načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Život bez otce s diagnozou depersonalizace - Martina Coleová

Život bez otce s diagnozou depersonalizace
-4%
sleva

Elektronická kniha: Život bez otce s diagnozou depersonalizace
Autor:

Literární prvotina, která popisuje osobní příběh autorky: Onemocněla jsem v pouhých devíti letech svého života poruchou, kterou jsem si neuměla vysvětlit. Zdálo se mi, že má duše je ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788088061205
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Literární prvotina, která popisuje osobní příběh autorky: Onemocněla jsem v pouhých devíti letech svého života poruchou, kterou jsem si neuměla vysvětlit. Zdálo se mi, že má duše je oddělena od těla a já neexistuji. Tělo a duše není jeden celek. Prostě „vše se mi jen zdá“ pocity úzkosti, strachu a bezmoci, které provázely celý můj život. V dospělosti jsem sama vyhledala odbornou pomoc psychiatra. Můj psychický stav přivodily kruté hádky mých rodičů, fyzické i psychické násilí. Moje mladinká duše se s tím neuměla vypořádat a po dlouhých letech má nemoc dostala jméno. Odosobnění – depersonalizace. Ve svých 24 letech začala má dlouholetá léčba psychofarmaky. Dostává se Vám do rukou kniha, kterou jistě ocení studenti psychologie a možná i odborníci, kteří by rádi viděli pohled očima obyčejného člověka na život s touto poruchou. Kniha popisuje mé dětství a celý můj dosavadní život. Vykresluje dopad chybějící rodiny a životní cestu s onemocněním duše.

Související tituly dle názvu:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 1


Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 2


Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 3

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 4

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová (2015) Vydáno v březnu 2015 jako 9.publikace vydavatelství Vydavatel: Pavel Kohout (www.kknihy.cz) epub: ISBN 978-80-88061-18-2 mobi: ISBN 978-80-88061-19-9 pdf: ISBN 978-80-88061-20-5


Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 5

Slovo úvodem

Vážení čtená ři,

cht ěla bych Vám p ředstavit svoji literární prvotinu, která popisuje můj vlastní osobní p říb ěh. Onemocn ěla jsem v pouhých devíti letech svého života poruchou, kterou jsem si neum ěla vysv ětlit. Zdálo se mi, že má duše je odd ělena od t ěla a já neexistuji. T ělo a duše není jeden celek. Prost ě „vše se mi jen zdá“ pocity úzkosti, strachu a bezmoci, které provázely celý m ůj život. V dosp ělosti jsem sama vyhledala odbornou pomoc psychiatra. M ůj psychický stav p řivodily kruté hádky mých rodi čů , fyzické i psychické násilí. Moje mladinká duše se s tím neum ěla vypo řádat a po dlouhých letech má nemoc dostala jméno. Odosobn ění – depersonalizace. Ve svých 24 letech za čala má dlouholetá lé čba psychofarmaky.

Dostává se Vám do rukou kniha, kterou jist ě ocení studenti psychologie a možná i odborníci, kte ří by rádi vid ěli pohled o čima oby čejného člov ěka na život s touto poruchou. Kniha popisuje mé d ětství a celý m ůj dosavadní život. Vykresluje dopad chyb ějící rodiny a životní cestu s onemocn ěním duše.

Martina Coleová

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 6

ŽIVOT BEZ TÁTY

diagnóza depersonalizace a deprese

Bylo mi necelých dvanáct let, když jsem tragicky p řišla o otce. Moje dětství bylo plné strašlivých scén a hádek mezi mými rodi či. Bydleli jsme v jednopokojovém byt ě v malém m ěst ě nedaleko Brna. Spolu se sestrou, která byla o dva roky mladší, jsme prožívaly d ěsivé chvíle. Ob ě jsme byly rozdílné povahy. Sestra tíhla spíše k matce, byla hysterická, ale sebev ědomá. Já jsem m ěla blíže k otci. Odvážná, sportovn ě založená, ale nevyrovnaná. Sebev ědomí mi chyb ělo z části kv ůli mé nemoci a také z disharmonického vztahu mých rodi čů .

Moji rodi če se často hádali. P řesn ě si vybavuji první hádku, která se týkala chyb ějící papírové dvou set koruny. M ěla být položena na stole u okna. Táta se vrátil z práce pozd ě ve čer a ptal se matky, kde jsou peníze a pro č nejsou na svém míst ě. Matka odv ětila, že neví. M ůj otec matku fyzicky napadl. Chytl ji pod krkem a škrtil ji. Jelikož to bylo ve čer a matka se chystala do sprchy, m ěla na sob ě jen domácí úbor. Ta ťka se velmi vztekal, nadával a byl napitý. Používal mnoho nechutných vulgarit a z mámy strhal všechno oble čení. Ona ho prosila, a ť toho nechá, že neví, kde peníze jsou a další argumenty. Tátův vztek se nadále zv ětšoval, stále ji dusil a k řičel. Já a sestra jsme se jen nev ěř ícn ě dívaly. Nem ěly jsme kam utéci, ani jsme dost dob ře nechápaly, co se mezi našimi rodi či odehrává. Po chvíli jsme za čaly ob ě bre čet a prosit tátu, aby p řestal mamince ubližovat. Vše jsme prosbami a brekem jen zhoršily. Táta za řval, a ť vypadneme, než nás zmlátí taky. Necht ěli jsme opustit maminku, o kterou jsme se strašn ě bály.

Kle čela na kolenou, plakala, prosila, ale nic nepomáhalo. Táta mámu dál držel, fackoval ji a sprost ě nadával. Mámino dv ěma porody opot řebované t ělo otec chytil a lomcoval s ní. M ěla povislá prsa a v ětší bříško. Jinak byla štíhlá s krátkými kaštanovými vlasy a používala trvalou. Táta ji odvlekl z kuchyn ě do ložnice a tam pokra čoval v bití a křiku. Poté ji pustil a vytáhl ze sk říňky na alkohol černobílé fotografie. Fotky za soustavného nadávání mamince p řed našimi zraky roztrhal.

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 7

Byla na nich nahá máma. Na jedné z fotek byly zachyceny její pohlavní orgány, které m ěla zarostlé černými kudrnatými chloupky. Na další roztržené fotce bylo i z dálky vid ět její bílé t ělo s povislým b řichem, spoustou strií a jizvou po císa řském řezu, kterým se narodila má sestra. Všechny fotky byly stejného charakteru. Pornografie a akty. Útržky fotek byly otcem poházeny po celém pokoji. Znechucen ě jsme se dívaly a plakaly. Prosily jsme tatínka, a ť už toho nechá, že to maminku bolí. On stále nep řestával. Nadávkami za čal častovat i nás. Že jsme malí parchanti a jestli to nechceme schytat taky, a ť p řestaneme bre čet a zalezeme do postele. Rad ěji jsme uposlechly. Schovaly jsme se pod pe řinu a tulily se k sob ě. T řásly jsme se strachem a moc jsme se bály o mámu. M ěly jsme tehdy jen jednu velkou postel, dvoul ůžko. Na ní jsme spolu s rodi či spávali. Byt byl útulný, za dne slunný, ale velmi malý. Byla v n ěm jen postel a d řev ěná st ěna, ve které bylo naše oble čení a prádlo. Naproti stála jedna vysoká šatní sk říň ve stejné tmav ě hn ědé barv ě jako byla st ěna. Z chodby se dalo jít jen na WC, které bylo spojeno s koupelnou a do kuchyn ě. Kuchy ň byla malinká a bílá. Nacházel se tam jen jídelní st ůl a ledni čka s kuchy ňskou linkou. Nebylo možné nevid ět, neslyšet. Musely jsme z ůstat potichu v posteli a po čkat, až tátu vztek p řejde. Provázel nás strach o matku a úzkost jsme prožívaly ob ě. Nevím, jak dlouho vše trvalo. Až bylo po všem, táta se odebral do hospody na pivo. Nez ůstalo u jednoho a vracel se dom ů velmi pozd ě a opilý ješt ě víc.

Oble čený a alkoholem páchnoucí uléhal k nám do postele. Ráno se nám všem omlouval. Byl jako vym ěněný... Odešel nakoupit dobroty-lovecký salám a drahou čokoládu. Když se vrátil, obdaroval nás a dlouze plakal, říkal, že to necht ěl, že to bylo naposledy a že má maminku i nás dv ě rád. Byl zase zp ět milý, laskavý a hodný tatínek.

Nebylo žádného úniku p řed hádkami mých rodi čů , když se táta op ět napil. Z t ěch hr ůz se moje t ělo už nevzpamatovalo. Strach a úzkost poznamenalo moji duši. Nechápala jsem. Ani jsem nemohla. Byla jsem tak malá. Ale už jsem za čala vnímat sv ět okolo sebe a hlavn ě, pamatovat si. Má k řehká duši čka byla poznamenána. Navždy.

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 8

Bylo mi tehdy asi dev ět let, ale tuto scénu vidím dodnes p řed sebou. První hádka, kterou si tak dob ře vybavuji a kterou nesmazal ani čas.

Mám o dva roky mladší sestru. Spole čně jsme se d ěsily každé další scény. Čím déle byl klid, tím horší byla následující hádka. Neustálý strach, úzkosti, špatn ě od žaludku s tím, co se zase bude dít mezi mými rodi či.

Matka neustále po čítala peníze a táta, který nám rád dop řával v té dob ě nedostupné a drahé jídlo z potravin Esa, dovolené autem u mo ře a další nadstandard. Nesnesl, aby nám máma nosila použité oble čení od kolegy ň z práce po cizích d ětech. Neustále jí vysv ětloval, že umí peníze vyd ělat a zážitky nám nikdo nikdy vzít nem ůže. Proto nás bral do zahrani čí, abychom si užili slunce a mo ře. Navšt ěvovali jsme v té dob ě zem ě, kam se dalo vycestovat. Jugoslávie, Rakousko, Ma ďarsko.

Bohužel, jejich p řevážn ě jen finan ční neshody vyústily velmi často od facky až po chycení matky pod krkem a vle čení po kuchyni. Také k nám často jezdila zasahovat policie. Táta se totiž vždy po neshod ě s matkou šel napít do blízké hospody. Říkal, že jde na pivo, ale u jednoho nez ůstalo. V lepším p řípad ě se vracel pozd ě v noci hodn ě opilý. Vzáp ětí bylo slyšet chrápání a táta usnul.

Vzpomínám si ale i na hezké chvíle s ním, výlety, hry a stav ění vlá čků. Přál si, abychom mohly studovat, vid ěly sv ět a sám se velmi snažil a pracoval. Byl povoláním truhlá ř, soustružník a u bytu si ud ělal dílnu.

Ráda jsem mu pomáhala, nosila d řevo. Dodnes cítím v ůni kvalitního dřeva, ze kterého d ělal krásný nábytek pro známé. Krátce po revoluci za čal podnikat. Da řilo se mu a b ěhem roku vyd ělal na auto.

Jednoho dne nás se sestrou vzal do dílny a tam stál šedý Oltcit v metalíze. Seda čky byly pokryty fólií, a jak jsme je se sestrou sundávaly, vzpomínám, jak krásn ě auto von ělo novotou. Už tak malá jsem vnímala, že tatínek má pravdu a ví, pro č se tak snaží a usilovn ě vymýšlí další možnosti v podnikání. Samoz řejm ě násilí jsem považovala za zlé, ale přece jen, byl to táta a já malé dít ě. Krátce na to otev řel v sousední vesnici obch ůdek se smíšeným zbožím.

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 9

Vyhov ěl kdekomu. Jen naše domácnost byla stejná. Jak praví p řísloví, ková řova kobyla chodí bosa.

Matka mu vy čítala mimo jiné i toto. Poté se tatínek rad ěji odebral na pivo. Nikdy nebylo jen jedno a proto jsme se jeho návratu d ěsily. Právem. Hádky se stávaly čast ějšími a horšími. Následující den se mám ě omlouval a sám plakal.

Já jsem k n ěmu m ěla stále blíže a blíže než má sestra Dana. Vzpomínky na to, kdy mne držel v náru či a plakal, že mám ě ubližovat necht ěl, že ji miluje a nás také a že vše d ělá pro to, abychom nestrádali. Pamatuji pach jeho potu a v ůni muže mísící se s v ůní d řeva, nelze zapomenout.

Vše však m ělo krátkého trvání. Ub ěhlo jen pár dn ů a op ět bylo zle. Neustálé hádky jen a pouze kv ůli financím. Máma si kupovala parfémy a jiné v ěci a schovávala si je v práci. Hádky se stup ňovaly a táta za čal v ěci rozbíjet. Jednou hodil na ze ď video, jindy n ěco jiného. Za čala jsem tedy utíkat k babi čce, matky ze strany otce. Bre čela jsem, že nechci být jako máma. U babi čky jsem našla oporu a zázemí. V té dob ě se u mne za čal projevovat pocit, který jsem nechápala a o n ěmž jsem mohla mluvit až v dosp ělosti u psychiatri čky. Zdálo se mi totiž, že neexistuji. Štípala jsem se do k ůže a myslela jsem, že se mi vše jen zdá. Že mé t ělo a má duše nejsou slou čené.

Prožívala jsem strach z toho, že nejsem normální. Zdálo se mi to divné. Tento hrozný pocit m ě sužoval celý m ůj život až do mých 30 let. P ři konzultaci se svou doktorkou byl kone čně stav mé duše pojmenován – odosobn ění – depersonalizace a nasazen lék Zeldox.

Jako dít ě jsem však velmi trp ěla. Jenže neviditeln ě. Byla postižena má mysl. To jsem však v té dob ě netušila. Babi čka mi vždy říkala, že já jako matka nikdy nebudu a samoz řejm ě se otce zastávala.

Já tátu p řese vše milovala. Moc ráda jsem mu pomáhala v díln ě a matka se mi za čala odcizovat.

St ěžovala si, že nem ůže od otce odejít, protože nemáme kam jít, kde bydlet a že by nás sama neuživila. Když tátu odvezla policie, následovalo další den ješt ě v ětší peklo. Stalo se, že jsem ho z matky, kterou škrtil, sundávala tím, že jsem se mu pov ěsila na krk. Odmrštil m ě vší silou a

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 10

matku dál častoval nadávkami.

Nemohla jsem mít návšt ěvy spoluža ček jako ostatní d ěti. Nikdy jsem nemohla v ědět, co se stane, až se vrátím ze školy. Když p řišel opilý a měli jsme na talí ři ve čeři, popadl ho a hodil na zem. To se odehrálo p řed mou kamarádkou. Od této scény už nikdy necht ěla jít se mnou ke mn ě dom ů.

Na základní škole jsem se u čila velmi dob ře a lásku jsem poci ťovala pouze ke zví řat ům. Táta mi dop řál prvního pejska. Byl to k říženec a já jej pojmenovala Pé ťa. Ten den, kdy jsem ho dostala, m ěl totiž svátek Petr. Radost netrvala dlouho a již nevím pro č, ale táta mi ho vzal.

Jelikož jsem plakala a plá č neustával, naši se rozhodli, že mi pejska po řídí. P řála jsem si psa velkého. To jsem si neprosadila, nebo ť máma řekla, že do bytu si velkého psa vzít nem ůžeme.

Tak jsme odjeli do obce T řísky, odkud jsem si p řivezla svou první fenku malého kníra če pep ř a s ůl. Dala jsem jí jméno Kitty. Chodila jsem s ní na cvi čišt ě a v ěnovala se kynologii. Sbírala jsem obrázky, pohledy ps ů a koní. Mé sny byly o tom, že mám krásného vysokého hřebce a psa plemene afgánský chrt. Mé d ětství denn ě provázel strach, ale díky bohu i radost a láska k fence. Babi čka mne podporovala a u ní jsem byla v bezpe čí, chrán ěna p řed tátovým násilím. Babi čku jsem m ěla ráda, ale svou fenku jsem bezmezn ě milovala. Od rodi čů se mi lásky nedostávalo. Matka m ěla rad ěji sestru. U m ě bylo vid ět, že jsem po tátovi a že ho mám ráda. I když se táta snažil, omlouval se a sliboval, že už nikdy matce neublíží, nikdy to nem ělo dlouhého trvání. Na jednom z výlet ů do Rakouska jsem cht ěla po rodi čích, aby mi koupili pohled psa. Stál tehdy tři šilinky. Tedy dev ět korun. Máma řekla, že v žádném p řípad ě, protože je pohled drahý. U nás by byl za pouhou jednu korunu.

Táta se rozzlobil a mám ě nadával, že p řepo čítává každý p ětník. Pokud někam cestujeme, bu ď na to je a nebo se nikam nejezdí. Zase hádka. Kamkoli jsme jeli, cokoli nám táta vymyslel a zaplatil.

Máma vždy ud ělala vše, aby ho svými řečmi naštvala. Tím nám zkazila hezký den a vyprovokovala tátu opakovan ě k roztržce jen a pouze kv ůli pen ězům.

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 11

Já jsem se stále víc a víc zajímala o zví řata a má láska k nim neznala hranic.

Jednoho letního dne jsem šla s fenkou ven. Vzala jsem ji bez vodítka, nebo ť byla vycvi čená a um ěla chodit u nohy. U p řechodu jsme čekaly a sed ěla poslušn ě vedle mne. Blížila se bílá škodovka a poté jsem cht ěla přejít na druhou stranu silnice. Ud ělala jsem tedy krok vp řed, ale vzáp ětí jsem si to rozmyslela a nohu vrátila. Kitty však vyšla. Vb ěhla rovnou pod auto. V ůz ji srazil a ujel. Vzala jsem ji do náru če a nesla dom ů s vyvrácenou hlavou.

Vypadalo, že jí nic není, nikde žádná krev. Bohužel. M ěla zlomený vaz a na míst ě byla mrtvá. Donesla jsem ji dom ů netuše, že už dávno nežije. Když to táta zjistil, řekl, že je pozd ě. Že už není dávno naživu. Já jsem se zhroutila. Bre čela jsem a m ěla jsem pocit, jako by mi n ěkdo rval srdce z těla. Ten pocit si živ ě pamatuji, nebo ť nebyl první ani poslední. Hlava mi třeštila k prasknutí a myslela jsem, že se mi rozsko čí.

Otec mi dával zábaly, m ěla jsem hore čku a hlava dál neskute čně bolela. Čím víc jsem plakala, tím to bylo horší. Léky mi naši dát necht ěli. Na bolesti hlavy jsem už v té dob ě velmi trp ěla. Bolesti se vracely pravideln ě jednou za m ěsíc. Avšak smrt psa mne zasáhla natolik, že jsem dva měsíce jen ležela, tekly mi slzy a m ěla jsem vysokou teplotu. Bolest ze ztráty mé milované Kittynky byla k zešílení. Táta to nevydržel a rozhodl se jet co nejd říve pro nové št ěně. Díky druhé fence, kterou jsem pojmenovala stejn ě, jsem mohla žít dál, ale po celý sv ůj život jsem na ni nikdy nezapomn ěla a nikdy nezapomenu. Bolest, kterou jsem cítila a jakým zp ůsobem jsem o ni p řišla, se však po letech zopakovala.

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 12

VYSVOBOZENÍ

smrt otce, konec násilí

Byl pátek ve čer. Byla jsem na kurzu juda, do kterého mne táta p řihlásil. Přál si, abych se um ěla bránit a také mne vedl ke sportu. Za to jsem mu dodnes vd ěč ná. Ten den jsem se vrátila dom ů kolem sedmé a spole čně jsme čekali na tátu. Už jsem si zvykla, že žiji v nejistot ě. Strach a úzkost byly na denním po řádku. Nevím, zda bude tatínek milý

nebo naopak za čne mamince n ěco vytýkat. Strašn ě jsem se obávala, co se odehraje a komu táta ublíží nebo co rozbije.

Bála jsem se stejn ě jako už pokaždé. Matka va řila, sestra byla v d ětském pokoji a já v obýváku u televize. Pamatuji si, že u dve ří zazvonila policie a matka šla otev řít. Byla jsem v obývacím pokoji a koukala na televizi. Matka p řišla a v slzách mi sd ělila, že táta m ěl dopravní nehodu a byl na míst ě mrtev. Tehdy jsem nechápala, co znamená slovo smrt. Vím, že jsem nic necítila, prost ě jako by se nic nestalo. Více už si z té doby nepamatuji.

Zazvonil zvonek a já jen slyšela mužské hlasy a odpov ěď mámy. Bylo zhruba p ůl osmé. Matka p řišla nejprve za sestrou do d ětského pokoje, kde se u čila. Poté za mnou. Řekla, že táta už nikdy nep řijde, protože m ěl autonehodu. Víc nic. Nerozplakala jsem se. Žádná kapka slzy. Jako by se vůbec nic nestalo. Dál jsem sed ěla, oble čena v kalhotách na posteli a koukala na n ějaký film. Nic mi nedocházelo. Ani ten ve čer ani druhý den.

Ráno jsem mámu zahlédla uplakanou u hrnku černé kávy. Ptala jsem se jí, pro č plá če. Ona řekla, že kv ůli tátovi. Ukázala mi hodinky, které m ěly rozbité sklí čko a čas se zastavil na páté hodin ě, padesáté minut ě a pár vte řin... Dále rozbité kazety skupiny Roxette, kterou jsme v té dob ě poslouchali. Nechápala jsem. M ůj d ětský mozek nev ěděl, co se d ěje. Co mi to vypráví. Vím, že jsem byla jako ve snu. Op ět se dostavil stav odcizení. Já nejsem. Prost ě vše je jen sen a já neexistuji. Sv ět je vymyšlený. Já nežiji. Nic necítím. Ani bolest ani smutek. Nic. Prost ě vůbec nic.

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 13

Nic mi nedocházelo. Ve skute čnosti bylo po všem tom násilí, ale i po otci. P řišla jsem o tátu a jeho náru č, podporu i lásku. V té chvíli jsem ješt ě netušila, jaký dopad to bude mít na celý m ůj další život ani na soužití jen s matkou.

Ub ěhlo asi čtrnáct dn ů a já jako bych se probrala. Najednou jako by se mi vrátilo t ělo a cit.

Táta. Kde je táta? Jak to, že tu není m ůj milovaný tatínek. Plakala jsem, ale málo. Bolest se vracela den za dnem, rok za rokem a poté celé období dospívání.

Matka neza řídila tátovi žádný poh řeb. Nechala jeho t ělo zpopelnit. Když to babi čka zjistila, velmi t ěžce to nesla. Byl to její jediný syn ze čty ř d ětí. Babi čka tvrdila, že za nehodu m ůže tchyn ě – má máma. Údajn ě mu dala lék na uklidn ění, když za ním byla v prodejn ě, kterou m ěl na vesnici. Lék následn ě zapil sladkým a lehkým alkoholickým nápojem Mixela. V jízd ě automobilem mu maminka nebránila. Jeho v ůz vjel za městem u benzinové pumpy do protism ěru p římo pod nákladní automobil. Usnul na vte řinu, a proto ani nebrzdil. Záv ěr zn ěl mikrospánek. Byl na míst ě mrtev. Zlomený vaz. Stejn ě jako má fenka Kitty. Hodinky, které p ředala matce policie, se zastavily p římo v čase nárazu jejich rozbitím a proražením skla.

Mezi matkou a babi čkou od té doby panovala nenávist. Babi čka zazlívala matce její chování v dob ě manželství stejn ě jako nehodu a zvlášt ě to, že ho nenechala s jejím synem se rozlou čit.

Já jsem řekla, že táta mi chybí a že ho miluji. Tím jsem rozpoutala nenávist matky v ůč i mé osob ě. Utíkala jsem tedy k babi čce denn ě. Časem jsem u ní za čala p řespávat a dohodly jsme se, že se o m ě bude starat a pomáhat, abych dokon čila studia a pokra čovala dále.

Po otci jsem jako nezletilá pobírala sirot čí d ůchod, který mi však máma necht ěla dávat. U babi čky, která bydlela kousek od našeho domova, se však nedalo vydržet.

Bydlela v garsonce a každý den mluvila stále dokola o tátov ě smrti. Takže jsem odcházela do školy a n ěkdy se vracela dom ů a jindy k ní. Byla jsem naprosto rozpolcená. Pár v ěcí jsem m ěla doma, zbytek u

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 14

babi čky. Mat čina nenávist se stup ňovala. Také ji nem ěla ráda jako svou

tchyni. Závid ěla mi mé mládí a to, že mi babi čka dop řává luxusní pé či

zuba ře a podporuje mne v mých zájmech. Babi čka si pro mne p řála jen to

nejlepší, cht ěla, abych nep řišla nesprávnou pé čí o vlastní zoubky. Sama

si je nechala vytrhat pro údajné bolesti hlavy ze zub ů, kdy však se

pozd ěji p řišlo na to, že to nebylo nutné, nebo ť bolest hlavy zuby

zp ůsobená nebyla.

EXMILENCI

Od tátovy smrti ub ěhlo ani ne p ůl roku a matka si našla prvního partnera. Vím, že p řes inzerát. P řest ěhovali jsme se nedávno do v ětšího bytu se dv ěma pokoji. Byli jsme ve dvoupokojovém byt ě, ale naše pokoje však byly pr ůchozí. Do ložnice se muselo projít d ětským pokojem, který jsem sdílela se sestrou Danou, která byla o dva roky mladší. Já už jsem byla vysp ělejší s pln ějšími tvary.

Svoji ženskost jsem nesla jen st ěží. Táta cht ěl kluka a já se jako kluk chovala. M ěla jsem ráda místo panenek autí čka a nosila jsem rad ěji kalhoty a krátké vlasy. Byla jsem neš ťastná, že mi rostou prsa a má postava není chlapeckého vzez ření a také jsem litovala, že jsem se jako kluk nenarodila.

Ani mé oble čení však nezakrylo mé tvary a stala jsem se velmi rychle ter čem zájmu mat čina partnera. Pan Mirek, jak si dob ře pamatuji, mi v kuchyni p řed matkou řekl, zda bych s ním nešla na procházku do lesa. Máma na to prý není, tak rád vezme mne. Ta stála u plotny a souhlasila.

Nem ěla jsem tušení, co m ůžu o čekávat od muže. Máma mne nevarovala. Následující den jsme po vydatné snídani vyrazili. Jen já a on.

Povídali jsme si o všem možném, hlavn ě o matce a o tom, že mi pomáhá spíše babi čka a platí mi i zuba ře. Pan Mirek zareagoval okamžit ě. Řekl, že mi rád finan čně pom ůže, pokud se s ním budu scházet.

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 15

Bylo mi necelých 14 let a už jsem v ěděla, jaké sch ůzky má na mysli. Dál jsme to však nerozebírali.

Po návratu dom ů jsem se matce okamžit ě sv ěř ila. Nev ěř ila mi. Obvinila mne, že si vymýšlím, abych byla zajímavá. Že lžu. Tím jsem otev řela dve ře pro mat činu další žárlivost a nenávist zárove ň. Pan Mirek se u nás ješt ě párkrát objevil a velmi rychle jejich vztah časem skon čil.

Netrvalo dlouho a byl na scén ě další partner. Ten však m ěl své dv ě malé děti, o které se nestaral a doma manželku.

Já jsem toho času m ěla kamaráda, který za mnou chodil dom ů ve vší slušnosti. Jednoho ve čera jsme si povídali v kuchyni a slyšeli sténání z ložnice. Zeptal se, co to má znamenat. Tak jsem mu vysv ětlila, že po tátov ě smrti k nám chodí mat čini nápadníci. Zmínila jsem se i o panu Mirkovi.

Ješt ě tentýž ve čer u nás zazvonila jeho manželka. Kamarád šel otev řít a ptal se, kdo tam je a mn ě řekl, a ť zavolám maminku. Opatrn ě jsem za ťukala na dve ře ložnice a poprosila mámu, aby se oblékla, že ji hledá nějaká paní. Následoval k řik obou žen. Paní se dožadovala svého manžela a cht ěla ho odvléci dom ů. M ůj kamarád tehdy zasáhl. Bylo mu dvacet let a nelíbilo se mu, co se u nás odehrává.

Cht ěl si s mámou o všem promluvit. Ta nem ěla zájem a vykázala ho z bytu. Na mne od té doby znala jen nadávky a spílala, že m ě z bytu nechá vyhodit. Že nejsem její dcera a že ji nemám ráda a nep řeji jí lásku jiného partnera. A ť tedy táhnu k babi čce či kamkoli jinam. Že ji nezajímám. Zopakovala jsem, že táta mi chybí a mám ho ráda. Z bytu jsem bosa utekla ven a vzala jsem si s sebou jen plyšového medvídka.

Toulala jsem se po m ěst ě za tmy a byla mi zima. Pak jsem chvíli stála na přechodu p řed naším domem a nev ěděla jsem, co si po čít. Kam jít. Dom ů jsem však necht ěla. Náhodou projelo auto, které si mne všimlo. Byli v něm dva muži a jedna žena.

Všimli si, že jsem bosa a zeptali se, co se stalo. Pak mi nabídli, že se jedou najíst a jestli nemám hlad. Jelikož už byl pozdní ve čer, necht ělo se mi k babi čce a dom ů jsem nemohla, souhlasila jsem.

Jeli jsme ani nevím kam a skon čili v restauraci, kde ješt ě va řili.

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 16

Objednala jsem si kung pao s rýží a moc jsem si pochutnala. Najedla

jsem se dob ře a trochu i pila. Avšak alkoholické nápoje.

Když se skupina lou čila, ptali se, kam m ě mají odvézt. Řekla jsem, že nevím.

Jeden z hoch ů mi nabídl, a ť jdu s ním na chatku. Že je tam malá postel, ale já jsem drobná, tak tam p řespíme. Souhlasila jsem. Byla jsem ráda, že jsem v teple a že n ěkoho zajímám.

Sice jsem se vrt ěla a nemohla usnout, ale trocha alkoholu ud ělala své. Muž mi jen říkal, a ť se tak nekroutím, že se to nedá vydržet. Za čala jsem se bát. Nem ěl však žádné další sexuální narážky a usnuli jsme.

Ráno mi dal kovovou padesátikorunu a odvezl m ě p řed d ům. Mn ě se však k matce a sest ře stále necht ělo. Šla jsem do blízké restaurace Myslivna a za tu padesátikorunu jsem si koupila fernet s tonikem, v té dob ě drahé populární pití jménem „bavorák“.

ZÁVISLOST NA ALKOHOLU

Tím za čalo mé období s alkoholem. Bohudík jsem sportovala, ale za čala jsem mít chu ť na alkohol čast ěji. Cht ěla jsem zapomenout na problémy doma, chyb ějícího otce, pocit, že se mi vše stále jen zdá.

Tento stav byl nejen nep říjemný, ba spíš nesnesitelný. Proto hovory o vesmíru a o tom, co je nekone čno, mi ned ělaly dob ře. Jen mne utvrzovaly v tom, že vše je nesmysl a život není. Nikdo neumí vysv ětlit smysl našeho života, ani co je p řed či po n ěm.

Setkání se dv ěma kluky a hovory na toto téma u vodní p řehrady byly zajímavé, ale já za čala p řemýšlet o sob ě. O tom, pro č si myslím, že nežiji a zda tomu tak opravdu je. Říkala jsem si, jak je možné, že lidé jsou a znají mne. Mluví se mnou. Když já jsem vymyšlená.

Nebo celý sv ět je sci-fi a já jsem jen t ělo bez duše či duše bez t ěla. Někdo se mnou zachází jako s loutkou a já jednám pod n ěč ím vlivem.

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 17

Diskuze trvala čty ři hodiny a já s kluky okusila marihuanu.

Bylo to poprvé a po jejím užití jsem se za čala smát úpln ě všemu. Přestala jsem p řemýšlet a m ěla stále úsm ěv od ucha k uchu. To bylo mé první poznání nelegální drogy. Jelikož se kou řila a já v té dob ě již cigaretu okusila, nebrala jsem v potaz n ějaká rizika. Bohudík tato zkušenost a stav poté nebyl tak hrozný a bylo to na léta naposledy.

Za čala jsem více kou řit, chodit po diskotékách a holdovat alkoholu. Jen pro zábavu. Nezapíjela jsem problémy, ale zapomínala na sv ůj bezút ěšný stav a to, že nechápu, pro č to tak cítím a vnímám.

Každý pátek jsem po škole cht ěla ve čer vyjít se spoluža čkou na diskotéku. V sobotu bylo povinné nakoupit a uklízet. To jsem nenávid ěla. Za čala jsem nesnášet víkendy a povinnosti. Přišly mi zbyte čné. Pro č jen práv ě v sobotu luxovat, va řit a prát. Na co. Stejn ě vše druhý den je nanovo.

Ve čer jsem šla jako obvykle na mou oblíbenou diskotéku. Diskotéka Playland hrála skv ělou tane ční hudbu a kluci se kolem mne za čali to čit. Byla jsem plnoštíhlá brunetka s vyrašenými ňadry. Ráda jsem tan čila a nevadilo mi, že jsem zpocená a vlasy mám zplihlé. Kluci m ě moc cht ěli. Asi se jim líbila má nespoutanost a smích. Um ěla jsem si zábavu oproti dívkám, co řešily sv ůj vzhled, skv ěle vychutnat. Byl to také únik od reality.

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 18

MŮJ PRVNÍ KLUK

Jednoho páte čního ve čera jsem za čala tan čit s klukem. Pocházel ze Slovenska a byl na vojn ě, jak mi pozd ěji vypráv ěl. Jmenoval se Vlado a já se zamilovala do n ěj a on do m ě. Pila jsem však víc a odcházela jsem dom ů opilá a druhý den si toho moc nepamatovala.

Jen písni čku. Skladba Balada o r ůžích od skupiny Lucie... slova ...ve čer kon čí, ráno za číná... se mi vryly do pam ěti. Také tomu tak bylo. Vlado mne však na cest ě zachytil a šel spát ke mn ě.

Mohl. Maminka jela se sestrou a panem Mirkem do Jugoslávie. Já zůstala doma sama. Mezi námi se nic intimního krom ě líbání neodehrálo. Vlado se mnou spal na jedné posteli a jen mne hladil. Já byla š ťastná. Tak moc jsem toužila po objetí, citu a dotycích plné lásky. Vše, co jsem tak postrádala. Zeptal se m ě, zda bych nejela k n ěmu na Slovensko. Já byla ješt ě mírn ě omámená alkoholem a p řikývla jsem, že ano a ráda.

Zašli jsme tedy dopoledne k babi čce a já jej p ředstavila. Zdál se velmi příjemný a d ůvěryhodný. Babi čka se ho zeptala, zda se o mne postará a v po řádku mne odveze zp ět do Blanska. Slíbil, že ano a že se nemusí o mne bát. Bylo mu dvacet let a byl náboženského vyznání. Mn ě bylo stále čtrnáct let.

Koupil tedy lístek a spole čně s jeho bratrancem a kamarády jsme odjeli vlakem sm ěr Štúrovo. M ůj tehdejší první p řítel byl z rodiny s náboženským vyznáním. Poprvé jsem se zamilovala. Vlado – tak se m ůj kluk jmenoval – mne celou dobu držel za ruku či okolo ramen. Byla jsem šťastná z jeho dotyk ů a objetí plného lásky a opojena zamilovaností. Byla jsem tehdy sportovní postavy a nosila jsem polodlouhé tmav ě kaštanové vlasy. Jemu bylo již 20 let a byl toho času vojákem. Vzal si tehdy dovolenou s tím, že týden strávím u n ěj doma a v jeho p řítomnosti. Byla jsem št ěstím bez sebe.

Chodili jsme spolu s jeho kamarády do restaurací a na zábavy. Za čínalo léto. Uprost řed spole čného týdne navrhoval, abychom šli na zábavu poblíž rybníka, kde se budeme i moci koupat. Také to m ělo být poprvé, co se ocitneme sami bez p řítomnosti dalších lidí nebo jeho rodi čů .

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 19

Cítila jsem se báje čně a jelikož jsem sportovala, m ěla jsem neskute čnou chu ť k jídlu a také vydržela pít v ětší množství alkoholu, než je u dívek obvyklé.

Vlado mi rád va řil a dop řával mi všeho možného, hlavn ě však zájmu, lásky a bezpe čí, kterého se mi doma nedostávalo.

Dne, kdy m ělo být naše ,,poprvé“, jsme se vydali s celou partou p ěšky do blízké vesnice. Byla tam hudba a pití, co hrdlo rá čilo. Objednal mi víno a on si dal též. Bavili jsme se a byla obrovská legrace. Popíjeli jsme a já cítila, jak mi sladké víno v kelímku stoupá do hlavy. Byl to krásný pocit a já pomalu zapomínala, že jsem vypila p řesp říliš. P řítel s chlapci žertoval a oni si d ělali legraci z n ěj, že je do mne zamilovaný a že m ě nepustí a po řád se mne musí dotýkat.

Došlo i na řeči, kdo jaký má rád typ dívek či žen. Vlado se sv ěř il, že jeho snem je štíhlá blondýnka s v ětším poprsím. Poprvé jsme zakusila nesmírnou dávku žárlivosti. Bylo mi líto, že nejsem jeho typ a že tedy nejsem pro n ěj ta jediná. M ěla jsem tehdy i nezdrav ě vyhlížející ple ť s projevy akné. Ob čas na mne prohodil nevinnou poznámku a d ělal si srandu z mých „be ďar ů“. Byla jsem neš ťastná, že nejsem dokonalá kráska z plakát ů a snem všech chlapc ů.

Bolelo mne, že si ze m ě d ělají on i jeho kamarádi legraci a popíjela jsem dále. Víno postupn ě otupovalo moji mysl. Jelikož již byla tma a moc jsem toho nesn ědla, byla jsem lehce opilá.

Přesto jsem však vypadala dob ře a byla v ,,pohod ě“. Vlado sed ěl vedle mne na d řev ěné lavi čce a sáhl si rukou do kapsy. Pod stolem mi ukázal malý balí ček a s nápisem. Již jsem v ěděla, že je to kondom a že má v úmyslu se toho ve čera se mnou pomilovat. P řestože mi bylo necelých 15 let a byla jsem tedy zákonem chrán ěná, bylo mi to úpln ě jedno. Možná spíše naopak už tehdy jsem ráda porušovala mírné zákazy a neřešila zákony. M ůj chlapec vlastn ě také ne.

Mé chování m ělo znaky hrani ční poruchy osobnosti, o které jsem samoz řejm ě jako tak malá netušila. Pocit osam ělosti a úzkosti, který mne vždy pohlcoval, když ješt ě táta žil, p řešel v brzké dob ě dospívání do bezmezné lásky ke zví řat ům a neobvyklé p řecitliv ělosti.

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 20

Již v té dob ě jsem si nehrála s panenkami jako jiné dívky a netoužila zakládat rodinu a mít d ěti. Když se chystalo k našemu intimnímu sblížení, m ěla jsem chu ť jít si zaplavat. Bohužel jsem byla moc opilá a Vlado mne tahal z vody, abych se neutopila. Když se m ě zeptal, kolik chci mít d ětí a já odv ětila žádné, okamžit ě se stáhl a už se m ě ani nedotkl. Řekl, a ť odjedu, nechal mi druhý den stokorunu na stole a pár v ět o konci vztahu. Byla jsem na dn ě. Takový zvrat jsem ne čekala, ale již tehdy jsem si byla jistá, že po d ětech netoužím. Konec první lásky a takový obrat byl tak bolestný, že jsem nemohla vydržet dál setrvávat u n ěj doma a cht ěla být co nejd říve zp ět a ve svém pokoji.

Nechápala jsem takové otázky tak brzy. Ale nešlo to zvrátit. Nenávid ěl mne a za čal se m ě úpln ě stranit. Od té doby jsem ho již nikdy nevid ěla. Odjela jsem nejbližším vlakem sm ěr B řeclav, ale omylem nep řestoupila a vlak se rozjel zpátky. Byla jsem celá uplakaná, ale další stanici jsem vystoupila a zažila nejdelší minutu v mém život ě čekáním na vlak, co pojede zp ět. Dom ů jsem se vrátila v po řádku, ale zoufalá. Babi čka nechápala, ale já jsem nevysv ětlovala a jen řekla, že se o mne postaral, ale nemohl mne doprovodit, tak, jak slíbil.

Byl to konec mé první lásky a mé sebev ědomí utrp ělo další ránu a již jsem ned ůvěř ovala nikomu. Za čala jsem chodit více na diskotéky, ale byla jsem pro chlapce atraktivní jen t ělem a když došlo na intimní sblížení, bylo ihned po všem. Byla jsem už tehdy ozna čena jako lehká holka, co dá každému.

Velmi t ěžko jsem to nesla, ale co naplat, nikdy jsem nemohla v ědět, zda to se mnou chlapec myslí vážn ě či ne. Poté uplynul n ějaký m ěsíc a já se seznámila s dalším p řítelem, o t ři roky starším. Já za čínala být baculatá, zhoršila se mi ple ť, ale p řes své divné pocity a trápení jsem byla veselá kopa.

Tehdy jsem za čala chodit do posilovny a bohužel, díky nedokon čenému růstu se mi díky zvedání velkých vah vývoj do výšky zastavil. V tom tehdy m ěla matka pravdu. Necvi č, ješt ě porosteš, tvrdila. Mne však těšilo, že mám tolik síly jako kluci v mém v ěku a snažila se o sto šest. Nem ěla jsem pon ětí, jak brzy budu návšt ěvy posilovny litovat. Rostly mi svaly, ale r ůst se úpln ě zastavil, nebo ť chrupavky nebyly vyvinuté a dodnes mám široké kotníky a ruce spíš mužské než ženské. Pyšním se

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 21

krásn ě vytvarovanou postavou, bohužel nikoli krásn ě štíhlou, jaká je

dnes v mód ě a jakou bych si tak p řála. Moc ráda jím, takže svaly

dostávají p řísun energie, cvi čení mám jako denní pot řebu a tím pádem

jím a spíše p řibírám, a č ne na tuku, ale na svalech, což se muž ům líbí, ale

já spokojena nejsem.

Snažím se na to nahlížet z té lepší stránky, nebo ť nyní ve svých 36 letech mám postavu dvacetileté dívky, pevnou a bez známek celulitidy.

Tento ex partner mi kdysi řekl, že čím budu starší, tím budu hez čí. Netušila jsem však, kam se náš vztah bude ubírat a co vše nehezkého s ním prožiji. Pracoval tehdy v podniku Metra Blansko a byl z vesnice a plné spo řádané rodiny. Jeho otec byl velmi pohledný a byl své manželce nev ěrný a Radim ho p řestal respektovat. Že se ke mn ě zachová mnohem hůř o pár let pozd ěji, jsem opravdu nemohla tušit. Pracoval jako zam ěstnanec a já jsem studovala v té dob ě st řední školu. V ěděl o mé rodinné situaci a spolu s babi čkou mne finan čně podporoval. Věděl, že k nám nem ůže, takže jsme trávili mnoho času chozením po restauracích a v noci jsme ob čas na hotelu i z ůstali.

Někdy jsem mohla k n ěmu dom ů, ale to jen v p řípad ě, že jsem šla za školu a jeho rodi če nebyli doma. To jsme si mohli užívat i intimn ě. Jeho rodi če se ke mn ě chovali hezky, a č bylo vid ět, že jim nejsem podle chuti. Přesto mne zvali a p řáli si, aby nám to klapalo. Brali náš vztah velmi vážn ě stejn ě jako m ůj partner. Jeho rodi če m ěli t ří genera ční vilu a ptali se, zda plánujeme rodinu a už vymýšleli, v kterém pat ře budeme bydlet. Když jsem to zjistila, dostala jsem záchvat paniky a v ěděla jist ě, že tohle ur čit ě nechci. K d ětem jsem žádný vztah nem ěla a už v ůbec jsem necht ěla být závislá na rodi čích partnera a potažmo i na n ěm. V té dob ě jsem brala antikoncepci, po které jsem p řibírala. Jednoho dne, když jsem šla za p řítelem do jeho vesnice, kde bydlel, jsem plato antikoncep čních tablet hodila do pole. Řekla jsem si, že už nikdy nic brát nebudu a že na to, aby si partner užíval bez obav, už nikdy nep řistoupím. To jsem po celý sv ůj budoucí život dodržela a bohudík v pozd ějším v ěku tablety nahradil podkožní implantát a poté nitrod ěložní t ělísko.

Stejn ě jsem každému partnerovi sd ělila, že nic neberu a aby si „dával pozor“. Cítila jsem se jako žena využívaná po intimní stránce a nezamlouvalo se mi, že si kv ůli muž ům mám ni čit t ělo.

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 22

Totéž jsem vnímala v ůč i t ěhotným a mladým ženám s d ětmi. V té dob ě bylo normální mít ve dvaceti letech minimáln ě jedno dít ě a svatbu za sebou. S d ětmi pomáhali prarodi če či rodi če a v ětšinou se dívka do domu přist ěhovala. To jsem vnímala jako klec. P řipomínalo mi to matku, závislou na otci a týranou s nemožností odejít a snášet úpln ě vše. Tohoto názoru a myšlení jsem se nikdy nevzdala a d ěti jsem po čase za čala nenávid ět. Vid ěla jsem mnohá rozpadlá manželství a mámy, co cht ějí odejít a nemohou. Otce násilníky a alkoholiky nikoli pe čující a starostlivé.

Spíše nev ěrné svým obtloustlým manželkám, které se záhy po svatb ě o sebe p řestaly starat a dbát o sv ůj zevn ějšek a svou postavu. Vnímala jsem velmi citliv ě dopad t ěhotenství na ženino t ělo a svatbu s mužem, který se zprvu zdál být skv ělým partnerem a po čase se ukázalo, že tomu tak zdaleka není.

I moje máma tvrdila, že m ůj otec za čal pít až po mém narození. Do té doby údajn ě nepil. Matka byla již jednou vdaná a to jsem zjistila, když jsem hledala své dopisy z tábora v její poli čce. Z tohoto zjišt ění se mi ud ělalo nevolno, ale dál jsem to ne řešila. Jen vím, že otec na to často narážel a matce sprost ě nadával do kurev.

Tato slova jsem pak slýchávala také o sob ě. Bohužel se mi stávalo, že jsem se do hezkého chlapce zamilovala a on ve mn ě vid ěl jen pouhé zpest ření jedné noci. Tyto řeči se na m ě dosti podepsaly.

Pravdou je, že jsem chodila ve výrazných barvách oproti jiným dívkám. Nebyla jsem však tak štíhlá, abych si to mohla dovolit a p ůsobila jsem příliš lacin ě a vyzývav ě. To jsem si však toho času nep řipoušt ěla. Byla jsem zábavná, ráda jsem tan čila a smála se a byla spíše ve spole čnosti chlapc ů než dívek. Kamarádky na m ě žárlily, že jsem chlapci obletována a že si s nimi mám co říct.

Měla jsem zálibu v autech, posilování a bojových sportech. D ělala jsem judo a místo panenek jsem jako malá stav ěla s tátou vlá čky a hrála si s angli čáky. Byla jsem tedy velmi oblíbená spole čnice kluků.

Kamarádku jsem m ěla pouze jednu a ta mne brzo odmítala vídat, nebo ť se seznámila s chlapcem. Já jsem si stejn ě nem ěla s dívkami moc co říci. Řešily ženské problémy a doprovázely se snad úpln ě všude. Tomu jsem

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 23

moc nerozum ěla. Já jsem m ěla toho času problém vyrovnat se s

rostoucími ňadry a silnou menstruací. Když jsem m ěla své dny, nemohla

jsem ani vyjít z domu. Tehdy máma vše otci řekla a to jsem brala jako

podraz v ůč i mn ě a cítila se velmi trapn ě.

Gynekolog mi nedokázal pomoci a pozd ěji jsem dala na radu babi čky, která vše lé čila bylinkami. Pro četla jsem si knihu od M. Treben Zdraví z boží lékárny a na svou potíž jsem našla bylinnou směs.

Sypané bylinky na čajovou sm ěs jsem si vyzvedla a dle návodu připravila. Velmi nechutný čaj mi pomohl a já m ěla své dny naprosto normální, a č po celý život nepravidelné. Svou ženskost jsem si necht ěla připustit a trápila se, že jsem se nenarodila jako kluk. Když mi za čalo r ůst pubické ochlupení, olepovala jsem se náplastí, aby nerostlo všude a nebylo vid ět stejn ě, jako u mámy p řes okraje kalhotek.

Zdálo se mi to nechutné a s ženami jsem necítila nic spole čného. Naopak. Pohrdala jsem jimi.

Brala jsem je jako bezmocná stvo ření, která jsou jen pro do časné pot ěšení muže, který si stejn ě velmi brzy po spole čném soužití najde milenku. Mladší, štíhlejší a krásn ější. Slýchávala jsem to často a ve spole čnosti muž ů jsem byla p řítomna hovor ům o jejich p ředstavách partnerky či milenky. M ěla jsem za to, že každý muž je nev ěrný a sní o jiné žen ě než té, kterou má.

Byli rádi, že mají jednu ženu doma jistou a ta je v krátkém čase vždy přestane bavit. Takto jsem dopadnout necht ěla a to vše mi z ůstalo až do sou časnosti, kdy jsem se rozhodla pro napsání této knihy. Nejsem zdaleka jediná, kdo m ěl nehezké d ětství, ale pocity, které jsem zažívala a které p řetrvaly dodnes, p řestože jsou lé čeny, bych nikomu nep řála. Dlouhá léta jsem žila s tím, že jen já vím, že nejsem tak úpln ě v po řádku. Že nejsem normální. M ůj stav t ěžko popsat a p řiblížit t ěm, kte ří nikdy nezažili či neví, co vše dokáže mysl s vaším t ělem. Je to jako se bavit o otázce nekone čnosti. Když se hovo ří velmi dlouho a nikdo nezná odpov ěď , hodn ě lidí za čne poci ťovat známky frustrace. Jiní o tom rad ěji nemluví nebo mají svou odpov ěď na existenci života, vesmíru a smyslu toho všeho. Pocit depersonalizace – odosobn ění jsem zaslechla až po dvaceti letech života.

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 24

Tak často jsem se cítila š ťastná i p řes ztrátu otce. Nikdy jsem však nemohla být úpln ě š ťastná, jako celý člov ěk. Myšlenky, že se mi vše zdá, byly zdrcující.

Stále jsem denn ě popíjela a jenom zázrakem jsem neskon čila jako alkoholi čka. Lásku jsem dávala zví řat ům a má matka m ě nenávid ěla i kv ůli tomu. Cht ěla slyšet, že se chci vdát a mít d ěti. Nikoli, že kdo ublíží mé fence, toho bez mrknutí oka zabiji. Podobných výrok ů jsem m ěla dost a to se p řidalo k jejím pocit ům žárlivosti na mé mladinké t ělo. Také to, že jsem říkala, že táta mi chybí. Že jej miluji.

Asi ho nenávid ěla. Nevím. Vím jist ě, že mne ano. Necht ěla, abych bydlela dál v byt ě s ní a se sestrou. Často říkala, a ť si mne vezme babi čka, když jsem taková, jako byl m ůj otec.

Nechápala jsem to a nerozum ěla jsem jí. Místo mat činy náru če jsem měla tedy jen aktivní, p řesto stárnoucí babi čku. Ta mi pomohla ke studiím. Poznala jsem, že se dá lé čit i bylinkami a spoustu dalšího. Dávala mi malý, ale aspo ň n ějaký pocit bezpe čí a lásky. To však d ětské duši nesta čilo.

Nebyl tu táta, který cht ěl, abych šla v jeho stopách podnikatele. Nebyla tu jeho pevná náru č ani pohlavek za špatné chování. Nebyla tu láska otce ke své dce ři a její ochrana. Nic z toho, co jsem pot řebovala a pot řebuji dodnes.

Jeho smrt byla vysvobozením pro mou matku. Nikoli pro mne. Já jsem se už nau čila žít ve strachu a druhý den být zase cht ěnou dcerou.

První dlouhodobý partner se našel v mých 16 letech. Pracoval jako řádný zam ěstnanec jedné známé továrny našeho m ěsta. Byli jsme od sebe asi čty ři roky a on, jelikož pobíral plat, se o mne staral.

Samoz řejm ě ne tak, abych mohla být jen na n ěm závislá. Jak to šlo, starala se babi čka a já trávila čas po škole s ním v restauracích. Babi čka na m ě dostávala t ři tisíce sirot čího d ůchodu, nebo ť máma se mne po čase úpln ě z řekla.

Jednoho dne p řišla obsílka od policie. Má matka m ě obvinila z toho, že jsem jí údajn ě vzala z našeho bytu zlaté šperky. Byla jsem zd ěšená, strachem a údivem úpln ě paralyzovaná.

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 25

S dopisem jsem utíkala k babi čce, která a č nemusela, stále chodila do hotelu pracovat jako recep ční.

Babi čka vstávala ve 4 hodiny ráno a každý pracovní den byla v hotelu. Mluvila plynule anglicky a n ěmecky. Byla velmi p řátelská a hosté si s ní rádi povídali. Pamatuji si, že dostávala mnoho dopis ů od muž ů. Žila však po rozvodu s prvním manželem sama. M ůj d ěde ček s ní m ěl čty ři d ěti a jedno se narodilo mrtvé. Z ůstaly po n ěm t ři dcery a jediný syn. M ůj otec. Jediný babi čč in syn však zem řel tragickou smrtí ve svých 37 letech.

Uklid ňovala mne, že se nic ned ěje, že je to jen výmysl mé matky. Obrátila se na doporu čenou advokátku s tímto dopisem a žádala v ědět, co to pro mne znamená.

Advokátka řekla, že si spis prostuduje a zavolá termín sch ůzky. Dva dny poté jsme se k ní vypravily a ona nám sd ělila, že to m ůže jít k soudu. Vyptávala se mne, zda je to pravda, nebo ť se mat činy šperky ocitly v bazaru. Policie je zajistila a má máma tvrdí, že jsem jí je zcizila a že žádá, abych byla zákonem postižena a hlavně zrušeno mé trvalé bydlišt ě.

Plakala jsem a nerozum ěla jsem tomu, kam má matka zašla, aby se mne zbavila.

Máma. Vlastní matka. Byla jsem její dcera. Její krev. Krom ě chození na diskotéky a normálních projev ů puberty jsem nic zlého neud ělala. Prospívala jsem s velmi dobrým školním prosp ěchem.

Ano, n ěkolikrát mi vyhrožovala, že s ní bydlet nebudu. Doma, že m ě nechce. Nebrala jsem to nikdy vážn ě. Nenapadlo mne, že by to mohla myslet opravdu tak vážn ě.

Bohužel, stalo se. Advokátka nám řekla, že mi hrozí i podmínka. Nev ěř ila jsem vlastním uším. Bylo mi úzko. Otce jsem ztratila. Místo matky o m ě m ěli zájem její ex partne ři.

Vlastní matka mi za čala ze života d ělat peklo. Jako by nesta čily její výhr ůžky a její hmatatelná nenávist. Necht ěla m ě v dom ě. Žárlila na mé mládí. Nev ěř ila mi. M ěla za to, že si vymýšlím o tom, co mi říkají a nazna čují její milenci. Nev ěř ila vlastní dce ři. Dce ři v pubertálním v ěku a brzkým vstupem do dosp ělosti. Byla jsem neustále opoušt ěna t ěmi, které jsem m ěla ráda. Matkou jsem ob čas pohrdala. Když mluvila o tom, že

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 26

bez táty nic nemáme a nelze odejít. P řipadala mi neschopná a bezbranná.

Nedosp ělá. Necítila jsem od ní nikdy žádnou ochranu.

Ano, táta dokázal být zlý, ale dokázal milovat. Chtěl, aby po n ěm zůstaly ob ě dcery zabezpe čeny.

Dop řával nám na tu dobu mnohé a cht ěl, abychom ob ě také studovaly. Měly čisté moderní a nové v ěci. Chránil nás. Jen ne p řed sebou samým, když se napil piva a hádal se s maminkou. Vždy jsem k n ěmu m ěla blíže. Líbilo se mi, jak pracuje a jak je rád, když jeho nábytek ostatní oce ňují. Měl respekt a uznání. Dovedl dát radost. Um ěl však i velmi ubližovat. Měl sílu a používal ji. Záhy však plakal a litoval. Prost ě mi chyb ěl. Časem však víc a víc.

Měla jsem dojem, že matce jeho smrt p řišla vysvobozující a m ěla radost. Nechápala jsem to. Mohli se p řece rozvést a mít každý sv ůj život a nás, d ěti, také.

Máma si v ěč ně st ěžovala na peníze. Nebylo dne, aby nepo čítala, kolik utratila a co vše chce mít doma a není. Byla pla čtivá a neustále se litovala. Nem ěla ráda svoje t ělo a její kdysi hezký obli čej zdobily vrásky zp ůsobené vztekem, mra čením a úzkostí. Brala často léky jako Rohypnol a jiná psychofarmaka. Bohužel, já jsem se neubránila, abych po ní nebyla.

Ješt ě v dob ě, kdy táta žil, plánovali dovolenou u mo ře. Já jsem si přála nafukovací mí č a hra čku. Naši mi ji koupit necht ěli. V ěděla jsem, že si babi čka dává stranou p ětikoruny do pokladni čky ve sk říňce na alkohol. Jednoho dne, kdy jsem byla jako malá holka u babi čky na návšt ěvě, zeptala se, zda si dám ovocné knedlíky s kompotem. Zajásala jsem. Babi čka se odebrala do sklepa. Já jsem nelenila a zamí řila ke sk říni. Našla jsem klí č od barové zásoby a už jsem sahala po zelené pokladni čce. Vytáhla jsem n ěkolik p ětikorun, zamkla sk říňku a klí ček vrátila na místo.

Přemýšlela jsem, kam si ukradené p ětikoruny schovám a t ěšila jsem se, že si tedy mí č koupím sama.

Během velmi krátké chvíle však p řišla babi čka a krátce po ní m ůj tatínek. Já jsem stále m ěla dla ň s pen ězi zav řenou. Za čala jsem se potit.

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 27

Cht ěla jsem peníze n ěkam dát, ale nem ěla jsem kapsy. Tak jsem

poprosila, zda bychom nemohly jít do sklepa pro kompot. Napadlo mne,

že bych si tam penízky ukryla. Vyšly jsme tedy s babi čkou z bytu a

přivolaly výtah. Babi čka se mne zeptala, co držím v zatnuté p ěsti čce.

Krve by se ve mn ě nedo řezal. Stála jsem, klepala se strachem a za čala

plakat. Babi čka mi ruku otev řela a když spat řila peníze, ptala se, odkud je

mám. Ani jsem nemusela odpovídat. Bylo jí to jasné. Ptala se, pro č jsem

to ud ělala a jak je to možné. Vždy ť jsem její hodná vnu čka. Bylo mi to

velmi líto. Rozbre čela jsem se ješt ě víc a zárove ň se strachy za čala

po čurávat, nebo ť jsem se bála otce. Taktéž se vrátily kruté bolesti hlavy.

Když jsme došly zp ět do bytu, ihned to tatínkovi řekla.

Táta mi dal n ěkolik pohlavk ů, k řičel na m ě a řekl, a ť si kleknu. Nadával mi, co jsem si to dovolila. Stále jsem plakala víc a víc a slibovala jsem, že už to nikdy neud ělám.

Cítila jsem se strašn ě a kalhoty jsem m ěla celé promá čené. Babi čka prosila tátu, a ť mne již nebije, že jsem ješt ě malá a že si neuv ědomuji, co jsem provedla. Plakala jsem, prosila, slibovala.

Řekl mi, že jsem jako matka. Já odv ětila, že nechci být jako maminka. Nejsem po ní a nikdy v život ě jí nechci být podobná. Ze srdce jsem si přála, abych po matce žádné vlastnosti nem ěla.

Milovala jsem tátu a cht ěla být jeho vysn ěným chlapcem a pokra čovat v jeho práci. Mat činy chyby jsem necht ěla opakovat a velmi brzo jsem si byla v ědoma toho, že její chování není normální.

Místo lásky a podpory jsem ji vid ěla často uplakanou sed ět na schodech, st ěžovat si na tatínka a nemožností odejít od n ěj. Samá úzkost a beznad ěj. K matce jsem skoro nic necítila. Byla proti mn ě, mému tátovi, který se snažil prací vyd ělat na slušné žití a říkával, že vše si můžeme jednou koupit, ale zážitky, že nám nikdo nevezme. To mi zůstalo nav ěky v mé tehdy mladi čké hlavi čce. Obdivovala jsem ho pro jeho sílu, práci, nápady a to, že cht ěl pro m ě a sestru jen to nejlepší.

Přála jsem si být celá jen po n ěm. Táta se uklidnil a p řestal mne bít. Přísahal, že jestli se to ješt ě jednou stane, že mne zabije. Vím, nemyslel to do slova, ale já si byla jistá, že už to opravdu nikdy neud ělám. Nebudu jako máma a mám ráda jen jeho a babi čku. Vysv ětlovala jsem, že jsem si

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 28

přála jet k mo ři s nafukovací hra čkou a mí čem. Táta odv ětil, že by je

ur čit ě rád koupil, ale to, že n ěco chci, neznamená krást druhým peníze.

Nikdo nemá právo si brát to, co druhému nepat ří.

Byla to tvrdá lekce. P řesto jsem to na základní škole u činila znovu. Přála jsem si sponku do vlas ů, kterou mi maminka odmítla koupit. Šla jsem do blízké drogerie a zálibn ě si prohlížela samé berušky a ozdobné sponky. Rozmýšlela jsem se a poté sáhla po jedné namodralé svorce do vlas ů, která byla polepena kyti čkami žluté barvy. Bála jsem se, ale koupila jsem mám ě ješt ě n ějaké drobnosti a mířila k pokladn ě.

Když už jsem si myslela, že jen zaplatím a mám vyhráno a sponka bude moje, osud tomu cht ěl jinak. Pokladní se zeptala, co to mám v kapse. Řekla jsem, že nic. Ona mi však řekla, a ť po čkám a p ůjdu s ní do kancelá ře. Op ět jsem se rozt řásla strachem a za čala se po čurávat. Cht ěla zavolat policii a vid ět mé rodi če. Tehdy si pro m ě p řišla jen maminka, která nic o první krádeži u babi čky nev ěděla. Omlouvala se za m ě, dostala jsem pár facek a výstrahu, že pokud se to zopakuje, policii se nevyhnu a budu mít tvrdý postih ve škole.

Tímto mé krádeže definitivn ě skon čily. Ješt ě každým rokem jsem se bála, že školní rozhlas sd ělí mé jméno a to, že jsem kradla v drogerii. Několikrát se stalo, že ředitel školy použil rozhlas do všech t říd a já se vždy t řásla strachem, aby se nemluvilo o mn ě.

Tímto mé poklesky a drobné krádeže skon čily nadobro neb jsem necht ěla mít potíže s policií a ani ve škole, kde jsem v mnoha p ředm ětech vynikala a ani do budoucnosti jsem nestála o problémy.

Myslím, že není člov ěka, který by z d ětství nem ěl n ějakého toho kostlivce ve sk říni a neukradl n ějakou drobnost. V tomto ohledu jsem byla jako spousta malých uli čník ů.

Horší však bylo, že mne každý m ěsíc sužovaly bolesti hlavy a nikdo z doktor ů mi s tím nedovedl pomoci. Rodi če mi léky dávat necht ěli, ale nezbylo jim nic jiného. Bolest byla tak silná, že vyvolávala plá č a tím se vše ješt ě zhoršilo. Kv ůli t ěmto obtížím a pocit ům odcizení jsem se denn ě porovnávala s ostatními. P řemýšlela jsem, zda je to jen u mne nebo se tak cítí každý. Bála jsem se cokoli říci, abych nebyla považována za debilní. V té dob ě a ješt ě dlouhá léta poté, byla psychiatrická pé če nálepkou

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 29

cvok ů a vyvrhel ů spole čnosti. Byla jsem bezmocná. Stav bezmoci, který

– ať už se týká čehokoliv – považuji za ten z nejhorších. Nebylo dne, aby

myšlenky nebyly o soustavném p řemýšlení nad mým t ělem a duší. Jen

pomyslet na vesmír a otázky smyslu života vedly k prohloubení deprese.

Tělo se prost ě vyrovnávalo s traumaty a prožitky drsných hádek mých

rodi čů po svém. Já jsem však nem ěla tušení o v ědě psychologie a natož,

abych rozum ěla sama sob ě a svému t ělu. Nepomohl obvodní léka ř a

pocit odosobn ění jsem neum ěla a vlastn ě ani necht ěla n ěkomu

vysv ětlovat. Dlouhá léta jsem na to byla úpln ě sama. Byla to pro mne

muka. Každý p ěkný zážitek zkazily moje duševní stavy. Moc d ůvod ů k

radosti jsem nem ěla, ale když už se kone čně n ějaký naskytl, op ět úto čily

otázky – jsem či se mi vše jen zdá. Stále dokola, den za dnem, rok za

rokem. A ješt ě dlouhá léta poté.

Matka moje bolestivé stavy hlavy moc ne řešila. Naopak babi čka mne asi ve 13 letech vzala k psychiatrickému léka ři. Jeho postava a vzhled m ě děsily a vypadal, jako by spíš sám pot řeboval pomoci. Návšt ěva byla neúsp ěšná, protože jediné, na co jsem si st ěžovala, byla bolest hlavy.

Poslal mne na rentgen, kde však nebyla zjišt ěna žádná odchylka a předepsal tlumivé léky. Ty jsem však nebrala. K léka ři jsem nem ěla žádnou d ůvěru a jak už jsem zmínila, doba byla taková, že tato specializace byla brána jako úchylka a lidem, co se lé čili, a ť již na cokoli, se lidé posmívali, že jde o úplné blázny.

Nezbylo mi nic jiného, než žít dál se svými myšlenkami a snažit se je odehnat. Prost ě si na n ě neodpovídat a moc o nich nep řemýšlet.

Život bez otce s diagnozou depersonalizace © Martina Coleová

Stránka | 30

DOSPÍV



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist