načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Žít někdy bolí - Josef Strauss

Žít někdy bolí

Elektronická kniha: Žít někdy bolí
Autor:

Syrový literární debut nedoceněného karlovarského prozaika vypráví „obyčejný život“ jedné party mladých před rokem 1989. Je strhující sondou do podhoubí kriminality té doby. Za ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 416
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-748-7096-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Syrový literární debut nedoceněného karlovarského prozaika vypráví „obyčejný život“ jedné party mladých před rokem 1989. Je strhující sondou do podhoubí kriminality té doby. Za neurvalým chováním a činy hlavních aktérů je však přesto skryta obyčejná lidská touha po lásce, něze a rodinném krbu. Vír událostí je ale žene často jinam, než si přejí.

Zařazeno v kategoriích
Josef Strauss - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

O knize a autorovi

Karlovarský prozaik Josef Strauss vstoupil románem Žít někdy bolí do literatury. Osvědčil v něm dokonalou znalost života na menším městě před listopadem 1989, stejně jako poučenost zvelkých společenských opusů. Příběh není komplikovaný, čte se ale jedním dechem.

Mladí lidé z party kolem jejího přirozeného vůdce Lukyho moc nevědí co s volným časem, neboť v Karlových Varech je nuda.Podhoubí pro kriminalitu může kvést. Mladí ale chtějí žít na plný plyn, loví proto požitky a jen požitky. Jejich mluva u toho vůbec není salonní, ba naopak – je plná vulgarit. Přesto je za jejichdenodenním chováním a činy skryta obyčejná lidská touha po lásce, něze, rodinném krbu. Vír událostí je však nezřídka žene docela jinam, než si sami přejí.

Kniha se vymyká nebývalou otevřeností a syrovostí dějové linie, avšak nejen tím je výjimečná – i schopností autora vyprávět„obyčejný život“.

Josef Strauss tedy debutoval v roce 2002 silným generačnímrománem, ten měl ambice stát se i komerčním bestselerem. Žel (či bohudík), nestalo se tak. Proto už nevyšla dvě dávno napsanápokračování V dáli někde svítá a Ženský, třeste se. *** Josef Strauus se narodil 20. 2. 1963. Pochází ze Slovenska, ve čtyřech letech se rodiče přestěhovali na Karlovarsko. Vyučil se brusičem skla, po vojně nastoupil do skláren Moser a stal se členem jedné z part, o nichž napsal řadu románů a novel, dodnes nevydaných. Vyšlo: Žít někdy bolí (2002) Jako kus masa (2003) Jarka, to je bůh človek (2006)

Josef Strauss

ŽÍT NĚKDY BOLÍ

2014

Josef Strauss

Žít někdy bolí

Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla,

a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem.

Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké

jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její

části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování,sdě

lování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření, je

zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce

části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tentosou

bor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takovéto sdílení umožnil. Jezakázá

no sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických

prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití.

Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technickézabez

pečení elektronické knihy.

Všechna práva vyhrazena.

Tato publikace ani její část nesmí být publikována, uchovávána v rešeršním systému

nebo přenášena jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elektronického,foto

grafického či jiného záznamu) bez předchozího souhlasu nakladatelství.

No part of this may be reproduced in any form or by any elektronic or mechanical

means including information storage and retrieval systems, without permission in

writing from the author. The only exception is by a reviewer, who may quote short

excerpts in a review.

© Josef Strauss, 2014

© Carpe diem, 2014

www.carpe.cz

Made in Moravia, Czech Republic, EU

ISBN 978-80-7487-096-5 (pdf)

ISBN 978-80-7487-097-2 (epub) Nadbytečného hluku se toto lázeňské město už nejspíše nikdy nezbaví. Pořád a pořád se někde něco bourá, něco přestavuje. Nejinak je tomu v ulici Karla Čapka, kde pro− bíhá rozsáhlá rekonstrukce starých budov. Bušení kladiv, kvílení elektrických vrtaček, hrčivé otáčení bubnu míchač− ky spolu s hrubými hlasy zedníků rozechvívá celou čtvrť, jíž tu z místních nikdo neřekne jinak než prostě Čerťák.

Oblaka šedivého smogu visí nad střechami ulic prosák− lých potem tisíceronásobného davu chodců jako nehybné pavučiny. Lapají do sebe všechen ten šílený rachot a spěch obra, o němž si jeho návštěvníci bez ustání tvoří iluze, jak je malebný, jak je čistý, jak poklidný...

Fíí, fíí pískají rozjaření zedníci z patra domu, jehož velká obdélníková okna jsou všecka otevřena do širokého pro− stranství ulice. Sunou se po ní dvě celkem pohledné tma− vovlásky. Holky tak dvacet, až dvaadvacet let. Jsou oděné do vyzývavě kratičkých minisukének a bílých bavlněných triček. Je to až k nevíře, jaké se jim na hrudi vyobrazují nádherné cvočky. Houpá se to, že jde z toho závrať. Je to jako dívat se na kouzlo. Pastva pro oči. A jak dráždivě krou− tí hýžděmi! No to už přestává všechno! Panebože!

Menší pozvedne hlavu a pohrdavě se ušklíbne na něko− lik chtíčem a alkoholem opojených tváří. Usmívají se ble− dými perverzními úsměvy, jakých jsou schopni jen ti nej− záludnější mezi dravci. Je z nich hrozivě cítit posedlost po chvilkovém, nezávazném dobrodružství. Touha samce ovládnout samici! Ti zatracení chlapi by je chtěli pořádně pomuchlovat. Ale nic takového! Nasrat! Jsou silní, proto− že je jich víc pohromadě. S těmihle dělníčky si rozhodně nic začínat nebudou.

„Jděte do hajzlu, kreténi!“ zakvikne větší podrážděně. Její ruce vzápětí rozehrají pozoruhodnou mimiku. Kato− lický farář by byl nucen udělat kříž, aby se ubránil útočící− mu peklu.

Přítelkyně vyprskne smíchem. Teprve teď jí dochází, oč vlastně běží. Člověk bez špetky fantazie to však pochopí

5JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ

© Josef Strauss, 2002

© Carpe diem, 2002

ISBN 80−86362−23−X


jen se značnou námahou. Nejdříve se to chytí, vzápětí

uškrtí, potom postaví na špalek a utne... Co? Ale vždyť to

ví! Fuj!

„Ale kočky, proč ste tak zlý?“ zahřímá na ně přísný hlas

shora, jako by to sám pánbůh chtěl pokárat tolikerou

sprostotu, kterou tak snadným způsobem dokázaly vylíčit

hbité dívčiny prstíčky. To bude asi pěkná potvora, tahle

zmalovaná lasička!

„Nemáte večír čas?“

„Můžem se domluvit!“

„Tak co, nedáte si říct za kafčo?“

„Za chvilku by mohlo bejt pozdě!“

„Nechcete se zapojit do letadla?“

„Pokecáme, popijeme, pošpásujem!“

Jeden mužský hlas za druhým se pokouší vyzískat si pří−

zeň těch dvou roztomile vypadajících osůbek. Jejich oká−

zalá arogance jeví se tuze vzrušující. Ale na takové divošky

je zapotřebí divochů.

„Pfff!“

„Lukáši, neprď! Ještě sme se s nima nedomluvili. Teď se

na nás kvůli tobě vyserou!“

„Pfff!“

„Tak dej už pokoj!“

Lukáš vyloudí ještě jeden bublavý a dopomůže si

k němu pozvednutím levé nohy, aby, jak říká, nebyl natr−

žený, aby vyšel hezky celý. Dnes mu to nějak obzlášť bouř−

kuje.

Dívky, uraženy do morku kostí, chvatně odcházejí.

Možná, že by si daly i říci, ale kdoví? Třeba jim to krát−

ké zastavení plné obdivu udělalo přece jen dobře, třeba se

tu zítra zase objeví. Nezbývá, než v to doufat, anebo se

usmířit s faktem, že je Lukášova střelba zahnala navždyc−

ky, což se jeví jako pravděpodobnější. Zatracenej Lukášův

zadek! Věru, to není dobrá věc být s ním v uzavřené míst−

nosti! Parta zedníků už tomu jeho věčnému rachocení

uvyká, ale jsou chvíle, kdy ho z malé úzké šatničky vykazu−

jí s hromovým řevem, který by musel zahnat na úprk

i tygra.

Pan Motyčka s panem Hořavou jsou už starší, usedlejší

páni. Na jejich tvářích se ke konci šichty vždy počíná pro−

jevovat únava. Jejich upracované ruce, rozbolavěné hřbe−

ty, ožívají pouze vidinou blížícího se důchodu. Ruda

s Dušanem už mají čtyřicítku za sebou a ustavičně mezi

sebou omílají téma rodina a politika. Ivanovi bude za dva

roky třicet, ale všude říká, že už mu třicet dávno bylo. Je

to veliké vlasaté chlapisko, které, když má v hlavě, dovede

nepříjemně rýpat.

Lukáš Albrecht je tu nejmladší. Je to třiadvacetiletý

muž vysoké, ramenaté postavy. Jeho sebevědomému obli−

čeji vévodí široké čelo a špičatá brada. V modrozelených

očích se zračí výraz nesmírného klidu, který hned tak

něco neohrozí. Na temeni rozčechraném větrem stojí

rovně jako hřebíky krátké tmavohnědé vlasy, s nimiž si

nikdy mnoho starostí nedělá. Obyčejně je po ránu jen

stroze prohrábne svými dlouhými prsty.

Po vojně, kterou si odsloužil u chebské Pohraniční strá−

že, se už k závozničení u pivovaru nevrátil. Nebyl to žádný

med. Musel příliš brzo vstávat a dřít jako mezek. To

u party zedníků je mu líp. Práce tu taky není zrovna málo,

ale je to, když už nic jiného, aspoň nějaká změna. Nikde

není psáno, že bude přidavačem navěky. Snad ještě rok či

dva a potom frnk na lepší. Určitě na něho někde čeká

flek, kde většinu dne proleží či prosedí. Chce to jen mít

trpělivost a pídit se v inzerátech. Živit se do konce života

rukama, to je pro něho ta nejotřesnější představa. Stačí se

podívat na Hořavu s Motyčkou, jak už jim z toho haraší.

Takhle on dopadnout nesmí!

Dělník je skutečně slepej vůl nebo, hůř řečeno, otrok,

který naletěl, aby někomu jinému vytvořil blahobyt. To, co

někteří stihnou za pouhých pár let všelijakých machinací,

to on nestihne ani za tisíc let perné roboty. Je to ubohé

zvíře, které vyčkává ve svém brlohu nevědomosti, utka− 6 7JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ jen se značnou námahou. Nejdříve se to chytí, vzápětí uškrtí, potom postaví na špalek a utne... Co? Ale vždyť to ví! Fuj!

„Ale kočky, proč ste tak zlý?“ zahřímá na ně přísný hlas

shora, jako by to sám pánbůh chtěl pokárat tolikerou

sprostotu, kterou tak snadným způsobem dokázaly vylíčit

hbité dívčiny prstíčky. To bude asi pěkná potvora, tahle

zmalovaná lasička!

„Nemáte večír čas?“

„Můžem se domluvit!“

„Tak co, nedáte si říct za kafčo?“

„Za chvilku by mohlo bejt pozdě!“

„Nechcete se zapojit do letadla?“

„Pokecáme, popijeme, pošpásujem!“

Jeden mužský hlas za druhým se pokouší vyzískat si pří−

zeň těch dvou roztomile vypadajících osůbek. Jejich oká−

zalá arogance jeví se tuze vzrušující. Ale na takové divošky

je zapotřebí divochů.

„Pfff!“

„Lukáši, neprď! Ještě sme se s nima nedomluvili. Teď se

na nás kvůli tobě vyserou!“

„Pfff!“

„Tak dej už pokoj!“

Lukáš vyloudí ještě jeden bublavý a dopomůže si

k němu pozvednutím levé nohy, aby, jak říká, nebyl natr−

žený, aby vyšel hezky celý. Dnes mu to nějak obzlášť bouř−

kuje.

Dívky, uraženy do morku kostí, chvatně odcházejí.

Možná, že by si daly i říci, ale kdoví? Třeba jim to krát−

ké zastavení plné obdivu udělalo přece jen dobře, třeba se

tu zítra zase objeví. Nezbývá, než v to doufat, anebo se

usmířit s faktem, že je Lukášova střelba zahnala navždyc−

ky, což se jeví jako pravděpodobnější. Zatracenej Lukášův

zadek! Věru, to není dobrá věc být s ním v uzavřené míst−

nosti! Parta zedníků už tomu jeho věčnému rachocení

uvyká, ale jsou chvíle, kdy ho z malé úzké šatničky vykazu−

jí s hromovým řevem, který by musel zahnat na úprk

i tygra.

Pan Motyčka s panem Hořavou jsou už starší, usedlejší

páni. Na jejich tvářích se ke konci šichty vždy počíná pro−

jevovat únava. Jejich upracované ruce, rozbolavěné hřbe−

ty, ožívají pouze vidinou blížícího se důchodu. Ruda

s Dušanem už mají čtyřicítku za sebou a ustavičně mezi

sebou omílají téma rodina a politika. Ivanovi bude za dva

roky třicet, ale všude říká, že už mu třicet dávno bylo. Je

to veliké vlasaté chlapisko, které, když má v hlavě, dovede

nepříjemně rýpat.

Lukáš Albrecht je tu nejmladší. Je to třiadvacetiletý

muž vysoké, ramenaté postavy. Jeho sebevědomému obli−

čeji vévodí široké čelo a špičatá brada. V modrozelených

očích se zračí výraz nesmírného klidu, který hned tak

něco neohrozí. Na temeni rozčechraném větrem stojí

rovně jako hřebíky krátké tmavohnědé vlasy, s nimiž si

nikdy mnoho starostí nedělá. Obyčejně je po ránu jen

stroze prohrábne svými dlouhými prsty.

Po vojně, kterou si odsloužil u chebské Pohraniční strá−

že, se už k závozničení u pivovaru nevrátil. Nebyl to žádný

med. Musel příliš brzo vstávat a dřít jako mezek. To

u party zedníků je mu líp. Práce tu taky není zrovna málo,

ale je to, když už nic jiného, aspoň nějaká změna. Nikde

není psáno, že bude přidavačem navěky. Snad ještě rok či

dva a potom frnk na lepší. Určitě na něho někde čeká

flek, kde většinu dne proleží či prosedí. Chce to jen mít

trpělivost a pídit se v inzerátech. Živit se do konce života

rukama, to je pro něho ta nejotřesnější představa. Stačí se

podívat na Hořavu s Motyčkou, jak už jim z toho haraší.

Takhle on dopadnout nesmí!

Dělník je skutečně slepej vůl nebo, hůř řečeno, otrok,

který naletěl, aby někomu jinému vytvořil blahobyt. To, co

někteří stihnou za pouhých pár let všelijakých machinací,

to on nestihne ani za tisíc let perné roboty. Je to ubohé

zvíře, které vyčkává ve svém brlohu nevědomosti, utka− 6 7JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ ném z poctivosti a strádání od výplaty k výplatě. Po nocích si ve snách může stavět své vzdušné království.

Ve středověku mu slibovali, že jeho bída bude odmě−

něna vstupem do ráje. Dnes mu idealizují budoucnost

komunismu, na jehož vzdáleném konci budou do huby

padat pečení holubi. Nadto práce už nebude potřebnou.

Nebudou prachy, všechno bude zadarmo. No není to

magorismus? K sakru!

Kolik je vůbec hodin? Do prdele! Dvě pryč! To už za

chvilku bude padla a on má v míchačce ještě kolečko

malty. V písku se jí nic nestane a ráno ji zas nahází do

bubnu a nechá rozmíchat. Přidá jenom cement. Lopatu

nebo dvě. To je na omítky až až. Vydrhne kolečka a kbelí−

ky, aby to už měl za sebou. Voda mu cákne na montérky,

což nepříjemně zastudí.

„Kurva!“ zakleje a zlostnýma očima, kterýma by se dala

provrtat skála, hodí po Motyčkovi, který se tu motá s lah−

váčem karlovarské desítky. Malý, ramenatý mužíček s hla−

vou zabodnutou do země jako by se něčeho zalekl. Škub−

ne rukou a na košili mu zapění pivo. Dělá ksichty, že se

mu Ivan musí řehnit jako debil.

„Krucinál, tady to smrdí jako v prasečáku!“ rozčiluje se

Dušan, který přes svoji značnou hubenost dovede být

pěkně krutý ke svému tělu a dokáže ho vyburcovat ke

značným výkonům.

To bylo důvodem, aby se stal parťákem a rozhodoval

o tom, co kdo bude dělat. Někdy to ale s tou svojí přes−

ností přehání, což ovšem ostatním leze pěkně na nervy.

Ksicht má věčně pokroucený nervozitou a bez startky

v hubě neudělá ani ránu. Občas je ho vidět, že si připalu−

je cigaretu cigaretou.

V šedozelených očích se blýská jen jediná pravda, a to

ta jeho! Co poví, to musí platit, protože jinak s ním není

k vydržení. A Ruda, ten magůrek, mu leze pořád do

zadku. Je to jízlivák připravený kousnout vždy tam, kde si

to situace vyžaduje. Přestože postrádá vlastní názor, rych−

le se přizpůsobí myšlenkám většiny a vybírá si, odkud vane

silnější vítr. Potom ve skrytosti donáší Dušanovi, co se říká,

co kritizuje.

„To si usral Lukáš!“ prozrazuje s potměšilým úškleb−

kem a couvá, aby se příliš nenadýchal toho strašného

puchu, který by uspal i koně.

„Ty už si dej do tý svý bublavý prdele špunt!“ doporu−

čuje pan Motyčka, nakloněný k levé straně. Ve vrásčité, str−

hané tváři se objevují záblesky čerstvě probuzené veselosti.

„Já to nebyl, to Ivan!“ brání se Lukáš, i když ví, že tím

nikoho nepřesvědčí.

„Co kecáš, ty vole! To ty tu sereš, až z toho blbne

míchačka. Já ti dám, že já! I ty holky utekly, když si jim tak

hezky zahrál na ten svůj flašinet... Ty, člověče, to byly

docela kočky!“

„Na co, kurva, zrovna ty potřebuješ ženskou? No to mi

teda řekni! Dyť bez karlíka nevydržíš ani půl hodiny!“

pustí se do něho pan Hořava.

„Kunda a pivo, to se moc rádo nemá!“ přidává se i pan

Motyčka. Zuřivě si čistí brýle kapesníkem, do kterého se

před malou chvílí ještě zuřivěji vysmrkal.

„Vy nevíte, na co, kurva, chlap jako já potřebuje bam−

bitku, aby jí moh potom porád ládovat a ládovat? Tak

starý a tak...“

„No no no! Co ty s tim svým chcípákem můžeš udělat

za divadlo? Dyť to máš akorát tak na chcaní piva!“

„Byste eště koukal, jak dovede bejt napruženej! To ten

váš už vypadá jako vyschlá fajfka!“

„Už si ho někdy viděl?“

„Jo! Ráno, když ste chcal vedle mě... Ale vono to bylo

tak malý, že sem si jenom moh myslet, že tam něco je...“

„Pfff!“

„A hele, teďkom rači utečme!“ navrhuje Ivan. Vzápětí

se chytá za nos a spěšnými kroky se vzdaluje.

Tenhle se obzvlášť Lukášovi povedl. Je v něm síla fefe−

ronů s cibulí. 8 9JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ ném z poctivosti a strádání od výplaty k výplatě. Po nocích si ve snách může stavět své vzdušné království.

Ve středověku mu slibovali, že jeho bída bude odmě−

něna vstupem do ráje. Dnes mu idealizují budoucnost

komunismu, na jehož vzdáleném konci budou do huby

padat pečení holubi. Nadto práce už nebude potřebnou.

Nebudou prachy, všechno bude zadarmo. No není to

magorismus? K sakru!

Kolik je vůbec hodin? Do prdele! Dvě pryč! To už za

chvilku bude padla a on má v míchačce ještě kolečko

malty. V písku se jí nic nestane a ráno ji zas nahází do

bubnu a nechá rozmíchat. Přidá jenom cement. Lopatu

nebo dvě. To je na omítky až až. Vydrhne kolečka a kbelí−

ky, aby to už měl za sebou. Voda mu cákne na montérky,

což nepříjemně zastudí.

„Kurva!“ zakleje a zlostnýma očima, kterýma by se dala

provrtat skála, hodí po Motyčkovi, který se tu motá s lah−

váčem karlovarské desítky. Malý, ramenatý mužíček s hla−

vou zabodnutou do země jako by se něčeho zalekl. Škub−

ne rukou a na košili mu zapění pivo. Dělá ksichty, že se

mu Ivan musí řehnit jako debil.

„Krucinál, tady to smrdí jako v prasečáku!“ rozčiluje se

Dušan, který přes svoji značnou hubenost dovede být

pěkně krutý ke svému tělu a dokáže ho vyburcovat ke

značným výkonům.

To bylo důvodem, aby se stal parťákem a rozhodoval

o tom, co kdo bude dělat. Někdy to ale s tou svojí přes−

ností přehání, což ovšem ostatním leze pěkně na nervy.

Ksicht má věčně pokroucený nervozitou a bez startky

v hubě neudělá ani ránu. Občas je ho vidět, že si připalu−

je cigaretu cigaretou.

V šedozelených očích se blýská jen jediná pravda, a to

ta jeho! Co poví, to musí platit, protože jinak s ním není

k vydržení. A Ruda, ten magůrek, mu leze pořád do

zadku. Je to jízlivák připravený kousnout vždy tam, kde si

to situace vyžaduje. Přestože postrádá vlastní názor, rych−

le se přizpůsobí myšlenkám většiny a vybírá si, odkud vane

silnější vítr. Potom ve skrytosti donáší Dušanovi, co se říká,

co kritizuje.

„To si usral Lukáš!“ prozrazuje s potměšilým úškleb−

kem a couvá, aby se příliš nenadýchal toho strašného

puchu, který by uspal i koně.

„Ty už si dej do tý svý bublavý prdele špunt!“ doporu−

čuje pan Motyčka, nakloněný k levé straně. Ve vrásčité, str−

hané tváři se objevují záblesky čerstvě probuzené veselosti.

„Já to nebyl, to Ivan!“ brání se Lukáš, i když ví, že tím

nikoho nepřesvědčí.

„Co kecáš, ty vole! To ty tu sereš, až z toho blbne

míchačka. Já ti dám, že já! I ty holky utekly, když si jim tak

hezky zahrál na ten svůj flašinet... Ty, člověče, to byly

docela kočky!“

„Na co, kurva, zrovna ty potřebuješ ženskou? No to mi

teda řekni! Dyť bez karlíka nevydržíš ani půl hodiny!“

pustí se do něho pan Hořava.

„Kunda a pivo, to se moc rádo nemá!“ přidává se i pan

Motyčka. Zuřivě si čistí brýle kapesníkem, do kterého se

před malou chvílí ještě zuřivěji vysmrkal.

„Vy nevíte, na co, kurva, chlap jako já potřebuje bam−

bitku, aby jí moh potom porád ládovat a ládovat? Tak

starý a tak...“

„No no no! Co ty s tim svým chcípákem můžeš udělat

za divadlo? Dyť to máš akorát tak na chcaní piva!“

„Byste eště koukal, jak dovede bejt napruženej! To ten

váš už vypadá jako vyschlá fajfka!“

„Už si ho někdy viděl?“

„Jo! Ráno, když ste chcal vedle mě... Ale vono to bylo

tak malý, že sem si jenom moh myslet, že tam něco je...“

„Pfff!“

„A hele, teďkom rači utečme!“ navrhuje Ivan. Vzápětí

se chytá za nos a spěšnými kroky se vzdaluje.

Tenhle se obzvlášť Lukášovi povedl. Je v něm síla fefe−

ronů s cibulí. 8 9JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ

Jeho vydatným větrům se však nelze divit, vždyť každý

den si na svačinu nosí tři až čtyři cibule a ob den láhev čer−

vených feferonů. Lítá to z něho potom jako rány ze samo−

palu. Ale zbývá mu něco jiného, když mu to v břiše kloko−

tá, jako když se spláchne na záchodě?

Zaražené větry už mu jednou daly pěkně zabrat. Podru−

hé by to za nic na světě zažít nechtěl. Musel cvičit dřepy

a běhat, aby je ze sebe všecky vysoukal. Potvory! Trvalo jim

to hodinu!

Ale ono se to řekne, prdnout si! Taky se mu povedlo, že

si nasral do trenýrek a musel si je sundat. To aby ho esen−

báci nesebrali někde na ulici za narušování veřejného

pořádku pro ten šílenej puch, který se kolem něho linul

jako páry nad horami. Nejlepší je na tom to, že mu to tolik

nevadí jako okolí. Pan Motyčka z toho mohl mít málem

infarkt, když se musel na skládce bordelu dívat na to oškli−

vě zahovněný prádlo. Roztahoval pysky od ucha k uchu

a prskal, že to takhle dál už nejde, že Dušan musí zakro−

čit... Dušan se řehtal jako kůň!

Občas mu vyčítají se značnou závistí nádherný byteček

Na Vyhlídce s velikou terasou. Z té je možno prohlédnout

si celé lázeňské území, mít ho jako na dlani a trnout úža−

sem nad tím monumentálním místem, které je jako roz−

hledna a zahrádka zároveň. Lukáš tam v malých dřevě−

ných truhlících pěstuje malé štiplavé papričky, které jsou

jako oheň a dovedou člověka rozplakat...

Babička umřela loni na podzim. Bylo jí osmdesát dva

let. Co mu po ní zůstalo, je jenom ten byt.

Když matka skonala těsně po jeho narození, byla to ona,

kdo se ho ujal a vychoval ho. O tátovi se dodneška nedo−

zvěděl nic. Zkrátka není a nebude. Už se s tím dávno smířil.

Stesky za babičkou, jak čas míjí, opadávají.

Pan Hořava říká, že si s ním musela dost vytrpět. Urči−

tě ji otrávil tou svojí plynatostí, těmi strašnými vichry, co

mu rozdírají spodní prádlo. Chudák bába se jich musela

něco nalekat. Je div, že ji ta mrtvice neranila dřív.

Ten starej páprda si dělá ze všeho srandu. Nic mu není

svatý.

„Tak, chlapi, je padla!“ informuje Dušan, aby tak dal

podnět k rozchodu. Otírá si z čela pot a vyráží jako první

směrem k šatně.

„Pfff!“ ukončí dnešní šichtu Lukáš.

X

V ulicích města je rušno jako vždycky. Tisíce tváří veselých

i vážných procházejí jedním proudem sem, druhým tam.

Připomíná to včelí rojení. Děti piští, strkají v té nepřeber−

né tlačenici do dospělých, kteří je v jakési mlčenlivé bázli−

vosti odmítají okřikovat a nechávají je řádit, jak se jim to

jen líbí. Tahle lhostejnost udivuje.

Lukáš jednoho takového výrostka lapne za ucho a po−

řádně trhne. Dost podezřele to v něm křupne. Uličník,

ani ne desetiletý, zavřískne bolestí a vytrhne se, aby zmizel

co nejdřív z dosahu toho surovce, jehož trestající ruka je

zrovna tak nemilosrdná jako otcova pravice. Ječí, aby

zahnal na úprk i své kamarády. A tak tu davem rozvlně−

ným jako housenka prchají tři nebo čtyři kluci. Budou

vyvádět někde jinde.

Je krásné slunné odpoledne. Na obloze není jediného

mráčku. Lukáš je nucen se obdivovat hezkým ženám,

které kolem něho procházejí uspěchaným krokem. Pro−

tože není ošklivý, tu a tam o něho některá zavadí slídivým

očkem. To mu dělá obyčejně moc dobře.

Tento vysoký muž nemůže říci, že by u žen neměl

úspěch. Zpravidla ovšem nejde o city, jsou to jen nahodi−

lé chvilkové známosti, které končívají s rozbřeskem.

Všímá si kratičkých minisukének, ale i dlouhých roze−

vlátých šatů, jež vykreslila poslední paní móda. Nejvábi−

vější jsou na všech těchto něžných bytostech nohy. Pro ty 10 11JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ

Jeho vydatným větrům se však nelze divit, vždyť každý

den si na svačinu nosí tři až čtyři cibule a ob den láhev čer−

vených feferonů. Lítá to z něho potom jako rány ze samo−

palu. Ale zbývá mu něco jiného, když mu to v břiše kloko−

tá, jako když se spláchne na záchodě?

Zaražené větry už mu jednou daly pěkně zabrat. Podru−

hé by to za nic na světě zažít nechtěl. Musel cvičit dřepy

a běhat, aby je ze sebe všecky vysoukal. Potvory! Trvalo jim

to hodinu!

Ale ono se to řekne, prdnout si! Taky se mu povedlo, že

si nasral do trenýrek a musel si je sundat. To aby ho esen−

báci nesebrali někde na ulici za narušování veřejného

pořádku pro ten šílenej puch, který se kolem něho linul

jako páry nad horami. Nejlepší je na tom to, že mu to tolik

nevadí jako okolí. Pan Motyčka z toho mohl mít málem

infarkt, když se musel na skládce bordelu dívat na to oškli−

vě zahovněný prádlo. Roztahoval pysky od ucha k uchu

a prskal, že to takhle dál už nejde, že Dušan musí zakro−

čit... Dušan se řehtal jako kůň!

Občas mu vyčítají se značnou závistí nádherný byteček

Na Vyhlídce s velikou terasou. Z té je možno prohlédnout

si celé lázeňské území, mít ho jako na dlani a trnout úža−

sem nad tím monumentálním místem, které je jako roz−

hledna a zahrádka zároveň. Lukáš tam v malých dřevě−

ných truhlících pěstuje malé štiplavé papričky, které jsou

jako oheň a dovedou člověka rozplakat...

Babička umřela loni na podzim. Bylo jí osmdesát dva

let. Co mu po ní zůstalo, je jenom ten byt.

Když matka skonala těsně po jeho narození, byla to ona,

kdo se ho ujal a vychoval ho. O tátovi se dodneška nedo−

zvěděl nic. Zkrátka není a nebude. Už se s tím dávno smířil.

Stesky za babičkou, jak čas míjí, opadávají.

Pan Hořava říká, že si s ním musela dost vytrpět. Urči−

tě ji otrávil tou svojí plynatostí, těmi strašnými vichry, co

mu rozdírají spodní prádlo. Chudák bába se jich musela

něco nalekat. Je div, že ji ta mrtvice neranila dřív.

Ten starej páprda si dělá ze všeho srandu. Nic mu není

svatý.

„Tak, chlapi, je padla!“ informuje Dušan, aby tak dal

podnět k rozchodu. Otírá si z čela pot a vyráží jako první

směrem k šatně.

„Pfff!“ ukončí dnešní šichtu Lukáš.

X

V ulicích města je rušno jako vždycky. Tisíce tváří veselých

i vážných procházejí jedním proudem sem, druhým tam.

Připomíná to včelí rojení. Děti piští, strkají v té nepřeber−

né tlačenici do dospělých, kteří je v jakési mlčenlivé bázli−

vosti odmítají okřikovat a nechávají je řádit, jak se jim to

jen líbí. Tahle lhostejnost udivuje.

Lukáš jednoho takového výrostka lapne za ucho a po−

řádně trhne. Dost podezřele to v něm křupne. Uličník,

ani ne desetiletý, zavřískne bolestí a vytrhne se, aby zmizel

co nejdřív z dosahu toho surovce, jehož trestající ruka je

zrovna tak nemilosrdná jako otcova pravice. Ječí, aby

zahnal na úprk i své kamarády. A tak tu davem rozvlně−

ným jako housenka prchají tři nebo čtyři kluci. Budou

vyvádět někde jinde.

Je krásné slunné odpoledne. Na obloze není jediného

mráčku. Lukáš je nucen se obdivovat hezkým ženám,

které kolem něho procházejí uspěchaným krokem. Pro−

tože není ošklivý, tu a tam o něho některá zavadí slídivým

očkem. To mu dělá obyčejně moc dobře.

Tento vysoký muž nemůže říci, že by u žen neměl

úspěch. Zpravidla ovšem nejde o city, jsou to jen nahodi−

lé chvilkové známosti, které končívají s rozbřeskem.

Všímá si kratičkých minisukének, ale i dlouhých roze−

vlátých šatů, jež vykreslila poslední paní móda. Nejvábi−

vější jsou na všech těchto něžných bytostech nohy. Pro ty 10 11JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ jejich roztomilé nožičky by udělal cokoliv. Dívá se za nimi ve sladkém opojení, opilý jejich půvabným zaoblením, sametově hebounkými křivkami, napínající se kůží...

Kam zaplují dnes?

Včera byl v Moravské, ale kolem půlnoci ho nějak roz−

bolel žaludek, a tak musel domů... Ještě se rozmyslí.

A hele! Tahle velká vypadá jako kobyla! Má kozy, že by

s nima mohla válcovat asfalt. Takové ženské nemá rád.

Vešel by se do ní aspoň třikrát. Spolkla by ho jako žvýkač−

ku. Taková kráva! Má hlavu jako gorila a prdel, že musí

rozmačkat prkénko, když sebou kecne na záchodě...

Zabočí do Jugoslávské, ale po několika krocích se zasta−

ví... Co tu vůbec chce? Ale to ho zas zlákala čísi pěkná

prdelka a šel za ní jako slepý. Musí se vrátit, protože je

potřeba si v Potraviňáku koupit něco k večeři. A už tiše

přemítá, co by to mělo být. Jeho výtečná představivost mu

ihned vybavuje játrovou paštiku, protože si k ní může dát

cibuli s česnekem. Taky by si měl koupit aspoň jedno

pivko, aby to bylo čím zapít.

Když už nežije babička, je to všechno o to těžší, že si

sám musí vařit, že sám musí zastat veškerou domácí práci,

jíž se dříve tak urputně vyhýbal... Ale takový je už holt

život!

Kurva! Chtělo by to ženskou jako sůl!

Obnáší to ale určité riziko... Tak snadno se dá naletět

nějaké krávě!

Uvažuje o staré babce, která je sama. Taková by snad

v jeho třípokojovém bytě mohla najít útočiště. Hlavně by

nesměla být nijak náročná a měla by umět dobře vařit,

prát, žehlit, nakupovat. Zkrátka měla by mu obhospoda−

řovat domácnost a zbavit ho těchto běžných starostí. Nez−

bývalo by mu pak nežli lenošit, válet se někde pod stromy

a prožírat jí důchod. Do rachoty by mohl chodit jen, když

to uzná za vhodné, jak říkají komunisti... Předběhl by tak

o pár let dříve ty jejich ohromné sny a ukázal by jim, jak

se to má dělat...

V Potraviňáku je pěkně narváno, ale nevzdá to. Čekat

na košík, to je děs! Nakoupit si ale někde musí.

Zkurvený fronty!

No konečně!

Na blbej košík čekal deset minut!

Prodavačky, pestrá směsice všelijak nalíčených ksichtí−

ků, si ho obhlížejí se zvláštním zájmem. Nelíbí se mu to.

Krávy blbý!

Šuškají si cosi na jeho účet. Raději se od nich odvrátí

a podívá se, zdali si nezapomněl zapnout poklopec, což

bylo posledně předmětem náramné legrace. Naštěstí je to

v pořádku.

Může vykročit dál.

Ve střevech už to začíná nepříjemně vřít. Chtělo by to

potichu vypouštět.

Povede se mu tichej?

Stará přihrbená babka se ho ptá, jestli by jí nepřečetl,

co je napsáno na prášku do pečiva. Vlasy má svázané do

černého šátku, takže jí skoro vůbec není vidět do obličeje,

z něhož jsou lehce identifikovatelné snad jen opuchlé líce

a scvrklá brada.

No odporná Ježibaba!

Zrovna taková by se mu ale mohla hodit... Ale kdepak!

Utiší svůj rozbouřený zájem. Pomalu se pohybuje a špat−

ně vidí. Ta by toho moc neudělala. On potřebuje mladší,

a hlavně čilou. Takovou, která unese v náručí pytel

cementu až k němu do patra. Takhle by měl otestovat tu,

co si vybere.

Tahle rozviklaná čuba nemá nárok.

Čau krávo!

Sakra! Kde jsou tady v tom zasraným krámu paštiky?

Chodí tu jako vůl už pomalu čtvrt hodiny a paštiky

pořád nikde. To je nemožnej kšeft!

„Máte tady někde paštiky?“ zeptá se nervózně proda−

vačky, která vedle něho rovná sáčkové polévky Vitany.

Usměje se skrz křivé zuby, jako by s ním chtěla někam jít,

12 13JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ


jejich roztomilé nožičky by udělal cokoliv. Dívá se za nimi

ve sladkém opojení, opilý jejich půvabným zaoblením,

sametově hebounkými křivkami, napínající se kůží...

Kam zaplují dnes?

Včera byl v Moravské, ale kolem půlnoci ho nějak roz−

bolel žaludek, a tak musel domů... Ještě se rozmyslí.

A hele! Tahle velká vypadá jako kobyla! Má kozy, že by

s nima mohla válcovat asfalt. Takové ženské nemá rád.

Vešel by se do ní aspoň třikrát. Spolkla by ho jako žvýkač−

ku. Taková kráva! Má hlavu jako gorila a prdel, že musí

rozmačkat prkénko, když sebou kecne na záchodě...

Zabočí do Jugoslávské, ale po několika krocích se zasta−

ví... Co tu vůbec chce? Ale to ho zas zlákala čísi pěkná

prdelka a šel za ní jako slepý. Musí se vrátit, protože je

potřeba si v Potraviňáku koupit něco k večeři. A už tiše

přemítá, co by to mělo být. Jeho výtečná představivost mu

ihned vybavuje játrovou paštiku, protože si k ní může dát

cibuli s česnekem. Taky by si měl koupit aspoň jedno

pivko, aby to bylo čím zapít.

Když už nežije babička, je to všechno o to těžší, že si

sám musí vařit, že sám musí zastat veškerou domácí práci,

jíž se dříve tak urputně vyhýbal... Ale takový je už holt

život!

Kurva! Chtělo by to ženskou jako sůl!

Obnáší to ale určité riziko... Tak snadno se dá naletět

nějaké krávě!

Uvažuje o staré babce, která je sama. Taková by snad

v jeho třípokojovém bytě mohla najít útočiště. Hlavně by

nesměla být nijak náročná a měla by umět dobře vařit,

prát, žehlit, nakupovat. Zkrátka měla by mu obhospoda−

řovat domácnost a zbavit ho těchto běžných starostí. Nez−

bývalo by mu pak nežli lenošit, válet se někde pod stromy

a prožírat jí důchod. Do rachoty by mohl chodit jen, když

to uzná za vhodné, jak říkají komunisti... Předběhl by tak

o pár let dříve ty jejich ohromné sny a ukázal by jim, jak

se to má dělat...

V Potraviňáku je pěkně narváno, ale nevzdá to. Čekat

na košík, to je děs! Nakoupit si ale někde musí.

Zkurvený fronty!

No konečně!

Na blbej košík čekal deset minut!

Prodavačky, pestrá směsice všelijak nalíčených ksichtí−

ků, si ho obhlížejí se zvláštním zájmem. Nelíbí se mu to.

Krávy blbý!

Šuškají si cosi na jeho účet. Raději se od nich odvrátí

a podívá se, zdali si nezapomněl zapnout poklopec, což

bylo posledně předmětem náramné legrace. Naštěstí je to

v pořádku.

Může vykročit dál.

Ve střevech už to začíná nepříjemně vřít. Chtělo by to

potichu vypouštět.

Povede se mu tichej?

Stará přihrbená babka se ho ptá, jestli by jí nepřečetl,

co je napsáno na prášku do pečiva. Vlasy má svázané do

černého šátku, takže jí skoro vůbec není vidět do obličeje,

z něhož jsou lehce identifikovatelné snad jen opuchlé líce

a scvrklá brada.

No odporná Ježibaba!

Zrovna taková by se mu ale mohla hodit... Ale kdepak!

Utiší svůj rozbouřený zájem. Pomalu se pohybuje a špat−

ně vidí. Ta by toho moc neudělala. On potřebuje mladší,

a hlavně čilou. Takovou, která unese v náručí pytel

cementu až k němu do patra. Takhle by měl otestovat tu,

co si vybere.

Tahle rozviklaná čuba nemá nárok.

Čau krávo!

Sakra! Kde jsou tady v tom zasraným krámu paštiky?

Chodí tu jako vůl už pomalu čtvrt hodiny a paštiky

pořád nikde. To je nemožnej kšeft!

„Máte tady někde paštiky?“ zeptá se nervózně proda−

vačky, která vedle něho rovná sáčkové polévky Vitany.

Usměje se skrz křivé zuby, jako by s ním chtěla někam jít,

12 13JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ


a ukáže prstem směrem ke kase, kde končí regál. Je jich

tam jako máku.

Už zase ho to ve střevech pěkně tlačí. Moc ohýbat se

raději nebude, mohl by nechtěně explodovat. Ta ostuda

by mu za to rozhodně nestála.

Vydrží to?

Chvíli se v konzervách přehrabuje, když tu mu jedna

vypadne z ruky.

Do prdele!

Kam se ta kráva pitomá kutálí?

A když se pro ni konečně může shýbnout, zazvoní mu

v hlavě, divže mu nepraskne. Srazí se s hezky tvrdou kebu−

lí, která mu ochotně vychází vstříc a nepočítá s tím, že ten

druhý bude zrovinka tak rychlý.

„Pfff!“

Úlekem a tím, jak je ohnutý, mu jeden dlouho zadržo−

vaný, ošklivě hlasitý uteče a je z toho ostuda. Slyšely ho

dosti zřetelně dvě prodavačky u kas a ještě několik lidí,

kteří nechápavě nad tou nechtěnou detonací kroutí krky.

Pěti až šestileté dítě to náramně rozesmálo. Zkouší ten

zvuk napodobit alespoň pusou, když už to jinudy nejde,

načež ho za to matka pleskne po naducané tvářince, pro−

tože se jí to ani trochu nelíbí.

„Kdo to byl?“ táže se Lukáš, aby od sebe odpoutal

pozornost a nemusel se tolik červenat. Malá rafinovanost

mu snad dopomůže zachovat zdání slušného člověka

a smete do víru pohrdání a nelibosti druhého... Ale kdo

to je? A už ho slyší zahartusit vzteklým ženským hlasem:

„No přece ty!“

Pozvedne zrak, aby zvěděl, jak ta lasička vypadá. Jen co

si ji prohlédne, pořádně se do ní obuje. Ukáže jí, jakou

má vyřídilku.

Ustrne však v němém úžasu.

A sakra!

Stojí tu, jako když ho přikovají k zemi a mráz mu lítá po

ramenou.

To je ale kočka!

Jemně hranaté linie jejího obličeje znamenitě dovršuje

k naprosté dokonalosti výrazná brada. Holka jako z obráz−

ku, má veliké mandlové oči. Hřímá z nich podmaňující

vliv, který nepotkáváš denně. Vévodí jim majestátně rozší−

řené chlapecké obočí.

Je to skutečně kost!

Taková krása, to už patří pouze k umění.

Nezdá se mu to?

Vlasy barvy uzrálých klasů pšenice utíkají k velmi útlé−

mu pasu ve velmi půvabném vrstevnatém sestřihu. Jsou to

rozkošné, přirozeně zvlněné kadeře, nadýchané větrem

a sluncem. Zahalují většinu její uhrančivě krásné tváře,

v níž se mihotají působivě dlouhé, na koncích něžně

zahnuté řasy.

To je teda dílo!

„Já to určitě nebyl!“ vychrlí ze sebe Lukáš a pomalu

couvá ke kase. „Hele, já vím, že ti to uteklo a žes to nechtě−

la, ale to se někdy stává... Nejsi ty nějak nemocná?“

„Nemocná teda nejsem! Aspoň se přiznej a neházej to

na druhý!“

„Ale hovno! To ty si prdla a chceš to svíst na mě! Si

pěkně mazaná!“

„A ty pěknej čů...“ zarazí se. Pozorují je. „Kecáš!“

zahřmí ocelově, jako by kupředu vrhala nůž. Napíná se

v bocích jako hrdá bojovnice, ač je malinká, o celou hlavu

a něco menší než on.

„Kurva... nekecám!“

„Seš pěknej hajzl!“

„Hele, zaplatíme a vysvětlíme si to mezi čtyřma očima

venku... Souhlas?“

Dívka, jíž se urputně chrání podívat do očí, aby nepo−

cítil trpkost výčitek, a do jejíhož pasu zabodává ostré

pohledy, okamžik váhá. Je tu skutečně příliš mnoho zvě−

davců. O další divadlo nestojí. Uposlechne mladíkovy

výzvy a následuje ho již bez jediného protestu. Uvnitř se 14 15JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ a ukáže prstem směrem ke kase, kde končí regál. Je jich tam jako máku.

Už zase ho to ve střevech pěkně tlačí. Moc ohýbat se

raději nebude, mohl by nechtěně explodovat. Ta ostuda

by mu za to rozhodně nestála.

Vydrží to?

Chvíli se v konzervách přehrabuje, když tu mu jedna

vypadne z ruky.

Do prdele!

Kam se ta kráva pitomá kutálí?

A když se pro ni konečně může shýbnout, zazvoní mu

v hlavě, divže mu nepraskne. Srazí se s hezky tvrdou kebu−

lí, která mu ochotně vychází vstříc a nepočítá s tím, že ten

druhý bude zrovinka tak rychlý.

„Pfff!“

Úlekem a tím, jak je ohnutý, mu jeden dlouho zadržo−

vaný, ošklivě hlasitý uteče a je z toho ostuda. Slyšely ho

dosti zřetelně dvě prodavačky u kas a ještě několik lidí,

kteří nechápavě nad tou nechtěnou detonací kroutí krky.

Pěti až šestileté dítě to náramně rozesmálo. Zkouší ten

zvuk napodobit alespoň pusou, když už to jinudy nejde,

načež ho za to matka pleskne po naducané tvářince, pro−

tože se jí to ani trochu nelíbí.

„Kdo to byl?“ táže se Lukáš, aby od sebe odpoutal

pozornost a nemusel se tolik červenat. Malá rafinovanost

mu snad dopomůže zachovat zdání slušného člověka

a smete do víru pohrdání a nelibosti druhého... Ale kdo

to je? A už ho slyší zahartusit vzteklým ženským hlasem:

„No přece ty!“

Pozvedne zrak, aby zvěděl, jak ta lasička vypadá. Jen co

si ji prohlédne, pořádně se do ní obuje. Ukáže jí, jakou

má vyřídilku.

Ustrne však v němém úžasu.

A sakra!

Stojí tu, jako když ho přikovají k zemi a mráz mu lítá po

ramenou.

To je ale kočka!

Jemně hranaté linie jejího obličeje znamenitě dovršuje

k naprosté dokonalosti výrazná brada. Holka jako z obráz−

ku, má veliké mandlové oči. Hřímá z nich podmaňující

vliv, který nepotkáváš denně. Vévodí jim majestátně rozší−

řené chlapecké obočí.

Je to skutečně kost!

Taková krása, to už patří pouze k umění.

Nezdá se mu to?

Vlasy barvy uzrálých klasů pšenice utíkají k velmi útlé−

mu pasu ve velmi půvabném vrstevnatém sestřihu. Jsou to

rozkošné, přirozeně zvlněné kadeře, nadýchané větrem

a sluncem. Zahalují většinu její uhrančivě krásné tváře,

v níž se mihotají působivě dlouhé, na koncích něžně

zahnuté řasy.

To je teda dílo!

„Já to určitě nebyl!“ vychrlí ze sebe Lukáš a pomalu

couvá ke kase. „Hele, já vím, že ti to uteklo a žes to nechtě−

la, ale to se někdy stává... Nejsi ty nějak nemocná?“

„Nemocná teda nejsem! Aspoň se přiznej a neházej to

na druhý!“

„Ale hovno! To ty si prdla a chceš to svíst na mě! Si

pěkně mazaná!“

„A ty pěknej čů...“ zarazí se. Pozorují je. „Kecáš!“

zahřmí ocelově, jako by kupředu vrhala nůž. Napíná se

v bocích jako hrdá bojovnice, ač je malinká, o celou hlavu

a něco menší než on.

„Kurva... nekecám!“

„Seš pěknej hajzl!“

„Hele, zaplatíme a vysvětlíme si to mezi čtyřma očima

venku... Souhlas?“

Dívka, jíž se urputně chrání podívat do očí, aby nepo−

cítil trpkost výčitek, a do jejíhož pasu zabodává ostré

pohledy, okamžik váhá. Je tu skutečně příliš mnoho zvě−

davců. O další divadlo nestojí. Uposlechne mladíkovy

výzvy a následuje ho již bez jediného protestu. Uvnitř se 14 15JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ však chvěje pekelnou zlostí. Je tak rozrušena, že jí z toho drkotají zuby.

Lukáš ji táhne do parku u lázní, aby tam s ní celou tu trap−

nou věc prodiskutoval. Mělo by se to nějak zahrát do autu,

nějak tak, aby to pochopila a už se přestala na něho čertit.

Je to fakt trapná záležitost. Moudřejší by bylo vzít roha

a už tu holku nikdy nevidět.

Tu a tam jí vítr rozevlaje veškerou tu zlatou nádheru

a rozestupující se hříva mu dá poznat, co je prostě uni−

kátní a vyumělkované natolik, že už to víc vylepšit ani

nejde. Je hříšně krásná... krásná jako madonka ze svatých

obrázků, které dříve sbírala jeho babička a na nichž si

tolik zakládala. Býval to pro ni hotový poklad!

To přece není možný!

Dýchá z ní kouzelná člověčina, ostré živočišné teplo,

elektrizující míza, která povzbudí, která dodá chuti do živo−

ta. Je to valící se voda, která smete všecko, co jí neuhne.

Štíhlounká je jako vrbový proutek a dlouhé nohy pod−

manivě volají oči muže, aby se dívaly, aby nikam jinam

neutíkaly... Člověku z toho běhá mráz po zádech.

Je to sen, nebo skutečnost?

No kurva!

To je pro Lukáše docela šok. Připadá si jako v hypnóze

a nejhorší je, že se z ní nemůže probudit. Ani ve snu

nedoufal, že nalezne dívku až takto líbeznou. Domníval

se, že taková ani neexistuje, že to bývá jen věcí fantazie

a přihlouplého harašení mozku.

S velkým úsilím v sobě zarazí výraz překvapení, aby před

ní nevypadal pitomě. To mu v práci nebudou věřit.

Ta malá mrška nevypadá na to, že by neuměla počítat

do pěti. Určitě bude pěkně vychytralá. Už jenom tím, jak

se dívá, budí respekt.

V džínách, přiléhajících těsně k tělu, jí to moc sluší, ale

v sukni by ji snad mohl ocenit daleko více. Nu což, musí

se už konečně smířit s tím, že vypadá, jak vypadá, a přestat

tímto budit zdání blbečka.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se rázně a důležitě se uchopí

palcem a ukazováčkem za bradu.

„To má bejt jako výslech?“ vyjede na něho, aby hned

zčerstva poznal, že si od něho nedá nic líbit.

„Tak nelbni... já sem Lukáš... pro kámoše Luky... A ty?“

„Klára! Stačí to?“

„Tak už nebuď naštvaná... Hele, uteklo to mně a bylo

mi to blbý říct, že sem to byl já...“

„Seš pěkná svině!“

„Já vím... ale už se stalo... nemůžu to vrátit zpátky!“

„Ale můžeš!“

„A jak asi?“

„Půjdeš zpátky do toho obchodu a řekneš, že si to byl

ty, kdo si tam...“

„Tobě asi hrabe nebo co... To mám jít zpátky a stoup−

nout si ke kase a... Na to se ti vykašlu! Chodím tam každej

den nakupovat. To chceš, abych se tam takhle pitomě sha−

zoval?“

„Ale co já... mě si shodit mohl? To se ti zdá správný?

Parchante!“

A vrhne se na něho jako tygřice, aby mu zaryla své ostré

drápky do kůže. Odstrkuje ji jako pápeří, ale to ji neodra−

zuje. Útočí znova a znova. Chce ho kousnout. Žene se

jako žralok hlavou kupředu.

Zkroutí jí ruce za zády a nechává ji pár vteřin vydýchat.

Jako ozvěna do něho z jejích paží proudí mocný tlukot

uštvaného srdce. Buší jí snad v celém těle. Copak si myslí,

že ho přemůže?

To je ale dubová palice!

Protože jdou okolo nějací staří lidé, pustí ji. Záhy toho

lituje. Kopne ho vší silou do rozkroku. Klesne k zemi jako

podťatý strom a skučí bolestí, špičkou nosu rozhrnuje níz−

kou travičku.

Tentokrát už žádné ohledy na to, jak ta osůbka vypadá

slaďoučce. Zafuní jako do krve rozezlený býk. Vyprskne:

„Ty jedna zasraná krávo!“ 16 17JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ však chvěje pekelnou zlostí. Je tak rozrušena, že jí z toho drkotají zuby.

Lukáš ji táhne do parku u lázní, aby tam s ní celou tu trap−

nou věc prodiskutoval. Mělo by se to nějak zahrát do autu,

nějak tak, aby to pochopila a už se přestala na něho čertit.

Je to fakt trapná záležitost. Moudřejší by bylo vzít roha

a už tu holku nikdy nevidět.

Tu a tam jí vítr rozevlaje veškerou tu zlatou nádheru

a rozestupující se hříva mu dá poznat, co je prostě uni−

kátní a vyumělkované natolik, že už to víc vylepšit ani

nejde. Je hříšně krásná... krásná jako madonka ze svatých

obrázků, které dříve sbírala jeho babička a na nichž si

tolik zakládala. Býval to pro ni hotový poklad!

To přece není možný!

Dýchá z ní kouzelná člověčina, ostré živočišné teplo,

elektrizující míza, která povzbudí, která dodá chuti do živo−

ta. Je to valící se voda, která smete všecko, co jí neuhne.

Štíhlounká je jako vrbový proutek a dlouhé nohy pod−

manivě volají oči muže, aby se dívaly, aby nikam jinam

neutíkaly... Člověku z toho běhá mráz po zádech.

Je to sen, nebo skutečnost?

No kurva!

To je pro Lukáše docela šok. Připadá si jako v hypnóze

a nejhorší je, že se z ní nemůže probudit. Ani ve snu

nedoufal, že nalezne dívku až takto líbeznou. Domníval

se, že taková ani neexistuje, že to bývá jen věcí fantazie

a přihlouplého harašení mozku.

S velkým úsilím v sobě zarazí výraz překvapení, aby před

ní nevypadal pitomě. To mu v práci nebudou věřit.

Ta malá mrška nevypadá na to, že by neuměla počítat

do pěti. Určitě bude pěkně vychytralá. Už jenom tím, jak

se dívá, budí respekt.

V džínách, přiléhajících těsně k tělu, jí to moc sluší, ale

v sukni by ji snad mohl ocenit daleko více. Nu což, musí

se už konečně smířit s tím, že vypadá, jak vypadá, a přestat

tímto budit zdání blbečka.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se rázně a důležitě se uchopí

palcem a ukazováčkem za bradu.

„To má bejt jako výslech?“ vyjede na něho, aby hned

zčerstva poznal, že si od něho nedá nic líbit.

„Tak nelbni... já sem Lukáš... pro kámoše Luky... A ty?“

„Klára! Stačí to?“

„Tak už nebuď naštvaná... Hele, uteklo to mně a bylo

mi to blbý říct, že sem to byl já...“

„Seš pěkná svině!“

„Já vím... ale už se stalo... nemůžu to vrátit zpátky!“

„Ale můžeš!“

„A jak asi?“

„Půjdeš zpátky do toho obchodu a řekneš, že si to byl

ty, kdo si tam...“

„Tobě asi hrabe nebo co... To mám jít zpátky a stoup−

nout si ke kase a... Na to se ti vykašlu! Chodím tam každej

den nakupovat. To chceš, abych se tam takhle pitomě sha−

zoval?“

„Ale co já... mě si shodit mohl? To se ti zdá správný?

Parchante!“

A vrhne se na něho jako tygřice, aby mu zaryla své ostré

drápky do kůže. Odstrkuje ji jako pápeří, ale to ji neodra−

zuje. Útočí znova a znova. Chce ho kousnout. Žene se

jako žralok hlavou kupředu.

Zkroutí jí ruce za zády a nechává ji pár vteřin vydýchat.

Jako ozvěna do něho z jejích paží proudí mocný tlukot

uštvaného srdce. Buší jí snad v celém těle. Copak si myslí,

že ho přemůže?

To je ale dubová palice!

Protože jdou okolo nějací staří lidé, pustí ji. Záhy toho

lituje. Kopne ho vší silou do rozkroku. Klesne k zemi jako

podťatý strom a skučí bolestí, špičkou nosu rozhrnuje níz−

kou travičku.

Tentokrát už žádné ohledy na to, jak ta osůbka vypadá

slaďoučce. Zafuní jako do krve rozezlený býk. Vyprskne:

„Ty jedna zasraná krávo!“ 16 17JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ JOSEF STRAUSS: ŽÍT NĚKDY BOLÍ

„To máš za to! A sme si kvit!“

Pozoruje jeho tvář staženou křečovitou bolestí. Neujde

jí, že je to také tvář pohledná, na niž je docela příjemné se

dívat, i když se teď zapaluje hněvem a nenávistí. Tím, že

ho tak dorazila, se ten kluk musel na ni pořádně naštvat.

Vidouc kolikeré utrpení způsobila, konečně ji přechází

pomstychtivé zanícení a uklidní se.

Co teď? Má mu něco říci na usmířenou?

„Ty svině!“

Kdepak!

Prská jí sliny do vlasů. Nemá náladu, vzala mu ji. Až ho

přejde bolení, možná že ji zmlátí. Rozhodně nemůže

čekat, že jí natrhá květiny. To by byla pěkná kráva, kdyby

si něco takového myslela.

„Co na mě tak přiblble čumíš? Seš mrcha, víš to?

Mrcha!“

„Tak už s tím přestaň! Dáme si mír... Co ty na to?“

„Dobře... tak mi pomoz aspoň na nohy.“

Ale když se k němu shýbne, uštědří jí v nestřeženém

okamžiku takový políček, že padne na záda. Mírně natr−

žený ret jí zabarví pramen vlasů čerstvou krví. Neví, co to

do něho vjelo. Nevydržel to, musel jí část své bolesti vrátit.

Aby si slepice pamatovala, že mu nemůže přerůst přes

hlavu. To by tak scházelo, aby ho mlátila nějaká divožen−

ka z ulice!

Povstane a pomůže jí na nohy. Zkoumá, kolik škody

způsobil, ale není to zas tak hrozné. Nebýt té krve, ani by

nebylo znát, že se jí něco přihodilo. Podá jí kapesník.

Zprvu váhá, ale vezme si ho.

Z koutku očí se jí kutálejí slzy.

„Tak co, budem kamarádi?“ navrhne jí a podává ruku.

Pozvedne k němu uplakanou tvář, která nejeví už

žádné známky zloby. Stiskne ruku, která se jí nabízí.

Poprvé má ve svém pohledu mírný výraz pokorného zví−

řátka.

„Ty si z Varů?“

„Ne... Přijela sem ráno z Prahy...“

„Z Prahy? Jen tak?“

„Jo... jen tak!“

„No dobře... Někoho tu máš? Že se tak blbě ptám, co?

Mělo mi to bejt jasný hned na začátku, že jo? Jestli chceš,

tak tě k němu doprovodím.“

„Nemám tu nikoho a sem tu prvně.“

„Hele, už nebreč... ty mi určitě ještě něco tajíš... kolik ti

vůbec je?“

„Patnáct!“

To mu vyrazí dech. Hádal jí víc. Na tento věk vypadá až

příliš dospěle... Holčička utekla nejspíš z domova a teď

neví, jak se vrátit zpátky k mamince. Bojí se výprasku, to je

jistá věc.

Hroutí se mu pod rukama. Tulí se k němu jako pes

vyhozený na ulici. Celičká se třese v jeho velké náruči,

která pod tíhou jejího mladičkého věku znejistěla. Uvě−

domuje si, že má před sebou možná ještě dítě. Začíná mu

jí být ponenáhlu líto.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist