načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Žít s lehkostí -- v nejistotě a změně - Pema Chödrön

Žít s lehkostí -- v nejistotě a změně

Elektronická kniha: Žít s lehkostí -- v nejistotě a změně
Autor:

Pema Chödrön vám ve své knize nabízí praktický a srozumitelný návod k osobnímu růstu. Ukazuje, jak se můžete spřátelit s nevypočitatelností a nejistotou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  97
+
-
3,2
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Synergie Publishing
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 192
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pema Chödrön vám ve své knize nabízí praktický a srozumitelný návod k osobnímu růstu. Ukazuje, jak se můžete spřátelit s nevypočitatelností a nejistotou a přijmout je jako nástroje proměny svého života. Seznámí vás se třemi závazky – neškodit, prospívat druhým a přijímat svět takový, jaký je –, které vycházejí z tradičních buddhistických slibů, jež žák skládá pod dohledem učitele. Jde vlastně o tři způsoby, jak i sebeobtížnější situaci se vší její nestálostí, dynamičností a náročností přijmout jako cestu k probuzení. „Žít s lehkostí můžete tehdy, když se uvolníte ze svých životních traumat a pocítíte více lásky k sobě i druhým. Když si uvědomíte, že lidé jsou ve své podstatě dobří, že je možné zbavit se strachu a po každém pádu vždy vstát a pokračovat dál o něco silnější a moudřejší.

Zařazeno v kategoriích
Pema Chödrön - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Žít

s lehkostí

v nejistotě a změně


Žít

s lehkostí

v nejistotě a změně

PEMA CHÖDRÖN


Žít s lehkostí

Pema Chödrön

Z anglického originálu Living Beautifully přeložila Hana Čermáková

Odpovědný redaktor Jan Čermák

Produkce Singularis, s.r.o.

Grafická úprava a sazba Art D, www.art-d.com

Elektronické formáty připravil KOSMAS, www.kosmas.cz

Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE

www.synergiepublishing.com

Vydání první

Copyright © 2012 by Pema Chödrön

Translation Copyright © 2016 Synergie Publishing SE

Published by arrangement with Shambhala Publications, Inc.

4720 Walnut Street, Boulder, CO 80301, USA.

ISBN 978-80-7370-364-6 (brož.)

ISBN 978-80-7370-457-5 (e-kniha)


Kéž se tužby

Chögyama Trungpy Rinpočhe,

Druk Sakyonga

a Dorje Dradüla Mukpo

záhy naplní


OBSAH

PŘEDMLUVA .............................................................................................. 9

PŘEHLED

KAPITOLA PRVNÍ

Hlubinná nejednoznačnost lidské existence ........................ 13

KAPITOLA DRUHÁ

Život bez děje ................................................................................. 29

ZÁVAZEK PRVNÍ: NEŠKODIT

KAPITOLA TŘETÍ

Položit základy ............................................................................... 41

KAPITOLA ČTVRTÁ

Být plně přítomen, cítit své srdce a skočit ............................ 61

KAPITOLA PÁTÁ

Zůstávat uprostřed ....................................................................... 75

ZÁVAZEK DRUHÝ: STARAT SE JEDEN O DRUHÉHO

KAPITOLA ŠESTÁ

Mimo sféru vlastního bezpečí ................................................... 93

KAPITOLA SEDMÁ

Vdechovat bolest, vydechovat úlevu ......................................111

KAPITOLA OSMÁ

Katalyzátor soucitu .....................................................................123


ZÁVAZEK TŘETÍ: PŘIJÍMAT SVĚT, JAKÝ JE

KAPITOLA DEVÁTÁ

Není, kde se schovat ...................................................................137

KAPITOLA DESÁTÁ

Probouzení na pohřebišti .........................................................157

ZÁVĚREM

KAPITOLA JEDENACTÁ

Je nás zapotřebí ...........................................................................177

PODĚKOVÁNÍ ........................................................................................185

SOUVISEJÍCÍ LITERATURA ................................................................187


9

PŘEDMLUVA

UČENÍ OBSAŽENÉ V TÉTO knize jsem přednesla v Gampo

Abbey, klášteře tibetského buddhismu v Cape Breton

v kanadské provincii Nové Skotsko, během zimníhošestitýdenního meditačního pobytu, kterému se říká Yarne.

Zakládá se volně na tradičních buddhistických myšlenkách spjatých s tzv. třemi přísahami: přísahou pratimókša, přísahou bódhisattva a přísahou samaya.

Přitom je třeba mít na paměti, že přísahy žák formálně skládá pod dohledem učitele. První na řadupřichází přísaha pratimókša, později následuje přísaha bódhisattva. A nakonec, když se žák rozhodl úzcespolupracovat s mistrem vadžrajány, složí také přísahu samaya.

V této knize se zmíněné přísahy pokouším vyložit obecněji. Předkládám je jako tři závazky, jež může přijmout kterýkoli vyznavač kteréhokoli náboženství – stejně jako ten, kdo nevyznává náboženství žádné –, přeje-li si zaujmout postoj k nestálé, neustále se proměňující povaze naší životní zkušenosti a přeje-li si naši životní zkušenost využít k tomu, aby procitl, ožil, uvolnil se a stal se láskyplnějším a uvědomělejším vůči ostatním bytostem.

Kéž tento dost možná nekonvenční přístup k tradičnímu tématu prospěje všem, kdo tuto knihu budou


10

číst, a kéž je povzbudí. A kéž i v některých z nichpod

nítí zvědavost a oni zatouží přijít na to, co tradice

těchto přísah jako součást buddhistické cesty k osví

cení vlastně znamená.

PEMA CHÖDRON


PŘEHLED

Život je formou nejistoty, stavu, kdy nevíme,

co si dál počít nebo jak postupovat.

Ve chvíli, kdy se to dozvíme, začínáme tak trochu

umírat. Umělci také nikdy docela nevědí.

Hádáme. Možná se mýlíme, ale v temnotách

podnikáme skok za skokem.

AGNES DE MILLE


13

KAPITOLA PRVNÍ

HLUBINNÁ NEJEDNOZNAČNOST

LIDSKÉ EXISTENCE

Život je, jako když vstoupíme do člunu,

který se chystá vyplout na moře

a tam klesnout ke dnu.

SHUNRYU SUZUKI ROSHI

JAKO LIDSKÝM BYTOSTEM je nám všem společné to,

že se pachtíme za jistotami, kdykoli si uvědomíme,

že všechno kolem nás podléhá ustavičné změně.

A v nesnadných chvílích stres plynoucí ze snahy najít

pevnou půdu pod nohama – cosi předvídatelného ajis

tého – podle všeho ještě sílí. Avšak popravdě řečeno,

ustavičná změna jednou provždy je samou podstatou

naší existence. Vše se neustále mění, ať už si touvědo

mujeme nebo ne.

To je ale pěkné nadělení! Zdá se, že jsme odsou

zeni k utrpení prostě a jednoduše proto, že v sobě

máme hluboce zakořeněný strach z toho, jaké věci

doopravdy jsou. Naše snahy o nalezení trvaléhopotě

šení, trvalého bezpečí jsou v rozporu se skutečností,


14

že jsme součástí dynamického systému, v němž se

všechno a všichni vyvíjejí.

A právě tady se nalézáme: v samém středu určitého dilematu. To v nás vyvolává některé provokativní otázky: jak můžeme plně žít, jestliže čelíme nestálosti a víme, že jednoho dne zemřeme? Jaké to je, uvědomit si, že si svůj život nejsme nikdy schopni úplně a skonečnou platností uspořádat? Dokážeme se vůči nestabilitě a změně stát snášenlivějšími? Jak se můžeme s nevyočitatelností a nejistotou spřátelit – a dokonce jepřijmout jako nástroje proměny svého života?

Buddha označil nestálost za jeden ze tří určujících rysů naší existence, nezvratnou skutečnost života. Zároveň je to ale podle všeho něco, čemu se silněvzpíráme. Říkáme si, že když uděláme tohle nebo naopak neuděláme tamto, dosáhneme nějak života, který bude jistý, na který se budeme moci spolehnout, který budeme moci řídit. Jaké je pak ale naše zklamání, když se vše nevyvíjí tak, jak jsme si naplánovali!

Před nedlouhým časem jsem četla rozhovor sválečným korespondentem Chrisem Hedgesem, a on v něm použil obrat, který podle mě naši situaci dokonale vystihuje: „morální nejednoznačnost lidské existence“. Myslí tím, řekla bych, zásadní volbu, před níž stojí každý z nás – totiž zda se upínat k falešné jistotě svých fi xních idejí a stádních názorů, byť by nám dokázaly přinést pouze chvilkové uspokojení, anebo zda máme svůj strach překonat a skokem začít vést autentický


15

život. Onen obrat, „morální nejednoznačnost lidské

existence“, mi promluvil z duše, protože právě tohle už

řadu let zkoumám: jak se uvolnit a navázat skutečný,

vášnivý vztah s hlubinnou nejistotou, s nezakotveností

lidské existence?

Můj první učitel, Chögyam Trungpa, mluvíval ohlubinné úzkosti lidství. Tato úzkost či znepokojení tváří v tvář nestálosti nepostihuje jen několik málo z nás – je to vše pronikající stav společný všem lidským bytostem. Co kdybychom ale tuto nejednoznačnost – místo toho, že se jí necháme deprimovat – s úlevou přijali? Co kdybychom si řekli „ano, takhle to je; právě tohleznamená být člověkem“, a rozhodli se, že se přestaneme bránit a prostě si to začneme užívat?

Buddha nám bohudík zanechal řadu pokynů, jak si právě v této situaci počínat. K nim patří také to, co tibetská buddhistická tradice zná jako tři přísahy či tři závazky. Jsou vlastně tři způsoby, jak svou situaci se vší její chaotičností, nestálostí, dynamičností a náročností přijmout jako cestu k probuzení. První z nich, tradičně označovaný jako pratimókša, je základem osobního osvobození. Jím se zavazujeme, že uděláme vše pro to, abychom neubližovali skutky, slovy ani myšlením, že budeme jeden k druhému dobří. Vytváří nám prostor, v němž se učíme pracovat se svými myšlenkami a pocity, nemluvit a nejednat ve chvílích, kdy je nám podnětem náš vlastní zmatek. Dalším krokem k tomu, abychom se s nezakotveností své existence sžili, je


16

závazek, že druhým budeme pomáhat. To je tradiční

bódhisattva, životní závazek, že naše srdce a myslzůstanou otevřené a že budeme pěstovat soucítění s touhou

mírnit utrpení světa. Poslední ze tří přísah, tradičně

známá jako samaya, představuje rozhodnutí přijmout

svět, jaký je, bez předsudků. Je to závazek, že vše, s čím

se setkáme, ať dobré, či špatné, příjemné, či bolestné,

budeme nahlížet jako projev probuzené energie. Je to

závazek, že v čemkoli a ve všem budeme spatřovatprostředek, jak se stávat stále probuzenějšími.

Co však tato hlubinná nejednoznačnost lidské existence znamená v každodenním smyslu? Především

porozumění, že se všechno mění. Jak píše Šantidéva,

buddhistický mistr z 8. století, ve své knize Uvedení na

cestu probuzení (Bódhičarjávatára):

Vše, co vlastním a užívám,

je jako prchavá vidina snu.

Mizí v říši paměti

a zmizelou ji už nespatříš.

Ať už si to uvědomujeme nebo ne, půda pod nohama

se nám neustále hýbe. Nic netrvá, ani my sami. Jakkoli

platí, že pravděpodobně jen velmi málo lidí stravuje

v kterémkoli okamžiku myšlenka, že zemřou, spousta

dokladů nasvědčuje tomu, že nás toto pomyšlení, tato

obava ustavičně znepokojuje. „Krátkou a prchavou věcí

jsem i já sám,“ poznamenává Šantidéva.


17

Jaké to tedy je, být člověkem v tomto nejednoznačném, nezakotveném stavu? Je zřejmé, že číháme na potěšení a naopak se snažíme vyhnout bolesti, ale že se veškerému snažení navzdory ustavičně pohybujeme mezi těmito dvěma póly. Vedeni iluzí, že ideálním stavem je zažívat stálé bezpečí a blahobyt, podnikáme všechno možné, jen abychom se ho pokusili dosáhnout: jíme, pijeme, užíváme drogy, pracujeme přespříliš, dlouhé hodiny vysedáváme na internetu nebo před televizí. Z nějakého důvodu ale onoho stavu neotřesitelného uspokojení nikdy tak docelanedosahujeme. Občas se cítíme dobře: tělo nás nebolí a s duší je všechno v pořádku. Pak se to ale změní a zasáhne nás fyzická bolest nebo duševní utrpení. Říkám si, že bychom dokonce snad dokázali i nějak zaznamenat, jak se nám radost a bolest v životě střídají, hodinu od hodiny, den za dnem, rok po roce, přičemž panuje chvíli jedno a pak zase druhé.

Platí však, jak učil Buddha, že příčinou našeho utrpení není ona nestálost sama o sobě, ba dokonce ani vědomí, že jednou zemřeme. Příčinou je spíše to, že se hlubinné nejistotě svého životního rozpoložení bráníme. Náš vnitřní nesoulad pramení z veškeré naší snahy najít pevnou půdu pod nohama, naplnit svůj sen o ustavičné pohodě. Utrpení označuje stav, kdy se bráníme změně. Když ale všemu necháme volný průběh a nebojujeme s tím, když nezakotvenost své situace přijmeme a uvolněni vstoupíme do její dynamické


18

dimenze, dosahujeme stavu, který se označuje jako

osvícení nebo bdělost vůči naší přirozenosti, hlubinného stavu, kdy je nám dobře. Jiným označením tohoto

stavu je svoboda – osvobození od zápasu s hlubinnou

nejednoznačností lidské existence.

Hlubinná nejednoznačnost lidské existence poukazuje na to, že nikdy nemůžeme prohlásit: „Toto je jediný správný způsob. Takhle to je. Konec debat.“ Chris Hedges v onom rozhovoru mluví také o bolesti, jaká povstane z toho, když určitá skupina nebo náboženství trvá na svém hledisku jako jediném správném. Spoustu fundamentalistických sklonů ale projevujeme i jako jednotlivci. Jejich pomocí sami sebe utěšujeme. Kurčitému stanovisku nebo názoru se upínáme, abychom pěkně hladce objasnili povahu skutečnosti, a nejsme ochotni snášet nejistotu a vnitřní nesoulad pramenící z toho, že zůstaneme otevřeni vůči možnostem jiným. Na tom stanovisku pak lpíme jako na své osobní pozici a zastáváme ho velmi dogmaticky.

Kořenem těchto fundamentalistických, dogmatických sklonů je fi xní totožnost – zafi xovaný názor, který zastáváme na sebe samé jakožto dobré či špatné, něčeho hodné nebo naopak nehodné, takové nebo makové. Žijeme-li s fi xní totožností, máme plné ruce práce s přetvářením skutečnosti, ale ona se leckdy nechce dát.

Když jsem do Gampo Abbey přišla poprvé,domnívala jsem se, že jsem milá, přizpůsobivá, dobrosrdečná


19

a nepředpojatá. Zčásti to byla pravda, ale zčásti ani

trochu. Tak především jsem měla strašný sklon řídit

druhé. Ostatní obyvatelé Gampo Abbey si mou vinou

připadali bezmocní. Poukazovali na mé nedostatky,

ale já jsem je neslyšela, protože má fi xní totožnost

byla opravdu silná. Kdykoli se k nám připojili noví lidé,

dostalo se mi oné negativní zpětné vazby vždy znovu,

ale já byla dál slepá a hluchá. A tak to trvalo několik let.

Až pak jednoho dne – jako by se byli všichni domluvili,

že už musejí zasáhnout – jsem konečně uslyšela, co se

mi všichni snažili říci, totiž jak neblaze je mé chování

ovlivňuje. A já to konečně pochopila.

Tak to vypadá, když něco odmítáme: neslyšíme nic, co nezapadá do naší fi xní totožnosti. Ta dokáže odfiltrovat i něco kladného – třeba že jsme hodní nebo že se nám něco povedlo nebo že máme úžasný smysl pro humor. Pokud to není součástí onoho obrazu, který jsme si o sobě vytvořili, tak to prostě nepřijmeme.

V buddhismu fi xní totožnosti říkáme „lpění na egu“. Tak se v neustále se měnícím světě snažíme vytvořit si pevnou půdu pod nohama. Fixní totožnost se začnedrolit teprve ve chvíli, kdy se pustíme do meditace. Teprve pak začneme sami sebe nahlížet jasněji a povšimneme si, jak na svém náhledu na sebe samé lpíme. První ránu fi xní totožnosti často vyvolá nějaká krize. Když se vám v životě najednou přestane dařit, což se po příchodu do Gampo Abbey stalo právě i mně, máte pocit, že se začíná hroutit celý svět. Přitom se ale hroutí jen vaše


20

fi xní totožnost. A jak nám říkával Chögyam Trungpa, to

je důvod k oslavě.

Smyslem duchovní cesty je sundat si masku, odložit svou zbroj. Když k tomu dojde, vypadá to jako krize, protože to krize také opravdu je – totiž krize fi xní totožnosti. Buddha učil, že fi xní totožnost je příčinou našeho utrpení. Když se podíváme hlouběji, můžeme říci, že pravou příčinou utrpení je neschopnost snášet nejistotu – a myslet si, že je naprosto rozumné, naprosto normální popírat hlubinnou nezakotvenost lidské existence.

Prostředkem takového popírání je pro nás právě lpění na egu. Jakmile jednou žijeme s fi xní ideou „toto jsem já“, vnímáme všechno jako hrozbu, nebo jakopříslib – anebo jako něco, na čem nám pranic nezáleží. Ať se setkáme s čímkoli, jsme tím přitahováni, nebo odpuzováni, nebo jsme vůči tomu lhostejní – podle toho, jak velkou hrozbu pro naši představu o sobě samých to představuje. Fixní totožnost je naší falešnou ochranou. Udržujeme ji tak, že přes ni fi ltrujeme veškerou svou zkušenost. Když někoho máme rádi, je tomu tak zpravidla proto, že se s ním cítíme dobře. Nekazí nám naše plány, nenarušuje nám fi xní totožnost, a tak jsme kámoši. Když někoho rádi nemáme – není na stejné vlnové dálce, a tak se s ním nedružíme – je tomu tak většinou z toho důvodu, že pro naši fi xní totožnost představuje výzvu. V jeho přítomnosti se necítíme dobře proto, že nás nepotvrzuje způsobem,


21

jakým si být potvrzováni přejeme, a tak nedokážeme

ani fungovat tak, jak bychom chtěli. Často na lidi, které

nemáme rádi, pohlížíme jako na nepřátele, ač jsou pro

nás ve skutečnosti veledůležití. Jsou totiž našiminejvětšími učiteli: zvláštními posly, kteří se zjeví právě

v okamžiku, kdy je potřebujeme, aby nás upozornili

na naši fi xní totožnost.

To, že nás znepokojuje nezakotvenost, hlubinná nejednoznačnost lidské existence, má svůj původ ve lpění na vůli vidět věci určitým způsobem. Tibetské slovo pro lpění je šenpa. Můj učitel Dzigar Kongtrül označuje šenpa za barometr našeho lpění na egu, měřítko naší domýšlivosti a pohrouženosti do sebe sama. Lpění šenpa je niterně spjato s žádostí a naopak odmítáním. Takové pocity vyjadřují výroky mám rád, chci, potřebuji a nemám rád, nechci, nepotřebuji, chci, aby to pominulo. Šenpa pro mě vyjadřuje stav závislosti, kdy ve své zkušenosti zůstáváme viset, kdy se v ní nebo vůči ní uzavíráme, kdy ji odmítáme ve chvílích, kdy se děje něco, co v nás vyvolává znepokojení a vnitřní nesoulad. Šenpa je zároveň nutkáním nalézt úlevu od těchto pocitů v tom, že lpíme na něčem, co je nám zdrojem potěšení a radosti.

Popudem k našemu ulpívání a závislosti může být cokoli: někdo nám zkritizuje práci nebo se na nás křivě podívá, pes nám rozkouše oblíbené boty nebo sipotřísníme zamilovanou kravatu. V jednu chvíli se cítíme skvěle, ale pak se něco stane, a už ulpíváme v hněvu,


22

žárlivosti, obviňování, výčitkách nebo pochybnostech o sobě samých. Toto znepokojení, tento impulz

v důsledku toho, že věci nejsou „v pořádku“, protože

my chceme, aby trvaly nebo naopak pominuly, jeprožívanou zkušeností, niternou zkušeností hlubinnénejednoznačnosti lidské existence.

Naše lpění, naše šenpa většinou vzniká nezávisle na naší vůli – zvykově reagujeme na svůj pocitnedostatečného bezpečí. A na onen popud bereme zavděk čímkoli, co nám v našem znepokojení uleví – jídlem, alkoholem, sexem, nakupováním, kritičností nebo nelaskavostí. Na své zneklidnění však můžeme reagovat i plodnějším způsobem, podobným tomu, jak se vyrovnáváme s bolestí. Jednou oblíbenou metodou, jak se vztáhnout k tělesné bolesti, je vědomá meditace. Je založena na tom, že veškerou pozornost věnujeme bolesti a vdechování do místa a opětovnému vydechování z místa, kde je bolest soustředěna. Místo abychom se nesouladu vyhýbali, naprosto se mu otevřeme. Bolestivý vjempřijmeme, aniž bychom setrvávali u příběhu, který sivybájila naše mysl: je to zlé; nemělo by to bolet; možná to už nikdy nepřestane.

Když se spojíme s rozjitřeným pocitem šenpa, základní pokyn pro nás je týž jako u tělesné bolesti. Ať už jde o pocit libý nebo nelibý, nebo o emoční stav osamělosti, deprese nebo úzkosti, otevřeme se danému vjemu v úplnosti a nijak si ho nevykládáme. Pokud jste tento postup vyzkoušeli u tělesné bolesti, víte, že může


23

přinést úplně zázračné výsledky. Jestliže veškerou

pozornost věnujete svému kolenu, zádům či hlavě – ať

už vás bolí cokoli – a odhodíte veškeré příběhy o tom,

zda je to dobré nebo špatné, správné nebo nesprávné,

a prostě jen bezprostředně, byť třeba jen nakrátko,

bolest zakusíte, vaše myšlenky na ni – a často i bolest

sama – se rozplynou.

Šantidéva říkal, že tělesné utrpení, které zažíváme, se zcela odehrává v mysli. Nepochází totiž z vjemu bolesti, ale z toho, jak utrpení nahlížíme. Ozřejmoval to na příkladu staroindické sekty Karna, jejíž členové si obřadně působili popáleniny a řezné rány. Mělo to pro ně kladný význam, neboť nesmírná bolest pro ně byla spjata s duchovním vytržením. Něco podobného zažívají atleti. Fyzický vjem sám o sobě není dobrý ani zlý – v takový jej přetváří naše vlastní interpretace.

V této souvislosti si vzpomínám na jednu příhodu, k níž došlo, když bylo mému ztřeštěnému synovi asi dvanáct. Stáli jsme na maličkém můstku na přídi veliké lodi – tak trochu jako Leonardo di Caprio a KateWinsletová ve fi lmu Titanik – a já jsem mu začala vykládat o svém strachu z výšek. Říkala jsem mu, že nevím, zda tam vydržím, protože mám nejrůznější nepříjemné fyzické pocity a nohy mě přestávají nést. Nikdynezaomenu výraz jeho tváře, když reagoval slovy: „Mami, ale já se cítím úplně stejně!“ Rozdíl byl v tom, že on při tom byl naprosto blažený. Také všichni mí synovci


24

a neteře se věnují bungee jumpingu a jeskyňářství

a jsou úplní blázni do dobrodružství, jakým já se za

každou cenu snažím vyhnout, protože cítím odpor

k pocitům, které je naopak rozjařují.

S hlubinnou nejednoznačností lidské existence ale můžeme pracovat způsobem, který nám umožní,abychom se pocitům, jako je strach a odpor, nevyhýbali, ale naopak s nimi pracovali. Jestliže dokážeme s určitým vjemem vstoupit do kontaktu jakožto vjemem a dokážeme se mu otevřít, aniž bychom ho hodnotili jako dobrý či špatný, pak i když pocítíme nutkání se stáhnout, můžeme zůstat přítomni a danému pocitu vyjít vstříc.

Jill Bolte Taylorová, která se zabývá výzkumem mozku, vysvětluje fyziologické mechanismy emocí v knize My Stroke of Insight. Popisuje tam také to, jak se zotavila z rozsáhlé mrtvice. Emoce jako např. hněv, který je automatickou reakcí na určitý podnět, trvá od chvíle, kdy vzplane, do okamžiku, kdy dozní, jen devadesát vteřin. Půldruhé minuty, to je vše. A pokud to trvá déle, což se obyčejně stane, pak jedině proto, že my sami se danou emoci rozhodneme znovu zažehnout.

Skutečnosti, že se naše emoce neustále posouvají a proměňují, bychom mohli s prospěchem využít. Děláme to však? Nikoli. Místo toho – kdykoli v nás určitá emoce vzkypí – ji přikrmíme myšlenkami, takže to, co by mělo trvat půldruhé minuty, se někdy protáhne na


25

deset či dvacet let. Prostě svůj příběh recyklujeme.Posilujeme staré návyky.

Většina z nás trpí tělesnými nebo duševními neduhy, jež nám někdy v minulosti působily potíže. A kdykoli pocítíme, že se některý z nich zase hlásí o slovo – jako počínající astmatický záchvat, příznak chronické úvahy, nával úzkosti – zachvátí nás panika. Místo abychom je uvolněně procítili a nechali jepůsobit jejich obvyklou půldruhou minutu, zatímco vůči nim budeme zcela otevření a vstřícní, řekneme si: „Ach ne, ach ne, už je to tu zas.“ Kdykoli se hlubinná nejednoznačnost přihlásí v této podobě, odmítáme ji a uděláme to, co nás mimořádně poškozuje:roztočíme spirálu myšlenek na dané téma. Co když se teď stane tohle? Co když se teď stane tamto? Rozproudíme v sobě intenzivní duševní činnost. Do svého útěku od příslušného pocitu zapojíme tělo, řeč i mysl, což daný pocit pouze posiluje a posiluje a posiluje.

Této zvykové odezvě můžeme čelit, jestliže se cvičíme v duchapřítomnosti, tedy bytí přítomni duchem. Jistá žena, která zná postřeh Jill Bolte Taylorové ohledně devadesátisekundového působení emocí, mi v dopise popsala, co dělá, když se dostaví neklid. Píše: „Prostě si dám minutku a půl pauzu.“

To je užitečný pokyn i pro naši praxi: kdykoli se vás dotkne nezakotvenost, kdykoli se dostaví onen zneklidňující, znevolňující pocit, můžeme „si dát minutku a půl“.


26

Uznejte, že daný pocit existuje, plně, se soucítěním a dokonce i vstřícně jej přijměte a byť i jen na

pár vteřin zapomeňte na jeho interpretaci. Tak ho

budete moci bezprostředně prožít, aniž byste si ho

jakkoli vykládali. Nepřikrmujte jej myšlenkami nebo

úvahami o tom, zda je dobrý, nebo špatný. Buďte

při jeho prožívání pouze naprosto přítomni. Kde ve

vašem těle se nachází? Zůstává dlouho beze změny?

Přetváří se a mění?

Ego či fi xní totožnost však neznamenají jen to, že máme fi xní ideje o sobě samých. Znamenají, že fi xní ideje máme o všem, co vnímáme. Já mám fi xní ideu o vás, vy máte fi xní ideu o mně. A kdykoli se dostaví pocit odloučení, dá vzniknout silným emocím. Vbuddhismu se silným emocím, jako je hněv, žádostivost, pýcha a žárlivost, říká kléši – jsou to emoce, které vedou ke sváru a zatemňují mysl. Kléši jsou pro nás prostředkem, jak unikat nezakotvenosti, a proto kdykoli se jim poddáme, posílí se naše dosavadní zvyky. V buddhismu se ustavičné putování, neustále opakování týchž vzorců označuje výrazem samsára. A samsára rovná se bolest.

Bez přestání se snažíme uniknout hlubinnénezakotvenosti lidské existence, a nejsme toho schopni.Nedokážeme jí uniknout o nic více než změně, o nic více nežli smrti. Příčinou našeho utrpení je naše reakce na


27

skutečnost, že únik je nemožný: lpění na egu a veškeré

nesnáze, jež z toho plynou, vše, co nám znesnadňuje,

abychom se ve své kůži cítili uvolněni a vycházeli jeden

s druhým.

Je-li řešením, jak se s oněmi pocity vypořádat, zůstat vůči nim přítomný a nijak si je nevykládat, vnucuje se otázka: Jak ale tedy vůbec můžeme s hlubinnounezakotveností lidské existence přijít do styku? Ve skutečnosti to není obtížné, protože neklid a stísněnost jsou pod povrchem našeho života obyčejně trvale přítomny. A je docela snadné na to přijít, ale velmi nesnadné jejich působení narušit. Nepokoj pociťujeme různě, počínaje lehkou nervozitou a konče čirou hrůzou. Úzkost nám vnuká pocity zranitelnosti, a to se nám zpravidlanezamlouvá. Zranitelnost má řadu podob. Můžeme se cítit vykolejeni, že nemáme věci pod kontrolou, netušíme, co se děje. Můžeme se cítit osamělí nebo deprimovaní nebo vzteklí. Většina z nás se emocí, které v nás probouzejí pocity zranitelnosti, snaží vystříhat, a takpodnikáme téměř cokoli, jen abychom jim unikli.

Když ale o těchto emocích nebudeme uvažovat jako o zlých a místo toho je dokážeme nahlédnout jako určité směrovky nebo barometry, které nás upozorňují, že se ocitáme v kontaktu s nezakotveností, pak také tyto emoce spatříme v jejich pravé podstatě: jako bránu k osvobození, dveře otevřené ke svobodě od utrpení, cestu vedoucí k naší nejhlubší blaženosti a radosti. Máme na výběr. Buď můžeme celý život strávit


28

v trápení, protože se nedokážeme uvolnit a přijmout

věci, jaké jsou, anebo se naopak uvolníme a přijmeme

otevřenost lidské existence, jež je neokoralá, nezafixo

vaná, nepředpojatá.

Jde tedy o to, abychom si povšimli emočního vábení

šenpa, jakmile nastane, a zůstali s ním po dobu jedné

a půl minuty, aniž si je budeme interpretovat. Doká

žeme to aspoň jednou denně, anebo dokonce mno

hokrát denně, když či kdykoli se ten pocit dostaví?

V tom tkví naše výzva. Je to proces, v němž odkládáme

masku, necháváme věcem volný průběh, otevíráme

mysl i srdce.

  




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist