načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Život a smrt na vrcholech světa - Milan Daniel

Život a smrt na vrcholech světa

Elektronická kniha: Život a smrt na vrcholech světa
Autor:

Kudy táhli Marco Polo, Alexandr Veliký, Džingischán, Tamerlán. Hindúkuš – hory vraždící Indy. Pavouci na ledovci ve výšce 5500 m. Po stopách sněžného muže. Tři čs. horolezecké ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 456
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kudy táhli Marco Polo, Alexandr Veliký, Džingischán, Tamerlán. Hindúkuš – hory vraždící Indy. Pavouci na ledovci ve výšce 5500 m. Po stopách sněžného muže. Tři čs. horolezecké expedice do Hindúkuše a Himálaje, které se uskutečnily v letech 1965–1973, nesledovaly pouze sportovní cíle, ale prováděly i průzkum zvířeny. Autor, který se jako přírodovědec zúčastnil všech výprav, vylíčil v knížce nejen zážitky členů expedice, ale přiblížil i získané vědecké poznatky.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Život a smrt

na vrcholech světa

Milan Daniel


Život a smrt na vrcholech světa

Milan Daniel

Text © 2017 Milan Daniel

Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2017

Obálka © 2017 Milan Daniel

1. vydání © Lukáš Vik, 2017

ISBN ePub formátu: 978-80-7536-142-4 (ePub)

ISBN mobi formátu: 978-80-7536-143-1 (mobi)

ISBN PDF formátu: 978-80-7536-144-8 (PDF)

Konverze do elektronických formátů:

webdesignér Lukáš Vik

http://www.lukasvik.cz


Věnováno...

Památce těch, s nimiž jsem kráčel po stezkách

asijských velehor a kteří ztratili život pro lásku

k horám:

Viléma Heckela a ing. Miloše Matrase

(zahynuli v roce 1970 pod Huascaránem),

Dr. Jana Kounického, CSc.

(zahynul v roce 1973 na jihozápadním pilíři

Makalu),

Ang Kamiho mladšího, Šerpy z Khumdžungu

(zahynul v roce 1974 na Pumori).


Úvodem

Horolezectví a  věda mají k  sobě hodně blízko.

Prvními horolezci byli přírodovědci, kteří stou

pali do hor, aby poznávali jejich horniny, květenu

a zvířata. Průvodci jim byli odvážní horalé,zoce

lení denním existenčním bojem s drsnou horskou

přírodou. Výzkumné skupiny procházely nejen

alpskými údolími a  stoupaly na ledovce a  alpské

štíty, ale v tomto objevitelském období bylypořá

dány expedice i do Tater a Krkonoš, a napsaly se

o nich rozsáhlé cestopisy.

V evropských velehorách se horolezectví již dávno

zaměřilo téměř výlučně na sportovní výkony.

Původní objevitelský charakter zůstal všakzacho

ván při výpravách do světových velehor, zejména

do hor Vysoké Asie. Je nepsaným pravidlem, že

všech větších horolezeckých výprav se účastní

i  vědečtí pracovníci s  vlastním výzkumným pro

gramem. Horolezectví tak otevírá lidskému

poznání oblasti, které by jinak zůstaly dlouhone

poznané.


Obrovský rozvoj techniky, kterým lidstvoprochá

zí, vzbuzuje mnohdy dojem, že vše vyřeší stroje.

Pod ledem severního pólu proplouvají atomové

ponorky a nad ním vedou letecké linky, sníhjiho

točnové oblasti drtí pásy mohutných transporté

rů. V místech, kde dr. Emil Holub zápasil o život

s  přírodou i  s  Mašukulumby, vedou asfaltové

silnice. Ale ve velehorách je tomu jinak. I Himálaj

byl fotografován z  družice a  za dobrého počasí

jsou podnikány vyhlídkové lety k Everestu. Ovšem

vstoupit do Himálaje a  pracovat tam může jen

ten, kdo se vzdá pohodlí přetechnizovaného světa

a opře se o sílu expedičního kolektivu, kterému na

oplátku odevzdá všechny své schopnosti.

Historie československého expedičního horole

zectví začala 19. června 1965 , kdy odletěla I. čs.

expedice do Hindúkuše. Naše horolezectví na

vázalo touto expedici na tradici objevitelských

výprav a  na jejím uskutečnění se vedle Českoslo

venského svazu tělesné výchovy podílela i Čes

koslovenská akademie věd. Dosažené poznatky

vzbudily pozornost a  ohlas i  v  zahraničí. A  tak

ke všem kladům této expedice je třeba připobr />

čítat ještě výsledek, o  němž se v  novinách tehdy

nepsalo, ačkoliv má trvalou hodnotu: byl položen

základ pro spolupráci mezi dvěma významnými

institucemi: vědeckou a  sportovní. Byla otevřena

cesta, kterou se ubíraly i  další dvě expedice or

ganizované v  celostátním měřítku v  r. 1967 na

Tirič Mir a v r. 1973 na pátou nejvyšší horu světa

Makalu. Pracovním programem byl především

základní průzkum zvířeny navštívených oblastí.

Při výpravě na Makalu byl rozšířen i o geologické

otázky a dnes po letech můžeme prohlásit, že tato

spolupráce se stala pro naše horolezectví dobrou

tradicí. Je to především zásluha akademikaBohu

míra Rosického, místopředsedy ČSAV, ing.Vladi

míra Šedivého, vedoucího expedic do Hindúkuše,

a Ivana Gálfyho, jenž vedl expedici Himálaj 73.

Velmi si vážím toho, že jsem se mohl zúčastnit

všech těchto tří expedic. Byla to pro mne příleži

tost využít všechny své zkušenosti z  nesčetných

výzkumných terénních akcí v  Československu

i  z  řady expedic do zahraničí, především do hor

Balkánského poloostrova. A také se mi splnil můj

dávný klukovský sen.


Po návratu z  asijských expedic jsem absolvoval

vždy řadu odborných přednášek ve vědeckých

společnostech i  jiných institucích a  mnoho po

pulárních besed pro veřejnost. Jejich počet by

hodně přesahoval stovku. Z  nich pro mne vyply

nul poznatek, že lidé mají zájem nejen o dobývání

vrcholů, ale i o život pod nimi. Na všechny dotazy

a výzvy vyslovené v besedách bych chtěl odpovědět

touto knížkou.

M. D.

Prosinec 1975


I. Hindúkuš – hory hubící Indy

Kudy táhl Marco Polo

Na drobném koni, který má tak krátký cupita

vý krok, že se s  ním nelze žádným způsobem

srovnat, odjíždím z  vesničky Išmurch k  horám.

Staré sedlo, které sloužilo spíš jako nákladní než

jezdecké, ještě podtrhuje rychlý rytmus natřá

sání. Záplatovaným, a  přece děravým potahem

kouká dřevěná kostra, a  tak jen kovová tepaná

hlavice vpředu upomíná na lepší časy majitele.

Míjíme poslední zavlažované plochy a  jsme ve

vlastním ústí Išmuršské doliny.

Zdrcující pohled. Vyprahlé slepencové srázy po

obou stranách svírají široké ploché dno, pokryté

pískem a  balvany. Nikde stín, nikde zeleň.

Vzduch se tetelí v  žáru slunce, které není odfil

trováno žádnou vrstvou kouřma. Pohled, který

mě zdrtil: Kde tady najdu život?

Jinde i  ve šťavnaté horské zeleni klesá s  výškou

počet drobných savců a  v  alpinském pásmu je


jich jako šafránu. Což teprve tady – jak uplatním

své stovky pastí a  vůbec celý vědecký inventář,

který naplňuje šest beden? Jako by i  kůň sdílel

mé pocity a  pochybnosti. Zastavil se u  sporého

trsu trávy, který přece jen vyráží mezi balvany na

břehu bystřiny. Pomalu sklonil hlavu a prudkým

škubnutím zničil tu jedinou zelenou skvrnku.

Východní Hindúkuš leží v  klimatickém pásmu

středoasijských pouští a  polopouští. Díky tomu

tady chybí to, co obdivujeme v  jiných vele

horách: prstenec podhorských lesů, nad nimi

pásmo kleče nebo rododendronů. A  pak hustý

koberec alpinských luk, táhnoucí se až k  čelu

ledovce. Dole vyprahlý písek a kámen – nahoře

skála a led; takový je Hindúkuš, jedenz důleži

tých článků řetězu tvořícího Vysokou Asii.

Páteří eurasijského světadílu jsou hory, které

vznikly před milióny let v  geologickém období

třetihor. Byl to nesmírně složitý pochod, který

dal Evropě Alpy a  Karpaty a  Asii nejtemněj

ší pruh hnědé barvy na školních mapách, táh

noucí se od Malé Asie přes Kavkaz, centrální


Asii až na východ, kde v  Číně se opět nesměle

hlásí zelená barva nížiny. Známe místo, čas

i  způsob, jak k  těmto horotvorným pochodům

došlo. Odborníci odhadli, jak silné vrstvy usa

zenin byly uvedeny v  pohyb a  co bylo zdrojem

sil, jejichž intenzitu a mocnost lze zjistit a ocenit

matematickým výpočtem, ale nikdy ne pocho

pit prostými lidskými smysly. Proces, jenž začal

v třetihorách, dodnes neskončil. V jeho průběhu

vznikla Vysoká Asie, v  níž se rozprostírají nej

vyšší horstva světa stýkající se v pamírskémve

lehorském systému, v oblasti nazývané přiléhavě

Střecha světa.

Celá tato obrovitá hradba oddělila severníkon

tinentální Asii od jižní tropické přímořské části.

Určila zákony podnebí, rostlinstvu, živočichům

i  člověku, jeho kultuře i  dějinám. Způsobila, že

je Asie kontinentem s nejpestřejšími přírodními

podmínkami na naší planetě.


Schéma pamírského horopisného uzlu.

Na jihu od Pamíru – Střechy světa – leží Hin

dúkuš. Odděluje ho údolí řeky známé již vesta

rověku pod jménem Oxus. Jejím horním tokem

je řeka Váchán, jež po spojení s řekou Pamírem

přijímá jméno Pjandž a jejíž další tok tvoří základ

řeky Amudarja. Ab-i-Pjandž, jak říkají místní

horalé, je osou mohutné Váchánské doliny, která

protíná střed Pamírského uzlu a  tvoří bránu do

nitra Vysoké Asie.


Kráčely tudy dějiny. Hindúkušem se probíjelAle

xandr Veliký, jeho průsmyky se valila povodeň

Džingischánových hord i  bojovníci Tamerlá

novi. Ale Hindúkuš poznal nejen dobyvatele.

Ačkoliv stál v  cestě z  Indie na západ i  na sever,

nebyl nikdy hraničním pohořím, ať již státních

celků nebo odlišných kulturních oblastí. Odne

paměti tisíce bezejmenných poutníkůa obchod

níků poznávalo jeho nástrahy a  stovky jich za

hynuly ve vichřicích nebo mrazem a vyčerpáním

v  řídkém vzduchu vysokých průsmyků. Útrapy

cest i smrtelné nebezpečí se vryly do podvědomí

lidu z podhůří a nížin a ovlivnily jméno tohoto

horstva – Hindúkuš neboli Hory vraždící Indy

(„kuš“ znamená vraždící, hubící).

Váchánem snad vedla proslulá karavanní Hed

vábná stezka a  cestoval jím Benátčan Marco

Polo na hřbetě oslíků stejným způsobem, jakým

putují Váchánci i  dnes, aby pro Evropu objevil

zemi a  přinesl o  ní zprávy, kterým tehdy nikdo

nechtěl věřit. Přehnaly se věky a  Váchán zůstal

opuštěn a zapomenut.


Sousední Pamír v  posledním padesátiletí pro

zkoumaly desítky vědeckých expedic a horolezci

spolu s  přírodovědci přinesli zprávy i  z ostat

ních asijských velehor. Hindúkuš však zůstával

nenavštíven, brány Váchánské oblasti setrvávaly

zavřeny. Teprve začátkem šedesátých let našeho

století objevili horolezci ve Východním Hindú

kuši řadu krásných nedotčených hor, blížících

se himálajským výškám. A našli také pochopení

u  afghánských úřadů. Japonci, Poláci, Norové,

Rakušané, Švýcaři a  také Němci a  Italové, kteří

pronikli nejdále na východ proti tokuAb-i-Pjan

dže, začali psát kapitoly novodobé historieHin

dúkuše, historie, která má stále ještě víc nepo

psaných stránek než historie kteréhokoliv jiného

pohoří Asie. Historie, v  níž pro zoologii dosud

nebylo místo.

Hindúkuš probíhá v délce 900 km celýmAfghá

nistánem a jen jeho východní (ale právěnejvyš

ší) výběžky zasahují na území Pákistánu. Vý

chodní Hindúkuš vyplňuje Váchánský výběžek

na severovýchodě Afghánistánu, který je dlouhý

kolem 300 km, ale široký místy jen 30 km. Na


severu ho přirozeně ohraničuje řekaAb-i-Pjan

dž, na jihu hlavní hřeben Východního Hindú

kuše. Váchánská oblast je tedy vyplněna severní

částí těchto velehor, jež je rozčleněna údolími

převážně poledníkového směru, zaledněnými

v  horních částech. Váchánský výběžek hraničí

na severu s Tádžikistánem, na jihu s Pákistánem

a Kašmírem a v nejvýchodnějším bodě se dotýká

hranic Číny. Blízkost čínských hranic způsobi

la, že jednání o vstupní povolení se protáhlo a I.

čs. expedice Hindúkuš ‚65 musela na něj čekat

více než 3 týdny. Byla již polovina července, když

jsme konečně vkročili do Váchánu.

V  úmorně dusném Kunduzu jsme vyměnili

dopravní prostředky. Až sem jsme cestovali ve

znamení 20. století – linkou Čs. aerolinií z Prahy

do Kábulu, potom pragovkou čs. obchodního

zastupitelství z  Kábulu do Kunduzu. Tady jsme

na bazaru najali archu, jejíž motorové srdce

chevroletu-internationalu bylo utajeno v pláští

ku z  tisíce a  jedné noci, který lépe odpovídal

roku 1344, což byl oficiální afghánský letopočet

v roce 1965. Vysoká korba byla pomalovanátabr />

bulemi, z nichž každá působila jako samostatný

umělecký výtvor. Svíjeli se na nich hadii okříd

lení draci hned na dosah od vnadné mořské

panny. Jako kdyby z  muzea pouťových atrakcí

vyjela střelnice z  dob kondelíkovské Prahy. Jen

tryskáč, řítící se po zadním čele auta, ukazoval,

že malíř měl ve štětci i soudobou techniku. Nad

korbou bylo ozdobné zábradlíčko a nad střechou

kabiny balkónek – prvé patro, které byloautobu

sem, v němž jsme jako slepice na hřaděpolyka

li prach ze stepních cest. Dole v kabině se vedle

řidiče mačkali náš průvodce z Kábulu Afghánec

Sarvar a lékař expedice dr. Wolf. Tato kombinace

umožňovala alespoň částečně ovlivnit počínání

řidiče: dr. Wolf měl na ruce uvázán provázek,

který vedl vzhůru na „balkón“. Bylo-li potřeba,

mohli jsme za něj zatahat a  dr. Wolf anglicky

požádal Sarvara, aby přemluvil šoféra k zastávce.

Majitel a  řidič v  jedné osobě měl široké plan

davé plátěné nohavice, dlouhou bělavou košili

a  na hlavě čepičku z  kůže karakulských ovcí.

Bůhví jak to dokázal, ale jeho oblek, na rozdíl od

našeho, si i po řadu dnů podržel původní vzhled.


Závozník, mechanik, pomocník, výpravčía asis

tent v jedné osobě už na tom byl hůř. Celou cestu

doslova visel vzadu na korbě v mracích prachu,

a aby se neudusil, držel v zubech cípyuvolněné

ho turbanu, které mu sloužily jako filtrdýchané

ho vzduchu.

Šéf či chalífa, jak ho tituloval jeho pomocník,

byl zkušený jezdec. Jeho řidičské umění jsme

mnohokrát ocenili na úzkých cestách ve srázech

nad zlatonosnou řekou Kokčou i  na jiných

nebezpečných úsecích. Cesty byly zbudovány

doslova na míru našeho vozidla. Vnější kola

přesně sledovala okraj – často jenom volně

složený z oblázků proložených proutím – z něhož

se za zadním kolem uvolňovaly větší či menší

dávky kamení a my si stále znovu kladli otázku,

co by se asi stalo, kdybychom potkali protije

doucí vehikl. Jak jsme se blížili k horám, tím více

přibývalo cestovních radostí. Nakonec muselzá

vozník přivázat k hornímu okraji postranic silná

prkna, protože na některých místech, kde nad

i pod silnicí byla kolmá skalní stěna, jsmeprojíž

děli tak, že korba vozu se přímo opírala o skálu


– vnější kolo náklaďáku se však i  potom točilo

doslova na okraji srázu.

Obec Iškašim byla naší branou do Váchánu.

„Lorina“ (jak se tu běžně říká nákladním vozům)

sjíždí pomalu ze širokého třítisícimetrového

sedla k řece Ab-i-Pjandž, která nás povede dále

na východ. Svahy bezprostředně nad údolím jsou

větrem i sluncem rozbity v rozsáhlá pole kamene

a štěrku a nemají vůbec nic společného s krásou

velehor. Jenom průzory, tvořenými příčnými

dolinami, zahlédneme vždy na chvilku ledovou

krásu hlavního hřebene. Gazi-deh, Varg, Kiš

mikhan, Šachaur, Langar, Urgend-e-Bala, Imtir,

Pigiš – exotická jména dolin, osad i štítů, jejichž

transkripce je právě tak málo přesná a  ustálená

jako výslovnost místních Váchánců.

Široké ploché dno hlavního údolí máproměnli

vý ráz. Na některých úsecích jsou zelené stepní

plochy. Většinou se na nich pase drobný skot,

který v mnoha případech nese známky křížení se

zebu. Převážně je však údolí vyplněnorozsáhlý

mi poli kamene, balvany přecházejícími ve štěrk


a  ten v  písek, jemný jako mouka. Pověstný vá

chánský vítr z  něho modeluje přesypy a  návěje,

které musí náš automobil pracně objíždět. Zeleň

je soustředěna do oáz. Jsou v  místech, kde se

vlévají ledovcové bystřiny z  postranních údolí

do Ab-i-Pjandže. Zde stojí i několik kamenných

a  hliněných chatrčí a  kolem nich jsou políčka,

nevýslovně kamenitá a  chudá. Jejich existence

je podmíněna vodou, pracně rozváděnou sys

témem džují. Tak se nazývají stoky a  kanálky,

kterými je voda, zachycená výše v  postranním

údolí, přiváděna k  políčkům ječmene, ovsa či

luštěnin. Kolem kanálů rostou topoly, které

spolu s  keřovitými vrbami jsou zde téměř jedi

nými dřevinami. Mimo dosah zavodňování jsou

opět jen kameny, písek, přesypy.

U  obce Išmurch končí vyjetá cesta. Loučíme se

s  pestře pomalovanou „lorinou“, jejím šéfem

Širin Delem i sympatickým pomocníkem. Když

mizí za západním obzorem, mizí s  ní i posled

ní reminiscence na léta příprav. Obrátíme-li se

k  vycházejícímu slunci, máme po levici Pamír,

po pravici Vysoký Hindúkuš, Před námi jsou


vrcholy Váchánského Pamíru a  někde dále za

ním lze tušit Čínu. Jsme uprostřed hor. A  jsme

jediní, kteří v roce 1965 obdrželi povolenívstou

pit na území Váchánu.

Jen skály a led

Na přehledných mapách Střední Asie jeVáchán

ská oblast zakreslena jako nelogický výběžekse

verovýchodního Afghánistánu, jako prst namí

řený k  východu. Celý je temně hnědě vybarven

– a  tím místopisné informace končí. Pro orien

taci v  terénu jsou tyto mapy samozřejmě nepo

třebné. To konstatovala i mezinárodníkonferen

ce organizovaná Rakouským alpským svazem.

Konala se v  Salzburku rok před startem naší

expedice a  na programu měla výzkum Hindú

kuše – horolezecký i  přírodovědecký, současný

stav i  pravděpodobné perspektivy. Její svolání

znamenalo pro nás velký přínos, protože jsme se

v ucelené formě mohli seznámit nejens poznat

ky a výsledky našich předchůdců (i s těmi, které

dosud nebyly zveřejněny), ale i  s  jejich návrhy

co a jak v budoucnu řešit. A hlavně jsme ocenili,


že ing. Vladimír Šedivý, vedoucí čs. expedice,

přivezl z Rakouska přehledný náčrt Východního

Hindúkuše, sestavený podle fotografií, skica po

zorování předchozích expedic.

Do sítě stupňů a minut zeměpisné délky a šířky

byl dvojitou tenkou čarou zaznamenán tok řeky

s  černými čtverečky osad na březích. Silné plné

čáry zaznamenávaly přibližný průběh hlav

ních i postranních hřebenů s udáním některých

výšek. Celé schéma bylo výmluvným obrazem

stupně poznávání Východního Hindúkuše. Po

zornost většiny expedic byla dosud soustředěna

do západní části Váchánského výběžku. Proto

náčrt této oblasti byl bohatěji členěn a  hlavní

hřeben byl zakreslen méně schematicky s řadou

postranních hřbetů. V místě, do něhož jsmesmě

řovali my, byl zachycen jen hlavní hřeben a mezi

ním a  řekou Pjandž podivná podkova s  ničím

nesouvisející, zřetelně horopisně nelogickáa ne

správná. Bílá plocha papíru napravo i  nalevo

od ní nechávala volné pole působnosti – ať již

výzkumu v terénu nebo prostě předem fantazii.

Vydat se do hor podle mapy kreslené redisperem


bylo už samo o sobě vzrušující. Tím spíš, že i na

této mapě právě v „naší“ oblasti byla bílá skvrna.

Ani umístění hlavních vrcholů viditelných zdola

od řeky Pjandže není na mapce správné. Jdeme

dobývat vrchol hory Lungho, ke kterému budeme

podle nárysu hledat přístupovou cestu údolím

Išmurch-Darrah. Ale skutečné Lungho ční nad

závěrem doliny Chandut, která je situována zá

padněji a  jejíž ústí jsme už dávno minuli. To se

ovšem dozvíme, až vystoupíme na řadu jiných

vrcholů, srovnáme skutečnost před námi s pa

noramatickými snímky jiných expedic a identi

fikujeme podle nich hlavní známé vrcholy. Nyní,

dole pod horami, ještě nevíme, že nikdynevstou

píme na svahy Lungha, a netušíme ani to, že nad

„naší“ dolinou objevíme celou řadu hor, dosud

zcela neznámých, včetně té nejvyšší z nich, která

se přibližuje výšce 7000 m.

Nic na náčrtku prostě nesouhlasí. Dokonce ani

jméno vesničky, u níž skončila cesta automobilem

a kde teď táboříme. Na papíru Išmara, veskuteč

nosti Išmurch. Zdánlivě neškodná záměna, která


v  závěrečné fázi cesty automobilem byla velkou

komplikací. Vedeni mapovým náčrtem jsme

žádali – a s velkými obtížemi získali – povolení

cestovat do Išmary. Že to je však obec kousek za

Iškašimem, na samém západě Váchánské oblasti,

vyšlo najevo až v  Iškašimu, kde nám policejní

náčelník odmítl dát povolení cestovat dál než

do skutečné Išmary. Sešel se sbor starců a znalců

místopisu. Výrok rady starších zněl v nášnepro

spěch. Išmara leží hned za Iškašimem, tam kdesi

v  dálce je Išmurch. S  velkými obtížemi jsme

vysvětlovali policejnímu náčelníkovi, kterému

latinka na náčrtu byla stejně málo srozumitel

ná jako nám afghánské písmo, jak omyl vznikl.

Nakonec jsme museli počkat do druhého dne na

výsledek bezdrátové konzultace s  guvernérem

provincie ve Fajzábadu. Dopadla dobře. Ať mu

Alláh za to požehná a ať ve zdraví užije soupravu

kempingového nábytku, jíž jsme přizdobili jeho

terasu.


Náčrt, který měla k dispozici I. čs. expedice do Hindúkuše

v r. 1965 jako jedinou mapu navštívené velehorské oblasti.

Dosáhli jsme tedy území, jež bylo bílou skvrnou

na mapě. Každý krok je tu svým způsobem

doslova objevitelský. Mělo by to v  nás vyvolat


zvláštní pocit a  náladu, ale ve skutečnosti si to

nikdo neuvědomuje, protože vězíme až po krk

v  docela prozaických existenčních starostech.

Nejdříve ze všeho postavit dočasný tábor.Zkon

trolovat vše a upravit či opravit zavazadla, která

utrpěla při transportu, ať již na letišti v Kábulu,

kde část zavazadel ležela volně na ploše několik

týdnů ve výhni subtropického slunce, nebo na

třásáním na nákladních vozech. Náklady roz

dělit a  upravit tak, aby se daly nést. A  hlavně –

sehnat nosiče.

Išmurch je docela malá vesnička. Pod roz

prýskanými slepencovými stěnami se krčí nízké

chatrče s  plochými střechami. Stavebním mate

riálem jsou valouny z  řečiště, a  proto se zdálky

podobají spíše hromadám kamení. Bez oken,

jen s dveřním otvorem splývají ještě vícs kame

nitým okolím a  nebýt pečlivě udržované zeleně

políček a několika topolů, ztrácela by se vesnice

nadobro na pozadí vyprahlých skal. Nespočítal

jsem, kolik by měl Išmurch v Evropě popisných

čísel. A  neodvažuji se ani odhadnout, kolik lidí


žije v jedné takové chatrči. Je nám však jasné, že

bude třeba hledat nosiče i v okolí.

Už z Kábulu nás provází Faruk Sarvar, v Iškašimu

nám přidělili doprovodnou vojenskou hlídku,

sympatizuje s  námi i  starosta obce Chandut –

to jsou všechno oficiální veličiny. Ale pro styk

s  místními domorodci má význam především

jeden z nich – Ekram, povoláním něco jakopoš

tovní posel. Ekrama nám chandutský starosta

doporučil jako aspiranta na hodnost výškové

ho nosiče. Čiperný, jiskrný, zdá se i inteligent

ní. Nechápe stejně jako ostatní, proč chceme

do hor, kde stejně nic není. Chápe však více než

ostatní, jaká se mu naskytuje ohromná příleži

tost výdělku.

Pomalu jako praménky z hor přicházejí nosiči ve

skupinách i po jednom. Někteří jsou bosí a jejich

jedinou nosičskou výzbrojí je kus nevydělané

ovčí kůže, která v noci hřeje a ve dne chrání záda

před otlakem od nákladu. Je ovšem zdrojemne

výslovného zápachu, v  němž se mísí původní

pach ovcí s potem lidského majitele a se špínou


a  kouřem z  otevřeného ohniště. Jiní přicházejí

s nohama zabalenýma do kožených láptí, z nichž

lezou prsty, a  táhne pach šimrající žaludek. Zá

možnější horalé přivádějí oslíky i  koně, vesměs

zvířata kapesního formátu, jež se sice dobře hodí

ke vzrůstu svých majitelů, ale ostře kontrastu

jí s  velikostí zavazadel i  namáhavostí pochodu,

který je čeká.

Váchánští nejsou rozenými nosiči jako například

vesničané v Himálaji. Tam v osídlených oblastech

Malého Himálaje dodnes celý transport spočívá

na zádech nosičů. Jednotlivá tržní místa spojují

stezky, po nichž by nákladní zvířata neprošla.

Generace za generací, po celá staletí pracují tito

lidé jako nosiči, a letité zkušenosti z nich učinily

dokonalé odborníky: vědí jak náklad zvednout

a upevnit, jak s ním pochodovat – a také jak toto

své řemeslo prodat.

Váchánci žijí v  údolí Ab-i-Pjandže. Postranní,

relativně krátká a  strmá údolí nejsou obydlena.

Od vesnice k vesnici putují karavany nákladních

zvířat, hlavně oslů a koní. Transport nákladů na


lidských zádech je právě takovou novinkou, jako

objevení bílých sáhibů v horách. Vesničanépřijí

mají zavazadla s nedůvěrou. I když jsou náklady

připraveny tak, že žádný z nich nepřekračuje 23

kg, neustále je potěžkávají, dožadují se, abychom

je znovu převažovali, a  zaplavují nás jednotli

vými požadavky a  názory na vhodnou velikost

i  tvar. Vedoucí expedice Vláďa Šedivý s neko

nečnou trpělivostí s nimi vyjednává, přesvědčuje

je, a pokud mu na to nestačí slova, zvládá situaci

přátelským úsměvem nebo cigaretou.

Jak se domluvit s  domorodci? Tento problém

jsme se snažili vyřešit bez tlumočníků. V pří

pravném období nám v  tom velmi pomohli

Poláci. Pan B. Chwaścziński, vedoucí polskéex

pedice (1960), který již předtím pracoval delší

dobu v Afghánistánu, sestavil pro členyexpedi

ce stručnou konverzační příručku fársí, ovšem

hovorového jazyka, jakým mluví prostí horalé.

Dostali jsme od něho jeden exemplář. Naši slo

venští kolegové ho přeložili z polštiny dosloven

štiny, napsali na stroji s  mnoha kopiemi, složili

a sešili tenkým provázkem do kapesního vydání


příručky, nad níž by asi zapochyboval každýgra

duovaný orientální filolog. Musím se přiznat, že

jsem se na tuto akci díval značně skepticky. Patřil

jsem však k těm členům expedice, kteří nicméně

i  tento bod přípravy vzali vážně – a  velmi se to

vyplatilo. K  úspěchu přispělo zřejmě i  to, že se

Váchánci chovají ke všem samohláskám velmi

macešsky a  bez velkých rozpaků je zaměňu

jí. Takže co muž, to odlišná výslovnost. Ovšem

hlavni podstatou kladného výsledku bylo, že

nosiči věděli, co od nich chceme, stejně dobře,

jako my věděli, co chtějí nosiči od nás: zaplatit,

a to co nejvíce.

Pomalu, pomaloučku přibývá nosičů, kteří se

odhodlali k  cestě s  námi a  posedávají teď na

bobečku kolem stanů, nebo tvoří hloučky mezi

námi. Do hor již odešly dvě průzkumné skupiny

hledat místo pro založení základního tábora

a přístupové cesty k němu. Všechno se chystá na

den D.

Pro zoologa je to vítaná příležitost, jak získat

prvé sběry z  nejnižší části doliny, která je ještě


pod přímým vlivem hospodářské činnosti lidi.

Již v  předchozím měsíci přibyla do protoko

lu celá řada položek z okolí Kábulu, z horských

stepí Centrálního Hindúkuše, z  okolí jezer

Band-i-Amír, historického Bamjánu, a  nakonec

i  z  blízkosti Fajzábadu. Ale to všechno byl jen

doplňkový program. Ten hlavní začíná až tady,

ve Východním Hindúkuši, na nejnižším místě

„naši“ doliny. Jedním z  úkolů je získat přehled

o  změnách v  druhovém složení zvířeny a ži

votních podmínek způsobených výškou. Dolní

hranice bude právě 2750 m, nadmořská výška

vesnice Išmurch.

Na slepencovém svahu nad osadou kreslí

šikmo jdoucí džuja výraznou čáru: pod ní

jsou zelená políčka, nad ní vyprahlá pustina.

Na první pohled se zdá, že jednotlivá políčka

jsou oddělena hustě zarostlými mezemi. Ve

skutečnosti to jsou kanálky, hluboké půl metru

i více, které se denně naplňují až po okraj vodou.

Drobní savci se spoustou klíšťat žijí v  hrázích

kanálků tam, kam nedosáhne voda. Hlavním

obyvatelem je tu křečík šedý, drobný příbuzný


našeho křečka, veliký jako hraboš, od něhož ho

odlišují především větší oči a uši. Není to žádné

překvapení ani zvláštnost. Křečík šedý patří

k  asijské fauně, obývá především Přední Asii

a  můžeme se s  ním setkat dokonce i  v  Evropě,

v  jihovýchodní části Balkánského poloostrova.

Často se vyskytuje v obilných polích a někdy se

stěhuje i  do lidských stavení. Ve volné přírodě

je zvířetem stepi a  lesostepi. Spolu s  křečíky

se v  nastražených pastech objevuje i  myšice

křovinná, druh běžný i u nás ve střední Evropě,

který rozhodně nepatří mezi obyvatele hor.

To vše svědčí o  jediném: údolí Pjandže má

zvířenu stepí a nemá ještě vlastní horskou faunu

drobných savců.

____________

Konečně 20. července je celá expedice na cestě.

Ztratili jsme mnoho času. Pospícháme, jsmene

trpěliví. Ale docela jinak je tomu s našimi nosiči.

Išmurch máme ještě téměř na dohled a  vypuká

první stávka. Nebýt vojenského doprovodu

a  jeho rázného zákroku, byl by dnešní pochod

skončil již po dvou hodinách. Odehrává se to, co


v  různých malých obměnách doprovází každou

asijskou velehorskou expedici: na bezcestí plném

ostrých balvanů mají nákladní zvířata neokovaná

kopyta brzy do krve rozbita. A nosiči jdou anebo

stávkují, více však stávkují, než jdou, dožadují se

stále větších bakšišů. Vše je umocněno jejichna

prostou nezkušeností jako expedičních nosičů,

k níž přistupuje zřejmě i podvědomý strachz le

dových velikánů, kteří se blyští na obzoru.

Ve výši 3200 m je skupina řídkých vrbových keřů,

v jejichž stínu táboříme. Přicházíme tuo spolu

práci všech majitelů nákladních zvířat a pořádné

části nosičů, kteří odmítli dále pochodovat. Do

základního tábora zbývá však ještě den cesty.

Nezbylo, než se s hrstkou věrných vytrvalců dát

do kyvadlové přepravy zavazadel, při níž jsem

si dokonale zošklivil všechny bedny, ať již pře

kližkové čtverhranné, nebo ve tvaru válců z br

něnských papíren. Konečně je v  3800 m u  čela

ledovce, v předpolí jeho čelní morény, zbudován

základní tábor.


Základní tábor čs. expedice u čela Išmuršského ledovce

(3850 m). V pozadí hora Uparisina (6250 m).

Se značnou dávkou sentimentality bývají zá

kladní tábory líčeny jako kus domova v hor

ských pustinách. Snad nám to tak dokonce tehdy


v prvních dnech připadalo, ale s odstupem času

jsme tento názor změnili.

Horská scenérie na obzoru je zajímavá – na jihu

zaledněné srázy hlavního hřebene Hindúkuše

a na severu bílé čepice Pamíru – ale blízké okolí

není hezké. Na nezpevněné moréně nemůžeme

udělat pořádný krok, což se často stávápodkla

dem meditací našeho kameramana, zda také po

návratu bude takhle poskakovat po Praze.Tábo

řiště jsme vybrali především kvůli vodě.Zásobu

je nás jednak louže velikosti návesního rybníčku

(a  záhy i  stejné čistoty), která je zdrojem užit

kové vody a jednak nepatrný čůrek odněkud ze

sněhových polí, určený pro potřeby kuchyně.Le

dovcová bystřina hřmící kousek od tábora jene

použitelná. Její voda, unášející nesmírně jemné

částečky skal zpracovávaných ledovcem, vypadá

spíše jako řídké cementové mléko.

Výbava základního tábora je velmi skromná.

Obytné stany jsou sériově vyráběné turistické

typy Beduin a  Lipno, a  tak největší táborovou

stavbou je bílý afghánský vojenský stan na dvou


bambusových tyčích, ve kterém lze rozdělat

i  maličký ohýnek. Sklad potravin jsme vybudo

vali pod velikým kamenem. Jinak všechno dění

se odbývá venku, pod širou oblohou.

Za stanem, který obývám s  Radanem Kucha

řem a  Milošem Matrasem, jsme z  beden posta

vili pracovní zátiší, kterému říkám nadneseně

„laboratoř“. Nemá nic společného s  okázalostí

bílých kachlíkových stěn, ale plní stejnou funkci

– umožnit dobré zpracování ulovených zvířat

a současně ochránit mne před možnou nákazou,

protože každý drobný savec může být zdrojem

infekce.

Jádrem výbavy je skládací plátěný box, který

napodobuje zařízení označované v  laborato

řích jako Hansenova skříň. Na kostře sestavené

z duralových trubek je potah z celtoviny, v němž

jsou zasazena dvě okna. Jedno v  čelní stěně,

jímž přichází světlo, druhé tvoří celou horní

stranu a  slouží pro kontrolu práce uvnitř boxu.

Otvory v bočnicích se dovnitř strčí ruce, kolem

nichž lze stáhnout všité rukávy. Tím je vnitřek


uzavřen a  mohu v  něm, při troše cviku, docela

pohodlně pracovat. Tady v horách je plátěný box

víceúčelovým zařízením. Jednak brání, aby se

cokoliv dostalo ven – prach, či parazité a s nimi

i infekce, dále chrání před větrem, který by jinak

na volném prostranství zle zatočil sezpracováva

ným jemným materiálem.

Další bedny obsahují stovky drobnýchdůležitos

tí, od různých pastí, želez, nábojů do brokovnice,

kulovnice i  malorážky, až třeba po oční chirur

gické nůžky. Nač to všechno? Pracovní program

je vlastní kapitolou a pro objasnění vyžadujenej

dříve malou lekci ze zoologie.

Zoologické otazníky

Nikoho nepřekvapuje, že žirafy žijí v Africe a sobi

v  severních oblastech a  že ani s  jedněmi, ani

s druhými se nesetkáme u nás v lese. Každý školák

to bez váhání vysvětlí – žirafa žije v tropech, sobi

zase v polárních krajinách, zatímco naše příroda

patří k mírnému pásmu. Zjednodušený přiklad,

který je pro každého z  nás dnes samozřejmosbr />

tí, názorně ukazuje všechny základní podmín

ky současného rozšíření zvířat. Vyjádříme-li je

obecněji, můžeme říci, že rozšíření živočišných

druhů závisí na teple, vlhkosti, světle a potrav

ních možnostech, tedy na podnebí a jemuodpo

vídajícím životním prostředí.

Ovšem složitější odpověď bude, zeptáme-li se

dále, proč nežijí žirafy a  další africká zvířata

třeba v Jižní Americe, ačkoliv její velká část leží

v  tropické oblasti. Anebo proč se ostře odlišu

je zvířena Madagaskaru od přilehlé části Afriky,

i když na mapě je tento ostrov zakreslen v nevelké

vzdálenosti.

Dlouho si touto otázkou lámali hlavu i věhlasní

odbornici a  jistě by vysvětlení bylo zůstalo na

dlouho v  oblasti úvah a  dohadů, kdyby nebyl

přišel na pomoc vývoj dalších přírodovědných

odvětví, především geologie a  paleontologie.

Prvá část slova paleo – označuje vztah tétodis

ciplíny k nejstarším dobám. A skutečněpaleon

tologie se zabývá vývojem živé přírodyv geolo

gické minulosti a  nejstaršími doklady života na


naší Zemi, ať již existence živočichů či rostlin. Ve

většině případů se zachovaly jako zkameněliny

nebo zkamenělé otisky měkkých částí těl. Člověk

je nacházel již na úsvitu dějin lidstva a zřejmě je

tehdy pokládal za něco kromobyčejného, a proto

je užíval jako kultovní předměty při prvníchjed

noduchých obřadech doprovázejících pohřby

zemřelých. Lze tak usuzovat z  nálezů zkameně

lin vložených do hrobů z mladší doby kamenné

a z doby bronzové. Tehdejší lovci si jistě nekladli

otázku, jak tyto prapodivné kameny vznikly, ale

svým tvarem jim zřejmě připadaly vzácněojedi

nělé.

Ke správnému výkladu živočišnéhoa rostlinné

ho původu zkamenělin dospěli již někteří sta

rořečtí učenci a  myslitelé. Středověk i  v  tomto

směru srazil přírodovědu na kolena, a  tak po

více než dvou tisíciletích od Hérodota a dalších,

kteří již byli na správné cestě, přinutila v  době

kolem francouzské revoluce pařížská teologic

ká fakulta přírodovědce Buffona, aby odvolal

tvrzení, že zkameněliny jsou zbytky vymřelých

živočichů. Ale netrvalo dlouho a  jeho krajan


Cuvier zkoumal nalezené zkameněliny, porov

nával je s  kosterními částmi dosud žijících ži

vočichů a došel k poznání, že mezi vyhynulými

a  dnešními formami jsou příbuzenské vztahy.

Tím položil základ k moderní paleontologii.

Jak se rozšiřovalo množství poznatků z různých

oblastí světa, začala se rýsovat jasně obecná zá

konitost, že vymřelé formy z  různých částí svě

tadílů jsou si navzájem bližší než jejich dnešní

žijící potomci. K vysvětlení toho podalapomoc

nou ruku geologie, teorií o pohybechkontinen

tů. Když německý badatel A. Wegener zveřejnil

svou představu o tom, jak světová pevnina byla

původně jednotná a  později byla rozervána na

kry, které odpluly na různá místa, aby daly vznik

jednotlivým zemědílům, stržil jen smích a vše

obecnou nevíru. A přece mu soudobá věda dala

v  mnohém za pravdu! Dnes víme, že jednotlivé

kry stále ještě plují a jsou známy i údajeo rych

losti těchto pohybů. To vysvětluje na jedné straně

jinak záhadné nálezy zkamenělin, zatímco na

druhé straně paleontologie tak velmi výmluvně

dokládá správnost teorie o  vzniku a  pohybech


kontinentů. Jak jinak by bylo možno vysvětlit

například nález zbytků ještěra (vědecky nazva

ného Lystrosaur us) v  Antarktidě, 650 km od

jižní točny. „Důkaz fosilní obludou“ byl označen

tento objev zbytků plaza, kteréhopaleontologo

vé nacházejí i  v  jižní Africe a  Indii. A  protože

tahle potvůrka, které se výtečné dařilo před 200

milióny lety, nedokázala přeplout větší vzdá

lenost, podala důkaz, že Antarktida s  Afrikou

a  Indií byly součástí pradávné jižní pevniny

(Gondwany), která se roztrhla a  rozptýlila. (Na

tomto objevu, jenž ve své době vzrušil odborný

svět, se podílel i český geolog doc. dr. J. Sekyra.)

Pracovním úsilím generací zoologů, zeměpisců

i  geologů byl část po části sestaven obraz, jak

zvířata zabydlila zeměkouli, kudy vedly jejich

cesty z jednotlivých vývojových středisek a jaké

překážky, ale také mosty, jim stavěl do cestyne

klidný povrch naší planety v  jednotlivých ge

ologických dobách. Vytvořilo se tak zvláštní

vědecké odvětví – zoogeografie – zabývající se

zeměpisem zvířat.


Zoogeografie rozděluje dnešní světovou souši na

osm oblastí, jejichž zeměpisné vymezení se do

velké míry shoduje s  ohraničením jednotlivých

světadílů (s  výjimkou Afriky a  Asie), k  nimž

ještě přistupují jako samostatné zoogeografic

ké oblasti Havajské ostrovy a  Madagaskar. Pro

všechny z  nich platí základní pravidlo, že vývoj

jejich zvířeny probíhal v  zákonité souvislosti

s  vývojem celého prostředí, a  že je výsledkem

milióny let probíhajícího procesu změn celého

souboru vnějších podmínek.

Největší – a  pro nás také nejdůležitější – je pa

learktická oblast, která zaujímá plnou čtvrtinu

veškeré světové souše. Patří k  ní celá Evropa,

severní Afrika (až po Saharu), přilehlá část

Arabského poloostrova a  chladná a  mírná část

Asie. Samozřejmě zvířena tak ohromné oblasti

nemůže být zcela stejnorodá. A  tak na základě

vývoje jednotlivých územních celků jerozrůzně

na na čtyři podoblasti. Nejvíce nás bude zajímat

středoasijská podoblast, zahrnující severní část

Vysoké Asie a  vyznačující se drsným stepním

a horským podnebím.


Naprosto odlišnou zvířenu má horká část Asie,

která patří k orientální (či indomalajské)zooge

ografické oblasti. Plně to souhlasí se skutečností,

že se tato část nynější asijské pevniny dlouhou

dobu vyvíjela zcela odděleně, původně ve spojení

s  Afrikou, později jako samostatný štít, který

teprve v  době, kdy vývoj savců byl již v  plném

proudu, připlul k  mírné části Asie a  spojil se

s ní v jeden celek. Nebylo to klidné přistání ani

srážka probíhající ve zlomku vteřiny. Bylo tona

lehnutí dvou nezměrných množství hmoty, která

dodnes nedošla klidu.

Hranicí mezi orientální a  palearktickou oblastí

jsou středoasijské velehory. Dostalo se jim proto

i okřídleného označení Velká jižní hráz – a je to

pojmenování, které dobře postihuje podstatu

jevu. Skutečně jižní okraj té nejtmavší a největ

ší hnědé skvrny, jakou zná atlas světa, je stěnou

dělící dva živočišné světy, jež jsou tak dokonale

odlišné, jak si jenom lze vůbec představitodliš

nost živého světa na jednom kontinentě.


Ve střední části této hraniční bariéry –v Himá

laji – je dělící zóna jasně zeměpisně určena. Na

východě, kde hory doznívají v pahorkatinách, až

nakonec zaniknou v nížinách, došlok vzájemné

mu styku a  propojení obou zvířen. Je to jediné

území, kde terén neklade překážky volné směně

jejich zástupců. Na západ od Himálaje leží onen

velkolepý již zmíněný horopisný pamírský uzel,

jímž musí probíhat i  hranice obou zoogeogra

fických oblastí. Ale kudy? Kam umístit do změti

horských systémů, z nichž každý je vlastnímslo

žitým problémem, onu pomyslnou čáru mezi

severem a jihem?

Za takové rozhraní bývá považován Hindúkuš.

Je třeba podtrhnout slovo považován. Zatím je

to stále více úvaha a odhad, než vědeckýpozna

tek. Dobře to dokumentuje kniha O. L. Kryža

novského (1965), věnovaná otázkám složení

a  původu suchozemské fauny Střední Asie, ve

které je kapitola určená Hindúkuši uvedena

slovy: „Bohužel, fauna této zajímavé oblasti je

známa dosud zcela nedostatečně...“ A  to autor

měl na mysli celý systém Hindúkuše, včetně


Centrálního a Západního, které nemajíhimálaj

ský charakter, jsou snáze přístupny a  přece jen

sporadicky navštěvovány zoology. Z Východní

ho (či Vysokého) Hindúkuše nemělazoogeogra

fie dosud vůbec žádné konkrétní údaje. Z tohoto

hlediska stál před československou expedicí

doslova průkopnický úkol.

Problematiku zeměpisu zvířat nelzev Hindúku

ši zredukovat pouze na otázku hledání hranice

mezi palearktickou a  orientální oblastí. Na

území Hindúkuše se kromě toho stýkáa vzájem

ně ovlivňuje celá řada nižších zoogeografických

celků patřících do rámce palearktické oblasti.

Východ si tu doslova podává ruku se západem.

Pronikají sem na jedné straně živočišné druhy

z  íránských stepí a  polopouští, na druhé straně

zvířata z tibetských náhorních planini Západní

ho Himálaje. Některé stopy vedou však do ještě

větších dálek: do Mongolska a jižní Sibiře, nebo

naopak na práh středomořské podoblasti.

Rozmanitost velehorské fauny nezpůsobilo jen

pronikání a vzájemné míšení živočišných druhů


z  různých stran větrné růžice. Stejnou měrou

(a  někdy snad i  větší) k  tomu přispěl i  vývoj

nových druhů přímo v  jednotlivých oblastech

hor na velmi omezené ploše, která dodnes zůstala

jejich jediným životním prostorem. Takovým

druhům říkáme endemické.

Výchozími formami pro dnešní velehorské en

demity byly druhy nízkých horských poloh

(středoasijské hory existující před třetihorním

vrásněním nepřesahovaly 2000 m), nebo přímo

i druhy nížinné. Současně s vrásněním horstev se

místním přizpůsobením k měnícím se životním

podmínkám formovala i  vysokohorská zvířena.

Podstatnou měrou se na procesu jejího vzniku

podílely i změny původního horkého a suchého

podnebí. Čtvrtohory přinesly v  horách Střední

Asie oživení horotvorných procesů, což spolu

s  celkovým ochlazením klimatu způsobilo silné

horské zalednění. Ruku v  ruce s  tím šla invaze

eurosibiřských prvků lesní zvířeny, obyvatel hor

jižní Sibiře a  stepních forem, které pronikly na

jih až do Hindúkuše. Současně období zaled

nění umožnilo přechod horských zvířat mezi


různými horskými soustavami a hřbety. Naproti

tomu suché a teplé období po ústupu zalednění

znamenalo na jedné straně izolaci horské zvířeny

v jednotlivých oblastech, na druhé straněumož

nilo pronikání pouštních a  stepních elementů

vysoko do hor.

Přírodovědecký program I. československé ex

pedice Hindúkuš ‚65 byl plánován jako základní

zoologický a parazitologický průzkumnavštíve

né vysokohorské oblasti se zvláštním zřetelem

k  drobným zemním savcům, ptákům a  jejich

cizopasníkům. Řada drobných i  větších divoce

žijících savců i  ptáků může být uchovávatelem

původců některých těžkých nákaz zhoubných

pro člověka a  domácí zvířata. Jejich cizopasní

ci mohou být šiřiteli těchto onemocnění, která

označujeme jako nemoci z  divoké přírody –

nákazy s  přírodní ohniskovostí. Takto cílený

výzkum je kromě jiného závažný i z praktických

hledisek pro místní zdravotnickou službu. Ve

velehorách severovýchodního Afghánistánu je

možno podle našich zjištění počítat např.s exis

tencí ohnisek návratných horeček, skvrnivek


a  moru. Zvlášť otázku moru je nutno zdůraz

nit, protože sovětští pracovníci zjistili přírodní

ohniska moru na Pamíru a  v  Tchien-Šanu, kde

se nákaza udržuje mezi svišti a  pišťuchami i  na

samé horní hranici jejich života.

Řešení parazitologických otázek může však

přinést i  další upřesnění zoogeografických po

znatků. Cizopasníci přizpůsobení v  dějinném

vývoji na určitou skupinu hostitelů mohou

hodně napovědět o  cestách šíření a  o  osudech

hostitelských zvířat. Řada parazitů se velmi úzce

přizpůsobila ke svým hostitelům, někdy přímo

k  jednomu určitému druhu, častěji k  celé pří

buzenské skupině. Hostitel šířící se do nových

prostorů odnáší s  sebou i  tyto specifické cizo

pasníky. Někdy se výboj zdařil a  hostitel trvale

rozšířil svůj životní prostor. Jindy však po čase

musil couvnout, nebo prostě v  novém prostře

dí vyhynul. Mohlo se však stát, že jehocizopas

níci přežili a  byli okolnostmi donuceni uchytit

se na jiné hostitele v  novém místě. A  zůstali tu

jako živoucí stopa po nezdařeném výbojipůvod

ního hostitelského druhu. Jindy se naopak pobr />

dařilo hostiteli vyrovnat se s novým prostředím,

ale nikoliv jeho původním parazitům. Nastala

zcela opačná situace, při níž přistěhovalý hostitel

převzal cizopasníky z  nového prostředí. Těmito

téměř detektivními metodami lze vystopovat

cesty a cestičky jinak zcela nepostřehnutelné.

I když v mé výbavě byla i puška, naprosto nešlo

o  shromažďování loveckých trofejí. Puška

dokonce hrála jen doplňkovou úlohu. Nejdůle

žitější byly sklapovací pasti. Obyčejné dřevěné

sklapovací pasti pracující na stejném principu

jako pasti prodávané v  potřebách pro domác

nost. Odlišovalo je jen to, že návnada nebylapři

pevněna na plechovém jazýčku, ale bylo ji možno

vložit do jamky v přední části prkénka, která byla

celá citlivá na dotyk. Práce s nimi je vždyckyna

máhavá a ve velehorském prostředí ještě nabývá

na tvrdosti. Na každý úlovek bylo v  průměru

třeba položit několik set pastí. Pro každou z nich

bylo nutno vyhledat vhodné místo, past nav

nadit, natáhnout a  pečlivě uložit. A  do notesu

zapsat její polohu, aby byla při dalších kontro

lách k  nalezení. Při denním průměru dvou set


pastí znamenalo to k  celkové túře nejméně dvě

stě dřepů navíc, stejný počet zápisů do notesu,

který mezitím má své místo v  kapse větrovky,

dvěstěkrát sejmout lezecký batoh napěchovaný

pastmi a znovu ho hodit na ramenaa pokračo

vat dále terénem, který často vyžadoval techni

ku lezení. Den za dnem a často i marně. Stačilo

trochu vlhkého sněhu a pokles teploty, aby pasti

byly zality ledovou glazurou, jež je naprostovy

řadila z činnosti.

Úlovkem však práce nekončila. V  plátěném

pytlíku putoval do tábora a  dříve než se stal

číslem ve sběracím protokolu, bylo ho třebazpra

covat stejně pečlivě jako doma v klidulaborato

ře. Zdaleka ne všechny dny byly jasné a  slunné

a  i  při dobrém počasí vanul údolím vždy svěží

horský vítr. Často se však měnil ve vichr, který

rval plátno stanů. Plátěný skládací box chránil

zpracovávaný materiál před přímými účinky

větru, ale pracovník mrzl venku, protože do

obytného stanu nelze brát úlovky, které jsoupo

dezřelé z nákazy, a zvláštní laboratorní stan jsme

neměli. Stejně i tak jsme museli postupně cestou


do hor snižovat počet zavazadel, čemuž neušla

v prvé řadě vědecká výzbroj. Prvá část zůstala již

v Kábulu, další ve Fajzábadu a třetí pod horami

v obci Chandut.

Kam pták nedoletí

Dolina Išmurch zachovává téměř přesný směr

od severu k jihu, kolmý k hlavnímu hřebenuVý

chodního Hindúkuše, a  je přímočarou spojnicí

nejvyšší oblasti hlavního hřebene s  mohutným

údolím řeky Ab-i-Pjandž udržujícím přibližně

rovnoběžkový průběh. Tvoří tak téměř ideální

průřez celým pohořím a na vzdálenost jen asi 25

km vzdušnou čarou umožňuje nahlédnout do

všech přírodních rozmanitostí, které poskytuje

Východní Hindúkuš na sever od jeho hlavního

hřebene.

Můžeme ji rozdělit do 3 výškových pater, která se

od sebe výrazně liší rázem živé i neživé přírody.

Nejnižší z  nich (sahající přibližně do 3200 m)

má vyhraněně stepní až polopouštní charak

ter a  navazuje tak přímo na přírodní podmínbr />

ky v  údolí řeky Ab-i-Pjandž. Ploché široké dno

údolí je vyplněno valouny a podobá segigantic

kému vyschlému řečišti. Nad ním jsouslepenco

vé svahy rozčleněné erozí do útvarů podobných

zemním pyramidám. Sporá vegetace je omezena

na místa, kde je zpomalen dravý tok ledovcové

bystřiny a  kde dochází ve větší míře k  ukládání

nerostného materiálu snášeného šedomléčně

zakalenou ledovcovou vodou. Mezi taková místa

patří především dva ostrůvky vrbových keřů,

označované domorodci jako džangal – háj. První

z  nich je v  místech, kde se od doliny Išmurch

Darrah odděluje údolí Čap Darrah ve výši 2850

m. Na soutoku bystřin tekoucích z  obou dolin

vznikl porost vrbových keřů, nečekaně hustý

a  svěží. Druhý porost vrbových keřů je ve výši

3200 m. Také tady se tok bystřiny zpomaluje

a  dělí na řadu větví. Ovšem tento džangal má

od předchozího naprosto odlišný ráz. Vrbové

keře rostou většinou izolovaně, bez souvislého

zápoje. Docela chybí bylinné patro a  na řadě

míst je patrno, že terén bývá periodickyzaplavo

ván. Za těchto podmínek je zde živočišný svět ve

své existenci velmi omezen. Spodní část doliny,


jež má převážně stepní charakter, končí zhruba

tady, ve výši druhého džangalu, v 3200 m. Tímto

patrem jsme šli první den a  náš pochod bezú

těšnou a  vyprahlou krajinou se podobal spíše

měsíční misi projektu Apollo než putování do

nitra velehor.

Teprve v  dalším patře (3200 - 3800 m) nabývá

dolina velehorský ráz. Její dno prudce stoupá,

srázy tvoří krystalické břidlice bohatě členěné do

věží, jehel, ostrých hran a  břitů. Údolí je prak

ticky bez vegetace a  to platí i  o  březích bystři

ny. Dravý proud zakalené vody unáší balvany,

které se s rachotem valí dol



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist