načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Život a jak v něm zůstat naživu – John Cleese; Robin Skynner

Život a jak v něm zůstat naživu

Elektronická kniha: Život a jak v něm zůstat naživu
Autor: John Cleese; Robin Skynner

- Život vám dává jen ty lekce, které opravdu potřebujete . - Renomovaný psychiatr R. Skynner a jeho klient, komik J. Cleese, kterého znáte z britské komediální skupiny Monty Python, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 547
Rozměr: 19 cm
Vydání: 2. (v nakladatelství XYZ 1.) vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Life and how to survive it ... přeložil Jiří Foltýn
Skupina třídění: Hygiena. Lidské zdraví
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-7247-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Život vám dává jen ty lekce, které opravdu potřebujete .

Renomovaný psychiatr R. Skynner a jeho klient, komik J. Cleese, kterého znáte z britské komediální skupiny Monty Python, probírají formou rozhovorů psychologická témata, jejichž znalost může pomoci učinit život srozumitelnějším a snadnějším. Zaměřují se na život a vztahy v něm, hledají odpověď na otázky ohledně duševního zdraví, práce nebo významu sekularizovaných i duchovních hodnot pro život člověka.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
John Cleese; Robin Skynner - další tituly autora:
No, nic... No, nic...
Rodina a jak v ní zůstat naživu Rodina a jak v ní zůstat naživu
Život a jak v něm zůstat naživu Život a jak v něm zůstat naživu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Život a jak v něm

zůstat naživu

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

John Cleese a Robin Skynner

Život a jak v něm zůstat naživu – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Copyright © John Cleese and Robin Skynner, 1993

First published as Life and How to Survive It by William Heinemann,

an imprint of Cornerstone. Cornerstone is part of the Penguin Random House

group of companies.

Translation © Jiří Foltýn, 2018

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2018

ISBN tištěné verze 978-80-7597-247-7

ISBN e-knihy 978-80-7597-325-2 (1. zveřejnění, 2018)


John Cleese

& Robin Skynner

Život a jak v něm

zůstat naživu


Poděkování

Rádi bychom poděkovali následujícím přátelům a ko

legům za to, že si vyšetřili čas a  posoudili jednotlivé

části rukopisu nebo nám poskytli cenné informace

a rady, i když odpovědnost za všechny vyjádřené ná

zory i za případné chyby či za vynechání čehokoli dů

ležitého spočívá samozřejmě výhradně na nás:

Douglasu Bennettovi, Eddiemu Canfor-Dumasovi,

Rogeru Clarkovi, Cynthii Cleeseové, Johnu Crooko

vi, Jamesi Crowdenovi, Alyci Faye Eichelbergerové,

Ronu Eyreovi, Patricku Gaffneymu, Merete Gardin

erovi, Peteru Haynesovi, Alanu Hutchinsonovi, Iainu

Johnstoneovi, Peteru Kellnerovi, Jerrymu Lewisovi,

Peteru Luffovi, Jacobu Needlemanovi, Heleně Nor

berg-Hodgeové, Joshovi Partridgeovi, Philipu Philip

pouovi, Monty Pythonovi, Sogyalu Rinpocheovi, Winu

Robertsovi, Denisu Robinsonovi, Margaret Robin

sonové, Becky Salterovi, Andy Sargentovi, Michaelu

Shambergovi, Davidu Skynnerovi, Jane Skynner

ové, Prue Skynnerové, Ianu Stevensonovi, Takeshi

Tamurovi, Stephenu Verneymu, Nicku Wapshotto

vi, Tomu Wilkinsonovi, Charlotte Woodové, Johnu

Woodovi a Irene Youngové.


6 John Cleese & Robin Skynner

Rádi přiznáváme hodnotný redakční podíl Ann Mans

bridgeové a Davida Watsona a obzvláště Christophera

Falkuse, jehož tvůrčí doporučení nám nezměrně

pomohla. Jsme také velmi vděčni June Ansellové,

Henrietě Williamsové, Melanii Bowkerové a  Garry

Scott-Irvinovi za jejich neúnavnou práci při přepiso

vání původních rozhovorů a za trpělivost při četných

pozdějších úpravách textu.

Děkujeme také hotelu Mount Nelson v Kapském Měs

tě za poskytnutí jejich zařízení.




ÚVOD

Když jsme před deseti lety napsali knihu Rodina a  jak

v  ní zůstat naživu (Families and how to survive them),

bylo naším cílem převést do srozumitelného a přístup

ného jazyka psychologické aspekty chování a fungování

rodin. Snažili jsme se odpovědět na otázky, proč někte

ré rodiny fungují dobře a proč jiné selhávají a zda a jak je

možné dosáhnout, aby postoupily výše na škále dušev

ního zdraví směrem k většímu zdraví a štěstí. Poznávali

jsme, jak prostředí rodiny, v níž jsme vyrostli, ovlivňuje

nejen naši volbu životního partnera, ale i  to, jak vzta

hy v nové rodině toto prostředí našeho dětství a mládí

často kopírují, se všemi jeho dobrými i špatnými vlast

nostmi. Zabývali jsme se rodinnými tabu, potlačenými

emocemi a zkoumali jsme destruktivní povahu citů, jež

odsouváme „za scénu“ a nepřiznáváme je ani sami sobě.

Vysvětlili jsme, jak tyto city mohou být „projektovány“

na jiné – na našeho partnera či na jiného obětního be

ránka uvnitř rodiny. Ten potom automaticky projevuje

dané zakázané city, které u  sebe nevědomě popíráme

a  které mu předáváme. Zkoumali jsme ustrojení naší

osobnosti – ono „dítě“ v nás, které, pokud v nás převlád

ne, může způsobit, že vnímáme svět jen z hlediska nás


10 John Cleese & Robin Skynner

samotných a našich vlastních potřeb; a na druhé straně naši „rodičovskou“ součást, která, pokud popírá dětinské stránky naší osobnosti, může naše vztahy narušit obdobně škodlivým způsobem.

Tyto naše myšlenky byly velmi dobře přijaty, tak dobře, že se naše kniha stala něčím jako učebnicí nejen pro profese zabývající se duševním zdravím, ale i  pro neodbornou veřejnost, jíž byla především určena. V  naší nové knize postupujeme dál. Na začátku se soustřeďujeme na faktory přispívající k duševnímu zdraví jednotlivců a  rodin. Zde jdeme za rámec klinických pozorování a  zabýváme se i  nedávnými, málo známými výzkumy mimořádně duševně zdravých rodin. Poté tyto myšlenky rozvíjíme a přenášíme je mimo kontext rodiny – analyzujeme naše chování v  zaměstnání, chování firem a organizací, fungování národních společenství a sociálních skupin; a postupujeme ještě dále, když zkoumáme světské a duchovní hodnoty, jejichž prostřednictvím se propojujeme mezi sebou a  se světem. Je to kniha o  duševním zdraví jednotlivců a  skupin působících v  různém měřítku – od nejmenšího až po to největší.

V oddílech nazvaných „Ještě jedno zamyšlení“, umístěných na konci kapitol, se zabýváme příbuznými tématy –  měnícími se rodinnými vztahy, kdy stále více žen odchází mimo domov do práce, podstatou oddělování chudých a bohatých a úlohou smrti v životě člověka.

Obě naše knihy jsou součástí projektu, na němž jsme začali pracovat na jaře roku 1980. Naším úmyslem bylo dát přístupným způsobem široké veřejnosti k dispozici ty součásti psychologického poznání, které Život a jak v něm zůstat naživu podle našich zkušeností usnadňují porozumění životu a  pomáhají nám nalézat v  něm smysl a  potěšení. Jsme si vědomi, že v  takové široké myšlenkové oblasti není možné dojít k  nějakým provždy platným závěrům, přesto se však domníváme, že naše poznatky do sebe vzájemně zapadají, alespoň do té míry, aby mohly odpovědět na mnohé důležité otázky a  podnítit diskusi. Proto nabízíme čtenářům tuto knihu, stejně jako naši knihu předchozí, jakožto součást pokračujícího procesu objevování, na němž, jak doufáme, budou mít zájem se podílet i  jiní. Těšíme se na diskuse, které snad tato kniha vyvolá, a  i  když nebude možné, abychom s  každým člověkem komunikovali přímo, postarali jsme se o to, aby se k nám od čtenářů v co největší míře dostala „zpětná vazba“, již vezmeme v úvahu pro případné další vydání. V každém případě doufáme, že mnozí z nich najdou v knize stejné potěšení, jaké jsme prožívali my, když jsme se snažili lépe porozumět této problematice.

Robin Skynner, John Cleese,

listopad 1993

Pro toto brožované vydání jsme trochu upravili některé části textu v souladu se „zpětnou vazbou“ (viz Úvod). Změny slouží především k  dosažení větší srozumitelnosti myšlenek, které jsme nezměnili. Zatím.

Robin Skynner, John Cleese,

květen 1994



1. kapitola Zajímá se vůbec někdo o ty zdravé? J.: Když jsme spolu psali knihu Rodina a jak v ní zůstat naživu, zmínil ses o  něčem, co mě sice velmi zaujalo, ale do knihy se to nakonec nedostalo. Bylo to o  jistém výzkumu, který se zabýval rodinami, jež oplývaly neobvyklým duševním zdravím.

R.: Ano, je to tak. Skutečně existují výjimečně dobré rodiny  – mezi ostatními jsou asi tak vzácné jako mezi sportovci držitelé olympijských medailí.

J.: Teď bych se tedy o nich rád dozvěděl něco víc. Už proto, že jsem o takových rodinách ještě od nikoho neslyšel.

R.: Na tom není nic divného, protože o tom výzkumu se prakticky nikdo nikde nezmiňuje.

J.: Existuje nějaký obecný princip, který tvoří základ neobvykle zdravého chování?

R.: Po pravdě asi ne. Vždyť i  publikace o  prvním timberlawnském výzkumu se jmenuje Žádná červená nit (No Single Thread), protože lidé, kteří ho provedli, nebyli schopni najít žádnou červenou nit, tedy žádný prostý jazykový výraz, jenž by jejich rozdílná zjištění John Cleese & Robin Skynner o  těchto neobvyklých rodinách nějakým způsobem shrnul. Takže nám teď nezbývá nic jiného než probírat různé stránky tohoto jevu jednu po druhé.

J.: Takže kde začneme?

R.: Než se do toho dáme, rád bych ještě poznamenal dvě věci. Za prvé: Jestliže se budeme snažit popsat vynikající duševní zdraví, a to pak budeme porovnávat se špatným duševním zdravím a  obě tyto krajnosti s  něčím, co leží mezi nimi, tedy se zdravím „průměrným“, jímž disponuje po většinu času většina z nás, potom nevyhnutelně u čtenářů vzbudíme dojem, jako by se každý z  těchto tří typů naprosto odlišoval od obou ostatních, jako by každý byl světem obývaným zcela jinými lidmi. Ve skutečnosti se úroveň našeho zdraví neustále mění. Ve svých lepších chvílích, kdy „máme dobrou náladu“, kdy se nám daří, kdy cítíme, že jsme milováni a oceňováni, nebo kdy jsme podali vynikající výkon, se cítíme zdravěji. Mnohem méně zdravě si připadáme, když jsme vystaveni stresu, když jsme zbaveni zdrojů podpory, na něž jsme byli dosud zvyklí, když se „necháme srazit na kolena“ nebo když „ráno vstaneme levou nohou“. Úroveň našeho duševního zdraví také není stejná ve všech sférách, v nichž se pohybujeme. Člověk, který je celkově „průměrný“, se může v určitých situacích „těšit vynikajícímu zdraví“, v  jiných na tom může být velmi bledě.

J.: A  samozřejmě v  průběhu času se mění i  celková úroveň. Jinak bys asi byl nezaměstnaný. Ale naštěstí je možné, aby se lidé stávali duševně zdravějšími, nebo ne?Život a jak v něm zůstat naživu

R.: Podle mé zkušenosti určitě. Ale teď k  druhému bodu. Klíčové studie se zabývají privilegovanými skupinami, jež zahrnují bílé lidi střední třídy, které jsou na tom dobře přinejmenším po materiální stránce. (I když existuje i jedna studie o černých příslušnících dělnické třídy žijících v jisté zanedbané městské oblasti.) Musím dodat, že o  dosažení vysoké úrovně duševního zdraví přirozeně stojí jen lidé žijící ve fyzickém bezpečí, tedy se střechou nad hlavou a  s  určitým komfortem kolem sebe.

J.: Vyprávěj mi tedy už o  těch zdravějších lidech a o jejich rodinách. Co je na nich nejnápadnějšího a nejpůvabnějšího a co bychom se od nich měli učit?

R.: Mimořádně zdravé rodiny zaujímají neobvykle pozitivní postoj k  životu a  k  jiným lidem. Všeobecně vyvolávají dojem, že život je pro ně radostí, že radost si jednotliví členové vzájemně mezi sebou předávají už svou přítomností. Tyto rodiny jsou ale přátelské i navenek, vůči lidem ve svém okolí.

J.: Takže se asi většinou nejedná o rodiny britských novinářů.

R.: Když jsem sledoval videozáznamy zachycující tyto rodiny, přistihl jsem se při myšlence na to, jak příjemné by bylo mít tyto lidi za sousedy. Při pohledu na to, jak se chovají, jak vystupují, je prostě nemožné zadržet v sobě přátelské pocity. A opravdu, i výzkum ukazuje, že jsou obzvláště ceněnými příslušníky svých obcí i jiných společenství.

J.: Neznamená to tedy, že se nechají od těch druhých snadno oblafnout, nebo přímo okrádat? Vždyť John Cleese & Robin Skynner svět je někdy opravdu tvrdý. Být k lidem příliš otevřený, příliš optimistický může být, mírně řečeno, mnohdy nerealistické.

R.: Slovo optimistický tady není na místě, protože optimista, stejně jako pesimista, je člověk, který vidí svět jednostranně. Avšak jedním z  měřítek zdraví je míra schopnosti vnímat svět takový, jaký je. Tihle lidé nemají zapotřebí deformovat ho, aby zapadal do jejich představ. Členové zdravých rodin bývají ve skutečnosti velmi realističtí. Dobře vědí, že lidé mohou být dobří i  špatní, a  proto se jimi nenechají jen tak oklamat. Berou lidi takové, jací jsou. Lidem, kteří vůči nim vystupují zpočátku nepřátelsky, poskytnou čas, aby se se svými pochybnostmi sami vypořádali. Chovají se k nim otevřeně a vstřícně a nestáhnou se do sebe, když jejich protějšky hned nezareagují příliš srdečně.

J.: Když tedy zdánlivě nepřátelský soused je ve skutečnosti jen trochu nesmělý nebo má za sebou špatné zkušenosti z minula, mnohdy časem všechno vyřeší nabídnutý přátelský postoj.

R.: Je to tak. Tyhle rodiny nakonec vyvolají pozitivní reakce skoro u každého, protože takové chování v lidech probouzí to, co je v nich nejlepší.

J.: Ale co je na tom vlastně tak zvláštního? Všichni přece víme, že když k lidem přistupujeme pozitivně, je pravděpodobné, že i oni na nás budou příjemní. Tak to přece popisují mnohé příručky typu „Jak získat přátele a ovlivňovat lidi“.

R.: To je pravda, ale ty máš na mysli situace, kdy je nutné vynakládat velké úsilí na to, aby byl člověk Život a jak v něm zůstat naživu příjemný. Zdraví lidé, o  kterých tady mluvíme, nevystupují příliš odlišně od ostatních, ale na rozdíl od nás jim to nepůsobí sebemenší potíže, a  navíc se tak chovají stále. Neobvyklá je míra jejich otevřenosti a přátelskosti a také to, jak je pro ně všechno přirozené.

J.: Ty si tedy myslíš, že se o  to, aby byli přátelští a slušně se chovali, nemusí nijak zvlášť snažit?

R.: Přesně tak. Zdá se, že na to nepotřebují vynakládat žádné zvláštní úsilí. Člověk nemá dojem, že provádějí určitý nacvičený úkon, jako je tomu u  lidí, kteří prošli příslušnými kurzy, nebo u  některých členů náboženských společností, kteří se snaží úzkostlivě držet pravidel obsažených v bibli. Skutečně zdraví lidé neprojevují přízeň proto, aby se jim vrátila – i když ona se jim stejně nakonec vrátí. Vypadá to spíš tak, jako by v sobě měli takový přebytek pohody a radosti, že si prostě mohou dovolit být štědří, podobně jako někteří bohatí lidé věnují velké sumy peněz na dobročinné účely, neboť si uvědomují, že budou mít pro sebe vždy dost, takže si mohou dovolit část peněz rozházet. Lze to označit za „filozofii dostatku“.

J.: Je jasné, že důvodem velké části našeho takzvaného „správného chování“ je snaha získat a  udržet si uznání okolí. Lidé, o  nichž mluvíme, jako by měli takovou důvěru v  sebe samé, že se příliš nesnaží získat uznání jiných  – jejich vlídnost a  přátelskost není snahou o manipulaci s jinými lidmi.

R.: Opravdu ne, jejich vystupování je zjevně mnohem spontánnější. I  tito zdraví lidé mají samozřejmě radost z  uznání, ale nepotřebují se kvůli tomu, aby ho dosáhli, nijak přetvařovat. John Cleese & Robin Skynner

J.: A jak tedy ve srovnání s jejich spontánním a přátelským chováním dopadají lidé na odlišných úrovních duševního zdraví?

R.: Nejprve se podívejme na nejhorší možnost. Vztahy velmi nezdravých rodin k jiným lidem bývají opravdu velmi špatné. Vím to z  vlastní zkušenosti a  stejný názor má i  většina těch psychiatrů, kteří mají zájem proniknout pod povrch a  nepřijímají všechno jen tak, jak je to řečeno. Kde se v  rodině vyskytuje jeden nebo více členů v psychologickém smyslu velmi nemocných, tam se obvykle v  celé rodině projevuje vysoká úroveň negativních citů, a  to jak směrem dovnitř, tak vůči lidem zvenčí.

J.: A co lidé průměrní, mezi něž, alespoň jak předpokládám, patříme my dva?

R.: Asi ano. Za „průměrné“ označujeme ty rodiny, které tvoří velkou většinu někde uprostřed škály oddělující obě krajnosti, a jež tedy můžeme postavit do protikladu k  malému počtu rodin „velmi zdravých“ a  „velmi nezdravých“. V  takovýchto průměrných rodinách se obvykle nesetkáš s  oněmi extrémními zápornými city, o nichž jsem mluvil. Ty se tam objevují opravdu málokdy – jen tehdy, když dojde k neobvykle silnému stresu nebo k nějaké provokaci. Mimořádně pozitivní postoje obvykle nenajdeš nikde  – ani u  rodin mimořádně zdravých. Nastávají však, a  to kupodivu u  rodin normálních, někdy okamžiky, kdy se u nich mimořádně pozitivní postoje přece jen projeví – když tam právě panuje mimořádně dobrá nálada nebo v určitý den, kdy se všechno daří, nebo když se Život a jak v něm zůstat naživu jindy, ve stavu nouze, rodina „pozvedne na úroveň vážnosti chvíle“.

J.: Takže co to všechno znamená? Jaké jsou tedy ve skutečnosti průměrné rodiny?

R.: Jejich postoj k jiným lidem je v podstatě trochu nedůvěřivý, což samozřejmě po většinu času pečlivě maskují. Avšak i  v  pozadí viditelných projevů zdvořilosti či přátelskosti je takřka vždy přítomen poněkud opatrný, obezřetný, vypočítavý postoj. Jako kdybychom cítili, že zásoba dobrých věcí je jen omezená, a nám proto nezbývá nic jiného, než být stále ve střehu a dávat pozor na to, aby se nikdo nezmocnil toho mála, co máme k  dispozici. Dokonce i  ve vztahu k  manželskému partnerovi nebo k  dítěti je přítomen postoj „a co z toho budu mít já?“, natož pak v poměru k sousedovi, či dokonce k  úplně neznámému člověku. Vztahy jsou zde vnímány skoro stejně jako obchodní úmluvy, jejichž účastníci se neustále ujišťují o tom, že dostanou právě tolik, kolik vkládají, a budou-li šikovní, dokonce o něco víc.

J.: Ano, i  když mi to není milé, musím přiznat, že takhle funguji po většinu času – pokud nejsem v mimořádně dobré náladě. Většinou se snažím být rozumně přátelský a lidi povzbuzovat, ale jestliže mi dostatečně rychle neposkytnou pozitivní zpětnou vazbu, přestávám být příjemný. Prostě vypnu a  zachovám si jen nezbytnou zdvořilost. A  když jsem ve stresu, tak se chovám přesně tak, jak to popisuješ. Ve svých osobních vztazích potom skutečně bývám velmi „věcný“: „Teď jsem pro tebe udělal to a to, a co jsi udělal ty pro mne?“ John Cleese & Robin Skynner Myslím si však, že tyhle postoje se předávají mezi generacemi. Většina lidí slyšela od svých rodičů: „Po tom všem, co jsme pro tebe udělali...“ nebo „Až umřu, tak teprve oceníš...“. V  opravdu zdravých rodinách se ale podle tebe tohle zajisté neděje.

R.: Zdá se, že v  těchto rodinách si nevedou záznamy ve svých citových účetních knihách a  nezjišťují, zda „nejsou ve ztrátě“. Jak už jsem řekl, jejich členové se chovají tak, jako by měli k dispozici takové množství dobré vůle a radosti, že je mohou bez omezení rozdávat a nemusí přitom nijak kalkulovat.

J.: Takže tohle je první charakteristický znak těchto mimořádně zdravých rodin. Který je další?

R.: Druhý důležitý rys bývá pro každého, kdo se o  tuto oblast začne zajímat, velkým překvapením. Pamatuji si, že když jsem se o  tom poprvé dočetl, byl to pro mne docela šok a teprve po dlouhé době jsem si na tuhle představu dokázal zvyknout. Láska, které se duševně zdravým lidem dostává v  tak velkém množství, je u  nich poněkud jiná než láska, jak ji prožíváme my, ostatní lidé.

J.: Co tím myslíš?

R.: No, jeden význam slova „láska“ je touha po blízkosti. Ale blízkost může znamenat dvě věci. Může znamenat radost z  důvěrnosti, ale také závislost, pocit takové vazby k  druhému člověku, že obejít se bez něho je velmi těžké. Pro určité lidi láska skutečně znamená lpění, neustálou potřebu mít toho druhého pro sebe a utrpení, když partner není nablízku. A z toho, samozřejmě, mnohdy pramení i sobeckost a žárlivost.Život a jak v něm zůstat naživu

J.: Pořád nevím, co tě tak překvapilo na „lásce“ u zdravých rodin.

R.: Že obsahuje blízkost a současně i odstup. V těchto rodinách bývají lidé schopni velké důvěrnosti a  silných citů. Zároveň ale pociťují i soběstačnost a důvěru v  sebe sama, takže jeden druhého zase až tak zoufale nepotřebují. Když jsou na čas od sebe odloučeni, vyrovnávají se s tím perfektně. I v takové situaci jsou schopni se plně radovat ze života.

J.: To si opravdu vůbec nechybí?

R.: Záleží na tom, co si představuješ pod slovem „chybět“. Samozřejmě, že při odloučení na partnera s  láskou vzpomínají, samozřejmě jim myšlenka na něj dělá velkou radost a vzbuzuje v nich dobré pocity. Partneři si však nescházejí v  tom smyslu, že by se v  těchto situacích cítili bídně, že by se nemohli radovat ze všeho, co se právě děje kolem nich.

J.: Takže do jaké míry jsou tedy skutečně citově nezávislí ve smyslu, že „ jeden druhého nepotřebují“?

R.: Štěstí, které vztah přináší, je pro ně v  určitém smyslu přepych, něco jako životní bonus. A  tak není jejich život mimo rodinu otravován strachem, že by všechno mohlo být rázem v  troskách, kdyby ztratili svého partnera. A samozřejmě, čím více jsi schopen radostně prožívat život a čím větší je tvoje sebedůvěra ve chvílích odloučení, tím zajímavějším člověkem se stáváš a o to více hodnot se budeš moci s partnerkou podělit, až se zase shledáte.

J.: A  navíc, jestliže jsou oba partneři na sobě citově nezávislí, když jsou spolu, potom nebývají vzájemně John Cleese & Robin Skynner omezováni svými potřebami – nemusí si neustále dávat pozor na to, co řeknou nebo udělají, jak to v zájmu naplnění těchto potřeb dělají jiní lidé. Jsou tak mnohem více sami sebou.

R.: A tím se současně dává ostatním členům rodiny prostor pro to, aby se mohli svobodně zabývat vlastními záležitostmi a nemuseli se neustále motat jeden kolem druhého, jak to dělají při obědě psi kolem stolu v obavě, aby o něco nepřišli.

J.: Dobře. Jak to ovlivňuje vzájemnou důvěrnost?

R.: Jelikož zde partneři mohou mít prostor pro sebe, kdykoli se jim zachce, aniž by jejich milovaní či milované na nich viseli nebo aniž by se v  nich snažili vyvolat pocit viny, cítí se zcela bezpečně i  ve chvílích značné blízkosti a  důvěrnosti. Proto jsou tyto jejich prožitky velmi intenzivní.

J.: Nemají tedy strach z  toho být si příliš blízkými, aby se nepřipravili o možnost zase se vzájemně vzdálit a obnovit svou nezávislost.

R.: Přesně tak. Na první pohled to vypadá paradoxně, ale ve skutečnosti je to naprosto logické. Čím více „odloučenosti“ se položí na jednu misku vah, tím více „blízkosti“ se může dát na misku druhou.

J.: A  čím více „potřebuješ“ jiné lidi, tím více se je snažíš ovládat.

R.: Naprosto nevyhnutelně. A naproti tomu čím více si budeš důvěřovat v tom, že jsi schopen zvládnout věci sám, tím menší bude tvá potřeba ovládat partnerku. Budete se moci jeden z druhého těšit, namísto toho, aby jeden z vás pociťoval potřebu být neustále v blízkosti toho Život a jak v něm zůstat naživu druhého a  strachoval se, že mu partner či partnerka neposkytne vše potřebné. Tahle sebedůvěra způsobí, že všechna radost a  potěšení naplní vás oba a  oběma vám dodá sebedůvěru pro čas odloučení. Váš vztah bude spirála stoupající vzhůru, a nikoli spirála sestupná, vedoucí do pekel tíživé závislosti.

J.: Nemohl bys onu sestupnou spirálu objasnit?

R.: V  situaci, kdy základem vztahu je úzkostná potřeba, bude se každý z partnerů snažit udržet toho druhého tím, že bude neustále dokazovat, jak bez něj nemůže žít. Aby to bylo dostatečně přesvědčivé, nesmí dát nikdy najevo, že by ho v době odloučení něco bavilo, dělalo mu radost, bylo mu příjemné. Oba se proto logicky postupně vzdávají svých osobních zájmů a přátel. A tak se jejich bezmocnost a závislost dále stupňují.

J.: Tím, jak zanechávají svých osobních, samostatných aktivit, jsou asi čím dál tím víc paralyzováni a izolováni od světa.

R.: A samotný vztah je oba stále více omezuje a nudí.

J.: Pamatuji se, že s představou citové nezávislosti jsem se poprvé setkal, když jsem se v roce 1975 poprvé ocitl ve tvé skupině. Tenkrát jsem byl dost zdrcen názorem, že když někoho zoufale potřebujeme, není to vhodné považovat za prubířský kámen opravdové lásky.

R.: Pamatuješ se ještě na to, co tě na tom zdeprimovalo nejvíc?

J.: Především musím říct, že rovnítko mezi opravdovou láskou a  citovou potřebou mi v  té době připadalo jako něco téměř posvátného. K této představě jsem byl John Cleese & Robin Skynner připoután velmi silnou citovou vazbou. A  přitom mne nikdy nikdo nic takového neučil, dokonce jsem o  tom ani s nikým nemluvil. Vzniklo to ve mně asi působením prostředí anglické nižší střední třídy, v  němž jsem vyrostl. A najednou se přede mnou vynořila alternativa jiného postoje – většího odstupu a větší citové sebedůvěry. Není divu, že mi takový postoj připadal zprvu hrozně necitelný. „Tohle přece nemůže mít nic společného s opravdovou láskou!“ ozývalo se ve mně.

R.: Právě tohle jsem měl na mysli, když jsem řekl, že část těchto poznatků bude asi na první pohled překvapivých. Když jsem před pětatřiceti lety jako student četl úplně první studii o  mimořádném zdraví, zdrtilo mne to stejně jako tebe. Aby doložili svá tvrzení, zmínili se totiž autoři o tom, že pokud v těchto mimořádně kvalitních rodinách zemře jeden z manželů, potom ten druhý je po určitou dobu ponořen do hlubokého smutku nad ztrátou, která ho potkala, ale brzy se vzpamatuje, vybuduje nový vztah a  bez velkých nesnází žije dál. Pamatuji se, jak mne tohle poznání zabolelo, jak děsivě studené mi to připadalo. O pravdivosti těchto slov jsem nepochyboval, ale dlouho jsem si musel zvykat na myšlenku, že jde o jev skutečně velmi zdravý.

J.: Je to asi těžká rána představě romantické lásky charakterizované výroky typu „ jsme stvořeni jeden pro druhého“, „bez tebe bych nemohl žít“ nebo „ty jsi ta jediná na světě“.

R.: Ano. Některé dvojice účastnící se terapie rozhořčeně a někdy po celá léta odmítají představu, že oba partneři mohou být skutečně nezávislí a  přitom mít Život a jak v něm zůstat naživu k  sobě blízko. Dlouho jim to trvá, než pochopí, že oba typy chování mohou do sebe ideálně zapadat.

J.: Teď mi ale řekni, jaký vztah má „citová nezávislost“ k věrnosti. Jsou si partneři, kterým občasná vzdálenost mezi nimi vadí podstatně méně než ostatním dvojicím, častěji nevěrní než lidé na sobě závislejší?

R.: Zkušenost s těmito zdravějšími partnery mi říká, že jeden o  druhého naopak velmi stojí, ale tato oddanost je jejich dobrovolnou volbou. Jsou věrní, jelikož to sami chtějí, a  také proto, že kdyby chtěli, klidně by mohli být nevěrní. Ale svého partnera, kterému se dobrovolně odevzdali, si cení více než příležitostí k podvádění. Výsledky výzkumů tento názor potvrzují. Ty nejzdravější páry bývají bezesporu modelovým příkladem dlouhodobé manželské věrnosti.

J.: Zajímavé.

R.: Zajímavý je v této souvislosti odhad procenta nevěry v celé britské populaci, jejíž většina žije v průměrně zdravých vztazích. Nevěrných je u  nás nejméně 40 procent žen a 75 procent mužů.

J.: Vím, že ty sám považuješ věrnost za něco velmi důležitého. Ale proč vlastně? Snad proto, že nevěra vede zákonitě ke lhaní a následně ke zničení vzájemné důvěry a důvěrnosti?

R.: Když lžeš, nemůžeš jednat otevřeně, nemůžeš být úplně sám sebou, a  to samozřejmě znemožňuje skutečnou intimitu. Opravdu duševně zdraví lidé proto nezakrývají pocity, které prožívají, a věci, které je přitahují. A jelikož si svého partnera ani nepřivlastňují, ani na něm nevisí, není žádný důvod k tomu, aby vznikaly

26 John Cleese & Robin Skynner

problémy třeba tehdy, když je jeden z dvojice najednou

celý „na větvi“ z nějakého příslušníka opačného pohla

ví. Myslím si naopak, že taková situace spíše vztah po

zvedne, že si oba partneři více uvědomí jeho hodnotu

a že si budou jeden druhého ještě více cenit. Avšak mít

s  někým jiným sexuální vztah je záležitost úplně jiná.

Když někdo totiž prožívá dva sexuální vztahy součas

ně, ani v jednom z nich nedojde k naplnění jeho poten

ciálních možností. Lze předpokládat, že ve zdravějších

dvojicích se přistoupí ke svobodné volbě, jejímž zákla

dem nebude pocit viny nebo strach z partnerovy reak

ce, ale spíše vědomí, že existující vztah je natolik boha

tý, že stojí za to ho chránit a dále obohacovat.

J.: To je zajímavé. Nebudu se teď snažit obhajovat

výhody citové závislosti. Stal jsem se totiž v této otázce

tvým skalním stoupencem. Uvědomuji si, kolik neštěstí

přináší idealizace závislosti. Vezmi si třeba příběhy vel

kých lásek, jak je známe z umění – Romeo a Julie, La Tra

viata, Anna Kareninová, Carmen, Antonius a Kleopatra,

Aida, Doktor Živago, Tristan a Isolda. Když se o láskách

zachycených v  těchto dílech před lidmi zmíníme, pře

běhne jim po tvářích zvláštní snivá zář a řeknou: „Jsou

opravdu nádherné, tak romantické.“ Tyhle příběhy

však ve skutečnosti nádherné rozhodně nejsou. Vždyť

nejsou ničím než zobrazením nezměrné bídy. Není

v nich obvykle ani deset minut opravdového každoden

ního štěstí a  příjemných prožitků. Milencům se tam

dostane obvykle jen jedné porce prudce vzkypělé vášně

a pak už ničeho jiného než bezbřehého utrpení. Bývají

probodnuti, zaživa zazděni, skáčou pod vlak, nechávají Život a jak v něm zůstat naživu se uštknout hady, tráví se, umírají na souchotiny nebo se jeden druhého v mukách zříká. Jsou nezlomně přesvědčeni, že své štěstí nenaleznou nikde jinde než ve spojení s  člověkem, jehož si zvolili patrně proto, že je pro ně fakticky naprosto nedostupný. Nechápu, proč se zde klade rovnítko mezi nadměrnou závislostí a následným utrpením na jedné straně a opravdovou láskou na straně druhé.

R.: Nicméně první láska, kterou prožíváme, totiž láska k  našim matkám, tenhle charakter má. Na počátku života jsme naprosto závislí, a  tak velmi trpíme, když maminku potřebujeme a  ona u  nás zrovna není. A i když lásku a podporu potřebujeme zcela přirozeně i  v  dospělosti, pokud se nám nepodaří vyrůst z  oněch dětinských požadavků, budeme se k  milovaným osobám chovat stejně, jako se chovají děti k  rodičům. Budeme je nutit, aby o  nás pečovaly jako rodiče o  děti a aby se cítily ohroženy, jestliže se tak chovat nebudou.

J.: A tenhle způsob lásky asi také působí, že se považujeme za něco zvláštního. Je to stejný pocit, jaký mají malé děti, které jsou středem naprosto mimořádně, exkluzivní pozornosti. Ale v  opravdu zdravých rodinách se zjevně nevěří tomu, že utrpení dává životu smysl.

R.: To opravdu ne. A  vzhledem k  tomu, že členové těchto rodin nejsou tak nepostradatelní, obejdou se bez hrozného utrpení, které prožívají méně duševně zdraví lidé, poté co nebyl splněn některý z  jejich dětinských požadavků.

J.: Teď mi dovol, abych se tě zeptal na něco, co mě stále ještě hodně mate. I ti nejzdravější lidé čas od času John Cleese & Robin Skynner potřebují citovou podporu, aby překonali určité zvlášť obtížné životní období. A  protože jsou zdraví, nebude jim asi nic bránit v tom, aby o ni svého partnera požádali. A  obvykle patrně nebude problém tomuto přání vyhovět. Jaký je tedy rozdíl mezi událostí tohoto druhu a stavem, kdy partneři „na sobě vzájemně visí“?

R.: Pokud jsou zdraví, mohou se oba partneři přímo požádat o  pomoc, když ji potřebují. Také ovšem bývají schopni důstojně přijmout i  odmítnutí, pokud jejich protějšek takovou pomoc v  určité chvíli poskytnout nemůže. Základem jejich vztahu není předstírání nebo pouhé iluze. Neprobíhá v něm žádný boj o to, kdo koho zmanipuluje tak, aby splnil vítězovy požadavky, komu se podaří dokázat, že právě on je ten potřebnější a že nemusí vracet to, co mu bylo poskytnuto. Po většinu času bývají zdraví lidé schopni podporu získávat i  oplácet. A  právě proto se nemusí na nikoho věšet a  předvádět, jak zoufale nutné je pro ně splnění jejich požadavků.

J.: A proto také ve srovnání s méně zdravými rychleji překonávají žal ze ztráty partnera a rychleji uzavírají nová manželství?

R.: V  podstatě je tomu tak. Ve hře je ovšem několik faktorů. Za prvé, vzhledem ke své srdečnosti a  vstřícnosti mívají široký okruh přátel, a  tedy vybudovanou soustavu citové podpory, takže se po ztrátě partnera neocitnou náhle na pustém ostrově, odříznuti od všech zdrojů lásky. Za druhé, žal, který na ně doléhá, je spíše projevem soucítění s  partnerem než zabýváním se vlastní osobou, protože díky své sebedůvěře vědí už z dřívějška, že jsou schopni všechno zvládnout sami.Život a jak v něm zůstat naživu

J.: To je všechno pravda, ale na druhé straně bude jejich smutek asi hlubší než u jiných, když byl jejich vztah tak mimořádně šťastný.

R.: Tady se projevuje jeden zvláštní paradox. Často se snáze přijme ztráta velmi dobrého vztahu než vztahu neuspokojivého.

J.: Myslím, že vím, co myslíš. V minulosti bývalo pro mě hrozně těžké vymanit se ze vztahů, které v podstatě nikdy nefungovaly, protože... jako by mě něco nutilo se k nim stále znovu vracet, abych si dokázal, že fungovat mohou.

R.: Přesně tak. Naproti tomu, když tě něco po celou dobu naplňovalo štěstím, když ti stačilo jen pouhé pomyšlení, aby ses cítil šťastně a  spokojeně, bývá často snadnější přijmout fakt, že to nemůže trvat věčně. Vždyť jsi dostal už tolik a pomyšlení na krásnou minulost ti pomůže žít dál. Když mi před pěti lety zemřela žena Prue, zjistil jsem, že smutek, který jsem nad její ztrátou pociťoval, má i  svou radostnou stránku, totiž mé vzpomínky na nádherný společně prožitý čas. Díky tomu se můj smutek stal snesitelným, ale nejen to  – v  jistém smyslu jako bych s  ní zažil ještě cosi nového a stejně krásného.

J.: Víš, když umřel Graham Chapman, přistihl jsem se, jak si v  duchu promítám své montypythonské dny a jak si přitom uvědomuji, mnohem jasněji než v uplynulých letech, jak úžasná to byla pro mne doba.

R.: Je to opravdu tak. Paradoxně bývá snadnější rozloučit se s velmi cenným vztahem, protože vzpomínka na něj je pozitivní a  tebe netíží vina za to, že ztracený John Cleese & Robin Skynner vztah dobře nefungoval, a  také si v  hlavě nemusíš vytvářet představy o  tom, že všechno by bylo bývalo lepší, kdybys byl tehdy a tehdy udělal to a to. A zase, velmi zdraví lidé prožívají bolest nad ztrátou blízkého člověka snáze než lidé průměrní. Ve skutečnosti možná prožívají hlubší žal, protože se mohou ponořit do svých citů bez zábran... A samozřejmě to znamená, že se i rychleji vzpamatují, že se brzy zase zvednou a budou žít dál, že se začnou znovu těšit ze života, mnohem dříve, než to průměrní lidé budou považovat za slušné. Protože, jak jsme nepsali v  naší předcházející knize, truchlení nad ztrátou způsobí, že se z ní vzpamatuješ.

J.: A lidem, kteří mají velký strach ze smutku, a proto nasazují veškeré síly na obranu proti němu, naopak trvá celá léta, než ztrátu překonají.

R.: Pokud se jim to vůbec někdy podaří.

J.: Mohl by ses mi svěřit s tím, nakolik se ti podařilo vzpamatovat se z Prueiny smrti?

R.: Přibližně dva roky po její smrti jsem pocítil, že jsem tak nějak ožil a  že asi budu zase schopen radovat se ze života. Uvědomil jsem si, že knihy o prožívání smutku správně mluví o dočasném poklesu energie ve fyzickém smyslu slova. K  tomu u  mne skutečně předtím došlo. Ale jak víš, ty i  já jsme se od samého počátku její nemoci dva roky před její smrtí snažili společně stavět se tváří v  tvář možnosti její smrti a  nevyhýbat se přitom bolesti. Proto jsem na to byl asi dost dobře psychologicky připraven, a nakonec jsem všechno snášel lépe, než jsem si předtím představoval. Jak jsem už řekl, potěšení z  krásného společně sdíleného života Život a jak v něm zůstat naživu jako by působilo proti žalu. Někdy jsem cítil, že sklouzávám k velmi záporným pocitům, ale v takových chvílích jsem si pokaž dé uvědomil, že začínám litovat sám sebe, což v téhle situaci působí zcela destruktivně. Tyhle pocity se týkaly výhradně mne a s ní neměly vůbec nic společného. A tak jsem jim nedával zelenou.

J.: Teď se, Robine, na chvilku zastav. Je-li žal přirozenou lidskou reakcí na ztrátu a  současně i  prostředkem, jak ji překonat, jak odlišíš tento druh smutku od sebelítosti?

R.: Máš-li žal, přijímáš ztrátu. Nevyhýbáš se přirozenému utrpení, které ti ztráta přináší, a v myšlenkách se zabýváš více člověkem, který zemřel, než sám sebou. Necháš na sebe působit bolest, dovolíš jí, aby tě měnila. A bolest tě nakonec donutí, aby ses jí zbavil. Naproti tomu sebelítost pociťuješ tehdy, když odmítáš ztrátu přijmout. Namísto toho, abys umožnil této zkušenosti, aby tě změnila, chceš žít v jiném světě, chceš posunout ručičky hodin nazpět, do doby, kdy tě ještě ztráta nepostihla. Mnoho knih zabývajících se bolestnými životními ztrátami bohužel tento rozdíl dost jasně nevysvětluje a někdy při jejich četbě lidé získávají dojem, že sebelítost je vlastně velká ctnost.

J.: Teď se tě zeptám asi dost divně, ale... neměl jsi někdy pocit, že jsi měl trpět víc?

R.: Možná bych trpěl víc, kdybych nebyl tak důvěrně spjat s  myšlenkou, že člověk nemusí být kvůli žalu nekonečně dlouho nezpůsobilý žít zase normálně. Je mi jasné, že jistým lidem připadalo mé trápení menší, než předpokládali, a to je muselo trochu vyvádět z míry. John Cleese & Robin Skynner

J.: Tím chceš říct, že tě začali považovat za citově lhostejného jenom proto, že jsi dostatečně nevyváděl?

R.: Pamatuji se, že ty jsi mezi ně určitě nepatřil. Ve skutečnosti byli lidi většinou rádi, i  když současně i trochu překvapeni, že jsem se z toho tak rychle dostal. Snad aspoň někteří z  nich získali pocit, že kdyby postihla podobná ztráta je, taky by to zvládli. Vycítil jsem, že většině lidí šlo v těchto chvílích o mne, a nikoli o ně samotné nebo o to, aby prokázali pravdivost svého názoru.

J.: A co lidé, kterým se tvůj postoj nelíbil? Co je podle tebe k jejich nesouhlasu vlastně vedlo?

R.: Lidé překvapení tím, že jsem netrpěl víc  – mluvím teď o těch z nich, které jsem dobře znal – patří mezi jedince tak trochu odříznuté od svých vlastních citů, bojící se své vlastní smrti, ztráty partnera... Tyhle lidi moje situace vystrašila. Kdyby mě to vzalo víc, myslím, že by se cítili lépe, prostě proto, že by své pocity strachu ze ztráty mohli zaostřit na mne a  pryč od nich samotných. Potom by se soustředili na lítost nade mnou a  přestali by se děsit toho, jak by tuhle situaci zvládli sami, kdyby se ocitli v mé kůži.

J.: Rozumím-li tomu dobře, tolik se báli pocitů spojených se ztrátou blízkého člověka, že chtěli, abys tuhle jejich hrůzu nesl v sobě místo nich.

R.: Ano. A musím říct, že jsem se v jejich společnosti obvykle cítil mnohem hůř. Zjevně si mysleli, že mi hrozně pomáhají, když mluví stále dokola o tom, jak strašné to musí pro mne být, jak mě litují... Ve skutečnosti mi bylo, jako by mi podráželi nohy. Takže pobývat s  nimi Život a jak v něm zůstat naživu byl pro mne dost vysilující boj. Pokud se mi dařilo jejich „podpoře“ odolávat, necítili se moc dobře. Museli se totiž sami vypořádávat se svými nepříjemnými pocity, které jsem já odmítal vzít na sebe. Zákonitě pak zjišťovali, že to sami nezvládají.

J.: Takže mezi vámi docházelo k  jakémusi zápasu o to, kdo ponese tíži oněch nepříjemných pocitů, a pokud jsi nebyl ochoten vzít všechny jejich úzkosti na sebe, začali se cítit velmi zle.

R.: Tak jsem to tehdy skutečně vnímal.

J.: No dobrá. Takže kam jsme zatím došli? O Prueině smrti jsme mluvili proto, že jsi jako druhý charakteristický znak mimořádně zdravých rodin uvedl, že se v  nich lidé mají rádi neobvykle nezávislým způsobem. Čím dalším se tyto rodiny vyznačují?

R.: Další dva rysy spolu souvisejí, a  proto uděláme nejlíp, když je probereme oba najednou. Oba se týkají toho, jak se v rodině přijímají důležitá rozhodnutí.

J.: Čili jak to vypadá s dělbou moci?

R.: V  jistém smyslu ano. Prvním rysem je zřetelná autorita rodičů. Nikdo tam nezpochybňuje fakt, že jsou to právě oni, kdo mají zodpovědnost za chod rodiny, a že děti je musí poslouchat.

J.: To mě tedy překvapuje. Zní to velmi staromódně.

R.: Než začneš dělat závěry, poslechni si druhou půlku. V  těchto rodinách v  žádném případě neplatí pořekadlo „Děti musí být vidět, ale nesmějí být slyšet“. Dříve než rodiče přijmou rozhodnutí, všechno s  dětmi, a  to i s těmi nejmladšími, v plném rozsahu konzultují. Každý člen rodiny bývá vyzýván, aby řekl, co si o věci myslí. John Cleese & Robin Skynner A nejen to. Děti mohou diskutovat nejen o přijímaných rozhodnutích, ale dokonce i  o  způsobu, jakým rodiče při rozhodování používají svou autoritu. Takže, jak si jistě sám domyslíš, děti v těchto rodinách zaujímají jasná a nezávislá stanoviska. Jejich rodiče je v tom s nadšením podporují, protože chtějí, aby rodina fungovala právě takto.

J.: Ale jestliže se rodině nepodaří dojít k všeobecně přijatelnému závěru...?

R.: ... nebo když nastane stav ohrožení, tak se automaticky předpokládá, že děti zmlknou a  bez odmluvy ve všem rodiče poslechnou.

J.: Jak se děti v takových situacích cítí?

R.: Je až nápadné a pro některé možná i překvapivé, jak bezvýhradně se v těchto krizových okamžicích podřizují vůli rodičů, a to i tehdy, když je v rozporu s tím, co by samy chtěly udělat. Chovají se tak asi proto, že jindy, v klidných dobách, mohou mluvit do všeho.

J.: Vsadím se ale, o co chceš, že se tomuhle chování musely předtím naučit. Tohle přece nemůže být žádná instinktivní, vrozená reakce.

R.: Máš pravdu, to opravdu nemůže. Na počátku dětství se každé dítě snaží co nejvíce s  rodiči manipulovat. Usiluje o to, aby přetáhlo jednoho z nich na svou stranu. Ale u  velmi zdravých rodin bývá koalice obou rodičů natolik silná, že rozdělit je se dětem prostě nepodaří. V tomhle tedy děti neuspějí, avšak uklidní je poznání, že mohou beztrestně vyjádřit svůj názor. Přitom jsou si vědomy, že odpovědnost za konečné rozhodnutí spočívá na rodičích. Dokonce i  v  rodinách, kterými se Život a jak v něm zůstat naživu profesionálně zabývám, pokud rodiče začnou řádně plnit svou úlohu, děti nakonec pokaždé rodičovskou autoritu uznají a  jsou zjevně šťastné, že znají svou pozici, že vědí, co se od nich v různých situacích očekává. A  když se potom těchto dětí zeptáš, co by podle jejich názoru měli rodiče dělat, aby vyřešili problém, před kterým celá rodina v  současnosti stojí, často si přejí, aby mezi rodiči vznikla pevná aliance.

J.: Je to tedy tak, že děti sice mohou přesně vyjádřit, co cítí, ale moc velký vliv na rozhodování ve skutečnosti nemají.

R.: Rozhodně nemají větší vliv, než na jaký jsou zralé. A právě tohle je jedna z příčin, proč vyrůstají, z psychologického hlediska, tak zdravě. Naproti tomu děti, které se naučí řídit heslem „Rozděl a panuj“ a úspěšně staví jednoho rodiče proti druhému, se časem začnou bát. Dostaví se strach nejen ze získané nadměrné moci, ale i  jako důsledek poznání, že jim vlastně nic nebrání narušovat vztah mezi rodiči a  stabilitu celé rodiny. A  tak se z  nich nakonec stávají bytosti plné nejistoty a  úzkosti. A  navíc, nedostatek zkušenosti s  podřizováním se důsledné kontrole působí, že se u nich nedostatečně rozvíjí sebekázeň.

J.: Já budu ještě vyzvídat o tom silném rodičovském spojenectví. Jak se v jeho rámci dělí moc mezi mužem a ženou?

R.: Je zde jedno zajímavé zjištění: V současných velmi zdravých rodinách se máma s tátou dělí o moc spravedlivě, v tomhle tam panuje naprostá rovnost. Timberlawnský výzkumný tým zjistil velké změny v mužských John Cleese & Robin Skynner a  ženských rolích i  v  charakteru vztahů v  průběhu času. Ve své první knize z  roku 1976 uvádějí, že mezi zkoumanými rodinami není ani jedna, kde by neplatil tradiční vzorec odlišných mužských a  ženských rolí, s  otcem jako živitelem. Nicméně ve své novější zprávě o  velmi zdravých rodinách, která se zabývá dvojicemi narozenými počátkem šedesátých let, zjišťují, že dvě třetiny žen pracují a mnohé se ve vztazích ujímají rozhodovacích pravomocí.

J.: Jestli je to tak, musíš mi odpovědět na jednu otázku. Na vlastní uši jsem tě před časem slyšel tvrdit, že, jak jsi zjistil, bývá nejlepší, kdy za pořádek a kázeň v rodině převezme hlavní odpovědnost otec.

R.: Musím přiznat, že je to tak. Dlouho jako bych ve stejné době zastával protikladné názory. Někdy jsem při práci na řešení rodinných problémů postupoval, jako bych věřil, že hlavním aktérem teď musí být otec – v tom smyslu, že v případě nemožnosti jiného urovnání rozporů je to právě on, kdo má v ruce rozhodující hlas. K  tomuhle závěru jsem došel díky zkušenosti. Když jsem měl před sebou všechny členy rodiny, skoro polovina jejich problémů se obyčejně rychle vyřešila jen tím, že otec převzal od matky hlavní odpovědnost za chod rodiny a za kázeň dětí. A jinak to opravdu v těchto rodinách nešlo. Ale k jiným rodinám jsem zase přistupoval jakoby s  vírou, že se o  zodpovědnost a  moc mají rodiče dělit rovným dílem.

J.: Mám tomu tedy rozumět tak, že jsi intuitivně zacházel s  různými rodinami různě, ale přitom jsi neuměl sám sobě vysvětlit, proč je tomu tak?Život a jak v něm zůstat naživu

R.: Ano, a byl to právě výzkum mimořádně zdravých rodin, který mne tohohle zmatku v  mé hlavě zbavil. Bylo mi náhle jasné, že oba tyto na první pohled rozporné přístupy mohou být správné. Který z nich zabíral u určité rodiny lépe, záviselo na úrovni jejího duševního zdraví. Výzkum totiž zcela jasně prokázal jeden fakt, totiž že je mnohem lepší, když v rodině vládne tvrdý vojenský režim s  otcem nebo matkou v  úloze diktátora, než onen hrozný chaos, kterým trpí většina nezdravých rodin.

J.: Protože než začneš něco řešit, musíš si nejdřív udělat určitý pořádek.

R.: Ano. Je ale jasné, že autoritativní chování by mělo být jen předstupněm k něčemu mnohem lepšímu. Uvědomil jsem si, že rodiny, kde jsem uspěl, když jsem přiměl otce, aby vzal klíčové pravomoci do svých rukou, byly ty více dezorganizované, více nezdravé. Často jsem s nimi přicházel do styku při svém působení v chudých londýnských čtvrtích.

J.: Řekl jsi „často“. Znamená to, že se v chudých oblastech vyskytuje mnoho takových rodin?

R.: Velmi mnoho. Jak ještě uvidíme, lidé žijící v podmínkách mimořádné chudoby mají oproti ostatnímu obyvatelstvu nesrovnatelně nižší šanci vytvořit duševně zdravou rodinu. To ovšem neznamená, že hojnost hmotných statků je zárukou mentálního zdraví. Už jsem v životě dával do pořádku rodiny lidí s vysokým intelektem a významným společenským postavením.

J.: Rodiny vlastníků novin, diktátorů, filmových režisérů... John Cleese & Robin Skynner

R.: V  každém případě šlo často o  lidi stojící v  čele mohutných organizací, například o náměstky ministrů nebo kapitány průmyslu.

J.: Samozřejmě, pokud má člověk velkou moc, může ji používat k zakrývání svých vad a nedostatků, je to tak?

R.: Určitě. Jednou z nejdůležitějších výhod „velkých zvířat“, ovládajících všechno a všechny, je, že vždy je po jejich. V  tomhle směru nemusí být ničím frustrováni. A jestliže je takový člověk ve skutečnosti jen přestárlým dítětem a není schopen se vyrovnat ani s tou nejmenší frustrací, potom mu jeho moc v zaměstnání, kde je obklopen poklonkujícími podřízenými, umožňuje, aby se cítil silný, a  zbavuje ho nutnosti projevit svou dětskou slabost.

J.: Kdybys o tom mohl rozhodovat, přidělil bys někomu takovému vůdčí roli v rodině?

R.: Pravděpodobně bych je vyzýval k  tomu, aby na sebe vzali větší díl odpovědnosti za rodinu, protože takoví muži často přenechávají veškeré starosti manželce a  sami se doma chovají jako další dítě. A  tak se matce nedostává žádné podpory, je toho všeho na ni moc a  děti to zneužívají. Samozřejmě bych v  takovém případě musel v  prvé řadě pomoct otci získat více sebedůvěry a sebeovládání a teprve potom by bylo možné posilovat jeho rodinnou roli.

J.: Takže některé z  rodin, které jsi sledoval, žily v chaosu a potřebovaly někoho, kdo by se rázně ujal řídicích pravomocí.

R.: Ano, ale mnohé z  rodin, které mne navštívily, byly mnohem zdravější a  takové radikální řešení Život a jak v něm zůstat naživu nepotřebovaly. Stěžovaly si na méně podstatné obtíže. Rodina byla často dobře organizovaná, působila efektivně a její členové byli poměrně úspěšní „ve vnějším světě“. Často však byli všichni přespříliš utlumeni a  nebyli schopni těšit se ze života. Nezažívali moc legrace. Takové průměrné rodiny jsem musel naopak usměrňovat v tom smyslu, aby trochu uvolnily panující pravidla a vytvořily demokratičtější strukturu, svobodnější a méně strnulý způsob rozhodování a řízení. A to často znamenalo pomoci rodičům k větší vzájemné rovnoprávnosti a k vyrovnané dělbě moci.

J.: Tak ses instinktivně snažil zavést pořádek namísto chaosu, a  poté co pořádek zavládl, jsi usiloval o nástup demokracie. To zní jako politické dějiny.

R.: Opravdu si myslím, že stejné principy platí pro skupiny všech velikostí. Podrobněji si o tom povíme ve třetí kapitole.

J.: Rád bych se dozvěděl trochu víc o rovnováze mezi rodiči. Co říká výzkum o  roli matky ve vývoji dítěte ve srovnání s rolí otce?

R.: Pro většinu čtenářů asi teď objevím Ameriku, ale přesto na tomto místě potvrdím, že i  má klinická zkušenost mě nabádá k tvrzení, že matky lépe poskytují dětem výživu, podporu, útěchu a  potřebný klid. Své děti milují bezvýhradně, se vším všudy, a tak je učí přijímat a vážit si sebe samých. Otcové zase, obecně řečeno, jsou lepší v  poskytování objektivnější, méně zaujaté, podmíněnější lásky, projevující se v požadavcích na rozvoj sebekázně dítěte a  na rozvoj jeho společenské přizpůsobivosti. Myslím, že to logicky vyplývá ze skutečnosti, John Cleese & Robin Skynner že ve většině rodin má matka od počátku s  dětmi intimnější vztah, zatímco otec si zachovává větší citový odstup a  pohybuje se více ve vnějším světě. Existuje však mnoho výjimek – jistá část matek vystupuje spíše jako otcové a část otců se chová „mateřštěji“ než většina žen. Mluvím tedy opravdu jen velmi obecně.

J.: Chápu, ale vyjadřují se k této problematice závěry výzkumu zdravých rodin?

R.: Některé výsledky jsou v  tomto směru dost překvapivé. Tak například v  jedné studii zabývající se autonomií dětí, to jest jejich sebedůvěrou a  schopností jednat samostatně, se prokázalo, že rozvoj těchto vlastností je podmíněn úspěšností mateřské role.

J.: Především matka tedy v  dětech pěstuje nezávislost na vnějším světě.

R.: Pokud sama dosáhla vysoké úrovně vlastní autonomie, bude to pro děti pobídkou, aby následovaly její příklad.

J.: Autonomií se myslí opak závislosti?

R.: Víceméně ano. Ale výzkum ukázal, že dokonce i v případech, kdy matka příliš autonomní není, je stále ještě v  jejích silách vychovat sebevědomé a  nezávislé děti, pokud je jí samotné poskytován dostatek lásky a podpory.

J.: Takže i  dost závislý rodič, pokud žije s  partnerem, který mu poskytuje dostatečnou podporu, může vychovat děti více autonomní, než je sám?

R.: To skutečně může.

J.: Výborně! Doufám, že právě tenhle rodič jsem já.Život a jak v něm zůstat naživu

R.: Víš, pokud jsi připraven uznat své osobní problémy, potom jsi schopen je i udržet na uzdě a nehrozí, že by se mohly nějak záporně projevit na dětech.

J.: Tohle tvoje ujištění mě pokaždé povzbudí a motivuje. Ale pojďme dál. Je-li tedy matčin vliv spojen především s autonomií dětí, co ovlivňuje nejvíce otec?

R.: Zmíněná část výzkumu zjistila, že otec ovlivňuje schopnost členů rodiny bez zábran mluvit o  svých pocitech a  díky tomu řešit své problémy. Tato schopnost čelit konfliktům patrně závisí na obecném pocitu bezpečí, zvláště na důvěře, že lze bez obav sdělit přesně to, co mě tíží, co opravdu cítím, i  kdyby to mělo někoho vyvést z míry. Ukázalo se, že v rodinách, které úspěšně překonávají citové obtíže, fungují obvykle otcové mající srdečný a  bezprostřední vztah k  dětem. A  naopak, rodiny v této oblasti nepříliš schopné mívají otce přísné, nepružné a udržující si odstup.

J.: Musím se přiznat, že jsem předpokládal stav zcela opačný. Byl jsem si jist, že matka ovlivňuje především komunikaci a otec nezávislost.

R.: Tak uvažuje asi většina lidí. Mně však tyto poznatky připadají naprosto logické. Matka představuje vzor individuální autonomie, zatímco otec jde o  krok dál a zajišťuje podporu autonomie rodiny jako celku.

J.: Tak tohle byla ovšem určitá odbočka od tématu. Měli jsme přece v  úmyslu popsat, jak rodiče ve velmi zdravých rodinách uplatňují svůj vliv. Víme už, že se tam děti ke všemu naplno vyjadřují, ale nakonec se bez protestů podřizují nejvyšší rodičovské autoritě, protože se předtím přece s  nimi všechno důkladně konzultovalo, John Cleese & Robin Skynner a také jsme si řekli, že kdyby se pokoušely vnést nesoulad do pevné rodičovské koalice, nepodařilo by se jim to. Co je dále pro tyto rodiny charakteristické?

R.: Dobře se tam komunikuje. Jednotliví členové rodiny jsou jeden k druhému upřímní, čestní, otevření a nezáludní.

J.: To asi nikoho nepřekvapí. Takhle by si to přál asi každý z nás. Jde ale o to, jak to udělat, aby všechno fungovalo opravdu tak dokonale.

R.: Musím říct, že existuje množství příčin takového hladkého chodu. Mnohé z  nich samozřejmě spolu souvisejí a  zapadají do sebe. Tak především ve velmi zdravých rodinách platí názor, že není nic špatného na lidských základních potřebách a pudech, že není třeba se stydět za žádný lidský pocit. A tak děti nikdy nemají potřebu skrývat, překrucovat nebo jinak mlžit své prožitky. Sexualita, zlost, závist – to vše se považuje za přirozenou součást žití. Podobně (a  význam toho, co teď řeknu, bude později ještě jasnější) se nezpochybňuje existence rozporných, ambivalentních citů, které děti chovají k  různým dějům a  k  různým lidem, rodiče nevyjímaje. A tak se tam považuje za zcela přirozené, když děti chovají k rodičům současně kladné i záporné city.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist