načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Životní krize jako vývojové šance – Ruediger Dahlke

Životní krize jako vývojové šance

Elektronická kniha: Životní krize jako vývojové šance
Autor: Ruediger Dahlke

– Narození, dětství, puberta, osamostatnění, manželství, povolání, krize středního věku, stáří představují určité epochy v životě. V této knize naleznete, jak tyto „životní krize“ nepotlačovat, nebránit se jim, ale umět je přijmout a využít ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 208
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1717-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Narození, dětství, puberta, osamostatnění, manželství, povolání, krize středního věku, stáří představují určité epochy v životě. V této knize naleznete, jak tyto „životní krize“ nepotlačovat, nebránit se jim, ale umět je přijmout a využít k dalšímu rozvoji a upevnění zdravotního stavu. Autor Ruediger Dahlke v této knize upozorňuje na spojitost mezi těmito životními etapami a konkrétními fyzickými nemocemi a ukazuje způsob, jak tato období a přechody mezi nimi využít pro vlastní rozvoj.

Zařazeno v kategoriích
Ruediger Dahlke - další tituly autora:
Mandaly světa -- Meditace a léčivé rituály Mandaly světa
Nemoc jako cesta Nemoc jako cesta
 (Kniha + CD)
Princip stínu + CD -- Smíření s naší temnou stránkou Princip stínu + CD
 (e-book)
Nemoc jako řeč duše Nemoc jako řeč duše
 (e-book)
Když tělo bojuje s duší Když tělo bojuje s duší
Zvíře jako zrcadlo lidské duše -- O dokonalém spojení člověka se zvířetem Zvíře jako zrcadlo lidské duše
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Životní krize jako

vývojové šance

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Ruediger Dahlke

Životní krize jako vývojové šance – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Ruediger Dahlke

ŽIVOTNÍ KRIZE JAKO

VÝVOJOVÉ ŠANCE

CPress

Brno

2017


Životní krize jako vývojové šance

Ruediger Dahlke

Překlad: Eduard Světlík

Jazyková korektura: Kateřina Štáblová

Sazba: Jan Bazala

Obálka: Pavel Ševčík, fotografie jorisvo / Shutterstock.com

Odpovědný redaktor: Ivana Auingerová

Technický redaktor: Radek Střecha.

Authorized translation from the Germany language edition Lebenskrisen als Entwicklungschancen:

Zeiten des Umbruchs und ihre Krankheitsbilde by Ruediger Dahlke

© 1995 by C. Bertelsmann Verlag GmbH,

a division of Verlagsgruppe Random House GmbH, München, Germany.

Translation © Eduard Světlík, 2017

Objednávky knih:

www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz

bezplatná linka 800 555 513

ISBN tištěné verze 978-80-264-1631-9

ISBN e-knihy 978-80-264-1717-0 (1. zveřejnění, 2017)

Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou doporučenou spotřebitelskou cenu.

Vydalo nakladatelství CPress v Brně roku 2017 ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem

Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 25 468.

© Albatros Media a. s., 2017. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být kopírována

a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu

vydavatele.

1. vydání


Úvod 9

Význam a moc přechodů 9

DÍL I

1 Krize 13 2 Mandala jako životní model 15 3 Rituály jako klíč k novým životním etapám 19

Rituály a jejich působení 21

Nedotčené světy rituálů 24

Uzdravovací rituály 25

Zasvěcovací rituály 27

Kvalita času pro obřady a slavnosti 28 4 Rok a jeho svátky 30

Roční a životní cyklus v zrcadle Slunce 31

Měsíční cyklus jako mandala vývoje 32

DÍL II

1 Početí a těhotenství 35

Vítací rituály proti pohrdání životem 40

Problémy těhotenství 43

Ohlédnutí za počátkem života 46 2 Porod 49

Porodní problémy 55

Porodní komplikace 57

Jiné problémy porodu a opouštění 64

Shrnutí 66

Obsah


Obsah 7

3 Poporodní krize a krize malých dětí 68

Po porodu 69

Krize předškolního věku 74 4 Dětské krize 83 5 Puberta 88

Problémy a chorobné příznaky 88

Pubertální rituály 93

Pátrání po náhradních rituálech 107

Nezbytné vzpoury 111

Extáze 111 6 Adolescence 115 7 Sňatek 118 8 Povolání 124 9 Spirituální krize 127

10 Přechod čili krize středního věku 131

Úhybný manévr 135

Chorobné příznaky krize středního věku 137

Estrogenový blud 145

Animus a anima 149

11 Stáří 152

Chorobné příznaky stáří 155

Archetypy stáří 158

12 Smrt 166

Umírání v moderních časech 166

Vědomý přístup k smrti 171

Sebevražda 172

Posmrtné krize 173

Možnosti sbližování se smrtí 174

Naše rituály umírání 176

Smrt z duchovního hlediska 178 Životní krize jako vývojové šance DÍL III

1 Den jako zrcadlo života 183

2 O správném čase a pořadí 187

3 Perspektivy 189

Kritéria pro okamžik individuálních přechodů 189

Řemeslné nářadí a stavební kameny pro vlastní rituály přechodu 189

4 Výhled 193 Poznámky 195 Kontakt na autora 203

Tak jako pomíjí každý květ, každé mládí,

až přejde do stáří, tak všechny stupně žití

trvají, jen pokud je nenahradí

další, z nichž žádný nesmí trvat věčně.

Srdce se musí v denním vlnobití

zas a zas loučit, znova začínat.

Nezarmouceno, statečně a vděčně

do nových vztahů vložit vlastní vklad.

Vždyť v každém začátku se kouzlo ukrývá

jak síla ochranná a léčivá.

Procházet musíš prostor za prostorem,

na žádném celým srdcem neulpíš

duch světa není duchem pout a forem,

chce stupeň za stupněm vést výš a výš.

Sotva jsme zdomácněli v jednom kruhu

a zvykli si, už hrozí ochabnutí.

Jen kdo je hotov na cestu jít znovu,

toho zvyk pod své jařmo nedonutí.

Poslední chvíle ještě jako šíp

vyrazí dveře dosud zamykané.

Život nás nikdy volat nepřestane,

rozluč se, srdce, uzdrav se, bij líp!

Hermann Hesse, Stupně Úvod Význam a moc přechodů Zdá se, že v té míře, v jaké se stále lépe učíme zvládat technické problémy, stále více také ztrácíme schopnost vyrovnat se s přírodními jevy. Nezvládáme zejména přechody z jedné životní fáze do druhé. Štveme se životem, šetříme čas, kde se dá, a přece jej pořád nemáme tolik, abychom jej mohli věnovat podstatným zastávkám našeho vlastního vývoje.

Fenomén zrychlování vývoje se dá sledovat v různých rovinách. Vyžadoval-li přechod od loveckého společenství k zemědělskému tisíce let, proběhl přechod k průmyslové společnosti velmi důrazně během jednoho století. A přece se průmyslová revoluce uskutečnila opět pomalu ve srovnání s přechodem k věku informatiky, který proběhl tak rychle, že jej mnozí vůbec nezaznamenali a zůstávají v zajetí dosavadních společenských souvislostí. Další přechod k uvědomělé společnosti proletí nejspíš tak rychle a nepozorovaně, že si toho mnozí ani nevšimnou.

Přechody mezi životními fázemi v individuálním životě, jež jsou vyznačeny početím, narozením, pubertou, odchodem od rodičů, svatbou, krizí středního věku a smrtí, prožívá stále méně lidí zcela vědomě. Při početí a porodu není novorozenci tak jako tak žádné vědomí přiznáno, v každém případě „žádné pravé“. Puberta je více či méně přechozena a ti starší doufají, že budou krizí mládí co nejméně rušeni a obtěžováni. Definitivní odchod od rodičů se zřídkakdy kryje s koncem adolescence, případně tu jsou pokusy jej z pragmatických či jiných důvodů co nejvíce oddálit. Manželství je stále více odmítáno ve prospěch domněle pohodlnější sólové existence, či se stává pokračováním problematického vztahu zatíženého mateřským, případně otcovským komplexem. Zaměstnání přestalo být povoláním a stalo se džobem, který stále více lidí stále méně uspokojuje, což mimo jiné vede k jeho častému střídání. Roky přechodu ve středním věku překonává ženská polovina populace dávkami hormonů, ta mužská je pak ignoruje, jak to jen jde. Při tolikeré snaze tyto problémy potlačit, nebo na ně vyzrát, není divu, že i poslední velká krize, smrt, probíhá v atmosféře potlačování a opovržení, většinou za žalostných okolností.

Jako bychom neměli dost potíží s těmito velkými životními krizemi, přicházejí pak neustále nové požadavky a výzvy, s nimiž se velká část postižených není schopna – alespoň ne uspokojivě – vyrovnat, a jejichž kořeny tkví v ztroskotaných velkých krizích. Téměř by se dalo říci, že ignorováním velkých životních přechodů si koledujeme o množství menších notorických krizí. Tam, kde chybí jasná linie, napadá do soukolí života písek a i malé podněty přerostou ve vážné problémy. Místo abychom soustředili krizový potenciál k zdolání určitých období životních přechodů, vysloužíme si společně trvale krizový všední den. Životní krize jako vývojové šance

Množství krizí způsobených ztrátami, od ztráty partnera až po ztrátu oblíbeného domácího zvířete, ukazuje, že se neumíme jistých věcí vzdávat. Krize důchodového věku prozrazuje, že ani generální volno po tvrdém pracovním životě neprobíhá podstatně lépe než to lokální po náročném pracovním dnu. Co bylo pro jiné generace důvodem k oslavám, je pro nás utrpením. Když se mladí opeří tak, že jsou schopni letu, měli by být staří rádi, že i oni se konečně mohou rozletět, kam chtějí, ale místo toho se ze situace, po které touží každý duševně zdravý člověk, překvapivě stane syndrom prázdného hnízda. Mnozí „staří“ se dneska skutečně odnaučili létat nebo k tomu ztratili chuť. Zůstávají trčet v opuštěném hnízdě a pokoušejí se zvrátit chod dějin, přilákat „mladé“ zpět. Když tento pokus ztroskotá, propadnou depresi a sami potřebují péči. Ale i opak dnes rádi protrpí jako tzv. krizi z nových požadavků. Přestěhování do nového prostředí tu může posloužit jako spouštěč právě tak jako změna pracovního místa. V podstatě jde stále o totéž: nedostatek vůle vzdát se toho starého, důvěrně známého, a z toho pramenící nemožnost přijmout nové. Model této krize odpovídá modelu u velkých životních krizí. Lpí-li člověk na starém zaměstnání nebo na starém tématu, například na péči a starosti o rodinu, není volný a otevřený pro to nové, co nastalo. Vzor jednání, který mohl dobře fungovat v minulosti, je v nové situaci nepřiměřený a vede k utrpení.

Začali jsme se zřejmě rozvíjet tak rychle, že sami sobě nestačíme. Pro potřebu životních změn nám chybí pevná síť rituálů, na něž bychom se mohli spolehnout. Z toho se odvíjejí mohutné problémy ve všech možných rovinách osobního i společenského života. Tyto problémy a krize tu chceme osvětlit na pozadí ezoterické filozofie a vyznačit odpovídajícím způsobem obtíže a příznaky nemoci, které přitom vyvstávají. Skutečnost, že tu možná nešetrně a s jistým přeháněním klademe prst na slabá místa našeho společenského styku ještě neznamená, že jsme už nyní schopni nabídnout lepší řešení. Pohled na archaické společnosti, které díky svým obřadům přechody lépe zvládly, není také návodem, abychom se k takovým životním formám vraceli. Ezoterické filozofii jde naopak vždycky o vývoj, ovšem v docela jiném smyslu, než náš moderní pokrok dává tušit.

Užití slova ezoterika není bez problémů. Výraz „esoteros“, vztahující se k Pythagorovi, znamenal vnitřní kruh v jeho škole. „Exoteros“ pak byl vnější, větší kruh jeho žáků. Vědění vnitřního kruhu bylo tradičně přístupno jen malé skupině lidí, kteří je pečlivě střežili, nikoli však proto, aby je upírali ostatním, ale proto, že lidem orientovaným čistě světsky neposkytovalo žádné výhody, naopak pro ně představovalo řadu nebezpečí. Na tom se až do dnešního dne mnoho nezměnilo. Utajování nebylo ani tak způsobeno vylučováním ostatních jako tendencí tohoto učení k vlastní ochraně. Bránilo se dokonce zprofanování úmyslnou profanací, to když tajné egyptské učení o tarotu bylo prostřednictvím normálních hracích karet zpřístupněno každému, avšak pro velké publikum přesto zůstalo nesrozumitelné. Podobné je to s Janovým evangeliem. Tím, že je většině lidí nesrozumitelné, je prostě ignorováno, a tím chráněno před zneužitím. Také obsah knih o astrofyzice, není-li čtenáři poskytnuta velká pomoc, zůstává v tajnosti, protože jejich matematické základy jsou pro většinu lidstva příliš náročné.

Vlna ezoteriky obou posledních desetiletí ovšem něco podstatně změnila. Aby se z vědění pro masu lidí udělalo chutné sousto, bylo na jedné straně hrubě zjednodušeno, a tím i zkresleno, na druhé – více či méně úmyslně – dokonce obráceno v svůj protiklad a směšným, často i trapným způsobem vychváleno. Úzkostná témata naší společnosti pak byla se špetkou ezoteriky přemístěna do knih a s tisícinásobným efektem prodána na trhu. Slibovala se v nich díky správným modlitbám duševní převaha v pracovních a partnerských vztazích, materiální bohatství, věčná mladost

Úvod 11

a nepřemožitelnost. Důsledkem je to, že lidé s vážným zájmem o tuto tematiku se stále více stydí

termín ezoterika dále používat. Při této pochopitelné reakci je však třeba mít na paměti, že ezoterika

není zodpovědná za zneužití, jemuž momentálně podléhá, tak jako nejsou zodpovědné ani medicína

a náboženství, obviňované ze všeho, co v jejich jménu bylo a ještě bude spácháno. Proto je nutno

užívat tyto tři pojmy v jejich původním významu, tak jak byly uvedeny v knize Nemoc jako řeč duše,

která ve své všeobecné části poskytuje spolehlivou základnu pro ezoterické chápání světa a v té spe

ciální pak půdu pro jeho výklad.

Protože příznaky nemoci vyvolávají často životní krize nebo je doprovázejí, a obecně existuje úzký

vztah mezi oběma tematickými okruhy, bylo by dobré seznámit se s obecnými základy v knihách Ne

moc jako cesta a Nemoc jako řeč duše a v speciálních příspěvcích uveřejněných k jednotlivým obrazům

nemoci.

1

A naopak: z nezvládnutých životních krizí vznikají chorobné příznaky. U některých je to

jasné již z jejich jména, např. u pubertální akné a hubenosti, involuční deprese a strachu ze smrti.

Jiným zdravotním obtížím, jako jsou Alzheimerova choroba, Parkinsonova třaslavá obrna a ostatní

symptomy stáří, lze porozumět jen na základě životních modelů.

DÍL I 1. Krize Řecké slovo „crisis“ znamená vedle krize také rozhodnutí, rozloučení, rozpolcení, odloučení, rozsudek, volbu a zkoušku. Čínský znak pro krizi je stejný jako pro nebezpečí a šanci. Ohraničíme-li krizi jen jejím negativním aspektem (jak je pro německý jazykový úzus typické), zůstane náš pohled na problém omezen. V medicíně ovšem známe a používáme pojem krize jako rozhodující moment v průběhu nemoci, který má i pozitivní smysl, neboť je bodem obratu k lepšímu, k uzdravení. Pokud tím rozumíme i rozhodnutí, jak bylo běžné ve staré řečtině, máme klíč k podstatě všech krizí. Vypůjčíme-li si z čínštiny i pojem šance, získáme perspektivní výhled na celý problém. Definice Karla Jasperse se nese právě tímto směrem: „V průběhu vývoje znamená krize okamžik, v němž se vše podrobuje náhlému obratu, z něhož člověk vyjde proměněn, ať už na práh nějakého nového rozhodnutí, nebo úpadku.“ Souvislost, kterou sledujeme, Jaspers podtrhuje: „Životní historie nemá stejnoměrný časový průběh, ten je kvalitativně členěn; žene rozvíjení prožitků k vrcholu, na němž se musí rozhodnout. Chceme-li se na rozhodujícím stupni udržet bez rozhodování, pokoušíme se bez úspěchu vzepřít vývoji. Pak o nás rozhodne faktické pokračování života. Krize má svůj čas; nemůžeme jí vyjít vstříc ani ji přeskočit. Musí uzrát jako všechno v životě. Nepotřebuje se zjevovat jako katastrofa, nýbrž může s rozhodující platností proběhnout potichu a bez zjevné nápadnosti.“

Ve skutečnosti nás každá krize konfrontuje přinejmenším s možností volby, zda ji vědomě přijmeme, nebo se budeme všemi silami bránit. Již zde se rozhoduje, zda se stane nebezpečím, nebo šancí. Staré čínské myšlení, kroužící kolem polarity jin a jang, je ještě schopno vidět za oběma protikladnými možnostmi jednotu.

Stejné rozhodnutí si vynutí i každý výskyt chorobných symptomů. Buď je přijmeme jako poselství a proměníme v šanci, nebo je odmítneme a změníme v nebezpečí. Již jejich vznik tedy vyvolává nutnost rozhodování. Jakmile nějaká výzva není přijata vědomím, musí se energie uchýlit do nevědomí. Později se pak často ztělesní jako chorobné příznaky. Jednotlivé symptomy pak symbolicky představují výchozí tematiku. Neustále se proto rozhodujeme mezi tím, zda se s nimi vědomě vyrovnáme, nebo je odsuneme a budeme zvládat dodatečně, ovšem za ztížených a komplikovanějších podmínek. I když toto rozhodování neregistrujeme s větším uvědoměním, volíce ze zvyku zdánlivě jednodušší cestu potlačení, zpravidla na ně dojde.

Jakmile takové téma vytěsňujeme z vědomí a přenecháváme tělu, vzniká automaticky trhlina mezi tělem a duší. Stane-li se nesnesitelnou tím, že se obě entity od sebe příliš vzdálí, organismus sahá k pokusu o svépomoc. Buď člověk onemocní, nebo upadne do krize jiného druhu a otevře se mu šance na nové rozhodnutí v staré věci. Obojí je pokusem dosáhnout opětného sjednocení těla a duše: prostřednictvím ztělesnění nebo inscenováním tohoto procesu v sociálním zázemí. Toho člověk nejsnáze dosáhne vědomým porozuměním dramatu, uváděnému na společenské či tělesné scéně. Z blízkosti tělesných, duševních a sociálních krizí vzniká možnost pozorovat tyto tři fenomény

14 Životní krize jako vývojové šance

z téhož aspektu jejich významu na půdě ezoterické filozofie. Chceme-li krize zařadit do časových

souvislostí (Jaspers říká, že každá krize má svůj čas), je nutno zabývat se nejprve základním životním

modelem, mandalou.

2. Mandala jako životní model

Mandala je kruhová struktura, jejíž výstavba důsledně vychází ze středového bodu. Vědci by ji označili

jako rotačně symetrickou. Východní představa vychází z toho, že mandala povstala ze středu a v něm

je všechno obsaženo. Můžeme si skutečně představit vznik mandaly tak, že nějaký bod stejnoměrně

nafukujeme, a tím do něj vniká prostor a čas.

Obr : Zobrazení ukazuje jižní růžici katedrály v Chartres

Mandala má mezi symboly a obrazy zcela mimořádné postavení, neboť v sobě integruje všechny

ostatní symboly a konečně i všechno stvořené. Od nejmenších po největší struktury, všude nachá

zíme mandaly. Každý atom, lhostejno zda vybereme starý model Nielse Bohra či nový kvantové

fyziky, vytváří svým vířivým tancem elektronů kolem klidného jádra mandalu. A protože všechno

v existujícím světě sestává z atomů, tvoří mandaly základní strukturu veškeré hmoty. Princip tance

kolem středu je závazný pro všechny atomy, přičemž chápání tohoto středu je pro nás velice obtížné.

Podle matematické představy není z tohoto světa; střední bod nemá žádný prostorový rozměr a podle

definice ani mít nesmí. Kdybychom jej chtěli jako bod nakreslit, bylo by to už příliš, neboť naše

zobrazení se děje v prostoru, a tím bod přesahuje. Bod má pouze jeden rozměr, a tak je, geometricky

vzato, součástí jednoty. Tao te ťing popisuje náboj kola, případně prázdnotu v něm vládnoucí, jako Životní krize jako vývojové šance rozhodující centrum, kolem něhož se vše točí. Jádro je ve srovnání s elektronovým obalem nepatrné. Kdyby měl obal rozměr Petrova chrámu v Římě, největší křesťanské svatyně, bylo by jádro velké jako zrnko prachu. A přece se všechno kolem tohoto jádra, kolem této nicoty točí.

U buňky, základního stavebního kamene organického života, narazíme opět na strukturu mandaly. I zde se všechno otáčí kolem většinou klidného jádra; všechny informace nutné pro život mnohostranné buněčné struktury vycházejí z něho. Protože veškerý organický život má buněčný základ, je i v této rovině mandala životní základnou. Nakonec i v anorganické oblasti je struktura mandaly základem mnohých krystalů, které rostou kolem jejího středu.

Obrátíme-li se k největším strukturám, jež můžeme poznat, narazíme znovu na mandaly. Sama Země, ale i ostatní planety a nebeská tělesa, odpovídají vzorci mandaly tím, že se otáčejí kolem klidného středu, v němž působí přitažlivost. Celý sluneční systém představuje mandalu tak jako každá spirální mlhovina a vesmír jako celek.

Spirála, která je sama mandalou, přináší ještě jedno speciální zvýraznění této formy tím, že klade důraz na svůj vnitřní pohybový element. Všechno vychází ze středu, udržuje tento vztah a zase ke středu směřuje. Vesmír vznikl ze středu spirály a bude se k němu jednou zase vracet, jak nám prozrazuje indický epos o stvoření a jak od nedávné doby tvrdí i někteří astrofyzici. Životadárné světlo slunce k nám nepřichází přímou cestou, ale po spirálovité dráze. Také v mikrokosmu, kde vzniká hmota, je spirála přítomna. Subatomární částice, jak je pozorují fyzici ve svých bublinkových komorách, také často sledují spirálovitou dráhu. A v nitru buněčného jádra, kde má svou základnu organický život s principem dědičnosti, nacházíme dvojitou spirálu DNK. Ve všech rozhodujících ohniscích života rozpoznáme model spirály. Není proto divu, že hraje nosnou roli také při početí a smrti. Když se duše ukládá do těla, prožíváme to často jako spirální vířivý pohyb a stejným způsobem duše opouští tělo při umírání, jak víme z reinkarnační terapie.

Od největší dimenze makrokosmu až po tu nejmenší mikrokosmu – všude najdeme mandalu. Ale setkáváme se s ní i v oblastech mezi těmito krajnostmi, v nichž se odehrává náš život. Hledí na nás z kalíšků květů právě tak jako z očí zvířat a lidí. Otáčí se s každým vodním vírem, ale i s vichřicí a tajfunem. Najdeme ji v lastuře, ve šnečí ulitě a v každé sněhové vločce. Uvážíme-li, že neexistují ani dvě stejné sněhové vločky či dva ledové krystaly, a přitom jsou všechny formovány podle šesticípé hvězdice mandaly, můžeme pochopit její mnohostranné možnosti a roli v rámci tvoření. Vše vychází z mandaly nebo k ní směřuje, proto i velký třesk, jak nám jej vědci popisují, vytváří mandalu. I nejmohutnější skalní masiv se časem rozpadne v zrnka písku, a tím v mandalu. Z atomární mandaly vše vzniká a ke stejné mandale se zase všechno vrátí. Je to vždy jen velký podvodník čas, kdo nás od mandaly odděluje.

Jestliže se všechno ubírá cestou mandaly, není nic divného na tom, že i my lidé sledujeme tento univerzální model. Život ve světě polarity na sebe bere první formu v centru mandaly, v oplodněném vajíčku, které je opět mandalou. Z neomezenosti volného prostoru je duše nasáta do omezenosti těla, jehož se nejprve dotýká jako vězení. Středový bod mandaly odpovídá jednotě, ráji, kde zatím neexistují žádné protiklady. Pak už se bude dítě neustále vzdalovat od tohoto středu, aby naplnilo biblický požadavek podrobit si zemi. V mateřském těle je ještě velmi blízko středu, a tím i jednotě. Těsně spojeno s matkou pupeční šňůrou, má v této zemi blahobytu vždy zaručené zaopatření. Od tohoto ráje se však díky stálému růstu neodvolatelně, krok za krokem, vzdaluje a každým vývojovým stupněm upadá hlouběji do polarity. Brzy mu bude jeho hnízdo těsné.

2. Mandala jako životní model 17

Matka je pak bolestně a nekompromisně mocným porodním úsilím vypudí. Prvním nadechnutím se dítě napojí na polaritu nádechu a výdechu. Jediné srdce se uprostřed rozdělí a vzniknou levá a pravá komora. Jestliže do té doby dýchalo s matkou, musí nyní samo nabrat dech. Byla-li mu dosud dodávána potrava, teď musí samo sát. Bude sice ještě kojeno, ale i to brzy přestane. Až je odstaví, uskuteční se další krok směrem k polaritě. Ještě bude krmeno, ale velmi brzy bude muset samo jíst. Bude také muset opustit matičku Zemi, kterou zatím poznávalo především z polohy na břiše, a postavit se na nohy. Tím se vystaví labilní rovnováze a později ještě nejistotě polarity. Svým prvním „Ne!“ bude v této cestě pokračovat a začne ledasco odmítat, tím vyvolá existenci stínu a polární protiklady vystoupí ještě příkřeji. S pubertou je to už pěkný kousek cesty od středu mandaly a končí doposud relativně neutrální dětská existence. Dítě musí zemřít, aby mohla žít žena, aby mohl žít muž. Odstřihneme pupeční šňůru i od rodičů a po šťastně strávené adolescenci uděláme další krok k samostatnosti, čímž přibude v životě napětí. S hledáním té lepší polovičky, jak je partner hovorově oceňován, bude napětí ještě větší. Svatbou a založením vlastní rodiny vzrostou odpovědnost a zatížení, ale i šance. Polarita je nyní velmi zřetelná. Dlouho nepůjde všechno tak, jak chceme, a stále častěji bude hrát svou roli navzdory našim dobrým úmyslům stín. Všechno další úsilí – mít život pevně v rukou a podrobit si zemi – zvýší napětí a odpovědnost. Podaří-li se nám nahromadit velké bohatství, budeme je muset spravovat a chránit, což opět povede k většímu napětí.

Nakonec se v periferii mandaly objeví bod neodvolatelného obratu. Jediným možným pokrokem je tu krok zpět. Tato vnější hranice životního modelu zůstává nepřekonatelná, i když se ji dnes pokoušíme ignorovat a mnohdy dokonce překročit. Žádný člověk, žádná bytost nemůže z tohoto vzorce vyjít jinak než středem. Všechny pokusy zabarikádovat se na periferii a vzepřít se modelu životní dráhy ztroskotají tím či oním, jednoduchým či neobvyklým způsobem. K tomu se vztahuje Kristův výrok: „Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ (Matouš 18,3) Všechny cesty vedou nyní jen nazpět, domů, doprostřed mandaly a pryč od polarity, kterou zruší smrt. Všechna snaha udržet střed života na okraji mandaly je beznadějným plahočením a vyžaduje nesmyslnou energii pro akce, které jsou křečovité a bez šancí.

Protože cílem cesty je dosažení středu, a tím smrti, mají z toho lidé, kteří nevěří v rytmus: život-smrt-život, velký strach a dělají všechno, aby tomu zabránili. To však evidentně není možné, a tak se alespoň brání tento poznatek přijmout, čímž se u nás smrt proměnila v neskutečné divadlo. Kultury, které umístily mandalu do středu svého bytí, jako například tibetská, nazírají na smrt a početí jako na tytéž dveře, které jen otvíráme pokaždé z jiné strany.

Tento základní princip všeho života užívají velká náboženství k znázornění naší životní cesty. Zná jej i křesťanství a zvěčnilo jej v okenních růžicích gotiky. Vztahuje se k tomu i podobenství o ztraceném synovi. Otec, symbol Boha a jednoty, žije na svém dvoře se svými dvěma syny. Když si jeden z nich začne počínat neomaleně, požádá o své dědictví a zřekne se otce, ten ho s nechutí nechá odejít do světa. Syn opustí střed mandaly a cílevědomě směřuje ven. Upadne do všech myslitelných těžkostí, prohraje a prohýří dědictví, a když konečně skončí u pasení vepřů, vzpomene si na otce a někdejší jednotu, vrátí se a je přijat otcem s otevřenou náručí. Otec vystrojí pro ztraceného syna velkou slavnost, což rozzlobí zdánlivě hodného syna, který zůstal doma. Ten se žádné slavnosti nikdy nedočkal. Z hlediska mandaly je to pochopitelné: Proč by měl být pecivál odměněn za nedostatek odvahy? Je třeba vydat se do světa a podstoupit riziko. Na tomto podobenství je uklidňující, že když Životní krize jako vývojové šance to musíme zkusit, smíme při tom ztroskotat. Hlavní je, abychom si pamatovali cestu a kdykoli se mohli vrátit zpět k otci, k jednotě.

Buddhismus a hinduismus ctí mandalu ještě výrazněji. Stavějí své chrámy podle jejího půdorysu a vědomě popisují životní cestu jako mandalu. V klasickém tvaru ji znázorňují se čtyřmi vstupními branami do čtyř nebeských stran a se symbolem jednoty uprostřed. Tím vyjadřují, že v jednom modelu existují četné cesty k témuž cíli. Východní popis cesty „odtud sem“, který vede k četným nedorozuměním, protože jej mnozí považují za glejt k tomu, aby mohli zůstat stát a nemuseli se vyvíjet, dostává v mandale smysl a vysvětlení. Cesta vede ze středu do středu, nebo zřetelněji řečeno: z nevědomě prožitého k vědomě hledanému středu.

Mýty a pohádky vědí stejně dobře o tomto vzoru a ilustrují jej svým způsobem. Život hrdinného Odyssea opisuje kompletní cestu mandalou. Jeho cesta do Tróji znamená vykročení, tamější vítězství spadají doprostřed života a všechna dobrodružství putování ilustrují hrdinovu cestu domů k jeho lepší polovičce, Penelopě.

Hrdinu z pověsti o svatém grálu, Parsifala, drží jeho matka po dlouhý čas v domovském hnízdě. Má již špatné zkušenosti se světem, v němž ztratila svého muže, Parsifalova otce Gahmureta. Navlékne svému jedinému synovi dívčí šaty a poskytne mu vzdělání zcela nezpůsobilé pro okolní svět. Sotva pak Parsifal spatří první rytíře, je z toho celý pryč. Dělá chybu za chybou a musí za to draze platit. Bezdůvodně zabije červeného rytíře Ittera, a když přijde na hrad, nemůže vyslovit vysvobozující otázku mířící ke stínu: „Co ti chybí, strýčku?“, neboť jeho matka mu přísně zakázala se ptát. Teprve v nejhlubším bodě beznadějného zoufalství otevře se před ním cesta zpět. Ve filmu Johna Boormana Excalibur zazní pro říši, která se octla v agónii, vysvobozující odpověď: „Král a země jedno jsou.“ Král jako symbol jednoty stojí ve středu mandaly a je identický se svou říší, s mandalou, která se rozvíjí pouze ze středu a bez něhož je nemyslitelná.

Typický pohádkový hrdina musí opustit své domovské zázemí, a tím střed mandaly, což mu často usnadní odporná macecha nebo nelítostní rodiče. Musí splnit své úkoly ve světě, aby si zasloužil své anima, svou ženskou složku. Když ji najde a dobude, vracejí se spojeni do říše svého otce, a pokud nezemřeli, žijí šťastně dodnes. Tento typický konec svědčí o tom, že se tu nejedná o historické, nýbrž o nadčasové dění.

Úhrnem zjišťujeme, že mýtické příběhy, pohádky a podobenství jsou pomůckami k tomu, abychom učinili životní model zřetelnější a vyrovnali se s ním. Tím, že my, moderní lidé, pohrdáme pomocnými prostředky a zapomínáme na mandalu jako na základní duševní mapu, těžko hledáme svou cestu, a především ony přechodové stupně, které se na ní nacházejí.

Veškerý vývoj probíhá po těchto stupních, a nikoli kontinuálně, jak se dosud domnívají evoluční vědci v Darwinově stínu. Není to žádná náhoda, nýbrž důsledek jejich metody, že jim v jejich evoluční teorii stále chybí tolik mezičlánků. Vývoj se odehrává ve skocích. Pro ně pak měli naši předci přechodové, převáděcí rituály.

3. Rituály jako klíč k novým životním etapám

Osvícený západní člověk nepociťuje nijaký nedostatek rituálů, je naopak rád, že je od podobných

„pověr“ osvobozen. Při pozornějším pohledu však zjistíme, že moderní život obsahuje řadu rituálů

právě tak jako ten archaický, což pro nás může být ohromujícím překvapením. Podstatný rozdíl spo

čívá v uvědomění. Provádíme tak jako dříve různé rituály, neděláme to však vědomě. Kdo pozoruje

lidi při opouštění jejich auta na velkém parkovišti, může studovat úžasnou hojnost rituálů spoje

ných se zamykáním a zajišťováním vozu. I majitelé auta s centrálním zamykáním zkoušejí svědomitě

všechny čtyři dveře, jiní se několikrát vracejí na místo svého „zamykacího“ nutkání. Někteří krouží

kolem svého vozidla a další se zase desetkrát ohlížejí, jen aby měli při odchodu jistotu. Skoro totéž

se odehrává při opouštění domu před odjezdem na dovolenou. Vše se kontroluje a přezkušuje podle

hesla: „Čím víc, tím líp.“ Kdo sleduje „dospělé“ lidi na pěších zónách, může postřehnout takové, kteří

šlapou jenom na spojnice kamenných dlaždic, zatímco ostatní se jim vyhýbají a dotýkají se jenom

prostředku. Ve vlacích vídáme lidi, kteří zarytě počítají sloupy míhající se kolem trati. Jiní současníci

čtou nenuceně nápisy na reklamních tabulích odpředu i odzadu. Další zase mají své mycí rituály

a mnozí dělají ze sedátka na toaletě trůn, kolem něhož pak celebrují působivý obřad vyprazdňování.

A běda, jestliže jej nějaká cesta překazí, pak už se jim neuleví. Mnozí vyvinuli pečlivě vypilovaný

očišťovací rituál pro sebe samé, jiní pro své auto. Další si podvědomě značkují svůj revír tím, že se

mnohokrát chytají jistých rohů a hran, a tak dále a tak podobně.

Vedle těchto nevinných, ale při jejich bezděčnosti často nevítaných jednání, existuje množství

rituálů, které už mají chorobný charakter. Při trochu školeném pohledu můžeme diagnostikovat

jistý obsedantní charakter naší společnosti. Přemíra obsesí dělá některým lidem z života násilně

uspořádané a mnohokrát kontrolované peklo. Kdo si musí stokrát za den mýt ruce a prožívá velký

strach, pokud na to zapomene, je už dost těžce postižen. Podléhá nutkavému rituálu, při němž jde

zřetelně o víc než o povrchní špínu, která by po prvním umytí měla být dostatečně odstraněna.

Špína a snad i krev, které v přeneseném smyslu lpí na rukou, jsou hlavním tématem. V rámci

reinkarnační terapie lze najít původ takových očišťovacích rituálů většinou velmi brzy v starých,

zpackaných obřadech, které se vytáhnou z propadliště, aby do něho mohly být s konečnou platností

opět spuštěny. Vnějškové mytí navzdory efektivním prostředkům nikdy při těchto chorobných

symptomech nepřinese zlepšení. Právě tak je tomu s různými formami obsedantního krášlení,

které mnohdy vede až k životním zábranám. Podobně tísnivé a utlačující se může stát i nutkání

ke stálé kontrole. Za tím se často skrývají bezpečnostní rituály, potlačené kdysi v šerém dávnověku.

Neuvědomělé pokusy dosáhnout nápravy totálním kontrolováním nesmyslných věcí nemohou

přinést žádné zlepšení, dokud kořeny této tematiky zůstanou utajeny. Počítací obsese často ukazuje

na pokřivené rituály pořádku, zatímco nutkání k náboženskému působení svědčí jak o této příčině,

tak o porušených pravidlech řehole. Životní krize jako vývojové šance

Pro nutkavé jednání je typický strach, který při opomenutí vystoupí. Dnes se postižení trestají sami, dříve se odpovídajícímu trestu za opomenutí nebo nedodržení rituálu často vyhnuli. Kladou důraz na to, aby jejich rituály probíhaly potají, jak ostatně byly původně míněny. Z této perspektivy lze za četnými neurotickými symptomy objevit zfušované obřady. Přiznáme-li si, že všichni takřka bez výjimky vykazujeme mnohé neurotické rysy, je nasnadě, že v dnešní osvícené, moderní společnosti najdeme novou, chorobnější formu starého ritualizovaného společenství.

K tomu se vůbec nepotřebujeme spoléhat na psychiatrickou rovinu pozorování. Najdeme dnes ještě dost ceremonií, které mají společenský význam. Mohli bychom tu jmenovat celou justici. Soudy je využívají od samého počátku. Proč by museli soudci, většinou muži, nosit jako rituální róby pláště a mnohdy i paruky, kdyby nechtěli vklouznout do symbolické role Spravedlnosti? Proč se musíme zvednout, když přichází velevážený soud? Proč jsou všechna pravidla pojímána tak přísně a ritualizovaně? Proč soudce nedovolí, aby obžalovaný zůstal sedět?

V medicíně rovněž existuje hojnost podobně nelogických struktur a pravidel, pochopitelných jen jako rituály a obhajovaných často jednostrannými či dokonce falešnými argumenty. Kvůli nějaké temné předtuše, která je pro vědce neprůhledná, jsou ovšem tvrdošíjně chráněny.

2

Ritualizované struktury se ukazují rovněž ve firmách a vládních palácích, při státních návštěvách a všech reprezentačních podnicích, při jednáních a ranní toaletě, při jídle a spaní. Proč bychom jinak museli stvrzovat dohodu podáním ruky, smlouvu podpisem? Páteř naší společnosti, oběh peněz, je nakonec magickou hrou s čísly, která má dalekosáhle rituální charakter. Silniční provoz, milované a nezvedené dítko moderní industriální společnosti, se velice přísně řídí podle ritualizovaných pravidel. Dodržujeme je ne proto, že jsou logická, nýbrž proto, že jsou taková, jaká jsou. Není ani trochu logické jezdit vpravo místo vlevo, ale je nebezpečné porušit rituál a vzpírat se jeho pravidlům.

Nepochybně užíváme a potřebujeme obřady ve více či méně důležitých oblastech našeho života. Některé z nich známe velmi málo, i když jsou tak zřejmé jako rituály spravedlnosti. Patrně působí i tehdy, kdy o nich skoro nevíme. Asi je v nás nějaká instance, která nechává pátrat po utajených náhradních rituálech, když jsme ty oficiální odstranili nebo prohospodařili.

Přitom bychom mohli v starých obřadech našeho kulturního okruhu ještě velice dobře rozpoznat, oč vlastně jde. Sedm svátostí katolické církve jsou rituály pro velké životní krize a - jak už jejich jméno napovídá – svaté akty, díky nimž se má člověk stát celým, blaženým a nakonec i svatým. Svátost křtu nás zasvěcuje do (křesťanského) života, první přijímání jako setkání s Kristem zaručuje plný přístup do obce věřících skrze jeho maso (hostie) a krev (víno), vyjádřený připuštěním k večeři Páně. Biřmování posiluje kontakt s Duchem svatým. Svátost manželská posvěcuje božím požehnáním svazek s jiným člověkem, kněžské svěcení svazek s Bohem. Poslední pomazání rituálně připravuje – v každém případě neoficiálně – přechod do onoho světa. Při krizích a přelomových situacích přináší duševní úlevu svatá zpověď tím, že nás zbavuje viny, a odpovídá tak klasickému očišťovacímu ri tuálu. To byl nepochybně původní účel zpovědi, než se v mnohých případech proměnila v prostředek vymáhání disciplíny a udílení trestů.

3

Nicméně možnost obdržet generální pardon za pochybení

na životní cestě představuje pro duši velké ulehčení. Zpověď je vlastně křesťanským rituálem obrácení. Uděláme bilanci, předložíme účet a učiníme pokání, což je tolik jako obrat smýšlení, interpretovaný v křesťanských kruzích coby účinná lítost. Sedm svátostí poskytovalo našemu životu rituální rámec až do oné doby, kdy křesťanská kultura přestala lidi spojovat a my pro nedostatek spojujících kultů přestali být kulturou.

3. Rituály jako klíč k novým životním etapám 21

Jestliže jsme těmto přechodovým rituálům ubrali na ceně nebo je zanedbali, musíme počítat s tím, že se vyskytlo množství náhradních. Ty však neplní svou funkci uspokojivě, což se ukazuje na těch obsedantních. Navzdory trvalému opakování se jejich osvobozující působení neproměnilo v uvědomělý vzor. Tento jev bude zřetelnější, všimneme-li si moderních náhradních rituálů puberty. Jestliže v kmenové kultuře dosáhli mladí dospělosti jedinou rituální zkouškou odvahy, nám nestačí ani stovky takových zkoušek. Máme-li toto tajemství poodhalit, je nutné zabývat se intenzivně pozadím a vytvářením rituálů. Rituály a jejich působení Nejjednodušší přístup k rituálům otvírá prožitek. Pro člověka naší doby, jenž tak důvěřuje vědě, je ovšem těžko dosažitelný, neboť věda není dosud s to působení rituálů vysvětlit. Oficiální přírodověda nemůže v tomto ohledu nabídnout ani jeden úspěšný, odpovídající myšlenkový vklad. Jürgen von Ins, který se ve své disertaci rituály vědecky zabývá, k tomu říká: „Ten však, kdo do rituální skutečnosti vstupuje, sestupuje zároveň z trůnu vědecké věcnosti.“

4

Ačkoli věda z výše svého „trůnu“ k nim

nenachází přístup, neexistuje rozumný důvod, proč by se pomocí rituálů nedalo docílit hlubokých účinků. Tak mohou šamani odsoudit k smrti příslušníky kmene, kteří porušili nějaké tabu, když je rituálním způsobem vyloučí z kmene. To stačí, aby postižení i při dobrém tělesném zdraví zemřeli během několika hodin. Něco podobného je doloženo i ve vúdú (voodoo) a srovnatelných obřadech. Na druhé straně jsou četná uzdravení pomocí rituálů ve všech dobách dokumentována tak bohatě, že je ani vědci nemohou vážně popírat. Rituální uzdravení mají často křesťanské pozadí, jako například v Lourdech, a bývají s největší vědeckou přísností přezkoušena.

Vysvětlení, které se nejvíce blíží přírodovědnému myšlení, nabízí objev morfogenetických polí od Ruperta Sheldrakea.

5

Sheldrake vyšel ze své odbornosti, biologie, a při dodržení jejích vědeckých

nároků stále znovu sledoval nevysvětlitelné jevy vyskytující se při pokusech. Přitom zjistil řadu fenoménů, které nešly jednoznačně objasnit, ale přitom do sebe zapadaly. Při jednom experimentu, který měl odpovědět na otázku, zda jsou naučené vědomosti dědičné, trénovali vědci krysy, aby se v krátké době dostaly z labyrintu. Zkřížili tyto krysy mezi sebou a zjistili, že mláďata byla schopna řešit úlohu ve stejném čase jako jejich rodiče. Tím se zdál být dědičný přenos toho, co se krysy naučily, prokázán.

Jiní vědci v docela jiném světadíle tomu nevěřili a zopakovali experiment. Při stejných rozměrech labyrintu jej zdolaly jejich krysy do začátku do konce ve stejném čase. Protože v experimentu dále pokračovali a dosahovali stále lepších časů, dospěli k ohromujícímu výsledku: Krysy na naší Zemi mají všude stejný stupeň schopností, a to očividně bez jakékoli obvyklé možnosti komunikace. Musí přece spolu nějak komunikovat, i když se nedá logicky a kauzálně vysvětlit jak, neboť jejich společná (z latinského communis = společný) schopnost se nedá přehlédnout Poté, co Sheldrake snesl ještě více takových ohromujících poznatků, formuloval svou teorii morfických polí, která zprostředkovávají spojení na libovolnou vzdálenost, aniž by se musela opírat o materiální struktury nebo podléhala zákonům času.

Podobný ohromující poznatek přinesly ruské vojenské výzkumy. Během testování rušivých vlivů při přenosu zpráv tu podnikli následující brutální experiment. Krátce po narození odebrali jedné Životní krize jako vývojové šance králici její mláďata a odvezli je ponorkou do velice vzdálené končiny světa. V přesně stanovenou dobu je zabili, přičemž podrobili králičí matku fyziologickému měření. Získaná data zcela jednoznačně ukázala, že v témže okamžiku, kdy kterékoli z jejích mláďat bylo zabito, to pocítila. I v tomto případě musíme vyjít z toho, že existuje spojení, které pro předání informace nepotřebuje ani hmotu, ani čas. Něco takového dosud biologie ve svém vědeckém obraze světa nepředvídala.

U člověka je podobným jevem tzv. konestetické vnímání mezi matkami a jejich novorozeňaty. Matky reagují i ve spánku na nejmenší akustické signály svých nemluvňat, zatímco mnohem silnější tóny z jiných zdrojů přeslechnou. Američan Conden dokázal pomocí vysoce citlivé časové lupy, že lidé, kteří spolu komunikují, jsou spojeni tzv. mikropohyby. Tyto nepatrné pohyby však nevnímají, ačkoli se dají zachytit filmem. Nejedná se přitom o reakce na slyšené, nýbrž o současné a souběžné vibrace, společné všem lidem kromě autistických dětí.

Všechny tyto jevy podle dosavadních vědeckých poznatků nemohou existovat, a přece jsou prokazatelné. Ani Sheldrake nenabízí žádné logické vysvětlení svou teorií morfických polí, která předávají informace a vzory, ale poskytuje vždy jejich popis a rámec.

Představa, že pole či obrazy strukturují naši skutečnost, pomáhá zařadit mnoho dosud nevysvětlitelných jevů. Mnohem lépe se to dá pochopit v embryologii. V příslušných tkáních a orgánech nedochází k neomezenému bujení buněk, v umělých kulturách však ano, protože jim očividně chybí model či plán hotové struktury. Stejné vysvětlení poskytuje skutečnost, že nasycené chemické roztoky nemohou často vykrystalizovat, jakmile je jim však dodán jeden jediný krystal jako předloha, začnou krystalizovat přímo explozivně. Také působení homeopatických léků s vysokými potencemi se dá vysvětlit na základě informačních polí, právě tak jako působnost očkování ještě po letech, kdy se už těžko dají v těle najít nějaké protilátky. Tak jako u homeopatie stačí tu zřejmě jako předloha či informace jediná dosud přítomná obranná molekula. Obrazy, které byly jednou vyslány do světa, mohou patrně působit i v materiální rovině – ovšem způsobem, který dosud neumíme logicky vysvětlit, a tím že obcházejí čas, protože dokážou působit současně všude. Tajemství by se mohlo skrývat v informaci, kterou transportuje prostorová forma. Analogii můžeme vidět v stavebním plánu, který podle okolností existuje pouze v hlavě stavitele. Bez něho se nedá stavět, ačkoli je nehmotný a do stavby přímo nevstupuje. Existuje však od začátku až do konce a působí současně ve všech oblastech domu.

Sheldrake zřejmě vnutil svou teorií biologii stejný krok, jaký učinila počátkem tohoto století fyzika, když přešla od kauzálního vnímání jevů k synchronnímu. Tehdy fyzikové objevili, že takzvané fázově zablokované částice, tj. částice pocházející z téhož jevu a týchž zdrojů, se vyskytují vždy v párech a chovají se k sobě zrcadlově. Jestliže ovlivníme vlastnosti jedné, v týž okamžik se změní i druhá, aniž bychom na ni nějak působili. Obě dělají totéž, aby zůstaly v zrcadlovém vztahu. To, že mezi paralelními změnami nebyl ani ten nejmenší časový rozdíl, bylo tak nevysvětlitelné, že tento objev ve fyzice konečně prolomil dosavadní chápání světa. Obvyklý způsob přenosu informace nebyl pro vysvětlení použitelný. V tomto okamžiku vzdali mnozí fyzici svůj boj proti nově se rýsujícímu obrazu světa a uznali časovou souběžnost jako určující, kdežto příčinnost jako překonaný princip. Angličan John Bell dokázal, že to neplatí jen pro subatomární oblast, nýbrž obecně pro celý vesmír. Jestliže vznikl jedinou explozí, velkým třeskem, jak tvrdí astrofyzici, musí být nejspíše všechny jeho částice v tomto synchronním vztahu. To nás však přivádí k poznatkům hinduistických véd a buddhistických súter, že totiž všechno v tomto vesmíru spolu souvisí, a to nikoli kauzálně, nýbrž synchronně.

3. Rituály jako klíč k novým životním etapám 23

Na tomto základě může být bez potíží vysvětleno i působení rituálních modelů. Ty vytvářejí pole, která existují a působí bez hmotného zprostředkování a nezávisle na čase. Zcela nepochybně je pole vytvářeno opakovanou a přesnou nápodobou rituálního vzoru a stejně jistě hraje důležitou roli energetický náboj vznikající při vědomé činnosti. Vědomí vytváří rituál v daném rámci stále znovu, přičemž každé vědomé vnímání ovlivňuje vnímané, jak mezitím potvrdila i moderní fyzika. V tom spočívá vysvětlení, proč u nás rituály přenesené z jiných kulturních okruhů zřídkakdy působí. Nemůžeme je prostě chápat do té doby, dokud je neumíme uchopit. Na začátku často chybí schopnost přesné nápodoby, klíč nezapadá zcela přesně do zámku, a tak se dveře k poli jejich působnosti neotevřou. Tím se neuplatní ani zesilovací faktor vznikající opakováním. Konečně často nevznikne ani vědomý náboj, protože rituální symboly nevyvolávají v účastnících žádnou resonanci. Zřejmě máme přirozený přístup jen k základním symbolům té kultury, v níž jsme se narodili. Připadá nám lehčí je rozpoznat a jen ony v nás vyvolávají vnitřní vibrace, které jsou pro rituály podstatné. Pro cizí symboly a vzory bychom museli během dlouhého procesu potřebné vnitřní vazby nejprve vytvořit. Většinou však u nich nezůstáváme dostatečně dlouho právě proto, že už od začátku nijak zvlášť nepůsobí.

První krok při vytváření nového pole je vždycky nejtěžší, jak každý ví a jak tvrdí i přísloví Každý začátek je těžký. Je-li přesto pole vytvořeno, má neovlivnitelnou stabilitu. První plavecké pohyby v novém živlu – ve vodě – jsou strašně těžké. Naučíme-li se ale plavat, umíme to provždy. Ačkoli jsme třeba deset let neplavali, zůstala v nás tato schopnost bůhvíjak a bůhvíkde zachována. Je otázkou, kde je uložena. Nemáme už ani jednu buňku z těch, které tu byly před deseti lety; tělesné buňky se vyměnily a dokonce i v nervových buňkách jsou vlivem látkové výměny obnoveny všechny stavební kameny. Vzor „plavání“ však zůstává uchován, bez materiální základny a relativně nezávisle na uplynulém čase. Časový faktor sice hraje jistou roli, ale přece jen podřadnou. Nebudeme-li několik desetiletí plavat, vzor jistě trochu vybledne. Srovnatelné vyblednutí se projevuje též u rituálů, které jsme delší dobu – a hlavně úmyslně – neužívali.

Úmysl je hnací silou rituálního motoru. I to odpovídá všední zkušenosti. Průběh plně uvědomělého jednání se zapisuje do naší paměti podstatně rychleji než při mechanické nápodobě. Ale i při jednoduchém opičení vznikají spolehlivé vzory nejen u malých opic. Svým jednáním ovlivňujeme zcela jednoznačně jak vnitřní, tak vnější skutečnost. Ovlivňování vnitřního světa je zřetelné u všech nabytých schopností, ovlivňování toho vnějšího při mnoha jiných příležitostech. Většina lidí v naší zemi nejlépe ovládá plavecký styl prsa a ten je také první asociací při zmínce o plavání, ačkoli například kraul je mnohem efektivnějším stylem. Příčinou je kolektivní pole. Víme, že pole, které se vytvořilo v nějakém chrámu či katedrále, kde lidé dlouhý čas meditovali a modlili se, pociťují i lidé bez náboženské zkušenosti, dokonce i nevěřící.

Čím koordinovanější a shodnější jsou naše jednání, tím silněji se zapisují, tím zřetelnější pole vytvářejí. Jak ukazuje příklad s plaváním, trvalá pole vzniknou teprve od jistého stupně uvědomění a po jistém počtu opakování. Je pro nás těžké definovat přesně tento bod, protože v těchto duševních a energetických oblastech se vyznáme méně než kdekterý „primitivní“ medicinman. Bodu trvalé stability dosáhneme teprve tehdy, až nám vzor – jak názorně říkáme – přejde do krve. Pole získávají svou samozřejmou trvalost tehdy, když už se o ně náš intelekt nemusí starat, kdy ono to plave či jede bez zvláštní koncentrace, jakoby samo od sebe. Jenže tohle „ono“ nemůžeme prostorově vymezit. Pole jsou právě tak v nás jako my v nich. Protože zůstávají prostorově i časově neurčena, jsou současně všude a nikde.

6

A přesto do nich můžeme vstoupit jako do prostoru, můžeme do nich kdykoli


24 Životní krize jako vývojové šance

zapadnout. Tam, kde se dostanou do vztahu afinity, kde vznikne kontakt, působí; a kde se o ně nikdo nestará, zůstanou často mimo pozornost. Tvrdit proto, že neexistují, by bylo naivní. Jako by ten, kdo nemá rádio, popíral rozhlasové vysílání. Správnější by bylo říci: neexistuje pro něho, protože pro ně nemá anténu

Tak se stává, že ve skutečnosti každý žije svými vlastními poli. Pro domorodce, který věří, že může přežít jenom ve svém společenství, je vyloučení smrtelné. I my umíráme na konci svého života možná jen proto, že to patří k našemu reálnému poli. To, že buňky stárnou, je argumentem docela jiné, nesporně podřízené roviny reality. Vždyť buňky se podřizují i umírání mladého, ještě vitálního domorodce.

Po spáchání zločinu se budeme nepochybně cítit zle, protože jsme se dostali do konfliktu se svými poli. Ta jsou ovšem u různých lidí nestejně silně vyvinuta. Působí tu svědomí a vstupuje do akce pokaždé, když porušíme některý jejich vzor.

Při výchově vytváříme pole do značné míry vědomě, nebo se pokoušíme zakotvit v mysli cosi jako svědomí. Jestliže v rodině, kde jsou samí akademici, neslyší mladý člověk nikdy, zda chce studovat, ale jenom co chce studovat, existuje pro něho po jisté době pouze pole „studium“. Nakonec jde často o podvědomý úmysl rodičů uchránit jejich ratolesti před nepříjemnými myšlenkami. Aspoň zčásti přece víme, jak silně naše očekávání ovlivňuje skutečnost. Psychologie zná termín „self-fulfilling prophecy“, který říká, že se hodně lidí nevědomě chová tak, že se v jejich životě naplňují proroctví. I v tomto případě by se mohlo jednat o působení pole, které silnější osobnost svou sugestivitou protlačuje do cizího vědomí. Každá forma nátlaku je už prvním krokem k vytváření pole.

Ovlivňování je v terapii známé a obávané téma. Postupy orientované na školní psychologii se snaží o co nejmenší ovlivňování, což vede až ke křečovitému pokusu o tzv. nepřímé jednání. Nakonec je ale každá účinná forma psychoterapie také ovlivňováním, a sice oboustranným. Jde vlastně o souběh energií. Problém je pouze v tom, jak dalece si to terapeut uvědomuje. Při terapii se vytváří pole, které v ideálním případě umožňuje krok směrem k uzdravení. Terapeuti vědí z vlastní zkušenosti, jak jsou přitom důležité správné vibrace, jak to jde mnohem snadněji v prostoru, v němž už mnoho úspěšných terapií proběhlo, a jakou roli hraje nejen správný čas v životě pacienta, ale i denní doba. To všechno nesporně přispívá k utváření terapeutického pole, působí dokonce i takové maličkosti jako vhodná vůně a uklidňující hudba. V odpovídajícím prostředí se lépe hledá přístup k hlubším vrstvám duše, a proto jsou vývojové pokroky lehčí a jistější. Nedotčené světy rituálů V rituálech archaických kultur je zaručena dobrá příprava. Velký důraz se klade na vytvoření odpovídajícího rámce. Slavnostní ráz je přirozeným výrazem vnitřního zaměření i vnějšího jednání. Vnitřní a vnější přípravy zaujímají široký prostor a vytvářejí pevný rámec. Dlouhotrvajícími tanci a zpěvy roste vnitřní koncentrace a často přechází až do transu. Malování těla a tváří, masky a neobvyklé oblečení kněží a účastníků rituálu jsou rovněž vnější akty, které směřují k napln



Ruediger Dahlke

RUEDIGER DAHLKE


24. 7. 1951

Dr. Ruediger Dahlke je německý lékař, psychoterapeut, psychosomatik a publicista.

Narodil se ve Freisigu v Německu. Vystudoval Mnichovskou univerzitu, kde promoval v roce 1978. Kromě toho se vzdělával v oblasti přírodního lékařství a homeopatie. Od roku 1979 působil jako lékař a psychoterapeut v Mnichově a zde také spatřila světlo světa jeho literární prvotina a jedno ze stěžejních děl jeho tvorby Nemoc jako cesta , která vysvětluje, že všechny nemoci, úrazy a zdravotní potíže jsou projevem duševní stránky našeho života a naznačují nám, že je v něm třeba učinit změny, přičemž mnohdy k úlevě postačí pouze změna postoje. Knihu napsal s význačným psychologem Thorwaldem Dethlefsenem.

Dahlke – Ruediger Dahlke – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.