načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Žena, která mi ukradla život - Marian Keyesová

Žena, která mi ukradla život

Elektronická kniha: Žena, která mi ukradla život
Autor:

Jednoho „krásnýho“ dne Stella Sweeneyová trčí v dopravní špičce a rozhodne se vykonat dobrý skutek. Je z toho bouračka, která život dublinské vdané paní a matky ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 367
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Iva Emmerová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7648-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jednoho "krásnýho" dne Stella Sweeneyová trčí v dopravní špičce a rozhodne se vykonat dobrý skutek. Je z toho bouračka, která život dublinské vdané paní a matky převrátí vzhůru nohama. Jednak potká člověka, jenž si žádá její telefonní číslo - jak se však ukáže, pouze kvůli pojišťovně. To by bylo v pořádku. Stejně se Stelle nijak zvlášť nezamlouval. Vozem značky Range Rover jí úplně zrušil auto. Jenže - za druhé - setkání zaseje semínko čehosi, co Stellu zavěje na hony pryč od dosavadního života. Obyčejná ženská se mění v zářící bytost, ovšem za cenu rozvratu celé široké rodiny. Jestlipak za to může neuvážená dobročinnost? Nebo bylo setkání s panem Range Roverem osudové? Poprvé v životě má nadosah opravdové štěstí. Jenže je Stella Sweeneyová, dublinská máma od dvou dětí, připravená něco podobného přijmout a prožít? Nejnovější román Marian Keyesové předkládá čtenářům další příběh plný vtipu a osobitého kouzla.

Popis nakladatele

Jednoho „krásnýho“ dne Stella Sweeneyová trčí v dopravní špičce a rozhodne se vykonat dobrý skutek. Je z toho bouračka, která život dublinské vdané paní a matky převrátí vzhůru nohama. Jednak potká člověka, jenž si žádá její telefonní číslo – jak se však ukáže, pouze kvůli pojišťovně. To by bylo v pořádku. Stejně se Stelle nijak zvlášť nezamlouval. Vozem značky Range Rover jí úplně zrušil auto. Jenže – za druhé – setkání zaseje semínko čehosi, co Stellu zavěje na hony pryč od dosavadního života. Obyčejná ženská se mění v zářící bytost, ovšem za cenu rozvratu celé široké rodiny. Jestlipak za to může neuvážená dobročinnost? Nebo bylo setkání s panem Range Roverem osudové? Že by karma? Měla by být vděčná? Či zuřit? Poprvé v životě má nadosah opravdové štěstí. Jenže je Stella Sweeneyová, dublinská máma od dvou dětí, připravená něco podobného přijmout a prožít? Jméno: Stella Sweeneyová Vzrůst: průměrný Čerstvé životní události: osudové     Nejnovější román Marian Keyesové si vás zcela podmaní, předkládá čtenářům další skvěle napsanou knihu plnou vtipu a osobitého kouzla.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tonymu

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2014 by Marian Keyes

All rights reserved.

Z anglického originálu The Woman Who Stole My Life

(First published by Michael Joseph, Great Britain, 2014)

přeložila © 2016 Iva Emmerová

Redakce textu: Marie Černá

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Grafická úprava obálky © 2016 Bohumil Fencl

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-859-9 (pdf)


PODĚKOVÁNÍ

Děkuji Louise Mooreové, nejlepší vydavatelce na světě, za neutuchající

víru ve mě a v tuto knihu. Děkuji Celine Kellyové, že mi dělala redaktorku s takovou vervou a vhledem. Děkuji Clare Parkinsonové zapřepečlivou editaci textu. Děkuji Anně Derkaczové, Maxine Hitchcockové, Timu

Broughtonovi, Nicku Lowndesovi, Lee Motleyové, Liz Smithové, Joeu

Yuleovi, Katie Sheldrakeové, prostě všem z nakladatelství Michael Joseph.

Je pro mne velkým darem, že mohu pracovat s tak vynikajícími lidmi.

Děkuji svému pověstnému agentovi Jonathanu Lloydovi a všem zagentury Curtis Brown za důvěru vloženou do mých knih a za úžasnou péči o ně.

Děkuji přátelům, kteří průběžně četli tento román, radili mi apovzbuzovali mě: Bernice Barringtonová, Caron Freebornová, Ella Griffinová, Gwen Hollingsworthová, Cathy Kellyová, Caitríona Keyesová, Mammy Keyesová, Rita-Anne Keyesová, Mags McLoughlinová, Ken Murphy, Hilly Reynoldsová, Anne Marie Scanlonová a Rebecca Turnerová.

Obzvlášť děkuji Kate Beaufoyové, která mě držela za ruku po celou dobu, a Shirley Bainesové a Jenny Bolandové pro jejich neuvěřitelné nadšení, skrze které jsem věděla, že se ubírám správným směrem.

Děkuji Paulu Rollesovi za veledar pro neziskovou organizaci Action Against Hunger, mohla jsem jej uvést jako hrdinu.

Abych pochopila, porozuměla onemocnění syndromemGuillaina–Barrého, přečetla jsem si knihu od Sue Baierové a Mary ZimmethSchomakerové, dále dílo The Darkness is Not Dark od Reginy R. Rothové aautobiografii Neveselá záležitost od Josepha Hellera a Speeda Vogela.

Děkuji krásné Eleně a Mihaele Mantové ze salonu Pretty Nails, Pretty

Face, které mě inspirovaly, abych psala o salonu krásy – musím ale jasně

zdůraznit, že jejich salon se v ničem nepodobá Denním medovým lázním!

A konečně – děkuji mému milovanému muži a nejlepšímu příteli

Tonymu za všechnu pomoc, podporu a víru ve mě, za dodávání odvahy –

prostě slova nedokážou vyjádřit, jak velmi jsem mu vděčná.


R

áda bych vám rovnou objasnila jednu věc – ať jste slyšeli cokoli, a že

jste toho určitě vyslechli dost – nejsem žádná ulítlá popíračka osudu,

převtělování a karmy. Možná to existuje, možná ne. Prokristapána, jak

bych to jako měla vědět? Prostě se jen snažím dát do kupy všechnyudálosti, z mýho pohledu.

Tak či onak, jestli nějaká karma existuje, její mluvčí to má senzačně zmáknutý. Všichni známe „historku“ o velký účetní knize tam nahoře, jak každý dobrý skutek se do ní zanese, a pak jednou, po určitým čase, se to všechno té či oné lidské bytosti vrátí. Občas i s úrokama. Teda jako když se osud rozhodne, protože je řádně vychytralý, ani za nic si nenechákouknout do karet.

A tak si třeba pomyslíte, že podpoříte omladinu, aby se škrábala kamsi na kopec a tím vydělala peníze pro místní hospic, nebo přebalíte neteř i přesto, že byste radši dostali ránu do hlavy. Prostě si myslíme, že se nám to jednou všechno vyplatí.

No, a když se pak fakt přihodí něco pěknýho, řekneme si: Tý jo, jasný, moje kamarádka karma, už mi oplácí dřívější dobrý skutky. „Páni, dík, karmičko!“

Osud popotahuje špagátkem plným navázaných úročků, jenže dlouhým jak Amazonka, takže ho vlastně podezřívám, že schválně působí dojmem, že se povaluje ve spoďárech na kanapi a čučí na sportovní přenosy.

Podívejme se, jak taková karma vypadá „v akci“.

Jednoho krásnýho dne, přibližně před pěti lety, jsem seděla za volantem svýho spíš levnějšího sporťáku značky Hyundai a posouvala se kupředu v dopravní zácpě, když tu jsem si všimla auta na vedlejší silnici, jak se snaží mezi nás zapasovat. Něco mi říkalo, že se o to ten chlápek pokouší už drahnou dobu. Zaprvý – ležel na volantu s výrazem čirý roztrpčenosti. Za další – měl nóbl auťák, Range Rovera. Tím pádem si každej v koloně řek: No jo, tooo víííš, fouňo, tebe tak pustím...

A já si pomyslela: No jo, tooo víííš, fouňo, tebe tak pustím... A pak měnaadlo, a upozorňuju, že se všechno schumelilo dosti rychle, protože jak jsem už pravila, nacházela jsem se ve štrúdlu. Takže mě teda napadlo, ba ne, já ho pustím a ono se mi to tam nahoře přičte k dobru. Sledujete mě bedlivě?

7


Tak jsem zpomalila a začala na Range Rovera blikat, abych upozornila

řidiče, že mu dávám přednost. Poctil mě znaveným pousmáním a pomalu

se začal rozjíždět, a mě zaplavil pocit blaha. Dokonce jsem začala drobátko špekulovat, čímpak se mi asi vesmír odvděčí, když to do mě zezadu

někdo obrovskou silou napálil. Řidič za mnou vůbec nečekal, žezpomalím, aby se mezi nás mohl vecpat TEN rover. Odhodil mě dopředu, já se

čumákem zabořila do vozu přede mnou a ve dveřích u řidiče jsem mu

vytvořila pěkný téčko. Zčistajasna stála na silnici tři auta v těsným objetí,

jak zamilovaní, akorát že o lásku tady vůbec nešlo. Ani za mák.

Pro mne se celá událost podobala zpomalenýmu filmu. Ve chvíli, kdy

auto za mnou začalo tvořit harmoničku z mýho vozu, čas se téměřzastavil. Cítila jsem, jak se kola pode mnou točí, bez mýho souhlasu, a já zírala

do očí řidiče proti sobě. Vyměnili jsme si vyděšené pohledy, bylo nám

jasný, kam se řítíme, že jeden druhýho zraníme a nemůžeme tomu zabránit.

Ohavnost se stala skutečností. Moje auto narazilo do protějšího, zvuk

drcenýho plechu a řinčení skla, hluboký řez až na dřeň... a všechno

ztichlo. Na vteřinu, která ovšem trvala hodně dlouho. Třeštili jsme na sebe

oči, ohromení a vyděšení. Ten člověk se ocitnul jen několik centimetrů

ode mne, náraz nás v podstatě seskupil do řady. Okénko na jeho straně se

rozprsklo, maličké úlomky skla se mu třpytily ve vlasech a házely prasátka. Vypadal ještě umořenějc než předtím, když čekal, až ho někdo pustí

mezi nás do štrúdlu.

V duchu jsem se ho ptala: Jste celej?

Ano, odpověděl, a vy?

Jsem.

Kouzlo pominulo, když kdosi vyvrátil moje dveře u spolujezdce. „Jste v pořádku? Dokážete sama vystoupit?“ zeptal se.

Celá jsem se klepala, ale přelezla jsem sedadla, vyškrábala se ven a tam se opřela o zídku. Pana Range Rovera už taky vysvobodili, a já s úlevou viděla, že stojí zpříma, takže jeho zranění, pokud vůbec nějaký měl,nebudou nijak vážná.

Kde se vzal, tu se vzal nějakej chlapík, řítil se ke mně a ječel: „Co jste dělala, do háje? Úplně novej rover!“ Řidič třetího auta, který bouračku zavinil. „No tohle mě bude stát majlant! Úplně novej auťák! Dokonce ještě ani nemá číslo!“

„Ale já...“

8


Pan Range Rover k nám přistoupil a utnul ho. „To stačí. Uklidněte se, nechte toho.“

„Ale je to úplně novej auťák!“

„Hulákáním nic nezměníte.“

Křik utichl a já vysvětlovala panu Range Roverovi: „Chtěla jsem udělat dobrej skutek, že vám dám přednost.“

„S tím nic nenadělám.“

Zničehonic jsem pochopila, jak děsně moc je naštvanej, a došlo mi, co je zač. Jeden z těch pohledných, zpovykaných chlápků v drahým autě, v dokonale padnoucím kabátě a s představou, že svět se k němu budechovat mile.

„Aspoň že se nikdo nezranil,“ doplnila jsem.

Pan Range Rover si setřel z čela krev. „Jo. Aspoň že se nikdo nezranil...“

„Myslím nijak vážně...“

„Já vím,“ povzdechl si. „A vám je jak?“

„Skvěle,“ odpověděla jsem celá v křeči. O jeho zájem jsem vůbec nestála.

„Promiňte, jestli jsem byl... Znáte to, velmi nepodařený den.“

„O nic nejde.“

Kolem nás panoval zmatek. Vytvořily se kolony oběma směry, kolem se sunoucí „vstřícní“ nabízeli očitá svědectví, a ten křikloun zase začal vřískat.

Čekali jsme na policajty, kdosi laskavý mi dovolil posadit se u nich před prahem a další hodná paní mi podala pytlík bonbonů. „To je dobrý na tlak,“ pravila. „Prožila jste velký otřes.“

Policie se dostavila velice rychle, začala řídit dopravu a sepisovathlášení. Křikloun vykřikoval ostošest, prstem vytrvale bodal mým směrem, pan Range Rover hovořil konejšivě a já je oba sledovala jako nějaký film. Moje ubohý auto bylo na odpis, prostě do šrotu. Naprostým zázrakem bylo, že jsem z něj vylezla bez jedinýho škrábnutí.

Nehodu bezesporu zavinil pan Uřvaný, jeho pojišťovna by měla všechno pokrýt, jenže já nedostanu dost, abych si pořídila jiný auto, protoželikvidátoři vždycky všechno podhodnocujou. Ryan bude vyšilovat – navzdory jeho výdělkům jsme soustavně byli skoro na mizině – řešit tohle budu pozdějc. Teď jsem ráda, že jsem ráda, sedím na schodech a pojídám bonbony.

Bacha! Pan Range Rover si to vykračoval směrem ke mně, rozepnutý kabát kolem něj poletoval. „Jak se cítíte teď?“

„Skvěle,“ odpověděla jsem a byla to pravda. Šok, adrenalin, nebo tak něco.

„Mohla byste mi dát vaše telefonní číslo?“

9


Vysmála jsem se mu. „Nemohla!“ Co je tohle za blbečka? Pokouší se balit ženský během dopravní nehody? „Jsem totiž vdaná!“

„Pro pojišťovnu...“

„Aha.“ Můj ty bože. Taková ostuda. Taková hanba. „To jo.“ Takže si proberme, jak jsem vyšla z osudovýho pokusu o dobrý skutek – tři auta, z nich tři vraky, jedno rozbitý čelo, spousta vzteku, křiku,vysokýho tlaku, finanční starosti a velmi velmi sytá červeň mý potupy. Špatně, špatně, všechno naprosto špatně.

10





14:49

Víte, kdybyste mě teď zahlídli oknem, řekli byste si: „Koukněte na tu ženskou.

Jak sedí zpříma a pilně pracuje. Mrkněte, její ruce vypadaj, že se naklávesnici nezastaví. Očividně maká... moment... není to Stella Sweeneyová? Ona

je zpátky v Irsku? Píše další knihu? Říkalo se, že je odkecaná.“

Ano, jsem to já. Stella Sweeneyová. Ano, do Irska jsem se (rozhodně k mýmu vlastnímu velkýmu zklamání) vrátila. Ano, pracuju na nový knize. Ano, jsem totálně vyřízená.

Ale ne na dlouho. Věřte tomu. Protože pracuju. Jen se na mě podívejte, sedím u psacího stolu. Ano, makám.

... akorát že mi to nejde. Když člověk vypadá, že něco dělá, ještě toneznamená, že opravdu něco vykonává. Nenapsala jsem ani slovo. Vůbec nic mě nenapadá.

Přesto se mi daří mít lehký úsměv na rtech. To pro případ, že byste sekoukali. Když jste veřejnosti na očích, takhle dopadnete. Musíte vypadat rozesmátě a chovat se mile, pořád, jinak o vás řeknou: „Sláva jí stoupla do hlavy. A přitom nic moc.“

Rozhodla jsem se, že si pořídím záclony. Nedokážu držet krok s tímhlehraním si na veselou. Už mě bolí celá pusa a to tu sedím pouhou čtvrthodinku. Teda přesně řečeno dvanáct minut. Jak se ten čas vleče!

Naťukala jsem jedno slovo. „Vole.“

Nikam to moje dílo neposunulo, ale cítila jsem se prima, přece jsem něco napsala.

„Začněte od začátku,“ radila mi Phyllis před pár měsíci, jednoho příšernýho dne v její newyorský kanceláři. „Napište úvod, předmluvu. Představte sečtenářům.“

„To už na mě zapomněli?“

„Jistě.“

Phyllis jsem nikdy neměla ráda. Připomínala mi buldoka a děsila mě. Jenže byla mojí agentkou, ne kamarádkou, takže bylo fuk, jestli je mi sympatická či nikoli.

Když jsme se setkaly poprvé, máchala mojí knihou ve vzduchu a prohlásila: „S tímhle to dotáhnem daleko. Zhubněte pět kilo a budu vás zastupovat.“

Vysadila jsem cukry a shodila dvě kila, na schůzce mě přiměla přislíbit ještě kilo dolů, a že pokud půjdu před kameru, navlíknu se do stahovacího prádla.

13


Phyllis měla pravdu. S tou knihou jsme to dotáhly daleko. Hodně vysoko, hodně bokem a pak do hodně hlubokýho zapomnění. Z mapy autorů jsem zmizela důkladně, utekla jsem daleko, až sem do Ferrytownu, na předměstí Dublinu, a teď sedím u psacího stolu a snažím se napsat novou knihu.

Dobrá, tak začnu předmluvou.

Jméno: Stella Sweeneyová

Věk: čtyřicet jedna a čtvrt

Výška: průměrná

Nedávné události v osobní životě: dramatické

Ne, takhle to nepůjde. Je to nudný. Musím se víc rozkecat, víc se nadchnout. Další pokus.

Zdravím, jsem Stella Sweeneyová. Štíhlá, osmatřicetiletá Stella Sweeneyová. Vím, nepotřebujete, abych se připomínala, to já jen pro všechny

případy – napsala jsem světově proslulý podnětný román Občas mrknu.

Zúčastnila jsem se debatních pořadů a tak podobně. S knihou jsme objeli

lán světa, pětatřicet měst v Americe (pokud považujete Minneapolis-St.

Paul za dvě místa). Letěla jsem soukromým letadlem (jednou). Bylo tokouzelné, naprosto, až na pár chvil, které byly pekelné. Žila jsem vlastní sen!

Kromě období, kdy jsem nežila. Kolo osudu se zase otočilo a já se ocitla

ve velmi odlišných, ve velmi pokořujících situacích. Soudě podleposledního zvratu můj život probíhal výsostně uspokojivě, avšak bolestně.Prozřela jsem, zmoudřela, nemluvě o tom, že jsem na mizině.

Ne, to je blbost, radši se nebudu zmiňovat o tom, že jsem švorc.Podržela jsem tlačítko Delete, dokud nezmizela všechna písmenka vztahující se k penězům. A začala jsem psát nanovo.

Nové poznání mě přivedlo k rozhodnutí pokusit se napsat další knihu.

Netuším, o čem bude, ale doufám, že když uvidím na monitoru dostatek

slov, budu v stavu slátat je do kupy. Bude to dílo dokonce podnětnější,

než byl román Občas mrknu!

14


Skvělý. To zafunguje. No jo, poslední větu možná budu muset vyladit, ale v podstatě jsem z pasti venku. Podle mě spravedlivě. A jelikož si zasloužím odměnu, jdu se podívat na Twitter... Ani nemrknete a ztratíte tři hodiny času. Vynořila jsem se z twitterovéhoproadliště a s úžasem jsem sebe sama objevila u psacího stolu, stále ještě ve svý pracovničce (rozuměj v ložnici), v našem starým dobrým domě ve Ferrytownu. Na Twitterlandu jsme si pěkně pokecali, o létě, že konečně nastalo. Pokaždý když to vypadá, že účastníci diskuse odpadávají, přihlásí se někdo nový a znovu téma oživí. Probrali jsme falešný opálení, proč jíst salát, jak naplochý nohy... Prostě boží. FANTASTICKÝ!

Cítím se senzačně. Někde jsem četla, že látky, který mozek vyprodukuje úměrně délce času strávenýho na Twitteru, se svým účinkem rovnají kokainu.

Zničehonic bublina kolem mě praskla a já čelila obnažený nepohádkový skutečnosti: dneska jsem napsala deset vět. A to teda nestačí.

Já už budu pracovat. Opravdu, fakt, budu. A jestli ne, potrestám seodpojením počítače od internetu...

Někoho slyším. Že by Jeffrey?

A je to on. Přichází z jógy s prásknutím vchodových dveří, zmačkanoupodložku hodí v předsíni na zem. Jako bych tam dole stála. Pokaždý si dobře uvědomím, že takhle se chováte, když něco strašně moc nesnášíte. Mám to stejný. Jako bych o Jeffreyho bojovala.

Vyskočila jsem, abych mu řekla nazdar, i když on mě nesnáší skoro stejně jako tu podložku na jógu. Lezu mu na nervy už celý roky. Řekla bych víceméně pět let, v podstatě od chvíle, kdy mu bylo třináct.

Myslívala jsem si, že holky v pubertě se stávají noční můrou matek, že kluci v tomto věku prostě jen oněmí. Jenže s Betsy to vůbec nebylo těžký, aJeffreyho prostoupil... no tedy... pocit zoufalství. Neboť dostal za matku mě, abych byla spravedlivá. Život se mnou se podobal horský dráze, takže když mu bylo patnáct, požádal mě, abych ho nabídla k adopci.

Tak či onak, potěšilo mě, že můžu na chvíli přestat s předstíráním práce. Seběhla jsem po schodech: „Nazdárek!“ Snažím se chovat, jako ženepřátelství mezi námi neexistuje.

Tu ho máme, metr osmdesát, tenký jak párátko a krk obdařený Adamovým jablkem velikosti koblihy. Podoba s jeho otcem ve stejným věku je dokonalá.

Dneska z něj nepřátelství přímo čiší.

„Copak?“

15


Ani se na mě nepodívá a ucedí: „Dej se ostříhat.“

„Proč?“

„Prostě to udělej. Už seš stará na dlouhý háro.“

„Copak se děje?“

„Když seš zády, vypadáš... prostě jinak.“

Vymámila jsem z něj, co se stalo. Ukázalo se, že dnes ráno vyrazil skamarády z jógy do města. Jeden z nich mě zblejsknul zezadu, před obchodem, hvízdnul na mě a vůbec vyluzoval obdivný zvuky. V Jeffreym ztuhla krev a sykl: „To je moje máma. A je jí čtyřicet jedna a čtvrt.“

Odhaduju, že prožitá zkušenost jimi hluboce otřásla.

Měla bych se cítit polichocená, jenže já vím, jak vypadám zezadu. Docela dobře. Předek mimochodem taky ujde. Jsem taková ta prapodivná postava, která pokud přibere, tuk se usadí jenom v pase. Dokonce v době dospívání, kdy se ostatní holky trápily kvůli velikosti zadků a síle stehen, já se soustředila na svou střední partii. Věděla jsem dobře, jaký taškář je můj pas, život s ním byl věčný boj.

Jeffrey po mně hodil tašku s nakoupenou zeleninou způsobem, který se dá nazvat jedině útočným. („Slavný soude, vyhrožoval mi paprikami.“) V duchu jsem si povzdechla. Věděla jsem, co bude následovat. Bude chtít vařit. Pro změnu. Jeho zbrusu nová úchylka, a navzdory všem důkazům si Jeffrey myslí, že je skvělý kuchař. Jak si tak hledá nový uplatnění v životě, stejně takkombinuje legrační a nesourodý přísady a nutí mě výslednou směsici jíst.Například králíka na mangu, toho jsme měli včera večer.

„Jdu vařit večeři.“ Smrtícím pohledem mě chtěl rozplakat.

„Báječný,“ odpovídám s lehkostí.

Večeřet budeme kolem půlnoci. Ještě že mám v ložnici ulitou zásobu sušenek jménem Jaffa, podle těch dobrých pomerančů, marmeládou plněných, kulatých, polomáčených. Krabičky pěkně úhledně vyskládaný jak cihličky ve zdi. 19:41 Přikrádám se po špičkách do kuchyně a vidím, jak Jeffrey bez hnutí zírá na plechovku ananasu. Skoro jako by to byla šachovnice a on plánoval další mistrovský tah na vítězství.

„Jeffrey...“

Monotónně odvětí: „Soustředím se. Přesněji soustředil sem se.“

„Stihla bych před večeří zajet za mámou a tátou?“ Sledujete mě, jak jsem

se chovala? Nezeptala jsem se prostě a jednoduše: „V kolik dostanu najíst?“

16


Chtěla jsem vzbudit dojem, jako že vůbec nejde o mě, ale o jeho babičku s dědou, doufala jsem, že tak utiším hněv planoucí v jeho srdci.

„Nevim.“

„Tak za hodinku jsem zpátky.“

„Večeře bude hotová.“

Nebude, má mě v hrsti. Časem budu muset tuhle pasivně-agresivní válku utnout, ale v tuhle chvíli toho nejsem schopná, cítím se pod psa kvůli úplně promarněnýmu dni a svýmu marnýmu životu.

„Dobrá...“

„Prosím nechodit sem, když pracuju.“

Vracím se nahoru a toužím napsat na Twitter cosi o „«Makám na svýšlamastyce»“, jenže moje sloupky občas čtou i Jeffreyho kamarádi, někteří. Pokaždý když odklepnu nový příspěvek, připomenu všem, že teď jsem nikdo, a tím pádem že nastal čas přestat se připojovat. Toto je opravdu jediný anejlepší měřítko, který občas použiju, když mi dost nedochází, jak moc jsem zkrachovalá existence.

Popravdě, nikdy jsem nebyla Lady Gaga s desítkama milionů sledování, svýho času jsem ale na Twitteru bývala pojem.

Abych zahnala trudomyslnost, vytahuju z pomyslný zdi jednu z cihliček, malinká čokoládovoomerančová kolečka štěstí, ležím na posteli a baštím. Sním jich tolik, že vám radši ani neřeknu kolik, záměrně jsem se rozhodla je nepočítat. Prostě hodně. Krabičky, co zbyly, to potvrzují.

Zítra bude všechno jinak, říkám si. Zítřek musí být jiný. Hodně toho napíšu a budu velmi výkonná a nebudou žádný sušenky. Přece nejsem ženská, která se jen povaluje na posteli, hruď posypanou drobečkama.

Po hodině a půl, ještě stále hladová, slyším auto a prásknutí dveří, celým tělem vnímám kroky, kdosi spěchá po cestičce k domu. V tom našempapírovým stavení nejenže slyšíte kroky, vy je opravdu cítíte, a nejen je, vnímáte všechno, co se uděje v okruhu padesáti metrů.

„Táta je tady.“ Jeffreyho hlas zabarvilo znepokojení. „Trochu vyšinutej.“

Zvonek u dveří se zuřivě rozdrnčí. Letím po schodech dolů, otvírám dveře a za nimi Ryan. Jeffrey má pravdu, skutečně vypadá trochu vyšinutě.

Ryan mě postrčí zpátky do předsíně a se zanícením, který hraničí sposedlostí, volá: „Stello, Jeffrey, mám senzační novinu!“

17


*

Ráda bych vám popsala svýho exmanžela. Možná by vám on všechno podal

jinak, na což má právo, jelikož ovšem je tohle můj příběh, dozvíte se, jak to

vidím já.

Dali jsme se dohromady, když mi bylo devatenáct a jemu dvacet jedna, a nevykazoval žádný umělecký sklony. No, moc krásně kreslil pejsky, aprotože já jsem malířstvím nepolíbená, domnívala jsem se, že je velice nadaný. Přijali ho na akademii výtvarných umění a k našemu společnýmu zděšení se ukázalo, že z něj rozhodně nebude umělecká hvězda nastupující generace. Vedli jsme nekonečný debaty dlouho do noci, a během nich mi nejrůznějšíma způsobama sděloval, jací jsou jeho kantoři kreténi, a já ho souhlasně hladila po ruce.

Po čtyřech letech absolvoval s podprůměrným prospěchem a začal malovat obrazy na kšeft. Jenže jeho plátna nikdo nekupoval, tak se rozhodl, že s tím sekne. Zkoušel kdeco – film, graffiti, uchovával mrtvý andulky ve formaldehydu – rok uběhl a nic se neujalo. Jelikož Ryan byl bytostně pragmatický muž, uvědomil si, že se mu nelíbí být ustavičně bez koruny. Sice neumíral hlady v nějaký mansardě, jak to tak patří k životu většiny malířů, ale pořídil simanželku (mě) a dcerku, Betsy. Potřeboval mít práci. A ne ledasjakou. Koneckonců byl přece umělcem.

Tou dobou se sestra mého táty, krasavice teta Jeanette, dostala k pár librám a rozhodla se, že je vloží do věci, po který toužila už jako malá holčička. Přála si krásnou koupelnu. Chtěla něco – pravila a zakroužila ručkou vevzduchu – „zářivýho“. Chudák Jeannettin muž, strýc Peter, který se uplynulýchdvacet let pachtil, aby zajistil tetě přepych, po kterým zjevně bažila, se jí zeptal: „A jak moc to má bejt zářivý?“

Jenže Jeanette neuměla než říct: „Prostě, víš, zářivý.“

Peter (později se s tím tátovi svěřil) si prožil pekelnou chvilku, měl pocit, že začne brečet a nikdy nebude moct přestat, pak ho ale osvítila myšlenka a ušetřila mu ponížení. „Proč nepožádáme Stellu, aby se zeptala Ryana?“ řekl. „On je ten umělec.“

Ryana ponížila jejich žádost o konzultaci nad něčím tak triviálním. Vzkázal po mně tetě Jeanette, ať si trhne nohou, že je malíř a jako takový rozhodně nebude plýtvat svým nadáním na výměnu něčí vany. Jenže já nesnáším střety a moc jsem se bála, že zapříčiním rodinnou roztržku, a tak jsem Ryanovo odmítnutí trochu rozmělnila. Ovšem tak dokonale, že k nám dovezli plnou náruč časopisů o koupelnách, aby si je Ryan pečlivě prostudoval.

18


Svazky ležely u nás v kuchyni víc jak týden. Sem tam jsem některý otevřela a poznamenala: „Bože, to je nádhera,“ a „Nepodíval by ses? Na něconápaditýho.“

Víte, držela jsem naši malou rodinu nad vodou kosmetickou praxí, a moc ráda bych viděla, kdyby i Ryan nosil peníze. Jenže on návnadu odmítal. Až jednou večer začal v časopisech listovat a najednou ho to chytlo. Popadl tužku a skicák, a než byste okem mrkli, pustil se s vervou do kreslení. „Chce blejskavou,“ mumlal si. „Dostane blejskavou.“

Následující dny a týdny pracoval na náčrtcích, strávil hodiny bádáním nad stránkami časopisu Buy and Sell (předchůdce internetových stránek eBay) auprostřed noci vyskakoval z postele, neboť v mysli umělce šuměly výtvarný nápady.

Zpráva o Ryanově píli se roznesla po celý rodině a udělala dojem. Můj táta, který z něj nikdy nebyl moc nadšený – „Ryan Sweeney umělec? Umí tak akorát prdlajs“ –, pomalounku a neochotně přehodnocoval názor.

Výsledek byl opravdu senzační, všichni se na tom shodli, dokonce i táta, skeptik dělnickýho původu. Ryan stvořil jakési miniStudio 54. Jelikož senarodil v Dublinu roku 1971, nikdy neměl tu čest a možnost navštěvovat onenikonický noční klub na Manhattanu, takže pro svůj návrh musel vycházet z fotek a historek. Dokonce napsal Biance Jaggerové, bývalé manželce Micka Jaggera z Rolling Stones. (Dosud neodpověděla, jen to dokládá, kam až byl ochoten zajít.)

Jen co vstoupíte do koupelny, podlaha se rozsvítí a tichounce se line píseň „Love to Love You, Baby“ od Donny Summerové. Přirozenému světlu zamezil přístup a nahradil ho zlatavou září. Skřínky – a že jich bylo, neboť tetaJeanette vlastnila spoustu serepetiček – pokryl třpytkami. Obrázek Marylin od Andyho Warhola rozložil do osmi tisíc malinkých dlaždiček a vytvořilmozaiku, která pokrývala celou zeď. Vejčitá vana měla černou barvu. Záchodovou mísu zasadil do podivuhodné načerno nalakované kostky. Šminkovací koutek nasvítil přímo v divadelním stylu tolika žárovkami, že by stačily rozsvítit celý Ferrytown. (Jeanette vyžadovala brutální osvětlení, pyšnila se svým uměním ohledně líčení, ovšem musela na to řádně vidět.)

Když Ryan posledním rozmáchlým gestem zavěsil ke stropu malinkouzrcadlovou kouli, bylo jasný, že mistrovský dílo je dokonáno.

Pro někoho možná nevkus, pro jinýho snad pouhý milimetr od kýče, ale stručně řečeno, bylo to „zářivý“.

Tetička Jeanette rozeslala rodině a přátelům pozvánku na Slavnostní otevření lázně v oblečení ve stylu disko. Ryan ještě vše vtipně vylepšil. V obchodě

19


se zdravou výživou koupil třicetidekový pytlík aromatické bylinky pískavice

a jejími zelenými trojčetnými lístky obložil vanu. Všichni si mysleli, že je to

„tráva“. (Kromě táty: „Na drogách nevidím nic vtipnýho. Ani na těch ‚jako‘.“)

Panovala slavnostní nálada. Mladí i staří v disko kostýmcích se vměstnali do malinký místnosti a tančili na třpytící se podlaze. Podle všeho jsem z nich já byla ta nejšťastnější. Celá blažená, že za a, rodinná roztržka byla zažehnána, a za b, že Ryan získal placenou práci. Moje oblečení sestávalo zletitých barevných pantalónů a sedmkrát vypraný tuniky, ladila takzvaně do barvy a do kytičky. Objevila jsem ji v dobročinným krámku společnosti Sue Ryder. Vlasy mi kamarádka kadeřnice vyfoukala dostřapata výměnou za manikúru. „Moc ti to sluší,“ pochválil mě Ryan. „Tobě taky,“ odpověděla jsem povzbudivě, znělo to jak na přání, ale myslela jsem to vážně, protože,řekněme si to upřímně, i ten nejobyčejnější chlap, když najednou vydělává peníze, získá na přitažlivosti. (Ne že by Ryan vypadal tuctově. Kdyby sičastěji myl vlasy, působil by přímo nebezpečně.)

Kolem dokola vzato prožili jsme velmi šťastný den.

Ryan udělal kariéru. Zničehonic. Nikoli takovou, jakou by si přál, ale v tom, co velmi dobře uměl. Po úspěchu s koupelnou ve stylu Studio 54 se pustiltrochu jiným směrem. Navrhl další přeměnu, tentokrát v poklidném zeleném lesním hávu. Mozaika se stromy pokrývala tři stěny, po čtvrté zdi se vinulo pravé kapradí. Skla v oknech vyměnil za zelená a jemné ozvučení zajistilo cvrlikání ptáčků. Těsně před slavnostním odhalením Ryan rozložil po místnosti borové šišky. (Podle původního plánu měla zákazníka uvítat veverka, jenže se jim nepodařilo ani jednu lapit, i přes veškerou snahu Caleba, elektrikáře, a Drugiho, obkladače, kteří skoro celé ráno chrastili oříškama a pokřikovali: „Koukej, veveruško, co tu pro tebe máme!“)

A než byste řekli švec, po lesní koupelně následoval počin, který dostal Ryana poprvé na titulní stranu časopisu – proměna ve šperkovnici. Vymyslel říši plnou zrcadel, dlaždiček se Swarovského komponenty a vínově červenou sametovou tapetou (samozřejmě voděodolnou). Ozdobné úchytky u skřínek byly z českého křišťálu, vana stříbřitě pokovená a ze stropu visel lustr z italského skla Murano. O náladu se postarala melodie z Čajkovského Louskáčka – pokaždé když začala znít, mechanická kolombínka se ladně roztočila.(Způsob, jakým Ryan vybíral muziku, se brzy stal unikátním prodejním artiklem.)

Ryan Sweeney pracoval s malým spolehlivým týmem, a kdo chtěl úžasnou koupelnu, obracel se na něj. Měl představivost, nápady, byl přepečlivý a pekelně drahý.

20


Žili jsme si dobře. Přišla ale jedna nečekaná nesnáz – když byly Betsy tři měsíce, otěhotněla jsem – čekala jsem Jeffreyho. Naštěstí jsme si mohli pro nás čtyři, díky Ryanovým úspěchům, dovolit nově postavený prostorný dům se třemi ložnicemi.

Čas plynul. Ryan vydělával, vytvářel krásné koupelny, dělal lidi – hlavně dámy – šťastnými. Po každém dokončeném díle zákazníci volávali: „Jste kumštýř!“ Mysleli to vážně a Ryan to věděl. Jenže on chtěl být jiným umělcem, přál si být jako Damien Hirst. Být slavným i nechvalně proslulým, toužil po tom, aby ho hosté v nočních pořadech o umění propírali a křičeli na sebe, aby o něm třeba říkali, že je šarlatán. Jenže nebyl. Snil o tom, jak ho všichni budou mít za génia, a jelikož ti nejlepší z nejlepších vzbuzují polemiku, chtěl a byl připravený, že občas někoho naštve a přijdou pomluvy.

Nicméně všechno šlo fajn, až do jednoho dne roku 2010, kdy ho postihlo veliké neštěstí. Přesně řečeno, tragédie se udála mně. Neboť umělci, dokonce i ti frustrovaní, mají ve zvyku přehánět. Dlouhotrvající potíže lidi nesbližují,protože život není nějaká telenovela. Všechno trápení skončilo naším rozchodem.

Téměř ruku v ruce s tím se mi začaly dít prazvláštní, vzrušující příhody. Dostaneme se k nim. Teď potřebujete vědět jen to, že Betsy, Jeffrey a já jsme se odstěhovali do New Yorku.

Ryan zůstal v Dublinu v domě, který jsme si koupili jako investici v době, kdy všichni v Irsku spojovali svou budoucnost s vlastnictvím další nemovitosti. (Po rozvodu mi připadl náš původní dům, kde jsme začínali. Nikdy jsem se ho nezbavila, ani v čase, kdy jsem bydlela v New Yorku ve dvojpodlažním apartmá o deseti pokojích na dobrý adrese Upper West Side. Vždycky jsem se totiž obávala, že nový okolnosti nebudou mít věčnýho trvání a já se jako bumerang vrátím do chudoby.)

Ryan měl ženský – od chvíle, kdy si příliš často myl hlavu, nebylo o tom sporu. Měl svou práci, měl krásný auto i motorku. Co víc si moh přát. Nebylo mu to dost, nikdy nebyl spokojený. Sžíravý pocit neúplnosti se dařilo občas zasunout kamsi hluboko, ale s jistotou se mu vracel. A teď tu stojí přede mnou a třeští oči u nás v předsíni. S Jeffreym na nějkoukáme v obavách. „Konečně je to tu, konečně se to podařilo!“ halasí Ryan. „Moje velká umělecká vize!“

„Prosím tě, sedni si,“ říkám. „Jeffrey, postav na čaj.“

Zamířím do pokoje, Ryan mi jde v patách a neustále mele. „Začalo to asi před rokem...“

21


Sedíme proti sobě a on mi popisuje svou proměnu. Zprvu šlo spíše opodvědomý náznaky, cosi kdesi hluboko v něm, co postupně asi tak po roce vystoupalo na povrch až k jasnýmu prozření. Onen geniální nápad přicházel ve spánku jen v nejasných obrysech, probleskoval mezi myšlenkami a právě dnes odpoledne vykrystalizoval. Skoro dvacet let se Ryan mořil s italskoukouelnovou keramikou, než jeho mimořádný nadání došlo naplnění, ale konečně je to tady.

„A dál?“ pobízím ho.

„Představuji ti předsevzetí jménem Karma. Zbavím se všech věcí, naprosto všech. Cédéček, oblečení, všech peněz. Televize, rýže do posledního zrníčka, každý fotografie. Dám pryč auto, motorku, dům...“

Jeffrey na něj zhnuseně zírá. „Jsi totální debil.“

Komu čest, tomu sláva. Jeffrey nenávidí Ryana stejně hodně jako mě. Je takový vyrovnaný nenávistník. Mohl by dělat to, co občas vyváděj děti zrozvedených manželství, poštvávaj rodiče proti sobě, předstíraj, že dávajpřednost jednomu z nich, ale u nás při vší úctě byste se museli hodně namáhat, abyste poznali, koho z nás Jeffrey nenávidí víc.

„Nebudeš mít kde bydlet,“ ucedí Jeffrey.

„Mýlíš se.“ Ryanovi září oči (ovšem jakýmsi podivným leskem, až děsivým). „Osud mě navede.“

„A co když ne?“ Jsem z toho úplně vedle. Nevěřím na osud, už ne. Kdysi se mi přihodila velmi šeredná věc. Přímým následkem zlýho se přihodilo cosi velmi, ale velmi pěknýho. Tehdy jsem v karmu upřímně věřila. Nicméně následně po oné velmi, ale velmi pěkný události se stalo něco velmi ošklivýho. A pak přišla ještě další zlá situace. Nyní se vlastně nacházím v očekávání konjunktury mýho karmickýho cyklu, jenže se nic neděje. Upřímně řečeno, s karmou jsem skončila.

Po čistě praktický stránce se bojím, že když Ryan nebude mít žádný peníze, budu mu muset nějaký dát, a sama mám málo, spíš nic.

„Dokážu vám, že osud funguje,“ pokračuje Ryan. „Jsem součástí duchovní tvorby.“

„Můžu si nechat tvůj dům?“ ptá se Jeffrey.

Ryan se vyleká, takový požadavek nečekal. „To ne, ne.“ Další větou se v rozhodnutí utvrzuje. „Rozhodně ne. Kdybych ti ho dal, mohlo by tovypadat, že proměnu nemyslím vážně.“

„A co auto, dáš mi ho?“

„Ne.“

22


„A co mi dáš?“

„Nic.“

„Tak si pěkně polib.“

„Jeffrey, nech toho,“ snažím se.

Ryan je tak rozrušený, že si synova opovržení vůbec nevšiml. „Budu psát blog, každý den, minutu po minutě. Vznikne triumfální umělecký dílo.“

„Myslím, že tohle už tady někdy bylo.“ Mihla se mi vzpomínka na cosi kdysi kdesi.

„Nedělej to, Stello,“ slyším Ryana. „Nepodceňuj mě. Ty sis už svoji chvíli slávy užila, dej teď prostor mně.“

„Jenže...“

„Stello, ne,“ skoro zařve. „Musím to být já. Já mám být slavný, ne ty! Ty seš ženská, která mi ukradla celej život!“

Naše obligátní konverzační téma. Ryan se k němu vrací téměř denně.

Jeffrey cosi vymačkává na mobilu. „Už to stahuju, tohle si poslechněte. Nic novýho pod sluncem. ‚Muž se vzdal veškerého svého majetku.‘ A tady: ,Rakouský milionář se rozhodl vzdát se všech peněz i majetku.‘“

„Ryane,“ snažím se předejít dalšímu výbuchu vzteku. „Nemůžeš mít depresi?“

„Připadám ti tak?“

„Připadáš mi šílený.“

Věděla jsem přesně, jaká odpověď přijde. „Nikdy jsem nebyl normálnější.“

„Stello, potřebuju, abys mi pomohla,“ pokračuje. „Potřebuju reklamu.“

„V časopisech o tobě nepřestali psát.“

„No jo, v těch o bydlení.“ Ryan jim s opovržením dává vale. „Nestojí za nic. Ty se kamarádíš s těma velkýma.“

„Už ne.“

„Ale jo, to půjde, ještě pořád na tebe trpí. I když to všechno šlo do háje.“

„A jak si asi tímhle vyděláš nějaký prachy?“ zeptá se Jeffrey.

„V umění přece nejde o peníze.“

Jeffrey si cosi mumlá a já zachytím jediný slovo: „magor“. Ryan odchází a my se na sebe s Jeffreym upřeně koukáme.

„Řekni něco,“ povídá.

„S tímhle neprorazí.“

„Myslíš?“

„Myslím.“

23


22:00

Sedíme s Jeffreym před televizí, pojídáme dušený papriky s ananasem

a párky. Snažím se ze všech sil spolknout pár soust. Jeffreyho večeře spadaj

do kategorie Krutý a neobvyklý tresty. Jeffrey se noří do telefonu a najednou

se ozve: „Do hajzlu,“ první slovo, které jsme si po delším čase řekli.

„Copak?“

„Táta. Pověsil zprávu o svým poslání, a...,“ klikání se zrychlí. „Přidal první

video a blog. A začal odpočítávat, pondělek desátýho dne.“

Předsevzetí Karma běží.

Nezapomeň dýchat.

Úryvek z knihy Občas mrknu

R

áda bych vám povyprávěla o hrůze, která se mi přihodila před skoro

čtyřmi lety. Bylo mi sedmatřicet, měla jsem patnáctiletou dceru

a o rok mladšího syna, za muže úspěšnýho, ale po tvůrčí stránce nespokojenýho designéra koupelen. Pracovala jsem se svou mladší sestrou

Karen, správně řečeno makala jsem pro ni, a celkem vzato jsem žila velmi

normálně – jednou nahoře, jednou dole, nic znepokojujícího se nedělo. Až

jednou večer mi začaly u levý ruky brnět konečky prstů. Když jsem si

lehala do postele, přidalo se chvění v pravý ruce. Připadalo mi, že se mi

pod kůží rozlévá sodovka, vlastně to bylo příjemný. Tím jen dokládám,

v jak prapodivným stavu mysli jsem byla.

Uprostřed noci jsem se napůl probrala a uvědomila si, že se mirozbrněly obě nohy. Prima, snila jsem dál, ráno se probudím a budu jak vperličkový lázni, to bude krása, no né?

Když se v sedm rozdrnčel budík, měla jsem pocit, že mi někdonamlátil. V tý době u mě zcela normální průběh, takhle jsem se cítila každý ráno. Vždyť jsem přece byla naprosto normální. Jenomže toho rána šlo o úplně jinou únavu, bylo mi těžko přetěžko, nohy jak z olova.

„Vstávej.“

Budila jsem Ryana a vrávorala po schodech dolů – když si vše zpětně uvědomím, opravdu jsem se potácela. Dala jsem vařit vodu na čaj,postavila na stůl krabice s nejrůznějšíma vločkama a šla nahoru vyburcovat děti (tedy seřvat je).

24


Vrátila jsem se dolů, lokla si čaje a k mýmu velkýmu překvapeníchutnal nějak divně, kovově. Koukla jsem vyčítavě na nerez konvici – jasně, kousky jejího vnitřku se mi vylouhovaly do čaje. Taková to bývalakamarádka, a najednou se na mě vykašle?

Ještě jednou jsem na ni vrhla zhrzený pohled a jala se připravovatJeffreymu jeho oblíbenou topinku speciál, což byl normálně opečenejtoustovej chleba, ale bez másla, který nesnášel, neboť jak pravil – je slizký. Jenže jsem byla nemotorná, ruce ztuhlý a necitlivý. Příjemný brnění ustalo.

Napila jsem se džusu, obratem ho všechen vyprskla a vyjekla.

„Co je?“ Ryan se zjevil v kuchyni. Ráno s ním nikdy nebyla řeč. No, ono ani večer, když na to tak myslím. Možná se s ním dalo být v poledne, ovšem to jsem ho nevídala, takže nemůžu sloužit komentářem.

„Ten džus,“ stěžovala jsem si. „Popálila jsem si pusu.“

„Popálila? Vždyť je studenej.“

„Pálí mě jazyk, celá pusa.“

„Jak to mluvíš?“

„Jako jak?“

„Jako kdybys... měla jazyk opuchnutej.“

Vzal moji sklenici, loknul si džusu a řekl: „Nic s ním není.“

Zkusila jsem si znovu srknout. Zase mě to pálilo.

Vedle mě se zhmotnil Jeffrey a vyčítavě se zeptal: „Žes mi tam dala máslo?“

„Nedala.“

Takhle jsme se bavili každý ráno.

„Namazalas toust máslem, nebudu ho jíst.“

„No jo.“

Udiveně se na mě podíval.

„Dej mu nějaký peníze,“ poručila jsem Ryanovi.

„Proč?“

„Ať si teda koupí k snídani, co chce.“

Zaskočený Ryan mu podal pětieurovku a překvapený Jeffrey si ji vzal.

„Odcházím,“ oznámil Ryan.

„Skvělý, pa. Fajn, děti, poberte si svoje sakypaky.“

Normálně bych projížděla soupis dlouhej jak telefonní seznam, co všechno maj mít na plavání, hokej, ragby a na zkoušku se školním orchestrem, ale tentokrát jsem se vůbec nenamáhala.

25


Samozřejmě se asi po deseti minutách jízdy ozval Jeffrey: „Zapomněl sem si bendžo.“

Nebylo kde obrátit auto a zajet pro něj zpátky domů. „To bude dobrý,“ prohlásila jsem. „Projednou se bez něj obejdeš.“

V autě se rozhostilo ochromený ticho. Š

kolní branou štrádoval výkvět mládeže, houf světoobčanů. Jestli jsem

v životě byla na něco hrdá, tak na to, že obě moje děti, Betsy aJeffrey, chodily do týhle placený, necírkevní školy, jejímž cílem bylovzdělávat „celého člověka“. S provinilým potěšením jsem sledovala, jak se

plahočí dovnitř, oblečení do uniformy, vytáhlí a trochu nemotorní.Betsyiny blonďatý lokny se pohupovaly svázaný do ohonu a Jeffrey měl

tmavý vlasy slepený v chomáčích. Pokaždý jsem se chvíli zdržela

a pozorovala, jak mizí mezi ostatními studenty, většinou ratolestmi

diplomatů, a to teprve se mi hrdostí dmula hruď. Ovšem nechávala jsem

si to raději pro sebe. Přiznala jsem se jen jednomu člověku, a tím byl Ryan.

Ale dneska jsem se před školou nezdržela. Soustředila jsem se na návrat domů, doufala jsem, že se stihnu na chvíli natáhnout, než budu muset jít do práce.

Jen co jsem dorazila, přepadla mě tak strašná slabost, že jsem si musela lehnout v předsíni na zem. Chladila jsem si tvář na studených prknech a bylo mi jasný, že do práce nedojdu. Nikdy jsem nestonala, vždycky jsem tam dorazila, dokonce i s kocovinou, tak hluboko se ve mně zakořenila pracovní morálka.

Zavolala jsem Karen, i vyťukání čísla mi dělalo strašlivý potíže. „Mám chřipku,“ řekla jsem.

„To těžko,“ odpověděla. „Všichni zaměňujou chřipku za obyčejný nachlazení. Kdybys měla chřipku, vypadalo by to jinak.“

„Taky že to vypadá jinak.“ Trvala jsem na svým: „Mám chřipku.“

„Nasadilas tenhle zvláštní tón proto, abych ti uvěřila?“

„Fakt ji mám.“

„Sedla ti na jazyk?“

„Jsem nemocná, Karen, na mou duši. Přijdu zítra.“

Vyškrábala jsem se nahoru po schodech, svalila se do postele, nastavila budíka na tři odpoledne a tvrdě usnula.

26


Probudila jsem se s úplně vyschlou pusou a vůbec jsem nevěděla, kde jsem. Chtěla jsem se napít vody, ale nedokázala jsem ji polknout. Pekelně jsem se soustředila, abych aspoň hlt vody do sebe dostala, nešlo to. Prostě jsem nemohla polykat. Musela jsem tekutinu vyplivnout zpátky do sklenice.

Uvědomila jsem si, že moje polykací svaly prostě vůbec nefungujou, ať s vodou nebo bez. Velmi jsem se snažila jim domluvit a nevnímat, jak se mě zmocňuje panika, ale bezvýsledně. Prostě jsem nemohla opravdu vůbec polknout.

Celá vyděšená jsem zavolala Ryanovi. „Něco se mi stalo, nemůžupolykat.“

„Dej si strepsilku a taky ibalgin.“

„Mě nebolí v krku, říkám, že nemůžu vůbec nic polknout.“

Zněl zmateně: „To není možný, vždycky to jde.“

„Prostě nejde, můj krk nefunguje.“

„Máš divnej hlas.“

„Můžeš prosím přijít domů?“

„Jsem na obhlídce jedný parcely, v Carlowě. Potrvá mi to pár hodin. Proč nejdeš k doktorovi?“

„Dobře. Tak zatím ahoj.“

Pak jsem se pokusila vstát, a nohy mě vůbec neposlouchaly. Když se Ryan vrátil domů a uviděl, v jakým jsem stavu, dodatečně serozlítostnil. „Vůbec mě nenapadlo... Můžeš chodit?“

„Ne.“

„A pořád ti nejde polykat? Kristepane. Asi bysme měli zavolat sanitku. Mám to udělat?“

„Tak jo.“

„Fakt? Je to tak zlý?“

„Jak to mám vědět? Asi jo.“

Sanitka dorazila během chvilky, chlapíci mě přikurtovali k nosítkám. V tu chvíli, kdy jsme opouštěli ložnici, píchlo mě zničehonic u srdce, zavalila mě obrovská vlna lítosti, jako bych tušila, že to bude trvat strašně dlouho, než svůj pokoj zase uvidím.

Betsy, Jeffrey a moje máma stáli u dveří, ztichlí a vyděšení se dívali, jak mě nakládají do vozu.

„Možná se jen tak nevrátíme,“ řekl jim Ryan. „Znáte to na pohotovosti. Může to taky trvat celý hodiny.“

27


Jenže jsem byla přednostní případ. Asi po hodině čekání se objevildoktor se slovy: „Tak copak to tu máme? Svalová slabost?“

„Ano.“ Moje řečový schopnosti se tak zhoršily, že ze mě vyšlo cosi jako zachroptění.

„Vyslovuj pořádně,“ ozval se Ryan.

„Snažím se.“

„Lépe to nejde?“ zeptal se doktor a zdálo se, že ho to zaujalo.

Pokusila jsem se přikývnout a ani to nešlo.

„Můžete ho uchopit?“ Podával mi pero.

Všichni jsme se dívali, jak pero padá k zemi, prsty jsem vůbec necítila.

„Co druhá ruka? Nic? Zkuste ji zvednout. Nejde to? Ohněte nohu, zakruťte prsty. Nic?“

„Samozřejmě že ti to půjde,“ nutil mě Ryan. „Půjde to,“ opakoval, jenže doktor už mluvil s někým jiným v bílým. Zaslechla jsem něco jako „rychle postupující paralýza“ a „dechová obstrukce“.

„Co je jí?“ zeptal se Ryan zděšeně.

„Je příliš brzy na stanovení přesné diagnózy, ale veškeré svalstvo postupně ochabuje.“

„Můžete pro ni něco udělat?“ žadonil Ryan.

Doktor odcházel, volali ho k dalšímu kritickýmu stavu.

„Vraťte se!“ nařizoval Ryan. „Nemůžete jen tak něco takovýhoprohlásit, a pak nic.“

„S dovolením.“

Odstrčila ho sestra, která před sebou tlačila stojan, obrátila se ke mně se slovy: „Dáme vám kapačku. Byla byste brzy dehydrovaná, když nemůžete polykat.“

Lovila žílu a docela mě to bolelo, ale přišlo ještě něco horšího, zavedla mi cévku.

„Proč?“ ptala jsem se.

„Protože si sama nedojdete na záchod. A taky pro případ, že by vám vysadily ledviny.“

„Já... umřu?“

„Cože? Co to povídáte? Ne, samozřejmě že neumřete.“

„Jak to víte? A proč tak divně mluvím?“

„Co?“

Další sestra přivezla kyslík a nasadila mi masku na obličej. „Pěkně si dýchejte, paninko. Jen vám změřím...“

28


Sledovala na obrazovce číslíčka ve žlutým poli. „Povídám, dýchejte si.“

Ano, dýchala jsem si, teda snažila jsem se.

Překvapilo mě, že sestra najednou začala zvyšovat hlas, skoro křičela nějaký hodnoty a údaje – a najednou jsem nějak jela.

I s postelí na kolečkách mě šupem odváželi přes oddělení a chodbami na jednotku intenzivní péče. Všechno se odehrálo opravdu rychle. Chtěla jsem se zeptat, co se děje, ale nevydala jsem ani hlásku. Ryan běžel vedle lůžka a snažil se rozklíčovat lékařskou mluvu. „Myslím, že tvoje plíce nepracujou, jak by měly,“ mluvil na mě. „Dýchej, Stello, proboha, dýchej! Snaž se, udělej to pro děti, když se ti nechce kvůli mně!“

Jelikož plíce opravdu vypověděly službu, nařízli mi krk – udělali tracheostomii – a tím otvorem do mě zasunuli trubici a připojili ji k ventilátoru. Uložili mě do postele na jednotku intenzivní péče. Do těla mi nastrkali bezpočet trubiček a hadiček. Slyšela jsem i viděla, a tak jsem přesně věděla, co se děje. Jenže jsem se nemohla vůbec hýbat, dokázala jsem jen mrkat. Nešlo mi polykat, nemluvila jsem, neuměla jsem se vyčurat ani nadechnout. A když mi nakonec úplně zmrtvěla i levá ruka, nebylo jak se dorozumívat.

Byla jsem zaživa pohřbená ve vlastním těle.

Tragédie se dějou, vím, tak co říkáte tý mojí, dost dobrá, co?



06:00

Je sice sobota, ale budík mi zazvoní v šest ráno. Dohodla jsem si sama se

sebou takzvaný psací řád – každý den vstanu časně ráno, osprchuju sestudenou vodou a budu usebraná a ukázněná jako mnich. Píle – tak bude znít

moje heslo. Jenomže se cítím zmlácená, usnula jsem dlouho po půlnoci.Včerejší večerní zpráva, že Ryan přece jen pokročil s tím svým praštěnýmnápadem, narušila osu mýho spánkovýho řádu.

Po valnou část mý dospělosti se spánek ke mně choval jako velmi plachá a nepředvídatelná osůbka, které musíte stále ukazovat, jak moc o ni stojíte. Svou lásku jsem předváděla nespočetnými způsoby – pila jsem mátový čaj, jedla jogurt, polykala hrsti přírodních pilulí, koupala se v santalovým oleji,

29


rozprašovala po polštáři výtažek z levandule, četla co nejnudnější knihu

a poslouchala zpěv velryb z cédéčka.

Ještě v jednu ráno jsem sebou házela v posteli, převalovala se a konečně, ví Pánbůh v kolik, jsem zabrala a zdálo se mi o Nedu Mountovi,moderátorovi. Byli jsme kdesi venku, svítilo sluníčko – mohlo to být naše kopcovitý pohoří Wicklow. Seděli jsme v místě vyhrazeným pro pikniky, u dřevěnýho stolu, a on se mi snažil vnutit krabici s konvicí na filtrování vody. „Prosím,vezměte si ji,“ naléhal. „Mně je nanic. Já piju pouze Evian.“

Věděla jsem, že to není pravda, nepil pouze balenou švýcarskou minerální vodu, říkal to proto, abych měla ten filtr na vodu. Dojala mě jeho starostlivost, i přesto, že on konvici dostal darem od výrobce.

Takže teď je šest hodin ráno, a já bych měla vstávat, jenže jsem tolik moc unavená, a tak znovu usínám a probírám se až ve tři čtvrtě na devět.

Dole v kuchyni mě nesouhlasně, nicméně tiše pozoruje Jeffrey. Vařím si kafe a sypu do misky celozrnný vločky. Ano, i já hluboko v srdci vím, že veskutečnosti jím malinkatý sušenky se sem tam přihozenýma „zdravýma“ brusinkama a lískovýma oříškama. Ovšem na krabici stojí „snídaňový pokrm“, tudíž na něj mám nárok bez pocitu viny.

Utíkám nahoru, abych unikla synovu odsudku, popadnu svůj iPad a zalehnu zpět do postele. Dívám se, jestli nepíše Ryan. Naštěstí nic, naposledy včera večer. Bože, děkuju ti. Stejně je to ale děsivý.

Nahraný video s jeho raportem o novým poslání mi připomíná prohlášení nějakýho sebevražednýho atentátníka – stejnej přednes a zápal, dokonce i podoba by tu byla – hnědý oči, tmavý vlasy a upravená bradka. „Jmenuji se Ryan Sweeney a jsem spirituální umělec. Spolu se pustíme do ojedinělého počinu. Hodlám se zbavit veškerého majetku. Každičké věci! Společně se mnou budete sledovat, jak se vesmír o mne postará. Rozhodnutí jménem Karma!“

Dokonce pozvedá zaťatou pěst. Ztěžka polknu. Už nám chybí jen pokřik Allah Akbar.

Pustím si to ještě čtyřikrát a v duchu mu nadávám do blbečků.

Ovšem video bylo zatím staženo pouze dvanáctkrát, mnou a Jeffreym.

Nikdo další neprojevil zájem. Tak možná si Ryan ještě všechno rozmyslí.

V dohledný době. Třeba nestihne napáchat nějaký škody, možná video za

chvíli stáhne. Snad všechno prostě jen tak vyvane...

Zvažuju, že mu zavolám, ale přikláním se spíše k setrvání v naději. Až

dosud jsem netušila, že mám takovej talent k sebezapírání. Musím sepochválit, jsem opravdu velmi talentovaná. Tuze!

30


Když už jsem přihlášená na netu, říkám si, podívám se, jak si vede Gilda – stojí to přece jen pár kliknutí. Pak se přiměju přestat a dokolečka v duchuopakuju mantru, kterou jsem si určila jen pro ni: Kéž se ti vede dobře, kéž jsi šťastná, kéž nemáš žádné trápení.

Postupme dále, je čas na mou pilulku – pravděpodobnost, že bych vsoučasnosti otěhotněla, je nulová, ovšem je mi pouhých jednačtyřicet a čtvrt, takže ještě vůbec nejsem odkecaná.

Bože, radši bych měla něco dělat!

Vyskakuju z postele a chystám se na hygienu – „hygiena“ zní mnohem honosněji nežli „sprcha“. Nechce se mi do hygieny, tedy do sprchy, aleúroveň musí být zachována. Nemůžu se přece navléct do oblečků, aniž by moje tělo prošlo hygienickými úkony, prostě to nejde. To by mohl být začátek konce. Dokud nebudu mít závěsy, nemůžu sedět u psaní v nočním rouchu, co kdyby šel někdo kolem.

Hygienu jsem provedla ve studený vodě. Neboť Jeffrey se již sprchoval a vypotřeboval všechnu teplou. Prokristapána! Moje oblečky! Při jednom z pokusů mě ranit se Jeffrey jal prát svoje šatstvo – musím říct, že zrovna tohle by mi nijak neuškodilo – jenže on omylem přibral i pár mých kousků, ze kterých vytvořil cosi prkennýho, neboť nastavil sušičku na přiliš vysokou teplotu. A taky se scvrkly. Do jedněch džín jsem se sice nasoukala, ale nedopnula horní knoflík.

Zkusila jsem další a dopadla jsem stejně. Nějak to budu muset pro tuhle chvíli vydržet. Ještě jedny kalhoty mám v koši na prádlo, musím dát pozor, aby se nedostaly Jeffreymu do rukou.

Sedám si ke stolu, nasadím jemný úsměv a čtu si podnětná slova, která si budu pročítat každé ráno, dokud knihu nedopíšu. Autorkou je Phyllis, moje agentka, a já jsem je zapsala přesně v takovým znění, v jakým je na měvyštěkla ve svý kanceláři toho rána před dvěma měsíci. „Byla jste zamilovaná, byla jste bohatá a úspěšná. A teďka? Vaše kariéra šla do kopru a nevím, co se děje s vaším chlapem, ale nevypadá to zrovna dobře. Takže námětů máte dostatek!“

Přeruším čtení, abych slova řádně vstřebala, tak jako modlitbu. Tenkrát se mi udělalo zle, a mizerně se cítím i dnes. Phyllis pokrčila rameny. „Mám pokračovat? Váš pubertální syn vás nesnáší. Vaše dcera se poflakuje životem. Čtyřicítku máte na krku a nezvládáte to. Přechod se nezadržitelně řítí a dohání vás. Čekáte, že to bude lepší?“

31


Sice jsem pusou pohnula, ale nic z ní nevyšlo.

„Bývala jste duchaplná. Všechno, co jste napsala v knize Občas mrknu,čtenáře oslovovalo. Zkuste to znova, využijte všechno, co se vám děje a stalo.

Jakmile budete s psaním hotová, pošlete to.“

Vstala a snažila se mě zbavit. „Měla byste jít. Čekám další klienty.“

Celá zoufalá jsem se držela židle. „Phyllis?“ žadonila jsem. „Věříte ve mě?“

„Potřebujete dodat sebevědomí? Zajděte k psychoušovi.“

Bývala jsem duchaplná, připomínám si s rukama nad klávesnicí, tak co bych nebyla zas. Naťukala jsem rázně jedno slovo: „Krávo.“ 12:17 Ze psaní mě vytrhuje zvonící telefon. Správně bych ho u sebe vůbec neměla mít, jestli to myslím vážně se soustavným pracovním nasazením, ale žijeme vnedokonalým světě, tak co byste chtěli? Mrknu se, kdo volá. Moje sestra, Karen.

„Přijeď do Wolfe Tone Terrace,“ ozve se.

„Proč?“ Tam přece bydlí naši. „Pracuju.“

Posměšně pofrkává. „Děláš na sebe, takže můžeš kdykoli přestat. Kdo by tě tak asi vyhodil, že?“

Namouduši, nikdo si mě neváží. Ani mojí práce, mýho času, nikdo nebere ohled na okolnosti, ve kterých se nacházím.

„Jo, dobrá,“ odpovídám. „Budu tam za deset minut.“

Házím mobil do tašky a přísahám si, zas a znovu, budu disciplinovaná, brzy. Opravdu, hned zítra.

V předsíni potkám Jeffreyho.

„Kam jdeš?“ ptá se.

„K babičce a dědovi. Kam jdeš ty?“ Jako kdyby to nebylo zřejmý z jeho vzdorovitýho pohledu a podle podložky na jógu. Působí dojmem, že se chystá s ní zdrhnout za účelem sňatku. Milujeme se, dalo by se z pohledu vyčíst. Co naděláš?

„Na jógu? Zase?“

Podívá se na mě: „Jo.“

„Skvělý. Prima. Tak...“

Jsem z toho celá nesvá. Neměl by spíš někam vyrazit, opít se a porvat se jako normální osmnáctiletý kluk?

V jeho případě jsem jako matka selhala.

32


*

Máma s tátou bydlí v tichý postranní ulici v malém domku s terasou, koupili si

ho už hodně dávno od obce.

Máma otevírá dveře a vítá mě se slovy: „Propánakrále, proč máš holinky?“

„Noooo...“

Zmerčí moje džíny. „Nejsi úplně uvařená?“

Do Irska jsem přijela počátkem března a od tý doby střídám pořád stejný troje džíny. V hlavě jsem nosila tolik věcí, že otázka oblečení se ocitla na samým spodku seznamu.

Jenže roční doba pokročila a počasí se zatraceně hodně změnilo, anajednou potřebuju sandály a vzdušný barevný hadříky.

Mámě, sporý kulatý postavičce, vždycky bývalo chladno, a i ta si teď klidně vyrazí bez svetru.

„Tak co se tu děje?“ ptám se.

Zaslechnu jakýsi hrčivý zvuk, pak se zpoza mámy vyřítí Clark, Karenin starší kluk, a ječí: „Oni maj výtah! Takovej na schody! Kvůli dědovejm zádům!“

Koukám... pojezd přimontovali na zeď podél schodů a vidím, jak se Karen připoutává do sesličky spolu s tříletou Matyldou na klíně. Pak zvedne páčku a začne jejich velmi pomalá a hrkavá pouť vzhůru. Zamávají mámě, Clarkovi i mně, my máváme taky a nálada je sváteční.

Máma mi pošeptá: „Povídal, že to nebude používat. Jdi za ním a trošku mu pochlebuj.“

Stojím ve dveřích obýváku a nakukuju do malinký místnosti. Táta jako vždycky sedí v křesle, na klíně otevřenou knihu. Šíří kolem sebe mrzutost, pak zjistí, kdo vešel, a trošku se rozveselí. „Aha, to jsi ty, Stello.“

„Nesvezeš se schodolezem?“

„Ne.“

„Ale tati.“

„Ale tati... ani náhodou. Vylezu si po schodech po svých. Říkal jsem jí, ať nic takovýho nepořizuje. Je mi skvěle a nemáme peníze.“

Přivolává mě blíž k sobě. „Strach ze smrti, to je její problém. Myslí si, že když nakoupí podobný blbiny, že tu budem nafurt. Jenže když člověku svíčka dohoří, tak dohoří.“

„Máš před sebou ještě nejmíň třicet let,“ tvrdím neochvějně. Protože to tak opravdu může být. Je mu jenom dvaasedmdesát a lidi dneska se přecedožívaj doprastara. Samozřejmě vím, nemusí se to týkat mých rodičů.

Táta od šestnácti fyzicky makal, nakládal a vykládal bedny ve ferrytownských

33



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist