načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Žena se sovou – Františka Vrbenská; Daniela Kovářová; Jana Rečková; Ludmila Vaňková; Věra Mertlíková

Žena se sovou

Elektronická kniha: Žena se sovou
Autor: Františka Vrbenská; Daniela Kovářová; Jana Rečková; Ludmila Vaňková; Věra Mertlíková

Soubor obsahuje "magických" třináct povídek, představujících pestrost fantastických žánrů. Okázale silné ženské hrdinky tu prokazují své sepětí s mocí přírody i schopnosti vidět skryté děje a souvislosti. Knihu doplňuje soubor třinácti ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  144
+
-
4,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Nakladatelství Fortna, z. s.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 346
Rozměr: 10 cm)
Úprava: ilustrace; 19 cm + 14 karet (11 x 7 cm) + 1 skládanka (14 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: sestavily Zuzana Hloušková a Františka Vrbenská
Skupina třídění: Západoslovanské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-905-9964-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Soubor obsahuje "magických" třináct povídek, představujících pestrost fantastických žánrů. Okázale silné ženské hrdinky tu prokazují své sepětí s mocí přírody i schopnosti vidět skryté děje a souvislosti. Knihu doplňuje soubor třinácti patřičně "ženských" tarotových karet.

Popis nakladatele

Žena se sovou je druhý svazek čtyřdílné antologie českých a slovenských autorek fantastiky (viz projekt Lehké fantazijno). Opět zahrnuje 13 povídek reprezentujících žánrovou pestrost fantastiky (fantasy, sci-fi, horor, postapo, humor, alternativní historie aj.) a zároveň zobrazujících schopnost hrdinek i hrdinů vidět skryté věci a souvislosti.

(antologie povídek českých a slovenských autorek fantastiky : svazek druhý)
Předmětná hesla
Česká literatura – 21. století
Slovenská literatura – 21. století
Fantastická literatura – 21. století
Literatura psaná ženami – 21. století
Zařazeno v kategoriích
Františka Vrbenská; Daniela Kovářová; Jana Rečková; Ludmila Vaňková; Věra Mertlíková - další tituly autora:
Věčný čas zubů -- část druhá Věčný čas zubů
Věčný čas zubů - část první (Edice Pevnost) Věčný čas zubů
Klenoty české fantasy Klenoty české fantasy
 (e-book)
Pachatelé zvláštních činů Pachatelé zvláštních činů
Virtuální vrazi Virtuální vrazi
Karel IV. - Otec vlasti Karel IV.
Lucemburkové - Rozděl a panuj Lucemburkové
 (e-book)
Smrt v justičním paláci Smrt v justičním paláci
Život na rozhraní věků Život na rozhraní věků
Jak se žije padesátkám -- aneb Čarodějnice neupalovat! Jak se žije padesátkám
Přemyslovci 1 - Zrození království Přemyslovci 1
Hořící kůň Hořící kůň
 (e-book)
Hořící kůň Hořící kůň
Tři bábiny kobyly Tři bábiny kobyly
Žena s drakem Žena s drakem
Kvalita života Kvalita života
Podivné povídky Podivné povídky
Jak chovat muže -- aneb Manuál pro otrlé Jak chovat muže
 (CDmp3 audiokniha)
Jak chovat muže -- aneb Manuál pro otrlé Jak chovat muže
Ztracené dějiny Prahy -- Kelley, Bruncvik a hlavy českých pánů Ztracené dějiny Prahy
Rok ztraceného hřebce Rok ztraceného hřebce
 (e-book)
Rok ztraceného hřebce Rok ztraceného hřebce
Matkovražedkyně - Ironický román o zločinu Matkovražedkyně
 (audio-kniha)
Stín modrého býka Stín modrého býka
Mosty přes propast času Mosty přes propast času
 (CDmp3 audiokniha)
Cval rytířských koní Dvojí trůn Cval rytířských koní Dvojí trůn
 
K elektronické knize "Žena se sovou" doporučujeme také:
 (e-book)
Údolí ticha Údolí ticha
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ŽENA

SE SOVOU

ANTOLOGIE POVÍDEK ČESKÝCH

A SLOVENSKÝCH AUTOREK FANTASTIKY

ANTOLOGIE

POVÍDEK

ČESK ÝCH

A SLOVENSKÝCH

AU TOR EK

FA N TAST IK Y

ŽENA

SE SOVOU

2

Poznejte první dámy české a slovenské fantastické literatury pohromadě!

Přichází Žena se sovou, druhý svazek čtyřdílné antologie českých a slovenských

autorek fantastiky. Užijte si opět pestrou paletu všemožných fantastických žánrů!

Těšte se na zajímavé hrdinky i hrdiny, kteří se vymykají známým klišé a vidí skryté věci,

které ostatním unikají!

Do druhého svazku přispěly:

Ludmila Vaňková

Iva Mrkvičková

Františka Vrbenská

Lívia Hlavačková

Blanka Jirušková

Jitka Ládrová

Věra Mertlíková

Daniela Kovářová

Miroslava Kvášová

Katarína Soyka

Martina Bellovičová

Kateřina Foltánková

Jana Rečková

KNIHU DOPROVÁZÍ SADA ORIGINÁLNÍCH VÝKLADOVÝCH KARET



SESTAVILY ZUZANA HLOUŠKOVÁ A FRANTIŠKA VRBENSKÁ

Žena se sovou

antologie povídek českých a slovenských autorek fantastiky

svazek druhý

Ludmila Vaňková

Iva Mrkvičková

Františka Vrbenská

Lívia Hlavačková

Blanka Jirušková

Jitka Ládrová

Věra Mertlíková

Daniela Kovářová

Miroslava Kvášová

Katarína Soyka

Martina Bellovičová

Kateřina Foltánková

Jana Rečková


ŽENA SE SOVOU

antologie povídek českých a slovenských autorek fantastiky

svazek druhý

© Zuzana Hloušková, Františka Vrbenská (eds.), 2017

Sazba © Jaroslav Svoboda, Jan Hloušek

Obálka © Jana Maffet Šouf lová

Ilustrace © Jaroslav Svoboda

Texty © Martina Bellovičová, Kateřina Foltánková, Lívia

Hlavačková, Blanka Jirušková, Daniela Kovářová, Miroslava

Kvášová, Jitka Ládrová, Věra Mertlíková, Iva Mrkvičková,

Jana Rečková, Katarína Soyka, Ludmila Vaňková, Františka

Vrbensk á , 2017

Předmluva © Martin Fajkus, 2017

Doslov © Alexandra Pavelková, 2017

© Nakladatelství Fortna, z. s., 2017

ISBN 978-80-905996-5-9


1

Předmluva

Když vás o něco požádá Františka Vrbenská, tak prostě nemůžete říci NE. (Kdo Františku zná blíže, ví, o čem mluvím.) Její jméno však rozhodně nebylo jediným důvodem, proč jsem okamžitě souhlasil, že k této knize napíšu předmluvu. Vždycky jsem fandil zajímavým knižním projektům, jejichž autoři si kladli smělé cíle. A čtveřice antologií českých a slovenských autorek fantastiky takovým ambiciózním projektem rozhodně je. Navíc, kterého muže by nepotěšilo, když má kolem sebe třináct (a spolu s autorkou doslovu dokonce čtrnáct!) žen. A ne jen tak ledajakých žen! To pak vezme za vděk i úlohou roztleskávače, který má čtenáře zabavit, než se na scéně objeví „těžké váhy“. Naštěstí i tady platí ono coubertinovské, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se.

Zpočátku jsem si myslel, že budu mít jednoduchou práci. Napíšu něco o silných ženách, které se stále důrazněji prosazují v domácí fantastice, přidám pár zajímavostí o vybraných povídkách, poukážu na silné a nezávislé hrdinky, vše vzletně zakončím a mám vystaráno. Jenže, pak jsem začal jednotlivé příběhy číst, a celá moje dovedně vystavěná konstrukce se zhroutila jako domeček z karet.

Nechápejte mě špatně, slova o výrazných, silných a cílevědomých ženách-spisovatelkách jsou čistá pravda, stačí jen jmenovat taková jména jako Vilma Kadlečková, Jana Rečková, Hanina Veselá či Lucie Lukačovičová. K těmto stálicím se navíc v posledních letech přiřazuje stále více nových, nadějných autorek. Ovšem projekt Žen je v jistém ohledu výjimečný. Představuje ženský hlas v téměř všech subžánrech a odbočkách fantastiky, od klasické fantasy až po to nejfuturističtější sci-fi. A dělá to skutečně dobře. Už Žena se lvem víc než názorně ukázala, čeho jsou lady fantastiky schopny, když dostanou volnou ruku. Druhá v pořadí Žena se sovou pak pokračuje v nastaveném kurzu a přináší další várku čtení stejně zábavného jako neotřelého.

Pokud bych měl knihu krátce charakterizovat, pak mottem druhého svazku by mohla být trojice slov: Rozmanitost, Překvapení a Zvrat. Všechny tyto prvky se objevují ve většině povídek v míře víc než vrchovaté. Takže, ať už začnete číst kterýkoliv příběh, vždy na vás čeká cesta plná dobrodružství, překvapení a zvratů, která může skončit naprosto nečekaně.

Ale dosti již planých řečí, na následujících stranách na vás čeká třináct jedinečných příběhů, z nichž každý je jiný a každý je jinak neodolatelný. Dostanete pozvání do hlubin vesmíru, abyste tu objevovali nové světy a civilizace. Hned několikrát se podíváte na daleký sever, kde vládne sníh a mráz, a kde se rodí skutečné legendy. Ty velké, v nichž se mísí patos s epikou a hrdinstvím, stejně jako ty zdánlivě všední, jež si ale s většími sestrami v ničem nezadají. Oba druhy ostatně můžete najít i na spoustě jiných míst, zatuchlé knihovny a mnišské kláštery nevyjímajíce. I tady se totiž mohou odehrávat velká dramata a konat hrdinské skutky.

Epika vám nesedí? Tak přesně pro vás jsou tu příběhy plné děsu a hrůzy, jež se mohou skrývat stejně tak v osamělé chatě hluboko v lesích jako v triviální počítačové hře. Naopak, úsměv na rtech se pokusí vyloudit tiskařský šotek či napohled neškodná stařenka, z níž se vyklube všemi mastmi mazaná čarodějka, která si dokáže poradit v každé situaci. A to ani nezmiňuji dvojici duchařských příběhů, ze kterých čiší smutek a chlad, či tak trochu jinou exkurzi do historie, kde se mísí touha, vina i neskutečná hrdost. Prostě Žena se sovou nabízí spoustu příjemného čtení, jež pobaví, potěší, ale přiměje i k zamyšlení.

Ale to poznáte sami, protože je právě ten nejvyšší čas, abyste se přesvědčili, jaká je to vlastně kniha. Přeji vám příjemné počtení. A jen taková malá rada na závěr. Dejte každé povídce šanci. Uvidíte, že spousta z nich vás velmi příjemně překvapí...

Martin Fajkus


XXXII

ZVRAT

3


4

Ludmila Vaňková

Narodila se v roce 1927 v Praze. Její dětství poznamenala smrt otce,

kterého popravilo gestapo. Měla vřelý vztah k divadlu, studia Pražské

konzervatoře však nedokončila. Začala studovat sociologii a psycho

logii na Karlově Univerzitě, ale roku 1948 byla z politických důvodů

vyloučena a  doktorát dokončila až po více než dvaceti letech, avšak

titul PhDr. jí byl přiznán až v roce 1991. Nejprve pracovala jako sekre

tářka v  různých nakladatelstvích nebo v  redakcích časopisů. Krátce

byla redaktorkou nakladatelství Albatros, ale pak musela opět z poli

tických důvodů kulturní oblast opustit a v letech 1973–77 se živila jako

výhybkářka v železniční stanici Karlštejn. Přesto se stala naší nejpřed

nější autorkou románů s historickou tematikou. Na kontě má 35 knih,

ve kterých se věnuje vykreslení života Přemyslovců a  Lucemburků.

K nejznámějším patří tetralogie Lev a růže (1977–87), tzv. lucembur-

ská trilogie (1983, 1985, 1993) nebo hexalogie o Karlovi IV. s názvem

Orel a Lev (1997–1998). K některým svým hrdinům se vracela později

a doplňovala „bílá“ místa naší historie. V dalších knihách se např. po-

kusila odhalit tajemství opuštěného přemyslovského trůnu (1984,

1999), nebo vykreslit osudy Václava, Zikmunda a Jana, synů Karla IV.

(2001, 2002). Zaujala ji i doba samotného zrození českého království,

spojená s vládou Přemysla Otakara I. a Přemysla Otakara II. (2008–

2009). Letos na jaře se dočkala vydání vlastního životopisu s názvem

Život na rozhraní věků. Některá její díla spadají také do žánru sci

-fi a  dodnes představují významný mezník ve vývoji tohoto žánru

u  nás  – zejména Mosty přes propast času (1971), které se 2006 do

čkaly pokračování pod názvem Čas čarodějů. Zajímavým pokusem

o  kosmologickou mytologii, evokující biblické motivy, je i  román

Genesis (2000). Povídka První rychlost vznikla na objednávku před

cca 40 lety a nyní vychází v revidovaném znění.


5

První rychlost

Ludmila Vaňková

„Jenom se nesmíme dostat pod mraky. Aspoň ne dřív, než zjistíme, jestli je pod nimi dost energie.“ Horlivý Haze zlehka zaťukal na bílou matovou plošku řídícího panelu. Obraz cizí planety se zaostřil a  kontrastní barvy z  něj vystoupily zřetelněji. „Škoda. Takhle zblízka to už není ono. Modrozelenou mám totiž nejraději.“

„Nejraději?“ přerušil ho skepticky nesentimentální Kedr. „Tady nemáš mít co rád, tady zkoumáme.“

„Jo? Program máš od velitelky, co?“

„Nech si to.“

Chvíli mlčeli a upřeně pozorovali blížící se krajinu pod sebou.

„To jsou rozměry! Celá naše planeta by se vešla do toho nejmenšího moře. A to tahle ještě není z celé soustavy největší. Dál od Centrální hvězdy jsou hotoví obři proti ní.“

„Za čtvrtou planetou je hejno menších. Velitelčin program vybral je.“

„A  kde bys tam chtěl hledat organismy? Ovzduší je jenom tady.“

„Leckde je. Mraků jsme už viděli...“

„Ale jenom tady je takové, jaké si velitelka Uzi udělala doma v laboratoři. Jestli nelžou přístroje. Takže by tu měly být i or -ga -nis -my.“

„Organismus je hmota organizovaná tak, aby v  ní byly

možné projevy života. Znáš snad lepší definici? Takových organizací je možná celá řada. Takže proč zrovna tady?“

„Protože hledáme docela určitou organizaci,“ odsekl

Kedr. „V  Moudré radě tvrdili, že Uzi plácá nesmysly. Já jí a le vě ř í m .“

„Ale velitelka...“

„Co se ti najednou nelíbí? Domluvili jsme se už doma. A příležitost nastala.“

„Nenavážeme spojení?“

„Nech toho. Až se začnou ptát, jsme vyřízení. Ten slizoun Rech o nás ví a sleduje nás. Nech toho, povídám. Nespínej.“

„Teď už vědí, že neletíme na rozkaz.“

„To se ví. Velitelka nikdy neodstraňuje energetické přebytky dlouho. A co? Až se vrátíme...“

„Až se vrátíme, odpojí nás na zbytek cesty od kolektivní sítě.“

„A  tobě to vadí? Na ty jejich výzkumy jsem tak zrovna z vědav ý. To h l e. Kvůli tomuhle jsem letěl, víš? Ty ne?“

„Já taky, ale... Trošku mám strach. Podívej.“

Zrůdné útvary pod nimi se nepodobaly ničemu, co znali. Obdélníkové víry ve velikém seskupení obrovských mnohostěnů nejrůznějších tvarů byly rozmístěny pravidelně a  většinou potažené jakousi průsvitnou fólií. Teď se nad nimi s ohlušujícím rachotem přehnal podivný stříbrný mrak s  ostře ohraničenými konturami. Na obzoru byl vidět další. Za nimi se táhly široké stuhy bělavé páry, které je zvolna míjely a splývaly s konfuzními mráčky docela odlišného tvaru i hustoty.

„Výš!“ zavelel Haze. „Ať jsme nad nimi. Tohle si musíme rozmyslet. Aspoň jeden oblet, dřív nepřistaneme.“

„Celý oblet? Při těch rozměrech?“

„Když nabereme směr proti rotaci, ani to nebude trvat tak dlouho. Všiml sis? Planeta se otáčí strašně rychle. Jestli tu něco žije a myslí, tak je to úžasně zakrnělé a zaostalé. Den a noc se tu střídají s takovou rychlostí, že není dost času ani na práci, ani na spaní. Natož něco kloudně promyslet.“

„Organismy v  nejprimitivnějším stádiu,“ zachechtal se Kedr. „To bude mít Uzi radost: Můžeme nabrat vzorek, aby z  něj vypěstovala myslící jsoucno. Pak už se jí smát nebudou.“

„Chceš se proslavit?“

„To nikdy neškodí. Příště ze mě udělají velitele.“

„A naprogramují tě jako naši Uzi. Já ti řeknu, že jí to fakt nezávidím.“

„Tady je moc horko, otoč radši k  pólům,“ změnil téma hovoru Kedr.

„Tam je zase zima. Zatuhneme.“

„Tak někde mezi. Moc už čekat nemůžeme.“

„Ty, Kedre,“ řekl Haze nejistě. „Myslíš, že pohyb nutně znamená život?“

„Nemusí. Proč?“

„ Po d ívej.“

„Hm. Už jsem si všiml, že se tu hýbá kdeco.“

„Přemísťují se celé hory. A ty pilíře, vidíš? Dokonce vnikají do jiných útvarů a  zase se objevují. A  proč neslyšně, když ty barevné bloky se sunou s takovým rámusem?“

„Na tu dálku se to přece dá vyladit.“

„O to mi nejde. Ale proč vůbec sunou? Zrychlují, zpomalují, zastavují a zase se sunou dál.“

„Třeba je povrch planety ještě měkký. Nic nemá stabilitu.“

„Magma? Ale ne. To by se trochu houpalo a taky by bylo žhavější. Ostatně pohyb je symetrický, podívej.“

„Na spontánní projev života až moc, takových úvah zanech. Ale zákonitě determinovaný taky není. Šinou se sem tam, ale jeden za druhým. Rozumíš tomu?“

„Ne a mraky se mi taky nelíbí. Mají divný tvar. Nemění se a jsou ohraničené.“

„Všechny ne.“

„To je pravda, všechny ne. Ale ty nejmenší a nejkompaktnější ano. A ten řev... Třeba to ani nejsou mraky.“

„A  co by to bylo? Modul? Dej pokoj. Řveme snad my? Kdo by se sestrojoval s takovým těžkopádným nesmyslem?“

„Právě, kdo? Tady nic na myslící bytosti nevypadá. V tom věčném blázinci šinoucích se obřích útvarů by přece neměly nejmenší naději na přežití. Maximálně tak každý stý by unikl rozdrcení. Na osídlení je to málo.“

„Jsou tu i oblasti s řidší frekvencí.“

„No, nevím. Nevrátíme se radši?“

Chvíli mlčeli.

„Ne,“ rozhodl se potom Kedr. „Podruhé nám příležitost nedají. Dokud si nebudeme jistí, nevyjdeme z kotouče. Vždycky přece můžeš nasadit první rychlost.“

„První rychlost!“ zděsil se Haze. „To jsem ještě nikdy nezkoušel. Slyšel jsem o tom strašné věci.“

„Já taky. Ale je to konečně jenom nouzovka. Snad ji nebudeme potřebovat.“

Zastavili se na místě a zvolna klesali k povrchu planety. Vyhnuli se obřímu seskupení nehybných proděravělých mnohostěnů, mezi nimiž se dvěma směry trhaně sunuly barevné bloky, a snesli se daleko za ním, co nejníž nad nekonečnou rovinu, odkud trčely úzké zelené vysoké pláty.

„Miliardy přistávacích ploch!“ řekl Kedr se zadostiučiněním. „Nic lepšího jsme si nemohli přát.“

„Úzké,“ prohodil Haze skepticky. „Ba ne, jsou tak akorát, aby se z boku mohly přisát postranní nožky. Zkus to.“

Za chvíli se znovu bezradně vznášeli nad tím zeleným nekonečnem.

„Vzdal ses moc brzy,“ zahučel Kedr.

„Mám svoje předpisy. Pevnost plochy jim neodpovídala. Když je takhle úzká, musí být pevnější. Už tak jsme se dostávali do rotace. Kdybych tě poslechl, tak jsme byli v tom. A beznadějně. To bych rád viděl, jak by ses vymotával.“

Opatrně se přiblížili k podivnému mnohostěnu v úkrytu několika vysokých jehlanů, které se kývaly sem a tam. Když se dostali blíž, viděli, že to jsou tmavohnědé konstrukce s  dlouhými zelenými třásněmi, které plynuly ovzduším patrně směrem k  cyklonu, proti němuž jejich sférický kotouč po celou dobu namáhavě bojoval. Konečně se ocitli za ochrannou stěnou mnohohranu. Ve srovnání s  ostatními nepohyblivými předměty této nesmírné planety byl poměrně malý. Na straně, kterou zkoumali, zely jen obrovské otvory ve tvaru pravidelného pravoúhelníku. Fólie, které je měly zakrývat, byly vtaženy dovnitř. Past? Nic ale nenasvědčovalo tomu, že by je kdokoli objevil.

Haze si dodal odvahy a  obezřele pomalu zamanévroval strojem na úroveň zejícího otvoru. Otevřel se jim pohled do  rozlehlé šedé prostory, zaplněné množstvím předmětů, jejichž funkci se jim nepodařilo dešifrovat. Ale podle všech údajů, narychlo sehnaných z  ciferníků přístrojů, nešlo o geologické útvary. Dva pohyblivé pilíře, jakých už předtím na povrchu planety pozorovali tisíce, tkvěly na tabulkovité hoře, ze dvou stran dvakrát zlomené, zespodu podpírány dvěma nižšími.

Hazeho a  Kedra rázem upoutala rovná plocha, která se prostírala mezi nimi. „Ideální!“ vydechl Kedr. „Takovou přistávací plochu jsem si nepředstavoval ani ve snu. Poloha je správná i rozměry, teda snad. Plocha ale netrčí, nýbrž visí.“

„Možná nás průvan obrátil. Silová pole jsou tady pomíchaná.“ Kedr přistoupil k tlačítkům a provedl půlobrat lodi. „Teď trčí, vidíš?“

„Zase visí ty pilíře.“

„Tak to nejsou pilíře, ale krápníky.“

„Ale nás to táhne nahoru,“ řekl Haze mrzutě. „Prve to bylo dolů. V  každém případě tu mají nějaký podezřelý magnetismus.“

„Neváhej a přistaň! Co chceš víc? Moc se blížíš k té velké ploše. Pozor!“

Haze v poslední chvíli strhl řízení, zapnul větší rychlost a namáhavě se mu podařilo znovu klesnout k lehce zakulacené stěně, zvoucí k přistání. Trochu se kývala. „Stejně není p e v ná .“

„Ale je hodně široká. To postačí.“

V  příští chvíli Haze litoval, že poslechl. Přistávací spirály se zabořily do zlatohnědé mazlavé hmoty. Ani nemohl provést přikázaný manévr trojitého odskočení. Zůstali vězet a bořili se hloub.

„Co je to?“ vyjekl Kedr polekaně.

„Otočil jsi nás hlavou dolů. Ty s tím tvým mudrováním! Krápníky a pomíchaná silová pole, co? Jakživo by mě nenapadlo přistávat na visuté dráze. Teď se opovaž vystupovat a zapni rezervu. Musíme se urvat za každou cenu. Za každou cenu, rozumíš?“

Motor, až dosud neslyšně předoucí, se zběsile rozeřval. Kotouč se nadzvedl a  mohutné spirály přistávacích nožek se natáhly do roviny.

„Přidej!“

Najednou tah povolil, ale bylo to horší. Kolem nich se sevřela tři nesmírně obrovská chapadla.

„Urvalo nás to,“ hlesl Haze vyděšeně. „Doslova. Přistávací spirály zůstaly v tom sajrajtu.“

„Co uděláme?“

„Musíme zpátky na oběžnou dráhu a  navázat spojení se základnou. Na přistání už není pomyšlení. Třeba i...“

Najednou je znovu obklopila ona tři chapadla a spojila se v  komplexní hmotu. Divnou. Rosolovitou. Měkká dužina, která byla všude kolem, vylučovala nepříjemný mastný pach. Naplnil kabinu k zalknutí, když ho nasáli sondou k analýze.

„Paprskomet,“ řekl Kedr hluše. „Jestli to je organismus, měl by reagovat.“

Vypustil naslepo plnou dávku. Absolutní zvuk, který se ozval, musel zaplnit celý vesmír. Napětí povolilo a z dužnaté stěny byla zase tři chapadla.

„Objektiv!“ vykřikl Haze v hrůze. „Podívej!“

Kedr vzhlédl. Přímo k objektivu se hrotem blížil masivní bodec. Držela ho ta strašlivá chapadla a sunula ho neúprosně blíž.

Napětí ve stěnách se zvýšilo k prasknutí.

„První rychlost!“ zařval Haze. „První...“

Kedr úderem roztříštil kryt nad velkým modrým tlačítkem a prudce ho stiskl.

Prostor se rozepjal. Sférický kotouč byl najednou větší než celá obludná planeta. Plný prolínajících a  konfuzních tvarů, jejichž bláznivý kolotoč končil drtivou závratí, jak se prudce smršťovali do původního rozměru.

V  poslední chvíli! Zděšený Haze si uvědomil, že před startem nezkontroloval brzdící systém první rychlosti. Stačilo málo, a  mohli pohltit svou mateřskou loď, několik galaxií, i tu s tou maličkou planetkou, kde byli doma... Zamanévroval do kulatého otvoru, který je pohostinně zval dovnitř, a ulehčeně vypjal přístroje.

Dosedli s  drncnutím. Pružiny při přistávání citelně chy běly.

„Vystupte a zůstaňte u stroje,“ přikázal velitelčin hlas.

Poslechli. Očistná sprška je přejela určitě vícekrát, než bylo třeba. Nepříjemná procedura. Trpce si při ní uvědomovali, že tohle je jen začátek. Skutečný trest teprve přijde. A za nic. Za nic! Neobjevili nic a nedokázali nic, profesorka Uzi bude dál terčem posměchu a  oni? Budou rádi, když je pustí znovu do vývoje.

Konečně, doma je možná stejně nejlíp. Kdoví, proč se všichni tak hrnou do vesmíru! Většinou se vracejí stejně jako oni, nebo i hůř. Nakřáplé trosky k ničemu.

„Obelhali jste všechny a  porušili jste můj program,“ velitelčin skřípavý hlas jim zřejmě hodlal štiplavou lázeň ještě znepříjemnit. „Zneužili jste i  riskantní první rychlost, která může ohrozit stabilitu vesmíru. Jste nezodpovědní! Lehkovážní! S takovou úchylkou vás měli vyřadit ještě před odletem. Ovšem nedbalost naší kontroly je příslovečná. Haze! Kde jste měli sondovat?“

„Na drobných planetkách před pátou největší,“ odpověděl Haze poslušně. „Ale ovzduší...“

„Mlčet! Ovzduší nerozhoduje. Přestoupili jste tolik zákazů, že váhám, nemám -li vás prostě jen vypustit do vesmíru. Navíc jste zhanobili chvíli, která je pro každého obyvatele naší vlasti posvátná. Copak jste nevěděli, kde jsem? Odpovězte!“

„Věděli, velitelko Uzi. Jedině za těch okolností přece odpojuješ svou silovou síť od ostatních. Dovol, ať ti to v y s vě t l í m .“

„Nic nevysvětluj. To nemám v  programu. Nechci slyšet nic, ani sliby.“

„Slíbit můžeme, velitelko!“ vykřikl Haze, kterému se  zdálo, že v  řeči své nadřízené rozeznává pokyn k  záchraně. „Až budeš příště...“

„Až budu příště odčerpávat své energetické přebytky,“ přerušila ho velitelka výhružně, „vy dva už nikde nepřistanete. Na to se můžete spolehnout! Teď vyjděte ze sprchy a vstupte.“

Docela rádi opustili prostor sférických kotoučů, i  když uvnitř se mohli nadít horších věcí. Taky ano. Hned první pohled je ohromil. Dveře komory, kde se odstraňovaly energetické přebytky, byly úplně zdemolovány. Uvnitř se dost stydlivě očišťoval Rech.

„Můj program si s vámi nevěděl rady. Ve chvíli, kdy jste startovali, mi to prozradil můj příruční aparát. Zkratem! Rozumíš? Naprostým zkratem! Tady je výsledek.“

Ostatní se hrozivě shlukovali kolem nich. Mlčky, což je to nejhorší.

„Na trestu jsme se dohodli jednomyslně.“ Velitelka se na ně zadívala a řekla pomalu: „Ha -ze -ke -dr-.“

„Ne!“ vykřikl Haze. „To ne! Prosím tě!“

Jedna jeho ruka s třesknutím přilnula ke Kedrově.

„Ke -dr -ha -ze-.“ pokračovala velitelka nemilosrdně a  se

zadostiučiněním sledovala, jak ruce provinilců čím dál hloub vzájemně zapadají do svých ozubenic. „Neodpojím vás, to byste si jen hezky odpočali. Takhle se budete držet za ručičky až do konce cesty.“

Rech vyšel z  rozvalených dveří a  zacvakal při tom po

hledu uspokojeně zuby. „Tu máte experiment! Pořád jste chtěli zkoumat. Teď aspoň uvidíme, jestli propojená blbost prokáže i kvalitativní změny.“

Dvacet Kedrových posuvných nožek zlostně zadupalo.

Otočil se a  volnou třetí rukou vrazil Rechovi pohlavek, až to zařinčelo.

„Dost!“ zařvala velitelka. „Můžu vám přivařit ještě třetí

ruce k  sobě a  nebudu se zajímat, jestli vás někdo nakrmí! Zničili jste celou expedici. To hejno planetek vypadá svůdně a my se k němu už nepřiblížíme.“

„Proč?“ zeptal se Haze nesměle.

„Musíme domů,“ zabručela velitelka mrzutě a  podívala

se na ně trojúhelníkovým okem, zatím co čtvercové oko spalo a  kulaté pozorovalo výpočty na přístrojích. „Teď se musíme vrátit. Experimentovali jsme, ale nejde to. Rezervní pachotěsné dveře nemáme a naše konstrukce je příliš jemná, než aby dlouho bez trvalého poškození snášela nediskrétní pohledy při těch nejintimnějších činnostech.“

„Blbneš,“ zabručel Franta. „Už blbneš, Pepane. Co tak řveš? Zalehlo mi v uších, až jsem měl chvíli dojem, že jsem vybuchl. Ještě teď se mi motá hlava. Fuj!“

„Za to já nemůžu.“ Pepan neklidně poposedl. Taky měl dojem, že se něco stalo, ale styděl se to dát najevo. „Jen jsem tak kvikl. Asi mě ta vosa štípla.“

„Kvikl! Vosa! Viděl jsem...“ Franta znejistěl. „Já už vlastně nevím. Všechno bylo strašně velké a  jedno se vlilo do druhého. Nějaká závrať.“

„Když máš motolici, nesváděj to na mě. Udělal jsi pět dvanáctek a potom ses válel na sluníčku. To máš z toho.“

„Hele. Z  řevu to mám. To je jednou jasný. Snad víš, že orgán rovnováhy je ucho.“

„Jo? A čím posloucháš? Abych nebyl... Do p-“ Pepan náhle zkřivil tvář bolestí a sevřel ruku v pěst.

„Co je ti?“

„ Nic .“

„Šklebíš se, jako by sis kousl do citrónu. Ukaž!“ Franta násilím rozevřel Pepanovu dlaň a hvízdl. „No páni! Ty nemáš rozum. Proč saháš na kdejaký jedovatý prevít, když ani nevíš, co to je?“

Pepan se podíval na svou pohmožděnou dlaň. „Co by to bylo, prosím tě? Copak jsme někde v džungli?“

„Kdoví, jaká potvora sem může zabloudit. To víš, jak tuhle vykládali o  motýlech, co lítají z  Francie do Afriky a zpátky?“

„Tohle nebyl motýl.“

„Tím hůř. Anebo kobylky. Znáš bibli, ne?“

„ Ne .“

„Hele, já chápu, že nejseš inteligent, to se nenosí. Já taky ne, ale zajímám se. Občas se to hodí.“

„Kdy se tobě hodí bible?“

„Všechno se hodí. Třeba hned o těch kobylkách. Jako že to byla rána.“

„Jo, to teda byla,“ pronesl Pepan s citem. „Prý inteligent! A co jsem teda já, když sbírám brouky?“

„Normální cvok. Kdyby ses viděl, když se ta potvora přilepila k mucholapce!“

„Všiml jsem si toho, už když se to objevilo v okně,“ řekl Pepan s  nefalšovaným sběratelským zápalem. „A  zaklínal jsem všechny bohy, aby to přiletělo blíž...“

„Ty jsi ale pošuk!“

„Nikdy jsem nic podobného neviděl. Vypadalo to jako světélkující čočka, ale na nožičkách. Na nožičkách!“ dodal Pepan důrazně. „Chtěl bych vědět, odkud se to vzalo. Třeba je to nový druh. Divil by ses, co u nás žije za hmyz...“

„Možná to spadlo z modřínu,“ řekl Franta trochu nesvůj. „Nahoře ve větvích je jich třeba ještě hejno.“

Pepan posmutněl. „Ba ne, takový štěstí já nemám. Škoda, že jsem to pustil.“

„A proč jsi to vlastně pouštěl? Zařval jsi, jak tě to kouslo do dlaně, ale ještě jsi to držel mezi prsty. Ty, nepošimral jsi to nějak moc tím špendlíkem?“

„Vůbec ne. Teprve jsem hledal, kde se to dá nejlíp napíchnout. Zmizelo to dřív, než...“

„Zmizelo?“ Franta se tvářil udiveně. „Spíš uletělo, ne? A  neleží to někde na zemi? Mohlo to chcípnout, když jsi tomu urval nožičky.“

Prošmejdili každou škvíru mezi prkny na podlaze. Pepan se nakonec opřel lokty o stůl a řekl užasle: „Podívej.“

„Nic nevidím.“

Pepan vystřihl z  mucholapky kolečko a  přilepil ho na stůl. Pinzetou postupně zachytil pět zkroucených vlásků a natáhl je dobře na decimetr, ačkoli tvořily sotva milimetrové uzlíčky. „Pravidelná spirála. A bez chloupků. Člověče, to vůbec nevypadá jako hmyzí nožka. A taky je jich pět. Pět! Lichý počet.“

„Nemusely se zachytit všechny. Pojď, podíváme se ještě ven. Jestli to žije, nebude třeba ještě daleko.“

Vyšli před chatu. Franta obezřele obešel skupinu modřínů, která ji obklopovala, a vydal se dál na louku. Nad trávami, jimiž kolébal lehký vánek, to bzučelo o sto šest, ale po fosforeskujícím kotoučku nebylo ani stopy.

Pepan mezi hmyzem nehledal. Zasmušile se díval nahoru, v  domnění, že vidí vzdalovat se malý blyštivý bod. Mezi mráčky se nad nimi s ohlušujícím řevem přehnal stříbrný tryskáč. Na obzoru se objevil další. Za nimi se po obloze táhly stříbřité stužky, které se zvolna rozpíjely a  splývaly s běloučkými beránky.

„Třeba to byli ufoni,“ poznamenal zádumčivě.

„Jdi ty, blázne,“ zaslechl ho Franta. „Žádní ufoni nejsou.“

„Jak to víš?“

„To ví přece každý. Ufony si vymysleli v Americe.“

„No jasně! A jakpak by se asi z Ameriky dostal až sem, ty chytrej? Takový mrňous! Podívej, už ho není ani vidět.“

Nebylo. Brouček se vzdaloval kolmo vzhůru. Po závratné vteřině nekonečna se smrštil možná ještě víc než dřív. Neviditelný obřími dalekohledy, natož prostým okem. Směr Mlhovina Andromedy.


XXXVII

SAMOTA

17


18

Iva Mrkvičková

Narodila se v  Písku, po doktorském studiu bohemistiky

učila slyšící i  neslyšící děti češtinu a pak sedm let předná

šela studentům Jihočeské univerzity o  tom, jak češtinu učit.

V rámci svého odborného zaměření vyvinula učební metodu

souhra s knihou. V současnosti bydlí v Mokrém a na volné noze

se věnuje psaní, rodině a dívání se na svět. Má slabost pro ne

topýry, Šumavu a další místa, kde se ještě dá voda pít. Většinu

svého času se potuluje po Doubíně, poblíž něhož žije s man

želem, dvěma dětmi, psem a kočkou. Pokud ji zima nezažene

ke kamnům, tak v Doubíně i píše. Tak vznikla humoristická

knížka Psí historky (2014), povídky Čudlík a Červené boty (spo

luatorsky se Z. Hlouškovou) pro re -pre sbírku My jsme vám to

říkali (2014), verše, které vyhrály soutěž Kolář – Paříž – Dobříš

(2014), doplňovací příběhy pro děti Pipin, Týna a... (2016)

a Dobrodružství pana... (2017  – v  tisku), cukrárenská knížka

pro celou rodinu Maja a Kim (2017 – v tisku) a rozhlasová hra

Hvězdoplavec (ČRo, 2017). Povídka Sver vypráví jednu z  epi

zod bojů o  Doubín. Celý příběh vzniká už sedmým rokem,

letos se (snad) dočká dokončení první díl s  názvem Ringi:

síla kmene. Při psaní povídky autorku inspirovalo vyprávění

česko -grónských manželů Klempířových o grónském povětří

a vlastní mrznoucí dech při přespávání venku.


19

Sver

Iva Mrkvičková

Domov nám shořel na prach. Honili nás hůř než divou zvěř.

A  tady, kde jsme doufali najít bezpečí, nám větry berou sílu a  mráz nám bere naše děti. Přesto s  vámi chci mluvit o  naději. Zdvihněte hlavy. Neputovali jsme nadarmo. Ve své nekonečné dobrotě nám Kaurimook znovu otevřel svou náruč, abychom v ní mohli klidně spočinout. Ukážu vám to místo. Ukážu vám Náruč Kaurimookovu.

zapsal Jahtoomi, první Strážce

Svist ledového větru.

Joil drkotal zuby za balvanem. Vedle něj se krčil Keruan. Kdyby se ho Joil zeptal, co tady vlastně dělají, určitě by řekl, že se tady těší z  tiché krásy mrazivé krajiny. Nebo tak něco. S Keruanem to bylo vždycky těžké. To kdyby se někdo zeptal Joila, bez okolků by odpověděl, že čekají, až z  toho zatraceného domu vyjde ta zatracená puujak. A snaží se nezmrznout.

Protože jestli teď zmrznou, pak budou tři dny dosavadního mrznutí zbytečné, což bylo asi to jediné, co by Joilovi v daném okamžiku vadilo víc než zmrznutí samotné, pokud by mu pak ještě vůbec mohlo něco vadit. Zatřásl hlavou, až ho zledovatělé dredy uhodily po tvářích, a  vzpamatoval se. Nejspíš mu začíná mrznout mozek.

Přejel očima krajinu před jejich balvanem. Pás zmrzlé země posetý plackami navátého sněhu. Zvedal se k  ostrým útesům na blízkém obzoru, odkud se ozývalo mocné, vytrvalé hučení moře. A na samém okraji útesů, jako by nepřestával balancovat mezi pevninou a pádem do hlubin, stál dům.

Byl to osamělý dům. Vzdálený od obou puujackých vesnic, a ještě víc od přístavu, kde žili lidé. Joil sám nikdy v žádném domě nebydlel, ale pěkných pár jich navštívil. Když jejich majitelé nebyli doma. Takže pokud mohl soudit, vypadal tenhle dům divně. Domy nemají být kulaté.

Joil se otřásl pod novým poryvem větru. Copak tady nikdy nepřestává fičet? Vítr mu pronikal kožešinovým kabátem i hustou pletenicí až na kůži. Takhle se musí cítit rampouch v kožichu, pomyslel si a tiše vzdychl. A to si zprvu myslel, že jeho a  Keruana vede na tenhle ledový ostrov samotný osud. Jestli to ovšem opravdu byl osud, pak se mu Joil hodlal po zbytek života vyhýbat. Pro Lesapána, to ale byla plavba!

Střetnutí s  pásem ledových ker dokázaly ze tří lodí přestát jen dvě. Oba kapitáni to považovali za dar nebes, ale ve skutečnosti to byl spíš dar od Joila a  Keruana. Oba zahřívali stěžně, aby váha námrazy lodě nepřevrátila, a to je stálo mnoho horké síly. Když lodě přistály, byli oba na pokraji vyčerpání. A to měli svůj úkol pořád před sebou!

Konečně! Z domu se vynořila štíhlá postava, vysoká téměř jako Joil. Měla dlouhé, černé vlasy, které jí poletovaly ve větru. Byla oblečená jen v černé pletenici. Vyrůstala jí z ramen stejně jako Joilovi a Keruanovi a nevypadala o nic hustší. Nejspíš se tady za těch pár set let museli všichni pěkně otužit, pomyslel si Joil kysele.

Puujak se chvíli rozhlížela. Dělala to tak každé ráno, než vešla do domu, a každé odpoledne, když z něj odcházela. Joil byl přesvědčený, že nasává vzduch. Čenichá. Znepokojovalo ho to. Z  kožešin, které Joil ukradl v  přístavu, vycházel pižmově nasládlý zvířecí pach. Příliš snadno by je mohl prozradit. Jako by nestačilo, že jim samotným kožešiny v  jednom kuse dráždily žaludek. Pro Lesapána, mít na sobě něco, co bylo dřív součástí jiného živého tvora!

Keruan s  Joilem se po sobě podívali. Ohledně puujak se neshodli. Keruan mínil, že puujak nečenichá. Kochá se krajinou, stejně jako Keruan sám. Pcha, kochá krajinou! Joil neznal krajinu méně vhodnou pro kochání, než byly zmrzlé, pusté pláně kolem pobřeží ostrova Sver.

Puujak se zlehka rozběhla po hraně útesu. Joil se chytil za pusu a zdušeně kýchl. Ještě ke všemu tohle. Neměl rýmu, co pamatoval. Až teď. Nedalo se s  tím nic dělat. Sotva se s  Keruanem udržovali při životě, natož aby se někdo z  nich mohl pokusit o léčení. Taková vážná nemoc, a Joil, místo aby si zalezl někam do teplé vrstvy suchého listí, se tady trmácí v mrazu. Až na tu rýmu zajde, aspoň bude mít pokoj.

Když jim puujak zmizela z dohledu, Keruan na mladšího druha kývl.

„Mračna na nebesích ať skryjí tvoji cestu před zraky lidí, Joile,“ pronesl, jak se slušelo a  patřilo. „A  tentokrát i  před zraky těchto puujak a tuqu.“

„Ať ať,“ odtušil Joil.

Na formální loučení neměl zrovna náladu. Přesto se na Keruana ještě otočil. Starší tramín se Joilovi svým způsobem podobal. Byli asi stejně vysocí, oba měli světlé vlasy a oči v barvě zralých žaludů. Keruan sice rýmu nedostal, takže jeho nos nevypadal jako oteklá žížala, přesto na něj nebyl nejveselejší pohled. Pleť měl popelavou chladem a vyčerpáním.

„Určitě tam najdu něco zajímavého. Přinesu ti sem všechno, co poberu, Keruane.“

„Možná bych přece jen měl jít s tebou. Potřebuješ si odpočinout a pár hodin v závětří by nám prospělo oběma.“

Joil zaváhal. Keruan měl pravdu. Schovat se před nekonečnými větry, to byla věc, po které poslední tři dny toužili víc než po čemkoliv jiném. Pak ale energicky zavrtěl hlavou.

„Znáš moje zásady. Nikdy nespi tam, kde kradeš.“

Keruan zvedl ruku na protest.

„Já vím, já vím, Keruane,“ umlčel ho Joil. „Ty máš zase svoje zásady. Jen si to vypůjčíme, jistě, jak chceš. Tak já jdu.“

Joil se přikrčil a  rozběhl se přes pláň k  útesu. Vítr se mu zakousl do zad tisícem ledových zubů.

Jak se blížil k  domu, rozeznával detaily. Kameny, ze kterých byl dům vystavěn, byly hrubé a  neotesané. Z  takových kamenů byly i  domy v puujacké vesnici. Tu vesnici našli Joil s Keruanem snadno, protože lidé z přístavu jim ochotně a bez zbytečného vyptávání pověděli všechno, co potřebovali vědět. Především to, že na ostrově Sver žijí kromě lidí ještě puujak a tuqu. Z toho, jak je popisovali, Joil s Keruanem snadno uhodli, že tramínům, jako byli oni dva, se tady říká tuqu. A vílám puujak. Taky se dozvěděli, že puujak mají na ostrově dvě vesnice. Jižní a Severní.

K  Jižní vesnici se Joil s  Keruanem dostali ještě ten den, co odešli z lodi. Když ji uviděli, bylo to, jako by je někdo vzal větví přes hlavu. Byli v  šoku. Jak někdo z  jejich rodu může žít mezi čtyřmi zdmi? Spát v kamení jako v nějaké noře, bez proudícího vzduchu a volného nebe nad hlavou?

O pár hodin později, když se snažili přečkat noc ve škvíře mezi balvany, tomu už rozuměli až příliš dobře. Proudícího vzduchu si užívali víc, než jim bylo zdrávo. Ráno se znovu vrátili na dohled k vesnici.

Stál v ní víc než tucet dlouhých, nízkých domů bez oken. V  každém z  nich musel žít aspoň půltucet puujak a  dvakrát tolik dětí. Tu q u byli přirozeně někde na cestách. Joil zvažoval, že vniknou dovnitř, ale brzy poznal, že domy nezůstávají nikdy prázdné. Bylo tedy nemožné si něco z některého domu vypůjčit, jak říkal Keruan, a prozradit se zatím nechtěli.

Zbýval tedy osamělý dům ve tvaru vosího hnízda. Potměšilý vítr popoháněl Joila přímo k jeho vchodu. Vlastně jen k jakémusi nepravidelnému otvoru, jakých bylo ve zdech několik, jen o něco většímu než ostatní. Byl pouhých pár palců od okraje útesu. Joil se snažil přizpůsobit rytmu poryvů, aby se ve správný okamžik zachytil zdi a vklouzl dovnitř.

Teď! Joil zasunul prsty co nejhlouběji do spár mezi kameny a na okamžik se zadíval dolů. V hloubce se vlny prudce tříštily o skálu, jako by se vítr snažil obrátit vlny proti příboji. Joilovi zapraskaly klouby, jak se do něj vítr opřel. Přestože dům teď musel být prázdný, Joil se ještě na chvíli zaposlouchal. Další ze zásad, které mu už několikrát zachránily kůži. Neslyšel nic než hukot moře. Tlumeně kýchl a vklouzl dovnitř.

Vzápětí zaklel. Ať už si s  Keruanem představovali, že

uvnitř najdou cokoli, jejich představivost zjevně nebyla dostatečná. Dům byl plný kamení.

Joil zíral na oblé kameny. Některé byly velké jako soví

mládě, jiné jako dobře živený ježek. Byly jich tisíce. A někdo je musel velice dlouho a velice pečlivě skládat, než z nich vytvořil nízké, široké zídky, vytvářející labyrint úzkých chodbiček. Zídky sahaly Joilovi sotva do pasu, přesto nebylo snadné se v  nich vyznat. Spojovaly se a  proplétaly jak červotočí chodbičky. Zdálo se, že všechny nakonec míří kamsi do středu domu. Joil postoupil o  pár kroků dál. Přes šero, panující uvnitř, se mu odsud podařilo dohlédnout na druhou stranu labyrintu. Zadíval se tam – a okamžitě sebou praštil o zem.

Svist ledového větru.

Svist Ilijuuku, větru plání. Větru z ledovce. Pána a vládce všech ostatních větrů Sveru. Když vál Ilijuuk, Apu se celý den těšívala na chvíli, kdy vyjde z  Ohnivého domu a  nastaví větru své rozpálené tváře. Jako teď. Apu milovala Ilijuuk. Víc než Satsaujok, který foukal od moře. Víc než vlahý Puunijal, přinášející v krátkém létě vůni borůvčí a hub. Víc než vířivý Torqik, vítr zimních bouří.

Ilijuuk byl přísný, ale spravedlivý. Nuuk jednou řekl, že Ilijuuk vál v den, kdy se Apu narodila. A Apu doufala, že bude vát i  tehdy, až ona sama spočine v  Kaurimookově věčné náruči. Lehce se dotkla rydla, které nosila za pasem jako odznak svého úřadu. Apu byla strážkyní Ohnivého domu a Ilijuuk byl strážcem Apu.

Vychutnala si poslední poryv větru a rozběhla se. Přeběhla strmé údolí a po hraně útesu začala sbíhat k vesnici. Moře se u paty útesu převalovalo jako dítě zachumlané v matčině pletenici. Na skále zahlédla odpočívat několik velkých tuleňů. Dvě malá kimikisaati se mezi nimi převalovala jedno přes druhé. Apu se zastavila. Tuleňata spolu dováděla stejně jako její vlastní děti, Sirtjuk a Reeni, když byly menší.

Možná by přece jen měla Nuukovi říct... V  tu chvíli Ilijuuk zavál mocněji a  Apu zakolísala. Ztratila rovnováhu. Před očima se jí zatočily hlubiny pod útesem. Prudce sebou trhla zpátky a  dopadla na hranu útesu. Na boku ucítila pálivou bolest, jak si o  rydlo roztrhla pletenici i  kůži pod ní. Apu se odplazila od kraje a prohlížela si svá zranění. Kůži na rukou měla sedřenou, z  rány na boku nasákla do potrhané pletenice krev. Žádná z  ran nebyla hluboká, Apu však byla otřesená. Chybělo jen málo a  skončila by jako tolik jiných. Joori, Keiko, Tapuuk, Lasi. Ti všichni během posledních několika let zmizeli pod ledovými krami jezer a řek, v ledovcových štěrbinách, pod ostrými útesy.

Několikrát se musela zhluboka nadechnout, než dokázala vstát. Ilijuuk teď vanul mírně a konejšivě. Apu se otočila se ke svému větrnému strážci čelem. V boku jí zatepala bolest, když se mu poklonila. Udělal dobře, když ji srazil. Jeho pokárání si zasloužila. Příliš dlouho váhala, jestli má Nuuka požádat, aby učil její dceru Reeni.

Ano, Reeni. Měla v  sobě tolik horké síly, tolik kautsjoku jako žádné jiné dítě na Sveru. A byla už dost velká na to, aby chápala, že při jejím užívání musí být opatrná. Přesto Apu váhala. Jestli má Nuuk Reeni učit, musí se Reeni stát strážkyní Ohnivého domu. Tak jako Apu. Věděla, že Reeni si to přeje, sama jí to řekla. Ale dítě si jen stěží dovede představit, jak jiný život ji čeká, pokud se stane strážkyní. A jak jiná smrt.

To proto Apu své rozhodnutí odkládala. Pro ni samotnou znamenalo učení u Nuuka jedinou možnost, jak kautsjok ovládnout. Ale zdálo se, že Reeni zvládá svou horkou sílu lépe než její matka, když byla dítětem. Dokázala by si poradit i bez Nuuka? A pokud ano, smí Apu odepřít Ohnivému domu toho, kdo se může stát jeho dalším strážcem? Poslední dny a noci se všechny její myšlenky točily jen kolem toho.

V myšlenkách na okamžik zalétla k Sirtjukovi. On po Apu příliš mnoho horké síly nezdědil. Rostl z  něj obratný tuqu, dychtící po nových cestách a  obzorech. Nemohl se už dočkat, až opustí vesnici. Brzy bude cestovat s  otcem po nekonečném pobřeží Sveru a přinášet do obou puujackých vesnic nové zprávy a  vzácné druhy jedlých lišejníků, stejně jako všichni ostatní tuqu. Apu se bude pokaždé bát, aby i jeho nepohltil led a mráz. Není však nejistota to nejlepší, co je možné od osudu čekat?

Ilijuuk se znovu prudce opřel do jejího těla. Odolala jeho poryvu a napřímila se. Nastavila Ilijuuku tvář. Přebíral se jí ledovými prsty ve vlasech, chladil jizvy po spáleninách, hladil nové rá ny.

„Děkuji ti, Ilijuuku, ale nemusíš si už dělat starosti,“ ujistila ho. „Rozhodla jsem se.“

Apu se otočila a  lehkými, úspornými kroky se rozeběhla zpátky do kopce.

Jakmile vešla do Ohnivého domu, cítila, že něco není v pořádku. Ve vzdáleném koutě domu zahlédla v příšeří Nuuka, jak sedí se zavřenýma očima a odpočívá. Nerušila ho, jen se dál tiše rozhlížela. Všechno vypadalo jako jindy. Přesto se nemohla zbavit zvláštního pocitu. Cítila, jak jí horkost stoupá do tváří, jako vždycky, když byla napjatá. Pomalu a obezřetně procházela uličkou ke středu.

Jedním z malých oken vnikl dovnitř závan Ilijuuku. Přinášel pach. Byl to liščí pach. Apu měla v  uplynulých dvou dnech už několikrát pocit, že ho slabě cítí. Teď se vznášel v  Ohnivém domě zřetelně jako dým z komínů na lidských domech. Sehnula se a v ruce sevřela oblý kámen. Nebyl tak starý ani vzácný jako mnohé jiné. Pokud jím bude muset hodit po hladové polární lišce, aby ji zahnala, nebude si kvůli tomu dělat žádné výčitky.

Co nejtišeji prošla do uličky vlevo. Zahlédla pohyb a  instinktivně mrštila kamenem.

Výkřik, který se ozval, rozhodně nebyl liščí.

„Pro Kaurimooka,“ vydechla Apu.

Pak vzala větší kámen a zamířila líp.

Joilovo vědomí bloudilo jeho pamětí. Viděl před sebou kmeny Stříbrného lesa. Vznešené, přímé linie bukových kmenů, jemný jas slunce procházejícího světle zelenými jarními listy. Viděl sám sebe, jak sedí v kruhu dalších malých víl a tramínů a naslouchá starým příběhům.

Tehdy král Maladety postavil všechny víly i tramíny mimo zákon. Cože? Ano, proto se musíme schovávat, Joile, a  nevyptávej se pořád. Pro Lesapána, to dítě je ale umanuté. Tak kde jsem to přestala? Ano. Schováváme se už tak dlouho, děti, že i ty nejstarší stromy, které náš útěk pamatovaly, dávno padly. A lidská paměť je krátká. Možná na nás lidé už zapomněli. Ale vy se přesto musíte mít před lidmi na pozoru. Stačí, aby na vás jediný člověk ukázal prstem. A král vás nechá popravit.

Joila zajímalo babiččino vyprávění víc než kdy jindy. Už brzy bude sám putovat světem a skrývat se před lidmi. Přijde pro něho Keruan a odvede ho s sebou na cesty...

Joil cítil směsici strachu a vzrušení. Říkalo se, že Keruan je podivín. Strávil prý příliš mnoho času mimo les a  to mu údajně popletlo rozum. Všechny příběhy, které víly vyprávějí, se snaží zapsat na kusy kůry! Takový nesmysl, říkali. Proč převádět živá slova do mrtvých vrypů? Joil sám si ale nemyslel, že Keruan je podivín. Byl přesvědčený, že je prostě jen hloupý. Je hloupý a  nedokáže si příběhy zapamatovat, proto musí malovat obrázky na dřevo.

Přesto byl rád, že bude smět svůj rodný les opustit a putovat světem. Vtom Joil uslyšel, jak na něj Keruan volá. Měl ale zvláštní hlas. A taky Joila oslovoval špatným jménem. Nejmenuje se přece tuqu. Tu q u, co je to vůbec za slovo? Jako by to slovo už někdy...

Pro Lesapána! Joil se s trhnutím probral. Ležel v uličce mezi kamením, do zad ho tlačila holá země. Přesto se cítil neobyčejně příjemně. Jeho tělem procházelo ve vlnách horké teplo. Konečně teplo. Vycházelo z rukou, které svíraly Joilova spoutaná zápěstí.

Joil si cizí ruce prohlédl. Byly to štíhlé, ženské ruce. Vypadaly ošklivě odřené a  asi se nezranily poprvé, protože na jedné z nich zahlédl vystouplou, pomačkanou jizvu, jaká zůstává po ohni. Zvedl oči. Tvář, která patřila ke zjizvené ruce dole, na něj shlížela přísně. Černé vlasy rámovaly pravidelný, bledý obličej. Jako vyřezaný z ledu. Trochu chladná, ale hezká, pomyslel si Joil. Až na ty ošklivé červené skvrny, které víle naskákaly na tváři a na krku. Mohla být jen o něco málo starší než on. Zadíval se jí do očí. Zdály se být plné příběhů. Připomínaly mu oči jeho babičky, víly jménem Krispina. Zatočila se mu hlava. Právě Krispina vyprávěla jemu a ostatním dětem příběhy, tenkrát, pod sluncem prozářenými korunami vysokých štíhlých buků...

„Neomdlívej zase!“ ozvalo se nad ním ostře.

Stisk na zápěstí povolil a  Joil ucítil na tváři políček. Probralo ho to natolik, že dokázal zaostřit i na druhou tvář, která se nad ním skláněla. Patřila velice starému tramínovi. Přes líci se mu táhla podobně svraskalá jizva, jakou viděl na ruce bledé víly. Jeho pleť vypadala průsvitná, jako by se přes ni dalo nahlédnout do jiného světa.

„Kdo jsi?“ zeptala se nevlídně víla.

„Jsem  – tuqu,“ řekl Joil a  zkusmo se posadil. V  hlavě mu pukaly bukvice, ale snažil se to ignorovat.

„To vidím,“ řekla puujak pohrdavě. „Ale nejsi ze Sveru. Žádný z tuqu na Sveru nemá tak světlé vlasy jako ty. Navíc neumíš pořádně používat kautsjok, jsi zmrzlý jako ledovec.“

Joil si uvědomil, že i když některá slova znějí cize, rozumí víle docela dobře. Mluvila se zvláštním, měkkým přízvukem. Jako by její slova dopadala do vrstvy tlejícího listí. Stejná měkkost zněla i v hlase starce, když na Joila promluvil.

„Kdo jsi?“ zeptal se, jako by neslyšel, co víla právě říkala.

Mluvil velmi hlasitě. Joil si pomyslel, že možná opravdu neslyší.

„Jmenuji – se – Jo – il,“ slabikoval tak hlasitě, jak dovedl.

„Musel jsi připlout na té lodi, Jokile,“ konstatoval stařec klidně. „Zajímavá věc, zajímavá. Apusaati, je dobře, že tady Jokil neumí používat kautsjok. Jinak by si přepálil pouta, no ne? A ty, Jokile, nemáš moc vychování. Tady u nás, když jdeme k  někomu na návštěvu,“ stařec se poťouchle zasmál, „tak se neplížíme jako lišky. Nebo jsi snad nešel navštívit mluvící kameny, Jokile?“

Joil si nebyl jistý, co si má o  starci myslet a ani tím, co všechno může prozradit. Navíc se mu v hlavě pořád přesýpaly pichlavé bukvice a  víla ho bez ustání pozorovala temnýma očima, chladnýma jako nejhlubší tůň. Stařec potřásl hlavou, znovu se zasmál a odvrátil se od Joila. Opřel se zády o kamennou zídku, vzal do ruky kámen a začal si něco šeptat.

Joil zauvažoval, jestli by opravdu dokázal pomocí horké sí ly, kautsjoku, jak říkali, přepálit svá pouta. Rozhodl se, že ne. Něco jiného bylo přiblížit ruce ke stěžni a napřít do vzduchu horkou sílu hlava nehlava a  něco docela jiného rozpálit provazy na vlastních zápěstích tak, aby se vzňaly, a  přitom zůstala pletenice kolem nich chladná. Dokázal by si tak nanejvýš udělat pár ošklivých popálenin.

Ovšem použít ochrannou sílu, to bylo něco jiného. Joil se pátravě podíval na vílu nad sebou. Krátký, rychlý úder myslí a dřív, než se stařec vzpamatuje, bude pryč. Nebýt těch pout. A nebýt toho, že se s Keruanem chystali se svými sverskými příbuznými spřátelit. Už teď to nezačalo zrovna růžově, a kdyby ji udeřil myslí... Právě proto ale je potřeba řešit věci rychle. Jak dlouho může trvat, než Keruan pochopí, že věci nejdou podle plánu? Keruan byl ten poslední, kdo by se bezhlavě vrhal do útoku. Přesto se Joil neodvažoval předvídat, co se stane, až Keruan vejde dovnitř a uvidí ho spoutaného.

„Poslouchej, Apusaati,“ začal, ale víla se zatvářila, jako by spolkla hlemýždě.

„Jmenuji se Apu. Ale ty mě oslovuj strážkyně. Já a Nuuk jsme strážci Ohnivého domu.“

Joil se po starci podíval a  rázem zapomněl, co chtěl říct. S  kamenem v  Nuukově pravé dlani se dělo něco podivného. Spodní část kamene byla tichá a tmavá, zatímco nahoře se po oblém valounu šířily do ruda rozžhavené žíly. Jako by z nitra kamene vyvěral na povrch skrytý oheň. Joil užasl. Nikdy v životě neviděl nikoho, kdo by dokázal horkou sílu ovládat tak dokonale. Až do téhle chvíle si nedovedl dokonce ani představit, že by něco takového bylo možné.

V levačce držel Nuuk silné kovové rydlo. Jeden jeho konec byl také rozpálený, zatímco část spočívající v Nuukově dlani zůstala nezměněná.

„Tahsi leeva, qitunook,“ pronesl Nuuk hlasitěji.

Přiložil rydlo ke kameni a pomalým tahem po něm přejel. Joil napůl čekal, že se ozve skřípavý zvuk, jako když divoká kočka sjede drápem po skále. Nic takového se ale nestalo. Kámen se tlaku rydla poddal. Na místech, kudy Nuuk rydlo vedl, se objevovaly zlatavé, hluboké vrypy, chladnoucí hned za rydlem zpět do tmavé barvy kamene. Jako by Nuuk psal do tmy pochodní, jako to dělávají lidé o slavnostech slunovratu.

Joil uchváceně sledoval, jak se kámen rozsvěcuje a pohasíná podle starcovy vůle. Teď už nepochyboval. Sám četl jen špatně, ale nebyl tak bláhový, aby nepoznal písmo, když ho viděl. A aby nepoznal knihu, přestože je kamenná. Dostat po hlavě knihou - v hlavě se mu při té myšlence znovu bolestivě přesypalo pár bukvic - to má na Sveru docela jinou šťávu.

Ovšem Keruan se zblázní radostí, až tohle uvidí. Ach ano, Keruan!

„Nuuk má pravdu,“ řekl Joil chvatně, „připlul jsem na lodi. Vlastně, připluli jsme. A  mám pro tebe a  pro ostatní puujak a tuqu opravdu důležitou zprávu. Řeknu ti ji, jen co mě rozvážeš.“

Apu se obrátila k  Nuukovi a  rychle k  němu promluvila.

Když mluvili mezi sebou, Joil jim rozuměl o  mnoho méně. Nuuk opatrně odložil rydlo. Kámen v jeho dlani pohasl. Apu vzala z výklenku ve zdi ostrý, černě zbarvený kamenný úlomek a sklonila se nad Joilem.

„Ukaž ruce,“ přikázala mu.

Joil je k  ní natáhl. Po pravdě neměl tušení, co přesně by měl říct, až bude volný.

Najednou se zvenku ozval výkřik. Apu sebou trhla. Nuuk vyhlédl malým otvorem ve zdi, něco na ni vykřikl a odbelhal se k jinému otvoru. Apu vyběhla kamenným labyrintem k východu. Joil se spoutanýma rukama bezmocně sledoval, jak ostrý úlomek dopadl na zem. Jak se k němu začal plazit, daly se do pohybu i bukvice v jeho hlavě.

Pár desítek kroků od Ohnivého domu stál další cizí tuqu. Stejně jako ten první, i  tenhle byl zabalený od hlavy k  patě v  kožešinách. Hulákal a mával zběsile rukama. Proti němu běžel nádherný, velký bílý medvěd.

Hlupák. Hlupák tuqu! Musel medvěda vylekat. Kdyby se mu byl klidně ukázal, medvěd by si šel po svých. Apu se v běhu sehnula pro kámen. Měla sto chutí mrštit jím po cizím tuqu. Přes červenavý závoj horkosti viděla, jak máchá dlouhými pažemi zabalenými tak, že sám vypadal jako velké zvíře. Kéž by medvěd sežral ty cizáky i s jejich kožichy!

Co to jenom způsobili? Díky poklidnému životu v Ohnivém domě se Apu dařilo držet svůj kautsjok na uzdě. Jakákoli nečekaná událost však otevírala horké síle bránu k  jejímu vědomí a  rozpalovala ho do nepříčetnosti. Během dospívání se kautsjok několikrát prodral až do samého středu jejího bytí, a ona od té doby cítila svíravou pachuť hrůzy pokaždé, když ucítila blížící se záchvat.

To Nuuk naučil Apu uvědomit si rostoucí sílu kautsjoku. Všimnout si, jak kautsjok v poryvech začíná vzlínat jejím tělem i  duší. Všimnout si, jak je vědomí opřádáno ohnivými závoji. Všimnout si včas. Protože jedině tehdy bylo možné kautsjok zastavit. Každý ze strážců, jak jí řekl Nuuk, měl svůj vlastní způsob, jak si vybavit takový chlad, kterým by kautsjok mohl být zkrocen. Apu se naučila přivolávat na pomoc Ilijuuk. I když nevál, stačila jí pouhá myšlenka, aby se v jejím nitru objevil chlad, který posilovala tak dlouho, dokud se jí kautsjok nepodvolil.

Proto ty cizí tuqu nenáviděla. V  běhu a  s  útočícím medvědem před očima nedokázala do svého těla přivolat Ilijuuk. Měla strach. Přesto se zastavila a  rozžhavila větší část kamene, jak nejvíc mohla. Napřáhla se, aby mrštila kámen po medvědovi – a  musela nechat ruku znovu klesnout. Byla by hodila kámen po cizím tuqu.

Medvěd doběhl na dva kroky od něj a  bolestně zařval. Apu se udiveně podívala na svou dlaň. Když se v  ní vzmáhal kautsjok, nebyla si nikdy jistá, co přesně udělala. Kámen jí ale pořád spočíval v dlani. Medvěd znovu zařval a překulil se na zem. Vtom Apu ucítila na čele chladivý poryv Ilijuuku. Znovu se napřáhla a mrštila žhnoucím kamenem po medvědovi. Zavyl bolestí a rozběhl se pryč.

Apu si medvěda ani cizího tuqu dál nevšímala. Zavřela oči a soustředila se na úlevný chlad, který Ilijuuk přinášel. Cítila na skráních chladnoucí pot. Posilovala pocit chladu, který se jí rychle šířil tělem i myslí, dokud se kautsjok nestáhl zpátky. Zanedlouho nebyl ničím víc než horkou rotující kuličkou v jejím podbřišku.

Rozhlédla se. Cizí tuqu ležel na zemi. Naklonila se k němu, přestože z pachu mrtvých kožešin se jí zvedal žaludek. Tento tuqu byl starší a vypadal vyčerpaněji. Vlasy měl stejně světlé jako Joil, a když Apu rozhrnula jeho kožešiny, uviděla i světlou pletenici. Položila mu dlaň na hruď. Dýchal, ale jeho tělo bylo chladné.

Stiskla mu ruku a zahřála ho. Kautsjok se jí teď zdál mírný jako malé kimikisaati. Ale věděla, že musí být opatrná. Jakmile ji jednou začne ohrožovat záchvat, potrvá dlouho, než se její mysl i tělo vrátí zpátky do rovnováhy. Tu q u otevřel oči, slabě



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.