načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Žítkovské bohyně - Kateřina Tučková

Elektronická kniha: Žítkovské bohyně
Autor:

Nový román autorky Vyhnání Gerty Schnirch. Fascinující příběh o ženské duši, magii a zasuté části naší historie. Vysoko v kopcích Bílých Karpat žily odedávna ženy ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  158
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  169 Kč
7%
naše sleva
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 95%hodnoceni - 95%hodnoceni - 95%hodnoceni - 95%hodnoceni - 95% 92%   celkové hodnocení
28 hodnocení + 5 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 450
Rozměr: 21 cm
Úprava: portréty, faksim.
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-729-4528-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nový román autorky  Vyhnání Gerty Schnirch . Fascinující příběh o ženské duši, magii a zasuté části naší historie. Vysoko v kopcích Bílých Karpat žily odedávna ženy obdařené výjimečnými schopnostmi. Uměly léčit a pomáhat s kdejakým trápením, uměly poradit v nesnázích a také prý viděly do budoucnosti. Říkalo se jim bohyně a své umění si předávaly z generace na generaci. Dora Idesová patří k posledním z rodu žítkovských bohyní. Jejich umění se však nenaučila, vystudovala etnografii a rozhodla se napsat o nich rozsáhlou vědeckou studii. Na konci devadesátých let objeví v pardubickém archivu ministerstva vnitra operativní svazek StB vedený na vnitřního nepřítele — její tetu, bohyni Surmenu.

Předmětná hesla
Žítková (Česko : oblast)
Zařazeno v kategoriích
Kateřina Tučková - další tituly autora:
Normální malba / Normal painting Normální malba / Normal painting
Tučková, Kateřina
Cena: 177 Kč
Vyhnání Gerty Schnirch Vyhnání Gerty Schnirch
Tučková, Kateřina
Cena: 279 Kč
Vyhnání Gerty Schnirch Vyhnání Gerty Schnirch
Tučková, Kateřina
Cena: 192 Kč
Žítkovské bohyně Žítkovské bohyně
Tučková, Kateřina
Cena: 247 Kč
Věra Sládková - prozaické dílo Věra Sládková
Tučková, Kateřina
Cena: 195 Kč
Fabrika - Příběh textilních baronů z moravského Manchesteru Fabrika
Tučková, Kateřina
Cena: 254 Kč
 
Zákazníci kupující zboží "Žítkovské bohyně" mají také často zájem o tyto tituly:
Nemesis Nemesis
Nesbo, Jo
Cena: 187 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu



Viky 2016-11-22 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
Přečteno jedním dechem. O kopaničářích vypovídá v mnohém i současnost. Kde jinde by zvítězila silniční a EU lobby snadněji než na Žítkové a Starém Hrozenkově, kdy si místní sami v anketě odhlasují zničení tohoto krásného kraje výstavbou obchvatu obce namísto vyvolání celostátní debaty o jiných řešeních?
reagovat
 
katyka 2016-09-13 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
velmi pekné, použito aj vela historických faktov, takže som sa zase niečo velmi zaujímavé dpzvedela.
reagovat
 
Vlaďka 2014-05-12 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Opravdu moc krásné čtení. Děkuji.
reagovat
 
Miri 2013-01-14 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Dlouho jsem si tak hezky nepočetla:)
reagovat
 
HanaH 2012-06-01 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
Vynikající čtení.
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ČÁST I
Surmena
Dora Idesová
Archiv: den první
Bílý hádek
Pardubické nokturno
Kateřina Shánělka
Archiv: den druhý
Společné dědictví
Závrať noci
Archiv: den třetí
Jakoubek
Archiv: den čtvrtý
Případ „Bohyně“
ČÁST II
Internát
Irena Idesová
Antikvariát pana Oštěpky
Josef Hofer
Zaklínání bouřky
Alžběta Baglárová
Irma Gabrhelová
Otec
Dopis
Josefína Mahdalová
Magdaléna Mĺkva
ČÁST III
Modrá složka
Hexenarchiv
Spis Hexenwese Surmenová
Spis Hexenwesenfamilie Mahdalova
Badatelé se zvláštním pověřením
Friedrich Ferdinand Norfolk
ČÁST IV
Koprvazy
Justýna Ruchárka
Červený náramek
Věnceslav Rozmazal
Ingeborg Pitínová
Potočná
Janigena
Část V
Jindřich Švanc
Bedová










host










kateřina
tučková
žítkovské
bohyně
brno 2012





© Kateřina Tučková, 2012
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 (elektronické vydání)
Fotografie s. 158 © SOkA Uherské Hradiště
Fotografie s. 408 © MAFRA, a. s.
ISBN 978-80-7294-649-5 (formát PDF)
ISBN 978-80-7294-650-1 (formát ePub)
ISBN 978-80-7294-651-8 (formát PDF pro čtečky)
ISBN 978-80-7294-652-5 (formát MobiPocket)





/// 7
Dovnitř není pořádně vidět. Stoupá si na špičky, aby
s nosíkem přilepeným na sklo nahlédla za záclonu zavěšenou
z půlky okna. Mezi bohatými hlavicemi pelargonií, které se jindy
kývají vyvěšené ven a dnes jsou z nepochopitelného důvodu
uvězněné za skleněnými tabulkami, je tma. Ale ta tam bývá
skoro vždycky. Malými okénky proniká do domu světlo jen
za jasného dne.
Otočí se, aby přehlédla cestu stoupající k  jejich chalupě.
Surmena se taktak šourá, odjakživa nemůže na nohy
a Jakoubek jí taky nepřidává. Je těžký, ona to ví, sama ho už skoro
neunese.
Znovu se obrátí k oknu. Zdá se jí, že vidí nohy. Zpoza pece
vykukují nohy, sotva od kolen dolů, ale ano, jsou to nohy obuté
v těžkých černých holinách.
— Vidím nohy! Tatínek je doma! křikne za sebe na
Surmenu. — Tak přece je doma!
— Počkej, uhni, odsune ji Surmena s  Jakoubkem v  náručí,
když konečně vystoupá až k ní. Dlaní si zacloní oči a přitiskne
tvář k nejvyšší tabulce.
— No ba, je tam. Holomek.





/// 8
Narovná se, nadhodí si Jakoubka na lokti a řekne: — Tak
pojď, a  když se otáčí, ještě je slyšet, jak si pro sebe mumlá:
— Ten ať si mě nepřeje, ožrala.
Rázným krokem se vydá kolem hrubě nahozených zdí,
ona těsně za jejími sukněmi. Kroky v mokré rozbředlé půdě
čvachtají. Snaží se vskakovat do Surmeniných stop, ale
nestačí jejímu rázu. Vrznou vrátka a  i  ona se jimi prosmýkne.
Nechá je otevřené a  běží kolem Surmeny ke dveřím domu,
široká aktovka se jí na zádech kolíbá a nad ní poskakují dva
štětinaté cůpky už jen s jednou mašlí. Před prahem se
zastaví a s očima doširoka otevřenýma, s bradou spadlou se otočí
k Surmeně. Vedle dveří stojí špalek, ale sekerka, obvykle v něm
zaražená, chybí. Nafouklá těla kočky i koťat tam musí ležet už
řadu hodin.
— To je Micka, řekne překvapeně, — to je naše Micka.
A koťata. Ještě nám je ani nestihla ukázat!
Kočičí tělo se vydouvá do tvaru balonu, krvavý otvor krku
se hemží mouchami. Těla koťat by se vešla do mističky dlaně.
Maličká a plyny dokulata vydutá; kdyby dlaň naklonila, mohla
by z ní vypadnout a kutálet se ze svahu dolů, až do Hrozenku.
— Ten ožrala, ten prevít, ten si to odskáče, dusí se vztekem
Surmena, bere ji tvrdě za rameno, obrací od té krvavé scény
a tlačí do dveří, dovnitř, do malé předsíně.
— Otři si boty, ať nenaděláš, řekne jí nazlobeně, ale není
třeba, ona stojí, pomalu šoupe nohama o rohožku a otáčí se, aby
ještě zahlédla to, co zbylo z Micky.
— Nedívej se tam, budeš mít zlé sny! přikazuje Surmena
a Dora se jako o překot rozběhne předsíní. Ve dveřích do
světnice do Surmeny vrazí. Nekonečný zlomek vteřiny, v  níž se
v letu posledního kroku prosmýkne mezi Surmeniným bokem





/// 9
a rámem dveří a dokončí svůj drobný krok s pohledem náhle
připoutaným k prkenné podlaze. Vedle tatínkových nohou leží
maminka, sukni má vykasanou nad stehna a kolem ní, všude
kolem ní kaluž temné, zaschlé krve. Ticho. A oni tři ve dveřích
jako sousoší.
— Vééén! projede jí najednou jako ostří nože Surmenin
vysoký hlas, škubne jí, až celá poskočí, klepne hlavičkou o futra
a běží ven, nohy o sebe škobrtají, div že neupadne. Za sebou
slyší Jakoubkův vyděšený pláč a Surmenin křik, který se
zasekl na jediném slově: — Vééén! Ven! A ona běží, kolem Micky
a jejích koťat, podél dřevěného plotu, proběhne vrátky, běží
okolo chalupy, po cestě rozmoklé letním deštěm, cestou dolů,
dál. Až k Surmeninu. Tam se zastaví, způsobně otevře a zavře
vrátka a pomalým krokem jako vždycky zajde k lavičce na
náspí. Usadí se a s pohledem upřeným do protějšího kopce čeká.
Vidí, jak cestou, kterou právě běžela, pajdá Surmena ohnutá
Jakoubkovou tíží, ale rychle, tak rychle, jak ji ještě nikdy
neviděla. A už se k ní nese bratrův pláč i Surmenino supění.
Surmena ztěžka dosedne na lavici a s jednou rukou na
Jakoubkově hlavě a druhou na jejím rameni je konejší.
— To nic, to nic, říká.
Ale ona jí nevěří. To není nic, toto.
Slunce už zapadlo a do hor se vkrádá tma. Sedí na lavičce
a Jakoubkův pláč pomalu utichá, jen tu a tam ještě vybublá
v drobném, trhaném vzlyku. Za chvíli už Dora slyší jen jeho
pravidelný dech šramotící soplíkem. Surmena už oddechuje
klidně, ale ruka objímající Dořina ramínka opásaná řemeny
aktovky se jí stále chvěje. Na těch řemenech jsou velké červené
odrazky, tak jak si přála. Velké červené placky, které odrážejí
světlo, když na ně někdo posvítí, takové, jaké mají děcka zdola,





/// 10
z Hrozenku. Jely pro tu brašnu s maminkou až do Uherského
Brodu, to bylo minulé léto.
Nad jejich chalupou na protějším svahu se už setmělo, noc
se vynořila zpoza kopce v pomalém, nezastavitelném proudu,
jako by ji někdo vyléval od Bojkovic.
— Zůstanete u mě, řekne pak Surmena.
A když ji ukládá do dek a vydělaných ovčích kůží za pecí,
do tepla, které se rozlévá všude kolem ní a po spařeném máku
i  v  útrobách jejího žaludku, stačí Dora ještě zaslechnout:
— Nic se neboj, však my to spolu zvládneme. Budeš mi dělat
andzjela. A budeš se mít dobře. Uvidíš.















ČÁST I










část i � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � 15
Surmena
Dlouho si myslela, že tou událostí začalo všechno jejich
trápení. Jenže ono to vůbec nezačalo tehdy, v  tom okamžiku,
kdy stáli ve dveřích chalupy na koprvazské kopanici a zírali
na těla rodičů. Dora nebyla tak hloupá, aby ze vzrušených
tváří vesničanů nevyčetla, že to začalo už kdysi dávno, tak
dávno, kam její krátká paměť zdaleka nesahala. Neošálily ji
jejich zkormoucené obličeje a řeči jako: — Taková nešťastná
náhoda! nebo: — Proč se to stalo zrovna vám!? Neobalamutili
ji, protože i ona byla součástí toho celku, cítila s ním, dýchala
s ním. A i když se snažili sebevíc, i k ní to zkrátka časem
prosáklo, to, co se neslo šeptandou za jejími zády, totiž to, že to
do sebe přesně zapadá, že se to muselo stát nějak takto. Takto,
nebo možná trochu jinak, ale zkrátka podobně nešťastným
způsobem. Protože i její matka byla bohyně a žádná bohyně
nemá lehký osud.
Na druhou stranu, toto zřejmě překračovalo všechny meze,
pochopila Dora, když jednou zaslechla, že pod sekerou
neskončila žádná, co znala tajemství bohování, už víc než tři sta let.
Tak proč její matka? ptala se pak pořád dokola, ale
odpověď nedostala. Nikdo o tom nechtěl mluvit. Kdykoli na to





Žítkovské bohyně � � � � � � � � � � � � � � � 16
zavedla řeč, každý se jen zděšeně odvracel, jako by se rouhala
přímo před svatými ostatky. Mlčela i Surmena.
A tak jí nezbývalo nic jiného než udusat to někde
hluboko v sobě. Dospěla k tomu za několik měsíců a zabouchla za
tou událostí dveře, rozhodnutá se k tomu už nikdy, nikdy
nevracet. Ať už to začalo, kdy chtělo, a ať už to dopadlo jakkoli.
Ostatně, měla napilno. Musela se učit být andzjelem a pod
přívalem nových, vzrušujících událostí se pomalu, postupně
vytrácel i její žal. Ona — andzjelem!
Předtím o nich jen slýchala. O dobrých andělech, kteří vodí
potřebné k bohyním a při tom nikdy nepřijdou zkrátka. Nikdy
ale žádného nepotkala, i když se kolikrát schválně zdržovala
na stráních, ze kterých mohla vidět k Surmeně, k Irmě nebo
ke Kateřině Hodulíkové.
— Ukaž mi svého andzjela, tetičko! Kdo ti ho dělá? chtěla
vědět, kdykoliv tamtudy měly s  matkou cestu. Surmena se
tvářila, jako by o žádných andělech nikdy neslyšela, a její
matka Irena se smála. — Já jsem taky bohyně, a viděla jsi u mě
někdy nějakého? ptala se. Jenže její matka byla jiná bohyně,
taková zvláštní. Vlastně moc nebohovala. A andělé k ní proto
nikoho nevodili.
A teď to tajemství puklo, samo od sebe, otevřelo se jako
přezrálý lusk a  naráz vydalo všechny své plody — nejenže
se dozvěděla, kdo jsou andělé bohyní, ale stala se jedním
z nich.
Svět se od základů změnil. Tatam byla dlouhá
odpoledne, která se podobala jedno druhému, tytam byly chvíle plné
nudy, v  nichž se život rozpíjel do rozostřených kontur. Od
té doby, co se stala andělem, už nikdy zbůhdarma neseděla
na lavičce na zápraží horské samoty. Její čas se stal součástí





část i � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � 17
času mnoha lidí, mezi nimiž zastávala důležitou roli.
Vykonávala ji hrdě a s vědomím odpovědnosti k tajuplné tradici,
která vycházela z minulosti tak dávné, že si nikdo ze Žítkové,
nikdo z  Kopanic neuměl představit z  jaké. Každý jen uctivě
pokyvoval: — Bohování je prastaré, bohyně a andzjelé tu byli
odjakživa.
Odjakživa, odvždycky. Dora to dobře věděla, co ale do
chvíle, než se stala andělem, netušila, bylo, že bohyně a jejich
umění jsou taková vzácnost. Že je jinde nemají. Když byla malá, tak
si dokonce myslela, že být bohyní je jen jedna z forem
existence — že ženy se zkrátka dělí na tetky z pošty nebo jednoty, na
dojičky a krmičky z JZD, a na ty, co se živí jako bohyně. Zdálo
se jí to být stejně přirozené povolání jako jakékoliv jiné. Ani
ji nenapadlo, že by to tak nebylo i jinde.
Teprve až se stala andělem a poznala, z jak velkých dálek
za bohyněmi lidé jezdí pro radu nebo léčení, pochopila, jak
jedinečné ty ženy jsou. O to nadšeněji pak andzjelovala a pečlivě
dodržovala všechno, co jí Surmena kladla na srdce.
— Když přijede autobus, stůj vždycky poblíž zastávky, nikoho
na sebe neupozorňuj, jen čekej, až tě někdo osloví. Jestli se
bude ptát na cestu k bohyni, zeptej se ho, jestli je tak hloupý,
že věří na bohyně. Počkej, co ti odpoví. Když bude rozpačitý,
doveď ho. Když bude moc sebejistý, radši se kliď, od takového
nepojde nic dobrého. A dávej si pozor na dvojice. Pamatuj, že
lidé sem častěji jezdí s trápením, se kterým se potýkají sami
a ke kterému nepotřebují žádné svědky, opakovala Surmena
často.
Dora si to zapamatovala dobře. Pečlivě si prohlížela lidi,
které vyplivly odpolední autobusy z Brodu, a když viděla
někoho cizího rozpačitě se rozhlížet kudy kam, připletla se mu





Žítkovské bohyně � � � � � � � � � � � � � � � 18
do cesty a počkala, až se jí zeptá: — Holčičko, prosím tě, nevíš,
kde tady bydlí bohyně?
Ti lidé byli různí, obyčejní i zvláštní, téměř vždy osamělí
a ustaraní, ale čas od času se mezi nimi objevily i dvojice, před
kterými ji Surmena varovala. Nejčastěji to byl muž a žena, oba
mladí a zdraví a vůbec nevypadali, že mají nějakou starost —
Dora by do nich rozhodně neřekla, že potřebují pomoc
bohyně. Na jeden takový pár si dodnes dobře vzpomíná, potkala je
zpočátku svého andzjelování.
Ta dvojice postávala na zastávce ještě dlouho poté, co
auto bus odjel, přesně tak, jako to dělávali přespolní, když
se rozhodli vyhledat některou z bohyní a neznali k ní cestu.
Dora je chvíli pozorovala — turisticky oblečenou ženu,
která ve svém oděvu působila v pracovní den nezvykle a která
se zprudka napřímila, vždycky když k  ní muž, co s  ní
přijel, úkosem promluvil, a muže v klobouku a dlouhém plášti,
který se choval, jako by k  ní vůbec nepatřil. Doře se zdáli
podezřelí a chtěla proto zmizet, ale dřív než se stačila otočit,
zahlédla, jak ten muž kývl a  žena se na jeho pokyn vydala
smě rem k ní.
— Holčičko, prosím tě, nevíš, kde tady bydlí bohyně? zavolala
pak na ni ta ženská lísavě.
Dora chvíli tiše přešlapovala, pak ale váhavě přikývla
a ukázala na vršek hory Kykule.
— Až tam nahoře, v lese. Vede tam modrá značka, podle ní
přijdete až ke křížku a  od něj uvidíte jedinou chalupu, tam
bydlí bohyně.
Žena jí horlivě poděkovala, vytáhla z kapsy korunu
a vtiskla jí ji do dlaně. Pak se otočila a svižně odcházela ukázaným
směrem. V závěsu několika metrů ji následoval ten muž. Dora





část i � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � 19
se za nimi dívala, dokud se jí neztratili v ohybu cesty vedoucí
k úpatí divoké karpatské hory.
I  dnes by ji zajímalo, jestli ti dva tenkrát přenocovali
v krmel ci uprostřed hlubokého lesa, kterým nepronikalo nic,
jen jediná modře značená stezka, která vedla z  Hrozenku
ke křížku a pak se ztrácela, nebo jestli se stihli vrátit do vsi.
Každo pádně poslední autobus na Brod odjížděl v 16.15 a ten
stihnout určitě nemohli.
Ale ne všichni přespolní bývali tak podezřelí. Naopak,
většinou to byli lidé, kteří Surmenino vědění opravdu potřebovali.
Dora je po čase poznala už na první pohled. Zachmuřená starší
dáma s taškou byla jistota, ta šla obvykle kvůli dětem. Mladá
holka rozpačitě postávající u tabule s jízdním řádem, to byla
taky jistota, ta si šla poslechnout o lásce. Taky tam přijížděli
lidé, kteří vypadali nemocně. Všechny takové Dora k Surmeně
vodila ráda, protože věděla, že jim pomůže a že se jejich tváře
už brzy rozsvítí něčím zvláštním, nadějí.
Dora je už na zastávce, kde ji požádali, ať je zavede
k bohyni, brala za ruku a vyváděla je nahoru, kolem hřbitova,
kopanice Černé, lesem až k rozcestí, odkud už mohli zahlédnout
Surmeninu chalupu na Bedové. A přitom andzjelovala, přesně
tak, jak ji naučila Surmena.
— Měl jste dlouhou cestu? vyzvídala Dora a tvářila se přitom,
jako by jí to přišlo na jazyk jen tak, aby řeč nestála.
— Nejste po cestě unavený? Surmena vám uvaří čaj
z jitrocele, ten vám udělá dobře!
— A  cože jste takový smutný? To vás něco trápí? Na těle?
Nebo na duši?
Neumí ani spočítat, kolikrát to se Surmenou
procvičovaly — systém chytrých otázek, jejich rozptyl v čase a ledabylost





Žítkovské bohyně � � � � � � � � � � � � � � � 20
jejich kladení. Jakoby samosebou si pak s nimi Dora během
dlouhé cesty na vrcholek žítkovských kopanic povídala. A čím
výš do hor stoupali, tím byli vřelejší a upřímnější, jejich
dlouho potlačované starosti z nich vyvěraly, někdy pomalu, jindy
o překot, ale s vědomím, že už už dojdou úlevy, že balvan
svého trápení co nevidět složí na prahu chalupy, k nohám ženy,
která prý pomůže s každým soužením. Během toho výstupu
tak Doře, neznámému cizímu děcku, které jim za chvíli mělo
zmizet ze života, prozradili, co je trápilo, a  tak na konci té
cesty, tam, kde se stezka větvila ke dvěma kopanicím,
Koprvazům a Bedové, a kde se s nimi loučila, o nich Dora věděla
všechno. No a pak stačilo už jen těch deset minut, o které
lesíkem přiběhla zezadu k Surmenině chalupě dřív než návštěvník
obcházející louku po obloukem se vinoucí cestě, aby jí mohla
říct, co se dozvěděla.
— Tak pojďte, pojďte, vítala pak Surmena návštěvníka, dřív
než otevřel vrátka v plotě, — pojďte a nebojte se, já vám
pomůžu, od bolesti zad i od té patálie s těmi ztracenými penězi,
jste vy to ale hlava děravá, že? Ale nevadí, snad nebude zas
tak zle, tak pojďte, pojďte, však my už spolu vymyslíme, jak
to celé napravit!
Nebylo jediného návštěvníka, který by neupadl
v nábožnou úctu před ženou, která, sotva jej uviděla, dokázala přečíst
všechna jeho soužení, aniž by cokoliv vyslovil. Ti lidé pak
pokorně vcházeli dál, do tmavé světnice, v níž se zastavil čas
v polovině minulého století a kde Surmena rychle stavěla na plotnu
hrnek na roztavení vosku a  na stůl mísu s  chladnou vodou.
— Tohle je to, co jim pomůže nejvíc, smála se po jejich
odchodu dobrosrdečně Surmena, když se jí Dora později ptala,
jestli ty lidi nepodvádějí.





část i � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � 21
— Když už se odhodlali přijít až sem, za neznámou starou
ženskou, o  které podle kdovíjakých povídaček věří, že jim
může pomoct, tak už musejí být v pořádné šlamastyce.
Možná bývám jejich poslední naděje. Jdou sem a mají strach, taky
pochybují, ale naděje je sem táhne. A abys věděla, častěji jsou
to takoví, kteří nemají potíže na těle, ale na duši. A takovým
se pomáhá líp, když se přestanou trápit zbytečnými otázkami,
jestli mám nebo nemám schopnost jim pomoct... Víš, jak se
jim uleví, když hned na prahu uvěří, že mám zvláštní moc?
A  čemu se vzájemně vyhneme s  těmi, co by se přede mnou
hlídali říct na plnou hubu, co mají za potíž? Říká se, že víra
uzdravuje. A oni věří, že jim pomůžu, a to se pak taky splní. Už
tomu rozumíš? To není podvod, to je chytrá pomoc.
Dora na to přistoupila bez dalších otázek, stejně jako na
Surmenin příkaz: — Jen o tom nesmíš s nikým mluvit. Nikdy
nesmíš říct nikomu jinému než mně, co ti ti lidé po cestě říkají
a že s tebou vůbec mluví. To je tajemství, které musí zůstat
jen mezi námi, rozumíš?
Dora kývla.
— Kdyby se to prozradilo, už by ta pomoc nefungovala.
Chápeš?
Dora znovu přikývla.
— A hlavně hleď vždycky na všechno, co ti lidi povídají, co
nejrychleji zapomenout. To udělej kvůli sobě, jinak tě jejich
trápení brzo začnou trápit taky. Slibuješ?
A  Dora slíbila, protože v  té době neexistovalo nic, co by
Surmeně odmítla.





Žítkovské bohyně � � � � � � � � � � � � � � � 22
Surmena se jich ujala, když jí bylo osm a  Jakoubkovi čtyři.
Určitě ani nepomyslela na to, že by mohli jít k někomu jinému,
tím si je Dora jistá. Tehdy ještě nebyla tak stará, aby je
nezvládla, a její široké srdce by jí nedovolilo zachovat se jinak.
Navíc svoje děti neměla a Dora je dodnes přesvědčená, že jí je
vlastně nahradili.
Tenkrát, když k  ní přišli, to bylo v  šestašedesátém, bylo
Surmeně přes padesát. Ale bylo v ní cosi, co z ní dělalo
stařenu už tenkrát. Možná to bylo těmi vlasy zavinutými v šátku,
který ke kopanickému kroji nosila, i když nebyla nikdy vdaná,
tou sítí drobných vrásek křížících se v  nepravdě podobných,
jedinečných cestách po jejích tvářích a tím způsobem drže ní
těla, kterým se snažila skrýt sama v sobě. Chodila schoulená,
s  propadlým hrudníkem, a  chůze se tomu říkat skoro
nedalo, spíš to bylo takové vrabčí poskakování, za které mohla ta
noha, co se jí při každém našlápnutí trošku podlomila, až to
vypadalo, jako by hopsala. Říkávala, že je to památka na válku,
když se utíkala schovat do lesa a spadla tak nešťastně, že ani
ona si neuměla pomoct. Široko daleko vyhlášená napravjačka
a kulhá, říkali si lidi potom. Jenže jak by si mohla sama
správně trhnout vykloubenou nohou, trhnout a prudce otočit, aby
vyjetý kloub přesně zapadl na svoje místo? Udělala, co se dalo,
sklínila si nohu dlouhými větvemi a čekala — tři dny a tři noci,
sama v lese, než se přežene fronta.
Později byla Dora několikrát svědkem, jak Surmena
podobný zákrok prováděla. Stála rozkročená nad zraněným
a v hlubokém předklonu objímala jeho stehno nebo lýtko, podle toho,
který kloub byl vymknutý, a pacientův kotník svírala
v podpaží. Vší silou zatáhla, trhla a  stočila nohou, zraněný
zakřičel tak, až Dora myslela, že umírá, a pak byl najednou klid —





část i � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � 23
kloub vjel zpátky. Ptala se jí, kde se to naučila, a Surmena se
tehdy nad tou vzpomínkou tak zvláštně ušklíbla. Bylo to prý
to jediné, co se nenaučila od své matky, bohyně Justýny
Ruchárky. Naučila se to díky hrozenkovskému hrobníkovi
a vlastně přímo od lidí. Od mrtvých lidí. Vybral si ze všech bohyní
na Žítkové zrovna ji, protože v chalupě žila sama jen
s mladší sestrou Irenou. Tak jí je tam jednou večer přivezl. Slyšela
prý už zdálky, jak tenkrát kosti hrkaly jedna přes druhou ve
třech dřevěných bednách poskládaných na rykši, na které jí
je přivezl rovnou ze  hřbitova a  složil v  sednici. A  že prý ho
napadlo, že by se na nich naučila, jak se jednotlivé kosti
skládají k sobě. Nedal si vymluvit, že je to v kraji potřeba. Zvlášť
v  časech, kdy hrozila válka. Nejdřív byla Surmena zděšená.
Tři bedny jí stály ve světnici tři dny. Zavřené, tak jak je tam
hrobník složil, a ona s Irenou spávaly na půdě, aby s nimi
nemusely být v jedné místnosti. Jenže hrobník přicházel každý
večer, aby se podíval, jak pokročila, a třetí den už to nevydržel,
vypáčil víka beden a sám začal brát vybělené, jen hlínou
trochu zamazané kosti do rukou a pokoušel se je skládat k sobě.
Surmena prý nejdřív myslela, že omdlí. Ale pak jí to nedalo.
Vytrhla nešikovnému hrobníkovi kosti z  rukou a  dala se do
skládání sama, podle toho, co do té doby z lidského těla znala.
Neúnavně zkoušela zaklínit jednu kost do druhé, drátovala je
rozstříhanými oky z plotu, rýpala se v nich prý tak dlouho, až
do sebe sedly a ve světnici jí stáli tři krasavci. A byli to tihle
tři, kvůli kterým se prý už nikdy nevdala. Jen její věhlas se
díky nim roznesl ještě dál a k napravování k ní pak přicházeli
lidé z  moravské i  slovenské strany. A  přicházeli i  potom, co
se rozneslo, že sama se na nesrovnanou nohu už nikdy
pořádně nepostaví.





Žítkovské bohyně � � � � � � � � � � � � � � � 24
Takovou, pajdavou a  schoulenou, si ji Dora pamatovala
odvždycky. Ale jako by se to její povahy ani nedotklo — byla
tvrdá a nesmlouvavá k sobě, nikdy se nevyhýbala žádné
fyzické práci, ani když jí musela její nedostatečnost překážet, a byla
taková i k jiným. I k nim, k dětem.
Dnes je jí Dora za tu láskyplnou bezohlednost vděčná, za
to, že se nad ní tenkrát neslitovala a nenechala ji nad tou
katastrofou vydechnout. Dělala, jako by se nic nestalo, a k práci
i do školy ji hnala hned druhý den. Jen ji během těch prvních
odpolední čekávala i s Jakoubkem před školou, aby ji vyvedla
nahoru na Bedovou, jako by tušila, že se kolem ní bude tvořit
vějíř zvědavců, kteří se nestyděli častovat ji dotěrnými
otázkami, nebo ještě hůř — litovat ji. To byl jediný ústupek, jímž
jí chtěla ulehčit těžké chvíle týdnů následujících po události,
která jí, Doře, tak náhle a dramaticky změnila život.





část i � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � 25
Dora Idesová
— Ta tvoje Surmena, poslouchej, přitočila se k  ní jednou
na obědě kolegyně Lenka Pavlíková, — dívala ses někdy do
seznamů?
Dora zavrtěla hlavou. Nevěděla, proč by měla. Seznamy
přisluhovačů režimu hýbaly republikou už dlouho, ale
nedomnívala se, že by teď, bezmála devět let po revoluci, měly
hýbat i jí.
— Já sice nevím, jak by to mohlo souviset s tím tvým
výzkumem... Ale všimla jsem si, že je tam napsaná. Jenom jméno. Je
pár řádků nad mým strýcem, tak jsem si nemohla nevšimnout.
Říkala jsem si, že by tě to mohlo zajímat.
Doře se rozbušilo srdce. Surmena v seznamech? Proboha
proč?
Mátožně pak vystoupala o dvě poschodí výš a zavřela se
ve své pracovně.
Do té chvíle měla dojem, že už propátrala všechno. Že jí
neunikl jediný pramen, jediný zdroj. Že za ta léta, která
zasvětila rozkrývání Surmenina osudu a  posléze osudu ostatních
bohyní, nevynechala, nepřehlédla nic.





Žítkovské bohyně � � � � � � � � � � � � � � � 26
A stálo ji to nepopsatelné úsilí. Strávila desítky hodin
v badatelnách zaprášených archivů, vyšlapala desítky kilometrů
bělokarpatských stezek hrbící se pod batohem, v němž
kromě dárků pro pamětníky táhla i těžký magnetofon s hádkem
šňůry mikrofonu, do něhož stejně nakonec odmítali mluvit.
Strávila měsíce a roky shromažďováním toho, co ji teď
obklopuje, pečlivě katalogizováno, zfoceno, zálohováno, zastrkáno
do složek a  tlustých šanonů, popsáno a  vsunuto do regálů
kolem stěn její pracovny. Vstupuje do ní denně jako do
chrámu. Se stejnou posvátnou úctou se rozhlíží po jejích zdech,
protože podél nich je v těch několika železných regálech
uloženo všechno. Všechno, o čem si do té doby myslela, že mohla
objevit.
Jenže se asi mýlila...
Dora rozrušeně přecházela úzkým prostorem pracovny.
Odmítala té zprávě uvěřit. Nepřehlédla se Lenka Pavlíková?
Nespletla se? Proč by měla být Surmena v  seznamech?
Nakonec sedla k  počítači a  na stránkách městské knihovny si
k prezenčnímu studiu objednala výtisk Cibulkových novin se
seznamy. Navečer, až půjde z práce, si to ověří.
Do té doby ale zbývalo ještě několik hodin, představa
jejich pomalého utíkání ji mučila. Chvíli se snažila navázat na
to, co dělala dopoledne, a  aspoň ukončit rozdělanou práci,
ale marně. Dělala chyby, nedokázala se soustředit. Nakonec
se přistihla, jak jen sedí za svým pracovním stolem, s 
rukama složenýma v klíně, a pohledem těká z obrazovky počítače
na knihy a  složky v  regálech, víc nic. Ten den bude zkrátka
promarněný. S  povzdechem vztáhla ruku ke knize, na jejíž
hřbet ještě před chvílí bezmyšlenkovitě civěla. Byl to svazek
v  černých, plátnem potažených deskách, na nichž byl zlatě





část i � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � 27
vyražen titul ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ. A  pod ním její jméno.
První výstup toho roky trvajícího úsilí. Chtěla, aby po nich,
po bohyních, něco zbylo. Její diplomová práce.
Dnes má Dora k  jejímu obsahu výhrady. Ale ve
skutečnosti za to, že ji na sklonku osmdesátých let vpustili sem, do
stinných chodeb a těsných pracoven etnografického ústavu,
vděčí právě jí. To díky ní akceptovali její žádost a místo toho,
aby ji umístili do nějakého regionálního muzea, mohla zůstat
v Brně, v Ústavu pro etnografii a folkloristiku Akademie věd,
a hlavně blízko Jakoubkovi. A nechali ji tu i potom, po
revoluci, kdy se celá instituce otřásla v základech. Asi proto, že ona
i její výzkum byly tak málo konfliktní a její povaha tak málo
průbojná, že v  mělkém moři české etnologie nemohla
ohrozit žádnou židli nad sebou, ani tu bývalou, ani tu současnou.
S počtem článků, konferenčních příspěvků a citací tak akorát,
s nulovými ambicemi na kariérní postup, zahloubaná do jakési
vlastní věci, která se odvíjí mimo proud atraktivních témat,
za nimiž se honí ti dravější, stojí přesně tam, kde ji ostatní
chtějí mít: mimo bojiště. Zavřená ve své pracovně, která se po
léta nezměnila, si dělá na svém. Píše. Novou práci, ve které by
splnila to, co v té diplomové splnit nemohla.
Jenže teď je s tím konec, musí přestat. Nemůže
pokračovat, dokud nebude vědět, co se skrývá v útrobách archivu
ministerstva vnitra, kde jsou uloženy informace
o spolupracovnících Státní bezpečnosti. O práskačích a donašečích, o špezích
a  špiclech. Dora cítila závrať, když mezi nimi toho večera
v knihovně skutečně našla Surmenino jméno. Zavřela
Cibulkovy seznamy a ještě dlouho nad nimi seděla bez hnutí,
neschopná se zvednout a odejít. To neskutečné, nemožné zjištění
ji ochromilo. Tu noc usnula až nad ránem.





Žítkovské bohyně � � � � � � � � � � � � � � � 28
Žádost o lustraci odeslala na ministerstvo hned druhý den.
Surmenová Terézie (1910—1979), bytem na kopanici Bedová,
Žítková č. p. 28, okr. Uherské Hradiště. Předcházelo tomu
několik telefonátů a zpečetila to zásilka z matriky obecního
úřadu na Žítkové, která obsahovala úřední ověření Dořina
a Surmenina příbuzenství.
— Vyrozumění vám přijde do tří měsíců, zněla odpověď, když
o několik dní později Dora kontrolovala, jestli její žádost
i požadované dokumenty na ministerstvu obdrželi.
Od té chvíle už jí nezbývalo nic jiného než čekat. Čekat,
trpělivě, den za dnem, týden za týdnem, tři měsíce.
Zatímco čekala, znovu procházela materiál, který jí pod
rukama za ta léta narostl, kontrolovala vlastní výstupy a dílčí
závěry. A v duchu si prokreslovala řetězící se schéma událostí,
které se dotkly životů bohyní a které pramenily kdesi
v hluboké minulosti a končily u jejích nohou rozlité v deltu osudů
mnoha lidí, z  nichž většinu zná. A  taky vzpomínala. Umí to
tak, jako by se věci odehrávaly přímo před ní, stačí přivřít oči
a  oprostit se od okolí, a  je tam. V  kraji bohyní, na Žítkové,
v  chalupě s  Jakoubkem nebo se Surmenou... Snad jen díky
těm představám, které přicházejí, kdykoliv si je přivolá, přežila
všechna ta léta, všechny ty dlouhé roky, které strávili
odloučení, rozprášení do různých koutů Moravy, každý jinde, každý
sám. Bez nich by se na internátě a  později v  Brně zbláznila.
I teď ji ty představy posilují. A jsou plnější a barvitější,
kdykoliv zjistí něco, co zapadne do roztříštěné mozaiky historie
žítkovského rodu bohyní, ať už je to střípek kauzy těch, které
byly souzeny za čarování, nebo těch, které ještě před několika
desetiletími uháněl uherskohradišťský soud. Z  dokumentů,





část i � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � 29
které o nich našla, jako by je znala tak důvěrně jako Surmenu.
I když — znala ji skutečně?
Od chvíle, kdy se potvrdilo, že Surmena měla něco
společného s StB, zmítaly Dorou pochybnosti. A navíc se k nim
připojila nervozita, která vzrůstala spolu s blížícím se koncem
tří měsíční lhůty. Přála si znát výsledek, ale zároveň se ho bála,
strach a touha se v ní svářily.
Nakonec to nevydržela a  posledního dne třetího měsíce
do archivu zavolala.
— Lustrace ještě není u konce, jste v pořadníku, zněla
lhostejná odpověď úřednice.
Doru to zaskočilo. Jak to, že pro ni ještě nemají žádnou
zprávu? Je možné, aby se Surmenin svazek ztratil? Nebo že by
jí ho nechtěli vydat? Panikařila a den za dnem, které se
zřetězily v týdny, v ní sílil pocit, že napětím exploduje.
Až do rána, kdy ticho její pracovny prořízl surový zvuk
telefonu.
— Máme pro vás ten svazek. Surmenová Terézie, devatenáct
set deset až sedmdesát devět. Nikoliv spolupracovník, ale
osoba sledovaná. Kdy si přijedete? zeptal se rezervovaný hlas na
druhé straně.










část i � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � 31
Archiv: den první
Velká růžová složka formátu A4, kterou před ni položili, byla
nadepsána jejím jménem. SURMENOVÁ TERÉZIE. Ležela na
nové, ještě se lakem lesknoucí desce stolu badatelny
pardubického archivu StB, kam Dora vyrazila o několik týdnů později,
hned, co jí dopisem oznámili, že svazek lustrované osoby byl
v kopii na pobočku doručen.
Složka byla nečekaně objemná, její tloušťku Dora
odhadovala na dobrých sedm osm centimetrů. Bylo zřejmé, že
projít všechno bude trvat hodiny. Dora po ní sáhla. Mezi
zběžně listujícími prsty jí propadaly strojopisně vyplněné
formuláře a  popsané listiny, novinové výstřižky i  rukou psané
poznámky.
Stísněně polkla. Byla šťastná, že se ukázalo, že Surmena
nepatřila k informátorům StB, na druhou stranu měla obavy
z toho, že se před ní Surmenin osud otevře v dosud netušené
podobě. Anebo že se znovu ozve bolest, která je v ní zasutá od
té doby, co je od sebe kdysi tak surově odtrhli.
Rozechvěle otevřela ohmatané desky a vzala do rukou
zašlý list průklepového papíru označený číslem jedna.





Žítkovské bohyně � � � � � � � � � � � � � � � 32
1
Okresní oddělení Veřejné bezpečnosti v Uherském Brodě
č.j. ČVS VB-3814/01-1953
Radě Místního národního výboru Žítková
Věc: SURMENOVÁ, Terézie — Vyžádání zprávy o pověsti
Žádáme o vypracování zprávy o pověsti Terézie Surmenové,
nar. 24. 7. 1910, bydlištěm Žítková č. p. 28, ve které
budiž uveden její třídní původ, její smýšlení
a aktivity za války, politická příslušnost dřívější a  nynější,
dále pak její účast na veřejném životě, poměr k lid. dem.
zřízení a k práci, rodinný život, osobní a charakterové
vlastnosti.
Zprávu ve dvojím vyhotovení zašlete nejpozději do 8 dnů
zdejším OO-VB.
Práci čest!
Náčelník: Dvořák
Dne 17. 9. 1953
2
Rada Místního národního výboru Žítková
č.j. ČVS VB-3814/01-1953
Okresnímu oddělení Veřejné bezpečnosti v Uherském Brodě
Věc: SURMENOVÁ, Terézie — Zpráva o pověsti
Terézie Surmenová, nar. 24. 7. 1910, svobodná, pochází
z  malozemědělské rodiny, organizována nebyla nikde ani
před válkou, ani po roce 1945, je bezpartijní. Její
poměr k dnešnímu lid. dem. zřízení nedá se hodnotit kladně,





část i � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � 33
jakož i ke kolektiv. práci v JZD, do nějž se se svým polem
o výměře 1,6 ha odmítá zapojit. Účastna veřejného života
není, avšak za nečinnou se pokládat nedá, neboť se stýká
s mnoha občany, kteří ji vyhledávají pro její údajné
léčitelské schopnosti, což dělala jak za války, tak i nyní.
Tuto její pověst odsuzují místní soudruzi proto, protože
se jedná o podvod na důvěřivých a nepokrokových našich
československých občanech. Z  tohoto důvodu jsme nuceni
hlásit, že charakterové vlastnosti má špatné, neboť se
soustavně obohacuje na úkor společnosti, a to příjmy za
zmíněnou léčitelskou činnost spojenou s černým obchodem
s bylinami.
Rodinný život taktéž nevede spořádaný, je známo, že se
stýkala s Janem Ruchárem, nar. 17. 1. 1884, bydlištěm
Žítková č. p. 98, kterýžto byl bratrancem její matky,
a z tohoto nesezdaného svazku vzešly dvě děti, které obě krátce
po porodu zemřely, 1939 a 1942. Dodávky plní.
Práci čest!
Tajemník MNV: Lipták
Dne 25. 9. 1953
Dora strojopis zaraženě odložila.
Surmena se nikdy nezmínila, že by měla děti. Nepečovala
ani o jejich hroby, a to na hřbitov pravidelně chodívali
upravovat náhrobky zemřelých příbuzných. Děti? A s Ruchárem?
Dora si zprávu nedůvěřivě přečetla ještě jednou, než ji
obrátila lícem na levou stranu desek rozhodnutá zeptat se na to
Baglárky, hned jak příště pojede na Žítkovou. Ta snad bude
vědět víc.





Žítkovské bohyně � � � � � � � � � � � � � � � 34
Ale nakonec, kvůli nemanželským dětem se o Surmenu
zajímat nezačali. Problémem bylo očividně Surmenino bohování.
Dora spěšně sáhla po následujícím dokumentu. Byla to další
výzva uherskobrodské Veřejné bezpečnosti, v níž se
dožadovali podrobnějších informací o Surmenině činnosti.
Uvádějte, kdo jsou občané, kteří Surmenovou navštěvují,
pokud je vám jejich totožnost známá, a informujte, za jakým
účelem využili její činnosti...
Z listů, které se před ní pak jeden za druhým vynořovaly,
vyplývalo, že tajemník Lipták nenechal úřady čekat dlouho.
O týden později do Brodu putovalo několikastránkové hlášení
o Surmeniných aktivitách, v dalších týdnech vyžádané
doplňky a upřesnění, později i opisy několika zápisů z jednání MNV.
Té nehoráznosti se musí udělat přítrž! stálo v nich. Taková čin­
nost je skvrnou na tváři obce! Zabraňme u nás nepovolenému
podnikání! vyjadřovali členové MNV horlivě svůj nesouhlas
s nepokrokovým konáním občanky Surmenové.
Bylo to na sklonku následujícího roku, kdy Surmenu
poprvé předvolali na policejní stanici.
Nic.
Samozřejmě. Co by jí taky mohli dokázat?
Dora s  uspokojením odložila dokument o  zastaveném
vyšetřování.
Pod ním se objevil svazek dopisů zastrčený v  průsvitné
folii. Opatrně vytáhla zažloutlé papíry; některé byly rozložené
obaly od cukru nebo od mouky. Vnitřní, nepotištěnou stranu
pokrývalo drobné dětské písmo.
Žvásty, smyšlenky a  pomluvy. Dora jimi nevěřícně
listovala.





část i � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � 35
Trávení domácích zvířat kvůli sousedské nevraživosti.
Příprava omamných nápojů, po kterých konzument ztrácí vlastní
vůli. Podrývání morálky vesnické mládeže. Ty dopisy psala
Ruchárová. Dora si pomyslela, že se musela žárlivostí zbláznit,
když byla schopná tak zoufale nesmyslných udání. Jenže mezi
těmi nesmysly, které vpisovala do křivě ubíhajících řádků, se
tu a  tam objevila i  nějaká důležitá informace. Kdo Surmenu
navštívil. Co po ní chtěl. Co jí za to dal.
Stávala snad u cesty z Bedové a zpovídala návštěvníky
vracející se od Surmeny, kteří jí ve své bezbřehé úlevě vyzvonili,
na co se jich pokradmu ptala?
Dora ty neomalenosti znechuceně zastrkala zpátky do
foliového obalu. Mrzutě pak listovala několika dalšími zprávami
z žítkovského výboru, dokud jí pohled nepadl na list
adresovaný uherskohradišťské prokuratuře.
23
Okresní národní výbor, zdravotnický odbor,
Uherský Brod
č.j.: Zdrav. 277/1955
Krajské prokuratuře Uherské Hradiště
Věc: Žádost o prošetření nepovolené lékařské praxe
Surmenové Terézie
Zdravotnický odbor ONV v Uh. Brodě byl upozorněn na
skutečnost, že občanka SURMENOVÁ TERÉZIE ze Žítkové
provozuje nekvalifikovanou lékařskou praxi za úplatek.
Poslední dobou, jak se dozvídáme od pacientů i jak můžeme
sami sledovat, objevilo se několik případů „napravování“





Žítkovské bohyně � � � � � � � � � � � � � � � 36
vykloubených končetin. Je zde nebezpečí, že svým
neodborným zákrokem nebo radou jmenovaná nemocné poškozuje.
Důvodné obavy máme v těchto zachycených případech:
ÚBĚHLÍKOVÁ JANA, nar. 27. 6. 1953, dcera závorníka,
Zlechov č. 43 — vykloubená kyčel.
ČERNOCHOVÁ JARMILA, nar. 19. 11. 1954, dcera karosáře,
Polechovice č. 12 — vykloubená kyčel.
TOUŽIMSKÁ RENATA, nar. 3. 12. 1950, dcera učitele,
Strážnice č. 86 — vykloubené zápěstí.
Ve všech uvedených případech bylo zavedeno příslušné
odborné léčení. Rodiče se však nedostavovali ke
kontrolám, a jak bylo posléze zjištěno, dojížděli místo toho
ke jmenované Surmenové, která na dětech prováděla jakési
manipulace, a to za finanční úplatu. Poškodila je v tom,
že přesvědčila rodiče o úspěšnosti svého zákroku,
a tímto oddálila řádnou péči ordinovanou ošetřujícími lékaři.
V případě odložení léčby se tato protáhne na dvojnásobek,
čímž se prodražuje, což jde k tíži státu.
Doporučuji Okresní prokuratuře, aby činnost občanky
Surmenové prošetřila a další její léčitelské snahy
znemožnila. Jest třeba tak učinit zejména i proto, že léčení se
dostává všem občanům naší lid. dem. republiky v odborných
zařízeních státní zdravotní správy v nejvyšší možné
kvalitě, a to zdarma, takže není potřeba, aby nemocní
vyhledávali laickou pomoc a ještě za ni vydávali nehorázné
finanční sumy.
Vedoucí zdrav. odb. rady ONV: MUDr. K. Lešný
Dne 27. 4. 1955





část i � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � 37
24
Krajská prokuratura v Uherském Hradišti
č.j.: Zdrav. 277/1955
Okresnímu oddělení Veřejné bezpečnosti v Uherském Brodě
Věc: Surmenová Terézie — nepovolené provozování lékařské
praxe — prošetření
Zasíláme vám oznámení zdravotnického odboru ONV v  Uh.
Brodě se žádostí o prošetření. Šetření ať je zaměřeno na
zjištění okolností rozhodných k posouzení, zda jednáním
jmenované není dána skutková podstata trestného činu podle
§221/1, příp. §222/1 tr. z.
Zprávu o výsledcích šetření zašlete zdejší prokuratuře do
jednoho měsíce od doručení tohoto oznámení.
Správce Krajské prokuratury: JUDr. Maňák
Dne 9. 5. 1955
25
Okresní oddělení Veřejné bezpečnosti v Uherském Brodě
č.j.: Zdrav. 277/1955
Krajské prokuratuře v Uherském Hradišti
Věc: Nepovolené provozování lékařské praxe T.
Surmenovou — zpráva
K vašemu dožádání ze dne 9. 5. 1955 sdělujeme
následující: V případech oznámených ONV-ZO UH bylo vyšetřováním
zjištěno, že matka ÚBĚHLÍKOVÉ JANY, Jiřina Úběhlíková,
nar. 12. 2. 1930, bytem Zlechov č. 43, Surmenovou nikdy
nenavštívila. Ohledně vykloubené kyčle své dcery udává,





Žítkovské bohyně � � � � � � � � � � � � � � � 38
že tato jest zcela zdráva, což demonstrovala ukázkou
chůze dcery, která (nyní 2letá) stojí a chodí uměřeně svému
věku. Na dotaz, proč po prvotních potížích dále
nenavštěvovala ošetřujícího lékaře v UH, uvedla, že kyčel se
dítěti sama spravila, takže to nepovažovala za nutné.
Také Černochová Jarmila, nar. 12. 3. 1929, bytem
Polechovice č. 12, matka ČERNOCHOVÉ JARMILY ml., navštívení
Surmenové popřela a uvedla, že její dcera jest v pořádku.
Matka TOUŽIMSKÉ RENATY, Toužimská Ludmila, nar. 13. 2. 1925,
bytem Strážnice č. 86, jejíž dcera trpěla vykloubeným
zápěstím a která se dostavila na naše vyzvání k výslechu,
uvedla následující:
„Byla jsem v obvodním středisku v Uh. Hradišti u doktora
Hřiba druhý den po dceřině úrazu, poněvadž dítě plakalo
celou noc a mělo zapuchlou ručičku, a tento mně řekl, že úraz
u dítěte jest nepatrný, a bez ošetření nás poslal domů.
Poněvadž dítě plakalo dál, navštívila jsem třetí den
Surmenovou, o které mi bylo řečeno, že je vyhlášenou léčitelkou.
Tato dceři s rukou provedla nějaké pohyby, něčím ji
natřela a pak ji zavázala, přičemž dítěti se ulevilo tak, že už
neplakalo. Takto jsme ruku nechali týden, jen jednou jsme
obvaz vyměnili a namazali mastí, kterou nám Surmenová
připravila, a ruka se dítěti vyhojila. Nyní jí normálně hýbá.“
Na dotaz, zda Surmenová žádala nějaké peníze, odpověděla
Toužimská záporně, ale uvedla, že jí s sebou jako dar
přivezla vajíčka a sádlo. Odeslali jsme Toužimskou s dítětem
ke kontrole na ortopedické oddělení zdejšího OÚNZ
k primáři MUDr. Dufkovi, který nám po vyšetření sdělil:
„U dítěte šlo pravděpodobně o pouhou distorsi levého
zápěstí. Plyne z povahy lehkého úrazu, že během několika





část i � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � 39
dní dojde ke spontánnímu vymizení bolestí i úpravě funkce.
Z této zkušenosti zřejmě vycházel ošetřující lékař,
kterému se obvázání úrazu jevilo jako zbytečné. Skutečnost,
že po nějaké době došlo k úpravě stavu, dokazuje, že
lékařovo stanovisko bylo správné. Přičemž se domnívám, že
stabilizace proběhla samovolně a že by k ní došlo i bez
manipulace prováděné Surmenovou.“
MUDr. Dufek dále důrazně požádal o zamezení činnosti
Surmenové, která svými neodbornými zákroky mate veřejnost
a komplikuje výkon služby kvalifikovaným lékařům.
Vyšetřování proběhlo také v místě bydliště šetřené, kde
operovali npor. Vařejka a por. Kladka. Akce zahájena dne
19. 5. 1955 v 9.15 hod. na MNV Žítková. Přítomen předseda
s. Loubal a tajemník s. Lipták.
Činnost Surmenové popsali jako nekalou a  podvodnou,
okrádající lidově demokratické zřízení vlivem
rozkrádání veřejného majetku Lesní správy Uherský Brod (šetřená
zneužívá národního přírodního bohatství), a dále pak
provozováním léčení důvěřivých občanů za úplatek. Na dotaz
na konkrétní případ odpověděl s. Lipták i s. Loubal, že
nevědí, ale odkázali na s. Ruchárovou a s. Hodouškovou,
které jakožto starší občanky a blízké sousedky Surmenové
budou mít přehled.
V domě na Žítkové č. p. 98 zastižen s. Ruchár, kterého
výpověď nepotvrdila tvrzení předs. a tajemn. MNV, Ruchár
pouze vypověděl, že na návštěvu k Surmenové chodí řada
lidí, které on nezná. O léčení ani úplatcích nic
nevěděl. Výpověď s. Hodouškové, bytem Žítková č. p. 46, toto
také nepotvrdila. Dotazovaná však uvedla, že
vyšetřovaná umí vyléčit dobytek a zažehnávat bouřky a že vidí do





Žítkovské bohyně � � � � � � � � � � � � � � � 40
budoucnosti. Výpověď Hodouškové nedůvěryhodná, tázaná se
zdá být silně věřící stará osoba podléhající fantastickým
představám, bez správné optiky na moderní život
v socialistické republice.
Ve 12.45 hod. pokus o  výslech vyšetřované, avšak tato
nezastižena doma, kam se nedostavila do 16 hodin.
Vyšetřování přerušeno.
Dne 25. 5. 1955 učiněn nový pokus o zastižení vyšetřované,
která tentokrát byla doma. Na dotaz, zda zná výše
uvedené děti, odpověděla, že nezná. Na dotaz, zda provozuje
nepovolenou lékařskou praxi, odpověděla, že neprovozuje,
ale že pokud může poradit, tak poradí. Jako konkrétní
příklad uvedla kloktání slivovicí, když bolí v krku. Že
by k ní chodili pro léčení cizí lidé, popřela. Že by
brala za svou činnost úplatky, popřela. Že by kradla z lesů
národní majetek, popřela. V domě o jedné světnici a jedné
chodbě nalezeno větší množství sušených bylin, jinak nic
zvláštního. Vyšetřovaná upozorněna na možné následky
pokoutné činnosti.
Akce skončena dne 25. 5. 1955 v 16.53 hod.
Výlohy činily: Kčs 202,—
Závěr: Po provedeném šetření zde existuje důvodné
podezření, že vyšetřovaná Surmenová neoprávněnou lékařskou praxi,
ač ji popírá, provádí. Šíři jejích služeb ani finanční
odměnu, kterou by za své služby měla pobírat, se ale
uniformovaným orgánům nepodařilo zjistit. Vzhledem k povaze
úkolu se tito domnívají, že činnost Surmenové si vyžaduje
hlubšího přezkoumání, které může být úspěšné jedině tehdy,
bude-li provedeno v utajení. V tomto ohledu bylo
informováno OO St. bezpečnosti v Uh. Hradišti, kam byly předány





část i � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � 41
výsledky šetření. Případu se ujal ref. Švanc, III. odb.,
který jmenovanou už dříve vyšetřoval a kterého kontaktujte
v otázce dalšího postupu.
Náčelník: Rudimský
Dne 29. 5. 1955
Ještě u zmínky o kloktání slivovicí se Dora v duchu zasmála.
Ale když se v  dalších listinách dočetla, že Surmenin případ
včlenili do agendy StB, smích ji přešel. Od poloviny roku 1955
Surmenu vedli jako osobu nepřátelskou státu.
V rychlém sledu dní pak vznikly desítky strohých úředních
záznamů.
O svěření případu III. odboru uherskohradišťské StB
a referentu Švancovi. O schválení postupu. O delegování
vyšetřování na poručíka Kladku, který provedl první šetření v terénu
a byl tak se situací obeznámen. O jeho přijetí za operativního
pracovníka uherskohradišťské StB, jemuž bylo přiděleno krycí
jméno VYKLADAČ... A tak dále.
Povýšil si, snaživec, pomyslela si Dora, pečlivě zarovnala
rozložené dokumenty zpátky do svazku a začetla se do
dalšího záznamu.
42
Okresnímu oddělení Státní bezpečnosti
Uherské Hradiště, III. odbor
k rukám ref. Švance
Zpracoval: Krycí jméno / Svazek: VYKLADAČ / 15701
Typ spolupráce: operativní pracovník
Evidující správa StB: Uherské Hradiště





Žítkovské bohyně � � � � � � � � � � � � � � � 42
Zpráva o prošetření Surmenové Terézie
Vzhledem k faktu, že dosavadní vyšetřování rozpracované
osoby nebylo úspěšné z důvodu otevřené nechuti
dotazovaných občanů hovořit s orgány VB, bylo nutné provést
šetření v utajení. Dle rozkazu jsme se společně s ppor. Novotnou
dne 18. 9. 1955 vypravili do obce Žítková, krycím účelem
byla turistika. Instrukce ppor. Novotné zněly kontaktovat
v akci Surmenovou pod záminkou žádosti o pomoc a zjistit
tak formu její činnosti, zatímco já jsem kontaktoval
místní občany za účelem získání doplňujících informací.
Bylo zjištěno, že Surmenová je v  místě bydliště dobré
pověsti, žije klidným způsobem života. Od r. 1944, kdy
skončil její poměr s Janem Ruchárem (bydlícím v blízkém
domě pod strání na kopanici Černé se svou zákonnou
manželkou), žije osaměle. Rodiče zemřeli před válkou, stýká
se pouze s mladší sestrou Irenou, se staršími sourozenci
kontakt neudržuje. Z bydliště se Surmenová údajně vzdaluje
jen zřídka — jednou týdně dochází do kostela a nakoupit do
St. Hrozenkova. Je silně věřící a z nahodilých rozhovorů
v místním pohostinství vyplynulo, že i jinak se projevuje
nepokrokově (nedůvěřuje lékařům, úředníkům a orgánům, žije
v jedné místnosti, kam v zimě přivádí i dobytek), včetně
nepřátelského postoje k socialistickému zřízení.
Na dotaz, zda má nějaké styky s veřejností, odpovězeno, že
mnoho, ale žádné mimo domov (o stycích do zahraničí
spoluobčané nevědí). Informátoři vypověděli o četných návštěvách,
které za Surmenovou přicházejí. Provozní místního
pohostinství „U nové školy“ vypověděl, že se tyto často
zastavují u něho a ptají se na cestu, případně že přicházejí poté,
co už Surmenovou navštívili. Vypověděl, že jde většinou





část i � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � 43
o ženy, které si nechávají hádat budoucnost, nebo o takové
občany, kteří si přicházejí pro pomoc v nemoci.
Postoj přítomných spoluobčanů uctivý. Přítomným občanem
sděleno, že jeho otci vyléčila tuberu, dále vypovězeno
o ženě neznámého jména i místa pobytu, která se opakovaně
vracela a byla jí vyléčena padoucnice. Dále vypovězeno,
že Surmenová pomocí bylin pomáhá od nejrůznějších
„ouroků“ a že také umí napravovat zlomeniny, ale že co se týče
věštění budoucnosti, tam nemá tak široké zkušenosti, tam
je lepší řečená „Chupatá“ nebo také řečená „Leonora“, ale
co se týče krádeží, tam že zas nejlépe pomůže „Krasňačka
z Hudáků“. Na dotaz na výši poplatků za takové služby
odpovězeno „co kdo dá“, více spoluobčané nevěděli.
Šetření v  níže položených částech Žítkové, Koprvazy
č. p. 17 a Rovné č. p. 44, potvrdilo výše udané. Na
dotaz, zda Surmenová pomůže od vředu, odpovězeno, že pomůže,
že k  ní stačí dojít. Nabídnuta pomoc dcery majitele
domu č. p. 44, která zná cestu, načež majitel domu
naznačil, ať s ní jdu, že Surmenová pak dá něco i jí.
Z přímého šetření v bydlišti Surmenové zjištěno, že žije
velmi nuzně. K neznámému příchozímu se projevuje
nedůvěřivě, o přijetí se nechala prosit. Reagovala teprve po
pečlivém vyložení obtíží — ppor. Novotná si stěžovala na
nespavost a bolesti hlavy. Posléze Surmenová
rozehřívala na kamnech vosk, který za doprovodu nesrozumitelného
mumlání vlila do misky s vodou. Dlouze pak předstírala,
že v něm něco vidí. Přiměla ppor. Novotnou svléknout si
blůzu, přičemž jí přejížděla po páteři a pak prohmatávala
krk. Poté se rozčílila a vyzvala ppor. Novotnou, ať
odejde. Na odchodu jí řekla, že kdyby jí nelhala, tak by jí





Žítkovské bohyně � � � � � � � � � � � � � � � 44
pomohla, avšak ne s bolestmi hlavy, ale s obtížemi
s početím. Na dotaz, zda ppor. Novotná něco dluží, odpověděla,
že „od ní by si stejně nic nevzala“.
Akce skončena 18. 9. 1955 v 16.40 hod.
Výlohy činily: Kčs 148,—
Závěr: Šetření prokázalo, že sledovaná osoba se zabývá
nepovoleným léčením, za něž přebírá nespecifikovanou odměnu.
Prokázalo, že se dopouští podvodné činnosti a že této
využívají nepoučení místní i přespolní občané. Její činnost
je nebezpečná nejen těmto důvěřivým občanům, ale
i celospolečensky, neboť Surmenová svým negativním postojem
k socialistickému zřízení a zároveň nezanedbatelným vlivem na síť
klientely podrývá postavení naší socialistické republiky.
Vzhledem k nedostatku důkazů a svědků ochotných svědčit
ale nelze skutkovou podstatu trestného činu podle §221/1
tr. z. prokázat a vznést obvinění. Doporučuji Surmenovou
i nadále sledovat, neboť se domnívám, že je jen otázkou
času, kdy svou činností zavdá příčinu k tr. stíhání.
Poznámka: Doporučuji odvolání ppor. Novotné z případu,
neboť během akce se neprokázala její dostatečná způsobilost
k činnosti v terénu (emoční selhání po ukončení návštěvy
u šetřené osoby).
Mizera, pomyslela si Dora, když dočetla Vykladačovo hlášení,
a s trpkostí listovala dalšími dokumenty.
Jak z nich na první pohled vyplývalo, jeho návrh na
sledování přijali se vším všudy — jedna za druhou se za sebou
řadily svodky sepisované v pravidelných měsí


Kateřina Tučková

KATEŘINA TUČKOVÁ


31. 10. 1980

Mgr. Kateřina Tučková, Ph.D. je česká spisovatelka a kurátorka.

Kateřina Tučková se narodila v Brně, dětství prožila v Moutnicích, později v Kuřimi a nakonec se vrátila nazpět do rodného města. Prostředí, v němž vyrůstala, ji velmi oslovilo a stalo se inspirací pro budoucí kariéru i dílo - Moutnice jsou malá vesnice na jižní Moravě, která byla ušetřena většího zásahu minulého režimu a přetrvával zde tradiční venkovský způsob života, v Brně potom žila v části s bohatou historií obývané převážně romskou komunitou.
Vystudovala gymnázium v Brně a dějiny umění a český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Doktorský titul získala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 2014. Již během studií se Tučková podílela na organizaci výstav. Založila a vedla brněnskou galerii ARSkontakt, která podporuje mladé umělce. V současné době je nezávislou kurátorkou a věnuje se i zahraničním projektům, mezi její práce patří například výstava Transfer v galerii Whitebox v Mnichově nebo putovní výstava Our House is Your House v Německu. Je autorkou libret k výstavám, například Fabrika - příběh textilních baronů z moravského Manchesteru (2014) je doprovodná publikace k výstavě Brno - moravský Manchester z let 2014-15. Kniha vypráví příběh chudého vlnaře Johanna Offermana, který přišel do Brna v roce 1776, založil zde manufakturu a později se stal jedním z nejvýznamnějších textilních baronů. Popisuje historii pěti generací jeho rodiny v období 250 let existence brněnské textilní velmoci.
Výtvranému umění se Tučková věnuje i v dalších dílech. Slovem i obrazem (2009) je publikace věnující se umělcům jako například M. Coufal, R. Erben, L. Kundera, J. Róna a dalším. Na knize spolupracovali Radim Kopáč a Jan Suk. Dalším podobným počinem je Normální malba (2008), která souvisí se stejnojmenou výstavou a představuje umělce jako Alena Anderlová, Pavla Gajdošíková, Jan Gemrot, Karel Jerie, Martin Salajka a další.
Počátky literární tvorby Kateřiny Tučkové lze najít v časopisech Tvar, Netřesk, Weles a Literární noviny. Publikovat začala v roce 2003. Její povídka Poslední večer (2008) byla zařazena do Čítanky současné ženské povídky. Knižní prvotina, novela Montespaniáda, vyšla v roce 2006.
Kateřina Tučková na sebe upozornila svou druhou knihou Vyhnání Gerty Schnirch (2009), která byla inspirována právě životem v brněnském romském ghettu, kde v roce 1945 došlo k násilnému odsunu německých obyvatel. Vypráví příběh německé ženy Gerty, která je pro svůj původ v květnu 1945 vyhnána ze svého domova. Později jako poloviční češka dostane možnost se domů vrátit, ale místo, kam se vrací, již domovem není a nic z minulosti nepřipomíná. V díle je silně vyjádřena nálada po ukončení tehdejšího česko-německého konfliktu. Kniha byla nominována na Cenu Jiřího Ortena a Cenu Josefa Škvoreckého, získala čtenářskou cenu Magnesia litera za rok 2010. Od října 2014 je adaptace románu v programu brněnského HaDivadla.
Zatím nejslavnějším a nejhodnocenějším dílem Kateřiny Tučkové jsou Žítkovské bohyně (2012). Román vypráví příběh přírodních léčitelek z oblasti Bílých Karpat, jejichž historie začíná ve středověku, během kterého se jim podařilo přežít veškeré církevní i světské útrapy, a končí ve dvacátém století po střetu s komunistickým režimem. Oslavovaná kniha se překládá do 14 jazyků, v roce 2012 získala cenu Český bestseller v hlavní kategorii beletrie a Cenu Josefa Škvoreckého, v roce 2013 potom cenu nakladateství Kosmas Magnesia Litera. I toto dílo se dočkalo divadelního zpracování, tentokrát v Městském divadle ve Zlíně. Připravuje se i zpracování filmové.
Kateřina Tučková je autorkou knihy Věra Sládková - prozaické dílo, kde se věnuje dílu této význačné české spisovatelky (její stěžejní práce Malý muž a velká žena se do povědomí veřejnosti dostala jako seriál Karla Kachyni Vlak dětství a naděje). Z dalších prací jmenujme monografie umělců - Ivana Lomová, Markéta Urbanová nebo Radim Malát.




       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.