načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Ženy ve válce - Jack Cassin-Scott

Ženy ve válce
-15%
sleva

Kniha: Ženy ve válce
Autor:

Po celou historii bylo válčení považováno za mužskou záležitost. To však s příchodem dvacátého století přestávalo platit a za druhé světové války už ženy v uniformě byly něčím naprosto běžným. Tato ... (celý popis)
Kniha teď bohužel není dostupná.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 62.1%hodnoceni - 62.1%hodnoceni - 62.1%hodnoceni - 62.1%hodnoceni - 62.1% 70%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2008-02-21
Počet stran: 40
Rozměr: 170 x 243 mm
Úprava: 48 stran : ilustrace (některé barev.), portréty
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Women at war 1939-45
Spolupracovali: ilustroval Angus McBride
překladatel Naděžda Funioková
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788025117903
EAN: 9788025117903
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Po celou historii bylo válčení považováno za mužskou záležitost. To však s příchodem dvacátého století přestávalo platit a za druhé světové války už ženy v uniformě byly něčím naprosto běžným. Tato kniha popisuje zásadní roli, kterou ženy sehrály v době těžkýchnárodních zkoušek, od odvážných stíhacích pilotek v nepřítelem sužovaném Rusku po hrdinné spojenecké zdravotní sestry na frontové linii. Množství pozoruhodných fotografií a celobarevných kreseb detailně zobrazuje uniformy a vybavení britských, amerických, německých iruských žen, které se zúčastnily tohoto konfliktu. ([britské, americké, německé a ruské příslušnice armád])

Předmětná hesla
* 1939-1945
Ženy v ozbrojených silách -- Velká Británie -- 1939-1945
Ženy v ozbrojených silách -- Spojené státy americké -- 1939-1945
Ženy v ozbrojených silách -- Německo -- 1939-1945
Ženy v ozbrojených silách -- Rusko -- 1939-1945
Související tituly dle názvu:
ESSERCIZI PER GRAVICEMBALO ESSERCIZI PER GRAVICEMBALO
ROSS SCOTT
Cena: 240 Kč
Scott Pilgrim - komplet Scott Pilgrim - komplet
O’Malley Bryan Lee
Cena: 444 Kč
Červené máky na Monte Cassinu Červené máky na Monte Cassinu
Jenšík Miloslav
Cena: 99 Kč
Ej, ženy, ženy, poradteže mi Ej, ženy, ženy, poradteže mi
Folklorica Musica
Cena: 209 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

15

proškolených řidiček. Ministerstvo války vydalo

prohlášení, že identita FANY bude plně zachována

a přibližně šest tisíc příslušnic FANY, které sloužily

u ATS, nosilo vlastní šarlatové nárameníky s iniciálami své organizace. Jejich hlavní povinností byl

výcvik řidiček ATS v řidičské škole v Camberley.

Podle zákona o státní službě (National Service Act)

se staly řádnými příslušnicemi ATS. Jejich povinnosti se později rozšířily na celou řadu dalších

oblastí a jako dobrovolnická organizace si držely

a financovaly vlastní velitelství v Londýně, školící

dobrovolné příslušnice FANY v mnoha odbornostech. Nosily svou vlastní uniformu, podobnouuniformě ATS, ale celkově elegantnější a lépe padnoucí,

s páskem typu Sam Browne. Více než osm tisíc

příslušnic FANY sloužilo za války a po ní v celkem

dvaadvaceti zemích.

Právě pod hlavičkou organizace FANY byla

vycvičena skupina odvážných žen z Británie i ze

zahraničí pro zpravodajskou práci se skupinami

odporu v okupované Evropě. Pronikaly zanepřátelské linie, obvykle při nočních parašutistických

výsadcích, a sehrály mimořádně důležitou úlohu

při velice nebezpečných aktivitách styčnýchskuin a různých podzemních buněk. Ztráty byly

vysoké; jména některých těchto hrdinek vešla

v širokou známost, ale mnohé další, které prošly

mučením ve sklepeních gestapa a nalezly smrt

v koncentračních táborech, zůstaly anonymní.

Jejich podíl na operacích Výboru pro zvláštní

Důstojníci WAAF a RAF oblečení do zimních kabátů;

je vidět zjevná podobnost mezi mužskými a ženskými

uniformami, která podtrhuje integritu obou složek.

(Imperial War Museum)

operace (Special Operations Executive – SOE)

byl neodmyslitelný, jejich odvaha veliká a jejich

výsledky mimořádné. Abychom jmenovali alesoň jednu, která by reprezentovala tuto pozoruhodnou skupinu žen, uveďme kapitánku Nancy

Wakovou, která seskočila padákem nad Francií

v únoru 1944. Po ztrátě několika dalších vůdců

se stala velitelkou více než sedmi tisíc makistických bojovníků v Auvergne, sjednotila je, a když

přišel čas přidat se ke spojeneckým armádám,

které se vylodily na jihu Francie, vedla je do boje

proti Němcům. SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ Americké ženské vojenské složky nebyly v době svého vzniku příliš dobře dokumentovány, což nyní historikům ztěžuje výzkum. Některé armádní sekce informace o nich systematicky nesbíraly, a to buď kvůli nedostatku pracovních sil, nebo v některých případech kvůli doktrinářské neochotě shromažďovat samostatné statistiky pro ženské jednotky. Toto opominutí je obzvlášť nespravedlivé k Ženskému pomocnému armádnímu sboru (Women’s Auxiliary Corps), v němž sloužilo až sto tisíc žen, a očividné zejména dnes,

kdy se ženy postupně začleňují do novédobrovolnické americké armády, což by předchozí generace považovala za nemožné.

Všeobecně však můžeme prohlásit, že co se

týče lidských nebo administrativních problémů

se zapojováním žen, americká zkušenost se

značně blížila té britské. Amerika je a byla stejně

konzervativní jako Británie, pokud šlo o názor

na postavení ženy v životě. Převažoval odpor

vůči představě žen v uniformách; a když byla

tato představa nakonec akceptována, speciální


16

Rekrutky americké WAAC stojí v pozoru při inspekci. Uprostřed je velitelka WAAC Oveta Culp Hobbyová, v čapce

připomínající francouzskou képi a v letní světlé khaki uniformě, jež byla výsledkem řady diskusí a představ několika

různých návrhářů. (Life)

požadavky na poli disciplíny, pravidel chování

a odpočinku, lékařské péče, bydlení a jiných

problémů při nástupu dívek do armádního

života se řešily metodou pokusu a omylu.

Na triviální úrovni probíhaly velké spory

ohledně podoby uniforem. Ženám měly být

nabídnuty uniformy vojenské vzhledem, alemaximálně pohodlné, stylové a dobře padnoucí,

a přece ne identické s mužskými. Na serióznější

úrovni, kdy šlo hlavně o úspěch náborového úsilí,

se musela americká armáda pro zainteresovanou

veřejnost stát garantem vysoké úrovně vedení,

životních podmínek a výcviku pro brance z řad

žen. Na konci války už byla většina, ne-li všechny

tyto problémy vyřešeny. Impulz, který poskytly

ženské vojenské složky obecně věci ženskéemancipace, byl obrovský.

WAAC a WAC

Je zajímavé povšimnout si spěchu, s jakým byly

plány na zformování ženských sborů připravovány po útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941.

Ministr války zaslal schválený návrh zákona

o vytvoření Ženského pomocného armádního

sboru, Women’s Auxiliary Army Corps – WAAC,

Kongresu 24. prosince. Poslední den měsícevčlenila paní Rodgersová do tohoto návrhu pozměňovací doplněk navržený ministerstvem války

a znovu ho předložila pod číslem H.R. 6293.

Ministerstvo námořnictva nemělo k tomuto

zákonu důvěru a pokusilo se jej odložit a přesvědčit ministerstvo války, aby upustilo od svého

patronátu nad ženským sborem. Armádní letectvo však předložilo velice přesvědčivý argument

ve prospěch celého plánu. Prohlásilo, že pokud


17

nebude návrh zákona o WAAC ratifikován,nedostatek lidských sil by mohl vystavit východní

pobřeží USA a samotný Washington aktuálnímu

nebezpečí. Jednotky vzdušné výstrahy, Aircraft

Warning Service, nemohou úspěšně fungovat scivilními dobrovolníky a pouze zformování Women’s

Auxiliary Army Corps může umožnit udržování

„bezpečnosti čtyřiadvacet hodin denně“.

Do pozice velitelky WAAC byla jmenována

sedmatřicetiletá manželka bývalého guvernéra

Texasu Oveta Culp Hobbyová. Jejím prvnímúkolem bylo vypracovat detailní studii již existujících

britských a kanadských ženských vojenskýchsložek. Vlna znepokojení veřejnosti kvůli údajné

„amorálnosti“, která si vynutila silnou oficiální

reakci ze strany britských představitelů za obou

světových válek, nastoupila i ve Spojených státech, a bylo zapotřebí se s ní vypořádat soustředěným informačním tažením.

I praktičtější problémy měly na obou stranách

Atlantického oceánu do značné míry shodnou

podobu, avšak Oveta Hobbyová těžila ze zkušeností Británie, která byla ve všech ohledech o dva

roky nebo i více napřed. Britské ATS i WAAF byl

přidělen řádný vojenský status. V Kanadě byla

ženská divize Royal Canadian Air Force v podstatě integrální součástí RCAF, a měla tak méně

administrativních problémů než Kanadský ženský pomocný sbor, Canadian Women’s Auxiliary

Corps, který působil výhradně jako pomocnévojsko „vedle armády“, ale nikoliv „v rámci armády“.

Britské i kanadské velení však pociťovalo silnou

nechuť k jakémukoli náznaku separace ve velitelské struktuře, regulích nebo statutu pro kterékoli příslušníky svých sil a Kanadský ženský

pomocný sbor měl během pár měsíců následovat

příkladu RCAF. Je také zajímavé, že Královská

kanadská ženská námořní služba Women’s Royal

Canadian Naval Service – WRCNS, v období,

kdy se začínala organizovat, neoperovala bez

řádného námořního statutu.

Dalším plodným polem studia byl pro Ovetu

Hobbyovou seznam obtíží, jimiž trpěli spojenci

při rychlé mobilizaci. Nedostatek ubytovacích

míst, uniforem, odpovídajícího lékařského vybavení a především nedostatek skutečně dobře

vycvičených a zkušených důstojnic, tomu všemu

musely ATS i WAAF v počáteční fázi války čelit.

Roku 1942 už byly tyto obtíže do značné míry

úspěšně překonány a význam žen ve válečnému

úsilí byl široce akceptován ve vojenských inevojenských kruzích.

Sága uniforem WAAC si zaslouží probrattrochu podrobněji, jako příklad praktických problémů, kterým musela Hobbyová čelit. Počáteční

stav sboru činil asi dvanáct tisíc osob a nezdálo se,

že by úkol obléci takové množstv í žen překračoval

možnosti nejvyššího ubytovatele, jehož oddělení

„nepředvídalo nějaké neobvyklé obtíže“. Vyklubal

se z toho jeden z nejvleklejších problémů celého

tohoto úctyhodného útvaru.

Odpovědnost za uniformy WAAC převzalo

standardizační oddělení pod vedením plukovníka

Letchera O. Grice. Kvůli výlučné povaze těchto

uniforem, kterou požadovala legislativa, požádal

plukovník o pomoc známé oděvní návrháře té

doby. Ti navrhli uniformu ve dvou odstínech

modré. Grice souhlasil, že ženská uniforma by se

měla od mužské odlišovat nejen střihem, ale také

barvou, a výběr modré podpořil s tím, že se její

odstíny musí jasně lišit od modré barvy, kterou

v té době nosily příslušnice Armádníhoošetřovatelského sboru, Army Nurse Corps. Návrháři pak

informovali standardizační oddělení, že je kdisozici dostatek modrého barviva. Alternativní

návrh na šedé uniformy byl odmítnut s udáním

důvodu, že se šedou barvou by se špatněkombinovaly doplňky.

První neshoda, která narušila tuto harmonii,

přišla z Filadelfie. Filadelfský hlavní sklad nebyl

o všech těchto předběžných plánech informován.

Protože výzkum a vývoj byly doménou skladu,

přirozeně její rozzlobilo, že tři měsíce probíhaly

diskuse, aniž by k nim byli jeho pracovníci

přizváni. Ať už byla důvodem raněná pýcha,

nebo něco jiného, zástupci skladu, kteří neměli

žádné zvláštní znalosti stran nároků ženského

oblečení, prohlásili, že by nemělo být „o nic

zdobnější pro WAAC než pro bojující vojáky“.

Velitelka Hobbyová, která doufala, že příslušnice

WAAC se nakonec stanou řádnou součástíamerické armády, jejich argumenty podpořila s tím,

že uniformy by měly být co nejvíce podobné

vojenským.

Spor modrá versus olivová se táhl dlouho,

až nakonec převládl zdravý rozum a filadelfský

sklad získal navrch. Protože už byly nakoupeny

zásoby olivové a khaki („khaki dril“, jak barvu

nazývají Britové), další nákupy modrých látek

by byly zbytečným plýtváním. Jako materiál byl


18

vybrán kovrkot a baratea na zimu a látka vzor 8.2

khaki na léto – i když ta poslední se pozdějiukázala na ženské oblečení příliš těžká.

Požadavek na uniformy navržené profesionály byl pořád ještě ve hře, takže se diskutovalo o nápadech známých návrhářů, jako

Helen Cookmanová, Maria Krumová, Mangone,

Russell Patterson a Mary Sampsonová. Výsledek

diskuse je dokonalým příkladem toho, jakým

způsobem se byrokracie vypořádává s otázkami

vkusu. Z každého návrhu byl vybrán jeden nebo

více detailů a z těchto kousků se pak poskládal výsledný model. Límeček pocházel od jednoho, klopy od dalšího, design kapsy od třetího.

Mangone navrhoval, že by ženskému vzhledu

postavy pomohl pásek. Ne, prohlásil nejvyšší

ubytovatel (Quartermaster General), třel by se

o blůzu a dělal díry. Kožený pásek by byl přitažlivější, prohlásila Maria Krumová. Rozhodně ne,

namítal nejvyšší ubytovatel: pokud vůbec, měl by

být pásek bavlněný, takže by byl levnější a působil

by menší tření. Padl návrh na skládanou sukni, ale

rada pro válečnou výrobu jej zamítla ve prospěch

úzké sukně se šesti klíny, v souladu s omezeními

při používání materiálu. Jako součást původní

uniformy byly navrženy kalhoty, ale tento nápad

byl brzy odsunut stranou, protože by bylo příliš

obtížné bez velkých nákladů zajistit, aby pohodlně seděly velkému množství různých ženských

postav. Další možnost, kalhotová sukně, bylarovněž odmítnuta, protože by byla nepraktická pro

ženy pracující ve funkci mechaniků. (V té době

se předpokládalo, že motorová doprava budejedinou činností, kterou budou ženy vykonávat mimo

budovy, takže panovalo přesvědčení, že vydání

kombinéz bude dostatečné opatření a samostatné

kalhoty by byly zbytečné.)

Po delším rozvažování se dospělo k závěru, že

reakce veřejnosti na přehnaně mužsky vyhlížející uniformy by mohla být škodlivá, takže byly

namísto kalhot předepsány sukně. Blůza srozhalenkou musela ustoupit více vojensky a důstojně

působící khaki košili s vázankou, v souladu spřáním ředitelky, aby bylo dosaženo co největšího

možného vojenského vzhledu. Spory o pokrývku

hlavy však byly intenzivní a vlekly se po větší

část války.

Pro důstojnice WAAC navrhoval nejvyšší

ubytovatel tuhou služební čapku podobnou těm

mužským, oblíbenou „vojenskou čapku“ (neboli

lodičku) pro nižší hodnosti a khaki klobouk

s krempou pro letní počasí. Velitelka žádala, aby

důstojnice nosily stejnou pokrývku hlavy jako

ostatní hodnosti, že by to bylo demokratičtější.

Hobbyová měla za to, že vzhledem k rozšířenému

nošení „vojenského“ typu čapky u ostatních dobrovolnických organizací je její zavedení nežádoucí,

protože existují závažné důvody, proč by se měly

příslušnice WAAC od počátku odlišovat. Většinou

hlasů byla zvolena čepice se štítkem, s tím, že

je praktická za každého počasí a má vojenský

vzhled; připomínala „kastrůlek se štítkem“ neboli

képi a byla z tkaniny v olivové barvě.

Vydávané uniformy se rozšířily o těžkýsvrchník, navržený Mangonem a velice podobný

vojenským svrchníkům. Praktický kabát ve

stylu pršipláště, který vytvořila Maria Krumová,

nahradil polní blůzu mužského personálu; byl

z lehkého materiálu a byl doplněn kapucí a odeínatelnou vložkou.

Protože součástí vydávané uniformy nebyly

žádné kalhoty, nacházely se jediné kapsy na

blůze. Nošení osobních předmětů v náprsních

kapsách vyvolávalo jisté rozpaky, a proto byly

brzy vydány rozkazy, že se do nich nesmí dávat

ani balíčky cigaret. Rychle byly rozdány kabelky

přes rameno, aby tuto mezeru zaplnily. Při běžných povinnostech se nosily hnědé botyoxfordského typu a pro odpovídající příležitosti tenisky,

galoše a domácí trepky. K vycházkové uniformě

se nosily hedvábné punčocháče a k pracovnímu

oděvu bavlněné.

Výběr insignií pro WAAC vyřešil návrhheraldické sekce kanceláře nejvyššího ubytovatele, aby

byla přejata hlava Pallas Athény. Tento velicepříhodný návrh byl schválen a ženský profil s přilbou se pak nosil obvyklým způsobem: důstojnice

ve „vyřezávané“ podobě na obou spodních kloách a poddůstojnice s řadovými příslušnicemi

na mosazném disku na levé klopě, jehož protějšek

tvořil disk s monogramem označujícím státnípříslušnost. Odznak na čepici představoval prostší

verzi amerického orla než ten, který nosily mužské složky, a všeobecně se mu říkalo „krkavec“.

Protože WAAC byl jen pomocný sbor, nesměly

jeho příslušnice nosit armádní knoflíky, takže

se reliéf „krkavce“ objevil i na jejich plastových

knoflících. Označení hodnosti a příslušnosti se

vcelku drželo armádních zvyklostí, s písmeny

„WAAC“ na blesku pod hodností ve tvaru V.


19

Jak se dalo předpokládat, tyto původní modely,

jak se postupně hromadily zkušenosti s jejich

používáním, byly shledány v mnoha směrech

ne uspokojivými a v letech 1943 a 1944 se začaly

objevovat nové vzory uniforem. Myšlenka na jejich

výrobu však byla čistě akademická, protože se

nejprve musely spotřebovat značné zásobypůvodního materiálu. Původní čepice se štítkem se stala

terčem kritiky a sama velitelka Hobbyová změnila

své dřívější rozhodnutí a v lednu 1943 požádala

o změnu na lodičky. Tato žádost zpočátku vyvolávala odpor, ale nakonec byla schválena. Bylo

zajištěno vydání kombinéz všem příslušnicím

ženských složek, protože vzhledem k rychlému

nárůstu jejich počtu a množství vykonávaných

povinností začalo být jasné, že řada z nich dělá

práci, pro kterou byly nevyhovující jak vycházkové

uniformy, tak erární bavlněné pracovní oděvy.

Ženy teď byly zaměstnány v mnoha oborech,

které byly dříve výlučnou doménou mužského

personálu. Kromě práce v nemocnicích a v laboratořích řídily lehké nákladní vozy a štábní

auta, sloužily jako kurýři, svářeči, kvalifikovaní

mechanici a – u Army Air Corps – pracovaly na

komplexní údržbě letadel a motorů.

Rozhodnutím z 28. června 1943 (podepsáno

1. července 1943) byl WAAC definitivně začleněn

do Armády Spojených států. Kongres schválil

návrh zákona, který požadoval, aby si veškerýpersonál WA AC do 30. září 1943 v ybral mezi čestným

propuštěním, anebo zařazením do nově vytvořeného Ženského armádního sboru, Women’s Army

Corps, spadajícího pod Armádu Spojených států.

5. července 1943 se velitelka Oveta Culp Hobbyová

stala plukovníkem Armády Spojených států, a byla

tak první ženou přijatou do nového armádního

konceptu. Její sen se stal skutečností a ženská

služba působila od té doby – stejně jako britská

a kanadská – „v rámci“, a nejen „vedle“ armády.

Ženské služby námořnictva

a námořní pěchoty

Proti myšlence na přijetí žen do řad vojenského

Námořnictva Spojených států se zpočátku zvedl

s i l n ý o d p o r, p ř e s t o t a t o s l o ž k a u z n a l a e x i s t e n c i d o b -

rovolnických jednotek WAVES (Women Appointed

for Volunteer Emergency Service – Ženy jmenované pro pohotovostní službu). Příslušnice této

organizace, známé též pod názvem Women’s Naval

Reserve Corps, Ženský námořní záložní sbor,vykonávaly do jisté míry stejné povinnosti jakopříslušnice britské WRNS – převážně administrativní, ale

také domácí, sekretářské, úřednické a v oblastech

komunikace. Měly podobné hodnosti jako jejich

mužské protějšky až po Lieutenant-Commander

(komandérporučík), dostávaly stejný plat a sloužily (stejně jako příslušnice WAC a MCWR) po

celou dobu trvání války plus dalších šest měsíců.

Přednostním účelem tohoto útvaru bylo uvolnit

muže pro službu na moři. Jeho příslušnice působily na pobřeží v rámci kontinentálních hranic

USA, ale ne na bojových lodích nebo letadlech.

Námořnictvo se vyhnulo největším obtížím

s oblečením, které trápily armádu, jednoduchým

opatřením, když udělilo příslušnicím WAVES

povolení zakoupit si vlastní uniformy. Různé

komerční firmy byly pověřeny výrobou uniforem

podle oficiálních specifikací, a ty se pak prodávaly ve velkých obchodních domech, které rovněž

zajišťovaly odborné úpravy. Boty a další osobní

položky se vybíraly z dostupných standardních

komerčních modelů, a proto oblečení sedělo celkově lépe a bylo indiv iduálnější. P ř íslušnice WA AC

nakonec těžily z toho, že jim byly obnošené věci

zdarma nahrazovány, protože příplatky ve výši

Příslušnice WAAC uklízejí svou ubytovnu. Blůza a képi

jsou tady vidět zřetelněji; povšimněte si jmenovky nad

levou náprsní kapsou, kterou nosili všichni rekruti. (Life)


20

12,5 dolaru, které dostávaly příslušnice WAVES

každého čtvrt roku, jim údajně nestačily ani na

punčocháče, natož na ostatní věci.

K organizaci WAVES s jejich stylovými uniformami, které navrhoval Main-Bocher, sekupodivu hlásilo daleko méně žen než k WAAC nebo

WAC. Odvodní přírůstky WAVES, SPARS (ženská záloha pobřežní stráže, podle hesla „Semper

Paratus“) a MCWR se po celou dobu značně lišily

od výsledků náborů do WAAC. Důvody pro to

však byly zřejmě jiné než oblíbenost uniforem;

hlavním faktorem možná bylo omezení na službu

ve Spojených státech, které platilo stejně pro

WAVES, SPARS i MCWR.

Jednotky Marine Corps Women’s Reserve –

MCWR, Námořní ženská záložní pěchota,představovaly pro Námořní pěchotu Spojených států totéž,

co WAVES pro námořnictvo. Regule a podmínky

služby byly velice podobné těm, které platily pro

mužské složky; plat byl stejný jako u WAC. Nejvyšší

hodností byl major, důstojnické i nižší hodnosti

měly hodnostní označení stejné jako u mužských

jednotek. Uniformy se různily podle ročního

období, podobně jako u ostatních ženských složek.

Ženy u námořní pěchoty vykonávaly velký rozsah povinností: působily jako stenografky, projektantky, elektrikářky, vykonávaly různé pomocné

domácí práce, obsluhovaly vysílačky, vyvolávaly

filmy, balily padáky atd.

Dne 31. května 1941 ministr vojenskýchnámořních sil schválil revidované vydání regulí pro nošení

uniformy Námořnictva Spojených států. Z pohledu

ženských složek bylo nejdůležitější začlenění

odstavců o oblečení Námořního ošetřovatelského

sboru, Navy Nurse Corps – NNC. Od svého založení, k němuž došlo již roku 1908, se příslušnice

NNC oblékaly podle instrukcí náčelníka kanceláře

pro lékařství a chirurgii, předkládaných ke schválení ministru vojenských námořních sil.

Původně se příslušnice ošetřovatelského sboru

neoblékaly do vojenských uniforem, ale do civilních nemocničních oděvů – bílých pracovních

Rekrutky WAAC stojí ve frontě na „žvanec“; zpočátku dostávaly stejné příděly jako muži, později jim byl příjem kalorií

snížen s odůvodněním, že vydají méně energie než muži. Šaty ze světlé látky měly pásek, který se zavazoval vepředu;

oblíbený byl klobouček typu „pudinková miska“. (US Army)


21

šatů a čepce. I mimo službu nosily civilní oblečení.

V květnu 1941 byla specifikována pouze pravidla

pro nemocniční uniformu a svrchní ochrannéoblečení, které však nesly jen minimálními známky

skutečnosti, že jejich nositelky patří k námořnictvu. Krátce po vstupu Spojených států do války

začalo být zřejmé, že je nezbytná i jistá forma

vojenského venkovního úboru. Pokyny náčelníka

kanceláře pro medicínu a chirurgii z 20. března

1942 vedly k tomu, že kancelář pro navigacischválila nové oděvní součásti pro ošetřovatelský sbor:

modré a bílé vycházkové uniformy s modrými abílými klobouky a modrý svrchník. Další instrukce

z 1. prosince 1942 popisují uniformy detailně.

Bílá nemocniční uniforma, čepec, pršiplášť apelerína podle regulí z roku 1941 zůstaly beze změny.

Novou modrou zimní vycházkovou uniformu tvořil

lodní kabátec se dvěma řadami tří zlatých knoflíků, které se zapínaly vlevo; modrá sukně a modrá

čapka. Kabátec se nosil přes bílou košili a černou

vázanku. Na límci blůzy se nacházelo označenípříslušnosti k NNC, stejné na každé straně: zlatá kotva

s lanem se zlatým dubovým listem a žaludemumístěnými přes střed, na listu stála písmena „NNC“.

Hodnostní označení se nosilo na manžetě, jednalo

se o sekvenci zlatých nebo žlutých prýmků půl palce

širokých, „půlprýmek“ měřil na šířku čtvrt palce.

Blůza bílé uniformy měla jednoduché zapínání,

čtyři kapsy, tři zlaté knoflíky a stejný zkosenýlímeček a prostřižené klopy jako modrý oděv. U tohoto

oděvu se označení z límečku nosila na košili ahodnostní označení na tuhých tmavě modrých náramenících ve formě konvenčních příčných proužků

na koncích. I označení na límci košile se lišilo

v tom, že hodnostní označení se nacházelo pouze

na jeho pravé straně a insignie NNC na levém.

Čepice měly modrá nebo bílá dýnka, ale jinak

byly stejné u obou uniforem. Tvarem připomínaly

mužské důstojnické čepice se štítkem, který však

neměly. Kruhové dýnko bylo vepředu asi o půl

palce (1,3 cm) vyšší než vzadu a černá mohérová

stuha, kterou byla čepice ovinutá, se rozšiřovala

od tří čtvrtin palce (1,9 cm) vzadu až po jeden

a čtvrt (3,2 cm) vepředu. Měla půl palce široký

podbradník ze zlaté šňůrky s poutky a knoflíčky

umístěný vepředu na horním, nikoli spodním

okraji stuhy; na přední straně dýnka senacházely pozlacené insignie NNC.

Celkem vzato přinesly rozkazy z prosince 1942

příslušnicím NNC uniformy, které byly vzhledem

daleko bližší uniformám pravidelných jednotek

Námořnictva Spojených států.

Úprava zákona o zálohách z roku 1938, Reserve

Act, k níž došlo v červenci 1942, umožňovala

nábor žen do záložních jednotek námořnictva,

čímž pro ministerstvo námořnictva vznikl nový

problém s uniformami. 20. března 1943 vydala

kancelář pro námořnický personál regule pro

uniformy ženských záložních jednotek, ale tento

dokument se vůbec nezmiňoval o dosud platných regulích z roku 1941. Vzhledem k postoji

námořnictva, podle něhož bylo začlenění uniformovaných žen pouze dočasným opatřením, nijak

nepřekvapí, že až do roku 1948 byly instrukce

o uniformách WAVES vydávány nezávisle na

zbytku této složky.

Námořnictvo trpělo nedostatkem zkušeností

se ženskými uniformami. Jediná oficiálněschválená ženská uniforma za první světové války

patřila „yeomanetkám“, pocházela z roku 1917

a měla hodně daleko k vojenské nebo civilní

módě čtyřicátých let. Námořnictvo Spojených

Insignie Insignie na náramenících (bílá) Hodnosti NNC Hodnosti USN Český překlad

na límečku košile (bílá) a manžetách (modrá)

Zlatý dubový list Dva půlpalcové prýmky, Superintendant Lieutenant- Komandérporučík

jeden čtvrtpalcový uprostřed -Commander

Dva stříbrné proužky Dva půlpalcové prýmky Assistant Lieutenant Poručík

Superintendant

Jeden stříbrný proužek Jeden půlpalcový, pod ním Chief Nurse Lieutenant Poručík

jeden čtvrtpalcový prýmek (nižší stupeň) (nižší stupeň)

Jeden zlatý proužek Jeden půlpalcový prýmek Nurse Ensign Podporučík

Srovnání důstojnických hodností Námořnictva Spojených států od korvetního kapitána níže:


22

států následovalo příkladu armády a požádalo

o odbornou radu civilní návrháře, jako bylnapříklad Main-Bocher. Konečný výsledek byl velice

stylový, jednalo se o elegantní kompilaci vojenské a civilní módy, založenou na modré nebo

bílé jednořadé blůze se sukní odpovídající barvy

a s kloboučkem s modrým nebo bílým návlekem,

jak pro důstojnice, tak pro řadové příslušnice.

U ženských složek byla demokratická jednotnost oblečení pro všechny hodnosti vždyckyznatelnější než u těch mužských. U WAVES nosily

řadové příslušnice stejnou blůzu jako důstojnice,

ale s modrými plastovými knoflíky. Ženy v důstojnických a vyšších poddůstojnických hodnostech nosily stejný typ klobouku se zesíleným

oválným dýnkem a střechou stočenou po stranách nahoru, vepředu a vzadu rovnou; mohly se

používat modré nebo bílé návleky. Řadové příslušnice nosily klobouk typu „pudinková miska“

s širším okrajem, podobný ranému britskému

modelu, se střechou obrácenou vzadu nahoru

a vepředu dolů a tmavě modrou stuhou s nápisem „U.S. NAVY“. Odznaky odborností a zařazení, které se nosily na levém rukávu, byly stejné

jako u mužského osazenstva.

Toto byly čtyři předpisové úbory pro důstojnice:

Vycházkový oděv modrý A:

Blůza, sukně a klobouk v námořnické modré,

černé rukavice a boty. Námořnicky modrá

nebo světle modrá košile pro pracovní oděv,

bílá košile a rukavice k šatům.

Vycházkový oděv modrý B:

Identický, pouze s bílým návlekem na klobouk

a rukavicemi.

Vycházkový oděv bílý:

Bílá blůza, sukně, košile s dlouhým rukávem,

boty, rukavice a návlek na klobouk.

Pracovní oděv:

Námořnicky modrá blůza a sukně, bílá košile

s krátkým rukávem, bílé rukavice a návlek na

klobouk.

Blůzy uniformy měly jednořadé zapínání se

čtyřmi pozlacenými knoflíky. Označení příslušnic WAVES, kotva obtočená lanem umístěná

přes vrtuli se třemi listy, se nacházelo nakulatém zakončení límečku. Na modré blůze byla

vrtule světle modrá a kotva bílá, vyšitá na tmavě

modrém podkladovém materiálu. Na bílé blůze

byla vrtule tmavě modrá, kotva světle modrá,

vše na bílém pozadí. Hodnostní označení bylo

dost podobné britské praxi, ve světle modré na

modré blůze a tmavě modré na bílé. Důstojnice

nosily na pokrývce hlavy stejný odznak jako

jejich mužští kolegové, zlatého národního orla na

stříbrném štítě nad zkříženými kotvami ve zlaté

barvě na tmavě modrém pozadí. Vyššípoddůstojnické hodnosti nosily vertikální kotvu obtočenou

lanem se stříbrnými písmeny „USN“ stejně jako

jejich mužské protějšky.

I přes podobnost s mužskými uniformami

byly ty ženské po odstranění pozlacených knoflíků a označení na rukávech v podstatě identické

s civilními kostýmy té doby – s novými knoflíky

a civilním kloboučkem by je mohla nosit kterákoli pracující žena.

Ženám, které pracovaly s letadly, byly rozdány pracovní kombinézy z modré bavlny; přes

uniformu se daly navléct světle modré propínací

Mnohé Američanky se připojily k nevojenským

organizacím, aby napomohly válečnému úsilí své

země. Zde pracovnice civilní obrany obsluhují telefonní

centrálu. (Lambert Studios)


23

pracovní šaty, které ji chránily, pokud tovyžadovala nějaká specifická činnost. V případech, kdy

se sukně považovala za nepraktickou, se mohly

nosit kalhoty barevně sladěné s blůzou.

Dne 15. října 1943 vydala kancelář pronámořnický personál novou sadu regulí pro nošení

uniforem u ženských záložních jednotek, kterými se nahrazovaly ty z března téhož roku.

Bylo výslovně uvedeno, že popsané uniformy

nepřísluší zdravotním sestrám. Tyto revidované

instrukce braly v úvahu nedávné změny v oblečení mužů, důstojníků i mužstva, při kterých

byla khaki nahrazena břidlicovou šedí. Nové

ženské pracovní uniformy proto tvořily šaty

vcelku ze světle šedé záhybkové tkaniny s blůzou odpovídající barvy bez límečku. Šaty měly

úzký límeček s kulatým zakončením, který se

nosil přes blůzu s klopami. Blůza se zapínala na

čtyři modročerné plastové knoflíky. Klobouk pro

řadové příslušnice zůstával stejný, ale se světle

šedým návlekem. Na kulatých zakončeních klop

se objevil znak WAVES na kruhovém podkladu

o průměru jeden a půl palce. K „šedivé“ se nosily

černé boty a béžové punčocháče.

Podle těchto regulí byla provedena nováopatření pro rozlišení důstojnic různých sborů. Nad

kruhovým hodnostním označením na manžetách

se měly objevit insignie ošetřujícího, lékařského,

zásobovacího, dentálního a stavebně inženýrského sboru, ovšem ne ve zlaté jako v případě

mužů. Na modré blůze a svrchníku měly být

dubové listy a Aeskulapova tyč světle modré,

žaludy bílé barvy. Na bílých a šedých služebních

blůzách měly být dubové listy a tyč tmavě modré,

žaludy světle modré. Další změna v regulích

z 15. září 1944 povolovala řadovým příslušnicím

ženských záložních jednotek hvězdné insignie,

jaké nosily jejich mužské protějšky, ve světle

modré na námořnicky modrém oblečení a námořnicky modré na bílé a šedé uniformě.

Poskytnutí srovnatelných hodností v červenci 1942 se odrazilo ve změně uniformy pro

Navy Nurse Corps z června 1944. Kancelář

pro námořnický personál nařídila odstranění

zkratky „NNC“ z označení sboru. Znak kotvy

a dubového listu se teď nosil na rukávu modré

služební blůzy ve stejné pozici jako hvězda

u řadových důstojníků a na náramenících bílé

blůzy. Odznak na čepici byl stejný jako u důstojníků z řad mužů. Ošetřovatelský sbor se teď

stal dílčí součástí pravidelného námořnictva

a hodnosti se tomu přizpůsobily stejně jako

insignie. Označení superintendant, assistant

superintendant a tak dále teď ustoupily námořnickým hodnostem až po kapitána (včetně) se

stejnými nášivkami i kovovým značením, jako

nosili muži.

* * *

N e j r ů z n ě j š í m o d i f i k a c e ž e n s k ý c h u n i f o r e m v š e c h

těchto složek probíhaly postupně po celou válku

a bylo jich příliš mnoho, abychom je mohli v této

knize všechny vyjmenovat. U WAC se všeobecně

ujala vojenská čapka neboli lodička; roku 1944

přešla do běžného užívání v řadě lehce odlišných

podob vlněná blůza do pasu, modelovaná podle

britské polní uniformy, tzv. „ošizená blůza“.

Ženy v uniformách sloužily v zámoří na mnoha

bojištích, mimo jiné ve Středomoří, v Pacifiku

a jihovýchodní Asii a v severozápadní Evropě.

Americké armádní zdravotní sestry vystupují v Normandii

z vyloďovacího plavidla. Mají na sobě polní oděv vzor 43,

taktickou výstroj a přilbu, tedy stejné vybavení, jaké

dostávali muži. (Imperial War Museum)


24

NĚMECKO

Dlouho před vyhlášením války sestavily německé

úřady plány na uvolnění množství štábních úředn í k ů p r o s l u ž b u n a f r o n t o v é l i n i i . N a n e j v y š š í ú r o v n i

se předpokládalo, že buď se bude muset velký

administrativní „ocas“, tak nezbytný pro moderní

armádu, drasticky pročesat, nebo bude potřeba

počet mužů v bojových jednotkách významným

způsobem zredukovat. Ani jedno z těchto řešení

nevypadalo moc lákavě. Bylo tedy nezbytné získat

od vlády povolení zapojit ženy do dění i mimohranice říše a vytvořit formální organizaci vojenského

stylu pro koordinaci jejich přispění k válečnému

úsilí, avšak za podmínek přijatelných pro všechny

zúčastněné. Z této personální zálohy se mohly

rekrutovat štábní pomocnice – Stabshelferinnen,

které, jak naznačuje jejich název, měly v první řadě

uvolnit velké množství vojenského „kancelářského

personálu“ pro aktivnější povinnosti. I kdyžmobilizace žen začala už v září 1939, v důsledku ruského tažení jich byl ke konci roku 1941 požadován

daleko větší počet.

Celkový počet žen v armádě zapojených přímo

do válečného úsilí činil při vypuknutí války

asi 140 000, z toho bylo přibližně 50 000 úřednic a 90 000 pomocnic – Helferinnen. V letech

1943–1944 činil stav záložní armády asi 300 000

úřednic a pomocnic; ve stejném období sloužilo

u polních armád a na okupovaných územíchpřibližně 8 000 Nachrichtenhelferinnen (což se dá

přeložit jako „informační pomocnice“) a 12 500

Stabshelferinnen. Luftwaffe mělo 130 000 příslušnic ženského personálu. U Kriegsmarine bylo

kolem 20 000 úřednic a Marinehelferinnen –

námořních pomocnic, sloužících převážně vkancelářích a při zajišťování komunikace.

Helferinnen byly v podstatě civilní zaměstnankyně, přiřazené k ozbrojeným silám, ale bez

vojenského statutu, i když byly podřízenyvojenským zákonům a disciplinárním procedurám

Wehrmachtu. V rámci ženských složek existovalo

množství podskupin a nebyly tak jednoznačněrozděleny do jednotlivých ženských složek pozemní

armády, námořnictva a letectva, jako tomu bylo

v případě Británie a Ameriky. Hlavní složkou byly

Nachrichtenhelferinnen a Luftwaffenhelferinnen – pomocnice vojenského letectva, kterézahrnovaly Flugmeldedienst (službu vzdušné výstrahy) a Fernsprech- a Fernschreibbetriebsdienst

(te lefonní a dálnopisné služby) a Flakwaffenhelferinnen (pomocnice protiletadlové obrany).

Námořnictvo a Waffen-SS měly paralelní ženské

složky, které se zabývaly úřednickou činností

a komunikacemi. Celkově lze říci, že počet zapojených žen byl v německé armádě velice nízký ve

srovnání se skutečnými potřebami.

Stabshelferinnen (štábní pomocnice)

a Nachrichtenhelferinnen

(informační pomocnice)

Úspěšné završení francouzského tažení v létě roku

1940 výrazně rozšířilo úkol udržovat komunikační

síť na okupovaném Západě. Německý červený kříž

proto nabídl Wehrmachtu mnoho tisíc dobrovolnických pomocnic ze své zálohy, které bylo možné

přeškolit na Nachrichtenhelferinnen. Školení azáložní centrum bylo v Giessenu, a když přešlo pod

správu záložní armády, bylo organizováno podle

vojenských pravidel a na veškerý výcvik dozírali

důstojníci a poddůstojníci z řad mužů. V otázkách

zajištění životních podmínek a v pracovních záležitostech však ženský personál zůstával podřízený

vlastním důstojnicím a regulím. Když bylo školení u konce, pracovaly Nachrichtenhelferinnen,

pokud to bylo možné, pod ženami důstojnicemi

a odděleně od mužského personálu. Taktéž bydlely

ve vlastních kasárnách pod dohledem žen a podle

pravidel vlastního „domácího řádu“.

Nachrichtenhelferinnen pozemní armády

sloužily po celé okupované Evropě a v důsledku

vá lečných podmínek trpěly mnohým nedostatkem.

Vzhledem k tomu, že byly reprezentantkaminěmeckého způsobu života v zahraničních zemích,pokládalo se za přirozené, že se nacházejí pod ochranou

německých vojáků. Ohledně jejich reputace a blaha

se zmiňuje jeden rozkaz OKW (Oberkommando

des Wehrmacht – Vrchní velitelství branné moci):

„Chování vojáků vůči těmto německým ženám

musí být stejné jako chování vůči jejich manželkám, matkám, sestrám a dcerám. Je otázkou cti

pro každého slušného Němce chovat se korektně

ke všem německým ženám, obzvláště k těm, které

pracují společně s nimi v nepřátelských okupovaných zemích. Nepřátelská propaganda se pokouší

pošpinit obraz Nachrichtenhelferinnen tím, že šíří

zlomyslné lži a špinavé pomluvy. Pomlouvačným

tažením se nepřítel pokouší prezentovat tyto dívky




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist