načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ženy, náboženství, násilí a moc – Jimmy Carter

Ženy, náboženství, násilí a moc
-4%
sleva

Elektronická kniha: Ženy, náboženství, násilí a moc
Autor: Jimmy Carter

Carter ukazuje, že muži sice s tímto stavem věcí mnohdy nesouhlasí, ale mlčí, aby si zachovali dominantní postavení. Jimmy Carter navštívil se svou ženou Rosalynn 145 zemí světa a společně založili neziskovou organizaci The Carter Center, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169 Kč 162
+
-
5,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 215
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání 1.
Spolupracovali: přeložil Václav Petr
Skupina třídění: Globální společnosti. Sociální struktura. Sociální skupiny
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 1.3
PDF velikost (MB): 0.8
MOBI velikost (MB): 1
ISBN: 978-80-7387-936-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Carter ukazuje, že muži sice s tímto stavem věcí mnohdy nesouhlasí, ale mlčí, aby si zachovali dominantní postavení. Jimmy Carter navštívil se svou ženou Rosalynn 145 zemí světa a společně založili neziskovou organizaci The Carter Center, která aktivně působí v polovině z nich. Měl příležitost seznámit se s lidmi z často velmi odlehlých vesnic v džunglích i pouštích. Dozvěděl se mnoho z jejich osobního života, zvláště to, že nerovnost mezi pohlavími roste stále rychleji a platí to stejnou měrou pro země bohaté i chudé. Carter si sice uvědomuje, že ekonomická nerovnost ve světě představuje čím dál větší problém, ale zároveň již dospěl k pevnému přesvědčení, že nejvážnějším a všeobecně opomíjeným problémem se celosvětově staly deprivace a týrání žen i dívek, jež převážně povstaly z falešného výkladu některých náboženských textů a rostoucí tolerance vůči násilí a válkám - podle jeho slov naneštěstí tento příklad světu poskytly samotné Spojené státy americké. V knize se bývalý americký prezident podrobně zabývá předsudky, diskriminací, násilím, zkresleným výkladem náboženských textů, fyzickým a duševním týráním, chudobou, nemocemi a válkami z hlediska ženské nerovnosti existující dnes po celém světě.

Popis nakladatele

Ve své nejnovější knize se bývalý americký prezident podrobně zabývá předsudky, diskriminací, násilím, zkresleným výkladem náboženských textů (Bible, Koránu a dalších), fyzickým a duševním týráním, chudobou, nemocemi a válkami z hlediska ženské nerovnosti, existující dnes na celém světě. Carter ukazuje, že muži sice s tímto stavem věcí mnohdy nesouhlasí, ale mlčí, aby si zachovali dominantní postavení. Jimmy Carter navštívil se svou ženou Rosalynn 145 zemí světa a společně založili neziskovou organizaci The Carter Center, která aktivně působí v polovině z nich. Měl příležitost seznámit se s lidmi z často velmi odlehlých vesnic v džunglích i pouštích.

Dozvěděl se mnoho z jejich osobního života, zvláště to, že nerovnost mezi pohlavími roste stále rychleji a platí to stejnou měrou pro země bohaté i chudé. Carter si sice uvědomuje, že ekonomická nerovnost ve světě představuje čím dál větší problém, ale zároveň již dospěl k pevnému přesvědčení, že nejvážnějším a všeobecně opomíjeným problémem se celosvětově staly deprivace a týrání žen i dívek, jež převážně povstaly z falešného výkladu některých náboženských textů a rostoucí tolerance vůči násilí a válkám – podle jeho slov naneštěstí tento příklad světu poskytly samotné Spojené státy americké. Carter zdůrazňuje, že kromě velkého utrpení žen, o němž se téměř nemluví, tu je i zničující dopad na ekonomiku v důsledku toho, že k prosperitě nemůže přispět nejméně polovina lidské populace na Zemi.

Předmětná hesla
ŽenySociální poměry – 20.-21. století
Sociální nerovnost – 20.-21. století
Sexuální role – 20.-21. století
Násilí na ženách – 20.-21. století
Diskriminace žen – 20.-21. století
Obchod se ženami – 20.-21. století
GenderNáboženské aspekty
SexismusNáboženské aspekty
Interpretace posvátných textů
Hnutí za lidská práva – 21. století
Zařazeno v kategoriích
Jimmy Carter - další tituly autora:
Ženy, náboženství, násilí a moc Ženy, náboženství, násilí a moc
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ŽENY,

NÁBOŽENSTVÍ,

NÁSILÍ A MOC

JIMMY CARTER


KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Carter, Jimmy [Call to action: Women, religion, violence and power. Česky] Ženy, náboženství, násilí a moc / Jimmy Carter ; přeložil

Václav Petr. -- Vydání 1. -- Praha : Stanislav Juhaňák - Triton,

2016

Přeloženo z angličtiny ISBN 978-80-7387-936-5 316.346.2-055.2 * 308 * 364.614 * 316.663 * 364.63-055.2 * 316.647.82-055.2 * 326.1-055.2 * 316.66-055.1/.3 * 316.647.8:316.346.2 * 2-1 * 2-256-277 * 316.48:342.7 - ženy -- sociální poměry -- 20.-21. století - sociální nerovnost -- 20.-21. století - sexuální role -- 20.-21. století - násilí na ženách -- 20.-21. století - diskriminace žen -- 20.-21. století - obchod se ženami -- 20.-21. století - gender -- náboženské aspekty - sexismus -- náboženské aspekty - interpretace posvátných textů - hnutí za lidská práva -- 21. století - monografie 316.3 - Globální společnosti. Sociální struktura. Sociální

skupiny [18]

JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY

CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CAR

TER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER |

ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY,

NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁ

BOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBO

ŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽEN

STVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ,

NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁ

SILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ

A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC

| JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A  MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A  MOC |

JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY

CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CAR

TER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER

| ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A  MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A  MOC | JIMMY CARTER |

ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY,

NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁ

BOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBO

ŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽEN

STVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ,

NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁ

SILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ

A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC

| JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A  MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A  MOC |

JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY

CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CAR

TER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER |

ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY,

NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁ

BOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBO

ŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽEN

STVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ,

NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁ

SILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ

A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC

Stanislav Juhaňák – TRITON

přeložil Václav Petr

Ženy,

náboženství,

násilí a moc


JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY

CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CAR

TER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER |

ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY,

NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁ

BOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBO

ŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽEN

STVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ,

NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁ

SILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ

A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC

| JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A  MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A  MOC |

JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY

CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CAR

TER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER

| ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A  MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A  MOC | JIMMY CARTER |

ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY,

NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁ

BOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBO

ŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽEN

STVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ,

NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁ

SILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ

A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC

| JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A  MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A  MOC |

JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY

CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CAR

TER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER |

ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY,

NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁ

BOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBO

ŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽEN

STVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ,

NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁ

SILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ

A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC | JIMMY CARTER | ŽENY, NÁBOŽENSTVÍ, NÁSILÍ A MOC

Stanislav Juhaňák – TRITON

přeložil Václav Petr

Ženy,

náboženství,

násilí a moc


Copyright © 2014 by Jimmy Carter

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2016

Cover photo – Courtesy: Jimmy Carter Presidential Library.

Translation © Václav Petr, 2016

Cover © Renata Brtnická, 2016

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-936-5

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak

šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

Jimmy Carter

Ženy, náboženství, násilí a moc


¦ 7 ¦

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 1 Moje dětství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 2 Vůle k míru a ženská práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 3 Bible a genderová rovnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 4 Plná vězení a legální zabíjení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 5 Sexuální napadení a znásilnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 6 Násilí a válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 7 Postřehy cestovatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 8 Ženy a Carterovo centrum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 9 Čemu se můžeme naučit od hrdinů boje za lidská práva . . . . . . . . 96 10 Genocida děvčat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 11 Znásilňování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 12 Otroctví a prostituce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132

13 Domácí násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148

14 Vraždy „ze cti“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155

15 Mrzačení ženských pohlavních orgánů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159

16 Dětské sňatky a úmrtí spojená s věnem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163

17 Politika, příjmová nerovnost a zdraví matek . . . . . . . . . . . . . . . . 168

18 Cestou pokroku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181

Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203

Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204

O autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215


Knihu věnuji Karin Ryanové a nesčetným ženám a dívkám, jež jsou týrány

a strádají a jimž se Karin pokouší pomáhat.


¦ 9 ¦

Úvod

Všechny neblahé jevy diskutované v této knize, týkající se před

sudků, diskriminace, válek, násilí, zkreslených výkladů náboženských textů, tělesného a duševního násilí, chudoby a nemocí, dopadají neúměrně těžce na ženy a dívky.

Ničivých důsledků rasových předsudků jsem byl svědkem v době svého mládí na americkém „hlubokém Jihu“, kde po celé století představitelé Nejvyššího soudu Spojených států amerických i všichni ostatní reprezentanti politického a společenského života automaticky předpokládali, že černí jsou v jistém zásadním smyslu méněcenní a podřízení bílým. Dokonce i ti zástupci vládnoucí třídy, kteří s touto premisou nesouhlasili, raději zachovávali mlčení a těžili z výhod většinového systému. V zájmu ospravedlnění diskriminace ve jménu Božím se citovaly pečlivě vybrané pasáže z Písma svatého.

Podobný diskriminační systém výrazně přesahuje hranice menších zeměpisných oblastí, obepíná celou planetu, nevyhýbá se žádnému národu, udržuje a rozšiřuje obchodování s lidskými otroky a tělesné mrzačení, dokonce legitimizuje vraždy v masovém měřítku. Je to systém založený na předpokladu, že muži a hoši jsou nadřazení ženám a dívkám, systém podporovaný některými náboženskými vůdci, kteří zkreslují poselství Bible, Koránu a dalších posvátných textů, aby podpořili svá tvrzení, že ženy jsou v jistém zásadním smyslu méněcenné a mužům podřízené, nehodné rovnocenně sloužit Bohu. Mnozí muži s touto premisou nesouhlasí, ale raději zachovávají mlčení a těží z výhod svého nadřazeného postavení. Tato falešná premisa ospravedlňuje genderovou diskriminaci téměř ve všech


¦ 10 ¦ sférách světského i náboženského života. Někteří muži se na ni dokonce odvolávají, když chtějí ospravedlnit násilí páchané na ženách a dívkách.

Dalším faktorem přispívajícím k násilí na ženách a dívkách je obecná tolerance násilí, od neodůvodněných ozbrojených konfliktů až po přehnané a předpojaté tresty za porušení zákona. Až v příliš mnoha případech se uchylujeme k násilí ne jako ke krajnímu, ale jako k jedinému řešení; vražedné násilí se stalo běžným jevem.

Na základě vlastních zkušeností a svědectví odvážných žen všech zemí a všech hlavních náboženských vyznání musím konstatovat, že se v důsledku působení obou zmíněných faktorů stále upírá rovnoprávnost ženám, tedy více než polovině všech lidských bytostí, a že tato diskriminace působí citelnou újmu nám všem, mužům i ženám bez rozdílu.

Se svou ženou Rosalynn jsme navštívili 145 zemí a založili jsme spolu neziskovou organizaci Carterovo centrum, The Carter Center, v němž v současnosti pracujeme na projektech, jež se týkají více než poloviny těchto zemí. V posledních letech jsme měli příležitost setkávat se s lidmi bezprostředně, tváří v tvář, často v odlehlých vesnicích uprostřed džunglí a pouští. Hodně jsme se toho dozvěděli o jejich osobním životě a zjistili jsme také, že tempo nárůstu nerovnosti se v jejich komunitách každým desetiletím zrychluje. Projevuje se v bohatnutí zemí bohatých a chudnutí zemí chudých, roste však i v rámci obyvatelstva jednotlivých zemí. Nerovnost v čistém jmění a příjmech občanů Spojených států amerických se od mého působení v Bílém domě výrazně zvýšila. V roce 2007 se příjem středních šedesáti procent Američanů zvyšoval dvojnásobně rychleji než příjem dolních dvaceti procent. A příjem horního jednoho procenta rostl patnáctkrát rychleji, a to především v důsledku nadměrného vlivu bohatých, kteří investují do voleb a získávají si tak pro sebe větší benefity ve Washingtonu a ostatních hlavních městech států federace. Konzervativní sloupkař George Will o tom píše: „Přebujelý veřejný sektor nevyhnutelně vychyluje rovnováhu v distribuci bohatství směrem k těm, jimž bohatství, sebevědomí a prohnanost umožňují manipulovat s vládou.“

Avšak navzdory tomu, že ekonomická nerovnost představuje vážný a prohlubující se problém, jsem přesvědčen, že nejvážnějším a nepojme


¦ 11 ¦

novaným celosvětovým problémem je diskriminace a násilí na ženách a dívkách, zaviněné z velké části chybným výkladem pečlivě vybraných pasáží z náboženských textů a rostoucí tolerancí k násilí a válečným konfliktům, živenou bohužel příkladem, který za mého života daly světu Spojené státy americké. Kromě nespravedlivého lidského utrpení, o němž je už téměř trapné hovořit, jsme svědky i katastrofálního dopadu toho, že nejméně polovina světové lidské populace nemá možnost přispívat k hospodářské prosperitě. Problém se netýká jen ženské otázky. A netýká se jen zemí nejchudších. Týká se nás všech.

Po několika letech studia genderové diskriminace prostřednictvím programu lidských práv v Carterově centru jsem začal na tento problém po ukazovat mnohem důrazněji. Proto jsem byl požádán, abych v prosinci roku 2009 promluvil v Austrálii před několika tisíci posluchači v Parlamentu světových náboženství na téma klíčové role náboženství ve vytváření platformy, která by pomohla čelit globální hrozbě genderového násilí. Moje postřehy reprezentovaly osobní úhel pohledu řadového křesťana, učitele biblistiky (jímž jsem přes sedmdesát let) a bývalého politického vůdce.

Připomněl jsem posluchačům, že se ve vzájemných vztazích neřídíme jen mezinárodními ujednáními a dohodami, ale i svými vlastními měřítky morálních hodnot, založenými nejčastěji na Všeobecné deklaraci lidských práv, Bibli, Koránu a dalších textech, jež uchováváme ve svých srdcích a jež nás nabádají ke spravedlivému a soucitnému přístupu k ostatním lidem, k dodržování rovnoprávnosti mužů a žen a zmírňování utrpení. Některé vybrané náboženské texty jsou nicméně vykládány – téměř výhradně mocnými muži v roli náboženských vůdců křesťanského, židovského, muslimského, hinduistického, buddhistického či jiného vyznání – tak, aby dokazovaly podřadné postavení žen a dívek. Tvrzení, že ženy a dívky jsou před tváří Boží méněcenné, se šíří do sekulárního světa, aby ospravedlnilo nepřestávající hrubou a primitivní diskriminaci a násilí páchané na ženách. Mezi tyto činy patří nejen nepotrestaná znásilnění a jiné formy sexuálního násilí, infanticida (dětská homicida) novorozených holčiček a potraty plodů ženského pohlaví, světový obchod se ženami a dívkami a tzv. vraždy ze cti, kterým padají za oběť nevinné znásilněné ženy, ale


¦ 12 ¦ také méně násilné škodlivé praktiky, jež spočívají v nižším platovém ohodnocení a menší podpoře žen v rámci politického života. V projevu jsem zmínil i některé mimořádné úspěchy, jichž ženy navzdory všem těmto hendikepům dosáhly, a popsal jsem i svůj vlastní zápas související s mým vlastním náboženským vyznáním. Vyzval jsem věřící – bez ohledu na to, zda jsou vyznání protestantského, katolického, koptského, židovského, muslimského, buddhistického, hinduistického či kmenového –, aby si všímali porušování těchto našich základních morálních hodnot a snažili se aktivně zjednat nápravu.

Ať už je naše víra jakákoli, je nemožné si představit

nespravedlivého Boha.

Zainah Anwarová, zakladatelka neziskové nevládní organizace Sestry v islámu

(SIS), Malajsie

Na následujících stránkách popíši, co všechno jsem se o těchto otáz

kách dozvídal jako dítě, jako důstojník na ponorce, jako farmář, jako církevní vůdce během bojů za občanská práva, jako guvernér, prezident, univerzitní profesor i jako pracovník Carterova centra, vnímající problematiku z globální perspektivy. Během devíti desetiletí svého života jsem si s narůstajícím znepokojením a stále ostřeji uvědomoval existenci dalekosáhlých a převážně opomíjených genderových zločinů, ale zároveň jsem začal doufat, že s některými formami tohoto násilí bude možné skoncovat, pakliže se o nich dozvíme více a porozumíme jim. Účelem předložené knihy je pomoci odhalit formy genderového násilí širší veřejnosti a vyburcovat společnost k tomu, aby byla ochotna tento problém řešit.

Zamyslím se zde nejen nad souvislostí mezi náboženskými texty a ob

hajobou mužské dominance nad ženami, ale i nad způsoby, jimiž naše „kultura násilí“ přispívá k popírání ženských práv. Podle mého názoru je mužská dominance formou útlaku vedoucího k násilí. V prosazování ženských práv nemůžeme ničeho dosáhnout, pakliže se nezamyslíme právě nad těmito dvěma faktory, jež k násilí na ženách přispívají.


¦ 13 ¦

V srpnu roku 2013 jsem se ve Washingtonu, D.C., připojil k vůdcům hnutí za občanská práva a dalším dvěma americkým prezidentům

1

, abych

s nimi oslavil 50. výročí historického projevu Martina Luthera Kinga, Jr., „Mám sen“, který zde King přednesl v roce 1963. Když jsem se rozhlédl po shromážděném davu a pomyslel na knihu, kterou jsem právě psal, vrátil jsem se v myšlenkách k jinému Kingovu projevu, pronesenému o čtyři roky později v New York City. Jeho projev se týkal americké války ve Vietnamu, v níž tehdy sloužil můj nejstarší syn. King prohlásil: „Uvědomuji si, že nemohu protestovat proti násilí na utlačovaných v ghettech, aniž bych nejprve zřetelně ukázal na největšího šiřitele násilí v současném světě – na svou vlastní vládu.“ King pokračoval a vyzval všechny Američany, aby vnímali problém z širší perspektivy a pochopili, že lidská svoboda je nerozpojitelně svázaná s oddaností míru a nenásilí.

Pokud budeme na tato slova pamatovat, nemůžeme hovořit o ženských, lidských a občanských právech bez rozboru faktorů, které v naší společnosti podporují toleranci k násilí – násilí, jež neúměrně citelněji postihuje ženy. Problémem není jen militarismus v zahraniční politice, ale i to, že se v rámci celého systému trestního soudnictví uchylujeme k násilnému zbavení života a dlouhodobému odnětí svobody, i když je možné využít alternativní tresty. Krátkodobé politické výhody, jež přinášejí tvrdé zásahy proti zločincům či proti teroristům, zjevně nepřinášejí řešení problémů, jakými jsou recidiva, sexuální násilí a globální terorismus.

Vím, že násilí není v současné době běžnější, než bývalo v dosavadních lidských dějinách, je tu však jeden rozdíl. Získali jsme vizionářské normy, jež přijala globální komunita, aby šířila myšlenku míru a lidských práv, a globalizace informací zajišťuje, že porušování těchto principů nenásilí mocnou a obdivovanou demokracií má tendenci rezonovat celou světovou komunitou. S ohledem na mezinárodní závazky vůči míru a vládě práva bychom měli v realizaci ochrany ženských práv pokročit dál. Místo toho se ocitají v ohrožení i četné výdobytky, jichž bylo na poli lidských práv 1) K bývalému prezidentu Billu Clintonovi a úřadujícímu prezidentu Baracku Obamovi.

(pozn. překlad.)


¦ 14 ¦ dosaženo od konce druhé světové války, neboť při řešení problémů spoléháme na ubližování druhým.

Nesmíme zapomínat na roli mravních a náboženských principů. V srpnu roku 2013 prohlásil papež František zcela prostě, že násilí nejen nepřináší skutečné řešení společenských problémů, ale navíc odporuje Boží vůli: „Víra a násilí jsou vzájemně neslučitelné.“ Na tomto působivém výroku, který oslavuje mír a slitování, by se mohla shodnout všechna vyznání bez rozdílu.

V červnu roku 2013 se v Carterově centru sešli náboženští vůdci, učenci a aktivisté, kteří spojili síly a pokoušejí se sladit náboženský život s naprostým zrovnoprávněním dívek a žen. Toto shromáždění jsme nazvali Fórum obránců lidských práv. Na nejrůznějších místech knihy uvádím krátká prohlášení z Fóra, nabízející široké spektrum myšlenek a možných perspektiv.


¦ 15 ¦

¦ 1 ¦

Moje dětství

Vyrůstal jsem západně od Plains ve státě Georgia, v relativně izolované venkovské farmářské komunitě Archery, kde žilo přibližně padesát afroamerických rodin a dvě bílé rodiny – naše a rodina předáka železniční opravny na trati Seaboard Air Line Railroad. Tenkrát (a dokonce i dnes) panoval na Jihu rytířský duch. Učili mě, že mám mít ke všem ženám úctu. Moje matka, zdravotní sestra s registrací, bývala často v práci v kteroukoli denní dobu, zejména tehdy, když ošetřovala pacienta, u něhož musela trávit dvacet hodin denně. Přišla domů v deset hodin večer, vykoupala se, vyprala si stejnokroj, nechala obvyklý psaný vzkaz s instrukcemi pro mě a moje sestry a ve dvě hodiny ráno se vrátila k pacientovi. V té době rodiče přijali dvě černé ženy, jež nám připravovaly jídlo a staraly se o dům. Dokonce i v oněch časech rasové segregace nám otec nakazoval tyto ženy respektovat a poslouchat je. A nevzpomínám si na jediný okamžik, kdy by si tyto ženy náš hluboký respekt nezasloužily.

V domě jsem pobýval tak málo, jak jen to bylo možné; upřednostňoval

jsem práci s otcem na polích nebo v lesích, ve stodole nebo v obchodě u kováře, a když nebylo nic na práci, trávil jsem čas s kamarády u potoka nebo v lesích. Fascinovala mě afroamerická kultura mých černých kamarádů a spolupracovníků na poli.

Mou hrdinkou se stala Rachel Clarková, jejíž manžel Jack se staral

o domácí zvířectvo naší rodiny a o farmářské vybavení a každý den hodinu před rozbřeskem rozezněl zvon, jímž všechny lidi na farmě svolával


¦ 16 ¦ ke každodenní práci. Ve sbírce básní Nekončící účtování (Always a Reckoning) se moje první a nejdelší báseň jmenuje „Rachel“. Popisuji v ní Rachel Clarkovou jako ženu s „aurou jako královna“, kterou nikdo z bílých nevyužíval k podřadným službám, jako je vaření, praní či domácí práce. V mnoha ohledech jsem s ní navázal pevné pouto, učila mě rybařit, rozpoznávat stromy, ptáky a květiny a vztahovat se k Bohu a ostatním lidem. Rachel proslula schopností načesat více bavlny a burských oříšků než kterákoli jiná osoba mužského či ženského pohlaví. V období sklizně se na poli denně konala tichá soutěž, platilo se za výkon, a Rachel v ní vždycky vítězila. V naší zemědělské komunitě si tím vydobyla velikou prestiž. Pracoval jsem vedle ní a načesal jednu řadu bavlny, zatímco ona dvě. Někdy mi pomáhala držet krok, zatímco jsme polem postupovali z jednoho konce na druhý. Vždycky jsem s potěšením přespával na paletě položené na podlaze u Rachel a Jacka. V oněch dávných a nevinných časech života jsem si žádné rasové či genderové rozdíly mezi lidmi neuvědomoval.

Můj základní postoj k ženám se nezměnil ani v šesti letech, kdy jsem při svých návštěvách nedalekého města Plains získával povědomí o tom, jak se dospělí k sobě navzájem vztahují po sexuální a rasové stránce. Úroda podzemnice olejné na naší farmě dozrávala během mých letních prázdnin, kdy jsem nemusel do školy a kdy mi otec dovolil jít na pole, nasbírat menší vozík oříšků a odtáhnout ho k nám na zahradu. Tam jsem natrhal asi pět kilogramů zralých lusků, nabral vědro vody ze studny, pečlivě jsem zelené lusky zbavil ulpívající hlíny a nechal je přes noc v nádobě se slanou vodou. Časně ráno jsem burské oříšky uvařil, rozdělil je do dvaceti malých papírových sáčků a pak jsem je v košíku odnesl podél železniční trati asi dvě míle do Plains, kde jsem za každý sáček arašídů požadoval pěticent.

S výjimkou nedělí jsem pak několik týdnů každé ráno navštěvoval koloniály, kovárny, stáje, čerpací stanice, poštovní úřady a prodejny s farmářskými výrobky, dokud jsem košík s arašídy nevyprázdnil. Obchodní cestující a jiní muži mi obvykle nevěnovali pozornost, ignorovali mě jako kus nábytku, klevetili, vyprávěli obhroublé vtipy a barvitě líčili svá sexuální dobrodružství, jako bych tam vůbec nebyl. Vzhledem k tomu, že jsem byl vychován, abych ctil matku a všechny ostatní ženy, s ohromením


¦ 17 ¦

jsem poslouchal, které ženy ve městě jsou nevěrné, která děvčata už „dala“, jak často muži jezdí do nevěstince v sousedním městě Albany a kolik je to stojí. Nejvíce mě překvapovalo, že mnozí muži v těchto věcech upřednostňovali černé ženy, zatímco ostatní mezirasové společenské kontakty představovaly naprosté tabu. Se žádným ze svých rodičů jsem o těchto záležitostech nikdy nemluvil.

Tehdy jsem si konečně uvědomil, že žiji v komunitě, kde se biblická ponaučení vykládají tak, aby byla z hlediska zvyklostí a etických norem nejpřijatelnější. Nic takového jako rozvod u nás neexistovalo, protože jsme žili v duchu napomenutí Markova evangelia (10, 7–9): „Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž svého otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Běžně se však vědělo, že někteří muži žijí s nevdanými ženami a jiní zase se ženami jiných mužů. Moje kmotra, vrchní sestra v nemocnici, byla vdaná za jednoho muže, ale žila s jiným, vrchním lékařem ve městě; měli spolu dítě, které pojmenovali po mně. Dva farmáři, kteří žili nedaleko od sebe, si vyměnili celé rodiny, ženy a děti, a pokud mi bylo známo, žili od té doby šťastně, aniž by si někdy lámali hlavu s takovými drobnostmi, jako je manželská smlouva.

Opožděně jsem zjistil dokonce ještě zásadnější mylný výklad Písma svatého, který ovlivnil celý můj život. Pochopil jsem, že zdůvodňování čili racionalizace je lidský rys, jímž se čas od času proviní každý z nás. Určitě bych nerad přiznal, že je některé z mých nejhlubších přesvědčení mylné, a kdyby někdo některé z nich zpochybnil, pátral bych ve všech pramenech, jen abych dokázal, že mám pravdu. Nejdůležitějším zdrojem hodnověrnosti byla pro moje věřící kolegy Bible svatá, jež zajišťuje pevné základy naší křesťanské víry. Hebrejský text Bible, Nový zákon a Korán, plus dávné výklady, poskytují komplexní historické a životopisné údaje o učení a skutcích těch, jež uctíváme. Mnozí zbožní lidé považují tyto texty za neomylné – jsou přesvědčení, že neobsahují ani jedinou chybu –, a to navzdory skutečnosti, že některé verše zřetelně odporují jiným veršům v témž posvátném textu a některé dávné výroky, například popisy hvězd padajících z nebe na zem, neodpovídají vědeckým poznatkům. V těchto


¦ 18 ¦ náboženských textech nicméně můžeme rozeznat určité celkové poselství a témata, jež téměř bez výjimky obhajují morální a etické hodnoty míru, pokoje, spravedlnosti, slitování, odpuštění a péče o všechny potřebné a strádající.

Na tyto principy můžeme zapomenout nebo je ignorovat, pokud je

jejich porušování pro nás ze společenského, hospodářského či politického hlediska výhodné. Tohoto přístupu jsem byl svědkem po tři desetiletí svého života, kdy jsem žil v americké společnosti hlásající doktrínu Nejvyššího soudu Spojených států amerických „odděleni, ale rovni“.

2

Každému

bylo jasné, že v praktické aplikaci se spíše kladl důraz na „odděleni“ než na „rovni“, ale právní systém rasové segregace platil až do poloviny 60. let, kdy byly přijaty zákony zajišťující občanská práva.

Segregační zákony se dodržovaly v celé Georgii, ve zbytku „hlubokého

Jihu“ a do jisté míry i ve všech ostatních státech. V mládí jsem neslyšel o nikom, kdo by je zpochybňoval. Dnes jsem stěží schopen uvěřit, že proti nim nebyla vznesena žádná vážná námitka, i když moji jediní přátelé a kamarádi a jejich rodiny s námi nechodili do stejného kostela, navštěvovali jinou, podřadnější školu a nemohli ani volit, ani zasedat v porotách. Když jsem chtěl s jedním ze svých černých kamarádů zhlédnout film v okresním městě, jeli jsme ve vlaku v oddělených vagonech a v místním divadle jsme seděli každý v jiném patře. Celé své mládí jsem se těchto praktik spoluúčastnil. Naši baptistickou církev v Plains příležitostně navštěvovali význační náboženští vůdcové a přednášeli kázání založená na vybraných pasážích z Písma, na nichž dovozovali, že je Boží vůlí, aby rasy zůstávaly oddělené, a dokonce s hrdostí oznamovali, jak daleko jsme od dob zrušení otroctví ve Spojených státech pokročili – i když se nucená poroba v citovaných biblických textech zjevně přehlížela.

Mlhavě si vzpomínám, kdy jsem si poprvé v životě uvědomil segregaci.

Bylo mi zhruba čtrnáct. Jednou jsem se s kamarády vracel z polních prací 2) Doktrína „odděleni, ale rovni“ (separate but equal) znamenala ústavní záruku

segregace bílých a černých. Zajímavé je, že si vzala příklad z louisianského zákona

z roku 1890, kde byla formulována v opačném pořadí – „rovni, ale odděleni“ (equal

but separate). (pozn. překlad.)


¦ 19 ¦

a procházel s nimi brankou oddělující pastvinu od pozemku pro stáje a stodoly, a oni ustoupili, abych prošel první – když jsem pak odešel z domova na univerzitní studia a sloužit do námořnictva, napsal jsem na toto téma báseň „Branka na pastvinu“ (The Pasture Gate). Tehdy mě napadlo, že mi kluci nastražili drát, o který při průchodu brankou zakopnu – často jsme si navzájem vyváděli žertíky tohoto druhu –, ale později jsem pojal podezření, že jim jejich rodiče vysvětlili, že když jsme nyní starší, neměli by už jednat s bílým jako rovný s rovným.

Mnozí sekulární a náboženští vůdcové dosud seriózně nezpochybnili

a neodmítli obdobné zneužití vybraných veršů z Písma, jimiž se ospravedlňuje přesvědčení, že dokonce i v očích samotného Boha – nebo právě v jeho očích – zaujímají ženy a dívky vůči svým manželům a bratrům podřízené postavení.

Jsou-li ženy rovnoprávné před tváří Boží, proč nejsou

rovnoprávné před tváří mužů?

Zainah Anwarová, zakladatelka neziskové nevládní organizace Sestry v islámu

(SIS), Malajsie

Co se týkalo postoje společnosti vůči mimomanželskému sexu, dlouho

záleželo na tom, zda se ho dopouštěl muž, nebo žena. V letním čísle časopisu Christian Ethics Today z roku 2013 najdete článek mladé Kanaďanky, která byla v devatenácti letech jako nevdaná zbožná křesťanka stigmatizovaná svým pastorem, který se dozvěděl o jejím pohlavním styku. Tento duchovní vůdce se rozhodl poučit ji před shromážděním mladých lidí jakousi metaforou; dal kolovat sklenici vody, požádal každého, aby do ní plivl, a pak se zeptal: „Kdo se z toho teď chce napít?“ Tato Kanaďanka je dnes šťastně vdaná, má tři děti, prohlašuje, že není „znehodnoceným zbožím“ nehodným řádného manžela, a chce ubezpečit čtyři z pěti evangelikálních křesťanek, jež už měly předmanželský sex, že je Bůh za to nezatracuje a neměly by se nechat očerňovat.

Četba jejího prohlášení mě zneklidnila, ale uvědomil jsem si, že tento

přístup k problému je pravdivý, ba užitečný. Lidé v mém rodném městečku


¦ 20 ¦

jsou dosud hluboce nábožensky založení. Máme jedenáct kostelů sloužících

populaci necelých osmi stovek jedinců a dodnes představujících centrum

společenského života. Do mých dvaceti se jen vzácně stávalo, že by se

chlapec vyspal s dívkou dřív, než se oba se souhlasem obou rodin rozhod

li v nejbližší době uzavřít sňatek. Vědělo se, že by tuto normu ochotně

porušily jen dvě či tři dívky, ale u hochů se považovalo za normální, že

využívali k záletům každou příležitost. Rosalynn a já jsme se hluboce mi

lovali a rozhodli jsme se počkat s využitím darů manželství až po svatbě.

Rosalynn si ani nic jiného nedokázala představit, ale mně bylo trapné

prozrazovat ostatním mladíkům, že jsem panic, neboť jsem cítil, že by to

vrhlo nevalné světlo na moji mužnost.

Uvědomuji si, že dnes se společenské normy – alespoň v západním svě

tě – značně liší od norem, jež platily v době mého mládí, ale také to, že se

výrazně odlišně aplikují na hochy a na dívky. Dodnes věřím, že abstinence

je nejlepší volbou pro obě pohlaví. Odsuzování a potupa jsou ovšem pří

stupy nepatřičné a co se týká pravidel, neměly by se mezi muži a ženami

dělat žádné rozdíly.


¦ 21 ¦

¦ 2 ¦

Vůle k míru a ženská práva

Během posledních dnů druhé světové války a prvních mírových let jsem sloužil jako důstojník amerického námořnictva, a dokonce už tehdy jsem byl fascinován politickými záležitostmi. Pečlivě jsem sledoval formování Organizace spojených národů (OSN) a měl jsem s sebou na lodi výtisk Charty OSN i Statut Mezinárodního soudního dvora. Mezi politickými vůdci a veřejností všech národních států tehdy zavládl konsenzus. Všichni byli přesvědčeni, že nadešel čas skoncovat se zničujícími válkami, a byli odhodláni hledat mírové způsoby řešení sporů. Dominantními hráči a stálými členy Rady bezpečnosti OSN se stala pětice hlavních vítězných mocností, rozhodnutých bezpodmínečně zabránit ozbrojenému konfliktu a zajistit, aby se poražení agresoři – Německo, Japonsko a Itálie – zklidnili. Organizace spojených národů si výslovně vytkla za cíl „podporovat spolupráci v oblasti bezpečnosti, hospodářského rozvoje, společenského pokroku, lidských práv, občanské volnosti, politické svobody, demokracie a trvalého světového míru“. Vůdci rovněž považovali za svou povinnost zabránit spojenými silami opakování děsivých zločinů proti lidským právům, zejména holokaustu a smrti milionů dalších lidí, jimž se nepodařilo uniknout před důsledky etnické a rasové nenávisti.

Během oněch pokojných časů se titíž vůdci zasazovali o položení tr

valých mezinárodních základů pro spravedlnost a rovnost všech lidí. Charta OSN zavazovala všechny členské země k šíření „všeobecného re


¦ 22 ¦ spektu a dodržování lidských práv a základních svobod pro všechny bez ohledu na rasu, pohlaví, jazyk či náboženství“. Následující krok byl konkrétnější. Se zásadním přispěním americké delegace, vedené bývalou první dámou Eleanor Rooseveltovou, vypracovala OSN třicet prostých a srozumitelných článků, jimiž se naplnila odvážná a náročná očekávání Charty.

Všeobecná deklarace lidských práv byla ratifikována v roce 1948, schválilo ji 48 hlasů, proti nebyl nikdo. Osm zemí se zdrželo hlasování, mezi nimi sovětský blok, který odmítal právo občanů (zejména Židů) emigrovat z rodné země, a Jižní Afrika, jejíž bílá vláda apartheidu (rasové segregace) se domnívala, že si černí nezasluhují rovnoprávné společenské postavení. Důležité je, že nebyla vznesena žádná námitka vůči zajištění rovného práva pro ženy a dívky, pouze Saúdská Arábie, jež se rovněž zdržela hlasování, odmítala ustanovení zaručující ženám rovnost v rámci manželství. Osm islámských vlád hlasovalo ve prospěch Deklarace. Dnes je už shoda na týchž závazcích vyloučena; vzpomínky na světovou válečnou devastaci vybledly, pětice stálých členů se často názorově neshodne a její postavení již není tak dominantní a vztahy mezi regiony a jednotlivými zeměmi se stále více polarizují.

Abychom porozuměli všeobecnému závazku udržet rovnocenné postavení mužů a žen ve všech sférách života, stojí za to zamyslet se nad přijatým dokumentem poněkud zevrubněji. Plné znění Deklarace najdete na internetu. Všechna ustanovení platí pro muže i ženy bez rozdílu, ale vybral jsem a zdůraznil ty pasáže, jež se předmětu této knihy bezprostředně týkají. Některé z nich dnes překvapují svou konkrétností a závažností.

ÚVOD: ...uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě...

...lid Spojených národů zdůraznil v Chartě znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a že se rozhodl podporovat sociální pokrok a vytvořit lepší životní podmínky ve větší svobodě...


¦ 23 ¦

Článek 1. Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv... Článek 2. Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto

deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, po

hlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, ná

rodnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného

postavení... Článek 4. Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví; všechny for

my otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány. Článek 5. Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému

nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Článek 16. (1) Muži a ženy, jakmile dosáhnou plnoletosti, mají právo, bez

jakéhokoli omezení z důvodů příslušnosti rasové, národnostní nebo

náboženské, uzavřít sňatek a založit rodinu. Pokud jde o manželství,

mají za jeho trvání i při jeho rozvázání stejná práva. (2) Sňatky mo

hou být uzavřeny jen se svobodným a plným souhlasem nastávajících

manželů. Článek 21. (3) Základem vládní moci budiž vůle lidu; ta musí být vyjádřena

správně prováděnými volbami, které se mají konat v pravidelných

obdobích na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva taj

ným hlasováním nebo jiným rovnocenným postupem, zabezpečují

cím svobodu hlasování. Článek 23. (2) Každý, bez jakéhokoli rozlišování, má nárok na stejný plat

za stejnou práci. Článek 25. (2) Mateřství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc.

Všechny děti, ať manželské, nebo nemanželské, požívají stejné so

ciální ochrany. Článek 26. (1) Každý má právo na vzdělání... (3) Rodiče mají přednostní

právo volit druh vzdělání pro své děti.

To byly jasné a jednoznačné závazky, stvrzené světovými vůdci na

věčnost. Je hanba, že tyto slavnostní mezinárodní dohody, později ratifikované zákonodárnými orgány jednotlivých států, se tak bezostyšně porušují. Někteří lidé je dokonce považují za staromódní a naivní. Dokonce


¦ 24 ¦ i samotní autoři Deklarace si tehdy nejspíš uvědomovali, že mnozí světoví náboženští vůdcové, kteří v té době zachovávali nevšední mlčení, vždycky počítali a budou počítat s tím, že sebe i svoje servilní stoupence zbaví povinnosti garantovat rovná práva ženám a dívkám.

Nejen že mají válka a násilí páchané na ženách podobnou

společenskou, kulturní a náboženskou podporu; podporují se

navzájem. Společnosti je tím dovoleno tolerovat podmínky,

za nichž se s ženami a dívkami nakládá násilně, aniž by to

vyvolalo masové pozdvižení a vzpouru. Pokud zpochybníme

postoje a normy umožňující dopouštět se násilí na ženách,

pomůžeme tím odstranit podmínky sloužící k podpoře války.

Rev. dr. Susan Brooksová Thistlethwaitová, profesorka bohosloví

a bývalá prezidentka Chicagského teologického semináře

Je tragédie, že se tato deklarace, zaručující rovnoprávnost všem lidem,

nerealizovala a místo míru zavládl obecný a rostoucí souhlas s válečnými konflikty a násilím. Koncepci Rady bezpečnosti OSN jako hlavního rozhodčího sporů a záruky, že se jednotlivé státy uchýlí k ozbrojenému střetnutí jen v krajním případě a v zájmu sebeobrany, rozvrátily rozmíšky mezi pěti stálými členy, z nichž každý hájí svá vlastní silná regionální spojenectví a zájmy a vetuje každé konečné usnesení.

Spojené státy americké, větší měrou než kterýkoli jiný stát OSN, jsou

téměř trvale zapojeny do ozbrojených konfliktů a přes svoje vojenské spojence využívají válku jako prostředek k řešení mezinárodních i místních sporů. Od samotného založení OSN jsme svědky účasti amerických ozbrojených sil ve válečných střetnutích v Afghánistánu, Bosně, Kambodži, Dominikánské republice, Salvadoru, Řecku, na Grenadě, na Haiti, v Iráku, Koreji, Kosovu, Kuvajtu, Laosu, Libanonu, Libyi, Nikaragui, Panamě, Srbsku, Somálsku a Vietnamu, v nedávné době v ozbrojených přepadeních v Pákistánu, Somálsku, Jemenu a dalších suverénních státech. V některých z těchto zemí nebyly nasazeny pozemní síly; místo nich jsme využili bombardérů operujících ve výškách nad pět kilometrů (high-altitude bombers) nebo


¦ 25 ¦

dálkově řízených dronů. Až na vzácné výjimky jsme v těchto případech žádné politování nad obrovskými ztrátami na životech a dlouhodobým utrpením lidí ve válečných zónách nevyjadřovali, dokonce ani po skončení našeho zapojení do konfliktu.

Některé z těchto vojenských akcí je možné ospravedlnit ve jménu obrany státu či klíčových státních zájmů. Tragédií však zůstává, že jejich lehké schvalování, k němuž někdy dochází bez souhlasu či vědomí veřejnosti nebo většiny členů Kongresu, činí z násilných opatření přirozenou, ba populární stránku naší zahraniční politiky. Někteří zbožní křesťané se ocitají mezi válečnými advokáty v předních řadách, a to i tehdy, je-li možnost válečného konfliktu širokou veřejností ostře diskutovaná. Princip „oko za oko“ se pro ně stal důležitějším než učení Ježíše, knížete pokoje.

Když někdo poukáže na americké vojenské zapojení do světových konfliktů, stále přirozenější a běžnější odpověď zní: „Musíme ukázat svoji sílu a rozhodnost a v zájmu dosažení svých cílů vojensky zasáhnout.“ Nediskutujeme už o politické nutnosti, mírových alternativách nebo o konečném úspěchu či selhání těchto vojenských dobrodružství – dřívější neochvějný závazek OSN a jejího nejsilnějšího člena dodržovat mír a lidská práva většinou ignorujeme. Přehlížením a nerespektováním těchto závazků umocňujeme utrpení nevinných a bezbranných.

Jsem vděčný za stažení amerických vojenských sil z Iráku, nyní však vyjednáváme, zda zachováme v Afghánistánu osm tisíc nebo dvanáct tisíc jednotek NATO do roku 2024. Hlavní překážkou dohody se stal náš požadavek, aby tyto oddíly nebyly za případné zločiny, jichž by se dopustily, trestně stíhatelné ze strany afghánského zákona. Pokud tam tyto oddíly zůstanou, jejich roli při udržování míru by mělo doplnit společné úsilí OSN a jiných složek, jež by přispělo k vyjednání přátelského urovnání sporů.


¦ 26 ¦

¦ 3 ¦

Bible a genderová rovnost

Vykázání žen mnoha náboženskými vůdci do podřízeného či méněcenného společenského postavení je jednou z hlavních příčin přetrvávající tolerance a podpory sexuálního násilí. Pokud jsou potenciální násilníci vedeni k přesvědčení, že je jejich (ženská) oběť považována za podřízenou či „jinou“ i samotným Bohem, mohou předpokládat, že využívat výhod nadřazeného společenského postavení je dovolené. Je naprosto nezbytné, aby upřímní věřící odmítli premisu, že víra opravňuje k sexuální diskriminaci. Islámští učenci mě ubezpečují, že Korán neposkytuje žádné ospravedlnění k této diskriminaci, zatímco v Bibli najdeme konkrétní verše, jež se dají vyložit oběma způsoby, a někteří panovační vůdci bez rozdílu vyznání zneužívají interpretace, která je pro ně nejvýhodnější. Dnes žije na světě asi sedm miliard lidí, z toho přes dvě miliardy tvoří křesťané. Mnohá základní přesvědčení týkající se mezilidských vztahů jsou společná všem hlavním náboženstvím. Zde se na tuto otázku zaměřím podrobněji z hlediska křesťanské víry.

Ve svém místním církevním sboru Jižní baptistické konvence jsem se

vždy poměrně hodně angažoval, a to jak v období, kdy jsem zastával veřejnou funkci, tak i poté. Podobně jako můj otec i já jsem byl vysvěcen na jáhna a stal jsem se učitelem náboženství. Dobrovolně jsem působil jako laický misionář v několika zemích, kde jsem objasňoval povahu křesťanské víry a vyzýval lidi, aby následovali Ježíše Krista jako svého osobního spasitele. Některé z těchto zkušeností patří v mém životě k nejradostnějším. Biblistiku jsem začal vyučovat už ve svých osmnácti jako námořní kadet


¦ 27 ¦

v Annapolisu.

3

Vyučoval jsem ji jako farmář, guvernér a prezident, a do

dnes si plním tuto příjemnou povinnost ve svém sboru v Plains pokaždé, když jsem v neděli doma, což je asi pětatřicetkrát do roka. Obvykle si mě přijde poslechnout několik set posluchačů z většiny států federace a často i z deseti až dvaceti cizích zemí. Pětinu z nich tvoří baptisté; mezi ostatními převažují protestanti a katolíci, ale jsou mezi nimi i židé, muslimové, buddhisté a hinduisté, jiní zase bez náboženské příslušnosti či bez konkrétního vyznání. Výukové texty, jež rozděluji zhruba rovným dílem mezi Nový zákon a hebrejský text, se snažím aplikovat na moderní podmínky a události a vybízím posluchače, aby se mnou otevřeně diskutovali. Někdy se názorově neshodneme, a tak jsem poznal spoustu odlišných přístupů k otázkám, jež věřící rozdělují.

Třecí plochy nevznikají mezi muslimy a křesťany, katolíky a protes

tanty nebo mezi baptisty a episkopály, ale vyskytují se téměř vždycky uvnitř jednotlivých vyznání a denominací. Jako příklad může posloužit rozkol mezi samotnými baptisty. Teologické rozepře existovaly vždycky, ale v současné době nejvíce ostrých neshod mezi věřícími pochází z různých názorů na otázky každodenního života. V dobách rané církve se stoupenci křesťanství dohadovali, zda je vhodné jíst maso obětované modlám, zda je nezbytné nechat se před přijetím Krista spasitele řádně židovsky obřezat, jestli má nejvyšší autoritu ten či onen apoštol a je-li možné, že Ježíš byl člověkem a zároveň božstvem. Moderní debaty se spíše stáčejí k postavení homosexuálů, používání antikoncepce, na to, kdy je přípustný potrat, a na to, zda je možné ten který biblický verš chápat jako omyl nebo zda prostě vyjadřuje hledisko doby, kdy byl napsán. Otázka, jestli si ženy v Božích očích zasluhují rovnost s muži, patří k nejčastějším a nejožehavějším.

Po intenzivních diskusích předcházejících sjezdu delegátů Jižní baptis

tické konvence v roce 2000 učinili nově zvolení vůdci a většina delegovaných voličů několik rozhodnutí, jež mě v souvislosti s výkladem Písma 3) Annapolis, ležící pouhých 50 km východně od Washingtonu, D.C., je hlavním městem

státu Maryland a zároveň sídlem Námořní akademie Spojených států amerických.

(pozn. překlad.)


¦ 28 ¦ znepokojila. Nepochyboval jsem o upřímnosti a dobrých úmyslech účastníků, ale se ženou jsme usoudili, že se naše přesvědčení neslučuje s tezemi, jež byly tehdy přijaté a staly se z hlediska Jižní baptistické konvence závaznými. Nejvíce nás zneklidnil důraz kladený na několik konkrétních veršů Bible o společenském postavení žen a o jejich praktickém uplatnění, včetně verše, v němž jsou ženy vyzývány, aby se svým manželům „podřizovaly“. Dovolte mi zde ocitovat příslušnou pasáž:

V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako je církev podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. „Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.“ Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu. (Pavlův list Efezským 5, 21–33)

Řekl bych, že první věta nabádá k vyváženému a rovnocennému manželskému vztahu, a zároveň si uvědomuji, jak z výroků vytržených z kontextu mohou vyvozovat své závěry zastánci mužské nadřazenosti.

Za mého dětství byla nejuznávanější jižní baptistkou Lottie Moonová, která se stala jedním z našich prvních misionářů v Číně. Moonová odevzdávala chudým tak velké porce ze svého jídla, že zemřela vyhladověním. Ještě dnes se přidělují finanční příspěvky baptistických kongregací na evangelijní práci v zahraničí jménem této ženy. Lottie Moonová byla v každém ohledu vůdkyní evangelizace, jež je základním závazkem lidí mého vyznání. Do funkce pastorů byl v místních kongregacích po léta povoláván značný počet žen, jenže v roce 2000 vyslali konzervativnější vůdci


¦ 29 ¦

Jižní baptistické konvence oficiálními kroky jasný signál, že jižní baptistky už nebudou moci zastávat funkce jáhnů, pastorů a kaplanů v ozbrojených složkách a profesorů na některých seminářích, pokud budou v učebně sedět studenti mužského pohlaví. Cítil jsem, že se tímto rozhodnutím porušuje další dávná principiální premisa, podle níž je každá místní baptistická kongregace autonomní a podle níž většina voličů na sjezdu má nárok rozhodnout, kdo může být přijat jako člen a kdo může sloužit Bohu jako laický vůdce nebo pastor sboru.

Proto jsem se i s Rosalynn rozhodl ukončit svůj svazek s denominací, jíž jsem byl věrný sedmdesát let svého života, s tím, že se i nadále budeme angažovat v místní baptistické kongregaci, která si zachovala mnohem umírněnější postoj. Ze stejného důvodu učinil stejné rozhodnutí značný počet baptistů, jednotlivců i celých kongregací. Baptisté by zjevně potřebovali rozepře urovnat, mají k tomu vůli a určitého pokroku bylo v tomto směru již dosaženo, ale jedním z nejnápadnějších a nejdlouhodobějších kamenů úrazu zůstává otázka, zda je možné jmenovat do funkce vůdce ženu, pakliže byla zvolena místní kongregací. V našem vlastním baptistickém sboru Maranatha Baptist Church

4

máme naštěstí ve funkcích pastorů

muže i ženu a v současnosti tvoří ženy polovinu zvolených jáhnů (včetně předsedy „staršovstva“).

Níže ještě popíši, že se v této otázce neshodnou ani lidé jiných vyznání, ale nejprve mi dovolte vysvětlit, proč byl podle mého názoru největším osvoboditelem žen Ježíš Kristus, a to ve společnosti, kde ženy byly tradičně vnímány jako méněcenné. Dokonce ani ženy a vdovy po prominentních a ctihodných mužích neměly příliš mnoho práv. Ti, kdo znají Bibli, velmi dobře vědí, že patriarcha Abraham v zájmu svého pohodlí odevzdal vlastní ženu Sáru do harému egyptského faraona a že se ji posléze pokusil vnutit pohanskému gerarskému králi Abímelekovi. V obou případech patriarcha tvrdil, že Sára není jeho manželkou, ale sestrou. Muži měli mnoho žen (král Šalomoun měl tři sta žen a sedm set konkubín), zatímco ženy, pakliže 4) Sbor byl založen koncem 70. let právě v Plains. Výraz Maranatha je utvořen ze dvou

aramejských slov, jež znamenají „Přijď, Pane!“ (pozn. překlad.)


¦ 30 ¦ se ukázalo, že neměly jen jednoho sexuálního partnera, bývaly odsuzovány k trestu smrti ukamenováním.

Postoj Ježíše Krista k ženám je nezpochybnitelný: se ženami jednal jako s bytostmi rovnocennými mužům, což bylo něco absolutně odlišného od tehdy převládajících zvyklostí. Všechna čtyři evangelia napsali muži, ale nenajdeme v nich jedinou zmínku, že by Ježíš schvaloval sexuální diskriminaci nebo obecně předpokládanou ženskou poddanost či podřízenost. Na rozdíl od starších genealogií Matouš dokonce mezi Kristovy předky zahrnuje čtyři nežidovky (jež všechny měly mimomanželský styk): Támaru, Rachabu, Rút a Bat-šebu. Velebení Marie, Ježíšovy matky, a její pozdější uctívání je jasným dokladem výjimečného postavení žen v křesťanské teologii.

Z Kristovy pozemské kazatelské činnosti známe nepřeberné množství příkladů, ale dva či tři z nich jsou velmi názorné. Navzdory tomu, že Židé měli přísně zakázáno hovořit na veřejnosti se ženami, Ježíš neváhal rozmlouvat u místní studny se samařskou ženou, která byla mezi Židy a svými vrstevníky vyděděncem kvůli své etnické příslušnosti a smyslnému chování. Samařanka uznala Ježíše za slibovaného Mesiáše a předala jeho poselství ve své vesnici – stala se průkopnicí evangelijního svědectví. Ježíš rovněž odmítl dvojí metr uplatňovaný při trestání za cizoložství. Provinilé odsouzené žen



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.