načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Živého mě nedostanou! - Dušan D. Fabian

Živého mě nedostanou!

Elektronická kniha: Živého mě nedostanou!
Autor:

Kapacity datují Marvinův zrod do roku 1250 před Kristem. Marvin datuje zrod Krista do roku 1250 po Marvinovi. Kdo je tento velkohubý prehistorický Chuck Norris?Marvin je zombie.Pracuje jako ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 389
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Živého ma nedostanú!
Spolupracovali: z dosud nepublikovaného slovenského originálu ... přeložil Robert Pilch
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-863-0946-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Cynická pseudohistorická splatter fantasy přináší dobrodružství zombie Marvina vedoucí až k objasnění zničení bájné Atlantidy. Nejnovější extrakt Elixíru a vrchol moderní alchymické zombiologie skutečně zabral. Lékaři dohnali bohy a převezli smrt. Stvořili zombie Marvina a jeho prostřednictvím hodlají naplňovat plány svého vládce - krále. A tak je tu nesmiřitelný agent s povolením porcovat.

Popis nakladatele

Kapacity datují Marvinův zrod do roku 1250 před Kristem. Marvin datuje zrod Krista do roku 1250 po Marvinovi. Kdo je tento velkohubý prehistorický Chuck Norris?

Marvin je zombie.

Pracuje jako nájemný vrah.

A za svého nejlepšího přítele považuje svůj čakan.

Krvavá, cynická, pseudohistorická splatter fantasy - pokud nejste příliš náročnými čtenáři, možná se i zasmějete.


„Atlantský masakr ruční amputační pilkou! Klasika předpotopní literatury!“

Mykénský Blesk



„Další nudný příběh o zmrtvýchvstání. Nepůvodní, epigonské, misantropické…“

Kroniky Catal Hüyük



„Vražedné tempo, vražedný spád, vražedné vyvrcholení! Nejlepší část jednodílného cyklu!“

Kulturní příloha Sportu Sparta



„Nechutná sbírka úchylností a vulgarismů.

Zařazeno v kategoriích
Dušan D. Fabian - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

– 1 –


– 2 –

Dušan D颜 Fabian

ŽIVÉHO MA NEDOSTANÚ!

Copyright © ڇ̉䙧̉ by Dušan D颜 Fabian

Translation © ڇ̉䙧̉ by Robert Pilch

Cover © ڇ̉䙧̉ by Danglár

Map & Illustrations © ڇ̉䙧̉ by Dušan D颜 Fabian

For Czech Edition © ڇ̉䙧̉ by Robert Pilch – Brokilon

ISBN tištěná kniha 978-80-86309-46-0

ISBN PDF: 978-80-7456-037-8 (138 kniha)

ISBN PDF čtečky: 978-80-7456-038-5 (139 kniha)

ISBN ePub: 978-80-7456-039-2 (140 kniha)

ISBN Mobipocket: 978-80-7456-040-8 (141 kniha)


– 3 –

Dušan D颜 Fabian

Živého mě

nedostanou

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

ڇ̉䙧̉


– 4 –

Ediční poznámka:

V knize byly použity doslovné i pozměněné úryvky z děl Platóna, Williama

Shakespeara, Denise Diderota, Johna Josepha Lydona, Howarda Phillipse

Lovecrafta, Eduarda Petišky a dalších. Práva na tyto úryvky vlastní majitelé

autorských práv... ehm... na tyto úryvky.


– 5 –

„Ale když božská částka v nich mizela – směšujíc se opět a opět

s mnohým smrtelným živlem – a lidská povaha nabývala převahu,

tehdy se [Atlantiďané] zkazili, nemajíce již síly snášet vezdejší statky,

a jevili se ohyzdnými tomu, kdo dovedl vidět, protože ztratili

nejkrásnější z nejvzácnějších statků. Avšak lidem neschopným vidět život vpravdě blažený, se právě tehdy zdáli nejkrásnější a nejblaženější, když se plnili nespravedlivou zištností a mocí.“

Platón, Kritias

(Překlad: František Novotný)

Žij a nech žít

(... téměř zapomenutá povídka místo prologu...)


– 6 –

1

Běžím chodbami Labyrintu. Svaly mi tuhnou a v hrudním koši mám

rozpálený kotel. Nejsem žádný sportovec. Z tělesné námahy se mi

vždycky zvedal žaludek. Ale co naděláte, když vám na paty šlape

banda Lovců.

Tu a tam mi kolem hlavy proletí kus kovu a zařinčí o zeď.

Neohlížím se. Ve slabém světle pochodní bych své pronásledovatele

stejně zahlédl jen stěží. Zato je slyším. A hlasitěji, než bych chtěl.

Tělu dochází šťáva. Sám sobě se divím, že jsem ještě na nohou.

Už ani nekličkuju, jen když mě k tomu přinutí chodba. Jako teď.

Namátkou si vybírám odbočku vpravo.

Chyba. Přede mnou stojí o dvě hlavy vyšší chlap s čakanem

v ruce.

Vysílám k nohám příkaz Stát!, ale už je pozdě. Setrvačnost mě

žene přímo do jeho náruče. Stihnu akorát v mírovém gestu zvednout

ruce. Nablýskaný bronzový osten sviští šerem a lebku mi s hlasitým

křupnutím proráží nekonvenční zbraň.

Necítím nic. Pomalu klesám na kolena a před očima se mi otevírá

nedozírná rudá pláň. Tělem probíhá osvobozující křeč. Ještě jedna

a už jenom tiše ležím a hledím do nekonečna. Srdce se zastavilo,

plíce se zhroutily samy do sebe. Za pár hodin bude i má tělesná

teplota zhruba na úrovni okolí.

Takhle skončit, jaká hanba!

~~~

Ale nezdá se, že bych byl mrtvý.

Zkouším pohnout rukou a docela to jde. Dokonce po chvíli

získávám zpátky i ztracený zrak. Chlápka nade mnou to dost udiví.


– 7 –

Celý rozklepaný se snaží vytáhnout čakan z mého čela a zasadit

s ním další ránu. Marně. Zbraň uvázla hluboko.

Dost mi to vadí. Nebolí to, ale fakt mi to dost vadí. Řekl bych, že

mě ten hajzl neskutečně nasral. Vyskakuju na nohy, obracím mu

dotěrné hnáty za záda a volnou rukou mu zkroutím krk do polohy,

kterou už nerozchodí. Skoro mu ulítla hlava. Do prdele! Kde se ve

mně najednou bere tolik síly?! Krev stříká na všechny strany.

Údiv a hněv v mém obličeji pomalu střídá úšklebek šílence.

Pro jistotu si znovu kontroluju nulový pulz a navždycky

zastavený dech. Vidím docela slušně. (A když si z ksichtu opláchnu

tu šedivě rudou kaši, co se mi vylila z lebky, uvidím nejspíš ještě

líp.) Chuť, čich, sluch, hmat – všechno je v pořádku. Jenom bolest, ta

je navždycky pryč. Odešla společně s... s čím? Se životem?

Běs to vem. Na hluboké filozofické úvahy teď není čas.

Přicházejí Lovci...

Rozhodným trhnutím vytáhnu čakan z vlastní hlavy, znalecky ho

potěžkám a s úsměvem se otočím k pronásledovatelům.

Takže magický preparát zabral. Byl proklatě drahý, u Azathotha,

ale vyplatil se. Když mě před měsícem vylosovali jako jednoho

z nových aktérů Hry o ruku šlechtičny Eskarné, bylo mi jasné, že

nemám šanci to divadlo přežít. Ale teď? Teď se na své šance

začínám dívat mnohem optimističtěji! Je ze mě zombík, přátelé.

Zasranej zombík! A nejspíš to tady dneska vyhraju.

Myslím, že Hry něco takového už několik století nezažily...

Jako první přibíhá šlachovitý barbar z pouštních oblastí. Děsně

řve a je pořádný kus před ostatními. Běží přikrčený, v rukou dlouhé

kopí mířící přímo na moje břicho.

Tak teda vítej, specialisto na laparotomii!

Pohotově uskakuju a bleskovým švihem zatínám čakan do jeho

zátylku. Barbarova mrtvola ještě chvíli uhání dál za moje záda, ale už

si jí nevšímám.

Jsem ve formě. V neuvěřitelně dobré formě.

Chci se nahlas zasmát, ale kupodivu mi zrovna taková blbost dělá

problémy. Není se co divit. Zkuste zkolabovanými plícemi rozechvět

hlasivky! Ale srát na to. Je třeba se soustředit na jiné věci.

O slovo se hlásí další zákazníci.


– 8 –

A rovnou pět najednou – dva po zuby ozbrojení gladiátoři

z Kréty, jeden dlouhán s obouručním mečem (nejspíš rozený

Atlantiďan), jeden rozložitý zakrslík se sekerou (podle helmy bych

tipoval daleké Ledové ostrovy) a jedna divoženka z pralesů

Západního kontinentu, která zaníceně hází nože. Už mi jich pár trčí

z hrudníku. Není v tom nic osobního, ale možná proto si ji podám

jako první. Má hezké oči – až bude po všem, nesmím na ně

zapomenout. Bude to pěkný suvenýr. Čakan jí hladce odpreparuje

sanici. Doporučuji konzumovat pouze tekutou stravu.

Ani dlouhán mi nepůsobí zvláštní problémy. Lehký úkrok

stranou, jedna tupá rána násadou čakanu do čela a už je plně

zaměstnán přemýšlením, jak bez zrcadla poskládat složitou kostěnou

skládanku. Naposledy se hloubavě zapotácí a v následující chvíli

jsem majitelem jeho zbraně. Hned ji vyzkouším na krku jednoho

z gladiátorů. Docela ostrá. Trochu těžkopádná pro jednoruční

použití – zpomaluje totiž rychlost ve švihu. Ale ten účinek, radost

pohledět! Objevuju v sobě nepoznané – tyhle bronzové hračičky mě

začínají fascinovat. Zdá se, že mám nového koníčka. A to jsem nikdy

předtím nedržel zbraň v ruce.

Rozložitý zakrslík vypadá docela schopně. V mezičase mi stihl

dvakrát zaseknout sekeru do zad. Společně se zbývajícím

gladiátorem kolem mě krouží jako mouchy. S pobaveným úšklebkem

hraju roli voňavého lejna a čekám na jejich tah. Vyrážejí. Oba

najednou, frajeři.

Ale dneska jsem tady největší frajer já. Já, meč a čakan.

Ručičky pracují, kov řinčí a krev stříká. Slušně rozehraná partie.

Ve třetím tahu šach-mat.

Těla obou nepřátel masakruju s úplným klidem. Mistři Lovci

neprotestují – zdržovat Běžce co nejdéle v Labyrintu je jejich práce.

Gladiátora mám nabodnutého na čakan a jeho kolegovi mezitím

systematicky osekávám končetiny. Ještě pořád jsem děsně nasraný,

ale už mě to pomalu opouští. Ne že bych se dočkal odplaty, ale víte,

jak to je – když děláte něco, co vás baví, snadno na chvíli

zapomenete na věci, které vás opravdu trápí. A tohle mě baví

opravdu moc.


– 9 –

Byl jsem krotký jako holoubek. Ještě dnes ráno, pamatuju si to

moc dobře. Ani mouše bych neublížil. Ale smrt vás změní. Začnete

se na svět dívat úplně jinýma očima. (Jasně, pokud tu možnost vůbec

dostanete.)

Najednou vám stříkající krev, vyhřezlé vnitřnosti a výkřiky

agonie přestanou vadit. Hodnoty vašeho dosavadního života

vyblednou. Prostě to už máte za sebou. Na ničem kolem vám moc

nezáleží. Konečně přišel čas starat se jenom sám o sebe. Uvolnit se.

Ještě před chvílí by mi podobné věci zněly rouhavě. Vážně jsem

takový nebyl. Měl jsem zásady, morálku, zodpovědnost, stejně jako

všichni. (Nebo aspoň většina.) Ale teď...

Věci se změnily.

Byl jsem člověk – a už nejsem. Jsem to vůbec pořád já?

Odhazuju mrtvolu gladiátora a zvedám lesklý štít jeho kolegy. Je

tady sice slabé světlo, ale až na ránu v lebce, čtyři vrhací nože

v hrudníku a nesčetné množství ran po celém těle bych řekl, že se

můj vzhled moc nezměnil. Pětadvacetiletý chlapík střední postavy,

mírně při těle, oválný obličej, černé vousy, dlouhé pískové vlasy...

Cítím neuvěřitelnou sílu a čekal bych pletence svalů rýsující se pod

bledou pokožkou, ale nic podobného není vidět.

Pouštím štít, dávám si ruce v bok a nonšalantně si prohlížím své

dílo. Sedm mrtvol podél celé chodby. (Sebe samozřejmě nepočítám.)

Od každé se rozlévá kaluž čerstvé krve a vytváří na nerovné podlaze

mapovité obrazce. Ach, samozřejmě – oči té divoženky. Skoro jsem

zapomněl. Shýbám se k mrtvole bez čelisti a čakanem provádím

jednoduchý chirurgický zákrok, který se odborně nazývá exenteratio

bulbi.

*)

Oči si vkládám do váčku, z něhož jsem právě vysypal peníze.

Kazí charakter, a navíc mám pocit, že už je asi nebudu potřebovat.

Co dál?

Podvědomě si protahuju perfektně fungující paže a zamyšleně

zírám do stínů před sebou. Někde v dálce jsou slyšet zvuky dalšího

boje. Jiný soutěžící, další Lovci. Hry ještě neskončily.

*)

První a poslední poznámka pod čarou: Překladatel svitků od Nemrtvého moře

prosí čtenáře, kteří se vyznají v historických souvislostech, aby se

nepozastavovali nad některými zjevnými anachronismy (jako je například

používání latiny) v textu. Přestože to tak nevypadá, jsou na místě. Víceméně.


– 10 –

Je na čase stanovit si nové priority. Nový cíl. Kdysi to bylo

přežití, ostatně jinak to ani nešlo, ale teď? Teď to vypadá

bezpředmětně. Co takhle užít si? Místo přežít, užít si. Ano, to by

pravděpodobně asi nejvíc vyhovovalo mé nové podstatě. Jenže čím

začít?

Tím, co je po ruce, říkám si vzápětí. Pro dnešek pomstím vlastní

smrt a pořádně si to vychutnám! Ďábelský úšklebek.

Takže, máme tady ještě pár Běžců – osm vylosovaných občanů

druhé až třetí třídy kromě mě, na každého zhruba tři až sedm Lovců.

Bojuje se tvrdě, takže pár účastníků Hry už určitě čuchá k fíkusům

zespodu. To máme zhruba čtyřicet až čtyřicet pět zbývajících duší.

A jen jeden vylosovaný může vyjít z bran Labyrintu jako vítěz.

Myslím, že si to vychutnám.

Bez dalšího váhání se rozbíhám směrem, odkud jsem zaslechl

poslední zvuky.

Dneska jsem tady největší frajer já.

Já, meč a čakan.

~~~

Od hlavy až k patě jsem zalitý čerstvou krví. Ani kapka není moje.

Dvaačtyřicet zářezů na rukojeti meče kromě těch prvních sedmi. Do

hajzlu, za chvíli nebude kam dělat křížky!

Ale pro tohohle posledního zmrda tam snad ještě místo zbylo.

Běží pár metrů přede mnou a zoufale se snaží dostat k Bráně. Ta

už vážně není daleko.

Hanba mu! Chlap jako hora. Před očima mi rozsekal tři černochy,

jako by to byli hadroví panáci, a teď si sere na paty! Zmrde, zmrde,

zmrde! Postav se mi čelem!

Jestli proběhne Bránou dřív, než ho dostanu, tak dneska oficiálně

vyhraje. Na věci to sice nic nemění, protože opuštěním Labyrintu pro

mě, na rozdíl od něho, Hry nekončí. Aspoň do chvíle, než najdu

Oroitze – toho hajzla, co mě vylosoval. Ale chci, aby můj pozdější

nárok na ruku sličné Eskarné byl oprávněný. Chci to dohrát podle

pravidel. Jde nejspíš o nostalgickou úchylku, protože na všechny

pořadatele Her, včetně atlantského krále, se momentálně můžu

vysrat. Chci si tu ruku prostě zasloužit. Jen tak, pro sebe. Budu na ni


– 11 –

sice muset sehnat nějaký větší pytel, protože do váčku by se mi už

nevešly ani vykostěné prsty, ale to mi dělá ty nejmenší starosti.

Náskok mého posledního rivala se zmenšuje. Ještě kousek, no

tak. No... snad teď?

Házím čakan. Stehno! Chlapík letí střemhlav k zemi.

Sakra, mířil jsem do zad! Sílu mám, to jo, ale zručnost jsem zatím

kdovíjakou nenabral. Nevadí. Sice se tvrdošíjně plazí dál, ale teď už

mi neuteče. Kousek ho předběhnu a čekám, co udělá.

Zastavil se. Civí na mě a funí. V očích má směsici hněvu

a zoufalství. Rukou si kontroluje zraněnou končetinu. Ránu tam

nevidím, ale určitě jsem mu přinejmenším zlomil stehenní kost. Jeho

šance jsou i při nejoptimističtějším odhadu nulové. Ale kuráž pořád

má. Skřípá zuby a plazí se přímo k mým nohám. Je mi ho trochu líto.

Za nic nemůže, vylosovali ho stejně jako mě. Proto dělám milosrdné

gesto. Ještě mu dovolím, aby mi mečem probodl břicho, a až pak mu

useknu hlavu. Ta letí vzduchem, odráží se od stěny, kutálí se k Bráně

a pak ven, na pískem pokrytou podlahu arény, obklopenou vysokými

řadami sedadel pro diváky. Úchvatný nástup. Jen málokterý vítěz se

dokáže ohlásit takhle efektně. A podle jásotu z přeplněného hlediště

je mi jasné, že se to divákům líbí.

Nikdy předtím jsem nepocítil opojení z vítězství. (Jako asistent

pouličního zubaře jsem neměl moc příležitostí zapojit se do nějakého

významného boje. Vlastně jsem se snažil vyhýbat i hospodským

rvačkám.) Je to povznášející. Úžasné. Skoro jako orgasmus. Stojíte

na hromadě mrtvol a nadšené obecenstvo vám ohlušivě vzdává

zaslouženou poctu.

V extázi zvedám ruce a vykračuju si k otvoru před sebou.

Zapomínám si dokonce vytáhnout z těla meč, kterým jsem

probodnutý skrz naskrz. Zářící slunce se odráží od bílého písku

a zaslepuje mi oči, zvyklé na temnotu Labyrintu. Cítím teplo sálající

z arény pražící se v poledním žáru. Trochu se mi z toho točí hlava. Je

to podobně nepříjemný pocit, jaký jsem měl, když se mi vrah vrtal

čakanem v hlavě. Zdá se mi, že se i trochu potácím. Ale vítězné

opojení je pořád silné. To přejde, říkám si. Není síly, která by mě

zastavila.


– 12 –

„Chyťte ho! Ať se nedostane na světlo!“ slyším najednou za zády

a sotva stačím zareagovat.

Stejně je pozdě. Dlouhá tenká šipka se mi zabodává do krku. Je

napuštěná něčím, co paralyzuje všechno mé svalstvo. Poprvé od chvíle, kdy jsem prodělal proměnu, si uvědomuju, že pravděpodobně nejsem úplně nezranitelný a nezničitelný. Ze stropu padá síť. Klesající tělo se do ní zamotává a já zase ztrácím vědomí.

Je to už navždycky?


– 13 –

2

Hluboko pod zemí,

ve studené kryptě...

„Neuvěřitelné, medikone, sám jsem překvapen účinky té zelené

břečky. Vážně jsem něco takového nečekal.“

„Zabil padesát lidí. Padesát! Za necelou půlhodinu...“

„Ale o to přece nejde. Podívejte se na ty... hm, ‚životní‘ funkce!

On... nebo spíš To je vrcho lem moderní alchymické zo mbio logie!

Dali jsme mu vypít nejnovější extrakt Elixíru a dohnali jsme Bohy.

Převezli jsme smrt!“

Lékař jen rozčarovaně vrtí hlavou a tiše hledí na muže

v bezvědomí, přivázaného mohutnými popruhy k dlouhému kvádru

vytesanému z jednoho kusu ledu.

„No tak, medikone, vzpamatujte se. Jsme tady kvůli práci. Jen do

toho.“

„Dobrá,“ povzdechne si vyzvaný a opatrně se naklání nad tělo.

„Takže, dech a puls jsou na nulové hodnotě. Můžeme konstatovat

exitus. Tělesná teplota je vyrovnaná s okolím, tedy na bodu mrazu –

posmrtné vychladnutí proběhlo. I když... těsně poté, co jsme ho

vytáhli z Labyrintu, byla vysoko nad normálem. Půl hodiny po

usmrcení to sice není nic vysloveně neobvyklého, dokonce při smrti

udušením nebo Prokletím rezavého hřebíku to bývá téměř pravidlem,

ale obávám se, že tentokrát je příčina jinde. Přehřátí pravděpodobně

způsobilo nadměrné svalové zatížení a změny, které ve svalech

proběhly. Proběhly po smrti... Probohy, kdybych to neviděl,

kdybych neviděl, jak celou dobu pobíhá s dírou v lebce po chodbách,

nevěřil bych tomu!“


– 14 –

„Jen klid, felčare, všechno je tak, jak jsme předpokládali.“

„Vám se to řekne. Klid. Vy jste alchem, podobné věci vidíte

denně...“

„No, pár zombií jsem už viděl i vyrobil. Ale takovou ještě ne. To

vám řeknu. Takovouhle ještě nikdy. Prosím, pokračujte.“

„Och... takže co dál? Rigor mortis. Od proměny už uběhlo

šestatřicet hodin. Posmrtná ztuhlost vůbec nepřišla. Nevytvořily se

livores mortis – posmrtné skvrny, neproběhla hypostáze, a pokud

ano, tak jen v minimální míře. Takže většina krve nám ztuhla

v krevním řečišti v nerozpustný kruor ještě před tím, než ho stačila

opustit. Co je ale nejzajímavější, tělo tvrdošíjně odolává rozkladu.

Tkáně dokonce získaly úžasnou regenerační schopnost. Všechny

rány se zahojily. Všechny, včetně té na lebce...“

„To můj Elixír.“

„Samozřejmě, Elixír. Znalosti učenců řádu Velikého Dagona

v oblasti živokhemie jsou ovšem stále v plenkách, a tak si jeho

skutečné účinky můžu jenom domýšlet. Ale závěry jsou jasné.“

„Poslouchám.“

„Je neuvěřitelně všestranný. Zastavil všechny původní khemické

pochody v těle, nahradil je vlastními mekhanismy a ještě si s sebou

přináší i energii potřebnou pro jejich chod. Samozřejmě je to jen

teorie, ale všechno nasvědčuje pravdivosti mých slov... Jak dlouho

vydrží?“

„Předchozí extrakty udržely zombii na nohou zhruba týden, pak

je potřeba podat další dávku.“

„Týden. Neuvěřitelné! Tři palce zelené břečky na týden života!

Aplikuje se vypitím, je to tak?“

„Byl jste u toho, medikone.“

„No, pravděpodobně je to stejně jedno. Druh aplikace, myslím.

Krev už v tomhle těle neproudí, takže se Elixír do tkání rozlévá

nejspíše spontánní difuzí. A to chvíli trvá, takže na to nesmíme do

budoucna zapomínat. Ale zpět k tomu, o čem jsem začal. Složky

nápoje podle všeho kompletně přestavěly kostru, svaly a nervy

tohohle chlapíka. Starají se o pevnost skeletu, hladkost kloubních

ploch, o práci svalstva, a dokonce i o přenos těch... nervových

ruchů! Umožňují téhle soustavě fungovat úplně samostatně. Srdce,


– 15 –

plíce, játra, ledviny, celý trávicí trakt. K čemu tomu chlápkovi

dneska jsou?“

„K hovnu.“

„Přesně tak. K ničemu. Mimochodem, mohou tato stvoření jíst?

Jen tak, pro zábavu?“

„Většinu vyzvrací, případně dostanou běhavku. Jídelníček

doporučuji zjednodušit na Elixír a sem tam nějakou vodu. Vždyť

víte, bez vody není život.“

„Život... Dobrá, ale co ormony? Tvorba sekretů pro zvlhčování

rohovky, sliznic? A stovka jiných podstatných drobností, které mě

momentálně nenapadají?“

„Elixír.“

„Myslel jsem si to.“

Za zády diskutujících klapnou dveře. Oba ztuhnou. Po stranách

dveří v následujícím okamžiku stojí dva zbrojnoši s píkami a do

chladné místnosti pyšně vchází vysoký chlap. Ruce má založené za

zády. Nejdříve opatrně přistoupí k ledovému kvádru a nechá

majestátní pohled spočinout na muži poznamenaném desítkami ran.

Až pak věnuje pozornost dvěma živým.

„Jeho Veličenstvo...“ zašeptají alchem a medikon svorně

a ukloní se.

„Takže?“ zahřmí muž.

„Všechno podle plánu, Veličenstvo...“ usmívá se alchem.

„Podle plánu? Už pomalu dva dny tady poskakuješ se svým

kumpánem a neděláte nic, jenom brbláte. A ani Bohové vám

nerozumí.“

„Sešili jsme ho...“ namítá se sklopenýma očima medikon.

„A jazyk učenců je jediný, kterým jsme schopni se dorozumět,“

chce se bránit alchem.

„Kuš!“ zarazí ho mrazivý hlas. „Kdy se probere? Chceme vědět,

kdy ho konečně zase probudíte!“

„Už jen pár testů, pane. Musím si ověřit několik posledních

drobností,“ prosí tvůrce Elixíru.

„Neplatíme vás za zasranou vědeckou práci. Máme s ním své

úmysly. A kus zmražené mrtvoly je nám na houby!“


– 16 –

„Zítra, už zítra, pane. Chceme si být jistí, že nás ničím

nepřekvapí. Je to i ve vašem zájmu. Poznat všechny jeho přednosti

i slabiny.“

Vznešený muž hněvivě pohlédne na čaroděje (v jeho očích to

čaroděj určitě je), ale vzápětí se uklidní.

„Zítra,“ procedí skrz zuby a pokyne zbrojnošům, aby ho

následovali ven.


– 17 –

3

Je mi zima. I vám by byla, kdybyste leželi zmražení na kusu ledu

a nemohli se pohnout. Ale mně to nevadí. Je to trochu nepříjemné,

jenže s bolestivostí podobné situace to nemá nic společného. Prostě

najednou cítím trochu víc chladu, než jsem kdy v jediném okamžiku

cítil. Je to jako nepříjemný pocit, emoce. Ale jen do chvíle, než se

s tím vyrovnáte.

Pomalu přicházím k sobě. Fyzicky jsem na tom pořád stejně.

Stoprocentně. Ale myslím, že jsem nasraný víc než v kteroukoli

chvíli, co si pamatuju. Kromě těch starých věcí mě sere, že si někdo

drze dovolil zasáhnout do osudu, který jsem si sám vybral,

a pravděpodobně se mi i dál bude snažit do něho plést. Ať už je to,

kdo chce, má to spočítané!

Rozeznávám šedou prostornou místnost s jediným vchodem.

Nejsou tady žádná okna a na masivních kamenných zdech se třpytí

námraza.

Přede mnou stojí tři chlapi. Uprostřed samotný král Atlantidy

a po jeho bocích mastičkáři, kteří mi před Hrami prodali kouzelný

nápoj. Vidět ty tři pohromadě zaživa, pochopením a strachem se mi

roztřesou kolena. Všechno bylo dopředu připravené!

„Můžeš mluvit,“ oznamuje mi medikon.

Otevírám ústa a chci jim všem stručně říct, že jsou synové

špinavé čubky, jenže slova nikde.

Nemůžu, vrtím nasraně hlavou.

„Ale můžeš, jen je na to potřeba trochu cviku. Hrudní svaly,

bránici i hlasivky ovládat umíš. Tak jen trochu zapracuj plícemi.

V první řadě je potřeba znovu je nádechem nafouknout, milý

Marvine.“


– 18 –

Marvin. Jak cize mi zní vlastní jméno. Je příliš lidské. Ale

momentálně se nad tím nezamýšlím. Věřím tomu parchantovi.

Skutečně se pokouším dostat tlaky v hrudníku do takového poměru,

abych ze sebe vydal aspoň nějaký zvuk. Něco podobného kašli

dokonce po chvíli docela slušně vyluzuju. Už se těším, jak jim

v blízké budoucnosti s chutí vynadám.

„No, zatímco se trápíš se svou řečovou vadou, tadyhle vědátoři ti

přibližně načrtnou, v jakém srabu jsi,“ ušklíbá se král. Bolestivé

šťouchnutí přiměje alchema ke slovu.

„Ehm. Je z tebe zombie.“

Zoufale obracím oči a pokračuju v dechovém cvičení.

„Jasně, oh, jasně... To už samozřejmě víš. O co půjde, jsme ti

naznačili, už když jsi od nás kupoval Elixír. Ehm... no, kouzelný

nápoj, tu...“

Vražedným zábleskem v očích mu naznačuju, že jsem sice mrtvý,

ale ne debilní. Tak ať to zkrátí!

„Nemáš proč se zlobit,“ pokračuje mistr alchymie s hlubokým

nádechem, „na rizika jsme tě upozornili. Šel jsi do toho

dobrovolně... No. To teď není důležité. Po smrti došlo ve tvém těle

vlivem Elixíru k několika změnám. K lepšímu, řekl bych, vzhledem

k tomu, že už jsi mohl ležet tuhý jako špalek na hřbitově. He, oh,

no... podrobnosti vynechme. Ale nebude tomu tak navěky. Bohužel.

Účinek nápoje trvá zhruba týden. Pak je potřeba dávku obnovit.

Obnovit, nebo...“

„Nebo půjdeš nohama napřed tam, kam patříš!“ dokončí král.

Je to strach, co mi právě sevřelo hrdlo? Všichni to zpozorovali.

Takže předtucha se naplnila. Opravdu nejsem nezničitelný.

„Žádné obavy,“ usmívá se Jeho Veličenstvo, „tadyhle mastičkář

ti navařil dva plné sudy té zelené břečky. Dost na dobrých šedesát let

života. Ale! Každou kapku jsme zaplatili my. A že shánění přísad do

toho humusu nebylo zrovna nejlevnější, ti určitě vysvětlovat

nemusíme. Budeš si to muset zasloužit.“

Mračím se a srším zlostí.

„Ale no tak, no tak. Budoucí partnerství vyžaduje pozitivnější

přístup z obou stran. My máme sudy, ty máš příležitost. Jsi perfektní


– 19 –

mašinka na zabíjení a v našich budoucích plánech je pro podobně

nadaného jedince práce až až.“

Při zaznění slova práce se mi bezděky zvedá žaludek.

„Potřebuješ sice ještě nějaký ten trénink, abychom tě pokaždé

nemuseli zmrazovat a zašívat, ale naši šermíři se o to v krátkém čase

postarají. Jsi jediný z osmi zbabělců, co si Elixír koupili, u koho

skutečně zabral. Doufali jsme v někoho většího a svalnatějšího, ale

vlastně je to jedno. Po zkušenosti z Labyrintu jsme přesvědčeni, že

budeš víc než dobrý i ty.“

Široký úsměv v králově obličeji mě přivádí k šílenství.

„Máš samozřejmě možnost odmítnout,“ dodává ten parchant,

švihácky se obrací na patě a odchází.

Zuřivě kašlu jeho směrem. Směje se a pobaveně za sebou zavírá

dveře.

Kurva, chtěl jsem říct, kurva!

~~~

Je noc. Sedím na ochozu pod hradbami, které obklopují centrální

pahorek s palácem, a dívám se na měsíc. Přes den nemůžu ven.

Slunce příliš škodí mé pleti a podstatně zkracuje účinek kouzelného

nápoje. Vůbec, cítím se na přímém světle jako praštěný palicí. Ale co

je nejpodstatnější, den neposkytuje vhodné prostředí pro mou práci.

To jsem teda dopadl – zaměstnaný zombík. No co, když chce

jeden existovat i po smrti, musí se přizpůsobit systému. Hrát něčí

hru. Starou dobrou hru s názvem – žij a přežij. Ne tu o ruku sličné

dámy. (Eskarné má stejně ošklivé tlapy, viděl jsem je zblízka.)

Jsem si jistý, že starý Marvin – i když to nebyl žádný hrdina – by

na královu nabídku odsekl jednoznačné ne. Prostě by se nedokázal

smířit s tím, že podmínkou jeho vlastního přežití je nutnost zabít

někoho jiného. A vy byste mu zatleskali. Takoví jsou lidé. (Teda

kromě některých psychopatů.)

Věřte, nevěřte, mé nové já to taky netěší. (Dobře, určité

vzrušení – řekněme lovecké – mi to přináší, ale rozhodně se

nevyžívám v tom, že můžu lidem brát to nejcennější, co mají. Zase

taková zrůda nejsem.) Ale pro mé srdce, zmrzlé v nekonečné systole,

je jaksi mnohem jednodušší se s tímhle dilematem vypořádat. Prostě


– 20 –

chci žít. Ať to stojí, co to stojí. I když mě možná nečeká víc než

trapná parodie skutečného bytí.

„Kolik je hodin? Marš domů!“ okřikuju špinavého kluka

potulujícího se v tuhle pozdní hodinu po ulici. Žádní svědkové.

Zaměstnavatel si to nepřeje. Kluk konečně spatří můj stín a vyděšeně

bere do zaječích.

Hlas už mi docela slušně funguje, všímáte si? (Je sice poněkud

nezdravě nakřáplý, ale ono se to vlastně hodí.) A ne jenom hlas.

Obratně zatočím dlouhým bronzovým mečem.

Dnes je na řadě Oroitz. Smrad Oroitz, který mě vylosoval. To si

teda vychutnám. Vlastně se na to těším od chvíle, kdy jsem nastoupil

do služby.

No prosím, už ho i slyším. Teda aspoň zvuk kroků jeho

doprovodu na městské dlažbě. Blíží se po ulici vedoucí od

královského přístavu. Obvyklá sestava, dva sluhové nesoucí nosítka

a čtyři ozbrojení strážci. Brnkačka. Skoro nuda. Kde jsou zlatí Lovci

z Labyrintu...

Seskakuju z římsy, sundávám z hlavy kapuci a upravuju si

výstroj. Prohlížím se přitom ve žlabu, ze kterého pijí krávy.

Vypadám docela dobře. Elixír očividně spálil přebytečné špeky.

Všechny stehy jsem si ještě nespočítal (vždycky mi vyjde jiné číslo),

ale v měsíčním světle taky vypadají docela sexy. Ránu na hlavě mi

zakrývá široká železná čelenka s exotickým (možná chetitským)

ornamentem. Vybral jsem si ji v královském zbrojním skladu stejně

jako zbytek oblečení – kovaný hrudní štít a tuniku z vyčiněné

krokodýlí kůže.

Pohladím bronzovou krabičku se třemi flakonky Elixíru, kterou

mám pevně připoutanou k opasku – pohotovostní zásoba pro případ

nějaké nepředvídané situace, kromě meče tasím i čakan a uvolněným

krokem vyrážím proti skupině.

Lidé reagují spontánně. A i když si to neuvědomují, vždycky

skoro stejně. Scénku, která se mi odehrává před očima, jsem už viděl

mockrát. Osobní stráž bleskově sahá po zbraních a vlastními těly

vytváří hradbu před rozbitými nosítky ležícími na zemi, kam je

upustili sluhové, kteří byli jako jediní dost duchapřítomní a vzali

nohy na ramena.


– 21 –

Ochranky cvičí kdejaké zkrachovalé firmy. Špatně, strašně

špatně. Přes den studuju taktiku boje, ale s těmihle naverbovanými

pouličními rváči se nevyplatí rozehrávat ani nejjednodušší partii.

Zase z toho bude starý dobrý masakr.

Zastavuju se rozkročený sotva dva metry před nimi a pozoruju je.

Vypadají nejistě. Pověsti o neznámém násilníkovi se rychle rozšířily.

Vyrážím do útoku, dřív než si to rozmyslí a rozutečou se na

všechny strany. Prvnímu, který mi přijde do rány, zatínám přes záda

čakan do lopatky a roztočím ho směrem od sebe, aby mi nepřekážel.

Mečem mezitím šermuju s kumpánem po jeho boku. Po pátém střetu

mu zbraň vypadává z rozklepaných rukou. Je mi do pláče. Oni toho

hulibrka nenaučili ani pořádně držet rukojeť! Zklamaně mu

roztříštím lebku plochou stranou čepele. Nezaslouží si zemřít

chlapskou smrtí.

Na jeho místě je vzápětí tmavý chlapík s páskou přes oko. Tohle

už je jiný korbel piva. Rychlý jako blesk a kluzký jako ryba. Štít má

vždycky ve správné poloze a hrotem krátkého mečíku mi každou

chvíli lechtá hrudní plát. Pořádným trhnutím se zbavuju nešťastníka,

kterého jsem do téhle chvíle fixoval čakanem, a uvolňuju si tak obě

ruce. (Nejspíš jsem mu při tom zlomil vaz, protože najednou přestal

řvát a leží nehybně rozplácnutý na dlažbě.) Ale to už se plně věnuju

svému pirátovi. A ten mi dává zabrat! Podcenil jsem je, sráče!

Hleďme, jaký skvost mezi sebou schovávali. Mám chuť podívat se

mu pořádně na zoubek. Ať sleduje tohle. Říkám tomu

„nezastavitelný obouruční meč ve švihu z otočky“. Oddělená vrchní

polovina jeho hlavy mi uznalým poklepáním po hladkých kamenech

dává za pravdu – velmi výstižný název. A zoubky na čelisti se samy

nabízejí k prohlídce. Čtyřka vlevo dole – ošklivý kaz, obě šestky na

extrakci, všude silná vrstva zubního kamene. Schopný chlapík, ale

ubohá ústní hygiena.

Takže už nám zbyl jenom kapitán. (Samozřejmě, kapitán opouští

nosítka vždycky jako poslední.) Bojuje docela školeně, ale bez

špetky talentu. Skoro jako já. Jenže má svaly normálního chlapa a já

sílu mimořádně vydařeného zombíka. Po osmém střetu klesá

s rozpáraným břichem, zvrací a dusí se vlastní krví.


– 22 –

Chvíli netečně sleduju jeho bolestivý odchod na druhou stranu

a pak konečně přistupuju k nosítkům.

Oroitz sedí na jejich zbytcích, celý se klepe a ohromeně civí na

jatka před sebou. Má zpocený obličej a v očích mu vidím hrůzu.

Rozumím, mnoha zákazníkům se zdá být mé chování zvrácené. Když

to jednou rozjedu, nejdu zastavit. Prostě se ve mně probudí šílenec,

kterého jsem potkal v Labyrintu. A ten se nad svými činy moc

nezamýšlí. Prostě si dělá, co se mu zlíbí. (Jo, někdy i hodně ujetý

věci.)

Usmívám se, přátelsky Oroitze poplácávám po tvářích a ukazuju

mu, aby si lehl obličejem k zemi.

„N-neprozradil j-jsem,“ zajíká se, ale poslušně vyplní můj příkaz.

Neprozradil, ale mohl bys, zašklebím se. Kromě toho, nejde jen

o zachování tajemství týkajícího se královy nové tajné zbraně. Tohle

je osobní.

Nechávám ho, ať se uvelebí na hrbolaté dlažbě. Pak vyskočím

a těžkými okovanými sandály mu přistanu na hlavě. Lebka udělá

nenapodobitelné Puk. Takovou hudbu nedostanete ze žádných

ořechů. Ještě chvíli poskakuju, jen tak pro radost z pohybu. Když mě

to přestane bavit, vytáhnu z kapsy u suknice složený pytel, useknu

mrtvole ruku, která mě kdysi vylosovala, a schovávám ji uvnitř.

Suvenýr číslo jedna do mé sbírky. Konečně!

~~~

V Královském městě je ticho. Spokojeně kráčím s pytlem

přehozeným přes rameno k paláci. Hřeje mě zadostiučinění, ale

události, které se před chvílí odehrály, už jsou pro mě pasé. Nikdy

nepřemýšlím o obětech. Před ani po činu. Ať už to byl Oroitz nebo

kdokoli jiný. Proč musejí zemřít zrovna oni? Jakou důležitost má

jejich smrt pro mého pána? Nezajímá mě to. Je to politika. Boj

o moc. A já na politiku seru.

Starám se o sebe, o svou dávku kouzelného nápoje, o chlazení

a větrání ve své komnatě, o čistotu na poličkách se suvenýry, o lesk

vlastní zbroje. Hodně čtu a cvičím. Filozofuju s medikonem, šňupu

s alchemem. Učím se hrát na různé hudební nástroje a maluju.

Nepotřebuju spát, takže mám celé dny jen na zábavu. Občas si


– 23 –

samozřejmě zdřímnu, šetří to spotřebu Elixíru. Ale toho je zatím

pořád dost. Nikomu si ani slůvkem nestěžuju...

Každý flakonek si ale musím poctivě odpracovat, a to mě štve.

Hodně. O práci samotnou nejde, na tu jsem si prostě zvykl. Jenže

vědomí, že nejsem úplně svobodný a nezávislý, ve mně vyvolává

pocit, že se vůbec nic nezměnilo. Všechno je to jako za mého starého

života. Systém, pravidla, Hra.

Je vůbec úniku?

Král si na mě dává pozor a existuje možnost, že jen co pro něj

přestanu být užitečný, zbaví se mě. I když se spíš zdá, že mé služby

by byly k nezaplacení pro celé následující generace podobných

vladařů.

Navzdory tomu pomalu pracuju na plánu útěku. Nejtěžší bude

vypátrat, kde jsou sudy, a dostat je na bezpečné místo, které znám

pro změnu jenom já. Taky je tady možnost unést alchema, který by

mi mohl vyrobit vlastní zásoby kouzelného nápoje. Nikdy ale u sebe

nemám víc než tři flakonky Elixíru. Tři týdny života. Bude to stačit?

A nebo mám zabít krále? On je tady jediný větší frajer, než jsem

já.

Nevím. To ukáže čas.

Věřím, že jednou budu definitivním pánem svého osudu. Já

a kromě mě nikdo jiný.

Takže slyšte toho, kdo právě rázným krokem vstupuje na scénu

dějin!

Nesmrtelný Marvin!

Jeho meč...

A čakan!


– 24 –

Agent s povolením

porcovat


– 25 –

1

Vstupní dveře bordelu vyrážím rázným kopancem. Prásk! Světlo

z pestrobarevných luceren na chvíli vykrojí ve večerní dlažbě

čtvercový obraz s mou po zuby ozbrojenou siluetou, ale ta je vzápětí

pryč. Jediný skok a jsem uvnitř. Nohy v těžkých okovaných

sandálech dopadnou do směsi třísek a zvířeného prachu.

Návštěvníci v putyce v přízemí vypadají překvapeně. Jejich

chyba. Měli počítat s tím, že když se budou po nocích potulovat po

Vykřičené osmě, můžou zažít i vzrušení trochu jiného druhu, než za

jakým vyrazili.

Odolávám nutkání strhnout si z hlavy pytel a otestovat, co by

s nimi udělal pohled na můj zjizvený zombický ksicht, a vyrážím

přímo k barovému pultu. Dírou v látce posílám bordeldámě vzdušný

polibek a jediné, co se obtěžuju vyslovit, je jméno chlapa, po kterém

jdu.

Sem tam, hlavně když jsem s těmihle čistkami teprve začínal, se

stávalo, že jsem místo odpovědi dostal maximálně po hubě a hned na

mě volali vyhazovače. Když jsem začínal. Později, jak počet mrtvol

a moje sláva rostly, se to změnilo. Skoro pro všechny jsem sice pořád

velkou neznámou – tajemným monstrem toulajícím se nočními

uličkami Královského města – ale o mé existenci už vlastně ví každé

malé dítě.

I bordeldáma na pokraji infarktu o mně očividně slyšela.

„V-v patře, tře-třetí dveře vpravo...“ jektá a očima hledá chlapy

z ochranky, kteří se právě zamkli na záchodě.

Další koktavá. Snad to není nakažlivé...

S odměřeným úšklebkem zachraptím: „Díky,“ a beru schody po

třech. Hrabě Bakkare, doufám, že máte sepsanou závěť!


– 26 –

Před pokojem se na okamžik zastavím a naslouchám rytmickému

vrzání postele a hlasitým vzdechům. To bude překvapení – in

flagranti, urozený pane! Tak, do práce...

Znovu kop, rozražené dveře a už si prohlížím širokou cimru se

zavšivenou postelí uprostřed. Vždycky vykopávám dveře. Při útěku

si jsem aspoň jistý, že zůstaly otevřené. Navíc na sebe nemusím

upoutávat pozornost pokašláváním nebo vtipnými hláškami. Taky

jich nemám nevyčerpatelnou zásobu.

Zabralo to. Hrabě Bakkar mi okamžitě věnuje pozornost.

Vyskakuje k nočnímu stolku, šátrá po meči a už přede mnou stojí,

jak ho Bohové stvořili, s vesele se pohupujícím, ještě ztopořeným

bimbasem. Štětka, kterou s ním před chvílí obdělával, zůstává sedět

na posteli s přikrývkou přitisknutou na hrudi a děsně vříská. Nemám

rád hluk, a tak jí hřbetem ruky střelím lehkou facku, aby ztichla.

Odletí na druhý konec pokoje a je fakt ticho.

Ve šlechticově tváři vidím překvapení, strach a zároveň něco jako

zmatek. Chápu, co ho mate. Pořád jsem netasil zbraň. Ani čakan, ani

meč, i když se mi honosně lesknou za opaskem. Mám totiž pocit, že

to vůbec nebude třeba. Od králových špehů vím, že Bakkar je

navoňavkovaný měkkota, který nosí meč jenom na okrasu. Většinu

času tráví v jídelně a jediným místem, kde občas natřásá svoje špeky,

jsou špinavé městské nevěstince. Jedinečná příležitost vyzkoušet, jak

mi jde mordování holýma rukama.

Nevinné oběti, proti kterým nic nemám, se samozřejmě snažím

oddělat co nejrychleji a nejbezbolestněji. Ale u parchantů Bakkarova

formátu si vždycky rád dopřeju i trochu zábavy navíc.

Zbraně nezbraně, váhavost je vzápětí pryč. Hrabě vyrazí do útoku

a já se musím vyhýbat jeho prvnímu výpadu, potom dalšímu

a dalšímu. Poskakujeme v půlkruhu – tam a zpátky – a oba hledáme

nejsnadnější průnik. Jeho meč čas od času cinkne o můj hrudní plát,

ale většinu ran se mi daří vykrývat loketními chrániči. Chvílemi se

dostávám až těsně k němu a obdaruju ho boxerem pod pas nebo do

brady. Ale je to nuda. Nejradši bych ho popadl a pořádně s ním

o něco práskl. Jenomže tenhle trouba je nahý a zpocený a pořád mi

klouže mezi prsty.


– 27 –

Čas se natahuje, měl bych vypadnout. Jenže moje oběť má zatím

jenom asi pět, sice mistrovských, ale ne smrtelných podlitin. Svrbí

mě dlaně a s chutí bych sáhl po čakanu. Řekl jsem si ale, že dokud to

bude možné, zůstanou moji miláčkové za opaskem. A já jsem

zásadový člověk. Vlastně zombík.

Vzápětí postřehnu na okraji zorného pole židli, stojící v rohu

místnosti. Problém je vyřešen. Nebude to sice vůči mému svědomí

úplně fér, ale myslím, že to nějak přežiju. Opěradlo mám

v následujícím okamžiku v ruce, ještě jeden úskok, široký rozmach

a po hlasitě svištící vertikální ráně zanechávám svého urozeného

protivníka v nešťastné krvavé hromádce na podlaze. Odhazuju

zbytky kdysi masivní a pro běžného chlapa opravdu těžké židle a po

spokojeném výdechu se otáčím k omdlelé štětce. Vydechuju

samozřejmě jenom ze zvyku, s mými tělesnými potřebami to nemá

nic společného.

Chvíli na dívku zírám a pak... Nevím, kde se to ve mně bere, ale

v záchvatu jakéhosi náhlého nutkání se k ní skláním a kontroluju

pulz. Žije. Nevím proč, ale jsem kvůli tomu tak nějak rád. To se mi

stává málokdy.

Je to fakt kus. Většina z těch, které postávají po nocích na ulici,

jsou staré rašple a vypadají hůř než zombie. A když to řeknu já...

Jenže i ve Vykřičené osmě mají podle všeho pasáci pro zámožné

zákazníky schované kvalitnější zboží. Stačí se podívat na tu tvářičku,

zadeček, ty kozičky...

Po zádech mi přeběhne mráz, nohy a ruce ztuhnou a na chvíli se

mi zamlží před očima, až musím potřást hlavou, abych se toho

zbavil. Co to k čertu...

Ze zvláštního rozpoložení mě najednou vyruší hluk zaznívající

z přízemí. V momentě jsem zpátky ve své kůži a letím ke schodišti.

Jen co se objevím na prvním schodu, zespodu mě hrdelním pokřikem

přivítá sedm ozbrojených chlapů.

A jejej. Někdo stačil přivolat pomoc.

~~~

Ohlédnu se k oknu na opačné straně chodby a potom zpátky ke

schodišti. Odhaduju svoje šance. Čtyři poskoci hraběte Bakkara, dva


– 28 –

městští pochůzkáři a jeden rozzuřený občan v amoku „služba

společnosti“. Zvládl jsem i nebezpečnější oddíly. No, nedá se nic

dělat. Čakan a meč musejí přece jenom ven.

To už mi ruce míří k opasku a okované sandály dusají

k vyzyvatelům.

Starý dobrý Marvin je zpátky. Krev stříká, kov řinčí, dřevo praští

a něčí zuby skřípají po schodech.

Schodiště je poměrně úzké a protivníci se ke mně nedokážou

prodrat víc než dva najednou. Kdyby trochu přemýšleli, nechají mě

sestoupit dolů a tam mě obklíčí. Jenže takhle hrají jen sami proti

sobě. Skoncovat se dvěma chlapy najednou mi totiž netrvá déle než

šest úderů srdce ani při tréninku. (Nemluvím samozřejmě o svém

srdci.) A tak improvizuju a bavím se. Useknutou hlavu jednoho

z poskoků odpaluju k uniformovanému chlapíkovi v zadní řadě

s lukem v rukou. Nenávidím střelné zbraně. Jednou mi šípem

prostřelili krk, a dokud mi ho medikon nevytáhl, pískal jsem při řeči

fistulí. Jako nějaký přiteplený divadelní sborista. To zombíka nasere,

věřte mi. Letící hlava má navíc pozitivní psychologický účinek.

Znovu sahám po čakanu, který jsem si během odpalu odložil

zabodnutím do stěny – přes hrudní koš aktivního občana – a chystám

se s ním rozlousknout několik dalších přezrálých makovic.

Mužům mizí úsměvy z tváří. No tak, snad se nerozutečeme,

přátelé! Ďábelsky se šklebím a jednou nohou odkopávám zábradlí, za

kterým je volný prostor. Vaše poslední šance, sráči!

Dva, kteří jsou ke mně nejblíž, ji okamžitě využívají

a střemhlavým skokem se přesouvají do přízemí. Rozlámané údy

jsou přece jen lepší než smrt. Přes zbytek útočníků přelétávám

v piruetě jako krvavý vichr. Za tohle trojité salto mortale

kombinované s mekhanickou sekačkou na trávu bych určitě dostal

plný počet bodů. Jenže obecenstvo dole v putyce místo potlesku

omdlévá. No co. Ještě asi nedozrála doba...

Zbraně jsou zpátky za opaskem a moje silueta mizí ve stínech

nočního města. Práce je hotová. Hajdy domů.

~~~


– 29 –

Ležím na katafalku ve své kryptě a zírám do stropu. Zase jsem

mimo, jasně si to uvědomuju. Ten divný neklid je tu znovu...

Vůbec si nepamatuju, kde jsem se celou noc flákal. Do

podzemních prostor Královského paláce jsem se vrátil až někdy nad

ránem. Připlul jsem v rybářském člunu tunelem stoky, která ústí pod

hradbami centrálního pahorku do Vnitřního okružního kanálu. Člun

jsem uvázal v tajném podzemním přístavu a chodbou vytesanou

přímo do podloží skály jsem vykročil ke svému skrovnému příbytku.

Na konci schodiště už mě očekával král Atlantidy, doprovázený –

jako vždycky – dvěma strážci s foukačkami v rukou. Od doby, kdy

jsem měl tu čest přímé konfrontace s hroty šipek, které vystřelují,

nedělám v jejich přítomnosti žádné prudké pohyby. Šipky jsou totiž

namočené v jedu, který způsobuje několikadenní ochrnutí.

A u nezombioidní části populace údajně i smrt.

Zpráva o mé misi v nevěstinci mě očividně předběhla. A zjevně

mého šéfa moc nepotěšila.

Zpoza širokých ramen ochranky mě sjel jako malého kluka. Proč

prý, u Azathotha, nasadil na Bakkara stádo špehů a nechal je několik

týdnů zjišťovat, kde by se dal diskrétně oddělat, když nakonec přijde

pitomec jako já a udělá takový brajgl, že o něm do hodiny ví celé

město. To mě, cituju, mohlo rovnou poslat do jeho zasraného

hlavního sídla a ušetřilo by zasrané peníze a čas.

Kecy.

Proč si potom odstraňování politických protivníků nezařídí jinak?

Jsou i prozaičtější metody než využití zombíka s mečem a čakanem –

jed ve víně, podplacený sluha s dýkou za závěsem, nešťastný pád

z útesu, nehoda při lovu. Král dobře ví, co dělá. Chce, aby z něho šel

strach. Intriky ho nebaví...

Pokazil mi radost z práce, ale srát na to. Během svlíkání

maskovacího pytle a protřásání slehlých dredů (menší úprava účesu

podle egyptského vzoru) jsem zamumlal pár neurčitých žvástů jako

omluvu a šel si po svém. Když jsem za sebou nakonec zabouchl

dveře a shodil ze sebe zbroj, zjistil jsem, že jsem zapomněl i na

tradiční suvenýr, který si obvykle nosím z každé výpravy.

Tak jsem se jen unaveně svalil na podušky a doteď tu polehávám.

Je mi divně.


– 30 –

Myšlenky mi pobíhají všude možně, ale zároveň se pořád vracejí

k jediné věci. Před očima mám tu šťavnatou děvku z bordelu. Tu

tvářičku, kozičky, ten zadeček...

Najednou si uvědomím, že od chvíle, kdy je ze mě zombík, mi

hlavou ani jednou neprobleskla jediná myšlenka na sex. Vlastně na

žádný tělesný kontakt s lidmi – pokud nepočítám občasné mlácení do

zubů. Zvláštní, až dodneška mi tyhle věci vůbec nechyběly.

A přede mnou jsou pořád ty oči, hluboké jako dračí sluje,

pootevřené, chvějící se rty, jen se jich dotknout vlastními, sametová

pokožka, dráždivé obliny dívčího těla...

Moje vlastní fantazie mě děsí. Vrtím se a snažím se soustředit na

jiné věci. Co by mě tak dokázalo přivést na míň znepokojivé

myšlenky? Čím bych je přehlušil? Co mám rád? U čeho se cítím

fajn?

Už vím. Elixír.

Snažím se soustředit na představu, jak se mi tělem rozlévá nová

dávka životodárné tekutiny, naplňuje údy novou silou a pocitem

nekonečného blaha. Skoro jako při... při orgasmu. Do podsvětí!

A zase ta tvářička, kozičky, ten zadeček, zadeček, zadeček...

Vrtím se jako na jehlách. Myšlenky a končetiny neustále mění

svoje místo. Tělem se přelévají zvláštní vlny energie.

Až nakonec pravá ruka zamíří tam, kde už dlouho nebyla.

~~~

„Nemůžu!“ křičím do ksichtu osobnímu lékaři, ležícímu na zemi

s čerstvým mo noklem.

V kryptě mám takové zařízení – stačí zatáhnout za provaz, a než

napočítáte do stovky, přiběhnou sem dva chlapi, kteří mají za úkol

starat se permanentně o mé zdraví a pohodlí. Jsou to moudří, učení

muži – jeden z nich má titul medikona a druhý alchema.

„Nemůžeš co?“ civí nechápavě lékař.

„Nefunguje to!“ ukazuju už potřetí na rozkrok a snažím se mu

diskrétně naznačit, že mám intimní problém.

Alchem, který se hned po příchodu prozíravě uklidil stranou, se

nahlas rozesměje. Vrhám na něho vražedný pohled. (Od doby, kdy

moje oči nabraly sytý smaragdový odstín Elixíru, dokážu i beze slov


– 31 –

vysílat skutečně působivé signály.) Pochopí, že situace je vážná,

a snaží se smích potlačit tím, že si do úst cpe tabákem zažloutlé

vousy. Jenže to moc nepomáhá. Nejspíš je zase zfetovaný.

„Aha,“ povzdechne si medikon konečně, „no, s tím, že by to mělo

fungovat, se původně vlastně ani nepočítalo.“

Cením zuby a zuřivě vrčím. Nemá to rád.

„Jen klid, klid!“ zvedá ruce před sebe a stahuje hlavu hlouběji

mezi ramena. „Prostě jsme si mysleli... no, předpokládali jsme, že

ten aparát by ti stejně k ničemu nebyl.“

„Ale?“

„To víš,“ vykládá omluvně, „zombie a rozmnožování – tyhle věci

prostě nejdou dohromady. Ani u tak dokonalého tvora, jako jsi ty –

Bohové, jak ti to říct co nejcitlivěji – pochop, ve váčku ti po smrti

tak jako tak zůstala už jenom zpráchnivělá zrna...“

Před očima mi houstne rudá mlha a skřípání skloviny o sklovinu

se s několikanásobnou ozvěnou odráží od zdí. Tak on má pocit, že je

citlivý...

„A co moje pudy?“ vybuchuju znovu. „Na ty se zapomnělo?“

„Ne. Samozřejmě že ne. Ale mysleli jsme, že by se těžko našla

žena, která by... Král, to král,“ mění medikon náhle směr odpovědi

a snaží se bleskově odplazit z mého dosahu. Pravděpodobně si na

mých rozechvělých nozdrách všiml, že jsem začal dýchat. „Král nám

přikázal, abychom se tím nezabývali. Argider ti to potvrdí. Říkal, že

potřebuje vraždící stroj, a ne... ne...“

„... šukacího panáka,“ dokončuju za něj a znovu mžourám na

alchema. Pořád se dusí vlastními vousy. „Otázka zní,“ dodávám po

dlouhém výdechu, kterým se snažím uklidnit, „jestli to dokážete dát

do pořádku.“

Medikon se ohlédne na dočasně indisponovaného výrobce elixírů

a opatrně pokrčí rameny. „Asi ano. Dej mi chvíli. Musím to celé

dopodrobna rozebrat.“

„Přemýšlej rychle a nahlas,“ přikazuju a pomáhám mu na nohy.

Muž s monoklem (křestním jménem Edur, pokud jsem to ještě

nezmínil) váhavě přijme podávanou ruku, zběžně si opráší šaty a

s mrzutým výrazem se odšourá na pryčnu ke kolegovi. Potom


– 32 –

zadumaně svraští čelo a s pohledem upřeným přímo na můj rozkrok

začne mluvit:

„Erekční svaly – jako ostatně všechny svaly ve tvém těle – musejí

fungovat bezchybně. Stejně jako nervy, kterými se šíří tvé pudové

reflexy.“

Přikyvuju. Během nádeničiny u pouličního zubaře se na mě

z medikonie tu a tam něco nalepilo a pár věcem dokážu porozumět

i bez zdlouhavého vysvětlování.

„Problém je v tom, že cévami, které napájejí oblast pohlavních

orgánů, neproudí krev. Ztuhla a korpus penisu se nemá čím naplnit.

Hm. Možná by se dala lokálně rozpustit. Nebo nahradit jinou

tekutinou. Myslím, že to dokážeme vyřešit.“

„To bude všechno?“

„No, skoro. Ještě nám zůstává jeden úkol – jak tekutinu z cév

napumpovat během vzrušení tam, kde ji chceme mít.“

„Ona tam nenateče sama?“

„Nateče, ale ne v dostatečném množství. Nebije ti srdce. Takže

nám chybí tlak, který by jí do penisu natlačil co nejvíc.“

„A ten vyvineme jak?“

„Zatím nevím,“ pokrčí medikon rameny a znovu se tázavě obrátí

k alchemovi. „Na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist