načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Žil jsem zbytečně – Dr. Jiří Hejda

Žil jsem zbytečně

Elektronická kniha: Žil jsem zbytečně
Autor: Dr. Jiří Hejda

Myslím, že knihy jako je „Žil jsem zbytečně" od Jiřího Hejdy jsou nesmírně důležité ne-li pro nic jiného, tak aspoň proto, že pomáhají udržovat to, čemu se říká „paměť národa". Bez paměti není kontinuity a bez kontinuity není identity. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Machart
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 479
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace, portréty, faksim.
Vydání: 2., upr. vyd.
Skupina třídění: Vnitropolitický vývoj, politický život
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: [Beroun], Machart, 2010
ISBN: 978-80-904-3184-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Myslím, že knihy jako je „Žil jsem zbytečně" od Jiřího Hejdy jsou nesmírně důležité ne-li pro nic jiného, tak aspoň proto, že pomáhají udržovat to, čemu se říká „paměť národa". Bez paměti není kontinuity a bez kontinuity není identity. Václav Havel Máte v rukou knihu, která prostřednictvím vzpomínek jediného člověka zachycuje velkou část naší novodobé historie. Začíná v zákopech první světové války, pokračuje obdobím budování prvního samostatného státu Čechů a Slováků, deziluzí z Mnichova a hrůzou následujících sedmi let, poválečným nadšením a novými iluzemi, jejich bolestnou ztrátou o tři roky později, absurdní temnotou padesátých let a naivními nadějemi Pražského jara. Následuje zemřelé teploučko normalizace... Život vypravěče skončil v roce 1985. Na jeden lidský osud je toho dost a dost, i když jde o osud člověka opravdu neobyčejného. Snad právě proto jsou memoáry Jiřího Hejdy, ačkoli v nich několikrát opakuje „žil jsem zbytečně", jakoby podsvíceny neuhasitelným optimismem. Podnikatel, ekonom, politik, novinář a spisovatel. Vystudoval práva v Praze (studia byla přerušena epizodou v zákopech první světové války). Činnost v nově vzniklé republice i později byla přepestrá - od práce v novinách (Československý deník,Tribuna, Přítomnost, Lidové noviny, České slovo) přes pokusy o literární kariéru až po aktivity národohospodářské (tajemník zemědělské komory,profesor na obchodní akademii v Olomouci, vydavatel Hospodářské ročenky Českého slova), podnikatelsko-manažerské (generální sekretář, později generální ředitel ČKD, majitel až do Února prosperující Továrny kuchyňských zařízení) a politické (autor poválečného hospodářského programu národně socialistické strany). Od roku 1946 až do svého zatčení byl členem Ústřední plánovací komise. Zatčení se uskutečnilo v roce 1949, kdy byl obviněn a o půl roku později odsouzen v procesu s Miladou Horákovou. Jiří Hejda dostal doživotí, prošel Ruzyní, Pankrácí, Mírovem, Leopoldovem a Valdicemi a amnestován byl až roku 1962. Ve vězení skládal sonety, jež se učil nazpaměť. Po propuštění se rozpomněl na své literární ambice, čemuž vděčíme také za vznik této pozoruhodné knihy. Encyklopedické heslo „Jiří Hejda": Hejda Jiří, 25. 2. 1895 Praha - 25. 4. 1985 tamtéž, č. národohospodář, novinář, publicista a spisovatel. 1914-20 studoval práva na č. univerzitě v Praze (studium přerušena za 1. svět. války, kdy byl nucen narukovat do rak.-uh. armády). 1919 redaktor deníku Tribuna, 1919-26 redaktor Československého deníku, posléze tajemník zeměd. komory a profesor obch. akademie v Olomouci. Od 1926 spolupracovník Peroutkovy Přítomnosti, 1928-30 národohosp. redaktor Lidových novin, 1930-1935Českého slova, vydavatel Hospodářské ročenky Českého slova. 1935-37 gen. sekretář, 1937-39 gen. ředitel koncernu ČKD. Za nacist. okupace činný v domácím odboji (Polit. ústředí). 1939-48 majitel a ředitel Továrny kuchyňských zařízení; 1945-48 spolupracovník Svobodného slova a Dneška, autor hosp. programu nár. soc. strany. 1946-48 člen Ústřední plánovací komise za nár. soc. stranu. V prosinci 1949 zatčen, obviněn z protistát. činnosti a v červnu 1950 v procesu s M. Horákovou odsouzen k doživotnímu žaláři; 1962 amnestován. Autor řady podnětných národohosp. prací (Hospodářská funkce akciové společnosti, 1930; Světová hospodářská krise a nezaměstnanost, 1932; Problémy světové hospodářské krise, 1933; Krise a spotřeba, 1935), děl publicistických (V zemi hákového kříže. Německo v srpnu 1934, 1934) i beletristických (román Útěk, 1969; novela V pasti, povídky, sonety) a memoárů Žil jsem zbytečně.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Dr. Jiří Hejda - další tituly autora:
 (e-book)
Útěk Útěk
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ŽIL JSEM

ZBYTEČNE

JIŘÍ HEJDA

ŽIL JSEM

ZBYTEČNE



copyright © heirs, 2010

cover © Kameel Machart, 2010

ISBN 978-80-90431-4-3


ŽIL JSEM

ZBYTEČNE

JIŘÍ HEJDA

Jiří Hejda s manželkou Louisou před vilou v Praze na Cibulce (40. léta)


Foto na titulní straně obálky: Výřez z fotografi e z vyhlášení 1. pětiletého plánu v Ústřední

plánovací komisi dne 1. října 1947. Zleva K. Gottwald, Dr. Jiří Hejda a ing. Hauptmann.

Foto na zadní straně obálky: Dr. Jiří Hejda kolem roku 1945.

Foto na hřbetu obálky: Dr. Jiří Hejda před soudem 1. června 1950.

Foto na přední předsádce: Kopie z dobového tisku s titulem „Kde končí zrada“ (červen 1950).

Foto na zadní předsádce: Negativ dopisu z Leopoldova s SOS ze 12. července 1952, do

něhož zašifroval volání o pomoc: „hlad, týrání, samota, sos“.


PŘEDMLUVA 5

PŘEDMLUVA

V

roce 1953 jsem se na jednom pankráckém komandu potkal se spisovateli

Janem Zahradníčkem, Františkem Křelinou a Josefem Knapem

a se známými nakladateli Kuncířem a Bernauem. Už jsem se o tom

mnohokrát zmínil především kvůli tomu, aby naše literatura i její vykladači věděli, že například, Jan Zahradníček byl člověk – navzdory svému poznamenání – plný slunce a sršící pohody. Samozřejmě, že to bylo především díky jeho pevné a hluboké víře, taky však proto, že měl bohatou zkušenost o mocné síle nadhledu, optimismu a přesvědčení, že se nejen vrátíme, ale že se někteří z nás - dokonce - dočkají i konce komunismu. Mě vyléčil ze spalující nenávisti a touhy se jednou komunistům strašlivě pomstít za všechno, co provedli s mou rodinou, jak kvůli nim zemřel můj dědeček, jak zavřeli mého otce, bratra a z maminky (a o dvacet let později i z mé ženy) udělali štvance. Jednou jen tak mimochodem mi řekl, že bych se tohoto poznamenání měl co nejdřív zbavit. Protože jinak budu já sám první obětí té své nenávisti. Sblížil jsem se s nimi natolik, že – ač o generaci mladší – jsem si s nimi mohl tykat. Díky čemuž jsem se opovážil přiznat, že taky chci být spisovatelem (i proto, že Zahradníček byl můj milovaný básník a Křelina s Knapem mí milovaní ruralisté). A když mi to nevymluvili, poukazujíce na své odsouzení, dostal jsem od nich cenné rady. Jedna byla od Jana Zahradníčka: protože se hned tak nedostanu k tužce, natož papíru, všechno, co vytvořím, si musím pamatovat. A je logické, že verše se pamatují líp.

Nikdy jsem se nepovažoval za básníka, a přesto – právě díky Janovi – jsem napsal knížku básní, která o mnoho let později vyšla pod názvem Za plotem. A nemusím se za ni stydět.

Proto, když se mi v šedesátých letech dostaly do ruky „Sonety zpívané šeptem ve stínu šibenice“ Jiřího Hejdy, okamžitě jsem věděl a dovedl si představit, co všechno se muselo přihodit, aby se naprostý nebásník mohl neustálým memorováním svých veršů, k nimž přidával další a další do toho úžasného věnce sonetů, stal básníkem jenom proto, aby se ubránil svému věznění a svým vězením. A svým věznitelům. A nebezpečí, že přijde o rozum.

Četl jsem od Jiřího Hejdy všechno: Útěk (který dodnes čeká na zfi lmování), V pasti, Čechy, Tvář domova, až po ŽIL JSEM ZBYTEČNĚ.

Co k tomu dodat? Že Jiří Hejda „NEŽIL ZBYTEČNĚ“. Na rozdíl od mnoha jiných.

Jiří Stránský

v Praze 6. srpna 2010



ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU 7

ZA CÍSAŘE PÁNA

A JEHO RODINU

(1914 – 1918)

T

eprve začíná svítat, ale bude překrásné ráno. Ani ne za

ho dinu vyjde slunce, které se už hlásí blednoucím pru

hem oblohy právě před námi, na východě, kde před klidnou linií lesa jsou ruské zákopy. Přišli jsme sem, já a mých dvacet lidí, těsně před půlnocí vystřídat feldvachu, která končila službu. Máme tedy teď v červenci, kdy jsou noci krátké, sotva tři hodiny za sebou.

„Je tu klid,“ řekl mi lajtnant od minometné skupiny, která

má svoje stanoviště pár kroků před námi. „Ráno si půjdou Rusové do Stochodu pro vodu. Na ty se nestřílí. Nemají zbraně. Oni také nestřílejí.“

Zabydleli jsme se v zákopu, který je vyhlouben napříč želez

ničního náspu, asi dvacet metrů pod východním předmostím rozbitého železničního mostu. Přes Stochod je z prken položena provizorní lávka. Linie rakouské fronty je asi pět metrů za západním břehem říčky, na nepatrné pískové výšince. Dál už jsou jen bažiny s ostrůvky porostlými vrbami a olšemi. Tvoříme tady předsunutou polní stráž, jsme vlastně jedinými vojáky rakouské armády, kteří jsou na břehu za řekou. Asi sto kroků před námi ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU jsou Rusové. Patrně také nějaká předsunutá polní stráž, ale nevíme o nich. Fronta je klidná, nestřílí se. Uvidíme je tedy ráno, až si půjdou pro vodu.

Zákop je úzký, vysoký jen tak, aby se v něm trochu sehnutý člověk mohl skrýt, nad hlavou jsou dosud položeny koleje. Vpravo i vlevo jdou po příkrém náspu přístupové cesty nechráněné před nepřítelem, těsně pod náspem u řeky je velká dřevěná kůlna. Patrně sloužívala za sklad nářadí pro udržování mostu.

Prohlížím si to vše zvědavě, protože jsem přijel do pole teprve před několika dny přímo od kádru z Litoměřic. Jsem jednoroční dobrovolník, svobodník zeměbraneckého pluku č. 9, což je pluk převážně německý, rekrutovaný ze severních Čech. V důstojnické škole v Jablonci nad Nisou jsme byli tři Češi a německou nepřízeň jsme cítili na každém kroku. Já sám ještě nejméně, protože mluvím dobře německy a německou literaturu, umění a hudbu jsem znal z celé důstojnické školy nejlépe, daleko lépe, než všichni ostatní frajvilici – ponejvíce učitelé, rodilí Němci. Nákres s vysvětlivkami frontové situace u železničního mostu přes Stochod poblíž Kovelu na rusko-rakouské frontě v létě 1916

ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU 9

Tím, že jsem jim otloukal o hlavu citáty z Fausta, jsem si získal je

jich respekt. Jeden z nich je dokonce spisovatel a píše prý ro mán,

kde vystupuji i já pod svým skutečným jménem.

Přijeli jsme asi před týdnem přes Kovel a Povorek, kde jsme

vystupovali, protože dále už vlak nejede, a ještě v noci jsme šli

až do vesnice Zajačovky, kde jsme se ubytovali. Vesnice! Pár ko

mínů, které trčí ze spálenišť, uprostřed poměrně zachovalá cer

kev. Tady mezi zbořenými ploty zahrad, ohořelými trámy, zá

hony zeleniny a hromadami písku jsme si vykopali zákopy. No,

to přeháním. Ty díry, do kterých jsme se zavrtali, aby nás ne bylo

hned vidět, to přece nejsou zákopy. Jsou to jen mělké jámy, při

plácneš-li se k zemi, máš schovány i uši, ale víc to není. Ještě

štěstí, že neprší. Jinak by to bylo strašné, protože Zajačovka stojí

vlastně v samém blátě, obklopena borovými a březovými lesy,

sotva kilometr od Stochodu, který se na jaře patrně rozvodní,

takže dosáhne až sem. Zatím je to strouha – trochu lepší Botič.

Plánek frontové situace u železničního mostu přes Stochod poblíž Kovelu na rusko-ra

kouské frontě v létě 1916 (na polním korespondenčním lístku)

Plánek frontové situace u železničního mostu přes Stochod poblíž Kovelu na rusko ra ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU

Fronta je klidná, ale hned druhý den, po tom, co jsme sem přišli, jsem dostal „křest ohněm“, když z ničeho nic na nás začalo střílet ruské dělostřelectvo. Napřed to vypadalo docela nevinně. Na východním obzoru se jako veliká tlačenka objevil upoutaný balon. Senzace! Všichni jsme se vyhrnuli podívat se na ten zázrak. To byla chyba. Najednou slyšíme nad hlavou rostoucí hukot, který se změnil v pronikavý jek, a vzápětí asi padesát metrů za námi vyletěla do povětří fontána černé země a ozvala se detonace. Ruské osmnáctky! Hned nato se vše opakovalo a dru há detonace vyrovnala půdu asi padesát kroků před námi. Pro blesklo mi hlavou, co jsem se učil v důstojnické škole: zastřelují se, třetí rána půjde doprostředka – na nás. Vyletěl jsem ze svého místa a utíkal kupředu. Ale už se blížil hukot granátu, proto jsem se rozplácl na zem a zaryl tvář do trávy. Třetí detonace mě ohlušila, cítil jsem, že na mě padá hlína, ale jinak se nic nestalo. Hned jsem vyskočil a běžel ještě víc kupředu, ale Rusové už ne vystřelili. Přesto se mi strachem zapotila střeva a dostal jsem průjem. Když jsem pátral po okolí, čím bych se utřel, uviděl jsem na dosah ruky nějaký ohořelý kus papíru. Sáhl jsem po něm, ale zarazil jsem se. Byl to vytržený list popsaný hebrejským písmem. Pravděpodobně z modlitební knihy. Vytřel jsem se travou a he brejský text jsem složil do náprsní kapsy.

Teď jsem si na to vzpomněl. Jsem trochu pověrčivý. Ne moc a ne vždycky. Ale že mi v okamžiku, kdy se poprvé ocitnu v ohni, přijde do ruky hebrejská modlitba, zdálo se mi přece jen zvláštní. Louisa je přece Židovka. A teď mi napadá, že dnes je 20. červe nec! Louisiny narozeniny. Dnes je jí právě dvacet let. Mimoděk jsem se podíval na nebe. Ne, už Kassiopeiu neuvidím. To je naše souhvězdí. Každý večer je vyhledávám, dívám se na dvojité W a naše zraky se tam sejdou, protože Louisa se v Lidkovicích dívá také. Vždy v osm hodin. Napadlo mě sice, že pokud jsem byl v Litoměřicích nebo ve škole v Jablonci, mohly se tam naše zraky sejít, ale Zajačovka je nějakých šest set kilometrů dále na východ a i když jdou hodinky stejně, vidí ji ona jinde než já.

Už se rozednívá. Vybledlé nebe přede mnou na východě se začíná barvit do růžova. Jitřní nálada z Griegovy suity k Peer Gyntovi. Zní mi v uších, protože jsem ji hrál u Mikeše a u Heřmana, kde jsem se učil na klavír. Grieg se mi líbí – také to teskZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU 11 né Dernier printemps... Kdypak se zase dostanu ke klavíru? Na lukách při Stochodu leží řídká mlha. Tak daleko, kam mohu dohlédnout. Dívám se bezstarostně, protože fronta je klidná. Tady se nestřílí. Už dlouho se nestřílí, kromě občasných přestřelek artilerie. Rakousko-německá vojska prolomila ruskou frontu a zatlačila nepřítele daleko do ruského vnitrozemí. Brusilov se pokusil o protiútok, došlo k bojům na Stylu, rakouská fronta se trochu prohnula, ale dnes jsme už zase na postupu. Nezajímá mě to, protože zatím není naděje na konec války a to je to je diné, oč mám zájem. Před dvěma roky jsem maturoval, na právnickou fakultu jsem šel už za války a ve druhém semestru mě odvedli. Loni na podzim jsem rukoval.

A přece bych si chtěl vzít Louisu, kterou jsem poznal loni na jaře, tehdy v Hlaholu, když kolega Benhart – pod pseudony mem Hart – recitoval Bezruče. Po recitálu jsem ji doprovázel domů a ptala se mě na E. T. A. Hoffmanna, o kterém jí dal Arne Laurin nějakou svoji studii. Laurin se pokouší něco vydat, ale zatím mu to nevychází, měl nějaké nepříjemnosti, kdosi ho obvinil z plagiátu. Vím jen, že přeložil Der Ring für meine Geliebte

1

od Hilberta

do němčiny. Louisa mě s ním seznámila – chodí za ní a nadbíhá jí na promenádě – takže jsme šli jednou společně a já si ho dobíral. Měl jsem dojem, že se vytahuje.

A co vlastně dělají Rusové, že si dosud nejdou pro vodu? Vy hlížím je, povídáme si s kluky – je mi svěřen asi stejný počet Če chů jako Němců a dva Rusíni. Bůhvíjak se připletli k devátým. Patrně rozbili jejich pluk a zbytky rozstrkali, kam se dalo. Jsou to chudáci, nikdo jim nerozumí, oni také nikomu nerozumějí, neumějí číst ani psát, a tak sedí jen vedle sebe, koukají se bez zájmu kolem, nevědí, proč tu jsou a co se od nich chce. Kanonenfutter. Pokouším se s nimi navázat hovor „armádní slovanskou řečí“. Typické pro Rakousko, kde existuje pouze němčina, maďaršti na, italština a armeeslavisch. Univerzální slovanská řeč, kterou se důstojníci dorozumívají s Čechy a Poláky právě tak jako s Chorvaty, Slovinci, Rusíny a Slováky. Nerozumějí mi. Ne chám toho a prohlížím si zákop. Bude-li v poledne horko – a vy padá to tak – upečeme se tu, protože nikde není kousek stínu. Je otázka, bude-li 1 Der Ring für meine Geliebte (něm.) Prsten pro mou milovanou. ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU možné chodit za dne pro vodu do řeky. Menáž bude přirozeně až v noci, až se vrátíme k pluku, ale s tím počí táme, i v Zajačovce je menáž až večer, po setmění.

Zdá se mi však, že slyším nějaké bublání. Asi jako když se vaří brambory. Zdaleka to zní. Na bouřku to nevypadá, protože to bublá nepřetržitě. I moji hoši už si toho všimli a poslouchají. Tady v kraji, který se zdá být liduprázdný, ačkoli je nacpán armádami dobře poschovávanými v březových a borových lesích, ve vzdálenosti asi pět kilometrů vroubících po obou stranách Stochod, tady je každý zvuk nápadný a zdaleka slyšitelný. Vždyť slyšíme i přesuny vojenských oddílů, které jdou spojovacími zá kopy; slyšíme rachotit esšálky zavěšené na opascích vedle bajo netů. Ale tohle vzdálené bublání je docela nové, nezvyklé. A zdá se, jako by se blížilo. Dívám se na hodinky: několik minut po páté.

V tom okamžiku nám zasviští nad hlavou série granátů, takže mimoděk skrčíme hlavy, a za pár vteřin se ozvou detonace. Za námi. Střílejí tedy Rusové. Nebylo by to nic divného, protože občas přece vystřelili pár ran téměř každý den. Ale nemám čas to ani domyslet, když mi nad hlavou hučí další série a ještě jedna, a v okamžiku se otevírá pravé peklo. Bublání vařených brambor se mění v bubnovou palbu, která otřásá celou frontou několika desítek kilometrů podél Stochodu, a mně se zdá, jako bychom byli právě v jejím středu. Zároveň ale zaštěkne zcela blízko baterie děl s nízkou balistickou křivkou. Jsou prý japonského původu a baterie jsou umístěny přímo v přední linii. Jsou zamě řeny speciálně na nás. Na mě a mých dvacet chlapců, kteří tvo říme předsunutou polní stráž. A teď si teprve uvědomuji, proč nás nasadili, že teprve včera jsme odešli ze Zajačovky do přední linie, do zákopů, a já mám tu smůlu, že mě vystrčili ještě více kupředu. Protože chtějí-li Rusové postupovat, musí jít jedině po železniční trati, po náspu, který je asi šest metrů nad ostatním terénem, protože všude kolem dokola jsou víceméně močály Stochodu.

Bum, bum, bum, bum, bum, bum. Šest ran rychle za sebou – celá baterie – šest střel přímo nad našimi hlavami, slyšíme, jak se některé odrážejí od kolejnice a vybuchnou pár metrů za námi ve vzduchu. Je nás ovšem těžké zasáhnout, protože zákop napříč hráze je úzký, nevyčnívá nad ostatní terén. Stačí ovšem, aby jeden granát zasáhl, a je po nás po všech. Stačí také, aby se v krátké

ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU 13

Ohořelý list z hebrejské modlitební knihy, který našel jednoroční dobrovolník Jiří Hejda právě

ve chvíli, kdy unikl zabití granátem na ruské frontě poblíž Kovelu 20. 7. 1916. (viz str. 10) ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU pauze, které je třeba k nabití děl, někdo z ruské strany přiblížil s minometem a hodil nám na hlavu minu. Díváme se na sebe vyděšeni, nikdo se neodváží vystrčit hlavu ze zákopu, ačkoli víme, že pár kroků od nás je ruská hlídka, která na daný povel může vyskočit a zasypat nás ručními granáty. Není pochybnost o tom, že Rusové připravují útok, naše dělostřelectvo mlčí, jsou to jen ruské baterie, které ostřelují naše pozice, těžké granáty vybuchují někde daleko za frontou, kde je Povorek s velkým nádra

žím. Menší kalibry rozrývají

zákopy před Zajačovkou

těs ně za našimi zády a těch

šest malých pálí asi tak ve

dvouminu tovém interva

lu na nás. Bum, bum, bum,

bum, bum, bum, šestkrát

rychle za sebou. Skrčíme se

a pak posloucháme. Blíží se

někdo? Neuslyšíme odpále

ní miny?

Uvědomuji si bezna

dějnou situaci, ve které je

nás dvacet. Celá rakouská

fronta v délce několika de

sítek, snad stovek kilome

trů, je asi pět set metrů za

námi, na západním břehu

Stochodu. Tam je také opev

něné předmostí, před ním

zřícená železná konstruk ce mostu a tady, na východním břehu, nás dvacet. Je jasné, že jsme obětováni. Několik granátů, které dopadly za námi, roz metalo provizorní dřevěnou lávku přes řeku, takže zpátky nemůžeme. Tohle vše mi problesklo hlavou zároveň s dnešním datem – 20. červenec, Louisiny narozeniny! Ale já přece nechci umřít „hrdinskou smrtí“ za císaře pána ve stáří jedenadvaceti let! To mě ani nenapadne.

„Mládenci! Jakmile dozní příští série těch japonských děl,

vyrazíme ze zákopu – polovina nalevo a polovina napravo dolů „Cassiopeia“ – obrázek z deníků Jiřího Hejdy, 1916 – voják pozorující na nebi souhvězdí Kassiopei (5,8 x 7,4 cm). (viz str. 10) ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU 15 po náspu a do vrbiček. Utíkejte, co stačíte, a ve vrbičkách se hned plazte a kutálejte dál. Budou na nás střílet. Nezůstávejte na místě a nevystrkujte hlavy!“

Jen jsem domluvil, ozvala se „naše“ baterie a šestkrát zaštěkala. Jeden granát narazil na kolej a vybuchl – naštěstí za námi. Ale to už jsem letěl po pěšince dolů z náspu a převalil jsem se do hustých vrb v okamžiku, kdy se mi nad hlavou rozprskly dva šrapnely. Rusové zřejmě počítali, že utečeme, ale připravili si že leznou sprchu za předpokladu, že poběžíme zpátky. Protože jsme však pádili do stran, letěla sprcha šrapnelů dál a nezasáhla nás. Válel jsem se a plazil po břiše daleko od hráze, kryt hustým křo vím vrb a snažil se dostat pryč do bažin, kudy nemůže nikdo po stupovat.

Nevím, kolik minut uběhlo, ale rozhodně to nemohlo být mnoho, když jsem spatřil, že po železničním náspu běží Ru sové. Skupina asi desíti, táhnou za sebou kulomet, vpředu běží tři, házejí ruční granáty do zákopu, který jsme právě opustili, padají k zemi, čekají, až vyletí detonace, a hned nato všichni vy skočí a i s kulometem obsadí náš zákop. Zároveň se vzadu zvedá další vlna a běží po železniční trati k nim.

V té chvíli zasáhne rakouské dělostřelectvo. Až dosud jako by ho nebylo. Ani já s ním nepočítal a pokud jsem si na ně vůbec vzpomněl, domníval jsem se, že bude střílet daleko dopředu na ruské zákopy někde před linií lesa, který vidíme před sebou. Ale rakouské dělostřelectvo míří na trať, hned první granáty vyha zují do povětří náš zákop i s jeho novou ruskou posádkou, vidíme kulomet letící k nebi a pak se otevírá gehenna

2

uzavíra

cí dělostřelecké clony. Celý obzor před mýma očima na vzdálenost jen několika desítek metrů se mění rázem ve stěnu prachu, kouře a záblesků ohňů. Rusové střílejí dále, ale co je to proti rakouské uzavírací palbě, která znemožňuje jakýkoli postup. Ležím v mokré nízké trávě na pokraji bažin vroubících celý tok Stochodu zavrtán do nízkých, ale hustých vrb, takže mě nikdo ne může vidět, a začínám pomalu sbírat myšlenky. První, co si uvědomím, je, že jsem nechal v zákopu pušku i batoh. Pušky 2 Gehenna (hebr.) V židovském náboženství místo, kde jsou hříšníci

trestáni věčným ohněm, peklo.


16 ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU mi líto není, zařekl jsem se, že z ní na nikoho nikdy nevystřelím, ale ztráta batohu mě mrzí. Bylo tam trochu jídla, deka, prádlo... Ještě štěstí, že mám chlebník. V tom jsou poslední Louisiny dopisy, malý skicák, do kterého zachycuji momentky z vojenského života, a Hakenova Norika, knížečka, kterou jsem si náhodou koupil v Kovelu na nádraží a která mě zaujala, protože je v ní mnoho intimního o velkých jménech Norimberka, o Dürerovi, Vischerovi, Krafftovi a Hansi Sachsovi.

Najednou slyším pronikavý jek blížícího se granátu a několik metrů ode mě vyletí k nebi fontána černého bahna, vody, trávy i větviček a kořenů vrb. Za okamžik jsem pocákán a zavalen vším tím svinstvem. No ovšem. Vždyť přece ležím za Stochodem, pro rakouské dělostřelectvo na ruské straně. Jakpak se daří těm druhým? Poslechli mě? Ukryli se ve vrbičkách jako já? Nikoho nevidím, ale určitě nemám chuť rozhlížet se a vystrkovat hlavu, tím méně, když v příštích minutách se fontány vody a bahna opakují. Kdybych neležel v bahně, bylo by dávno po mně.

Napadne mi zvláštní myšlenka: zasáhne mne některý z těch granátů? Je to poslední den mého života? Nechtěl bych umřít. Tak docela zbytečně umřít. Pro nic. Za císaře pána a jeho rodi nu. Nemohu říci, že bych ho nenáviděl, ale je mně více než lhostejný, trochu směšný, určitě hloupý a senilní dědek. Co s ním mám společného? Je mi určena tato zbytečná smrt? Nedobro volná oběť pro něco ztraceného? Protože já věřím na českou samostatnost. Ano, od prvního okamžiku, kdy o letnicích 1914 přiběhl Fischer od vývěsní tabule Práva lidu – právě jsme se vraceli odpoledním vlakem z výletu do Roztok – a úplně vyle kaný na nás volal: V Sarajevu zastřelili Ferdinanda! Bylo to ně jaké božské vnuknutí, byla to náhoda, čert ví, ale v té chvíli jsem řekl kamarádům Katzovi, Domorázkovi a Fischerovi: Kluci, z toho bude světová vojna a Čechy budou samostatné. Bůhvíjak jsem na to přišel, ale od té doby mně říkali „český král“ a smáli se mi, až mě to mrzelo.

Proč mi to teď napadá? Chce mi snad osud připomenout moji blbost ještě teď, dříve než mě roztrhá granát rakouské artilerie? Konečně, je to už jedno. Stejně nemohu nic dělat. Jen čekat, jak to dopadne. Nemohu se bránit, nemohu se nikam schovat. Proti granátům jsem bezmocný. Nezbývá než čekat. Kdybych věZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU 17 řil v Boha, modlil bych se. Jenomže já nevěřím, ne v Boha, ale nevěřím, že bych modlitbou mohl změnit osud, který je mi pa trně předurčen. Nevěřím, že bych cokoli změnil tím, že začnu slibovat, co všechno učiním a v čem všem se polepším, zůstanu-li naživu. Ostatně, mám špatné svědomí? Nezdá se mi. Nevím, že bych někomu vědomě ublížil. Ukradl jsem něco? Ano, mno hokrát švestky, když jsem byl kluk. V Liticích nad Orlicí, kde jsme byli na letním bytě. A pstruhy! Jéje, těch jsem se nakradl! Jednou přijel znenadání tatínek a maminka spráskla ruce: Proboha, Frantíku, co ti dám k večeři, já nic nemám. – A za pár minut jsem se objevil se dvěma pstruhy, které jsem chytil v řece pod kamenem do holé ruky. Však nadlesní Knap věděl, že mu chodím na ryby, a jednou na mě řval přes řeku: „Počkej, ty pa cholku pražská, až tě dopadnu!“ A to mně bylo teprve sedm let.

Zase vybuchl jeden granát v bezprostřední blízkosti. Asi mě přece jen zabijí. Škoda. Myslel jsem, že něco v životě dokážu. Že něco napíšu. Kvapil četl moje Velikonoce a líbily se mu. Řekl, že je na nich vidět vliv Strindberga, a já se styděl přiznat, že jsem dosud nic od Strindberga nečetl. Honem jsem běžel do univerzitní knihovny a vypůjčil jsem si všechno, co tam měli. Mělo to jeden nepříjemný následek: uznal jsem, že je Strindberg lepší dramatik než já, a deprimovalo mě to. Ale Arnošt Procházka mi otiskl v Moderní revui báseň Iason, v Hudební revui vyšla na pokračování moje studie o režii Wagnerových hudebních dramat, kde jsem propagoval myšlenky Antoinovy a E. G. Graigovy.

Pak do toho přišla světová válka a teď tu ležím na východ od Zajačovky a čekám, až mě zabijí. Vlastně je divné, že se nebojím. Jako by ani nešlo o mě. Copak ted dělají doma? Sedm ho din ráno. Pro pána boha, teprve dvě hodiny od okamžiku, kdy to začalo, a mně se to zdá být věčnost. Jak dlouho to může trvat? Přece nebudou pořád střílet? Ostatně, na koho střílejí? Vždyť těmihle bažinami Rusové neprojdou. A co potom, až přestanou, až ztichne palba?

Rázem jsem byl zaujat myšlenkou, co udělám, nezabije-li mě granát. Bylo to tak zajímavé, že to odvedlo moji pozornost od blbého střílení a úvah o vlastním pohřbu. Co udělám, zůstanu-li naživu? Jsem na ruské straně, k ruským zákopům to může být nejvýš pět set metrů. Od rakouských zákopů jsem odříznut StoZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU chodem, lávka u mostu je stržena, nehledě na to, že tam teď jsou Rusové. Mohl bych v noci přeplavat a proplížit se. Ale ne budou na mě střílet moji vlastní lidé? Mohu na ně ovšem volat. Jak? Česky? Ne, to rozhodně ne, budou-li tam Němci, mohli by mě pokládat za Rusa. Tedy německy. Naopak, proplížím-li se k ruským zákopům, budu volat česky. Slyšel jsem ovšem, že naproti nám jsou Čerkesové a ti neberou do zajetí. Střílejí. Rizi ko je stejné na obou stranách. Jde o to rozhodnout se, chci-li do Ruska, nebo domů. Do Ruska nechci, protože Louisa je přece tady.

Jak dlouho spolu chodíme? Známe se teprve něco přes rok. Ale seznámili jsme se někdy v dubnu a v květnu jela domů, do Lidkovic, což je někde mezi Sedlčany a Milevskem. A to jsme ještě nechodili sami, ale ve třech, vždy s její kamarádkou z penzionátu Jarmilou Zrzavou. Sedávali jsme u Jarmilina bratra, Jeníka Zr zavého, který je malíř a má ateliér na Novém Světě pod Loretou. Má tam prapodivné obrazy milenců, kteří mají propletené ruce, takže se vždy dohadujeme, čí je která, a pak Poslední večeři Pá ně, která vypadá jako třináct vajíček posazených na stůl. Ale Je ník je moc fajn, vaří nám něco, čemu říká čaj, a hraje-li Herben na kytaru, zpívá, nebo spíš šeptá – Pásal Jano tri voly u hája – všech sedmasedmdesát slok. Ano, bylo to hezké, ale pak Louisa odjela domů, k Jeníkovi jsem chodil sám a jen jsme si psa li. Napřed občas, pak dvakrát týdně, ale pak denně, ba i dvakrát za den, napřed čtyři strany, pak osm... A Louisa přijela na skok do Prahy, byla u tety, která se na ni zlobila, že se courá a chodí pozdě domů.

Jenže to všechno trvalo jen pár dní a pak jsme si zase jen psali, 15. listopadu jsem rukoval a od té doby jsme se neviděli. Mohl bych spočítat, kolik dní trvá naše láska. Ale to je lhostejné, i když mezi námi nedošlo k ničemu víc, než k několika nevinným po libkům, nedovedu si už svůj život představit jinak než s ní. Přeběhnu-li k Rusům a dostanu-li se do zajetí, nikdo se to nedozví, rakouská armáda nás odepsala, a objevím se tedy buď na listině pohřešovaných, nebo padlých. Dovedu si představit zoufalství rodičů i Louisy. Ale Louisa je mladá. Válka může trvat mnoho a mnoho let. Kdo ví, co bude v zajetí? Dostanu-li se vůbec kdy domů? A potom, když se vrátím, budu mít před sebou léta studií. Zatím jsem odposlouchal jenom dva semestry práv, čili ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU 19 čekají mě ještě tři roky, než budu vůbec s to pomýšlet na nějaké za městnání. Teď sice také nemohu studovat, ale nepochybuji, že pro vojáky budou časem nějaké úlevy. Hlavně však budu zde, můžeme si psát, zatímco nebude-li o mně vědět, může-li předpokládat, že jsem mrtev...? Jediná dcera...

Vrátím se. Ovšem, půjde-li to.

Zatím bubnová palba ustala, sem tam ještě přeletěl nějaký granát, ale já byl v bezpečí. O mně nikdo nevěděl, a nikdo na mě proto nestřílel. Začal jsem se rozhlížet. Vidím poměrně dobře na naši stranu, protože půda se přece jen k Stochodu tro chu svažuje. Nerozeznávám ovšem nic, ale to ani nečekám. Napadá mi, že tady nedaleko musí být přece ještě někdo z mých hochů. (Je to směšné, že jim říkám hoši, ačkoli jsou všichni starší, někteří by mohli být dokonce mými otci. Ale je to patrně tím, že jsem jejich velitel.) Pátrám mezi vrbami, dívám se na železniční násep asi sto metrů vzdálený, ale nikde nevidím známky života. Až po chvíli se mi zdá, že se nedaleko ode mě hýbají větve vrbového keře. Skrčím se, abych se kryl, může to být přece ně jaký Čerkes, který se plazí k Stochodu, ale za chvíli už vidím rakouskou čepici. Pak rozeznám i obličej. Je to jeden z mých. Nevím, jak se jmenuje – dostal jsem je teprve včera večer, do té doby sice byli se mnou u téže čety, ale i k četě jsem přišel teprve před několika dny. Pamatuji si však jeho tvář. Nemýlím-li se, je to Němec odněkud ze severních Čech. Čekám, až mě spatří. Leze pomalu, opatrně se rozhlíží, je stejně beze zbraně jako já, ale má batoh.

Ulekl se, když mě spatřil, a rychle schoval hlavu do křoví. Ale patrně mě i on poznal, protože za okamžik vykoukl a kývl na mě. Odpověděl jsem mu stejně a pro jistotu, aby mu nenapadlo něco na mě volat, položil jsem prst na ústa. Pochopil. Kývl souhlasně a pokračoval ve svém plížení ke mně. I já se vydal k němu. Za chvíli jsme byli pohromadě. Naklonil jsem se k jeho uchu a zašeptal jsem německy, aby nemluvil, protože nevím, jak daleko jsou Rusové. Souhlasil. Prohlédl si mě – byl jsem od hlavy k patě pokryt černým bahnem – a pak stáhl batoh, vytáhl chleba a podal mi ho. Poděkoval jsem mu stiskem ruky a ukrojil jsem si pořádný krajíc. Dosud jsem nejedl. Ale hlad jsem pocítil až teď, když jsem se zakousl. Podal mi ještě konzervu s tukem. Fasovali jsme něco, co snad mělo být sádlo, ale také to mohl být lůj. Bylo ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU to v malých plechovkách, takže se tím dalo na Dušičky svítit na hrobech. Ale byl-li hlad, dalo se to i jíst.

Zajímavé je, že mně ten voják vyká. Připadá mi to směšné, je mnohem starší, krmí mě, oba jsme v situaci přinejmenším pitomé, kdybych chtěl dramatizovat, řekl bych, že na pokraji smrti... Ale já jsem Her Gefreiter. Mám jednu frčku na límci a důstojnické pásky na rukávě. Já mu přirozeně tykám. A když mu pošeptám, aby mi také tykal, odpoví mi poslušně: „Podle rozkazu, pane svobodníku.“

Ležíme vedle sebe, slunce už stojí vysoko a opaluje nás. Šeptáme si. Jen slůvka nebo krátké věty. Hlavně napjatě posloucháme. Ale kromě občasného, teď už velmi řídkého zabzučení granátu, který vybuchne kdesi daleko za frontou, neslyšíme nic. Žerou nás mouchy, ale nezbývá než trpět. Nemůžeme se ohánět a upozornit na sebe. Pak mi napadá, že bychom se mohli po malu plazit k Stochodu. Protože chceme-li zpět k našim, bude dobře, vyhlédneme-li si včas místo, kde přeplaveme nebo pře brodíme, až se setmí. Souhlasí a počínáme se plížit.

Dívá-li se ně kdo z rakouské strany, musí nás vidět, protože pobřeží řeky je písčité a my se kryjeme pouze proti Rusům. Spoléháme se, že naši střílet nebudou, máme přece stejné uniformy, hlavně če pice, i když má je vlastně jen černý zablácený hadr.

Že jsem usuzoval dobře, poznali jsme pozdě odpoledne. Slun ce se už pomalu začalo schovávat za les, když se naprosto neče kaně objevila loďka, patrně ukrytá dosud někde v rákosí. Stál na ní rakouský feldvébl a odrážel se bidlem. Jel přímo tam, kde jsme, pár kroků od břehu, leželi, a volal na nás. Ještě nedorazil ke břehu – ani to vlastně nebyl břeh –, a už jsme vyrazili ze svého úkrytu ve vrbičkách a po kolena ve vodě se hnali k loďce. K našemu největšímu překvapení se k ní hnal ještě třetí, také jeden z mých lidí, dosud schovaný ve vrbách. Sotva jsme skočili do loďky, už odrazila a vracela se zpět. Kupodivu po nás z ruské strany nikdo nestřílel, ačkoli nás museli vidět. Ale měl jsem strach. Poprvé za celý den jsem dostal strach, protože jsem si uvědomil, jak blízko je východní předmostí, jak dobrým cílem jsme v člunu uprostřed řeky a jak bezmocní proti každé střele. Stačila by přece salva z kulometu a smetla by nás všechny. Kdyby alespoň naši stříleli, aby se Rusové báli vystrčit hlavu. Ale ne, ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU 21 zdá se, že nás obě strany pozorují. Bál jsem se až do okamžiku, kdy jsem vyskočil z loďky a několika kroky přeběhl do zákopu.

A teprve teď se vyrovnávám se skutečností, na kterou jsem dosud ani nepomyslel: že je to vlastně zázrak, že ještě žiji, že můj osud visel, jak se říká, na vlásku, že je to neuvěřitelná náhoda, že mě někdo z naší strany viděl (dozvěděl jsem se později, že to byl velitel praporu, hejtman Thiel, který nás objevil dalekohledem z pozorovacího stanoviště artilerie), že byla kdesi loďka, patrně patřila k příslušenství mostu, že ji nerozbila, ba ani neporouchala bubnová palba a že se nalezl odvážný člověk, který risko val život a vypravil se pro nás.

Volají mě k úsekovému veliteli, nějakému nadporučíkovi. Podal jsem mu zprávu o všem, co jsem viděl a věděl, a patrně se mu to zdálo tak zajímavé, že mi dal rozkaz vydat se hned po menáži, což bylo asi za hodinu, dozadu na velitelství a hlásit, jak to vypadá na druhé straně. A tohle mně dnes už podruhé zachránilo život, protože právě teď byl náš pluk nasazen k pro tiútoku, aby dobyl ztracené předmostí. Je to jakési vojenské pravidlo, že se ta jednotka, která neuhájí svěřenou pozici, musí pokusit o její znovudobytí. A tak zatímco já seděl na úsekovém velitelství, hnali se moji kamarádi na Rusy dobyté předmostí, brodili se přes Stochod, padali v ohni kulometů a ruských děl..., docela zbytečně a ovšemže úplně marně. Vrátila se sotva třetina. Pak, když boj utichl, vydal jsem se v měsíční noci spojovacími zákopy nazpět na velitelství divize.

Teď teprve poznávám pravou tvář války. Spojovací zákop, kterým postupovaly posily z rezerv na frontu, byl ostřelovám ruskou bubnovou palbou. Je rozmetán a téměř neschůdný. Překračuji mrtvé a těžce raněné vojáky s utrženou hlavou, která visí na kusu kůže, hromady těl v kalužích krve, na které svítí měsíc – příšerné obrazy, proti nimž jsou Goyovy Hrůzy války nevinnou podívanou. Trvá mi hodinu, než se dostanu na velitelství, než jsem předveden k hejtmanu Thielovi a nějakému plukovníkovi. Znovu jim hlásím, co jsem viděl. Divím se, má-li to vůbec nějakou cenu, protože to, co jsem viděl já, viděli oni přece dalekohledem mnohem lépe. A že se Rusové usadili na východním předmostí, o tom je poučil nezdařený krvavý protiútok. Ale byl jsem ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU velitelem předsunuté polní stráže a vrátil jsem se se dvěma vojíny – z dvaceti!

Vyspal jsem se v polním lazaretu, který se teprve začínal plnit raněnými, dostal jsem znovu teplé jídlo a ráno jsem se vrátil do přední linie. Spojovací zákop byl zatím jakž takž spraven, hromady mrtvol odklizeny. U svého praporu jsem se setkal se známými. Nebylo jich mnoho. Jednak jsem u praporu krátce – při šel jsem k němu těsně před odjezdem do pole, sotva jsem se vrátil z důstojnické školy –, jednak z těch, které jsem znal, jich mnoho, příliš mnoho zůstalo na bojišti. Nejvíce mi bylo líto Druma, také jednoročáka, který byl se mnou na předmostí a nevrátil se. Seznámili jsme se už v Litoměřicích, byl starší a studoval fi lozofi i, byl jsem s ním u jeho rodičů v půvabné vesničce kruhového tvaru, v Bříze nad Ohří. Zašli jsme si tam jednou v neděli a ces tou jsme zjistili, že máme velmi mnoho shodných názorů. Měl jsem pro fi lozofi i vždy pochopení, už na gymnáziu jsem chodil na populární přednášky Foustkovy a na právnické fakultě jsem jen tak z pilnosti fi lozofi i kolokvoval – s úspěchem, takže mě Foustka přemlouval, abych nechal práv a přešel vůbec na fi lo zofi ckou fakultu. Nevěděl, že stejně chodím i na medicínu, po slouchám Jánošíka, Waignera, Vejdovského, Strouhala, dokon ce normálně pitvám v anatomii. Jednou mě při tom zastihl sám Jánošík při obvyklé obchůzce pitevnou. Zastavil se a díval se, jak se hrabu skalpelem v nějakých svalech, najednou ukázal prstem na něco kulatého a zeptal se mě, co to je. Božka Feierabend, kolega už z gymnázia, viděl moje rozpaky a zašeptal mi „glandula“. Bohužel jsem mu špatně rozuměl a Jánošíkovi jsem hbitě odpověděl, že je to Andula. Na fakultě mi od té doby říkali „ten s Andulou“.

Můj bože, jak je to dávno! A přece od té doby uplynulo sotva půldruhého roku. Copak dělá Otokar Fischer? Chodil jsem k němu do Kaulichova domu na německé romantiky – četli jsme Heineho Atta Troll a Deutschland – a na moderní ně mecké drama. Poslouchalo nás málo, pět, šest, a jednou jsme byli jen dva, slečna Pihertová a já. Fischer prohlásil, že „tres faciunt collegium“

3

a pozval nás do svého kabinetu, kde se přede vším informo

3 Tres faciunt collegium (lat.) Tři tvoří společnost, tři osoby stačí k jednání. ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU 23 val, kdo jsme. Znal mě z redakčního sedadla v Národním divadle a domníval se, že jsem divadelním referen tem. Jenomže můj otec je redaktorem Národní politiky a re dakční sedadlo, druhé křeslo vpravo na prvním balkonu, je věčně prázdné s výjimkou premiér. Byl jsem tam denně, stálo mě to šesták biletářce paní Volfové, která mi za to ještě schovala šaty a já poznal za několik let celý repertoár Národního i Vino hradského divadla. Řekl jsem to Fischerovi a přiznal jsem se ještě k něčemu: že totiž nejsem posluchačem fi lozofi cké fakulty, že chodím na jeho přednášky načerno. Neměl mi to za zlé, ba na opak, spřátelili jsme se. Nedávno jsem mu poslal pozdrav z fronty, stejně jako paní Hübnerové, choti redakčního kolegy mého otce. Vzpomněl jsem si na její úžasný výkon v Johnu Gabrielu Borkmannovi s Vojanem a napsal jsem jí to. Otec mi pak napsal, že ji to nesmírně dojalo, že vojáci na frontě „tváří v tvář smrti“ si vzpomínají na její činnost. Když jsem jí psal, ne věděl jsem ovšem o frontě více, než jsem si přečetl v novinách. A tváří v tvář smrti jsem byl patrně stejně jako ona. Rozhodně jsem si neuvědomoval, že by fronta byla nebezpečnější než pro cházka po Příkopech. Byla ovšem daleko méně pohodlná a špi navější.

Uvědomuji si, že jsem se už asi týden, ne-li déle, vůbec ne

myl a nečistil si zuby. Že nosím už čtrnáct dní totéž spodní prádlo, je samozřejmé. Tváří v tvář smrti! K smíchu. Tváří v tvář špíně, to je to pravé. A nezní to tak hrdinsky.

* * *

T

ož tedy na frontu mě už nikdy nedostanou. A když si to

umíním, tak to také platí. Stačí, co jsem prožil a co jsem vi

děl za čtyřiadvacet hodin, abych měl války do smrti dost. Nevinní zdraví lidé, kteří by mohli dát svýma rukama a svými mozky li dem blahobyt, jsou hnáni hloupými, polovzdělanými důstojníky, ovládanými ještě hloupějšími, ještě méně vzdělanými skupinami vůdců, buď aristokratů, nebo politiků, kteří sledují svoje osobní zájmy; nevinní, zdraví lidé jsou hnáni na smrt zbytečně a hazardně. A aby to nevěděli, oblbují je placení propagandisté v novinách, ve školách, na schůzích i v kostelech nabubřelými frázemi.

24 ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU

Třiadvacetiletý důstojník c. k. rakouské armády Jiří Hejda (1918) ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU 25

Tož to tedy ne, na tohle nenaletím. Ani mě nenapadne nasazo vat krk pro zájmy, které nejsou ani moje, ani českého národa, ba dokonce jsou s nimi v naprostém rozporu. Nejsem sice tak naivní, abych se domníval, jako tak mnozí u nás, že v Rusku je naše spá sa, že nám car přinese samostatnost, bude-li nějaký velkokníže korunován za českého krále, ale rozhodně to nebude Rakousko, které nám dá po válce něco více, než kolik si sami urveme. Na frontu mě nikdo nedostane.

Zatím tu ovšem trčím, chodím v noci kopat zákopy a opevnění při Stochodu, ve dne spím skrčen v díře, kam se vejdeme jen dva, píšu dopisy Louise a čtu znovu a znovu její a přemýšlím, jak bych se odsud dostal. Střídáme se na strážích, malé skupinky chodí na noc do předsunutých pozic mezi ostnatými dráty – už ne za Stochod, jako jsme byli my, ale na této straně, skoro kilometr od řeky. Jen předmostí je obsazeno na obou stranách, tam jsou Rusové sotva padesát metrů od našich. Ale je klid, nestřílí se, jen někdy houkne občasná dělová rána a někde vyletí do vzduchu fontána prachu a bláta.

Včera k ránu, před rozedněním, nás vyplašily detonace ručních granátů přímo nad našimi hlavami. Rusové jsou tu! Ale nebyli to Rusové – sice začali hned poté střílet, protože se patr ně vylekali. Jeden náš voják doplatil životem na neopatrnost. Měl za pasem, jak je předepsáno, několik ručních granátů a když procházel ostnatými dráty, jeden z ostnů vytrhl zajišťovací pro vaz a granát vybuchl. Přiměl k výbuchu i ostatní a chudáka vo jáka pak sbírali po kouscích z drátů. Mimo něj byli raněni ještě tři další, kteří šli s ním.

Tohle není nic pro mě. Být velitelem té skupiny, a nic není snazšího, mohl jsem dnes už také viset někde v drátech. Ne, tady nezůstanu. Ale jak odsud? Vojáci se sami postřelují. Do nohy a skrz bochník chleba. To je ovšem hloupé. Roztříštit si kost a zmrzačit se nechci, střelit se do svalu znamená jen několik neděl špitálu v etapě a pak znovu fronta. A ještě nebezpečí, že to poznají, což znamená degradaci a trestné komando – téměř jistou smrt. Na tohle tedy nenaletím.

Zkusím to jinak. V noci při kopání zákopů jsem si sundal skři pec, zastrčil jsem ho, zabalený do onuce, za košili a hlásil jsem důstojníkovi, že mi upadl do bahna a že bez něj nevidím. ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU Zpros til mě služby a ráno jsem se hlásil na marodku. Lékař pokrčil rameny. Brýle nebo skla do nich, to zde nemají. A nemohu-li být bez nich, nezbývá než transport do Kovelu. V duchu jsem zajá sal. To je daleko, daleko za frontou. Protože jsem byl uznán za maroda, převedli mě okamžitě do polního lazaretu a tam mě sestry uložily na lůžko. Nepomohlo upozorňování, že mi nic není, že potřebuji jenom nové brýle. Pro nemocniční personál jsem marod a zacházejí tedy se mnou jako s marodem. Měří mi teplotu, dostávám nemocniční stravu, mohu se konečně umýt a večer jsem transponován k nemocničnímu vlaku. I tady mě položili na lůžko – na frontě už je delší dobu klid, takže není raněných – a ráno jsem v Kovelu.

Trvalo to dva dny, než se vyřídily všechny formality a přišel jsem na řadu. Oční lékař mne prohlédl, dal mi nové brýle – takové starodávné – a propustili mě. Druhého dne mě zařadili do transportu vyléčených, který půjde ještě večer zpět na frontu. Že by můj útěk z fronty trval jenom čtyři dny? I když se už ne bojuje, fronta je rozmoklá, špinavá, plná vší... Seděl jsem bezútěšně ve světnici asi s padesáti vojáky určenými k transportu a přemýšlel, co teď. Poslední pokus: hlásím se k veliteli, že mám hrozné bolesti hlavy, aby mi dovolil dojít si pro nějaké prášky. Souhlasil. Pár kroků odsud je německá nemocnice, říšští Němci bojují spolu s rakouskými pluky, u Zajačovky leželi vedle nás Bavoráci. Přijal mě mladý vojenský lékař. Řekl jsem mu, že mě nesnesitelně bolí hlava, že jsem byl v rakouské nemocnici a tam mi dali brýle. Prohlédl mě a začal opatrně mačkat nad očima, na lícní kosti, pod dásní... Kdykoli zmáčkl, vykřikl jsem. Nic mě sice nebolelo, ale řekl jsem si, že mačká-li, má to patrně bolet. Měl jsem úspěch.

„Ti doktoři, co vám dali brýle, byli vrtáci. Máte supraorbitální neuralgii – trigeminus.“

Prohlásil to naprosto kategoricky a já jsem mu ochotně přisvěd čil, že na to trpím. Zatím jsem nevěděl nic více, jen ze svého pů sobení na medicíně jsem měl jakési matné vzpomínky na trojklaný nerv. Uložili mě do postele v tiché místnosti, kde jsem byl sám, zavázali mi hlavu a dali mi nějaké prášky, patrně brom. Usnul jsem s blahým vědomím, že transport na frontu jede beze mě. Pečovali tady o mě asi týden a když jsem si stále stěžoval, že ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU 27 mě to bolí, převezli mě do vlaku a transponovali do Lubli nu, do ústavu pro duševně choré.

A teď tu ležím ve velkém, světlém sále s mnoha okny, kde je asi dvacet lůžek; mými sousedy jsou vesměs důstojníci a několik jednoročáků – samí duševně choří. Nikdo z nich se ani na okamžik nesnaží předstírat, že nesimuluje. Naopak. Vychloubají se, vykládají si své zkušenosti, vyměňují názory, zkoušejí různé metody. Němci, Češi, Poláci. Ošetřovatelky jsou Polky, rozto milé, veselé, lékaři také nejsou zlí. Přesto jsem nedůvěřivý a trvám na svých bolestech. Většinou spím, protože dostávám brom, kolegové chodí kolem po špičkách a zřejmě mají radost, že je mezi nimi jeden opravdu nemocný. V noci je zpravidla obrovská legrace. Je tu polský nadporučík, v civilu komik, který za úplné tmy předvádí celé výstupy. Parádním číslem je rozho vor dvou milenců, při kterém mluví mužským barytonem a ženským sopránem, imituje všemožné zvuky, smích, vzdech, šepot, poplácávání... Mluví polsky, ale rozumíme všichni.

Lékař rozhodl, že dostanu elektrické masáže. Mám v chorobopise od říšskoněmeckého lékaře, a to je tady zřejmě autorita, neuralgii supraorbitalis a nevědí, co s tím. Ale nějak se léčit musím. Sestra si pro mě přijde a vede mě do místnosti, kde je elektrizační přístroj. Znám ho moc dobře, k Flekům s ním cho dívá jeden a nabízí: „Karlovy Vary, Luhačovice, Mariánské Lázně,“ lidé se dávají elektrizovat, kroutí jim to ruce, a druzí se smějí. Na gymnáziu jsme si dávali elektrické šoky jednodušeji. Celá třída se vzala za ruce a jeden se dotkl kružítkem vypínače vedle tabule. To byla docela slušná rána. Uvidím. Nechci-li zpět na frontu, musím něco vytrpět.

„Tak se pěkně svlékněte a lehněte si tady na lehátko na znak,“ poručí mi usměvavá sestra.

Jsem tím zmaten. Nejsem zvyklý svlékat se před dámami. Ne chám si tedy spodky, ale sestra trvá na tom, že všechno musí dolů.

„Ale já mám bolesti pouze v hlavě,“ bojuji za svoji počestnost. „To nevadí, mám nařízeno vás elektrizovat celého,“ rozhoduje ošetřovatelka, a tak si tedy lehám na záda a cudně se přikrývám rukou jako Giorgionova Venuše. „Ruce podle těla!“, přika zuje mi přísně, ale zdá se, že má ze mě legraci, patrně o tom ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU bude vyprávět, jaký jsem jelimánek. A tak začíná elektrizovat. Bál jsem se, že to budou šoky, ale je to naopak jen docela příjemné, trochu vzrušující šimrání. Jezdí mi po rukou, nohou, prsou i po břiše a usmívá se, když pozoruje, že moje tělo není k téhle nezvyklé elektrické masáži lhostejné. Naopak, protože vidí moje rozpaky, zesiluje proud a je zřejmě spokojena s vyvo laným účinkem. Dokonce konstatuje:

„Myslím, že vám ta masáž dělá dobře.“

Zeptal jsem se jí, zda by se mnou nešla do kavárny, až budu smět ven. Pochopitelně. Viděla přece, co mohu nabídnout.

Teprve po delší době mě pustili do města. To už jsem věděl, že Lublin není etapa, nýbrž zázemí, což znamená, že až mě propustí z nemocnice, nepůjdu na frontu, nýbrž ke kádru do Litoměřic. Mám znamenitou náladu, protože jsem vyhrál první kolo. Po Lublinu jsem chodil okouzlený, bzučel jsem si Honzův motiv z Pohádky o Honzovi; díval jsem se na starobylé město, namaloval si několik motivů, koupil pár knížek – většinou reclamky – připadal jsem si jako v jiném světě.

A byl už opravdový podzim, když jsem odjížděl, nikoli s transportem, nýbrž sám, normálním rychlíkem, do Litomě řic. Ne však přímo, nýbrž oklikou přes Prahu. V šest hodin ráno jsem zazvonil u našeho bytu ve Šmilovského ulici. Čekal jsem dost dlouho – u nás se obvykle vstává až před sedmou –, než jsem uslyšel kroky a otevřelo se kukátko.

,Ježíš Marjá, Jirka se vrátil!“ vykřikla maminka.

A pak jsem se vykoupal, zavšivené prádlo hodili do necek a já si vzal, po dlouhé, velmi dlouhé době, na sebe civil. Ještě téhož dne dopoledne jsem šel do Univerzitní knihovny a prostudoval jsem si vše, co jsem mohl nalézt v příruční knihov ně o nervu trigeminu a speciálně o jeho supraorbitální části. Byl bych z toho mohl složit státní zkoušku s vyznamenáním a rozhodně ho teď znám tak dobře jako kterýkoliv nervový specialista, kterému bych mohl přijít do ruky. Vím, že se prakticky dá těžko léčit, operace nepřichází v úvahu, bolesti jsou objektivně nezjistitelné. Pročetl jsem si vše o patelárním refl exu, věděl jsem, co je to pathogenní Romberg... Zkrátka, německý lékař v Kovelu mi vymyslel znamenitou chorobu, která mě musí zachránit před frontou. ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU 29

Když jsem se hlásil v Litoměřicích, zjistil jsem, že jsem se zatím stal četařem, a že jsem obdržel dokonce malou stříbrnou medaili „Za statečnost před nepřítelem“. Patrně proto, že jsem byl jed ním z několika, kteří se vrátili ze stochodského předmostí. A k velké radosti jsem se tu sešel i s Drumem, o kterém jsem se do mníval, že padl. Vrátil se po několika dnech úplně vyhladovělý, přeplaval v noci Stochod a hned ho převezli do špitálu. Tak to tedy z dvaceti přežili čtyři.

Dostal jsem tři neděle dovolenou, ale sotva jsem se z ní vrátil do Litoměřic, hned jsem se hlásil u lékaře a dostal se do nemocnice v Terezíně. Tady je Viktor Stein, Louisin bratranec, neomezeným pánem. Je hotový medik, nedělá doktorát jen proto, aby nemusel na frontu. Znamenitý lékař, a protože jeho otec má najatý velkostatek v Račiněvsi, kupuje si husami, vepřovým, zajíci, koroptvemi a vším jiným, co velkostatek může dát, vše chny své představené. Ten také okamžitě rozhodl, že se budu léčit u něj, a tak jsem strávil mnoho a mnoho týdnů buď v Tere zíně, nebo – ještě daleko více – načerno v Praze.

Znovu chodíme s Louisou k Jeníkovi Zrzavému, teď už bydlí jinde, má byteček ve Šporkově ulici č. 10, vysoko v posledním patře. Jde se k němu z pavlače a má z obou pokojíků úžasný rozhled na Malou Stranu. Maluji si ho, maluji si i Jeníkův nábytek, krásný kout s mariánskou soškou a s šátkem. Jeníkovi se ale daří špatně. Napsal Louise 22. října dopis, ve kterém si velmi stěžuje: „...mám tak malou gáži a na malování není ani pomyšlení, nemám čas (musím stále uklízet, a teď v zimě je hned tma). Ostatně nikdo teď obrazy nekupuje, už jsem od března neprodal ani jeden. Tak vám píšu, chcete-li ten pastel, jak jsme o tom po sledně mluvili. Dejte mi ještě 20.- K a je Váš, věřte mi na mou čest, že to je poloviční cena, prodával jsem takové hlavičky až za 50.- K. Nikdo teď nekupuje a já potřebuji peníze víc než sůl. Mně i desítka dnes je dobrá – potřebuji na uhlí – čert vem obrázek, i kdyby byl sebe hezčí, topit a vařit musím.

Jistě mě navštívíte, až sem za 3 neděle zase přijedete, ale oznamte mi to včas, abych byl doma. Já už holt nejsem tak svobodný, jako jsem byl, ani můj čas mi už nenáleží (a mám ho s tou kanceláří o 2/3 méně, musím ho ukrajovat po málu jako chleba), to víte, ženatý člověk, když už jsem tak do toho vlezl a nejde ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU to ven, nemůžu ten „érink“ sundat. Bývalo mi smutno a myslel jsem si tajně, kdybych měl dívku po svém vkusu – čert mě sly šel, vzal za slovo – a teď to tu je! Tak teď do krámu: Mohu refl ektovat na nějaké množství bramborů?“

Louisa mu je poslala i s balíkem jiných věcí hned, protože už 30. října jí děkuje: „Včera, v neděli odpoledne, dostal jsem Váš dopis a zásilku – za obé Vám mnohokrát děkuji. Ten chleba, to je zázrak – bílý a dobrý jako hostie – skoro mi je líto ho jíst. Byla u mě zrovna včera moje paní, a tak jsme uvařili kafe a ten chleba k tomu a musel jsem jí kus dát s sebou. K večeru přišel Hejda – my zrovna věšeli záclony v malém pokojíčku a všechno bylo tak rozházené... Chtěl jsem ho pozvat dál, ale moje paní nechtěla, že by ji to žinýrovalo, tak bohužel zase odešel. Kdyby to byl napřed oznámil, byl bych to už nějak zařídil, moc mě to mrzelo, byl bych ho rád viděl, zvláště že Hejda dnes odjíždí zase ke kádru a snad zas do pole!

Ten pastel nebudu posílat, ani to nejde, na poště by ho zničili a i když Vy sama si ho povezete, musíte být opatrná, abyste s ním neťukla, aby se nesprášil.“

21. listopadu děkuje v dlouhém, osmistránkovém dopise za zásilku brambor a stěžuje si trpce na svůj osud: „Odpusťte mi, měl jsem Vám aspoň lístkem hned poděkovat, když brambory došly. Na dopis jsem neměl sílu – nálada by byla, ale mně se všecko zdá teď tak zbytečné a bezúčelné, nejraději bych si lehl a spal a snil o něčem hezkém – jen přetrvat už tento zlý čas! Jen málokdy se z té své otupělosti probouzím. Je to strašné, není možno z tohoto stavu vybřednouti. Není mi možno takřka žít a strašné je, že je to jen a jen pro peníze, pro tak nehezkou věc, ponižující – nenávidím peníze a přece stále vidím, že bez nich nejde žít, bez nich nejde nic. Je mi hanba a hnusno být na světě. Vy řeknete: odvahu! Vám je hej – jste u rodičů, kteří Vás hýč kají a milujete a jste milována – pak věřím, že máte kuráž do života. Jste milována, a velmi milována, a to se i odloučení lehce snáší, když touha Vás spojuje. Já nemám ani to, opravdu, mys lím, že velká láska, být milován jako já miluji, že by mi nahradila vše. Tu lásku Vaši Vám závidím, opravdu závidím.“

Louisa se o Jeníka opravdu starala. Už 3. prosince jí děkuje za překvapující zásilku chleba, lihu a petroleje: „Ten petrolej, ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU 31 to byl od Vás božský nápad, já ho nemohu nikde sehnat. Kdy při jedete do Prahy? Napište mi. Letos nebudeme mít žádnou ,mi kulášskou zábavu‘ – když Hejda není zde. Jak to všechno je smutné. A jak to bylo hezké před 1 – 2 roky. Jak tehdy u mě bylo veselo. Kdož ví, jaké budou vánoce. Nejsem nějak zadobře s otcem, poslal mi posledně na měsíc jen 15 K (95 + 15 = 110 K na měsíc!) a já už to nemohu vydržet, když je to tak pořád a po řád a napsal jsem domů, co si myslím, patrně to moc ťalo do ži vého a nebudu dostávat nic. Morálně mi bude lehčeji. Možná, že nepojedu domů, ztrátu takové rodiny není třeba litovati.“

Louisa posílá aprovizaci nejen Jeníkovi, ale také na jiné adresy, především Herbenovým, Macharovým, paní Masarykové a pan Schwarz koresponduje s Jiráskem, měl velkou korespondenci s Vrchlickým, v Lidkovicích se střídají známí lidé, jen já tam dosud nebyl.

Je tu řada všelijakých potíží. Především vůbec nic nejsem. Student v druhém roce práv a po pravdě mi třetí semestr odtestoval pedel pan Čáp, protože v době, kdy začaly přednášky, jsem už byl na vojně. Takže jsem vlastně na samém začátku právnic kého studia a postavení, na které bych se mohl jednou ženit, budu mít nejdříve tak za čtyři roky. Ale za čtyři roky po skončení války! A zatím to na nějaký konec nevypadá. Tak to je potíž číslo jedna. Ale není sama, je tu ještě číslo dvě: Louisa je Židovka a třebaže má k židovskému Pánu Bohu asi stejně daleko jako já ke katolickému, v jejich rodině dosud žádný smíšený sňatek ne byl, a tak nevíme – neví to ani Louisa, a tím méně já –, jak se budou její rodiče tvářit, až jim řekne, že má vážnou známost s křesťanem. Že si už dva roky píšeme, to nic neznamená, Louisa má čtyři bratry a všichni jsou na vojně, tři dokonce na frontě, vo jákům se píše, posílají se jim cigarety, to nikdo nekontroluje. A do třetice: o Louisu se uchází nějaký pan Herrmann, majitel velkostatku Jetřichovice, a třebaže je nejméně o patnáct let starší, rodiče by proti tomu nebyli, znají ho, statek má v pořádku a je to Žid.

Všechno mluví proti nám a jsme si toho dobře vědomi. Ale do Lidkovic přece pojedu. Vymyslela to sama Louisa při poslední návštěvě v Praze: „Je doma můj bratr Pepča, řeknu mu a on ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU tě pozve jako svého kamaráda. Tatík má rád návštěvy, uvítá tě a budeš pár dní u nás.“

Je to ovšem značně komplikované. V civilu jezdit nemohu, protože mladé civilisty ve vlaku kontrolují, proč nejsou na vojně, a k jízdě v uniformě mi chybí nějaký papír. Pomohl Viktor Stein a dal mi kulaté razítko (jedině kulaté má cenu) na nějaký dokument, který mě pověřoval přivézt něco z nemocnice v Sedlci. Sice tam žádná nemocnice není, ale maďarští a němečtí vojáci, kteří provádějí kontroly na nádražích a ve vlacích, to stejně nevědí. Namnoze jsou i negramotní, takže je možné jeti i na účet od krejčího, který má v záhlaví c. k. dvorní dodavatel s dvouhlavým orlíčkem. Ale ovšem rozhodující je kulaté razítko. I to se dá však poměrně snadno vyrobit otištěním starého zlatníku. Já měl však opravdové kulaté razítko, ulil jsem se z nemocnice v Terezíně a jel jsem do Sedlce, kde mě čekala Louisa se svým bratrem v saních, do kterých byli zapražení dva bělouši s nějakými fedrpuši a s rolničkami. V životě jsem nejel v saních, jsem přece pražské dítě, a připadalo mi to úplně pohádkové, i to, že jsme nakonec vjeli do velkého dvora a zastavili před skutečným zámkem, nad jehož vchodem byl na podjezdu pro kočáry vytesán mohutný znak.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.