načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Země mlh - Kwang-gju Kim

Země mlh
-7%
sleva

Kniha: Země mlh
Autor: Kwang-gju Kim

Výbor z poezie současného jihokorejského básníka, který ve svých verších apeluje na základní humanistické a morální hodnoty. Kim Kwang-gju je velmi kritickým autorem, který se ve ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  168 Kč 156
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,2
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: DHARMAGAIA
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2012
Počet stran: 140
Rozměr: 110x160
Název originálu: Tedžangganui juhok
Spolupracovali: přeložila Ivana M. Gruberová
Jazyk: česky
Datum vydání: 18.05.2012
Nakladatelské údaje: V Praze, DharmaGaia, 2012
ISBN: 978-80-7436-022-0
EAN: 9788074360220
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Výbor z poezie současného jihokorejského básníka, který ve svých verších apeluje na základní humanistické a morální hodnoty. Kim Kwang-gju je velmi kritickým autorem, který se ve svých verších ostře vymezuje vůči současné jihokorejské společnosti. Vadí mu především její určitá nehybnost a strnulost, která pozvolna přechází až do úplné do lhostejnosti a netečnosti. Autor zůstává rovněž vyhraněný vůči konzumnímu způsobu života, projevujícím se v bezduchém a povrchním pokrytectví. Zároveň však dokáže básník naléhavým tónem upozornit i na nedostatečné prosazování humanitních ideálů v současném světě, na nedodržování lidských práv i na úbytek morálních a duchovních hodnot. Dalším námětem Kwang-gjuových veršů je i drancování přírodních zdrojů, které vede k megalomanské výstavbě velkoměst, způsobuje chaos i odcizení a ve svém důsledku znamená drastickou změnu klasického životního stylu.

Popis nakladatele

Kim Kwang-gju (nar. 1941) je významný korejský básník a profesor německé literatury na univerzitě Hanjang v Soulu. Je je velmi kritický vůči novodobé jihokorejské společnosti. Upozorňuje na společenské a kulturní síly, které v dnešní době ohrožují lidskost: Jak funguje mechanismus moci? Proč lidé otupěli při pohledu na utrpení druhých? Co vede k bezostyšnému plundrování životního prostředí? Své básně prezentuje jako provokující otázky, jež mají čtenáře probrat z otupělého podřimování a přimět je k tomu, aby začali uvažovat o věcech, které jsou důležité. Kim Kwang-gjuovo bystré rozlišování mezi pravým a falešným vytváří básně, v nichž se setkáváme s jasnou myslí, která nepodléhá žádným anestetikům.

Jeho poezie je překládána do řady světových jazyků. Výbor přeložila a úvod napsala Ivana Gruberová.

Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kim Kwang-gju

Země mlh

Přeložila Ivana M. Gruberová

DharmaGaia 2012


Z korejského originálu Tedžangganui juhok přeložila

Ivana M. Gruberová

Tato kniha byla vydána s laskavou podporou nadace Korea Litera

ture Translation Institute se sídlem v Soulu v Korejské republice.

This book was published with the generous assistance of the Korea

Literature Translation Institute, Seoul, The Republic of Korea.

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Kim, Kwang-gju

Země mlh / Kim Kwang-gju ; přeložila Ivana M. Gruberová.

– Praha : DharmaGaia, 2012. Název originálu: Tedžangganui

juhok. Přeloženo z korejštiny

821.531–1

– korejská poezie

– výbory

821.531 – Korejská literatura [25]

Copyright © by Kim Kwang-kyu, 1991

Translation © by Ivana Gruberová, 2012

Czech edition © by DharmaGaia, 2012

ISBN 978–80–7436–022–0


5

Slovo úvodem

Kim Kwang-gju (1941) je významný korejský básník, pro

fesor německé literatury na univerzitě Hanjang v Soulu

a překladatel německé poezie. V jihokorejské poezii

mu patří zvláštní místo. V 70. letech, kdy zde domino

valy dva výrazně odlišné proudy, tzv. čistá poezie (kor.

sunsusi) a angažovaná, tzv. národní poezie (kor. mind

žoksi), začal psát básně, kterým zastánci prvního prou

du mohli vytýkat nedostatek imaginace a péče o jazyk

a které zastánci toho druhého snadno překřičeli.

Už ve své první sbírce, nazvané Poslední sen, který nás

smáčí (kor. Urirul čoksinun madžimak kkum, 1979), dal Kim

Kwang-gju potichu, ale zřetelně najevo, že je nemístné,

aby si básníci mysleli, že jsou výjimečné bytosti, a že

i to, co bylo tradičně vnímáno jako „nepoetické“, se

může stát básní. Kim Kwang-gjuovy básně jsou bás

němi kritického rozumu. Jejich originalita v kontextu

korejské poezie spočívá v záběru „malých“ problémů.

Prostým jazykem poukazuje na všední věci: nic nového

pod sluncem, vše tady už jednou bylo a zase bude, od

tud smutek banality života. Jeho básně o stokrát opa

kovaných skutečnostech jsou nicméně působivé: autor

využívá prostředků výčtu a gradace, poslední verš čas

to zakončuje otázkou.


6

Kim Kwang-gju je velmi kritický vůči novodobé jihokorejské společnosti. Terčem jeho kritiky je především bezduchost, snobismus a pokrytectví nové maloburžoazie formované v období nelítostné vojenské diktatury. Jeho kritika a výsměch jsou nicméně prosty hněvu či nenávisti, spíše v nich najdeme jemný humor a posmutnělou ironii. Protikladem chamtivého hemžení lidí je v jeho poezii příroda. Útěchu i poučení přináší zejména pozorování ptáků a stromů; ořezané, dusící se v městském smogu, projevují stále tichou neúnavnou vůli k životu.

Kim Kwang-gju se považuje za humanistického spisovatele. V centru jeho zájmu je hodnota každého jednotlivce a svou tvorbou upozorňuje na společenské a kulturní síly, které v dnešní době ohrožují lidskost: Jak funguje mechanismus moci vojenské diktatury? Proč lidé otupěli při pohledu na utrpení druhých? Co vede k bezostyšnému plundrování životního prostředí? Mluvčími jeho básní bývají tuctoví lidé, kteří různými způsoby vyjadřují odcizení a zmatek v životě moderního velkoměsta. Připomeňme, že modernizace a urbanizace probíhaly v Koreji překotným tempem v 70. a 80. letech 20. století a znamenaly hlubokou proměnu životního stylu. Pro velké množství lidí, kteří se stěhovali z venkova do měst za obživou a vzděláním potomků, pracovat znamenalo buďto nudnou rutinu

7

v kancelářích, nebo špatně placenou a často riskantní

dřinu v továrnách či na stavbách.

Kim Kwang-gjuovu pozici v kontextu soudobé korej

ské poezie výstižně charakterizuje jeho překladatel do

angličtiny Brother Anthony of Taizé, profesor anglistiky

na univerzitě Sogang v Soulu:

„Jeho rezolutní nezávislost na jakékoli literární kotérii z něj činí vzor

umělecké svobody v zemi, kde se většina mladších básníků cítí být

povinna ucházet se o členství ve skupině kolem toho či onoho slavné

ho staršího spisovatele (...).

S jistotou lze říci, že zatímco žádný korejský básník neovlivnil

Kim Kwang-gjua v zásadním výběru stylu a tematiky, jeho tvorba

měla hluboký vliv na všechny mladé básníky, kteří vyrůstali

a začali psát poté, co Kim Kwang-gju začal publikovat. Jeho dílo

jim ukázalo hodnotu stylistické prostoty, způsob, jakým lze užívat

humoru při psaní o závažných věcech, možnost pojednávat o spole

čenských problémech a přitom zůstávat hluboce osobním. Jeho dílo

četli s hlubokým zájmem právě proto, že neměl v úmyslu přitahovat

přívržence či formovat uměleckou školu. Jeho básně se jim svobodně

nabízely, vyvstávaly z básníkova života, ale jakmile byly jednou

publikované, nevyžadovaly od čtenářů, aby se soustřeďovali na

osobu jejich autora. Díky Kim Kwang-gjuovi se korejská poezie stala

mnohem méně povznesenou a sebestřednou a mnohem zajímavější

pro obyčejné čtenáře.“

8

(Přeloženo z knihy The Depths of a Clam. Selected Poems by Kim

Kwang-kyu. Překlad Brother Anthony of Taizé a Kim Young-moo.

White Pine Press, Buffalo, New York 2005, s. 10–11.)

Kim Kwang-gju své básně prezentuje nikoli jako hoto

vé produkty, jako umělecká díla určená k zarámování

a obdivu, nýbrž jako provokující otázky, jež mají čtená

ře probrat z otupělého podřimování a přimět je k tomu,

aby začali uvažovat o věcech, které jsou důležité. A jak

dodává Brother Anthony of Taizé: „Tyto básně stojí za to

překládat, neboť věci, které jsou důležité pro Kim Kwang-gjua,

jsou důležité pro každého člověka na světě, pokud mu záleží na

tom, aby zůstal lidskou bytostí“ (tamtéž, s. 16).

Ivana Gruberová

Poznámka k českému vydání

Český překlad Kim Kwang-gjuovy poezie byl pořízen

z autorova výboru zvaného Vábivost kovárny (kor. Te

džangganui juhok) vydaného roku 1991 v Soulu. Pro vy

dání v češtině jsem po konzultaci s autorem pojme

novala tuto knížku Země mlh podle jiné básně v tomto

výboru.

I. G.

9

Předmluva

Kim Kwang-gju říká, že obyčejně píše své básně ráno.

Míní tím samozřejmě dobu před obědem, ale současně

tak možná naznačuje, že jednou z hlavních vlastností

jeho básní je jasnozřivá citlivost právě probuzené mys

li. Kim Kwang-gjuovy básně jsou přistřihované a vy

brušované v ranním světle po přiměřené míře spánku

a odpovídající snídani, jsou plodem klidného a vyrov

naného vědomí. Na obálku své první básnické sbírky

(1979) Kim Kwang-gju napsal: „Jedním z práv našeho

života, právem, které nám nemůže být odepřeno, je vi

dět, slyšet, myslet a mluvit o skutečnosti tak, jak je.“ To

naznačuje, že život by neměl být „příjemným stavem

anestézie“, nýbrž „bolestí procitnutí“. Báseň důkladně

napsaná po ránu jasnou myslí má za cíl učinit zjevným

pravý charakter stavu anestézie, v níž zmanipulované

a reglementované vědomí je jako doma, a vybízí čte

náře, aby cítil bolest, která ho budí ze stavu neskuteč

né fantazie. Užitečným úvodem do jeho poezie může

být jedna z jeho nejranějších básní nazvaná Duchovní

hora:

Když jsem byl malý, byla nad mou rodnou vsí tajemná hora.

Byla to Duchovní hora, na niž nikdy nikdo nevylezl. Duchovní hora nebyla ve dne vidět.

Úbočí halila hustá mlha a vrchol pokrývaly mraky, a tak jsme se mohli pouze matně domnívat, kde se Duchovní hora asi nachází. Duchovní hora nebyla dobře vidět ani v noci.

Ve svitu měsíce nebo hvězd za jasných nocí bez mraků sice zjevovala svou černavou podobu, ale jaký má tvar nebo jak je vysoká, to se zjistit nedalo. Jednoho dne jsem náhle zatoužil spatřit Duchovní horu, jež nikdy neopustila mou mysl, a tak jsem se expresním autobusem vydal do své rodné vsi, ale Duchovní hora nikde, kamsi zmizela. Podivné. Ptám se mě už neznámých vesničanů, ale říkají, že taková hora tu není. Tuto báseň můžeme číst jako báseň o zrodu jasné mysli probouzející se z klamného světa ideálů a snů, ze všeho toho toužení a nostalgie, které v nás vzbuzuje vzpomínání na dětství a domov a stejně tak i cokoli esenciální a autentické. Když čteme tuto báseň, která plyne poklidně, přičemž její lyrický subjekt opatrně kontroluje své cítění a neprozrazuje žádné emoce ani myšlenky, zpozorníme, jestli obdobně bolestnou ztrátou domova dětství a jeho tajuplných krajin náhodou netrpíme i my.

V centru básně stojí tajemná hora, která tam je,

aniž by tam byla, která není viditelná, a přesto ji lze zahlédnout, na kterou nelze vylézt, a přesto tam je přítomná, a my jsme vybízeni vnímat v této básni jak přirozenost hory, tak mysl, která je představou hory posedlá. Na jedné rovině existuje proces objevování; Duchovní hora není umístěna v prostoru, je zbytečné jezdit autobusem na místo, které už neexistuje, protože tajemství hory je třeba hledat v jiných rovinách. Tato báseň rozhodně není záznamem jednoduché ztráty iluzí, nýbrž nás vyzývá, abychom znovu přezkoumali své posuzování uplynulé zkušenosti.

V mnoha Kim Kwang-gjuových básních nalézáme toto téma „nenávratu“, často spjatého s domovem a dětstvím, ale líčeného s něčím jiným než nostalgie. Je tu současně pocit, že přítomné zradilo minulé, že pokud „neznámí vesničané“ popírají přítomnost Duchovní hory nyní, není to proto, že by byli blíže pravdě, ale proto, že se stali obětí mnoha forem odcizení přítomného v dnešní společnosti. Venkovský dům se stává symbolem znečištěné a poničené národní identity.

Znečištění a smrt jsou pociťované a líčené všude, takže tato sbírka přináší pozoruhodný autoportrét společnosti, v níž každý je zredukován, zmenšen do trpasličích a nelidských proporcí. Převládajícím tónem není sentimentální zármutek nad uplynulou minulostí, ale temná satira na odlidšťující výsledky těch procesů, které autority často nazývají termínem „modernizace“. Když uondáni odcházíme ze svého zaměstnání a vlečeme se domů, zjišťujeme, že nás lze přirovnat ke chladnokrevným plazům, kteří se večer vracejí do své bažiny.

Jednou z Kim Kwang-gjuových zásluh je, že nás svými básněmi přiměl k uvědomění si hlubších kořenů často kritizovaných postojů sobectví a kompromisu, jež se zdají na první pohled charakterizovat mentalitu moderního urbanizovaného člověka. Ve svých básních se zabývá náměty spíše pro romány a povídky než lyrické verše; najdeme v nich egoistické šosáctví, jež lze zahlédnout v četných chvílích drobných gest, která často tnou do živého. „Běžný čtenář“ je nakonec nucen připustit, že tyto portréty jsou mu velmi povědomé.

Základním rysem dusivé společenské atmosféry, kterou Korejci zakoušeli od začátku 70. let až do let devadesátých, je neustálé opakování bezohledného násilí. Všude, kam se podíváme, nalézáme obrazy džungle plné násilí, jež nezná slitování: svědomí, ideologie, omluva, lítost, to všechno jde stranou, cikádu zhltne pavouk, krásný hlas, který dlouho vyzrával, je v jediném okamžiku umlčen násilím a strachem. Tato skutečnost je jasně vyjádřena v mnoha konkrétních a výmluvných obrazech. Dokonce i podzimní nebe bez mráčku, na něž jsou Korejci tradičně tak hrdí, se stává symbolem a zdrojem ničeho jiného než chvějivé úzkosti. Čistota může být snadno pouhou absencí nepravidelností a rozmanitosti, které vytvářejí opravdu lidskou společnost.

Kdo nese zodpovědnost za stav věcí, je naznačeno tak jasně, jak jen lze, zvláště v básních o životě pod vojenskou diktaturou; přesto tu je vždy naděje na odpor vůči silám umlčování a smrti – kaktus nakonec po dlouhé neklidné temné noci rozkvete. Tím, co zde vítězí, je život sám – rakovinné buňky v nás lze přijmout jako součást života, čas v noci lze strávit vymýšlením jména pro dítě, které se brzo narodí. Zápas s umlčováním a smrtí, hledání svobody a naděje se stávají pouze intenzivnějšími, ne snad díky víře, že svobodní duchové bojující proti útlaku a temnotě vždy existují, ale právě díky okolní temnotě. Naděje nepřichází po zoufalství, ale povstává proto, že zoufalství se předkládá jako možnost a je odmítnuto. Tím, co nelze odmítnout, je plynutí času, stárnutí a smrt; právě poznání, že chod našeho života je poznamenán jeho konečností, nám umožňuje vytvářet něco hluboce krásného. Jinak bychom upadli do spánku, zpátky do anestezie. Nemůžeme se vyhnout skutečnosti, že šeřík rozkvétá na smetišti, že lotosový květ vyrůstá z černého bahna. Dokonce i smrti samotné lze nejlépe porozumět, když si uvědomíme úděl semínka, z něhož raší nové květy.

Žít autenticky v běhu všedních dní současné společnosti není snadné, ale útěk do neposkvrněné přírody

14

fiktivní Duchovní hory není řešením, protože tam se

nic nemění. Příroda a lidská existence se řídí jinými

zákony a vyznávají jiné hodnoty. V přírodě nedochází

ke konfliktům hodnot, v přírodě je čiré bytí a po něm

nebytí, a to může být záviděníhodným stavem, nelze

však v něm nalézt to, co činí život skutečně lidským.

Ale kontaktem s těmi skutečnostmi uznávanými mezi

kameny, zvířaty a stromy se lze (a je to žádoucí) dobrat

smyslu svobody a přírody v lidském životě.

Poselstvím těchto básní pro současného člověka je

tedy toto: jinou, vysněnou realitu svobody a pravdy je

třeba vytvářet vlastní volbou a úsilím v rámci přítom

né stávající reality. A nepovrchní obyčejnost této vize

a Kim Kwang-gjuovo bystré rozlišování mezi pravým

a falešným, když si zaujatě prohlíží lidský život a když

mu se zájmem naslouchá, vytváří básně, v nichž se se

tkáváme s jasnou jitřní myslí, která nepodléhá žádným

anestetikům.

Kim Jong-mu (1944–2001)

(profesor anglické literatury na Soulské státní univerzitě,

literární kritik)

(Přeloženo z knihy Kim Kwang-kyu: Sangheng – A Journey to

Seoul. Tosočchulpchan Dapke – Dap Gae Books, Soul 2006,

s. 10–15.)

15

O autorovi

Kim Kwang-gju se narodil v Soulu v roce 1941 a studo

val německý jazyk a literaturu na Soulské státní uni

verzitě. V roce 1960 se zúčastnil demonstrací Dubno

vé revoluce, jež byly potlačeny tragickým masakrem

19. dubna, který vedl k pádu prezidenta I Sung-mana.

Později studoval tři roky (1972–1974) v Mnichově.

Přestože objevil svůj literární talent už na střední

škole, poezii začal psát až po návratu z Německa. Jeho

první publikované básně se objevily v revui Munhakkwa

čisong v roce 1975 a téhož roku vydal korejské překlady

básní Heinricha Heineho a Guntera Eicha. V roce 1979

byla sice publikována jeho první básnická sbírka Posled

ní sen, který nás smáčí (kor. Urirul čoksinun madžimak kkum),

ale posléze byla prakticky utajena v době politického

napětí vyvolaného atentátem na prezidenta Pak Čong

huiho v říjnu téhož roku. Druhá sbírka Ne! Není to tak!

(kor. Anida, kurohči anhta) následovala v roce 1983, třetí

sbírka Srdce Velké hory (kor. Kchunaksanui maum) v roce

1986, čtvrtá sbírka Jako malicherný ustrašený omezenec (kor.

Čompchengi čchorom) v roce 1988. Potom následovaly

sbírky Aniri (1991), Vodní cesty (kor. Mulgil, 1994) a Nic sice

nevlastní, ale přesto... (kor. Kadžin got hanado opsčiman...,

1998). V roce 1996 vydal knihu svých esejů a článků na

16

různá literární témata Hlasy přirozené a hlasy předstírané

(kor. Juksongkwa kasong). Jeho nejnovější sbírka básní

Když jsme se poprvé setkali (kor. Čchoum mannadon tte) byla

publikována v roce 2003 a obdržela v témže roce lite

rární cenu Daesan Foundation.

Od roku 1980 Kim Kwang-gju vyučoval germanisti

ku na univerzitě Hanjang v Soulu, kde dodnes působí

jako emeritní profesor; publikoval překlady němec

kých básníků 19. století (1980), básní Bertolda Brech

ta (1985), rozhlasových dramat Guntera Eicha (1986)

a také básní Guntera Eicha (1987). Za svoji básnickou

tvorbu obdržel několik významných korejských literár

ních cen. V roce 2006 obdržel od Německé akademie

pro jazyk a literaturu Cenu Friedricha Gundolfa. Po

slední dobou se angažuje v rozšiřování kontaktů mezi

korejskou a německou literaturou a v řadě měst v Ně

mecku, Rakousku a Švýcarsku veřejně četl svou poezii.

Autorská čtení se konala též v Japonsku, USA a Kolum

bii, kde Kim Kwang-gju své básně četl třem tisícům

posluchačů. Jeho básně byly přeloženy do angličtiny,

němčiny, španělštiny, japonštiny a čínštiny, v současné

době se chystají vydání též ve francouzštině, arabštině

a vietnamštině.

27

Cesta z práce domů

Už dávno jsme se vzdali myšlenky, že budeme

jednou létat

teď už se nám ani běhat nechce

chodíme neradi, tak jezdíme

(většinou autobusem nebo metrem)

když nastoupíme do vozu, všichni si hledíme sednout

když si sedneme, opřeme se a upadáme do dřímoty

a ne snad z únavy

pokaždé ale, když máme za sebou vydělávání peněz

hlava nám atrofuje

a po celém těle nám rostou šupiny

stydne nám totiž krev

a přesto nás nohy ze zvyku donesou domů

s napůl otevřenýma očima

každý den večer se vracíme domů

jako plazi do močálu

33

Nejasné stíny dávné lásky

Koncem roku Dubnové revoluce

1

jsme se sešli v pět odpoledne

radostně si potřásli rukama

a pak seděli v nevytopené místnosti

vydechovali bílou páru

a vášnivě diskutovali

pošetile jsme věřili

že žijeme pro cosi

pro cosi co nemá vůbec nic společného s politikou

leč k žádnému závěru jsme nedošli a toho večera

jsme popíjeli z velké misky na Hjehwa Rotary

2

dělali si naivní starosti s láskou

doučováním mladších studentů

a vojenskou službou

a každý z nás z plna hrdla zpíval

písničky, jež nikdo neposlouchal

písničky, jež nikdo nedovedl napodobit

ty písničky, které jsme zpívali jen tak pro nic za nic

stoupaly vzhůru noční oblohou zimy

a proměňovaly se v padající hvězdy...

Po osmnácti letech jsme se sešli znovu:

měli jsme uvázané kravaty

každý z nás se někým stal

34

stali jsme se starší generací, která se bojí revoluce

večírek stál deset tisíc wonů na osobu

pohovořili jsme o manželkách a dětech

probrali výši platů

znepokojeni rostoucími cenami

vesele zanadávali na svět

a ztlumenými hlasy (už ze zvyku)

jsme si vyměnili nejnovější klepy

všichni jsme žili proto, abychom žili

žádný z nás tentokrát nezpíval

nechali jsme po sobě nedopité nedojedené

množství alkoholu a drahé zákusky

zaznamenali si změněná telefonní čísla a rozloučili se

někteří šli hrát poker

jiní šli tancovat

a další jsme tesklivě kráčeli Tongsungdongem

3

a nesli si jako vzácnost srolované kalendáře na nový

rok

na místech, kam jsme se vrátili po dlouhých

blouděních

na místech, kde kdysi krvácela naše dávná láska

podezřele vyrostly neznámé budovy

jen platanová alej stála na svém místě jako dřív

a pár zbývajících suchých listů se ještě zachvívalo na

větvích

až nás zamrazilo v zádech...

35

„Nestydíte se?“

šeptal nám vítr do uší

a tak jsme raději honem začali mluvit

o zdravotních problémech středního věku

a zabředli do močálu ještě o kousek hlouběji

1) Dubnová revoluce – když se první jihokorejský prezident

I Sung-man pokusil roku 1960 zmanipulovat výsledky voleb,

studenti se vydali do ulic Soulu i větších měst, aby vyjádřili

svůj nesouhlas. Policie však do pokojně demonstrujících ne

ozbrojených studentů začala střílet. 19. dubna bylo asi 130

studentů zabito a mnoho dalších zraněno.

2) Hjehwa Rotary – křižovatka na severním konci Univerzitní

třídy (kor. Tehangno) poblíž bývalého kampusu Soulské stát

ní univerzity, jež byla jedním z hlavních center studentských

protestů. O několik let později byla univerzita přestěhována

do nově vybudovaného kampusu na jihu Soulu, daleko od

centra města.

3) Tongsungdong – čtvrť u Univerzitní třídy.

43

Malí muži

Zmenšují se

stále se zmenšují

začali se zmenšovat už předtím, než vyrostli

ještě nepoznali první lásku, a už dumali o válce

a přitom se začali zmenšovat

čím jsou starší, tím jsou menší:

zívají a tu se náhle zarazí a přitom se zmenšují

třesou se zděšení zlým snem, a přitom se zmenšují

když někdo zaklepe na dveře, leknutím se zmenšují

váhají dokonce, i když mají zelenou, a přitom se

zmenšují

a zmenšují se, i když lamentují nad tím, že dostateč

ně rychle nestárnou

a když si s nosem zavrtaným do novin stěžují, že svět

je nějak příliš klidný

mají uvázané kravaty, stojí v úhledných řadách

a zmenšují se

všichni myslí na to, jak si vydělají obchodováním,

a zmenšují se

napínají uši, aby slyšeli neslyšitelné příkazy, a zmen

šují se

opakují slova stejná jako uniformy a zmenšují se

44

bojují s neviditelnými nepřáteli a zmenšují se

chodí na četné schůze, tleskají a zmenšují se

nechají se zvát vlivnými osobami na oběd a pak si

čistí zuby párátkem a zmenšují se

roste jim břicho, a tak pilně hrají golf a zmenšují se

chodí na párty, popíjejí tam víno a whisky a zmenšují

se

a zmenšují se, když objímají své teď už tlusté

manželky

zmenšili se

nakonec se zmenšili

jsou menší než neposední vrabci na dvorku

teď už umějí kouřit s maskou na tváři

umějí se hlasitě smát v okamžiku, kdy vůbec nic není

k smíchu

umějí upřímně a dlouhou dobu truchlit nad věcmi,

které nejsou smutné

umějí skrývat radost hluboko uvnitř

umějí rozpoznat všechny druhy hněvu

umějí neříkat, co opravdu cítí, a vrhat zlostné pohledy

jeden na druhého

umějí nepřemýšlet o otázkách, které nikdo neklade

vždycky když míjejí věznici, umějí cítit radost, že tam

nesedí

v dešti umějí kráčet ulicí s deštníkem v ruce

45

na louce netancují, zato umějí zpívat předstíraným

hlasem v baru

a při milování umějí omezit nerentabilní a zdlouhavé

něžnosti

ano, je to tak

zmenšili se

dostatečně se zmenšili

zbylo z nich jen jméno a zaměstnání a věk

zmenšili se tak, že už nejsou vidět

a menší už tedy být nemohou Modlitba drobného akcionáře Všemohoucí Bože!

Jak už asi víš, nedávno se zřítila jedna výšková budova.

Nikoho ani nenapadlo, že by ta bytelná sedmdesátidevítipatrová budova ze železobetonu mohla takhle najednou spadnout. Mě samozřejmě taky ne. I když jsem nevěděl, které velké firmě patřila, a jen jsem se zdálky z domova díval, jak se tyčí vzhůru v centru města, moje mysl se cítila jaksi bezpečnější, protože jsem si říkal, jaké to máme mocné národní zdroje, a v duchu jsem si plánoval, že až mi to jednou kapsa dovolí, vyjedu výtahem úplně nahoru do baru Sky Lounge a napiju se tam aspoň pomerančového džusu. Ale jednoho dne se ta výšková budova najednou zřítila.

A navíc, jak ta budova padala směrem k mému domu, třítisícetunová chladicí věž umístěná na její střeše odlétla do dálky a přistála na mém domě, čímž mne v jediném okamžiku připravila o mou rodinu a o můj majetek. Je to tak překvapující, že ani nemám čas truchlit. Tváří v tvář této neuvěřitelné skutečnosti jen vůbec nejsem schopen pochopit, co se to stalo.

Jak víš, jsem občanem dbalým zákona a vždy jsem byl vzornou hlavou rodiny.

Můžeš nahlédnout do mého životopisu a taky do doporučujících dopisů pro mého zaměstnavatele a uvidíš, že jsem dosud ani jednou neporušil zákony a společenský pořádek. Od dětství jsem poslouchal rodiče, vážil si učitelů, pak splnil svou brannou povinnost vůči vlasti, miloval manželku a děti, vždy jsem včas platil daně, má víra byla upřímná, odkládal jsem úspory stranou, jak jen to šlo, a modlil se speciální modlitbu, aby ropu objevili i v naší zemi. Nekouřím, nepiju, nechodím za ženami, a teď už nepiju ani kafe. Přispívat velkými částkami na Fond národní obrany, to jsem samozřejmě nemohl, nikdy jsem však nepřešel most pro pěší, aniž bych nehodil jednu desetiwonovou minci žebrákovi, který klečel schoulený na jeho schodech.

A přece není pochyb o tom, že neočekávaná ztráta rodiny a majetku je boží trest. Pořád však nemám ponětí, za co vlastně. Co jsem to spáchal, že si zasloužím takovýhle trest?

Pane Bože, snažně tě prosím, vrať mi rozum a dej mi sílu, abych byl schopen jasně uvažovat. Učiň mne schopným jaksepatří truchlit nad ztrátou rodiny a majetku. A dej mi víru v budoucnost, kterou neustále slibují – ráj na zemi. Amen.

48

Smrt krabího mláděte

Jedno krabí mládě

bylo chyceno spolu se svou mámou

a zatímco velcí krabi svázaní slaměným provazem

vypouštějí pěnu a marně mávají nohama

klopýtá ven z košíku prodavače

a leze do strany přes asfaltovou silnici

tatam je svoboda moře

a dny, kdy si hrál na schovávanou v bahně...

Kulí oči, zírá kolem sebe

a tu přijíždí vojenský náklaďák

a krab umírá na silnici rozmáčknutý jeho koly

mrtvé tělíčko krabího mláděte, jež se tu rozkládá

v prachu:

zářivé světlo, které nikdo nevidí

62

Naděje

Přísně řečeno

není i slovo naděje

přejaté z cizího jazyka?

8

Povídaje si o beznaději a zoufalství

s přítelem, který mne celý promoklý deštěm

přišel navštívit jednou pozdě v noci

9

jsem znovu dumal o naději

můj přítel citoval Benjamina:

naděje je

pro beznadějné zoufalce

10

a napodobil Descarta:

jsem zoufalý, a tudíž

doufám

já ale nevím, jestli slova toho Žida

kterého zoufalství dohnalo k tomu

aby sám ukončil svůj život

jestli ta jeho slova nejsou nesprávná

naděje rozhodně není

pro beznadějné zoufalce

protože naděje je pro ty

kteří neztratili naději

říkám si tedy, zda my

63

kteří tu jako pronásledovaní Židé

diskutujeme celou noc o naději

jsme již beznadějní zoufalci

anebo ti, kteří naději dosud neztratili?

Když skončila policejní hodina

přítel mi zmizel do tmy

a jeho krví podlité oči svítily beznadějí...

Je to tak! I ve chvílích beznaděje

naděje je vždycky vpředu před námi

není to nic, co by sem odněkud přišlo

není to nic, co by nám někdo dal

naděje

kterou si musíme vybojovat a uhájit

v žádném případě

není přejaté slovo

8) „Naděje“ (kor. huimang) je sinokorejské slovo, tedy slovo

čínského původu.

9) V období Čon Tu-hwanova autoritářského režimu (tzv. pátá

republika 1981–1988) přežívalo mnoho jihokorejských inte

lektuálů vskrytu.

10) Walter Benjamin (1892–1940) – německý židovský literární

kritik, filozof a překladatel; roku 1940 pronásledovaný nacis

mem spáchal ze zoufalství sebevraždu na francouzsko-špa

nělské hranici.

86

Píseň o knihách

Revoluce je nebezpečná věc

zakázaná hra

ale zamysli se nad dějinami:

zrodil se snad někdy nějaký

velký národ

nebo nový věk

bez děsivé revoluce?

Jestliže to, co zaznamenává

velkou ideu

novým jazykem

nazýváme skvělou knihou

pak je to síla myšlení

sen srdce

co vede dějiny vpřed

jenomže ti, kteří vyvolávají revoluce

se revolucí vždycky sami nejvíc bojí

a protože od své přirozenosti nemají rádi knihy

místo toho, aby skvělé knihy sami četli

nařizují, které knihy zakázat

87

a ti, kteří zakazují knihy

zakazují i myšlení a cítění

(a ti, kteří spalují knihy

nakonec spalují i lidi)

čímž sami sebe ničí

ohlédni se dějinami:

nejsou snad zakazování a pálení knih

ještě nebezpečnější hrou než revoluce?

93

Lidé v autobuse

Z mladých lidí, kteří si nesou knihy

se line pach slzného plynu

když míjejí univerzitu

lidé v autobuse

si protírají oči

a kýchají

a i když jim teče z nosu

nic neříkají

vždyť i oni kdysi chodili do školy

teď už mají za sebou vojnu

platí daně

a vychovávají děti

jsou to obyčejní občané

a život se zdá být nad jejich síly

ani oni nemají rádi

to, co se protiví mladým

leč už se jako dospělí stihli ušpinit

a nejsou schopni přirozených postojů

ke věcem hranatým

a tak ti, kteří se dostali do autobusu mezi

vykřikovanými hesly

házenými kameny

a slzným plynem

94

a kteří si ústa přikrývají kapesníkem

to nejsou žádní lelkující zevlouni

to nejsou žádní lhostejní kolemjdoucí

jejich jména neznám

jsou mi však jaksi povědomí...

Kdo jsou tito lidé?

95

Mladému řidiči vlastního automobilu

Tak už máš svoje vlastní auto

přátelé ti ho nepochybně závidějí

když ses učil řídit

myslel jsem si, jak je to úžasné

že se budeš moci kamkoli rychle dostat

i já jsem několikrát říkal

že získat jakoukoli licenci je fajn

teď se ženeš vpřed ve svém autě

nevidíš, jak se stromy podél silnice během roku

proměňují

nevidíš pouliční prodavače ovoce nebo ryb

nevidíš spěchající ženu s nemocným dítětem na

zádech

dávaje pozor na strážníky a semafory

díváš se jenom před sebe a ženeš se vpřed

zbystřil se ti zrak

tvá mysl je zaneprázdněná pořád víc a víc

a přestože cena benzínu stále poroste

a výfukové plyny ti budou bránit ve výhledu

ty stejně nenecháš auto doma

a nepůjdeš nikam pěšky

a mladý věk, který druzí obvykle tráví

96

chůzí nebo během

ježděním autobusem či metrem

ty trávíš v rychlosti nad šedesát kilometrů v hodině

když tě vidím hnát se kolem v autě

říkám si, že se vzdaluješ nějak příliš lehce

a těžkne mi duše

139

Obsah

Slovo úvodem 5

Poznámka k českému vydání 8

Předmluva 9

O autorovi 15

Jaro 1975 – léto 1979 17

Podzim 1979 – léto 1983 49

Podzim 1983 – jaro 1986 77

Léto 1986 – podzim 1988 105



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist