načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Životem s navigací -- aneb "přepočítávám trasu" - Dagmar Platošová

Životem s navigací -- aneb

Elektronická kniha: Životem s navigací -- aneb "přepočítávám trasu"
Autor:

Knížka je autorčinou biografickou výpovědí o jednom zlomovém období života, kdy začala chápat propojení událostí s jejími životními postoji. S určitou dávkou humoru a nadsázkou v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 171
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Knížka je autorčinou biografickou výpovědí o jednom zlomovém období života, kdy začala chápat propojení událostí s jejími životními postoji. S určitou dávkou humoru a nadsázkou v pochopení sebe samé dává v této zpovědi naději nejen sobě, ale i čtenářům (převážně čtenářkám, které možná prožily podobný příběh) na možnost přijetí změn v životě tak, aby byl naplněný radostí a hlavně vírou v lásku a vztahy, po kterých stále toužíme. Příběhem může motivovat k vnímání symbolů a náznaků, které často nevidíme, ale které jsou pro náš život nezbytnými ukazateli po cestě za cílem.

Zařazeno v kategoriích
Dagmar Platošová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dagmar Platošová

ŽIVOTEM S NAVIGACÍ

aneb „Přepočítávám trasu“

Knížka je autorčinou biografickou výpovědí o jednom

zlomovém období života, kdy začala chápat propojení událostí

s jejími životními postoji.

S určitou dávkou humoru a nadsázkou v pochopení sebe

samé dává v této zpovědi naději nejen sobě, ale i čtenářům

(převážně čtenářkám, které možná prožily podobný příběh)

na možnost přijetí změn v životě tak, aby byl naplněný radostí

a hlavně vírou v lásku a vztahy, po kterých stále toužíme.

Příběhem může motivovat k vnímání symbolů a náznaků,

které často nevidíme, ale které jsou pro náš život nezbytnými

ukazateli po cestě za cílem.


* * *

Text © Dagmar Platošová, 2015

Foto na obálce: © Dagmar Sedláčková, 2015

Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2015

ISBN ePub formátu: 978-80-87749-76-0 (ePub)

ISBN mobi formátu: 978-80-87749-77-7 (mobi)

ISBN PDF formátu: 978-80-87749-78-4 (PDF)

1. vydání jako e-kniha © Lukáš Vik, 2015

www.lukasvik.cz


Fakta:

Veškeré konkrétní názvy, popisy míst, zemí a měst v této knížce jsou reálné a lze je najít v mapách.

Všechny postavy jsou skutečné, pouze jejich jména byla změněna z  důvodu ochrany jejich soukromí.

Poděkování:

Na tomto místě chci poděkovat svojí přítelkyni a motivátorce Hance Jakoubové za to, že mi dala podporu a podnět v  tom, že můj příběh by zajímal další lidi i tak, jak byl napsán ve své první nesmělé podobě.

Největší dík patří muži mého života Michalovi, jehož příjmení s  láskou nosím, i když jsem knížku vydala pod svým dívčím jménem. Děkuji za to, že mi otevřel prostor, ve kterém můžu být sama sebou, třeba i spisovatelkou. Taky za to, že díky němu jsem začala zase psát.

Děkuji všem, kteří se stali součástí mého života a tím i tohoto příběhu, protože bez nich bych ho napsat nemohla.

Úvod

Modrošedé hory na obzoru, tiché šplouchání

vln a odlesk slunce, které ještě nenabralo všechnu

dopolední sílu, a velmi příjemně lechtá můj zátylek.

Na prsteníčku otáčím zlatým kroužkem, který

má na své vnitřní straně vyryto datum jednoho

letního dne před pár lety, a slovo Náčelník. Sedím

na oblíbené kávě v  hospůdce „Olala“ v  přístavu

Stomorská, na ostrově Šolta, která mi před několika

roky poskytovala vytoužený klid ke čtení a pokusu

vypustit všechny starosti ze srdce. Byla jsem tu tehdy

sama, opuštěná, bolavá na duši, ale se zvláštním

očekáváním, že takhle to přeci nemůže být pořád,

a že se něco stane. Šest let zpátky. Tenkrát jsem tu

klid našla. Možná jsem pochopila, že mám přesto

všechno, co se dělo, svoji cestu nějak danou, ať se z ní

chci odklonit v  jakémkoli bodě mojí životní mapy.

Navigace prostě jen přepočítá trasu. Cíl je uvnitř.

Uchovaný pro chvíle, kdy jsem „u sebe“, kdy se chci

slyšet a být srozuměná s tím, že ať se děje co se děje,

všechno je dobře. Jen si na to musím vzpomenout.

Nepanikařit, neběhat sem a tam, nespěchat na to, co

chci, aby se stalo. Protože ono se to stane. Jen často o

chvíli později, než chci já. Když odbočím o něco dřív,

stejně přijde ten tichý, sotva slyšitelný hlas, který

hlásí „přepočítávám trasu“.

Přijela jsem si pro klid, i když tentokrát už

nejsem sama, nejsem opuštěná, nejsem bolavá na

duši. Přesto pro klid - ten nejdůležitější. Pro ten,

který dobíjí baterie mojí navigace. Zažila jsem to

několikrát v  životě – když nevím, kudy kam, a kde

najít ukazatel dalšího směru, musím vypadnout ze

známých míst stereotypu jistoty. Uvolnit se k tomu,

co neznám, od čeho nevím, co očekávat, a jediné, co

je potřeba, je následování náznaků a symbolů, které

přicházejí odkudsi, a které mne zavedou do nového,

a jak se vždy ukáže, důležitého víru událostí, který

mne vrátí na trasu, načrtnutou kýmsi uvnitř mne

samotné. A v  tomhle začátku nynějšího přijímání

klidu mne napadlo, že napíšu o jednom svém kousku

života knížku. Pro ženy, které možná potká to, co

potkalo mne a tisíce žen na celém světě. Aby uvěřily,

že láska může znovu přijít kdykoli, jen je potřeba jí

dát šanci. Pro ženy, které už to možná potkalo, ale

ještě nevěří a ze strachu říkají, že už raději nikdy

žádného chlapa! Pro ženy, které to potkalo, a uvěřily,

aby si na to vzpomněly, kdyby náhodou zase přišlo

ouvej. Opravdovou lásku totiž přivoláváme nebo

zaháníme jen my samy.

A taky proto, že jsem poznala, že je někdy potřeba

dostatečně oloupat cibuli, než ji najdete uvnitř

zdravou.

Příprava na 11. září

„Život není problém, který je třeba řešit, je to

skutečnost, kterou je třeba poznat.“

Gautama Buddha

Navigace

Od svého mládí jsem byla zvyklá plánovat si svůj život s přesností několika hodin dopředu v daný den, a každý den v týdnu měl svůj promyšlený program. Ne, že bych se neuměla přizpůsobit změně, která přišla, třeba z  hodiny na hodinu, ale přesvědčení, že mám díky plánům svůj život pevně v rukách, mi dávalo klid v tom, že se lehce dostanu zpátky na svoje „koleje“. Vlastně jsem plánovala život nejen sobě, ale později i svému muži Martinovi (chodili jsme spolu od svých sedmnácti let), který měl před vojnou problém koupit i lístky do kina, na autobus jsme často díky jeho flegmatismu běželi ve chvíli, kdy vyjížděl ze zatáčky na dohled od našeho domu, a do stanice měl pět set metrů a my taky. Měla jsem léta pocit, že když to nenaplánuju, zůstaneme stát a budeme se dívat, jak ostatní žijí. Všechno mi vycházelo, měla jsem sny a vize, které se uskutečňovaly, a tam, kde to nešlo napoprvé, jsem zatlačila, a šlo to. Tenkrát bych řekla, že takhle hladký průběh může mít jen dobře naplánovaná a správná cesta. Dneska si troufám říct, že Vesmír byl nekonečně trpělivý, a učil mne.

Naše děti byly ještě hodně malé, když jsem poprvé zavnímala, že jsou věci, na které vliv mít nebudu, a že mezi lidskými pocity a emocemi je něco, co jsem

měla poznat jako bezmoc. Nebyla bych to tenkrát

já, abych si nenašla cestu, jak vzít situaci zase do

svých rukou. Jsem narozená ve znamení Střelce, a

vlivem postavení Luny při seskupení planet ve chvíli

mého narození je moje Venuše pod vládou znamení

Štíra. Pro lásku u ženy to znamená jasně vytyčená

meta „všechno, nebo nic“. Tenkrát jsem o téhle svojí

součásti neměla ani potuchy, ale protože mám silně

vyvinutou intuici (zvláště ve chvílích ohrožení se

sám zapne spínač a začne blikat výstražné světlo),

v takových chvílích, kdy se mojí Venuši naježily

chloupky nejistoty, jsem jí (intuici) nějakým zvláštně

pokorným způsobem dávala místo, a ona mne na

oplátku vedla k  alespoň částečnému klidu a přijetí

situací. Věděla jsem, co přesně udělat, abych udržela

potřebný prostor pro uklidnění se a možnost

promyslet si frontální strategii vítězství. Dokud

opět nenastoupil ten můj vnitřní bojovník za osobní

práva.

Tak jako v  případě mé první sokyně v  lásce,

která byla tehdy mojí nejlepší kamarádkou ve

městě, kam jsme se přistěhovali krátce po narození

naší dcery Petry a kde jsem moc lidí neznala, a i

přes svoji extrovertní povahu jsem neměla zatím

moc příležitostí dát velkou důvěru nějaké ženě –

kamarádce, natož přítelkyni. Nejlepší přítelkyní

byla Vlasta do jedné silvestrovské noci, kdy si dal

můj muž jakési Novoroční láskyplné předsevzetí.

Když si člověk myslí, že jde naplánovat cokoli, pro

co se rozhodnul, a Intuice podřimuje pod teplou

peřinou, kterou ji přikrylo Nevědomí, lehce se stane,

že se dozví jako poslední to, co ví už půlka města,

a všichni kamarádi, a hlavně kamarádky. „Nechtěla

jsem tě ranit, a nechtěla jsem ti to říkat, ale dej si

pozor, není to tak, jak ti řekla... Já to vím už dlouho“.

Protože jsem ve své podstatě naivní, a nemám ráda

problémy (kterým se sice nevyhýbám, ale snažím

se ty vážné řešit s  nadhledem sebezničujícího

postoje Don Quiota bojujícího i proti větrným

mlýnům), skutečnou realitu poznám někdy, až

když se zdá, že je pozdě. Pokud jde o lásku. Tehdy

moje Venuše nasadí brnění, zkontroluje všechny

zbraně, které najde, naostří a naolejuje, a vyrazí.

Nejjednodušší obranu, kterou jsem tehdy zvolila,

byl útok. Na všechno, co se jevilo v oné situaci jako

možné k  dobytí a zničení případných záložních sil

nepřítele. Když mi začal docházet dech, navštívila

jsem psychologa. Před lety nebyl takový problém

se k  němu dostat hned, nebylo tolik duší, které si

myslely, že jim pomůže. (Blahopřeji všem, kterým se

to stalo.) A tak stačilo sedět jednoho dne na lavičce

v  čekárně kožní lékařky, kterou jsem navštívila, a

ze které byl výhled na dveře známého psychologa,

placeného z  peněz státního zdravotnictví. Když

jsem vyšla od kožní lékařky, zaťukala jsem na jeho

dveře se staženým žaludkem, zda je můj problém

vůbec hoden posouzení expertem. I když jsem měla

snahu vyřešit ho sama, nemohla jsem spát, oblečení

jsem už měla o tři čísla menší, než byla moje běžná

konfekční velikost, a v rámci pudu sebezáchovy jsem

naše dvě děti vnímala spíš jako něco, co mne drží

v povinnosti se o někoho postarat a neodcestovat na

vzdálenou planetu a tam tiše čekat na Malého prince.

Dnes vlastně nevím, co jsem od návštěvy odborníka

na duši čekala. Mnohé moje známé by řekly v takové

chvíli „navíc od chlapa“.

Po vylíčení mé situace a jeho otázkách směrem

ke mně mi řekl, že je mi muž nevěrný asi proto, že

je se mnou na mateřské dovolené nuda. A já si prý

z  muže vytesala piedestal, ke kterému vzhlížím, a

on si mne za to neváží. Nevím, jestli byl feminista

v kalhotách, nebo znuděný manžel. Babičky, které

vždy radily, že se chlapovi musí předkládat jeho

postavení hlavy rodiny, a poukazovat na to, že

vlastně on je ten, který na všechno vždy kápne, i

kdyby to stokrát nebyla pravda, by asi spráskly ruce.

Na tomto místě musím ale napsat, že takový přístup

není můj případ. A tak mne tenkrát jednoduše

naštval, ale docílil velmi důležité věci. Probral mne

z  letargie vzniklé střídáním pískovišť a dětských

koutků, a debat o cenách dětských potřeb a nízkého

příspěvku na mateřskou dovolenou s kamarádkami.

Když se dnes podívám na své dospělé děti, myslím,

že nijak neutrpěly mým rozhodnutím s tím skončit.

Pomoc přišla v  tom, že jsem se ze dne na den

rozhodla podnikat, byť v měřítku skromném a mně

příjemném. Pustila jsem se do prodeje kosmetiky a

potravinových doplňků, a dostala jsem to, co jsem

potřebovala. Ženské mne vítaly s  úsměvem a těšily

se „na příště“. Mnohé z nich mi dávaly moudré rady

do života, a říkaly mi, že mezi třicítkou a čtyřicítkou

žena prožívá nejlepší léta. Začala jsem tomu věřit. Ze

sokyně v  lásce jsem navenek opět ustanovila „svoji

kamarádku Vlastu, které jsem vše odpustila“, jen

abych ji měla pod kontrolou, a věděla o každém jejím

kroku za mým mužem a naopak. Její věta, kterou

pronesla při jednom společně stráveném víkendu

bez dětí v našem bytě, kde jsem jí z čirého přátelství

(maskovaná potřeba moci a laskavé manipulace) šila

šaty na ples, a to: „v téhle posteli jsem nikdy nespala“

(byla to postel mého muže), mne vymrštila ještě výš.

Martin pak nestíhal všechny moje aktivity, kdy byl

nucen hlídat dceru Petru a syna Patrika, ale kdy jsem

mu i dokazovala, že se mnou, která je na mateřské dovolené, se nudit nebude. Čas plynul, a on zjistil, že stíhat dvě aktivní a samostatné ženy prostě nezvládá. Zářný příklad toho, že se ze svých chyb nepoučíme, ale to zjistil opět až po mnoha letech.

Léta běžela jako o závod. Venuše ukryla po roce boje, kdy se kamarádka přeorientovala na novou lásku, útočné zbraně na horší časy, a občas se blýskla flitry ženskosti, aby udržela bdělost. Moje sousedka Jana tomu říká „šustit sukněmi“. Kamarád Honza ze střední tomu říkal „ještěrčí syndrom“. Ještěrka čeká na sluníčku, vyhřívá se pod laskavými paprsky, láká na barvy své měňavé kůže samečky a ve chvíli, kdy ji chce vzít kdosi do ruky a sebrat jí svobodu, mrskne ocáskem a je v  tahu. Tímhle postojem jsem si léta hlídala jak svoje ženské místo v mužském pracovním světě, tak i pocit, že na šustění sukněmi je cosi pohansky magického, jen nesmíte dopustit, aby tu sukni zvedl vítr.

Mnoho let jsem měla pocit, že jsem to tenkrát svojí strategií vyhrála. Ale mnohokrát jsem také zažívala ve chvílích ticha a klidu neodbytný strach, že jsem si vydobyla něco, co mne vůbec netěší. Nad čím, i když to tak nevypadalo, nemám onu moc, kontrolu, jako bych seděla v první řadě a plakala nad příběhem hrdinky, která sice vidí, co je jinak, ale neví, co s tím. Neměla jsem odvahu něco zásadně změnit.

Vydala jsem se cestou chtít pochopit zákonitosti

života v naději, že i můj muž pochopí, a bude dobře.

Bylo hůř a hůř. Martin se mnou sice navštěvoval

semináře vedoucí k  rozvoji naší duchovní podstaty,

ale s  úmyslem kázat spíš jiným osobám, jak růst a

být šťastný, než se tím sám řídit. Tak jsme ani jeden

neudělal nic podstatného pro novou cestu. Najednou

jsem to byla já, která stála, a dívala se, jak ostatní žijí.

Začala jsem si uvědomovat, kolik odbočení z  trasy

mám za sebou, ve snaze najít nějakou jinou, lepší

cestu. Začala jsem trochu tušit, že lepší je ta, ke

které můžu směřovat sama, bez odboček k  novým,

„zajímavým a vlivným lidem“, k  novým formám

zábavy, k  novým zaměstnáním. Že „lepší“ je už

nastavená někde uvnitř. Že nemusím manipulovat

ani sebe, ani druhé, abych se měla dobře. Zatím

to bylo jenom tušení. Popadla mne ale panika, co

všechno tohle tušení může s sebou přinést.

Mezihra

„Cokoli můžete udělat, o čemkoli sníte... Udělejte to

hned.“

J. W. Goethe

Ve snaze přeci jen vystoupit ze stojatých vod, ze

kterých unikaly občas bublinky síry a zápach bažin,

jsme koketovali s  možností uniknout do jiného

prostředí bydlení. Martin vyrostl v domku, i já jsem

od svých patnácti, poté, co rodiče svýma rukama

postavili dům, znala práci na zahradě a kolem domu.

Navíc jsme oba pocházeli z Krkonoš a bydleli téměř

pod horama, a potřeba být v nějakém kusu přírody

v nás byla stále. Takže snaha v době, kdy bychom to

s nějakou hypotékou utáhli, směřovala ke koupi nebo

stavbě domu. Myslím, že tenkrát stáli u mne všichni,

co mne ochraňují a drží mi palce (nemám ráda spojení

„všichni svatí“, protože je i mnoho takých, kteří svatí

nejsou a přesto nad námi drží onu neocenitelnou

ochranu), protože jsem někde v dáli tušila, že postavit

dům a radovat se „ze svého“ je jen krok na začátku.

A co stálý úklid celého domu? (Zatím to byly jen tři

pokoje v paneláku, chodba od dveří k výtahu a občas

schody do patra pod námi). Zahrada, ke které patří

sekačka na zbytek pozemku, kde nebudou květiny

a zelenina a keře, nebo Božínku dej, nějaké stromy!

V  té době pro mne bylo při našem aktivním životě

tohle pomyšlení odstrašující, ale zároveň jsem chtěla

víc a víc uniknout z králíkárny, kde vidíte sousedům

naproti do oken a na stůl, když si nezatáhnou závěsy

(později nastoupila doba žaluzií). Nějak podvědomě

jsem na jaře rok před důležitým rozhodnutím vysela

do truhlíků na balkóně semínka bylinek a květin,

zařídila malé sezení na kávu na ploše metr krát metr

a půl na našem balkónu, obehnala jsem zábradlí

neprůhlednou vlnitou PVC folií, a snila o výhledu na

záhon z daleko menší výšky, než jsou čtyři patra. Ale

pořád tam byl ten strašák příslibu „na jednom konci

domu začneš, a když dojdeš na druhý, nastoupíš

hned znovu...“ Přesto jsme se dívali po pozemcích,

když jsme někam jeli, a mluvili o možnostech jiného

bydlení. Občas jsem se slýchala, jak z žertu říkám, že

„to jistě, pořídíme si barák, a ty si pak najdeš mladší

a já v  něm zůstanu na starý kolena sama!“ No, už

tenkrát jsem měla znát pořekadlo „dej si pozor na

svá přání, co chceš, to se ti vyplní.“ I když jsem si to

nepřála, Vesmír dobře poslouchal. Dnes už si sakra

dávám pozor, jak některé své myšlenky formuluji.

Jeden rok ustoupil vládě dalšího, a my jsme znovu

vyslovili chuť to bydlení změnit. V podstatě až na větší

jmění nám k  tomu nechybělo nic. Přišlo zase jaro,

na balkóně jsem znovu po zimě obnovila truhlíky,

ve kterých byly zaseté bylinky, sílily muškáty, a já

utíkala čím dál víc do přírody a pryč ze sídliště, které

jsem začala nesnášet. A Vesmír mezi tím pracoval

na plné obrátky. Přestala jsem říkat, že mám strach,

že na všechno v baráku zůstanu sama, protože jsem

věděla, že bych raději do nějakého našeho bytu, a

jednou po půlce dubna jsme se s Martinem podívali

na internet na inzeráty realitních kanceláří. První,

na který nám padl zrak, byl inzerát asi týden starý, a

v něm se prodával byt, jak se říká „na dobré adrese.“

Ve městě, ale v klidu, v zeleni, s přízemní terasou a

záhonem, pod kostelem, který je od jara zahalený

do zeleně vysokých stromů a z terasy je mu vidět jen

špička, a v zimě nám ho svlečené stromy ukážou na

pár měsíců i s jeho barevnou fasádou. Představovala

jsem si veškeré možné aktivity v  prostoru terasy

a záhonu, skvělé sousedy, se kterými navážeme

přátelství, nový rozměr bytí s  novými hodnotami.

Ještě mnoho let jsem při ranním vstupu na terasu

nechápala, že jsme měli takové štěstí. Všechny řečené

představy se mi vyplnily. Prostě ideál. Pro mne. Jak

jsem se dozvěděla po několika letech, ne pro mého

muže. Dodnes bych ho asi měla obdivovat za to, jak

dlouho dokázal mlčet.

Vzhledem k  našim tehdejším zaměstnáním,

a tudíž jistotám pro banky, jsme měli hypotéku

vyřízenou za 14 dnů. Se vším všudy. Se dvěma

prohlídkami bytu, s  mým nadšením pro venkovní

prostor, kam se vejde spousta truhlíků a nemusí se

sekat tráva, protože se na dlažbě nedrží, s oťukáváním

sousedů a celkem vstřícným postupem realitní

kanceláře ve všech bodech. Zdálo se mi, že když

jde něco takhle bez potíží, je to prostě to pravé a

„ono“. Souhlasím s  tím dodnes. I když se pak třeba

ukáže, že to mohla být i další odbočka z trasy, která

zařídí, že ledacos pochopíte, protože jinak byste to

nepochopili. Nicméně – všechno šlo tenkrát jako po

másle. Těsně před podpisem smlouvy se mi naskytla

možnost odcestovat na 14 dnů do Řecka na kurz,

který pořádaly dvě moje známé, Mirka a Markéta,

ženy – léčitelky, ke kterým jsem jezdila. I tyhle dny

dokázaly změnit můj život tak, že další události,

které přišly v  následujícím období, byly jen jasným

důkazem toho, co jsem v  sobě léta nosila ukryté a

zbaběle jsem to zakrývala další a další vrstvou „vždyť

se nemám tak zle a jiné jsou na tom ještě hůř!“

Jenže - potřebovala jsem se ještě učit. Slyšet a vidět

sebe. To mi v  té době ještě moc nešlo. Potřebovala

jsem posunout svoji nespokojenost se sebou sama

do roviny, kdy už se nedá nic dělat, než že navigace

přepočítá trasu takovým způsobem, že si musíte při

jízdě z kopce „držet klobouk“. Nejzajímavější při tom

ale je, že leckdy ani netušíte, že z kopce jedete! Takže

jsem s  klidem z  dobře fungujících událostí zabalila

kufr, a muž mne odvezl na začátku června na letiště.

Odletěly jsme, parta asi osmi žen, do Thessaloniky,

a odtud jsme cestovaly do malého letoviska, kolem

kterého se táhla dlouhá pláž až k městečku k pevnosti,

a na druhou stranu opět pláž, takže jsem za celý

den často nachodila mnoho kilometrů, a moje bosé

nohy v písku a ve vlnkách na kraji pláže zanechávaly

všechno, co jsem už nepotřebovala. Prožila jsem

v Řecku dobu, na kterou nikdy nemůžu zapomenout,

a která byla jednou z těch, kdy jsem (aniž bych si to

tak v  tu dobu pojmenovala) utíkala z  reality svých

dnů, a prostředí, kam jsem se dostala, mi pomohlo

vidět věci jinak, a posunout se zase kousek dopředu.

Naučila jsem se věřit víc nejen sobě, ale přijmout i to,

že máme mnoho možností a darů, jak nebýt jenpolo

spícími automaty, jak jednou řekl chilský psychiatr a

učitel Claudio Naranjo. Začala jsem vnímat energie

a možnosti, které mne pomalu, ale jistými cestami,

dovedly později k  mému současnému zaměření a

práci. Naučila jsem (přiznám se, že dodnes nevím,

jak se mi to tam tenkrát podařilo poprvé tak rychle

a dobře) zavírat dokonce minulost, protože to

byla jedna z  podmínek, abychom se mohly pustit

zbytečných zábran pro práci. Zažila jsem sílu

myšlenky, která v  tu chvíli, byla-li dobře zacílená,

měnila moji okamžitou realitu. Abych to přiblížila

trochu srozumitelně, mnoho lidí by řeklo, že se

děly zázraky na počkání. Poznala jsem velkou moc

energie myšlenky, a učila se v  následující době,

jak s  tím pracovat, abych toho víc nenapáchala,

než napravila. Ze samé spokojenosti jsem začala i

shazovat kila, a tak jsem žila v pocitu, že je všechno

v pohodě. Musím říct, že mi tato příjemná sebeiluze

naprosto vyhovovala, a vydrželo mi to ještě pár let.

Dodnes tomuto období říkám „po Řecku“.

Po mém návratu jsme zároveň s podpisem smlouvy

prodali i družstevní byt, kde jsme bydleli celých 15

let, a tím jsme umořili kousek ceny nového bydlení.

Měsíc před Vánocemi jsme se stěhovali do našeho

vlastního (a banky) bytu. Pečlivě zabalené a popsané

krabice, dlouho sbírané v zelenině a supermarketu, a

od kolegy Vaška z práce – bývalého vojáka, zapůjčené

vojenské pytle jsme ještě před stěhováním nábytku

postupně naváželi do stometrového království

v  přízemí domu na nové adrese. To dostalo jiné

podlahy (firmu, co je pokládala, jsem neustále

kontrolovala, aby to linoleum fakt vypadalo i s těmi

lištami jako plovoucí podlaha, která tenkrát byla

moderní, ale drahá), kuchyňskou linku dodělávanou

týden po nastěhování (ale konečně dlouhý pult a

ještě jeden navíc, jako barový!), a zbytek byl naprosto

využitelný po původních majitelích. (Tedy kromě

bílých stěn, které nechci od doby, kdy jsem objevila

kouzlo barev v  interiéru, a které tedy náš bývalý

soused Karel uvedl do náležité souhry barevných

tónů s vybavením). Tím zbytkem myslím velké

vestavěné skříně opatřené zrcadly od stropu dolu,

které nám ušetřily kus práce s jejich pořizováním, a

zpočátku i vyděšení z  toho, že v  bytě někdo je. Než

jsem si zvykla na svůj odraz. První, co se objevilo

na terase, bylo sezení s  výhledem do zeleně (i když

v tom listopadu se zeleň držela v úžasných odstínech

podzimu a ještě terasu zdobila před prvním sněhem)

a gril, bez kterého se naše plány spokojeného bydlení

neobešly. Péťa a Patrik byli z bytu nadšení díky svým

vlastním pokojům, a já dvojnásob. Krabice byly

vybalené do znovu smontovaného nábytku téměř

přes noc. Mnoho věcí se zklidnilo a mnoho vrátilo

do starých kolejí. A mnoho událostí se brzy chystalo

vyklubat z vajíček.

Thajské poselství

„Vše, co jsme, je výsledkem našich myšlenek.“

Gautama Buddha

Bylo před Vánocemi školního roku, kdy měla Petra maturovat. Pracovala jsem v té době již dva a půl roku jako lektor vzdělávání dospělých, a sama jsem si připadala jako ve škole, a to každý den, kdy jsem byla „na place“, ale i s kolegy – lektory. Dojížděla jsem do Prahy, a na semináře jsem cestovala v  podstatě po celé republice.

Tahle škola začala tři roky předtím jedním setkáním s  ženou, která mne před lety dovedla na svém semináři před  myšlenku, že život má každý z  nás ve svých rukách, že my jsme jeho tvůrci. Že jsem to pochopila tehdy ještě jinak, než na co jsem byla připravená, mi ukázala i moje skvělá životní navigace tím, že jsem tuhle Alenu po osmi letech potkala znovu. Těch uplynulých osm let jsem hledala, tápala, byla na vrcholcích a v údolích, a hlavně jsem si část toho období, jak jsem už několikrát zmínila, myslela, že když budu ostatním (hlavně Martinovi) říkat, jak máme žít, abychom se měli líp, a radostněji, že to pochopí a dohromady si připravíme ráj na

zemi. Nějak jsem si neuvědomila, že mi ten ráj stejně

nepřipraví nikdo jiný, než já. Jenže k  tomu jsem si

docházela pomalými krůčky, a někdy jsem vůbec

nechápala, proč, když se tak snažím, je to často úplně

blbě. Nicméně jsem asi nějakou cestu ušla, protože

mne teď čekal další stupeň „orientačního běhu“.

Působila jsem ještě ve velké pojišťovací firmě, když

jsem Alenu potkala ve městě na zastávce tramvaje, a

kdy mi řekla po ne moc dlouhém rozhovoru: „ Ty

jsi docela v pohodě, co kdybys přijela do Prahy na

naši přednášku?“, a po ní mi potom nabídla, abych

s  její firmou začala spolupracovat. Přednáška byla

na téma, které mi v  tu chvíli sestavilo moje dílky

pochopení i nepochopení do obrazu, kde sice ještě

notně chybělo, ale začalo se cosi rýsovat, a pro mne

to mělo nádech příslibu, že už bude líp. Když si dnes

uvědomím, že i po letech mi děti říkají, že jsem

byla fanatik a mimozemšťan zároveň, nedokážu si

vzpomenout, co na tom obrazu vlastně bylo. Náčrt

se časem překryl mnoha jinými pokusy... Nicméně

moje ego tenkrát v tu chvíli slastně zamlaskalo, a já

jsem opustila stabilní práci zaměstnance a vrhla se do

neznámých vod neznámé oblasti, která měla ale pro

mne příznak svobody a možností. A to je pro nás,

zrozené ve Střelci, alfa a omega života! Začala jsem

pracovat pro dvě vzdělávací společnosti, protože

Alena měla navázanou spolupráci s  agenturou jiné

ženy, pro kterou jsem také školila, a hlavně jsem se

s ní po několika letech po ukončení naší spolupráce

potkala znovu a ovlivnila mne svojí změnou a

prožitky daleko víc, než poprvé. Napadá mne, jak je

důležité pro nás, ženy, projít v práci vedením mužů i

žen, abychom si dokázaly uvědomit ten velký rozdíl,

a hlavně se dokázaly tím zrcadlením se svými „šéfy“

podívat na sebe sama. A tak aniž bych si to plánovala,

nastoupila jsem do školy, kde se sice nehodnotilo

známkami nebo slovně, ale příležitostmi zvládnout

teorii, kterou jsme sami učili ostatní, dokonalou

praxí. Dokonalou myslím ve smyslu dokonané. Tedy

opakovanými problémy, které jsem jaksi nezvládala,

až k bodu pochopení, že se zase snažím přechytračit

mapu v  oné navigaci, a neslyším ten hlas, který

určuje směr. Mimochodem - někdy mne napadá,

jaké by to bylo, kdybych si mohla jako v opravdové

navigaci do auta navolit hlas víc sexy, mužský nebo

ženský, s  akcentem Moraváka nebo mateřskou

pobídkou, ať už neblbnu a poslechnu. Krásné na

tom je, že tahle životní navigace na vás neřve, že jste

měla odbočit vpravo, jak „vám přeci říkal“ (nejlépe

spolujezdec manžel), a přeřadit (copak neslyšíš, že

máš podřazeno!?), a necpat se tak za toho před vámi



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist