načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Země příběhů - Kouzelné přání - Chris Colfer

Elektronická kniha: Země příběhů - Kouzelné přání
Autor:

První díl fascinujícího příběhu ze země pohádek si získal srdce milionů dětí i dospělých po celém světě. Zazvonil zvonec a pohádky je konec… Ale jak to vlastně bylo dál? Když ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  140
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 339
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval Brandon Dorman
z anglického originálu The Land of stories - The wishing spell přeložila Veronika Volhejnová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-2892-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

První díl fascinujícího příběhu ze země pohádek si získal srdce milionů dětí i dospělých po celém světě.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec… Ale jak to vlastně bylo dál?

Když kouzelná kniha přenese dvojčata Alex a Connera na záhadné místo, netuší, že se jim právě splnil sen všech dětí. Ocitli se v zemi pohádkových příběhů! Brána do světa lidí se ale uzavřela a vypadá to, že není cesty zpět. Čeká je neuvěřitelné dobrodružství plné překvapení, kouzel a setkání s postavami, které znají z pohádek. Nepůjde však jen o setkání milá a příjemná. Boj dobra se zlem totiž nikdy neskončil…


Ohlasy na knihu Země příběhů – Kouzelné přání:

- New York Times Bestseller číslo 1
- Jen v USA prodány více než 2 miliony výtisků
- Přeloženo do 19 jazyků.


„Okouzlující“
– Teen Vogue

„V Zemi příběhů Colfer rozehrál svůj jedinečný talent pro spojení napínavých zápletek a zvratů s nepředvídatelným chováním svých postav a hrdinů.“
– Los Angeles Times

„O Colferově kouzelné říši si mohou u Disneyho nechat jen zdát.“
– USA Today

„Dospělí ocení vyváženou kombinaci napínavých situací a humoru.“
– New York Times Book Review

„Úžasná knížka! Užila jsem si ji stejně jako moje dvanáctiletá dcera. Skvělé propojení dobrodružného příběhu s humorem. Doporučuji klukům, holkám i rodičům!"
– Amazon.com


O autorovi:
CHRIS COLFER je americký spisovatel, herec, zpěvák a producent, držitel Zlatého glóbu za roli Kurta Hummela v seriálu Glee. Sám napsal, produkoval a hrál ve filmu Zasažen bleskem (Struck by Lightning), který měl premiéru v roce 2011 na filmovém festivalu v Tribece. V roce 2011 ho časopis Time zařadil na seznam 100 nejvlivnějších lidí světa. První kniha ze série Země příběhů – Kouzelné přání (The Land of Stories: The Wishing Spell) – se během dvou týdnů po vydání stala číslem 1 na žebříčku bestsellerů New York Times. Na první místa žebříčků se okamžitě vyšplhaly i další knihy série: The Land of Stories: The Enchantress Returns, The Land of Stories: A Grimm Warning a The Land of Stories: Beyond the Kingdoms. Zatím poslední, 5. díl série, The Land of Stories: An Author’s Odyssey, vychází v červenci 2016.

Zařazeno v kategoriích
Chris Colfer - další tituly autora:
Země příběhů - Kouzelné přání Země příběhů
Colfer, Chris
Cena: 206 Kč
Země příběhů - Návrat Kouzelnice Země příběhů
Colfer, Chris
Cena: 296 Kč
Krajina príbehov - Návrat Zlej sudičky Krajina príbehov
Colfer, Chris
Cena: 281 Kč
Země příběhů - Návrat Kouzelnice Země příběhů
Colfer, Chris
Cena: 187 Kč
Beyond the King - The Land of Stories Beyond the King
Colfer, Chris
Cena: 444 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Zem ě příběhů –
Kouzelné přání
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.fragment.cz
www.albatrosmedia.cz
Chris Colfer
Země příběhů – Kouzelné přání – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.















Babi čce,
za to, že byla mou první redaktorkou
a že mi dala nejlepší radu, kterou jsem
kdy ke svému psaní dostal: „Christophere,
myslím, že bys měl nejdřív dokončit
základní školu a pak si teprve lámat
hlavu s tím, jestli nejsi neúspěšný
spisovatel.“
!










„Jednoho dne bude š dost stará na to,
abys znova začala číst pohádky.“
C. S. Lewis










9
!
PROLOG
!
KRÁLOVNINA NÁVŠTĚVA
V
ě zení bylo smutné místo. Světla tu bylo málo, jen
blikotavé louče na kamenných zdech. Z vodního příkopu,
který obklopoval hrad, kapala sem dolů páchnoucí
voda. Po podlaze se honily velké krysy hledající něco k snědku.
Rozhodně to nebylo vhodné místo pro královnu.
Bylo krátce po půlnoci a všude vládl klid, jen občas někde
zařinčel řetěz. V těžkém tichu se ozvaly kroky – někdo sestupoval
po točitém schodišti dolů.
Na schodech se objevila mladá žena, zahalená od hlavy
k pa tě v dlouhý, smaragdově zelený plášť. Obezřetně kráčela
podél dlouhé řady cel a budila zájem těch, kdo byli uvnitř.





10
!
S každým dalším krokem šla pomaleji a pomaleji a srdce jí víc
a víc bušilo.
Zločinci byli rozděleni podle toho, co spáchali. Čím hlouběji
se nořila do katakomb, tím krutější a nebezpečnější vězně míjela.
Mířila až k úplně poslední cele na samém konci chodby, kde
zvláštní velká garda střežila výjimečného svěřence.
Přišla sem položit otázku. Byla to prostá otázka, ale ona celé
dny nedokázala myslet na nic jiného, nemohla kvůli ní v noci
spát, a když už usnula, pronásledovala ji to ve snech.
Odpovědět na ni mohla jen jediná osoba, a ta osoba byla tam
za těmi mřížemi.
„Chci ji navštívit,“ řekla dáma v plášti strážnému.
„Nikdo ji nesmí navštěvovat,“ prohlásil strážný skoro
pobaveně. „Mám přísný rozkaz královské rodiny.“
Žena spustila kápi a ukázala tvář. Pleť měla bílou jako sníh,
vlasy černé jako uhel a oči zelené jako les. Její krása byla proslulá
po celé zemi a její příběh ještě dál.
„Odpusťte, Výsosti!“ omluvil se ohromený strážný. Rychle
se uklonil skoro až k zemi. „Nečekal jsem, že by přišel někdo
z paláce.“
„Omlouvat se nemusí š,“ mávla rukou. „Ale nikomu prosím
neříkej, že jsem tu dnes byla.“
„Samozřejmě,“ kývl strážný.
Žena se obrátila k mříži a čekala, až ji strážný zvedne, muž
však váhal.
„Opravdu tam dovnit ř chcete jít, Výsosti?“ zeptal se. „Nikdo
neví, čeho může být schopná.“
„Musím s ní mluvit,“ trvala královna na svém. „Za každou
cenu.“
Strážný začal otáčet velkým kolem a mříž uzavírající celu se
sunula vzhůru. Návštěvnice se zhluboka nadechla a vstoupila.





11
!
Vykro čila dlouhou temnou chodbou, kde se před ní zvedlo
a za ní zase spustilo několik mříží a zábran. Nakonec se dostala až
k samotné cele, otevřela se poslední mříž a ona vstoupila.
Uvnitř na stoličce uprostřed kobky seděla vězeňkyně a hleděla
vzhůru, k malému oknu.
Chvilku trvalo, než vzala nově příchozí na vědomí. Byla to
první návštěva, kterou kdy měla, a nemusela se ani dívat, aby
věděla, kdo je to; nikdo jiný to ani být nemohl.
„Dobrý večer, Sněhurko,“ řekla tiše vězeňkyně.
„Dobrý večer, macecho,“ odpověděla Sněhurka a nervózně se
jí zachvěl hlas. „Jak se máš?“
Sněhurka si sice pečlivě připravila, co bude říkat, teď ale skoro
nebyla schopná promluvit.
„Slyšela jsem, že jsi teď královna,“ poznamenala macecha.
„To je pravda,“ kývla Sněhurka. „Zdědila jsem trůn, jak si to
přál otec.“
„Tak čemu vděčím za tu poctu? Přišla ses podívat, jak tady
usychám?“ zeptala se macecha. V hlase pořád měla tolik moci
a autority jako dřív; nejsilnější muži při něm táli jako led.
„Naopak,“ odpověděla Sněhurka. „Jsem tu, protože to chci
pochopit.“
„Co pochopit?“ zeptala se příkře macecha.
„Proč...“ Sněhurka zaváhala. „Proč jsi udělala to, co jsi
udělala.“
Když to konečně vyslovila, měla pocit, jako by jí ze zad
zmizelo těžké závaží. Konečně položila otázku, která ji tolik
pronásledovala. Polovina úkolu byla splněna.
„V tomhle světě je spousta věcí, které nechápeš,“ odpověděla
macecha a konečně se ke své nevlastní dceři obrátila.
Sněhurka neviděla její tvář už hodně dlouho. Byla to tvář, jež
kdysi bývala bezchybně krásná, tvář královny. Ta žena, která před





12
!
ní sed ěla teď, byla vězeňkyně, jejíž obličej trvale nabyl smutně
podmračeného výrazu.
„To je možné,“ odpověděla Sněhurka. „Můžeš se mi ale divit,
že se snažím najít ve tvých činech aspoň nějaký smysl?“
Uplynulé roky Sněhurčina života se proměnily v
nejskandálnější příběh celé historie jejich královského rodu. Všichni znali
příběh krásné princezny, která se před svou žárlivou macechou
ukryla u sedmi trpaslíků. Všichni znali příběh otráveného jablka
a mladého prince, který Sněhurku zachránil ze zdánlivé smrti.
Příběh to byl prostý, jeho následky ale ne. Dokonce i když
byla teď Sněhurka vdaná a měla na starosti království, musela
pořád myslet na to, jestli jsou skutečně pravdivé ty teorie o macešině
ješitnosti. Mladá královna pořád odmítala tak docela uvěřit, že
by někdo skutečně mohl být tak zlý.
„Víš, jak ti všichni venku říkají?“ zeptala se. „Pro svět mimo
tyhle vězeňské zdi jsi Zlá královna.“
„Jestli mi tak svět začal říkat, musím se s tím jménem naučit
žít,“ pokrčila rameny Zlá královna. „Jak se svět jednou rozhodne,
těžko už někdo jeho názor změní.“
Sněhurku ohromilo, jak málo na tom maceše záleží. Jenže ona
potřebovala, aby jí na tom záleželo aspoň trochu. Potřebovala
vědět, že v ní zbylo ještě něco lidského.
„Když zjistili, jaké zločiny jsi na mně spáchala, chtěli tě
popravit! Celé království tě chtělo vidět mrtvou!“ Sněhurka už sotva
šeptala, protože musela přemáhat emoce, které se v ní vzmáhaly.
„Ale já jsem to nedovolila. Nemohla jsem...“
„A teď bych ti měla děkovat, že jsi mě ušetřila?“ zeptala se Zlá
královna. „Jestli čekáš, že ti někdo padne k nohám a bude se
rozplývat vděkem, přišla jsi do špatné cely.“
„Neudělala jsem to kvůli tobě. Udělala jsem to kvůli sobě,“
odpověděla Sněhurka. „Ať se ti to líbí, nebo ne, jinou matku než





13
!
tebe jsem nikdy nepoznala. Odmítám v ěřit, že jsi netvor bez
srdce, jak to o tobě tvrdí ostatní. Ať je to pravda, nebo ne, já věřím,
že někde hluboko v sobě srdce máš.“
Sněhurce se po bledé tváři kutálely slzy. Než sem přišla,
slibovala si, že zůstane silná, ale v přítomnosti své macechy svoje city
příliš neovládala.
„V tom případě se obávám, že se pleteš,“ odpověděla Zlá
královna. „Jediná duše, kterou jsem kdy měla, zemřela už dávno,
a jediné srdce, které u mě najdeš, je kamenné.“
Zlá královna skutečně měla kamenné srdce, ale ne v sobě. Na
malém stolku v rohu cely ležel kámen ve tvaru a velikosti
lidského srdce. Bylo to to jediné, co si směla ponechat, když ji uvěznili.
Sněhurka ten kámen znala z dětství. Macecha ho vždycky
dobře opatrovala a nikdy ho nespouštěla z dohledu. Sněhurka ho
nikdy nesměla vzít do ruky ani se ho dotknout, teď jí v tom ale
nemohlo nic zabránit.
Došla ke stolku, vzala kámen do ruky a zvědavě se na něj
zahleděla. Vyvolával v ní tolik vzpomínek. Vybavilo se jí všechno
zanedbávání a všechen smutek, který jí macecha způsobila.
„Celý život jsem stála jen o jedno,“ řekla. „O tvou lásku. Když
jsem byla malá, celé hodiny jsem se schovávala v paláci a doufala
jsem, že si všimneš, že jsem se ztratila. Celé dny jsi byla zavřená
ve svých komnatách se zrcadly a krémy a s tímhle kamenem. Víc
času jsi strávila s cizími lidmi a jejich postupy proti stárnutí než
se svou dcerou. Ale proč?“
Zlá královna neodpověděla.
„Čt yřik rát ses mě pokusila zabít, třik rát z toho osobně,“
zavrtěla Sněhurka nevěřícně hlavou. „Když ses převlékla za stařenu a
přišla jsi za mnou do chaloupky k trpaslíkům, poznala jsem, že jsi to
ty. Věděla jsem, že jsi nebezpečná, a přesto jsem tě pořád pouštěla
dál. Stále jsem doufala, že se změníš. Nechala jsem si ubližovat.“





14
!
Tohle Sn ěhurka ještě nikdy nikomu neprozradila, a když to
vyslovila nahlas, nemohla si pomoct – ukryla tvář do dlaní a
rozplakala se.
„Ty myslíš, že víš, co to je zlomené srdce?“ obořila se na ni Zlá
královna tak zostra, že sebou její nevlastní dcera trhla. „Ty nevíš
o bolesti vůbec nic. Ode mě ses náklonnosti nikdy nedočkala,
jenže od chvíle, kdy ses narodila, tě milovalo celé království. Jiní
ale takové štěstí neměli. Jiní, Sněhurko, měli v životě třeba jen
jednu jedinou lásku a tu jim vzali.“
Sněhurka nevěděla, co na to říct. O jaké lásce to mluví?
„To myslíš otce?“ zeptala se.
Zlá královna zavřela oči a zavrtěla hlavou.
„Naivita je takový dar,“ řekla. „Věř nebo nevěř, Sněhurko, já
jsem měla svůj vlastní život, než jsem vstoupila do toho tvého.“
Sněhurka trochu zahanbeně mlčela. Samozřejmě věděla, že
macešin život nezačal tím, že se provdala za jejího otce, nikdy ale
neuvažovala o tom, co předtím dělala. Macecha si všechno
nechávala pro sebe, a Sněhurka tedy nikdy neměla důvod o něčem
takovém přemýšlet.
„Kde je moje zrcadlo?“ cht ěla vědět Zlá královna.
„Má být zničeno,“ sdělila jí Sněhurka.
Srdce, které Sněhurka držela v ruce, náhle ztěžklo. Nebyla si
jistá, jestli se to skutečně děje, nebo jestli si to jen představuje, ale
paži už měla tak unavenou, že musela srdce odložit.
„Tak málo mi toho říkáš,“ namítla Sněhurka. „Celé ty roky jsi
mi toho tolik tajila.“
Zlá královna sklonila hlavu a hleděla na zem. Mlčela.
„Jsem možná jediný člověk, který k tobě chová soucit. Prosím,
řekni mi, že ne zbytečně,“ přemlouvala macechu Sněhurka.
„Jestli se ti v minulosti stalo něco, co ovlivnilo tvá nedávná
rozhodnutí, tak mi to prosím vysvětli.“





15
!
Po řád žádná odpověď.
„Já se odsud nehnu, dokud mi to ne řekneš!“ zaječela prvně v
životě Sněhurka.
„Jak chceš,“ řekla Zlá královna.
Sněhurka se posadila na druhou stoličku. Zlá královna si
dávala s vyprávěním načas a Sněhurka se už nemohla dočkat.
„Tvůj příběh se bude navěky vyprávět jako romantická
pohádka,“ začala macecha. „Na ten můj si nikdo ani nevzpomene. Ve
mně až do konce světa budou vidět jen pitvorného zloducha.
Jenže svět si neuvědomuje jedno – že zloduch je jen oběť, jejíž příběh
nikdo nevyprávěl. Všechno, co jsem kdy udělala, celý můj život,
mé zločiny proti tobě, to všechno bylo kvůli němu.“
I samotné Sněhurce ztěžklo srdce. Hlava se jí motala a tělo se
jí doslova chvělo zvědavostí.
„Kvůli komu?“ zeptala se tak rychle, že zapomněla tajit svou
dychtivost.
Královna zavřela oči a dala průchod svým vzpomínkám.
Z mysli jí vylétla místa a lidé z minulosti jako světlušky z jeskyně.
Tolik toho v mládí viděla, tolik věcí si toužila pamatovat, na tolik
věcí toužila zapomenout.
„Povím ti o své minulosti, nebo aspoň o minulosti někoho,
kým jsem kdysi byla,“ řekla Zlá královna. „Ale varuji tě: tenhle
příběh nemá šťastný konec.“










17
!
KAPITOLA PRVNÍ
!
BYLO NEBYLO
„B
ylo nebylo...,“ řekla učitelka paní Petersová svým
šesťákům. „To jsou ta nejmagičtější slova, jaká náš svět zná,
a brána k nejúžasnějším příběhům, které byly kdy
vyprávěny. Volají všechny, kdo je slyší – volají je do světa, kde je
každý vítán a kde se může stát cokoli. Myši se mohou změnit
v lidi, ze služek se mohou stát princezny a každý z toho může
získat cenné poučení.“
Alex Baileyová se dychtiv ě narovnala. Hodiny s paní Petersovou
měla ráda skoro vždycky, ale tohle bylo její obzvlášť oblíbené téma.
„Pohádky jsou mnohem víc než hloupé vyprávěnky před
spaním,“ pokračovala učitelka. „Řešení skoro všech představitelných





18
!
problém ů je možné nalézt na konci některé z nich. Pohádky jsou
životní lekce maskované barvitými postavami a situacemi.
Vyprávění o chlapci, který křičel: ‚Vlk!‘ nás například učí, jak
důležitá je dobrá pověst a jakou moc má poctivost. Popelka
ukazuje, že se vyplácí mít dobré srdce. V Ošklivém káčátku najdeme
poučení o vnitřní kráse.“
Alex souhlasně pokyvovala hlavou a kulila oči. Byla to hezká
dívka s jasně modrýma očima a krátkými narezle plavými vlasy,
které si vždycky úhledně sčesala z tváře a zachytila čelenkou.
Ostatní žáci se na svou učitelku dívali, jako by jim vykládala
něco v cizím jazyce. Na tohle si paní Petersová za ty roky pořád
ještě nezvykla. Občas tedy celý výklad směřovala k první lavici,
kde seděla Alex.
Učitelka byla vysoká hubená žena, která vždycky nosila šaty
připomínající staré vzorované pohovky. Vlasy měla tmavé a
kudrnaté a úhledně vyčesané na temeno hlavy jako čepici (někteří žáci
tvrdili, že to taky čepice je.) Na nose měla silné brýle a očima
vlastně neustále mžourala od toho, jak už tolik let probodávala
své žactvo nesouhlasnými pohledy.
„Bohužel, naše současná společnost na tyto odvěké příběhy
zapomíná,“ pokračovala. „Jejich neocenitelná poučení jsme
vyměnili za malichernou zábavu, jako je televize a videohry. Rodiče
dnes dovolují, aby jejich děti ovlivňovaly hloupé kreslené seriály
a filmy plné násilí.
Některé děti znají pohádky jedině ve verzích znetvořených
filmovými studii. Jejich ‚úpravy‘ obvykle postrádají jakékoli
morální poučení nebo lekci, kterou pohádky původně měly udělit.
Nahradila je zpívající a tančící zvířata. Nedávno jsem četla, že právě
vzniká film, v němž je Popelka chudá hiphopová zpěvačka a
Šípková Růženka bojovná princezna válčící se zombíky!“
„Hustý,“ zašeptal spolužák sedící za Alex.





19
!
Alex zavrt ěla hlavou. Z takových věcí jí bylo těžko na duši.
Snažila se najít mezi ostatními podporu pro svůj nesouhlas,
bohužel se ale nenašel nikdo, kdo by její znepokojení sdílel.
„Říkám si, jestli by svět nebyl jiný, kdyby všichni znali tyto
pohádky tak, jak je vyprávěli bratři Grimmové nebo Hans
Christian Andersen,“ pokračovala paní Petersová. „Ráda bych věděla,
zda by se lidé poučili ze zlomeného srdce Malé mořské víly, která
na konci původní pohádky zemře. Zajímalo by mě, jestli by bylo
tolik únosů, kdyby děti znaly skutečné nebezpečí, kterému byla
vystavena Červená Karkulka. A zda by bylo tolik mladistvých
zločinců, kdyby věděli, jaké následky na sebe přivolala Mášenka
svým chováním v chaloupce tří medvědů.
Kdybychom dokázali otevřít oči a přijmout poučení z
dávných časů, mohli bychom se hodně naučit a mnohému v
budoucnu předejít. Je možné, že kdybychom se vrátili ke starým dobrým
pohádkám, snadněji bychom nalézali i své šťastné konce.“
Kdyby záleželo na Alex, sklidila by paní Petersová po
každé své hodině bouřlivý potlesk. Bohužel to jediné, co po
každé její lekci následovalo, bylo úlevné vydechnutí žactva, že už
je konec.
„Tak si vyzkoušíme, jak dobře pohádky znáte,“ prohlásila
učitelka a začala přecházet po třídě. „V Rumplcimprcamprovi se
otec chlubí králi, že jeho dcera dokáže spřádat ze slámy... co? Ví
to někdo?“
Paní Petersová se rozhlédla po třídě jako žralok, který hledá
zraněnou rybu. Ruku zvedla jen jedna žákyně.
„Ano, slečno Baileyová?“ vyvolala ji.
„Tvrdil, že umí spřádat ze slámy zlato,“ odpověděla Alex.
„Velmi dobře, slečno Baileyová,“ kývla paní Petersová. Kdyby
měla nějakého oblíbeného žáka – což by pochopitelně nikdy
nepřipustila – byla by to Alex.





20
!
Alex odjak živa chtěla být vzorná žákyně. Byla dokonalý
knihomol. V kteroukoli denní dobu – před vyučováním, během
vyučování, po vyučování, před spaním – si pořád četla. Toužila po
vědění a v důsledku toho byla obvykle první, kdo odpověděl
učitelce na otázky.
Při každé příležitosti se snažila udělat na spolužáky dojem,
dávala si záležet na každém referátu a prezentaci. Ostatní to ale spíš
štvalo a často si kvůli tomu z Alex utahovali.
Každou chvilku zaslechla, jak se jí ostatní holky za zády
posmívají. Polední přestávku obvykle trávila sama někde pod
stromem s vypůjčenou knížkou. Nikdy by to nikomu nepřiznala,
byla ale tak osamělá, až to někdy bolelo.
„A teď, řekne mi někdo, jakou dohodu uzavřela dívka s
Rumplcimprcamprem?“
Alex chvilku počkala, než zvedla ruku. Nechtěla vypadat zas
tak moc jako šprt.
„Ano, slečno Baileyová?“
„Slíbila mu, že když za ni ze slámy spřede zlato, dá mu svoje
prvorozené dítě, až se stane královnou,“ vysvětlila Alex.
„No, to trochu přehnala,“ podotkl chlapec sedící za Alex.
„A k čemu by takovému starému skřetovi vůbec dítě bylo?“
zeptala se dívka vedle něj.
„No, když se někdo jmenuje Rumplcimprcampr, dítě mu
k adopci asi nedají,“ podotkl jiný žák.
„Sežral to dítě?“ zeptal se kdosi nervózně.
Alex se obrátila ke svým nechápavým spolužákům.
„Vy v ůb e c n e c h á p e t e , o co jde!“ prohlásila. „Rumplcimprcampr
tu dívku vydíral, protože byla v těžké situaci. Ten příběh je o tom,
jakou cenu může člověk zaplatit, když vyjednává v tísni. Co
všechno jsme ochotní obětovat někdy v budoucnu za krátkodobou
výhodu v současnosti. Už to chápete?“





21
!
Kdyby byla paní Petersová v ůbec schopná měnit výrazy, byla
by se teď tvářila velmi pyšně. „Hezká formulace, slečno
Baileyová,“ podotkla. „Musím říct, že za ty roky, co učím, jsem se
málokdy setkala s žákem, který by měl tak hluboké znalosti jako –“
Zezadu se náhle ozvalo hlasité zachrápání. Chlapec v zadní
lavici měl hlavu opřenou o stůl a spal; z koutku úst mu stékala
slina.
Alex měla bratra, dvojče, a v takových okamžicích jako tenhle
si přála ho nemít.
Paní Petersovou to samoz řejmě přitáhlo jako magnet sponku
na papír.
„Pane Bailey?“ za čala.
Chrápal dál.
„Pane Bailey?“ zkusila to znova a klekla si k němu.
Znovu strašlivě zachrápal. Několik spolužáků napadlo, kde se
v něm vůbec bere tak hlasitý zvuk.
„Bailey!“ křikla mu učitelka do ucha.
Conner Bailey se probral, jako by mu n ěkdo pod židlí odpálil
petardu, a div přitom nepřevrhl lavici.
„Kde to jsem? Co se stalo?“ vyptával se zmaten ě. Pohledem
těkal po místnosti a mozek se marně snažil upamatovat se, kde je.
Měl modré oči a zlatavé blond vlasy, stejně jako jeho sestra.
Tvář měl kulatou, pihovatou a teď právě na jedné straně trochu
zmačkanou, jako mívají baseti, když se probudí.
Alex se za bratra strašně styděla. Sice si byli podobní a měli
narozeniny ve stejný den, tím ale veškerá podobnost končila.
Conner měl spoustu kamarádů, na rozdíl od sestry měl však potíže ve
škole – a největší potíž mu dělalo zůstat vzhůru.
„To mě těší, že nás už zase vnímáte, pane Bailey,“ prohlásila
paní Petersová přísně. „Pospal jste si?“
Conner zrudl jako rajče.





22
!
„Moc se omlouvám, paní u čitelko,“ řekl a snažil se, aby to
znělo pokud možno upřímně. „Občas, když dlouho mluvíte, usnu.
To není nic proti vám. Já si nemůžu pomoct.“
„Usínáte při mých hodinách aspoň dvakrát týdně,“
připomněla mu.
„No, když vy fakt hodně mluvíte.“ Conner to musel říct, i když
už v té chvíli věděl, že to asi nebyl dobrý nápad. Několik spolužáků
se muselo kousnout do ruky, aby se nerozesmáli.
„Doporučuji vám zůstat při mých hodinách vzhůru, pane
Bailey,“ prohlásila výhružně paní Petersová. Conner ještě nikdy
neviděl nikoho tak moc přimhouřit oči, aniž by je zavřel. „Leda
že byste o pohádkách věděl tolik, abyste mohl výklad vést sám,“
dodala.
„To nejspíš vím.“ Už zase mluvil dřív, než myslel. „Chci říct, že
o nich dost vím, to je všechno.“
„Skutečně?“ Paní Petersová ještě nikdy nevycouvala z žádné
výzvy a nejhorší noční můrou každého studenta bylo stát se tou
výzvou. „No tak dobře, pane Bailey, když toho tedy tolik víte,
odpovězte mi na tuhle otázku.“
Conner polkl.
„Kolik let v původní pohádce o Šípkové Růžence princezna
prospí, než ji vzbudí první polibek z pravé lásky?“ zeptala se a
pozorně si ho prohlížela.
Všechny oči se na něj upíraly a čekaly na sebemenší náznak,
že odpověď nezná. Conner to ale naštěstí věděl.
„Sto,“ odpověděl. „Šípková Růženka spala sto let. Proto taky
celý hrad zarostl popínavými růžemi, protože kletba postihla celé
království, a tak se o zahradu neměl kdo starat.“
Paní Petersová nevěděla, co říct nebo udělat. Zamračila se na
něj – velice ji překvapil. Tohle bylo poprvé, kdy odpověděl na
nějakou její otázku správně, a nečekala to.





23
!
„Sna žte se zůstat při vědomí, pane Bailey. Máte štěstí, že
poslední trestný formulář jsem vypotřebovala dnes ráno, a tudíž vás
nemůžu nechat po škole, ale můžu si vždycky vyžádat další,“ uzavřela
to nakonec, odpochodovala zpátky k tabuli a pokračovala v hodině.
Conner si oddechl a jeho tvář dostala zase normální barvu.
Vyměnil si pohled se sestrou; dokonce i ji překvapilo, že znal
správnou odpověď. Nečekala, že by si Conner nějakou pohádku
pamatoval.
„A teď, třído, vezměte si čítanky, nalistujte stranu sto
sedmdesát a přečtěte si potichu pohádku o Červené Karkulce,“ nakázala
paní Petersová.
Žáci poslechli.
Conner se v lavici uvelebil co nejpohodlněji a začal číst. Ten
příběh, obrázky a postavy dobře znal.
Když byli Alex a Conner hodně malí, těšili se vždycky nejvíc na
výlety za babičkou. Žila v horách, uprostřed lesa v malinkém
domku, pro který by se asi nejlépe hodilo pojmenování
chaloupka, kdyby něco takového dosud existovalo.
Bylo to daleko, několik hodin autem, ale to dvojčatům ani
trošku nevadilo. Auto si to šinulo klikatými silničkami, mezi
nekonečným mořem stromů, a děti se těšily čím dál víc. Když
konečně přejeli žlutý most, děti nadšeně vykřikly: „Už tam budeme!
Už tam budeme!“
Babička je vítala ve dveřích s otevřenou náručí a tiskla je k sobě
tak pevně, že div nepukly.
„No ne! Vy jste tak hrozn ě vyrostli, co jsem vás neviděla!“
prohlásila vždycky babička, i když to nebyla pravda, a pak je
vedla dovnitř, kde na ně čekaly čerstvě upečené koláčky.





24
!
Tatínek v lesích vyrůstal a dokázal celé hodiny vyprávět o
dobrodružstvích, jež tu jako malý zažil: na které stromy vylezl, v
kterých potocích a říčkách se koupal a před kterými divokými
zvířaty jen taktak unikl. Většinou dost přeháněl, ale děti tohle jeho
vyprávění milovaly na celém širém světě nejvíc.
„Jednou, až budete starší, vás vezmu na všechna ta tajná místa,
kde jsem si kdysi hrál,“ sliboval vždycky. Byl to vysoký muž s
laskavýma očima, kolem nichž se mu při úsměvu dělaly vějířky.
A on se usmíval hodně, obzvlášť když si dobíral dvojčata.
Večer maminka pomohla babičce uvařit večeři, a když se
všichni najedli a umyli nádobí, sesedla se rodina kolem krbu.
Babička otevřela velikou pohádkovou knížku a ona a tatínek dětem
střídavě četli pohádky, dokud neusnuly. A občas se také stalo, že
byla celá rodina vzhůru do svítání.
Táta a babička vypravovali tak nadšeně a do takových
podrobností, že se dětem pohádky nikdy neomrzely, i když je slyšely už
mnohokrát.
Bohužel, teď už v babiččině malé chaloupce hodně dlouho
nebyly...
„PANE BAILEY!“ rozkřikla se paní Petersová. Conner už zase
usnul.
„Pardon, paní učitelko!“ zahulákal chlapec a narovnal se jako
voják na stráži. Kdyby mohl pohled zabíjet, byl by už mrtvý, tak
zle se na něj mračila.
„Tak, co si myslíte o skutečné Červené Karkulce?“ zeptala se
učitelka žáků.
Ruku zvedla dívka s kudrnatými vlasy a nápadnými rovnátky.
„Paní učitelko?“ začala. „Mně to není jasné.“





25
!
„A co vám není jasné?“ zeptala se učitelka takovým tónem, jako
kdyby se ptala: „Co ti na tom může nebýt jasné, huso hloupá?“
„No, tady se píše, že myslivec velkého zlého vlka zabil,“
vysvětlovala kudrnatá dívka. „Já jsem si vždycky myslela, že vlk byl
jenom smutný, protože ostatní vlci v jeho smečce se mu
posmívali kvůli čumáku, a že se s Karkulkou nakonec skamarádili.
Aspoň tak to bylo v kreslené pohádce, na kterou jsem se koukala,
když jsem byla malá.“
Paní Petersová obrátila o či v sloup tak moc, že se málem
mohla podívat za sebe.
„Tak přesně tohle,“ procedila skrz zaťaté zuby, „je důvod, proč
tuhle hodinu máme.“
Kudrnatá dívka nešťastně vykulila oči. Jak je možné, že něco,
co měla jako malá tak ráda, bylo špatně?
„Za domácí úkol,“ ohlásila paní Petersová a žáci se jako jeden
otráveně nahrbili, „si vyberete jednu oblíbenou pohádku a
napíšete mi, jaké poučení z ní plyne pro skutečný život. Do zítřka!“
Usedla za katedru a žáci se v té troše času, která z hodiny ještě
zbývala, snažili zvládnout aspoň kus zadaného úkolu.
„Pane Bailey?“ přivolala paní Petersová Connera ke katedře.
„Na slovíčko.“
Connerovi bylo jasné, že má pěkný průšvih. Váhavě vstal
a vydal se ke stolu. Ostatní žáci ho doprovázeli soucitnými
pohledy, jako by šel na popravu.
„Ano, paní učitelko?“ řekl Conner.
„Connere, já se snažím mít pro vás pochopení vzhledem k vaší
rodinné situaci,“ zamračila se na něj paní Petersová přes brýle.
Rodinná situace. Tahle dvě slova Conner za poslední rok
slýchal až moc často.
„Nicméně,“ pokračovala učitelka, „jisté druhy chování prostě
ve své třídě tolerovat nebudu. Neustále na hodinách usínáte, ne-





26
!
dáváte pozor, o špatných známkách z testů a písemek nemluvě.
Vaše sestra je zřejmě schopná celkem normálně fungovat.
Nemohl byste se řídit jejím příkladem?“
Kdykoli Conner tohle srovnání od někoho slyšel, měl dojem,
jako by dostal kopanec do žaludku. Rozhodně nebyl jako jeho
sestra a neustále ho za to někdo trestal.
„Pokud to takhle půjde dál, budu nucena si promluvit s vaší
matkou, je to jasné?“ varovala ho paní Petersová.
„Ano, pane! Totiž madam! Chci říct, paní učitelko!
Promiňte.“ Ne, Conner dnes neměl svůj den.
„Tak dobře. Můžete si sednout.“
Conner se pomalu vracel do lavice s hlavou svěšenou ještě níž
než jindy. Připadal si neschopný, a to byl pocit, který nesnášel ze
všeho nejvíc.
Alex celý rozhovor bratra s učitelkou sledovala. Sice se za
Connera styděla, přesto ho ale měla ráda, jak jen sestra může mít ráda
bratra.
Zalistovala čítankou a uvažovala, o které pohádce psát.
Obrázky nebyly tak barevné a zajímavé, jako bývaly v té babiččině
knize, ale když viděla všechny ty postavy, o kterých čítávala
v dětství, připadala si jako doma – což byl pocit, který v poslední
době mívala spíš výjimečně.
Kdyby tak pohádky byly skute čné, myslela si. Pak by někdo mohl
mávnout kouzelnou hůlkou a všechno by zase bylo jako dřív.





27
!
KAPITOLA DRUHÁ
!
DELŠÍ CESTA DOMŮ
„D
neska to byla ú žasná hodina,“ prohlásila Alex, když se
s Connerem vraceli ze školy. Tohle od sestry slýchal
často a obvykle to pro něj bylo znamení, že má přestat
poslouchat.
„Náhodou, paní Petersová měla úplnou pravdu,“ vykládala
Alex. „Chápeš, o co všechno děti přijdou, když neznají
pohádky? No není to hrůza? Není ti jich líto? Connere, posloucháš
mě?“
„Jo,“ zalhal Conner. Soust ředil se ale přitom na prázdnou
šnečí ulitu, kterou před sebou kopal.
„Umíš si představit, že bychom jako děti neznali všechny ty





28
!
postavy a místa?“ pokračovala Alex. „Máme hroznou kliku, že
nám babička a táta tolik četli, když jsme byli malí.“
„Jo, to máme,“ kývl Conner, i když si nebyl úplně jistý, s čím
vlastně souhlasí.
Každý den chodili sourozenci Baileyovi ze školy spolu. Bydleli
v příjemné čtvrti, obklopené dalšími příjemnými čtvrtěmi, které zas
byly obklopeny dalšími příjemnými čtvrtěmi. Zkrátka předměstské
moře, kde jsou si všechny domy podobné, ale každý je trochu jiný.
Alex si návrat domů krátila tak, že vykládala bratrovi všechno,
co jí přišlo na mysl: každou momentální myšlenku a starost,
shrnutí všeho, co se ten den naučila a co má v plánu dělat, jen
přijdou domů. Connera to sice ohromně štvalo, věděl ale, že Alex
nemá na celém světě nikoho jiného, s kým by si mohla povídat,
takže se ji upřímně snažil poslouchat. Jenže poslouchání nikdy
nebyla jeho silná stránka.
„Jak si mám vybrat, o které pohádce mám psát? To je strašně
těžký!“ zatleskala Alex rozčileně rukama. „O čem ty budeš dělat
ten úkol?“
„No...“ Conner zvedl hlavu a v duchu si musel zopakovat,
o čem sestra vlastně mluvila, aby přišel na to, jak zněla otázka.
„O chlapci, který křičel: ‚Vlk!‘“ vysypal pak název první
pohádky, která mu přišla na mysl.
„Tu si přece nemůžeš vybrat,“ pohoršila se Alex. „Tam to
přímo tluče do očí! Musíš si vybrat něco těžšího, abys na paní
Petersovou udělal dojem. Víš, něco složitějšího, něco, kde je poučení
skrytější, ne takhle jasné.“
Conner si povzdechl. V ždycky bylo lehčí s Alex souhlasit než
se s ní hádat, někdy to ale jinak nešlo.
„No dobře, tak budu psát Šípkovou Růženku,“ prohlásil.
„Zajímavá volba,“ prohlásila Alex. „A co myslíš, že z ní plyne
za poučení?“





29
!
„ Nejspíš že člověk nemá naštvat sousedy.“
Alex nesouhlasně zavrčela. „Mluv vážně, Connere! To není
poučení ze Šípkové Růženky!“ napomenula ho.
„Jasně že je,“ ušklíbl se. „Kdyby král a královna tu bláznivou
kouzelnici pozvali na křtiny, nic z toho by se nestalo.“
„Nemohli tomu zabránit,“ namítla Alex. „Ta kouzelnice byla
zlá a nejspíš by tu malou princeznu proklela tak jako tak. Šípková
Růženka je o tom, jak se lidi snaží zabránit něčemu, čemu se
zabránit nedá. Její rodiče se ji snažili chránit a nechali zničit v
království všechny kolovrátky. Ona pak ani netušila, jak vypadá
nebezpečí, a píchla se o první vřeteno, které kdy viděla.“
Conner o tom chvilku přemýšlel a pak zavrtěl hlavou. Jeho
verze se mu líbila víc.
„S tím nesouhlasím,“ prohlásil. „Vždyť vidím, jak moc ti vadí,
když tě někam nepozvou. Obvykle taky vypadáš, jako bys byla
schopná proklít mimino.“
Alex probodla Connera takovým pohledem, že by na něj
i paní Petersová musela být pyšná.
„Sice neexistuje nic takového jako špatná interpretace,“
poznamenala, „ale tohle je docela určitě špatný odhad.“
„Prostě říkám, že si člověk musí dávat pozor, koho bude
ignorovat,“ uzavřel to Conner. „Vždycky jsem si myslel, že Růženčini
rodiče si to vykoledovali sami.“
„Jo?“ ušklíbla se Alex. „A Jeníček s Mařenkou taky, co?“
„Jo,“ kývl Conner a připadal si neuvěřitelně mazaný. „I ta
ježibaba!“
„Jak to?“ nechápala Alex.
„No,“ poťouchle se usmál Conner, „protože člověk, co chce
bydlet v domě z perníku, by se neměl nastěhovat vedle obézních
dětí. Spoustě pohádkových postav prostě chybí základní zdravý
rozum.“





30
!
Dal ší nesouhlasný úšklebek. Conner odhadl, že než dojdou
domů, dostane z Alex aspoň padesát takových.
„Ta ježibaba nebydlela vedle nich! Bydlela hluboko v lese!
Museli za sebou sypat drobečky, aby našli cestu zpátky, vzpomínáš?
A hlavní smysl té chaloupky bylo přilákat děti. Vždyť byly
hladové!“ připomněla mu. „Aspoň si vzpomeň, jak to opravdu bylo,
než začneš kritizovat.“
„No, když měly takový hlad, proč rozhazovaly drobky?“
namítl Conner. „Podle mě byli Jeníček a Mařenka pěkně vypečená
dvojka.“
Alex se znova ušklíbla.
„No tak mi ještě řekni, jaké poučení si ten tvůj ujetý mozek
našel v Mášence a třech medvědech,“ vyzvala ho Alex.
„To je přece jasné,“ prohlásil Conner. „Zamykejte dveře!
Zloději jsou různí. Dokonce ani malým blonďatým holčičkám se
nedá věřit.“
Alex znova zavr čela a založila ruce na prsou. Měla co dělat, aby
se nerozhihňala; nechtěla přiznat, že ji bratrův nápad pobavil.
„Mášenka je pohádka o následcích vlastních činů! Vždyť to
paní Petersová sama říkala,“ namítla Alex. Nikdy by to
nepřipustila, ale hádat se s bratrem byla někdy zábava. „A o čem myslíš, že
je Jack a fazole?“ zeptala se.
Conner o tom chvilku přemýšlel. „Že z fazolí můžou být
horší potíže než jenom zažívací,“ odpověděl a hystericky se
rozchechtal.
Alex musela stisknout rty, aby se neusmála.
„A co Červená Karkulka?“ zeptala se ho. „Ta podle tebe asi
měla babičce poslat košík poštou, co?“
„No vidíš, jak ti to myslí!“ prohlásil Conner. „I když
Červené Karkulky mi bylo vždycky líto. Její rodiče ji moc rádi mít
nemohli.“





31
!
„Pro č myslíš?“ zeptala se Alex, která nechápala, jak na tohle
přišel.
„No co to je za rodiče, když pošlou svoji malou dceru do
černýho lesa plnýho vlků s košem čerstvýho jídla a ještě v jasně
barevným čepečku a pláštíčku?“ zeptal se Conner. „Vždyť tím jako
by tomu vlkovi prakticky říkali, že ji má sežrat! Museli ji hodně
nesnášet.“
Alex vší silou zadržovala smích, ale nedokázala to: ke
Connerově potěšení se proti své vůli tiše uchichtla.
„Já vím, že se mnou souhlasíš, jen to nechceš přiznat,“
prohlásil Conner a šťouchl do ní ramenem.
„Connere, lidi přesně jako ty ničí pohádky všem ostatním,“
podotkla Alex a úsměv z tváře násilím zahnala. „Lidi si z nich
dělají legraci a najednou se to všechno, co nás mají pohádky
naučit, prostě... ztratí –“
Alex se náhle zastavila. Z obličeje se jí pomalu vytrácela barva.
Všimla si totiž něčeho na protější straně ulice, a to jí způsobilo
velké zklamání.
„Co se děje?“ ohlédl se po ní Conner.
Alex hleděla na velký dům. Byl to moc hezký dům, bílý s
modrými ozdobami, v průčelí měl několik oken. Zahrádka byla
prostě dokonalá: bylo na ní trávníku právě tak akorát, barevné
záhonky s květinami a rostl v ní i velký dub, ideální na šplhání.
Kdyby se dům mohl usmívat, tenhle by se zubil od ucha k uchu.
„Koukej,“ řekla Alex a ukázala na ceduli NA PRODEJ,
zaraženou v trávníku vedle dubu. Teď byla čerstvě přelepená jasně
červeným pruhem s nápisem PRODÁNO.
„Prodal se,“ zavrtěla Alex nevěřícně hlavou. „Prodal se,“
opakovala. A přála si, aby to nebyla pravda.
Z Connerova kulatého obličeje se vytratila i ta trocha barvy,
která v něm byla. Sourozenci mlčky hleděli na dům a nevěděli, co říct.





32
!
„Oba jsme tu šili, že se to jednou stane,“ podotkl pak Conner.
„Tak proč mě to tak překvapilo?“ zeptala se Alex tiše. „Byl už
tak dlouho na prodej, myslela jsem asi... myslela jsem... že na nás
čeká, víš?“
Conner vid ěl, že sestře vstoupily do očí slzy, a sám na tom
nebyl lépe.
„Tak pojď, Alex,“ otočil se Conner. „Pojď domů.“
Ještě chvilku na dům hleděla a pak vykročila za ním. Tenhle
dům byl jen jedna z mnoha věcí, které rodina Baileyových v
poslední době ztratila...
Před rokem, jen pár dní před jedenáctými narozeninami dvojčat,
zemřel při autonehodě jejich otec, když se vracel z práce domů.
Pan Bailey vlastnil knihkupectví Baileyho knihy kousek od jejich
domu, ale i v těch několika malých uličkách se mohla stát velká
nehoda.
Děti s maminkou ho čekaly k večeři a byly čím dál
nervóznější, když nešel. A pak se ozval telefon a kdosi jim sdělil, že tatínek
s nimi nebude večeřet ani dnes, ani nikdy jindy. Ještě nikdy se
k večeři neopozdil, a tak jakmile telefon zazvonil, věděli, že se
něco stalo.
Alex a Conner nikdy nezapomenou na to, jak se tvářila jejich
matka, když telefon vzala – ten pohled jim beze slova řekl, že
život už nikdy nebude jako dřív. Předtím ani potom neviděli svou
matku plakat tak jako ten večer.
Pak se všechno odehrávalo až příliš rychle. Dvojčata si skoro
ani nepamatovala přesný sled událostí.
Matka pořád telefonovala a vyřizovala spousty papírů. Přijela
babička a starala se o ně, zatímco maminka zařizovala pohřeb.





33
!
Pamatovali si, jak se maminky dr želi za ruce a kráčeli v kostele
uličkou mezi lavicemi. Pamatovali si bílé květiny a svíčky a
smutné obličeje, které míjeli. Pamatovali si tu spoustu jídla, kterou jim
lidé poslali. Pamatovali si, jak jim všichni pořád vyjadřovali
soustrast.
Na své jedenácté narozeniny si nepamatovali. Nevzpomněl si
na ně nikdo.
Pamatovali si ale, jak kv ůli nim babička a maminka v
následujících měsících zůstaly velmi silné. Pamatovali si, jak jim
matka vysvětlovala, proč musí prodat knihkupectví. Také si
pamatovali, že maminka si nakonec už nemohla dovolit udržet jejich
krásný modrý domek a museli se přestěhovat o kus dál do
nájemního.
Pamatovali si, jak jim babička pomohla usadit se v novém
menším domově a pak odjela. Pamatovali si, jak se vrátili do školy
a jak se všechno zdálo klamně normální. Ale ze všeho nejvíc si
pamatovali, jak vůbec nechápali, proč se tohle všechno muselo stát.
Uplynul už celý rok, a oni to ještě pořád nechápali. Všichni
jim říkali, že časem to pro ně bude snazší, jenže kolik toho času
musí uplynout? Jejich ztráta jako by se každým dnem bez táty
prohlubovala. Stýskalo se jim po něm tolik, že občas jako by jim
měl smutek začít prýštit z těla ven.
Chyběl jim jeho úsměv, chyběl jim jeho smích a chyběly jim
jeho příběhy...
Kdykoli dřív Alex zažila ve škole obzvlášť zlý den, hned jak
přišla domů, skočila na kolo a jela za tátou do knihkupectví.
Vběhla do dveří, našla tátu a prohlásila: „Tati, potřebuju s tebou
mluvit.“
Ať už pan Bailey dělal cokoli – obsluhoval zákazníka nebo
skládal nové knihy do regálů – nechal toho, odvedl dceru dozadu
do skladu a vyslechl si, co se stalo.





34
!
„Copak je, milá čku?“ zeptal se vždycky s velikýma,
znepokojenýma očima.
„Dneska to byl fakt hrozn ý den, tati,“ řekla třeba jednou Alex.
„Pořád ještě se ti ostatní děti posmívají?“ zjišťoval. „Můžu
zavolat do školy a požádat učitelku, aby si s nimi promluvila.“
„Tím by se nic nevyřešilo,“ popotahovala Alex. „Tím, že mě
veřejně pronásledují, si jen vyplňují prázdnotu způsobenou
společenským a domácím zanedbáváním.“
Pan Bailey se podrbal na hlavě. „Takže jestli to dobře chápu,
chceš říct, že prostě žárlí?“ zeptal se.
„Přesně,“ kývla Alex. „Dneska jsem si o tom v polední
přestávce našla v knihovně jednu psychologickou knížku a tam se to
vysvětluje.“
Pan Bailey se py šně usmál. Nad inteligencí své dcery
nepřestával žasnout. „Podle mě jsi tak chytrá, až ti to škodí, Alex,“ řekl.
„Občas si přeju, abych byla jako všichni ostatní,“ přiznala
Alex. „Už mě nebaví být pořád sama, tati. Jestli to, že jsem
chytrá a dobře se učím, znamená, že nikdy nebudu mít kamarády, tak
to bych byla radši víc jako Conner.“
„Alex, povídal jsem ti někdy ten příběh o zakrouceném
stromu?“ zeptal se pan Bailey.
„Ne,“ odpověděla Alex.
Panu Baileymu zasvítily o či, jako pokaždé, když se chystal
něco vypravovat.
„Jednou, když jsem byl ještě hodně malý,“ začal, „procházel
jsem se po lese a uviděl jsem něco velmi zvláštního. Byl to
jehličnatý strom, ale takový jsem nikdy v životě neviděl. Nerostl rovně
ze země, ale jeho kmen se točil v kruzích, jako by to byla veliká
popínavá rostlina.“
„Cože?“ ptala se zvědavě Alex. „To přece není možné.
Jehličnany takhle nerostou.“





35
!
„Mo žná to tomu stromu zapomněli říct,“ pokrčil rameny pan
Bailey. „No a pak jednou přišli dřevorubci a vykáceli úplně
všechny stromy v té oblasti, až na tenhle jeden křivý.“
„Proč?“ vyzvídala Alex.
„No protože si mysleli, že se nedá k ničemu použít,“
odpověděl. „Nešel by z něj udělat stůl, židle ani skříňka. Ten zakroucený
strom byl sice úplně jiný než ostatní stromy, ale právě ta
jedinečnost ho zachránila.“
„A co se s ním pak stalo?“ chtěla vědět Alex.
„Ještě pořád tam roste,“ odpověděl pan Bailey s úsměvem.
„A každým dnem je vyšší a vyšší a zakroucenější a
zakroucenější.“
Alex se pousmála. „Já asi vím, co mi tím chce š říct, tati.“
„To jsem rád,“ kývl. „Teď už stačí jen počkat, až přijdou
dřevorubci a tvoje spolužáky pokácejí.“
Alex se poprvé toho dne zasmála. Pan Bailey ji v ždycky uměl
potěšit.
Od té doby, co se sourozenci přestěhovali do pronajatého domku,
trvala jim cesta domů dvakrát tak dlouho. Byl to nudný dům
s hnědými stěnami a plochou střechou. Oken nebylo moc a
zahrádka byla vlastně jen obyčejný trávník, který se sotva držel při
životě, protože zavlažování nefungovalo.
Domov Baileyových byl útulný, ale přeplněný. Měli víc
nábytku, než na kolik tu bylo místa, a nic z něj se do tohohle domku
nehodilo, protože byl kupovaný někam úplně jinam. I když tu už
žili přes půl roku, u zdí stále ještě stály zavřené krabice.
Nikomu se do vybalování nechtělo; nikdo si neměl chuť
připustit, že tu opravdu zůstanou tak dlouho.





36
!
Sourozenci okam žitě vyběhli do patra, každý do svého
pokoje. Alex usedla k psacímu stolu a pustila se do úkolů. Conner si
lehl do postele a dal si dvacet.
Nebýt jasně žluté postele v rohu, mohli byste si Alexin pokoj
splést s knihovnou. Všude stály knihovničky nejrůznější výšky
a šířky a v nich všechno od dětských knížek po encyklopedie.
Connerův pokoj připomínal spíš jeskyni, ve které pospával,
kdykoli jen mohl. Byla tam tma a nepořádek; z koberce byl vidět
jen tu a tam kousek vykukující mezi hromadami špinavého
oblečení. Zbytek grilovaného sendviče se sýrem už ležel na podlaze
mnohem déle, než bylo zdrávo.
Asi za hodinu zaslechli sourozenci zvuk, který znamenal, že se
na ně maminka přišla z práce podívat, a tak zamířili dolů do
kuchyně. Seděla u stolu, telefonovala a listovala poštou, kterou
vybrala ze schránky.
Charlotte Baileyová byla velmi hezká žena s rezavými vlasy
a pihovatou tváří, kterou dvojčata zdědila po ní. Měla velké
laskavé srdce a milovala své děti víc než co jiného na světě. Bohužel,
v poslední době už ji skoro nevídaly.
Pracovala jako sestřička v místní dětské nemocnici a od smrti
svého manžela musela neustále pracovat přesčas, aby uživila
rodinu. Než se děti ráno vzbudily, byla už pryč a vracela se domů,
teprve když šly spát. Jediný čas, který s nimi trávila, byly krátké
přestávky na oběd a večeři, kdy se stavovala doma.
Svou práci milovala a ráda se starala o malé pacienty, ale moc
ji mrzelo, že tím okrádá o svůj čas vlastní děti. Svým způsobem
dvojčata po otcově smrti ztratila oba rodiče.
„Ahoj,“ pozdravila paní Baileyová své děti a zakryla telefon
rukou. „Ve škole všechno v pořádku?“
Alex rozhodně kývla. Conner s přehnaným nadšením ukázal
palec nahoru.





37
!
„Ano, m ůžu vzít v pondělí dvojitou službu,“ odpověděla pak
máma někomu z nemocnice do telefonu. „To není problém,“
zalhala.
Většina obálek, kterými listovala, na sobě měla jasně červenou
varovnou nálepku POSLEDNÍ UPOMÍNKA SPLÁTKY. I když
tolik pracovala, musela občas s penězi dost žonglovat. Obrátila
obálky zadní stranou nahoru, aby je děti neviděly.
„Děkuju,“ řekla paní Baileyová do telefonu a zavěsila. Pak se
obrátila k dětem. „Tak jak se vede?“
„Jo, jde to,“ odpověděli oba neutrálně.
Mateřský instinkt paní Baileyové se okamžitě zalarmoval.
Viděla, že děti něco trápí.
„Tak co se stalo?“ naléhala. „Vypadáte n ějak přešlí.“
Alex a Conner se po sobě podívali a nevěděli, co odpovědět.
Ví maminka o tom jejich starém domě? Mají jí to říct?
„No tak,“ naléhala maminka. „Co se děje? Můžete mi říct
všechno.“
„Nám to zas tak moc nevadí,“ za čal Conner. „Věděli jsme, že
se to jednou stane.“
„Co?“ zeptala se paní Baileyová
„Dům se prodal,“ vysvětlila Alex. „Dneska jsme to viděli
cestou ze školy.“
Chvilku všichni mlčeli. Paní Baileyová to samozřejmě věděla,
ale děti poznaly, že je z toho stejně zklamaná jako ony a doufala,
že si toho nevšimnou.
„Aha, tohleto myslíte,“ mávla rukou. „Ano, já vím. Ale ne -
buďte z toho smutní. Najdeme si větší a hezčí dům, jen se trochu
dáme do pořádku.“
A tím to končilo, Paní Baileyová neuměla moc dobře lhát
a dvojčata také ne. Přesto se Alex i Conner pokaždé usmáli a
kývali spolu s ní.





38
!
„Tak co jste se dnes ve škole naučili?“ zeptala se maminka.
„Hrozně moc,“ prohlásila Alex nadšeně.
„Celkem nic,“ zavrčel zamračeně Conner.
„No protože jsi už zas při hodině usnul!“ žalovala Alex.
Conner ji probodl zlým pohledem.
„Connere, už zase?“ zavrtěla paní Baileyová hlavou. „Co s
tebou budeme dělat?“
„Já za to nemůžu!“ bránil se Conner. „Ty hodiny u Petersový
mě uspávají! Prostě se to stane. Je to, jako by mi vypnul mozek
nebo tak. Dokonce ani ten trik s gumičkou nefunguje.“
„Jaký trik s gumičkou?“ chtěla vědět paní Baileyová.
„Nosím na zápěstí gumičku, a když se mi začne chtít spát,
vždycky ji natáhnu a pustím,“ vysvětloval Conner. „A byl jsem si
jistý, že to musí zabrat!“
Paní Baileyová zavrtěla hlavou, spíš pobaveně než rozzlobeně.
„Nezapomínej, jaké máš štěstí, že v té třídě sedíš,“
napomenula ho pak a vrhla na něj významný „mámovský“ pohled.
„Všechny ty děti v nemocnici by si to s tebou strašně rády vyměnily, jen
kdyby mohly zas chodit každý den do školy.“
„Oni by si to rozmysleli, až by poznali Petersovou,“ podotkl
Conner potichu.
Paní Baileyová chtěla pokračovat v kázání, ale v té chvíli
zazvonil telefon.
„Ano?“ vzala to maminka. Ustarané vrásky na čele se jí ještě
prohloubily. „Zítra? Ne, to musí být omyl, řekla jsem jim, že zítra
pracovat nemůžu. Dvojčata mají dvanácté narozeniny a já mám
v plánu strávit večer s nimi.“
Alex a Conner se po sobě překvapeně podívali. Oba skoro
zapomněli, že jim zítra bude dvanáct. Skoro...
„A určitě nemůže vzít službu nikdo jiný?“ ptala se paní
Baileyová a její hlas zněl nešťastněji, než asi chtěla. „Ne, já to chá-





39
!
pu... Ano, jist ě... Já vím, že se v nemocnici propouští... Tak
zítra.“
Paní Baileyová zavěsila, zavřela oči a dlouze, zklamaně
povzdechla.
„Mám bohužel špatné zprávy,“ řekla. „Jak to vypadá, budu si
muset zítra vzít službu, takže tady na vaše narozeniny nebudu. Ale
já vám to vynahradím! Oslavíme to, až přijdu pozítří z práce, ano?“
„To je dobrý, mami,“ odpověděla Alex vesele, aby ji trochu
povzbudila. „My to chápeme.“
„To ne va ,“ přid a l se C on ner. „ Stejně jsme a n i n ic e x t ra ne ček a l i.“
Paní Baileyová si kvůli tomu všemu připadala jako ta nejhorší
matka na světě a jejich pochopení všechno ještě zhoršovalo.
Viděla by mnohem radši, kdyby se vztekali nebo vyváděli nebo se
prostě chovali tak, jak to odpovídá jejich věku. Byli příliš mladí na to,
aby byli na zklamání zvyklí.
„No...,“ snažila se paní Baileyová zaplašit smutek, „tak fajn.
Pozítří si spolu dáme večeři... a dort a uděláme si hezký večer... Já
teď půjdu na chvilinku nahoru a pak zas musím utíkat do práce.“
Vyšla z kuchyně a vyběhla po schodech nahoru do ložnice.
Sourozenci chvilku počkali a pak vyšli nahoru za ní.
Nakoukli do ložnice. Seděla na posteli a plakala, v obou
rukou svírala zmačkané papírové kapesníky a mluvila k
zarámované fotografii svého zemřelého manžela.
„Johne,“ říkala právě, „já se moc snažím nějak udržet rodinu
nad vodou, ale bez tebe je to strašně těžké. Jsou to neuvěřitelně
hodné děti. Tohle si nezaslouží.“
Pak vycítila, že se na ni dívají, a rychle si osušila oči. Alex
a Conner pomalu vstoupili do pokoje a sedli si k ní každý z jedné
strany.
„Všechno mě to tak moc mrzí,“ řekla jim. „To prostě není fér,
že toho v tomhle věku musíte tolik vydržet.“





40
!
„To bude dobr ý, mami,“ řekla Alex. „My k narozeninám
nepotřebujeme nic zvláštního.“
„Narozeniny se stejně moc přeceňujou,“ přidal se Conner.
„My víme, že to teď není jednoduchý.“
Objala je kolem ramen. „Kdy jste vy dva za čali být takhle
dospělí?“ zeptala se jich s vlhkýma očima. „Mám ohromné štěstí!“
Všechny oči se upřely na fotografii pana Baileyho.
„Víte, co by řekl tatínek, kdyby tu byl?“ zeptala se dvojčat
maminka. „Řekl by: Teď právě žijeme ošklivou kapitolu života, ale
v knížkách se to vždycky zlepší.“
Děti se na ni usmály a doufaly, že je to pravda.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.