoriích
Jo Nesbo - další tituly autora:
Levhart Levhart
Světové krimipovídky Světové krimipovídky
 (e-book)
Nôž Nôž
 
K elektronické knize "Žízeň" doporučujeme také:
 (e-book)
Policie Policie
 (e-book)
Osm Osm
 (e-book)
Lovec králíků Lovec králíků
 (e-book)
Žena v okně Žena v okně
 (e-book)
Italské boty Italské boty
 (e-book)
Dítě v mlze Dítě v mlze
 
Recenze a komentáře k titulu



2017-07-27 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Dlouhé čekání naplnilo očekávání :) Harry Hole je zpět, příběh je napínavý jak jsme zvyklí, mistrně vystavěný, s mnohými překvapeními a s troufalým zvratem v osobní rovině. Kniha se čte jedním dechem a nepustí vás do poslední stránky.
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Žízeň

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Jo Nesbø

Žízeň – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


FLEET



Jo Nesbø

Žízeň


JO NESBØ

žízeň


7

Prolog Upíral pohled do bílé nicoty.

Tak jako poslední tři roky téměř neustále.

Nikoho neviděl, nikdo neviděl jeho. Kromě okamžiků, kdy se otevřely dveře a uniklo jimi tolik páry, že na vteřinku, než se přibouchly a vše opět obestřela mlha, zahlédl nějakého toho nahého muže.

Lázně budou brzy zavírat. Je tu sám.

Přitáhl si koupací plášť z bílého froté blíž k tělu, zvedl se z dřevěné lavice, vyšel ven, minul liduprázdný bazén a vstoupil do šatny.

Nikde žádná puštěná sprcha, nikde žádné hovory v turečtině, nikde žádná nahá chodidla pleskající o dlažbu. Chvíli se pozoroval v zrcadle. Prstem si přejel po stále patrné jizvě po poslední operaci. Trvalo mu, než si na novou tvář zvykl. Pokračoval dál po krku přes hrudník a zastavil se v místě, kde začínalo tetování.

Odemkl visací zámek své skříňky, oblékl si kalhoty a přes ještě stále vlhký koupací plášť přehodil kabát. Zavázal si boty. Znovu se ujistil, že je sám, a pak přešel ke skříňce s  modrou skvrnou od barvy. Její visací zámek byl na číselný kód. Nastavil kombinaci 0999. Zámek sňal a otevřel dvířka. Chviličku pozoroval krásný velký revolver ležící uvnitř, než sevřel červenou rukojeť a  zasunul zbraň do kapsy kabátu. Potom vytáhl obálku a otevřel ji. Byl v ní klíč. A také adresa a podrobné pokyny.

Ve skříňce ležel ještě jeden předmět.

Železný, nalakovaný na černo.

Zvedl ho jednou rukou proti světlu a chviličku si fascinovaně prohlížel kovářskou práci.

Bude ho muset umýt, vydrbat, přesto ho pomyšlení na jeho použití předem rozpalovalo.

Tři roky. Tři roky v bílé nicotě, v pustině bezobsažných dnů.

Teď už je načase. Je načase upíjet života plnými doušky.

Je načase se vrátit. Harry se s trhnutím probudil. Upřel pohled do tmy ložnice. Je tu zas, on, je zpátky, je tady.

„Noční můra, miláčku?“ Hlas šeptající mu do ucha zněl klidně a vřele.

Obrátil se k ní. Její hnědé oči hleděly do těch jeho. Strašidlo vybledlo a zmizelo.

„Jsem tady,“ pronesla Ráchel.

„A já jsem tady,“ odvětil.

„Kdo to byl tentokrát?“

„Nikdo,“ zalhal a pohladil ji po tváři. „Spi dál.“

Oči zavřel. Počkal, dokud si nebyl jistý, že je zavřela také ona, a pak je znovu otevřel. Pozoroval její tvář. Tentokrát ho viděl v lese. Bažinatá krajina zahalená do bílé mlhy táhnoucí se kolem nich v cárech. Zvedl ruku a cosi na Harryho namířil. Harry na jeho nahé hrudi zahlédl vytetovaný obličej démona. Vzápětí dotyčného mlha zahalila a on zmizel. Zase zmizel.

„A já jsem tady,“ zopakoval Harry šeptem. ČÁST I.

11

Kapitola 1 Středa večer

V  baru Jealousy bylo prakticky prázdno, a  přesto ne

dýchatelno.

Mehmet Kalak pozoroval muže a  ženu na protější

straně barového pultu a přitom jim naléval do sklenic

víno. Čtyři hosté. Třetím byl osamělý chlápek upíje

jící u  stolu po malinkatých doušcích pivo a  čtvrtým

kovbojské holínky vykukující z jednoho boxu, v němž

tma občas ustoupila svitu displeje mobilního telefonu.

Čtyři hosté – půl hodiny před půlnocí takhle v září v té

části čtvrti Grünerløkka, kde jsou soustředěny nejlep

ší bary. Je to mizérie a  tak to dál nepůjde. Občas si

kladl otázku, proč se vzdal práce vedoucího barma

na v  nejmódnějším hotelu ve městě a  naprosto sám

převzal tenhle ošuntělý podnik s  opileckou kliente

lou. Možná se domníval, že když vyžene ceny vzhůru,

hosté se vymění a  staré osazenstvo nahradí ti, o  které

stojí každý: relativně mladí, solventní, neproblematičtí

zákazníci z okolí. Možná jen po rozchodu s přítelky

ní potřeboval vhodné místo, kde by se mohl upraco

vat k smrti. Možná mu přišla výhodná nabídka lichvá

ře Daniala Bankse, když mu předtím v  bance žádost o půjčku zamítli. Nebo bylo důvodem prostě to, že v baru Jealousy mohl pouštět hudbu podle svého vkusu, nevybíral ji ten pitomý ředitel hotelu, který znal jedinou melodii, a to cinkání pokladny. Bez potíží se mu podařilo vyhnat starou klientelu, která se dávno usadila v jednom laciném baru o tři bloky dál. Jenže nahnat sem novou se ukázalo mnohem složitější. Zřejmě bude muset přehodnotit původní koncept. Jediná obrazovka, na které běží výhradně turecký fotbal, možná nestačí na to, aby se jeho podnik mohl nazývat sportbarem. A co se hudby týče, patrně bude muset častěji sázet na jistější, klasičtější kartu, jako jsou U2 a Springsteen pro chlapy a Coldplay pro ženské.

„Mockrát jsem si rande přes Tinder nedomlouval,“ pronesl Geir a postavil sklenku bílého zpátky na pult. „Ale všimnul jsem si, že tam člověk narazí na plno magorů.“

„Vážně?“ opáčila žena a potlačila zívnutí. Měla krátké světlé vlasy. Byla štíhlá. Tak pětatřicet, odhadoval ji Mehmet. Rychlé, poněkud hektické pohyby. Unavené oči. Hodně pracuje a cvičí, protože doufá, že jí cvičení dodá energii, která jí chybí. Mehmetovi neuniklo, že Geir uchopil sklenku třemi prsty za nožku, stejně jako jeho společnice. Při nespočetných schůzkách, které si přes Tinder domlouval, si důsledně objednával vždy totéž co jeho protějšky, ať už to byla whisky, nebo zelený čaj. Nejspíš tím chtěl naznačit, že se v této oblasti shodnou.

„Jsi hezčí než na profilovce, Elise,“ pokračoval Geir.

„To už jsi povídal, ale ještě jednou díky.“

Mehmet leštil sklenici a tvářil se, že neposlouchá.

„Elise, řekni mi, co očekáváš od života?“

Žena se poněkud odevzdaně pousmála. „Muže, kterému nezáleží jenom na vzhledu.“

„Absolutně s tebou souhlasím, nejdůležitější je vnitřní krása.“

„To byl vtip. Na profilovce vypadám líp a ty upřímně řečeno asi taky, Geire, ne?“

„Cha cha,“ odpověděl Geir a poněkud konsternovaně se zadíval do sklenky. „Většina lidí si tam nejspíš dává lichotivou fotku. Takže hledáš chlapa. Jakého?“

„Takového, který ochotně zůstane na mateřské a bude se starat o tři děti.“

Pohlédla na hodinky.

„Cha cha.“ Geirovi vyrazil pot nejen na čele, nýbrž po celé velké vyholené hlavě. A brzy mu vytvoří koláče i  v  podpaží, na černé košili střihu slim fit, která byla ostatně podivnou volbou vzhledem k  tomu, že Geir nebyl ani slim, ani fit. Zatočil sklenkou. „Tohle je přesně můj smysl pro humor, Elise. Mně zatím jako rodina stačí pes. Máš ráda zvířata?“

Tanrım, copak nepoloží karty? podivil se v  duchu Mehmet.

„Až potkám tu pravou, poznám, že je to ona, jak tady... tak tady.“ Usmál se, klesl hlasem a ukázal si do rozkroku. „Člověk se o tom ale musí nejdřív přesvědčit. Co ty na to, Elise?“

Mehmet se otřásl. Geir vyrukoval s nejtěžším kalibrem a jeho sebevědomí utrpí další ránu.

Žena odstrčila sklenku a naklonila se ke svému společníkovi blíž, až musel Mehmet špicovat uši: „Geire, slíbíš mi jedno?“

„Samozřejmě.“ Pohled i hlas měl lačný jako pes.

„Až teď odejdu, nepokusíš se mě nikdy znovu kontaktovat?“

Mehmet musel ocenit, že Geir dokázal vyloudit úsměv. „Jasně.“ Žena se narovnala. „Neptám se proto, Geire, že bys vypadal jako stalker, ale mám špatné zkušenosti, víš. Jeden takový mě začal pronásledovat. Vyhrožoval i mužům, se kterými jsem se scházela. Proto jsem opatrná, doufám, že to chápeš.“

„Chápu.“ Geir pozvedl skleničku a kopl ji do sebe. „Jak jsem říkal, dá se tam natrefit na spoustu magorů. Ale ty se vlastně nemáš čeho bát. Ze statistického hlediska hrozí zavraždění spíš mužům než ženám.“

„Děkuju za víno, Geire.“

„Jestli se někdo z nás tří...“

Mehmet rychle odvrátil pohled, protože na něj Geir ukázal.

„... stane dneska večer obětí vraždy, je riziko, že to budeš zrovna ty, jedna ku osmi. Nebo počkej, to se vlastně musí vydělit...“

Žena vstala. „Doufám, že to vypočítáš. Měj se.“

Geir po jejím odchodu chvíli zíral na prázdnou sklenku a pokyvoval si do taktu písně Fix You, jako by chtěl Mehmeta a  případné další svědky přesvědčit, že už se oklepal, že žena byla jen tříminutovou popovou písničkou, na kterou se hned zapomene. Pak se zvedl a odešel. Mehmet se rozhlédl. Kovbojské holínky a chlápek ucucávající pivo byli také pryč. Mehmet osaměl. A najednou tu bylo vzduchu dost. Pomocí mobilu změnil na aparatuře repertoár. Na ten, který vyhovoval jemu. Bad Company. S členy kapel Free, Mott the Hoople a King Crimson – to rozhodně nešlápne vedle. A se zpěvákem Paulem Rodgersem nešlápne vedle tuplem. Zvýšil hlasitost, až se sklenice za pultem rozcinkaly. Elise se pustila ulicí Thorvalda Meyera, kráčela mezi jednoduchými třípatrovými domy, v nichž v téhle kdysi chudé části kdysi chudého města bydlívala dělnická třída, avšak kde nyní metr čtvereční stál stejně jako v Londýně nebo ve Stockholmu. Září v Oslu. Konečně se vrátila tma a dlouhé, protivně světlé letní noci s pitomou hysterickou touhou hltat život plnými doušky měli za sebou. V září se Oslo vracelo ke svému pravému já: melancholickému, rezervovanému, efektivnímu. Solidní fasáda, ovšem nikoli bez temných míst a  tajemství. Jako ona sama, jak se o ní tvrdilo. Zrychlila, ve vzduchu byl cítit déšť, mrholení, sprška božích slin, jak to jeden z mužů, s nimiž si dala rande, nazval ve snaze být poetický. Měla by s Tinderem skoncovat. Zítra. Už to stačí. Má dost schůzek po barech s vilnými týpky, pod jejichž pohledy se cítí jako děvka. Má dost psychopatických šílenců a stalkerů, kteří se na ni lepí jako klíště, připravují ji o čas a vysávají z ní energii i pocit bezpečí. Má dost trapných loserů, kteří v ní vyvolávají pocit, že je taky loser.

Prý že je seznamování po internetu nový způsob, jak poznávat nové lidi, že není třeba se za to stydět, že to tak dělají všichni. Jenže to není pravda. Lidi se seznamují v práci, ve studovně, přes kamarády, v posilovně, v kavárně, v letadle, v autobuse, ve vlaku. Seznamují se tak, jak se seznamovat mají, uvolněně, ne pod tlakem, a  při zpětném pohledu si uchovají romantickou iluzi neviny, čistoty a  řízení osudu. A  ona o  tu iluzi stojí. Vymaže si na Tinderu účet. Už si to takhle slíbila několikrát, ale teď, dneska večer, to vážně udělá.

Přešla Sofienberskou ulici a vytáhla klíč, aby si odemkla vrata nacházející se vedle obchodu s ovocem a zeleninou. Otevřela je, vstoupila do temného průjezdu a okamžitě se zarazila.

Byli dva.

Pár vteřin trvalo, než si její oči zvykly na tmu natolik, aby rozpoznala, co oba drží v rukou. Měli rozepnuté kalhoty a vytažené pohlavní orgány.

Ucouvla. Neotočila se, jen se v  duchu pomodlila, aby další nestál ještě za ní.

„Kurvasorry.“ Zaklení spojené s  omluvou pronesl mladý hlas. Tak osmnáct dvacet, odhadla to Elise. A nebyl střízlivý.

„Vole, pochcals mi boty!“ zasmál se druhý.

„Lek sem se!“

Elise si přitáhla plášť blíž k  tělu a  mladíky, kteří se mezitím opět otočili ke zdi, obešla. „Tohle není pisoár,“ upozornila je.

„Sorry, ale nešlo to vydržet. Už se to nebude vopakovat.“ Geir pospíchal Schleppegrellovou ulicí a lámal si hlavu počítáním. Není pravda, že při konstelaci dva muži a  jedna žena je u  ženy riziko, že ji někdo zavraždí, zrovna jedna ku osmi, ten výpočet je trochu složitější. Všechno je totiž vždycky trochu složitější.

Právě minul Romsdalskou ulici a vtom ho cosi přimělo se otočit. Asi padesát metrů za ním kráčel muž. Geir si nebyl jistý, ale nebyl to tentýž chlápek, co na protější straně ulice čučel do výlohy, když vycházel z baru? Raději zrychlil, pustil se východním směrem, k Dælenga a  čokoládovně, tam byly ulice liduprázdné, jenom na zastávce čekal na správný čas odjezdu autobus, který očividně přijel o  trochu dřív. Geir se ohlédl. Chlápek se pořád držel za ním, ve stejné vzdálenosti. Geir se bál lidí tmavé pleti, vždycky se jich bál, ale chlápka pořádně neviděl. Právě opouštěli bílou, gentrifikovanou část této čtvrti a mířili tam, kde bylo víc sociálních bytů i přistěhovalců. Geir spatřil sto metrů před sebou dřevěná vrata domu, v němž bydlel. Když se však obrátil, uviděl, že chlapík se dal do běhu, a  pomyšlení na to, že by mohl mít v  patách traumatizovaného Somálce z Mogadiša, ho přimělo sebou mrsknout. Už roky neběžel a pokaždé, když podpatky jeho bot dopadly na asfalt, roztřásla se mu mozková kůra i zorné pole. Doběhl k domu, podařilo se mu zasunout klíč do zámku na první pokus, proklouzl rychle dovnitř a těžká vrata za sebou přibouchl. Opřel se o vlhké dřevo a cítil, jak ho v  plicích pálí dech a  ve stehnech kyselina mléčná. Otočil se a  zadíval se na ulici okénkem v  horní části dveří. Nikoho neviděl. Možná to žádný Somálec nebyl. Rozesmál se. Jak se člověk dokáže vyděsit jenom proto, že předtím drobet tlachal o  vraždách. A  cože to Elise povídala o tom stalkerovi?

Když si odemykal dveře bytu, ještě pořád funěl. Vytáhl z lednice pivo, všiml si, že kuchyňské okno obrácené do ulice je otevřené, a zavřel ho. Vešel do pracovny, rozsvítil.

Na klávesnici před sebou stiskl tlačítko a dvacetipalcový monitor se rozzářil.

Vyťukal do vyhledávače slova „Pornhub“ a „french“. Chvíli se probíral obrázky, než našel ženu, která měla přinejmenším stejnou barvu vlasů a stejný účes jako Elise. Byt měl tenké zdi, proto zastrčil do počítače konektor od sluchátek a teprve potom obrázek rozklikl. Rozepnul si kalhoty a stáhl si je ke kolenům. Žena se ovšem podobala Elise tak málo, že raději zavřel oči a soustředil se na její sténání, přitom se snažil představovat si Elisina malá, poněkud přísná ústa, výsměšný pohled i  obyčejnou, ale o to rajcovnější halenku. Nikdy by ji nedostal. Nikdy. Maximálně takhle.

Přestal. Otevřel oči. Pustil pinďoura. V chladném závanu zezadu se mu zježily chlupy na zátylku. V závanu ode dveří, které rozhodně důkladně zavřel. Zvedl ruku, aby si sundal sluchátka, věděl však, že už je pozdě. Elise zajistila dveře bezpečnostním řetízkem, vyzula si v předsíni boty a jako vždy přejela rukou po fotografii, kterou měla zastrčenou z boku zrcadla a na níž byla se svou neteří Ingvild. Sama nevěděla, jaký význam ten rituál má, očividně však uspokojoval jakousi niternou lidskou potřebu, stejně jako příběhy o tom, co se s námi stane po smrti. Vešla do obývacího pokoje útulného dvoupokojového bytu, který měla v osobním vlastnictví, a ulehla na pohovku. Vzala do ruky telefon. Jedna esemeska z práce: zítřejší ranní schůzka se odkládá. Chlápkovi, s nímž se dnes večer sešla, neprozradila, že zastupuje oběti v případech znásilnění. A že jeho statistika, že mužům spíš hrozí, že budou zavražděni, je pravdivá jen zpola. U  sexuálně motivovaných vražd je totiž čtyřikrát pravděpodobnější, že obětí bude žena. A  to byl jeden z  důvodů, proč po koupi bytu nechala vyměnit zámky a namontovat bezpečnostní řetízek, zcela nenorské zařízení, s  nímž bojovala pokaždé, když ho měla upevnit a uvolnit.

Rozklikla Tinder. U tří mužů, jejichž fotografii zkraje dnešního večera přetáhla doprava, jí aplikace ohlásila nové propojení. Právě tohle je na tom báječné. Nemusí se s nimi sejít, a přesto ví, že tu někde jsou a chtějí ji. Nedopřeje si ale přece jenom poslední textový flirt, finální virtuální trojku se dvěma posledními neznámými, než účet definitivně zruší a aplikaci navždy vymaže?

Ne. Smazat teď.

Klikla na menu, vyplnila přihlašovací údaje a nakonec došla k otázce, jestli si opravdu přeje účet smazat.

Hleděla na vlastní ukazováček. Chvěl se. Proboha, stala se z  ní snad závislačka? Potřebuje si setrvale dokazovat, že někdo, někdo, kdo o  ní sice nic bližšího neví, ale každopádně je to někdo, ji chce takovou, jaká je? Přinejmenším na profilové fotce. Je závislá úplně, nebo jenom trochu? To zjistí, jestliže nyní prostě ten účet smaže a slíbí si, že bez Tinderu vydrží měsíc. Jeden měsíc – a jestli to nedokáže, pak je s ní něco sakra v nepořádku. Chvějící se ukazovák se začal blížit k potvrzovacímu tlačítku.

Ale i kdyby byla takzvaně závislá, jak moc je to nebezpečné? Každý z nás potřebuje cítit, že někoho má a že někdo má jeho. Kdesi se dočetla, že kojenci můžou dokonce zemřít, pokud nemají alespoň minimální tělesný kontakt. Pochybovala sice, že by to byla pravda, ale zas na druhou stranu: jaký smysl má žít jen sama pro sebe, pro práci, která ji pomalu užírá, a pro kamarádky, s nimiž se popravdě řečeno stýká povětšinou z povinnosti a proto, že strach z osamění ji trápí víc než jejich nudné stížnosti na děti, manžele nebo absenci jedné z obou položek? A možná je muž jejího života právě na Tinderu? Tak dobře, naposledy. První fotografii, která se objevila, přetáhla doleva. Do koše, do sekce „nemám zájem“. Totéž provedla s druhou. I se třetí.

Myšlenky jí zalétly jinam. Jednou zašla na přednášku jistého psychologa, který byl v úzkém kontaktu s několika nejkrutějšími sexuálními násilníky v  zemi, a  ten vykládal, že muži zabíjejí kvůli sexu, penězům a  moci a ženy ze žárlivosti a strachu.

Další už doleva nepřetáhla. Úzká tvář na snímku se jí zdála tak trochu povědomá, ačkoli byla skrytá ve stínu a lehce rozostřená. Něco takového se jí nestalo poprvé, Tinder přece jen páruje lidi, kteří se nacházejí v bezprostřední blízkosti. A podle aplikace je tenhle muž necelý kilometr daleko, ano, klidně se může vyskytovat ve stejném bloku. Fakt, že jeho fotka je rozostřená, každopádně znamená, že si nepřečetl tipy, jak Tinder správně používat, což je samo o sobě plus. Zpráva zněla úplně obyčejně: „Ahoj.“ Žádná snaha se odlišovat. Možná to nebylo zrovna vynalézavé, ale sebevědomé rozhodně ano. Jo, určitě by se jí líbilo, kdyby k ní někde na mejdanu přistoupil nějaký chlap, řekl jí „Ahoj“ a upřel na ni klidný pevný pohled, který by se jí ptal: „Co ty na to?“

Přetáhla fotografii doprava. Do sekce „mám zájem“. A zaslechla veselé cinknutí iPhonu, které jí sdělilo, že opět došlo k novému propojení. Geir ztěžka dýchal nosem. Vytáhl si kalhoty a pomalu se na židli otočil.

Jas monitoru byl jediným světlem v místnosti a ozařoval pouze trup a  ruce osoby stojící za ním. Neviděl jí do tváře, viděl jen bílé ruce, které se k němu s něčím napřahovaly. Držely černý kožený řemen. Se smyčkou na konci.

Osoba přistoupila blíž a Geir automaticky ucukl.

„Víš, co mi připadá ještě odpornější než ty?“ zašeptal hlas do tmy. Ruce přitom řemen napjaly.

Geir polkl.

„Ten čokl,“ odpověděl si hlas sám. „Ten hnusnej čokl. Slibovals, že se o něj budeš starat se vším všudy. A on tu kadí na podlahu, protože ho nikdo nevyvenčí.“

Geir si odkašlal. „Ale Kari, no tak...“

„Mazejte ven. Oba. A až si půjdeš lehnout, rozhodně na mě nešahej.“

Geir si vzal vodítko s obojkem a za ženou se zabouchly dveře.

Chvíli mrkal do tmy.

Devět, napadlo ho. Dva muži a  jedna žena, jedna vražda. Riziko, že se její obětí stane žena, je v tom případě jedna ku devíti, ne jedna ku osmi. Mehmet ve starém BMW pomalu projel ulicemi v centru Osla a zamířil do čtvrti Kjelsås, vstříc vilám, výhledu na fjord a svěžejšímu vzduchu. Odbočil do tiché spící ulice, v níž bydlel. Všiml si, že před garáží u domu parkuje černé Audi R8. Zpomalil. Chvíli zvažoval, že na to zase šlápne a pojede dál. Věděl však, že by tím všechno jenom odložil. Právě to ale na druhou stranu potřeboval. Odklad. Jenomže Banks by si ho stejně zase našel a tohle je možná správná chvíle. Je tmavá tichá noc, nikde žádní svědkové. Zaparkoval u obrubníku. Otevřel přihrádku na straně spolujezdce. Podíval se na to, co v ní už několik dní vozil právě pro případ, že by nastala podobná situace. Zasunul onu věc do kapsy bundy a nadechl se. Potom vystoupil a vydal se k domu.

Dveře audiny se otevřely a  objevil se Banks. Když se s  ním Mehmet sešel v  restauraci Perla Indie, bylo mu hned jasné, že pákistánské křestní jméno a anglické příjmení budou patrně stejně falešné jako podpis na takzvané smlouvě, kterou spolu uzavřeli. Ovšem hotovost v kufříku, který mu Banks přistrčil po stole, byla pravá až až.

Mehmetovi zakřupal pod nohama štěrk před garáží.

„Pěknej barák,“ pronesl Banks opírající se o audinu s rukama založenýma na prsou. „Banka ho nechtěla jako jistinu?“

„Jsem tu jenom v podnájmu,“ vysvětlil Mehmet. „Bydlím v suterénu.“

„To mám teda smůlu,“ opáčil Banks. Byl mnohem menší než Mehmet, jen na to díky bicepsům, které se mu boulily pod sakem, zrovna nevypadal. „Protože pak ten barák nemůžeme zapálit, abys z pojistky zaplatil dluh, že ne?“

„Ne, to teda nemůžeme.“

„To máš teda dost smůlu, protože to znamená, že budu muset použít krutý metody. Chceš vědět, jaký to jsou?“

„Nechceš nejdřív ty vědět, jestli bych třeba nemohl zaplatit?“

Banks zavrtěl hlavou a vytáhl z kapsy jakýsi předmět. „Termín splátky jsi přešvihnul už o tři dny, a to jsem tě přitom varoval, že na přesnost si sakra potrpím. Kvůli tomu, abys nejenom ty, ale všichni moji dlužníci věděli, že tohle se netoleruje, nemůžu dělat výjimky.“ Banks zvedl předmět proti světlu garážové svítilny. Mehmet zalapal po dechu. „Je mi jasný, že to není zrovna originální,“ pokračoval Banks, naklonil hlavu ke straně a na štípačky se zadíval. „Ale funguje to.“

„Jenže...“

„Prst si můžeš vybrat. Většina lidí upřednostňuje levej malíček.“

Mehmet si uvědomil, jak ho zaplavuje vztek. A  jak se mu hlubokým nádechem zvedl hrudník. „Mám lepší řešení, Banksi.“

„A jaký?“

„Je mi jasný, že to není zrovna originální,“ začal Mehmet a strčil pravou ruku do kapsy bundy. To, co vytáhl, pak chytil oběma rukama a napřáhl je k Banksovi. „Ale funguje to.“

Banks na něj upřel užaslý pohled. Pomalu přikývl.

„To máš teda pravdu,“ prohlásil, převzal svazek bankovek, který mu Mehmet podával, a  stáhl z  něj gumičku.

„Je to na korunu přesně celá splátka i  s  úroky,“ vysvětlil mu Mehmet. „Klidně si to přepočítej.“ Cinknutí.

Nové propojení.

Ten triumfální zvuk, který telefon vydá, když někdo, koho jste přetáhli doprava, také přetáhne vaši fotografii doprava.

Elise se zatočila hlava a rozbušilo se jí srdce.

Věděla dobře, že zvuk, který doprovází oznámení nového propojení na Tinderu, má přesně takové účinky: zvýšená srdeční frekvence v  důsledku vzrušení. Ten zvuk uvolňuje mnoho hormonů štěstí a na nich si může člověk vytvořit závislost. Kvůli tomu se však Elise srdce nerozbušilo. Rozbušilo se jí proto, že to necinkl její telefon.

Cinknutí se ale ozvalo ve stejnou chvíli, kdy onu fotku přetáhla doprava. Fotku člověka, který se podle aplikace nacházel méně než kilometr od ní.

Zadívala se na zavřené dveře ložnice. Polkla.

Ten zvuk se musel ozvat z některého sousedního bytu. Bydlí tu hodně nezadaných, tedy spousta potenciálních uživatelů Tinderu. A teď panuje absolutní ticho, dokonce i o patro níž, kde měly holky mejdan, když šla dneska navečer ven. Jenže zbavit se strašáků, kterými člověka děsí jeho vlastní fantazie, se dá jediným způsobem: jít se na ně podívat.

Zvedla se z pohovky a čtyřmi kroky došla ke dveřím ložnice. Zaváhala. Hlavou jí prolétlo pár případů znásilnění, které pracovně řešila.

Pak se vzchopila a otevřela.

Zarazila se na prahu a zalapala po vzduchu. Protože tu žádný nebyl. Rozhodně ne takový, který by se dal dýchat.

Světlo nad postelí bylo rozsvícené a pohled jí ze všeho nejdřív padl na podrážky kovbojských holínek přečuhujících přes pelest. Džíny a zkřížené dlouhé nohy. Muž, který tam ležel, byl takový jako na snímku, zpola skrytý v  šeru, zpola rozostřený. Měl však rozepnutou košili, aby mu byla vidět hruď. Na ní měl nakreslený nebo vytetovaný obličej. Právě ten upoutal Elisinu pozornost. Ten němě křičící obličej. Jako by ho někdo věznil a on se snažil prodrat na svobodu. Ani Elise nedokázala zakřičet.

Ve chvíli, kdy se muž na posteli posadil, mu displej mobilního telefonu ozářil tvář.

„Tak se zase potkáváme, Elise,“ zašeptal.

Při zaslechnutí jeho hlasu jí došlo, proč jí jeho profilová fotka připadala povědomá. Měl ale jinou barvu vlasů. A obličej si musel nechat přeoperovat, viděla jizvy po stezích.

Zvedl ruku a cosi si vložil do úst.

Elise na něj zírala a  přitom couvala. Pak se otočila, nadechla se a věděla, že tenhle vzduch musí využít k útěku, ne ke křiku. Ke dveřím bytu to bylo pět, maximálně šest kroků. Zaslechla zavrzání postele, ale muž to měl dál. Pokud se jí podaří vyběhnout na chodbu ke schodišti, rozkřičí se a někdo jí pomůže. Už byla v předsíni u dveří, zmáčkla kliku a dveře rozrazila, jenže se nechtěly úplně otevřít. Bezpečnostní řetízek. Přitáhla je k sobě, řetízek popadla, ale trvalo jí to – jako ve zlém snu. Došlo jí, že je pozdě. Muž jí cosi přiložil na ústa a  odtáhl ji. Zoufale prostrčila ruku skulinou nad řetízkem, podařilo se jí chytit se zárubně a  pokusila se vykřiknout, jenže velká ruka páchnoucí nikotinem se jí tiskla na ústa pevně. Pak s ní muž trhl vzad a dveře před ní přibouchl. Do ucha jí zašeptal: „Nelíbím se ti? Ani ty nevypadáš tak dobře jako na profilovce, kotě. Musíme se teď líp seznámit, když jsme to t-tehdy nestihli.“

Ten hlas. A to lehoučké zakoktání. Už ho kdysi slyšela. Kopala a snažila se vykroutit, jenže jako by byla upnutá do svěráku. Muž ji dotáhl před zrcadlo. Položil jí hlavu na rameno.

„Nemohlas za to, Elise, že mě odsoudili, důkazy mluvily jasně. Kvůli tomu tady ale nejsem. Uvěříš mi, když ti povím, že to je shoda náhod?“ Nato se zazubil. Elise v zrcadle zírala na jeho ústa. Na chrup, který vypadal, že je ze železa, byl nalakovaný na černo a  místy zrezivělý a v horní i dolní čelisti měl ostré hroty, jako past na lišku.

Muž otevřel ústa dokořán a ozvalo se lehké zavrzání – ta věcička musí být na pero.

Elise si nyní vybavila detaily onoho případu. Fotografie z místa činu. A došlo jí, že zakrátko zemře.

Pak do ní zanořil zuby.

Když uviděla, jak jí z krku vytryskl proud krve, marně se s rukou na ústech pokusila zařvat.

Muž znovu pozvedl hlavu. Zadíval se na sebe do zrcadla. Její krev mu stékala z obočí a z ofiny na bradu.

„Tomu říkám p-propojení, kotě,“ zašeptal. Vzápětí zuby zanořil znovu.

Elise bylo na omdlení. Muž ji teď už nedržel tak pevně, nebylo to potřeba, protože ji zachvacoval a zaléval ochromující chlad a cizí temnota. Podařilo se jí vyma

25

nit jednu ruku a natáhla ji k fotografii zastrčené z boku

zrcadla. Pokusila se jí špičkami prstů dotknout, ale úpl

ně na ni nedosáhla. Kapitola 2 Čtvrtek dopoledne Do obývacího pokoje a předsíně dopadalo okny ostré denní světlo.

Zvláštní vyšetřovatelka Katrine Brattová stála mlčky v zamyšlení před zrcadlem a prohlížela si fotografii zastrčenou z boku za rámem. Byla na ní žena a holčička, obě seděly na plochém kameni u  moře a  objímaly se, obě měly mokré vlasy a kolem těla osušku. Jako by se za jednoho poněkud chladného norského letního dne právě vykoupaly a snažily se zahřát tím, že se k sobě budou tisknout. Jenže nyní je něco rozdělovalo. Zaschlý pramínek krve, který stekl po zrcadle až na fotografii a  protekl přesně mezi oběma usmívajícími se obličeji. Katrine neměla děti. Možná si je bude jednou přát, ale teď ne. Teď byla opět čerstvě nezadanou kariéristkou a užívala si to. Nebo snad ne?

Zaslechla tiché zakašlání a  vzhlédla. Dívala se do zjizvené tváře s předsunutým čelem a podivně vysoko položenou linií vlasů. Truls Berntsen.

„Co potřebujete, strážmistře?“ zeptala se ho. Zaznamenala, jak ho naštvala její povýšená připomínka faktu, že je navzdory patnáctileté službě u  policie stále pouhým strážmistrem prvního stupně a z tohoto i z dalších důvodů by nikdy nesměl zaujmout místo vyšetřovatele na oddělení vražd, kdyby ho tam ovšem neprotlačil jeho kamarád z dětství, vrchní policejní náčelník Mikael Bellman.

Berntsen pokrčil rameny. „Nepotřebuju nic, vyšetřování tu vedete vy.“ Zadíval se na ni studeným psím pohledem, který byl podřízený a zlý zároveň.

„Vyslechněte sousedy,“ nařídila mu. „Začněte o patro níž. Především nás zajímá, co viděli a slyšeli včera večer a v noci. A protože Elise Hermansenová bydlela sama, chceme taky vědět, s jakými muži se stýkala.“

„Takže vy si myslíte, že to byl muž a že se znali z dřívějška?“ Teprve nyní si Katrine povšimla mladého muže, spíš chlapce, stojícího vedle Berntsena. Upřímná tvář. Světlé vlasy. Hezký.

„Anders Wyller, dneska jsem nastoupil.“ Hlas měl vysoký a  usmíval se očima. Katrine si pomyslela, že si je nepochybně vědom toho, že jimi své okolí oslňuje. Doporučení jeho šéfa z policejní stanice v Tromsø vypadalo jako hotové vyznání lásky. Ale což, podle životopisu se jim hodil. Výborné známky z policejní akademie, kterou absolvoval před dvěma roky, a dobré výsledky z Tromsø jako takzvaný „strážmistr druhého stupně s vyšetřovacími úkoly“.

„Vy zatím běžte napřed, Berntsene,“ vyzvala Katrine Trulse.

Zaslechla za sebou šourání jeho kroků značící pasivní protest proti tomu, že ho komanduje mladší nadřízený – a kdyby nadřízený, nadřízená.

„Vítám vás,“ pronesla k Wyllerovi a podala mu ruku. „Omlouvám se, že se vám zrovna první den nemůžeme věnovat.“

„Mrtví mají přednost před živými,“ opáčil Wyller. Katrine poznala citát Harryho Holea, všimla si, že se jí Wyller dívá na ruku, a došlo jí, že má na sobě stále latexové rukavice.

„Nesahala jsem na nic ohavného.“

Usmál se. Bílé zuby. Deset plusových bodů.

„Mám alergii na latex,“ vysvětlil.

Dvacet minusových bodů.

„Víte, Wyllere,“ začala Katrine s rukou nadále napřaženou. „Tyhle rukavice se už dneska nepudrují a  mají nízký obsah alergenů a  endotoxinů, a  jestliže hodláte pracovat na oddělení vražd, budete si je muset navlékat dost často. Ale samozřejmě vás můžeme nechat přeložit k hospodářské kriminálce nebo...“

„Jasně, díky,“ zasmál se a její ruku přijal. I přes latex ucítila teplo.

„Jsem Katrine Brattová a  vedu vyšetřování tohohle případu.“

„Já vím. Pracovala jste ve skupině Harryho Holea.“

„Ve skupině Harryho Holea?“

„V Kotelně.“

Katrine přikývla. Nikdy na jejich tříčlenný vyšetřovací tým, ustavený ad hoc za účelem pátrání po vrahovi policistů, nemyslela jako na skupinu Harryho Holea. Ačkoli to pojmenování bylo samozřejmě dost výstižné. Harry se potom vrátil zpátky na akademii jako přednášející, Bjørn na Bryn jako kriminalistický technik a ona sama na oddělení vražd, kde se nyní stala vedoucí vyšetřování.

Wyllerovi dál zářily oči úsměvem. „Škoda, že Harry Hole...“

„Škoda, že teď není čas na povídání, Wyllere, musíme vyšetřovat vraždu. Běžte za Berntsenem, poslouchejte a učte se.“

Wyller se ušklíbl. „Myslíte, že strážmistr Berntsen mě má co naučit?“

Katrine povytáhla obočí. Mladý, sebejistý, nebojácný. Fajn, přesto upřímně doufala, že to nebude jeden z Harryho napodobovatelů. Truls Berntsen stiskl palcem tlačítko zvonku, uslyšel, jak se uvnitř v bytě ozvalo zabzučení, uvědomil si, že by si měl přestat kousat nehty, a tlačítko pustil.

Když zašel za Mikaelem s žádostí, aby mu zařídil přeložení na oddělení vražd, zeptal se ho Mikael na důvod. A Truls mu bez obalu odpověděl, že si přeje postoupit v potravním řetězci o kousek výš, ale jenom natolik, aby se nemusel udřít k smrti. Jakýkoli jiný vrchní policejní náčelník by Trulse přirozeně vyhodil, jenže tenhle nemohl. Na to toho na sebe věděli příliš. V mládí je pojilo jakési přátelství, později společný prospěch, tak jako štítovce a žraloka. Dnes je ovšem k sobě neoddělitelně poutaly společné hříchy a příslib mlčení. A díky tomu si Truls ani nemusel při předkládání svých požadavků brát servítky.

Jenže mezitím už v něm začaly hlodat pochyby, zda si ony požadavky vybral správně. Na oddělení vražd se rozlišovaly dva typy zaměstnání: vyšetřovatel a analytik. A  když mu Gunnar Hagen sdělil, že si sám může vybrat, co z toho chce být, došlo mu, že mu patrně nikdo nesvěří žádnou odpovědnost. Což se mu vlastně celkem hodilo. Přesto musel přiznat, že ho štvalo, když ho Katrine Brattová honila po oddělení, konsekventně ho titulovala „strážmistře“ a poměrně dost dlouhou dobu ho instruovala, jak se obsluhuje kávovar.

Dveře se otevřely. Stály v nich tři mladé dívky s vyděšenými výrazy ve tvářích, očividně se jim už doneslo, co se tu stalo.

„Policie,“ představil se Truls a  ukázal jim služební průkaz. „Mám pár otázek. Neslyšely jste mezi...“

„Máme pár otázek a chtěli bychom vědět, jestli byste nám je laskavě mohly zodpovědět,“ pronesl hlas za ním. To ten nováček. Wyller. Truls zaznamenal, že se dívkám z tváří poněkud vytratil děs, ano, téměř se rozzářily.

„Jistěže,“ odpověděla dívka, která otevřela. „Víte, kdo to... kdo to... udělal?“

„K tomu vám samozřejmě nemůžeme nic říct,“ opáčil Truls.

„Ale co vám říct můžeme, je to,“ vložil se do hovoru opět Wyller, „že se nemusíte ničeho bát. Hádám správně, že jste tři studentky, které spolu sdílejí byt?“

„Jo,“ přitakaly dívky sborem, jako by každá z  nich chtěla odpovědět první.

„Pustíte nás dovnitř?“ Wyller se usmívá stejně oslnivě jako Mikael, usoudil Truls.

Dívky kráčely před nimi do obývacího pokoje. Dvě z nich začaly ze stolku provinile sklízet prázdné lahve od piva, popadly je i se sklenkami a zmizely.

„Měly jsme tu včera mejdan,“ pronesla omluvně ta, která otevřela. „Fakt hrůza.“

Truls si nebyl jistý, jestli dívka míní osud sousedky nebo to, že tady v době vraždy pařily.

„Neslyšely jste včera mezi desátou a půlnocí něco?“ zeptal se.

Dívka zavrtěla hlavou.

„Nechodil sem za Else...“

„Za Elise,“ opravil ho Wyller, který mezitím vytáhl zápisník a pero. Truls si pomyslel, že by něco takového měl mít také.

Odkašlal si. „Nechodil sem za vaší sousedkou třeba pravidelně nějaký chlápek?“

„Nevím,“ odpověděla dívka.

„Děkuju, tak to je všechno,“ uzavřel vyptávání Truls a obrátil se, že se vydá ke dveřím, jimiž se právě vracely zbylé dvě dívky.

„Možná bychom si mohli také poslechnout, co víte vy dvě,“ spustil Wyller. „Vaše kamarádka povídala, že včera nic neslyšela a že neví o nikom, s kým by se Elise Hermansenová pravidelně nebo i  jenom poslední dobou stýkala. Chcete k  tomu něco dodat?“ Obě dívky se na sebe zahleděly, pak se obrátily a synchronizovaně zavrtěly světlovlasými hlavami. Truls na nich viděl, jak upírají veškerou pozornost k  mladému vyšetřovateli. Nijak mu to nevadilo, na to, že ho všichni přehlížejí, byl dostatečně zvyklý. Byl zvyklý na to, že ho vždycky lehce bodlo u  srdce, když se k  němu Ulla na střední škole na Manglerudu konečně otočila. Jenom proto, aby se ho zeptala, jestli neví, kde je Mikael. A taky proto – vzhledem k tomu, že to bylo v éře před nástupem mobilů –, aby po něm mohla Mikaelovi něco vzkázat. Jednou jí odpověděl, že to bude asi problém, protože Mikael jel s kámoškou kamsi pod stan. Neřekl to proto, že by to byla pravda, ale protože chtěl v jejím pohledu pro jednou spatřit tutéž bolest, svou vlastní bolest.

„Kdy jste svou sousedku viděly naposledy?“ zeptal se Wyller.

Dívky se na sebe opět podívaly. „Neviděly jsme ji, ale...“

Jedna z nich se uchichtla, avšak jakmile jí došlo, že to bylo nevhodné, vyděšeně si zakryla ústa rukou. Dívka, která jim otevřela, si odkašlala: „Dneska ráno volal Enrique a  povídal, že s  Alfem cestou domů čurali v průjezdu.“

„To jsou fakt paka,“ prohlásila nejvyšší z dívek.

„Byli prostě akorát drobátko připitý,“ dodala třetí a znovu se uchichtla.

Dívka, která jim otevřela, vyslala ke zbylým dvěma varovný pohled. „No prostě když tam čurali, šla zrovna okolo nějaká ženská, takže dneska volali, aby se omluvili za to, že nám tady udělali ostudu.“

„To od nich bylo ale ohleduplné,“ okomentoval to Wyller. „A oni se domnívají, že ta žena byla...“

„Vědí to. Přečetli si na netu zprávu o ‚zavražděné asi třicetileté ženě‘, uviděli fotky baráku, a  tak si to vygooglovali a  našli v  jednom internetovém deníku její fotku.“

Truls chrochtl. Nesnášel novináře. Kreténský mrchožrouti, všichni do jednoho. Došel k oknu a zahleděl se dolů na ulici. Stáli tam za policejními páskami, s obrovskými objektivy na foťácích. Když pak aparáty zvedli k obličeji v naději, že zachytí záblesk, kousíček vynášeného těla, připomněly ty objektivy Trulsovi ptačí zobáky. Vedle čekající sanitky stál chlápek v rastafariánské čepici se zelenými, žlutými a červenými pruhy a mluvil s bíle oděnými kriminalistickými techniky. Bjørn Holm z kriminalisticko-technického oddělení. Po chvíli kolegům pokývl a zmizel v budově. Byl tak nějak ohnutý, schoulený, jako by ho bolelo břicho, a Trulse napadlo, jestli to nějak nesouvisí s  tím, že tenhle rodák z  kraje Toten s tresčíma očima a kulatými tvářemi podle kancelářských zvěstí nedávno dostal kopačky od Katrine Brattové. Fajn. Aspoň někdo další taky pozná, jaké to je, být rozervaný na kusy. V  pozadí se Wyllerův vysoký hlas dál vyptával: „A  ti kluci se tedy jmenují Enrique a...?“

„Ne, ne!“ zasmály se dívky. „Henrik. A Alf.“

Truls se střetl očima s  Wyllerovým pohledem a  pokývl ke dveřím.

„Mockrát vám děkujeme, slečny, to je všechno,“ ukončil dotazování Wyller. „Mimochodem, mohly byste mi dát telefonní čísla?“

Dívky mu věnovaly pohledy, v nichž se mísil děs s radostí.

„Na toho Henrika a Alfa,“ dodal Wyller s nepatrným úšklebkem. Katrine stála v ložnici přímo za soudní patoložkou dřepící vedle postele, kde na přikrývce spočívala na zádech Elise Hermansenová. Skvrny na její bílé blůze dokazovaly, že když z ní začala krev tryskat, musela se nacházet ve vzpřímené poloze. Zcela nepochybně stála před zrcadlem v předsíni, kde byl koberec nasáklý krví natolik, že se přilepil k parketám. Stopy krve mezi předsíní a ložnicí spolu s několika krvavými skvrnami na posteli dokládaly, že jí srdce pravděpodobně přestalo bít už v předsíni. Na základě tělesné teploty a stupně posmrtné ztuhlosti odhadla soudní patoložka dobu úmrtí v rozmezí mezi třiadvacátou hodinou večerní a jednou ranní s tím, že příčinou smrti byla patrně ztráta krve poté, co byla na jednom či více místech na levé straně krku přímo nad ramenem proťata krční tepna.

Kalhoty i spodní kalhotky měla oběť stažené ke kotníkům.

„Provedla jsem stěr zpod nehtů a nehty jsem jí ostříhala, ale pouhým okem jsem neobjevila žádné zbytky kůže,“ pronesla patoložka.

„Odkdy děláte práci kriminalistických techniků?“ zeptala se jí Katrine.

„Bjørn nás o to požádal,“ odpověděla. „Umí hezky poprosit.“

„Vážně? A jiná zranění?“

„Má odřeninu na levém předloktí a v bříšku levého ukazováčku zaraženou třísku.“

„Stopy znásilnění?“

„Žádné viditelné stopy násilí v  oblasti podbřišku, ovšem tohle...,“ přidržela nad břichem mrtvé lupu, Katrine se přes ni zadívala a spatřila tenký průhledný proužek, „... by mohly být její nebo cizí sliny, ale spíš to vypadá jako preejakulát nebo sperma.“

„Doufejme,“ podotkla Katrine.

„Doufáme ve znásilnění?“ ozval se Bjørn Holm, který mezitím vešel a stoupl si za ni.

„Pokud to bylo znásilnění, vše naznačuje, že k němu došlo post mortem,“ opáčila Katrine, aniž se otočila. „Takže už o tom beztak nevěděla. A já bych trochu spermatu ocenila.“

„Dělal jsem si legraci,“ řekl Bjørn tiše svým vřelým totenským dialektem.

Katrine zavřela oči. Samozřejmě že Bjørn ví, že sperma je v podobných případech klíčem ke všemu. A pochopitelně se snažil o  vtip, snažil se zlehčit zvláštní křehkou atmosféru, která mezi nimi panovala během posledních tří měsíců, jež uplynuly od jejího odstěhování. Katrine sama se pokoušela o  totéž, jen se jí to nedařilo.

Soudní patoložka k nim zvedla pohled. „Já jsem tady skončila,“ prohlásila a upravila si hidžáb.

„Sanitka už čeká, kolegové tělo odnesou,“ pronesl Bjørn. „Díky za pomoc, Zahro.“

Soudní patoložka pokývla a spěšně odešla, jako by si i ona byla vědoma napětí v místnosti.

„Tak co?“ zeptala se Katrine a donutila se na Bjørna pohlédnout. Snažila se nevnímat jeho bolestný a spíš smutný než prosebný pohled.

„Není to žádná sláva,“ podrbal se Bjørn v  mohutném ryšavém vousu, jehož kotlety mu sahaly až pod rastafariánskou čepici.

Katrine vyčkávala a jen doufala, že je stále ještě řeč o vraždě.

„Úklidu očividně zrovna moc nedala, našli jsme tady vlasy spousty lidí – hlavně mužů –, a sotva tu byli včerejšího večera všichni.“

„Zastupovala oběti v případech znásilnění,“ vysvětlila mu Katrine. „Pro nezadanou ženu zastávající natolik náročnou pozici nemusí být nutně úklid takovou prioritou jako pro tebe.“

Bjørn se pousmál, nic však nenamítl. A  Katrine si znovu uvědomila, že ji bodlo špatné svědomí, které v ní Bjørn dokázal vyvolat dost často. Samozřejmě se kvůli úklidu nikdy nehádali, protože Bjørn si vždycky s mytím nádobí, vytíráním schodů, praním prádla, úklidem koupelny a větráním přikrývek rychle poradil a přitom jí nic nevyčítal ani s ní o tom nediskutoval. Jako ostatně ani o  ničem jiném. Za celý ten rok, co spolu bydleli, neproběhla jediná pitomá hádka, Bjørn se jim vyhýbal. A  když měla Katrine všeho plné zuby, stál při ní, byl pozorný, obětavý, neúnavný, jako nějaký debilní stroj – a na čím vyšší piedestal ji tím stavěl, tím víc se cítila jako blbá princezna.

„Jak víš, že ty vlasy patřily mužům?“ vzdychla.

„Nezadaná žena zastávající náročnou pozici...,“ odvětil Bjørn, aniž na ni pohlédl.

Katrine zkřížila paže. „Co se tím pokoušíš naznačit, Bjørne?“

„Cože?“ Bjørnovi bledý obličej lehce zrudl a  oči se mu vypoulily ještě víc než obvykle.

„Že střídám chlapy jako ponožky? Fajn, tak jestli to chceš vědět...“

„Ne!“ Bjørn zvedl ruce před sebe v jakémsi obranném gestu. „Tak jsem to nemyslel. To byl hloupý vtip.“

Katrine věděla, že by s ním měla soucítit. A celkem také soucítila. Jenže ne tím způsobem, který člověka přiměje, aby druhého objal. Její soucit připomínal spíš opovržení, opovržení, které v ní probouzelo chuť ho udeřit, ponížit. A právě proto, proto, že toho skvělého Bjørna Holma nechtěla vidět poníženého, ho raději opustila. Nadechla se.

„Zpátky k těm mužům.“

„Většinou byly ty vlasy krátké,“ vysvětlil Bjørn. „Uvidíme, jestli analýza moji domněnku potvrdí. Přinejmenším máme dost DNA na to, abychom soudní patologii na nějakou dobu zaměstnali.“

„Fajn,“ obrátila se Katrine zpátky k tělu. „Napadá tě, čím jí mohl ten krk probodnout? Nebo propíchat? Je tu spousta bodných ranek hustě vedle sebe.“

Bjørnovi se očividně ulevilo, že se hovor opět stočil k pracovním záležitostem. Do prčic, jsem já to ale mimoň, pomyslela si Katrine.

„Není to úplně vidět, ovšem ty ranky tvoří vzorec. Nebo tedy dva vzorce.“

„Vážně?“

Bjørn došel k tělu a ukázal na ženin krk. „Vidíš, tady vytvářejí dva zaoblené obdélníky, které se překrývají, jeden tady a druhý tady.“

Katrine naklonila hlavu ke straně. „Jo, když jsi mi to ukázal, tak...“

„Jako dvě kousnutí.“

„A do prdele,“ vylétlo z Katrine. „Nějaké zvíře?“

„No to těžko. Představ si, že při stisknutí horní a dolní čelisti se kůže smáčkne do záhybu. Pak vznikne takový otisk, jako je tenhle...“ Bjørn vytáhl z kapsy kousek poloprůhledného papíru, v němž Katrine okamžitě identifikovala papír, do něhož si denně před odchodem do práce balil svačinu. Na papíru byl patrný zaoblený obdélník a  v  něm odpovídající prohlubně. Bjørn přidržel papír těsně nad ranami na krku. „Každopádně se zdá, že odpovídají skusu jednoho chlápka z Totenu.“

„Lidské zuby tohle přece způsobit nemohly.“

„Souhlasím. Ale otisky jsou lidskému chrupu podobné.“

Katrine si olízla rty. „Někteří lidé si pilují zuby do špičky.“

„Pokud to byly zuby, najdeme možná kolem jednotlivých ranek sliny. Nicméně jestliže se nacházeli v okamžiku činu na koberci v předsíni, poukazují otisky zubů na to, že pachatel stál za ní a byl vyšší.“

„Soudní patoložka neobjevila pod jejími nehty nic, proto odhaduju, že ji pevně držel,“ doplnila Katrine. „Silný, průměrně nebo lehce nadprůměrně vysoký muž se zvířecími zuby.“

Mlčky pozorovali tělo. Jako dvojice mladých lidí na výstavě uměleckých děl, kteří si utvářejí názor, s nímž vzápětí jeden druhého ohromí, pomyslela si Katrine. Až na to, že Bjørn nebyl typ, který by chtěl lidi ohromovat. Na rozdíl od ní.

Zaslechla v  předsíni kroky. „Nikdo další ať sem teď nechodí!“ zvolala.

„Chci vám akorát říct, že doma byli obyvatelé jenom dvou bytů a že nikdo nic neslyšel ani neviděl,“ ozval se Wyllerův vysoký hlas. „Ale před chvílí jsem mluvil se dvěma mladíky, kteří viděli Elise Hermansenovou přicházet domů. Tvrdili, že byla sama.“

„A ti mladíci jsou...“

„... bezúhonní a mají účtenku z taxíku, která dokazuje, že dům opustili těsně po půl dvanácté. Povídali, že je Elise Hermansenová přistihla, jak čurají v průjezdu. Mám je předvést k výslechu?“

„Ti to neudělali, přesto je předveďte.“

„Dobře.“

Wyllerovy kroky se vzdálily.

„Přišla sama a nikde žádné známky vloupání,“ prohodil Bjørn. „Myslíš, že ho pustila dovnitř dobrovolně?“

„Jedině pokud ho dobře znala.“

„Jak to myslíš?“

„Zastupovala oběti znásilnění, znala možná rizika a ten bezpečnostní řetízek na dveřích vypadá dost nově. Myslím, že byla opatrná.“ Katrine přidřepla vedle těla. Podívala se na třísku vykukující jen lehoučce z ženina prostředníčku. A na odřeninu na předloktí.

„Právní zástupkyně,“ zopakoval Bjørn. „Pro koho pracovala?“

„Kancelář Hollumsen & Skiri. Ti zavolali policii, protože se nedostavila k soudnímu jednání a  nebrala telefon. Není úplně neobvyklé, že násilníci právním zástupcům v případech znásilnění vyhrožují.“

„Myslíš si, že to...“

„Ne, jak jsem povídala, nemyslím si, že by někoho pustila dovnitř. Ale...,“ Katrine svraštila čelo. „Taky ti tahle tříska připadá růžovobílá?“

Bjørn se nad ni sklonil. „Rozhodně je bílá.“

„Růžovobílá,“ zopakovala Katrine a vstala. „Pojď.“

Vyšli do předsíně, kde Katrine otevřela dveře a ukázala na odrbanou zárubeň. „Růžovobílá.“

„Když to říkáš...,“ nebránil se Bjørn.

„Copak to nevidíš?“ zeptala se Katrine nedůvěřivě.

„Výzkumy prokázaly, že ženy všeobecně rozlišují víc barevných odstínů než muži.“

„Ale tohle snad vidíš?“ zvedla Katrine bezpečnostní řetízek visící z vnitřní strany dveří.

Bjørn se sklonil. Závan jeho vůně Katrine otřásl. Možná jí byla jen nepříjemná jeho náhlá blízkost.

„Zbytky kůže,“ pronesl.

„Ta odřenina na předloktí. Chápeš?“

Pomalu přikývl. „Sedřela si kůži o bezpečnostní řetízek, který tudíž musel být upevněný. Není to tak, že by se kolem ní pachatel snažil procpat dovnitř, to ona sama se pokoušela dostat ven.“

„V Norsku bezpečnostní řetízky nepoužíváme, jenom zamykáme, to bohatě stačí. A  pokud ho pustila dovnitř, pokud byl tenhle silný muž například nějaký její známý...“

„... pak by se neobtěžovala s  upevňováním řetízku potom, co ho sundala, aby dotyčného pustila dovnitř. Cítila by se přece bezpečně. Tudíž...“

„Tudíž,“ skočila mu do řeči Katrine, „byl muž v bytě už při jejím příchodu.“

„A ona o něm nevěděla,“ dodal Bjørn.

„Právě proto řetízek upevnila, myslela si totiž, že nebezpečí číhá venku,“ otřásla se Katrine.

Přesně pro takové situace vytvořili sousloví děsivá radost. Pro pocit, který kriminalista má, když mu najednou něco dojde.

„Harry by s tebou byl spokojený,“ zasmál se Bjørn.

„Co je?“

„Zrudla jsi.“

Já jsem fakt mimoň, pomyslela si Katrine. Kapitola 3 Čtvrtek odpoledne Katrine dělalo problémy se během tiskové konference soustředit. Policie média stručně informovala o identitě oběti, jejím věku a o tom, kde a kdy byla nalezena – a to bylo v podstatě vše. Při prvních tiskových konferencích následujících okamžitě po vraždě bylo prakticky vždy nutné říkat toho co nejméně, jen se ve jménu moderní otevřené demokracie pořádat prostě musely.

Vedle Katrine seděl šéf oddělení vražd Gunnar Hagen. Blesky fotoaparátů se mu odrážely od lysiny obkroužené věncem tmavých vlasů. Předčítal krátké věty, které předem společně sepsali. Katrine byla ráda, že se ujal slova. Ne že by se bála záře reflektorů, ale bude lépe, když na to dojde později. Prozatím je v roli vedoucí vyšetřování natolik nováčkem, že pro ni bude bezpečnější, obstará-li mluvení Hagen a ona se přiučí vhodnému projevu. Odkouká od zkušeného policejního šéfa, jak lze okolí přesvědčit – a to spíše za pomoci řeči těla a tónu než obsahu – o tom, že policie je pánem situace.

Přes hlavy asi třiceti novinářů shromážděných v zasedacím sále ve čtvrtém patře se dívala na velký obraz zaujímající celou zadní stěnu. Byli na něm nazí koupající se lidé, povětšinou mladí útlí hoši. Krásný nevinný výjev z  časů, kdy se všechno nevykládalo a  nepřekrucovalo v nejhorším slova smyslu. Katrine sama nebyla jiná, předpokládala, že umělec byl pedofil. Hagen odpovídal na otázky novinářů za pomoci obligátní mantry: „To nemůžeme komentovat.“ S drobnými variacemi, aby opakování nevyznívalo arogantně, nebo dokonce přímo komicky: „V současné chvíli k tomu nemůžeme nic sdělit.“ Nebo poněkud ochotněji: „K tomu se vyjádříme později.“

Poslouchala, jak škrabající propisky a klávesnice zapisují otázky, které byly samozřejmě mnohem barvitější než odpovědi: „Bylo tělo zohaveno?“ „Našli jste stopy sexuálního zneužití?“ „Má policie nějakého podezřelého, a pokud ano, je to někdo z blízkého okolí oběti?“

Spekulativní otázky, které dodají odpovědi „Bez komentáře“ přinejmenším poněkud provokativní podtext.

Ve dveřích v  zadní části místnosti zahlédla známou postavu. Dotyčný měl jedno oko zakryté černou páskou a na sobě uniformu vrchního policejního náčelníka, kterou, jak věděla, měl vždy čerstvě vyžehlenou a připravenou ve skříni v  kanceláři. Mikael Bellman. Nevstoupil dovnitř úplně, stál jen na prahu jako pozorovatel. Všimla si, že ho Hagen zaznamenal také, protože v  přítomnosti mladého šéfa se na židli poněkud více napřímil.

„Tímto bychom to ukončili,“ pronesla šéfka oddělení pro styk s veřejností.

Bellman Katrine mávnutím naznačil, že s  ní chce mluvit.

„Kdy bude další tiskovka?“ vykřikla Mona Daaová, reportérka z kriminalistické redakce bulvárního deníku VG.

„K tomu se vyjádříme...“

„Jakmile zjistíme něco nového,“ přerušil šéfku oddělení styku s veřejností Hagen.

Jakmile, zapamatovala si Katrine. Ne jestliže. Právě takovéto drobné, ale důležité významové rozdíly naznačovaly, že státní úředníci pracují neúnavně, že mlýny spravedlnosti melou a  že je jen otázkou času, kdy bude viník dopaden. „Nějaké novinky?“ zeptal se Bellman, zatímco kráčeli atriem budovy policejního ředitelství. Jeho téměř dívčí krása podtržená dlouhými řasami, pečlivě upravenými a  poněkud příliš dlouhými vlasy a  opálenou pletí s typickými bílými pigmentovými skvrnami dříve vyvolávala dojem lehké ješitnosti a slabosti. Ovšem páska, která samozřejmě mohla působit až teatrálně, vytvářela dojem opačný – dojem síly – a také hlásala, že tohoto muže nezastaví ani ztráta oka.

„Kriminalističtí technici našli něco v  těch kousancích,“ odpověděla mu Katrine a prošla za ním bezpečnostním východem u recepce.

„Sliny?“

„Rez.“

„Rez?“

„Ano.“

„Opravdickou rez?“ Bellman stiskl přivolávač výtahu.

„Zdá se, že ano.“ Katrine si stoupla vedle něj.

„Ještě pořád nevíte, jak se pachatel dostal do bytu?“

„Ne. Zámek se nedá vypáčit a ani dveře, ani okna nebyly nijak poškozeny. Stále je ve hře možnost, že ho dovnitř pustila sama, ale tomu se nám nechce vůbec věřit.“

„Třeba měl klíč.“

„Tamní družstvo má takové zámky, kdy jeden klíč odemyká jak vrata dole, tak byt. A podle soupisu na družstvu existoval k  bytu Elise Hermansenové jenom jeden klíč. Ten měla při příchodu domů u  sebe ona sama. Berntsen a Wyller mluvili se dvěma mladíky, kteří se tou dobou zdržovali v průjezdu, a oba vypověděli, že si odemkla, že to nebylo tak, že by zazvonila na domovní zvonek a někdo jí z bytu otevřel.“

„Chápu. Ale nemohl si někde obstarat kopii toho klíče?“

„V takovém případě by musel nejen sehnat originální klíč, ale také najít zámečníka, který umí a smí vyrábět systémové klíče a  kterému nedělá potíže vytvořit kopii bez písemného svolení družstva. Což je dost málo pravděpodobné.“

„Dobře, o tom jsem s vámi beztak mluvit nechtěl...“ Dveře výtahu se před nimi otevřely a dva policisté, kteří z něj právě vystupovali, se při pohledu na vrchního náčelníka automaticky přestali smát.

„Jedná se o  Trulse,“ pokračoval Bellman poté, co dal Katrine při nástupu do prázdného výtahu galantně přednost. „Myslím Berntsena.“

„Ano?“ odpověděla Katrine a ucítila slabý závan vody po holení. A to měla pocit, že už muži s pravidelným holením a poléváním se alkoholovou marinádou přestali. Bjørn používal strojek a nevoněl se ničím a chlapi, které měla po něm... no, v několika případech by nejspíš dala přednost těžkému parfému před jejich přirozeným odérem.

„Jak mu to jde?“

„Berntsenovi? Dobře.“

Stáli vedle sebe obrácení ke dveřím výtahu, Katrine však koutkem oka zahlédla, že se vrchní náčelník v nastalém tichu ušklíbl.

„Dobře?“ zopakoval nakonec.

„Provádí přidělené úkoly.“

„Které nejsou patrně příliš náročné, předpokládám?“

Katrine pokrčila rameny. „Nemá s vyšetřováním zkušenosti a přitom byl přidělen na největší norské oddělení vražd hned po Kriposu. To pak člověk nemůže rovnou velet, abych tak řekla.“

Bellman pokývl a zamnul si bradu. „Chtěl jsem vlastně jenom vědět, jak si vede. Jestli třeba ne... jestli dodržuje pravidla hry.“

„Pokud já vím, tak ano.“ Výtah zastavil. „Mimochodem, o jakých pravidlech hry tu mluvíme?“

„Jen bych rád, abyste na něj dohlédla, kolegyně Brattová. Berntsen to nemá lehké.“

„Máte na mysli zranění, která utrpěl při výbuchu?“

„Mám na mysli jeho život. Berntsen je poněkud... jak se to jenom řekne...“

„Mimoň?“

Bellman se



Jo Nesbo

JO NESBO


narozen 29. 3. 1960

Jo Nesbo je norský spisovatel, publicista a rocker.

Narodil se a vyrůstal v Molde, pobřežním městě v Norsku. Jako malý byl velkým fanouškem a vynikajícím hráčem fotbalu, pomýšlel i na profesionální sportovní kariéru. Tento sen ukončilo zranění kolene a Nesbo se obrátil k další své velké zálibě a tou je hudba. Zpočátku se věnoval skládání písní a hře na kytaru. Po komplikovaných počátcích založil skupinu Di Derre (s mladším bratrem) a dostavil se značný úspěch.

Nesbo - Jo Nesbo – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist