načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Žena s červeným zápisníkem - Antoine Laurain

  > > > > > Žena s červeným zápisníkem  

Elektronická kniha: Žena s červeným zápisníkem
Autor:

Okouzlující a zamotaný příběh o tom, jak zvědavost téměř nepozorovaně promění pátrání po majitelce ukradené kabelky ve vášnivou láskuBohémský knihkupec Laurent Letellier najde v ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  130
+
-
Doporučená cena:  139 Kč
6%
naše sleva
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 190
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: přeložil Jiří Žák
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5422-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Okouzlující a zamotaný příběh o tom, jak zvědavost téměř nepozorovaně promění pátrání po majitelce ukradené kabelky ve vášnivou lásku
Bohémský knihkupec Laurent Letellier najde v jedné z pařížských ulic ukradenou dámskou kabelku. V kabelce nenajde nic, co by mu mohlo pomoct identifikovat její majitelku. Přesto cítí zejména poté, co si prohlédne obsah tašky, silné nutkání začít neznámou ženu hledat. Obzvlášť její červený zápisník v něm vzbudí zvědavost, která ho žene v pátrání dál, přestože nezná ani její jméno.

Zařazeno v kategoriích
Antoine Laurain - další tituly autora:
Žena s červeným zápisníkem Žena s červeným zápisníkem
Laurain, Antoine
Cena: 228 Kč
Mitterrandov klobúk Mitterrandov klobúk
Laurain, Antoine
Cena: 334 Kč
Prezidentův klobouk Prezidentův klobouk
Laurain, Antoine
Cena: 228 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Antoine Laurain
Ž ENA S ČERVENÝM ZÁPISNÍKEM
Přeložil Jiří Žák




















V  každodennosti života nám může pomoci
pouze ušlechtilost.
Alain Fournier










9
Z  taxíku vystoupila na rohu bulváru. Domů to
měla pouhých padesát metrů. Ulici osvětlovaly
pouliční lampy, které barvily fasády domů
naoranžovělým světlem, ale přesto měla strach
jako pokaždé, když se vracela pozdě v  noci.
Ohlédla se, ale nikoho neviděla. Světlo
z protějšího tříhvězdičkového hotelu zaplavovalo
chodník mezi dvěma řadami keřů umístěných ve
velkých květináčích, jež vroubily vchod. Zastavila
se u dveří, rozepnula zip kabelky a hledala
svazek klíčů s magnetickou kartou pro systém
Vigik. Potom se všechno odehrálo strašně rychle.
Ze tmy se vynořila ruka nějakého
tmavovlasého muže v kožené bundě a popadla popruh
kabelky. Laura okamžitě ucítila v žilách příliv
strachu, který jí vystoupil až k srdci a tam vybuchl
jako ledový déšť. Reflexivně se na kabelku
pověsila. Muž zatáhl, a protože se nechtěla pustit,
opřel jí dlaň o obličej a přitiskl jí hlavu ke
kovovým dveřím. Zapotácela se, před očima jí začaly
tančit hvězdičky podobající se mihotání světlu-





10
š ek. V hrudi ji zamrazilo a prsty pustily kabelku.
Usmál se, popruh ve vzduchu opsal kruh a muž
zmizel. Zůstala opřená o dveře a pohledem
sledovala jeho postavu ztrácející se ve tmě.
Natáhla ruku k tlačítkům, vyťukala vstupní kód, zády
otevřela dveře a vklouzla dovnitř.
Dveře ze skla a tmavého kovu vytvořily
překážku mezi ní a zbytkem světa. Opatrně se
posadila na mramorové schody ve vstupní hale
a zavřela oči. Čekala, až se jí mozek uklidní a začne
fungovat normálně. Postupně odškrtávala rady,
jak se v podobných situacích chovat. Přepadli
mě. Umřu. Ukradli mi kabelku. Nejsem
zraněná. Žiju. Kontrolní světýlka postupně zhasínala.
Zvedla zrak k poštovním schránkám
a přečetla si na nich svoje jméno, příjmení a poschodí,
v němž bydlela: 5. patro, dveře vlevo. Byly skoro
dvě hodiny ráno a neměla klíče. Nemohla
dveře v 5. patře vlevo otevřít. Soustředila se na tuto
konkrétní informaci: Nemůžu se vrátit domů,
ukradli mi kabelku. Už ji nemám a nikdy ji
neuvidím. Jako kdyby tím nejbrutálnějším
způsobem zmizela část jí samotné. Rozhlédla se, jako
by se tam měla kabelka objevit a jako by bylo
možné předchozí sekvenci smazat. Ne,
nebyla tam. Byla někde v ulicích, vlála v ruce utíka-





11
jícího mu že. Otevře ji, najde její klíče, doklady,
vzpomínky. Celý její život. Cítila, jak jí do očí
vhrkly horké slzy. Strach, zoufalství a hněv se
promítly do chvějících se rukou. Měla pocit, že
se už nikdy nepřestane třást, ale v tu chvíli
ucítila na zátylku ostrou bolest. Sáhla si tam.
Krvácela. Papírové kapesníky měla samozřejmě
v kabelce.





12
Jedna hodina padesát osm minut v   noci.
Nemohla zazvonit na někoho ze sousedů, ačkoliv
do druhého patra se nedávno nastěhoval
příjemný muž, jehož jméno si sice nepamatovala,
ale o němž věděla, že pracuje v nějakém
nakladatelství vydávajícím komiksy. Jako jediné
řešení ji napadl hotel. Časový spínač zhasl
světlo. Poslepu našmátrala vypínač. Když se světlo
znovu rozsvítilo, zmocnila se jí lehká závrať,
takže se musela opřít o zeď. Musí se vzpamatovat.
Poprosí v hotelu o nocleh na jednu noc,
vysvětlí jim, že bydlí naproti a že zaplatí zítra.
Doufala, že to noční recepční pochopí, protože jí
žádné jiné řešení nenapadlo. Otevřela těžké vstupní
dveře a okamžitě se zase roztřásla. Ne noční
zimou, ale strachem, jako kdyby do sebe okolní
domy absorbovaly nebo nasály něco z událostí,
k nimž právě došlo, jako kdyby měl ten muž
zázračně vystoupit ze zdi. Rozhlédla se. Ulice byla
prázdná. Ten chlap se pochopitelně nevrátí, ale
stejně nedokázala ovládnout svůj strach. Sko-





13
ro ve dv ě hodiny ráno v ní zápasilo iracionálno
s realitou. Zamířila k hotelu. Naučeným gestem
k sobě přitiskla kabelku, ale mezi bokem
a předloktím nahmátla jen prázdno. Vešla do světla
pod markýzou a posuvné dveře se před ní
automaticky otevřely. Muž s šedivými vlasy sedící za
recepčním pultem k ní zvedl oči.
Souhlasil. Sice trochu proti své v ůli, ale když
Laura naznačila, že si rozepne své zlaté hodinky,
zvedl ruku, aby ji zarazil. Ta zoufalá žena
určitě říká pravdu, vypadá seriózně. A to, že se zítra
vrátí zaplatit noc v hotelu, zaujímalo na
stupnici pravděpodobnosti od jedné do deseti devátou
příčku. Neplatiči mu způsobovali mnohem větší
starosti a problémy než jedna noc pro osamělou
ženu, která tvrdí, že už patnáct let bydlí v domě
naproti. Mohla by sice zavolat přátelům,
u kterých strávila večer, ale jejich číslo má
v mobilu. Od chvíle, kdy měla mobil a v něm
telefonní seznam, pamatovala si Laura jen svoje číslo
a číslo do práce. Odmítla také nabídku
recepčního, že zavolá zámečníka. V šekové knížce jí
nezbyl už ani jeden list a v bance si novou knížku
může vyzvednout až začátkem příštího týdne.
Kromě platební karty a čtyřiceti eur v drobných,
které zůstaly v peněžence, neměla čím zaplatit.





14
Bylo stejn ě zvláštní, jak se proti ní náhle
spojily tisíce detailů, které ještě před hodinou neměly
žádný význam. Nastoupila s recepčním do
výtahu a pak s ním kráčela k pokoji číslo 52
s výhledem na ulici. Rozsvítil, rychle jí ukázal
koupelnu a záchod a nakonec jí předal klíč. Poděkovala
mu a znovu slíbila, že zaplatí zítra, jakmile se
dostane k penězům. Noční recepční se na ni
laskavě usmál a vůbec nedal najevo, že podobný slib
slyšel už nejmíň padesátkrát: Věřím vám,
slečno, dobrou noc.
Laura zamířila k oknu a roztáhla závěsy.
Viděla na svůj byt. V obýváku nechala rozsvícenou
lampičku, kterou postavila na židli u okna, aby
se Belphégor mohl dívat ven. Bylo zvláštní
pozorovat odtud vlastní byt. Měla skoro pocit, že
v místnosti zahlédla svou siluetu. Otevřela okno.
Belphégore, zavolala potichu... Belphégore...
a vyloudila rytmický mlaskavý zvuk, který
umějí dělat všichni lidé vlastnící kočku. O chviličku
později vyskočila na židli černá silueta a
s úžasem se na ni upřely dvě žluté oči. Jak to, že
panička je naproti přes ulici, a ne doma? Haló, ano,
jsem tady... řekla a pokrčila rameny.
Zamávala na kocoura a rozhodla se, že si půjde lehnout.
V koupelně našla papírové kapesníky, namoči-





15
la je a  vyčistila si ránu na hlavě. Když se
sklonila, znovu se jí zmocnila závrať. Jedinou dobrou
zprávou bylo, že snad přestala krvácet. Vzala
ručník, rozložila ho na polštář a potom se
svlékla. Když ulehla, nemohla se ubránit tomu, aby si
znovu nepřehrála v paměti scénu krádeže. Celá
akce, která ve skutečnosti trvala jen několik
vteřin, se teď proměnila ve zpomalenou sekvenci.
Pomalejší a delší než zpomalený film.
Pomalejší než vědecké dokumenty, které v 
laboratorním prostředí ukazují reakci figuríny na náraz
při autonehodě. Na plátně je vidět interiér auta,
přední sklo, které vybuchne jako vertikální
kaluž vody, hlava figuríny, jež zpomaleně letí
dopředu, airbagy, které se nafukují jako
žvýkačková bublina, a plechy, které se začínají pomaličku
mačkat, jako by byly z papíru.





16
Laurent stál p řed zrcadlem a  přestal se holit.
Elektrický strojek, jehož vrčení mu zpestřovalo
každé ráno, začal nejprve vynechávat, až přestal
vrčet úplně. Nastalo ticho. Marně mačkal
tlačítko on-off, marně klepal na mřížku, marně
vytahoval šňůru ze zdi a zase ji zapojoval. Braun 860
se třemi otáčejícími se planžetami prostě
vypustil duši. Laurenta to naprosto vyvedlo z  míry.
Bylo mu líto ho vyhodit, aspoň teď hned.
Opatrně strojek odložil na kropenku, kterou si před
deseti lety přivezl z Řecka. Holicí strojek
Gillette mu taky nebyl k ničemu, protože ho čekalo
další překvapení. Když otevřel kohoutek u vany,
ozvalo se jen posměšné chrčení. Žádná voda.
Ve vstupní hale domu viselo už týden
oznámení, že dojde k přerušení dodávky vody,
jenomže Laurent na to zapomněl. Podíval se na sebe
do zrcadla. Viděl obličej špatně oholeného muže
s rozcuchanými vlasy po noci strávené s hlavou
zabořenou do polštáře. Aspoň že ve varné
konvici zbylo trochu vody, aby si mohl uvařit kafe.





17
Kdy ž vyšel z domu, podíval se na kovovou
roletu obchodu. Za chvilku ji odemkne, spustí
elektrické otevírání, pak kývne na pozdrav
sousedovi Jeanu Martelovi (Ztracený čas, starožitnosti
– vetešnictví – nákup – prodej) sedícímu
u vídeňské kávy na terase kavárny Jeana-Barta.
Zamává na prodavačku z čistírny (Bílá holubice –
kvalitní parní čistírna), která mu za oknem taky
zamává. Jakmile bude roleta nahoře, dokončí
rituál a podívá se na svoji vlastní výlohu
s „Romány pro začátek školního roku“, „Krásnou
literaturou“, „Nejlepšími prodávanými knihami“,
„Srdečními záležitostmi“
a „Nejvyhledávanějšími knihami“. Úderem půl jedenácté přijde
Maryse a hned za ní Damien. Tým bude
kompletní a den může začít. Budou otevírat došlé zásilky
a číst žádosti: Hledám jednu knihu, neznám ani
název, ani autora, ale její děj se odehrává během
druhé světové války. Budou rozdávat rady: Paní
Bertierová, tenhle román se vám bude líbit.
Hledáte-li nějakou zábavnou knihu, garantuji vám,
že se do tohoto autora zamilujete. Vyřizovat
velké objednávky: Ano, dobrý den, tady
Červený zápisník, potřebovali bychom tři brožované
exempláře Molièrova Dona Juana z edice Četba
pro střední školy. Pak budou následovat zrušené





18
objednávky: Ano, dobr ý den, tady Červený
zápisník, musím vám poslat zpátky čtyři exempláře
Letního smutku, neprodal jsem je a musím
obnovit prodejní regál. A taky budou plánovat
autogramiády: Ano, dobrý den, tady Laurent Letellier
z Červeného zápisníku, sdělte mi, jestli je možné
uspořádat s vaším autorem autogramiádu.





19
Kdy ž knihkupectví koupil, byla na jeho místě
upadající kavárna Le Celtique. Jejími majiteli byl
starší pár, který čekal jen na to, až se budou moct
vrátit do Auvergne, a pro který Laurent
představoval nečekaného spasitele. Kavárna navíc měla
nahoře „služební byt“. Byla to jistá výhoda,
protože mohl radikálně změnit svůj život, ale
zároveň strašná nevýhoda, neboť byl pořád v práci.
Obešel náměstí s knihkupectvím Červený
zápisník a vydal se po rue de la Pentille. V ruce
držel poslední knihu Frédérika Pichiera Nebe
jako osnova. Příští týden chtěl autorovi
uspořádat autogramiádu a potřeboval si úryvky
z knížky přečíst u dvojitého espressa na terase
podmiku L ́Espérance. To byla kavárna, v níž se během
svých ranních procházek často zastavoval.
Kniha vyprávěla příběh mladé venkovanky za
první světové války. Byl to Pichierův čtvrtý román.
Autor se proslavil zejména Slzami z písku,
příběhem vojáka, který se během Napoleonova tažení
zamiluje do mladé Egypťanky. Pichier měl vel-





20
k ý dar namíchat dramatické osudy svých hrdinů
s významnými historickými okamžiky. Literární
kritika si s ním nevěděla příliš rady. Je jen dobrý
autor, nebo skutečně velký spisovatel? Tu otázku
ještě pořád nikdo nezodpověděl. Kniha se
každopádně prodávala velmi dobře a autogramiáda
bude mít určitě velký úspěch. Zatímco Laurent
kráčel po ulici, Maryse mu poslala esemesku. Její
příměstský vlak má zpoždění a možná nestihne
otevírací dobu. Dejte mi vědět, co a jak, Maryse,
odpověděl Laurent, než zahnul do rue
Vivant-Denon. Před číslem 6 zvedl hlavu, aby si ověřil,
jestli jeho zákaznice, paní Merlierová, otevřela
okna. Stará dáma a velká čtenářka, podobající se
herečce Marguerite Morenové, vstávala za
úsvitu. Když nebudou otevřená okna, pane
Letelliere, jsem buď mrtvá, nebo zrovna umírám, řekla
mu kdysi. Domluvili se, že v případě, že budou
okna zavřená, Laurent zavolá 112. Ale v čísle 6
bylo všechno v pořádku a okna byla dokořán.
Jediná v  celé ulici, protože byla sobota, zdejší
obyvatelé si rádi přispali a ulice zela
prázdnotou. Laurent pokračoval v cestě do rue du
Passe-Musette. Kavárna L ́Espérance se nacházela na
jejím konci, na rohu s bulvárem, kde se
o víkendu konaly trhy. Přede dveřmi stály popelnice.





21
U  některých ležely kusy obstarožního nábytku
a čekaly na popeláře. Laurent právě míjel jednu
z popelnic, ale pak zpomalil. Na okamžik se mu
něco mihlo v zorném poli. Otočil se a vrátil se
zpátky.
Na popelnici ležela kabelka z fialové kůže, ve
velmi dobrém stavu. Měla řadu kapes na zipy,
dvě široká ucha, popruh přes rameno
a pozlacené sponky. Laurent se automaticky rozhlédl.
Bylo to zbytečné gesto. Žádná žena se před ním
nezjevila a pro kabelku se nevracela. Podle toho,
jak spočívala na víku, nebyla kabelka prázdná.
Kdyby byla prázdná a poškozená, majitelka by ji
vyhodila do popelnice a nenechala by ji ležet
nahoře. Ale copak ženy vyhazují kabelky? Laurent
si vzpomněl na ženu, s níž dvanáct let žil. Ne,
Claire by nikdy kabelku nevyhodila. Měla jich
doma několik a měnila je podle roční doby.
Nevyhazovala ani boty, ačkoliv lodičky měla často
ochozené. Radši je nosila do opravy. Ale i když
už se opravit nedaly, Laurent nikdy žádné
vyhozené boty mezi kuchyňskými odpadky neviděl.
Tajemně mizely. Nicméně nehledě na úvahy, jež
ho zavedly zpátky do minulosti, to, že by se
nějaká žena kabelky zbavila, bylo přece jen
možné. Nepoškozená kabelka ležící na popelnici spíš





22
sv ědčila o nějaké dramatičtější události.
Například o  krádeži. Laurent kabelku potěžkal.
Pootevřel hlavní zip a zjistil, že obsahuje spoustu
„osobních“ věcí, jak se běžně říká. Sklonil se nad
obsahem, ale v tu chvíli vyšla z protějších
dveří mladá žena táhnoucí za sebou kufr na
kolečkách. Prošla kolem něj a pak se otočila. Když se
jejich pohledy zkřížily, zrychlila a zmizela za
rohem. Laurent si uvědomil, jak asi vypadá.
Špatně oholený, rozcuchaný muž otevírající
dámskou kabelku položenou na popelnici... Rychle
ji zavřel. Napadla ho zásadní otázka přímo
morálního dosahu. Má ji vzít s sebou, nebo ji tu má
nechat a pokračovat v cestě? Někde ve městě se
v tuto chvíli pohybuje žena, která přišla o svůj
majetek a velmi pravděpodobně ztratila
veškerou naději, že se s ním ještě někdy shledá. Jsem
jediný člověk, který ví, kde ta kabelka je, řekl si
Laurent. Když ji tady nechám, odvezou ji
popeláři, nebo ji znovu někdo ukradne. Rozhodl
se. Vzal kabelku a pokračoval dál ulicí.
Policejní komisařství je odtud pěšky jen deset minut.
Odnese ji tam, vyplní jeden nebo dva formuláře
a potom si půjde sednout do kavárny.





23
Zvlá štní pocit. Jako když člověk vede domácí
zvíře, které vám dají na hlídání, a ono s vámi jde jen
z donucení. Laurent svíral popruh jako vodítko
a kabelku přidržoval dlaní, aby se nehoupala všem
na očích. Nesl věc, která mu nepatřila a na jeho
rameni neměla co dělat. Další žena se podívala
nejdřív na kabelku a pak na Laurenta. Jak
kráčel po bulváru, rozpaky narůstaly. Měl pocit, že
všichni lidé, které potkával, na něj mimoděk
pohlédnou a ve zlomku vteřiny si uvědomí, že to, co
vidí, není normální. Muž s kabelkou v ruce.
S fialovou kabelkou. Nikdy předtím by si nedokázal
představit, že procházet se s takovým doplňkem
bude tak nepříjemné. Vzpomněl si, že Claire mu
kabelku několikrát strčila do ruky, když se
vracela domů pro cigarety nebo když šla v kavárně na
záchod. I v takových chvílích zůstal stát na
ulici s dámskou kabelkou. Je pravda, že přitom
cítil jakési zvláštní pobavené rozpaky, které ovšem
netrvaly dlouho, protože Claire se vzápětí vrátila
a kabelku si vzala. I v takových okamžicích cítil





24
ž enské pohledy, ale nepřipadalo mu, že by v nich
zahlédl nedůvěru, spíš jen záblesk ironie. Byl
prostě jen mužem, který na ulici čeká na
manželku. Bylo to stejně očividné, jako kdyby nesl
transparent s nápisem: Manželka se vrátí.
Skupina středoškolaček v džínách a converskách se
rozestoupila, aby mohl projít. Za zády uslyšel
chichotání a vzápětí výbuch smíchu. Smály se jemu?
Radši to nechtěl vědět. Po podezření přijde
výsměch? Šel dál, ale pro cestu na komisařství
zvolil postranní uličky.





25
Do čekárny se světlebéžovými stěnami
padalo světlo špinavým oknem bez kliky. Sedačky
z umělé hmoty, umakartový stůl a dvě
kanceláře s dokořán otevřenými dveřmi. Prostor určený
pro oznámení krádeží připomínal předpeklí pro
ženy, kterým ukradli kabelky. Sedělo jich tady
mlčky pět nejrůznějšího věku. V jedné
z kanceláří vyprávěla s pláčem stará paní s hůlkou, jak
ukradli tu její. Na čele měla široký obvaz. Muž
s bílými vlasy, který ji doprovázel, vypadal
zmateně a nevěděl, kam se dívat. Laurent se ocitl
v očistci, na jednom z těch míst, o nichž člověk
doufá, že se tam nikdy nedostane. Patří k nim
čekárna pohotovostní služby, celnice na letišti,
centrum rekvalifikace... Sevřen stěnami, na něž
člověk zírá a myslí si, že by mu bylo líp venku,
i kdyby tam lilo jako z konve. Naše kabelky už
každopádně neuvidíme, řekla nahlas malá
brunetka, která si četla časopis Voici. Kolem prošel
mladý strážmistr s několika fotokopiemi v ruce.
Promiňte, řekl Laurent... Přinesl jsem kabelku.





26
P ět netrpělivých žen k němu zvedlo oči. Běžte
ke kolegům, řekl strážmistr a ukázal na jednu
z kanceláří. Holohlavý muž s malýma
zapadlýma očima tam právě vstával a doprovázel
jednu ženu ke dveřím. Podíval se na Laurenta a ten
mu ukázal fialovou kabelku. Přinesl jsem
kabelku, kterou jsem našel na ulici. To je od vás
hezké, občane, řekl muž. Vyslovil tu větu velmi
mužným hlasem a dodal: Pojď se podívat,
Amélie. Ze stejné kanceláře vyšla malá tlustá
blondýna a přistoupila k nim. Řekl jsem tomu
pánovi, že je to od něj hezké. Ach ano, je to tak, pane,
přidala se Amélie. Laurent pochopil, že mladá
policistka cítí respekt vůči muži, který nelitoval
času a přinesl dámskou kabelku. Jak můžete
vidět, pokračoval mužný hlas, tentokrát mnohem
vyčerpanějším tónem, čekají na mě tyhle dámy.
Můžu vám být k dispozici, řekněme... tak za
hodinu, dodal a podíval se na hodinky. Možná za
víc než hodinu, potvrdila tiše Amélie. Její kolega
souhlasně pokýval hlavou. Můžu se vrátit zítra
ráno, navrhl Laurent. Jak chcete, máme
otevřeno od devíti do jedné a od dvou do sedmi, řekl
strážmistr. Můžete ji taky odnést do ztrát
a nálezů v rue Morillons číslo 36 v patnáctém
obvodu, navrhla policistka.





27
Kdy ž Laurent vyšel z komisařství, našel další
esemesku od Maryse. Vlak se teprve rozjel,
otevírací dobu nestihne. Prošel kolem kavárny L
́Esperance, ale nezastavil se v ní. Poznámky
o Pichierovi si přečte v knihkupectví. Před činžáky
stálo zelené popelářské auto a dva mladí
popeláři s iPody v uších vysypávali popelnice, jejichž
obsah mizel s  hlasitým randálem v  útrobách
vozu. Nebylo žádných pochyb, že by kabelka za
chvíli skončila na skládce a že jedinými svědky
jejího osudu by se stali rackové. Laurent
vyběhl nahoru do bytu, položil kabelku na pohovku,
vrátil se dolů a otevřel knihkupectví. Den mohl
začít.





28
V  půl jedné si dva denní recepční znovu
přečetli poznámky nočního kolegy týkající se nové
klientky a začali se znepokojovat. Už dávno měla
vyjít z pokoje a uvolnit ho do dvanácti hodin.
Jeden z nich se rozhodl zajít nahoru s náhradním
klíčem. Přišel ke dveřím pokoje číslo 52,
přiložil k nim ucho a snažil se rozeznat šumění
sprchy. Nemůžete vejít do pokoje a riskovat, že
zastihnete nahou ženu vycházet z koupelny. Už se
mu to jednou stalo a nechtěl by to zažít znovu.
Z pokoje číslo 52 se však neozýval žádný zvuk.
Několikrát zaklepal, a protože nedostal žádnou
odpověď, rozhodl se použít náhradní klíč
a vejít dovnitř. Tady recepční, madam, řekl a zmáčkl
vypínač, neuvolnila jste pokoj, tak jsem si
dovolil... Zarazil se. Laura ležela polonahá na posteli
mezi zmačkanými prostěradly. Měla zavřené oči
a vypadala, že spí. Přistoupil k ní. Její hlava
spočívala na polštáři. Slečno, řekl hlasitě, slečno,
zopakoval a přistoupil blíž. Najednou měl pocit, že
je něco špatně. Je zdrogovaná, napadlo ho. Sleč-





29
no, oslovil ji znovu, ale u ž předem věděl, že mu
neodpoví. Sklonil se k ní. Ve tváři se jí nepohnul
ani sval, rysy měla pravidelné a uvolněné.
Ačkoliv v něm zlost narůstala, překvapilo ho, když
si uvědomil, jak je hezká. Vzápětí se však
vzpamatoval a soustředil se na to nejdůležitější.
Dýchá? Zdálo se mu, že ano. Natáhl ruku a dotkl se
jejího ramene. Žádná reakce. Lehce s ní zatřásl.
Slečno... Oči zůstaly zavřené a tělo se
nepohnulo ani o milimetr. Pozorně se zahleděl na
odhalená ňadra, aby zjistil, jestli dýchá. Ano, to bylo
v pořádku, dýchala.
Na balkoně přistál holub a recepční sebou trhl.
Automaticky roztáhl závěsy, do místnosti
vniklo sluneční světlo a pták odletěl. V okně
protějšího domu zahlédl sedět na židli černou kočku.
Připadalo mu, že na něj upřeně hledí.
Z nočního stolku vzal telefon a vytočil číslo recepce.
Juliene, řekl, máme problém s klientkou
v pokoji číslo 52... V okamžiku, kdy vyslovil tuto větu,
padl mu zrak na polštář. Pod Lauřinou hlavou
spatřil skvrnu od krve, která se vsákla do
ručníku. Máme velký problém, upřesnil, zavolej
záchranku.
O půl hodiny později opustila Laura hotel. Na
skládacích nosítkách to měla k červené sanitce





30
jen t řicet metrů. Záchranáři si mezi sebou
vyměňovali slova jako „hematom“, „otřes mozku“
a „kóma“.





31
Š ampon mu v  horké sprše stékal po obličeji.
Prodal dvacet osm románů, devět knih
klasické literatury, sedm knih pro mládež, pět
komiksů, čtyři knihy esejí a tři průvodce po
Paříži a po Francii, vyplnil čtyři věrnostní karty
a vyřídil čtrnáct objednávek. Laurentovi
konečně skončil pracovní den. Mohl knihkupectví
zavřít. Když přišel nahoru do bytu, zjistil, že voda
už zase teče. Celý den se musel omlouvat za svůj
poněkud pomačkaný zjev. Jeden ze zákazníků
prohlásil, že se podobá Chateaubriandovi, další
si vzpomněl na Rimbauda z obrazu U rohového
stolu Fantina-Latoura, ale dodal, že se
Rimbaudovi podobá jen rozcuchanými vlasy. Laurent
se utřel ručníkem a pak ze šuplíku vyndal
starou pěnu na holení značky Williams, kterou
naštěstí nevyhodil. Pečlivě se oholil, oblékl si čisté
džíny, bílou košili, obul pár mokasín a vlasy
sčesal dozadu. Chystal se otevřít kabelku jako muž,
který se hodí do gala, když jde se ženou do
restaurace.





32
V   e-mailové schránce na něj čekaly
nejrůznější spamy. Většina z nich ho oslovovala
křestním jménem a nabízela mu buď pojištění, nebo
laciný pobyt za padesát procent původní ceny.
„Na nic nečekejte a odjeďte,“ oznamoval jeden.
„Laurente, je čas odjet na dovolenou,“ tvrdil
jiný familiárním tónem. Byly mezi nimi
i kuriozity, které se občas na internetu najdou,
například deštník pro psy. Spam mu naprosto
seriózně nabízel, aby si tento doplněk neprodleně
pořídil, protože „váš pes vám za to bude
vděčný“. V  této počítačové džungli se nenacházel
žádný osobní e-mail. Laurent se chystal jít na
večeři s dcerou. Ve schránce se určitě brzy
objeví vzkaz od ní, protože Chloé na schůzku nikdy
nezapomněla. Vyndal z ledničky zbytek sekané
a otevřel si k tomu lahev červeného vína
z kartonu, který mu daroval jeden z dobrých
zákazníků. Ochutnal. Burgundské bylo výborné. Se
skleničkou v ruce se vrátil do obýváku.
Kabelka pořád ležela na pohovce. Zamířil k ní,
když mu přišla esemeska. Dominique: Možná
dnes večer, ale hodně pozdě. Mám komplikovaný
den. Vysvětlím ti to, jsem ještě v kanceláři. Burza
padá. Když si poslechneš zprávy, pochopíš, čím
trávím večer. Líbám tě. Laurent se napil a stručně





33
odpov ěděl: Já tě taky líbám, všechno mi povíš...
Pak se posadil do tureckého sedu na zem,
odložil skleničku na stoličku a opatrně vzal do ruky
kabelku. Byla krásná. Z tmavěfialové kůže,
s pozlacenými sponkami a řadou různě velkých
kapes. Muži nic takového nepoužívají. Nosí jen
diplomatky nebo kufříky, jejichž standardizované
tvary mají jediný účel, a sice přenášet spisy.
Znovu upil vína. Měl pocit, jako kdyby se dopouštěl
něčeho zakázaného, nějakého přestupku. Muži
se ženám v kabelkách nehrabou, ani ti největší
primitivové toto dávné pravidlo neporušují. Ani
manželé v bederních rouškách nehledají
v kabelkách svých žen otrávené šípy nebo sladké
výhonky na žvýkání. Laurent nikdy žádné ženě kabelku
neotevřel. Ani Claire, ani matce, když byl malý.
Jen když mu občas řekla: Vem si klíče, jsou
v kabelce. Nebo: V kabelce mám papírové
kapesníky, vyndej je. Strčil ruku do kabelky jen s jejím
dovolením, které se někdy podobalo spíš příkazu
a platilo pouze omezenou dobu. Když klíče nebo
balíček kapesníků nenašel za deset vteřin a začal
se v kabelce hrabat, matka mu ji hned vzala
a gesto doprovodila rozčileným a někdy i výhrůžným
tónem: Dej mi to. A klíče nebo kapesníky byly
hned na světě.





34
Pomali čku rozepnul pozlacený zip. Z kabelky
se linula vůně teplé kůže a dámského parfému.





35
Ve skutečnosti bych potřebovala kamarádku, jako jsem
já, jsem si jistá, že bych byla svou nejlepší kamarádkou.
Sen z dnešní noci: Zdálo se mi, že Belphégor je muž.
Hodně mě to překvapilo, ale vlastně ne tak docela.
Věděla jsem, že je to on. Byl krásný. Nacházeli jsme se ve
velkém paláci, dali jsme si u baru skleničku a pak jsme
šli nahoru. Pomilovali jsme se na terase (silný orgazmus)
a pak jsme usnuli na posteli. Když jsem se probudila,
strkal mi čumák na nos (takže to nebyl tak úplně sen).
NESMÍM ZAPOMENOUT KOUPIT GRANULE Virbac Félin.
Ráda se procházím u moře po pláži, když lidi odejdou.
Líbí se mi název koktejlu Americano, ale mám
radši Mojito.
Mám ráda vůni máty a bazalky.
Ráda spím ve vlaku.
Na obrazech mám ráda krajiny bez lidí.
Mám ráda vůni kadidla v kostelích.
Mám ráda samet.
Ráda obědvám na zahradě.
Mám ráda Erika Satieho. KOUPIT KOMPLETNÍ SA -
TIEHO DÍLO.





36
Bojím se ptáků (hlavně holubů).
Nesmím zapomenout napsat další věci, kterých se bo -
jím.
Když nastoupím do vagonu metra, okamžitě
zaregistruji všechny muže, kteří by „připadali v úvahu“ (nikdy jsem
se s žádným mužem v metru neseznámila).
Musím se rozejít s Hervém. Hervé je nudný. Je
příšerné nudit se s nudným mužem.
Mám ráda oheň v krbu. Mám ráda vůni hořícího dřeva.
Mám ráda vůni dřeva.
Rozešla jsem se s Hervém. Nerada se rozcházím.
Nesmím zapomenout napsat další věci, které dělám nerada.
Bylo už jedenáct večer. Laurent pořád seděl na
zemi, kolem sebe měl rozložené věci z kabelky
a četl si v zápisníku s červenými deskami,
obsahujícím na deseti stránkách myšlenky neznámé
ženy, někdy přeškrtané, podtrhané nebo napsané
velkými písmeny. Písmo bylo elegantní
a nenucené. Musela si své touhy zapisovat na terasách
kaváren nebo v metru. Laurenta její úvahy
fascinovaly. Některé na sebe navazovaly, ale jiné byly jen
náhodné postřehy, dojemné, potřeštěné
a smyslné. Otevřel dveře vedoucí k mysli ženy
s fialovou kabelkou, a ačkoliv nebyly určené jemu, ne-





37
mohl se od nich odtrhnout. Vzpomn ěl si na citát
Sachi Guitryho: „Dívat se na někoho, jak spí, je
jako číst dopis, jenž není adresovaný vám.“
Lahev vína byla napůl prázdná a sekaná zůstala
zapomenutá na pracovním stole v kuchyni.
První věc, kterou v kabelce našel, byl flakon
voňavky z černého skla. Habanita od
Molinarda. Když stiskl rozprašovač, ucítil vůni
kanangy vonné a jasmínu. Potom vyndal svazek klíčů
se zlatým přívěskem pokrytým hieroglyfy.
Následoval zápisník plný dat, schůzek a křestních
jmen. Žádná adresa ani telefonní číslo. Na
začátku ledna bylo vyplněných jen prvních patnáct
dnů. Laurent tento model znal. V Červeném
zápisníku podobný diář prodával. Majitelka ale na
první stránku nenapsala osobní údaje.
Poslední schůzku si zaznamenala na předešlý večer:
20 hodin večeře s Jacquesem a Sophií + Virginie.
Ani u téhle poznámky nebyla adresa nebo
telefon. Jediný záznam na následující týden byl ve
čtvrtek: 18 h, čistírna (šaty na ramínka). Po
diáři následovala kožená fialová taštička
obsahující kosmetiku a toaletní potřeby. Byl mezi nimi
i velký štětec, jehož jemnost si Laurent
vyzkoušel na tváři. Pozlacený zapalovač, černé plnicí
pero značky Montblanc, kterým si možná zapi-





38
sovala své my šlenky, a sáček lékořicových
bonbonů. Jeden si vzal, což okamžitě dodalo
červenému vínu zvláštní příchuť. Taky malá lahev
minerálky Evian, sponka do vlasů s  modrou
květinou a dvě červené kostky z umělé hmoty.
Laurent je vzal do ruky a hodil na podlahu.
Pětka a šestka. Dobré skóre. Recept na telecí brzlík,
vystřižený z ženského časopisu, pravděpodobně
z Elle. Balíček papírových kapesníků. Nabíječka
na mobil, ale samozřejmě žádný mobil ani
peněženka. Žádný průkaz totožnosti.
Složená obálka obsahovala čtyři barevné
fotografie. První zachycovala asi šedesátiletého
muže s  šedivými vlasy, oblečeného do
červeného trička a béžových kalhot. Pózoval
v krajině s borovicemi a usmíval se. Vedle něj stála
světlovlasá žena přibližně stejného věku, ve
fialových šatech a v černých brýlích. Natahovala
ruku k fotografovi. Snímek zřejmě vznikl
nejméně před dvaceti, možná před třiceti lety. Na
druhé fotografii byl mnohem mladší muž
s krátkými hnědými vlasy, stojící s rukama
založenýma na prsou před jabloní. Na třetí našel Laurent
dům a zahradu s vysokým stromem. Nic
nenaznačovalo, kde se toto místo nachází. Žádná
fotografie nebyla datovaná. Byli na nich zřejmě





39
rodi če a vzpomínky a nedala se z nich poznat
žádná indicie. Mohla je identifikovat pouze
majitelka kabelky.
Kabelka obsahovala spoustu dalších věcí.
Laurent se rozhodl vytáhnout jich několik
najednou. Strčil ruku do levé kapsy a vyndal z ní
časopis Pariscope, lesk na rty, sáček s rozpustným
paracetamolem, sponku do vlasů a knihu Noční
neštěstí Patricka Modiana. Zarazil se. Neznámá
četla Modiana, takže ji pravděpodobně
zajímala tajemství, záhady paměti a pátrání po lidské
identitě. Kdy tuhle knihu Modiano vydal?
Laurent si nevzpomínal přesně, někdy na začátku
jednadvacátého století... Otevřel ji a našel
datum prvního vydání. „Gallimard, 2003“ stálo
vlevo. Vpravo prosvítalo na další stránce
nějaké písmo. Laurent stránku otočil a pod titulkem
našel dva řádky napsané propiskou: „Pro
Lauru, jako vzpomínku na naše setkání v dešti.
Patrick Modiano.“ Písmo Laurentovi tančilo před
očima. Modiano byl nejuzavřenější francouzský
spisovatel. Už dávno se nezúčastnil žádné
autogramiády a jen zřídka poskytoval interview. Jeho
váhavá dikce plná nedořečených narážek se
stala legendární. On sám se stal legendou.
Tajemstvím, které čtenáři už čtyřicet let hledali v jeho





40
knihách. Získat v ěnování od Modiana bylo
takřka nemožné. A přesto tady ty dvě řádky byly.
Autor knihy Ulice tmavých obchůdků mu
právě prozradil křestní jméno ženy s fialovou
kabelkou.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist