načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Život je raut - Daniela Hannová; Jana Patočková; Hannah Saleh

Kniha: Život je raut
Autor: ; ;

Jsme jediný upřímný foodblog. Jsme jako Sex ve městě, kdyby Carrie a spol žily v Praze na pokraji nervovýho zhroucení. Utopenec je naše makronka a pivo je naše šampaňský. Socio-kulturní ...


Titul je skladem 1ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  260
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
13%
naše sleva
8,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Rok vydání: 2017-06-07
Počet stran: 144
Rozměr: 150 x 205 mm
Úprava: 143 stran : ilustrace (převážně barevné)
Vydání: 1. vydání
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2017-24
ISBN: 9788026415152
EAN: 9788026415152
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jsme jediný upřímný foodblog. Jsme jako Sex ve městě, kdyby Carrie a spol žily v Praze na pokraji nervovýho zhroucení. Utopenec je naše makronka a pivo je naše šampaňský. Socio-kulturní souvislosti, návraty do dětství v jídelnách a před televizí, glosování nad svíčkou, ranní cesty domů se smažákem v ruce. Štěstí i smutek doprovázející chlebíčky a bohemku. Kolik hotovek se dá zkonzumovat za 30 let? Kolik hashtagů vygeneruje euforie a deprese? Život je raut, na který nás nikdo nepozval. I přesto jsme přišly. Hannah, Jana, Daniela. Holky z vývařovny. (vyvarovna.com)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

18





19
# #jidelna





20 # jidelna
Jídelny jsou moje komfortní zóna. Ale rozumím vám,
pokud se u čtení téhle věty právě ušklíbáte. Moje komfortní zóny
můžou být pro leckoho velice diskomfortní. Nemůžu si
pomoct. Není v tom ironie. Není v tom to, čemu se dala nálepka
„hipsterský“, ať už to znamená cokoli. Mám je ráda a cítím
se v nich dobře. Vracím se do dětství, bez patosu a zbytečný
cukrový vaty kolem. Do dětství, který nebylo idylický, ale
znamenalo bezpečí. Ano, tohle je nejspíš moje nejupřímnější zpověď
a možná se to vůbec nehodí. Ale jsou věci, místa, situace, který
musí zůstat takový, jaký jsou. I já se bojím změn. Proto utíkám
do jídelen. A ještě víc se bojím, že se i ty pomalu změní. Bude
to znamenat, že jsem zestárla ještě víc, že svět jde dál, že je to
tak nejspíš správně a já budu muset utíkat už jen do vzpomínek
ve svojí hlavě. Ale to je v pořádku, to se děje všem, kdo překročí
určitou věkovou hranici. To je přece život. V jídelnách
utíkám do té části dětství, která někomu smrděla, ale mně
neskutečně voněla. Voněla uhem a maličko potem kuchařky. Voněla
rýžovým nákypem se švestkovým kompotem i krupicovou kaší,
kterou jsem nenáviděla. I tak voněla. Voněla jako barevný
gumový žužu myši z bufetu, jako voňavý gumy, který jsem nosila
v aktovce. Možná, že na rozdíl od spousty dalších lidí jsem
se nikdy v jídelně necítila ohrožená, nikdy terčem posměchu.
Jídelna pro mě vždycky byla místem společnýho sdílení jídla,
nálad, událostí a nápadů. Místem, kde jste na prvním stupni
škodolibě s ostatníma trénovali mlejnek, později pomlouvali úču
a ještě později se domlouvali, jestli na pivo mezi odpoledkou
půjdete Na Růžek nebo Ke Kaštánku. Společný stravování





21 # jidelna
mě nikdy neděsilo, naopak – byla jsem dítě zvyklý na občasnou
migraci po rodinách máminých kamarádek. Byla jsem vysoce
sociální a adaptabilní. Pro jídelnu ideální materiál. Navíc mě
pobyty po spřátelených rodinách všeho druhu naučily
bezpočet gastronomických vzorců. Máloco mě dokázalo překvapit.
Máloco jsem dokázala nesníst a následně to nemilovat. Tak to
mám ostatně dodnes. Stejně jako si většina lidí dodnes myslí, že
mám tasemnici, nebo co. V jídelnách, cukrárnách
a teplých pultech prostě jen tak jsem. Pozoruju okolí nebo upřeně
civím na mastný fíkus v rohu, ale na rozdíl od podobného
stavu kdekoli jinde si tady nepřipadám zbytečná. Je tu úplně
jedno, kdo jsem a kdo jsou moji spolustrávníci – bílý límečky,
modrý límečky, starý babičky, prodavačky z galanterie, kluci,
co opravujou silnici o blok dál, možná i někdo, kdo právě nikde
nebydlí a jeho adresa je kdekoli... je to jedno. Vnímáme se jen
tak úplně zlehka, oni přijmou s mlčením, že mám mastný vlasy
a extravagantní kabát, já přijímám jejich zablácený montérky. Je
to totiž úplně jedno. Jsme v jídelně. Cítíte to? Já ano. Zde jsem
člověkem.
jana





22 # jidelna
Nikdy jsem nechodila do školní jídelny. Vařila mi babička
a od druhého stupně základky jsem si bud vařila sama, nebo
se chodila najíst různě po městě. Do Čech jsem se
přistěhovala jako desetileté dítě ze Sýrie a nemohla si na české chutě
zvyknout. Nešlo to. Celé tělo se mi u toho kroutilo. Nerozuměla
jsem logice omáček a příloh. Pravda je, že babička si mě
postupně získala na svojí stranu české kuchyně kyselkou, tedy
kyselou mléčnou polévkou s bramborem a kmínem, a pak taky
květákovou polévkou. V obou je hodně smetany, a tak se náš
vztah budoval skrze mléčné výrobky, na které jsem nebyla do
té doby zvyklá. U školní jídelny se ale pouto nebudovalo
touhle citlivou cestou. Bránil tomu především odpudivý smrad
stravovacího zařízení. Dodnes ho nedokážu pochopit! Jídelna,
okolo níž jsem musela chodit v budově staré školy odpoledne
na hodiny náboženství, které byly v prvním patře v rámci lidušky,
pumpovala do okolí odér, který se zdráhám popsat pro jeho
děsivou nepopsatelnost. Vsakoval se do zdí a držel se právě
v prvním patře, kde jsem v přezuvkách čekala v černé chodbě
na odpolední kroužky. Jídelny mi tedy k srdci nepřirostly.
Přivyklá arabské péči o děti jsem nechápala, proč dětem prostě
nevaří doma. Navíc panovala v naší třídě pověra, že kuchařky
v jídelně se před nabráním knedlíku drbou v podpaží. Paní
nenosily jednorázové rukavice. Nenosily ani síťky ve vlasech.
Vládly své jídelně železnou nekompromisní rukou přikazující
k dojídání. Tím pádem se těmto pověrám snadno uvěřilo i bez
dětské naivity. Byla jsem ve třídě jediná, co musela vždycky
přes obědy čekat na lavici na chodbě. Někdy si říkám, jak moc





23 # jidelna
tyhle drobné momenty ještě posílily můj pocit černé ovce,
analogie, která svádí k rasistickému vtipu. Silný odpor
k čemukoliv masovému se mě držel docela dlouho. Masovému
ne ve všech významech toho slova, ale bohužel pouze, co se
stravování týče. Nakupovala jsem v pubertě při výletech do
Prahy oblečení v Kenvelu, aby ho později vystřídalo H&M, se
stejnou energičností, s jakou jsem se hrdě vyhýbala masu
a fastfoodům a prostě si doma a později na koleji vařila. Byla
jsem správně popletená konzumem a marnivostí
a maloměstem a vůbec vším, co se někomu, kdo oslavil 15 let přesně na
milénium, mohlo připlést do cesty. Do Prahy jsem po maturitě
přeci jenom přijela ve zvonáčích a ne, nebylo to v roce 2014. No,
trochu jsem to vzala zeširoka. Maso jsem začala jíst velmi záhy,
kalhoty se mi zúžily, ale když jsem z recese poprvé vstoupila do
jídelny, tentokrát ne školní, tak se mi nos přeci jen instinktivně
nahrbil. Ale víc než o nějaký nepříjemný odér šlo o předsudek
budovaný během čekání na hodiny náboženství. Zdá se, že odér
jídelny, kterého jsem se celou pubertu v Klatovech nemohla
zbavit, konečně vyprchal.
daniela





24 # jidelna
Na základce jsem byla takový to divný dítě ze zadní lavice,
co si jí vlasy. Na druhém stupni jsem si přesedla do první,
protože mě začala bavit čeština, angličtina, francouzština
a výtvarka. Zbylé hodiny jsem si četla pod lavicí. Myslím, že
jsem musela být komplikovaný případ pro všechny kolem. Měla
jsem spíše jedničky, občas dvojky, ale spolu s nimi spoustu
poznámek a důtek za nekázeň. Všichni ze mě měli
pochopitelně legraci kvůli mému divnému oblečení a předkusu, jenže
já si to nepřipouštěla ani trochu, a to je asi muselo uvádět
do rozpaků. Školní jídelna byla samozřejmě naprosto
ukázková. PVC na podlaze, starý nábytek, na stolech plastové
kytky, u okýnek plastové tácy a hliníkové příbory. Musím se
přiznat, že mi v jídelně chutnalo. Těžko říct, jestli na výběrové
jazykové Metelkárně, jak se mé základce v Teplicích přezdívalo,
vařili jídelnovou klasiku taky nějak výběrověji, ale na jídlo jsem
do ní chodila vyloženě ráda. A když to šlo, tak jsem nejprve
počkala, až se všichni najedí. Nechtěla jsem čekat frontu ani se
s nikým potkávat. Jo a taky jsem vlastně nechtěla, aby někdo
třeba komentoval, že si jdu přidat. Nejraději jsem mívala cokoliv
s brkaší a čevapčiči. A ještě hamburskou pečeni. Ve školce
jsem nesnášela učitelkovskou mantru „když se jí, tak se
nemluví“. Co jiného by se asi tak u jídla mělo dělat? Na základce
ji vystřídaly občasné výtky za to, že si u svého
osamoceného oběda čtu. Knížky, časopisy nebo program filmového
klubu. Přála jsem si být módní návrhářka, později režisérka,
dokumentaristka, novinářka, cestovatelka. V Praze, v Paříži,
v Londýně nebo i jinde. Seděla jsem u kostičkovaného ubrusu





25 # jidelna
s nahnědlým obědem, ale připadala jsem si jako ve francouzské
kavárně. Pokud jsem doma zrovna hypnotizovaně
nesjížděla MTV, něco jsem vyráběla. A četla si, samozřejmě. Trávila
jsem spoustu času sama a velmi si to užívala. Nemohla jsem se
dočkat, až budu dospělá, budu rozhodovat o tom, kde jsem a co
dělám, a tak jsem si na to alespoň hrála. Zpětně mě fascinuje
a občas dojímá ta míra nezávislosti, soustředěnosti
a determinace. Kde se to ve mně tehdy vzalo? Celý svůj život jsem si
zjevně naplánovala nad talířem gulášovky ve školní jídelně. Jak
příznačné.
hannah










27
# #smazo





28 # smazo
Because I do not hope to turn again
Because I do not hope
Because I do not hope to turn
V Londýně chicken wings.
V Praze smažák.
Why should I mourn
The vanished power of the usual reign?
Když se nemůžete hodiny pohnout z místa.
Když už nezvládáte ani zírat do zdi.
Když máte pocit, že to tak bude navždycky.
Because I know that time is always time
And place is always and only place
And what is actual is actual only for one time
And only for one place
Udělejte pár kroků na smažák. Je to po cestě.
Po cestě směrem tam, kde chcete být.
Na místě, kde je vám zase dobře.
Because I know that time is always time
And place is always and only place
And what is actual is actual only for one time
And only for one place.
Jednou zase bude. Jednou je zase objevíte.
Because these wings are no longer wings to fly
But merely vans to beat the air
Když máte pocit, že už nikdy neuděláte ani krok, stejně jic
h
j
e
š
t
ě

p
á
r

u
d
ě
l
e
j
t
e
.
Když máte pocit, že na světě pro vás prostě není dos
t
l
á
s
k
y
,

n
a
d
ě
j
e
,

p
r
a
v
d
y

a
 
k
r
á
s
y
.





29 # smazo
Jak jen je poznáte, když už jste dávno zapomněli, jak vypadají?
Smažák vám je připomene.
The air which is now thoroughly small and dry
Smaller and dryer than the will
Jen je musíte do té doby uchovat. Uchovat v oleji.
Teach us to care and not to care
Teach us to sit still.
Až vám bude zase dobře.
Dejte si smažák. Z radosti.
Protože ji máte. Znovu. Díky sobě.
A díky smažáku.
Pray for us sinners now and at the hour of our death
Pray for us now and at the hour of our death.
Přijde doba, kdy budete zase schopní vš echny ty
k o
u
s
k
y
,
c
o

z
 
v
á
s

z
b
y
l
y
,

d
á
t

d
o
h
r
o
m
a
d
y
.
P
o
u
ž
i
t
y

p
a
s
á
ž
e

z
 
b
á
s
n
ě
A
s h
Wednesday anglického básníka T. S. Eliota
hannah





30 # smazo
Co napsat víc, než že mám ráda smažák a řízek? Smažák
s kroketama a řízek s brkaší nebo brsalátem, abych to uvedla
na pravou míru. A úplně přesný by to bylo, kdybych ještě dodala,
že řízky od mýho bráchy a smažák z nonstopu na letenským
náměstí. Ale to už sem cpu vatu jako ve filmu. K tomuhle
příspěvku bude fotka s majonézovou fontánou obklopenou
smaženým jídlem. Všechno to jídlo jsem smažila dneska ráno
já. Nepíšu to, abych se pochlubila, ale na druhou stranu
nechci, aby to upadlo v zapomnění. Bolí mě záda, celý byt smrdí
jako stánek v kempu u Slap a vlastně i já sama smrdím jako
bych pracovala v mekáči. Napalmový odér přepáleného
slunečnicového oleje ve friťáku. Navrch se stalo to, že když jsem
ve třícentimetrový vrstvě rozpáleného oleje obrátila žampiony
kloboučkem nahoru, tak začaly šíleně divně bublat
a vyskakovat a syčet, což si vysvětluju tím, že v mezeře po nožičce se
vytvořil nějaký pekelný podtlak a žampiony se rozhodly pro další
evoluční krok. V panice jsem vzala pánev a položila ji na zem,
protože linka byla po hodině vaření tak plná, že by tím
bordelem neprošel ani mravenec. Mezi psaním teď googlím
nový lino, protože opravdu nechci mít vypálený černý kruh na
zemi v kuchyni. Trochu mi to ztěžuje malátnost, do které jsem
sama sebe dostala. Vdechování odérů smažícího se oleje je
zvláštně omamný, přijde mi, jako bych s každým vdechnutím
rozbublala friťák ve svý hlavě. Uf, já jen, abyste věděli, jaký
je smážo dřina.
daniela





31 # smazo
Trojobal je něco jako náš státní symbol. Smaženej sýr
bych střežila jako korunovační klenoty. Kde a jak se stalo, že
naše národní identita je tolik spojená s friťákem? Že se naším
svědomím stal bloček eidamu třicítky? Možná je to od dob
tomboly v „Hoří má panenko“? Já mám jasno. U mě tohle
všechno způsobily rybí prsty. Od malička jsem milovala jejich
barevný obaly a podivnou umami chuť, která připomínala
odpadkama zaneřáděnej oceán kdesi u Číny. Kdyby se rybí
prsty, který jsem za celý život zkonzumovala, postavily jako
dominové kostičky do řady, možná by dosáhly od Semil až
na Čukotku. Tolik rozšmelcovaných rybích ploutví a smutku
z přístavních mrazíren jsem za svůj život snědla. Kapitán Iglo
by na mě byl právem hrdý, moje fotka z dětství by mohla být na
propagačních plakátech značky Nowaco. Usměvavá holčička
s absurdně velkou mašlí v bizarně krátkých a řídkých vlasech,
úsměv od ucha k uchu a v něm díry po prvních vypadaných
mlíčňácích, odstátý uši na docela neúměrně velké kulaté
hlavičce a barevný princeznovský šatičky, jako když jsem šla
k prvnímu svatýmu přijímání. Na prsou bych tiskla sytě modrou
krabičku s fešáckým kapitánem a nade mnou by se třpytil delfín
ve výskoku a trocha mořské pěny. Rybí prsty jsou moje
devadesátky na talíři, doplněný tehdejší verzí molekulární gastronomie
pro mámy samoživitelky – brkaší z prášku. Zvláštně vybledlá
zažloutlá hmota držící pohromadě jen díky dostatku poctivýho
másla. A friťák je kosmická loď mýho dětství, která nás vystřelila
na oběžnou dráhu vysokýho cholesterolu a veškerých dalších
provinilých potěšení. Trojobalem a smážem taky český





32 # smazo
pohostinství v době transformace začalo řešit nový zápaďácký
stravovací a dietní návyky, mluvím třeba o vegetariánství. Ještě
dneska je na takových dobrých padesát procent
pravděpodobný, že vegetarián si v hospodě prostě nakonec dá starej
dobrej smažák, nejde jen o železnou košili zvyku, ale o to, že nic
jinýho prostě není. Z nouze se časem stala ctnost a dobrej
smažák se stal národním pokladem, po kterým je poptávka. Je
to naše zlato, náš zemní plyn, naše ropa. On totiž občas i jako
ropa chutná. Ale i tak mu propadnete, nedá se to vysvětlit.
Neexistuje na to fyzikální zákon. Smažák je paradox, kterej
nastavuje zrcadlo nám všem. Dělníkovi v hospodě Na Mělníku
i bílýmu límečku v Lokálu. U smažáku, stejně jako v jídelně, jsme
si stejně nakonec všichni rovni. Je to náš první i poslední soud.
jana





33 # smazo






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.