načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Žena s labutí – Eva Hauserová; Anna Olejárová; Jana Plauchová; Kristýna Sněgoňová; Emma Surdu

Žena s labutí

Elektronická kniha: Žena s labutí
Autor: Eva Hauserová; Anna Olejárová; Jana Plauchová; Kristýna Sněgoňová; Emma Surdu

Závěrečná kniha projektu Lehké fantazijno, jenž měl za cíl představit tvorbu českých a slovenských autorek fantastických žánrů v pestré stylové paletě, obsahuje posledních třináct povídek rozmanitých fantastických subžánrů. Jejich ženské ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  144
+
-
4,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Nakladatelství Fortna, z. s.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 347
Rozměr: 10 cm)
Úprava: ilustrace; 19 cm + 13 karet (11 x 7 cm) + skládanka (14 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: sestavily Zuzana Hloušková a Františka Vrbenská
Skupina třídění: Západoslovanské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-907-0702-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Závěrečná kniha projektu Lehké fantazijno, jenž měl za cíl představit tvorbu českých a slovenských autorek fantastických žánrů v pestré stylové paletě, obsahuje posledních třináct povídek rozmanitých fantastických subžánrů. Jejich ženské hrdinky tentokrát slibují především cit pro krásu, harmonii i lásku. Doplňkem je opět poslední třináctka tarotových karet.

Popis nakladatele

Žena s labutí je čtvrtý svazek z dokončeného čtyřdílného souboru. Pro krátké připomenutí – v čem tedy spočívá myšlenka celého projektu Lehké fantazijno? Jde o záměr vydat antologii fantastiky, do níž se zapojí české i slovenské autorky, s cílem sestavit reprezentativní a co nejrozmanitější výbor z díla předních i začínajících spisovatelek fantastiky. A protože každá správná antologie potřebuje nějaký klíč, naše pracuje s motivy tarotových karet. U Ženy s labutí to konkrétně byla karta Láska, vyobrazená jako zámecká paní s dítětem na loďce mezi labutěmi. Labuť reprezentuje lásku, harmonii a krásu. K symbolu labutě patří probuzení vlastní síly, půvab a vnitřní krása, nevinnost, věrnost, sebevědomí, porozumění symbolice snů, nahlížení do budoucnosti, štěstí, pochopení duchovního vývoje, rozvíjení intuice, věštění, laskavé jednání s druhými a odhodlanost splnit závazky, ale i vášeň a smyslnost (černá labuť). Později je labuť zejména  umělci (básníky a hudebními skladateli) spojována se smrtí, resp. s něčím posledním, umírajícím, což vychází z domněnky, že labuť před smrtí zpívá.

Editorkami svazku byly opět Františka Vrbenská a Zuzana Hloušková, které se dlouhodobě pohybují na scéně české fantastiky a díky svému přehledu i publikačním zkušenostem jsou zárukou dobrého vkusu, takže se můžete těšit na kvalitní četbu. Předmluvu napsal Martin Králik, šéfredaktor časopisu Jupiter a zástupce knihkupectví Martinus, a doslov sestavila známá televizní moderátorka a fantazácká aktivistka Silvie „draky“ Šustrová.

Čtvrtý svazek antologie opět obsahuje 13 povídek reprezentujících žánrovou pestrost literární fantastiky (klasická/historická/městská/humoristická/fantasy, sci-fi, alternativní historie, postapo, aj.) a zároveň zobrazujících schopnost hrdinek a hrdinů ctít především lásku, harmonii a krásu. Na koho se můžete těšit? Tady je výčet autorek a jistě si mezi nimi najdete tu svou:

Povídky

Eva Hauserová: Vlčí tvář
Zuzana Hartmanová: Kruhy na hladině
Sanča Fülle: El  Instigator
Emma Surdu: Labutí kámen
Anna Olejárová: Krakeniáda
Lenka Hnízdilová: Mezi světy
Veronika Salášková: Kožešina a hůl
Petra Štarková: Havraní rapsodie
Monika Kandriková: Ponechajte si
Dagmar Lachmanová: V pasti
Kristýna Sněgoňová: O lidech a nelidech
Radmila Tomšů: Za chyby se platí
Jana Plauchová: Po oblakoch nikto nechodí obutý

(antologie povídek českých a slovenských autorek fantastiky : svazek čtvrtý)
Předmětná hesla
Česká literatura – 21. století
Slovenská literatura – 21. století
Fantastická literatura – 21. století
Literatura psaná ženami – 21. století
Zařazeno v kategoriích
Eva Hauserová; Anna Olejárová; Jana Plauchová; Kristýna Sněgoňová; Emma Surdu - další tituly autora:
Vymalováno! Vymalováno!
Večnosť omylov -- Sci-fi triler z prostredia vesmírneho výskumu Večnosť omylov
Malá velká voda -- Všechno, co potřebujete vědět o vodě na svém pozemku Malá velká voda
Encyklopedie soběstačnosti pro 21. století -- Rodinná zahrada Encyklopedie soběstačnosti pro 21. století
Úvod do teórie chaosu Úvod do teórie chaosu
 (e-book)
Večnosť omylov Večnosť omylov
Encyklopedie soběstačnosti pro 21. století 2 -- Farmář, pastevec, sběrač Encyklopedie soběstačnosti pro 21. století 2
Krev pro rusalku Krev pro rusalku
 (e-book)
Krev pro rusalku Krev pro rusalku
Druhá planéta Druhá planéta
Uchovávání úrody -- Tradiční i nové způsoby, jak zachovat potraviny v chutném stavu přes zimu i déle Uchovávání úrody
 (e-book)
Druhá planéta Druhá planéta
Zřídla Zřídla
 (e-book)
Zřídla Zřídla
Město v oblacích Město v oblacích
 (e-book)
Město v oblacích Město v oblacích
Trvalky -- Plané, kulturní, permakulturní Trvalky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ŽENA

S LABUTÍ

ANTOLOGIE

POVÍDEK

ČESK ÝCH

A SLOVENSKÝCH

AU TOR EK

FA N TAST IK Y

ŽENA

S LABUTÍ

4

Poznejte první dámy české a slovenské fantastické literatury pohromadě!

Přichází Žena s labutí, čtvrtý svazek antologie českých a slovenských

autorek fantastiky. Užijte si pestrou paletu všemožných fantastických

žánrů! Těšte se na zajímavé hrdinky i hrdiny, kteří se vymykají známým

klišé a ctí především lásku, harmonii a krásu!

Do čtvrtého svazku přispěly:

Eva Hauserová

Zuzana Hartmanová

Sanča Fülle

Emma Surdu

Anna Olejárová

Lenka Hnízdilová

Veronika Salášková

Petra Štarková

Monika Kandriková

Dagmar Lachmanová

Kristýna Sněgoňová

R a d m i l a To m š ů

Jana Plauchová

KNIHU DOPROVÁZÍ SADA ORIGINÁLNÍCH VÝKLADOVÝCH KARET

ANTOLOGIE POVÍDEK ČESKÝCH

A SLOVENSKÝCH AUTOREK FANTASTIKY

Mediální partneři:



SESTAVILY ZUZANA HLOUŠKOVÁ A FRANTIŠKA VRBENSKÁ

Žena s labutí

antologie povídek českých a slovenských autorek fantastiky

svazek čtvrtý

Eva Hauserová

Zuzana Hartmanová

Sanča Fülle

Emma Surdu

Anna Olejárová

Lenka Hnízdilová

Veronika Salášková

Petra Štarková

Monika Kandriková

Dagmar Lachmanová

Kristýna Sněgoňová

R a d m i l a To m š ů

Jana Plauchová


ŽENA S LABUTÍ

antologie povídek českých a slovenských autorek fantastiky

svazek čtvrtý

© Zuzana Hloušková, Františka Vrbenská (eds.), 2018

Sazba © Jaroslav Svoboda, Jan Hloušek

Obálka © Jana Maffet Šouf lová

Ilustrace © Jaroslav Svoboda

Texty © Sanča Fülle, Zuzana Hartmanová, Eva Hauserová, Lenka

Hnízdilová, Monika Kandriková, Dagmar Lachmanová, Anna

Olejárová, Jana Plauchová, Veronika Salášková, Kristýna Sněgoňová,

Emma Surdu, Petra Štarková, Radmila Tomšů, 2018

Předmluva © Martin Králik, 2018

Doslov © Silvie Šustrová, 2018

© Nakladatelství Fortna, z. s., 2018

ISBN 978-80-907070-3-0




1

Předmluva

Milujem ženskú fantastiku.

Prečo? Je ona taká trochu iná. Naše nežnejšie polovičky, mamy, sestry, kolegyne, priateľky či manželky sa dokážu na svet, príbeh či situáciu pozrieť úplne ináč, svojsky. Vyplýva to samozrejme z iného poradia hodnôt a často odlišných umeleckých kritérií. Nech je žena akokoľvek drsná, v určitých situáciách sa v nej objaví matka, milenka, ochrankyňa. Väčšinou má väčšiu trpezlivosť aj chuť objavovať, všíma si pre mužov často nepodstatné detaily, nebojí sa naťahovať čas. Preto si myslím, že keby príbehy slečny Marplovej, pôvodného Frankensteina či Ľavú ruku tmy napísali muži, neboli by to zďaleka tak zaujímavé diela.

Americká žánrová fantastika existuje oficiálne okolo sto rokov. Ale iba pred niečo vyše 50-timi rokmi mohla (teraz nedávno zosnulá) Ursula LeGuinová publikovať diela pod svojim menom a vykričať všetkým dovtedajším spisovateľkám science fiction, aké poníženie žien spôsobili tým, že sa schovávali pod mužskými, resp. nejasnými pseudonymami a menami. Odvtedy to tam ženy totálne prevalcovali a dnes sú v nomináciách na prestížne ceny, či v rebríčkoch bestsellerov minimálne v rovnakom počte ako ich mužskí kolegovia.

V Čechách a na Slovensku to dlho nebolo ináč. Veľmi dobre si pamätám, ako zvláštne pôsobili poviedky Vilmy Kadlečkovej v prvých ročníkoch Ikarie medzi menami ako Procházka, Mostecký či Novotný. Ako prekvapene som hľadel na Sašu Pavelkovú, keď som ju videl obkolesenú pätnástimi autormi na mojej prvej sci -fi akcii, revúckom seminári Ceny Gustáva Reussa. Ako ťažko sa mi hľadali poviedky do prvého špecializovaného čísla Fantázie, ženskej štvorky  – a  to až tak, že tri z  ôsmych poviedok napísali muži, ich texty však prvky ženskej fantastiky obsahovali.

Ďalšie špecializované ženské číslo som zostavoval v roku 2010, bolo to predposledné číslo fanzinu Istrozin (vyšlo ako dvojčíslo 28 – 29 a stále je ľahko stiahnuteľné, podarilo sa nám preň získať jednu z mála poviedok Františky Vrbenskej). Tam už sa poviedky, maľby či rozhovory zháňali nepomerne ľahšie a tak je časopis od obálky, cez poviedky, rozhovor až po galériu vytvorený čisto autorkami. V Čechách je za jedno z najlepších diel domácej fantastiky považovaná sága spomínanej Vilmy Kadlečkovej, na Slovensku máme dokonca vydavateľstvo vytvorené dámami, z ktorých jedna vyhrala CenuKarla Čapka – Lenona Štiblaríková, je pri tom od roku 2003 tretia Slovenka, ktorej sa to podarilo, po Alexandre Pavelkovej a Zuske Stožickej.

Táto zmena je pre mňa tiež jedným z dôvodov, prečo väčšinou neobídem vychvaľovanú knihu od autorky fantastiky (a prečo som sa s prvým knihami snažil pomôcť Petre Slovákovej či Zuzane Droppovej). Autorky to mali skrátka v tomto našom žánri oveľa ťažšie a veľa dosiahli.

Vrcholom celého tohto vývoja je pre mňa séria antológií, ktorej najnovšiu časť držíte v ruke. Veľmi ma teší, že som do nej pomohol prispieť týmto úvodom, a aj to, že obsahuje popri českých majsterkách Eve Hauserovej či Sanči Fülle poviedky novších slovenských autoriek, ktorých tvorbu dobre poznám predovšetkým z našich súťaží (Anka Olejárová, Jana Plauchová, Monika Kandriková). Dúfam, že sa vám ich texty budú páčiť aspoň tak, ako poviedky ostatných autoriek v tejto ohromnej knihe.

Tak teda do čítania, priatelia.

Martin Králik




XXXIV

SOUNÁLEŽITOST

5


6

Eva Hauserová

Celoživotně osciluje mezi zájmem o přírodu a o psaní. Vystudovala biologii

na Přírodovědné fakultě UK, krátce pracovala v oboru genového inženýrství,

ale brzy se přesunula do světa redakcí a různých nakladatelství, což se střídalo

s obdobími na volné noze, až volná noha zcela převládla. Živila se hlavně pře

klady z angličtiny, dnes už je to víc permakultura – trvale udržitelný design

pozemků i lidských sídel. Žije v Praze s přítelem a se třemi kočkami, což jsou

také její totemová zvířata. Sci -fi psala hlavně na sklonku totality v 80. letech,

protože ji lákalo vyjadřovat grotesknost toho, co nás tehdy obklopovalo, ve

sci -fi kulisách. V roce 1988 získala v Ceně Karla Čapka ocenění Mlok. Vydala

sbírku povídek Hostina mutagenů (1992), sci -fi novelu Cvokyně (1992) a také

sbírku povídek s fantastickými motivy Když se sudičky spletou (2000). Později

se k některým povídkám vrátila a přidala další ve sbírce U nás v Agonii (2006).

Kromě fantastiky vydala také dvě populární příručky o feminismu (Na koštěti se

dá i lítat 1995; Jsi přece ženská, tak... 1998) a knížku fejetonů Lapače času (2000).

Příběhy žen a  jejich životní peripetie jsou ústředním tématem knížek Zrání

Madly v sedmi krocích aneb Přitažlivost západních mužů (2000), Blues zmražené

kočky (2005), Rybí hry (2010) nebo Noc v Mejdlovarně (2014). Jejím posledním

počinem je ekologický rádce Encyklopedie soběstačnosti (2016). Povídku Vlčí

tvář napsala v době, kdy pracovala jako editorka a copywriterka v PR agentuře

a potřebovala vyjádřit určitý přetlak...


7

Vlčí tvář

Eva Hauserová

„Špatně, špatně! Všechno je to úplně špatně!“

Tamara s  Romanem byli po tříhodinovém jednání úplně vyčerpaní. Usilovně se snažili šéfovi PRATOMu vysvětlit, jak by si představovali novou kampaň zlepšující image jeho společnosti a postoje veřejnosti k atomové energii, jenže on reagoval jen netrpělivým podupáváním nohou a pocukáváním obočí, kontroloval třikrát za minutu svůj iPhone, něco do něj vyťukával, ale když se odmlčeli, vždycky vyštěkl: „Poslouchám vás!“, načež začal třeba dávat interkomem instrukce své sekretářce. Ta přes zasklenou stěnu ředitelství PRATOMu, sídlícího v revitalizované budově prasečáku, působila trochu jako exponát v ZOO. Jako ryba otevírající a zavírající tlamku.

Šéf PRATOMu včera vyhodil svoji marketingovou ředitelku, protože byla podle jeho názoru úplně neschopná, a ujal se kampaně sám. Hned si je zavolal na kobereček a teď je pořádně dusil. Tamara se ohlédla po svém a Romanově odrazu v prosklené stěně. Oba tu seděli naproti šéfovi trochu přikrčeně a zároveň se k němu snaživě natahovali přes stůl, jak se obhajovali a marně, bez úspěchu se mu snažili vsugerovat, že jejich práce je dobrá, co dobrá, vynikající, je to trefa, bingo, nic lepšího nemůže vůbec dostat.

PRATOM, Pražská atomová, by se měla jmenovat spíš Prasečí atomová, proběhlo Tamaře mimoděk hlavou. Vždyť je to revitalizovaný obrovský chlí‑ vek s bílými klenbami, kamennými koryty! A do toho všude ty skleněné stěny a barevné LED diody... Prosklenou stěnou dobře viděla měsíc v úplňku, který dnes zářil jako pominutý.

Tamara před sebe nenápadně natáhla ruku, aby se mohla letmo mrknout na hodinky. Bylo už deset večer. No tak, vychutnal sis nás, povzbuzovala šéfa PRATOMu v duchu, tak bys nám konečně mohl sdělit svoji představu!

„Heleďte se, v  zadání bylo, že máte klienta ohromit,“ shrnul svůj názor velký šéf. „Takhle je to všechno špatně. Jasně že od nás stejně všichni berou tu naši elektřinu, ale přitom se atomu bojej. Musíme jim prodat tu práci, co pro ně děláme, a ohromit je, jak jsme dobří. Vy nikoho neohromujete. Neohromujete!“ zopakoval důrazněji a  předklonil se v křesle, jako by se chystal k  pěstnímu výpadu.

Byl to snědý vazoun s  vyholenou lebkou, z  rukávů a  rozhalenky košile mu lezly černé chlupy. Nedá se vůbec říct, kolik mu je let, uvažovala Tamara, může to být cokoli od pětadvaceti do šedesáti, ale působí tak nějak nadupaně a dynamicky, bude mu nejspíš kolem čtyřicítky.

„Základní wording přece předpokládá navození pocitů bezpečí, jistoty...“ namítl chabě Roman.

Šéf se zhluboka nadechl. Už to snad ukončí, zadoufala v té chvíli Tamara. Místo toho je oba přejel pohledem a s výrazem, jako když vynáší trumf, prohlásil: „Naše atomovky jsou stejně bezpečný jako přerušovaná soulož s prezervativem a pilulkama dohromady, jasný?“

Když vyšli ven, podlamovaly se pod nimi únavou nohy. Roman mrkl na hodinky, bylo už půl dvanácté večer.

„Já už nemůžu,“ hlesl slabě. „Musím si vzít prášek na spaní a na uklidnění a jít si lehnout, třeští mi hlava... Neboj, přijdu hned kolem sedmý ráno a dorazíme to.“ Nasedl do svého esúvéčka a odhučel do noci.

Tamara vyjela z parkoviště po něm, ale zabočila na hlavní ulici, směrem k agentuře. Jsem správně nabuzená, nějak to už dorazím, myslela si odhodlaně. V  kancelářích bylo dnes kupodivu liduprázdno, a  tak musela při příchodu vypnout alarm.

Posadila se k počítači a zauvažovala, zda si nemá vzít dva aspiriny proti bolení hlavy a zapít je panákem vodky, aby vydržela... Než se stačila rozhodnout nebo se ponořit do náčrtů kampaně PRATOMu, které si vyvolala na monitoru, pocítila po celém těle zvláštní puzení. Volání měsíce.

Tvoje skutečná práce je jinde, znělo jí v hlavě. V tvrdosti tvých svalů a v síle tvých čelistí. Vypni zas počítač a vyjdi ven. Volám tě, volám tě, neváhej, pojď ke mně... Tak ji vyzýval úplněk.

Uvědomila si, že je právě půlnoc. Bylo jí krystalicky jasné, co dělá, vnímala to zostřeně, třebaže to tak úplně nechápala. Viděla se, jak zhasíná světla, zapíná alarm, vychází do studeného, čerstvého nočního vzduchu. Zahleděla se přímo na měsíc. Zavyla.

Jako by tím zvukem  – podobný kdysi vyluzovala na jedné skupinové psychoterapii, kam na zkoušku zašla – ze své duše vymývala nekonečný stesk po úplně jiném životě, divokém a spontánním. Plném lásky i nenávisti. A boje. Vyřídit si to! Vyřídit si to s nepřáteli!

Spoustila se na všechny čtyři a už neměla ruce, ale chlupaté tlapy s mohutnými drápy. Cítila, jak se jí celé tělo drátovitě zpevňuje, šlachovatí, hřbet se protahuje do ladné linie, celý trup i končetiny se chvějí touhou po vybití energie. Do nozder jí vnikla směs pronikavých pachů a  vůní. Bylo v  nich předjarní chvění... a někde v dálce příslib kořisti.

Moc dobře věděla, co dělá, vnímala to svým rozumem a svými mozkovými závity – změnila se v ohromnou vlčici, je vlkodlačice, a celý ten kancelářský život s nudným posedáváním a krotkým tlacháním jí teď najednou připadá k smíchu.

Zavětřila a rozběhla se jasnou nocí zpátky k sídlu PRATOMu, vzdálenému několik kilometrů, ale jí to zabere jen pár minut. Městská krajina se kolem ní míhala jako jednotlitá šmouha a ona se řítila za svými oběťmi. Před budovou ředitelství PRATOMu zvolnila, zastavila se a znovu zavětřila.

Měla štěstí. Šéfa PRATOMu se sekretářkou zastihla ve vstupních dveřích, právě odcházeli. Šéf plácnul blondýnku majetnicky po zadku a dívka se zahihňala, ale vypadala k smrti vyčerpaně... Jenomže to teď Tamaru opravdu nezajímalo. Vtáhla do nozder pach jejich živých, teplých, tepajících těl, nasáklých tukem a čerstvou krví.

Nejdřív se vrhla na šéfa. V krku mu zapraskalo, jak do něj zaťala tesáky. Věděla přesně, jak to udělat, aby celá akce byla blesková. Vytryskla teplá krev, sekretářka ani nestačila vykřiknout, jen se zhrozeně nadechnout, a Tamara už drtila tesáky její hrdlo, nořila je do něj a cítila na jazyku horkou tepennou krev.

Když sebou i druhá oběť přestala škubat, s požitkem se pustila do rozsápávání obou těl. Nepřestala, dokud se kousky mrtvol neválely všude kolem a ona neměla nozdry labužnicky zahlcené pachem krve a vnitřností.

Temně vrčela, roztahávala vnitřnosti svých obětí po chodníku v nažloutlé záři obloukovek a na pozadí mrtvolného svitu úplňku, nořila čumák do těch syrových, opojně páchnoucích drůbků. Cítila žhavou, živočišnou blaženost. Znovu z plných plic zavyla.

Vždyť mě uslyší! blesklo jí hlavou, protože si celou dobu ostře uvědomovala, co dělá. Hned ji ale zaplavila nová vlna radosti. Trhat, sápat, vítězit právem silnějšího, divočejšího, dokonalejšího, drtit v zubech ty degenerované, ztučnělé ubožáky, vzít jejich osud do svých tesáků a drápů! Co může být přirozenějšího? A lepšího?

Na jazyku cítila železitou chuť krve, dásněmi jí do lebky prostupovalo báječné praskání drcených kostí... Křup! Tohle ale bylo kovové křupnutí! Fuj. Vyplivla to. Na chodník dopadly pánské hodinky Cartier s obrubou z drobných diamantů, ulepené krvavým hlenem. Ukazovaly tři čtvrtě na jednu.

Ty hodinky jí něco připomněly. Nebezpečí. Nesmí ji tady zastihnout. Nesmí ji zadržet. Rozběhla se měsíční nocí zpátky. Její opojení zvolna opadávalo, ale ničeho nelitovala. Jo, udělala jsem něco zakázaného, ale co je mi po tom? Co je to za hloupé zákazy a příkazy, za prázdné slupky slov? Pro mě platí docela jiné zákony...

Nepřemýšlela nad tím, kam běží, ale za pár okamžiků se ocitla před svým domem. Okraj ztichlého sídliště, přísně stříhaná zeleň omezená kamennými zídkami a štěrkem. Podívala se vzhůru k oknům svého bytu, v nichž se odrážela světlající obloha a blednoucí měsíční kotouč. Jak se teď dostane dovnitř?

Nadechla se k  novému zavytí, ale místo toho z  ní vyšlo jen tiché lidské zasténání. Divoká zvířecí síla ji opouštěla, jako když se vyfukuje balónek. Zvedla se na zadní a prohlédla si své tělo. Sáhla si rukou nejistě na obličej. Bylo to tak: stála tu v neposkvrněném pracovním kostýmku, dokonce s kabelkou, jako by se právě vrátila z pozdní směny v agentuře. Chvíli tu změnu vstřebávala, pak sáhla navyklým pohybem do kabelky pro klíče a odemkla si.

Ráno se cítila čilá a svěží jako snad nikdy předtím. Ani dospat nemohla, vzbudila se už v pět zdravým, hlodajícím hladem: vrhla se k lednici a vybílila ji, zhltala své zásoby francouzských sýrů, mangového a  limetkového čatní, it a l s k é š u n k y...

No páni, mám hlad jako vlk, napadlo ji a připadalo jí to strašně zábavné. Úplně vynechala silnou kávu, kterou si po ránu vždycky musela dávat, aby byla vůbec schopná fungovat.

Do práce dorazila pěšky. Pořád sršela energií a cítila obrovskou radost ze života, zároveň v ní však hlodaly obavy: Neodhalí mě někdo? Auto zůstalo do rána stát před agenturou, ale já přitom jdu z domova...

U recepce opravdu panoval rozruch, její kolegové tu stáli v hloučku a překřikovali se navzájem. Roman si jí všiml a  odtrhl se od ostatních. Pokročil směrem k ní, ústa pootevřená k otázce.

Ředitel agentury Lukáš ho ale předešel. Vrhl se k Tamaře a začal ji vehementně poplácávat po zádech: „Super, Tamarko! Blahopřeju ti! Konečně máš toho kreténa z krku, to se teda fakt povedlo!“

Tamaře na chviličku zatrnulo. Ví snad Lukáš, co provedla? A  veřejně ji tady za to chválí? Má říct něco jako To jsem mu pěkně prokousla hrdlo, co?

Asi se tvářila dost zaskočeně.

„Počkej, ona to ještě neví,“ řekl Roman a  začal jí vykládat, co se v  noci stalo. „Najdi si to na internetu! Je to bomba! Toho děsnýho CEO PRATOMu něco rozsápalo jen chvíli po tom, co jsme odešli! Měli jsme obrovskou kliku! Vlastně teď teprve máme obrovskou kliku, protože PRATOM přejde na nějaký provizorium. Volal jsem tam, jako že vyjadřuju soustrast. Cha! Budem mít poměrně volnou ruku a peníze nám poběžej dál. Nic lepšího jsme si ani nemohli přát!“ zubil se na celé kolo.

„Cože? Musím se na to mrknout,“ dokázala ze sebe vypravit Tamara.

Co nejrychleji se usadila ke svému počítači. Za hradbou monitoru si vydechne a rozmyslí si, co dělat a říkat, aby to působilo přirozeně. Už zase cítila to báječné, triumfální sebeuspokojení. Jo! Povedlo se!

Okamžitě se proklikala na senzační novinku o  dvou obětech neznámé obrovské šelmy, včetně videa zachycujícího scénu útoku, rozházené krvavé cáry, nerozpoznatelné části lidských těl, oddělenou chlupatou nohu ještě nazutou ve vyleštěné polobotce... Jo, jo! Celým tělem jí projelo slastné zachvění.

Spolupráce s  PRATOMem teď opravdu probíhala v  ideálním poklidu, Tamara a Roman jednali s provizorně dosazeným mladým marketingovým manažerem, který jim prostě jen posílal e -maily s úplně věcnými připomínkami typu Prosím změnit tuhle formulaci a  místo doufáme tam dát věříme, nebo Prosím připomenout, že i ve Slunci probíhají termonukleární reakce.

Úplný balzám na duši, říkala si Tamara. Jenže z  příštího úplňku měla obavy. Dokážu se ovládnout, aby si ten drogově omamný zážitek nezopakovala? Postihne mě to zase?

Snažila se racionálně uvažovat. Byla to jen shoda okolností, že jsem za úplňku ponocovala a přitom byla tak namíchnutá na toho sekýrujícího zmetka? Rozhodla se udělat experiment. Metodicky si všechno uchystala tak, aby tři nejnebezpečnější noci kolem úplňku prospala. Schůzky s klienty, kteří by ji byli schopní dusit dlouho do večera, přesunula na jiné termíny. Den před úplňkem se vymluvila na mučivý záchvat migrény, odešla z  agentury už odpoledne a nacpala se prášky na spaní.

Dva následující dny postupovala stejně. Ke své úlevě zjistila, že to funguje. Když se po třetí zpráškované noci vracela ráno do práce, v  hlavě jí hučelo a  byla celá malátná. K  tomu cítila skoro lítost, že o  vlkodlačí zážitek přišla. Kdoví, napadlo ji omámeně, jestli jsem tu schopnost neztratila natrvalo. Není to vlastně škoda?

Jenomže v agentuře bylo zase všechno vzhůru nohama.

„Zase to řádilo!“ oznamovala jí recepční, oči navrch hlavy. „Hned dva případy, a zase naši klienti!“

Lukáš pobíhal po kancelářích a  vykřikoval: „Prosím vás, nevíte o  tom někdo něco? Z tohohle už budeme mít průšvih! Jak je možný, že to jsou zase naši klienti? No vysvětlíte mi to někdo laskavě?“

Svolal kvůli tomu u  sebe zvláštní poradu, jenomže všichni nechápavě, bezmocně kroutili hlavami. Nejvíc Tamara a dva její kolegové, jejichž klienty roztrhala velká šelma tentokrát, Tomáš a Karolína.

Tamara si je po očku prohlížela. Jasně, potvrzovala si, oba pracovali – tak jako před měsícem já – se zaťatými zuby až do noci. A teď mají ten nezaměnitelný výraz kocoura, který právě vypil smetanu a ještě sežral kanára.

Tomášův klient byl výrobce aut, z jejichž výfuků údajně vychází vzduch čistší, než tam pronikl, jak tvrdil. Čistější a svěžejší než váš dech! vymyslel si sám klient klejm, nad kterým se Tomáš zoufalstvím chytal za hlavu. Dnes byl ale jeho typicky zdrchaný, nervózní výraz pryč, Tomáš přímo zářil. Taky on po Tamaře nenápadně pokukoval, jako by se jí na něco chtěl zeptat...

Druhý zadávený klient patřil Karolíně, afektované anorektičce, se kterou se Tamara zrovna moc nemusela. Karolína i teď říkala přesně ty věci, které se od ní čekaly: Ano, je to potenciální hrozba, všichni teď musíme držet pohromadě a být v pravém smyslu jeden tým, ano, i ona osobně se všemožně vynasnaží... A krčila úzkými ramínky. Tamaře to bylo však jasné. Vždyť kolegyně působila nápadně růžovoučce, tak odpočatě a šťastně!

Jelikož k útokům docházelo těsně po schůzce s lidmi z agentury, dala si policie rychle dvě a dvě dohromady. Všechny členy týmu čekaly policejní výslechy a nekonečné vyptávání, zda oni sami nebo někdo z jejich okolí nechová nějaké nepovolené velké šelmy, jako třeba tygry, pumy, pantery a lvy. Vyšetřovatelé nicméně nemohli nikoho zadržet, chyběla jim jakákoli stopa.

V  agentuře se vědělo, že okolí teď sledují kamery a  policejní hlídky v civilu. Všichni začali být opatrnější na to, co říkají do telefonů nebo píšou do e -mailů – i kdyby šlo jen o výsledky nějakého předem rozhodnutého tendru o lukrativní zakázku nebo o pár jointů. Agentura byla rázem čisťounká jako plastový růžový domeček pro barbíny.

Jenomže další úplněk se blížil a Tamara se odhodlala navrhnout Tomášovi, zda by se s ní po práci nešel projít. Okamžitě pochopil, co mají společného, a souhlasil. Rázovali bok po boku studenými ulicemi a trousili tiché útržky hovoru, ze kterých by náhodný posluchač nic nepoznal.

„Víš, já mám rodinu, tak už podruhý fakt nechci...“ prohodil Tomáš.

„Stačí jít včas domů... vzít si prášek na spaní... a je to v pohodě,“ radila mu Tamara. „Ty ale... ale je to bezvadný, co?“

„To teda jo. Je to adrenalin. Člověk je z  toho úžasně háj. Fakticky, lepší než koks!“

Tamara se musela zasmát. Tomáš byl strašně hodný kluk, ten typ nadšeného tatínka, co do omrzení vykládá, jak bylo úžasné asistovat u porodu. Ani ve snu to nebyl typ vlkodlaka.

„Myslela jsem, že jsem v tom sama, ale teď... Nemyslíš, že to vypadá, jako by to byl nějakej nakažlivej virus?“ sondovala Tamara.

„Může bejt... Ale co s tím? Tohle přece nikomu nemůžem vykládat...“

„Co když budem muset?“

Tomáš varovně sykl. „Chápeš, že... za to by člověk šel sedět, a natvrdo?“ Zastavil se a  důrazně jí pohlédl do očí. „Prosím tě, nedělej nic. Nebo fakt n e v í m ...“

Nebo fakt nevím, jestli bych při dalším úplňku nevlít na tebe, přeložila si to Tamara. Nebo fakt nevím, jestli bych tě neudal jako úplně první vražedkyni z nás všech.

Vykročila dál a  v  chůzi jako mimochodem utrousila: „Dobrý, dobrý. Uvidíme, co další úplněk.“


14

Nadcházející úplněk proběhl pro Tamaru stejně jako ten předchozí, ohlásila velký záchvat migrény a zfetovala se prášky. Tomáš si vzal pár dní dovolené, údajně z rodinných důvodů.

Jenomže už po druhé zpráškované noci Tamara ráno v práci zjistila, že se vlkodlačí infekce šíří dál.

Tentokrát to odnesl klient, kterého měl na starosti samotný ředitel agentury Lukáš, protože to byl obzvlášť těžký případ. Šlo o  majitele kliniky plastické chirurgie a zároveň proslulého chirurga, který trval na klejmu Jsme mocnější než sám Stvořitel, což Lukášovi z nějakého nejasného důvodu vadilo.

Tamara se vrhla na internetové zpravodajství, kde s gustem rozebírali, že chirurg po sobě zanechal velkou domácnost se čtyřmi plačícími thajskými konkubínami a hejnem dětí. A že policie tentokrát má rozmazaný videozáznam obrovského vlka, který o půlnoci vybíhá z budovy, v níž agentura s několika dalšími firmami sídlila.

V té chvíli v ní pracoval jediný člověk – samotný Lukáš. Lukáše si kriminálka podala opravdu důkladně, výslechy trvaly dva dny, po které se v agentuře vůbec neukázal, ani nezvedal telefon a nereagoval na esemesky.

Pátrání se teď zúžilo na chov velkých psovitých šelem: snad kříženců vlků s malamuty, vlkodavy, dogami... Nad videozáznamem dumalo několik předních kynologů, kteří byli přizváni ke konzultaci. Mimořádně velký vlk, shodli se.

Když se Lukáš konečně znovu objevil v agentuře, okamžitě svolal krizovou poradu. Ještě než se všichni sesedli kolem bleděžlutého kulatého stolu, Karolína se stačila ostatním pochlubit, že kromě Lukášova chirurga přinesl tenhle úplněk ještě jednu oběť, a poprvé nešlo o klienta agentury: byl to Karolínin exmanžel.

Vykřikovala to s  radostí přímo triumfální a  Tamaře přitom zatrnulo: znamenalo to, že tahle hubeňoučká afektovaná třicátnice si jako jediná ze všech vlkodlačí zážitek zopakovala. Chce snad záměrně vraždit ve vlčí podobě dál? Propadla tomu jako droze? Věděla, že to pokušení je opravdu silné a člověka by mohlo nenávratně strhnout. Je to jako se závislostí na alkoholu nebo na heroinu, uvažovala.

Porada proběhla opravdu netypicky. Lukáš jako by se ostatním členům týmu snažil naléhavě cosi sdělit, ale volil k tomu převážně pantomimu. Všichni po chvíli zmlkli, nechali šťouravých poznámek a nervózního vtipkování, vyměnili si významné pohledy a soustředili se na šéfovy zuřivé grimasy a gesta. Pochopili, co jim chce naznačit. Snaží se jim dát najevo, že tady a teď se nic řešit nebude a že by měli mluvit co nejmíň.

„Abychom odhalili, co se to tu děje – pokud se tu něco děje,“ řekl Lukáš nahlas a významně zakašlal, jako že to ve skutečnosti myslí úplně jinak, „navrhuji okamžitý dvoudenní výjezd na teambuilding.“

Tamaru napadlo, že tohle mohl klidně slíbit i policii: že na výjezdu všichni podle různých nenápadných stop snáze odhalí viníka. Ve skutečnosti se ale chtěl někde mimo policejní odposlech poradit o vlkodlačí nákaze. Jasně viděla, že Lukáš nemá ze svého roztrhaného klienta zdaleka tak čistou radost, jakou měla ona nebo Tomáš. Byl skoro bez sebe strachy, že se mu sesype celý jeho život. A nejen jemu. Mohlo by to smést celou agenturu, kterou tak pracně vybudoval.

„Účast je pro všechny povinná, omlouvá pouze smrt,“ prohlásil a zavrtal významný pohled do Tamary, Tomáše a  Karolíny. Tu hypnotizoval ještě o vteřinu déle než ostatní.

Pak přešel k praktickým pokynům. Zítra ráno v devět všichni vyrazí do adrenalinového centra Thrill & Grill, které se nachází šedesát kilometrů za městem, sportovní oblečení s sebou, návrat druhý den navečer.

Tamaře se zdálo, jako by se Karolína – kterou vnímala jen periferně na okraji svého zorného pole, protože se na ni snažila necivět – ušklíbla a otráveně obrátila oči v sloup.

Jakmile v  sobotu dorazili na místo, do nově zrekonstruované bývalé podnikové chaty, ležící stranou civilizace za clonou jehličnatého lesa, hned se převlékli do tepláků a vyrazili na adrenalinovou lanovou dráhu, zbudovanou vysoko ve větvích.

Byla to sice trochu nepohodlná porada, jak tady balancovali na kývajících se a prohýbajících se navlhlých lanech, obklopeni temně šumícími korunami stromů, ale netrvala dlouho. Čtyři členové týmu, zasažení vlkodlačí infekcí, o  všem stručně informovali zbylých jedenáct nezasažených. Te d y n e z a s a ž e‑ ných... Možná že už infikovaní jsou a záleží jen na okolnostech, kdy se to projeví.

Počkali pár minut, než se z toho právě zasvěcení kolegové trochu vzpamatovali. Většina zůstala civět s otevřenou pusou, svírali lana křečovitěji než předtím a vyměňovali si tázavé pohledy, zda snad nejde o nějaký kanadský žertík.

Postupně jim ale docházelo, že ty rozsápané oběti jsou až příliš skutečné. A všechno ostatní se skládalo dohromady jako mozaika.

Mezitím o kousek popolezli, aby nebyli tak nápadní. Bylo docela pravděpodobné, že je někdo neustále pozoruje i tady. Kolegové ohromení zjevenou pravdou se pohybovali trochu prkenně, Roman dokonce jednou úplně uklouzl, zůstal viset na jistícím lanku a musel se pracně vydrápat nahoru.

Když se trochu zklidnili a znovu soustředili, Tamara jim popsala, jak se s Tomášem uchránili opakování celé té věci.

„Týýjo, to je mi teda líto, taky bych si to rád jednou v životě vyzkoušel...“ pípl Roman, ale rychle zmlkl.

„Tak, a teď mi slibte, že při úplňku budete preventivně dodržovat to, co dělají Tamara s Tomášem,“ vyzval všechny Lukáš. „Přizpůsobíme tomu i pracovní dobu v  agentuře. Řekneme, že ji zkracujeme vzhledem k  ekonomický krizi. Kolem úplňku budeme mít vždycky totální útlum. Jasný?“

Všichni přikyvovali, že tedy slibují, rozechvělí a  trochu vykulení. Jen Karolína se tvářila vyloženě nesouhlasně.

„Má někdo nějaký připomínky?“ zeptal se Lukáš.

„Jo, já,“ přihlásila se Karolína a ležérně se zhoupla na laně.

Je tady jako doma, klidně by mohla celý život číhat ve větvích stromů, napadlo Tamaru.

„Já to mám úplně naopak,“ přiznala se anorektická kolegyně. „Pro mě to znamená zvýšení kvality života. Beru to tak, že jsem konečně dosáhla optimální hladiny wellnessu.“ Hodila okem po ostatních. „Rozumějte. Vesmír nám sděluje, že jsme vyvolený. Jsme lepší a silnější bytosti než ostatní obyčejný lidi. Proto máme moc nad jejich životama a je to tak správný. Já to tedy potlačovat nebudu, to říkám na férovku. Jde někdo do toho se mnou?“ rozhlédla se vyzývavě po ostatních, ale ti rozpačitě odvrátili pohledy. „A jestli se vám to nelíbí a jste na to moc zbabělý, tak si jen na mě něco zkuste!“ odhalila zuby ve studeném úsměvu.

Měla na sobě zlatě lesklou teplákovou soupravu a černou čelenku a Tamaře připadala pořád víc jako šelma. Bylo jí jasné, že Karolínu ta infekce – pokud je to infekce – zasáhla podstatně hlouběji než ostatní. Podrobila si její lidský mozek. Z Karolíny se stal nebezpečný tvor.

Ale copak ji můžeme udat a  neudat zároveň sebe? přem ít a la Ta ma r a . Šlehla tázavým pohledem po Lukášovi, který visel v lanoví trochu neohrabaně a v omšelých teplákách připomínal medvěda. Lukáš na ni významně mrkl a na zlomek vteřiny náznakem vycenil zuby. Tamara pochopila.

„V pořádku, krizová porada skončena, dál pokračuje běžný program podle plánu,“ oznámil všem Lukáš.

Karolína se zdržela v  několikametrové výšce na úrovni korun stromů mnohem déle než ostatní, temný a  tichý stín, skoro nerozpoznatelný mezi kmeny borovic. Jako by se ještě chvíli oddávala osamělé meditaci.

Jasně, napadalo Tamaru, vychutnává si, jak je výjimečná a nadřazená nám všem ostatním.

Nadešel další úplněk a agentura už v časném odpoledni ztichla. Tamara ale věděla, co musí udělat. Tentokrát žádné prášky na spaní, naopak, o půlnoci musí být venku, stejně jako bude slídit v ulicích města Lukáš.

Budou se pohybovat poblíž agentury a také v blízkosti Karolínina domova, ale musí být lstiví, nenápadní, nerozeznatelní od stínů vrhaných měsícem – a především rychlí jako blesk. Žádné vychutnávání krve a masa oběti, žádné slastné rochnění se v cárech těla oběti. Jen rychle vykonat rozsudek a rozplynout se v  slavnostním, chrámovém klidu této noci. Jen přinést měsíci oběť, o kterou si říká.

Tamara nezamířila domů, tam by ji policie zaregistrovala. Seděla u kávy v  baru na vzdáleném konci své čtvrti a  v  půl dvanácté, když personál začal utírat stoly a dávat najevo, že se pomalu zavírá, vyšla ven do noci.

Oteplilo se a bylo už docela příjemně. Zamířila na rušnější hlavní třídu, kde snadno splynula s tu a tam se trousícími chodci, a teprve několik minut před dvanáctou zabočila do tiché postranní uličky.

Na okraji malého parčíku s jediným stromem, silně ozářeným měsícem, takže vypadal spíš jako grafika, to pocítila. Volání měsíce. Dej se do práce, vítám tě, zbloudilá duše, která jsi nakonec poslechla mého hlasu, hlasu krve, hlasu lovu, hlasu síly a vítězství, znělo jí v hlavě. Volám tě a vítám, naber sílu a dej se do práce...

Zaplavila ji zas ta dobře známá, opojná, zdivočelá radost. Zadívala se přímo do měsíčního kotouče a  dlouze zavyla. Jako by zdravila starého důvěrníka a učitele. Spustila se na všechny čtyři a s požitkem si vychutnala návrat do svého polozapomenutého, šlachovitého, ocelově pevného zvířecího těla.

Protáhla se, vědoma si své síly. Zase to krystalicky jasné vědomí, vědomí poslání a cíle. A teď si to vyřídit. Vyřídit si to s nepřítelkyní. Staré, několikaleté účty. S tou čúzou. Co mě bodala a kousala a zaháněla do chlívečku nás neohrabaných, málo elegantních, málo vybraných bytostí. Co mi vždycky dávala najevo, jak má nade mnou navrch. Teď mám navrch já!

Zavětřila. Do nozder jí vnikl náznak Karolínina parfému. Vyrazila proti větru, tam, odkud se k ní nesla vůně kořisti. Držela se ve stínech těsně u stěn domů, instinktivně se pohybovala plíživě jako zkušený predátor, který umí obelstít svoji kořist i pronásledovatele.

Letěla dolů do údolí a zase nahoru na druhou stranu, tam, kde teď určitě číhala Karolína. Tamara to najednou věděla s naprostou jistotou: Karolína si mě vyhlédla za další oběť! Nepřítelkyně mi prostě vypověděla válku!

Ve stínech mezi parkujícími auty naproti přes ulici postřehla stín dalšího velkého zvířete, tichého jako duch. Hned věděla, že je to Lukáš. Byl o něco větší než ona, s mohutnější hlavou a hrudníkem.

Společně doběhli na konec ulice a tady Karolínu uviděli – u bíle natřeného dřevěného plotu, na křižovatce zalité měsíčním světlem. Její štíhlounké, křehké tělo silně vibrovalo, z úst jí vycházely téměř erotické steny.

S heknutím se spustila na přední tlapy, nos se jí protahoval v ostrý čumák dravce, obrysy oblečení, kalhotového kostýmu a světlého pláště, se rozostřovaly, rozplývaly a tělo pokrýval hustý stříbřitý kožich.

Odhadli, že tahle vlčice je o poznání křehčí než oni dva. Jenomže působila houževnatě a mrštně. Čekal je urputný boj. Navíc nebyl Karolínin vlčí pach vůbec tak lákavý jako šťavnatá, lahodná vůně lidské kořisti. Je to moje povinnost, mám moc nad jejím životem a rozsudek byl vynesen, připomněla si. Nemám na výběr – jinak zvítězí ona.

Oba se na Karolínu společně vrhli. Štíhlé vlčici chvilku trvalo, než zareagovala. Byla ještě trochu rozechvělá a  dezorientovaná, jako motýl, když čerstvě vyleze z kukly. Využili toho a pověsili se na ni. Věděli, že nesmí uvolnit vražedné sevření svých tesáků.

Karolína se začala silně, křečovitě zmítat a málem se jim vysmekla, ale tím v Tamaře vyvolala zarputilý, zuřivý vztek. Zabít ji, zardousit nepřítelkyni, dřív než ona zadáví mě! Cítila v zubech a na jazyku její chlupy, bylo to nepříjemné, připadala si jako kanibal, věděla však, že nemá jinou volbu.

Chtěla Karolíně smrtelným stiskem sevřít hrdlo, ale přes silný kožich to moc nešlo. Cítila, jak Lukáš kořisti zároveň bolestivě rve kusy masa a  kůže z plecí, boků, břicha. Trhat, sápat, vítězit právem silnějšího, divočejšího, zničit soupeře, vykonat nad ním spravedlivý trest. Co může být přirozenějšího? A lepšího?

Tamara stiskla čelisti silněji, ještě silněji, zabořila tesáky vší silou tam, kde tušila krční tepny oběti, až se jí před očima rudě zatmělo, ale pořád to nestačilo. Cítila, že Lukáš jejich společnou kořist pevně drží, přitiskl ji svým těžkým tělem k zemi, a tak přeskočila na druhou stranu Karolínina těla, aniž ji pustila, a instinktivně jí trhla hlavou dozadu. Karolína rázem ochabla a Tamara pochopila, že jí zlomila vaz.

Do nozder jí vnikl překvapivě lidský, lahodný a opojný pach krve a vnitřností. A  zároveň jí myslí pronikl jako výboj elektrického proudu Karolínin slábnoucí výkřik. Bylo v něm žhavé zděšení, ale i vlna sžírající lásky a lítosti: Jak jste mi to mohli udělat? Vždyť jsem vás milovala. Milovala jsem naši vlčí tvář. Společně jsme mohli být nejsilnější. Vyvolení!

Tamara uvolnila křečovité sevření svých čelistí a podívala se dolů na zem na svou zkrvavenou oběť. Karolína měla svoji lidskou podobu, světlý plášť s cákanci tmavé krve, hlavu zvrácenou v nepřirozeném úhlu, a třeštila na ně zaskočeně oči. Jednou rukou jako by se chtěla chytit podezdívky dřevěného plůtku.

Na konci ulice se ozvala siréna policejního vozu.

Tamara s  Lukášem zmizeli do tmy. Tryskem se rozběhli každý jiným směrem.

Pak už měli v agentuře klid. Policie totiž byla svědkem toho, že opravdu vraždí velcí vlci nebo psi, té noci je sice nedokázala chytit, ale měla krvavé otisky jejich tlap a pustila se do plošné evidence a čipování všech psů velkých plemen ve městě. Zároveň pročesávala všechny lesoparky v okolí.

A pak nastal zase úplněk, už pátý od chvíle, kdy se Tamara poprvé proměnila. I tentokrát ho prožila v umělém útlumu, tak, jak se k tomu hodlala odsoudit až do konce života. Snad už to všechno přestane, doufala... A opravdu, v agentuře všechno běželo hladce, tým byl sehranější než kdy předtím, jako by na sebe nikdo ze zúčastněných nechtěl upozorňovat a přivolávat další podivné rozmary osudu.

Tamara se s úlevou posadila ke svému počítači. Na zprávy dne se chtěla mrknout jen letmo. Jenže na ně zůstala vytřeštěně zírat a nemohla se vzpamatovat z toho, co vidí. Epidemie zvířecích přepadení se totiž během posledního úplňku neobyčejně rozšířila. Vražd byly desítky, zohavená těla se objevovala na ulicích, v parcích i uvnitř domů. Nejčastějšími oběťmi se stávali manažeři, ale i vysoce postavení úředníci, firemní specialisté, mediální pracovníci...

Prostě lidi, na který někdo může snadno dostat pif ku, zašeptala Tamara mimoděk. Musí to být virus, a je zatraceně nakažlivej.

„Nejhrůznější je,“ psali ve zprávách dál, „že kromě přepadení nesoucích znaky velkých šelem se nyní objevují i vraždy mnohem sadističtější, kdy oběť evidentně mnohem déle trpí. Viníkem jsou zřejmě divoká prasata, neboť oběti mají břicha rozpáraná kly a mají charakteristickým způsobem ohlodané periferie těl, uši, nosy, prsty...“

Virus zmutoval, pomyslela si Tamara. A zachvěla se po celém těle.


XXXVI

ZAPOMNĚNÍ

21


22

Zuzana Hartmanová

Narodila se v roce 1990 ve slavné kolínské rovině, o níž pojednává lidová

píseň, a jak to vypadá, pravděpodobně tam zapustila kořeny natrvalo. Už od

útlého věku ví, že kniha je nejlepší přítel člověka, a tento vztah se pilně snaží

utužovat. Pracuje jako knihovnice v oddělení digitalizace Městské knihovny

v Praze a v mezičase odbíhá k recenzování. Čte převážně fantastiku, ale nepohrdne

ani jinými žánry. V psaní si hraje s různými fantasy škatulkami a v poslední

době koketuje například s arcanepunkem. Do svých textů s oblibou zákeřně

schovává drobná vodítka pro ty, kteří si rádi vytvářejí různé teorie a spekulují

dopředu o tom, jak se bude příběh dál vyvíjet. V roce 2017 debutovala se svým

dobrodružným povídkovým románem Noční labuť (Gorgona Books), na který

v letošním roce naváže druhým – a závěrečným – svazkem, do něhož nečekaně

přidala i  trochu romantiky. Více o  autorce můžete najít na jejích stránkách

www.hartmanovazuzana.cz nebo facebookovém profilu. S  hrdinkou Noční

labutě – Nixariem ze Zarthu – se můžete setkat i ve zdejší povídce Kruhy na

hladině, která v časové posloupnosti předchází úvodnímu příběhu první knihy.

Tak jako i v dalších autorčiných textech, i zde můžete nakonec zjistit, že povídka

byla o něčem jiném, než se na první pohled mohlo zdát...


23

Kruhy na hladině

Zuzana Hartmanová

du n v e n, mowa k

čtvrtá luna roku 481 druhého věku

Seděla jsem u skomírajícího ohně, nad nímž se ještě před chvílí peklo maso. Toghar vedle mě pečlivě čistil jednu z kostí, co po našem obědě zbyly. Viděla jsem ho to dělat už tolikrát, že mě to nepřekvapovalo – na rozdíl od našich sousedů, kteří mého společníka pozorovali se značně znepokojenými výrazy. Každý nejspíš slyšel o tom, jak se minotauři zdobí kostmi padlých nepřátel...

Když za doprovodu nechutného, srkavého zvuku Toghar vysál zbylý morek, všichni zvědavci, kteří si ho do té doby pokradmu prohlíželi, se urychleně vrátili ke svým záležitostem. Podívala jsem se na něj s pozvednutým obočím.

Odpověděl mi ledabylým pokrčením ramen a potměšilým úšklebkem.

Natáhla jsem se do trávy a se zavřenýma očima si vychutnávala příjemné teplo pomalu sílícího jarního slunce. V duchu jsem mezitím splétala jemnou síť iluze a opravovala drobné trhlinky, které se v ní za poslední dny nahromadily. Být čarodějem je jedna věc. Být černokněžníkem je něco úplně jiného. Proto ve vlastním zájmu raději schovávám veškeré známky své příslušnosti – ať už jde o magií vybělený pramen v jinak černých vlasech, který prozrazuje, že se mnou není všechno úplně v pořádku, nebo znamení vykreslené na levé líci, jímž si mě bohyně smrti označila za svou služebnici. S  bledostí a  bezkrevnými rty toho bohužel moc nesvedu, stejně jako s nepříliš ženskou postavou.

Jakmile totiž někdo zjistí, že patřím mezi nekromanty  – a  to je navíc jen polovina pravdy – jakýkoliv náznak vřelosti je ihned pryč. V  lepším případě mě zahrnou nadávkami a  vyhodí z  města. V  horším mě nahlásí nejbližším bratřím Řádu, kteří si umanuli, že očistí svět od nepřirozené špíny v  podobě černokněžníků. Jejich snažení je vskutku chvályhodné, kdyby to neznamenalo, že se mě čas od času snaží zabít. K jejich – a občas i k mé vlastní – smůle je ale můj odchod z tohoto světa víceméně nemožný. Zabít někoho, kdo je z větší části už stejně mrtvý, dá totiž dost práce a jednoho to rychle unaví.

Doléhalo ke mně pleskání pláten stanového městečka, které před pár dny vzniklo za hradbami Dunvenu, a  pomalu mě ukolébávalo ke spánku. Nespočet dalších skupinek na stráni kolem nás také jen líně polehával na trávě nebo se polohlasně bavil. Nezbývalo nám než čekat, až skončí trhy a obchodníci se rozhodnou, zda potřebují ozbrojený doprovod na zpáteční cestě. Někteří měli práci jistou – dostali rovnou zaplaceno nejen za ostrahu karavan cestou do Dunvenu, ale i zpět.

Padl na mě stín.

„Hej, rohatče,“ ozval se nad námi hluboký hlas, „kolik bereš?“

Aniž bych otevřela oči, přeložila jsem Togharovi, na co se muž ptal. Bylo to zbytečné, Toghar sice neuměl moc dobře mluvit obecnou řečí – mezi námi, to ani nově příchozí – ale téhle větě určitě rozuměl.

Togh odpověděl a  já to přetlumočila dál: „To záleží na tom, jak daleko musíme jít a kudy.“

Konečně jsem se na muže podívala. Podle hlasu jsem čekala nějakého zavalitého hromotluka, samá jizva, kterého už od pohledu odhadujete jako ten typ, co nedostatek inteligence nahrazuje množstvím svalů. Jenže před námi stál mladík v dobře padnoucím vyšívaném kabátci a s rukama založenýma na hrudi si mě měřil. Za ním stáli dva jeho společníci – vypadali na osobní stráž.

Nakonec odpověděl: „Sedmnáct dní cesty mimo říšskou silnici. Přes Vrchovinu do Radasu.“

„Kolik vozů?“

„Tu c e t .“

Togh se tvářil, že přemýšlí, a pak řekl částku.

Mladý obchodník nevěřícně vykulil oči a pak sprostě zanadával v radaštině. K jeho smůle jsem mu rozuměla.

„Ten neuctivý tón si vyprošuji,“ pronesla jsem klidně jeho mateřštinou. „A ne, nežertujeme. Vidíte snad někde kolem dalšího minotaura?“

Nakonec se ukázalo, že má dost rozumu, a na naši nabídku kývnul.

„Dobrá, pět zlatých a strava po cestě je přijatelná cena.“

„To ale byla řeč pouze o službách mého společníka,“ nadnesla jsem medově.

Obchodník mě sjel pohledem a zastavil se na meči, který ležel vedle mě. Nepatřil zrovna k  výstavním kouskům, stejně jako já nepatřila ke zdatným šermířům, ale většinou dokázal udělat aspoň nějaký dojem. Ne v tomhle případě.

Mladík se pohrdlivě ušklíbl. „Dostaneš stravu po cestě za to, že budeš překládat. Jestli chceš víc peněz, nabídni... jiné služby a já o tom pouvažuju.“

Znechuceně jsem protočila oči. Bohové, a to vypadal docela chytře. Ale zjevně jsem ho přecenila, když dokázal vypustit z pusy tak ubohé klišé, a to i navzdory mé nepříliš ženské postavě a bledosti.

Usmála jsem se na něj: „Věř mi, pane, až na to přijde, ještě mi rád zaplatíš.“

Když obchodník odešel, Togh směrem ke mně zamručel: „Bylo to nezbytné?“

Sice nerozuměl všemu, ale znal mě už natolik dobře, aby pochopil, že jsem k  našemu chlebodárci nebyla nejslušnější. Nejspíš o  tom hodně napověděl i jeho výraz.

„Přece se nenechám urážet. Navíc, ty tak máš co říkat,“ podotkla jsem. „Provokuješ všechny kolem už druhý den.“

„Jenže oni nám neplatí.“

Dobrá připomínka.

„Mně taky nejspíš nezaplatí. Víš vůbec, za co mi nabízel peníze?“

Togharův výraz svědčil o tom, že to moc dobře chápe, přesto reagoval jen povytaženým obočím. Jistě, mladý obchodník nebyl první ani poslední, kdo něco takového zkoušel. A existovaly časy, kdy bych jeho nabídku za patřičnou cenu přijala. Ale teď už mám nějakou hrdost.

„Není mou povinností nechat si líbit nechutné návrhy jako v  nějakých laciných příbězích,“ pokračovala jsem dál.

Togh naklonil nechápavě hlavu na stranu. „Laciných příbězích?“ zeptal se.

Nadechla jsem se, abych mu to vysvětlila, ale pak mi došlo, že na to má znalost minotauřího jazyka nestačí.

„Víš co, nech to plavat.“

„Plavat? Copak tu je nějaká voda?“

Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že si ze mě prachsprostě utahuje.

Když jsme se druhý den brzy ráno dostavili ke skupině pestrých stanů, napadlo mě, že tohle možná nebude tak lehká zakázka jako ty předešlé. Podle všeho totiž náš momentální pán zaplatil polovině nájemných tlup, které lelkovaly před městskými hradbami. To vybízelo k naprosto zřejmé otázce: Co, pro všechny bohy, ten blázen hodlá převážet?

„Toghu, tohle smrdí.“

„Souhlasím. Tímhle přiláká pozornost všech zlodějů široko daleko.“

„Nejen jich,“ zamručela jsem a kývla hlavou k trojici nedaleko postávajících mužů v lehké kožené zbroji, s vyholenými hlavami, kteří se naším příchodem nezdáli potěšeni. Pravda, málokdo byl asi měl radost z víc jak osm stop vysokého minotaura. Jejich zvířecí nohy, rohy a  srst budily spíše odpor, přestože trup a tvář měli lidskou. Víceméně.

„Uvidíme, co nám k  tomu řekne,“ ukázal Toghar na obchodníka, který právě vyšel ze stanu a zjevně se hotovil k proslovu.

„Jak už jste si nejspíš zjistili, jmenuji se Jachel du Ler,“ začal nepříliš originálně.

„Je to šlechtic...“ zaúpěla jsem.

Togh sdílel mé nadšení: „To nám bylo podsvětí dlužno.“

Jachel měl silný přízvuk a jeho obecná accadština byla ještě horší, než se včera zdálo. Zásadní věci mi ale neunikly: budeme doprovázet jeho karavanu do Leru – kdo by to byl vzhledem k jeho jménu řekl... Pojedeme mimo říšskou silnici – snad abychom se vyhnuli provozu – přes Vrchovinu, kde překročíme hranice. A  důvod tolika ozbrojenců jako doprovodu se také rychle vyjasnil. Kromě výdělku z trhu budeme také hlídat Jachelovu novopečenou manželku.

„Je to pitomec,“ usoudil Toghar. „A ke všemu naprostý zelenáč.“

Možná. Jenže mně na tom něco nesedělo. Jednak podle mých předchozích zkušeností nemůžete přejít Vrchovinu a dostat se z Dunvenu do Leru za pouhých sedmnáct dní, pokud si tedy nechcete vybrat poměrně nejistou trasu přes skalní labyrint táhnoucí se skrze kopce a skály. O tom by ale stálo za to se zmínit... Navíc, i kdyby byl opravdu Jachel ve svém řemesle zcela nový, nemohl by se přece dopustit jen kvůli výdělku takové zásadní chyby, které jsme se tu s Togharem stali svědky. Takže pokud ta jeho ženuška není radašská princezna – o čemž jsem docela pochybovala – tak to znamená, že v  některém z  vozů pojede ještě něco jiného a náš zaměstnavatel z toho má nervy na pochodu. Pravda se dala zjistit jediným způsobem: zeptám se na ni.

Jachel ještě chvíli řečnil o tom, že nám připravil rozpis služeb u jednotlivých vozů karavany a že u nějakého jeho poskoka najdeme k podpisu dohody, a pak se vrátil k sobě do stanu. Bez zaváhání jsem si to k němu namířila s Togharem v patách.

Před stanem zůstal na stráži zhruba třicetiletý muž s plnovousem. Moje smysly mi z téhle vzdálenosti napověděly, že je to čaroděj, jeden z bílých. Přeměřil si mě zkoumavým pohledem, ale bez řečí mě pustil dál.

„Také jsem tě spolu s tvým minotaurem dal na rozpis služeb, můžeš se na něj podívat venku,“ začal Jachel, sotva jsem vešla. Pak si ale všiml mého výrazu.

„Když chceš, aby ti někdo kryl záda, i když za úplatu, předpokládá se, že k němu budeš upřímný. Nikdo ti tohle moudro ještě neprozradil, pane?“

„ N e c h á p u ...“

Zarazila jsem ho gestem ruky. „Čas jsou peníze, to bys měl vědět. Takže to zkrátím: očividně máme hlídat převoz něčeho, o čem jsi nám doteď neřekl, pane. A  taky ses pravděpodobně zapomněl zmínit o  tom, že hodláš riskovat cestu labyrintem. Nebo jsi snad jen špatně spočítal délku cesty?“

„Nevím, co tě vede k  takovým domněnkám, ale nemám čas na dohady. Venku je k podpisu dohoda o tvých i minotaurových službách a...“

Nenechala jsem ho domluvit. „Nehodláš říct pravdu? Dobrá, já a Toghar odcházíme.“ Zaplést se do podniku, v  němž člověk přesně neví, o  co jde, to je jeden z nejsnadnějších způsobů, jak se dostat na hřbitov. V našem případě přinejmenším způsob, jak tam dostat Togha.

Nedošla jsem ani ke stanové chlopni, když se za mou znovu ozval Jachel, po nejistotě v jeho hlase ani stopy.

„Já vím, co jsi zač, Nixariem ze Zarthu.“

Nechala jsem opadnout iluzi skrývající můj pravý vzhled a otočila se k němu. Spoustu lidí děsil pouhý pohled na daň, jakou si na mně magie vybrala – bílý pramen ve vlasech a  znamení řadící mě jasně k  čarodějům. Každý mág měl takové znamení, nedalo se s  tím nic dělat. Ovšem ne všichni ho měli na tak viditelných místech jako já. Šťastlivci. Běžným lidem moje znamení prozradí jen to, že jsem čarodějka, ale ti, kdo praktikují magii, poznají, že jeho linie mi na kůži vytvořila nekromancie.

Nic z toho ale na Jachela dojem neudělalo – zjevně opravdu věděl, co čekat. Proto jsem přivolala trochu moci a nechala si ji proniknout do očí. Další z řady pěkných triků, kterou mají mágové k  dispozici. Tentokrát už sebou mladý obchodník trhl, což mě aspoň částečně uspokojilo. Přece jen, oči nekromanta září nepřirozeně zelenou barvou, která je opravdu znepokojivá...

Udělala jsem k Jachelovi dva kroky a s dravčím úsměvem se zeptala: „Takže takhle to chceš hrát? Chceš mě vydírat?“

„Ne, to nechce,“ ozvalo se za mými zády a do stanu vstoupil čaroděj, kterého jsem minula cestou. Oči mu žhnuly žlutooranžovou barvou jantaru  – patřil k mágům slunce, kteří ovládali oheň a dokázali využívat teplo ze svého okolí.

„Řekl jsem Jachelovi, kdo jsi, a přemluvil ho, aby tě najal,“ pokračoval čaroděj. „Jenže se ukázal zbrklejší, než jsem čekal, protože zjevně odmítl spoléhat jen na tvé služby a rozhodl se najmout další tucet hrdlořezů.“

„Nevím, proč by mě mělo cokoliv z toho zajímat. Odcházím.“

„Počkej, prosím,“ zastavil mě mág. Podíval se na Jachela jako na neposlušné děcko.

Šlechtic poraženecky vzdychl: „Dobrá. Uznávám, chtěl jsem jet přes labyrint, ale jsem ochoten tuto variantu znovu promyslet.“

Vybídla jsem ho, aby mluvil dál. I jeho vlastní čaroděj se na něj zamračil, což ho nejspíš přimělo, aby pokračoval.

„A máš pravdu i v tom, že budeme převážet ještě něco dalšího.“ Nesvěřoval se s tím lehko. „Stále ale zůstává mým hlavním zájmem bezpečí mé ženy.“ Nelhal, to bych poznala. Sloužilo mu to ke cti.

„A co budeme převážet, když tě to přimělo udělat z nás tak lákavý cíl, pane?“

„Cíl?“ zeptal se Jachel nechápavě.

Podívala jsem se na mága, a ten jen pokrčil rameny.

„Co jsi to za ochránce, když ani nejsi schopný říct svému pánovi, co spískal?“ Pak jsem obrátila pozornost zpět k Jachelovi. „To tě nenapadlo, pane, že tím, kolik sis najal žoldáků, na sebe upoutáš pozornost?“

„Chtěl jsem, aby byla moje žena a náklad v bezpečí.“

„Tomu věřím, ale toho lze docílit i  jinak než jen početným ozbrojeným doprovodem. V každém to akorát vyvolá zvědavost, co vezeš, že ti to stojí za takové výdaje. A každý lapka zatouží prohledat tvé truhlice.“

Jachel zesinal. „Můžu... můžu je propustit.“

„Škoda už stejně byla napáchána – teď už si o tvé maličkosti nejspíš šušká celý Dunven, pane.“ Bylo mi ho trochu líto. Očividně měl opravdu jen ty nejlepší úmysly a skutečně mu nedošlo, co tím na sebe přivolá. Takhle to dopadá, když svěříte moc a možnost rozhodovat někomu nezkušenému.

„Chcete říct, že jsem ohrozil Iliu?“ zeptal se Jachel a nejistota byla najednou zpátky. „Neměl bych ji tu nechat a poslat pro ni později?“ vyhrkl. Začínal viditelně panikařit.

Jeho čaroděj se na mě podíval a ve tváři měl jasně vepsáno: právě proto jsem mu nic neříkal... Pak přešel k mladíkovi a natáhl ruku.

„Je to opravdu dobrý nápad, říct jí to, Ciene?“ zašeptal Jachel.

„Můžete risknout říct mi pravdu a  věřit, že vás cestou neokradu, nebo můžete jet do Leru beze mě.“

Cien svou ruku nespustil a  Jachel mu do ní nakonec neochotně vložil malou vyřezávanou kazetu. Čaroděj mi ji podal a já ji obezřetně otevřela. Na podušce z černého sametu ležely tři temně fialové kameny velikosti nehtu na palci, tři takřka dokonalé f lagiry  – nejvzácnější a  nejdražší drahokamy, jaké můžete v Accadu nalézt. Za jeden z téhle sady byste si hravě koupili šlechtický titul, za druhý pak menší sídlo. Třetí by vám nejspíš zajistil spokojený život na několik let dopředu.

Zavřela jsem krabičku a podala ji zpět Cienovi. Snažila jsem se jí co nejméně dotýkat, jako by mě mohla uštknout.

„Nechci vědět, kde jste k tomu přišli.“

„Nelíbí se mi, co tím naznačuješ,“ zamručel Jachel.

„Akorát to, že cena za mé a Togharovy služby se právě zdvojnásobila.“

Čaroděj i obchodník se na mě zamračili, ale Jachel nakonec kývl.

Zářivě jsem se usmála „Ujednáno.“

Odhrnula jsem stanovou chlopeň a zarazila se – něco mi došlo.

„Ty jsi celou dobu věděl, kdo jsem, a přesto jsi mi odmítl zaplatit a ještě na mě zkoušel nemravné vtipy?“

Jachel byl nevinnost sama.

Zasmála jsem se. „Máš zjevně pevnější nervy, než se zdálo. Možná z tebe nakonec ještě něco bude.“

Spolu s Togharem jsme pomohli s úklidem stanového městečka. Všechno se vešlo na dvanáct vozů, včetně osazenstva. Některé vozy byly kryté a pravděpodobně v nich lidé budou i spát, na jiné se jen naložilo zboží, přes něž se přetáhla plachta. V karavaně putovalo pár Jachelových lidí, zjevně i s rodinami – všimla jsem si několika žen a tří dětí. Nechyběl samozřejmě ani kočár pro obchodníkovu manželku. Někteří z cestujících nejspíš patřili k jejímu doprovodu.

Sledovala jsem, kdo všechno přijal Jachelovu nabídku. Většinou se jednalo o žoldáky, kteří zrovna neměli práci jinde – jejich zbroje byly lehce zašlé a nejspíš i nějaký čas nepoužívané. Žádné války ani výraznější ozbrojené střety se totiž momentálně nikde nevedly. Půjdou s  námi jen dva lukostřelci, což se může ukázat jako nevýhoda. Je hezké, že tu máme tlupu rabiátů s meči, ale s šípem mezi očima nám nebudou nic platní. Nechyběla ani nepřátelsky naladěn



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.