načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Žhavé doteky - Nora Robertsová

Žhavé doteky

Elektronická kniha: Žhavé doteky
Autor:

-   ŽHAVÉ DOTEKY. - 2 příběhy v 1 knížce -   Zaostřeno na lásku - Úspěšná fotografka Bryan má před sebou zajímavý úkol: společně s Shadeem Colbym ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HarperCollins
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 415
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: překlad Lada Zavázalová, Dita Černá
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-83-276-2659-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

"Zaostřeno na lásku": Úspěšná fotografka Bryan má před sebou zajímavý úkol: společně s Shadeem Colbym zdokumentovat americké horké léto. Před sebou mají tři měsíce společné práce. Oba se se v minulosti v lásce zklamali, a tak nehodlají znovu otevřít svá srdce a nechat se zranit. Jsou přesvědčeni, že ani jeden z nich není pro manželství stvořen. Při svém putování po Americe se však setkávají s láskou, touhou a něhou na každém kroku... "Vůně bazalky": Juliet se na tři týdny stává manažerkou Carla Franconiho, jenž právě vydává svou třetí kuchařku, a podnikne s ním propagační turné po Spojených státech. Během cesty se do ní Carlo, ověnčený pověstmi neodolatelného svůdníka, zamiluje, a ačkoli se Juliet zuby nehty brání, zanedlouho mu podlehne. Jak se ale podaří najít kompromis mezi praktickou Juliet a impulzivním Carlem, mezi zamženým New Yorkem a prosluněným Římem, mezi specialitami okořeněnými vůní bazalky na bílém porcelánu a hamburgery v umaštěném papíru? Kniha z edice zdvojených milostných romancí zkušené americké autorky nabízí dva příběhy plné letního slunce a svodů.

Popis nakladatele

  ŽHAVÉ DOTEKY.

2 příběhy v 1 knížce

  Zaostřeno na lásku

Úspěšná fotografka Bryan má před sebou zajímavý úkol: společně s Shadeem Colbym zdokumentovat americké horké léto. Před sebou mají tři měsíce společné práce. Oba se v minulosti v lásce zklamali, a tak nehodlají znovu otevřít svá srdce a nechat se zranit. Jsou přesvědčeni, že ani jeden z nich není pro manželství stvořen. Při svém putování po Americe se však setkávají s láskou, touhou a něhou na každém kroku…

Vůně bazalky

Juliet se na tři týdny stává manažerkou Carla Franconiho, jenž právě vydává svou třetí kuchařku, a podnikne s ním propagační turné po Spojených státech. Během cesty se do ní Carlo, ověnčený pověstmi neodolatelného svůdníka, zamiluje, a ačkoli se Juliet zuby nehty brání, zanedlouho mu podlehne. Jak se ale podaří najít kompromis mezi praktickou Juliet a impulzivním Carlem, mezi zamženým New Yorkem a prosluněným Římem, mezi specialitami okořeněnými vůní bazalky na bílém porcelánu a hamburgery v umaštěném papíru?

 

Zařazeno v kategoriích
Nora Robertsová - další tituly autora:
Náhlá vzplanutí Náhlá vzplanutí
Láska nikdy nerezaví Láska nikdy nerezaví
Výhodný obchod Výhodný obchod
Hrdina ze sousedství Hrdina ze sousedství
Okouzlená šamanka Okouzlená šamanka
Milovat Jackie Milovat Jackie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nora robertsová

ŽHAVÉ DOTEKY


Nora

Robertsová

ŽHAVÉ DOTEKY

Překlad

Lada ZaváZaLová, dita Černá


Název originálu:

One Summer; Lessons Learned

První vydání:

Silhouette Books, 1986; Silhouette Books, 1986

Překlad:

Lada Zavázalová; Dita Černá

Odpovědný redaktor:

Ivana Čejková

© 1986 by Nora Roberts; 1986 by Nora Roberts

© For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o.,

Warszawa 2017 (Zaostřeno na lásku: 2001 by Harlequin Publishers s.r.o., Praha;

Vůně bazalky: 2003 by Arlekin – Wydawnictvo Harlequin Enterprises sp. z o.o.;

2015 by Harlequin Polska sp. z o.o.).

Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho

částí v jakékoliv podobě.

Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A.

Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými

osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná.

HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins

Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez souhlasu

vlastníka.

Ilustrace na obálce byla použita po dohodě s Harlequin Books S.A.

Všechna práva vyhrazena.

HarperCollins Polska sp. z o.o.

02-516 Warszawa, ul. Starościńska 1B lokal 24-25

ISBN: 978-83-276-2817-6 (pdf)

ISBN: 978-83-276-2815-2 (ePub)

ISBN: 978-83-276-2816-9 (mobi)

Elektronické formáty

Dagmar Wankowska, LiamART


ZaostřeNo Na lásku


7

PRVNÍ KAPITOLA

V místnosti byla tma. Naprostá tma. Ale muž jménem Shade byl na tmu zvyklý. Někdy jí dokonce dával přednost. Nebylo vždy nutné používat oči. Jeho prsty byly hbité a zručné a jeho vnitřní zrak byl ostrý jako břitva.

Čas od času, když zrovna nepracoval, se jen tak posadil do temné komory a nechal představy ovládnout jeho mysl. Tvary, barvy, struktury. Někdy se mu vybavovaly zřetelněji pod zavřenými víčky, když nechal myšlenky volně plout. Vyhledával temnotu a stíny, stejně jako vyhledával světlo. Všechno to bylo součástí jeho života. Představy byly jeho profesí.

Nedíval se na život stejnýma očima jako ostatní lidé. Někdy mu svět připadal drsnější, chladnější, než jak ho viděly – nebo chtěly vidět – prosté oči. Jindy zas něžnější a krásnější, než si uspěchaní kolemjdoucí dokázali všimnout. Shade život kolem sebe pozoroval, sbíral částice a drobnosti, vybral si čas a tvar a potom to všechno zaznamenal tak, jak to viděl on.

Nyní pracoval svýma rukama a svou myslí v temné komoře. Z rohu se linul tichý a lehounký jazz. Pečlivost a načasování. Tato dvě pravidla dodržoval v každém aspektu své práce. Opatrně otevřel kazetu a natočil film na cívku vyvolávacího tanku, který potom zavřel a nastavil časoměřič. Volnou rukou rozsvítil světlo. Místnost se rozjasnila jantarovou září.

Shade miloval vyvolávání negativů a fotek stejně, jako fotografování samotné. Práce v temné komoře vyžadovala preciznost a přesnost. Ve svém životě potřeboval obojí. Při fotografování zase mohl popustit uzdu své fantazii a kreativitě. I tyto dvě věci potřeboval. To, co viděl, a to, jaký měl vztah k tomu, co viděl, mohlo být zachyceno přesně nebo být zahaleno tajemným závojem. Ze všeho nejvíc potřeboval pocit uspokojení z toho, že něco vytváří, sám. Vždycky pracoval sám.

Když nyní pečlivě postupoval krok po kroku dle vytyčeného postupu – teplota, chemikálie, míchání, regulace časování – vrhalo jantarově žluté světlo na jeho tvář stíny. Kdyby Shade toužil zachytit obraz fotografa při práci, nikdy by nenašel lepší objekt než sám sebe.

Měl tmavé pronikavé oči, které byly nyní, když naléval ustalovač do tanku, ještě temnější. I jeho vlasy byly tmavé a trochu delší, než se slušelo. Překrývaly mu uši i zadní lem trička a padaly mu do čela. Nikdy nedbal na to, co si o něm kdo myslí. Nikdy nesledoval módní trendy. Byl vyrovnaný, téměř chladný a působil drsným dojmem.

Měl opálený obličej s výraznými rysy. Když se soustředil, připomínala jeho ústa napjatou linku. Soudě podle jemných vrásek okolo očí bylo zřejmé, že toho už hodně viděl a prožil.

V souvislosti s jeho nosem se v žádném případě nedalo použít slovo pravidelný. Byl to následek profesionálního hazardu. Ne každý se nechával rád fotografovat. Kambodžský voják mu sice rozbil nos, ale Shadeovi se podařilo získat působivou fotografii zdevastovaného a zpustošeného města. Považoval to za dobrý obchod.

V jantarovém světle byly jeho pohyby pružné a hbité. Měl vytrénované atletické tělo, výsledek mnoha let práce v terénu – často v cizím a nepřátelském terénu – stovek ušlapaných kilometrů a vynechaných jídel.

Dokonce i nyní, léta po jeho poslední práci pro časopis International View, byla Shadeova postava pružná a štíhlá. Jeho práce nebyla teď už tak vyčerpávající a náročná, jako když v začátcích své kariéry vyrážel do Libanonu, Laosu či Střední Ameriky, ale přesto svůj styl nezměnil. Pracoval bez přestání. Někdy vyčkával celé hodiny na ten správný okamžik, aby stisknul spoušť fotoaparátu, jindy vyfotil celou roličku filmu během několika minut. Pokud byly jeho styl a jeho chování agresivní, bylo tomu proto, že ho to udržovalo na živu a v jednom kuse během válek, které zachytil.

Ta ocenění, která získal, a honorář, který si účtoval, pro něj byly ve srovnání s fotografiemi až na druhém místě. Kdyby mu nikdo za jeho práci neplatil, kdyby se nestal slavným, stejně by Shade trávil svůj čas v temné komoře a vyvolával by své fotografie. Byl však uznávaný, úspěšný a bohatý. Přesto neměl žádného asistenta a se svou prací se zavíral do té stejné temné komory jako před lety.

Už když Shade věšel negativy, aby uschly, věděl, které z nich použije. Nestudoval je však podrobněji. Podíval se na ně jen letmo a nechal je viset na šňůře. Potom odemkl dveře temné komory a vyšel ven. Zítra bude jeho zrak a úsudek čerstvější. Čekání byl přepych, který si nemohl dopřát pokaždé. Právě teď však zatoužil po pivu. Musí si něco promyslet.

Zamířil do kuchyně a sáhl do ledničky po vychlazené láhvi. Otevřel ji a víčko odhodil do koše, který jeho hospodyně vystlala igelitovým pytlem. Místnost byla čistá. Díky kontrastům bílé a černé se nedalo říct, že by působila útulným dojmem, ale alespoň nebyla fádní.

Přitiskl hrdlo láhve k ústům a vyprázdnil její obsah do poloviny. Zapálil si cigaretu, přenesl pivo na kuchyňský stůl a uvelebil se pohodlně na židli s nohama napnutýma před sebou.

Výhled z kuchyňského okna neukazoval L. A. právě v lichotivém světle. Tato část města působila zjizveně, drsně, hromotlucky a rabiátsky. Snášející se soumrak jí na kráse také nepřidal. Shade se mohl přestěhovat do luxusnější čtvrti nebo třeba do hor, odkud v noci rozsvícené město připomínalo pohádkovou zem. On však dával přednost svému malému bytu, odkud mohl pozorovat nepřikrášlenou realitu města, které proslulo svým přepychem a luxusem.

Bryan Mitchellová. Je odbornicí na přepych.

Nemohl jí upřít, že její portréty bohatých, slavných a krásných jsou dobré – dokonce skvělé ve svém oboru. Její fotografie nepostrádaly soucit, humor ani jemnou smyslnost. Dokonce uznával, že je takových fotografů potřeba. Jenom to nebyl jeho styl. Ona se snažila zachytit kulturu, on zase život.

Pro časopis Celebrity odváděla profesionální a většinou také odvážně provokativní práci. Slavní a známí lidé, na které namířila objektivem svého fotoaparátu, byli často zachyceni tak, aby vypadali lidštěji, přístupněji. Od té doby, co začala pracovat na volné noze, ji hvězdy, skoro hvězdy a agenti hvězd vyhledávali sami. Za ta léta si vybudovala pověst a styl, díky kterým se stala jednou z nich. Patřila nyní do jejich úzkého vybraného kruhu.

Shade chápal, že se něco takového může fotografovi stát. Začne se podobat lidem na svých fotografiích. To, co se snažil zachytit, ukousne kus jeho já. Příliš velkou část jeho já. Ne, neopovrhoval stylem práce Bryan Mitchellové. Shade měl prostě jen pochybnosti o spolupráci s ní.

Neměl zájem o spolupráci.

Ale takové byly podmínky. Když ho oslovil časopis Life-style, aby pro ně udělal fotografickou studii Ameriky, byl tím nápadem nadšen. Fotostudie mohou podat silnou a trvalou výpověď, která člověka probudí a vyburcuje, nebo naopak pohladí a pobaví. Jako fotograf právě o toto usiloval. Life-style ho chtěl, chtěl jeho silné, často až drsné a dvojsmyslné emoce, které z jeho fotografií vyzařovaly. Ale také chtěli protiváhu. Ženský pohled na svět.

Nebyl tak zaslepený, aby neviděl smysl a možnosti takového projektu. Protivilo se mu však pomyšlení, že podepsání smlouvy visí na jeho ochotě strávit léto s fotografkou slavných osobností. To s sebou samozřejmě nese i povinnost podělit se s ní o svůj dodávkový vůz a o svůj úspěch. Ze všeho nejvíc mu však vadilo, že bude muset strávit tolik času s ženou. Tři měsíce v terénu s někým, kdo zaměřuje objektiv svého fotoaparátu na rockové hvězdy a celebrity. Muži, který začal svoji profesionální dráhu ve válkou zničeném Libanonu, nepřipadala tato perspektiva zrovna lákavá.

Ale chtěl to udělat. Chtěl využít možnosti zachytit americké léto od L. A. až k New Yorku. Chtěl zobrazit to štěstí, dojetí, pot i radost. Chtěl se dostat až k nitru, aby se pohled na něj zaryl lidem až do morku kostí.

Jediné, co zbývalo udělat, bylo říct ano a strávit léto s Bryan Mitchellovou.

„Nemysli na foťák, Mario. Tancuj.“ Bryan sledovala čtyřicetiletou baletní superhvězdu ve svém hledáčku. Líbilo se jí, co viděla. Věk? Ano, ale léta neznamenala nic. Statečnost, styl, eleganci. Vytrvalost – především vytrvalost. Bryan věděla, jak to všechno zachytit a sladit dohromady.

Maria Natravidova byla během své fenomenální pětadvacetileté kariéry fotografována nesčetněkrát. Ale nikdy s kapičkami potu na pažích a promočeným dresem. Nikdy s námahou odrážející se ve výrazu jejího obličeje. Bryan nehledala klamný přelud dokonalosti, ale vyčerpání a bolest, které byly cenou za úspěch.

Zachytila Mariu ve skoku. Nohy napnuté paralelně s podlahou, paže doširoka rozevřené v perfektní póze. Kapky potu na tváři a hrdle. Svaly napjaté a zřetelně viditelné. Bryan stiskla spoušť, a potom lehce pohnula fotoaparátem, aby pohyb mírně zamlžila.

Tahle to bude. Věděla to už ve chvíli, kdy ještě dokončovala zbytek filmu.

„Nutíš mě dřít,“ postěžovala si tanečnice, když vklouzla do židle a zabořila svou vlhkou tvář do ručníku.

Bryan udělala ještě dvě fotografie, potom odtáhla fotoaparát od obličeje. „Mohla jsem tě nacpat do kostýmu, nasvítit tě a nechat tě předvést jednu z tvých dokonalých arabesek. Tím bych lidem ukázala, že jsi krásná a elegantní. Místo toho jim ale ukážu, že jsi silná žena.“

„A ty jsi zase chytrá žena.“ Maria si povzdychla a nechala ručník spadnout na zem. „Proč jinak bych za tebou přišla kvůli fotografiím pro mou knihu?“

„Protože jsem nejlepší.“ Bryan přešla napříč ateliérem a zmizela v zadní místnosti. Maria systematicky rozháněla křeč v lýtku. „Protože ti rozumím a obdivuju tě. A –“ vešla opět do ateliéru s tácem, na němž stály dvě sklenice a džbán s cinkajícím ledem „– protože pro tebe vymačkávám pomeranče.“

„Drahoušku.“ Maria sáhla se smíchem po první sklenici. Na okamžik si ji přitiskla k čelu, a potom se hltavě napila. Vlasy měla těsně stažené ve stylu, který si mohou dovolit jen ženy s dokonalými rysy a bezvadnou pletí. Uvolnila své dlouhé štíhlé tělo, opřela se pohodlně do židle a přes okraj sklenice studovala Bryan.

Maria znala Bryan už sedm let. Setkaly se, když začala mladá fotografka pracovat pro Celebrity. Tenkrát dostala za úkol zachytit zákulisí baletní scény. Maria si ještě dnes pamatovala na mladou ženu s hustými medovými vlasy spletenými do copu, s upřímnýma očima barvy cínu, s obličejem, kterému dominovaly zkosené lícní kosti a plné rty. Vysoké atletické tělo se téměř ztrácelo v tom jejím vytahaném oblečení. Nosila tehdy obnošené otrhané tenisky a dlouhé náušnice.

Maria se letmo podívala na ošumělé tenisky Nike, které měla Bryan na nohou. Některé věci se nemění. Na první pohled by člověk tuhle vysokou opálenou blondýnu v teniskách a kraťasech otipoval na typickou Kaliforňanku. Vzhled může klamat. Na Bryan Mitchellové totiž nebylo nic typického.

Bryan neušel Mariin zkoumavý pohled. Napila se ze své sklenice a zeptala se: „Co vidíš, Mario?“ Zajímalo ji to. Představy a předsudky byly součástí jejího řemesla.

„Silnou, inteligentní ženu s talentem a ambicemi.“ Maria se usmála. „Skoro jako bych se dívala na sebe.“

I Bryan se usmála. „To je skvělý kompliment.“

Maria máchla rukou ve vzduchu. „Není moc žen, které bych měla ráda. Sebe mám ráda. A také tebe. Drahoušku, copak jsem to zaslechla o tobě a o tom hezkém mladém herci?“

„Jmenuje se Matt Perkins.“ Bryan se nikdy nevykrucovala, nenáviděla předstírání. Žila ve městě, které si vybrala. Ve městě, které žije z klepů a drbů. „Fotila jsem ho. Párkrát jsme si vyšli na večeři.“

„Nic vážného?“

„Jak jsi řekla, je hezký.“ Bryan se usmála a nechala si do úst vklouznout kousek ledu ze sklenice. „Ale jen stěží se jeho a moje ego vejde do jeho mercedesu.“

„Muži.“ Maria se naklonila dopředu, aby si doplnila svou sklenici džusem.

„Teď řekneš určitě něco hlubokomyslného.“

„Kdo jiný to dokáže líp?“ ušklíbla se Maria pobaveně. „Muži,“ opakovala znovu a vychutnávala to slovo na jazyku. „Připadají mi nudní, dětinští, pošetilí a nepostradatelní. Být milována... sexuálně, rozumíš mi?“

Bryan se podařilo zadržet úsměv, který se jí formoval na rtech. „Rozumím.“

„Být milována je nádherné, vyčerpávající. Jako Vánoce. Někdy si připadám jako dítě, které nechápe, proč musí Vánoce skončit. Ale oni skončí. A ty čekáš, až přijdou znovu.“

Bryan vždycky fascinovalo, jak lidé chápou lásku, jak s ní zacházejí, jak ji hledají a jak se jí vyhýbají. „Proto ses nikdy nevdala, Mario? Čekala jsi na další Vánoce?“

„Vdala jsem se za tanec. Kdybych si chtěla vzít muže, musela bych se rozvést s tancem. Žena jako já nemá místo pro dva. A ty?“

Bryan se zadívala do své sklenice, z tváře jí zmizel pobavený výraz. Rozuměla těm slovům až příliš dobře. „Žádné místo pro dva,“ zamumlala. „Ale já nečekám na další Vánoce.“

„Jsi ještě mladá. Kdybys mohla mít Vánoce každý den, neskočila bys po té příležitosti?“

Bryan pokrčila rameny. „Jsem moc líná na to, abych měla Vánoce každý den.“

„Přesto je to hezká představa.“ Maria se zvedla a protáhla své štíhlé tělo. „Dneska jsem na tvůj rozkaz dřela už dost dlouho. Teď se osprchuju a převléknu. Pak mám večeři se svým choreografem.“

Bryan osaměla. Bezmyšlenkovitě přejížděla prstem po hraně fotoaparátu. O lásce a o manželství nepřemýšlela příliš často. Už tím jednou prošla. Vysněná fantazie pod tíhou reality vybledla jako fotka vystavená prudkému slunečnímu žáru. Trvalé vztahy fungují jen zřídkakdy, a jen nepatrné procento funguje dobře.

Vzpomněla si na Lee Radcliffovou, která je vdaná za Huntera Browna už téměř rok. Pomáhá mu vychovávat jeho dceru a sama je těhotná se svým prvním dítětem. Lee je šťastná, ale ona měla to štěstí, že našla neobyčejného muže, který ji bere takovou, jaká je, a který ji dokonce povzbuzuje v tom, aby dál rozvíjela a poznávala své schopnosti. Bryan z vlastní zkušenosti věděla, že to, co je řečeno, a to, jak je to ve skutečnosti míněno, jsou dvě různé věci.

Tvoje kariéra je pro mě stejně důležitá jako pro tebe. Kolikrát tohle od Roba slyšela předtím, než se vzali? Studuj. Získej diplom.

A tak se vzali. Byli mladí, nadšení, plní ideálů. Než však uplynulo šest měsíců, byl Rob nešťastný z toho, kolik času trávila ve škole a v místním studiu, kde pracovala. Chtěl teplou večeři a vyprané ponožky. Nechtěl zas tak moc, přemítala v duchu Bryan. Když chtěla být upřímná, musela přiznat, že po ní Rob zas tolik nežádal. Ale tehdy se to zdálo hodně.

Měli se rádi a snažili se jeden druhému přizpůsobit. Oba však zjistili, že touží po různých věcech, že žádají jeden od druhého něco, co nemohou dát.

Dalo by se říct, že to byl přátelský rozvod – žádný vztek, žádná hořkost. Žádná vášeň. Stačilo jen podepsat a sen se rozplynul. Bolelo to víc než cokoliv jiného v jejím životě. Pachuť prohry jí zůstala na jazyku ještě hodně hodně dlouho.

Věděla, že se Rob znovu oženil. Žil na předměstí s manželkou a dvěma dětmi. Dostal, po čem toužil.

A já taky, pomyslela si Bryan, když se rozhlédla po svém fotoateliéru. Už netoužila po tom stát se fotografkou, protože jí byla. Hodiny strávené v terénu, v ateliéru, v temné komoře pro ni byly stejně nepostradatelné jako spánek. A to, co dokázala během těch šesti let od rozvodu, dokázala sama. Nemusela se s nikým dělit o svůj čas. Možná je opravdu jako Maria. Je ženou, která žije svůj vlastní život, rozhoduje se sama za sebe – jak v osobních, tak v profesionálních vztazích. Někteří lidé prostě nejsou stvořeni pro partnerství.

Shade Colby. Bryan se zapřela nohou o Mariinu židli. Zde musela ustoupit. Obdivovala jeho práci. Obdivovala ji dokonce tolik, že zaplatila značnou sumu peněz za jeho fotografii s výjevem losangeleské ulice v době, kdy měla hluboko do kapsy. Studovala tu fotografii, snažila se analyzovat a odhadnout techniky, které použil při nastavování a vyvolávání snímku. Byla to ponuře laděná fotografie, hodně šedé a tak málo světla. Bryan z ní cítila jistou hrubost, ne beznaděj, ale krutost. Ale obdivovat jeho práci je něco úplně jiného než pracovat s ním.

Žijí sice ve stejném městě, ale pohybují se v jiných kruzích. Shade Colby se vlastně nepohybuje v žádných kruzích. Určuje si své vlastní hranice. Několikrát ho sice viděla na společenských akcích pro fotografy, ale osobně se neznali.

Je to zajímavý muž, pomyslela si. Kdyby měla dostatek času, dokázala by zachytit auru lhostejné hrdosti a zemitosti, která se kolem něj vznášela. Možná že bude mít šanci v případě, že se dohodnou na spolupráci.

Tři měsíce na cestách. Je tolik míst, která neviděla, tolik fotek, které neudělala. Zamyšleně vytáhla ze zadní kapsy kalhot čokoládovou tyčinku a rozbalila ji. Líbila se jí představa, že ochutná kus Ameriky, kus léta, že bude mít šanci sladit všechny ty obrazy dohromady.

Bryan se líbilo dělat portréty. Fotografovat tvář, osobnost, obzvláště známou osobnost, a snažit se najít to, co leží pod ní, ji fascinovalo. Někomu by to mohlo připadat jednotvárné, ale ona ve své práci nacházela rozmanitost, nepřeberné možnosti. Může třeba vyfotit drsně vyhlížející rockovou hvězdu, a přitom ukázat její zranitelnost. V odtažité elegantní dámě může zase objevit humor. Polapit vše nečekané a svěží – to pro ni bylo smyslem fotografování.

Nyní jí bylo nabídnuto, že to samé může vyzkoušet s krajinou a jejími lidmi. Tolik lidí, pomyslela si.

Chtěla to udělat. A jestli to znamená, že se bude muset o práci, o objevy i o zábavu dělit s Shadem Colbym, nevadí. Zakousla se do čokolády. No a co že má pověst paličatého a nepřístupného muže? Tři měsíce se dokáže vyrovnat s čímkoliv.

„Z čokolády ztloustneš a zošklivíš.“

Bryan zvedla zrak a podívala se na Mariu, která se vrátila zpět do ateliéru. Pot byl pryč. Nyní vypadala jako primabalerína, kterou si lidé představují ve své fantazii. Zahalená v hedvábí, okrášlená diamanty. Chladná, vyrovnaná, krásná.

„Vyvolává ve mně pocit štěstí,“ oponovala Bryan. „Vypadáš skvěle, Mario.“

„Ano.“ Maria si v pase uhladila nařasené hedvábí. „Ale to je přece moje práce, vypadat skvěle. Budeš dneska ještě pracovat?“

„Chtěla bych vyvolat ten film. Zítra ti pošlu nějaké ukázky.“

„A tohle je tvoje večeře?“

„Teprve začátek.“ Bryan ukousla velké sousto čokolády. „Objednám si pizzu.“

„S feferonkama?“

Bryan se usmála.

„Se vším.“

Maria si přitiskla dlaň k žaludku. „Já dnes večeřím se svým choreografem, s tím hrozným tyranem, to znamená, že se skoro nenajím.“

„A já si zase místo sklenky Taittingera musím dát sodu. Každá z nás musí zaplatit jistou daň.“

„Když se mi budou tvoje zkušební fotky líbit, pošlu ti celý karton.“

„Taittingera?“

„Sody.“ Maria se smíchem odešla.

O hodinu později už Bryan sušila negativy. Objednala si pizzu na půl osmou. Dobré načasování, pochválila se, když opouštěla temnou komoru. Nají se, a potom se probere fotografiemi Matta. Vybere si tu nejlepší a bude na ní pracovat, dokud neuschnou Mariiny negativy. Posadila se ke svému pracovnímu stolu a začala se přehrabovat ve dvou tuctech pořadačů a šanonů – její vlastní metoda archivace – když někdo zaklepal na dveře ateliéru.

„Pizza,“ vydechla lačně. „Pojďte dál. Umírám hlady.“ Ponořila ruce do své obrovské plátěné tašky a začala pátrat po peněžence. „Právě včas. Ještě pět minut a omdlela bych. Neměla jsem vynechat oběd.“ Na stůl vedle sebe odložila tlustý zápisník, průhledné plastové pouzdro s kosmetikou, svazek klíčů a pět čokoládových tyčinek. „Položte to kamkoliv, hned ty peníze najdu.“ Zaryla se hlouběji do tašky. „Kolik vám mám vlastně dát?“

„Co nejvíc.“

„To by chtěl každý,“ usmála se Bryan a vytáhla ohmatanou pánskou peněženku. „Mám takový hlad, že bych vám sice vydala i obsah svého sejfu, ale...“ Když zvedla hlavu, její hlas se rozplynul do vytracena. Vedle ní stál Shade Colby.

Letmo přelétl její tvář, a pak se jí zadíval do očí. „Za co mi chcete zaplatit?“

„Za pizzu.“ Bryan přihodila peněženku k ostatním věcem na stole. „Tohle je případ hladovění a záměny totožnosti. Shade Colby.“ Podala mu ruku. Byla zvědavá – a k vlastnímu překvapení – i nervózní. Když nebyl v davu lidí, vypadal ještě hrozivěji. „Znám vás,“ pokračovala, „ale nemyslím, že bychom se někdy setkali osobně.“

„Ne, nesetkali.“ Uchopil nabízenou ruku a znovu se jí zadíval do obličeje. Vyzařovala z ní větší síla, než očekával. Vždycky v lidech hledal nejdřív sílu, teprve potom slabosti. A také vypadala mladší. Přestože věděl, že je jí teprve osmadvacet, čekal Shade, že bude vypadat drsněji, agresivněji, elegantněji. Místo toho před ním stála žena, která vypadala, jako by se právě vrátila z pláže.

Měla na sobě sice volné tričko, ale bylo zřejmé, že je velmi štíhlá. Cop jí sahal téměř do pasu a Shadea napadlo, jak asi její vlasy vypadají, když jsou rozpuštěné. Zaujaly ho její mandlově tvarované oči – šedá barva získávala místy až stříbrný nádech. Byly to oči, které by i s její tváří rád fotografoval ve stínu. Možná u sebe nosí tašku s kosmetikou, ale nevypadala na to, že by nějakou používala.

V žádném případě nevypadá obyčejně, přemítal v duchu. To by mělo spoustu věcí usnadnit, kdyby se rozhodl pro spolupráci s ní. Neměl trpělivost na to, aby čekal, než se žena namaluje a vyfintí. Tahle taková není. Prohlížela si ho stejně pozorně jako on ji. Shade tohle bral. Fotograf, stejně jako každý jiný umělec, pozoruje lidi z různých úhlů.

„Vyrušuji vás při práci?“

„Ne, právě jsem si dopřávala přestávku. Posaďte se.“

Oba dva se chovali obezřetně. On přišel z náhlého impulsu. Ona si nebyla jistá, jak se k němu má chovat. Oba se rozhodli pro vyčkávací taktiku. Bryan zůstala za svým stolem. Jsme na mém hřišti, tak ať se vytasí s první kartou, rozhodla se v duchu.

Shade se neposadil ihned. Místo toho zabořil ruce do kapes u kalhot a rozhlédl se po jejím ateliéru. Byl prostorný a plný oken, kterými pronikalo do místnosti dostatek světla. V jedné části ateliéru bylo nastavené modré pozadí, které tam zůstalo z nějakého dřívějšího sezení. Reflektory a deštníky se nacházely spolu s fotoaparátem zasazeným do trojnožky v jiné části. Nemusel se dlouho rozhlížet kolem sebe, aby poznal, že je všude jen prvotřídní vybavení. Ale prvotřídní vybavení ještě z člověka nedělá prvotřídního fotografa.

Bryan se líbilo držení jeho těla. Nedalo se říct, že bylo uvolněné, ale spíše v pohotovosti. Udržoval si odstup. Kdyby si mohla vybrat, vyfotila by ho ve stínu, samotného. Ale Bryan trvala na tom, že člověka nejprve musí poznat, než ho začne fotografovat.

Kolik mu asi je? ptala se v duchu. Třicet tři, třicet pět. Byl nominovaný na Pulitzerovu cenu, když ona chodila ještě na univerzitu. Nehodlala si však nechat nahnat strach.

„Hezké místo,“ prohodil, než se posadil na židli proti ní.

„Díky.“ Opřela se zády do židle, aby ho mohla studovat z jiného úhlu. „Vy nemáte vlastní ateliér, že ne?“

„Pracuju v terénu.“ Vytáhl cigaretu. „Když se náhodou stane, že ateliér potřebuju, není problém si nějaký vypůjčit nebo pronajmout.“

Bryan začala automaticky pátrat po popelníku pod nepořádkem na stole. „Všechny fotografie si vyvoláváte sám?“

„Správně.“

Bryan přikývla. Když ještě pracovala pro Celebrity, byla čas od času nucena svěřit vyvolání filmu někomu jinému, několikrát nebyla s výsledkem spokojena. To byl jeden z hlavních důvodů, proč se rozhodla otevřít si svoji vlastní živnost. „Miluju práci v temné komoře.“

Poprvé od chvíle, kdy vešel do jejího ateliéru, se usmála. Shade okamžitě přimhouřil oči a pozorně se jí zahleděl do obličeje. Odkud přišlo tohle kouzlo? pomyslel si Shade. Koutky úst stočené do uvolněného a bezstarostného úsměvu. Měl pocit, jako by do něj uhodil blesk.

Ozvalo se zaklepání na dveře a Bryan vyskočila ze židle. „Konečně.“

Shade sledoval, jak přechází místnost. Netušil, že je tak vysoká. Metr sedmdesát pět, odhadoval. A většina z toho jsou nohy. Dlouhé, štíhlé, dobronzova opálené nohy. Nebylo snadné ignorovat její úsměv, ale bylo téměř nemožné, ignorovat ty nohy.

Dokud kolem něj neprošla, nezaznamenal ani její vůni. Lenivý sex. Nedokázal přijít na jiné přirovnání. Nebyla to květinová vůně. Ani rafinovaná. Byla přirozená. Shade potáhl ze své cigarety a sledoval, jak se směje, když mluví s poslíčkem.

Fotografové jsou proslulí svými předsudky. Byla to součást řemesla. Čekal, že bude uhlazená a zdrženlivá a smířil se s tím. Nyní si bude muset vše znovu promyslet. Opravdu chce pracovat s ženou, která voní jako svítání a vypadá jako plážová kráska?

Přestal ji sledovat a namátkou otevřel jedny desky. Tu osobu znal – královna pokladního trháku se dvěma Oscary a třemi manželi. Bryan ji oblékla do třpytu a lesku. Královská výstroj pro královnu. Ale nevytvořila tradiční fotku.

Herečka seděla za stolem přeplněným kelímky a tubičkami s pleťovými vodami a krémy. Dívala se na vlastní odraz v zrcadle a smála se. Nebyl to však ten nacvičený opatrný úsměv, který neodhaluje vrásky, ale široký burácivý smích, který bylo téměř slyšet. Bylo na pozorovateli, aby si domyslel, zda se směje na svou tvář v zrcadle nebo na image, který si za ta léta vybudovala.

„Líbí se vám to?“ Bryan se i s velkou lepenkovou krabicí, kterou držela v ruce, zastavila vedle něj.

„Jo. A jí se to líbilo?“

Protože byla příliš vyhladovělá na to, aby dodržovala pravidla formální etikety, otevřela Bryan krabici a uchopila první kousek pizzy. „Objednala si jich šestnáct do čtyřiadvaceti hodin pro svého snoubence. Dáte si se mnou?“

Shade nahlédl do krabice.

„To vypadá, jako by tam dali všechny přísady světa.“

„Přesně tak.“ Bryan prohrábla zásuvku u svého stolu s úmyslem najít ubrousky, místo toho však narazila pouze na krabičku papírových kapesníčků. „Nevyznávám střídmost. Takže...“ Bryan položila rozevřenou krabici s pizzou doprostřed stolu a opřela se pohodlně do židle. Nastal čas popojít o krok kupředu, pomyslela si. „Chcete si promluvit o té zakázce?“

Shade si vzal plátek pizzy a plnou hrst kapesníčků. „Máte pivo?“

„Limonádu – dietní, nebo normální.“ Bryan labužnicky ukousla ze své pizzy. „V ateliéru nemám žádný alkohol. Vyvaruji se tak společensky unaveným klientům.“

„Rozumím.“ Chvíli jedli v naprostém tichu. Jeden druhého odhadovali. „Hodně jsem přemýšlel o té fotostudii.“

„Byla by to pro vás změna.“ Když jenom povytáhl obočí, zmuchlala Bryan papírový kapesníček a odhodila ho do koše. „Vaše fotky ze zámoří – zasáhlo mě to. Byly v nich emoce a soucit, ale především v nich byla krutost.“

„Byly to kruté časy. To, co fotím, nemusí být vždycky jen příjemné.“

Tentokrát to byla ona, kdo povytáhl obočí. Očividně si příliš nevážil směru, kterým se ubírala její kariéra. „To, co fotím, nemusí být vždycky drsné. V umění je místo i pro zábavu.“

Shade pokrčil rameny. „Každý z nás by skrz stejný objektiv viděl něco jiného.“

„Proto je každá fotografie jedinečná.“ Bryan se naklonila dopředu a vzala si další kousek pizzy.

„Rád pracuju sám.“

Bryan zamyšleně přežvykovala. Jestli se ji snažil rozčílit, trefil se do černého. A jestli je prostě takový, tak to s ním rozhodně nebude mít jednoduché. Ať to však je jakkoliv, ona tu zakázku chce a on je její součástí. „Tak to jsme na tom stejně,“ pronesla beze spěchu. „Ale někdy musí člověk přistoupit na kompromis. Slyšel jste už o kompromisu, Shade? Vy ustoupíte, já ustoupím. Sejdeme se někde uprostřed.“

Není tak laxní, jak se na první pohled zdá. To je dobře. Poslední, po čem toužil, bylo strávit léto s někým, kdo se nedokáže rozhoupat k činu. Tři měsíce, prolétlo mu znovu hlavou. Možná. Jen co si stanoví základní pravidla. „Já vytyčím trasu,“ začal rozhodně. „Začneme tady v L. A. za dva týdny. Každý z nás si zodpovídá za vlastní vybavení. Jakmile se vydáme na cestu, nebudeme se jeden druhému plést do cesty. Já budu dělat své fotky, vy zase své. Bez debaty.“

Bryan si olízla omáčku z prstu. „Už s vámi někdo někdy debatoval, Colby?“

„Jde spíš o to, jestli se té debaty účastním.“ Bylo to řečeno jednoduše – tak jak to bylo i myšleno. „Vydavatel chce oba pohledy, takže je dostane. Občas někde zastavíme a pronajmeme si temnou komoru. Já se budu starat o vaše negativy.“

Bryan zmuchlala několik dalších kapesníčků. „Ne, nebudete.“ Líně přehodila nohu přes nohu. Barva jejích očí získala nádech břidlice. Byla to jediná známka její narůstající zlosti.

„Nemám zájem o to, aby bylo moje jméno spojováno se sérií líbivě kulturních obrázků.“

Aby si zachovala chladnou hlavu, nepřestávala se Bryan soustředit na jídlo. V hlavě se jí vyrojilo tolik věcí, tolik výstižných slov, které by mu nejraději bez obalu vmetla do tváře. Výbuch vzteku stojí člověka neuvěřitelné množství energie, připomněla si. A většinou se tím nic nevyřeší. „Tohle je první věc, kterou budu chtít mít ve smlouvě. Každý z nás bude zodpovědný za zpracování svých vlastních fotek. Tak se nebude muset ani jeden z nás stydět za práci toho druhého. V žádném případě nechci, aby si veřejnost myslela, že nemám smysl pro humor. Dáte si ještě kousek pizzy?“

„Ne.“ Není měkká. Kůže na vnitřní straně jejího lokte možná vypadá měkce jako máslo, ale tahle dáma taková není. Nelíbilo se mu, že ho tak noblesně urazila, ale ještě hůř by snášel servilní podřízenost. „Začneme patnáctého června a skončíme začátkem září.“ Sledoval, jak si nabírá třetí kousek pizzy. „A protože jsem vás viděl jíst, budeme si každý platit své vlastní náklady.“

„To mi vyhovuje. A abyste nežil v nějaké mylné představě, upozorňuju vás, že nebudu vařit a nebudu po vás uklízet. Budu se s vámi střídat za volantem, ale neposadím se s vámi do auta, pokud se napijete. Když si pronajmeme temnou komoru, budeme losovat o to, kdo ji použije první. Od patnáctého června až do září jsme partneři. Všechno fifty fifty. Jestli se vám na tom něco nelíbí, řekněte to teď, než podepíšeme smlouvu.“

Přemýšlel o tom. Má hezký hlas, napadlo ho. Hebký, tichý, téměř uklidňující. Možná spolu budou nakonec schopni vycházet docela dobře – tedy pokud se na něj nebude příliš často usmívat a pokud on nebude přemýšlet o jejích nohách. Nyní to však považoval za ten nejmenší problém. Na prvním místě byla zakázka.

„Máte milence?“

Bryan se podařilo neudusit se soustem pizzy. „Jestli to je nabídka,“ začala hebce, „budu ji muset zamítnout. Drzí, mrzutí muži prostě nejsou můj typ.“

Už podruhé během krátké doby si připadal, jako kdyby do něj uhodil blesk. Dokázal si však zachovat kamennou tvář. „Tři měsíce budeme jíst z jednoho talíře – obrazně řečeno.“ Byla pro něj výzvou, ať si to uvědomovala, nebo ne. Naklonil se k ní blíž. „Nechci se dohadovat s žárlivým milencem, který by nám byl v patách a doháněl mě k šílenství, když bych se snažil pracovat.“

S kým si myslí, že mluví? S nějakou poletuchou, která si neumí udělat pořádek ve svém osobním životě? Na okamžik se zarazila. Třeba má na své bývalé vztahy nepříjemné vzpomínky. To je ale jeho problém, rozhodla se.

„Já se postarám o své milence, Shade.“ Bryan se s vervou zakousla do křupavého okraje pizzy. „A vy se zase postaráte o své milenky.“ Otřela si prsty do posledního papírového kapesníčku a usmála se. „Omlouvám se, ale musím tohle příjemné posezení přerušit. Mám ještě hodně práce.“

Postavil se. Přejel pohledem po jejích dlouhých nohách, teprve potom se jí zadíval do očí. Přijme tu práci. Bude mít celé tři měsíce na to, aby zjistil, jestli se mu Bryan Mitchellová líbí nebo ne. „Ozvu se.“

„Dobrá.“

Bryan čekala, dokud nepřešel ateliér a nezavřel za sebou dveře. S nezvyklou energií, kterou si většinou schovávala pro práci, vyskočila a hodila lepenkovou krabici směrem ke dveřím.

Vypadalo to na dlouhé tři měsíce.

DRUHÁ KAPITOLA

Věděla přesně, co chce. Bryan se chystala začít s prací na letním projektu pro Life-style o něco dříve před stanoveným termínem. Líbila se jí představa, že bude o krok vpřed před Shadem Colbym. Možná je to trochu malicherné, ale jí se tak představa vážně zamlouvala.

Stejně pochybovala o tom, že by muž jako on dokázal ocenit nebetyčnou radost posledního dne školy. Čím jiným začíná skutečné léto, když ne divokým výbuchem svobody?

Vybrala si základní školu, protože chtěla nevinnost. Vybrala si školu v centru města, protože chtěla realitu. Děti, které by ze školních vrat naskákaly do limuzín, nepředstavovaly výjev, který chtěla zobrazit. Tato škola by se mohla nacházet v jakémkoliv městě v Americe. Děti, které se vyhrnou ze školní budovy, budou moct reprezentovat všechny děti v zemi. Lidé, kteří se podívají na fotografii, bez ohledu na věk, uvidí něco ze sebe samých.

Bryan si dopřála dostatek času na přípravu záběru. Prošla přinejmenším tucet pozic, než si jednu z nich vybrala. Nebylo by možné – ani rozumné – zinscenovat ten snímek. Pouze momentky jí dají to, co chce – nenucenost a shon.

Když se rozdrnčel zvonek a školní vrata se ote vřela, dostala přesně to. Stálo to za ten risk být ušlapána rozběhnutými teniskami. S křikem, výskotem a pískotem se děti valily z budovy ven do slunečního svitu.

Úprk. To bylo slovo, které jí problesklo hlavou. Bryan se pohotově přikrčila a zmáčkla spoušť fotoaparátu tak, aby zachytila dav dětí z úhlu, který ještě více podtrhl chaos a radostné vzrušení.

Spěchejme! Utíkejme! Je léto a ode dneška bude každý den svátkem. Září je na hony daleko. Přesně tohle četla ve tváři každého dítěte.

Otočila se a vyfotila další skupinku uhánějících dětí. V konečné úpravě to bude vypadat, jako že vybíhají přímo ze stránky časopisu. Z náhlého impulsu pootočila fotoaparát, aby udělala vertikální snímek. Povedlo se. Asi osmiletý chlapec seskočil ze schodů, ruce rozhozené do vzduchu, na tváři vítězoslavný úsměv. Bryan ho zachytila, jak letí vzduchem, s hlavou a rameny nad postavami ostatních spěchajících dětí.

Přestože si byla naprosto jistá, který snímek použije pro zakázku, pokračovala Bryan v práci. Za deset minut bylo po všem.

S pocitem uspokojení vyměnila objektiv a opustila svoje stanoviště. Nyní byla škola prázdná a ona ji chtěla přesně takovou zaznamenat. Nechci už sluneční paprsky, rozhodla se a přimontovala k objektivu clonu. Až bude ten obrázek vyvolávat, ztlumí světlo letní oblohy tím, že podrží něco nad touto částí kompozice, aby nebyla fotografie přeexponovaná. Chtěla zachytit pocit prázdnoty a čekání jako kontrast k životu a energii, které se před okamžikem vychrlily ze školní budovy. Vypotřebovala další cívku filmu, teprve potom se narovnala a nechala fotoaparát volně viset na šňůře kolem krku.

A je po škole, pomyslela si s úsměvem. I ona sama cítila tu opojnou vůni svobody. Léto právě začíná.

Bryan zjistila, že přestože přestala být zaměstnancem časopisu Celebrity, práce jí neubylo. Často měla dokonce pocit, že je sama sobě tvrdším zaměstnavatelem, než byl časopis. Milovala svou práci a byla ochotná obětovat jí celé dny i většinu večerů. Její manžel ji jednou obvinil z toho, že je svým foťákem naprosto posedlá. Bylo to něco, co nemohla popřít, ale ani obhajovat. Po dvou dnech spolupráce s Shadem zjistila Bryan, že není sama.

Vždycky se považovala za pečlivého až puntičkářského umělce, ale ve srovnání s Shadem byla roztržitá. Měl pro svou práci neuvěřitelnou trpělivost, kterou musela obdivovat, přestože při tom skřípala zuby. Oba dva se dívali hledáčkem objektivu naprosto jinýma očima. Bryan fotila výjevy, do kterých vkládala svůj osobní pohled – své emoce, city. Shade zas hledal záhadu. Zatímco jeho fotografie dokázaly v lidech vyvolat nepřeberné množství reakcí, jeho osobní náhled zůstával téměř vždy utajen. Stejně jako všechno, co se ho týkalo, i jeho snímky byly jakoby zahaleny stínem.

Moc nemluvil, ale Bryan nevadilo pracovat mlčky. Měla tak pocit, že pracuje sama. Na druhou stranu, jeho dlouhé pátravé pohledy ji dokázaly znervóznit. Nelíbilo se jí být rozpitvávána, jako kdyby na ni byl zaměřen hledáček fotoaparátu.

Od jejich setkání v jejím ateliéru se viděli dvakrát. Při obou schůzkách se dohadovali o trase a námětech pro fotostudii. Nepřipadal jí o nic přístupnější, ale uvědomovala si, že jedná s bystrým člověkem. Pro oba dva byl projekt tak důležitý, aby se snažili docílit toho, co navrhla při jejich první konfrontaci – setkat se někde uprostřed.

Poté, co z ní vyprchala prvotní nechuť k tomuto muži, rozhodla se Bryan, že by se z nich během následujících měsíců mohli stát přátelé – profesionální přátelé. Ale po dvou dnech jejich vzájemné spolupráce věděla, že k tomu nikdy nedojde. Z Shadea nevyzařovaly emoce, které by svědčily o tom, že má zájem navázat přátelství. Buď člověka oslnil a okouzlil, nebo ho dohnal k zuřivosti. Bryan se nehodlala nechat okouzlit.

Snažila se o něm zjistit co nejvíc. Říkala si, že to je naprosto běžný postup. Člověk se přece nevydá na cesty s někým, o kom vůbec nic neví. Avšak čím více toho zjistila – tedy spíš čím víc toho nedokázala zjistit – tím větší zájem v ní probouzel.

Oženil se a rozvedl ještě hodně mladý. To bylo všechno – žádné vtipné historky, žádné drby, prostě nic. Dokázal za sebou dokonale zametat stopy. Jako fotograf časopisu International View, strávil Shade celkem pět let v zámoří. Ne v okouzlující Paříži, v Londýně nebo v Madridu, ale v Laosu, Libanonu a Kambodži. Jeho fotografie z těchto míst mu vynesly nominaci na Pulitzerovu cenu a ocenění od Sdružení zahraničních novinářů.

Bylo možné studovat a podrobně pitvat jeho fotografie, ale jeho soukromý život zůstával zahalen tajemstvím. Jen zřídkakdy chodil do společnosti. A těch pár přátel, které měl, bylo neotřesitelně loajálních – jejich ústa zůstávala k nelibosti mnoha lidí pevně uzamčena. Jestliže se o něm chce něco dozvědět, bude to muset zjistit sama během jejich spolupráce.

Skutečnost, že se oba dva jednohlasně shodli na tom, že stráví svůj poslední den v L. A. na pláži, považovala Bryan za dobré znamení. Jejich domluvě nepředcházelo žádné dohadování. Výjevy z pláží se budou prolínat celým jejich projektem – od Kalifornie až po Cape Cod.

Zpočátku kráčeli jemným pískem společně – jako přátele nebo milenci. Nedotýkali se jeden druhého, ale udržovali stejné tempo, nevzdalovali se od sebe. Nemluvili spolu. Bryan si však už zvykla na to, že Shade nezaplétá rozhovor, pokud není ve vyloženě příznivém rozpoložení.

Bylo sotva deset hodin, ale slunce už stálo vysoko a sesílalo na zem horké paprsky. Protože byl všední den, většinu vyznavačů slunce a vody tvořili mladí a staří lidé. Když se Bryan zastavila, Shade pokračoval dál, aniž by si vyměnili jediné slůvko.

Zaujal ji ten úžasný kontrast. Ta stará žena s širokým slunečním kloboukem, v dlouhých plážových šatech a háčkovaném přehozu seděla pod slunečníkem a pozorovala svoji vnučku – oblečenou pouze do růžových kalhotek s třásničkami. Holčička, která dřepěla vedle své babičky, vydlabávala v písku díru. Na její drobnou postavičku dopadaly sluneční paprsky. Stará žena byla chráněna stínem.

Potřebovala, aby jí žena podepsala souhlas k zveřejnění. Příčilo se jí, když měla někoho požádat, aby ho směla vyfotografovat, proto se tomu snažila vyhýbat. Tentokrát to však možné nebylo, a proto v sobě našla dostatek trpělivosti a povídala si se starou ženou tak dlouho, dokud se neuvolnila.

Jmenovala se Sadie, stejně jako její vnučka. Než stiskla poprvé spoušť fotoaparátu, věděla Bryan, že ten snímek pojmenuje Dvě Sadie. Jediné, co musela udělat, bylo vyčkat, než se do stařenčiných očí vrátí znovu ten zasněný vzdálený výraz.

Trvalo to dvacet minut. Bryan zapomněla na to, že je jí horko, a soustředila se na to, aby zvolila správný úhel záběru. Věděla, co chce. Léta zkušeností v kontrastu s naprostou nevinností. A také pouto, které se mezi oběma ženami vytvořilo díky stejné krvi a společně strávenému času.

Sadie se ponořila do svých vzpomínek a zapomněla na fotoaparát. Ani si nevšimla, kdy začala Bryan mačkat spoušť. Bryan chtěla ostrost – přesně takovou, jakou viděla v hledáčku. Až bude snímek vyvolávat, nemilosrdně zdůrazní vrásky ve tváři staré paní a na druhé straně podtrhne dokonalou hebkost holčiččiny pleti.

Když byla s prací hotova, mluvila se Sadie ještě několik minut. Poznamenala si její adresu a slíbila, že jí pošle alespoň jeden snímek. Pak znovu vyrazila po pláži a čekala, až ji zase zaujme nějaký výjev.

Shade si také našel svůj první model, ale nemluvil s ním. Ten muž ležel tváří dolů na vybledlé plážové osušce. Byl červený, těstovitý a anonymní. Mohl to být byznysmen, který si vzal den volna, nebo dealer z Iowy – nezáleželo na tom. Na rozdíl od Bryan, Shade nehledal individualitu a originalitu, ale spíše stejnost a všednost lidí, kteří nechávali svá těla grilovat na slunci. Vedle mužovy hlavy byla do písku zabořená plastová lahvička s opalovacím krémem. Vedle ležel pár gumových plážových žabek.

Shade fotil ze dvou úhlů a stiskl spoušť fotoaparátu asi šestkrát, aniž by s pochrupujícím mužem prohodil jediné slovo. Spokojeně se rozhlédl po pláži. Asi tři metry od něj se Bryan nenuceně vysvlékala z šortek a trička. Její hladké jednodílné plavky byly provokativně vystřižené v oblasti boků. Díval se na ni z profilu. Měla pevnou, dokonale tvarovanou postavu, jako by ji vytesal nějaký puntičkářský sochař.

Shade nezaváhal ani na chvíli. Zaměřil na ni svůj objektiv, nastavil průzor, maličko změnil úhel pohledu a čekal. V okamžiku, kdy uchopila okraj svého trička, začal fotit.

Vypadala tak bezstarostně, tak přirozeně. Už zapomněl, že by mohl někdo být tak nenuceně sebejistý ve světě, kde se sebeuctívání stalo náboženstvím. Její tělo připomínalo jednu dlouhou pružnou linii. Když si přetáhla tričko přes hlavu, nastavila na okamžik tvář slunci, jako by chtěla přivítat jeho horké paprsky. Kolem žaludku se mu začal vytvářet zvláštní pocit a pomalu sílil.

Touha. Poznal ji. Nestál o ni.

Tomuhle se v našem řemesle říká rozhodující okamžik, pomyslel si. Fotograf přemýšlí, potom mačká spoušť a sleduje vyvíjející se scénu. Když se spojí vizuální a emocionální prvky v jedno – tak jako se spojily v tomto případě – znamená to úspěch. Je nemožné, aby se určitý výjev znovu opakoval, je nemožné dohnat zmeškaný okamžik. Rozhodující moment je jen jeden, všechno nebo nic. Jestliže se nechal na chvíli unést, dokazuje to, že se mu podařilo úspěšně zachytit tu lehkou nenucenou sexualitu.

Už před lety se naučil ovládat své city k osobám, které fotil. Mohou totiž člověka sníst zaživa. Bryan Mitchellová možná nevypadá na to, že by si z něho také ráda kus ukousla, ale Shade nehodlal nic riskovat. Otočil se od ní a zapomněl na ni. Téměř.

Než se jejich cesty zase zkřížily, uběhly více než čtyři hodiny. Bryan seděla na písku v blízkosti stánků s občerstvením a jedla hot dog, který nebyl pod záplavou hořčice a dresinku skoro vidět. Z jedné strany vedle ní leželo její pouzdro s fotoaparátem, na druhé straně stála plechovka limonády. V jejích úzkých červených slunečních brýlích se odrážela jeho postava.

„Jak to šlo?“ zeptala se ho s plnými ústy.

„Dobře. Máte tam pod tím vůbec nějaké maso?“

„Hmmm.“ Polkla a ukázala ke stánku. „Vynikající.“

„Rád si to odpustím.“ Sehnul se a vzal do ruky její teplající limonádu. Žíznivě z plechovky upil. Bylo to pomerančové a sladké. „Kruci, jak tenhle sladolep můžete pít?“

„Potřebuju hodně cukru. Podařilo se mi získat některé snímky, ze kterých mám radost.“ Napřáhla k němu ruku pro svou limonádu. „Chci je vyvolat ještě předtím, než zítra vyrazíme.“

„Pokud budete v sedm připravená, proč ne.“

Bryan pokrčila nos a strčila do úst poslední sousto svého hot dogu. Raději by pracovala do sedmi do rána, než aby tak brzy vstala. Jednou z prvních věcí, která se bude muset na cestách doladit, bude jejich rozdílný biorytmus. Dokázala ocenit krásu a moc svítání. Jenom prostě dávala přednost tajuplnosti a barvám soumraku.

„Budu připravená.“ Zvedla se a oprášila ze sebe písek. Potom si přes plavky natáhla tričko. Shade by jí nejraději řekl, že bez něj vypadala cudněji. To, jak se lem trička lehce dotýkal jejích stehen, jako by k nim chtěl přitáhnout pozornost, bylo skoro trestuhodné. „Ale jen pod podmínkou, že budete řídit první,“ pokračovala. „V deset hodin už začnu fungovat normálně.“

Nebyl si jistý, proč to udělal. Shade byl mužem, který rozebíral každičký pohyb, každý tvar, každou barvu. Všechno rozkládal do vzorců, které potom zase dával dohromady. Tím se řídil, podle toho jednal. Impulsivní jednání ze svého života vyčlenil. Přesto zvedl ruku a obmotal své prsty kolem jejího copu, aniž by pomyslel na následky svého chování. Prostě se jí chtěl dotknout.

Viděl, že ji to překvapilo. Ale neodtáhla se od něj. Ani mu nevěnovala ten mírný plachý úsměv, který ženy používají v situacích, když muž nedokáže odolat dotknout se toho, co ho přitahuje.

Její vlasy byly hebké. Oči mu to prozradily už dávno, ale nyní mu jeho prsty poskytly důkaz. Přesto však pocítil zklamání, protože je neměla rozpuštěné, protože je nemohl nechat proklouzávat mezi prsty.

Nerozuměl jí. Dosud. Vydělávala si na živobytí tím, že fotila společenskou smetánku, elitu, honoraci, a sama působila dojmem, že je velmi nenáročná. Jejím jediným šperkem byl zlatý řetízek, na jehož konci visel malý křížek považovaný v Egyptě za symbol života. Ani dnes neměla na tváři žádný mejkap, ale její vůně ho dráždila stejně jako tehdy v jejím ateliéru. Kdyby využila některé z ženských zkrášlovacích kouzel, byla by z ní skutečná kráska, která mužům vyráží dech. Vypadalo to však, že tuto možnost ignoruje a spoléhá na jednoduchost. Ta sama o sobě byla omračující.

Před několika hodinami se Bryan rozhodla, že se jím nenechá okouzlit. Nyní se zase Shade rozhodl, že se jí nenechá omráčit. Beze slova nechal cop proklouznout mezi svými prsty.

„Chcete, abych vás zavezl domů nebo do ateliéru?“

A to je všechno? Během několika vteřin se mu podařilo udělat z ní uzlíček nervů a teď chtěl vědět, kde ji má vyhodit? „Do ateliéru.“ Bryan se sehnula a zvedla své pouzdro s fotoaparátem. V krku měla sucho, ale i přesto vyhodila plechovku se zbytkem limonády do koše. Nebyla si totiž jistá, jestli by dokázala polykat. Ještě ani nedošli k Shadeovu autu a Bryan měla pocit, že vybuchne, pokud něco neřekne.

„Líbí se vám uchovávat si ten chladný image odtažitého muže, který jste vypiloval k dokonalosti, Shade?“

Nepodíval se na ni, ale ve tváři se mu objevilo něco, co téměř připomínalo úsměv. „Je to pohodlné.“

„Ale ne pro lidi, kteří s vámi musejí jednat.“ Kruci, to by bylo, abych z něj nevykřesala alespoň nějakou reakci, pomyslela si. „Možná berete sám sebe až příliš vážně,“ podotkla. „Shade Colby – stejně záhadný a spletitý jako jeho jméno, stejně nebezpečný a neúprosný jako jeho fotografie.“

Tentokrát se doopravdy usmál. Překvapilo ji to. Najednou vypadal jako někdo, s kým by si ráda podala ruce, s kým by se ráda zasmála. „Kde jste tohle, kruci, četla?“

„V Celebrity,“ zamumlala. „Duben, před pěti lety. Vytiskli tehdy článek o dražbách fotografií v New Yorku. Jeden z vašich snímků se v Sotheby’s prodal za sedm a půl tisíce.“

„Vážně?“ Pohledem přejel po jejím profilu. „Máte lepší paměť než já.“

Zastavila se a podívala se mu do očí.

„Krucinál, já jsem to koupila. Je to melancholický, depresivní a fascinující záběr ulice, za který bych nedala ani deset centů, kdybych vás tehdy znala osobně. A kdybych jím nebyla tak uhranutá, vyhodila bych ho v tu chvíli, kdybych se dostala domů. Teď ho budu asi muset přinejmenším na půl roku obrátit čelem ke zdi, abych zapomněla, že jeho autor je omezenec.“

Shade ji rozvážně vyslechl, potom přikývl. „Když se do toho pustíte, řečníte jako profesionál.“

Bryan vypustila z úst krátké jadrné slovo a znovu vyrazila směrem k autu. Když došla ke dveřím spolujezdce a prudce je otevřela, Shade ji zarazil. „Protože je nevyhnutelné, abychom následující tři měsíce žili společně, nebylo by lepší dostat ze sebe i ten zbytek hned teď?“

Přestože se snažila mluvit lhostejně, procedila ta slova mezi zuby: „Zbytek čeho?“

„Zbytek toho, co vás žere.“

Nejdřív se zhluboka nadechla. Nerada se rozčilovala. Pokaždé ji to vyčerpalo. Tentokrát však Bryan rezignovala – prsty pevně sevřela vrchní hranu dveří a naklonila se k němu blíž. „Nelíbíte se mi. Možná to pro vás nic neznamená, ale já si nedokážu vzpomenout na nikoho, kdo by mi byl tolik nesympatický.“

„Na nikoho?“

„Na nikoho.“

Z jistého důvodu jí věřil. Přikývl, potom překryl svými dlaněmi hřbety jejích rukou, kterými svírala hranu dveří. „Stejně nemám rád, když mě někdo hází do jednoho pytle s ostatními. Proč bychom si měli být sympatičtí?“

„Usnadnili bychom si tím práci.“

Zvažoval její slova. Své ruce měl stále položené na jejích.

Dlaně jeho rukou byly drsné, hřbety jejích rukou neuvěřitelně jemné. Ten kontrast se mu líbil, možná až příliš. „Vy si ráda usnadňujete život?“

Řekl to tak, že to vyznělo jako urážka. Naježila se a napřímila ramena a hlavu. Její oči byly nyní v rovině s jeho ústy. „Ano. Na komplikacích není nic příjemného. Tlačí se lidem do života a všechno v něm přehází. Ráda se jim vyhnu, abych se mohla věnovat tomu, co je důležité.“

„Potýkáme se s jednou velmi důležitou komplikací už od začátku.“

Snažila se sice soustředit na to, aby se mu dívala přímo do očí, ale přesto nedokázala nevnímat lehký a zároveň pevný tlak jeho rukou. Velmi dobře si uvědomovala, co svou poznámkou myslel, a protože to bylo téma, kterému se od začátku oba dva vyhýbali, skočila po něm Bryan přímo po hlavě.

„Vy jste muž a já jsem žena.“

Nedokázal si pomoct, ale líbilo se mu, jak to na něj zavrčela. „Přesně tak. Taky můžeme říct, že jsme oba dva fotografové – to je bezpohlavní označení.“ Na tváři se mu objevil téměř neviditelný úsměv. „Ale je to kravina.“

„Možná že ano,“ prohodila klidně. „Ale hodlám se s tím vypořádat, protože zakázka je pro mě na prvním místě. Taky je velká výhoda, že vás nemám ráda.“

„Sympatie nemají nic společného s chemií.“

Nenuceně se na něj usmála, přestože cítila, jak jí srdce bije stále prudčeji. „Má to snad být slušný výraz pro chtíč?“

Nepatří k těm ženám, které dlouho chodí okolo horké kaše, pomyslel si. Líbilo se mu to. „Ať to nazveme jakkoliv, pořád to znamená komplikace. Raději bychom se tomu měli postavit čelem, abychom se tím pak nemuseli dál zabývat.“

Když jeho prsty pevněji sevřely její ruce, sklopila zrak a zadívala se na ně. Chápala jeho úmysl, ale nechápala jeho důvody.

„Přemýšlení o tom, jaké by to bylo, by nás oba zneklidňovalo,“ pokračoval Shade. Zvedla zrak, v očích měla ostražitý výraz. Cítil její splašený puls, když svými prsty přejel po jejím zápěstí, ale neodtáhla se od něj. Kdyby to udělala... Nemá cenu ztrácet čas spekulacemi, problesklo mu hlavou. Bude lepší postoupit k dalšímu kroku. „Zjistíme to. Potom to založíme do archivu, zapomeneme na to a budeme pokračovat v práci.“

Znělo to logicky. Bryan neměla přílišnou důvěru ve věci a návrhy, které zněly tak dokonale logicky. Na druhou stranu si však uvědomovala, že trefil hřebík na hlavičku, když řekl, že by je přemýšlení o tom, jaké by to bylo, neustále znepokojovalo. Ona o tom přemýšlí už několik dní. Jeho ústa se zdála být jeho nejjemnější součástí, a přesto vypadala tvrdě, nepoddajně a neústupně. Jaké by bylo cítit je? Jak by chutnala?

Pohledem vyhledala jeho rty, které se stočily do mírného úsměvu. Nebyla si jistá, zda to byl symbol pobavení nebo sarkasmu, ale přimělo ji to k rozhodnutí.

„Dobře.“ Jak intimní může být polibek, když jejich těla oddělují dveře od auta?

Pomalu se k sobě naklonili, jako kdyby čekali, že ten druhý na poslední chvíli ucukne. Jejich ústa se setkala v lehkém, zdrženlivém doteku. Tím to mohlo skončit. Mohli se jeden od druhého bez většího zájmu odvrátit. Tohle byla přece definice polibku. Dva páry rtů přitisknuté k sobě. Nic víc.

Ani jeden z nich nedokázal s jistotou určit, kdo to změnil a zda to byl úmysl či náhoda. Oba dva byli zvědaví lidé a zvědavost v tom možná sehrávala závažnou roli. Možná to však bylo nevyhnutelné. Charakter polibku se změnil tak zvolna, že nebylo možné ho zastavit, dokud nebylo už příliš pozdě.

Rty se otevřely, vybízely, přijímaly. Jejich prsty se propletly. Shade sklonil hlavu, Bryan ji zaklonila a polibek začal nabírat na intenzitě. Bryan si uvědomovala, že se přitahuje k tvrdým nepoddajným dveřím auta ve snaze dostat víc, vzít si víc. Její zuby si jemně pohrávaly s jeho spodním rtem. Nemýlila se. Shadeova ústa byla jeho nejjemnější součástí. Byla neuvěřitelně něžná, nepochopitelně smyslná. Vzbuzovala v ní žár.

Nebyla zvyklá na divoké změny nálad. Nikdy nic podobného nezažila. Bylo nemožné relaxovat a užívat si to. Ale nemají polibky právě toto lidem umožňovat? Až do dneška v to věřila. Tento polibek však vyžadoval všechnu její sílu, všechnu její energii. Věděla, že až skončí, bude vyčerpaná. Nádherně a naprosto vyčerpaná. Vychutnávala své vzrušení a zároveň se těšila na sladké následky jejich vášnivého polibku.

Měl to vědět. Kruci, měl počítat s tím, že není tak prostá a nekomplikovaná, jak vypadá. Když se na ni předtím podíval, nesevřel se mu snad žaludek touhou? To, že ji ochutnal jeho touhu neutiší, spíše naopak. Podařilo se jí prolomit jeho sebeovládání, jeho kontrolu a on kontrolu považoval za nezbytnou pro svůj život, pro svou práci, pro svůj zdravý rozum. Celá ta léta plná potu, strachu a očekávání ji v sobě pěstoval a střežil ji jako oko v hlavě. Shade přišel na to, že ta stejná vykalkulovaná kontrola, kterou využíval při práci v temné komoře a při fotografování, mohla být úspěšně aplikována na ženy. Bezbolestně. Stačilo jednou ochutnat Bryaniny rty a uvědomil si, jak křehká sebekontrola může být.

Aby si dokázal – možná, aby jí dokázal – že se s tím dokáže vyrovnat, dovolil, aby byl jejich polibek ještě hlubší, temnější, vlhčí. Cítil nebezpečí, možná ho dokonce vyhledával.

Nedokázal sice odolat kouzlu toho neuvěřitelného polibku, ale zařekl se, že až bude po všem, nic se tím nezmění.

Byla tak žhavá, sladká a silná. Vyvolávala v něm neuvěřitelný žár. Musí to skončit, jinak v jeho srdci zůstanou jizvy po plamenech. Už jich měl dost. Život není tak příjemný jako první polibek za slunečného odpoledne. O tom věděl víc než kdokoliv jiný.

Shade se od ní odtáhl. Cítil uspokojení z toho, že jeho sebeovládání převzalo znovu vládu nad jeho uvažováním. Možná, že jeho tep není ještě zcela klidný a jeho mysl není úplně čistá, ale kontrola se mu vrátila.

Bryan si připadala jako omámená. Kdyby jí položil otázku, jakoukoliv otázku, nedokázala by odpovědět. Přidržovala se dveří auta a čekala, až se jí vrátí rovnováha. Věděla, že ji ten polibek vyčerpá. Dokonce i nyní cítila, jak z ní prchá energie.

Měla v očích ten něžný výraz, kterému muži dokáží jen stěží odolat. Shade se od ní odvrátil. „Vyhodím tě před ateliérem.“

Obešel auto ke svým dveřím a Bryan se mezitím zhroutila do sedadla spolujezdce. Zarchivovat a zapomenout, pomyslela si. To sotva.

Zkusila to. Bryan vložila tolik energie do snahy zapomenout na pocity, které v ní Shade vyvolal, že pracovala až do tří hodin do rána. Do chvíle, než za sebou konečně zavřela dveře svého bytu, stačila vyvolat film ze školy a z pl



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist