načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Žítkovské čarování - Jiří Jilík

Kniha: Žítkovské čarování
Autor:

Na moravských Kopanicích, v kraji bělokarpatských lesů a horských planin, se protínají siločáry minulosti a budoucnosti. Jen tak si lze vysvětlit, že některé ženy z osady Žítková ...


Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  169
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  199 Kč
15%
naše sleva
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 70.3%hodnoceni - 70.3%hodnoceni - 70.3%hodnoceni - 70.3%hodnoceni - 70.3% 67%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Rok vydání: 2013-11-06
Počet stran: 242
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 242 stran, 15 stran obr. příl. : ilustrace (některé barev.), portréty
Vydání: Vyd. 2., V nakl. CPress vyd. 1.
Vazba: brožovaná šitá s chlopněmi
ISBN: 9788026402848
EAN: 9788026402848
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na moravských Kopanicích, v kraji bělokarpatských lesů a horských planin, se protínají siločáry minulosti a budoucnosti. Jen tak si lze vysvětlit, že některé ženy z osady Žítková uměly nahlédnout do dějů, které teprve nastanou. Říkalo se jim bohyně a jejich umění nazvali lidé bohyňováním. Činnost těchto bohyní se ovšem zdaleka nesoustřeďovala jen na předvídání budoucnosti. Jejich úkol byl mnohem praktičtější – pomáhat a poskytovat rady tam, kde člověk pro svoji omezenou zkušenost nevěděl, jak dál. Vydejte se spolu s námi po stopách lidové magie v Bílých Karpatech, nahlédněte do života žítkovských bohyň a do dnes již zaniklého fenoménu, jehož kořeny sahají do pradávné minulosti. (pravdivý příběh žítkovských bohyní)

Předmětná hesla
Lidová magie -- Česko
Lidové léčitelství -- Česko
Léčitelky -- Česko
Žítková (Česko)
Moravské Kopanice (Česko)
Kniha je zařazena v kategoriích
Jiří Jilík - další tituly autora:
Záhadná jízda králů Záhadná jízda králů
Jilík, Jiří
Cena: 169 Kč
U nás na Slovácku - Od opice k člověku a zase zpátky U nás na Slovácku
Jilík, Jiří
Cena: 88 Kč
U nás na Slovácku -- Od opice k člověku a zase zpátky U nás na Slovácku
Jilík, Jiří
Cena: 238 Kč
Tajemné stezky Chřiby -- Strážci středního Pomoraví Tajemné stezky Chřiby
Jilík, Jiří; Žižlavský, Bořek
Cena: 236 Kč
Muž, který viděl démona Muž, který viděl démona
Jilík, Jiří; Žižlavský, Bořek
Cena: 163 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Žítkovské čarování" mají také často zájem o tyto tituly:
Žítkovské bohyně Žítkovské bohyně
Tučková, Kateřina
Cena: 187 Kč
Zdeněk Svěrák – PO STRNIŠTI BOS Zdeněk Svěrák – PO STRNIŠTI BOS
Svěrák, Zdeněk
Cena: 194 Kč
Druhý život Marýny G. Druhý život Marýny G.
Klimecká, Vladimíra
Cena: 223 Kč
Žítkovské bohyně Žítkovské bohyně
Tučková, Kateřina
Cena: 259 Kč
Červenka Červenka
Nesbo, Jo; Krištůfková, Kateřina
Cena: 324 Kč
Krajina světla Krajina světla
Roberts, Nora
Cena: 257 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

73
Boží apatéka
Příroda poskytovala lék takřka na každou nemoc a bolest
a bohyně se v přírodním léčite lství skvěle vyznaly. Účinnost
této „boží apatéky“ nijak nesnižuje fakt, že stanovení diagnózy
i vlastní léčení bývalo spojeno s rituály. Dnešní pozorovatel
v nich může vidět jen způsob, jak zvýšit autoritu léčitele, jakýsi
reklamní obal, aniž by připustil, že může jít o důležitou součást
léčby, mechanismus, který připravuje pacientův organismus
i jeho psychiku na léčbu, startuje ji a vytváří tak prostor pro
její účinný průběh.
Pro doktora bylo z Kopanic daleko a byl drahý.
K nejbližšímu lékaři do Bojkovic to sice bylo „pouhých“ jedenáct
kilometrů, avšak z centra Kopanic – Hrozenkova. Nezapomeňme,
že jednotlivé usedlosti byly na Kopanicích rozhozeny široko
daleko po stráních karpatských vrchů a nevedly k nim žádné
cesty v dnešním slova smyslu. V zimě, když napadl sníh,
byla většina usedlostí i po několik týdnů zcela nedostupná.
A za takových okolností zůstavala návštěva lékaře nad reálné
možnosti chudých obyvatel zdejšího kraje. A dodejme, že lidé
žijící v krajině izolované od ostatního světa se jen pomalu
zbavovali nedůvěry k moderní medicíně. I proto se zde lidové
léčitelství udrželo mnohem déle než jinde. „Lid jako by stále





74
ještě pokládal nemoc za působení zlých mocností. Odtud ony
čarodějnice, bohyně, amulety, agnusky, škapulíře, vykuřování
jizeb, přetírání košilí na ruby, zázračné vody apod.,“ píše ještě
ve 30. letech Jan Húsek.
V přírodě, jak již bylo řečeno, se našel lék na mnohé nemoci
a dobrá bohyně uměla ne-li zahnat, tak alespoň zmírnit
i velkou bolest.
Které byliny se v léčení na Kopanicích používaly? Rejstřík
byl velmi široký. Některé léčivky jsou známé a podnes k léčbě
používané, například podběl, petrklíč, devětsil, plicník
lékařský, hlohový květ, květy a plody černého bezu, mařinka vonná,
mateřídouška, řepík, kozlík a další. Jiné, zejména takové,
u nichž se používal lidový název, je těžké určit bez bližší
informace.
Bohyně předepisovaly různé způsoby užívání. Bylinné
lektvary a čaje byly doporučovány k pití. Často bylo třeba
bylinu macerovat ve  ščasnej vodzičce nebo v kořalce. Někdy
se sušené směsi pálily a nemocný se jimi kadzil (okuřoval),
jindy se směs dávala do koupele, přikládala na bolavé místo
a podobně. Každá bohyně měla svoji přírodní apatéku, své
recepty a postupy, doprovázené zpravidla magickými rituály,
bez nichž by žádný lék nebyl účinný. Následující magické
formule užívané při zažehnávání nemoci, zaznamenal v polovině
20. století učitel Jaroslav Kobylka.
Započínám já své veci, ňje zlú mocú, s Krista Pána
dopomocú, aby mi bolo vyznačené, od samého Ježíša Krista vyjavené,
z čeho by sa němoc stanula, z picjá, z jedzeňjá, z laku, z úroku,
z lútosci, z jakéhokolvek dníčka: pondzelňajšjého, vovtorňajšjého,





75
Boží apatéka
stredňajšjého, čtvrtňajšjého, pjáteňajšjého, sobotňajšjého,
nedzelňajšjého. Ostúdzená je táto Franciška jedným, ostúdzená dvomi,
ostúdzená tromi, zmývám tromi, ostúdzená štyrmi, ostúdzená
pjaci, ostúdzená šjésci, ostúdzená sjédmi, ostúdzená vósmi,
zmývám dzevjaci. Domu, hoscu, domu, od keho choroba
pochádzáš, k temu. Čo si jéj poščala, to ci vracám, do tvého ména,
do tvého cela, šecko navracám. Ven šecky choroby troje,
dzevjaceré ať sce od téjto Francišky odstúpené, bysce jéj němohly
škodzic ani ve dně, ani v noci, budze jéj Bóh něbeský na dobréj,
svjatéj, božskej pomoci. Prindze blahoslavená Panenka Maria
do jej ména, do jéj cela, do jéj údóv, do jéj stavóv, ona si pri něj
šecko sčiší, ona si v jéj srdéčku klášteríček postaví, omšu svjatú
slúžic budze, svjatý Jan s dvanásci kúrmi apoštolmi posluhovaci
budze. Ven šecky choroby, troje, dzevjaceré, ať sce od téjto
Francišky odstúpené, bysce jéj škodzic němohli ani ve dně, ani v noci,
budze jéj Bóh něbeský na dobréj, svjatéj, božskéj pomoci. K temu
mi predně dopomáhaj sám něbeský a milosrdný Bóh Otec a Bóh
Syn a Bóh Duch svjatý, šeci boží svjací, kerí sce na něbeském
trůně jací, ráčce mňa vy slyšaci a túto modlidbičku ode mňa
prijaci a mně v mých vecách nápomocni býci, ve jménu Boha Otca
i Syna i Ducha svjatého. Amen.
Mnohé neduhy označovali lidé na Kopanicích jako vred.
Podle číselné magie mělo být třikrát devět rozmanitých
neduhů – vredů. A daly se, jak jinak, zažehnat zaříkáváním:
Žehnám já tuto Haničku krscenú, Bohom danú,
z čehokolvíčko sa jej to stalo: z jedzeňá, z picjá, z chodzeňá, ze spaňá,
z kolikolvizčjého dňa: pondzelňajšjého, vovtorňajšjého,





76





77
Boží apatéka
stredňajšjého, ze štvrtňajšjého, pjátečňajšjého, ze sobotňajšjého,
z nědzělňajšjého: ven vred vredúcí, vred zjavný, tajný, sačený
(táhne člověka), trasený (přeletí člověka), lámaný, modrý,
krúcený, trojí dzevjacerý, ven vred zajedzěný, zapitý, zaspaný,
zalakaný, zahněvaný, trojí dzevjacerý, ven vred s vrjédzencí,
zimnica se zimničjencí, účinci s účinčjencí, choroba
s chorvóbencí. Do hlavy to vešlo, nohámi to výndze, do tej čjernej zemi
pojdze a tvému celečku škodzic něbudze.
Víra v uhranutí, uřknutí, tedy poškození pohledem, je velmi
stará a jednotlivci s černýma uhrančivýma očima byli obáváni
v každé lidské pospolitosti patrně na všech stupních
společenského vývoje. „To prej uřkne člověk, kterej má srostlý obočí, ale
on o tem neví,“ chrakterizuje úroky nebo také ouročky Augusta
Šebestová. Uhranut mohl být nejen člověk, ale i dobytče. Dnes
bychom úřknutí v seznamu nemocí nenašli, ale lidé je jako
nemoc způsobenou bezděčně nebo vědomě člověkem
s uhrančivýma očima vnímali.
Diagnóza se podle Šebestové stanoví následovně: Dá se
do hrnka vody, devět žížlavých uhýlků (žhavých uhlíků) se
po jednom púščá do hrnka a čítá se od devíti nazpátek. Dyž ty
uhýlky padnú na dno, má člověk nebo dobytče úroky.
A doporučuje následující léčení: Voda z devíti uhýlků, v kterej se uřknutej
třikrát mosí umyt, má se vylít mezi ploty, kady žádnej neide.
Josef Hofer zná z Kopanic tři mnohem složitější způsoby,
jak úroky zažehnat. Uveďme alespoň jeden z nich: Před
východem slunce se nabere vody proti proudu, na schodnici, tedy
tam, kde se stékají vody z potůčků. Pak se v té vodě uvaří
čistec (rožec polní), to však ještě není všecko. Do té vody se ještě





78
musejí dát z devíti prahů třísky, z devíti metel špičky. Mimo
to, kolik je osob v domě, všem se musí vystřihnout po špetce
vlasů a ty se musejí do oné vody přidat. Pak se voda ocedí
přes metlu do jiného hrnce, načež teprv se voda vleje do vany
a v ní se uřknuté dítko umývá shora dolů. Po koupeli je třeba
dítě tím vyvařeným čistcem, třískami a vlasy nakouřit. Je-li
dítko pohlaví mužského, propůjčí otec košili; je-li dítko
pokolení ženského, dá matka košili. Bohyně ji přidrží při
nakuřování dítěte kolem jeho těla. Potom se do ní dítě zamotá a dá
spát. Tak se to opakuje po tři dny. Voda se nakonec vyleje
před východem nebo západem slunce na křižovatce cest či
chodníků.
Tomu, že podvědomá obava z uhrančivého pohledu není
úplně cizí ani dnešní populaci, nasvědčuje zvyk starých žen
přetřít křičícího pravnoučka jeho košilkou po tváři a výraz
neúroku (neuřknu), který použije člověk, když poprvé pohlédne
na novorozence v kočárku.
Jestliže uřknutí patří z hlediska soudobé vědy spíše
do resortu etnografi e než medicíny, pak otylost je
medicínským problémem dnes stejně jako před stoletím, byť byla
„výsadou“ zvláště zámožných vrstev. Následující vypravování
nás přesvědčí, že bohyně skutečně znaly, co lidskému
organismu škodilo a co mu prospívalo. Pokud si odmyslíme dobový
kolorit, zjistíme, že způsob léčby si příliš nezadá se současnými
metodami zdravé výživy.
Továrník z Vídně, jehož příběh zaznamenal Ferdinand
Dúbravský, trpěl zdravotními potížemi. Měl sice k dispozici
hodně znamenitých lékařů, používal všechny možné koupele





79
Boží apatéka
a minerální vody, ale nic nepomáha lo. Ani Karlovy Vary, ani
Mariánské Lázně. Žaludek mu netrávil, a když se přece najedl,
míval těžkosti, bolesti a ztrácel dech. Bylo na něm ale vidět,
že si nic neodepřel, alespoň ne předtím, než onemocněl. Byl,
řečeno slovy současné medicíny, otylý.
V Trenčianských Teplicích, kde ho právě neúspěšně
kurýrovali, mu hostinská poradila, aby se obrátil na bohyně. Ty
mu prý pomohou víc než všichni doktoři. Továrník ji
poslechl a vydal se na Žítkovou. Bohyně si ho poslechla
a rozhodla se mu pomoci. Měl se ale na čtrnáct dní svěřit do jejích
rukou.
Souhlasil. Večer ho bohyně zavedla do osamělého stavení,
ve kterém byla čistě připravená hostinská místnost. Tam
továrníka ubytovala. Muž se ráno probudil a chtěl vyjít ze stavení
ven. Marně – byl uvězněný uvnitř. Na stole měl připravenu
skromnou snídani: v bílém hrnku asi půl litru kyselého mléka
a půl žemle. Nejdříve nad takovým jídlem ohrnul nos. Ven
se však nedostal a přišel hlad. A tak se dal továrník nakonec
s nechutí do jídla. K obědu dostal opět hrnek kyšky a jednu
žemli, večer totéž, jenom žemle byla znovu polovina. Stejný
jídelníček následoval i další den. Aby pacient nemohl utéci,
brala s sebou bohyně, když šla do domku uklízet, „chlapisko“,
které stálo u dveří a hlídalo. Na nářky továrníka, že takový hlad
nevydrží, nic nedbala.
„Velký nevýslovný hlad ho trápil, a keď si nevedel už rady,
otvoril okno a dal sa kričat a volať – nemecky, česky, ba aj
francúzsky... A tak vydržal ubožiak štyry plné dni. Zúril, klial,
búchal, babu prosil, ale nič. Utiect nebolo možno, okno malé,





80
dvere zapreté, a keď bohyňa prišla, ten chlapisko stál u dverí
na stráži,“ popisuje Dúbravský továrníkovo trápení.
Teprve pátého dne bohyně jídelníček trochu změnila.
Ke snídani byl hrnek masové polévky, jedna žemle a jedno
vajíčko. K obědu byla půlka pečeného kuřete a žemle.
K večeři – litr kyšky a žemle. Tak uplynuly další čtyři dny.
Devátý den se jídelníček opět změnil: ráno čaj, dvě vejce
a žemle, v poledne celé kuře a skýva chleba a k tomu pohár
piva. K večeři jen kyška. Desátý den ráno zase čaj, dvě vejce
a skýva chleba s máslem, v pole dne celé kuře a kus chleba.
Večer talířek škvařeniny, kus chleba a pohár piva. Další den
v poledne hovězí polévka, maso se salátem a půl kuřete,
k tomu pohárek vína a večer kus šunky a zase víno. Totéž
i dvanáctý den. Třináctý, poslední den dostal továrník
k obědu vepřovou pečeni se salátem, k večeři šunku.
Čtrnáctý den byla kúra ukončena. Továrník zhubl, šaty na něm
jen visely, ale cítil se jako mladík. Za péči a byt si bohyně
řekla osmadvacet korun, továrník jí však velkodušně dal celou
stokorunu.
Svou redukční dietou předběhla bohyně dobu o celé
století. Vděku se ovšem nedočkala. Lékaři byli tehdy vůči
léčitelům stejně nedůtkliví jako dnes. Přestože byla léčba úspěšná,
továrníkův lékař nekalou konkurenci zažaloval a okresní soud
v Uherském Hradišti bohyni odsoudil ke čtrnáctidennímu
vězení. Nepomohlo ani to, že pacient u soudu vypovídal v její
prospěch. Když ji odváděli, vtiskl jí do ruky stokorunovou
bankovku se slovy: „Abyste darmo neseděli!“ A k soudcům řekl:
„A ona mě přece uzdravila!“





81
Boží apatéka
V léčení nadváhy by našly žítkovské bohyně rozsáhlou
klientelu nepochybně i dnes a zájemce by tohle léčení vyšlo
mnohem levněji nežli spalovače tuků a jiné zaručeně účinné
prostředky doporučované současnou reklamou.
Do léčitelské „dílny“ žítkovských bohyní nás nechává
nahlédnout také Bedřich Rychlík. Ze vzpomínky, kterou mu
vypravovala stará žena z Hrozenkova, je patrná úcta k vědění
a k činnostem, které bohyně provozovaly.
Bývala som u svojéj babky na Dolině, v hespodze, aj tam bolo
treba všeličo robic. Medzi moje povinnosci, keré som ale mala
rada, patrilo vodzeňje k bohyňám. Na tem sa dalo dobre
zarobic. Dostala som peňjáze od tých, čo som ích vjédla, a ňjékedy
aj od bohyní, kedz sa ím „kšeft “ dobre vydaríl.
Kedysi zastavíl pred hespodú pekný koč. Privjézol
rodzinu, pána s jeho malženkú a cérú. Tá bola bjélá jako scena
a něvedzela ani sama vystúpic z koča, bolo jéj treba pomáhac.
Išla čažko, jako keby spala, oči mala zavreté, ani s nimi
něpohnúla. V hespodze olovrantovali. Pán pri reči povedál, že by
chceli ísc k bohyni. Ból to bohatý obchodník z Piešťan. Céra bola
velice pekná. Mala frajéra, aj už mal byc sobáš, ale chvílu pred
ním si našól inú. Dzjévka z teho bola tak něščasná, trápila sa
a dostala vyrážky a strupy, každú chvílu sa škrábala, aj kedz
sedzela za stvólom. Ináč ani něrečnovala. Ništ si něpamatovala,
ani svoje meno, něvedzela, gdze bývajú ani gdze prišli. Sama sa
ani něnajédla, moseli ju kŕmic jako malé dzecko.
Protože bohyně Pagáčová už nežila, vedla je do Čjérných,
přes Bedové, kde byl vyšlapaný chodník k bohyni
s přízviskem Chupatá.





82
Dva razy ljala vosk, lebo sa jej čosi něpozdávalo, zarjékala pri
každém ljací, aby to bolo všecko co najlepšje. Namjéšala zeliny
a povedala ím, jako ích majú varic, ona ten čaj pic a s odvarom
sa umývac.
Když přišli za čtrnáct dní, dcera už vypadala mnohem lépe,
než když tam byli poprvé. Sama vyšla z kočáru a nebylo třeba
jí pomáhat. Neměla už tolik stroup ků a nebyla už taková sinalá,
ale růžová. Přišli k bohyni, a ta je vítala, jako když přijdou
staří známí. Přinesli jí víno, pálenku a všeličo dobré
na jedzeňje. Bohyně ljala vosk, zarjékávala a namjéšala ešče vjác
zelinek, jako to bolo pred tým. Išla s nami na kus cesty a lúčila sa
se všeckými, jako keby boli najlepšia rodzina. Na Dolinu sme





83
Boží apatéka
prišli s veselú – céra už pekně išla rovno s nami a něbolo jéj treba
nijako pomáhac .
Za měsíc už přišli bohyni poděkovat. Dcera byla zdravá.
O své nemoci nevěděla nic, ani si nemohla vzpomenout, co
s ní bylo.
Vedzela len, že na ňéj ležal jakýsi cjéň, ale už sa ztracil. Já
som dostala peknú šatku a dvacac korún – to bolo tolko, že som
od radosci až vyskakovala. Jako dněskaj si to pamatujem, mladá
bohyňu objímala, scískala, hladkala a dzekovala jéj za to, že ju
z čažkéj choroby vyljéčila.
Na druhé straně některé praktiky byly postaveny pouze
na rituálu a dnešnímu člověku musejí připadat jako čiré
šarlatánství. A přesto byly účinné. Anebo ne?
Svoji zkušenost z doby dětství má v tomto směru Jan
Rapant, bývalý ředitel hrozenkovské školy, známý
kopaničářský hudec a folklorista. Když byl malý, býval často nemocný.
Jeho matka si už nevěděla rady, a tak se obrátila na bohyni
Surmenu, která byla z přízně. Ta si chlapce prohlédla
a pojmenovala nemoc jako „prípory“. A poradila: „Dzjévča, to musíš
zebrac velký nvóž, chodzic před západom sunka okolo suchej
slivky, pichac nožom do kvóry a povedac: ‚Sunečko za hory,
prípory za kvóry.‘ A uvidzíš, že sa mu ty prípory stracja.“
Matka bohyni poslechla a nemoc skutečně odešla. „Dodnes
nevím, jestli za to skutečně mohla bohyně a ten zvláštní obřad,
anebo spíš víra, že to pomůže,“ zamýšlí se Jan Rapant.
Bohyně však neléčily vždy a za každou cenu. Z vosku
dokázaly vyčíst, zda je ještě naděje na uzdravení. Pokud ano,
léčily anebo poradily, jak při léčbě postupovat. Pokud jim





84
vosk prozradil, že pacientovi není pomoci, sdělily to někomu
z jeho blízkých a neživily pacien ta ani jeho okolí lichou nadějí.
Nikdy nepokračovaly ve zbytečné nebo šalebné léčbě jen
proto, aby získaly honorář. I tento jejich na mnoha případech
ověřený postoj vyvrací představu o podvodnicích, které jen
tahají peníze z kapes důvěřivých pacientů. Naopak, bohyně
zastávaly v tomto směru etické postoje. Za služby přijímaly
zpravidla odměnu, neboť bohyňování bylo svým způsobem
živností, avšak tato odměna byla stanovena v závislosti
na složitost a náročnost úkonů a byla oběma stranami vnímána jako
odměna čestná.
Pokud byl pacient nevyléčitelně nemocen, pak bohyně svůj
um soustředily na to, aby jej připravily na setkání se smrtí.
V tomto ohledu si ty nejzkušenější z nich získaly respekt
i u lékařů, kteří jinak na jejich praktiky hleděli jako
na nekalou konkurenci: byly zvány do nemocnic k postelím
umírajících a sehrávaly tak roli terapeutek, které pacienty uklidňovaly
a smiřovaly s neodvratným koncem.
V této souvislosti se zcela zákonitě vynořuje otázka, zda
bohyně dokázaly předpovědět osud člověka a určit dobu jeho
smrti. Všechno, co o bohyních a bohyňování víme,
naznačuje, že ano. Nevyhnutelnost a blízkost smrti neurčovaly ani
tak ze stanovené diagnózy nevyléčitelné nemoci, ale pomocí
magických úkonů, které jim umožnily nahlížet do budoucnosti.
Za příklad si vezměme příběh nám již známé „baby boršické“
Dory Šurmánkové. K lití používala nikoli vosk, ale olovo a léčila
bylinami, které sbírala „mezi Jany“ – 25. června. (Vzpomeňme
si na zápisky pátera Kulicha z poloviny 18. století – i v nich





85
Boží apatéka





86
se hovoří o sbírání bylin „mezi Jany“.) Bohyně si najala
čtyřiadvacet žen, které pak na čtyřech vozech vozila celý den
po lokalitách, kde se byliny vyskytovaly. Část nasbíraných
bylin uvařila, část uschovala v uzlech a nemocným z nich
dávala odvar na umývání, zeliny na čaj nebo do koupele. Který
nemocný včas buď sám přišel, nebo si poslal pro radu,
každému pomohla. Lidem, kteří u ní hledali pomoc, když už bylo
hodně zle, domlouvala: „A spěšej ste o mně nevěděli? Brzo by
bývalo pozě.“
O nemocných nepřítomných lila napřed olovo, a pokud
poznala, že není pomoci, pověděla bez obalu: „Nebude ten
zeleného trávníčka šlapat!“ Říkalo se, že dokázala
předpovědět, za kolik dní dotyčný umře. Martin Zeman zaznamenal
případ nějakého Mičky z Hrubé Vrbky, který měl nemocného
bratra. Zašel mu na léky k „babě boršické“. Poněvadž se z olova
ulil hrob, Dorka mu pověděla bez obalu, že jeho bratru není
pomoci. A skutečně, bratr za pět dní zemřel, ačkoli mu
i doktora zavolali.
Svérázný způsob, jak v případě težké nemoci dítěte
zjistit, zda má vůbec smysl zahájit léčbu, používala již zmíněná
Ševčena z Javorníku. Vykopala tři jámy: jednu pro zdraví,
druhou pro nemoc, třetí pro smrt. Matka položila dítě do některé
z nich, aniž by znala jejich význa m, a bezděčně tak určila osud
dítěte.
Příběh z doby relativně nedávné vypravovala autorovi
tohoto pojednání v roce 2004 paní Marie Mléčková z Korytné
(č. p. 273). Udál se v její blízkosti nedlouho po druhé světové
válce, když jí bylo asi dvacet let. Tehdy se její známé, mladé





87
Boží apatéka
ženě, ztratily v práci v Uherském Brodě šatenky. V té době byla
taková ztráta citelná. Žena podezřívala jednu svoji
spolupracovnici, ale neměla jistotu. A tak se rozhodla svěřit se žítkovské
bohyni. Ta ji vyposlechla a po obvyklém rituálu, když
prozkoumala vosk, jí sdělila dvě informace. Kolem šatenek si nemusí
dělat starosti, najdou se a co nevidět jí budou vráceny. Ale
druhá byla hrozivá. „Kolem vašeho muže krouží smrt,“
sdělila jí bohyně. Za několik dní dopadla policie kapsáře a našla
u něho ukradené šatenky. Protože je žena měla podepsané,
doručila je policie na její adresu. Ženu to však sklíčilo:
Jestliže se vyplnila první část předpovědi, vyplní se i druhá? Čas
šel a nic se nedělo, a mladá žena se po měsíci nejistoty
uklidnila. Do půl roku od události s šatenkami však došlo k tragické
nehodě, při níž byl její muž smrtelně raněn kopnutím koně,
a žena zůstala mladou vdovou.
Hovoříme-li o věcech souvisejících se smrtí, nabízí se další
otázka – zda uměly bohyně smrt na někoho přivolat, třeba
formou nemoci, úrazu apod. I zde se ocitáme, stejně jako
v předešlém případě, v důkazní nouzi. Tu patrně nezmírní ani již
vzpomenutý příběh Dorky Šurmánkové, která dokázala
odstranit manželku svého mi lence, za něhož se pak sama provdala.
Čarování, jehož cílem je způsobit někomu vážné
zdravotní problémy a odstranit tak osobu, která stojí v cestě, již
souvisí s černou magií. Víme také, že se v ní bohyně rovněž
vyznaly, ale využívaly jí jen zřídka, ve vážných případech.
Odstranit manželku, která stojí v cestě nové lásce, jako je tomu
ve výše uvedeném případě, bezesporu závažným případem je.
Můžeme se ovšem ptát, zda nejde jen o mýtus, který kolem





88
Bohyně byly zkušené léčitelky. Snímek z vystoupení sboru Čečera na
MFF Strážnice 2008.
sebe vytvořila sama bohyně, aby zdůraznila svoji moc.
Nicméně nejde o jediný zapsaný případ a doklad toho, že bohyně
uměly porobic.
A v čem spočívalo kouzlo, jehož cílem bylo odstranění
sokyně? Za tím účelem naberou z vŕška (hřbitova) hlíny, ulepí
z ní lepenca (podobu lidskou), píchají ho jehlami pod žebra;
potom zatopí v peci osykovým dřevem, hodí ho do ohně,
vytáhnou a oblévají vodou; konečně ho suší v komíně. Pokud se rituál
dodrží, má sokyně nejprve pchání, potom je rozpálená a zas jí
zima třese, konečně uschne a zežukně. (Bartoš)





89
Boží apatéka
Hliněná figurka oběti, která je propíchávána špičatým
nástrojem, nám připomene magické praktiky domorodých
šamanů v Africe. V Evropě byl tento princip popsán
v souvislosti s čarodějnickými procesy již ve středověku. V dějinách
soudnictví bychom našli i několik případů, kdy tento způsob
chtěli využít spiklenci k odstranění panovníků či příslušníků
vysoké šlechty. Ale nemusíme chodit až do středověku. Ještě
dnes si některé starší ženy z Kopanic tímto způsobem snaží
vyřídit účty se svými sokyněmi.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.