načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Život s nepřítelem -- ... byla jsem žena tyrana – Lenka Stránská

Život s nepřítelem -- ... byla jsem žena tyrana

Elektronická kniha: Život s nepřítelem
Autor: Lenka Stránská
Podnázev: ... byla jsem žena tyrana

Když si začínala psát deník, možná již tušila, že její manželství je omyl. Přesto v něm vytrvala osmapadesát let. Po manželově smrti bilancuje život se sebestředným sobcem, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  109
+
-
3,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7% 75%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 129
Rozměr: 20 cm
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Sociální problémy vyžadující podporu a pomoc. Sociální zabezpečení
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-3033-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Když si začínala psát deník, možná již tušila, že její manželství je omyl. Přesto v něm vytrvala osmapadesát let. Po manželově smrti bilancuje život se sebestředným sobcem, fakticky a téměř bez emocí popisuje ústrky, schválnosti, nadávky a hrubé zacházení, občas vrcholící fyzickým napadením. Některé ze zaznamenaných příhod jsou sotva uvěřitelné, z jiných až mrazí. Hrdinka však dokáže hodnotit svůj osud s nadhledem a smyslem pro humor... Její deník právě držíte v ruce. Varuje všechny, kdo se domnívají, že násilnického partnera změní, vychovají, polepší. Apeluje i na lhostejné svědky domácího násilí, kteří nezasahují s poukazem na heslo co se doma navaří, to se doma sní.

Popis nakladatele

Když si začínala psát deník, možná již tušila, že její manželství je omyl. Přesto v něm vytrvala osmapadesát let. Po manželově smrti bilancuje život se sebestředným sobcem, fakticky a téměř bez emocí popisuje ústrky, schválnosti, nadávky a hrubé zacházení, občas vrcholící fyzickým napadením. Některé ze zaznamenaných příhod jsou sotva uvěřitelné, z jiných až mrazí. Hrdinka však dokáže hodnotit svůj osud s nadhledem a smyslem pro humor...

Její deník právě držíte v ruce. Varuje všechny, kdo se domnívají, že násilnického partnera změní, vychovají, polepší. Apeluje i na lhostejné svědky domácího násilí, kteří nezasahují s poukazem na heslo co se doma navaří, to se doma sní.

(byla jsem ženou tyrana)
Předmětná hesla
Stránská, Lenka, 1958-
Týrané ženyČesko
Domácí násilí
Zařazeno v kategoriích
Lenka Stránská - další tituly autora:
Život s nepřítelem - Byla jsem ženou tyrana Život s nepřítelem
Afrika na zabití -- aneb ,evrycink is oukej' Afrika na zabití
Camino na kolečkách Camino na kolečkách
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON

Praha / Kroměříž


Lenka Stránská

ŽIVOT S NEPŘÍTELEM

Byla jsem ženou tyrana


KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Stránská, Lenka

Život s nepřítelem : byla jsem ženou tyrana / Lenka Stránská. -

1. vydání. -- Praha : Stanislav Juhaňák - Triton, 2016. -

(13. komnata duše ; svazek č. 13) ISBN 9 78-80-7553-164-3 364.63-055.2 * 929 * 364.63-027.553 * (437.3) - Stránská, Lenka - týrané ženy -- Česko - domácí násilí - deníky 364 - Sociální problémy vyžadující podporu a pomoc. Sociální zabezpečení [18] 929 - Biografi e [8]



Lenka Stránská

ŽIVOT S NEPŘÍTELEM

Byla jsem ženou tyrana

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena

bez písemného souhlasu vydavatele.

Copyright © Lenka Stránská, 2016

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2016

Cover ilustration © Oldřich Jelen, 2016

Cover © Renata Brtnická, 2016

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7553-033-2


Motto:

Dnes už jsem přesvědčená, že čas, kdy strůjcem

ponížení ženské bytosti byl muž, pominul. Dnes už

vím, že kvalitu svého kolektivního i  soukromého

osudu mají ve svých rukách ženy. Škoda, že strach

riskovat je silnější než touha žít důstojně. Škoda,

že vážit si sama sebe a žít vlastní život je méně než

hlas ulice, kterému se říká „cotomuřeknoulidi“.

(Olga Sommerová: O čem ženy nesní)


9

PŘEDMLUVA

Málokterá žena vstupuje do partnerství či manželství

s tím, že si vybrala svého muže špatně. Na začátku vzta

hu zažívá s  milovaným člověkem krásné chvíle, plánuje

s  ním společný život a  rodinu. Cítí se zaskočená, když

vášnivá objetí, květiny a romantické procházky najednou

vystřídají urážky, ponižování a výbuchy nezvladatelného

vzteku ze strany partnera. Některé ženy dají v  případě

prvních varovných signálů jasně najevo: takhle se ke mně

nechovej! Jiné po prvním incidentu odcházejí, ale větši

na zamilovaných žen, stejně jako hlavní postava této kni

hy, ve vztahu zůstává a  násilné chování muže omlouvá.

Věří, že na vině jsou ony samy, a když se napraví, změní

se i partner. Narůstající napětí se snaží řešit smířlivostí,

jen aby se vyhnuly agresi. Přesto stačí partnerovi málo,

aby vyvolal  další incident. Bludný kruh se uzavírá: vý

čitky, nadávky, bití, květina „na usmířenou“, „líbánky“

a strohé konstatování, že si „stejně za všechno může sa

ma“... Stejný scénář se opakuje celé týdny, měsíce i roky.


10 Nejsou výjimkou ženy, které si nechají ubližovat dvacet, třicet let.

Hrdinka této knihy svěřovala své trápení téměř čtyřicet let deníku. Její příběh je hlubokou sondou do duše ženy, která je téměř denně vystavována pokořování, kritizování, vyhrožování, zesměšňování i  fyzickým atakům manžela. A  domácí násilí spolu s  aktéry stárne. Asymetrický vztah v pozdějších etapách života eskaluje. S nemocemi a povahovými změnami manžela ve stáří přicházejí i nové způsoby nátlaku – od terorizování až k  dominantnímu fyzickému násilí. Mezi řádky čteme, jak hrdinka knihy své skutečné pocity popírá. Jak je přecitlivělá a nedokáže ventilovat své emoce: jednou upadá do apatie a netečnosti, jindy je vznětlivá. Vnitřní panika, úzkosti, deprese se u ní střídají s pocity viny a  studu. Přijala roli oběti a  přestala znát svou vlastní cenu. Chladného, arogantního manžela nedokázala opustit, protože on přece „potřeboval její péči“. Stejně jako u většiny starších žen je morální dilema ústřední postavy této knihy svázáno s  tradiční představou o  genderových rolích a postojem k manželství. Přestože ji mlčení celá léta „bolelo“, nenašla v  sobě dost síly z  bludného kruhu vystoupit.

Teprve v okamžiku, kdy si oběť uvědomí, proč se jí svírá žaludek, kdykoli klíč zarachotí v zámku, a položí si otázky: Kdo vlastně jsem? Co od života chci? Kdo si skutečně


11

zaslouží mou lásku?, možná najde dostatek odvahy svěřit

se, přijmout pomoc a  odejít do bezpečí, s  vidinou, že se

jednoho dne z toho děsivého snu probudí.

Mgr. Martina Vojtíšková, předsedkyně Asociace pracov

níků intervenčních center ČR, vedoucí a terapeutka Inter

venčního centra pro osoby ohrožené domácím násilím

v Ústeckém kraji


13

Vážně nevím, proč jsem tenkrát do telefonu nejdřív řekla: „Ne

mohla bys mi pomoci zařídit ten pohřeb?“ Bývalá snacha Hele

na se rozčílila: „Babičko, čí pohřeb?“ Přece jí muselo hned dojít,

že umřel on. Byl na tom poslední dobou špatně, několikátý tý

den trávil v  eldéence. Já už se o  něj opravdu nemohla starat,

tak mi ji obvodní lékař pro něho zařídil. Tahala jsem ho z vany,

bezvládného ho oblékala a několikrát denně umývala, protože

neudržel moč ani stolici... A stále jsem poslouchala jeho nadáv

ky. Ale o tom, jak na mě pořád křičí, jsem doktorovi nepovídala.

Na co taky?

Šly jsme tedy zařídit pohřeb. Já tam seděla a brečela. Čerst

vá vdova po pětapadesáti letech společného života. Za půl roku

by oslavil šestaosmdesátku. Oslavy narozenin bývaly stále

stejné. Snachy (a později i vnučky) mi pomohly udělat chlebíč

ky, pilo se víno, dostal dárky  – většinou láhve s  alkoholem.

A potom hrál se syny karty. Protože se narodil na Mikuláše, tak

vnoučata vždycky dostala i nadílku. Pak už chodila dědovi gra

tulovat jen z povinnosti. Nikdy si totiž s nimi nehrál, nezajímal

se o  ně. Ani roztomilé vnučky Petruška s  Kristýnkou, které


14 přišly do rodiny po třech „chlapech“ – dvou synech a vnukovi, u něj neměly šanci.

Před pětadvaceti lety mu diagnostikovali zhoubný nádor tlustého střeva v pokročilém stadiu. Je to jen na operaci, konstatovali lékaři, ale ne na vyléčení. Dost mě to tehdy sebralo... Ale měl štěstí. Nádor mu vyřízli a známý lékař mi pak pověděl, že by se jeho případ měl dát do učebnice. Nepotřeboval totiž žádnou další léčbu – ani chemoterapii, ani ozařování. Uzdravil se a  možná si ani úplně neuvědomil, jak vážně byl nemocný. V  té době lékaři neříkali pacientům diagnózu naplno a  já mu pravdu také tajila. Jen jednou jsem ho zrazovala od pobytu na sluníčku. Řekl: „To snad mám rakovinu?“ Odpověděla jsem, že ne, ale že by neměl chodit na slunce tak krátce po operaci.

Ještě než nastoupil do nemocnice, rozhodl se vymalovat na chalupě. Tenkrát mi to přišlo, že chtěl ještě zanechat pořádek alespoň tam. A tak jsem to malování tajně obrečela. Jako kdyby jeho těžká nemoc všechno, co bylo předtím, smazala. Helena nevěřícně kouká, jak pláču, a  zařizuje pohřeb. Věcně a bez emocí, nesnášeli se. Občas po něm vyjela a já pak s obavami sledovala, co se bude dít. Kupodivu jí ani moc neodporoval. Když měl dobrou náladu, dokázali se spolu i zasmát.

Nepřemýšlím, kolik bude pohřeb stát, kývám na návrhy ohledně kytek, rakve a dalšího. A doufám, že to budu mít brzo za sebou.


15

Obřad proběhl rychle a  bez proslovů. Žádné přátele neměl, kolegové v  práci na něj dávno zapomněli a  ani naši kluci se k proslovům nad rakví neměli. Přišlo vlastně jen několik sousedů, blízká rodina a pár příbuzných. Zazněla moje oblíbená árie z  opery Nabucco. Později jsem zaslechla, jak si Helena šeptá s  mojí švagrovou, že tahle melodie je vždycky dojme... Na pohřbech cizích lidí pokaždé brečím, ale na manželově jsem neuronila ani slzu. Sedím v prázdném, uklizeném bytě. Na stolku v obýváku se už nepovalují láhve od piva, krabice od vína a zbytky jídla. Televize neřve. Společnost mi dělá kocour Bobeš a fenka Kačenka.

Vyhodím jeho léky, umiňuji si. Je jich tu tolik, že by zásobily menší lékárnu. V poslední době je totiž odmítal užívat, ale stále si je nechával předepisovat. Helena se vždycky smála: „To víte, babičko, má v  tom uložený peníze...“ Nejdřív se ale zbavím nepořádku na jeho psacím stole. Celá léta jsme mu na něj nesměli sáhnout. Jako by to byl stůl nervózního, nedůtklivého vědce. Bude mít ještě někdo zájem o staré radioamatérské součástky, které na něm po všechny ty roky schraňoval? Leda tak technické muzeum. Nebo nějaký sběratel?

Pak nechám vymalovat, koupím si novou kuchyň... A potom? Konečně klid?

Mám hodné děti, které se poctivě živí, zdravá, chytrá a hezká vnoučata.


16

A  také podanou žádost do domova důchodců. Kdy však na mě dojde řada, to je ve hvězdách.

Ale teď si zajedu na chalupu. Je to divné. Nikdo mi nenadává, že mizerně řídím. V  posledních letech nesnesl, abych ho vozila. Sám si však za volant sednout nemohl – velice špatně viděl, pozdě reagoval a málo slyšel.

Řidičák jsem si udělala už v  osmnácti letech. Naše rodina tenkrát vlastnila aerovku se stahovací střechou, se kterou jsme vyráželi zpravidla do Klášterce, města, kde jsem strávila dětství. Skoro každou neděli. On řidičák na auto ještě neměl, a tak mi vyhrožoval, že jestli zkoušky udělám a  budu řídit, lehne si pod kola a nechá se přejet. Výhrůžka to sice byla dětinská, ale zabrala, a  já mu řidičák dlouho tajila. Prozradilo se to až ve chvíli, kdy mi na rodinném výletě tatínek předal volant. On vyskočil z auta a začal hystericky křičet, že pokud budu řídit já, půjde domů pěšky.

Měla mě ta příhoda varovat? Nejspíš ano, ale byla jsem tak zamilovaná... do jeho zelených očí, černých vlasů, krásné štíhlé postavy. Vypadal jako fi lmový herec. Uměl zabrnkat na kytaru, studoval průmyslovku a mně se smál, že škola, do které chodím, je vlastně taková „knedlíkárna“. Střední škola sociálně-zdravotní. Knedlíkárna! Jako studentka jsem strašně ráda nosila dlouhé kalhoty a tenisky. Vlastně kalhoty ráda oblékám dodnes. Zní to divně, ale mně nevadilo, že se v  padesátých


17

letech na naší škole muselo maturovat ve svazáckém stejnokroji – vzít si k němu kalhoty totiž nebyl problém.

Po maturitě jsem si představovala, že bych mohla jít pracovat třeba do lázní. Ale nevyšlo mi to. Tedy, abych pravdu řekla, moc jsem pro svůj sen neudělala... a taky jsem si říkala, že on by se mnou asi nikam dál od našeho města nešel. Takže po padesáti letech už nějakou dobu řídím sama. Docela mi to jde, ale dál než na patnáct kilometrů vzdálenou chalupu si zatím netroufám. Pořád se v provozu bojím. Synové – Míra a  Pavel  – se mnou absolvovali hodně zkušebních jízd, než mě pustili na silnici samotnou. Na zadní okénko mi přilepili samolepku s obrázkem zajíčka-začátečníka; mám ji tam dodnes, pro jistotu. Vysněnou škodovku tisícovku, kterou jsme si koupili, mi řídit nedovolil. Vzpomínám, jak jsme s ní byli v roce 1968 na první dlouhé cestě, v  tehdejší  Jugoslávii. Děti ho tam stále prosily o zmrzlinu. Ale kdepak on... Proslulý „sladoled“ jim koupil snad jednou, jinak valuty na dovolené šetřil. Dlouho je měl doma schované. Pak si chtěl něco koupit v Tuzexu

1

a prodavačky mu

1

Tuzex byla v dobách československého socialismu a dočasně ještě

po sametové revoluci síť obchodů, ve kterých se za valuty zahraničních měn nebo tuzexové poukázky (tzv. bony) mohlo koupit zahraniční, zejména západní zboží, které nebylo v normální síti prodejen k dispozici. Valuty československé koruny nebyly přijímány. Název Tuzex bylo


18

řekly, že uškudlené bankovky dávno neplatí. Už nevím, zda to

byly marky, šilinky nebo dináry. Splakal nad výdělkem a já mu

to docela přála.

Na chalupě je syrovo a zima. Zatápím, poklízím a vlastně tro

chu oddaluji chvíli, kdy budu muset vylovit zelené desky, do

kterých si v první třídě Míra (nebo Pavel?) ukládali písmenka.

Mám v nich spoustu popsaných papírů. Jsou uloženy ve skříni

pod starými svetry, které si tu odložili synové a snachy.

Otevřu je a čtu poznámku z roku 2010:

Mám zákaz kýchání...

Můj deník. Ale je to vlastně deník? Nepsala jsem si ho totiž

každý den, ale jen ve chvílích, kdy jsem na něho měla vztek,

když mi provedl něco, co stálo za zaznamenání. Co s ním teď?

Mám deník vyhodit? Vždyť se budu jen trápit, když ho budu

číst. Mám ho dát klukům? Ale ti už vlastně všechno vědí. Nebo

skoro všechno. Jako malí mu šli z cesty, jako dospělí se k němu

chovali slušně, ale s  odstupem. A  vnoučata  – Slávek od Míry

a  Petra s  Kristýnkou od Pavla? Dědovi se vyhýbala. Výbušná

snacha Helena mu občas vynadala, druhá snacha Jana se s ním

do sporů nepouštěla.

zkratkové slovo utvořené ze slov tuzemský export. Obchody sloužily

k odčerpání valut zahraničních měn od obyvatelstva.


19

Probírám se stránkami. Zápis z roku 2008:

Sprostě mi vynadal, že špagety, které jsem uvařila,

jsou moc dlouhé...

Zákeřní Italové prostě vyrobili dlouhé špagety a mohla jsem za

to já. Ostatně jako za všechno tehdy...

Maminka měla v bytě pověšenou naši svatební fotku. Tenkrát

(a  možná i  při tom focení) mi bylo dost špatně. Už jsem totiž

čekala Míru. Jemu jsem řekla, že dokud nebudu těhotná, vdá

vat se nebudu. Že čekám dítě, jsem mamince prozradila ve

frontě na nové brambory. Psal se rok 1955. Nadšená nebyla,

ale do přípravy svatby se pustila s elánem. A Míra byl pak jejím

nejmilejším vnoučetem. Narodil se v březnu roku 1956. V po

rodnici se malovalo a mě uložili na chodbu. Přede mnou na stě

ně visely hodiny, já na ně v porodních bolestech pořád koukala

a divila se, jak ten čas pomalu utíká. Mírovi se na svět moc ne

chtělo, zotavovala jsem se z porodu dlouho. Manžel a novope

čený táta byl pyšný, že má syna, ale vzápětí mě vyplísnil, že

jsem nevyplnila formulář na žádost o dětské přídavky. Protože

jsem to nestihla, nestihla je ani mzdová účtárna vyplatit v nej

bližším termínu.

V letech „budování socialismu“ trvala mateřská dovolená jen

tři měsíce. Dali jsme tedy Míru do jeslí, protože jsem se musela


20

vrátit do práce. Okamžitě onemocněl zápalem plic. Pak ještě

dvakrát. Nakonec jsme jesle vzdali a Míry se ujali moji rodiče.

Jezdili s  ním v  létě v  zimě po trzích, na kterých prodávali.

A Míra od té doby kupodivu nezastonal.

Chtěla jsem zkusit jinou práci, a  tak jsem odpověděla na

nabídku zaměstnání v dětském domově. Se mnou i moje ka

marádka. Já měla vzdělání, které požadovali, ona ne. Proto

mě tak překvapilo, že přijali jen ji, ačkoli tam byla neobsaze

ná dvě místa. Až po letech mi to došlo. Vedení dětského domo

va napsalo stávajícímu zaměstnavateli žádost o moje uvolně

ní, a  odpověď zněla ne, že prý mě potřebují. Tak to prostě

chodilo.

Dědek dostal k Vánocům knihu Jak se vraždí manželé

a já dva ostré nože.

Tento zápis mě ještě po letech rozesmál. Dárce, už nevím který,

měl zřejmě smysl pro humor...

Láska na první pohled? Z  mé strany určitě. Chodila jsem do

pokračovacích tanečních a jednou pro mě přišel. Náš první ta

nec byla mazurka, při ní jsem si ho mohla dobře prohlédnout.

Oblek mu moc slušel. Hned v  neděli jsme měli rande. Málem

jsem padla do mdlob, když jsem ho uviděla. Byl totiž příšerně

oblečený. Nějaké pumpky, odraný svetr (a  já jsem pořád pře


21

mýšlela, co si vzít na sebe). Prozradil mi, že je jedináček. Maminka je v domácnosti a táta pracuje jako železničář.

A pak jsme spolu začali chodit.

Bylo to dlouhé, bezmála sedmileté chození, s občasnou krizí. Taková přechozená známost, jak se dneska říká. Často jsme chodili tancovat do Tyršáku a  tanečních vináren. Nikdy však nedovolil, abych tancovala také s někým jiným. Občas jsme zašli do kina nebo divadla. Soukromí jsme však neměli, tehdy nebylo zvykem, aby mladí trávili čas v  bytě u  rodičů, nebo tam dokonce zůstali přes noc. Na větší sblížení zbývala jen příroda.

Někdy býval protivný a vyjel na mě, když nebylo po jeho. Říkala jsem si, že vojna rozhodne, že dlouhé odloučení ukáže, jestli má náš vztah nějakou cenu. Vojenskou službu mu však pořád odkládali, měl totiž chronické astma. Když nakonec nastoupil, po dvou měsících byl zpátky doma.

Po svatbě jsme se nastěhovali do domu k našim a začaly konfl ikty. Měl pocit, že se maminka mezi nás plete. Já to tak nevnímala, spíše naopak. Rodičům jsem byla vděčná, že nám pomáhají s malým, a bydleli jsme u nich zadarmo.

Byla jsem ale nakonec ráda, když jsme dostali dvoupokojový byt v novém cihlovém domě, s výhledem na řeku.

Míra začal chodit do školy. Ze začátku mu učení šlo samo, ale když v  dalších třídách potřeboval něco vysvětlit, manžel ztrácel trpělivost a někdy ho i bil. Viděla jsem, jak je kluk nešťastný.


22

Když mu bylo osm let, narodil se Pavlík. Kojenec a  školák, čtyřčlenné rodině začalo být v malém dvoupokojovém bytě těsno. Spala jsem s dětmi v pokojíku a on si zabral pro sebe obývák, protože nesměl být při sledování televize rušen. Také si tam zařídil pracovnu. Když začal Míra studovat na strojní průmyslovce, chtěla jsem byt vyměnit za větší, ale manžel byl proti. Míra se tedy nastěhoval k  babičce, aby měl klid na učení a prostor na rýsování. Špatné party se naštěstí nechytil, i když mu moje maminka dávala hodně volnosti.

Dnes už se vlastně vůbec nedivím, že na základce nosil domů na vysvědčení trojky, zapomínal věci i úkoly. Za to schytával od manžela rány a oslovení „ty kriple“.

S kluky si manžel hrál málokdy. Jen občas, když měl náladu, se pošťuchovali. Pak najednou řekl: „Dost!“ a děti musely přestat. Ale jak byly rozdováděné, občas neposlechly a  on je pak zbil. Proto jsem neměla tyto hry ráda.

Pavlíka nám hlídala tchyně, aby nemusel do jeslí. Ráno přišla k nám domů a počkala, až se vyspí, třeba i do devíti hodin. Odpoledne jsem si ho u  ní vyzvedávala. Pamatuji se, jak si vždycky stěžovala, že místo abych si s  ní povídala, než Pavlík dojí svačinu a ona ho oblékne, radši si čtu časopis Vlasta, který odebírala. Jenže pro mě to byla jediná klidná chvilka dne, mezi prací a domácností. Ona to moc nechápala a já jsem jí to nejspíš nedokázala dostatečně vysvětlit. Podobných nedorozumění bylo mezi námi víc... Jednou jsem byla s Pavlíkem v lázních




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist