načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zikmund 100 – Lukáš Socha; Tomáš Vaňourek

Zikmund 100

Elektronická kniha: Zikmund 100
Autor: Lukáš Socha; Tomáš Vaňourek

– Příběh cestovatelských legend ožívá v retrospektivě dvou obyčejných kluků. – Dva mladí muži se vydávají po stopách asijské cesty Zikmunda a Hanzelky. Dnešníma očima hledí na stejná místa, jako kdysi před šedesáti lety jejich slavní ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 271
Rozměr: 31 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: V nakladatelství CPress vydání 1.
Skupina třídění: Geografie Asie, reálie, cestování
Jazyk: česky
Téma: Zikmund, Miroslav, 1919- , český cestovatel a spisovatel, Hanzelka, Jiří, 1920-2003, český cestovatel a spisovatel, cestování
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-2456-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh cestovatelských legend ožívá v retrospektivě dvou obyčejných kluků.

Dva mladí muži se vydávají po stopách asijské cesty Zikmunda a Hanzelky. Dnešníma očima hledí na stejná místa, jako kdysi před šedesáti lety jejich slavní předchůdci. Fotí, natáčejí, baví se s lidmi a zjišťují, jak moc se svět změnil. Kde stálo několik chalup, tyčí se dnes mrakodrapy. Fotoanabáze dvou kluků, kteří neposlechli rady „zkušených“, aby neblbli a dělali něco pořádného, jako pocta Miroslavu Zikmundovi k jeho stým narozeninám.

(po stopách Zikmunda a Hanzelky)
Zařazeno v kategoriích
Lukáš Socha; Tomáš Vaňourek - další tituly autora:
Zikmund 100 -- Po stopách Zikmunda a Hanzelky Zikmund 100
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zikmund 100

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Tomáš Vaňourek, Lukáš Socha

Zikmund 100 – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


ZIKMUND 100

PO STOPÁCH ZIKMUNDA A HANZELKY

CPress

Brno 2019


ZIKMUND 100

PO STOPÁCH ZIKMUNDA A HANZELKY

Tomáš Vaňourek & Lukáš Socha


4


5


Poděkování za spolupráci patří všem, kteří projekt Zikmund100 podporovali, protože bez nich by byla naše práce nemožná:

Městu Plzeň, Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, velvyslanectvím České republiky v Kazachstánu, Indii, Japonsku, Libanonu,

Srí Lance, Nepálu, Turecku, Thajsku, Indonésii, Izraeli, a především jejich zaměstnancům. Těm patří poděkování za to, jak mile

nás přijali a jak ochotně nám nabízeli pomoc při putování pro nás neznámými a pro ně dobře známými zeměmi.

Nesmíme zapomenout na společnost Love Trouble, která nás podpořila a vytvořila nám zázemí v Česku, stejně jako společnost

Bodhi.style, která si projekt vzala pod svoji správu.

Po celý rok 2018 s námi komunikovali naši mediální partneři: Česká televize, Prima TV, Zak TV, Český rozhlas a časopis National

Geographic.

Za technické vybavení děkujeme společnosti Olympus, která nám poskytla skvělé kamery.

Za tisk snímků děkujeme společnosti Copy General.

A velký díky patří též Kulturnímu centru Papírna Plzeň, které pro náš projekt připravilo jedinečné zázemí.

Děkujeme, protože bez Vás by to nešlo.


Obsah 11 Úvodem 13 Cesta začíná 15 První je Istanbul 15 Malé městské drama 16 Směr Ankara 17 V metropoli země půlměsíce 18 Istanbul 2.0 19 Staré město Otomanů 20 Den jak zmalovaný 20 změna Plánu 21 Halikarnassos 21 Bílý skvost 22 Údolí ptáků 23 Svět bez balonů 24 Turecko 26 Ankara–Dohá –Colombo 26 Ráj bez andělů 27 Jedeme na velryby 27 Retro a moderna 27 Nehoda 28 Místa, která nebyla 28 Město o ničem 29 Extáze na svatých místech 30 Srí Lanka Railways 31 Město zubu 31 Galle road 32 Srí Lanka Proč tam nemají slona? 34 Dlouhá cesta 35 Myanmar 37 Přestupní bod Mandalay 38 Jezero Inle 40 Život na jezeře 41 Nad i pod vodou 42 Všechno je jinak 44 Republika Myanmar 46 Přes smetiště na vrchol světa

48 Je nás víc

49 Víc chrámů než domů

52 Ze snů ke smrti

52 Po schodech

smrti a života

54 Z Assi ghátu přes gháty

56 Ganga, posvátná,

život beroucí a život

dávající bohyně

59 Za bílým divem světa

59 Láska až za hrob

60 Indie

62 Cestou do Dillí

63 Stará a nová výheň

64 Letem Indo-světem

64 Horské cesty

68 Škola základ života

70 Loučení

71 Cesta od jezera do

města

72 Je-li kde na světě ráj?

74 Přes peklo do ráje

aneb necháme to

na indy

75 Regenerujeme

76 Bangkok

město andělů, zábavy

a vstupní brána Asie

77 Kanály, varani,ryby

a klášter

78 Ostrov žlutých písků

a čerstvých ryb

79 Letíme do hnízda

80 Z nebe prší hadi

81 Cestou dokola kolem

ostrova

84 Přes ostrov turistů do

srdce Malajsie

84 Kdesi na věžích

85 Jedeme na rovník

86 První kroky v Indonésii

87 De Boer

88 Dveře do kopce

90 Za domorodci

91 Vesnice v horách

94 Drtivé vítězství

96 Kmenová architektura

98 Ze dvou je jeden

99 Moudré stáří

101 Po stopách Bataků

103 Mezi lidmi kmene Karo

106 Opět v Medanu a hned

zase dál

107 První kroky v Indonésii

109 Hotel Indonesia

112 Ženitba

113 Cestou do chrámu

114 Úsvit bohů

115 Do soumraku

117 Pod sopkou

118 Singapur

119 Město bez příběhu

121 Zpět na červenobílé

122 Kancelářská krysa

122 GBK Stadion

124 Přelet, přílet, odlet

125 Raketou po Bali

130 Od tmy do tmy přes

rýžové terasy

130 Za vycházejícím

sluncem

131 Šibuja

132 Den příprav

133 Online z Tokia

134 Tokio

135 Nagano místo Nagasaki

136 Na místě triumfu

137 Světlo naděje

139 Cestou do Hirošimy se

stavíme v Onomiči

140 Pieta

144 Z Hirošimy do Nagasaki

145 V úboru samuraje

145 Nagasaki – slzy nebe


147 Na jih 148 Pohled k domovu 148 Pohřbeni za živa 150 Na ostrově Šikoku 150 Zahrady ráje 152 Na kolejích do hor 153 V horách 155 Karamon 157 Na sever 158 Hokkaido z dálky 159 V pohybu 160 První pohled do Ruska 161 Jsme vážně dobří 162 Nepoznané 163 S našincem 164 Jezerem k medvědům 166 Velbloud 167 Stopaři z východu

na západ

170 Korjaci 172 Student socialismu 174 Jachta 174 U Lenina 175 šedá města 176 Hlavní město Sibiře 176 Divoká země 177 Sibiřské Baroko 178 Něžná i proradná 180 Bílé nekonečno 180 směr moskva 181 Poprvé v Moskvě 183 Jak jsem si nakonec

vypral

184 Po směru války 185 Kóta 102 186 Trans-Siberia 186 V metropoli

Kazachstánu

187 Celinograd 188 Nic, nic a nic 189 Oslava s vlastními

190 Z Kazachstánu do

Kazachstánu

191 Hlavním městem jihu

192 Nad Almatou

193 Jezero No. 6

193 Kok Zhailau

194 Zpívající duna

195 Duhové hory

196 Ves na hranicích

198 Jezera podle čísel

200 Hřbitov stromů

201 V pohraničí

202 Maršrutkou

203 V realitě Kyrgyzstánu

203 Enirest

206 sedm býků a lázně

208 Total offroad

210 severem

211 Letecký den

212 Libanon, den druhý

214 V podzemí

215 Majestát starého Říma

217 Město v horách

218 Perlou Středního

východu

220 Střet s armádou

220 Banket

222 Na vrchol Libanonu

225 Holubí skály

226 Bejrútské po100vičky

230 Do Jordánska

231 Jižní cíp

232 V Údolí písku

234 Chrámy ve skále

236 Malá a noční Petra

239 Umírající mrtvé moře

240 Nejhlubším bahnem

241 Džaraš

– římský skvost

241 Zpátky v Libanonu

242 Voyage no. 2

243 V záři reflektorů

243 Období dešťů

244 Z ničeho bič

245 Z Vídně do Pešti

245 Zpátky v Evropě

247 Budín s Peští

248 Do metropole

moderních dějin

248 Smutné město

250 Šedivé dějiny Srbska

252 Na místo dávných

rekreací

253 Dějinami dějin

256 Mrznu na svatém místě

257 Přes Makedonii do

Kosova

258 Mezi Billem a Hillary

260 Přes neexistující

hranici

261 Deštivá noc

262 Balkánem černým

kolem bílých skal

264 Na skleničku

265 U cíle

266 Vídeň technokratická

266 Konec!



11

Tato kniha vznikla na základě deníků, které jsme pravidelně zapisovali na cestě dlouhé 262 dní, která vedla přes Evropu a Asii ve stopách ikonických cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Jejich příběh nás inspiroval, abychom se pokusili o to, o co se nikdo jiný za 60 roků nepokusil – abychom souvisle projeli 32 zemí euroasijského kontinentu, zmapovali jejich různorodost a pokusili se poodhalit dosud nepoznané. Velkou motivací nám byl fakt, že knižní popis druhé cesty kolem světa Hanzelky a Zikmunda nebyl nikdy dokončený. Projekt Zikmud100 si od začátku kladl velké cíle: Dokončit knižní i filmovou podobu této cesty a ukázat, že je stále co objevovat a poznávat.

Asie je asi nejrozmanitějším kontinentem světa a neméně pestrá je i její historie. Nikdy nekončící války na Blízkém východě nám komplikovaly přechod z Malé Asie, klidná a mírumilovná Srí Lanka nás uchvacovala svou krásou a pohodou a Barma – dnes Myanmar – nás okouzlila svou prostotou a jedinečností. Indie – ta se nám ukázala v tom nejhorším i nejkrásnějším možném světle. Majestátnost Tádž Mahalu a hned vedle chudobné slumy, žebrající malomocní ve Váránasí a nekonečné zástupy poutníků, kteří v padesátistupňovém vedru smývali svoje hříchy v Ganze. Doputovali jsme do Kašmíru a usídlili se na jezeře Dal, obklopeném cimbuřím samotného Himálaje. Pár dní klidu a zpracovávání materiálů nám dodalo energii a my jsme mohli pokračovat na východ přes Thajsko do Indonésie. Tam jsme putovali severní Sumatrou, hledali kanibalské kmeny na ostrovech Samosir a Nias a objevovali jsme tradice tajemných Karo-Bataků. Na Jávě nás uchvacovaly majestáty Boroboduru a Prambananu či krásy bran Ratu Boko. Na několik dní jsme se usídlili v nejlidnatějším městě světa v Jakartě. Ostrov Bali nám odkryl i svoji utajenou tvář a podařilo se nám odhalit tajemství nemrtvých mrtvých. Navštívili jsme několik slavnostních obřadů v hinduistických chrámech a poprvé v životě jsme slyšeli magické hrdelní tóny, které doprovázejí tanec kecak. Z divoké Indonésie bez pravidel jsme zamířili do striktního a na pravidlech postaveného Japonska, po kterém jsme najezdili bezmála 5 000 kilometrů. Z ostrova Honšú pak naše cesta pokračovala přes Vladivostok na Kamčatku. Země ledu a ohně nás uchvátila. Divoká a nespoutaná a přesně taková, jakou by si ji každý přál poznat. Kamčatka se pro nás stala nejvýchodnějším bodem expedice. Odtud pak jsme tři měsíce jeli na západ, domů. Rozlehlá a nádherná Sibiř nás přesvědčila o tom, že předsudky neplatí a ukázala nám, jak krásné Rusko je. Moskva se stala naší zastávkou na pár dnů, stanuli jsme na Rudém náměstí a pak už nás čekal Volgograd – místo nejkrvavějších bojů moderních dějin. Rusko jsme opustili, ale stále jsme se pohybovali po území, které v dobách expedice Hanzelky a Zikmunda tvořil Sovětský svaz. Plných 63 hodin jsme cestovali vlakem do kazašské Astany. Poprvé jsme viděli krásu pohoří Ťan-šan, pokračovali jsme kolem jezera Issyk-Kul, v Karakolu jsme narazili na pravou pohostinnost kyrgyzského lidu a s nadšením jsme se přesouvali na obávaný Blízký východ. Libanon nás ohromil, Jordánsko zase překvapilo, když jsme mokli v poušti, ale Sýrie nás na svoje území nepustila. Poslední etapou se stal Balkánský poloostrov a poslední fotografii jsme pořídili ve Vídni. Před Vánocemi jsme se pak setkali s rodinami a přáteli zpátky v Česku.

Všechny skutečnosti, které najdete v knize, vycházejí z našeho pozorování a ze studia cestopisů Hanzelky a Zikmunda. Některé situace jsou popsané ve své syrové podobě, jiné pasáže jsou výsledkem našich úvah a zamyšlení. Kniha je naším osobním pohledem, žádná fakta jsme nepřekrucovali ani nemanipulovali. Naším cílem bylo ukázat svět, jaký byl, jaký je a jaký možná za pár let bude, vše prostřednictvím cesty, která spojuje příběh pana ing. Jiřího Hanzelky, pana ing. Miroslava Zikmunda, ing. Tomáše Vaňourka a Lukáše Sochy.

Úvodem

ÚVODEM



13

Ráno v sedm máme sraz na Americké. Balíme poslední

oblečení a redukujeme vybavení. Další zastávkou je Alza. Lukáš dolaďuje

poslední nastavení iPhonů a Macu... toho jediného, který máme a na kterém

stojí všechny naše úspěchy. Odvážíme auto, vyzvedává nás můj bývalý

asistent, dnes nástupce, a jedeme směr Praha – sklad CK Adventura.

Focení a rozhovory s managementem cestovky a už nasedáme do Tatrabusu

– žlutého monstra z Kopřivnice narozeného v roce 1991. Dnes vozí turisty po

Islandu. Šestnáctilitrový motor o síle 400 koní nás přiváží na letiště, kde se

s námi loučí mohutným troubením.

Za pár minut už budeme jen my dva. Dva kluci, kteří si pořád ještě

neuvědomují, do čeho se pustili, a stojí teď s batohy na zádech před letištěm,

ještě chvíli je s námi manažerka, kameraman s posledními radami, které

nevnímáme, a kameramanka s permanentně zapnutou kamerou, která na

nás míří objektivem. Rozhovory se stáčejí k nemocem a zraněním, které kdo

kdy zažil na cestách. Lepší úvod putování kolem světa nemůže být.

Loučíme se a nastupujeme do letadla. Ještě před tím nám ovšem bdělá

ostraha zabavila repelent, který Lukášovi zůstal v batohu. Kupodivu vývrtka,

která tam byla taky, prošla. Takže vyrážíme na cestu kolem světa s vývrtkou,

ale bez repelentu. Poselství jsme, myslím, pochopili jasně.

A pak už letíme. Cesta začíná Plzeň–Praha–Istanbul ▼ Lukáš Socha (vlevo) a Tomáš Vaňourek

CESTA ZAČÍNÁ


14


15

Pár fotek Istanbulu z okna letadla a je tu přistání. Jedeme se ubytovat, a hned natáčíme první videodeník. Každý z nás má tři minuty. Zjišťujeme, že nám odešel Mac. Jediný, který máme. Baterka je pryč...

Druhý den se budíme po dvanácti hodinách spánku. Lukáš hned sahá po Macu a zkouší baterku – nic. Rychlá sprcha a jdeme do města vyměnit peníze.

Cestou uděláme pár fotek a oba cítíme, jak z nás začíná opadávat stres a únava. Sice mě trápí angína, ale nemám v plánu se tomu bacilovi vzdát, když už jsme to dotáhli tak daleko. Po chvíli chůze sluncem zalitou čtvrtí Tuzla přicházíme do nákupního centra. U vstupu musíte projít bezpečnostní rentgenovou kontrolou. Ve Western Union zvládnou i výměnu českých korun za liry. S penězi v kapse máme hned lepší pocit.

V hotelu si sedáme na terasu s výhledem na moře a Lukáš poprvé zkouší dron. První fotky vypadají skvěle, jen bohužel musíme let předčasně ukončit, protože racek je tvor teritoriální. Zformoval si hejno, které začíná na dron útočit.

Do Ankary letíme až za dva dny, tak jsme zvědaví, čím nás Istanbul překvapí ráno. Zatím nám předvedl, že z krásného letního počasí dokáže během půlhodiny přejít do větrného podzimu a ochladit se o deset stupňů.

Konečně nás cesta začíná oba bavit a starosti necháváme pomalu za sebou.

Ráno balíme dron, fotoaparáty a stativ a jdeme směrem k přístavu. Pozorujeme monumentální jeřáby a zvedací zařízení; doky, ve kterých se vyrábějí, rekonstruují a likvidují lodě. Po chvíli nacházíme cestu vedoucí mezi továrními areály až k moři a k plovoucím pontonům. Míjíme rozebrané a nepoužívané motory remorkérů a ubikace dělníků. Špína, šmír a saze na pracovním oblečení přesně ukazují, čím se tihle kluci živí. Svářečky, autogeny, rezavý prach, a ještě mnohem víc je cítit ve vzduchu. Vzduch – to nám vnukne plán: dron. Jdeme na parkoviště, kde nacházíme malé místo mezi kamiony a auty. Víme, že jsme v letové zóně kolem letiště Sabiha SAW, ale musíme to zkusit. Objevuje se nějaký muž a lámanou angličtinou se ptá, odkud jsme a co děláme a ukazuje při tom na foťáky a dron. Odpověď, že jsme z National Geographic ho šokuje. Ptáme se, jestli můžeme používat dron.

„Yes, why not?“

Tak jdeme na to, krátký let, záběry jsou fajn a balíme to – zase racci. Ty bestie nejdřív zjistí vetřelce na svém území, začnou se shlukovat a potom, když jsou ve skupině, zaútočí. Bohužel jakákoliv kolize dronu s ptákem by skončila poškozenou vrtulí, a to znamená ztrátu stability a pád stroje.

Jdeme směrem do centra čtvrti Tuzla. Malé krámky a čajovny. Fotíme skupinku asi osmiletých kluků. Pak se přesouváme směrem k hotelu, ale cesta vede přes místní sídliště. Začínáme na sobě ze všech stran cítit pohledy. Všude v oknech jsou lidi. Zavřená okna, koukají na nás přes sklo s neproniknutelným výrazem ve tvářích – trochu z toho mrazí. Ještě malá zastávka na kebab a krátký rozhovor s majitelkou, která je původem Uzbečka, žila a pracovala v Moskvě a teď již několik let bydlí v Istanbulu.

Před hotelem vidíme policejní auta s majáky, nejspíš autonehoda. Nevěnujeme tomu žádnou zvláštní pozornost. Najednou v krátkém sledu za sebou čtyři výstřely. Policie pálí směrem k nám po ujíždějícím autě. Chvilku jen zíráme a ani nedýcháme. Tři policejní auta vyrážejí za bílým seatem. Z okénka na nás řvou, chtějí vědět, kudy ujížděl. Pohybem ruky ukazujeme směr. O kus dál stojí žena a tiskne si na hruď asi sedmiletou holčičku. Jejich prázdný výraz mluví za vše. Nechceme vědět, co se stalo, tenhle příběh nám nepatří.

Teď máme pocit, že naše cesta opravdu začala.

Jdeme do hotelu a večer pak do města na večeři a derby Premier League Manchester City vs Manchester United. Možná přijdeme na jiné myšlenky.

Snad...

První je Istanbul

Malé městské drama

Istanbul

Istanbul

◀ Galatská věž

PRVNÍ JE ISTANBUL

MALÉ MĚSTSKÉ DRAMA


16

V 5.15 zvoní budík a nás čeká další přesun. Tentokráte z Istanbulu do Ankary. Poprvé zkoušíme Uber. Po patnácti minutách přijíždí řidič a v 6.17 odjíždíme na letiště. Tam se hned řadíme do fronty na vstup do terminálu – vše komplikují všudypřítomné kontroly a rentgeny. Jen tak se koukáme kolem a tu si všimneme asi osmnáctiletého kluka v uniformě, který sedí na betonovém zátarasu mezi stovkami lidí a kamarádovi ukazuje svoji nafasovanou MP-5 – americkou obrannou pušku s kalibrem 9 mm, se zastavovacím efektem, který porazí dospělou srnu. Natahuje závěr a ukazuje kámošovi, jak funguje. Tenhle pohled člověka probere, když víte, co taková hračka umí a taky víte, co se může stát.

Po krátkém letu dosedáme v Ankaře. Přesouváme se autobusem do centra a sledujeme nedělní život turecké metropole.

Směr Ankara

SMĚR ANKARA


17

První zastávkou je nádherná mešita Koca Tepe Cami. Fotíme ji ze všech stran, ale láká nás dron. Vyrážím najít policistu, což se mi vzápětí daří. Muž zákona ovšem zaujal postoj hrdiny hned, jak mě spatřil, a když jsem k němu došel, lámaně pronesl: „No engliš“. Takže další kolečko kolem mešity a další policista. Po pár větách zjišťuji, že nemá tušení, o čem mluvíme, a tak zastavuje náhodného kolemjdoucího. Výsledek: „Oukej, ale potřebujete permit“. Běžím na policejní stanici, tam asi pět důstojníků. Ptám na permit a z jejich pohledů je jasné, že by to asi šlo, permit je ovšem neofi ciální a peníze tak nějak omylem zůstanou někomu v kapse. Jenže nikdo se nechce kompromitovat před kolegy. Takže neletíme.

Dalším cílem je památník Kemala Atatürka. Dvě hodiny hledání a jsme tady. Bohužel počasí a světlo nám nepřeje, ale na zkoušku je to dobré. Pak už zpátky do hotelu. Bohužel angína mi nedovolí spát a po krátkém pocitu vítězství mi zase ukazuje jak silná a zákeřná mrcha umí být.

Ráno nás čeká schůzka na velvyslanectví. Ambasáda ČR je hned vedle slovenské, původně to byl jeden komplex – ambasáda a rezidence. Dnes jsou rozděleny plotem a politikou. Dřevěné parkety a vysoké stropy v rakousko-uherském duchu nám dávají pocit domova. Pan Kafka, Mr. Ambassador, jak mu všichni říkají, hned po snídani vyndavá knihu ZaH a ukazuje nám, kde hledat příslušná místa k focení. Jako bychom objevili poklad. Zve k nám ještě svého asistenta Mr. Aliho. Tenhle chlapík zná snad úplně všechno. Podle šedesát let staré fotky nám dokáže vysvětlit, kde danou lokalitu najdeme, jak se tam dostaneme, jak ji nejlíp fotit a co nás tam čeká. Máme vyhráno.

Z ambasády jdeme rovnou na Atatürk bulvár. Asi čtvrt kilometru nad rezidencí je první místo k focení. Pořizujeme snímek a sedáme na autobus. Vyrážíme na Ulus, kde je další lokalita. Dvě fotky za dvě hodiny – to je čas snů. A když nám ještě náhodný kolemjdoucí, který se s námi chce vyfotit, řekne, že další místo je padesát metrů odsud, rekordní čas se vylepšuje.

V mauzoleu Anitkabir je pohřbený Kemal Atatürk. Sympatický člen ochranky, který dělal sedm let v istanbulských lázních a pak se dal do armády, se mě ptá, jestli jsem viděl střídání stráží. Neviděl, vůbec jsem nedoufal, že by se mi povedlo nafotit znovu pochodujícího vojáka čestné stráže nad Ankarou, jak vykopává nohu ve slavnostním pochodu. Snažím se najít místo, odkud byla fotka snímaná, ale po konzultaci s ochrankou zjišťuji, že má snaha je marná. Jednak byl komplex před dvaceti lety přestavěn a také stráže dnes stojí jinde. Stejně ale střídání stráží fotografuji. Nesetkává se to úplně s nadšením, ale podařilo se!

V metropoli země

půlměsíce

Ankara

◀ Mauzoleum Kemala Atatürka

V METROPOLI ZEMĚ

PŮLMĚSÍCE


18

Istanbul 2.0

Po příletu nasedáme do autobusu a  jedeme směr Taksim. Historické, novodobé i  turistické centrum

Istanbulu. Taxi na 10 minut stojí jako taxi na 35 minut kdekoliv jinde v Turecku. Jasně, taxikáři jsou tu

jako v Praze, musíme si začít dávat pozor. Necháváme to plavat, těšíme se na klidné ubytování. Levné, čisté

a v batůžkářské čtvrti. Tohle máme rádi. Mísí se tady kultury, mluví se anglicky a každý si tady najde to své.

ISTANBUL 2.0


19

Z našeho malebného a skromného pokoje o velikosti 13 m2 vyrážíme na Piere Lotti. Piere Lotti je hřbitov a kavárna s vyhlídkou zároveň. Koneckonců Turek umí do mešity vestavět supermarket, jdeš se pomodlit, tak to vem i s nákupem, je to efektivní a proč ne? Tady si jdeš zatruchlit a pro zlepšení nálady si dáš otomanskou kávu, anebo když chceš truchlit kvalitně a energicky, dáš si před výkonem kávu tureckou a můžeš být vzorem všem truchlícím okolo. V našem případě trhovec vstával později a zvládli jsme to bez kávy, jediným vzrušením byl trhovec padající ze stoličky při montáži reklamního baneru. Bylo to jako kdyby spadl pytel želé na historickou dlažbu. Ale trhovec s úsměvem skryl bolest a navždy zůstane zapsán v našich vzpomínkách jako tvrdý potomek sultánského národa. I když se nejspíš dvacet minut kroutil ve svém marketu a skuhral.

Najít správnou kompozici na hřbitově, kde byly náhrobní kameny již před šedesáti lety vyviklané, je dost obtížné. Když se nám to konečně podaří, celý obraz zakrývají nově vysázené stromy. Pro jistotu jsem oběhl celý hřbitov ještě jednou, abych s klidným svědomím přijal fakt, že jsme udělali vše, abychom fotku pořídili správně.

Bereme foťáky a jdeme na další fotky. Galata Tower – Galatská věž. Věž je dominantou centra starého Istanbulu – čtvrti Taksim. Je to skvost na svahu nad Bosporem a Zlatým rohem. Pár fotek před vstupem do věže a pak fronta k pokladně. Je nutné projít detektorem kovů, a ještě přes hlídku. Na věži to šlo rychle. Hledat kompozici starých fotek na místě předem určeném je sranda.

Pokračujeme směr Galatský most. Fotky z kompozic v knížce jsme našli poměrně lehce, a tak pokračujeme do Asie na Grand Bazaar. Máme tajné informace o tom, jak se dostat na střechu bazaru a spatřit jedinečný pohled na Istanbul. Prolézáme temné uličky kovotepců a šperkařů, kteří zásobují obchůdky a trhovce na bazaru. Tohle místo má kouzlo. Při hledání výstupu na střechu, ale zjišťujeme, že bazar je v rekonstrukci a zároveň, že tady nově vybudovali art café. Z kouzelného a tajemného místa nezůstalo kouzelného natožpak tajemného nic. Pár fotek zvenčí, ukázka přípravy kávy, rozhovor s kluky z Kazachstánu, kteří přišli se stejným záměrem jako my, a jdeme zpátky. Cesta přes uličky s obchody je zajímavá, ale zároveň si instinktivně hlídáme vybavení.

Staré město Otomanů

Istanbul

◀ Grand Bazzar v Istanbulu

STARÉ MĚSTO OTOMANŮ


20

Den jak zmalovaný

změna Plánu

Po telefonátu s paní velvyslankyní Froňkovou je jasné, že budeme muset plány přehodnotit. Libanon pro tuto

chvíli padá, válka v sousední Sýrii z něj činí příliš riskantní destinaci. Z Turecka se tedy budeme přesunovat

rovnou na Srí Lanku. Nejdřív nás ovšem čeká noční let do pobřežního tureckého města Bodrumu.

Ve dvě ráno tam budeme jako na koni. A za dva dny nás čeká další přesun – do Pammukkale, pak do starobylé

Konye a nakonec vše završíme návštěvou skalního města Goreme.

Cílem našeho posledního dne v Istanbulu je Basilica Cistern – stará záso

bárna vody vybudovaná v šestém století. Vstupujeme dolů – nádherná stavba,

uzavřený 140 m dlouhý a 70 m široký prostor. Je tu skvělá ozvěna, což napl

ňuje nadšením školní výpravy. Jejich pištění a halekání je nepřeslechnutelné.

Bolí mě v krku a mám pocit, že nesnáším celý svět.

A pak, ukázalo se, že pozice, kterou jsem včera hledal bezmála dvě hodi

ny, je v polovině Galatského mostu, na stejném místě jako jsme fotili včera,

jen se pan Zikmund nebo Hanzelka s foťákem otočili na druhou stranu, a do

popisku napsali „pod Galatskou věží“. Bohužel pod Galatskou věží leží celý

Istanbul.

Istanbul

DEN JAK ZMALOVANÝ

ZMĚNA PLÁNU


21

Na bílé mramorové dlaždice pálí ranní slunce a my se probouzíme s poci

tem rekreantů na dovolené. Relaxujeme ve městě, kudy projížděli ZaH a které

bylo kdysi sídlem jednoho ze sedmi divů světa – mauzolea v Halikarnassu.

Dnes je to město zasvěcené umělcům a turistům.

Fotíme místní antický amfiteátr, krásný výhled na Bodrum a k tomu jednu

svatbu. Pak míříme k bývalému mauzoleu. Původně bylo 40 metrů vysoké,

dneska je 8 metrů hluboké. Po zemětřesení ve 13. století hrobku rozebrali

a z materiálu postavili hrad v přístavu. Jeden ze sedmi divů světa dnes vypadá

jako díra v zemi. Mimochodem, slovo Bodrum znamená kobka nebo sklep...

Vítá nás prosluněné ráno a jemné poryvy větru. Na letišti nás čeká auto

z půjčovny, takže můžeme vyrazit. První zastávkou je Pamukkale – pozůsta

tek historického města Hierapolis, v době antiky centra vzdělanosti a umění.

Pamukkale jsou vyvřelé vápencové struktury na povrchu skal, bílé jako sníh,

které vyplavuje voda z horkých skalních pramenů. Dnes je to známá turis

tická atrakce, kterou hojně navštěvují především Japonci. Hledáme místo,

odkud fotili HaZ, což se nám nakonec podaří. Fotku stačíme udělat dřív, než

přiběhne stráž.

Pokračujeme směr Konya. Začíná pršet a stmívá se. A navíc Turci jezdí

zásadně středem silnice. Do Konye přijíždíme v půl jedné v noci. Máme toho

tak akorát dost. Halikarnassos Bílý skvost Bodrum Pamukkale ▼ Vápencové struktury v Pamukkale

HALIKARNASSOS

BÍLÝ SKVOST


22

Je zataženo, prší a je zima. Osm stupňů. Čeká nás ovšem focení, takže

musíme ven. Konya je centrem této části Turecka, místní se sem sjíždějí

k modlitbám a návštěvám hřbitovů. Za tři čtvrtě hodiny máme hotovo,

a vyrážíme na 259kilometrovou cestu směr Goreme s hradem Kirleci.

Je to neuvěřitelný úkaz – cosi mezi hradem a přírodním útvarem. Skála je

protesaná chodbami, výklenky a nejrůznějšími jeskyněmi. Na vrcholu pak je

vyhlídková terasa. Hledáme kompozici podle původní fotografi e ZaH, jenže

zatažená obloha nám neposkytuje dostatek světla. Takže přichází čas moder

ních technologií. Aplikace Windy nám sděluje, že mezi 17. a 18. hodinou bude

40 minut bez mraků, kdy celou krajinu zalije slunce. Zní to jako věštění ze

skleněné koule, ale fakt to funguje!

V muzeu nacházíme další povědomou kompozici a pak ještě jednu

v tzv. Apple Church – fresky, kterými je tato komnata vyzdobená, jsou dnes

zrekonstruované, takže vypadají mnohem lépe než na snímcích pánů H a Z. Údolí ptáků Konya

ÚDOLÍ PTÁKŮ


23

Svět bez balonů

Lokalitu čtvrtého snímku se nám najít nepodařilo, ale zato jsme objevili místo, ze kterého se nám otevřel nádherný pohled na Goreme, zalité podvečerním sluncem. Teď ještě najít levný hotel a den bude dokonalý.

Jediný hotel pod 1 000 korun je 20 km za Goreme. Cesta k němu je určena pro oslí povoz, nikoliv pro automobil, ale nakonec projedeme. Na terase svítí zelené lampiony, hotel je celý vytesaný ve skále, v recepci kožené sedačky s přehozy z ovčích kůží... Nádhera. Bohužel, rezervovaný pokoj jaksi není. Nakonec to majitel vyřeší tak, že nám nabídne pokoj vlastní. Je taky vytesaný ve skále, stejně jako kuchyně, sprcha i záchod. Pan domácí sice chrápe jako ruský dřevorubec po láhvi vodky, ale jinak to byl super den.

Posledním naším úkolem v Goreme je zachytit horkovzdušné balony, kterak se vznášejí nad městem. Je to zdejší každodenní ranní rituál. Bohužel, s výjimkou dnešního rána. Davy turistů, kteří opustili své postele v nekřesťansky ranní hodinu, už natěšeně stojí na místech s nejlepší vyhlídkou.

Jenomže jaksi marně.

A tak s výjimkou setkání se smečkou toulavých psů, které jsem svým šarmem přiměl k absolutní přítulnosti, se neděje nic.

Čeká nás už jen zběsilá jízda zpátky do Ankary, abychom stihli letadlo a pak se přesuneme do úplně jiného světa.

Goreme

◀ Skalní komplex Goreme

SVĚT BEZ BALONŮ


2424

Turecko

Když v roce 1959 vjeli ZaH do Turecka, nemohli fotit ani natáčet a všude za zády měli policii. V tomto směru byla naše pozice jednodušší. A také v tom, že dnes je mnohem menší jazyková bariéra a slangová angličtina je univerzálním jazykem po celém světě. A jaké tedy byly naše dojmy ze země obráceného půlměsíce?

Istanbul – podle ZaH město krys, špíny a koček. Tak to dnes v žádném případě neplatí. Za šedesát let se z Istanbulu stala metropole, jejíž populace vzrostla z půldruhého milionu na 20 milionů.

TURECKO


2525

Zatímco před šedesáti lety byly podle ZaH v Turecku automobily ozdobené, nablýskané a vzácné, naše zkušenost je naprosto opačná. Konfekční auta bez duše a charakteru. Levné dobylo svět. Co se ovšem skoro nezměnilo, je obrovské množství taxíků. Žluté řeky vidíte všude. A co se také nezměnilo, je způsob řízení. Nejsou pravidla, jezdí se vlevo, přednost se neuznává. Ze tří pruhů Turci běžně udělají šest. Ale ruku na srdce – za 18 dní v Turecku jsme neviděli ani jednu nehodu, ani jedno škrábnutí a ani jedno zranění chodce. Asi to mají v krvi ... umí to.

Zážitků ZaH z ulic lásky se nám nedostalo. Taková místa už nefungují tak jako dříve, tak jako taxi dnes nahrazuje Uber, tak dnes prostitutky zprostředkuje Tinder. Evropský vliv vše změnil.

Hrdost je tu silnější než bída, i s tím musíme s našimi slavnými předchůdci souhlasit. Ulice, které vybízejí k žebrotě, a lidé, kteří jsou evidentně víc, než chudí, a nic. Nikde ani jeden žebrák! Město s dvacetkrát víc obyvateli než Praha a nikde jediný žebrák. Jen na Václavském náměstí jich napočítáte desítky, ale tady ne. Jsou hrdí. To ovšem neplatí v dalších městech.

Galatský most byl kdysi ve spodní části plný kramářů a pouličních kuchařů. Dnes je to místo butiků a restaurací s výhledem na Bospor a Zlatý roh. Kouzlo, jaké Galatský most podle knihy ZaH měl, je nenávratně pryč. A vyprávění o čerstvě vylovené rybě, kterou vám kuchtík za úplatu oškrábe a uvaří, zůstane jen legendou. Z někdejšího množství rybářů je dnes na ochozu mostu jen zlomek.

ZaH kdysi rozjímali v restauraci u pevnosti Rumeli Hisari nad istanbulským spojením Evropy s Asií mostem. Turecko postavilo místo jednoho mostu přes Bospor hned tři. A zajímavé je, že oproti investicím USA v 60. letech, dnes sem investuje kapitál Japonsko.

Konya byla na naší cestě prvním místem, kde jsme potkali žebráky. Mezi věřícími procházela žena s roční holčičkou v náručí s nataženou rukou a skoro s pláčem ve tváři žebrala. Opodál jsme potkali dítě, sotva umělo mluvit, ale už mělo nataženou ruku.

Turecká metropole Ankara měla před šedesáti lety půl milionu a dnes 5,5 milionu obyvatel. Není to místo chaosu, jako tehdy, ale moderní centrum turecké politiky a obchodu. Vláda sem přestěhovala všechny důležité instituce, všude jsme potkávali policii, armádu a zřejmě i příslušníky tajné policie. Navštívili jsme památník Kemala Atatürka, který je skoro stejný jako tehdy, jen armáda zmírnila efektnost svého důstojného marše. Dříve vojáci vykopávali nohu do úrovně hlavy, dnes jen do výšky pasu. Ale údernost, s jakou se hlásí raport nadřízeným a s jakou se udělují příkazy, je stále ohromující. Chvíli jsme pozorovali čestnou stráž. Pětadvacetiletí kluci hodinu stojí v uniformě, ve strnulé poloze ve výhni tureckého slunce, čas od času cuknutím koutku přivolají kamaráda v civilním obleku (šedé sako a kalhoty) a ten jim s nejvyšší nenápadností stírá z obličeje pot. Nesluší se přece, aby hrdost národa střežil upocený junák.

Göreme v oblasti Kappadokie – tak tady je srovnání zážitků i fotek extrémně kontrastní! Tehdy to byla vylidněná oblast kam turista zavítal jen vzácně, dnes je to bohaté místo, kde si ceny nezadají s Evropou. Nemohli jsme se zbavit myšlenky, že v nejbližší době budou zpoplatněny snad i panoramatické vyhlídky. ◀ Amfi teátr v Halikarnassu

Konečně jsme v Colombu, čtvrť se jmenuje Negombo a my nevíme, jestli je dnes nebo zítra. Jsme už 27 hodin bez spánku a podle místních hodin je 7.36. Venku 30° C a šestadevadesátiprocentní vlhkost.

Do hotelu jsme přijeli právě, když město začínalo pomalu ožívat. Děti tady nosí školní uniformy v kombinaci bílá košile a modré kalhoty, dívky mají modrou sukni. Rodiče svoje ratolesti přivážejí ke škole autem nebo tuk-tukem.

Hotel vede chlapík původem z Londýna, který se jednoho dne sebral a rozhodl se začít nový život v Negombu. Hotel má hodnocení 9,2 a je zařazen mezi top 1 % na Tripadvisoru.

Probouzíme se po páté odpoledne, spolu s moskyty, a dáváme si žebra v marinádě. Z reproduktorů zní Michael Jackson.

Ráno je opět vlhkost jako v prádelně. Na Srí Lance je teď období konce sezony a příchodu dešťů. Déšť je ale úplně jiný, než jak ho známe z domova. Teplota klesne na 29 °C a teplota vody je kolem 27 °C, takže jde v podstatě o horkou sprchu. Máme před sebou přesun vlakem na Gurubabila. Nádraží je kouzelný oldschool z koloniálních časů. Lístky přes půl ostrova stojí 37 korun. Ve druhé třídě!

Při čekání na vlak pozorujeme zvláštní vrtění hlavou, kterým místní naznačují souhlas či nesouhlas. Zkoušíme ten pohyb napodobit, ale asi to musí být vrozené. Nastupujeme do vlaku, chlazení tu obstarává starý rezavý větrák a otevřené okno. Vjemy jsou velmi komplexní. Na své si přijde zrak, sluch i čich.

Ráj bez andělů

Vracíme auto u letištního terminálu. Vstupní kontrola a pořád další kontroly. Nedokážeme už ani spočítat,

kolikrát jsme za těch pár dní sundavali a nandavali pásky. Čeká nás let do katarského Dohá a pak do Colomba.

Dnešní noc strávíme v Dohá a zítra v šest ráno vystoupíme na Srí Lance.

Ankara–Dohá–Colombo

Colombo

ANKARA–DOHÁ

–COLOMBO

RÁJ BEZ ANDĚLŮ


27

Jedeme na velryby

Na Gurubabila nás čeká výprava za modrými velrybami. Pro dnešek opouštíme ZaH a jdeme (respektive plujeme) vlastní cestou.

Trvá pět hodin, než velryby najdeme – bohužel jen dvě – matku a mládě – a jen asi na dvacet vteřin. Naštěstí se aspoň objevuje hejno delfínů.

Odpoledne nás místní kamarád Tusha veze do továrny, kde vyrábějí zdejší tradiční oděv – sarong (ale také potahy na polštáře a další ozdobné textilie). Jediný pracující muž je hned na začátku výrobní linky. Kreslí zručně křídou ornamenty na plátno, které pak putuje dále do haly. Tam ženy obkreslují ornamenty štětcem namočeným do horkého barevného vosku. Vosk se získává samozřejmě od včel a je dobarvovaný přírodními japonskými práškovými barvivy. Následuje vyvařování a promývání látek v mýdlové vodě, která odstraní zbytky vosku. Každý kus látky je jedinečný originál a ani my neodoláme té kráse. Lukáš se obléká do oranžové a já si kupuji zelený komplet košile a sarongu. Vypadáme jako pomeranč a kiwi. Cena je neuvěřitelně nízká – 550 korun, ale pro místní je tento oděv vrcholem luxusu.

Uvědomuji si, že porovnat vyprávění ZaH s našimi dojmy je nesmírně těžké. Když píšete, je to vždycky primárně o vašich pocitech. A nedá se odhadnout, do jaké míry ZaH svoje původní zápisy přepisovali, upravovali, jak moc později svoje prvotní pocity korigovali. A také, co se do knih vůbec nedostalo...

Ráno vyrážíme směr Weligama, Mirisa a nakonec Dondra. Místo první fotky se nám nedaří správně určit, narážíme na fakt, že tsunami v roce 2004 tady pořádně změnila reliéf. Projevuje se to naprosto na všech kompozicích. Teprve teď si dokážeme představit, jaká to byla síla – moře dokázalo posunout o několik set metrů mnohatunové balvany. Úspěšní jsme teprve v Dondře, kde pořizujeme první fotku ze Srí Lanky (mimochodem – v překladu Krásná země). Pláž, kterou fotografovali ZaH je hned pod majákem a úplně nechápeme, proč tehdy nevyfotili ten maják. Je to krásná koloniální stavba a kompozice modré moře, zelené palmy a bílý maják je úchvatná. Vypouštíme i dron, ovšem vzápětí přichází ostraha. Maják totiž slouží vojenským účelům. Tak proto...

Je čas se občerstvit. Dáváme si kokosový ořech a místní si s námi dělají selfi e. Ještě krátká zastávka na farmě, kde vyrábějí kokosový olej. Ponuré místo s lisem na dieslový pohon, ovšem produkce zřejmě vynáší. Hacienda majitelů je impozantní. Pozorujeme proces lisování a stáčení, a nakonec i využití čerstvého oleje – na moje spálená záda.

Od dob ZaH se mnohé změnilo. Dříve se slupka i skořápka kokosového ořechu používaly na topení, dnes se slupky používají pro kompostaci a následně pěstování nových palem. Moderní zemědělské metody pronikají i sem

Zítra vyrážíme do Galle.

Tak do Galle nevyrážíme. Tusha se včera opil a nemůže řídit. Chápeme to. Ostatně, kdo jiný než my dva, by tomu měl rozumět...

Je tak strašné dusno, že ani psi nechtějí štěkat. Možná i proto dnes celý den chodíme v sukních. Je to vážně pohodlné. Horší je, že nevíme, jak se to správně nosí, a tak nám v sarongu kotníky zadrhávají o látku. Vypadám jako stokilová gejša v rudé metalíze – jsem vážně strašně spálený. Jediné řešení je nosit sukni vykasanou nad kolena, ale to nám připadá trochu vyzývavé. Lukáš se ovšem brzy v sukni cítí jako doma, takže ho podezírám, že má s jejím nošením jisté zkušenosti. Někdy i nejbližší člověk dokáže překvapit a ohromit...

Retro a moderna

Nehoda

Gurubabila

Gurubabila

Gurubabila

JEDEME NA VELRYBY

RETRO A MODERNA

NEHODA


28

Večer nám Tusha s bratrem připravují večeři. Bohužel se Tusha nepoučil a od rána pokračuje v konzumaci. Jídlo je ovšem skvělé, bohužel však došlo pivo. Tushův bratr se obětavě nabízí, že mě pro něj odveze do Weligamy.

Není ovšem o nic víc střízlivý než jeho sourozenec. Nasedáme na moped a vyrážíme. První, co pochopím, je, proč jsou zdejší liquer stores zamřížované víc než průměrná banka. Když vidím nával zákazníků, kteří se potřebují před svátkem předzásobit, je mi to už jasné. Bereme osm lahví Carlsbergu, z nichž jednu můj šofér rozbije hned u okénka. S výjimkou této drobné nepříjemnosti to kupodivu vypadá, že dojedeme domů bez úhony. Na poslední křižovatce se ovšem ucho utrhne. Po ne úplně vydařeném manévru moped padá na stranu a já v sarongu dokonalým parakotoulem odlétám na krajnici. Ochotný dav sbírá moped, ale to už přichází strážník, který měl celou nehodu jako na dlani. Na dotaz, zda řidič před jízdou pil, odpovídám rezolutním NOU. Vysvětluji, že řidič se lekl projíždějícího auta a než by riskoval moje zdraví, raději stroj položil. Z násosky se tak řidič v policistových očích stává hrdinou. Strážce zákona se opírá o samopal AK a místním nenapodobitelným vrtěním hlavy dává najevo, že vše je ok. Zjišťuji, že peníze mám stále u sebe, piva jsou celá, a dokonce nacházím i druhou žabku, která mi odletěla asi třicet metrů daleko. Ve výsledku veskrze pozitivní zážitek a hluboký ponor do místní kultury.

Následující odpoledne konečně vyrážíme do Galle, města, které vzniklo kolem staré portugalské pevnosti. Naskládáme se do Tushova tuk-tuku a za chvíli jsme úplně promočení. Lijáky se opakují každých deset minut. Najednou Tusha zpozorní a ukazuje ke krajnici: varan. Dva metry dlouhý plaz se líně prochází po silnici, auta jej poslušně objíždějí nebo zastavují a čekají, kterým směrem se pohne. Posléze varan důstojně mizí v přilehlém tržišti a my zjišťujeme, že došlo k chybě v přípravě. Galle, kde fotili ZaH, není toto Galle, ale Galle Road – ulice v Colombu. Tedy o 120 km dál...

Nevadí, aspoň zažijeme svátek Vestak. Je to oslava Buddhových narozenin, které se slaví právě dnes a pak ještě za měsíc, vždy v den úplňku. U kláštera na okraji Galle vlají ozdobné fangle v barvách Srí Lanky a podél cesty visí bílé lampiony. Bílá je barva čistoty a já si prozíravě předem v hotelu vyměnil triko za bílé. Věřící v bílém sedí v chrámu na zemi a se sepjatýma rukama opakují zpívané příběhy z Buddhova života. Vše působí nesmírně uklidňujícím dojmem.

Dnes věřící rozdávají jídlo zdarma a platí, že čím více rozdají, tím více se jim to v budoucnu v dobrém vrátí. Samozřejmě že z praktických důvodů je nejvýhodnější něco rychlého a jednoduchého. Tedy tradiční pokrm – dál.

Zítra nás čeká devítihodinová cesta do Hattonu.

Jediným důvodem našeho pobytu v Hattonu, je výstup na Šrí Pada – na Adamovu horu. Hatton je divné místo, které bohužel úplně kontrastuje s krásami okolí. Čajové plantáže jsou tady všude kolem a zelené keříky souměrně vyrovnané v geometrických tvarech hladí duši. V centru Hattonu je smrad, špína, obchůdek vedle obchůdku. Je to jedno z mála míst, se kterým si nevíme rady, kam ho zařadit. Chudí tady nejsou, bohatí taky ne. Vzdělanci ani nevzdělanci. Hodní ani zlí. Je to místo, kam přijedete, jenom když chcete na Adamovu horu a místní se nebudou tajit tím, že vás pěkně sedřou z kůže.

Místa, která nebyla

Město o ničem

Galle

Hatton

Klášter na Adamově hoře, kam nás nepustili ▶

MÍSTA, KTERÁ NEBYLA

MĚSTO O NIČEM


29

Extáze na svatých

místech

Je půl jedné ráno a my vyrážíme na slavnou Adamovu horu. Podaří se nám sehnat tuk-tuk a 37 kilometrů rychle uběhne. Teď nás čeká 5 200 schodů nahoru. Po třech hodinách a několika zastávkách jsme na vrcholu. Jenže klášter je zavřený a dovnitř nás nepustí. Problém je, že všechny fotky ZaH vznikly právě tam... Zákazy a omezení jsou všude. Vypadá to, že turisty tu nechtějí. Zkoušíme všechno možné, ale bez úspěchu.

Nezbývá, než přiznat porážku a zahájit sestup. Najednou vedle nás zastavuje skupina dělníků, kteří nám nabízejí listy ke žvýkání. Jejich chuť je silná, kořenitá a dřevitá. A nabízejí nám další chody. Na jeden list mažou bílou krystalickou pastu, pak zas do listu balí čirý krystal růžové barvy. Loučíme se a jdeme dál. A pak to přijde. Začíná se mi klepat noha. Nejdřív to svádím na únavu materiálu. Už je mi přece jen třicet a 5 200 schodů se projevit může. Návaly horka jsou čím dál horší a nezadržitelný smích už je hodně podezřelý. Přes zamlžené brýle není vidět na krok a třese se mi celé tělo. Musím to ale vydržet. Hrůza!

Nakonec jsem po chvíli zase sám sebou. Jako náplast za předchozí utrpení potkáváme krásnou smečku opic, které krmíme čokoládou. Berou si všechny s výjimkou alfasamce – ten nás okázale ignoruje. Jsou to makakové a na informační tabuli se dozvídáme, že každý makak ročně sežere až 100 000 mravenců.

Večer odjíždíme do Kandy.

Adamova hora

EXTÁZE NA SVATÝCH

MÍSTECH


30

Srí Lanka Railways

Cestou na nádraží si povídáme s naším hoteliérem. Řeč se stočí na buddhismus a náboženství obecně – je úžasné, jak měla různá náboženství v sobě zakódovaná praktická pravidla chování. I buddhisté, stejně jako muslimové, musí jít k modlitbám očištěni – to znamená, musí si umýt ruce, nohy, obličej a krk. A tak zatímco v Evropě jsme ve středověku bojovali s morovými epidemiemi, těmto částem světa se tahle pohroma vyhýbala. A zatímco my dodržujeme zákony, protože se obáváme trestního postihu, buddhismus ctí všechny formy života – respektuje i zločince. Dokonce i takovou kobru považuje za Buddhova přítele. Nejdůležitější pro buddhisty je karma. Pokud se člověku přihodí něco špatného, zamýšlí se nad tím, co udělal v minulosti zlého a snaží se odhalit špatné vzorce ve svém chování. Některé věci ovšem mají křesťané i buddhisté společné: Buddha byl z bohaté rodiny a zařadil se mezi spodinu. Ježíš žil mezi spodinou. Oba kázali lásku a nenásilí. A společné je i to, že vždycky se najde někdo, kdo tyto krásné myšlenky dokáže obratně zmanipulovat ve svůj prospěch.

Ale to už jsme na nádraží. V 10.38 přijíždí vlak do Colomba a my nastupujeme. Je narváno a jediné, co můžeme, je stát v chodbičce mezi vagony a hlídat zavazadla. Je 34 stupňů a vzduch se ani nehne. Po hodině propuká ve vlaku panika. Davy se tlačí tam a zpátky a najednou lidé začínají vystupovat. Na vedlejší koleji staví druhý vlak. „Problem, change train!“, dozvídáme se od nějakého laskavého muže. Takže náš přeplněný vlak se stěhuje do stejně plného vlaku metr od nás. Ocitáme se v ještě stísněnější kobce než předtím. 50 stupňů a jako bonus stojíme opřeni o dveře od toalety. Tenhle vlak je navíc courák a staví všude, někdy máme pocit, že i na znamení. Do Colomba přijíždíme půldruhé hodiny po odjezdu přípoje do Hattonu. Další vlak jede za šest hodin. Po minulých zkušenostech si kupujeme první třídu.

Kupé s  palandami, umývadlem a  sdíleným záchodkem. Vypadá to, že se i  trošku vyspíme... Chyba, nevyspíme! Koleje jsou stará ruční práce z koloniálních dob, a to znamená jediné – neuvěřitelně to s námi hází. S horkem bojuje větrák z roku 1953, který pro zvýšení efektu hází elektrické jiskry. Už nikdy nebudeme kritizovat České dráhy.

▲ Na nádraží v Galle

SRÍ LANKA RAILWAYS


31

Město zubu

Nejhorší je vstávání. Na dobrou fotku je potřeba dobré světlo. A to je na Srí Lance jen mezi osmou a půl desátou. Pak se celý ostrov zahalí do oparu z řek, moře a deštných lesů.

Tak tedy Kandy. Místní ho nazývají městem králů, protože tady pobýval poslední panovník Cejlonu a hlavně: Měl tady harém. Ten jsme bohužel nenašli.

Také se Kandy říká město slonů. Bylo totiž proslulé sloními farmami a sloni zde odváděli spoustu práce: od tahání dřeva z džungle až po honosné přehlídky. Jenže dnes tady najdete slona jediného: Slavného Rádžu, který stojí vycpaný za sklem v muzeu. Smutný osud velikána, který byl pověstný největšími kly a stal se symbolem tohoto města.

Na doporučení naší paní domácí a po včerejší konzultaci s její maminkou vyrážíme do Chrámu zubu. Je to místo, kam se sjíždějí věřící z celé Srí Lanky, aby se poklonili svaté relikvii – Buddhovu zubu. Před šedesáti lety zde ZaH fotografovali buddhistický svátek, ulice byly tehdy plné slavících Cejloňanů a také slonů!

Další dominantu bylo třeba nafotit přes strom. ZaH totiž tenkrát fotili slavnost Pradeša a zaujali je diváci, kteří vylezli na do koruny stromu, aby lépe viděli. A tenkrát skrz ten strom vyfotografovali i koloniální hotel Queens. Je to nádherné místo, které evokuje historii Cejlonu mnohem víc než cokoli jiného. Britská koruna ovládla ostrov v roce 1800 a od té doby se v Queensu moc nezměnilo. Mahagonové podlahy a nábytek, bílé stěny a vysoké stropy. Všude se točí větráky s mahagonovými lopatkami a naleštěný barový pult s přehlednou stěnou plnou lahví alkoholu navozuje pocit, že tady někde poblíž sedí lord v bílé košili a popíjí ranní koktejl.

Najednou si uvědomujeme, že jsme tady. My dva kluci, kteří jedou po stopách ZaH, že nás to hrozně moc baví, že chceme překonávat sami sebe a udělat mnohem víc, než jsme si původně naplánovali...

A pak už do vlaku směr Colombo. Cesta utekla rychle a ubytování na Galle road se nám zdá jako nejlepší volba. Galle road je silnice, která začíná u hodinové věže a vede přes celé město až na jih do Galle. Měří 116 km a jedete po ní stále rovně. Naše poloha je někde kolem čtvrtého kilometru, tam, kde ji křižuje Lane 19.

Independance square v Colombu je místo oslav. Když jsme přijeli, probíhalo zrovna odklízení zbytků výzdoby po Vesaku, a tak jsme měli možnost zachytit náměstní prázdné, bez lidí. Následuje přesun na Clock tower – Hodinovou věž – a po cestě zastávka u starého parlamentu. Řidič je milý chlapík a vypráví nám o všem možném, aby nám dokonale představil Colombo. Nutno podotknout, že tohle město není, nebylo a nikdy nebude zajímavé. Je to bod na mapě, kam se stahuje obrovské množství lidí z jedné země a které si kupují lidé z jiných zemí. Největší budovu tady staví Číňané, krásné nové divadlo opět Číňané a přístav ... hádejte kdo... Srí Lanka je zemí pokorných lidí a bohatí si je prostě koupí. V Colombu nepotkáte lidi v sarongu krom bezdomovců, neucítíte vůni čaje a ani klid, s jakým se Srí Lanka jinak prezentuje. Je to prostě velkoměsto jako mnoho jiných a s každou další chvílí někde v nitru cítíte, že jste právě promeškali chvíle v okolních provinciích, které jsou mnohem zajímavější a přinesly by vám mnohem víc.

Na několik dní se teď rozdělíme. Já letím do Prahy a Lukáš se přesunuje na Koh Samui.

Galle road

Kandy

Colombo

MĚSTO ZUBU

GALLE ROAD


3232

Srí Lanka Proč tam nemají slona?

Ostrov Srí Lanka, dříve Cejlon, leží v jihovýchodní Asii asi 800 km nad

rovníkem. Metropolí je Colombo, které ovšem hlavním městem je a současně

není. Ofi ciálně je metropolí Kotte, což je ale předměstí Colomba.

Středem města je pak část Fort, kde je nádraží – památník viktoriánské slávy,

starý parlament, dnes prezidentská kancelář a rekonstruované věžní hodi

ny. Město protínají dvě hlavní cesty. Colombo road a Galle road. Galle road

směřuje od hodinové věže v centru podél pobřeží 116 km až k pevnosti v Galle.

Kolem těchto dvou magistrál najdete hotely, restaurace, banky a butiky.

Vše důležité je právě zde a v centru kolem Fortu.

Po Portugalcích a Holanďanech vstoupila na zdejší půdu v roce 1800 brit

ská koruna. Tenkrát byl ještě Cejlon rájem kávy. Britové ovšem nařídili kávo

vé plantáže vytrhat a zaorat a Cejlon se stal královstvím čaje. Tahle tradice je

živá na každém rohu. Kolem měst se prodává jediný artikl – čajové keře.

A jediné továrny, které zde najdete, jsou haly na zpracování čajových lístků.

SRÍ LANKA

PROČ TAM NEMAJÍ SLONA?


3333

Země je bohatá na přírodní zdroje jako kaučuk a diamanty. To samozřejmě registruje hlavní asijská velmoc Čína. Diamanty jsou stabilní komodita a čínský vliv je vidět na každém kroku. Číňané tu postavili nové divadlo i nejvyšší a nejmodernější budovu v zemi. Na druhé straně oproti sousední Indii má stále Srí Lanka vyšší životní úroveň a migrace z Indie je nezanedbatelná. Vláda ovšem snahy Indů usídlit se na ostrově moc nevítá a rozhodně migraci z indického subkontinentu nepodporuje.

Nepopiratelným motorem ekonomiky je cestovní ruch, který kromě rybaření vládne jižním provinciím. Hlavními návštěvníky jsou ovšem batůžkáři a surfaři, bohatých turistů je jen málo.

Výborně funguje místní železnice – za minimální ceny se dostanete do všech důležitých koutů ostrova. Úroveň je sice nízká, ale v poměru k ceně to rádi přejdete. Symbolem ostrova je tuk-tuk, konkrétně italská značka Piaggo. Její fi liálka v Indii chrlí tisíce těchto vozítek na místní trh a kdo umí jezdit má tuk-tuk. Překvapivě moderní, a navíc transparentní Uber je zde ovšem mnohem levnější a efektivnější. Řidič tuk-tuku se nebojí říci si 2× až 5× tolik, co vám napočítá Uber a rozdíl v komfortu je extrémní.

Nábožensky je Srí Lanka velmi pestrá – praktikuje se tu buddhismus, hinduismus, křesťanství i islám. Nejvíc je buddhistů, ale doopravdy hluboce věřících tu moc nenajdete. Alkohol je neviditelný přes den, ale v noci v liquer store se tlačí hlava na hlavě a každý se dožaduje své dávky araku. Svatou povinností je návštěva Srí Pada, což je klášter na vrcholu Adamovy hory,

kolikrát tam vylezete tolikrát poté můžete zazvonit na zvon. Internet a jeho pokrytí je vcelku dostačující, všechno totiž vychází z mobilní sítě 3G–4G, tak běží i wifi . Nečekejte tedy sledování videí, ale textování a vyhledání vlakových spojů to dokáže pokrýt.

Narazili jsme samozřejmě na drogy, a kromě marihuany nám dali ochutnat i betel. Symbolicky na Adamově hoře. Jde o listy, které se žvýkají a měly by vám dodat energii. Účinek je silný, ale poměrně rychle přejde. Zvláštní nepříjemný pocit v žaludku přetrvává.

Symbolika na vlajce, kde je lev, odkazuje k původu slova Sinhálci. Tak si říkají nejpočetnější obyvatelé ostrova a v překladu to znamená lví krev. Dalším etnikem jsou Tamilové, ti sem byli dovezeni za dob britského koloniálního panství, usadili se tu a postupně se stali nedílnou součástí Srí Lanky. Barvy na vlajce symbolizují buddhismus a lev již zmíněnou lví krev, ale stejně: proč lev? Nikdy tady nebyli. Snad je lev symbolem hrdinství i když místní povaha má k hrdinnosti velmi daleko. Nám osobně připadal jako symbol Srí Lanky slon, kterého tady vidíte na každém kroku. Slon byl využíván všude – v zemědělství, stavebnictví, a dokonce i při popravách. Druhým nejoblíbenějším popravčím nástrojem byl bambus. Ano, čtete správně. Bambus, který byl, mimochodem, na ostrov dovezen až v polovině 19. století se používal i při vykonávání rozsudku trestu smrti. Oběť byla přivázána k zemi nad výhonky bambusu, který roste až 40 cm za den a bambus prostě prorostl skrze tělo mučeného.

Dlouhá cesta

Odjíždím z Plzně směr Praha letiště Václava Havla a pak přes Moskvu do Bangkoku.

V letadle z Moskvy se na mě usmálo štěstí. Z okna jsem uviděl poprvé Indii. Šedivé řeky a domky chaoticky namačkané na březích. Ranní světla skoro nesvítila, jen na větších ulicích a já si v hlavě přehrával fi lmy a fotky, které jsem viděl z Kalkaty a Váránasí. Za dva týdny se tady budeme brodit přes odpadky, mrtvoly lidí a zvířat a přes výkaly. Pocity jsou smíšené.

S Lukášem se potkáváme na letišti Suwarnabumi v Bangkoku před výstupem z terminálu. Na Khao San Road do hotelu Four Sons jsme dorazili o hodinu později, dlouhá a náročná cesta se zastavila na 26 hodinách. A další dobrodružství je před námi, zítra budeme v Rangúnu!

Letenky do barmské metropole jsou vyřízené, víza připravená a schválená. Stačí tedy ráno nasednout do taxi směr Don Mueng Airport v Bangkoku. Cesta na letiště trvá asi hodinu.

Don Mueng je dnes spojnicí Bangkoku a východní Asie, byla sem odkloněna doprava z Číny a, jak Lukáš zjistil, Th ajské království se zaměřuje právě na bohaté čínské turisty, kteří dnes již rozhodně nezaostávají v turistických aktivitách za Japonci.

DLOUHÁ CESTA


35

Myanmar

Jsme v Barmě neboli Myanmaru. První dojmy? Ochotní, předražení a drzí taxikáři, letištní hala plná obchodníků, kteří nabízejí služby za velmi nevýhodné ceny a za dveřmi peklo tropické Barmy. Taxi nás odvezlo do hotelu a přes veškerou únavu vyrážíme do města na večeři.

A na tohle setkání s Barmou nikdy nezapomeneme. Starali se o nás jako o krále, u našeho stolu se střídalo osm číšníků, nedovolili nám nalít si pivo a ani polévku, vše bylo v jejich režii. K tomu všemu se na nás ze všech stran usmívali a nenápadně nás pozorovali. Prostě – přátelská a vlídná země.

Centrum Yangonu neboli Rangúnu je nové a mravenčí ruch na ulicích připomíná další asijské metropole. Původní fotky ZaH jsou 57 let staré, jejich pohyb tady byl značně omezený. Vystoupili tenkrát z lodě v přístavu a prošli si centrum včetně největší zlaté stúpy Swedagon. Podle toho se bohužel nemůžeme řídit, polovina fotek je nedohledatelná. Selský rozum nám ale radí, pokusit se najít místo vylodění v přístavu a doufat, že se alespoň to bude blížit době před 57 lety.

Dovtípili jsme se, že ani tehdy zaoceánská loď, jakou byl Orlík, nemohla přistát u železného nebo dřevěného pontonu, vždyť by ho rozlámala. Propocení a unavení jsme našli vstup na molo armádního barmského námořnictva. To je ono! Tady je kotviště a tady je konstrukce, na které fotky vznikly! Jediný problém je, že do armádního prostoru nás nikdo nepustí. Další, trochu dramatická alternativa nás napadla při chůzi kolem mola. Na dřevěné pontony tady vedou dvě servisní lávky pro dělníky! A už tam mezi nimi stojíme a vnímáme 50 párů očí, které na nás hledí s neproniknutelným výrazem. Chvilka, kdy se situace láme ve veliký problém anebo veselou historku... A pak se jeden dělník odvážil a naznačil, že by chtěl cigaretu. Jasně! Lukáš s radostí začal rozdávat cigarety a najednou se všichni smáli a vesele si jeden od druhého připalovali a nechali se p



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.