načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Židovská dharma -- Jak praktikovat judaismus a zen - Brenda Shoshannaová

Židovská dharma -- Jak praktikovat judaismus a zen

Elektronická kniha: Židovská dharma -- Jak praktikovat judaismus a zen
Autor:

Brenda Shoshanna vyrůstala v ortodoxní židovské rodině, a proto bylo její první setkání s buddhismem poznamenáno pocitemviny, že zrazuje svou víru.Pečlivým studiem zdrojů z obou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 246
Rozměr: 19 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Jewish dharma
Spolupracovali: přeložila Lily Císařovská
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-720-7791-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorčina vlastní duchovní cesta, ve které se snoubí zen a judaismus.

Popis nakladatele

Brenda Shoshanna vyrůstala v ortodoxní židovské rodině, a proto bylo její první setkání s buddhismem poznamenáno pocitemviny, že zrazuje svou víru.Pečlivým studiem zdrojů z obou oblastí došla ale nakonec k závěru, že zen a judaismus v rozporu být nemusí. Nakonec nalezla svou vlastní duchovní cestu, ve které se obě tradice snoubí, a tu nyní nabízí i dalším hledajícím.

(praktická příručka k judaismu a zenu)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Brenda Shoshannaová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Brenda Shoshanna

ŽIDOVSKÁ DHARMA Praktická příručka k judaismu a zenu

Jewish Dharma

Přeložila Lily Císařovská

Text copyright © 2008 Brenda Shoshanna

Copyright © 2008 Da Capo Press

Translation © 2010 Lily Císařovská

ISBN 978-80-7207-979-7

Z anglického originálu Jewish Dharma

vydaného nakladatelstvím Da Capo Press

A Member of the Perseus Books Group, New York 2008

přeložila Lily Císařovská

Odpovědná redaktorka Tereza Houšková

Obálka Jakub Troják

Epub připravil ‒ PureHTML.cz

Vydalo nakladatelství & vydavatelství

VOLVOX GLOBATOR

Štítného 17, 130 00 Praha 3

www.volvox.cz

jako svou 911. publikaci

Vydání první Praha 2010

Adresa knihkupectví

VOLVOX GLOBATOR:

Štítného 16, 130 00 Praha 3 ‒ Žižkov


Tato kniha je věnována mým velkým učitelům,

židovským i zenovým:

Je to především Soen Nakagawa Róši, jenž mne přivedl

na tuto stezku a jehož úžasně volný duch je naplněn

hravou radostí i hlubokou oddaností dharmě, a Eidó

Šimano Róši, jenž nám svou neuvěřitelnou oddaností,

praktickou zbožností a vytrvalostí oběma umožnil

vytrvat nejen v dobách radosti, ale i v časech obtížných,

a přitom uzrávat.

Tato kniha je věnována také mému neobyčejnému

bratrovi, Davidu Myersonovi, mému chevrutovi

při studiu Tóry, jenž mi byl po celý život i nejdražším

přítelem. Po celá ta léta spolu diskutujeme, debatujeme

a do hloubky prožíváme otázky, o nichž tu budeme

mluvit. Můj bratr, nesmírně zbožný Žid,

je mi pevnou oporou a pravou inspirací, neboť má

naprosto svobodného ducha, naplněného moudrostí

a láskou k veškerenstvu.

A tato kniha je obzvláště věnována mému dědečkovi,

Mošemu Snitofskému, jehož láska k Bohu, k Tóře, životu

a všem lidem neměla konce. Pořád ho vidím, jak zpívá

ve svém stánku pod vinnou révou a září radostí.


Zvláštní poděkování

Ráda bych poděkovala všem, jejichž vliv podstatně pomohl zrodu

této knihy. Je jich mnoho, mých úžasných učitelů a průvodců na

této stezce. Z nich je to především lubavičský rebe, matka

Džillalamudi, rabi Dovid Bleich, Judy Bleichová, rabi Joseph

Gelberman, Joko Becková, Sogen Yamakawa Róši, Kyudo Róši,

Lester Levenson a rabi Ephraim Wolf.

Chci poděkovat i svému redaktorovi Matthewu Loremu za skvělé rady a také své rodině, jež je mi spolehlivou a trvalou oporou: děkuji Gerrymu, Melisse, Abramovi, Joshuovi, Yaně, Adamovi, Noahovi, Zoe, Remymu, Jakovi, Maye, Zacharymu, Louisovi a Mildred Mayersonovým a Doře Snitofské.

Za inspiraci, oddanost i účast při propojování těchto dvou způsobů náboženského života děkuji stálým a spolehlivým členům našeho centra pro židovská a zenová cvičení, našeho miškanu, zejména však Heskellu Fleishakerovi, Richardu Schiffmanovi, Berniemu Starrovi a Michaelu Jamesi Creeleymu.

A děkuji také mnoha svým blízkým zenovým přátelům i těm, kdo se mnou po celá ta léta cvičí. Jsou to hlavně Peter Gamby, Chinchu Scott Young, Seigan Ed Glassing, Fay Tabakmanová, Bill Solomon, Stuart Schwartz, Jeff Asbell, Ernest Castaldo, Michael Klein, Ralph Zeitlin, Zensho Martin Hara, Yukon Grody, Aiho Shimano, Larry Crane, Jacques Van Engel, Constantin Wickenburg a Jaques Amsellem.

A děkuji především Bohu, že mi umožnil nabídnout mu tuto obětinu. Nechť je pro všechny požehnáním a nechť vzdává hold pravému duchu nebeskému.

Úvod

Nauč nás dbát i nedbat,

nauč nás sedět bez hnutí.

T. S. ELIOT

Již dlouho se věnuji zenovému buddhismu, ale jsem zároveň i

zbožná Židovka, jež vyrostla v Borough Parku v Brooklynu. Nejsem

s to opustit ani jednu z těchto dvou cest, a tak se již řadu let

potýkám s tradicemi, jež na pohled vypadají zcela odlišně. Židovství

a zenový buddhismus jsou dvě mocná a prastará učení, která mě

zcela pohltila. Nakonec jsem si uvědomila, že jedno je navzdory

veškeré logice pro druhé nezbytné. Zenová praxe totiž prohlubuje

židovskou zkušenost a pomáhá člověku pochopit, co autentická

židovská duchovnost v životě opravdu znamená. Židovský

náboženský život zas dodává zen-buddhismu teplo a lidský rozměr,

který se na zenové cestě může vytratit.

V této svízelné situaci naštěstí nejsem sama. Odhaduje se, že ve Spojených státech žije zhruba jeden milion Židů buddhistů (často se jim říká „žibudi“ [„žibud“ je pokus o převod akronymu JuBu, Jewish Buddhist.]) a jejich počet prudce stoupá. Od padesátých let 20. století se Židé po celém světě pomalu obracejí k buddhismu. Ze tří milionů aktivních buddhistů ve Spojených státech dnes Židé tvoří téměř jednu třetinu. Jakou spojitost má židovství se zenovým buddhismem? Jakým způsobem jedna tradice osvětluje druhou?

Ve světě, který se nám dnes vymyká z rukou, je všude patrný veliký duchovní hlad. Mnoho lidí hledá útěchu, oporu a smysl. Cest, jimiž se můžeme vydat, je však nekonečně mnoho. Většina moderních Židů – i jinověrců – má jen mlhavé tušení, co vlastně autentické židovství nebo autentický zen v běžném životě skutečně znamená. Podíváme-li se na dnešní židovství, vidíme obrovské množství zvyků, tradic a rituálů, které se často vzájemně potírají. Mnozí Židé opouštějí židovský způsob života, protože mají pocit, že židovství je zavrhlo, anebo jim dodržování náboženských principů v životě připadá příliš složité a odtržené od skutečnosti dnešního světa. Často se z nich stávají stoupenci i učitelé duchovních praktik Východu, včetně zenového buddhismu.

Uplatňování zen-buddhismu v běžném životě však může vést k nečekaným obtížím, není-li zen není správně pochopen. Zenbuddhisté potřebují vřelost, zakotvení, vyrovnanost a životní perspektivu, kterou jim může poskytnout židovství. A zenbuddhismus na oplátku Židům nabízí to, čeho je velice zapotřebí zase jim. A co že to je? To snad mají Židé opouštět své vlastní náboženství, aby mohli přijmout zenbuddhismus? Nebo je zen schopen jejich vlastní tradici nějakým novým a důležitým způsobem oživovat?

V jistém smyslu jsou zen a židovství dva opačné konce jednoho kontinua: zen-buddhismus je založen na radikální svobodě a individualitě, na bytí v přítomnosti a nepřipoutanosti. Židovství je zas zakotveno v rodinných vztazích a lásce, stojí na modlitbě k vyšší mocnosti a na přikázáních, která se musí dodržovat a na něž je nutno pamatovat. Židovské srdce je vřelé a dávající, má pochopení pro člověka a je oddané rodině a přátelům. Je plné touhy po tom, aby se všem vedlo dobře. Zenový pohled, svěží, bezprostřední a spontánní, je zakotven v přítomném okamžiku. Nepřekážejí mu žádné ideje, ani přesvědčení, ani tradice, naděje nebo očekávání. Oba tyto proudy jsou jako dvě křídla jednoho ptáka: aby mohl létat, potřebuje obě.

Tato kniha vám ukáže, jak se v běžném životě zenová tradice doplňuje s židovskou, jak se navzájem obohacují a jak jedna pro druhou představuje určitou výzvu. Uvidíte, že se obě zabývají základními otázkami, které pohánějí náš život, a že obě poskytují klíče, jak najít odpovědi na osobní bitvy, kterým dnes čelíme. Každá kapitola se zaměřuje na jiné aspekty života a ukazuje, jak nám při jejich řešení může židovství nebo zen pomáhat. Kniha zahrnuje i konkrétní pokyny a cvičení.

Vždycky jsem měla pocit, že skloubit zazen s židovstvím a s učením Tóry je velmi důležité. Znám mnoho lidí, Židů i křesťanů, kteří chtějí v každodenním životě své původní náboženství dodržovat takovým způsobem, aby pociťovali jeho léčivou sílu a aby jim vyhovovalo. Zazen vytváří ovzduší plné lásky, přijímání, úcty, jasu a laskavosti. Svým stoupencům v mnohém osvětluje jejich původní náboženství a skýtá jim navíc i možnost je prožívat ještě hlouběji. A naše původní náboženství zas do zazenové praxe vnáší blahodárný rozměr, neboť mu umožňuje zakotvit ve skutečnosti toho, kdo jsme a odkud přicházíme.

Když dodržujeme určité zásady, velmi snadno se stane, že ztrácíme ze zřetele jejich pravý smysl. I když třeba máme sebelepší úmysly, slepé ulpívání na formě, posedlost nebo nátlak, jenž člověka nutí přizpůsobovat se skupině, může leckoho svést na scestí. A také že svádí! Na místo laskavosti, velkodušnosti a moudrosti, které jsou v jádru každého pravého učení, pak snadno nastoupí hněv, odsuzování a tyranie. Právě před tímto nebezpečím nás chrání dodržování zenu i židovství zároveň. Vytváří se tak rovnováha, která odstraňuje plevel a umožňuje tříbit naše porozumění, a život pak může rozkvétat. Abychom mohli takovou zkušenost prožívat, musíme vědět, v čem ta která tradice spočívá, a potom si vše sami za sebe vyzkoušet.

U nás doma máme meditační síň zendó, která je zasvěcena autentickému propojování praktického židovství a zenbuddhismu. Přicházejí sem Židé i jinověrci a pro všechny to mnoho znamená. Pravidelně v určité dny provádíme zazen, ale když se sejdeme odpoledne o šabatu, přidáme i studium Tóry, modlitby a požehnání. Před každým židovským svátkem míváme třídenní soustředění, při němž se na svátek připravujeme duchovním cvičením, které každý den trvá osm hodin. Tato soustředění jsou zasvěcena prohlubování našeho spojení s Bohem i příslušnému svátku. Při těchto soustředěních po mnoho hodin provádíme zazen a potom, když nastane čas pro zpěv, zpíváme a pronášíme hebrejské modlitby, většinou Avinu malkenu. Každý den projevujeme svou oddanost a nahlas nebo potichu, jak si kdo přeje, pronášíme požehnání a modlitby. Když přijde chvíle poslechnout si nějakou promluvu, studujeme Tóru a učení moudrých, která se týkají daného svátku. Někdy můžeme začlenit i zenové učení. Při setkáních na Rošhašana sedíme v zazenovém zásedu a posloucháme troubení na šofar. Při zazenu na Chanuka jeden člen vstane, pronese požehnání a zapálí svíce. Pak sedíme v zazenu a svíčky nás všechny osvětlují svým mihotavým světlem. O Šavuot kromě zazenu trávíme další hodiny studiem Tóry. Při každém svátku dodržujme to, co se k němu vztahuje, a také se těšíme z dobrého svátečního jídla.

Takové spojení zazenu s židovskou tradicí má úžasné účinky. V zazenovém zásedu se zvyšuje soustředění, slábnou rozptýlené myšlenky, vytrácí se snaha bránit se a vzdorovat a srdce se otevírá. To nesmírně posiluje studium, modlitby i požehnání a pozvedá je. Po studiu či modlitbách opět usedáme do zazenu, abychom do hloubky vstřebali to, co se právě děje. Je to nepřetržitý proces a zkoumání, v němž se každý může dobrat celistvosti toho, co je, uctít, odkud přichází, a obrátit se ke svému původnímu vyznání ještě hlouběji, prožívat je a chápat tady a teď čerstvým, životaplným a autentickým způsobem.

Plody těchto cvičení však nelze naplno ochutnat, dokud se do nich sami nepustíme a nezačneme je sami uplatňovat ve svém životě. Jakým způsobem se zenové i židovské zásady vzájemně obohacují, poznáme teprve tehdy, až je začneme v životě dodržovat. Pak uvidíme, jak zen prohlubuje a vyjasňuje naše chápání židovského učení a jak pozvedá i prožitek modlitby. Pak pocítíme,

jak teplo, moudrost a hluboká vnímavost Tóry pomáhá zasadit

zenová cvičení do širšího kontextu a umožňuje jim snadněji se

zapojit do každodenního života. Tato kniha je určena Židům,

jinověrcům, zenovým buddhistům i všem stoupencům jiných

duchovních směrů, již chtějí rozšířit svou moudrost rozšířit a

obohatit tak svůj život. Kniha bude promlouvat ke všem, kdo

hledají porozumění a smysl a chtějí žít zakotveni v opravdové víře.

Upozornění

V židovství dnes panují nejrůznější názory na to, v čem spočívá

vpravdě zbožný život. Tato kniha se snaží podat úvod do základů

židovského způsobu života, který vychází z Tóry a halachy, neboli z

židovských zákonů a tradice (halacha). Je také úvodem do

základních praktik a principů zenového buddhismu. Uvědomuji si,

že čtenáři budou k této knize přicházet z nejrůznějších prostředí a

že budou mít i rozdílný úhel pohledu. Některé praktiky jim budou

připadat přirozené a podnětné, zatímco jiné se jim možná budou

zdát neharmonické a nepřijatelné. To je v pořádku. Není to tak, že

by všechny tyto praktiky byly určeny všem. I sama Tóra nás nabádá,

aby si každý našel svou konkrétní část a dodržoval to, co je určeno

právě jemu. Jeden starý rabín, rabi Baer z Radošic, z tohoto

přístupu učinil hlavní zásadu svého učení. Říkal, že není možné

lidem přikazovat, do čeho by se měli pustit. Sami by si totiž měli

najít, co k nim promlouvá, co dokážou vstřebat a co je povznáší.

Způsob, jak sloužit Bohu, je pro jednoho učení, pro druhého je to

modlitba, pro dalšího půst a pro jiného naopak jídlo. Každý by měl

pečlivě sledovat, k čemu ho táhne jeho srdce, a pak si vybrat svou

cestu a jít po ní ze všech sil.

Pokud zabřednete do pocitu viny, stísněnosti či zatracování sebe

sama či někoho jiného, pak jste ztratili to, co je smyslem obou

těchto duchovních proudů, neboť jejich posláním je celému světu

požehnat, probudit ho a vyléčit. N

KAPITOLA PRVNÍ

Židovská modlitba a zazen

Postůj a poznáš, že já jsem Bůh.

TÓRA

arodila jsem se v ortodoxní židovské rodině v Borough Parku

v Brooklynu. Bydleli jsme společně v zelenobílém domě pro

tři rodiny, můj dědeček s babičkou, maminka a tatínek, sestra, bratr

a já. Venku byly lavičky a zahrada plná kosatců, před domem rostla

velká třešeň, která nám všem skýtala útočiště. Na rohu našeho bloku

byla synagoga Šomrej emuna a o pár bloků dál v malé budově moje

ješiva Šalomis. V našem bloku sice byly ještě dvě další synagogy, ale

dědečka bylo možné vždycky najít jenom v té na rohu, kde zpíval,

studoval a pomáhal všem, kdo šli jeho cestou. Pro dědečka

neexistovalo nic než slovo Boží a jedině na něm mu záleželo.

Babička s dědečkem bydleli dole. Naše rodina obývala první patro a

byt ve druhém patře jsme přenechali lidem, kteří uprchli z

nacistických koncentráků. V noci jsem jim nahoru nosívala jídlo a

nechávala jim ho za dveřmi. Někdy jsem slyšela, jak uvnitř pláčou,

jak se ptají Boha, co dělali špatně. Když jsem uslyšela ten pláč,

vždycky jsem běžela dolů k dědečkovi a ptala se ho: „Dědečku, proč

se tohle všechno stalo? Co jsme udělali špatně?“

„Bůh ti jednoho dne poví, proč se tohle všechno děje,“ zašeptal mi. „Až si to zasloužíš, až budeš dost silná.“

Potom jsem běžela za babičkou, která uklízela v kuchyni. „Babičko, proč se stalo tohle všechno? Co jsme dělali špatně?“

„Správná děvčata se na takové věci neptají. Zůstaň u mne v kuchyni a pusť se do práce. Nakrájej zeleninu a pak zameteš podlahu. Co bys ještě chtěla jiného?“

Babička byla velká a přísná. Nosila tuhou hnědou paruku a měla to se mnou těžké. „Jak hroznou holku to naše rodina dostala! Přestaň už se konečně ptát! Přestaň běhat za dědečkem do synagogy! To se nesmí. A neposlouchej, co ti říká máma. Ta zabloudila ve snech. Ty buď tady se mnou v kuchyni a pracuj. To je jediná správná cesta.“ A tak jsem s babičkou strávila spoustu času v její bíle vykachlíčkované kuchyni a tupým nožem krájela mrkev.

Každý v rodině měl úplně jiný názor na to, co je správná cesta a co vlastně Bůh chce. Babička s dědečkem byli oba zbožní Židé a všechno přísně dodržovali. Byli pravými pilíři náboženského světa. Moje babička sloužila Bohu tím, že připravovala jídlo na šabat (šábes). U ní byly dveře vždycky otevřené a každý, kdo měl hlad, mohl vejít a najíst se. Můj dědeček neustále zpíval Bohu, zpíval ve dne v noci a bez ohledu na to, co zrovna dělal. Můj druhý dědeček, tátův otec, byl také chasid. O šábesu sedával v dlouhém černém kabátě nahoře v našem bytě a celý dlouhý den potichu studoval Tóru. Sotva kdy promluvil, leda snad jen proto, aby nás varoval, že nemáme rozšiřovat drby. Maminka nesmírně ráda vyprávěla všelijaké historky a každému, kdo byl ochoten naslouchat, předčítala krásné básně, které psala, i když věděla, že se to nesmí. Můj otec, právník, nebyl vůbec nábožensky založený. Říkával, že svou lásku k Bohu projevuje tvrdou prací a péčí o rodinu. Na ulici chodil zcela nepokrytě bez jarmulky a do synagogy nikdy nevkročil.

A pokud jde o mě, mívala jsem spousty otázek: Co je vlastně správné? Co od nás Bůh doopravdy chce? Jaký je v tom rozdíl, když určité věci děláme každý jinak? Proč lidé nedokážou bez potíží žít společně v jednom domě, i když slouží Bohu celým srdcem? Když nastal šabat, nebylo kam se vrtnout. Moje přílišná zbožnost doháněla otce k šílenství, a tak nechtěl, abych byla v bytě nahoře. Mít takovou dceru odmítal. Babička mě zas nechtěla pouštět do svého bytu dole, protože pro ni jsem byla zbožná málo a nedopřála jsem jí klidu.

A tak jsem sedávala na schodech mezi přízemím a prvním poschodím a uvažovala, kam vlastně patřím, pokud vůbec někam patřím, a co od nás Bůh vlastně žádá. Protože jsem se bála, že bych mohla udělat něco, čím bych narušila šábes, celé hodiny jsem tam jen tak tiše seděla a uvažovala. Teprve mnohem později jsem si uvědomila, že by se tato doba dala pokládat za mou první zkušenost se zenovou meditací, se zazenem, ale tenkrát jsem netušila, že tiše sedět, nehýbat se, nikam nechodit, o nic se neopírat, položit si otázku, vstoupit hluboko do svého srdce i své mysli a čekat na odpověď by mohlo být něco takového. Ta léta strávená na schodech byla velmi cenná, ale v té době jsem to ještě nevěděla.

Čerpat duchovní potravu

ze židovské modlitby

Období osamělosti, zmatků, pochybností nebo odloučení přicházejí

z významného důvodu: potkávají nás proto, abychom mohli přerušit

své navyklé způsoby bytí a objevili, kde leží skutečná síla, propojení

a porozumění. Taková obtížná období jsou ve skutečnosti

požehnáním, neboť nás odvádějí od vnějších okrajových věcí, jimiž

se většinou zaobíráme, a vyzývají nás, abychom se vydali na cestu

do hloubi srdce ke smyslu svého života.

Srdcem, které tluče v židovské náboženské tradici, je modlitba neboli tfila. Modlitba je mocná síla, která rozpouští osamělost a zmatek, protože se obracíme k něčemu, co je větší než my, otevíráme své srdce a učíme se dívat novýma očima. Modlitby vytvářejí komunikační spojení s Bohem; je to cesta, jak nějaký vztah rozvíjet. Ovlivňují nejen náš vnitřní svět, ale i svět okolo nás. Modlitba za druhé je může uzdravit a pozvednout. Modlitba za milost přitahuje milosrdné a milující energie. Je velmi důležité, abychom si uvědomovali, zač se modlíme a co naše myšlenky, touhy a slova opravdu vyjadřují. Když se modlíme za uzdravení, léčivá energie se vrací i k nám. Největší modlitba je vždy odpuštění. Odpuštění uzdravuje svět a pozvedá toho, kdo je nabízí. Když odpouštíš druhým, je odpouštěno tobě.

Zbožní Židé se shromažďují k modlitbě dvakrát denně, ráno a v podvečer, a modlí se ve skupině alespoň deseti mužů, v minjanu. Společenství minjanu je podstatné nejen pro pozvedání modliteb a jejich zesílení, ale i proto, aby nám připomínalo, že nejsme sami. Být přítomen pro druhé, být nagoga byla dokonce vzadu za Ruthieho hokynářským krámkem. Muži tam prosili Boha, aby spasil celý svět, a přitom vdechovali lahodně kyselou vůni čerstvě nakládané zeleniny. Večery přicházívaly do Borough Parku pomalu a úplně jinak než jinde na světě. Když začalo světlo slábnout, snášelo se ticho a muži se připravovali na minchu a maariv, na pozdně odpolední a večerní modlitby. Skoro se zdálo, že i ty kameny na chodníku čekají, až uslyší ony prastaré melodie. V našem domě se otevíraly jedny dveře za druhými, ven rychle vybíhali muži oblečení v černém a rozbíhali se všemi směry, aby dorazili do synagogy včas. „Boha velebíme, ať se děje, co se děje,“ říkávala mi babička Devorah pořád dokola, „v dobách dobrých i zlých. Všechno, co se nám děje, je Boží vůle, a nic jiného není.“

Když to řekla, vždycky jsem polkla naprázdno: „Všechno že je Boží vůle, babičko? I to, co se stalo za války?“

„I to. Ba, i to.“

Mnohé způsoby židovské modlitby

Židovství zná mnoho způsobů, jak velebit Boha. Židovské modlitby

jsou různorodé – známe modlitbu společnou, modlitbu vycházející

ze srdce i modlitbu spontánní, která naráz vytryskne z hlubin


lidského bytí. Modlitbou může být i rinar, výkřik povznesení nebo

bolesti, jenž se náhle ozve v okamžiku hlubokého prožitku jako

výbuch, modlitba může být divoká a toulavá, šagojen, nespoutaná

jako hudba, a také hallel, intenzivní forma chvalozpěvu, z něhož

máme slovo haleluja. Modlitba může být prozpěvovaná, zemer,

modlitba šira je jako píseň a modlitba nechamous dává útěchu. Za

modlitbu lze považovat i naléhavé prosby, chvalozpěvy, požehnání,

prosby o uzdravení či utěšení i modlitbu na památku. Jednou z

nejdůležitějších funkcí modlitby je dovést člověka do stavu, kdy

chválí a je vděčný bez ohledu na to, co se děje. Posvátný židovský

text Moudrost otců jasně praví: „Kdo je Žid? Je to ten, kdo neustále

velebí Boha.“

Společné modlitby jsou jako cesta, která vede od jedné zkušenosti ke druhé. Začnete požehnáním a velebíte Boha za to, že stvořil hojnost dobra a krásy ve fyzickém světě. Vzdáváte díky za ovoce stromů, za zem pod nohama, za hvězdy, vodu, stromy, jídlo. Judaismus nikdy neodmítá fyzický svět, ale naopak jej velebí a posvěcuje. Všechno, co potkáváme, je součástí stvoření a existuje tu proto, abychom to milovali, velebili a pozvedali.

Judaismus nás učí, že všechno, co je v přirozeném světě, je zázrak. Fyzický svět je zcela provázán s duchovním. Modlitba posvěcuje přirozené životní procesy a víra je pro život nezbytná. Modlitbami se do hloubky zabývá Talmud v oddílu o zemědělství, neboť modlitby jsou jako semínka. Nejen že je musíme sázet určitým způsobem a ve správný čas, ale musíme se také naučit správně sklízet jejich úrodu.

Někdy se modlitba nazývá mlhou. Talmud říká: „Mlha stoupá do nebe.“ I modlitba stoupá vzhůru tak jako mlha a uvádí do pohybu proud duchovní výživy. Prostřednictvím modlitby se tato výživa přivolává dolů do našeho života a do života druhých. Židovská modlitba a náboženský život pak v posledku působí tak, že pozvedá celý svět a přináší mu požehnání.

„Choď stále přede mnou“

Po díkůvzdání za fyzický svět se společné modlitby obracejí k

životu člověka a k Božím zásahům ve vesmíru. Bůh není nikdy

neosobní ani vzdálený. Vždy je hluboce zaujat veškerým stvořením,

neboť je nám v životě činným a živým partnerem. Tóra praví:

„Choď stále přede mnou“, tedy ne před člověkem, jenž má v chřípí

dech života. Jsme vyzýváni, abychom k Bohu nepřistupovali

prostřednictvím nějakého posla, anděla, vztahu či fantazie. Tam

pomoc nenajdeme. Místo toho máme vstoupit do přímého vztahu s

Věčným a nazvat ho Bůh veškerenstva. Bylo dokonce řečeno, že

Bůh stvořil všechny obtížnosti na světě proto, abychom se k němu

obraceli v modlitbách, a tím objevovali, kde je skutečná

životodárná síla. Tvůj každodenní rozhovor s Bohem

prostřednictvím modlitby ti poskytne cestu, jak překonat potíže a

dobu smutku bez ohledu na to, čemu musíš čelit.

Abychom mohli začít, není třeba umět hebrejsky, studovat Tóru, vyrůstat ve zbožném domě, ba ani být Žid. Modlit se můžeme v každém jazyce a na kterémkoli místě i v kteroukoli dobu. Modlitba, která vychází ze srdce, je nesmírně mocná a přímá. Mnohé příběhy nám vyprávějí, jak se učení mužové v synagogách modlili a modlili a modlili, a přece dveře do nebe zůstávaly zavřené. Ale když potom nějaký chudě oblečený prosťáček, který seděl vzadu, zvolal svou modlitbu celým svým srdcem, dveře se otevřely a požehnání se řinulo dolů na všechny. Nelze přehlížet opravdovou touhu vyjít vstříc, ani otevřené srdce a upřímnou mysl.

Leckomu to možná připadá neuvěřitelné a až příliš zavánějící lidskou touhou, nicméně je velmi užitečné se na chvíli zastavit a uvědomit si, že v tomto směru nemůžeme poznat skutečnou pravdu, dokud se o to sami nesnažíme. Síla, účinnost a skutečnost modlitby se nedá intelektem obsáhnout. Modlitby působí mimo vědomou mysl. Abyste mohli objevit sílu modlitby, musíte ji sami zkusit. Uvidíte, co se stane, a to nejen s událostmi ve vašem životě, ale i jak začnete cítit. Opravdová modlitba nejen vystupuje vzhůru, ale především otevírá srdce, rozbíjí falešný pocit vlastního já a umožňuje, aby dovnitř zářilo světlo a porozumění.

Začít se dá mnoha způsoby. Některé jsou popsány dále, v oddílu o židovské modlitbě. Nejjednodušší způsob (a asi i nejúčinnější) je prostě otevřít ústa i srdce a promluvit. Možná, že nemáte pro Boha či nějaké Absolutno smysl, ale to vás vůbec nemusí zastavit. Prostě na vesmír zavolejte takovým způsobem, jak umíte – mluvte, prozpěvujte, zpívejte, pište, malujte, věnujte se zahrádce. Jestliže vám jeden způsob nevyhovuje, zkuste jiný. Budete-li to dělat, objevíte, kdo je ten, s nímž se spojujete. Modlitba je přirozená potřeba a volání srdce. Srdce, které se nemodlí, je často zavřené, otupělé a bolavé. Modlitba srdce otevírá. Uklidňuje, konejší, léčí, poučuje a také vás spojuje s moudrostí a laskavostí shůry i zevnitř. Tóra učí, že je-li modlitba nabídnuta upřímně a opravdově, vždycky se jí dostane odezvy. Jinak tomu ani být nemůže.

Toto krásné učení nejen buduje víru, ale vztahuje se také k hlubší skutečnosti, totiž k tomu, že nabízíme-li modlitbu upřímně a z celého srdce, ovlivňuje nás a mění. Když v sobě dospějeme k tomu, co má největší význam, pak se mění i naše vědomí. Z hloubek, které máme uvnitř, vyvěrá nové cítění, nové chápání a nové odezvy. Mnohé výzkumy ukazují, že modlitba za nemocné má podstatný dopad na jejich uzdravení. Dostává se jim energie lásky, je k nim vysílána dobrá vůle a to posiluje jejich uzdravení. Stejným způsobem má opravdová modlitba dopad jak na vás, tak na všechny kolem.

Zazen:

vrátit se k sobě


Svět jako Borough Park, kde se všechno ve dne v noci točí kolem

modlitby, zažil jen málokdo a leckdo by ani nechtěl. A přece každý

potřebuje vnášet do svého života životně důležitou zkušenost živého

vědomí, napojení a smyslu. Praktická stránka zen-buddhismu

probíhá napříč všemi náboženstvími, vyznáními i myšlenkovými

soustavami. Zen podle mého názoru ani není náboženství, nýbrž

způsob jednání, jež pozvedá a prosvětluje všechny činnosti. Zen lze

provádět kdekoli, kdykoli a za všech okolností. Provádět ho může

každý bez ohledu na stav těla či mysli. Zen proniká do jádra naší

bytosti a vynáší vše, co je zdravé, upřímné, tvůrčí a skutečné. Léčí

osamělost a opuštěnost.

O zenu jsem se dozvěděla velmi zvláštním způsobem. Když mi bylo patnáct, přišel ke mně ve třídě učitel dějepisu, podal mi něco zabaleného v hnědém papírovém pytlíku a řekl: „Na, vezmi si tohle domů a tam si to rozbal. Je to jenom pro tebe. Nikomu to neukazuj.“

Celá rozčilená a vzrušená jsem si odnesla balíček domů, a když jsem byla v pokoji sama, rozbalila si ho. Byla to tenká knížečka O zenu od D. T. Suzukiho.

Okamžitě jsem ji celou zhltla, a i když jsem vůbec nechápala, co to všechno znamená, pocítila jsem při čtení velikou radost. Pořád jsem si v duchu radostně říkala, že tohle je přesně ono. Vůbec jsem neměla ani ponětí, proč jsem konečně tak šťastná. Tu knížku jsem pak několik let nedala z ruky. Četla jsem ji pořád dokola a nosila ji všude s sebou. Když se mě ptali, o čem to je, říkala jsem: „Já vlastně vůbec nevím.“ Opravdu jsem to nevěděla. Jenom jsem prostě nedokázala ty kóany přestat číst. Zamilovala jsem si je všechny a každý zvlášť. Po celé roky jsem netušila, že existuje určitý způsob, jak na to přijít a kam se obrátit. Trvalo mi sedmnáct let, než jsem došla k zendó a než mi začal úplně nový a nečekaný život.

V mnoha směrech se zdá, že zenová meditace je přímo opačná židovské modlitbě. V zenu se člověk nemodlí každý den, aby se mu dostávalo pomoci. Vlastně se takto nemodlí vůbec. V zazenu sedíte tváří ke zdi, záda jsou rovná, nohy zkřížené, oči sklopené. Nemluvíte, nenatahujete se, nedotýkáte se, ba ani nenasloucháte, jaké trampoty mají druzí. V zazenu nikomu nenabízíte útěchu, ani se na druhého neobracíte, aby vám byl oporou. Ba naopak, to, co jste považovali za oporu, se vám ztratí. Jestliže druzí mají nějaké potíže, když sedí na polštáři, nebo prožívají-li nějaký žal či bolest, nikterak nezasahujete. Jejich zkušenost je totiž vzácná a oni právě dostali příležitost plně se jí postavit tváří v tvář. Opora, kterou jim poskytujete, je tichá a hluboká a spočívá v tom, že sedíte vedle a pevně, bez pohnutí hledíte tváří v tvář své vlastní zkušenosti.

Když se ponoříte do tohoto způsobu nazírání, záhy objevíte, že neexistuje nic, oč byste se museli opírat. Vše, co potřebujete, je přímo tady a sedí přímo na vašem polštáři. Jste úplní a celiství už tak, jak jste. Jediný problém je v tom, že si to ještě neuvědomujete. Vedete život bez ladu a skladu a máte ucpanou mysl. Jste ještě příliš připoutáni k něčemu, co nemá hodnotu, a přesto toho neustále chcete víc a víc.

Zazen je dřeň každodenního života, asi tak jako židovská modlitba. Dává mysli i srdci zaostření a soustředění, umožňuje vám posbírat svou roztroušenou energii a navázat spojení se svým bytostným já. Budete-li toto cvičení provádět každý den, váš život se zakoření ve svém původním zdroji. Postupně se začne měnit způsob, jak vnímáte život, a vy začnete být schopni žít v prostotě, upřímnosti a pravdě. A budete-li prostí, soustředění a zároveň otevření, pak se všechno, co děláte, promění v modlitbu.

Bývalý opat kláštera Rjútaku-dži v Japonsku a veliký mistr zenu ve 20. století Soen Róši říkával, že chceme-li, aby nějaká místnost byla krásná, většina z nás do ní nanosí krásné obrazy, nábytek a vzácné předměty. Budete-li se však chtít na krásu v místnosti podívat zenovýma očima, vynesete naopak všechno ven, jednu věc po druhé. Teprve až když je místnost prázdná, totiž můžete spatřit její původní přirozenost, neboť její krása září sama o sobě.

V zenové praxi se provádí totéž. Odstraníte ze svého života všechno, co ho ucpává, co způsobuje zastavení, zmatek nebo chtivost. Vynesete plyšem potažený nábytek a odpoutáváte se od lidí, o něž se opíráte. A přitom začnete přirozeně nacházet svou vlastní vnitřní rovnováhu a sílu.

Většina z nás zpravidla žije způsobem přesně opačným: usilujeme o moc a pohodlí a vyžadujeme oporu od každého a od všeho. Ale čím víc něco hledáme, čím víc na něčem lpíme či po něčem prahneme, tím je naše trápení horší. Záhy se staneme otroky vnějšího světa, jimiž může snadno manipulovat každý a všechno, co nabízí dočasnou spásu či úlevu.

Zazen tohle všechno odvrhuje. Učí nás neopírat se o nic a neoslabovat tímto způsobem sebe ani druhé. Celý základ zazenu tkví v tom, že odvrhuje závislou mysl. Vyžaduje od nás, abychom se přestali zmítat a převracet, abychom přestali lpět na předmětech, abychom se místo toho obrátili přímo k samotnému zřídlu svého života.

Ale co to je, to zřídlo života? Jak se liší od Boha, kterého neustále voláme při židovské modlitbě? Někdo říká, že v zenu žádný Bůh není, že zen je chladně lhostejný, že odvrhuje život. Ale pro mnohé zenové stoupence je pravda zcela opačná. Učili mě, že existuje pouze jediný způsob, jak lze najít Boha, a tak jsem po mnoho let nebyla schopna pochopit, proč je moje prožívání Boha tím hlubší, čím víc provádím zazen. Na povrch se zdálo, že je to všechno protimluv, ale v praktickém životě to byla skutečnost. Nevím, jestli bych byla vůbec někdy schopna se ještě vrátit do synagogy bez hlubokého pocitu blaha a přijímání, které se ve mně rozvinulo díky zazenu. Čím déle jsem seděla v zazenovém zásedu, tím hlubší se stávala moje důvěra v život. Moje soustředění se prohlubovalo tím víc, čím více jsem byla schopna nechat odejít myšlenky, které ke mně přicházely zvenčí.

Za nějakou dobu jsem se při zazenu začala rozpomínat na staré modlitby, které jsem tolik milovala jako malá. Začaly přicházet potichu, ale během času byly stále vytrvalejší, až mě nakonec přiměly, abych se vrátila. Později jsem byla schopna se v synagoze modlit s hlubokým soustředěním (kavana), daleko plněji vnímat a nenechávat se druhými rozptylovat. Uměla jsem prožívat modlitby i učení naprosto odlišným způsobem.

To je možná o to překvapivější, neboť v zen-buddhismu neexistuje konkrétní pojem Boha ani Boží podoby. Zen nemá žádnou obdobu toho, k čemu nebo ke komu se obracíme. V zazenu člověk neprodlévá u představ, obrazů ani pojmů. Známé zenové úsloví nám připomíná, že namalované koláče hlad neutiší. Jestliže hladovíte a zajdete si do restaurace, ale budete tam jen tak sedět a zkoumat jídelníček, nenasytí vás to. Abyste se nasytili, musíte si totiž to jídlo objednat, sníst ho a sami ho strávit. A podobně je to se zazenem: když sedíme v zásedu, nedumáme o smyslu života, nýbrž přímo vstřebáváme všechno, co nám život přináší. Tohle ovšem neznamená odmítat Boha.

Jde tu totiž o to, že odmítáme pojmenovávat, definovat nebo nějak omezovat to, co se děje. Každá zkušenost člověka se může objevovat, jak se jí zlíbí. Pro každého je však jiná. Ať už se tomu říká jakkoli, s tím, jak se prohlubuje zenová zkušenost, se to, co je živé a radostné, vynořuje na povrch a úplně převrací celý život člověka. Přináší mu to sílu, moudrost a nekonečný soucit. A osamělost i odloučení se přitom nejen přirozeně rozpouští, ale život sám se stává posvátný a silný.

Zen a ten,

jenž chodí sám

Židovské náboženství vyžaduje, abychom byli pospolu. V židovství


je neustále vzájemné ovlivňování s druhými. A tak je velmi těžké

najít si chvilku, kdy by člověk mohl být sám. Uprostřed

shromážděné obce se sice ponoříte do hluboké modlitby, ale v

okamžiku, kdy modlitba skončí, začnou vás druzí zdravit, potřásat

vám rukou a vyptávat se, jak se vede rodině.

V zenu se ptáme: Kdo je ten, jenž chodí sám, kdo je ten solitér? Toto je zásadní otázka nejen v zenu, ale vůbec v našem životě. Kolik jen životů je popoháněno strachem, že budeme sami? Jak málo lidí se cítí uvolněně, když musí pobývat sami se sebou? Jak často máme nutkání vyhledávat společnost druhých a unikat před tím, co se děje v našem životě?

Zen si samoty cení. Zen oceňuje, když stojíme tváří v tvář sami sobě, když stojíme na vlastních nohou. Otázka samoty v zenu bývá velmi často nepochopena. Tato samota se totiž netýká nějakého asociálního individua, které se straní života, nýbrž člověka, jenž putuje do hlubin své vlastní přirozenosti, jenž se dotýká základních otázek života a reaguje na ně podle svého individuálního ducha a moudrosti.

Velký zenový mistr Zuigan Šigen (Žuej-jen Š’-jen) z 9. století se hluboce zabýval otázkou samoty a nezávislosti na druhých. Každý den o samotě sám na sebe volal: „Mistře!“

A sám sobě také odpovídal: „Ano?“

A znovu na sebe zavolal: „Jsi zcela bdělý?“

„Ano, to jsem!“ odpovídal si.

„Nedej se od druhých oklamat!“

„Ne, to nedám.“

Jeden hlas volal z vnitřních hlubin a druhý hlas mu odpovídal. Zen-buddhista se ptá: A kdo byl ten, jenž volal? Kdo byl ten, jenž odpovídal? Kdo je ten, jenž druhé klame? A kdo je ten, jenž je zcela bdělý? A právě tohle je veliká zenová modlitba: najít tohoto Jediného – nenechat se chytit v klamech a nepromarnit život jako imaginární fiktivní osoba.

Z pohledu zenového buddhismu trávíme většinu svého života v šalbě. Denně vynakládáme svou energii na věci, které nemají vůbec žádnou důležitost. Dost jasně nevidíme, co nám způsobuje obtíže, ba ani to, co nám přináší skutečné uspokojení. Často důvěřujeme druhým, a pak zjistíme, že naše důvěra byla zneužita.

Zenová praxe je přísná a obtížná cesta k důvěře v sebe sama. Na této cestě je nutné jít po vlastních nohou, dýchat vlastním nosem a pořádně otevřít svoje vlastní oči. Nemůžeme kráčet ve stopách někoho jiného. Nesmíme se bez rozmyslu slepě držet svých přesvědčení, která si už dlouho hýčkáme. Člověk se místo toho probudí a je rovnou konfrontován s otázkou života a smrti. Odkud jsi? Kam jdeš? A co se děje mezi tím? A především se nesmí nechat podvádět druhými, ale na všechno si musí přijít sám.

Stát se člověkem,

jehož nelze podvést

V japonském klášteře Šógen-dži se kdosi zeptal současného mistra

zenu Yamakawy Róšiho, jak se má člověk vyhnout tomu, aby ho

podvedli nebo zradili.

Yamakawa Róši odpověděl: „Staň se člověkem, jehož nelze podvést.“

Ale jak se máme stát natolik čistí a silní, že už nás život ani neoklame, ani nezradí? Jak se můžeme stát skuteční? Neměla jsem sebemenší potuchy, jak se to dělá, dokud jsem neobjevila učení zenu.

Jednou v březnu, ve čtvrtek večer, jsem dorazila do zendó, tedy na místo, kde se učí a cvičí zazen, a dostala jsem poučení, jak mám sedět a jak mám chodit. Ani jsem pořádně netušila, kde to vlastně jsem, ale když jsem začala spolu s ostatními chodit po holé dřevěné podlaze, poznala jsem, že jsem konečně doma. Nedokázala jsem tam přestat docházet. V úterý, pár dní nato, jsem přišla na odpolední cvičení a najednou jsem seděla na polštáři vedle mnicha z Japonska, který se nakonec stal mým zenovým mistrem. Neuměla jsem ani pořádně sedět, byla jsem úplný nováček. V zendó bylo jen pár lidí. Najednou mistr promluvil a jeho hluboký zvučný hlas, který mi pronikal do každého póru, přerušil ticho: „V této tradici se nechce, abyste něčemu uvěřili. Stačí sem chodit, sedět v zásedu a sami si na všechno přijít. To je všechno.“

Byla jsem ohromena, nadšená a udivená. Každý kousek těla ve mně ožil. Je to vůbec možné? Tady jsem získala místo, o které jsem byla až dosud ochuzena: místo, kam mohu přicházet a kde si mohu pravdu najít sama.

Ono odpoledne však byl teprve začátek. Rok za rokem jsem pak sedávala v zendó vedle něj i vedle ostatních. A sedávám dodnes. Roky míjely a přicházela překvapení, radost, smutek i zklamání. Ale ať to bylo, co to bylo, stále jsem se vracela. A jak jsem tam sedávala vedle svého zenového mistra, mnohokrát jsem uvažovala, co sem asi tohoto houževnatého samurajského mistra zenu z Japonska přiválo, že tu nakonec sedává vedle neklidné Židovky z Brooklynu, která sedí na svém polštáři a pláče. Určitě to i pro něj bylo velmi těžké. Oba jsme byli vytrženi ze své kultury a oba jsme se nadšeně oddávali zazenu.

„Přestaň brečet,“ zavrčel na mě vždycky, když vedle mě seděl, pevný a silný. A já jsem se pokaždé rozbrečela ještě víc. Ať na mě křičíval sebevíc, ať sebevíc vyžadoval ticho, stejně mi v zazenu trvalo několik let, než ten pláč přestal. Jakmile pláč skončil, přestal křičet i on.

Když jsem začínala cvičit, chodila jsem do zendó téměř každý den v pět hodin ráno na ranní bohoslužbu. Místnost zendó bývala skoro prázdná až na několik žáků a japonských mnichů. Seděli v řadě, můj zenový mistr sedával před nimi, zahalen do svého roucha a tak hluboko ponořen do zazenové meditace, že to bylo cítit na míle daleko. Tento zazen mě přitahoval, neboť hojil, konejšil a probouzel všechno, co čekalo uvnitř. A tak jsem se pokaždé hned další den vrátila zase zpátky, i když se na mě mistr mnohokrát mračil, pořád na mě hulákal a snažil se mne zbavit. Nemohla jsem se dočkat, až zase ráno uslyším zvonit gong.

V těch počátečních dobách se členem skupiny stával každý, kdo pár týdnů docházel do zendó. Když jsem tam chodila už několik měsíců, celá rozrušená jsem si u zenového mistra domluvila schůzku, abych se také mohla stát členkou skupiny. To bylo poprvé, kdy jsme spolu mluvili. Brzy ráno po zásedu jsem celá nervózní vystoupala po schodech do místnosti pro setkávání v druhém patře. Mistr ve svém formálním černém rouchu seděl na polštáři u nízkého dřevěného stolku, na němž byly dva šálky čaje. Vstoupila jsem, uklonila se a posadila se na polštář naproti němu. Velmi obřadně mi nabídl šálek čaje.

Přijala jsem ho a společně jsme popili.

Když jsme dopili a odložili šálky, odmlčel se a podíval se na mě.

„Nuže?“

„Už tu sedávám dva měsíce.“

Zatvářil se poněkud překvapeně: „Opravdu?“

To mě šokovalo. Každé ráno jsem přece sedávala vedle něj. Copak si nevšiml, že tam jsem?

„Samozřejmě. Chodím sem každé ráno.“

„Skutečně?“

Nastalo dlouhé mlčení. „Já se chci stát členkou komunity.“

Upřeně se na mě zadíval: „Proč?“

Ztratila jsem řeč.

„Jaký je rozdíl mezi členem a nečlenem?“ zeptal se.

„Vůbec žádný.“

„Přesně tak.“

Náš rozhovor byl u konce. Nazítří jsem však stejně přišla zas.

Zazen nijak nesouvisí s tím, jestli někam patříte. Není důležité, jestli si vás někdo všímá, ani jestli vás někdo přijímá. I když sedíte vedle někoho dalšího, sami si musíte přijít na to, co znamená být sám, a stále znovu a znovu svou samotu prožívat. A přitom si možná uvědomíte, že samota neznamená osamělost. Ve skutečnosti je totiž pravý opak.

Naučit se spoléhat sám na sebe se dá mnoha způsoby. Několik měsíců poté, co jsem se chtěla stát členkou skupiny, přijel z Japonska Soen Róši, můj zenový mistr, aby s námi strávil nějakou dobu. Jednou ráno jsme všichni společně popíjeli nahoře čaj a pár kolegů se přitom bavilo o členství. I když jsem nic neříkala, Soen Róši se na mě zadíval a v očích mu zasvítilo.

„Já jsem členem vesmíru,“ zašeptal. „A co ty?“

Najít Boha

u kuchyňského stolu

V židovském náboženství člověk musí někam patřit. Nikdo nemá

dovoleno se vydělovat a uzavírat. Stále znovu vám říkají, že není

dobře být sám. V mnoha obcích se dokonce předpokládá, že je-li

člověk sám, něco je špatně. Místo, kde lze najít Boha, není někde

na vrcholku hory, vzdáleno od života, ani není v osobním odloučení,

nýbrž je přímo u kuchyňského stolu, uprostřed rodiny a přátel, při

jídle a rozpravách. Prožitek Boha nikdy není oddělen od života a

nikdy vás ani neodděluje od těch, kdo jsou vám drazí, ani od

všedního života. Přijít ke stolu v kuchyni je jako přijít do minjanu:

různí jednotlivci propůjčují svého jedinečného ducha, nadání i silné

stránky stejně jako své vady i slabosti. Když žijete s ostatními a jste

s nimi ve vzájemném kontaktu, začnete být vyrovnaní i celiství. V

židovské tradici je komunita pořád dostupná, pořád je tu kuchyně,

do které můžete zajít, ovšem pokud do ní zapadáte. A právě to, zda

zapadáte nebo ne, je problém, který mnohé Židy odhání. Nicméně


scházet se v obci a přijímat se navzájem, už to samo o sobě je určitá

forma modlitby. Znamená to totiž, že se vzdáváme posedlosti sebou

samým a otevíráme se všem a všemu, co nám život přináší.

Shromáždění: Minjan

Ústředním motivem v židovství je shromáždění v minjanu.

Jednotliví lidé přicházejí do minjanu dvakrát denně nejen proto,

aby stanuli před Bohem se svými vlastními osobními starostmi, ale

také proto, aby tam byli jeden pro druhého, aby si uvědomovali,

čím jejich bližní procházejí, a reagovali na to. Když se modlí,

odpovídají nejen sami za sebe, ale také jeden za druhého. Každý

člověk v minjanu se ujímá části břemene toho druhého a nabízí mu

za to svou sílu.

Když se minjan nesejde, není možné pronášet kadiš, tradiční židovskou modlitbu za mrtvé. Tato modlitba vyžaduje sílu deseti lidí, aby pozvedla truchlícího, aby pozvedla modlitbu, aby pozvedla ducha těch, kdo odešli. Dokonce bylo řečeno, že i Boží přítomnost, šechina, spočívá na minjanu. Všeobecně se má za to, že ženy v sobě přirozeně nosí ducha svatého, což je další z důvodů, proč se od nich nevyžaduje, aby se modlily v minjanu. I když si leckdo myslí, že chodit do minjanu je čistě rutinní záležitost a věc tradice, ve skutečnosti je to mnohem, mnohem víc. Když se modlíte v minjanu, často se přihodí nečekané a mocné události.

Tři měsíce poté, co jsem se začala věnovat zenu, mi zemřel otec. V té době jsem se židovství hodně odcizila. Unést šok, bolest i žal z této náhlé ztráty bylo nesmírně těžké. Každou noc se mi ve snu otec vracel. Zmítala jsem se v posteli a zdálo se mi, že se ztratil, že je rozrušený, že velmi trpí. Pocity z těchto snů mě neopouštěly ani ve dne. Intenzivně jsem cítila, že nedošel klidu. A ani já jsem mír nenacházela. Ať jsem seděla v zazenu sebedéle, mír v tomto směru nepřicházel a sny trvaly dál.

Pak nastaly židovské svátky, kdy se zapalují svíce za naše zemřelé a pronášejí se zvláštní modlitby. Po dlouhé době jsem opět zavítala do synagogy, abych se pomodlila za svého otce. Když jsem uslyšela ty prastaré melodie, zaplavila mě najednou vlna emocí. Slzy se mi kutálely, tělo se samo kolébalo a celou mou bytost prostoupila modlitba. Vyděsilo mě to tak, že jsem se vrhla k východu ze svatyně. Pak jsem přes rameno zahlédla, že za mnou běží jakýsi tlouštík. Byla jsem celá vyplašená a napadlo mě, že nějak poznal, že tam nepatřím, a že mě chce vyhodit. Rozeběhla jsem se ještě rychleji. Dohonil mě až u dveří, sotva dechu popadal.

Byla jsem v úzkých, a tak jsem na něj rovnou spustila: „Co ode mě chcete?“

„Rabín mě za vámi posílá,“ lapal po dechu. „Prý byste měla chodit do minjanu každý den.“

Úplně konsternovaná jsem se rozeběhla a proklouzla dveřmi ven. Celou cestu až domů jsem běžela.

Ale už za pár týdnů jsem byla zpátky a chodila jsem pak do minjanu ve dne v noci. I když jsem byla jediná, kdo pravidelně ráno i večer dochází do ženské části synagogy, po celý rok jsem věrně odříkávala kadiš za svého otce. A moje sny začaly ustupovat a s nimi i mé trápení. Otec došel klidu a já také. A mně se tolik líbilo, že tam jsem, že jsem pak do synagogy chodila ještě další rok.

Někdo chodí do minjanu pravidelně a někdo přichází jen při určité příležitosti, třeba aby oslavil narození či svatbu nebo si vyprosil pomoc v době nemoci a soužení. Jiný se přichází jen napít kořalky, další chce mít společnost, někdo přijde kvůli milodarům, uzavřít obchod, navázat kontakty a jiný prostě přijde jen ve chvíli nouze. Vítáni mají být všichni. Minjan je malý svět sám o sobě, v němž se nic nevynechává a všechno je pozvedáno modlitbou. Ti, kdo do minjanu chodí pravidelně, jsou nejen vždy při ruce, ale zároveň i vědí o všem, co se děje, a to nejen v minjanu, nýbrž vůbec v celé obci. Mají výsadu, že mohou sledovat nekonečný cyklus rození, svateb, podnikání, nemocí, uzdravování, smrti, sledují čas radosti i čas zrání. Ti, kdo jsou v minjanu pravidelně, jsou vždycky připraveni pomáhat členům obce se vším možným.

V minjanu, kam jsem chodila, byl vždycky Chajim, drobný mužíček s jiskrnýma očima, jemuž táhlo na osmdesátku. Uprchl z Ruska a teď se celý jeho život točil kolem minjanu. Ráno zajistil, aby tam byly sušenky a kořalka. Večer se postaral, aby se včas otevřely dveře a aby byly připraveny modlitební knížky sidurim. Když býval mladší a měl ještě krámek s cukrovím, večer, než šel spát, vždycky všechny obešel, aby zajistil, že se nazítří minjan sejde. Zejména když mrzlo nebo sněžilo. „Nedej Bože,“ říkával, „ aby nás bylo málo do minjanu! Někdo přece musí pronést kadiš. Kdyby se mělo stát něco takového, nemohl bych v noci ani spát!“

Ústraní a meditace

Ústraní zdaleka neznamená odloučení. Doba hlubokého ústraní a

meditace nám umožňuje naplno se vrátit do života a přinést si s

sebou veliké dary. Když se zazen prohloubí, mnozí adepti začnou

docházet na seššin, období intenzivního výcviku, při němž opouštějí

svou běžnou navyklou rutinu a s ostatními, kteří se výcviku účastní,

odcházejí do ústraní či se jinak stahují. Je to doba, kdy se

soustředíme na cvičení. Při seššinu jsou pozastaveny vnější

požadavky, rozptylování je vyloučeno a podmínky jsou téměř

ideální k tomu, aby člověk mohl tento čas využít k cestě do nitra.

Doba strávená v ústraní se považuje za zásadní a podstatnou pro to,

aby náboženský rozměr získal větší intenzitu a aby se překonaly

překážky, které mu stojí v cestě. Po seššinu si to, co jste se naučili,

odnášíte s sebou zpátky do všedního života.

Židovství má také dlouhou tradici meditací a ústraní, i když je poněkud odlišná. Staří židovští mudrci sedávali hodinu, pak se hodinu modlili a pak seděli další hodinu. Sedávali bez pohnutí a v tichosti, soustředěni a od všeho oproštěni, což se velmi podobá zazenu. První hodina sezení byla přípravou na modlitbu, přípravou na setkání „s Králem“. Další hodinu trávili v modlitbách. A poté seděli ještě jednu hodinu, aby vstřebali účinek své modlitby a čekali na odezvu. Tohle dělali třikrát denně. Pobývali tak v ústraní přímo uprostřed života. A když se jich zeptali, jak se přitom můžou starat o své fyzické potřeby, odpovídali, že všechno potřebné jim vždycky poskytuje Bůh.

Rabi Nachman z Braclavi, velký židovský učenec, jenž v 18. století vdechl chasidům nový život a dodnes má tisíce stoupenců, učil své žáky, že se mají při modlitbě stáhnout do ústraní. Radil jim, aby si zašli třeba o půlnoci někam pod strom a tam svému Stvořiteli vyříkali vše, co mají na srdci. A pokud to nejde, pak stačí, když se každou noc schovají pod deku, protože i tam si s ním dobře popovídají. A až si budou s Bohem povídat, mají učinit rekapitulaci. Jak vlastně nakládají se svým životem? Jak vůbec tráví svůj čas? Pokud totiž pochopí, že Bůh je soudcem nad vším, co dělají, pak se budou moci zbavit všech svých strachů a starostí. A toho všeho lze dosáhnout modlitbou a kontemplací (hitbodedut).

Kontemplace v ústraní na všechny způsoby, které se provádějí v zenu i v židovství, mají v posledku za cíl rozvíjet sílu, jasnost a hlubší spojení s vlastním já či s Bohem. Člověk se pak vrací do všedního života a je zcela přítomný a přístupný, neboť je schopen pravdivě vidět, co se děje a co je za to třeba dávat. Tolikrát se vám dostane odezvy na vaše modlitby, tolikrát se vám dostane nových možností nebo vedení, ale máte v životě tak napilno a mysl tak zmatenou, že sotva vidíte i to, co vám leží přímo před nosem. Každé pravé učení nás vede k tomu, abychom otevřeli oči.

Jak snadno se necháváme odradit nebo ztrácíme víru, když se nám nedostane toho, oč se modlíme nebo když nastane doba těžkostí. Je tomu tak proto, že nechápeme skutečnou povahu modlitby. Učiníme jeden krok a pak procházíme zkouškou, pokud není naše modlitba vyslyšena. To jsme snad ochotni jít dál jenom tehdy, když je po našem, jako bychom byli malé děti, které si sbalí hračky a jdou pryč, jestliže nedostanou, co chtějí?

Pravá modlitba nás učí, jak si vypěstovat silné srdce a pevný charakter, jak vytrvávat i v nepříznivém období. Když v modlitbě vytrváme, začneme chápat, že potřebujeme všechny zkušenosti – bez ohledu na to, jak moc obtížné se nám mohou zdát. Kdybychom nikdy nepocítili bolest, nikdy bychom nemohli pocítit ani radost. Nebýt těžkých časů, nikdy bychom se nemohli radovat v dobách radosti. Jestliže sami sebe otupíme a odmítneme pocítit smutek, pak budeme otupělí i vůči dobru, kterého se nám v životě dostává.

Jednou se komusi potápěla loďka, na které plul, a prosil Boha, aby ho zachránil. Druzí mu připluli na pomoc a začali z jeho loďky vylévat vodu. Ale on si jich nevšímal a stále se horlivě modlil. Loďka se potápěla dál. Tu k němu připlula jiná loď a poslala mu na pomoc záchranný člun. „Opusť svou loď, která se potápí!“ volali na něj, ale tonoucí měl oči zaslepené a vnímal jen své volání k Bohu. Měl utkvělou představu, jak mu má Bůh pomoci. A tak se utopil. Když přišel před svého Stvořitele a stanul před Bohem, stěžoval si: „Volal jsem tě, jak sis přál. Byl jsem dobrý člověk. Dělal jsem všechno, co jsi ode mě chtěl. Proč jsi mě nechal zahynout?“

„Já jsem tě zahynout nenechal,“ zněla odpověď. „Copak jsem ti neposlal lodě, aby tě zachránily? To ty sám jsi dopustil, že ses utopil. Nikdy jsi totiž neotevřel oči.“

Vodítka

pro židovskou modlitbu

BODY OBRATU


Objevit svou každodenní modlitbu

Chcete-li vstoupit do světa modlitby, musíte učinit rozhodnutí, že

každý den strávíte určitou dobu modlením. Tyto chvíle můžete

strávit třeba tak, že jen tak potichu pobudete v důvěrném kontaktu s

tím, co vám přináší mír, ať je to cokoli. Tuto dobu lze pobývat v

přírodě nebo ji v tichosti strávit s někým, koho milujete. Společně

strávit čas v tichosti, už to samo o sobě je úžasná forma splynutí a

modlitby.

Také se můžete pokusit svými vlastními slovy rozmlouvat s Bohem (nebo se svým vyšším já). Nechte myšlenky volně plynout. Můžete mluvit potichu nebo nahlas. Je také v pořádku, když tento čas budete trávit rozjímáním a v kontemplaci budete probírat, co má a co nemá ve vašem životě smysl. Důležité totiž je, abyste si ve svém rušném životě vyhradili prostor a čas, který zasvětíte Nekonečnému. Formou modlitby je také práce, služba nebo tvůrčí činnost, kterou provádíme s plným vědomím úcty k životu.

Někdo dá možná přednost formálnější modlitbě a opatří si modlitební knihu. Najděte si zkrátka něco, co se vás dotýká. Může to být chvalozpěv, požehnání, poděkování po jídle nebo třeba některý žalm (tehilim). Někdy stačí i jedna věta. Vstřebejte ji do sebe a setrvávejte u ní. Nebo třeba budete mít nutkání dělat něco víc. Nejde však tolik o to, kolik toho uděláte, jako o upřímnost, kterou do modlitby vkládáte, a o význam, který pro vás má. Snažte se modlit každý den. Budete-li to dělat, modlitby vás samy povedou a samy vám řeknou, co máte dělat a kam máte jít.

Základní židovskou modlitbou při všech bohoslužbách je Šema. Je to prosté, ale mocné vyznání esence víry: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný.“ Po staletí, když Židé stáli tváří v tvář smrti či nebezpečí, měli tuto modlitbu na rtech i v srdci. Modlitba Šema je tak hluboká, protože je to úplné vyslovení jak víry v Boha, tak i naprosté jednoty. Připomíná nám, že v posledku není žádného oddělení mezi jednotlivými aspekty života. Pokládá se za důležité, vyslovit tuto modlitbu každý den. Chcete-li ji říkat hebrejsky, pak v přepisu zní takto: „Šema Jisrael, Adonaj elohejnu, Adonaj echad.“ Někdo ji opakuje znovu a znovu, aby si neustále uvědomoval Boží přítomnost.

Někteří lidé se rádi modlí s ostatními nebo chtějí prodloužit dobu trávenou modlitbami. Jiní si raději vytvářejí svou vlastní modlitbu. Úžasné jsou oba způsoby. Chcete-li se modlit s druhými, vyzkoušejte si různé synagogy. Každá je jiná. Najděte si tu, která vám vyhovuje a kde cítíte, že jste vítáni.

Vodítka

pro zazenovou meditaci

ZAČNĚTE TICHEM

I když se nechcete věnovat zazenu, existuje mnoho různých

způsobů, jak zastavit nekonečnou činnost, rozptylování a proud

myšlenek a jak si dopřát čas, kdy jsme v tichosti a prostotě. Je to

zcela jednoduché, prostě se zastavte. Jednoduše si sedněte, vypněte

televizi, rádio či mp3, odložte seznamy toho, co máte ještě udělat,

odložte všechny povinnosti a buďte pár minut jen tak sami se sebou.

Nemluvte. Pobuďte chvíli v tichosti. Dopřejte si čas, abyste se

mohli vyrovnat a spočinout.

Pocítíte, že je s vámi celý vesmír, pocítíte vítr na tváři, pocítíte své tělo, jak sedí na židli, ucítíte, jak vdechujete a vydechujete. Věnujte chvíli tomu, abyste docenili nesmírnost toho, kdo jste a co je ještě před vámi, den za dnem. Budete-li to dělat stále častěji, nejen že se svět kolem vás začne měnit a zcela přirozeně se dostaví vděčnost za to, co je, ale vám začne být čím dál jasnější, jaký smysl má vaše námaha a jaké nese plody.

CVIČENÍ ZAZENU

K provádění zazenu si opatřete polštářek na podlahu (můžete sedět i

na židli, je-li pro



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist