načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zima v Thonnierice - Vladimír Šlechta

Zima v Thonnierice

Elektronická kniha: Zima v Thonnierice
Autor:

Thornel měl původně namířeno k elfům. Nechal se však přesvědčit, aby strávil ještě jednu zimu v Thonnierice a pracoval pro mladého krále. Myslel si – a sám to také řekl – ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 369
Rozměr: 17 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6398-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Thornel měl původně namířeno k elfům. Nechal se však přesvědčit, aby strávil ještě jednu zimu v Thonnierice a pracoval pro mladého krále. Myslel si – a sám to také řekl – že jedna zima v Thonnierice ho nezabije. Neměl však ponětí, jak těžké to bude. Město je vystaveno útokům neznámých záškodníků a Thornel se musí vydat po jejich stopách. Hledá svědky, vyptává se, pátrá v ulicích i ve starých dokumentech. Musí se stát detektivem ve světě, ve kterém nebylo detektivní řemeslo dosud vynalezeno. Zima v Thonnierice je samostatná kniha a zároveň volné pokračování románu Kukaččí mláďata .

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zima v Tonnierice

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Vladimír Šlechta

Zima v Tonnierice – e-kniha

Copyright © Robert Pilch – Brokilon, 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



VLADIMÍR ŠLECHTA

ZIMA V THONNIERICE

Copyright © 2018 by Vladimír Šlechta

Cover © 2018 by Tomáš Flak

Maps © 2018 by Ladislav Hrdina

Czech Edition © 2018 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-745-6398-0 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-745-6399-7 (ePDF)

ISBN 978-80-745-6400-0 (ePUB)

ISBN 978-80-745-6401-7 (Mobi)


Vladimír Šlechta

Zima

v Thonnierice

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2018


Knihy Vladimíra Šlechty

v nakladatelství Brokilon

Krvavé pohraničí

Likarijská trilogie

1. Nejlepší den pro umírání (Thompsonův rok)

2. Likario

3. Orcigard

Gordonova země

1. Zahrada sirén

2. Ploty z kostí

3. Hořící přízraky

Samostatné knihy

Krvavé pohraničí

Šílený les *

Válečná lest (Příběhy vojáka z Pohraničí)

Kukaččí mláďata

Zima v Thonnierice

Oggerdovský cyklus

Emma z umírajícího města

Střepy z Apokalypsy

Lovci přízraků

Já, Gowery

Kyborgovo jméno

Keltská brána

Mimo cykly

Rok Havrana

Tajemství Morie

* připravujeme

http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon


5

Na úvod

Román Zima v Thonnierice je samostatná a ukončená

kniha. Zároveň navazuje na předcházející knihy z cyklu

Pohraničí, především na román Kukaččí mláďata.

Zima v Thonnierice je, domnívám se, čitelnáa srozu

mitelná i bez znalosti předcházejících knih. Můžete si ji

vybrat z cyklu Pohraničí jako první, a nebudete mít potíže

(alespoň doufám) pochopit děj, pozadí příběhua moti

vaci postav. Aby však kniha fungovala jako „samostatně

čitelná“, musel jsem na různých místech shrnouta připo

menout, co se stalo v minulých příbězích. To je, myslím,

dobré i pro čtenáře, kteří předcházející knihy četli už před

několika lety a úplně přesně si nevybavují všechny dějové

zákruty. Zároveň to však znamená spoustu spoilerů,pře

devším vzhledem ke Kukaččím mláďatům. S tím se ovšem

nedalo nic dělat.

Autor



7

Postavy

z předchozích knih:

Kukaččí mláďata

Ziliana, zvaná Zirri (17 let): potomek z úřednickérodi

ny. Matka: Zilke. Deklarovaný otec: Joachym Oberfalzer,

úředník na thonnierické radnici. Zirri má zrzavé vlasy, je

střední výšky, pohledná, velice chytrá. Zajímá seo mate

matiku, v dřívějších dobách si přivydělávalav mechanis

tické dílně mistra Branvicka jako zručná mechanička.

Coelin (17 let): potomek z aristokratické rodiny. Matka:

Simonetta (proslulá thonnierická krasavice), v současné

době po smrti. Deklarovaný otec: emeritní soudce Joel

Grabmüller, v současné době po smrti. Coelin je menší

postavy, pohledný, v obličeji se velice podobá Zirri a oba

jsou stejně vysocí. Má světlé vlasy a neurčitě elfský vzhled

(část elfské krve zdědil i po matce). Před thonnierickou


8

Vladimír Šlechta

občanskou válkou sloužil jako důstojník a velitel vojáků

(bez určené hodnosti a bez nároku na žold).

Thornel (17 let): potomek z rodiny velitelethonnierické městské gardy, vnuk rektora Vysokého učení. Matka: Eleonora, v současné době po smrti. Deklarovaný otec: Bertram Schank, bývalý velitel městské gardy, v současné době po smrti.

Thornel je vysoký a ramenatý, má dlouhé hnědé vlasy. V dětství navštěvoval školu pro děti z bohatých rodin, kde se seznámil a spřátelil s Coelinem. Později vypomáhal v městské gardě a účastnil se výcviku gardistů. V patnácti letech vyrostl do plné výšky, což posílilo jeho sebevědomí. Tou dobou začal navštěvovat večerní (a tedy zlevněné) kurzy organizované Vysokým učením a vzdělával se. Na kurzu nižšího účetnictví se seznámil a spřátelil se Zirri. Zároveň se seznamoval s vlivnými lidmi a přivydělával si činnostmi, které sice nebyly nelegální, ale rozhodně by se nedaly nazvat poctivou prací.

Wenzl Chicker (17 let): potomek z kupecké rodiny. Matka: Jerena. Deklarovaný otec: koncesovaný kupec Zaquilian Chicker.

Danny + Ju

Daniel Meis-Arkast la Barro (16 let): korunovaný král

Arkastie a dědic titulu vévoda z Barro. Matka: Sylvia

Viktorina, regentka vévodství Barro. Otec: proslulýučenec Rônard, bratr jednoho z předchozích arkastskýchkrálů, v současné době po smrti.

Justýna Karni (16 let): dcera nekromanta. V osmi letech byla naverbována do komanda, které mělo Daniela zavraždit. V určité chvíli změnila strany a od té doby je Danielovou společnicí i jakousi osobní strážkyní.

Zima v Thonnierice

Dobrodruzi ze starých časů

Thompson (necelých 60 let): půlelf, skutečný otec

„kukaččích mláďat“. Býval profesorem na Vysokémučení a lékařem v Thonnierice. Po pogromu na ne-lidské

rasy z Thonnieriky uprchl. Získal proslulost jako velitel

komanda v Pohraničí, později se stal jedním z velitelů ve

válce o Gordonovu zemi. V současnosti není známé místo

jeho pobytu ani to, zda je stále naživu.

Rufus, přezdívaný Šídlo (40–50 let): žoldák, dobrodruh, občasný Thompsonův spojenec.

Sylvia Viktorina (43 let): Danielova matka,v současnosti regentka vévodství Barro. Krátce byla členkou Thompsonova komanda, později se na několik let stala Thompsonovou milenkou. Regentkou se stalaneplánovaně – po smrti svého otce, vévody Ferdinanda la Barro, a obou starších sester (všichni zemřeli v čase morovéepidemie). Dvojnásobná vdova. Její první manžel, čaroděj Rônard, padl v bitvě s Temným mágem. Druhý manžel, císařský vyslanec Johan Glasser org Rigo, zahynul na samém začátku thonnierické občanské války.

Veteráni z války o Gordonovu zemi

Kapitán Ruderick Atwod Hars (asi 70 let): vojákz vévodství Barro. V mládí válčil s elfy z povodí Vickey. Bojoval

v posledních dvou válkách mezi Arkastií a vévodstvím

Barro. Během tažení v Gordonově zemi byl jednímz velitelů. Po skončení thonnierické občanské války byljmenován vrchním velitelem arkastských vojenských sil.

Hewig (něco přes 100 let, což odpovídá lidskému věku 40–50 let): elfka od řeky Vickea. Kdysi dávno bylavelitelkou nepřátelských elfů a protivnicí kapitána Harse. Později

Vladimír Šlechta

se stala jeho přítelkyní a milenkou. Pod Thompsonovým

velením se zúčastnila války v Gordonově zemi.

Čeveris (zhruba 40 let): voják z Arkastie.V sedmnácti letech byl naverbován do poslední války s vévodstvím Barro a získal přezdívku Kluk. Prodělal válku s elfy z lesa Izironk. Jako řadový voják se zúčastnil tažení v Gordonově zemi. Později se stal členem zvláštního oddílu,dislokovaného v Thonnierice. Jako jediný z tohoto oddílu přežil občanskou válku.

Vojáci z Thonnieriky

Kapitán Uchraan, řečený Ucháč (zhruba 50 let): bojoval

v poslední válce mezi Arkastií a vévodstvím Barrov hodnosti kapitána. Jeho oddíl byl zaskočen jednotkoukapitána Harse a poražen na hlavu. Kapitán Hars projevil

velkomyslnost, mužům kapitána Uchraana daroval život

a zraněným zajistil péči léčitelů. Od té doby se datuje jejich

přátelství. Při reorganizaci arkastských ozbrojených sil

dostal kapitán Uchraan nabídku: buď odejde do výslužby,

ale bez nároku na výsluhu, nebo může zůstat ve službě, ale

v hodnosti setníka a s výrazně nižším žoldem. Vybral si to

druhé. Za zásluhy v občanské válce byl znovu povýšen na

kapitána.

Bailen a Torse (oba zhruba 40 let): vojáci, většinu služby strávili v Pohraničí. Později byli převeleni do Thonnieriky, kde zhruba rok sloužili pod Coelinovým velením.

11

Prolog:

Velké plány

(rok 178 letopočtu Hraničních zemí, jaro)

Na severní hranici vévodství Barro, v kopcovité krajině

mezi Likariem a Vickeou, vznikalo Nové Pohraničí. Lidé

přicházeli nejen do Šťastné Náhody, ale pátrali po dalších

ztracených městech. Pátrali a nacházeli. Brzy bylaobjeve

na a osídlena místa nazvaná Praehert, Čuníkov, Bílá Voda

a Krínyis.

Roger Schnirega: Cesta do Šťastné Náhody

01

V téhle části města už byl Thornel několikrát, ale stejně

se tu zase ztratil. Zastavil se na rohu a rozhlížel se, jestli

neuvidí nějaké povědomé průčelí nebo vývěsní štít. Nic

Vladimír Šlechta

takového tady však nebylo, jen omšelé domy bezpoznávacích znaků a domovních znamení.

Na prastarém dláždění se táhly pásy trávy, která byla

teď na jaře neuvěřitelně svěží. Lehký vánek sem přinášel

poryvy vůní, protože kvetoucí keře v Akademickém parku

odsud nebyly zase tak daleko. Nikde ani živáčka, aby se

zeptal na cestu.

Začal uvažovat o tom, že se vrátí zpátky k budovám

Vysokého učení a zkusí to znovu. Nechtěl to však vzdát

a popošel ještě pár kroků. A náhle podle staréhoodstaveného dvoukoláku a dalších drobností poznal, že už jeskoro na místě.

Zahnul za roh, pak ještě za jeden. Ocitl se ve slepé ulici.

Na stěně chátrajícího domu uviděl nápis:

P. T. LATIMER, diplomovaný právník

Právní rady ve věcech majetkového,

rodinného i trestního práva.

Pracovní doba: 9-té zvonění ranní

až 5-té zvonění odpolední

VSTuPTE!

Před vchodovými dveřmi přešlapoval obtloustlýmladík jen o trochu starší než Thornel, přezdívaný Očko.

S Thornelem se znali z večerních kurzů základů práva.

Thornel došel až k němu, vysekl mu ledabylý vojenský

pozdrav. „Tebe taky pozvali? Co tady postáváš? Píšou tam,

abysme šli dovnitř. Tak jdeme, no ne?“

02

Kancelář P. T. Latimera byla rozlehlá a s okny obrácenými

do ulice. Před tím, než tady P. T. Latimer začal úřadovat,

nejspíš sloužila jako jídelna nájemního bytu. Kromě P. T.


13

Zima v Thonnierice

Latimera se jich tady sešlo pět: Thornel, Očko a třidospělí muži ve věku mezi třicítkou a čtyřicítkou. Všichni sem

stejně jako Thornel a Očko přišli v oblýskaných kalhotách

a ošuntělých kabátcích zapnutých až ke krku, abynebyly vidět odřené límce košil. Jednoho z dospělých mužů

Thornel znal, občas s ním měl nějaké kšeftíky. Byl to nižší

úředník z doků, který kontroloval a sepisoval náklad na

říčních člunech. Zbylé dva chlapíky viděl Thornel poprvé.

Všichni se usadili na židle, srovnané pěkně do řádky. „Jsme všichni a můžeme začít,“ zahlaholil P. T. Latimer a zlehka zatleskal, aby dal najevo nadšení. Byl to hubený a vrásčitý chlapíček se šedými vlasy ostříhanými na šířku hřebenu, zhruba šedesátiletý, ale čilý a rtuťovitý. Chodil oblečený do kdysi snad černého obleku, ušitéhozhruba před půl stoletím z jakési nezničitelné látky. Oblek se vyznačoval větším množstvím ozdobného prořezávání a křížového šněrování, než bylo tady v Thonniericezvykem. Na první pohled bylo jasné, že oblek ušili v jiném čase a v jiném městě.

P. T. Latimer zůstal za svým prastarým psacím stolem. Neposadil se, mluvil k nim vestoje, rukama se opíral o stolní desku.

„Sezval jsem vás, protože jsem s vámi spolupracoval už v minulosti. Vy všichni jste se osvědčili. Prokázali jste jak schopnosti, tak zodpovědnost,“ řekl podbízivýmhlasem zkušeného právníka. „Nabízí se pro vás další práce. Tentokrát to bude opravdová práce za opravdové peníze, jestli mi rozumíte. Tato práce se však nachází někdejinde než v Thonnierice. Kdo z vás není ochoten strávit tři nebo čtyři měsíce mimo město, nechť okamžitě odejde, abychom se navzájem nepřipravovali o čas.“

Chvíli bylo ticho. Úředník z doků pak zvedl ruku a zeptal se: „Já jsem ochotnej, ale rád bych věděl předem, kam nás chcete poslat.“

Vladimír Šlechta

„Do Nového Pohraničí,“ řekl P. T. Latimer a usmál se, jako by to byl nějaký žert.

„To není tak hrozný,“ přikývl úředník. „Slyšel jsem, že Nový Pohraničí je celkem civilizovaný. I když tam ty města nestojejí ani deset let.“

„Opravím vás,“ řekl P. T. Latimer. „Ta města existují už desítky a desítky let. Možná stovky let. Jen byla kdysi dávno jejich tehdejšími obyvateli opuštěna. V posledním desetiletí byla objevena a znovu osídlena. Nové Pohraničí se pak stalo nedílnou součástí Arkastie.“

Odmlčel se. Nikdo nic nenamítal, a tak pokračoval: „V Novém Pohraničí se vyskytla jedna potíž. Goblini,orkogoblini, orkové. Žijí tam mezi lidmi a místní obyvatelé je trpí. Arkastie však musí plánovat v dlouhodobéperspektivě. Situace v Novém Pohraničí byla bedlivěprozkoumána a zevrubně posouzena. Královská Rada usoudila, že je třeba se goblinů zbavit. Prostě je odstranit, dokud jich tam není zase tak moc.“

„To je ale záležitost armády,“ namítl jeden z mužů,které Thornel neznal. „Nemůžete čekat, že tam v kolika... v pěti... zaženeme gobliny někam do Orcigardu.“

„Bylo rozhodnuto, že vystěhování goblinů proběhne mírovým způsobem,“ vysvětlil mu P. T. Latimer. „Těm civilizovanějším nabídneme finanční kompenzaci a oni se pak vystěhují z vlastní vůle. Proti těm méněcivilizovaným později možná zasáhne armáda. Možná a později, rozumíte? Zapamatujte si to. Vše proběhne civilizovaně. Zatím nejsou naplánovány žádné násilnosti.“

„Královská Rada chce goblinům zaplatit za to, že se odstěhujou?“ podivil se úředník z doků.

„Přesně tak. Odejdou po podepsání smlouvy a na základě finanční kompenzace. Víte, co to znamená pro nás?“

Thornelovi to připadalo jako snadná otázka, a tak zvedl

Zima v Thonnierice

ruku, když nikdo neodpověděl: „Do Novýho Pohraničí

potečou peníze.“

„Přesně tak,“ zamnul si P. T. Latimer rukama. „Pokud se dohodneme, vy a já, tak ty peníze potečou přes vás.“

Teprve teď to bylo jasné úplně všem. Dokonce todoprovodili různými zvuky vyjadřujícími pochopení.

P. T. Latimer si je chvíli prohlížel, na vrásčité tváři se mu objevil vítězoslavný úsměv. Pak řekl: „Vy všichnidostanete královské dekrety a stanou se z vás zástupcikrálovství ve městech Nového Pohraničí. Budete dohlížet na uzavírání smluv a vyplácení goblinů. A na jejich odchod. Samozřejmě to nebudete dělat sami, to byste nestihli ani za pět let. Vše musí proběhnout ještě letos. Co nejdříve, chápete? Bude to rychlá akce. Na podzim už budougoblini pryč, nebo na odchodu.“

„Dostaneme k ruce nějaký lidi?“ zeptal se kdosi.

„Ano a ne,“ potřásl P. T. Latimer nakrátko okudlanou šedivou hlavou. „Dostanete peníze na vyplácení záloh a přímo na místě si najmete spolupracovníky. Místní obyvatele, znalé poměrů. Ti budou gobliny obcházet a přesvědčovat je k vystěhování. Na vás bude,abyste najaté pracovníky náležitě proškolili a dohlíželi na jejich činnost. Chápete doufám, co to pro vásznamená. Už se nebudete muset zabývat službičkamia drobným přeprodejem. Získáte, řečeno vojenskouterminologií, velitelská místa. I když z vás pochopitelně budou jen ti nejnižší velitelé. Nejnižší z nejnižších. Ale pořád velitelé. A to včetně odpovídajícího platu... Nějakédotazy?“

Očko, Thornelův spolužák z večerních kurzů, se zeptal: „Proč se mají goblini odstěhovat? Co je na nich takšpatnýho, že je v Novým Pohraničí nechceme?“

„To je dobrá otázka,“ přikývl P. T. Latimer. „Na to se vás bude ptát kdekdo. Musíme vypracovat odpovědi, které

Vladimír Šlechta

budou jak pravdivé, alespoň do určité míry, taksrozumitelné a věrohodné. To ale přijde na řadu později. Osobně

vás vyškolím. Připravím vás na nejrůznější situace, abyste

měli jasno, jak máte v Novém Pohraničí postupovat, s kým

máte mluvit, co máte říkat a tak dále. Poskytnu vám vzory

smluv. Možná najmeme i nějakého herce, aby vás naučil

tu, jak se tomu říká, řeč těla... Než k tomu však dojde,

musíte udělat jednu věc. Musíte svými podpisy stvrdit,

že jste byli seznámeni s okolnostmi a s podmínkami. Že

jste ochotni strávit několik měsíců v Novém Pohraničí. Že

zachováte mlčenlivost o všech aspektech své činnosti,které nejsou oficiální. Teď vám rozdám předpřipravenáprohlášení, vy si je pečlivě pročtete a pak je podepíšete. Nebo

nepodepíšete, to záleží na vás. Vaše jména předložímkrálovské Radě, aby je schválila. To bude sice jen formalita,

avšak potrvá to několik dní. Pak vás obešlu a pustíme se

do skutečné práce.“

Všem jim pak rozdal listiny s prohlášením. Úředník z doků a další z dospělých rovnou přešli ke stolua podesali to takřka bez čtení. Druhý dospělý chlapík a Očko pročítali lejstro s jakousi zdlouhavou úporností. Thornel si přečetl text jen zběžně, prostě do té míry, aby bylo vidět, že se jím zabývá. Bylo mu jasné, že pokud nepodepíše, P. T. Latimer už mu nikdy nepřihraje žádný kšeftík. Navíc se postará, aby Thornelovi vyschly i další zdroje.

Přešel ke stolu a rozhlédl se po psacím peru. P. T. Latimer pero obřadně namočil do kalamáře a podal mu ho. Když Thornel podepsal a vrátil mu formulář, přistrčil mu P. T. Latimer kousek papíru. Bylo na něm napsáno: Až budou všichni pryč, zase se sem vraťte.

03

„Tak tedy, Schanku,“ řekl P. T. Latimer, když se v kanceláři


17

Zima v Thonnierice

sešli o nějakou chvíli později jen sami dva. „Opravdu je

vám teprve sedmnáct?“

Thornel pokrčil rameny. „Už pár měsíců. Narodil jsem se hned po Novým roce.“

„Vypadáte starší.“

„Takhle jsem narostl, když mi bylo patnáct.“

„Prý vlastníte velký dům.“

„Jo, to jo. Zdědil jsem ho po tátovi. Loni zemřel, víte? Maminka nechala celej barák napsat na mě, prejabysme pak někdy v budoucnosti zbytečně neplatiliprávníky.“

„Z vás se tedy stal živitel rodiny?“

„Dalo by se to tak říct. Ale co táta umřel, celá rodina zahrnuje jenom mě, maminku a starou služku.“

„Stejně je to pro tak mladého člověka břemeno. Nejde jen o živobytí, ale i o údržbu domu a placení daněz nemovitosti. Zvládáte to?“

„Zatím to jde.“

„Neuvažoval jste, že byste ten velký dům prodala nastěhoval se do něčeho přiměřenějšího? Tím myslímmenšího? Pokud byste měl zájem, mohl bych vám předložit návrhy a zprostředkovat odkup i prodej.“

„No, baráku se zatím zbavovat nechci,“ řekl Thornel. „Maminka má ten dům ráda. Narodila se v něm a prožila tam celej svůj život. A říkal jste, že se teď nabízejí nějaký velký peníze, ne?“

P. T. Latimer mávl pravicí, jako by odháněl mouchu. „Ale jistě. Omlouvám se, že jsem začal mluvit o vašem domě. To jen tak vyplynulo. Moje mysl těká sem a tam, víte? Ještě jednou se omlouvám. Vrátíme se k vašíbudoucí práci v Novém Pohraničí. Tak tedy, Schanku, opravdu máte vojenský výcvik?“

„Jo, to jo,“ přikývl. „Jak asi víte, můj táta byl velitel městský gardy, než onemocněl. Před tím, než městskou

Vladimír Šlechta

gardu zrušili a sloučili s armádou. Jako kluk jsem cvičil

s gardistama.“

„Máte meč?“

„Nemám nárok na to, abych nosil po městě meč.“

„Na to se vás neptám. Vydáte se do Nového Pohraničí

a musíte mít zbraň. Venku za městem žádné nároky či

nenároky nejsou. Tam buď jste ozbrojený, nebo nejste.

Zeptám se vás ještě jednou: máte meč?“

„Jo, mám. Doma něco zůstalo po tátovi.“

„Výborně,“ zamnul si P. T. Latimer rukama.„Vý-bor-ně... Jste dobře narostlý, vycvičený v zacházení sezbraněmi, po večerech se vzděláváte... Z celé té pětice jstenejnadějnější. Jen musíme něco udělat s vaším oblečením. Tyhle

kalhoty po dědečkovi, kabátec po tatínkovi a košile, která

se ve vaší rodině dědí z generace na generaci...“

Thornel přejel pohledem právníkův prastarývyšisovaný oblek. P. T. Latimer se zasmál: „Na mě se nedívejte,

Schanku, já jsem muž v pozadí, a vždycky budu! Ale vy se

dostanete, abych tak řekl, do první linie! Budete jednats lidmi. Budete je přesvědčovat, aby udělali něco, do čeho se jim

třeba moc nechce. Musíte je, abych tak řekl, zdrtit silou své

osobnosti. Oblečení je důležité, rozumíte? Nemusí býtdrahé, ale musí vypadat draze. Důležité jsou i doplňky. Pořídíte

si stříbrem zdobený opasek, pošlu vás někam, kde vám ho

dají lacino. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, dostanete

zálohu, abyste se patřičně vybavil. Celá vaše pětice dostane

zálohu, ale vy musíte vypadat ze všech nejlíp. Vás mám totiž

v úmyslu poslat rovnou do Šťastné Náhody.“

„Do Šťastné Náhody?“ ujistil se Thornel.

„Přesně tak, Schanku. Šťastná Náhoda je jedinéopravdové město Nového Pohraničí. Ostatní hnízda jsou zatím

jen větší vesnice. Nebo prostě jen vesnice. Malé vesnice.

Také musíme ještě zapracovat na vašem vyjadřování. Vaše

ležérní mluva nikoho neoslní. Ani neohromí.“


19

Zima v Thonnierice

„Dokážu mluvit spisovně, když na to přijde,“ namítl

Thornel.

„To doufám, Schanku. Uvědomte si, že ještě nemáte nic

jistého. Musíte mě přesvědčit, že se ve vás opravduskrývají schopnosti, které vidím. Tohle vám půjčím. Prostudujte

si to.“

Sáhl do šuplíku a podal Thornelovi jakýsi sešit. Thornel

si ho vzal a zalistoval jím. Uviděl, že stránky jsou popsané

úhledným Latimerovým rukopisem.

Vlastně to nebyl sešit, ale kniha. Sem do Hraničních

zemí se opravdové knihy dostaly jen zřídka. Knihy se tady

rozmnožovaly tak, že si je čtenáři opisovali jeden oddruhého.

Vrátil se na začátek sešitu a přečetl si název: Pojednání

o řízení rozhovoru. Jako autor byl uvedený jakýsi

„Thompson“, nebylo však jasné, zda je to jméno, příjmení

či pseudonym.

„Co to je?“ zeptal se Thornel.

„Výčet řečnických triků a manipulativních technik.

Nesmírně zajímavý, nesmírně poučný. Nastudujte si to,

přijde vám to vhod. Nebo víte co? Opište si to. Pak mi

ukážete, že to máte opsané.“

„Ten Thompson, co to napsal,“ zeptal se Thornel,„znáte ho? Víte, kdo to je?“

„Nemám nejmenší ponětí,“ pokrčil rameny právník.

„Nikdy jsem se s ním nesetkal. Asi bych se s ním ani

nechtěl setkat. Ten člověk má za ušima, ale zřejmě jei velice nebezpečný... Tak už jděte, Schanku. Máte toho hodně

a já taky.“

04

Toho jara roku 178 se v Thonnierice formovalabudoucnost. Ve městě se přetlačovaly různé možnosti s jinými


20

Vladimír Šlechta

možnostmi. Už jen málokdo věřil tomu, že budou dodrženy

deset let staré dohody a na starobylý trůn Arkastů usedne

mladičký Daniel Meis-Arkast la Barro, teprvešestnáctiletý. Jenže bezvládí už trvalo příliš dlouho a něco se muselo

stát.

Jistá vlivná skupina potají připravovala návrat starého

krále, který před deseti lety uprchl a skrýval se naneznámém místě. Jiní spiklenci spřádali plány na obklíčení

vévodství Barro od severu i od západu a na jeho zničení

jediným úderem. Církev vycítila příležitost a chystala

novou náboženskou revoluci.

O žádném z těchto spiknutí neměl Thornel aniponětí.

Odcestoval do Nového Pohraničí. Ve městě Šťastná

Náhoda se zabýval vysídlováním goblinů. Pak bylzničehonic odvolán. V dopise, který mu přišel do Šťastné

Náhody, mu bylo sděleno, že celá záležitost jepozastavena.

I s cestou tam a zpátky mu pobyt v Novém Pohraničí

zabral něco ke třem měsícům. Když se pak vrátil domů

do Thonnieriky, nastal podzim. Nějakou dobu plánoval,

že se setká s P. T. Latimerem, předá mu vyúčtování a vrátí

zbylé peníze. Odkládal to tak dlouho, až Církev zahájila

náboženskou revoluci a Thonnieriku zachvátila občanská

válka.

Během útěků, bojů a zabíjení se Thornel dozvědělšokující novinu: v žilách mu koluje čtvrtina elfské krve a jeho

skutečným otcem je jistý Thompson. Ten samý Thompson,

který napsal spisek zapůjčený P. T. Latimerem. A nejen

to. Thornel s úžasem zjistil, že má v Thonnierice třisourozence. Všichni čtyři, Thornel, Ziliana, Coelin a Wenzl,

byli výsledkem jediné Thompsonovy krátké návštěvy

Thonnieriky před osmnácti lety.

Po rozdrcení náboženské revoluce opustil Thornel


21

Zima v Thonnierice

Thonnieriku a ve společnosti přátel se vydal do Barge.

Pak měl v úmyslu odcestovat k elfům žijícím na levém

břehu Vickey. Chtěl tam vyhledat své elfské příbuzné

a zjistit, kým ve skutečnosti je. Na záležitost s Novým

Pohraničím a vysídlováním goblinů už dávno zapomněl.

Myslel si, že to vyšumělo do ztracena. Že to prostěskon

čilo.

Jenže ono to neskončilo.



23

Kapitola první

V Barge

(rok 178 letopočtu Hraničních zemí, říjen)

Celé té zemi, od hraničních pahorků s Orcigardem až

k Losinavě, říkali elfové Barrewenage, což v jejich řečizna

mená Země bobrů. Z toho slova zkomolením vznikl název

vévodství Barro a jiným zkomolením zase jméno hlavního

města, Barge.

Frank Ormond: Zapomenutý svět, zapomenutý čas

01

„Thompsone, ty bejku! Jsi to ty? Tak ses konečně vrátil?“

Thornel, který právě očumoval venkovní prodejní pult

knihkupectví, se otočil. Pár kroků od něj stálpoďoba

ný chlapík v odřené brigantině a obnošených kalhotách.


24

Vladimír Šlechta

Černé, místy už prošedivělé vlasy se mu ježily do všech

stran a tváře měl neoholené. Za širokým opaskem měl

zastrčený dlouhý zálesácký nůž v pouzdru zdobenémtřeením. Zubil se od ucha k uchu. Když zahlédl Thornelův

obličej, jeho úsměv povadl.

„Thompsone?“ řekl nejistě. „Ty ale nejsi Thompson...“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Thornel. „Nejsem. Vy znáte Thompsona?“

Mužův úsměv se rozšířil: „No bodejť, že ho znám! A ty vypadáš, jako bys mu z oka vypadl, mládenče.“

„Jo, to jo,“ přikývl Thornel. „Nevíte, kde bych Thompsona našel?“

„Asi je pořád tam, kde byl, žejo,“ přešlápl chlapík. Přestal se usmívat. „Hele, hochu, nevím, co mezi tebou a Thompsonem je, i když to asi tuším. Nechci se do toho zamíchat.“

Thornel mimoděčně zaujal postoj, který by se dal nazvat výhružný. Nakročil k muži levou nohou, natočil se k němu bokem. Pravicí sevřel postříbřenou sponu svého opasku, na kterém měl zavěšený krátký meč. Při své výšce se na chlapíka díval trochu shora. Ten se mu však neohroženě postavil.

„Přestaň na mě pouštět hrůzu, chlapečku,“ uštěkl. „Ještě ti to nejde tak dobře jako Thompsonovi.“

To už se kolem nich začali shlukovatkolemjdoucí. Thornel zrozpačitěl. Rozhodně nechtěl způsobit pozdvižení. Než se však stačil rozhodnout, jestli bude na chlapíka tlačit, nebo jestli vycouvá, začichal slaboučký parfém, jaký teď používala Ju.

Přivinula se k němu a rukou ho objala kolem pasu. „Jen tě na chvíli spustím z dohledu, Thorneli,“ zavrněla, „a hned tady vyvoláváš nepříjemnosti.“

Kývla k poďobanému chlapíkovi: „Zdravím tě,Šídlo. Dovol, abych ti představila Thornela Schanka. Je


25

Zima v Thonnierice

z Thonnieriky a má namířeno k elfům od Kančího klu.

Thorneli, tohle je Šídlo Rufus. Teď si podejte ruce,kamarádi moji drazí.“

Ani Thornel, ani ten druhý se však nepohnuli. Stáli dva kroky od sebe a dívali se jeden na druhého. Žádnépodávání rukou.

„Hele, Ju,“ zašklebil se poďobaný, „co se po něm vineš jako břečťan? Nemáš s ním nějaký důvěrnosti?“

„Možná mám, možná nemám,“ pokrčila Ju ramínky ukrytými pod uhlově černou pelerínou.

„Neslibovalas nějaký důvěrnosti i mně? Především mně?“ ohradil se poďobaný.

„Vždyť mě znáš, Šídlo. Slibuju na potkání, ale málokdy to splním.“

„Jo, znám tě. Ale doufal jsem, že v mým případěuděláš výjimku... Tak se měj,“ kývl Šídlo Rufus narozloučení. Otočil se, rozrazil kruh čumilů a houpavým krokem odcházel.

Čumilové pochopili, že podívaná skončila dřív, než se pořádně rozjela. Začali se rozcházet.

Ju zatahala Thornela za rukáv. „Tak už pojď. Stojíš tady, jak...“ hledala přirovnání, „jako skřetí hraniční sloup. Takovej ten ověšenej kostma a lebkama.“

Thornel ukázal na venkovní prodejní pult: „Chtěl jsem se podívat na knížky.“

„Tady na hlavní ulici jsou děsně drahý,“ řekla Ju. „Navíc to jsou většinou skutečný knížky dovezený z Raiggia. Ty jsou drahý samy o sobě. Zavedu tě někam do frcu, kde mají opisy z druhý ruky. Tak už pojď.“

Thornel si dal říct a vykročil.

Marnotratně široká ulice stoupala do mírného svahu, směřovala k vévodskému paláci. Po obou stranách jilemovaly kamenné žlaby pro odvádění dešťové vody, a to bylo také jediné, co ve městě působilo solidně. Povrch ulice byl

Vladimír Šlechta

sice zpevněný, avšak kamenné dláždění se co chvílistřídalo s ušlapaným štěrkem nebo s ohnilými dřevěnýmipovaly. Společně s prastarými sruby a narychlo postavenými

domy z vepřovic vypadala ulice jako provizorium. Jenže

tohle provizorium, jak Thornel věděl, tady přetrvávalo už

půl druhého století.

Obyvatelům Barge však záplatovaný vzhledměsta nevadil. Naopak. I oni sami vypadali jako narychlo

poshánění odevšad. Byli tu k vidění lidé, elfové i goblini,

ale především míšenci nejrůznějšího poměrusmíšenosti. Někteří byli nastrojení do městských kalhot a kazajek,

jiní do elfské otřásňované jelenice. Další se tuprocházeli polonazí či téměř nazí. Korzovali ulicí nahoru i dolů,

zastavovali se u prodejních pultů, prohlíželi si zboží,

smlouvali, brebentili.

Něco takového by v Thonnierice bylo nemyslitelné.

„Co tě to napadlo navážet se do Šídla Rufuse?“hartusila tiše Ju. „Šídlo je kámoš. Nemáme zapotřebí nasírat ho nějakejma blbostma.“

„Spletl si mě s Thompsonem,“ vysvětlil jí Thornel. „Myslel si, že jsem on.“

Pokusil se Ju v chůzi obejmout kolem ramen, aleodtáhla se od něj. Zamrzelo ho to. Tohle mu dělala pořád. Dotýkala se ho, občas se o něj otírala bokem či svými drobnými prsy, provokovala ho, ale vždycky se odtáhla.

„Myslela jsem si, že máš namířeno k elfům,“ řekla. „Né že chceš pátrat po svým fotříkovi.“

„To se nevylučuje.“

„Ale vylučuje. Můžeš dělat buď jedno, nebo druhý... Hele, už jsem ti ukazovala, kde bydlím? Tak přímo tady!“

Natáhla pravici a přes rušnou ulici ukázala na jeden z těch neosobních domů. Stejně jako ostatní ho kdysi dávno vystavěli z kamene, klád a vepřovic. Šindelovou střechu měl nakloněnou našišato a patřila k němu malá

Zima v Thonnierice

neudržovaná zahrádka, která ho oddělovala od dalších

podobných domů.

„Tady bydlíš? Pozveš mě domů?“ zeptal se Thornel.

„Né, nemáme uklizeno,“ odsekla. „Ale víš co? Skočím

tam pro jednu knížku. Přinesu ti ji. Ale asi se tamchvíli zdržím, tak tady nestůj a nečekej. Přijdu za tebou do

paláce.“

Nechala ho stát a šla. Díval se za ní, jak překonáváširokou ulici a vyhýbá se kolemjdoucím. Skoro to vypadalo,

jako by se brodila mělkou, ale rychle tekoucí řekou.

Nebyl si jistý, jestli to, co k ní cítí, je láska.

Byla o rok mladší než Thornel, kterému už budezanedlouho osmnáct. Tvář měla okrouhlou, trochu dětskou,

s velkýma očima, zdviženým pršinosíkem a drobnoubradou. Vlasy nosila ostříhané nakrátko, vypadaly jakokartáč, a kromě toho si je barvila na černo. Na výšku měřila

méně, než je průměr, a když stáli vedle sebe,dosahovala její kštice zhruba k Thornelovu rameni. V oblékání

si potrpěla na černou barvu. Co ji Thornel znal, nosila

prošívanou kazajku do pasu a kalhoty z tmavéhosametu, které jí pevně obepínaly stehna. Když šla ven, jako

třeba teď, hodila si přes ramena uhlově černou pelerínu,

která jí sahala těsně pod zadek. Černé oblečení doplnila

spoustou tenoučkých stříbrných náhrdelníků, náramků

a prstýnků.

Nedokázal si představit, že se od ní za pár dnů odloučí.

Pak se s ní setká třeba až za rok. V jeho věku mu jeden rok

připadal jako nekonečně dlouhý časový úsek.

Když došla ke dveřím toho neosobního domu, otočila

se. Uviděla, že Thornel stále ještě stojí tam, kde honechala. Zagestikulovala, že se má pohnout, aby nebrzdilprovoz. Že má jít k sobě a ona za ním přijde tak rychle, jak to

jen bude možné.

Tak šel.


28

Vladimír Šlechta

02

Vévodský palác vznikl na místě původní obchodnístanice obklopené nekonečnými lesy. A to, co tady stálo dnes,

pořád ještě připomínalo spíš obchodní stanici než sídlo

vévodů.

Během půldruhého století byla původní stavbarozšířena bočními trakty a rozsáhlými přístavbami, ovšem většinou jen jednopodlažními. Všude kolem bylo dost místa a nemuselo se stavět do výšky jako v Thonnierice. Výsledkem nepřetržitých stavebních úprav, přestaveb a dostaveb bylo bludiště plné slepých chodeb a malých vnitřních dvorků. Bylo to však domácké a přívětivébludiště. Po chodbách se hemžili nižší úředníci, služtičky i poslíčci, kteří Thornela pokaždé nasměrovali dosprávných míst, pokud zabloudil.

Teď po týdnu se tady už vyznal. Celou dlouhou trasu kolem ptákohlavských soch a přes upravené vnitřnídvorky prošel bez obtíží. Cestou rozdal pár úsměvů i pozdravů. Všichni ho tady znali a měli rádi. Věděli, že zachránil život jejich mladému pánovi, a projevovali mu vděčnost.

Došel do hostinského pokoje, ve kterém bylubytovaný. Pokojík byl docela malý, vešla se sem jen postel, velké křeslo, šatník a zálesácký sporáček s nenápadnýmkomínem. Místnost však byla dobře osvětlená velkým oknem nasměrovaným do vnitřního dvorku.

Odepjal postříbřený opasek s mečem a pověsil ho na skobu. Sundal si kabátec zdobený našitými pásyčerného sametu. Posadil se do křesla. Zvrátil hlavu a opřel ji o naducané polstrování. Zadíval se na kazetový strop, zdobený vybledlou kresbou vinné révy. Znovu si v duchu zopakoval, co se stalo a co by měl udělat teď.

Z Thonnieriky vyrazili před nějakými třemi týdny. Byla

Zima v Thonnierice

to celá výprava: Thornel, Ju, Čeveris, Hewig, pár vojáků

jako doprovod, nějací mezkové s nákladem a k nimpochoitelně i mezkaři. Čeveris, narychlo povýšený na setníka,

nesl dopisy i ústní zprávy pro madam Sylvii Viktorinu.

Všem bylo jasné, co je v dopisech i ve vzkazech. Za prvé

smutná novina, že Johan Glasser org Rigo, Císařůvvyslanec a její manžel, byl v Thonnierice zavražděn a ona se tak

stala dvojnásobnou vdovou. Za druhé popis krátké, avšak

krvavé občanské války, která se strhla v thonnierických

ulicích. A za třetí nečekaná zvěst, že její syn Daniel byl

přece jen korunován arkastským králem.

Ju se s výpravou vracela domů. Sem do Barge.

Hewig se také vracela domů. Její domov je sice v lesích na levém břehu Vickey, ale vzala to přes Barge, protože si chtěla promluvit s madam Sylvií Viktorinou. Možná pro ni měla nějaké tajné zprávy.

Thornelovi slíbili, že mu v Barge obstarají průvodce. Kromě toho doufal, že průvodce nebude potřebovat,protože se přidá k Hewig.

Cesta z Thonnieriky do Barge jim trvala čtrnáct dní, což nebylo zase tak špatné. Jenomže pak tady uvízl. Už týden tu trčí a nic se neděje.

03

Vtrhla dovnitř bez zaklepání. Zabouchla za sebou dveře

a uvelebila se na široké područce velkého křesla, bokem se

opřela o Thornelovo rameno. Zpod peleríny vytáhlaobdélníkový předmět zabalený do šátku.

„Přinesla jsem ti knížku, jak jsem slíbila,“ zahlaholila. „Je to moje oblíbená. Jako dítě jsem ji četla furt dokola.“

„To je knížka pro děti?“ podivil se.

„Pro děti zrovna ne, ale obrázky tam jsou. Budou se ti líbit.“

Vladimír Šlechta

„Díky,“ zahučel. „Doufal jsem, že mi přineseš něcodobrodružnýho. Třeba pár příběhů Alexe Damiana, který ještě neznám.“

„Tyhle historky o Alexi Damianovi jsou většinouvykradený,“ odfrkla. „Pisálci posbírali skutečný příhody, který se staly skutečnejm dobrodruhům, a pak je překroutili a připsali Alexi Damianovi.“

„Skutečnejm dobrodruhům?“

„Jo. Gordonovi Fee, Rônardovi, Thompsonovi nebotřeba i Šídlu Rufusovi.“

„Thompson!“ rozdurdil se Thornel. „Tady o němvšichni vědí všechno, jenom já pořád nevím nic. Jen to, že je to můj skutečnej táta. Což jsem se dozvěděl teprve před měsícem. Máti mi to tajila až,“ zajíkl se, „až do konce.“

Ju se k němu naklonila a políbila ho na spánek. „Nic si z toho nedělej, Thompsonova nápodobo. Však se všechno dozvíš.“

Cítil její blízkost i důvěrnost. Věděl však, že se od něj za chvíli odtáhne. A taky že ano. Poposedla a zeptala se: „Co budeš dělat zejtra a pozejtří?“

„Víš to. Říkal jsem ti to už desetkrát.“

„Mohl bys mi to zopakovat po jedenácté, prosíííím?“ protáhla.

„Najdu Hewig. Zeptám se, kdy se vydá na cestu domů a jestli mě vezme s sebou.“

„Nemusíš ji hledat,“ pocukla Ju ramínky. „Setkáš se s ní dneska večer. A nevezme tě s sebou domů, protože se vrací do Thonnieriky.“

„Vrací se do Thonnieriky?“ užasl. „Proč? Vždyť říkala, že to pitomý člověčí město už nikdy nechce ani vidět!“

„Prostě se vrací do Thonnieriky. Ostatně, já se tamvracím taky. Ale ty chceš k elfům. Jak k nim dostaneš?“

„No... mám promyšlenou i tuhle možnost. Budu si muset sehnat průvodce, kterej mě doprovodí do Elblaggu.

Zima v Thonnierice

Tam se nalodím na člun, kterej mě doveze do Timoroku.

Pak už budu muset pěšky. Ale třeba budu mít štěstía dovezou mě až do Kamennýho klíče.“

Naoko se podivila: „Kde chceš shánět průvodce? Teda takovýho, kterej tě při nejbližší příležitosti nebodne do zad a tvoje tělo nehodí do Vickey?“

„O to se nestarej, někoho už seženu... A vůbec, neměla bys mi průvodce sehnat ty?“ ohradil se. „Nebyla to část dohody? Naslibovali jste mi kdesi cosi, když zachráním vaše delikátní zadky, tvůj a Dannyho. A to jsem udělal.“

„Tohle všechno ti nasliboval Danny, ne já,“ řekla Ju. „To ale nevadí. Jeho závazky jsou moje závazky. Řeknu Šídlovi, ten mi neodmítne. Už u elfů byl. Oni ho znají. Jenže mám otázku, Thorneli. Co tam chceš dělat?“

„Už jsem ti to říkal. Nabídnu elfům svoje znalosti. Elfové od Kančího klu se teď pokoušejí hospodařit a já jsem posháněl brožurky o pěstování plodin i chovuhosodářskejch zvířat. Mám je s sebou, pokud jsi mi je teda v záchvatu nějaký svý nenálady neukradla z torny.“

„Nestrachuj se, příteli,“ řekla odtažitě. „Tvých vzácných brožurek jsem se ani nedotkla. Jenže uvaž, Thompson jim tam před několika lety navezl celej říční člun naloženej písemnostma. Budou o ty tvoje sešitky vůbec stát?“

„No... snad mě přijmou, ne? Jsem přece jejichpříbuznej. Pravnuk legendárního hrdiny!“

„Takovejch pravnuků po světě běhá,“ mávla rukou Ju. „Starej Skjúwink prej nenechal na pokoji jedinou sukni... což myslím obrazně, protože elfky sukně nenosí. To je ale jedno... Zvaž tohle. Máme půlku října. Ty se tam dostaneš nejdřív za měsíc. To už bude zima. Elfové v zimě spí tím svým zimním spánkem. Neslyšel jsi o tom?“

„Dostanu se tam dřív, než se začnou ukládat k zimnímu spánku,“ namítl zaraženě.

„Něco se posere,“ pokračovala nemilosrdně, „a ty tam

Vladimír Šlechta

přijdeš pozdějc, než si plánuješ. Co se stane? Elfové budou

spát. Jenže oni se neukládají do letargie všichni. Nechávají

bdící hlídky, který jsou nervózní a rozespalý. Prošpikujou

tě šípama dřív, než se naděješ – a teprve pak se budou

zajímat, co seš zač. Chápeš snad, že tam s tebou nemůžu

poslat Šídla Rufuse. Je to kámoš a já ho nechci mít nasvědomí.“

„A já nejsem kámoš?“ ohradil se.

Otřela se o jeho rameno drobnými prsy. Intenzivně ucítil vůni jejího parfému.

„Nechci, aby tě zabili, Thorneli,“ řekla tiše. „Nechci, abys byl mrtvej i ty.“

„Asi budu muset počkat do jara, než se tam vydám,“ připustil.

Rozveselila se: „To je slovo chlapa. A věř, že se ti to vyplatí. Teď jsou elfinky ospalý, pokud teda užnehibernujou. Ale na jaře z tebe budou celý říčný, zvlášť když jsi tak vysokej, tak hezkej a tak podobnej Thompsonovi. Nebudeš vědět, se kterou dřív zalézt do roští, to mi věř!“

„Dej pokoj, Ju...“

„No, jsem ráda, že jsme se shodli. Abych nezapomněla, madam Sylvia Viktorina tě zve na dnešní večeři. Bude to večeře jen v rodinným kruhu. Ohol se a dej se do pucu, abys nedělal ostudu.“

„Madam Sylvia Viktorina mě zve na večeři?“ podivil se.

„Jo, ale ještě máš dost času, aby ses podíval do tý knížky, kterou jsem ti přinesla. Je to skutečná knížka, chápeš? Dovezená z Raiggia. Vytištěná. Žádnej sešitek, kterej za dlouhejch zimních večerů opisovala nějaká hraničářka. Víš, co znamená, když říkám, že je vytištěná?“

„Jo. Mají jednotlivý písmenka. Poskládají je, pak je namažou černí a pomocí lisu obtisknou na papír. Tady v Hraničních zemích se dělá něco podobnýho, ale jen s dřevorytama a s mědirytinama.“

Zima v Thonnierice

„Chytrej,“ pochválila ho. „Tak se konečně podívej, co jsem přinesla.“

Rozbalil šátek a uviděl vybledlé, původně snad červené či růžové desky, do kterých byly raznicí vtlačenéornamenty a rozmáchlý titul:

Růžové chvilky

Namátkou knihu otevřel. Zastavil se u první nalezené ilustrace. Do tváří se mu nahrnula krev.

Na kresbě byl náhled přes pelest postele umístěnév jednoduše načrtnutém pokojíku. Na posteli ležel do pasu nahý muž, od pasu dolů zakrytý prostěradlem. Jeho obličej nebyl vidět, jen rozježená kštice dlouhých vlasů. Bylo však zřejmé, že je mladý a v dobrém tělesném stavu. Ruce měl zapažené a připoutané k pelesti. Před postelí stála dívka či snad žena, rovněž do pasu nahá, s odhalenými prsy a lehce načrtnutým půvabným obličejíkem. Trochu sepředkláněla a bylo zřejmé, že si právě svléká dlouhou sukni.

„Co to má bejt?“ zachrčel Thornel. V ústech mělnajednou sucho.

„To je moje oblíbená knížka,“ zavrněla Ju.

„Proč je přivázanej?“

„To je taková dohoda mezi ním a tou ženskou. Agátou. Slíbila mu, že se mu ukáže bez šatů, ale měla strach, že se na ni vrhne a zmocní se jí.“

„Zmocní se jí?“

„Že ji ošuká... Ne, že by byla proti, ale nechtěla mítdalší dítě. Šukáním totiž vznikají děti, jestli ti to ještě nikdo neřekl.“

„Aha...“

„Takovejchle obrázků je tam plno. Už jsi viděl nahou ženskou, Thorneli?“

„Myslíš kromě tebe?“ zeptal se, aniž se na Ju podíval.

„No,“ zarazila se, „bylo to ve tmě a ty jsi měl plný ruce práce s propichováním těch mizerů. Neměl jsi čas na

Vladimír Šlechta

detailnější prohlídku, takže se to nepočítá. Ale neboj se,

v týhle knížce toho uvidíš spoustu... No, myslím, žepotřebuješ bejt sám, takže tě opustím. Nezapomeň zastrčit

závoru... Řeknu stráži, ať ti včas zabouchá na dveře.“

Sklouzla z opěradla a přešla ke dveřím. Než je otevřela, otočila se a řekla: „Slíbila jsem madam Sylvii Viktorině, že se s náma vrátíš do Thonnieriky a píchneš Dannymu s jeho kralováním. Bude to jen přes zimu. Stejně bys neměl nic jinýho na práci. Na jaře si můžeš jít, kam tě srdce potáhne. Máš moje slovo, že ti pak seženeme pár zkušenejch týpků, kteří tě doprovodí až k elfům.“

Otevřela dveře, vyšla na chodbu a zavřela za sebou.

04

Cítil se podvedený. Vlastně to nebyl jen pocit. Justýna

ho podvedla. Vlekla ho z Thonnieriky až sem, cestou mu

naslibovala kdesi cosi, a on se teď zase potáhne zpátky.

Měl chuť vyskočit z křesla a tlouct hlavou domodřínového obložení stěny. Třeba támhle, hned vedle dveří, je příhodné místo, do kterého by mohl čelem vytlouct důlek.

Křeslo však bylo příliš pohodlné, a tak zůstal sedět.

Vlastně byl rád, že se od Ju nemusí odloučit. Stráví v její společnosti celou zimu. Zimu v Thonnierice.

Uvědomil si, že má na klíně rozevřenou knihu. Vrátil se na úplný začátek. Začetl se.

Jen co přečetl prvních pár stránek, vyskočilz křesla a zasunul na dveřích závoru. Ju měla pravdu. Kdyby

sem někdo nenadále vpadl, vznikla by nesmírně trapná

situace.

Za zástěnou, kde bylo umyvadlo a ručník, si cosi vyřídil.

Pak se vrátil ke knize. Četl dál.

Byl to příběh mladého rytíře, jehož jméno nebylov knize uvedeno. Psalo se o něm vždy jen jako o rytíři, nebo


35

Zima v Thonnierice

o mladém rytíři. I jeho portrétní kresby byly provedené

tak, aby mu nebylo vidět do obličeje. Čtenář z něj viděl jen

bujnou kštici, sem tam nějaké ucho či obrys čelisti –a samozřejmě i tělo. Někdy zepředu, jindy zezadu, a to třeba

i bez oblečení.

Rytíř se v osamocené tvrzi zotavoval ze zraněníutrženého v bitvě. Společnost mu dělaly tři ženy různého věku a postavení: mladičká a naivní Miriam, paní tvrzea dědička panství. Dále pak třicetiletá služka Agáta a nakonec Miriamina teta Herta.

Zatímco mezi rytířem a Miriam docházelo jen k držení se za ruce, plachým polibkům a dvojsmyslným řečičkám, zbylé dvě ženy rytíře takříkajíc zaškolovaly. Služka Agáta s ním odmítala mít obvyklý styk, tedy to, čemu Ju říkala šukání. Jejich hrátky se odehrávaly v různých polohách a různými způsoby, při kterých byl rytíř obvykle spoutaný či k něčemu připoutaný. Zato madam Herta, pořád ještě pohledná, avšak již trochu unavená padesátnice, se mu oddávala se vším všudy. Ano, oddávala. Přesně takhle to bylo v knize napsáno. Jazyk byl nesmírně kultivovaný, obrazný a květnatý, plný obratů jako oddala se mu, přijala ho do sebe nebo vnikl do ní. Ani jedinkrát se tam neobjevilo slovo šukání nebo cokoliv podobně vulgárního.

Kniha popisovala různé způsoby, jakými lze zvyšovat tělesné slasti, aniž by došlo k početí dítěte. Protože, jak se zdůrazňovalo snad na každé stránce, stačí jedinákapička, a děcko je na cestě. Kromě toho se Thornel poučil i o záležitostech, které snad ani nechtěl vědět. Třebao pravidelném ženském měsíčním krvácení. A také o tom, že v určitém věku, obvykle mezi čtyřicítkou a padesátkou, pravidelné krvácení ustane a ženám se už nemůžounarodit děti. Proto se madam Herta nijak neostýchalaa muckala se s rytířem se vším všudy.

Text zabývající se milostnými záležitostmi však měl

Vladimír Šlechta

i osudový podtón. Tvrz, která skýtala útočiště rytíři, jeho

třem společnicím a blíže neurčenému počtu služebnictva,

obléhali jacísi raubíři. Snad to byli loupežníci, snadvojenští zběhové. Znovu a znovu bylo v textu připomínáno, že

až se rytíř zotaví, oblékne si zbroj, nasedne na koně, vyjede

z brány a všechnu nepřátelskou čeládku pobije či zažene

na útěk.

05

Zabral se do čtení a ztratil pojem o čase. Když mu na dveře

zabouchal strážný, byl už za polovinou knihy.

Vymrštil se z křesla. Uvědomil si, že v pokoji se zešeřilo a za chvíli by už stejně neviděl na písmenka.

Přešel k umyvadlu a nasucho si nožíkem odřel tváře. Ještě před měsícem si pod spodním rtem pěstovalpramínek vousů, ale zbavil se ho. Teď byl rád. S tím „fouskem“ by si před paní Silvií Viktorinou připadal nepatřičně.

Důkladně se popatlal vodou po holení, ta totižpřehlušila pachy, které, jak se obával, by z něj mohly být cítit. Oblékl si fešácký kabátec, který si v létě koupil v Novém Pohraničí. Přes stojáček si pečlivě nařasil široký límec košile. Opasek s mečem nechal viset na skobě. V matném světle věčného ptákohlavského svítidla si před zrcadlem zkontroloval oblečení a několikrát se ujistil, že nemározenuté kalhoty nebo něco podobného.

Strážný zabušil na dveře podruhé, což bylo znamení, že je nejvyšší čas. Vyšel na chodbu. Sloužící honasměrovali a Thornel se bez potíží dostal, kam měl namířeno. Do Malého salónu vévodského paláce.

06

U vstupních dveří do salónku stála Sylvia Viktorina, aby


37

Zima v Thonnierice

každého hosta osobně přivítala. Thornel se jí ani nestačil

uklonit, hned ho vzala za ruce. Příjemným, i kdyžtrochu zastřeným hlasem řekla: „Jsem vám nesmírněvděčná, Thorneli, že se vrátíte do Thonnieriky a pomůžete

Dannymu. Samozřejmě jsem vám vděčná i za to, co jste

pro něj dosud udělal.“

Nevěděl, co na to říct. Pokrčil rameny: „Rádo se stalo...

a stane.“

I když jí už minula čtyřicítka, byla Sylvia Viktorina

stále velice krásná. Vždycky měla trošičku nadváhu, což

jí vyhlazovalo vrásky a příjemně zaoblovalo. Prodnešní večeři se oblékla do jednoduchých černých šatů, jako

čerstvá vdova si jinou barvu ani zvolit nemohla. Tmavé,

velmi husté vlasy si nechala rozpuštěné, jen si je propletla

černou stužkou pošitou drobnými bílými perličkami. Pod

očima se jí rýsovaly temné kruhy. V uplynulých dnechzřejmě hodně plakala.

Thornel ji dnes viděl teprve podruhé. Poprvé ji zahlédl

před týdnem, když dorazili se zprávou o smrti jejího

manžela. Vyslechla Čeverise, rozplakala se a pak jizhroucenou odvedli. V mezičase se však vzchopila a pustila do

organizování. Thornel věděl, že paní Sylvia Viktorina není

žádná křehká květinka. V dřívějších dobách procházela

Orcigardem jako členka komanda dobrodruhů, zručně

používala samostříl, zabíjela skřety a přátelila ses renegátskými nestvůrami Temného mága. Byla to ona, kdo

nakreslil první a zatím stále nejlepší mapu Orcigardu.

Takovou ženu jen tak něco nezlomí.

Teď držela Thornela za ruce a dívala se mu do tváře.

„Jste mu tolik podobný,“ vyhrkla mimoděčně.

„Jo,“ zachrčel v rozpacích. „Tohle tady slyším často.“

„Promiňte,“ řekla. „Bylo to ode mne neomalené. Prý to

víte sotva měsíc... o Thompsonovi... Tady v Barge znají

Thompsona všichni. Tolik toho pro nás udělal... Raději


38

Vladimír Šlechta

však přejdeme k praktickým záležitostem, ano? Nevím,

co všechno vám Justýnka řekla o vaší budoucí činnosti

v Thonnierice...“

„Neřekla mi nic...“

„To je celá ona, důležité věci si s oblibou nechává pro sebe, že ano?“ pousmála se Sylvia Viktorina. „Tak tedy, Thorneli, prý máte známé v thonnierických, řekněme, středních vrstvách. Samé cílevědomé mladé muže, jako jste vy sám. Seznámil jste se s nimi, když jste sevzdělával.“

Mimoděk začal mluvit spisovně: „Na večerních kurzech jsem se seznámil s kdekým, to ano. Se mnou tamdocházela spousta kluků v mém věku. Většinou to byli synové z rodin obchodníků a nižších úředníků... Vysokéučení nabízelo večerní kurzy lacino, a tak jsem toho využil. Studoval jsem základy stavitelství, základy práva, nižší účetnictví... a tak.“

„Nemusíte se stydět za to, že jste si doplnil vzdělání, Thorneli. To vás naopak šlechtí. Ju mi prozradila, že jste se v minulém roce zabýval činnostmi, které by se daly nazvat nákup a přeprodej informací. Je to tak?“

„Dalo by se to tak nazvat.“

„Máte předpoklady k tomu, abyste v Thonnierice položil základy špionážní sítě.“

„Cože?“

„Je dobré mít informace o všem důležitém,nemyslíte? Drby, zvěsti, klípky. Kdo co nakoupil, kdo co prodal. Kdo se s kým spolčil nebo rozkmotřil. Jakévýznamné rodiny se spojily sňatkem či znepřátelily soubojem. Skandály a podivná úmrtí. Kdo vede v hospodě buřičské řeči. Kdo v hernách prohrává víc, než si může dovolit... Žádnou z těch informací není nezákonné získata vlastnit, ale pokud si někdo udržuje celkový přehled, dokáže vyhmátnout to opravdu důležité. Může pak zabránit

Zima v Thonnierice

kupříkladu pokusu o atentát. Nebo předejít pokusuo převrat. Rozumíme si, že ano.“

„Ale já...“ namítl Thornel, madam Sylvia ho všakpokynem ruky umlčela.

„Já vím, že jste měl namířeno k elfům. Proto od vás nežádám stálou službu. Postačí mi, kdyžstrávíte v Thonnierice zimu. Tři měsíce, o víc vás neprosím. Položíte základy thonnierické špionážní sítě a vše pak někomu předáte. Možná mladému panu Coelinovi,možná někomu ze svých mladých ambiciózních přátel. Pak půjdete, kam vás srdce potáhne – a já vám nezůstanu dlužna. Můžeme se takhle dohodnout?“

„Můžeme,“ přikývl. „Jedna zima v Thonnierice mě nezabije.“

„Děkuji vám. Vlastně už jsme v Thonnierice jakousi špionážní síť měli. Thompson získal pár místníchobyvatel, buď je podplatil, nebo si je zavázal jiným způsobem. Ti mu podávali zprávy o situaci. Jenže s Thompsonovým odchodem všechno skončilo. Ale staré kontakty by se možná daly obnovit. Dám vám Thompsonovy záznamy. Určitě z nich něco vyčtete.“

„Thompsonovy záznamy?“

„Ale jistě. Zůstala tady spousta jeho písemností. Thompson tehdy odešel narychlo, doprovázel mužezvaného Kočka Langtry. Už se sem nikdy nevrátil.“

„Za Thompsonovy poznámky vám budu nesmírně vděčný, madam,“ vykoktal Thornel.

„Vlastně je to soubor Thompsonovýchpísemností za nějakých deset let,“ pokračovala Sylvia Viktorina. „Určitě tam toho bude víc než jen údaje o sítí informátorů v Thonnierice.“

Pustila Thornelovy ruce, což byla pobídka, aby se pohnul dál. Ještě se však rychle zeptal: „Vy víte, kde se teď nachází, madam? Myslím Thompson?“

Vladimír Šlechta

„Mám jen povšechné informace,“ řekla. „Ale znám

muže, který Thompsona vyprovázel. Jmenuje se Šídlo

Rufus. Jen si nejsem jistá, jestli je právě teď v Barge.“

„Šídlo Rufus? Dneska jsem ho potkal na ulici!“

Přikývla: „Hned ho nechám sehnat. Osobně ho

požádám, aby vám vypověděl všechno, co ví.“

Nepatrně kývla hlavou, což bylo znamení pro personál.

Thornela se kdosi ujal a postrčil ho na správné místo. Ani

se nenadál, a seděl za stolem.

07

Uvědomil si, že ho posadili až na samotný konecdlouhého stolu. Nevadilo mu to. Vedle něj, po jeho levé ruce,

zůstávala prázdná židle, zřejmě přichystaná pro Justýnu.

Vedle Justýniny židle, blíž k čelu stolu, seděl človíčeks liščím obličejem, nastrojený do černého obleku, jako by i on

držel smutek za manžela madam Sylvie Viktoriny. Seděl

tam mlčky, s nikým se nebavil, těkal očima. Občas sezaculil, jako by pomyslel na něco zábavného. Thornelovi byl od

pohledu nesympatický.

Naproti Thornelovi, také na konec stolu, usadiliČeverise.

Kdysi dávno, během poslední války mezi Arkastií

a vévodstvím Barro, získal Čeveris přezdívku Kluk, a ta

mu zůstala. I teď ve čtyřiceti vypadal trochu jako kluk:

hubený, ostříhaný nakrátko a s vyjukaným výrazemv širokém obličeji. V novém kabátci se cítil nesvůj. Z nervozity

už vypil víno připravené pro přípitek. Služka mu právě

dolévala do sklenice další.

Vedle Čeverise posadili Hewig, nejtlustší elfkuz povodí Vickey, jak o sobě často prohlašovala. Ve skutečnosti

nebyla zase tak tlustá, spíše jen boubelatá. U příležitosti

slavnostní večeře jí zapletli světle plavé vlasy do copánků


41

Zima v Thonnierice

a zapůjčili čisťounkou halenu z vybělené jelenice pošitou

korálky. Halena jí byla příliš těsná a zdůrazňovala všechny

obliny – a že jich měla Hewig požehnaně. Obouručsvírala příbor a rozhlížela se, odkud přinesou nějaké jídlo.

Vypadala nespokojeně.

Ještě chvíli se čekalo, až se dostaví poslední opozdilci. Thornel si prohlížel salónek. Za velkými okny do vnitřního dvora se už setmělo, soumrak teď přicházel brzy. Místnost však byla dobře osvětlená jasně zářícími pterrskými krystaly, zasazenými do přenosných stojanů. Thornel ptákohlavská věčná svítidla znal, tu a tam byla k vidění i v Thonnierice, dosud však neměl ponětí, že mohou být i takhle jasná.

U stěn stály malé stolky a na nich vázy s podzimní květenou. Na modřínovém obložení stěn viselo několik



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist