načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Židovka z Toleda – Lion Feuchtwanger

Židovka z Toleda

Elektronická kniha: Židovka z Toleda
Autor: Lion Feuchtwanger

Kromě dvou protichůdných ideologií se ve Španělsku ve 12. století uplatňuje i velkou měrou židovský prvek. Židé jsou utiskováni a pronásledováni jak mohamedány, tak i křesťany a cílem jejich představitelů je dosáhnout konečně pokoje a najít ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  319
+
-
10,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Edice Knihy Omega
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 441
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: přeložil Valter Feldstein
Skupina třídění: Německá próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-0907-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kromě dvou protichůdných ideologií se ve Španělsku ve 12. století uplatňuje i velkou měrou židovský prvek. Židé jsou utiskováni a pronásledováni jak mohamedány, tak i křesťany a cílem jejich představitelů je dosáhnout konečně pokoje a najít domov bez pronásledování a ústrků pro svůj lid. Dobová atmosféra je pak rámcem pro tragický milostný příběh kastilského krále Alfonse VII. a krásné židovské dívky, pro níž panovník zapomněl na svou královnu. Dcera vlivného židovského kupce okouzlila krále nejen krásou, ale i moudrostí natolik, že pro ni a svého syna byl ochoten ve zjitřeném a nepřátelském ovzduší chránit toledské židy před pogromy a opovržením. Vášnivý nerovný vztah milenců, předem odsouzený k tragickému konci, je trnem v oku královně, která v dvorském prostředí najde dost přisluhovačů, ochotných v králově nepřítomnosti vykonat krvavou pomstu na bezbranné sokyni a jejím starém otci.

Popis nakladatele

Španělsko ovládané křesťanskými Vizigóty dobyli muslimové,kteří se zasloužili o rozvoj zemědělství, obchodu i kultury. Dokonce ani nebránili Židům svobodně se hlásit ke svému vyznání. Vizigóti jsou vytlačeni na sever země a v dalších staletích se jim daří dobýt polovinu poloostrova nazpět, proto si muslimové zavolají na pomoc své bojovné soukmenovce z Afriky, aby ubránili zbytek své říše. Svoboda vyznání je tatam. Mnoho Židů odchází bez majetku do křesťanského Španělska nebo přestupuje k islámu . Tím začíná příběh Ibrahima ze Sevilly , který byl jako malý chlapec židovskou rodinou ponechán v muslimském Španělsku. Bohatý a vážený kupec Ibrahim se řídí islámskými zvyky, ale srdcem je stále Žid . Panovník je jeho přítel a jeho víru víru toleruje. V křesťanské Kastilii vládne Alfonso VIII. , který stále vede marné boje s muslimy. Po jedné prohrané bitvě mu vládce muslimů na radu Ibrahima navrhne osmileté příměří. Ibrahim očekávající další Svatou válku opouští Sevillu a odchází i se svou dcerou Rachel, synem Alazarem i služebnictvem do křesťanského Toleda, kde smí vyznávat svou víru. Uzavírá s králem dohodu, že mu tento výměnou za půjčku obrovské částky peněz učiní svým rádcem.

Předmětná hesla
Španělsko – 12.-13. století
Zařazeno v kategoriích
Lion Feuchtwanger - další tituly autora:
Ošklivá vévodkyně, Markéta Pyskatá Ošklivá vévodkyně, Markéta Pyskatá
Narrenweisheit Narrenweisheit
Židovka z Toleda Židovka z Toleda
Geschwister Opperman Geschwister Opperman
Die Grosse Passion des Klavierspielers Morgenroth Die Grosse Passion des Klavierspielers Morgenroth
Brueder Lautensack Brueder Lautensack
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LION FEUCHTWANGER

ŽIDOVKA Z TOLEDA


Lion Feuchtwanger: DIE JÜDIN VON TOLEDO. Roman

© Aufbau Verlag GmbH & Co. KG, Berlin 1955, 2008

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation© Valter Feldstein - dědicové c/o DILIA, 1958

Obálka © Jiří Miňovský, ARBE, 2018

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2018

ISBN 978-80-7642-249-0 (pdf)


LION FEUCHTWANGER

ŽIDOVKA Z TOLEDA

Přeložil Valter Feldstein


VĚNOVÁNO MARTĚ A HILDĚ


ČÁST PRVNÍ

KRÁL SE VÁŠNIVĚ ZAMILOVAL

DO ŽIDOVKY,

KTERÁ BYLA NAZÝVÁNA FERMOSA,

KRASAVICE, A ZAPOMNĚL

NA SVOU ŽENU.

ALFONSO EL SABIO,

CRÓNICA GENERAL KOLEM ROKU 1270


Do Toleda král Alfonso

přišel s mladou krásnou chotí.

Ale láska zaslepuje,

také jeho láska zmátla,

zahleděl se do židovky,

nazývali ji Fermosa.

Fermosa ji nazývali,

„Krasavice“, a to právem.

A tak pro ni zapomněl král

na svou královnu.

MILOSTNÁ HISTORIE ALFONSA OSMÉHO

A KRÁSNÉ ŽIDOVKY,

ROMANCE LORENZA DE SEPÚLVEDA

1551


9

PRVNÍ KAPITOLA

Osmdesát let po smrti svého proroka Muhammada zbudovali musli

mové světovou říši, která se souvisle prostírala od hranic Indie přes

Asii a Afriku podél jižního pobřeží Středozemního moře až k břehům

Atlantského oceánu. V  osmdesátém roce svého dobyvatelského

tažení se přeplavili přes neširokou západní úžinu Středozemního

moře do Andalusie, do Španělska, vyvrátili říši, kterou tam před tře

mi staletími založili křesťanští Vizigóti a jediným mocným náporem

si podrobili celý poloostrov až k Pyrenejím.

Noví páni s sebou přinesli vyšší kulturu a udělali ze Španělska

nejkrásnější, nejlépe uspořádanou a nejlidnatější zemi Evropy. Podle

plánů dovedných architektů a moudrých stavebních úřadů vznikala

veliká nádherná města, jaká od dob Římanů tento světadíl nepoznal.

Córdoba, sídlo západních kalifů, bylo pokládáno za hlavní město

celého západního světa.

Muslimové opětovně povznesli zanedbané zemědělství a rozum

ným zavodňováním nebývale zúrodnili půdu. Zvelebili dolování

novou, vysoce rozvinutou technikou. Jejich tkalci vyráběli vzácné

koberce a vybrané látky, jejich tesaři a řezbáři jemná díla ze dřeva,


10

jejich kožešníci nejrozmanitější kožešiny. Jejich kováři vyráběli do

konalé nástroje pro mírové i vojenské účely. Z jejich rukou vychá

zely ostřejší a krásnější meče, kordy i dýky než u nemuslimských

národů, neobyčejně odolná brnění, dalekonosná děla, tajné zbraně,

o kterých se po celém křesťanstvu mluvilo s obavami. Vyrábělo se tu

i cosi strašného a nadmíru nebezpečného, vražedná výbušná směs,

takzvaný „tekutý oheň“.

Námořní doprava španělských muslimů, řízená osvědčenými ma

tematiky a astronomy, byla rychlá a bezpečná, takže mohli vést roz

sáhlý obchod a zásobovat trhy všemi výrobky islámské světové říše.

Umění a  vědy rozkvetly jako pod touto oblohou dosud nikdy.

Ušlechtilost a půvab se snoubily v úsilí, aby domy měly nevšedně

a výrazně krásný vzhled. Důmyslně členěný systém výchovy umož

ňoval vzdělávání každému. Město Córdoba mělo tři tisíce škol, každé

větší město mělo univerzitu, knihoven bylo tolik jako dosud nikdy

od dob rozkvětu helénské Alexandrie. Filozofové dále posunuli hra

nice koránu, přizpůsobili svému myšlení dílo řecké filozofie, dali mu

novou podobu. Barvité kvetoucí vypravěčské umění otevřelo fanta

zii dosud neznámé prostory. Velicí básníci zdokonalovali bohatou,

zvučnou arabštinu tak, že byla schopná vyjádřit i nejjemnější citový

záchvěv.

S porobenými jednali muslimové mírně. Pro své křesťany přelo

žili evangelium do arabštiny. Četným židům, které křesťanští Vizi

góti postihli přísnými zákonnými omezeními, poskytli občanskou

rovnoprávnost. Za vlády islámu měli dokonce židé ve Španělsku tak

bohatý a plný život jako nikdy předtím od té doby, co zanikla jejich

vlastní říše. Dodávali kalifům ministry a osobní lékaře, zakládali to

várny, podnikali rozsáhlé obchody, posílali lodě přes sedmero moří.

Rozvíjeli filozofické systémy v arabštině, přeložili Aristotela a z jeho

učení, z učení své Velké knihy i z doktrín arabské filozofie vytvořili

jednotnou soustavu. Přitom nezapomínali na svou vlastní hebrej

skou literaturu. Pěstovali svobodnou odvážnou biblickou kritiku.

Obnovili hebrejskou poezii.

Tento rozkvět trval déle než tři staletí. Potom přišla veliká bouře

a zničila jej.


11

Když totiž muslimové dobyli poloostrov, uprchly rozprášené

oddíly křesťanských Vizigótů do hor na sever Španělska; Vizigóti

založili na těžko přístupném území malá nezávislá hrabství a od

tamtud, pokolení za pokolením, vedli dále záškodnickou válku proti muslimům, gerilu. Dlouho bojovali sami. Potom však vyhlásil

papež v Římě křižácké tažení a velcí kazatelé plamennými slovy vyzývali, aby byl islám vyhnán ze zemí, které vyrval křesťanům.

A  tu se křižáci ze všech stran přidávali i  k  bojechtivým potom

kům někdejších křesťanských pánů Španělska. Téměř čtyři staletí

museli tito poslední Vizigóti čekat, nyní se drali na jih. Změkčilí

překultivovaní muslimové nedovedli čelit jejich divokosti; během

několika desetiletí dobyli křesťané nazpět celou severní polovinu

poloostrova až dolů k Taju.

Muslimové, kteří byli stále prudčeji napadáni křesťanskými

vojsky, si přivolali na pomoc své bratrance z Afriky, divoké, ve víře horlivé bojovníky, z nichž mnozí byli z veliké jižní pouště, ze Sahary.

Ti zastavili postup křesťanů. Ale zapudili, nepřipouštějíce nadále

vlažnost ve víře, zároveň i kultivované svobodomyslné muslimské

panovníky, kteří až dosud v Andalusii vládli; africký kalif Júsuf se

chopil vlády i v Andalusii. Aby očistil zemi ode všeho nevěrectví,

povolal si do hlavního stanu do Luceny zástupce židů a řekl jim:

„Ve jménu Boha nejmilosrdnějšího! Prorok poskytl vašim otcům str

pění ve víře v zemích věřících, ale pod jednou podmínkou, která

je zaznamenána ve starých knihách. Nepřijde-li váš Mesiáš během

půl tisíce let, potom – tak slíbili vaši otcové – uznáte jeho, Muhammada, za proroka všech proroků zastiňujícího vaše hlasatele

boží. Těchto pět set let minulo. Splňte tedy úmluvu, vyznávejte

Proroka, staňte se muslimy! Anebo opusťte mou Andalusii!“

Velmi mnoho židů se vystěhovalo, ačkoliv si ze svého majetku

nesměli s sebou vzít nic. Odešli většinou do severního Španělska,

neboť křesťané, kteří tam nyní zase panovali, potřebovali k nové

mu rozvoji válkou rozrušené země vynikající hospodářské schop

nosti, řemeslnickou dovednost a další rozmanité znalosti židů. Poskytli jim občanskou rovnoprávnost, kterou jim kdysi jejich otcové odňali, a ještě mnohé další výsady.


12

Mnozí židé však zůstali v muslimském Španělsku a vyznávali is

lám. Chtěli tak zachránit svoje jmění a později za příznivějších podmínek odejít do ciziny a navrátit se opět ke staré víře. Ale vlast byla sladká, život byl ve spanilé Andalusii sladký. Oddalovali svůj odchod.

A když po smrti kalifa Júsufa přišel méně přísný vládce, odkládali jej

dál. A nakonec už na vystěhování ani nepomýšleli. Pobyt v Andalusii

zůstával sice nevěřícím i nadále zakázán, ale na důkaz víry stačilo

ukázat se občas v mešitě a pětkrát denně vyslovit vyznání: Alláh je

bůh a Muhammad je prorok. Potají mohli někdejší židé zachovávat dále své obyčeje a v Andalusii, prosté židů, existovaly tajné židovské modlitebny.

Ale tito tajní židé věděli, že jejich tajemství je mnohým známo

a že kdyby vypukla nová válka, vyšlo by nutně jejich kacířství najevo.

Věděli, že by byli ztraceni, kdyby vypukla nová Svatá válka. A jestliže

se denně, jak jim to předpisoval jejich zákon, modlili za zachování míru, nečinili tak pouze ústy.

Když Ibrahim usedl na stupních rozpadávající se fontány na vnitřním nádvoří, pocítil, jak je unavený. Už plnou hodinu obcházel tímto

zchátralým domem.

A přitom skutečně neměl času nazbyt. Byl teď v Toledu už celých

deset dní, královi rádci právem naléhali, aby oznámil, zda převezme generální nájem daní či ne.

Kupec Ibrahim z muslimského království Sevilly uskutečnil již

mnoho obchodů s křesťanskými panovníky Španělska, ale do tak ohromného podniku se dosud nikdy nepustil. Již léta to s financemi kastilského království vypadalo špatně a od té doby, co král Alfonso – nyní tomu bylo už patnáct měsíců – prohrál lehkomyslnou válku

proti Seville, bylo jeho hospodářství úplně rozvrácené. Don Alfonso

potřeboval peníze, mnoho peněz, a to hned.

Kupec Ibrahim ze Sevilly byl bohatý. Měl lodě, statky a  úvěr

v mnoha městech islámu i v obchodních střediscích Itálie a Flander.

Ale kdyby se pustil do tohoto kastilského obchodu, musel by inves

tovat celé svoje jmění a ani nejchytřejší člověk nemohl předvídat,

překoná-li Kastilie zmatek, který v příštích letech nutně nastane.


13

Oproti tomu byl král Alfonso ochoten splatit to vše vskutku velko

ryse. Ibrahimovi byly jako záruka nabídnuty daně a cla, jakož i výnosy z dolů a Ibrahim si byl jist, že kdyby sehnal peníze, mohl by dosáh

nout ještě mnohem výhodnějších podmínek, že by mu byla svěřena kontrola nad veškerými příjmy. Od té doby, co křesťané odňali zemi

muslimům, ovšem obchod a řemesla upadly, ale Kastilie, největší ze

španělských zemí, byla bohatá, její půda skrývala hojnost pokladů

a Ibrahim věřil, že bude mít dostatek sil, aby zemi opět povznesl.

Ale takovýto podnik nebylo možné řídit na dálku; bylo by nutné

na všechno dohlédnout na místě, bylo by nutné opustit muslimskou

Sevillu a přesídlit sem do křesťanského Toleda.

Ibrahimovi bylo teď pětapadesát let. Dosáhl všeho, po čem toužil.

Muž jeho věku, a tak úspěšný, by neměl ani uvažovat o tak ošemet

ném podniku.

Ibrahim seděl na propadávajících se stupních dávno vyschlé fon

tány s  hlavou v  dlaních a  najednou si uvědomil: I  kdyby mu byla

dobrodružnost tohoto obchodu jasná už předem, byl by přesto přišel

do Toleda, sem do tohoto domu.

Byl to tenhle směšný zchátralý dům, který ho sem přivábil.

Mezi ním a  tímto domem existovalo staré podivné pouto. On,

Ibrahim, veliký finančník hrdé Sevilly, emírův přítel a rádce, vyznával sice již od mládí víru proroka Muhammada, ale nenarodil se jako

muslim, nýbrž jako žid, a  dokud vládli v  Toledu muslimové, tato

budova, Castillo de Castro, náležela kdysi jeho otcům, rodině Ibn

Ezra. Ale když před sto lety tehdejší Alfonso, toho jména Šestý, muslimům město vyrval, zmocnili se domu baroni de Castro. Ibrahim byl v Toledu několikrát, pokaždé žádostivě postával před chmurnou zdí, kterou byl zámek obehnán. Nyní, když král vyhnal barony de Castro

z Toleda a odňal jim dům, mohl konečně spatřit vnitřek a uvažovat

o tom, zda by nebylo možné získat dávný majetek otců nazpět.

Krokem nikterak rychlým, leč s dychtivě pátrajícíma očima prošel

četná schodiště i četné sály, komory, chodby i nádvoří. Byla to pustá

ohyzdná budova, spíše pevnost než palác. Její vnější vzhled nebyl

zřejmě odlišný ani tenkrát, když zde bydleli Ibrahimovi předkové,

Ibn Ezrové. Ale ti jistě zařídili vnitřek pohodlně po arabském způso


14

bu a nádvoří bývala kdysi tichými zahradami. Bylo lákavé zbudovat

znovu dům otců a z ohyzdného sešlého Castilla de Castro vytvořit

krásné půvabné Castillo Ibn Ezra.

Jaké to nesmyslné plány! V Seville byl králem kupců a na emírově

dvoře byl rád vídán mezi básníky, umělci a učenci, které emír shro

máždil kolem sebe z celého arabského světa. Cítil se tam z té duše

dobře on i jeho milé děti, dívka Rechja a hoch Ahmed. Není to hřích a pošetilost, jestliže si třeba i jen pohrává s myšlenkou, že by zaměnil

ušlechtilou vznešenou Sevillu za barbarské Toledo?

Nebyla to pošetilost a dojista to nebyl hřích.

Rod Ibn Ezrů, nejhrdější ze všech židovských rodů poloostrova,

prošel během posledních sta let mnoha převraty. Neštěstí, které

Afričané způsobili židům svým vpádem do Andalusie, prožil i sám

Ibrahim jako chlapec, tenkrát se ještě jmenoval Jehuda Ibn Ezra.

Stejně jako ostatní židé v tehdejším sevillském království uprchli

tenkrát i Ibn Ezrové do křesťanského severního Španělska. Ale jemu, chlapci, rodina uložila, aby zůstal a přestoupil k islámu; byl příte

lem vládcova syna Abdulláha, a tak bylo možné se nadít, že tímto

způsobem bude zachráněna část jmění. Když se Abdulláh ujal vlády,

skutečně Ibrahimovi jeho majetek vrátil. Vladař věděl, že jeho přítel

zůstal v srdci dále věrný staré víře, věděli to mnozí, ale trpěli to. Nyní

však hrozila nová válka křesťanů proti věřícím Mohamedovým a za

této Svaté války nebude už emír Abdulláh moci chránit kacíře Ibra

hima. Ten bude muset prchnout jako jeho otcové do křesťanského

Španělska, zanechat na místě jmění, utéct jako žebrák. Nebylo by za

této situace rozumnější přestěhovat se do Toleda nyní, dobrovolně, v bohatství a lesku?

Vždyť bude-li chtít, nebude zde v Toledu požívat menší vážnosti

než v Seville. Již při nepatrném náznaku mu nabídli úřad židovského

ministra financí Ibn Šošana, který zemřel před třemi lety. I kdyby se veřejně navrátil k židovské víře, nepochybně by zde v Toledu mohl

dosáhnout postavení, jakého by si přál.

Škvírou ve zdi nakoukl do dvora kastelán. Už téměř dvě hodiny

je tady ten cizinec; co vlastně vidí na tom zchátralém zdivu? Ten

nevěřící tam dřepí, jako by tu byl doma, jako by tu chtěl zůstat na


15

vždy. Sluhové toho cizince, kteří na něho čekali, vykládali, že má ve svém domě v Seville patnáct ušlechtilých koní a osmdesát sloužících,

z toho třicet černochů. Tihle nevěřící jsou bohatí a blahobytní. Ale

i když posledně král, náš pán, utrpěl porážku, přijde čas, kdy nám

budou svatá Panna a Santiago milostivi a my ty muslimy pobijeme a vezmeme jim jejich poklady.

A cizinec se stále ještě nechystal k odchodu.

Ano, kupec Ibrahim ze Sevilly seděl a snil dále. Jakživ nestál před

tak osudovým rozhodnutím. Protože když tenkrát Afričané vtrhli do

Andalusie a on přestoupil k islámu, nebylo mu ještě třináct let, ne

měl zodpovědnost před Bohem a lidmi, rodina tenkrát rozhodla za

něho. Nyní musel volit sám.

Sevilla se nádherně skvěla ve své zralosti i bohatosti. Ale byla

to přezrálost, říkal jeho starý přítel Musa; slunce západního islámu

překročilo vrchol svého oblouku, začínalo klesat. Zde v  křesťanském Španělsku, v této Kastilii, byl počátek, vzestup. Všechno tu

bylo primitivní. Zničili, co vybudoval islám, a chatrně to jakžtakž lepili dohromady. Zemědělství bylo ubohé, zastaralé, řemesla vesměs zanedbaná. Země byla bez lidí, a ti, kteří tu byli, se vyznali ve válečnictví, ne však v mírové práci. On, Ibrahim, sem dostane lidi, kteří umějí věci vyrobit, kteří dovedou vynést na světlo to, co leží

bez užitku v zemi.

Bude obtížné vdechnout hospodářsky rozvrácené a zanedbané

Kastilii život. Ale právě to bylo lákavé.

Bude ovšem potřebovat čas, dlouhá, nerušená léta míru.

A najednou si uvědomil, že to byl božský hlas, který uslyšel

tenkrát před patnácti měsíci, když don Alfonso požádal po své po

rážce sevillského emíra o příměří. Bojechtivý Alfonso byl ochoten ke všemožným ústupkům, k odstoupení území, k vysoké válečné

náhradě, ale nechtěl přistoupit na emírův požadavek, aby byla

uzavřena dohoda o  osmiletém příměří. On, Ibrahim, domluvil však svému příteli emírovi, aby na tomto požadavku trval a aby se při vyjednávání postupně spokojil i s menším územním ziskem a nižší válečnou náhradou. A nakonec toho dosáhl a těch dobrých

dlouhých osm let příměří bylo podepsáno a stvrzeno pečetí. Ano,


16

tenkrát ho k tomu měl sám Bůh a nabádal ho: Bojuj za mír! Ne

povol, bojuj za mír!

A týž vnitřní hlas ho hnal sem do Toleda. Dojde-li k nové Svaté

válce – a ono k ní dojde –, bude bojechtivý don Alfonso v pokušení

přerušit příměří se Sevillou. Ale pak tu bude on, Ibrahim, a bude

domlouvat králi lstí, hrozbou i rozumem, a nebude-li moci zabránit,

aby don Alfonso nezasáhl do války, alespoň to pozdrží.

A pro židy, pro jeho židy bude požehnáním, když bude on, Ibra

him, sedět při vypuknutí války v královské radě. Židé budou jako

předtím první, do kterých se křižáci pustí, ale on bude nad nimi

držet ochrannou ruku.

Protože je jejich bratrem.

Kupec Ibrahim ze Sevilly nebyl lhář, jestliže se nazýval stoupen

cem islámu. Ctil Alláha a proroky, miloval arabskou poezii a vědu.

Mravy muslimů mu byly příjemným návykem; pětkrát denně se vrhal

na zem ve směru k Mekce a odříkával modlitby, a kdykoli stál před

velkým rozhodnutím nebo před nějakým důležitým činem, vzýval

z vnitřní potřeby Alláha a odříkával první súru koránu. Ale když se

v den sabatu sešel s ostatními židy ve své tajné modlitebně v dolních

místnostech svého domu, aby vzdal poctu Bohu Izraele a  četl ve

Veliké knize, to teprve vešel do jeho srdce radostný pokoj. Věděl, že

toto je nejhlubší vyznání a že tímto vyznáním pravdy nejpravdivější

smývá ze sebe všechny polopravdy týdne.

Byl to Hospodin, starý Bůh jeho otců, který zažehl v jeho srdci to

hořké blažené přání navrátit se do Toleda.

Již jednou, tenkrát, když přikvačilo ono veliké neštěstí na an

daluské židy, dokázal jeden z rodu Ibn Ezra, jeho strýc Jehuda Ibn

Ezra, poskytnout svému lidu odtud z Kastilie velkou pomoc. Tento

Jehuda, generál tehdejšího Alfonsa v pořadí Sedmého, držel proti

muslimům pohraniční pevnost Calatravu a zajistil v nouzi tisícům,

desetitisícům židů útočiště a bezpečí. Nyní bude mít on, někdejší

kupec Ibrahim, podobné poslání.

Vrátí se do tohoto domu.

Jeho živá mocná představivost mu ukázala dům, jaký bude. Opět

bude tryskat fontána, na  nádvoří bude vše tiše, tlumeně rozkvé


17

tat, nehlučný mnohotvárný život se rozproudí uvnitř domu, který

už odvykl lidem, noha se zaboří do tlustých koberců a nebude už vstupovat na kamennou nehostinnou podlahu, na stěnách budou

dokola hebrejské nápisy, verše Veliké knihy i muslimských básníků a všude bude téci chladivá uklidňující voda a bude poskytovat snům

i myšlenkám svůj spád i rytmus.

Takový bude tento dům a on se do něho nastěhuje jako ten, kým

skutečně je, jako Jehuda ibn Ezra.

Aniž si je musel přivolávat, přišly mu samy na mysl verše požeh

nání, které budou zdobit jeho dům, verše z Veliké knihy otců, která

mu od nynějška nahradí korán. „I kdyby se pohoří zhroutila a pro

padly se hory, moje milost od tebe neustoupí a moje mírová úmluva s tebou nepropadne.“

Na tváři se mu rozhostil neurčitý šťastný úsměv. Vnitřním zra

kem viděl hrdé verše božího příslibu, jak se táhnou podél mozaiky,

černé, modré, rudé a zlaté zdobí stěnu jeho ložnice; budou se mu

vtiskovat do srdce večer, než bude usínat, a pozdraví ho ráno, až se

bude probouzet.

Vstal, protáhl údy. Bude žít ve starém, znovuzřízeném domě svých

otců zde v Toledu, vdechne nový život ubohé chudobné Kastilii, bude

napomáhat k tomu, aby byl udržen mír a aby Izraeli bylo v tísni poskytnuto útočiště.

První ministr Manrique de Lara podával donu Alfonsovi zprávu

o smlouvách dojednaných s kupcem Ibrahimem ze Sevilly, které už teď zbývalo jen podepsat. Královna byla výkladu přítomna. Kněžny křesťanského Španělska byly vždy společnými nositelkami vlády a účast na státních záležitostech byla jejich výsadou.

Na stole ležely tři dokumenty, v nichž byly v arabském jazyce

zachyceny dohody. Byly to obsáhlé smlouvy a don Manrique potře

boval mnoho času na vysvětlení všech podrobností.

Král naslouchal jen zpola. Doňa Leonor a jeho první ministr mu

dlouho museli domlouvat, než se dal pohnout, aby vzal toho nevě

řícího do svých služeb. Vždyť onen člověk nesl hlavní vinu za tak tvrdé podmínky mírové smlouvy, kterou tehdy před patnácti měsíci

musel podepsat.


18

Tahle mírová smlouva! Jeho pánové mu namluvili, že je výhod

ná. Don Alfonso nemusel, jak se obával, vydat milované město,

pevnost Alarcos, kterou při svém prvním válečném tažení od ne

přítele získal a připojil ke své říši, a ani válečná náhrada nebyla stanovena zvlášť vysoko. Ale osm let příměří! Mladý nezkrotný král,

voják každým coulem, si nedovedl představit, kde v  sobě najde

tolik trpělivosti, aby nechal nevěřící vychloubat se vítězstvím osm nekonečně dlouhých let. A teď má uzavřít další závaznou dohodu s mužem, který mu vnutil tu potupnou smlouvu! Měl by pak toho

člověka napříště ustavičně kolem sebe a musel by poslouchat jeho

podezřelé návrhy! Na druhé straně uznával důvody, které uváděla

jeho chytrá královna i osvědčený přítel Manrique: Od té doby, co

byl mrtev jeho dobrý, bohatý Hebrejec Ibn Šošan, bylo stále těžší

získat peníze od velkých zahraničních obchodníků a bankéřů a zbý

val jen tento Ibrahim ze Sevilly, který byl schopen mu z finančních

nesnází pomoci.

Nedbale naslouchal Manriquovi a přitom zamyšleně pozoroval

doňu Leonor.

Nebylo ji často vídat na toledském královském hradě. Narodila

se v mírném podnebí jižní Francie v akvitánském vévodství, kde

byly mravy dvorné a jemné, a ačkoliv město bylo nyní už sto let

v rukou kastilských králů, připadal jí život v Toledu přesto stále

příliš drsný, jako ve vojenském táboře. I když byla srozuměna s tím,

že don Alfonso tráví většinu času ve svém hlavním městě, v blízkosti odvěkého nepřítele, sama raději pobývala se svým dvorem

v Burgosu v severní Kastilii, nablízku své vlasti.

Alfonso věděl dobře, aniž o tom s někým mluvil, proč doňa Leo

nor tentokrát přišla do Toleda. Stalo se tak jistě na naléhání dona Manriqua. Tento jeho ministr a milý přítel patrně předpokládal, že

by ho bez jejího přispění nepřiměl k tomu, aby učinil nevěřícího svým kancléřem. Alfonso však sám velmi rychle pochopil, že je to nutné, a byl by to učinil i bez domluv doni Leonor. Ale byl rád, že se tak dlouho zdráhal; bylo mu milé, že má doňu Leonor nablízku.

Jak pečlivě se nastrojila! A přitom šlo jen o zprávu, kterou tu

přednášel dobrý Manrique. Vždycky velmi dbala, aby její vzhled byl


19

půvabný a zároveň vladařský. Byla ještě skoro dítě, když opustila

před patnácti lety dvůr svého otce, anglického Jindřicha, a když ji k němu přivedli jako jeho nevěstu, ale po všechna ta léta si v jeho

chudobné, drsné Kastilii, kde bylo pro ustavičnou válku málo času

na složité dvornosti, uchovala smysl své domoviny pro všechny odstíny dvorské kurtoazie.

I když jí už bylo devětadvacet let, vypadala stále ještě trochu

dětsky, jak tu seděla v těžkých honosných šatech. Nebyla vysoká, ale s diadémem spínajícím husté plavé vlasy vypadala vznešeně.

Pod vysokým, ušlechtile klenutým čelem se snad trochu chladně a zkoumavě dívaly velké chytré oči, ale lehký neurčitý úsměv do

dával její klidné tváři na hřejivosti a přívětivosti.

Je jí lehko usmívat se na něho, jeho milé doně Leonor! Bůh mu

dal rozum a on chápe stejně dobře jako ona a její otec, anglický král,

že hospodářství jeho říše je dnes právě tak důležité jako armáda.

Ale chytré okliky, i když snad vedou bezpečněji k cíli než meč, jsou

pro něho příliš zdlouhavé a nudné. Je voják, a ne počtář, je voják a jen a jen voják. A to je dobré v době, kdy Bůh uložil křesťanským

panovníkům neúnavný boj proti nevěřícím.

Také doňa Leonor popustila uzdu myšlenkám. Viděla, jak se na

tváři jejího Alfonsa zračí všechny jeho niterné rozpory, bylo vidět

i to, jak chápe a podvoluje se, i to, že v duchu skřípá zuby a láteří.

Státníkem není; nikdo to nevěděl líp než ona, dcera krále a králov

ny, jejichž odvážná důvtipná politika udržovala teď již po několik

desetiletí v napětí celý svět. Je opravdu chytrý, když chce, ale jeho

prudká mysl nabíhá vždy znovu proti zdi jeho rozumu. A právě pro tu prudkou, chtivou energii ho milovala.

„Jak vidíš, pane králi, i ty, doňo Leonor,“ uzavíral svůj výklad don

Manrique, „neustoupil od žádné ze svých podmínek, ale dává také víc, než by mohl dát kdokoli jiný.“

Don Alfonso řekl zlobně: „A k tomu si ještě bere Castillo! Jako

alboroque!“ Alboroque se říkalo obvyklému zdvořilostnímu daru, který se vždy dával při uzavření smlouvy. „Ne, pane králi,“ odpověděl don Manrique. „Promiň, že jsem ti to zapomněl říci. Nechce

Castillo darem. Chce je koupit. Za tisíc zlatých maravedí.“


20

To byla ohromná částka, mnohem více, než zač ta stará barabizna

stála. Takováto largesse, taková velkorysost slušela velkému pánu; ale jestliže je tak velkorysým kupec Ibrahim ze Sevilly, není to vlast

ně drzost? Alfonso vstal, začal přecházet po místnosti.

Doňa Leonor ho pozorovala. Pro toho Ibrahima bude zpropadeně

obtížné vyhovět jejímu Alfonsovi. Je to zkrátka rytíř, kastilský rytíř.

Vypadá skvěle, jako opravdový muž, a přes svých třicet let stále ještě

jako chlapec. Leonor strávila část svého dětství na zámku Domfront;

tam stál ze dřeva vyřezaný veliký mladý hrozivý svatý Jiří, který byl

mocným ochráncem zámku. Jeho podobu jí vždy znovu připomínal

smělý rozhodný, trochu vyhublý obličej jejího Alfonsa. Milovala na

něm všechno, rezavě plavé vlasy, kolem rtů oholený krátký plnovous, z něhož zřetelně vystupovala protáhlá ústa s tenkými rty. Ale

nejvíc milovala jeho šedé vznětlivé oči, ze kterých vyšlehával prudký

záblesk pobouření, kdykoli ho něco vzrušilo. I teď tomu tak bylo.

„Prosí jen o jedinou laskavost,“ pokračoval Manrique. „Prosí, aby

směl předstoupit před Tvoje Veličenstvo a aby dostal dokumenty a podpis od tebe osobně. Jeho emír,“ vysvětloval Manrique, „jej učinil

rytířem a on si potrpí na svou důstojnost. Uvědom si, done Alfonso,

že v zemích nevěřících není kupec v menší vážnosti než voják, neboť

i jejich Prorok sám byl kupcem.“

Alfonso se zasmál, najednou byl v dobré náladě; když se smál, pří

mo zářil mládím. „Ale hebrejsky s ním nebudu muset mluvit?“ zvolal.

„Jeho latina je naprosto srozumitelná,“ odpověděl prostě Manrique.

„Také kastilsky mluví obstojně.“

Don Alfonso opět bez přechodu zvážněl. „Nemám nic proti židov

skému alfakimovi,“ řekl, „ale udělat z vašeho žida escrivana mayor –

to je mi proti mysli, to přece musíte pochopit.“

Don Manrique znovu začal vykládat o tom, co v posledních týd

nech vysvětloval králi již mnohokrát: „Celé století jsme vedli válku a museli jsme dobývat, neměli jsme kdy starat se o své hospodář

ství. Muslimové kdy měli. Chceme-li s nimi udržet krok, potřebuje

me chytrost židů; jejich obratnost jazyka, jejich obchodní styky. Pro

křesťanské panovníky bylo štěstí, že andaluští muslimové tamější


21

židy vyhnali. Teď má tvůj aragonský strýc svého dona Josefa ibn Ezra a král navarrský Ben Seracha.“ – „Také můj otec,“ dodala doňa Leo

nor, „má svého Áróna z Lincolnu. Občas ho zavře, ale vždycky znovu

pustí a zahrnuje ho půdou a poctami.“ A don Manrique uzavřel: „Kastilie by na tom byla lépe, kdyby nebyl zemřel náš žid – Ibn Šošan.“

Don Alfonso se zachmuřil. Tato připomínka ho zamrzela. Tažení

proti sevillskému emírovi, které pak dopadlo tak špatně, chtěl pod

niknout už před čtyřmi roky, to ho jen zadržel starý Ibn Šošan. Teď

má zřejmě nastoupit na jeho místo tento Ibrahim ze Sevilly – tak to očekávají doňa Leonor a Manrique –, aby mu zabraňoval v ukva

pených rozhodnutích. Proto mu asi ještě více než z hospodářských

důvodů ustavičně domlouvají, aby dosadil toho žida do úřadu. Zdá se

jim zřejmě příliš nezkrotný, válkychtivý, domnívají se, že v něm není

dost té prohnané, ubožácké trpělivosti, kterou král musí v těchto kramářských dobách mít.

„A jsou dokonce napsány arabsky!“ řekl mrzutě a udeřil dlaní na

dokumenty. „Nedovedu ani pořádně přečíst, co mám podepsat.“

Don Manrique mu porozuměl; chtěl podpis oddálit. „Jestliže

poroučíš, pane králi,“ odpověděl ochotně, „dám smlouvy vyhotovit latinsky.“

„Dobrá,“ řekl Alfonso. „A nezvi mi toho žida dřív než na středu.“

Audience, při níž měly být podepsány dohody z obou stran, se

konala na hradě v jedné malé místnosti. Doňa Leonor vyslovila přání

zúčastnit se přijetí; i ona byla na žida zvědavá.

Don Manrique byl v úředním rouchu, na jeho prsou na zlatém

řetěze byl připevněn znak familiara, královského tajného rady, deska s kastilským erbem s třemi věžemi. Také doňa Leonor se vyparádila.

Zato Alfonso byl oblečen podomácku, naprosto ne tak, jak se slušelo

na státní akt; měl na sobě kazajku s širokými, nezapjatými rukávci a pohodlné boty.

Všichni očekávali, že Ibrahim, jak bylo zvykem, tváří v tvář ma

jestátu poklekne na jedno koleno. Ale Ibrahim nebyl ještě královým

poddaným, byl dosud velkým pánem muslimské říše. Měl také na sobě oděv islámského Španělska a přes něj modrý podšívaný plášť hodnostáře, který dobrovolně přicestoval ke dvoru křesťanského


22

krále. A tak pozdravil doňu Leonor, dona Alfonsa a dona Manriqua

pouze hlubokou úklonou.

Královna promluvila první. „Pokoj buď s  tebou, Ibrahime ze

Sevily,“ řekla arabsky. I  v  křesťanských královstvích poloostrova

mluvili vzdělaní lidé nejen latinsky, ale též arabsky.

Zdvořilost k hostu by byla vyžadovala, aby ho i Alfonso oslovil

arabsky, a tak to měl král také v úmyslu. Ale drzost toho člověka,

který nepoklekl, ho přiměla, že promluvil latinsky. „Salve, domine

Ibrahim,“ pozdravil ho mrzutě.

Don Manrique několika všeobecnými větami vyložil, za jakým

účelem kupec Ibrahim přišel. Doňa Leonor si při jeho řeči prohlí

žela cizího muže, hledíc upřeně před sebe s klidným, obřadným úsměvem. Ibrahim byl prostřední postavy, ale boty s vysokými podrážkami a přes všechnu nenucenost vzpřímené držení těla způso

bovaly, že se zdál vysoký. Z mátově snědé, krátkým plnovousem lemované tváře hleděly tiché moudré, poněkud hrdé oči mandlového tvaru. S ramen mu spadal dlouhý modrý plášť znamenitého střihu.

Doňa Leonor hleděla závistivě na vzácnou látku; takové látky byly

v křesťanském světě těžko k sehnání. Ale až bude tento muž v jejích

službách, bude jí snad moci takovouto látku opatřit a také některé ty přímo zázračné voňavky, o kterých tolik slyšela.

Král usedl na lůžko vyhlížející jako pohovka; seděl tu pololeže,

v okázale nedbalé póze. „Doufám jen,“ řekl, když don Manrique skon

čil, „že seženeš včas těch dvacet tisíc zlatých maravedí, které ses

zavázal zaplatit.“ – „Dvacet tisíc zlatých maravedí je hodně peněz,“

odpověděl Ibrahim, „a pět měsíců je krátká doba. Ale ty peníze tu během pěti měsíců budou, pane králi, – za předpokladu, že plné moci, které mi zaručuje smlouva, nezůstanou pouhým pergamenem.“ –

„Tvoje pochybnosti jsou pochopitelné, Ibrahime ze Sevilly,“ řekl král.

„Jsou to přímo neslýchané plné moci, které sis vymínil. Moji páno

vé mi řekli, že chceš vložit ruku na všechno, co mi poskytla milost

boží, na mé daně, na mé státní příjmy, na moje cla, na moje železné i solné doly. Zdá se, že jsi nenasytný člověk, Ibrahime ze Sevilly.“ Ku

pec klidně odpověděl: „Je těžké mne nasytit, protože musím nasytit tebe, pane králi. Jsi to ty, kdo je vyhladovělý. Já musím zaplatit hned


23

dvacet tisíc zlatých maravedí. Je otázka, kolik bude později možné vyzískat ze všech těch příjmů, z nichž mi připadne jen malá provize.

Tvoji grandové a ricoshombres jsou pánové nedůtkliví a násilničtí.

Promiň kupci, paní,“ obrátil se s hlubokou úklonou k doně Leonor, a teď mluvil arabsky, „jestliže v tvé spanilé přítomnosti hovořím o takových střízlivých nudných věcech.“

Ale don Alfonso trval na svém: „Byl bych pokládal za přiměřené,

kdyby ses byl spokojil tím, že bys byl mým alfakimem jako předtím

můj žid Ibn Šošan. Byl to dobrý žid a já lituji jeho odchodu.“ – „Je mi

neobyčejnou ctí, pane králi,“ odpověděl Ibrahim, „že mi svěřuješ nástupnictví po tak moudrém a osvědčeném muži. Ale jestliže ti mám sloužit tak, jak si toužebně přeji, nemohl bych se spokojit s plnými

mocemi šlechetného Ibn Šošana – nechť mu Alláh dopřeje všech

radostí rajských.“ Ale král mluvil dál, jako kdyby ten druhý nebyl nic

řekl, a zabrousil teď do jazyka, kterým se v zemi běžně hovořilo, do lidové latiny, do kastilštiny: „Ale to, že jsi přišel s požadavkem stát se strážcem mé pečeti, to se mi zdá, mírně řečeno, nemístné.“

„Nedokázal bych vymoci tvoje daně, pane králi,“ odpověděl kupec

klidně pomalou lámanou kastilštinou, „kdybych byl jen tvým alfakimem. Musel jsem požadovat, abych byl tvým escrivanem. Neboť kdybych nevládl tvou pečetí, tvoji grandové by mě neposlouchali.“ –

„Tvůj hlas i výrazy, které volíš,“ odpověděl Alfonso, „to vše je skromné

a patřičné. Ale neoklameš mě. Jsi velice pyšný, řekl bych –,“ a použil silný výraz z lidové latiny, „že jsi nestoudný.“ Manrique rychle vpa

dl: „Pan král míní, že znáš svou cenu.“ – „Ano,“ řekla svým jasným hlasem přívětivě a velmi dobrou latinou doňa Leonor, „právě tak to král myslel.“

Kupec se opět hluboce uklonil, nejdříve doně Leonor, potom

Alfonsovi. „Znám svou cenu,“ řekl, „a znám také cenu královských

daní. Nerad bych, abyste mi nesprávně rozuměli,“ pokračoval, „ani ty, paní, ani ty, velký a hrdý králi, a ani ty, šlechetný done Manrique.

Bůh obdařil tuto krásnou kastilskou zemi mnohými poklady a té

měř neomezenými možnostmi. Ale války, které muselo vést Tvoje

Veličenstvo i tvoji předkové, vám nedopřály času, aby bylo tohoto

požehnání využito. Teď jsi rozhodl, pane králi, aby tvým zemím byl


24

zachován po osm let mír. Jaké bohatství bude možné během těchto

osmi let vytěžit z tvých hor a z tvé úrodné půdy i z tvých řek! Znám

muže, kteří mohou naučit tvé poddané, jak zvýšit výnosy polí a jak

rozmnožit jejich dobytek. A vidím železo, které leží v tvých horách, vzácné železo v nevyčerpatelném množství. Vidím měď, lazurit, rtuť,

stříbro, a já obstarám obratné ruce, které to vše vytěží a smísí a uku

jí. Přivedu z islámských zemí lidi, pane králi, kteří povznesou tvé

zbrojnice na úroveň zbrojířských dílen v Seville i Córdobě. A existuje

látka, o které jste v těchto severních říších dosud ani neslyšeli, látka –

nazývá se papír –, na které se dá psát snadněji než na pergamenu a která je, známe-li tajemství její výroby, patnáctkrát levnější než

pergamen. A ve tvé řece Taju je všechno, co je třeba k tomu, aby tato

látka byla vyrobena. A potom se stane věda, filozofie i básnictví ve vašich zemích bohatší i hlubší, pane králi a paní královno.“

Hovořil vzletně a  přesvědčivě, obracel lesknoucí se, mírně ve

mlouvavé oči tu na krále, tu na doňu Leonor, a ti naslouchali výmluv

nému muži se zaujetím, téměř vzrušeni. Donu Alfonsovi připadalo, co Ibrahim říkal, poněkud směšné, dokonce podezřelé, bohatství

se přece nezíská namáhavou prací, dobývá se mečem. Ale Alfonso

měl dar fantazie, viděl už ty poklady i rozkvět, které mu tento muž

sliboval. Široký radostný úsměv se rozhostil na jeho tváři, byl opět

docela mladý a doně Leonor připadal nesmírně pomilováníhodný.

A již otevřel ústa a řekl uznale: „Mluvíš dobře, Ibrahime ze Sevilly,

a snad dokážeš vykonat alespoň zčásti to, co slibuješ. Zdá se, že jsi

moudrý a schopný člověk.“

Ale náhle, jako by litoval, že se dal kramářským povídáním svést

k  takovému uznání, změnil tón a  řekl, posměšně si ho dobíraje:

„Slyšel jsem, že jsi zaplatil vysokou cenu za moje Castillo, někdejší

Castillo de Castro. Máš početnou rodinu, že potřebuješ tak velký

dům?“ – „Mám jen syna a dceru,“ odvětil kupec. „Ale mám rád kolem

sebe přátele, s kterými se radím a s nimiž rozmlouvám. Je také mno

ho takových, kteří se dožadují mé pomoci, a v očích božích nalezne

milost ten, kdo neodřekne útočiště potřebným.“ – „Nešetříš zřejmě

majetkem ve službě svému Bohu,“ řekl král. „Mně by bylo milejší,

kdybych ti mohl přenechat Castillo až do smrti zadarmo, jako albo


25

roque.“ – „Tento dům,“ odpověděl zdvořile kupec, „se nejmenoval vždycky Castillo de Castro. Kdysi se jmenoval Kazr Ibn Ezra, a proto

mi záleží na tom, abych byl jeho majitelem. Tvoji rádcové, pane králi, ti jistě sdělili, že jsem přes svoje arabské jméno příslušníkem rodu

Ibn Ezra, a my Ibn Ezrové neradi bydlíme v domech, které nám ne

patří. Nebyla to zpupnost, pane králi,“ pokračoval, a nyní zněl jeho hlas sdílně, uctivě a lahodně, „která mě přiměla k tomu, abych si vyžádal jiné alboroque.“

Doňa Leonor se otázala s údivem: „Jiné alboroque?“

„Pan escrivano mayor,“ vysvětloval don Manrique, „žádal a získal

od nás právo, aby mu do jeho kuchyně byla dodávána z královských statků každodenně jedna ovce.“ – „Záleží mi na této výsadě,“ doložil

Ibrahim, obraceje se ke králi, „protože ji poskytl i tvůj děd, vznešený

císař Alfonso, mému strýci. Až se totiž přestěhuji do Toleda a vstou

pím do tvých služeb, navrátím se před celým světem k víře svých otců, odložím jméno Ibrahim a budu se opět jmenovat Jehuda ibn Ezra

jako onen můj strýc, který uhájil tvému dědovi pevnost Calatravu.

Budiž mi dovolena pošetilá upřímnost, pane králi a paní královno.

Kdybych to mohl udělat v Seville, nikdy bych neopustil svůj krásný

domov.“

„Těší nás, že oceňuješ naši shovívavost,“ řekla doňa Leonor. Ale

Alfonso se zeptal bez okolků: „A  budeš mít potíže, až budeš od

cházet ze Sevilly?“ – „Při likvidaci svých obchodů budu mít ztrá

ty,“ odvětil Jehuda. „Jiných potíží se neobávám. Bůh mi požehnal a způsobil, že emírovo srdce je mi nakloněno. Je to muž vzneše

ných, svobodomyslných názorů, a kdyby záleželo na něm, směl

bych se v  Seville hlásit k  víře svých otců otevřeně. Pochopí mé

důvody a nebude mi bránit.“

Alfonso hleděl na muže, který tu vystupoval s tak zdvořilou od

daností, a mluvil s ním tak otevřeně a troufale. Zdálo se mu, že ten

muž je nejen ďábelsky chytrý, ale i nebezpečný. Jestliže zradil svého

přítele emíra, zachová věrnost jemu, cizímu člověku, křesťanovi?

Jehuda, jako kdyby byl vytušil jeho myšlenky, řekl téměř zvesela:

„Jakmile opustím Sevillu, nebudu se už ovšem moci vrátit. Jak vidíš,

pane králi, nebudu-li ti dobře sloužit, budeš mě mít ve své moci.“


26

Don Alfonso řekl krátce, téměř nevrle: „Nyní podepíši.“ Dříve psával

své jméno latinsky: „Alfonsus Rex Castiliae“ nebo „Ego Rex“; v poslední době se podepisoval stále častěji v řeči lidu, ve vulgární latině, románsky, kastilsky. „Doufám, že ti postačí,“ prohlásil posměšně, „když tam napíši jen ‚Yo el Rey‘?“ Jehuda žertovně odpověděl: „Postačila by mi tvoje rubrica, tvoje kudrlinka, pane králi.“

Don Manrique podal Alfonsovi pero. Král podepsal tři dokumenty

s nehybnou tváří, rychle, vzdorně, jako kdyby se pouštěl do nepří

jemného, ale nevyhnutelného dobrodružství. Jehuda přihlížel. Se

zadostiučiněním se díval na to, čeho dosáhl, s radostným napětím

očekával, co přijde. Byl vděčný osudu, svému Bohu Alláhovi, svému

Bohu Adonaji. Cítil, jak z něho opadává nános islámu, a mimoděk mu přišlo na mysl blahořečení, které musel odříkávat jako dítě, když

získal něco nového: „Pochválen buď, Hospodine, Bože náš, který jsi

mi dal dosáhnouti a dožíti se tohoto dne.“

Pak podepsal písemnosti i  on a  uctivě je podal králi, ale bylo

na něm patrné jakési šibalské očekávání. A Alfonso byl skutečně udiven, když uviděl podpis, povytáhl obočí a svraštil čelo; viděl tam napsaná neznámá písmena. „Co to znamená?“ zvolal. „To přece není

arabsky!“ – „Dovolil jsem si, pane králi,“ vysvětloval zdvořile Jehuda,

„podepsat se hebrejsky.“ A uctivě doložil: „Můj strýc, kterého milost

tvého vznešeného děda povýšila na knížete, se podepisoval vždycky

jen hebrejsky: ‚Jehuda ibn Ezra ha-násí, kníže.‘“

Alfonso pokrčil rameny a obrátil se k doně Leonor; pokládal zřej

mě audienci za ukončenou.

Ale tu řekl Jehuda: „Prosím o milost rukavice.“ Rukavice byla totiž

symbolem důležitého úkolu, který dával rytíř rytíři; rukavice pak měla být po úspěšně splněném úkolu vrácena.

Alfonsovi se zdálo, že během této hodiny už musel spolknout dost

drzostí, a chystal se k hněvivé odpovědi; ale varovný pohled doni

Leonor jej zadržel. Řekl: „No dobrá.“

A nyní Jehuda poklekl. A Alfonso mu podal rukavici.

Ale pak, jako by se styděl za to, co se stalo, a jako by chtěl svůj

vztah k Jehudovi uvést na pravou míru, totiž k obchodním otázkám,

pravil: „Tak, a teď mi hodně brzy obstarej těch dvacet tisíc zlatých


27

maravedí.“ Ale doňa Leonor upírajíc veliké zelené oči zkoumavě, tro

chu šelmovsky na Jehudu, řekla svým jasným hlasem: „Těší nás, že

jsme tě poznali, pane escrivano.“

Než Jehuda opustil město Toledo, aby uspořádal své záležitosti

v Seville, navštívil představeného židovské obce, aljamy, dona Efraim

bar Abbu.

Don Efraim byl asi šedesátiletý malý hubený pán, nenápadný po

stavou i oděvem; nikdo by se nebyl nadál, jakou má ve svých rukou

moc. Neboť představený židovské obce v Toledu byl roven panovníkovi. Židovská obec, aljama, měla vlastní soudnictví, nesměl do ní

zasahovat žádný úřad, nebyla nikomu podřízená, jen svému „párna

su“ donu Efraimovi a králi.

Drobný a zimomřivý don Efraim seděl v pokoji přeplněném ná

bytkem a knihami. Ačkoli bylo už teplo, choulil se do kožichu a měl

před sebou pánev s uhlím. Byl dobře zpraven o tom, co se dělo na královském hradě, a třebaže mělo být Ibrahimovo jmenování ozná

meno teprve poté, až se definitivně přestěhuje do Toleda, don Efraim věděl, že se tento Sevillan stal generálním nájemcem daní i alfaki

mem po Ibn Šošanovi. I jemu nabízeli pacht a úřad, ale pro něho byl tento obchod příliš riskantní a postavení alfakima právě pro svůj lesk

příliš nebezpečné. Znal životní osudy kupce Ibrahima, věděl, že tajně vyznává židovskou víru, a chápal vnitřní i vnější příčiny, které ho

nutily k přesídlení do Kastilie. Efraim s ním mnohokrát obchodoval ve velkém měřítku, mnohokrát ve velkém měřítku obchodoval proti

němu a nebylo mu příjemné, že nyní tento pochybený syn rodu Ibn

Ezra přemístí hlavní sídlo svého podnikání do jeho Toleda.

Don Efraim tu seděl, škrábal si dlaň jedné ruky nehty druhé a če

kal, co mu host sdělí. Don Jehuda vedl rozhovor hebrejsky, vyčtenou,

nadmíru vybranou hebrejštinou. Ihned Efraimovi oznámil, že najal

příjmy královské pokladny Toleda a Kastilie. „Ty, jak jsem slyšel, jsi

nabídku na generální nájem odmítl,“ řekl přívětivě. „Ano,“ odpověděl

don Efraim. „Zvažoval jsem a počítal a odmítl jsem. Odmítl jsem i to, abych se stal nástupcem našeho alfakima Ibn Šošana – budiž požeh

nána památka spravedlivého. Tento úřad se mi zdál na skromného

muže příliš okázalý.“ – „Já jej přijal,“ řekl prostě don Jehuda. Don


28

Efraim povstal a uklonil se. „Tvůj sluha ti přeje štěstí, pane alfakime,“

pravil, a protože se Jehuda jen nepatrně, mlčky usmíval, pokračo

val: „Či smím dokonce říci, pane alfakime mayor?“ – „Královské Ve

ličenstvo,“ řekl don Jehuda, stěží přemáhaje svůj triumf, „mě ráčilo

povznést na jednoho ze svých familiares. Ano, done Efraime, budu

jedním ze čtyř tajných radů, budu zasedat v kurii. Budu spravovat

záležitosti krále, našeho pána, jako jeho escrivano mayor.“

Don Efraim to vyslechl s pocitem, v němž se mísil obdiv s odpo

rem, radost s nelibostí. Myslel si: Co za to asi musel tenhle šílený opovážlivec a hráč zaplatit! A dále: Kam toho pošetilce strhla jeho

pýcha! A dále: Všemohoucí uchovej, aby Izrael stihla pohroma skrze tohoto muže!

Don Efraim byl neobyčejně zámožný. Pověst vyprávěla o nesmír

ném bohatství kupce Ibrahima ze Sevilly, ale don Efraim byl tajně

přesvědčen, že on sám nemá majetek menší než tento odpadlík

a hrdopýšek. On, Efraim, své bohatství skrýval a zůstával nenápad

ný. Oproti tomu Ibrahim ze Sevilly si jako pravý Ibn Ezra odjakživa

potrpěl na honosné vystupování a  okázalost. Co všechno asi teď nenatropí tenhle nadaný, dvojaký a nebezpečný člověk, až vyzývaje

Boha vystoupí v Toledu zpupně na vrchol své moci!

Efraim pravil obezřetně: „Aljama vycházela s Ibn Šošanem vždyc

ky velice dobře.“ – „Bojíš se, done Efraime?“ odvětil přívětivě don

Jehuda. „Neboj se! Chraň Bůh, abych se jakkoli dotkl toledské obce

nebo abych ji snad dokonce utiskoval. Vždyť já sám budu jedním

z jejích příslušníků. Jsem zde proto, abych ti to řekl. Víš, že v srdci

jsem vždy pokládal víru synů Hagařiných jen za nedokonalou odnož naší staré víry. Jakmile zde nastoupím úřad, navrátím se do lůna

Abrahámova a přijmu před celým světem jméno, které mi dali moji

otcové: Jehuda ibn Ezra.“

Don Efraim se snažil dát najevo radostné překvapení, ale jeho

obavy vzrostly. I aljama měla zůstat stejně jako on sám nenápadná.

V těchto dobách, kdy hrozilo nové křižácké tažení, jehož důsledkem

budou dozajista nové protižidovské štvanice, byla rozumná zdrženli

vost dvojnásob nezbytná. A tenhle Ibrahim ze Sevilly právě teď obrátí

svým přestupem pozornost celého světa na toledské židy! Ibn Ezrové


29

byli odjakživa vychloubační. Vypínali se jako jarmareční kejklíři. Až

dosud byli usídleni alespoň jen v Zaragoze, v Logroñu, v Toulouse,

Efraimovo Toledo jich zůstávalo ušetřeno. A teď bude mít na krku tohohle, nejokázalejšího a nejnebezpečnějšího ze všech!

Zbožný a  velmi chytrý Efraim nechtěl být nespravedlivý. Ibn

Ezrové se svou honosností a velikášstvím byli jeho duši cizí, ale byli, to ochotně uznával, prvním rodem Sefaradu, španělského Izraele, vzešli z nich učenci, básníci, vojáci, obchodníci i diplomaté, jejichž

jména byla v židovstvu slavná a měla zvuk i v islámském a křesťanském světě. Ale především poskytli židům tohoto století velkorysou

pomoc v tísni, tisíce jich vykoupili z pohanského otroctví a tisícům

poskytli útočiště v Sefaradu i v Provence. A i ten Ibn Ezra, který tu

před ním sedí, byl obdařen vynikajícími vlastnostmi, za těžkých pod

mínek se vyšvihl na prvního kupce v Seville. Ale neznamená přesto tak ctižádostivý a tak zločinně a svéhlavě odvážný člověk pro Izrael spíše nebezpečí než požehnání?

Tohle všechno si don Efraim promyslel během tří vteřin následu

jících po prohlášení dona Jehudy. Ve čtvrté vteřině už uctivě říkal:

„Je pro nás velikou ctí, že k nám přicházíš, done Jehudo. Bůh poslal

toledské aljamě v  pravý čas pravého muže, aby ji vedl. Neboť mi

musíš dovolit, abych k tvým břemenům přidal další a abych ti vložil

do rukou svůj úřad.“

V duchu si myslel: Ó Bože všemohoucí, netrestej Izrael příliš kru

tě! Obrátil jsi srdce tomuto mešumadovi, tomuto odpadlíkovi, takže se k nám vrací. Nedopusť, aby dával v tomto tvém Toledu najevo

příliš mnoho okázalosti a pýchy, nedovol, aby rozmnožil závist a ne

návist gójských národů proti Izraeli!

Don Jehuda zatím odpovídal: „Ale to ne, done Efraime. Kdo by

mohl lépe než ty vést záležitosti aljamy? Já pak budu hrdý na to,

jestliže mě někdy o sabatu vyvoláte k předčítání úryvku z Písma jako kteréhokoli jiného dobrého žida. A již dnes, done Efraime, mi musíš

dovolit, abych poněkud zlepšil úděl chudých. Dovol mi, abych ti odevzdal malou částku, řekněme pět set zlatých maravedí.“

To byl dar, jaký toledská obec dosud nikdy nedostala; ta Jehudova

drzá lehkomyslná kejklířská hříšná zpupnost dona Efraima lekala


30

a pobuřovala. Ne, až si tenhle člověk bude po Toledu vykračovat ve

své smělé okázalosti, nebude moci být on, Efraim, déle párnasem aljamy. „Uvaž to ještě jednou, done Jehudo,“ žádal. „Aljama se nesmí

spokojit a nespokojí se s Efraimem, až bude v Toledu Jehuda ibn

Ezra.“

„Neposmívej se mi,“ odvětil klidně Jehuda. „Nikdo neví lépe než

ty, že aljama nebude chtít mít za vůdce muže, který setrval čtyřicet let ve víře synů Hagařiných a který se každý den pětkrát modlil

k Muhammadovi. Ty sám bys přece nechtěl, aby byl v Toledu před

staveným obce mešumad. Jen to přiznej.“

Znovu pocítil Efraim odpor i obdiv. On sám se ani slovem nedotkl

Jehudova poskvrnění. Ale tento muž o něm hovořil s nestoudnou

otevřeností, ba s pýchou, s bohaprázdnou pýchou Ibn Ezrů. „Nepří

sluší mi, abych tě soudil,“ řekl.

„Uvaž, můj pane a učiteli Efraime,“ řekl don Jehuda a pohlédl Efrai

movi přímo do tváře, „že Hagařini synové se na mně od oné prvé

hrozné urážky nedopustili žádného bezpráví. Naopak byli ke mně

příjemní jako teplá růžová voda a krmili mě dary své země. Jejich

obyčeje se mi staly milé, a i když se tomu mé srdce vzpouzí, přirostly

mi mnohé jejich mravy k tělu jako druhá kůže. Může se velmi snad

no stát, že až se octnu před nějakým důležitým rozhodnutím, budu vzývat ze zvyku Mohamedova Boha a budu se modlit první verše

koránu. Doznej, done Efraime, kdyby se ti něco takového doneslo

k sluchu, nebyl bys pak v pokušení vyřknout nade mnou velikou

klatbu, cherem?“

Dona Efraima pobouřilo, že ho ten druhý zas prohlédl. Dozajista

byl tento Jehuda přes své velkorysé rozhodnutí hříšník a neznaboh

a opravdu se v Efraimovi na okamžik vynořila vábivá představa, jak

od almemoru, který je v synagoze místem zvěstování, nad ním za

troubení šófaru, beraního rohu, vyhlásí klatbu. Ale to byly liché sny;

jako kdyby chtěl vyhlásit klatbu nad velikým kalifem nebo nad krá

lem, naším pánem.

„Žádný rod neudělal pro Izrael tolik jako rod Ibn Ezra,“ odpověděl

se zdvořilou vytáčkou. „Je také známo, že ti odpadnutí uložil tvůj

otec, když ti ještě nebylo třináct let.“ – „Četl jsi poselství,“ otázal se


31

Jehuda, „ve kterém náš pán a učitel Mojžíš ben Maimón hájí ty, kteří

pod nátlakem přistoupili k učení proroka Muhammada?“ – „Jsem

prostý muž,“ odpověděl odmítavě don Efraim, „a nevměšuji se do

rabínských disputací.“ – „Nemysli si, done Efraime,“ řekl Jehuda vřele, „že minul jediný den, kdy bych nebyl pomyslel na naše učení.

V podzemí svého domu v Seville mám synagogu; o velkých svátcích

se nás scházelo deset a  konali jsme modlitby, jak je předepsáno.

Postarám se, aby má synagoga v Seville zůstala zachována i poté,

co se přestěhuji sem. Emír Abdulláh je velkorysý člověk a můj přítel;

přimhouří oko.“

„Kdy se hodláš přestěhovat do Toleda?“ zeptal se don Efraim. „Asi

za tři měsíce,“ odvětil Jehuda. „Smím tě pozvat, abys byl pak mým

hostem?“ nabídl mu Efraim. „Můj dům je ovšem skromný.“ – „Děkuji ti,“ odpověděl Jehuda, „opatřil jsem si již přístřeší. Získal jsem od krále, našeho pána, Castillo de Castro. Dám je přestavět pro sebe, své děti, přátele i sloužící.“

Don Efraim nedokázal skrýt hluboký úlek. „Castrové,“ varoval,

„jsou ještě pomstychtivější a násilničtější než ostatní ricoshombres.

Zle vyhrožovali, když jim král odňal jejich dům. Budou pokládat za

bezpříkladnou potupu, jestliže v jejich domě bude bydlet žid. Dobře si to rozmysli, done Jehudo. Castrové jsou velmi mocní a mají mnoho

přívrženců. Vzbouří půl říše proti tobě – a proti celé Izraeli.“

„Děkuji ti za tvé varování, done Efraime,“ pravil Jehuda. „Všemo

houcí mi dal srdce, které nezná strach.“


33

DRUHÁ KAPITOLA

Do Toleda přibyl s  královskými glejty správce a  tajemník dona

Jehudy Ibn Omar. Přišli s ním muslimští architekti, umělci a ře

meslníci. V Castillu de Castro nastal čilý ruch a celé město bylo vzrušené energií a marnotratností, s jakou se prováděla přestavba.

Potom ze Sevilly přicestovali sloužící všeho druhu a po nich na

mnoha vozech rozličné domácí zařízení, dále třicet mezků a dva

náct koní. O cizinci, který měl přijet, kolovaly stále nové nejrůz

nější pověsti.

A konečně přijel. S ním jeho dcera Raquel, jeho syn Alazar a jeho

důvěrný přítel, lékař Musa ibn Da’ud.

Jehuda své děti miloval a měl obavy, zda uvyknou drsnému živo

tu v Kastilii, když vyrostli v Seville, proslulé tak jemnou kulturou.

Čtrnáctiletému energickému Alazarovi se bude jistě hrubý

rytířský svět zamlouvat, ale jak to bude s Rechjou, s jeho milou

Raquel? Jela po jeho boku a on na ni hleděl něžně a se skrytou starostí. Měla na sobě, jak to bylo při cestování obvyklé, mužský oděv. Seděla v sedle mladistvě, byla tak trochu samá ruka, samá

noha, dětsky hranatá a smělá. Kapuce nebyla s to pojmout husté


34

černé vlasy. Velikýma modrošedýma očima si pozorně prohlížela

lidi a domy města, které se teď mělo stát jejím domovem.

Jehuda věděl, že se nezalekne žádné námahy, aby se jí Toledo

stalo opravdovým domovem. Sotvaže se vrátil do Sevilly, pověděl jí,

co ho odtud pudí. Rozmlouval se sedmnáctiletou dívkou tak otevře

ně, jako by mu byla rovna věkem i zkušenostmi. Byl si vědom, že ho

jeho Raquel, i když si někdy



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.