načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Život není kabaret - Jacqueline Wilsonová

Život není kabaret

Elektronická kniha: Život není kabaret
Autor:

Hetty Featherová začíná novou kapitolu svého životního příběhu. Poté, co se svou milovanou kamarádkou Elvírou uprchla z Tanglefieldova pojízdného cirkusu, snaží se uchytit jako ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7832-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Hetty Featherová začíná novou kapitolu svého životního příběhu. Poté, co se svou milovanou kamarádkou Elvírou uprchla z Tanglefieldova pojízdného cirkusu, snaží se uchytit jako estrádní umělkyně velkolepého kabaretu Cavalcade. Hetty s Elvírou se brzy stanou jeho hvězdami vedle ostatních skvělých čísel – jedním z nich je i představení Hettyina starého známého, Bertieho. Brzy se však ukáže, že kabaret není bezpečným místem, a Hetty má co dělat, aby ochránila svou milovanou Elvíru, která touží po normálním dětství. Hetty se zároveň snaží porozumět svým citům k Bertiemu – a také k Jemovi, na něhož nikdy nezapomněla. Hetty sní o úžasné budoucnosti pro sebe i pro Elvíru. Zdálky svítí jasná světla londýnského divadla. Stane se Hetty skutečnou hvězdou?   Kniha volně navazuje na úspěšnou trilogii o Hetty Featherové (Vzdušné zámky, Konec snění a Za hlasem srdce) a její volné pokračování Hvězdička. Je určena pro čtenářky od jedenácti do patnácti let.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Text copyright © 2015 by Jacqueline Wilson

Illustrations copyright © 2015 by Nick Sharratt

All rights reserved.

Z anglického originálu Little Stars

(Published by Doubleday, Great Britain, 2015)

přeložila © 2016 Daniela Feltová

Redakce textu: Zuzana Řehořová

Jazyková korektura: Ivana Podskalská

Grafická úprava obálky © 2016 Bohumil Fencl

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN e-PDF 978-80-7507-832-2


Rhian Harrisové, s mnoha díky.

Hetty Featherová by bez tebe neexistovala.



1

S

TRHNUTÍM JSEM SE PROBUDILA. Bolela mě nejen

hlava, ale celé tělo. Na chvíli jsem vůbec nevěděla, kde

jsem. Vlastně jsem byla tak zmatená, že jsem dokonce ani

nevěděla, kdo jsem. Hetty Featherová? Sapphire Batterseaová?

Esmeralda Starová? Měla jsem teď tři jména.

Byla jsem Hetty, zachumlaná pod peřinkou ve své měkké postýlce v chalupě, nebo chovanka nalezince, třesoucí se zimou na úzké železné posteli ve společné ložnici? Byla jsem Saphire, převalující se na skládací posteli pro služky v podkroví, nebo ještě jako socha v kostýmu mořské panny v ubytovně? Byla jsem Esmeralda Starová v noční košili, ale pořád páchnoucí po rybách, nebo jsem ležela úplně vyčerpaná na své palandě v maringotce a zdálky slyšela troubení Eliáše?

Zaslechla jsem křik, dupání a škrábání. To musím být v Tanglefieldově cirkusu. Můj Bože, má snad Elvíra malér? Musím ji chránit. Co když ji ten ničema Beppo krutě zbil,protože při svém vystoupení zaškobrtla?

„Elvíro?“

„Jsem tady, Hetty,“ zamumlala. Přitiskla se ke mně, až mě její dlouhé blonďaté vlasy zašimraly na obličeji.

7


„Nic se ti nestalo, Elvírko!“ zaradovala jsem se a objala ji.

„To víš, že se mi nic nestalo. Vždyť jsme utekly,“ řekla ospale.

Utekly jsme – no ano, samozřejmě. Ukradla jsem klaunům jejich velociped, Elvíra mi vylezla na ramena a já jsem šlapala a šlapala, až jsme ujely Beppovi i panu Tanglefieldovi. Pocítila jsem pulzující bolest v uchu. Pan Tanglefield mě do něj švihl bičem, až mi začalo krvácet. Ale utekly jsme! Od cirkusu už nás dělila spousta mil. Zastavily jsme se až v tomhle městečku a teď jsme se choulily ve vchodu jednoho obchodu poblíž náměstí s tržištěm.

Jemně jsem odsunula Elvíru na stranu, posadila jsem se,protáhla se a zívla. S úzkostí jsem se rozhlédla, jestli nám někdo neukradl velociped, ale stál tam opřený o zeď, hned vedle nás. Ačkoli bylo ještě hodně brzo, náměstí už bylo plné dvoukoláků a statných mužů vykládajících na pulty stánků ovoce a zeleninu. Chvíli jsem fascinovaně sledovala, jak jejich mohutné šunkově růžové ruce naaranžovaly řadu jablek, kolo z květáků a chomáč salátů na falešnou zelenou trávu rozloženou pod nimi, aby stánek připomínal nejkrásnější zahradu v květu.

Jeden muž vzhlédl a všiml si, že ho pozoruji. Zamračil se a rozhodně se vydal směrem k nám.

Chytila jsem Elvíru za ruku a zatřásla s ní. „Asi bysme měly vyrazit,“ zamumlala jsem naléhavě, protože jsem důvěřovala jen velmi málo mužům.

Když jsme se však vyškrábaly na nohy a já jsem začalapřiravovat velociped, zavolal na nás: „Neutíkejte, děvčátka! Mě se nemusíte bát. Nechci vám ublížit. Vždyť jsem sám vychoval tři dcerky – a k tomu ještě syna, ale o tom je škoda slov.Vypadáte promrzlý a unavený. Já vám koupím něco na zahřátí.“

Zdálo se, že si o nás dělá upřímné starosti. Nejspíš si myslel, že je mi tolik, co Elvíře. Bylo to moje prokletí, tahle drobná postava, ale občas to mělo i své výhody.

„To by od vás bylo moc milý, pane,“ řekla jsem.

„A jak se jmenujete, děvčátka?“

„Já jsem Hetty a tohle je moje sestra Ellen-Jane.“ Představila jsem nás našimi skutečnými jmény. Esmeralda a Elvíra by tomuhle obyčejnému trhovci znělo příliš pompézně, a navíc by

8


bylo neprozíravé prozrazovat naše profesionální jména. Pan

Tanglefield po mně bude určitě pátrat a Beppo se bude ze všech

sil snažit dopadnout Elvíru. Byla hvězdou vystoupení jeho

Stříbrných akrobatů a diváci ji přímo zbožňovali. Zaplatil sice

za ni jejímu otci pět zlatých a stal se jejím majitelem, ale Elvíra

už mu dávno vydělala mnohem víc.

Pohlédla jsem na ni, jestli jí nevadí, že jsem použila její staré jméno. Naopak, přímo zářila. Obličejík měla bledý a uslzený, vlasy rozcuchané a oblečení pomačkané, a přesto pořád vypadala jako andílek.

„Sestro!“ zamumlala a chytila se mě za ruku. Bylo vidět, jak ji těší, že se stala mou „sestrou“.

Stiskla jsem ji.

„Bůh ti žehnej, andílku,“ rozplýval se muž. „Já jsem SamPerkins a tamhleto je můj stánek. Perkins, to nejlepší z úrody. Prvotřídní zelenina.“ A malinko se uklonil.

„Dobrý ráno, pane Perkinsi,“ pozdravila jsem a udělala pukrle. Zatahala jsem Elvíru za ruku, aby to udělala po mně. „Těší nás.“

„Jste roztomilý žabky. A jaký máte slušný vychování! Ale podívej, ta malá se třese zimou. Pojďte si dát čaj na zahřátí.“

Na tržišti byl i malý bufet, kde otvírali kvůli trhovcům už za rozbřesku. Vydaly jsme se za panem Perkinsem. Elvíře jsem strčila do ruky náš malý kufr a sama jsem popadla velociped. Neměla jsem nejmenší chuť nechat ho opřený o zeď bufetu.

„Neboj, tady bude v bezpečí,“ uklidňoval mě pan Perkins. „Hej ty, mladej Alfréde!“ zavolal na kluka postávajícího unejbližšího stánku. „Dáš pozor na tuhleten vynález, viď? Pokud se k němu někdo jen přiblíží, hned zahvízdej.“

Alfréd kývl hlavou a mávl nám. Bylo vidět, že pan Perkins je na trhu váženým mužem. Zavedl nás do bufetu, kde bylo příjemně teplo. Ve vzduchu se vznášela pára a silná vůně slaniny a klobásy – tak silná, že se nám z ní zamotala hlava. Útroby se mi svíraly hlady. Cítila jsem však i jinou potřebu. Pošeptala jsem to paní za pultem a ta mě a Elvíru odvedla na svůj záchod vzadu za bufetem. Potom jsme se rychle opláchly v lavoru a já jsem se pokusila rozčesat prsty Elvířiny zacuchané vlasy.

9


„Tak!“ usmál se na nás pan Perkins, když jsme se vrátily. „Bessie, tři hrnky čaje a tři pořádný snídaně, buď tak hodná.“

„Jistě, Same. To jsou tvoje vnučky? Vítejte, drahouškové!Přijely jste se podívat na dědečka, jak mu jde práce od ruky?“ zeptala se Bessie. Byla samý úsměv, kulatý růžový obličej jí lemovaly mokré kudrnaté vlasy a bílá zástěra jí obtahovala kypré tvary.

Pan Perkins nás odvedl ke stolu, který byl stranou ode všech ostatních. „Ty nejsou moje, Bessie. Jsou to dvě nový kamarádky,“ vysvětlil vesele.

„A odkudpak jsou?“ zajímala se Bessie.

„Ále, to je dlouhá historie,“ mávl rukou pan Perkins a posadil se vedle nás. Pak nám řekl tlumeným hlasem: „Napadlo mě, že si možná podrobnosti budete chtít nechat pro sebe, a ne je tady vytrubovat na celý náměstí.“

„To je od vás moc hezký, pane Perkinsi,“ usmála jsem se vděčně.

„To ale neznamená, že mě samotnýho to nezajímá,“ dodal. „A není to jen ze zvědavosti. Přemejšlím, jak bych vám mohl pomoct. Vy jste odněkud utekly, viďte?“

„Ano, pane,“ přiznala jsem, protože nemělo cenu popírat to, co bylo zjevné.

„Dobře, tak si nejdřív snězte snídani a pak mi povíte celej svůj příběh,“ rozhodl pan Perkins.

Sehnula jsem se, otevřela náš kufr a nahmatala peněženku. „Já za tu snídani můžu zaplatit, pane Perkinsi. Nejsme úplně na mizině.“

Hlučně se rozesmál. „Ale jdi ty, drahoušku. Na to jsem anineomyslel. Vidím, že z vás dvou se vyklubaly úplný mladý dámy. Takovýhle krásný a módní šaty jistě stály nemálo peněz.“

Usmála jsem se, protože jsem oboje ušila já. Pořád jsem držela peněženku v ruce, ale pan Perkins zavrtěl hlavou.

„Strč si ji zpátky do kufru. Ta snídaně je na účet podniku. Bessie je moje dobrá kamarádka. Je to velice dobrosrdečná žena a k tomu výborná kuchařka. Pořádnej talíř z Bessiiny kuchyně určitě obarví vaše bledý tvářičky narůžovo.“

Jídlo bylo opravdu vynikající. Beppo trápil Elvíru hlady, aby

10


byla co nejhubenější kvůli akrobatickým kouskům, a já jsem

zase během těch posledních měsíců v cirkusu byla tak unavená

a vyčerpaná, že jsem ani nebyla schopná pořádně se najíst. Teď

jsme však byly se slaninou, klobásou, vejcem, rajčetem atopinkou brzo hotové a ještě nám zbylo místo na několik toastů

s máslem a marmeládou.

„Páni!“ řekla Elvíra blaženě a pohladila si břicho. „Bessiina snídaně je nejlepší jídlo na světě!“

„Slyšelas to, Bess? Ta malá žába si myslí, že můžeškonkurovat paní Beetonový,“ zasmál se pan Perkins.

„Je lepší než paní Beetonová,“ řekla jsem. Když jsem kdysi pracovala jako služka, několik jejích receptů jsem s paníKeatovou vyzkoušela. Byla s nimi spousta práce a výsledek za moc nestál. Nebo to možná bylo jen nedostatkem mého kulinářského umění. Litovala jsem, že jsem neměla možnost strávit víc času s maminkou, abych se od ní něco přiučila. Zatoužila jsem po ní tak silně, až mi bylo, jako by mě rozbolel zub, a sklonila jsem hlavu.

„Copak je, děvenko? Dej si čaj a pověz strejdovi Samovi, co tě trápí.“ Pan Perkins mě pohladil po ruce.

Litovala jsem, že to není doopravdy můj strýc. Na okamžik jsem začala fantazírovat o tom, že bychom se mu tak zalíbily, až by se k nám choval jako ke skutečným příbuzným. Už bychom si nemusely vydělávat samy. Já bych zase mohla být malá holka, o kterou je dobře postaráno, a chodit do školy. Z Elvíry by se stal miláček celé rodiny. Pan Perkins by jíukázal, že muži mohou být i hodní, ne jen krutí. Vzpomněla jsem si na jejího otce a na to, jak ji prodal za pár zlaťáků, a na Beppa, který ji krutě zbil, jakmile udělala malou chybičku. Z očí mi vyhrkly slzy.

„Ale no tak, neplakej, nebo se sám rozbrečím jako malej kluk, to tě varuju.“ Pan Perkins mi vtiskl do dlaně zmačkaný kaesník.

Popotáhla jsem a rozhodně jsem si s ním otřela oči. Řekla jsem si, že pláču z toho, jak jsem unavená. Věděla jsem, že se na mě Elvíra dívá s úzkostí.

Mdle jsem se na ni usmála a podařilo se mi ovládnout se.

11


„Promiňte. Chovám se hloupě,“ omluvila jsem se a přemýšlela,

jestli se můžu odvážit prozradit panu Perkinsovi celou pravdu.

„Řekneš mi teda, co tady děláte? Před kým utíkáte? Teď už se nemusíte bát. Pokud je to opravdu zlý a vy se bojíte, že vás někdo chytí, vezmu vás k seržantu Browningovi na policejní stanici. Je to náhodou můj dobrej kamarád. Postará se o vás a zajistí vám bezpečí.“

To mě přivedlo zpátky k rozumu. Seržant Browning byl sice přítelem pana Perkinse, ale pořád to byl policista. Kdyby se dozvěděl, kdo opravdu jsem, mohl by mě dát zpátky do nalezince, aby mě tam umravnili a poslali zase sloužit. A co Elvíra? Beppo měl oficiální dokument, na kterém stálo, že mu teď patří. Nemohla jsem riskovat, že by ji odvedli zpátky k němu.

Bylo tedy lepší zalhat – a nouze mě naučila dělat to velmi dobře.

„Není to nic takovýho, pane Perkinsi, to se nebojte. Jsme s Ellen-Jane smutný kvůli naší ubohý mamince. Zemřela na tuberkulózu a hodně trpěla.“ Znovu jsem se rozplakala. Když jsem viděla, jak to pana Perkinse znepokojilo, měla jsem výčitky svědomí, ale koneckonců, obě jsme přece přišly o své drahé matky a doteď jsme je bolestně postrádaly.

„A co váš otec, drahoušku? Copak on se nepostará o svoje dvě holčičky?“

„Náš otec je námořník a je pořád pryč,“ odpověděla jsem pohotově.

„A kdo se teda o vás stará?“ zeptal se.

„To je právě ten problém. Dali nás do domova pro dívky bez prostředků, ale bylo to tam hrozný. Byla tam jedna zlá vrchní sestra, která s náma zacházela krutě, a musely jsme nosit ohavný hnědý uniformy s bílejma čepcema a zástěrama, a pokud jsme si je umazaly, byly jsme bity. Nesměly jsme mít žádný panenky ani knížky a hrozili nám, že nás ostříhaj,“vypočítávala jsem všechna omezení, na která jsem si ještě moc dobře pamatovala z nalezince.

„Ostříhat vám ty krásný vlasy!“ zhrozil se pan Perkins při pohledu na Elvířiny zlaté lokny.

„A moje sestra udělala pár dětskejch chyb a oni jí hrozili bitím, tak jsme se rozhodly, že utečeme, viď, Ellen-Jane?“

12


Elvíra přikývla, přestože ji mé vyprávění zmátlo.

„Vůbec se vám nedivím,“ souhlasil pan Perkins. „Ale kam vlastně utíkáte? Máte nějaký plány? Nemůžeme takový malý děvčátka nechat bloumat po ulicích a spát pod širým nebem. Hrozej tu všelijaký nebezpečí, zvlášť takovejm hezkejmholčičkám, jako jste vy.“

Věděla jsem moc dobře, že já s těmi svými vlasy barvy mrkve a vyzáblým obličejem hezká nejsem, ale Elvířina krása byla nepopiratelná. Říkala jsem si, že by ho znepokojilo, kdybych mu řekla o našem plánu uchytit se u kabaretu Cavalcade. Byla jsem ve světě už dost dlouho na to, abych věděla, že muži sice do kabaretu chodí rádi, ale nepovažují ho za vhodné místo pro ženy, a už vůbec ne pro slušné dívky.

„Chceme jít do kabaretu Cavalcade,“ vyhrkla Elvíra, než jsem ji stihla zastavit.

Pan Perkins se zhrozil. „Cože? Do toho doupěte neřesti? Co vás to napadlo?“ vyjel na mě. Najednou byl rozzlobený.

Elvíra si dala ruku přes pusu. Vždycky ji vystrašilo, když se muži rozčílili. Beppo si na ní vyléval vztek až příliš často.

„Pane Perkinsi, prosím vás, nezlobte se. Elvíra je ještě malá a neví, co říká. Viděla jeden plakát a ptala se, co to je, a když jsem jí řekla, že tam ženy zpívaj a muži vyprávěj legračníhistorky, chtěla se tam jít podívat. Mě by ale samozřejmě ani ve snu nenapadlo ji brát na takový místo.“

Elvíra na mě zůstala udiveně koukat.

„Ale plán máme, pane Perkinsi, to se nemusíte bát,“ pokračovala jsem rychle. „Jedeme za strejdou a za tetou. Už jsme jim psaly. Všechno je dojednaný. Včera jsme celou tu vzdálenost neujely, ale pokud dneska vyjedeme co nejdřív, do oběda bysme tam na velocipedu mohly bejt.“

„Tak to mi spad kámen ze srdce. Jsi moc šikovná, že dokážeš jet na takovýmhle podivným vehiklu. A co dělá ta malá? Běží za tebou?“ zajímal se pan Perkins.

„Já balancuju na Hetty,“ řekla Elvíra pyšně.

„To ti tak věřím! Takovej malej capart! To je přece hrozně nebezpečný!“

Elvíra se na pana Perkinse podívala, jako by neměl všech pět

13


pohromadě. V porovnání se skokem z odrazového můstku apřistáním na vrcholu lidského sloupu tvořeného třemi chlapci, což

byl kousek, který ji proslavil, byla jízda na velocipedu úplnou

hračkou.

„Ellen-Jane umí výborně balancovat, to mi věřte,“ ujistila jsem ho. Elvíra nadšeně přitakala.

„Vy jste vážně zvláštní žáby,“ řekl pan Perkins. „Stejně mám pořád strach vás jen tak pustit do světa. Doprovodil bych vás sám, ale nemůžu tu nechat svůj stánek celej den prázdnej. Možná poprosím seržanta Browninga, aby vás jeden z jehočetníků doprovodil.“

„Ale to vůbec není potřeba,“ řekla jsem rychle. „Strejda nám určitě půjde naproti a sejdeme se v půlce cesty. Nic se nám nestane, pane Perkinsi. Teď, když jsme tak královsky posnídaly, můžeme klidně vyrazit. Nikdy nezapomeneme na vaši laskavost.“

Rozloučily jsme se, poděkovaly Bessie za báječné jídlo a vyšly ven, kde na nás čekal náš velociped. Jak mě pan Perkins a s ním půlka náměstí sledovali, nemohla jsem na tuzatracenou věc pořádně nasednout. Sukně se mi zachytila do kola, a když jsem pak popadla kufr, převážila jsem se a málem jsem přistála na hlavě. Kluci postávající kolem stánků řvali smíchy, ale pan Perkins se tvářil ustaraně.

„Propáníčka, Hetty, myslím, že jsi ještě moc malá na řízení takovýho železnýho monstra. Kolik ti je? Deset? Dvanáct?“ vyptával se.

Chtělo se mi pohodit hlavou a sebevědomě mu říct, že je mi patnáct a že už se celý rok živím sama, ale nechtěla jsem mu brát iluze, když na nás byl tak hodný. A navzdory mému vzteku a studu mě to taky potěšilo. Můj dětský vzhled mi pomáhal i v Tanglefieldově cirkusu, kde jsem byla princiálkou. Lidem se líbil můj silný a výrazný hlas, dojempovýšené autority, jímž jsem působila, i mé extravagantníuvádění jednotlivých čísel. Měli dojem, že tohle všechno zvládá dítě.

I na ředitele kabaretu budu muset působit jako dítě. Byla to totiž moje devíza. I Elvíra vypadala mladší, než ve skutečnosti

14


byla. Můžeme klidně předstírat, že je jí teprve pět nebo šest.

Lidé milují účinkující děti. Stačí se chvíli producírovat na pódiu

a chovat se roztomile, a všichni nám určitě budou tleskat.

Tahle myšlenka mě tak vzpružila, že se mi na třetí pokus podařilo vylézt na sedlo a Elvíra se mohla vyškrábat na mě.

„Sedni si za mě na sedlo,“ pošeptala jsem jí, protože jsem se bála, aby si mi nestoupla na ramena. Tady by to vypadalo moc okázale. Už tak jsme přitahovaly až příliš mnoho pozornosti.

Pustila jsem jednou rukou řídítka, zamávala panu Perkinsovi a opřela se do pedálů.

„Sbohem, Hetty! Sbohem, Ellen-Jane! Šťastnou cestu!“ volal za námi pan Perkins a mával bílým kapesníkem.

„Sbohem!“ zavolaly jsme unisono. Bylo nám smutno, že ho musíme opustit.

Elvíra byla zmatená mým lhaním. „My opravdu jedeme za nějakým strejdou, Hetty?“ zeptala se. „Ani jsem nevěděla, že nějakýho máme.“

„Ale ne, Elvíro,“ odpověděla jsem netrpělivě. Najednou jsem začala přemýšlet, jestli opravdu nemám nějakého strýce. Maminka sice nikdy o žádném bratrovi nemluvila, ale ona vlastně vůbec nemluvila o své rodině. Jednou jsem se setkala s jejím otcem, když jsem na severu hledala svého otce, ale tenhle můj dědeček byl tak šílený a zlý stařec, že jsem siumínila, že už ho v životě nechci vidět a že už mě ani nezajímá, jestli mám ještě nějaké jiné příbuzné.

Setkání s mým hezkým rudovlasým otcem, který byl rybářem, bylo krásné, zato horší to bylo s jeho novou ženou. Nicméně ani otec se nikdy nezmínil o tom, že by měl nějakésourozence. I já jsem byla jedináček, pokud jsem nepočítala své dva nevlastní sourozence.

Jestli se někdy vdám, budu chtít mít celou kopu dětí, už jen proto, aby se nikdy necítily samy. Věděla jsem, že by se mým snoubencem mohl stát můj milovaný Jem a že bych si ho někdy v budoucnu mohla vzít. Byl by z něj opravdu milující manžel. A přesto jsem utekla k cirkusu, protože jsem hluboko uvnitřvěděla, že ho nemiluji tak, jak bych měla. Moje srdce bylo příliš nepokojné na to, abych dokázala až do konce života zůstat v té

15


malé chaloupce. Toužila jsem zažít vzrušení, slávu, dobrodružství...

Myslela jsem, že tohle všechno najdu v cirkusu. Zpočátku to tak možná i bylo. Pak mi ale došlo, že je to krutý a laciněokázalý svět a že neustálé stavění a skládání šapitó a cestování na další štace je nesmírně únavné a deprimující. A byla to taky obrovská dřina, když jsem musela vystupovat dvakrát, někdy i třikrát za den a pak jít spát utahaná do morku kostí. Bylo to pro mě těžké, ale ještě pětkrát těžší to bylo pro chudinku malou Elvíru, která musela nepřirozeně napínat své nohy a ruce, aby byly ohebné, trénovat několikrát za den své číslo a pakvystuovat v manéži v době, kdy ostatní děti už chodily spát – a stále bledá strachy, jestli snad nerozzlobila toho zlého skřeta, co se převlékal za klauna.

„Hetty?“ ozvala se Elvíra naléhavě.

Uvědomila jsem si, že zatímco jsem se oddávala snění, snažila se upoutat mou pozornost. „Copak je, miláčku?“

„Kam teda jedem?“

„Jedem do kabaretu Cavalcade, ty jsi zapomněla?“

„Ale pan Perkins říkal, že to je doupě už nevím čeho. Není to nějaký špatný místo?“

„Je to kabaret, to je všechno. Já myslím, že to zní skvěle. Ty a já budeme kabaretní artistky,“ odpověděla jsem. Zatroubila jsem fanfáru na pomyslnou trumpetu.

Děcka poskakující ve škarpě se nám začala řehtat. Mávla jsem jim, ale velociped se hrozivě zakymácel. Děti řvaly smíchy. Chudinka Elvíra při tom spadla. Naštěstí však padat uměla.

„To je děsná legrace, ha ha,“ ušklíbla jsem se. „Jsem moc ráda, že jsme vás pobavily. A pobaví vás ještě víc, až budeme předvádět svý kousky na pódiu v Cavalcade, kde nám za ně pořádně zaplatěj.“

Děti na nás nechápavě civěly.

„Ale potřebujeme vědět, kde je Cavalcade. Můžete nám,prosím, ukázat cestu?“ zeptala jsem se a rozhlédla se po všech.

Děti však pořád měly ve tvářích nepřítomný výraz porcelánových panenek.

„A kde jako ten Cavalcade bydlí?“ zeptal se největší kluk.

16


„To je kabaret. Copak to není někde poblíž? Viděly jsme na tržišti jejich reklamu.“ Pomohla jsem Elvíře vstát a oprášit se.

„Jo aha. To je ve Fenstonu, ten váš kabaret, ale to je míle a míle daleko,“ odpověděl.

Pokleslo mi srdce. Ze včerejšího usilovného šlapání do pedálů jsem měla nohy celé ztuhlé a bolavé. Nebyla jsem připravená na další maraton. „Kolik mil to je?“ zeptala jsem se unaveně.

„Tři. Nebo čtyři,“ řekl. „Budete tam za hodinu, možná i za dýl.“

„Prosím tě, to nic není!“

Do svých šesti let jsem vyrůstala na venkově. S Jemem jsme chodili po loukách a po lese celé hodiny, a když mě už tlačily boty, jednoduše jsem si je zula a šla bosa.

„Díky, chlapečku,“ řekla jsem povýšeně.

Uchechtl se a udělal neslušný posuněk. Já jsem ho ignorovala. Znovu jsem nasedla na velociped (tentokrát bohudík bez nehody). Elvíra se vyškrábala na mě. Teď jsem jí dovolila stoupnout si mi na ramena, abychom se předvedly. Pak jsme odjely – a pár děcek nám zatleskalo a nadšeně za námi volalo.

„To jsou pitomci,“ ulevila jsem si. „Radši si sedni na sedadlo, až nás nebudou vidět. Uf, tohle šlapání je ale dřina!“

„Tak já tě vystřídám,“ navrhla Elvíra, přestože ani nedosáhla nohama na šlapky.

„Možná pozdějc,“ řekla jsem taktně. „Jsi moc hodná mladší sestra, víš to?“

Elvíra se zahihňala. „A ty jsi zase moc hodná starší sestra,“

prohlásila.

Do Fenstonu nevedla moc příjemná cesta: lemovaly jijednotvárné řadové domky a ponuré továrny. Šedivá cesta byla poseta

páchnoucími koňskými koblihami. Já jsem však měla takdobrou náladu, jako bych uháněla listnatými alejemi, kolemmalebných doškových chaloupek a vdechovala vůni růží a zimolezu.

I Elvíra byla veselá. Zpívala sladkým vysokým hláskem

jeden hymnus za druhým. Když si nevzpomínala, jaká jsou tam

přesně slova, vymyslela si svá vlastní.

„Ježíši, králi nebe a země,

tobě se koří andělů chór.

17


Překrásnost tvoji v hymnech a písních

opěvá Hetty a Elvíry sbor...“

„Ty jsi teda treperenda! Kde ses všechny tyhle hymny naučila? Chodila jsi do kostela, když jsi byla malá? Já jsem musela do kaple každou neděli, ale neznám jich ani polovic,“ divila jsem se.

„Zpívala je maminka,“ odpověděla. „Seděla jsem jí na klíně a ona mi zpívala. Sedělas taky mamince na klíně, když tizpívala, Hetty?“

Na chvilku jsem zavřela oči, protože to bylo tak bolestné. A to byla chyba. Musela jsem prudce zabrzdit kvůli povozu před námi, který se zastavil, jelikož kůň zrovna přispíval svým dílem k hnoji na silnici.

„Jejda!“ lekla jsem se a objela vůz. „Ne, neseděla. Když jsem byla tak malá, že bych jí mohla sedět na klíně, nebyla jsem se svou maminkou. Víš přece, že jsem vyrůstala v nalezinci.“

„Ale říkala jsi, že tam tvoje maminka pracovala.“

„Jenže já jsem několik let nevěděla, že to je moje matka. A když jsem to zjistila, vyhodili ji. A pak – a pak...“

Nedokázala jsem mluvit o tom hrozném létě, kdy maminka pomalu chřadla, až nakonec umřela.

I Elvíra byla chvíli zticha. Potom mě pohladila po hlavě a pošeptala mi: „Myslím si, že tvoje a moje maminka se v nebi skamarádily. A každou chvíli se na nás skrz mraky kouknou, jestli jsme hodný holky.“

„No, tak to musí bejt chudák moje máma smutná, protože já často nebejvám hodná holka,“ řekla jsem.

Nálada se mi zase zlepšila, když jsme zahlédly ukazatel do Fenstonu. Bylo to opravdové město s ulicemi plnými vozů adrožek. Byl tam takový provoz, že mi připadalo bezpečnějšísesednout z velocipedu a tlačit ho po chodníku. Bylo to namáhavější než na něm jet, ale Elvíra mě rozptylovala. Vybírala dům, ve kterém budeme bydlet, až budeme velké, slavné a bohaté.

„Kterej se ti líbí víc, Hetty? Ten dům s rozkvetlejma stromama, ten se zelenejma okenicema, nebo ten, co má na střeše takovou kupoli?“ zeptala se s upřímným zájmem.

18


„Pokud budem hodně slavný a bohatý, nepořídíme si mnohem větší dům? Nějakou rezidenci nebo zámek se sto pokojema? Každej tejden bysme si vybraly jinou ložnici. Co ty na to?“ navrhla jsem.

„Ne, to by se mi vůbec nelíbilo. Takovej dům by byl moc velkej a strašidelnej. Mohla bych se tam ztratit – a co bych dělala,kdybych zapomněla, v který ložnici jsi ty?“ zděsila se Elvíra, protože mě brala úplně vážně. „Ne, Hetty, pořídíme si radši jeden z těchhle domů – jsou tak hezký a vůbec nejsou strašidelný.“

„Tak dobře. Koupíme si ten s kupolí. Tam bysme mohly mít ložnici. A vchodový dveře budeme mít pořád zamčený, aby nám tam nikdo nemohl vlízt. Pokud ale přijde nějakej dobrejkamarád, otevřeme okno a spustíme vlasy jako Locika – a oni po nich můžou vylízt.“

„Tak dobře!“ radovala se Elvíra. „Mně se ten dům s kupolí taky líbí nejvíc. A budeme si muset nechat narůst vlasy až na paty.“

„To je výbornej nápad. Až se staneme kabaretníma hvězdama, budeme si říkat Dlouhovlasý sestry a naše proslulý vlasy za náma budou při chůzi vlát jako nevěstin závoj. A běda, jestli nám na ně někdo šlápne!“

„To určitě spotřebujeme spoustu duhovejch šamponů,“poznamenala Elvíra. „Hetty, co je to tamhle za dům, ten za všema obchodama? Ten velikananánskej dům se světlezelenou střechou? Není to nějakej palác? Myslíš, že tam bydlí královna?“

„To teda moc pochybuju, že by měla královna Viktorie palác ve Fenstonu,“ odpověděla jsem. „Ale pojď se na něj podívat.“

Rozhodně to jako palác vypadalo. Dům byl postaven zčervených cihel a ozdoben spoustou věží a věžiček, jejichž měděné

stříšky byly zbarveny zelenou měděnkou. Schody vedoucí

k honosným zlaceným dveřím byly pokryty rudým kobercem

a skrz okna jsme zahlédly třpytící se obrovský křišťálový lustr.

„Tak je to palác!“ vydechla Elvíra.

„Ale není. Přečti ten zlacenej nápis, Elvíro.“

„Víš přece, že moc číst neumím.“

„Jen to zkus!“

„Cav... cav-al-cad?“

„Cavalcade! Jsme tady, Elvírko. Tohle je kabaret!“

19


2

P

O OBOU STRANÁCH dveří visely plakáty představující

všechny účinkující. Jména úplně nahoře byla vytištěnavelkým ozdobným písmem. Čím níž jméno bylo, tím menšímipísmeny bylo napsané. Přistoupila jsem k jednomu z plakátů tak

blízko, že jsem se ho div nedotýkala nosem. Ukázala jsemprstem na jméno na nejspodnějším řádku. Bertík záletník.

Mohl to být můj Bertie, ten prostořeký řeznický pomocník? Když jsem vykonávala nenáviděnou práci služky v domácnosti pana Buchanana, seznámila jsem se s ním a často jsme se vídali. Ten milý, směšný Bertie, kterému tak vadilo, že byl cítit masem. Ten Bertie, co mě vzal na pouť a koupil mi maléhočernobílého porcelánového psíka, kterého jsem teď měla v kufru, pečlivě zabaleného do noční košile, aby se nerozbil.

„Ty pejskové bejvaj v párech,“ řekl mi tenkrát. „Dávaj se na krbovou římsu po obou stranách hodin. Má je každá rodina. Tak ti asi budu muset pořídit ještě jednoho, Hetty.“

Řekl to jakoby v žertu, ale zrudl jako hovězí roštěnka. I já jsem cítila, jak mi rudnou tváře, protože tím možnánaznačoval, že i z nás by jednou mohla být rodina. Měla jsemBertieho moc ráda, ale nemohla jsem ho brát úplně vážně. Pokud už

20


bych se chtěla usadit a vdát, pak jedině za svého věrného

Jema.

Bylo tak bolestné ho odmítnout. Myslela jsem si, že mu bude líp s mou kamarádkou Janet. Věděla jsem, že bych mu svými vylomeninami jenom komplikovala život, kdežto Janet ho bude zbožňovat a bude mu pořád věrná. Milovala Jema celým svým srdcem.

Já jsem zbožňovala svou maminku. Bez ní jsem si pořádpřiadala jen poloviční. Milovala jsem i Elvíru a považovala jsem ji skoro za svou vlastní sestru. Nemilovala jsem však žádného muže. Tak proč mi teď bušilo srdce, když jsem se dívala naBertieho jméno?

Samozřejmě to s největší pravděpodobností nebyl Bertie. Je ovšem pravda, že mi jednou říkal o své touze vystupovat v kabaretu. Zpíval mi nejrůznější písničky a naučil se stepovat. Dokázala jsem si ho představit, jak si to ve slamáku apruhovaném sáčku štráduje po pódiu a baví publikum. Je možné, že by se skutečně vzdal své práce v řeznictví a šel zkusit štěstí do kabaretu?

Byl by to pro něj tak veliký krok. Určitě jsem se pletla. Bertie je úplně běžné jméno, které se dává dokonce i v královské rodině. Ale byla bych tak nesmírně pyšná, kdyby se skutečně dostal do kabaretu a stala se z něj opravdová hvězda, i když jen na posledním řádku plakátu.

Moje oči klouzaly odspodu nahoru. Araminta, exotickáakrobatická tanečnice. Sven, ruský polykač mečů. Petr Perkins a jeho komické eskapády. Úplně nahoře byla Jasmína Zlatá slavice, zpěvačka nejsladších písní. Měla tam i obrázek – zpívající ženu s ptáky poletujícími kolem hlavy.

Přemýšlela jsem, jestli to s Elvírou taky jednou dotáhneme na první řádek. Elvíra, zázračná dětská akrobatka! Esmeralda Starová, nepřekonatelná konferenciérka! Ano, to znělo dobře.

„Půjdeme dovnitř?“ zeptala se Elvíra a chytila se mě za ruku. „Nemůžu se dočkat, až uvidím, jestli to vevnitř taky vypadá jako v paláci. Je tam všechno ze zlata jako v pohádce? Maj tam zlatej nábytek a pijou ze zlatejch pohárů – a choděj na zlatej záchod?“

„To nevím, ale slyšela jsem, že tam bude opravdická víla se

21


zlatejma vlasama,“ řekla jsem a zatahala Elvíru za jednu

z jejích zlatých lokýnek.

„Nesměj se, ale já si teď opravdu připadám jako víla,“ přiznala Elvíra. „Pojď dovnitř, Hetty!“

„Ne, ne. Musíme se připravit, než oslovíme ředitele, ať je to, kdo je to.“

„Připravit?“

„Musíme si nacvičit nějaký číslo,“ vysvětlila jsem. „Buď chvilku zticha, musím si zapamatovat všechny ty lidi na plakátu. Ach jo, je jich tam tolik!“ Otevřela jsem kufr a začala jména rychle zapisovat špačkem tužky na zadní stranu svých sešitů, kam jsem si zaznamenávala své paměti.

Jakmile jsem je dopsala, usmála jsem se na Elvíru. „Tak! Teď musíme najít nějaký dočasný ubytování. Potřebujeme se umejt, protože jsme z cesty pěkně zmazaný. A taky bysme se mělynejdřív pořádně vyspat. Ty máš pod očima takový kruhy, že by si tě mohli splíst s mládětem pandy. Tak pojď.“

„Já bych radši bydlela v Cavalcade. Třeba maj postele pro všechny svoje účinkující!“

„To asi ne. Zatím se budeme muset spokojit s obyčejnejma železnejma postelema,“ řekla jsem. „Tak jdeme!“

Tlačila jsem velociped a Elvíra se za mnou vlekla s kufrem. Pořád se smutně ohlížela.

Neměla jsem nejmenší tušení, kde bych měla ubytováníhledat. Mnohem jednodušší to bylo v Bignoru, kde jsem strávila jedno léto. U moře jsou spousty penzionů a všechny nabízejíubytování. Fenstone byl zřejmě něco úplně jiného. Stály tu řady obytných domů, za nimi širší ulice s obchody a pak zase obytné domy. Ani na jednom nebyla cedule nabízející ubytování.

Poblíž nádraží jsem našla hotel. Byl velký a kdysi zřejmě i impozantní. Teď však byl značně zchátralý – omítka se louala a některá okna byla rozbitá. Z otevřených dveří zavanul pach přepáleného tuku. Ubytování tady určitě nemůže být drahé. Naštěstí jsem byla tak duchapřítomná, že jsem si vzala peněženku, když jsme s Elvírou prchaly. Měla jsem ubohoujednotýdenní mzdu a něco málo úspor. Doufala jsem, že s tímnějakou dobu vystačíme. A pak si začneme vydělávat, ne?

22


Nechtěla jsem velociped nechávat venku, protože po nádraží se potulovala spousta přidrzlých mladíků. I kdyby mi velociped neukradli, mohli by na něm z legrace zkoušet jezdit. To by pak zaručeně spadli a kolo poničili.

Prošla jsem vchodovými dveřmi a pak i vstupní halou. Elvíra mě po špičkách následovala. Zápach přepáleného tuku nás teď doslova uhodil přes nos. Dýchaly jsme raději jen mělce.

„Haló?“ zavolala jsem. Pak jsem to zkusila ještě jednou, ale bez výsledku. Došla jsem k malému stolku, popadla zvonec a zuřivě jím zatřásla. Elvíra si při tom rámusu přitiskla ruku na pusu. I mě trochu znervóznil, ale snažila jsem se vypadat klidně a sebevědomě.

Do haly se odkudsi zevnitř přišoural stařec v nátělníku,kalhotách a pantoflích. Držel mop, který kysele čpěl. Stejně čpěl i on sám.

Když nás uviděl, zpražil nás pohledem. „Co to tu zkoušíte, děcka? Jak to, že si hrajete s mým zvonkem? Vraťte se k mamince.“

„To nemůžeme. My žádnou nemáme,“ prohlásila Elvíra hlasitě. Pak si zamnula oči, jako by plakala, a vrhla na mě kradmý pohled. Určitě chtěla vyvolat jeho soucit, ale bohužel nebyla moc dobrá herečka.

„Tak za to já nemůžu,“ odbyl ji. „Mazejte vocaď!“

„Ale my sháníme ubytování se stravou na jeden tejden!“ řekla jsem rychle svým nejautoritativnějším tónem.

„Vážně? A vy dvě usmrkaný holky snad máte patnáct šilinků?“ zašklebil se muž.

Patnáct šilinků! To myslel vážně?

„Možná bysme se teda jen ubytovaly, bez stravy,“ opravila jsem se. Můžeme si klidně kupovat jablka a bochánky a páje. Byly jsme obě zvyklé na skromnou stravu.

„Aha. A nebudete nakonec chtít ubytování bez postelí?“ vysmíval se nám.

„Nemusíte bejt tak nepříjemnej. Říkala jsem, že si vezmeme pokoj. Koukejte, tady mám peníze,“ ukázala jsem mu svou peněženku.

„A komus to ukradla, ty uličnice?“

23


„Co si to dovolujete se mnou takhle mluvit? Jsem mladá dáma,“ prohlásila jsem a pohodila hlavou.

Pana Perkinse jsem přesvědčila, že jsem malá holčička, a teď jsem se pro změnu vydávala za mladou dámu. Moc námnepomohlo, že Elvíra vystrčila bradu a řekla, že ona je taky mladá dáma.

„Vypadněte obě dvě!“ vyjel na nás stařec a zvedl svůj páchnoucí mop.

Musely jsme utéct. Bylo obtížné svést kolo zpátky ze schodů. Chlap začal ječet, že mu umažeme vyleštěné schody, přestože bylo jasné, že ty schody už měsíce nikdo nemyl.

„To byl ale hnusnej dědek,“ ulevila si Elvíra, když jsme byly venku.

„Přímo odpornej,“ souhlasila jsem. „A ten hotel byl nekřesťansky drahej.“

„A smrdělo to tam.“

„Takže bysme tam stejně nechtěly bydlet.“

Jenže nějaké ubytování jsme sehnat musely. Hledaly jsme celé dopoledne. Na oběd jsme si došly do bufetu, ale nebylzdaleka tak příjemný jako ten Bessiin.

Elvíra ukázala na rozkrájený růžovožlutý dort pod skleněným poklopem. „Koukej! To je dort madame Adeliny!“ vykřikla.

Hned se nám oběma zastesklo po milované madame Adelině, která se o nás starala, jak nejlépe mohla – dokud nemusela odejít na penzi. Každá jsme si dala jeden dílek, ale byl zvětralý a bez chuti, což pro nás bylo hořkým zklamáním.

„Škoda že nemůžeme bydlet u madame Adeliny,“ zalitovala Elvíra. Polykala dort, aniž ho rozkousala. Oči se jí zalily slzami. „Mně se po ní tak stejská. Hetty, nemohly bysme jet nejdřív za ní a teprve potom začít vystupovat v kabaretu?“

„Ne, miláčku. Madame Adelina a pan Marvel se stěžípostaraj sami o sebe. Nemůžeme se jim pověsit na krk. A navícbydlej moc daleko. To bych na velocipedu neujela. Ale nevěs hlavu. Slibuju, že si brzo nějaký bydlení najdeme.“

Poprosily jsme majitelku bufetu, jestli bychom si nemohly dojít na její záchod. Nebyla tak laskavá jako Bessie.

„Co si myslíte? Že to jsou veřejný záchodky? Nenechám vás

24


courat přes svůj byt. Ještě byste mi tam něco čmajzly! Myslíte,

že jsem se narodila včera? Už ať jste odtud!“ hudrovala takhlasitě, aby ji slyšel celý bufet.

Dokonce nás zezadu postrčila ke dveřím. Všichni lidé na nás koukali. Elvíra studem zrůžověla. Já jsem nejspíš byla rudá vzteky, protože jsem jí dala penci jako spropitné, ačkoli byl její dort okoralý a čaj bez chuti.

„Ach jo, Hetty!“ kvílela Elvíra. „A mně se chce opravdu nutně!“

„Neboj,“ řekla jsem, přestože jsem si s tím sama dělala starosti. Vždycky jsem si však uměla poradit. Vzala jsem velocied, tlačila ho po chodníku a Elvíra poskakovala za mnou. Ulice, kterými jsme procházely, byly čím dál starší a tišší, až jsme došly k úzké uličce. Trochu páchla. Bylo jasné, že i jiní lidé ji používali k účelu, k němuž jsem si ji vyhlédla. Šla jsem jako první a pak jsem tam poslala Elvíru. Musela jsem jí slíbit, že tam nikoho nepustím.

Pak jsme pokračovaly v cestě. Sice se nám ulevilo, ale pořád jsme byly sklíčené. Nacházely jsme se teď v mnohem chudší části Fenstonu, a to nebylo dobré. Nějaký starší chlap sobličejem lasičky chvíli civěl na náš velociped, načež se k námpřitočil a zeptal se, jestli může vyzkoušet ten náš úžasný bicykl.

„Ne, v žádným případě! Nezlobte se, ale hrozně spěcháme,“ odmítla jsem ho rozhodně. „A nechte nás bejt, nebo zavolám policajta!“

Nepříjemně se zachechtal – bylo nepravděpodobné, že by do těchhle ponurých ulic zavítal nějaký policista – a odstrčil Elvíru. Pak chytil řídítka velocipedu. To už bylo příliš. Měla jsem na sobě ty krásné a tvrdé kožené boty, které jsem nosila v manéži. Napřáhla jsem nohu a kopla ho vší silou na nejměkčí a nejzranitelnější místo. Zasténal a skácel se – a my jsme se rozběhly směrem k centru města.

Věděla jsem, že v širších ulicích už se nemusíme bát. Brzo jsme došly do nejvýstavnější části města s řadou zajímavých obchodů. Nutně jsme potřebovaly najít ubytování a připravit si vystoupení do kabaretu, ale v tu chvíli jsme na to úplnězapomněly. Elvíra si opřela čelo o výkladní skříň hračkářství,

25


oslněná panenkami, a toužebně hleděla do jejich modrýchporcelánových očí.

„Jsou jako opravdický děti!“ Ukázala na jejich ohýbací nohy, jemné pletené punčošky, kozinkové botičky. „Myslíš, že uměj chodit?“

„Ne, jsou to jen panenky.“

„Ale jaký panenky!“ toužebně vzdychla Elvíra. „Škoda že Maybelle nemá takový krásný botičky.“

Maybelle byla její vlastní ručně šitá panenka. Jednou jsem jí na obličej vyšila oči, nos a pusu a vyrobila jí i nějaké oblečení, ale těmhle porcelánovým kráskám se samozřejmě zdaleka nemohla rovnat.

„Kdybych tak mohla mít jednu z těch panenek,“ vzdychla znovu Elvíra. Pak si vzpomněla na Maybelle nacpanou v kufru a řekla nahlas: „Ale Maybelle vždycky budu mít nejradši,protože je moje prvorozená.“

Najednou jsem si vzpomněla na hadrovou panenku, kterou mi ušila moje pěstounka Peg, když jsem byla ještě malinká. Nebyla to kdovíjak zkušená švadlena, ale dělala, co mohla. Ačkoli měla panenka každou ručičku a nožičku jinak tlustou a obličej samou bouli, milovala jsem ji tak opravdově, jako každá matka miluje své dítě. Byl to pro mě šok, když mě přivezli do nalezince i s mou panenkou v náručí a vrchní sestra Petersová mi ji vyrvala. Spálila ji a s ní i moje nejlepší nedělní oblečení.

V nalezinci jsem vyrůstala úplně bez hraček a Elvíra měla dětství podobně bezútěšné. Zíraly jsme na hračky ve výkladní skříni s otevřenou pusou a bažily po každičké z nich, ačkoli já jsem dávno byla na hračky moc stará. Přesto jsem pořád toužila ponořit ruce do džberu se skleněnými kuličkami, dychtila jsem pouštět červenožlutého draka s dlouhým ocasem nebo se zhoupnout na velkém houpacím koni, kterého jsem vidělaustájeného vzadu v obchodě.

„Mohly bysme jít dovnitř? Jen se kouknout,“ žadonila Elvíra.

Váhala jsem. Vtom jsem uslyšela, jak hodiny odbily třetí. „Ne, už nemáme čas. Stejně by nás asi vyhodili. Ale slibuju, že až budeme slavný kabaretní hvězdy, vrátíme se sem s mou

26


první výplatou a já ti koupím dárek. Porcelánovou panenku si

asi nebudeme moct dovolit, ale možná koupím nějaký botičky

pro Maybelle.“

„To by byla opravdu šťastná, viď, Maybelle?“ zeptala se Elvíra kufru.

„Ano, ano, ano!“ odpověděla si tenkým panenčím hláskem.

Pokračovaly jsme dál ulicí a doufaly, že až dojdeme do obytné čtvrti, najdeme nějaké vyhovující bydlení. Vtom mě zarazil další obchod. Byl to malý krámek s módními oděvy. Zlacená písmena na tabulce nad vchodem hlásala: MÓDNÍ ZBOŽÍ SLEČNY GIBSONOVÉ. Po obou stranách vchodu byly výkladní skříně a v každé jen jedna elegantně oblečená figurína.

Překvapilo mě, že je toho ve výloze tak málo. Byla jsemzvyklá na výkladní skříně přecpané zbožím.

„Koukni se na to, Elvíro!“

Poslušně si výkladní skříň prohlédla. Bylo vidět, že na ni neudělala žádný zvláštní dojem. „Vždyť tam skoro nic není,“ namítla.

„Protože to je obchod s mimořádně elegantním zbožím,“ řekla jsem světaznale, přestože jsem takový obchod viděla prvně. „Nepotřebujou nějakou nevkusně přeplácanou výlohu. Nechávaj šaty mluvit samy za sebe. A ony to taky dělaj. Hodně výmluvně.“

Elvíra nakrčila nos. „Nezdá se ti, že mluvíš trochu hloupě, Hetty?“

„Víš, tomuhle nerozumíš. Na to jsi ještě malá,“ řekla jsem.

Zato já jsem tomu podle svého názoru rozuměla, i když jen instinktivně. Obě figuríny stály ve svých výkladních skříních se slavnostní vážností a napřahovaly ke kolemjdoucím bílé paže, jako by jim udělovaly královské požehnání. Ta vlevo měla modrofialové šaty s neobyčejně širokými rukávy. Byly tak výrazné, že všechno ostatní na šatech bylo velmi skromné. Efekt, který to vyvolalo, bral dech.

Figurína vpravo měla šaty temného odstínu smaragdově zelené, skoro stejného, jako měly šaty, které jsem si kdysi ušila jako kostým na mořskou pannu. Tenkrát jsem to považovala za své mistrovské dílo, ale teď jsem viděla, jak neuměle byly

27


navržené i ušité. Tyhle šaty byly z hedvábí, a když na ně dopadly

sluneční paprsky, chytily duhově měňavý odstín. Tvarempřipomínaly přesýpací hodiny a každá žena v nich musela mít vosí pas.

Myslela jsem na to, jak by se tahle měňavá zelená odrážela od mých rudých vlasů, přestože jsem věděla, že jsou takovéhle myšlenky směšné. Viděla jsem podle délky sukně, že by mi byly příliš velké, a styl a způsob ušití mi zase napověděly, že šaty budou hodně drahé a že na ně nebudu mít, ani kdybych byla hvězdou kabaretu Cavalcade.

Smutně jsem vzdychla a nehýbala se z místa, přestože Elvíra už mě tahala za rukáv, jelikož ji to nudilo. Pak se dveře obchodu otevřely, až se zvonek nad vchodem melodicky rozklinkal. Mezi nimi se objevila mohutná dáma a začala si mě prohlížet přes skřipec posazený na tupém nose. Měla na sobě strohé šaty z černého saténu.

Trhla jsem sebou, přestože jsem nedělala nic špatného.

Pátravě se na mě zadívala. „Ty jsi přišla vyzvednout šaty své paní?“ zeptala se. Její hlas byl překvapivě vysoký, skoro dívčí.

Zrudla jsem. „Já nejsem služka, madam,“ odpověděla jsem s důstojností, přestože ještě před rokem jsem jí byla.

„Propáníčka, tak to se omlouvám. A mohu se tě zeptat, proč už deset minut koukáš do mé výlohy?“ zeptala se s nelíčenou zvědavostí.

„Obdivovala jsem vaše šaty. Ještě nikdy jsem tak krásný šaty neviděla. Ty jste navrhovala sama?“ zeptala jsem se.

„Ano, i když je pravda, že se nechávám ovlivnit pařížskými módními žurnály.“

„Pařížský módní žurnály,“ opakovala jsem fascinovaně. „Kde se daj koupit?“

„Nechávám si je posílat z Paříže.“

„Z Paříže!“ vydechla jsem úžasem, jako by řekla, že jí jeposílají z Měsíce.

„Ty se zřejmě zajímáš o módu, viď?“ Ženiny drobné oči se přes cvikr upíraly na moje šaty. „Ty sis šila sama?“

Byly to mé nejlepší šaty a dala jsem si s nimi spoustu práce, ale teď jsem se zastyděla za tu ubohou bavlněnou látku adětský střih.

28


„To jsou starý šaty,“ mávla jsem rukou.

„Vždyť to jsou tvoje nejlepší šaty, Hetty,“ připomněla mi Elvíra. „A tohle jsou moje nejlepší šaty. Že jsou krásný?“Vykasala si modrou sukýnku a pomačkanou zástěrku a nadšeně se roztočila.

„Opravdu jsou krásné,“ souhlasila tlustá žena – a neznělo to, jako by si z nás chtěla vystřelit. Dokonce sešla až dolů nachodník, aby prozkoumala Elvířin límec a lem sukně.

„Neměla jsem žádnej pořádnej střih,“ řekla jsem rychle. „A navíc už jsou jí ty šaty trochu malý, protože vyrostla.“

„Teď můžu vyrůst, jak budu chtít, když už nevystupuju vcirkusu,“ chlubila se Elvíra.

„Ellen-Jane!“ okřikla jsem ji ostře.

Tlustá dáma však vypadala, že ji spíš zajímáme, a ne že ji pohoršujeme. „V cirkusu!“ opakovala tentokrát ona a vrhla pohled na velociped opřený o její výkladní skříň. „Já jsem si říkala, že nejste úplně obyčejná děvčata. A máte styl.“

„Styl,“ řekla jsem jako ozvěna. To slovo se mi opravdu líbilo. Ano, moc se mi líbila představa, že mám svůj vlastní styl.Strávila jsem devět let v nalezinci, oblečená stejně jako všechny ostatní chovanky do ohavných hnědých šatů, bílého čepce a bílé zástěry. Celý život jsem usilovala být sama sebou, ať už jsem byla Hetty Featherová, Sapphire Batterseaová, nebo Esmeralda Starová.

„Ale už v něm vystupovat nebudeme,“ zdůraznila Elvíra. „Budeme teď kabaretní hvězdy.“

„Vážně?“ Tlustá dáma na mě pohlédla. „Je to pravda?“

„Ano, je.“ Rozhodla jsem se, že jí budu důvěřovat. „Budeme se ucházet o práci v kabaretu Cavalcade.“

Nevypadala, že by ji to pohoršilo. „Tak to je jeden z nejlepších kabaretů. Lidi říkají, že může konkurovat kterémukolilondýnskému. Všechny jejich hvězdy tam dřív vystupovaly.“

„A vy jste se tam někdy byla podívat?“ zeptala jsem se.

„Ne, drahoušku, na představení ne! Jsem svobodná. To by se nehodilo. Ale některé z mých nejlepších zákaznic v Cavalcade vystupují. Vlastně šiju i pro paní Ruby,“ dodala pyšně.

Povytáhla jsem obočí, jako by to na mě udělalo velký dojem,

29


přestože jsem o paní Ruby v životě neslyšela. Možná to byla

nějaká hvězda zdejšího kabaretu, krásná žena, jako za svých

mladých let bývala madame Adelina.

„Slečna Ruby zpívá nebo tančí?“ zeptala jsem se.

„Ne, ne. Ona je ředitelkou kabaretu,“ poučila mě slečnaGibsonová. „Zrovna jí šiju šaty s nahoře nabíranými rukávy hodně podobného stylu jako ty ve výloze, ale moje učednice mě zrovna ošklivě zklamala. Utekla s jedním gentlemanem, husička. On se jí za pár dnů nabaží, a až ho omrzí, co s ní bude? Jako bych to nevěděla. Bude mít na krku děcko a život v troskách.“

Cítila jsem, jak se mi do obličeje hrne krev, protože moje maminka udělala něco podobného. „Možná se zamilovala a nedokázala si pomoct,“ namítla jsem.

„Zamilovala!“ mávla tlustá dáma pohrdavě rukou, ale v jejích očích jsem zahlédla toužebný záblesk. Ačkoli už byla středního věku, dokázala jsem si ji představit jako mladou dívku, pořád hodně při těle, ale s hnědými lokýnkami místo šedých, sobličejem jako hladký bílý měsíc a s očima zářícíma nadějí.

Pohlédla jsem na její levou ruku a zjistila, že nemá žádné prstýnky. Litovala snad, že žije usedlým staropanenskýmživotem, nebo byla spokojená se svým malým elegantním obchodem a bohatými zákaznicemi?

„Takže se chystáte do kabaretu, děvčata?“ ujistila se.

„Ano, ale nejdřív nutně potřebujeme sehnat ubytování.Hledáme vhodný místo už několik hodin.“

„Spoustu a spoustu hodin,“ dodala s povzdechem Elvíra.

„Zkoušely jsme to v Nádražním hotelu, ale –“

„Ale ne, tam byste nechtěly bydlet! To už je stará barabizna, a navíc to tam vůbec není vhodné pro mladé dívky...“ Slečna Gibsonová přemýšlela s hlavou na stranu. „Víte co? Na dnešní noc vám půjčím svůj dětský pokoj. Je to sice vpodkroví a jen s jednou úzkou postelí, ale určitě se tam nějak smáčknete.“

„No to by bylo úžasný!“ zaradovala jsem se. „Mockrát vám děkujeme, slečno... Gibsonová? A kolik vám zaplatíme?“

„A co kdyby sis to odpracovala? Umíš stehovat? Většinu dílů těch šatů pro paní Ruby mám sešpendlenou. Kdybys mipřiste>30


hovala živůtek k sukni, mohla bych se věnovat těmkomplikovaným rukávům.“

„A kdy potřebujete, abych to udělala?“ zeptala jsem se.

„Hned teď. Do kabaretu stejně nemá cenu chodit před půl sedmou nebo sedmou – do té doby je tam zavřeno,“ poučila mě slečna Gibsonová.

Váhala jsem. Potřebovaly jsme přece s Elvírou nacvičit nějaké číslo. Když nám však paní Gibsonová ukázala dvorek za svým obchodem, kde jsme si mohly bicykl bez obav odložit, nechala jsem tam Elvíru, ať nacvičuje sama.

„Ale co mám dělat?“ zeptala se bezradně. „Nemůžu skákat na lidskej sloup bez Stříbrnejch akrobatů. A vlastně ani bezodrazovýho můstku. A nemůžu jim tleskat a ukazovat na ně, když tu nejsou.“

„Neříkej pořád ,nemůžu‘! Jistěže můžeš. Připrav si nějaký svoje sólový vystoupení. Vždyť jsi předtím vystupovala sama, ne?“

„Ty myslíš na trhu, když jsem byla malá?“

„No ano! Když to zapůsobilo na Beppa, tak to muselo bejt dobrý.“

Elvířin obličej potemněl, když jsem se zmínila o Beppovi, ale pak začala poslušně kolem dvorku dělat hvězdy.

„To je šikulka!“ rozplývala se slečna Gibsonová. „A jak sejmenuješ ty, drahoušku?“

„Vystupovala jsem pod jménem Esmeralda Starová. Maminka mi vybrala jméno Sapphire. Většina lidí mi ale říká Hetty.“

„Tak já ti taky budu říkat Hetty. A teď mi pojď ukázat, jak umíš šít.“

Následující tři hodiny jsem v zadním pokoji slečny Gibsonové stehovala výrazné, sytě fialové šaty. Jakmile jsem je dostehovala, nechala mě začistit lem sukně. Chvíli stála nade mnou, aby se ujistila, že jsou všechny stehy drobné a stejné, a po chvíli spokojeně odešla.

Šila jsem a šila, až mě chytala křeč do ruky a bolelo mě za krkem. Celou dobu jsem si tiše opakovala: Jasmína Zlatáslavice, Petr Perkins, Sven, Araminta, Bertík záletník...

31


3

„N

EBUĎ NERVÓZNÍ, ELVÍRO. Zvládneme to,“ utěšovala

jsem svou „sestru“ a chytila ji za ruku.

Moje vlastní dlaň byla vlhká. Kdysi jsem byla tak sebevědomá, když jsem zaklepala na dveře maringotky panaTanglefielda! Vtrhla jsem dovnitř a svou výmluvností ho přesvědčila, aby mě přijal jako principálku cirkusu. Jenže to byl malý pojízdný cirkus – hlouček ošuntělých maringotek a špinavé šapitó. Kabaret Cavalcade byl úplně něco jiného – tak velkolepý, tak nádherný, tak blýskavý.

Hlavní vchod byl otevřený. Chytily jsme se za ruce, vyšly jsme nahoru po mramorových schodech a vstoupily. Uvnitř bylo další zlato, na stěnách červené látkové tapety a nad námi na stropě rozzářený křišťálový lustr jako obrovská skleněná hvězda. Elvíra k němu vzhlédla a musela si rukou zaclonit oči.

Muž v zelené uniformě lemované zlatým brokátem se na nás zamračil. „Co tu pohledáváte, holky? Představení začíná až za hodinu.“

„Prosím vás, pane, my jsme přišly za paní ředitelkou,“odpověděla jsem přiškrceným hlasem.

32


„Cože? To je ale drzost! Zmizte odsud!“ vyjel na nás apohybem rukou nás odháněl.

„Přišly jsme kvůli práci. Jsme artistky,“ dodala jsem.

On se rozchechtal. „No jo, a já jsem královna ze Sáby. Jste dvě malý holky. Řekl jsem, ať zmizíte.“

Elvíra o krok ustoupila. Já jsem ji však stiskem ruky přiměla zůstat.

„Ano, jsme malý holky,“ řekla jsem pevným hlasem. „Ale v tom je právě ten vtip. Jsme dětský artistky. Tohle je Elvíra, zázračná dětská akrobatka. A já jsem slečna Esmeralda Starová, principálka a konferenciérka. Máme schůzku s paní Ruby, tak bysme vám byly vděčný, kdybyste nás doprovodil do její kanceláře.“

Chlap zaváhal, když zjistil, že znám jméno ředitelky, a jeho pohrdavý pohled znejistěl. „To jste měly říct hned. A pročchodíte hlavním vchodem? Vchod pro účinkující je z druhý strany. Stan vám to ukáže.“

Poděkovala jsem mu, chytila Elvíru a táhla ji za sebou ze schodů.

„Už jdeme domů?“ zeptala se šeptem.

„Ale ne, ještě ne. Jdeme za paní Ruby. Musíme jít speciálníma dveřma,“ vysvětlila jsem.

Obešly jsme budovu k zadnímu vchodu. Z druhé strany už nebyla tak honosná. Omítka potřebovala opravit a v místě, kde prasklo potrubí, byly ošklivé rezavé skvrny.

„Možná si z nás vystřelil,“ řekla jsem rozzlobeně. „Tohle nemůže bejt ono. Tady žádnej vchod není.“

Hledala jsem další mramorové schody a vchodové dveře sleptaným sklem a zlacenými klikami, jako byly zepředu. Zadní vchod jsem málem přehlédla. Byly to obyčejné omšelé překližkové dveře, okopané a otlučené, jak se je někdo pokoušel vykopnout. Nad vchodem byl nenápadný nápis: VCHOD PRO ÚČINKUJÍCÍ.

„Cože?“ zděsila jsem se. „No dobře, jdeme.“

Elvíra váhala. „Mně se nechce. Já myslím, že už nechci bejt kabaretní hvězdou.“

„Neblázni, Elvíro. Nevláčíme se sem takovou dálku jen tak pro nic za nic. Zhluboka se nadechni.“

33


Poslechla mě.

„To je ono.“

Zaklepala jsem na dveře. Pak ještě jednou. Pořád nikdo neotvíral, tak jsem chytila za kliku a zatlačila. Dveře nechtělypovolit. Už jsem chápala, proč jsou tak okopané. Musela jsem do nich vrazit ramenem, než konečně povolily. Vstoupily jsme dovnitř.

Jelikož to byl vchod pro účinkující, myslela jsem, že vstouíme přímo na pódium, a ne do téhle obyčejné tmavé chodby. V kumbálu naproti dveřím podřimoval na židli nějaký stařík s dýmkou mezi zuby.

Zakašlala jsem a on otevřel oči. Zůstal na nás koukat. „Kdo jste?“ zeptal se podezřívavě.

„Dobrý večer, pane Stane. Jsme dětský artistky a jdeme za paní Ruby,“ řekla jsem co nejsebevědoměji. „Mohl byste nám říct, kde ji najdeme?“

„Ví, že máte přijít, že jo?“ ujistil se.

„Samozřejmě,“ lhala jsem.

„Tak tady chodbou, nahoru po schodech do druhýho patra a tam doleva – ne, počkejte, není to doprava? Zkrátka jděte přímo za nosem a určitě ji najdete,“ řekl a začal si zapalovat dýmku, čímž dal najevo, že už nám poskytl dostatek informací.

Vykročily jsme chodbou. Schody jsme našly snadno a vyběhly jsme po nich do druhého patra, ale pak jsme byly v koncích. Prošly jsme chodbou po celém druhém patře a prohlédly si všechny dveře. Některé byly otevřené a odhalovaly malé šatny s velkými zrcadly a zajímavým nepořádkem na stolcích, kterému vévodila nejrůznější líčidla a pudry. Některé dveře byly zavřené a opatřené jmenovkou. Na jedněch jsem zahlédla nápis SLEČNA JASMÍNA ZLATÁ SLAVICE a pantomimicky jsem Elvíře předvedla komické zpívání. Nervózně se usmála. I když jsem se rozhlížela na všechny strany, nemohla jsem najít dveře, kde by stálo PANÍ RUBY. Prošly jsme celou chodbou dvakrát, ale bez úspěchu.

Vzdychla jsem a přemýšlela, jestli musíme znovu sejít dopřízemí k tomu nemožnému Stanovi. Určitě zase spí a nepotěšilo by ho, kdybychom ho probudily. Zaklepala jsem na dve



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist