načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Život na lyžích -- Lyžování pod drobnohledem - Jan Žák

Život na lyžích -- Lyžování pod drobnohledem

Elektronická kniha: Život na lyžích -- Lyžování pod drobnohledem
Autor:

Lyžování pod drobnohledem a jako bonus příloha 42 článků rad o lyžování publikovaných v prestižním časopisu NORDICmag Tato e-kniha vznikla jako soubor článků o lyžování, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 244
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-877-4958-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Lyžování pod drobnohledem a jako bonus příloha 42 článků rad o lyžování publikovaných v prestižním časopisu NORDICmag Tato e-kniha vznikla jako soubor článků o lyžování, které byly v průběhu několika let publikovány v prestižním časopisu NORDICmag, ale zde v ucelené podobě mohou působit mnohem emotivněji. Tento soubor je proložen novými články se zajímavými myšlenkami a zkušenostmi, získanými dlouholetým působením autora v lyžování a to nejprve jako závodníka, potom jako trenéra a funkcionáře v běžeckém lyžování. Jeho „trenérskýma rukama“ prošla celá řada vynikajících sportovců, mezi nimi i nejúspěšnější česká lyžařka všech dob Kateřina Neumannová, juniorský mistr světa Jiří Kvapil, dlouholetá česká reprezentantka v biatlonu Eva Burešová-Háková, slovinská olympionička TadejaBrankovič-Likozar a další Slovinka Vesna Fabjan, kterou autor v jejích 12ti letech naučil lyžovata ona na ZOH v Soči získala bronzovou medaili ve sprintu. Historky ze života na lyžích jsou autorem vloženy do knihy pro zpestření četby zájemců o tento krásný sport, který nejen upevňuje zdraví, ale i vychovává a přináší uspokojení a radost ze života.

Zařazeno v kategoriích
Jan Žák - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jan Žák

ŽIVOT NA LYŽÍCH

Lyžování pod drobnohledem a jako bonus příloha

42 článků rad o lyžování publikovaných v prestižním

časopisu NORDICmag

Text © Jan Žák, 2015

Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2015

ISBN ePub formátu: 978-80-87749-56-2 (ePub)

ISBN mobi formátu: 978-80-87749-57-9 (mobi)

ISBN PDF formátu: 978-80-87749-58-6 (PDF)

1. vydání jako e-kniha © Lukáš Vik, 2015

http://www.lukasvik.cz


Úvodní slovo

Sudičky daly autorovi předkládané E-knihy do vínku bystrého ducha, vytrvalost a lásku  lyžím. Bystrého ducha využil nejen ve svém civilním zaměstnání, kdy byl konstruktérem terénních motocyklů v  ČZ Strakonice. Není bez zajímavosti, že mu bylo uznáno šest československých patentů a byl vyhlášen i nejlepším zlepšovatelem tohoto významného výrobního podniku. A vytrvalost? Je to jediná vlastnost, bez níž nelze dojít k úspěchu ani k vytčenému cíli. Ta Janovi, jak zjistíte, skutečně nechyběla, ani nechybí. A tak se dostáváme k poslednímu daru sudiček, totiž lásce k lyžím. Z milé E-knihy Život na lyžích pochopíte, že lyže provázely autora od nejranějšího dětství a jsou součástí jeho aktivního života i dnes.

Bílá stopa učarovala Janovi na loukách pod Kletí, kdy pocítil slast z  lyžařského skluzu, brzy byl nejrychlejším žákem Jihočeského kraje, členem Družstva juniorů ČSSR, členem Dukly Liberec, kde získal 2 tituly mistra Československé lidové armády. Stal se i členem Reprezentačního družstva ČSSR nejen v  běhu na lyžích ale i biatlonu. A nebyl by to Jan, kdyby své bohaté zkušenosti závodníka nevyužil v následné trenérské práci. V roce 1980 ukončil práci konstruktéra a stal se vedoucím trenérem Střediska vrcholového sportu mládeže na šumavském Zadově. Odtud vyšla řada československých reprezentantů, z  nichž nejúspěšnější byla Kateřina Neumannová. Zde prokázal svůj velký pedagogický talent, klid a rozvahu v  kritických situacích, na které není tento náročný sport skoupý.

Na bedra trenéra bylo však naloženo daleko více. Stal se funkcionářem v rámci Svazu lyžování jak na krajské, tak i celostátní úrovni. Já osobně si nedovedu představit rozvoj běžeckého lyžování v  našem kraji bez Ing. Jana Žáka. Znalost cizích jazyků, sportovní odbornost a organizační schopnosti ho předurčily k funkci ředitele významných celostátních i mezinárodních závodů v běhu na lyžích. Excelentní technik a zlepšovatel dokázal své technické znalosti a vlastní zkušenosti závodníka aplikovat do metodiky tréninku běhu na lyžích.

Jednotlivé články, které jsou čtenářům předkládány v  druhé části knihy, byly v  průběhu několika let publikovány v  prestižním lyžařském časopise NORDICmag. Z  nich mohou čerpat nejen trenéři a závodníci, ale i laici, kteří hodlají trávit volný čas na běžkách. Všechny články jsou určitým návodem, jak zkvalitnit tréninkový proces, aby běh na lyžích přinášel radost z  pohybu při minimální námaze. Lákavé, nádherné.

V roce 1989 přijal trenérské angažmá v Jugoslávii. Toto období zachycuje třetí část knihy. Ve Slovinsku, první republice, která se v  srpnu 1991 odtrhla od Jugoslávské federace, zanechal nesmazatelnou stopu, obdiv a respekt nejen u závodníků a jejich rodičů, ale i u lyžařských činovníků. Jak sám uvádí, Slovinsko je jeho druhým domovem, rád se tam vrací, má zde mnoho sportovních přátel. Dáte mně za pravdu, že o této „krásné zemi, která je jako zahrádka“, píše se skutečnou láskou a neuvěřitelnou znalostí.

Název knihy Život na lyžích lze chápat v případě Ing. Jana Žáka zcela doslovně. Jan je pro nás vzorem renezanční univerzálnosti, tedy osobnosti, která zabrousila do mnoha odvětví lidské činnosti a s úspěchem ji ovládá. A tak přináší radost i poučení nám všem, kterým učarovaly hory, lyže a bílá stopa. Honzo, díky.

Jaroslava Vávrová - Bečvářová


Slovo autora

Říkali o mně, že jsem se narodil s lyžemi na nohou.

Je to samozřejmě literární nadsázka, ale pamatuji si,

že můj otec mě už v mých třech letech postavil na lyže,

které sám vyrobil. Tedy „lyže“. Byly to jakési kluzky,

krátké a široké, bez žlábků, dnešním lyžím se příliš

nepodobaly. Moc jsem je neužil, protože pod našimi

okny byl rybník, který když zamrzl, byl dějištěm

bruslařských exhibicí všeho druhu a to mě lákalo

víc než brouzdání v hlubokém sněhu. Na ledě nešlo

samozřejmě o žádné krasobruslařské piruety, to bylo

s tehdejší sportovní výzbrojí neproveditelné. Pořádné

brusle byly příliš drahé, nám na venkově musely

stačit „šlajfky“, které se pomocí kličky přišroubovaly

na normální boty. Na těch „šlajfkách“jsem vyrostl

a už tenkrát to vlastně byla průprava pro dnešní

bruslení na lyžích. Éra bruslení na rybníku pro mně

skončila, když se jednoupode mnou prolomil led a od

utonutí mě zachránila moje starší sestra. Opravdové

lyže jsem dostal ve svých osmi letech. O tom, co bylo

dál, už ale pojednávají jednotlivé články této knihy.

Je to vlastně soubor článků o lyžování, prokládaný

příběhy ze života, který byl pestrý právě díky lyžím.

Některé tyto články už byly publikovány v odborném

prestižním časopisu NORDICmag, některé v denním


tisku, nicméně v ucelené podobě této knížky určitě

zapůsobí na čtenáře určitě emotivněji.

Autor


Předmluva

Tato e-kniha vznikla jako soubor článků

o lyžování, které byly v průběhu několika let

publikovány v prestižním časopisu NORDICmag,

ale zde v ucelené podobě mohou působit mnohem

emotivněji. Tento soubor je proložen novými

články se zajímavými myšlenkami a zkušenostmi,

získanými dlouholetým působením autora v lyžování

a to nejprve jako závodníka, potom jako trenéra a

funkcionáře v běžeckém lyžování. Jeho „trenérskýma

rukama“ prošla celá řada vynikajících sportovců,

mezi nimi i nejúspěšnější česká lyžařka všech dob

Kateřina Neumannová, juniorský mistr světa Jiří

Kvapil, dlouholetá česká reprezentantka v biatlonu

Eva Burešová-Háková, slovinská olympionička

TadejaBrankovič-Likozar a další Slovinka Vesna

Fabjan, kterou autor v jejích 12ti letech naučil

lyžovata ona na ZOH v Soči získala bronzovou

medaili ve sprintu. Historky ze života na lyžích

jsou autorem vloženy do knihy pro zpestření četby

zájemců o tento krásný sport, který nejen upevňuje

zdraví, ale i vychovává a přináší uspokojení a radost

ze života.


I. ČÁST

SOKOL

Po 2. světové válce v naší osvobozené republice

nastoupilo sokolské hnutí znovu v plné síle, takže

i v jihočeském městečku Křemže se naplno rozjelo

sportování pod hlavičkou Sokola. Nádherná

dominanta blízké hory Kleť přímo vybízela mladé

Sokoly ke zdolávání jejích svahů a to nejen v zimě při

zasněžených pláních Podlazí, ale po celý rok v rámci

tréninku. Duší, organizátorem a trenérem byl bratr

František Zimmermann. Dal dohromady skupinu

mladých sportovců, kteří pod hlavičkou lyžařského

oddílu Podkleťan byli v té době lídry jihočeského

běžeckého lyžování. Cvičení „v Sokole“ tvořilo

základ tréninkového systému, protože bylo ideální

všeobecnou průpravou, bez které by mládež neměla

začínat svou sportovní kariéru. V rámci cvičebních

hodin v tělocvičně se připravovalo každý rok

vystoupení pro veřejnost s názvem „akademie“ a v r.

1948 byla hlavním cílem účast na XI. všesokolském

sletu v Praze. To byl životní zážitek, stejně jako

můj první start v běhu na lyžích ve stejném roce.

Nezapomenutelným momentem při odjezdu vlaku


na slet bylo zamávání z okna mého kamaráda Vaška

se zvoláním: „Sbohem Čechy, jedeme do Prahy!“


PAN TRENÉR

Mít dobrého trenéra je ve sportu základ úspěchu.

Já jsem měl štěstí, že mým druhým trenérem byl

člověk s bohatými životními zkušenostmi, sám

závodně běhal na lyžích, svým svěřencům se

maximálně věnoval, držel nad námi ochrannou ruku

i v zaměstnání a nešetřil humorem v žádné situaci.

Jmenoval se František Kovář a zapsal se do našich

srdcí na celý život. Sám to neměl jednoduché, protože

jeho manželka sportu příliš nepřála. Dokonce mu

bránila v cestách na závody tím, že mu schovávala

lyže. Pan Kovář ale své milované lyže vždycky našel,

pouze jednou bylo jeho hledání marné: prošel celou

půdu, sklep, kůlnu, ptal se i sousedů. Lyže nenašel,

protože ho nenapadlo hledat je v posteli, kam jeho

žena lyže zastlala. Oslovení „pan Kovář“ vyjadřovalo

náš vztah k tomuto skvělému člověku, který nám

starším sice nabízel tykání, ale jeho osobnost, byť

velice kamarádská, byla pro nás přirozenou velikou

autoritou. Pan Kovář to neměl jednoduché ani s námi

mladými závodníky. Při tenkrát výjimečném zájezdu

na závody do rakouského Aigenu nás varoval před

pašováním věcí, zakoupených v kapitalistické cizině,

za což on jako vedoucí zodpovídal. Samozřejmě ale

při zpáteční cestě každý něco vezl a nic do celního


prohlášení nezapsal. Celní kontrola dopadla dobře,

takže v autobusu vypuklo bujaré veselí a každý

se jal chlubit tím co veze a kde to měl schované.

Nikdo si ale nevšiml toho, že vpředu u šoféra vedle

pana Kováře sedí mladý celník, který nás požádal o

svezení do Kaplice. Samozřejmě všechno slyšel, ale

díky výřečnosti pana Kováře se vůbec nedostal ke

slovu a v Kaplici nám ještě zamával.


ZE ŽIVOTA NA HORÁCH

Skupina lidí, kterými je člověk při sportování

obklopen je parta, na kterou se vzpomíná po celý

život. Každý sport má svou specifiku, ale společné

chvíle lyžařů na horách v tomto směru asi nemají

konkurenci. Vzpomínky na život na lyžích jsou

otevřená kniha, jejíž stránky podávají svědectví o

příbězích lidí, o historkách, které interpret časem

sice trochu přibarví, ale pointa vždy zůstane

zachována. Historky jsou většinou veselé, ale hory

někdy přinesou překvapení, které hraničí s bojem o

život. Nikdo z našeho lyžařského oddílu určitě

nezapomene na příhodu, která se stala při závodech

v Caparticích u Domažlic v roce 1970, kdy naše

závodnice Ludmila Hochová málem přišla o život.

Její neuvěřitelný příběh je popsán v II. části této

knížky v článku s názvem NÁHODA. Lída tenkrát

přežila poranění páteře i zápal plic, následující rok

už zase závodila a potom dlouhá léta byla vynikající

trenérkou. Velkým poučením pro nás byl případ,

kdy naše kamarádka Věra při jízdě na lyžích spadla

„po hlavě“ do jámy, vytvořené pod větvemi smrku. V

té spoustě sypkého sněhu by se byla udusila, kdyby ji

včas nevytáhli kluci, kteří jeli náhodou kolem.

Opatrnosti není nikdy dost a zejména při práci s


dětmi je nutno být stále ve střehu. Při letním

soustředění lyžařů u Bohinjského jezera ve Slovinsku

jsme každé ráno kontrolovali zdravotní stav dětí a

díky tomu jsme předešli opravdovému neštěstí.

Čtrnáctiletá Aleksandra se přiznala, že ji „trochu

bolí břicho“, ale že to nic není a celodenní výlet na

Triglav že určitě zvládne. Přesto jsem ji po snídani

odvezl k lékaři do BohinjskéBistrice, kde už nebylo

pochyb o jejím zánětu slepého střeva. Po převozu

sanitkou do Jesenice byla ihned operována a lékař se

netajil tím, že výlet na Triglav mohl být pro

Aleksandru výletem posledním. Někdy sice zrovna o

život nejde, ale i menší zranění jsou nepříjemná. Na

soustředění našich lyžařů na Kubově Huti jsme

vyrazili do terénu s klasickým zajištěním – poslední

jela zdatná lyžařka, která měla píšťalku pro případné

přivolání pomoci. A právě při posledním sjezdu nás

pískání zavolalo ke zraněnému chlapci. Opíral se o

strom a při pohledu na něho mě zamrazilo: místo

pravého oka měl důlek, ze kterého vyčnívaly jen řasy.

Opatrně jsem za řasy zatáhl, horní víčko oka

vyskočilo z důlku a objevilo se oko celé, neporušené.

Samozřejmě jsem Petra, tak se ten chlapec jmenoval,

odvezl hned do nemocnice, kde lékař konstatoval, že

oko je pouze zhmožděné a bude bez následků. K

tomutopřípadu došlo tak, že kamarád před ním za


jízdy šermoval za sebou holemi a přitom Petra bodl

do oka, naštěstí bodec na jeho holi byl velice tupý.

Příhody, které jsem zažil, skončily většinou šťastně,

ale mnoho nechybělo a výsledek by byl fatální. Jak

jinak posuzovat příběh Kamily při lyžařském

soustředění na Šumavě. Gymnazistka Kamila byla

náměsíčná, ale trenéry o tom nikdo neinformoval.

Jednou v noci vstala z postele, prošla jídelnou,

lyžárnou, vyšla ven a vydala se posilnici v noční

košili a bosá ve sněhu při mrazu -5°C do lesa. Kdyby

ji nezahlédl řidič ranního autobusu, nemusela ten

noční výlet přežít. Na soustředění mladých lyžařů

však nebyla nouze ani o zábavu. Starší kluci třeba

dokázali dát mladším capartům budíček ve dvě

hodiny v noci i s nástupem na rozcvičku na chodbě

před noclehárnou, starším děvčatům zase pro změnu

obtiskli své dlaně od popelu na bílá trička v těch

nejchoulostivějších místech. Pro dospívající

sportující děvčata ale bývalo společné ubytování v

noclehárně a život v partě téměř zárukou, že přežijí

pubertu bez úhony a při slušné zábavě. Základem

byla dobrovolná sebekázeň mladých sportovců a

jejich smysl pro povinnost. Jak by se asi postavila

dnešní mládež k následujícímu problému. Při

krajském přeboru v roce 1953 bylanaše výprava

ubytovaná v noclehárně, kde sice byla kamna, ale


nebylo čím topit. Náš trenér proto koupil v městečku

pod kopcem 60 kg uhlí, které měl v bedně na saních

přivézt kočí a my čtyři dorostenci jsme dostali za

úkol tu bednu uhlí na sáně naložit. Sjeli jsme tedyna

lyžích do městečka, bednu uhlím naplnili a čekali na

kočího. Byla nám zima a tak jsme se šli ohřát do

hospody. Když ale kočí ani za hodinu nepřijel,

usoudili jsme, že uhlí musíme dopravit na ubytovnu

sami, jinak bude celá naše výprava v noci mrznout.

Čtyři páry lyží nám posloužily jako sáně, na kterých

bylo možno bednu s uhlím vézt. Byla to ale muka. V

každé zatáčce bylo nutno náklad znovu nasměrovat

a kopec před námi v nás budil hrůzu. Naštěstí asi po

jednom kilometru nás se sáněmi dojel náš kočí, který

se v městečku zdržel, zřejmě v jiné hospodě. Další

příhoda dokumentuje, jak se může sebekázeň také

vyhrotit. To jsem už měl jako trenér na starosti

skupinu patnácti dětí a výcvik probíhal na cvičné

louce dva kilometry od hotelu. Hned první trénink

byl však narušován odbíháním dětí „na malou“ do

blízkého lesíka. Upozornil jsem všechny, že od zítřka

každý vykoná svou potřebu ve vlastním zájmu před

tréninkem na hotelu v teple a nikdo nebude při

výcviku odbíhat. Celý týden probíhal bez problému,

až o víkendu přišla za mnou jedna maminka a ptala

se, jaký příkaz jsem to vydal. Její jedenáctiletá dcera


měla v úterý po tréninku doslova promočenou

kombinézu, protože neměla odvahu porušit zákaz a

odskočit si do lesíka. Vysvětlení přijala ta maminka s

uspokojením jak má poslušnou dceru.Podobný

smysl pro poslušnost měl i dvanáctiletý žáček z

našeho LO. Aby své věci nikde nezapomněl, jeho

maminka mu přikázala: „Ten batůžek musíš mít

pořád při sobě!“ Takže na startu běžeckého závodu

stál malý závodník s velkým hrbem, protože pod

startovním číslem se skrýval jeho batůžek. Na horách

dochází také k úrazům, které nebývají veselé, jen

vzpomínky jsou úsměvné. Abychom sehnali peníze

na soustředění, sjednalo nám pěti závodníkům

vedení našeho lyžařského oddílu brigádu na údržbu

lyžařského můstku na Kubově Huti. Jednalo se v

podstatě o nátěr dřevěné konstrukce karbolkou proti

hnilobě. Pro urychlení nátěru se v našich hlavách

zrodil úžasný zlepšovací návrh: sehnali jsme tlakovou

pumpu na postřik stromů, naplnili karbolkou,

dřevěnou kontrukci můstku postříkali a práce byla

za chvíli hotová. Jenomže jsme zapomněli, že

karbolka je žíravina, což se brzy projevilo. Naše ruce,

ale i obličeje náhle zhnědly a už jsme utíkali k

potůčku zbavit se šíleného pálení všech nekrytých

částí těla. Trpěli jsme neskonale a když se naše

obličeje začaly loupat, musel zasáhnout i lékař, který


nad naším nápadem jen kroutil hlavou. Podobný

efekt jsem zažil při práci s klistrem. Dehtový klister

býval v malých zelených plechovkách, které jsme pro

snazší roztírání tohoto jinak výborného lyžařského

vosku zahřívali. Jednou jsem to zahřívání přehnal a

to dokonce při zavřené plechovce. Když jsem pak

nožem otvíral zamačknuté víčko, nastala katastrofa:

víčko z horké plechovky přímo vystřelilo, přilepilo se

na strop lyžárny a horký tekutý klister mi postříkal

obličej i světlou větrovku. U jednoho úrazu jsem

asistoval jako instruktor při lyžařském výcviku dětí

ze střední školy. Při sjezdu k hotelu upadla jedna

frekventantka tak nešikovně, že jsme jí museli lyže

sundat, nemohla ani vstát, natož dojít jeden kilometr

do hotelu. Nezbylo nám nic jiného, než s kolegou

spojit ruce „na andělíčka a zraněnou nést. Protože

děvče bylo poněkud objemnější, několikrát jsme se

zastavili, vydechli a pokračovali v transportu. V

hotelu jsme zraněnou postavili na nohy, ona si

oklepala sníh z bot zadupáním a odešla na pokoj.

Ani nepoděkovala. Život na horách ale byl v prvé

řadě trénink a závody. I při tom se hromadily

nezapomenutelné zážitky, z nichž vystupují do

popředí hlavně vzpomínky na velké závody. Mým

prvním větším úspěchem bylo vítězství na

Mezinárodním mistrovství škol NDR roku 1953 v


Oberhofu v běhu na 7 km, Bohouš Rázl, pozdější

trenér československé reprezentace, tam vyhrál

sdružený závod a Slovák Zbyněk Mohr tam

dominoval ve sjezdových disciplinách. V roce 1953

se mi zapsalo do paměti Mistrovství Československa

v SZBZ v Nízkých Tatrách. Jednak v těch dnech

zemřel Stalin a hned po něm náš prezident Gottwald,

ale pro mě bylo důležitější, že jsem stál na stupních

vítězů a to ještě s Venglošem, pozdějším státním

trenérem a expertem přes fotbal. Jako reprezentant

českého SOKOLA jsem v r. 1955 startoval na

mezinárodních závodech v polské Wisle. Je to sice

jen kousek od Ostravy, kopce tam nejsou veliké, ale

zažili jsme tam „zimu jako v Rusku“. Závodilo se při

mrazu -30°C, obličej a ruce nám natírali jakousi

žlutou mastí proti omrzlinám, při nadechnutí

zamrzaly i díry v nose. V oblečení nechyběly ani dva

svetry a dvoje rukavice. Pořadatelé nám vymysleli i

návštěvu Varšavy, což ale při mrazu pod -25°C

nebylo nic příjemného. Na ulicích stály kovové koše

se žhavým koksem, u kterých se lidé hřáli a které nás

zachraňovaly před zmrznutím. Život na lyžích se

zapsal do mé paměti i historkou s nádechem erotiky.

Při soustředění na Šumavě byla v hotelu ubytována i

parta studentek VŠ z Č. Budějovic. Můj kamarád

Fanda přišel jednou na večeři s mokrými vlasy po


sprchování, což pozorným studentkám neuniklo a

Fanda to operativně využil: „Vy nevíte, že tady v

hotelu je malý bazén? Dneska je v provozu do 22

hodin.“ A ukázal jim klíč s číslem svého pokoje.

Věřte nebo ne, po večeři stály tři studentky s ručníky

před jeho dveřmi. Díky lyžím jsem se také seznámil

se starostkou šumavské Borové Lady a ta mi poskytla

informaci, která sice nesouvisí s lyžováním, ale stojí

za uveřejnění. Ve škole nás učili, že náš hudební

velikán Antonín Dvořák složil v Americe Devátou

symfonii E-mol „Z nového světa“ pod dojmem života

v novém světě, jmenovitě v New Yorku. Starostka

Stanislava Barantálová mi ukázala dokument ze

studijních prací strakonického archiváře a historika

Mgr.Jana Olejníka, podle kterého se slavný skladatel

přes svého přítele houslového virtuóza

profesoraVáclava Koptu seznámil před svým

odjezdem do Ameriky s děvčetem ze šumavské

osady Nový Svět. Zde se zamiloval do venkovského

děvčete tak hluboce, že na ně stále myslel i v Americe

a „Novosvětskou“ napsal jako vzpomínku na své

prožitky v Novém Světě na Šumavě. Ze života na

lyžích mám zážitky nejen jako závodník a trenér, ale

i jako „bafuňář“, což je ve sportovním slangu

rozhodčí nebo funkcionář. Mnohokrát mi byla

svěřena funkce ředitele závodu a jako technický


delegát působím od roku 1975, jsem asi nejstarší TD

v Čechách. Vzpomínám si na Světový pohár v běhu

na lyžích v Novém Městě na Moravě v lednu 2003,

kde mě TD FIS Barbara BeyerPetzold pověřila

kontrolou regulérnosti závodu v terénu. Narazil jsem

přitom na skupinku mladíků, kteří coby diváci

hodnotili projíždějící závodnice následujícími

výroky: „Má.“ „Nemá.“ „Určitě má, je to jasně vidět.“

„Mně se to nezdá.“ „Tahle je má určitě.“ Až po chvíli

mi došlo, co posuzují. Dohadovali se, která závodnice

má pod kombinézou tanga, která v té době přicházela

do módy.


DUKLA

Armádní sportovní družstvo lyžařů – DUKLA

Liberec nahradilo v r. 1956 předcházející armádní

celek s názvem Ústřední dům armády – ÚDA. Můj

povolávací rozkaz do vojenské základní služby

mětenkrát jako státního reprezentanta zařadil

do Liberce. Prožil jsem tam velice náročné, ale

nezapomenutelné dva roky. Po krátkém výcviku

v kasárnách byl naší základnou Harrachov a

Špindlerův Mlýn, odkud jsme vyjížděli i na závody.

Náš trenér Míla Weber byl jen o pár let starší než my,

absolvoval s námi tréninky i závody, byl to náš velitel

i kamarád. Na Silvestra, kdy se všichni chtěli pořádně

„rozšoupnout“ nám řekl: „Jděte kam chcete, přijďte

kdy chcete, ale kdo nebude ráno v 7.oo na rozcvičce,

toho pošlu ihned do kasáren.“ Ráno na rozcvičce

nikdo nechyběl. Sjednal nám i trénink s Emilem

Zátopkem, což pro nás byla veliká motivace. Zajišťoval

nám i lístky do Severočeského divadla. V únoru

1958 na Přeboru čs.armády ve Špindlerově Mlýně

s námi také startoval v závoděvojenskýchhlídekza

DUKLU v sestavě Weber, Fencl,Balatka,Žák.

Závod jsme vyhráli, ale pro mně se ten den málem

stal osudným. Po dojezdu do cíle jsme unaveni

svěřili zbraně ze závodu svým kamarádům, takže


svoji opakovací pušku jsem dostal do rukou až na

ubikaci při čištění zbraní. Zatáhl jsem za závěr – a z

nábojové komory vyskočil nevystřelený náboj, který

jsem při závodě zapomněl vybít! Polil mě studený

pot. Od konce závodu až do této chvíle byla puška

ostře nabitá, stačilo zavadit o spoušť a já mohl mít

někoho na svědomí. Ještě dlouho potom jsem ten

náboj schovával jako osudové memento a dodnes

si dávám při manipulaci se zbraněmi veliký pozor.

Ztráta kamaráda se nám ale bohužel nevyhnula. Při

povodni v r. 1957 nás z kasáren odveleli do Hrádku

nad Nisou, kde celé údolí vypadalo jako široká

divoká řeka. Bylo ještě přítmí brzy ráno, ale volání o

pomoc a mávání lidí v oknech horních pater domů

vidím živě ještě dnes. K dispozici byly tři pramice,

na kterých se zachránění přepravovali do bezpečí.

Jedné pramici hrozilo přetížením převrhnutí a

tak kamarád Vavřiník vystoupil do vody a držel se

pramice, která však připlula ke břehu bez něho.Silný

proud ho strhl, pramice se neudržel a utonul. Zimní

Špindlerův Mlýnbyl pro nás zázemím, které nám

jako přechodný domov dávalo pocit jistoty, jenomže

jsme někdy zapomínali, že tam nejsme sami.Při

jednom odpočinkovém dnu nás vylákala podívaná

na skoky na lyžích ve Sv.Petru. Zaujali jsme divácké

pozice na svahu proti skokanským můstkům hezky


na sluníčku a po chvíli někoho z naší party napadlo

začít se koulovat. Zpočátku to byly ojedinělé hody

sněhovými koulemi, ale potom už to byla opravdová

bitva. Jedna koule zaletěla i mezi ostatní diváky a když

zasažený pán nám začal nevybíravým způsobem

spílat, zaměřili se střelci samozřejmě na něho.

Když vášně opadly a skoky skončily, vydali jsme se

pomalu k Bedřichovu, kde jsme byli ubytovaní ve

vojenské zotavovně. Jenom nám bylo divné, že ten

pán ze sněhového bojiště jde pořád za námi. On totiž

věděl proč nás sleduje, protože se z něho vyklubal

plukovník na rekreaci a žádal našeho velitele o naše

přísné potrestání. Nevím, co mu náš „starý“ slíbil,

ale nám udělil zákaz pěti vycházek, které jsme stejně

neevidovali. Naše kulturní vyžití ve Špindlerově

Mlýně spočívalo v občasné návštěvě kina, protože

náš žold 74,- Kč měsíčně na nic jiného nestačil.

My jsme si ale i ty většinou ruské filmy dokázali

zpestřit třeba tím,že naše celá tradičně první řada se

unisono pořádně nahlas smála i tomu, co ve filmu k

smíchu vůbec nebylo. Vojna bez smíchu by nebyla

vojna a smíchu není nikdy dost. Proto při jednom

fartlekovémtreninku někoho napadlo, že bychom si

mohli nacvičit jak budeme hulákat na nováčky, kteří

přijdou mezi nás – „mazáky.“ V kasárnách jsme

totiž několikrát slyšeli na vlastní uši poddůstojníka,


který v tomto směru vynikal. Od nápadu nebylo

daleko k realizaci, takže jsme na lesní cestě zastavili,

vystoupili ze stopy a začalo předhánění, kdo bude

častovat nováčky mohutnějším hlasem a hrubšími

výrazy. Hulákali jsme tam šíleným způsobem asi

pět minut a když jsme potom popojeli po lyžařské

stopě pár desítek metrů, čekalo nás za zatáčkou

překvapení: stála tam ustrašená skupinka turistů a

bála se pokračovat v cestě. V barvách DUKLY jsem

startoval i v závodě Hornobranská lyže a to za účastii

závodníků v té době nejzvučnějších jmen: Cardala,

Matouše, Prokeše a Melicha. Po hromadném startu

jsme zajeli do lesa, kde mě čekalo překvapení - všichni

zvolnili a když jsem se pokusil prodrat dopředu, jeden

z těch ostřílených „kozáků“ mě přibrzdil: „Kam se

hrneš,mladej, teď pojedeme volně a rozdáme si to až

před cílem.“ A přesně to se stalo. Podobnou akcí byla

taktika, kterou jsme „ušili“ při štafetovém závodě

ve Špindlerově Mlýně. Trať vedla pod Beřichovem

hustým lesíkem a byla tak úzká, že závodníci museli

jet v zástupu. Naše DUKLA postavila dvě štafety a

„rozjížděč“ té druhé dostal za úkol v nejužším místě

trati upadnout, aby zablokováním všechny ostatní

zdržel a jenom náš závodník z první štafety všem

ujel a získal velký náskok. Teorie to byla perfektní,

ale výsledek se nedostavil. Podle dohodnutého


scénáře k zablokování trati sice došlo, ale zdržení

soupeřů se nekonalo, protože v zápalu boje všichni

přes ležícího obětavce doslova přešli, zašlapali ho do

hlubokého sněhu a s minimálním zdržením v závodě

pokračovali. Zato náš hrdina byl rázem poslední. Aby

mi lyžaři z ostatních disciplin nevyčítali, že se zmiňuji

stále jenom o běhu na lyžích, uvedu vzpomínku

na sjezdaře Antona Šoltýse, který jako jeden z

tehdejších nejlepších československých sjezdařů

s námi v DUKLE dva roky žil. Na soustředění na

Vosecké boudě v listopadu, když ještě nenapadl sníh,

jsme jezdili na jinovatce, která na trávě narůstala do

velikosti několika centimetrů, stačilo namazat na

lyže klistr. Tono, tak jsme Šoltýsovi říkali, si vypůjčil

běžecké lyže, aby nám ukázal, jak se na běžkách

sjezduje. Jenomže ve vysoké trávě se moc dobře

zatáčet nedá, Tono upadl a zlomil si ruku. Já jsem

chtěl také ochutnat jinou lyžařskou disciplinu a tak

mi skokani půjčili svoje „fošny“. Ve Špindlerově

Mlýně mě zlákal skokanský můstek s kritickým

bodem 35 metrů. Vystoupal jsem po schodech na

nájezdovou věž, připnul skočky a podíval se dolů.

Nebylo to příliš vysoko, ale mně se zatočila hlava a

moc nescházelo, a byl bych po schodech zase slezl

dolů. Moje zaváhání zaregistrovali kluci, kteří tam

trénovali, směrem ke mně nešetřili poznámkami a


nakonec mě vyprovokovali, že jsem opravdu skočil.

Všechny nastudované teorie o skoku na lyžích mi

prolétly hlavou, ale mohutný odraz a předklon

se nekonal, pamatuji si jenom dopad na záda.

Buben můstku jsem sjel po zádech až k nohám

MildyBělonožníka. To byl tehdy náš nejvěší expert

na skoky na lyžích a dodnes slyším jeho slova:

„Honem se zvedni a skoč znovu, jinak tě na můstek

už nikdy nikdo nedostane.“ Měl pravdu, byl to můj

první a poslední skok. Doskočiště původního, ale už

dávno zrušeného Masarykova skokanského můstku

na konci Špindlerova Mlýna v údolí Bílého Labe

nám sloužilo jako střelnice při přípravě na závody

vojenských hlídek. Vedla tudy ale cesta, takže při

každé střelbě jsme museli na cestě z bezpečnostních

důvodů držet hlídku. Toho využíval náš kamarád

Jarda, který zastavené mladé turistky vždycky

legitimoval a my jsme se nestačili divit, kolik má

kamarádek. Byli jsme mladí, k vojně patřila i zábava,

měli jsme i svůj chorál s poněkud odvážnými slovy,

zpíval se jenom při větších oslavách. Vzhledem k

tomu, že ten chorál je zaznamenán na gramofonové

desce, což zajistil pracovník SUPRAFONU při

svém rekreačním pobytu v Harrachově, troufám si

představit ho i čtenářům:


Chorál 1. Chumelí se chumelí, chumelí se chumelí, tma je, cha, cha,cha, tma je, tma je jako v prdeli. 2.V prdeli je velká tma,v prdeli je velká tma,nejsou,cha,cha,cha,nejsou,nejsou tam žádný okna. 3. A i kdyby tam byly, a i kdyby tam byly, hovno, cha, cha, cha,hovno, hovno bysme viděli. 4. A pak je to také tím, a pak je to také tím, že kaštany, že kaštany, že kaštany vrhaj stín.

V barvách DUKLY Liberec jsme roku 1958 ve štafetě s Balatkou a Weberem vyhráli jeden z nejstarších lyžařských závodů „Zlatou lyži“ na Šumavě, historicky nejstarší je „Chodská třicítka“ z roku 1922. Zmiňuji se o tom proto, že v následujícím roce jsem už startoval za Spartak Strakonice s Kuželkou a Černým a 1 km před cílem mě trenér DUKLY přemlouval, abych nechal vyhrát jejich štafetu.

SVS-M

Středisko vrcholového sportu mládeže – SVS-M

na šumavském Zadově bylo v letech 1980 až 1990

jedním z pěti zařízení tohoto typu v Československu.

Tento systém neměl chybu, protože právě v těchto

vrcholových střediscích vyrůstali noví reprezentanti.

Z SVS-M Zadov přešli do reprezentace následující

závodníci: Jiří Kvapil, Lenka Tučková, Petra

Stibůrková, Eva Pravečková, Jan Kubata, Tomáš

Čáslavský, Eva Burešová-Háková, Alena Pavlová

a nakonec i naše nejúspěšnější lyžařka všech

dob Kateřina Neumannová. S druhým trenérem

Standou Frühaufem jsem prožil v SVS-M na Zadově

nádherných 8 let a všech 35 závodníků, kteří našima

rukama prošli, dodnes na tu dobu vzpomíná. Našim

zimním domovem na Zadově byl nový objekt

„Himlovna“, kde kromě apartmá pro předsedu

ČSTV Antonína Himla a pokojů pro členy SVS-M

byla malá tělocvična, sauna, vířivka a zázemí pro

stravování, zajišťované manžely Šulákovými. Systém

finančního zajištění nám umožňoval získávat kvalitní

lyžařský materiál, jaké lyže, vosky a další vybavení z

dovozu jsme si naplánovali, to jsme v následujícím

roce dostali. Všechny nám svěřené děti studovaly

na sportovním gymnáziu ve Vimperku, spolupráce

s touto školou byla vzorná, v zimní sezóně dojížděli

profesoři vyučovat přímo na Zadov mimo sezónu

chodili naši studenti do školy ve Vimperku, kde také

byli ubytováni v internátě. Péče o mladé sportovce

nesla i ovoce ve formě vynikajících výsledků a

samozřejmě nebyla nouze ani o zážitky. Tehdejší

dorostenci určitě nezapomenou na „šoulačky“, kdy

je bral Standa Frühauf na pozorování jelenů, jistě si

vzpomenou i na to, co provedli mně: Sehnal jsem

dvě vysílačky, u kterých bylo třeba vyzkoušet dosah,

tak jsem s jednou vysílačkou poslal do terénu dvojici

starších dorostenců, aby se vzdalovali a postupně

hlásili svoji polohu. Předpokládal jsem, že nepůjdou

do tenkrát zakázaného hraničního pásma, ale jaké

bylo moje zděšení, když najednou slyším: „Pane Žák,

jsme u takového vysokého plotu z ostnatého drátu a

je tu branka, můžeme jí projít?“ Bylo mi jasné, že si

to kluci vymysleli, ale to nemohla pohraniční služba,

která za totality monitorovala všechny pohyby na

zemi i v éteru, vědět. Okamžitě jsem kluky zavolal

zpátky, vysvětlil jim, co provedli a čekal, kdy mě

přijde SNB zatknout. Dopadlo to dobře, pohraničníci

asi zaspali.Péči o zdraví členů SVS-M měl na

starosti MUDr. Jan Fuchs, zajišťoval komplexní

zdravotní sledování závodníků. Jeden případ byl

pro nás všechny velmi poučný: Starší dorostenec

Jan Kubata, který je dnes poslancem Parlamentu

ČR, si delší dobu stěžoval na bolest v nártu, z čehož

se vyklubala únavová, dříve nazývaná pochodová

zlomenina. To je mikroskopická trhlina v kosti, na

rentgenu nepostřehnutelná, u Kubaty ji objevil až na

CT MUDr. Milan Jirásek, nynější předseda Českého

olympijského výboru. V rámci psychické přípravy na

závody jsem si při tréninku občas vybral některého

závodníka a simuloval předstartovní horečku slovy:

„Za minutu startuješ!“ Závodník, který se právě

obouval, většinou znervozněl a zrychlil přípravu,

ale na reakci Evičky Burešové nemůžu zapomenout.

Podívala se na mně svýma krásnýma očima a klidně

pronesla: „Ale to já přece nemůžu stihnout.“ Její

stoický klid asi sehrál kladnou roli, když později jako

reprezentantka v biatlonu získala několik medailí na

Mistrovství světa. Nevyhnuli jsme se ani kontrole

od svých nadřízených. Po jedné návštěvě politickým

pracovníkem Rudolfem Sauerem se v kontrolním

protokolu objevila jediná výtka: „Soudruh Frühauf

oslovuje soudruha Žáka - pane inženýre.“ Na

Zadově se konala i řada významných závodů. Vedle

Světového poháru v běhu žen a několika Mistrovství

ČSSR to byla i DRUŽBA v roce 1979, na které

startovali i Korejci. Jejich vedoucí, který jediný uměl

rusky, se předvedl hned při představování vzletnou

větou: „Kagdabudět banket?“ Ruštinu jsem použil i

při závodech v Murmansku. V pahorkatině 50 m nad

mořem nad tímto nejsevernějším přístavem Evropy,

300 km za severním polárním kruhem, se konal

„Svátek severu“ za účasti našich sportovců, které jsem

jako trenér spolu s Honzou Novákem a vedoucím

Miloněm Nyčem doprovázel. Závody trvaly několik

dní, mezi nimiž byla jeden den pauza. V předvečer

toho volného dne jsme se spolu s Miloněm vydali

na obhlídku světoznámého námořního přístavu,

který nás překvapil hlavně tím, že se hemžil samými

zákazy vstupu, protože byl vojenský. Přesto jsme

vstoupili na jedno molo, které směřovalo k lodím.

Brzy nás ale čekalo překvapení ve formě vojáka,

který nás s namířeným samopalem prostě zatknul

a vedl nás ke svému veliteli. Miloň jako bývalý

důstojník bědoval, že z toho bude mezinárodní

incident, ale mně napadla spásná myšlenka. Použil

jsem svoji ruštinu k vysvětlení náčelníkovi, že jsme

zástupci československé delegace a jdeme vyjednat

bratrskou návštěvu hrdinných rudoarmějců

našimi molodci. Velitel se jal volat telefonem své

nadřízené a po jejich souhlasu pozval celou naši

výpravu druhý den na exkurzi. Vyklubal se z toho

nezapomenutelný zážitek, nejen proto, že jsme viděli

atomovou ponorku a ledoborec LENIN, ale každý z

nás mohl chvíli kormidlovat docela velkou loď, která

s námi proplula celý 30 km dlouhý přístav. Apartmá

v „Himlovně“ na Zadově využíval k rekreačnímu

pobytu i Profesor Trávníček, místopředseda Národní

fronty, po prezidentovi nejvlivnější politik v naší

republice. Tento sympatický dědula absolvoval

na běžkách i „Šumavský maraton“, na který jsem

mu namazal lyže. Profesor byl s namazáním tak

nadšený, že mě večer pozval na sklenku vína a

bodře mi nabídl návštěvu Valdštejnského paláce,

kde měl kancelář. Využil jsem toho a při návštěvě

„Valdštejna“ ho požádal o intervenci, aby se můj

syn dostal na studium mediciny, což byl vzhledem k

mému politickému profilu určitýproblém. Nicméně

soudruh místopředseda Národní fronty zvedl telefon,

zavolal ministra školství a po krátkém rozhovoru mě

ujistil, že ministr mě do týdne vyrozumí. Opravdu

za týden mi přišel dopis se sdělením, na které do

smrti nezapomenu: „Prověřil jsem případ vašeho

syna a neshledal jsem žádný závažný důvod, pro

který by měl být přijat na vysokou školu.“ Později

jsem se dozvěděl, že prostě náš okresní výbor

KSČ nedal ke studiu mého syna souhlas. Syn to

vyřešil emigrací, což ale ve mně vzhledem k jeho

problematickému zdravotnímu stavu vyvolalo veliké

obavy. Obdivoval jsem tenkrát úžasného Miloslava

Šimka, který zrovna v tu dobu se svou rodinou na

„Himlovně“ také pobýval, že ač mě neznal, ujišťoval

mě, že syn vzhledem k totalitnímu režimu udělal

dobře a že se s ním zase šťastně setkám. Měl pravdu.

Velice důležitým počinem v historii SVS-M Zadov

bylo zahájení běžecké kariéry nejúspěšnější české

lyžařky všech dob - Kateřiny Neumannové. Katka

vyrůstala v partě píseckých a strakonických sjezdařů

pod vedením Ladislava Matějky, ale pro svou

všestrannost a vitalitu se dostala do reprezentačního

družstva kanoistů. Shodou okolností, když v tomto

vodáckém sportu končila, se konal na Zadově

mezinárodní „Šumavský pohár“, ve kterém Katka

startovala jako běžkyně. Svojí bojovností zaujala nás

trenéry SVS-M natolik, že jsem jí nabídl zařazení do

tohoto vrcholového střediska. Proti tomu se však

ostře postavil předseda Trenérské rady Českého

svazu lyžařů, který byl z Vimperka a měl dceru,

stejně starou jako byla Katka, asi se bál konkurence.

Po mé dlouhé anabázi po kompetentních činitelích

se nakonec Katka do SVS-M dostala a její hvězdná

kariéra v běžeckém lyžování s trenérem Standou

Frühaufem byla odstartována.

SLOVINSKO

V článcích této kapitoly jsou shrnuty mé poznatky

a úvahy, vyplývající z každodenní trenérské práce

se závodníky věkových kategorií od žactva až po

dospělé. Nutno předeslat, že život trenéra v cizině,

daleko od rodiny, má svá specifika. Je to velký zásah

do rodinného života, menší problémy samozřejmě

mají svobodní a mladší jedinci, anebo naopak starší,

třeba ženatí, ale jejichž děti už jsou dospělé. Velkou

výhodou trenéra v zahraničí je kromě rozhodně

lepšího finančního ocenění hlavně dostatek

času na vyhodnocování tréninku, promýšlení

zdokonalování tréninkového procesu a v neposlední

řadě na konzultace s rodiči závodníků žákovského

a dorosteneckého věku. Během pěti let trenérské

práce ve Slovinsku mi samozřejmě zbýval čas i na

poznávání krás této nádherné země, na studium

odborné literatury a její překládání do slovinštiny

a také na psaní článků, které jsou nyní součástí této

knížky.

Podmínky

Moje angažmá v TK Kranj (Tekaški klub Kranj)

nebyla žádná „procházka růžovým sadem.“ Na 52

závodníků, od žactva až po dospělé, jsem měl ještě

dva pomocné trenéry a každý z nás měl k disposici

mikrobus pro 9 osob. Sportovní výzbroj a výstroj

zajišťovali rodiče, klub se staral o vlastní trénink,

účast na závodech a servis lyží. Vosky jsme jezdili

nakupovat do Itálie. Připravovat lyže na všechny

závody všem našim závodníkům nebylo vůbec

jednoduché, na tréninky si lyže mazal každý sám.

Vedení klubu nezajímaly problémy, za peníze musely

být výsledky. Letní příprava probíhala na atletickém

stadionu, pro kolečkové lyže a brusle byl vybudován

kilometrový asfaltový okruh v blízkém lese, kde byly

také upraveny krosové tratě od 1 km do 5 km. Hustá

síť silnic (po vybudování nových vozovek Slovinci

ty staré neruší) umožňovala kvalitní cyklistické

tréninky, v horském terénu nebyl problém najít 15

km nepřerušovaného stoupání. Zimní tréninky

jsme absolvovali podle sněhových podmínek,

většinou na Pokljuce nebo v Planici. Lyžařský areál

se světoznámým skokanským můstkem v Planici

je vzdálen od Kranje 75 km a tuto vzdálenost bylo

nutno zvládnout i dvakrát denně, což činí 300



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist