načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Žítkovské čarování -- Pravdivý příběh žítkovských bohyní - Jiří Jilík

Žítkovské čarování -- Pravdivý příběh žítkovských bohyní
-15%
sleva

Kniha: Žítkovské čarování -- Pravdivý příběh žítkovských bohyní
Autor:

Na moravských Kopanicích, v kraji bělokarpatských lesů a horských planin, se protínají siločáry minulosti a budoucnosti. Jen tak si lze vysvětlit, že některé ženy z osady Žítková ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
pravděpodobně doručíme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  199 Kč 169
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 70.3%hodnoceni - 70.3%hodnoceni - 70.3%hodnoceni - 70.3%hodnoceni - 70.3% 67%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2013-11-06
Počet stran: 258
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 242 stran, 15 stran obr. příl. : ilustrace (některé barev.), portréty
Vydání: Vyd. 2., V nakl. CPress vyd. 1.
Vazba: brožovaná šitá s chlopněmi
Umístění v žebříčku: 766. nejprodávanější kniha za poslední měsíc
ISBN: 9788026402848
EAN: 9788026402848
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Až do roku 2001, kdy zemřela v Žítkové poslední bohyně Irma Gabrhelová, existovalo na moravských Kopanicích bělokarpatského kraje uznávané a lidmi ceněné umění magie - bohyňování. Některé ženy z osady Žítkové dokázaly vidět do budoucnosti, ovládaly léčitelství, uměly přivolat lásku i zlomit kouzla bosorek. Pro radu a pomoc za nimi chodili místní i jezdili návštěvníci zdaleka. Autor, který se osobně setkal s poslední žítkovskou bohyní Irmou, napsal knihu Žítkovské bohyně (2005), ve které popisuje fenomén žítkovského bohyňování. Na ni pak navázalo Žítkovské čarování (2006), historky a ukázky textů o bohyních. Obě knihy nyní vycházejí v druhém, doplněném vydání pod názvem Žítkovské čarování. Průvodce po stopách žítkovských bohyní, dnes již zaniklého fenoménu lidové magie na moravských Kopanicích. Jedná se o druhé, doplněné vydání knih Žítkovské bohyně a Žítkovské čarování.

Popis nakladatele

Na moravských Kopanicích, v kraji bělokarpatských lesů a horských planin, se protínají siločáry minulosti a budoucnosti. Jen tak si lze vysvětlit, že některé ženy z osady Žítková uměly nahlédnout do dějů, které teprve nastanou. Říkalo se jim bohyně a jejich umění nazvali lidé bohyňováním. Činnost těchto bohyní se ovšem zdaleka nesoustřeďovala jen na předvídání budoucnosti. Jejich úkol byl mnohem praktičtější – pomáhat a poskytovat rady tam, kde člověk pro svoji omezenou zkušenost nevěděl, jak dál. Vydejte se spolu s námi po stopách lidové magie v Bílých Karpatech, nahlédněte do života žítkovských bohyň a do dnes již zaniklého fenoménu, jehož kořeny sahají do pradávné minulosti. (pravdivý příběh žítkovských bohyní)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Jiří Jilík - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Žítkovské čarování -- Pravdivý příběh žítkovských bohyní" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

73

Boží apatéka

Příroda poskytovala lék takřka na každou nemoc a bolest

a bohyně se v přírodním léčitelství skvěle vyznaly. Účinnost

této „boží apatéky“ nijak nesnižuje fakt, že stanovení diagnózy

i vlastní léčení bývalo spojeno s rituály. Dnešní pozorovatel

v nich může vidět jen způsob, jak zvýšit autoritu léčitele, jakýsi

reklamní obal, aniž by připustil, že může jít o důležitou součást

léčby, mechanismus, který připravuje pacientův organismus

i jeho psychiku na léčbu, startuje ji a vytváří tak prostor pro

její účinný průběh.

Pro doktora bylo z Kopanic daleko a byl drahý.K nejbliž

šímu lékaři do Bojkovic to sice bylo „pouhých“ jedenáctkilo

metrů, avšak z centra Kopanic – Hrozenkova. Nezapomeňme,

že jednotlivé usedlosti byly na Kopanicích rozhozeny široko

daleko po stráních karpatských vrchů a nevedly k nim žádné

cesty v dnešním slova smyslu. V zimě, když napadl sníh,

byla většina usedlostí i po několik týdnů zcela nedostupná.

A za takových okolností zůstavala návštěva lékaře nad reálné

možnosti chudých obyvatel zdejšího kraje. A dodejme, že lidé

žijící v krajině izolované od ostatního světa se jen pomaluzba

vovali nedůvěry k moderní medicíně. I proto se zde lidové

léčitelství udrželo mnohem déle než jinde. „Lid jako by stále


74

ještě pokládal nemoc za působení zlých mocností. Odtud ony

čarodějnice, bohyně, amulety, agnusky, škapulíře, vykuřování

jizeb, přetírání košilí na ruby, zázračné vody apod.,“ píše ještě

ve 30. letech Jan Húsek.

V přírodě, jak již bylo řečeno, se našel lék na mnohé nemoci

a dobrá bohyně uměla ne-li zahnat, tak alespoň zmírniti velkou bolest.

Které byliny se v léčení na Kopanicích používaly? Rejstřík

byl velmi široký. Některé léčivky jsou známé a podnes k léčbě

používané, například podběl, petrklíč, devětsil, plicníklékařský, hlohový květ, květy a plody černého bezu, mařinka vonná,

mateřídouška, řepík, kozlík a další. Jiné, zejména takové,

u nichž se používal lidový název, je těžké určit bez bližší

informace.

Bohyně předepisovaly různé způsoby užívání. Bylinné

lektvary a čaje byly doporučovány k pití. Často bylo třeba

bylinu macerovat ve ščasnej vodzičce nebo v kořalce. Někdy

se sušené směsi pálily a nemocný se jimi kadzil (okuřoval),

jindy se směs dávala do koupele, přikládala na bolavé místo

a podobně. Každá bohyně měla svoji přírodní apatéku, své

recepty a postupy, doprovázené zpravidla magickými rituály,

bez nichž by žádný lék nebyl účinný. Následující magickéformule užívané při zažehnávání nemoci, zaznamenal v polovině

20. století učitel Jaroslav Kobylka.

Započínám já své veci, ňje zlú mocú, s Krista Pánadopomocú, aby mi bolo vyznačené, od samého Ježíša Krista vyjavené,

z čeho by sa němoc stanula, z picjá, z jedzeňjá, z laku, z úroku,

z lútosci, z jakéhokolvek dníčka: pondzelňajšjého, vovtorňajšjého,


75

Boží apatéka

stredňajšjého, čtvrtňajšjého, pjáteňajšjého, sobotňajšjého,nedzelňajšjého. Ostúdzená je táto Franciška jedným, ostúdzená dvomi,

ostúdzená tromi, zmývám tromi, ostúdzená štyrmi, ostúdzená

pjaci, ostúdzená šjésci, ostúdzená sjédmi, ostúdzená vósmi,zmývám dzevjaci. Domu, hoscu, domu, od keho chorobapochádzáš, k temu. Čo si jéj poščala, to ci vracám, do tvého ména,

do tvého cela, šecko navracám. Ven šecky choroby troje,dzevjaceré ať sce od téjto Francišky odstúpené, bysce jéj němohly

škodzic ani ve dně, ani v noci, budze jéj Bóh něbeský na dobréj,

svjatéj, božskej pomoci. Prindze blahoslavená Panenka Maria

do jej ména, do jéj cela, do jéj údóv, do jéj stavóv, ona si pri něj

šecko sčiší, ona si v jéj srdéčku klášteríček postaví, omšu svjatú

slúžic budze, svjatý Jan s dvanásci kúrmi apoštolmi posluhovaci

budze. Ven šecky choroby, troje, dzevjaceré, ať sce od téjtoFrancišky odstúpené, bysce jéj škodzic němohli ani ve dně, ani v noci,

budze jéj Bóh něbeský na dobréj, svjatéj, božskéj pomoci. K temu

mi predně dopomáhaj sám něbeský a milosrdný Bóh Otec a Bóh

Syn a Bóh Duch svjatý, šeci boží svjací, kerí sce na něbeském

trůně jací, ráčce mňa vyslyšaci a túto modlidbičku ode mňaprijaci a mně v mých vecách nápomocni býci, ve jménu Boha Otca

i Syna i Ducha svjatého. Amen.

Mnohé neduhy označovali lidé na Kopanicích jako vred. Podle číselné magie mělo být třikrát devět rozmanitých neduhů – vredů. A daly se, jak jinak, zažehnat zaříkáváním:

Žehnám já tuto Haničku krscenú, Bohom danú,z čehokolvíčko sa jej to stalo: z jedzeňá, z picjá, z chodzeňá, ze spaňá, z kolikolvizčjého dňa: pondzelňajšjého, vovtorňajšjého,


76


77

Boží apatéka

stredňajšjého, ze štvrtňajšjého, pjátečňajšjého, ze sobotňajšjého,

z nědzělňajšjého: ven vred vredúcí, vred zjavný, tajný, sačený

(táhne člověka), trasený (přeletí člověka), lámaný, modrý,

krúcený, trojí dzevjacerý, ven vred zajedzěný, zapitý, zaspaný,

zalakaný, zahněvaný, trojí dzevjacerý, ven vred s vrjédzencí,

zimnica se zimničjencí, účinci s účinčjencí, chorobas chorvóbencí. Do hlavy to vešlo, nohámi to výndze, do tej čjernej zemi

pojdze a tvému celečku škodzic něbudze.

Víra v uhranutí, uřknutí, tedy poškození pohledem, je velmi stará a jednotlivci s černýma uhrančivýma očima byli obáváni v každé lidské pospolitosti patrně na všech stupníchspolečenského vývoje. „To prej uřkne člověk, kterej má srostlý obočí, ale on o tem neví,“ chrakterizuje úroky nebo také ouročky Augusta Šebestová. Uhranut mohl být nejen člověk, ale i dobytče. Dnes bychom úřknutí v seznamu nemocí nenašli, ale lidé je jako nemoc způsobenou bezděčně nebo vědomě člověkems uhrančivýma očima vnímali.

Diagnóza se podle Šebestové stanoví následovně: Dá se do hrnka vody, devět žížlavých uhýlků (žhavých uhlíků) se po jednom púščá do hrnka a čítá se od devíti nazpátek. Dyž ty uhýlky padnú na dno, má člověk nebo dobytče úroky.A doporučuje následující léčení: Voda z devíti uhýlků, v kterej se uřknutej třikrát mosí umyt, má se vylít mezi ploty, kady žádnej neide.

Josef Hofer zná z Kopanic tři mnohem složitější způsoby, jak úroky zažehnat. Uveďme alespoň jeden z nich: Předvýchodem slunce se nabere vody proti proudu, na schodnici, tedy tam, kde se stékají vody z potůčků. Pak se v té vodě uvaříčistec (rožec polní), to však ještě není všecko. Do té vody se ještě


78

musejí dát z devíti prahů třísky, z devíti metel špičky. Mimo

to, kolik je osob v domě, všem se musí vystřihnout po špetce

vlasů a ty se musejí do oné vody přidat. Pak se voda ocedí

přes metlu do jiného hrnce, načež teprv se voda vleje do vany

a v ní se uřknuté dítko umývá shora dolů. Po koupeli je třeba

dítě tím vyvařeným čistcem, třískami a vlasy nakouřit. Je-li

dítko pohlaví mužského, propůjčí otec košili; je-li dítkopokolení ženského, dá matka košili. Bohyně ji přidrží přinakuřování dítěte kolem jeho těla. Potom se do ní dítě zamotá a dá

spát. Tak se to opakuje po tři dny. Voda se nakonec vyleje

před východem nebo západem slunce na křižovatce cest či

chodníků.

Tomu, že podvědomá obava z uhrančivého pohledu není úplně cizí ani dnešní populaci, nasvědčuje zvyk starých žen přetřít křičícího pravnoučka jeho košilkou po tváři a výrazneúroku (neuřknu), který použije člověk, když poprvé pohlédne na novorozence v kočárku.

Jestliže uřknutí patří z hlediska soudobé vědy spíše do resortu etnografi e než medicíny, pak otylost jemedicínským problémem dnes stejně jako před stoletím, byť byla „výsadou“ zvláště zámožných vrstev. Následující vypravování nás přesvědčí, že bohyně skutečně znaly, co lidskémuorganismu škodilo a co mu prospívalo. Pokud si odmyslíme dobový kolorit, zjistíme, že způsob léčby si příliš nezadá se současnými metodami zdravé výživy.

Továrník z Vídně, jehož příběh zaznamenal Ferdinand Dúbravský, trpěl zdravotními potížemi. Měl sice k dispozici hodně znamenitých lékařů, používal všechny možné koupele


79

Boží apatéka

a minerální vody, ale nic nepomáhalo. Ani Karlovy Vary, ani

Mariánské Lázně. Žaludek mu netrávil, a když se přece najedl,

míval těžkosti, bolesti a ztrácel dech. Bylo na něm ale vidět,

že si nic neodepřel, alespoň ne předtím, než onemocněl. Byl,

řečeno slovy současné medicíny, otylý.

V Trenčianských Teplicích, kde ho právě neúspěšněkurýrovali, mu hostinská poradila, aby se obrátil na bohyně. Ty mu prý pomohou víc než všichni doktoři. Továrník jiposlechl a vydal se na Žítkovou. Bohyně si ho poslechlaa rozhodla se mu pomoci. Měl se ale na čtrnáct dní svěřit do jejích rukou.

Souhlasil. Večer ho bohyně zavedla do osamělého stavení, ve kterém byla čistě připravená hostinská místnost. Tamtovárníka ubytovala. Muž se ráno probudil a chtěl vyjít ze stavení ven. Marně – byl uvězněný uvnitř. Na stole měl připravenu skromnou snídani: v bílém hrnku asi půl litru kyselého mléka a půl žemle. Nejdříve nad takovým jídlem ohrnul nos. Ven se však nedostal a přišel hlad. A tak se dal továrník nakonec s nechutí do jídla. K obědu dostal opět hrnek kyšky a jednu žemli, večer totéž, jenom žemle byla znovu polovina. Stejný jídelníček následoval i další den. Aby pacient nemohl utéci, brala s sebou bohyně, když šla do domku uklízet, „chlapisko“, které stálo u dveří a hlídalo. Na nářky továrníka, že takový hlad nevydrží, nic nedbala.

„Velký nevýslovný hlad ho trápil, a keď si nevedel už rady, otvoril okno a dal sa kričat a volať – nemecky, česky, ba aj francúzsky... A tak vydržal ubožiak štyry plné dni. Zúril, klial, búchal, babu prosil, ale nič. Utiect nebolo možno, okno malé,


80

dvere zapreté, a keď bohyňa prišla, ten chlapisko stál u dverí

na stráži,“ popisuje Dúbravský továrníkovo trápení.

Teprve pátého dne bohyně jídelníček trochu změnila. Ke snídani byl hrnek masové polévky, jedna žemle a jedno vajíčko. K obědu byla půlka pečeného kuřete a žemle. K večeři – litr kyšky a žemle. Tak uplynuly další čtyři dny. Devátý den se jídelníček opět změnil: ráno čaj, dvě vejce a žemle, v poledne celé kuře a skýva chleba a k tomu pohár piva. K večeři jen kyška. Desátý den ráno zase čaj, dvě vejce a skýva chleba s máslem, v poledne celé kuře a kus chleba. Večer talířek škvařeniny, kus chleba a pohár piva. Další den v poledne hovězí polévka, maso se salátem a půl kuřete, k tomu pohárek vína a večer kus šunky a zase víno. Totéž i dvanáctý den. Třináctý, poslední den dostal továrník k obědu vepřovou pečeni se salátem, k večeři šunku.Čtrnáctý den byla kúra ukončena. Továrník zhubl, šaty na něm jen visely, ale cítil se jako mladík. Za péči a byt si bohyně řekla osmadvacet korun, továrník jí však velkodušně dal celou stokorunu.

Svou redukční dietou předběhla bohyně dobu o celéstoletí. Vděku se ovšem nedočkala. Lékaři byli tehdy vůčiléčitelům stejně nedůtkliví jako dnes. Přestože byla léčba úspěšná, továrníkův lékař nekalou konkurenci zažaloval a okresní soud v Uherském Hradišti bohyni odsoudil ke čtrnáctidennímu vězení. Nepomohlo ani to, že pacient u soudu vypovídal v její prospěch. Když ji odváděli, vtiskl jí do ruky stokorunovoubankovku se slovy: „Abyste darmo neseděli!“ A k soudcům řekl: „A ona mě přece uzdravila!“


81

Boží apatéka

V léčení nadváhy by našly žítkovské bohyně rozsáhlou klientelu nepochybně i dnes a zájemce by tohle léčení vyšlo mnohem levněji nežli spalovače tuků a jiné zaručeně účinné prostředky doporučované současnou reklamou.

Do léčitelské „dílny“ žítkovských bohyní nás nechává nahlédnout také Bedřich Rychlík. Ze vzpomínky, kterou mu vypravovala stará žena z Hrozenkova, je patrná úcta k vědění a k činnostem, které bohyně provozovaly.

Bývala som u svojéj babky na Dolině, v hespodze, aj tam bolo treba všeličo robic. Medzi moje povinnosci, keré som ale mala rada, patrilo vodzeňje k bohyňám. Na tem sa dalo dobrezarobic. Dostala som peňjáze od tých, čo som ích vjédla, a ňjékedy aj od bohyní, kedz sa ím „kšeft “ dobre vydaríl.

Kedysi zastavíl pred hespodú pekný koč. Privjézolrodzinu, pána s jeho malženkú a cérú. Tá bola bjélá jako scena a něvedzela ani sama vystúpic z koča, bolo jéj treba pomáhac. Išla čažko, jako keby spala, oči mala zavreté, ani s niminěpohnúla. V hespodze olovrantovali. Pán pri reči povedál, že by chceli ísc k bohyni. Ból to bohatý obchodník z Piešťan. Céra bola velice pekná. Mala frajéra, aj už mal byc sobáš, ale chvílu pred ním si našól inú. Dzjévka z teho bola tak něščasná, trápila sa a dostala vyrážky a strupy, každú chvílu sa škrábala, aj kedz sedzela za stvólom. Ináč ani něrečnovala. Ništ si něpamatovala, ani svoje meno, něvedzela, gdze bývajú ani gdze prišli. Sama sa ani něnajédla, moseli ju kŕmic jako malé dzecko.

Protože bohyně Pagáčová už nežila, vedla je do Čjérných, přes Bedové, kde byl vyšlapaný chodník k bohynis přízviskem Chupatá.


82

Dva razy ljala vosk, lebo sa jej čosi něpozdávalo, zarjékala pri každém ljací, aby to bolo všecko co najlepšje. Namjéšala zeliny a povedala ím, jako ích majú varic, ona ten čaj pic a s odvarom sa umývac.

Když přišli za čtrnáct dní, dcera už vypadala mnohem lépe, než když tam byli poprvé. Sama vyšla z kočáru a nebylo třeba jí pomáhat. Neměla už tolik stroupků a nebyla už taková sinalá, ale růžová. Přišli k bohyni, a ta je vítala, jako když přijdou staří známí. Přinesli jí víno, pálenku a všeličo dobréna jedzeňje. Bohyně ljala vosk, zarjékávala a namjéšala ešče vjáczelinek, jako to bolo pred tým. Išla s nami na kus cesty a lúčila sa se všeckými, jako keby boli najlepšia rodzina. Na Dolinu sme


83

Boží apatéka

prišli s veselú – céra už pekně išla rovno s nami a něbolo jéj treba

nijako pomáhac.

Za měsíc už přišli bohyni poděkovat. Dcera byla zdravá. O své nemoci nevěděla nic, ani si nemohla vzpomenout, co s ní bylo.

Vedzela len, že na ňéj ležal jakýsi cjéň, ale už sa ztracil. Já som dostala peknú šatku a dvacac korún – to bolo tolko, že som od radosci až vyskakovala. Jako dněskaj si to pamatujem, mladá bohyňu objímala, scískala, hladkala a dzekovala jéj za to, že ju z čažkéj choroby vyljéčila.

Na druhé straně některé praktiky byly postaveny pouze na rituálu a dnešnímu člověku musejí připadat jako čiréšarlatánství. A přesto byly účinné. Anebo ne?

Svoji zkušenost z doby dětství má v tomto směru Jan Rapant, bývalý ředitel hrozenkovské školy, známýkopaničářský hudec a folklorista. Když byl malý, býval často nemocný. Jeho matka si už nevěděla rady, a tak se obrátila na bohyni Surmenu, která byla z přízně. Ta si chlapce prohlédlaa pojmenovala nemoc jako „prípory“. A poradila: „Dzjévča, to musíš zebrac velký nvóž, chodzic před západom sunka okolo suchej slivky, pichac nožom do kvóry a povedac: ‚Sunečko za hory, prípory za kvóry.‘ A uvidzíš, že sa mu ty prípory stracja.“ Matka bohyni poslechla a nemoc skutečně odešla. „Dodnes nevím, jestli za to skutečně mohla bohyně a ten zvláštní obřad, anebo spíš víra, že to pomůže,“ zamýšlí se Jan Rapant.

Bohyně však neléčily vždy a za každou cenu. Z vosku dokázaly vyčíst, zda je ještě naděje na uzdravení. Pokud ano, léčily anebo poradily, jak při léčbě postupovat. Pokud jim


84

vosk prozradil, že pacientovi není pomoci, sdělily to někomu

z jeho blízkých a neživily pacienta ani jeho okolí lichou nadějí.

Nikdy nepokračovaly ve zbytečné nebo šalebné léčbě jen

proto, aby získaly honorář. I tento jejich na mnoha případech

ověřený postoj vyvrací představu o podvodnicích, které jen

tahají peníze z kapes důvěřivých pacientů. Naopak, bohyně

zastávaly v tomto směru etické postoje. Za služby přijímaly

zpravidla odměnu, neboť bohyňování bylo svým způsobem

živností, avšak tato odměna byla stanovena v závislostina složitost a náročnost úkonů a byla oběma stranami vnímána jako

odměna čestná.

Pokud byl pacient nevyléčitelně nemocen, pak bohyně svůj um soustředily na to, aby jej připravily na setkání se smrtí. V tomto ohledu si ty nejzkušenější z nich získaly respekt i u lékařů, kteří jinak na jejich praktiky hleděli jakona nekalou konkurenci: byly zvány do nemocnic k postelímumírajících a sehrávaly tak roli terapeutek, které pacienty uklidňovaly a smiřovaly s neodvratným koncem.

V této souvislosti se zcela zákonitě vynořuje otázka, zda bohyně dokázaly předpovědět osud člověka a určit dobu jeho smrti. Všechno, co o bohyních a bohyňování víme,naznačuje, že ano. Nevyhnutelnost a blízkost smrti neurčovaly ani tak ze stanovené diagnózy nevyléčitelné nemoci, ale pomocí magických úkonů, které jim umožnily nahlížet do budoucnosti. Za příklad si vezměme příběh nám již známé „baby boršické“ Dory Šurmánkové. K lití používala nikoli vosk, ale olovo a léčila bylinami, které sbírala „mezi Jany“ – 25. června. (Vzpomeňme si na zápisky pátera Kulicha z poloviny 18. století – i v nich


85

Boží apatéka


86

se hovoří o sbírání bylin „mezi Jany“.) Bohyně si najalačtyřiadvacet žen, které pak na čtyřech vozech vozila celý den

po lokalitách, kde se byliny vyskytovaly. Část nasbíraných

bylin uvařila, část uschovala v uzlech a nemocným z nich

dávala odvar na umývání, zeliny na čaj nebo do koupele. Který

nemocný včas buď sám přišel, nebo si poslal pro radu,každému pomohla. Lidem, kteří u ní hledali pomoc, když už bylo

hodně zle, domlouvala: „A spěšej ste o mně nevěděli? Brzo by

bývalo pozě.“

O nemocných nepřítomných lila napřed olovo, a pokud poznala, že není pomoci, pověděla bez obalu: „Nebude ten zeleného trávníčka šlapat!“ Říkalo se, že dokázalapředpovědět, za kolik dní dotyčný umře. Martin Zeman zaznamenal případ nějakého Mičky z Hrubé Vrbky, který měl nemocného bratra. Zašel mu na léky k „babě boršické“. Poněvadž se z olova ulil hrob, Dorka mu pověděla bez obalu, že jeho bratru není pomoci. A skutečně, bratr za pět dní zemřel, ačkoli mui doktora zavolali.

Svérázný způsob, jak v případě težké nemoci dítětezjistit, zda má vůbec smysl zahájit léčbu, používala již zmíněná Ševčena z Javorníku. Vykopala tři jámy: jednu pro zdraví,druhou pro nemoc, třetí pro smrt. Matka položila dítě do některé z nich, aniž by znala jejich význam, a bezděčně tak určila osud dítěte.

Příběh z doby relativně nedávné vypravovala autorovi tohoto pojednání v roce 2004 paní Marie Mléčková z Korytné (č. p. 273). Udál se v její blízkosti nedlouho po druhé světové válce, když jí bylo asi dvacet let. Tehdy se její známé, mladé


87

Boží apatéka

ženě, ztratily v práci v Uherském Brodě šatenky. V té době byla

taková ztráta citelná. Žena podezřívala jednu svojispolupracovnici, ale neměla jistotu. A tak se rozhodla svěřit se žítkovské

bohyni. Ta ji vyposlechla a po obvyklém rituálu, kdyžprozkoumala vosk, jí sdělila dvě informace. Kolem šatenek si nemusí

dělat starosti, najdou se a co nevidět jí budou vráceny. Ale

druhá byla hrozivá. „Kolem vašeho muže krouží smrt,“sdělila jí bohyně. Za několik dní dopadla policie kapsáře a našla

u něho ukradené šatenky. Protože je žena měla podepsané,

doručila je policie na její adresu. Ženu to však sklíčilo:Jestliže se vyplnila první část předpovědi, vyplní se i druhá? Čas

šel a nic se nedělo, a mladá žena se po měsíci nejistotyuklidnila. Do půl roku od události s šatenkami však došlo k tragické

nehodě, při níž byl její muž smrtelně raněn kopnutím koně,

a žena zůstala mladou vdovou.

Hovoříme-li o věcech souvisejících se smrtí, nabízí se další otázka – zda uměly bohyně smrt na někoho přivolat, třebaformou nemoci, úrazu apod. I zde se ocitáme, stejně jakov předešlém případě, v důkazní nouzi. Tu patrně nezmírní ani již vzpomenutý příběh Dorky Šurmánkové, která dokázalaodstranit manželku svého milence, za něhož se pak sama provdala.

Čarování, jehož cílem je způsobit někomu vážnézdravotní problémy a odstranit tak osobu, která stojí v cestě, již souvisí s černou magií. Víme také, že se v ní bohyně rovněž vyznaly, ale využívaly jí jen zřídka, ve vážných případech. Odstranit manželku, která stojí v cestě nové lásce, jako je tomu ve výše uvedeném případě, bezesporu závažným případem je. Můžeme se ovšem ptát, zda nejde jen o mýtus, který kolem


88

Bohyně byly zkušené léčitelky. Snímek z vystoupení sboru Čečera na

MFF Strážnice 2008.

sebe vytvořila sama bohyně, aby zdůraznila svoji moc.Nicméně nejde o jediný zapsaný případ a doklad toho, že bohyně

uměly porobic.

A v čem spočívalo kouzlo, jehož cílem bylo odstranění

sokyně? Za tím účelem naberou z vŕška (hřbitova) hlíny, ulepí

z ní lepenca (podobu lidskou), píchají ho jehlami pod žebra;

potom zatopí v peci osykovým dřevem, hodí ho do ohně,vytáhnou a oblévají vodou; konečně ho suší v komíně. Pokud se rituál

dodrží, má sokyně nejprve pchání, potom je rozpálená a zas jí

zima třese, konečně uschne a zežukně. (Bartoš)


89

Boží apatéka

Hliněná figurka oběti, která je propíchávána špičatým

nástrojem, nám připomene magické praktiky domorodých

šamanů v Africe. V Evropě byl tento princip popsánv souvis

losti s čarodějnickými procesy již ve středověku. V dějinách

soudnictví bychom našli i několik případů, kdy tento způsob

chtěli využít spiklenci k odstranění panovníků či příslušníků

vysoké šlechty. Ale nemusíme chodit až do středověku. Ještě

dnes si některé starší ženy z Kopanic tímto způsobem snaží

vyřídit účty se svými sokyněmi.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist