načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Země bez obzoru – Petr Vaďura; Ladislav Heryán

Země bez obzoru

Elektronická kniha: Země bez obzoru
Autor: Petr Vaďura; Ladislav Heryán

- O Bibli s oblíbeným knězem, salesiánem a milovníkem rockové hudby. - Ladislav Heryán je mnoha lidem znám jako katolický kněz, který má úzké vztahy k undergroundu, miluje rockovou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 270
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: rozhlasové rozhovory o biblických textech vedl s autorem Petr Vaďura
Skupina třídění: Křesťanství. Křesťanská církev všeobecně. Eklesiologie
Jazyk: česky
Téma: rozhovory, bible, křesťanství, rozhlasové pořady
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-760-1050-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

O Bibli s oblíbeným knězem, salesiánem a milovníkem rockové hudby.

Ladislav Heryán je mnoha lidem znám jako katolický kněz, který má úzké vztahy k undergroundu, miluje rockovou muziku a mívá bohoslužby na rockových festivalech. Jeho životní záběr je však mnohem hlubší: jako salesián se věnuje řadu let službě mladým lidem a dětem, jako biblista a teolog působí na několika vysokých školách. Rozhlasové rozhovory nad, které vedl s Ladislavem Heryánem Petr Vaďura, vycházejí v knižní podobě v edici Rozhovory nad Biblí.

Zařazeno v kategoriích
Petr Vaďura; Ladislav Heryán - další tituly autora:
Má to smysl Má to smysl
Izajáš Izajáš
V dobrých rukou V dobrých rukou
Exotem na této zemi -- O Božím milosrdenství mezi námi Exotem na této zemi
 (e-book)
Dveře se otvírají Dveře se otvírají
 (CD)
Stopařem na této zemi -- O Boží velkorysosti mezi námi Stopařem na této zemi
 (audio-kniha)
Stopařem na této zemi Stopařem na této zemi
Země bez obzoru Země bez obzoru
 (e-book)
U Božího Mlýna U Božího Mlýna
Sami na této zemi? - O Boží přítomnosti mezi námi Sami na této zemi?
 (CD)
Sami na této zemi? -- O Boží přítomnosti mezi námi Sami na této zemi?
 
K elektronické knize "Země bez obzoru" doporučujeme také:
 (e-book)
U Božího Mlýna U Božího Mlýna
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Země bez obzoru

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.ivysehrad.cz

www.albatrosmedia.cz

Ladislav Heryán

Země bez obzoru – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Rozhovory

nad biblí



Vyšehrad

Rozhlasové

rozhovory

o biblickém

textu

vedl s autorem

Petr Vaďura

Ladislav Heryán

Země bez obzoru

Tato kniha vychází  

s laskavým souhlasem  

rozhlasových stanic

Knihu věnujeme Martinu Skořepovi a všem, 

kteří bojují svůj zápas s těžkou nemocí  

nebo životní krizí.

Obsah

Má utrpení nějaký smysl? (Kniha Jób 7, 1–21) ...............11

Modlitba zneklidněného (Žalm 5) ..........................18

Nadějné očekávání vítězství (Žalm 20)  .....................25

Jistota vztahu s Hospodinem (Žalm 25)  ....................31

Hospodin je zachránce (Žalm 30) ...........................37

O vyznání hříchů (Žalm 32 )  ................................43

Život ve stínu nepřátel (Žalm 41)  ...........................48

Jak jedná Hospodin (Žalm 146) .............................55

Těžký úděl proroka (Kniha Jeremjáš 20, 1–18) ...............62

Falešná zbožnost (Kniha Ozeáš 6, 1–7) ......................68

Poslední soud (Evangelium Matoušovo 25, 31– 46)  ...........73

Ukřižování (Evangelium Matoušovo 27, 32–56) ...............79

Co člověka špiní (Evangelium Markovo 7, 1–23) ..............86

O omylech zbožných lidí (Evangelium Markovo 12, 35 – 40) ..93 Rozvod (Evangelium Markovo 10,1–16 )  .....................99

Dvanáctiletý Ježíš v chrámě (Evangelium Lukášovo 2, 41–52)  105

Potřeba pokání (Evangelium Lukášovo 3, 7–20)  ............112

Zázračný rybolov (Evangelium Lukášovo 5, 1–11) ..........119

Odpuštění hříchů (Evangelium Lukášovo 5, 17–26)  ........125

Hodnota člověka (Evangelium Lukášovo 14, 1–6)  ..........131

Před branou smrti (Evangelium Lukášovo 23, 32– 43) .......139

Milujte se navzájem (Evangelium Janovo 15, 12–25)  .......147

Všechno nakonec dobře dopadne  

(Evangelium Janovo 16, 23b–33)  ........................152

Zázračný rybolov a povolání apoštola Petra  

(Evangelium Janovo 21,1–14)  ...........................159

Ježíš a samařská žena (Evangelium Janovo 4,5 – 42)  ........167

Ježíš pomazán k pohřbu (Evangelium Janovo 11,55 –12,11)  .174


Vinný kmen a ratolesti (Evangelium Janovo 15,1–11) .......182

Naděje (List Římanům 8,28 –38)  ...........................189

Charakteristika Kristova služebníka  

(Druhý list Timoteovi 2,1–14)  ........................... 195

K čemu je Písmo svaté (Druhý list Timoteovi 3,14 – 4,2)  .....201

Nebe .....................................................207

Co je evangelium? ........................................211

Advent a vánoční svátky..................................220

Velikonoční slavení ......................................226

Svatodušní svátky ........................................235

Rocková skupina U2  .....................................245

Kde končí země a začíná nebe?............................261

U2 – No Line On The Horizon............................262

Ediční poznámka..........................................271


Má utrpení nějaký smysl? Kniha Jób 7, 1–21

Zdali není člověk na zemi podroben v službu, nejsou jeho dny jako dny

nádeníka? Jako baží otrok po stínu a jak nádeník čeká na výdělek, tak

se mi dostaly dědictvím daremné měsíce, noci plné trápení se staly mým

údělem. Když uléhám, ptám se: „Kdy už vstanu?“ a pak zase: „Kdy se

snese večer?“ Syt jsem toho, na lůžku se převalovat do rozbřesku. Mé tělo

je obaleno červy a strupy plnými prachu, kůže mi puká a mokvá. Rychleji

než tkalcův člunek uběhly mé dny, skončily v naprosté beznaději. Bože,

pomni, že můj život uprchne jak vítr a nic dobrého už nikdy nespatří mé

oči. Neuzří mě oko, jež mě vídávalo, budou-li mě tvoje oči hledat, nebudu tu.

Oblak se rozplyne, zmizí. Stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí,

nevrátí se nikdy zpět do svého domu, neobjeví se už na svém místě. A tak

bránit nemohu svým ústům, mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mne

hořkost mé duše. Jsem snad moře nebo dračí netvor, že proti mně stavíš

stráž? Řeknu-li si: „Potěší mě moje lože, mé lůžko mi ulehčí v mém lkání“,

děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními, že bych spíše volil zardoušení,

spíše smrt než kruté trápení. Život se mi zprotivil, nechci žít věčně, už mě

nech, mé dny jsou pouhý vánek. Co je člověk, že mu přikládáš význam, že

se jím zabýváš v srdci, že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho

zkoušíš? Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš, nenecháš mě ani slinu polk

nout? Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí? Proč sis mě vzal

za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě? Proč mi přestupek můj nepro

mineš, nesejmeš ze mne mou vinu? Již uléhám do prachu a až mě budeš za

úsvitu hledat, nebudu již. Ladislave, načrtni alespoň v základních rysech rámec dnešního textu.

Kniha Jób se snaží řešit otázku lidského utrpení. Samotný pří-

běh většina čtenářů zná. Jób je spravedlivý člověk, ale je postižen  krutým utrpením. Přicházejí jeho tři přátelé Elífaz, Bildad a Sófar, 

kteří se mu snaží pomoci pochopit, proč ho toto utrpení postihlo. 

Ve skutečnosti mu podsouvají myšlenku, že příčinou jeho soužení  je nějaký tajný hřích, kterého se dopustil a za který teď trpí. Jób se  však ničeho takového nedopustil a je si toho vědom. Odehrají se tři  kola rozhovorů, ve kterých promlouvají střídavě přátelé, jimž Jób 

MÁ UTRPENÍ NĚJAKÝ SMYSL?12

odpovídá. Náš text nás uvádí do Jóbovy odpovědi na Elífazovu řeč 

v prvním kole rozhovorů. Ve 32. kapitole vstoupí do děje ještě jeden 

muž, který se jmenuje Elíhú, a na závěr promluví Hospodin, který 

rozsoudí všechny zúčastněné postavy. 

Ty jsi ovšem nezmínil, že kniha má jakýsi prolog odehrávající se

v nebi. Před Hospodina přicházejí synové Boží a mezi nimi je

i satan. Hospodin jej upozorní na Jóba slovy: „Zdalipak sis všiml

mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bez

úhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.“ Dialog pokračuje

satanovou replikou: „Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? Vždyť

jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu

jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. Ale jen vztáhni

ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit.“ Na ta

slova satanovi Hospodin odvětil: „Nuže, měj si moc nade vším, co

mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj.“ (1,8 –12) Tím ovšem dává

Jóba satanovi v plen. Ten jej nejprve zbaví všech dětí, majetku

a posléze sáhne i na jeho zdraví. Jób se ocitá na pokraji života.

Jedním z důsledků velkého utrpení, které jej postihlo, je nesnesi­

telnost času: Jób nedokáže zvládat plynoucí čas. Zkus to vysvětlit.

Asi každý z nás prožil období, kdy se hodiny a dny vlečou. Na-

cházíme se v nějaké obtížné situaci, jejíž rozuzlení nepřichází. Snad 

proto je jednou z nejvýsostnějších křesťanských ctností trpělivost. 

Samotné slovo trpělivost je odvozeno od slovesa trpět, protože 

označuje stav, kdy se nedá dělat nic jiného. Vzpomínám si na životní 

období, kdy jsem v důsledku jedné události ve svém osobním životě 

upadl do depresí. Vlekly se několik měsíců. V tomto stavu má v sobě 

člověk neustále jakousi nepopsatelnou tmu a je schopen pouze být, 

i když i to je hodně těžké. Není schopen nic dělat a sám si nedokáže 

pomoci. Lidová moudrost říká, že čas je nejlepší lékař – a i já jsem 

se z tohoto stavu po čase dostal. V mnoha případech je však třeba 

vyhledat odbornou pomoc, protože deprese mohou vyústit až do 

sebevraždy. Jóbově pocitu tedy rozumím velmi dobře.

Jóba jeho životní situace dostala doslova na pokraj smrti a on sku­

tečně o smrti přemýšlí. Je to zvláštní u člověka, který minimálně MÁ UTRPENÍ NĚJAKÝ SMYSL? 13 tuší, že jeho život smrtí nekončí, protože ve spojení s Hospodi­ nem hranici smrti překročí. V textu, nad nímž přemýšlíme, tuto naději dokonce jednou i vysloví.

Jelikož kniha Jób zkoumá fakt lidského utrpení, musíme při  jejím čtení dopřát hlavní postavě určitý čas. Jób bojuje s Hospo- dinem a skrze své utrpení se ke konci knihy probojuje k tomu, že  vyzná víru ve vzkříšení a přijme Hospodinovu nepochopitelnost. Na druhou stranu se sám Bůh Jóbovi jakoby vydá – v závěrečné kapitole prohlašuje: „Já nesu jeho obličej.“ (42,8 dle hebrejského textu;  podobně 42,9: „Hospodin nese Jóbův obličej.“) Mně se na tom líbí, že 

Bůh zůstane člověku sice blízký, ale ne plně pochopitelný. Jób ho 

nemá v hrsti. 

Připomíná mi to scénu popsanou z 22. kapitoly knihy Genesis, kde Hospodin po Abrahamovi chce, aby mu obětoval svého je­ diného syna Izáka.

Ano, pro Abrahama byl Izák vší jeho budoucností – a najednou  Hospodin tohoto syna chce. Když se pak Abraham skutečně chystá  Izáka zabít, Hospodin jej zadrží se slovy: „Nevztahuj ruky své na dítě, aniž mu co čiň; neboť jsem již poznal, že se Boha bojíš, když jsi neušetřil syna svého, jediného svého pro mne.“ (Gn 22,12 Kralický překlad) K čemu byla tato zkouška? Snad měl Abraham jejím prostřednictvím pochopit, že Hospodin je mu sice hodně blízký, nicméně mu  stále zůstane ne plně uchopitelný, tajemný. Můj Hospodin je také  takový. Je tajemný, ale zjevil svou tvář v Ježíši Kristu.  Můžeme jej vůbec poznat? Neprojektujeme si do svého obrazu Boha pouze své představy? Zvláště když se utěšujeme nebo chlá­ cholíme Boží svrchovaností.

Když někdo zemře, říkají lidé: „Bůh si ho vzal.“ Mně se to nelíbí,  protože je to příliš jednoduché a jednoznačné. Když je někdo starý  a nemocný, může být pro něj smrt někdy i vysvobozením. Ale co když zemře někdo mladý? Přijde mi nesmyslné v takové situaci říkat: „Bůh si ho vzal.“ Lidé to snad říkají jako jakousi zkratku. Svedou  neštěstí a nepochopitelnost té události na Boha a jim samotným se  ulehčí. Jenomže tím se dělá Hospodinu velmi špatná služba: proč 

MÁ UTRPENÍ NĚJAKÝ SMYSL?14

by si měl k sobě brát člověka na počátku jeho života? Právě tento 

moment podle mne vyjadřuje neuchopitelnost Boží. V příběhu o Jó-

bovi konfrontace s Hospodinem vyústí do Jóbových slov (a stále je 

to muž spravedlivý a svatý): „Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. /.../

Jen z doslechu jsem o tobě slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.

Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“ (42,3b.5 –6) Tváří 

v tvář utrpení, které musel přestát, zahlédl tajemnou blízkost Boží, 

ale i tu jeho neuchopitelnost a nepochopitelnost. A přiznal si to.

Úryvek ze 7. kapitoly umožňuje nahlédnout do Jóbova vztahu

k Hospodinu, zvláště když jej upozorňuje na svou smrtelnost:

„Budou-li mě tvoje oči hledat, nebudu tu.“ Jako by Bůh byl do té

doby někým velmi blízkým, ovšem tento vztah vzal za své Jóbo­

vým nesmyslným utrpením. Jób se sice pokouší nějak na minulost

navázat, ale je to těžké, protože za strůjce svého neštěstí pokládá

právě Hospodina. Proto jej upozorňuje na důsledky probíhají­

cích událostí: „Budeš se chtít se mnou setkat, ale já už tu nebudu.“

Je jasné, že Bůh má v tomto sporu navrch, nicméně reaguje nějak

na Jóbova slova? Hlásí se k němu?

Je pravda, že v této části příběhu vidí Jób v Hospodinu strůjce 

svého neštěstí, ale jak příběh pokračuje, začne přemýšlet jinak a na-

konec se mu znovu zcela odevzdá. Kniha Jób je ne nadarmo poklá-

dána za studii lidského utrpení. A leccos z Jóbových myšlenek zná 

i mnohý z nás. Měl jsem pocit, že s Hospodinem mám krásný vztah, 

cítil jsem se jím být milován – a najednou se v mém životě něco stalo, 

čím se všechno rozbilo. Prosil jsem Hospodina o pomoc, ale čím 

víc jsem jej prosil, tím byla situace horší. Nakonec mi třeba zemřel 

blízký člověk a já jsem se cítil být Bohem podveden. V tu dobu jsem 

prožíval víceméně stejné pocity jako Jób (mohu-li si dovolit to tak 

říci). Po určitém čase však člověk zjistí, jak byl ve svém nahlížení 

na Hospodina omezený, neboť Hospodin ho opětovně překvapí 

mnohem silnější vlnou své přítomnosti a lásky. Zřejmě je to tak, 

že člověk, podobně jako Jób, musí projít různými stadii bolesti 

a zklamání, aby mohl Hospodina objevit hlouběji a opravdověji.  MÁ UTRPENÍ NĚJAKÝ SMYSL? 15 V Novém zákoně evangelisté popisují Ježíše na kříži a Marek a Matouš citují i jeho zvolání: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Ježíš jako by se těmito slovy tázal: Jaký je cíl, jaký je účel, jaký je smysl toho všeho? Když však zemře mladý člověk (a jedné mé známé zemřel osmnáctiletý synovec na leukémii), je možno se ptát, jaký to mělo smysl?

Myslím, že to možné není. Ta otázka je příliš těžká. Shodou  okolností jsem nedávno četl knihu od jednoho slavného profesora  teologie, který umíral na rakovinu. Je to soubor meditací na téma  utrpení. Z knihy je zřetelné, že on sám v utrpení žádný smysl ne- našel, nicméně oslovilo jej vyznání: „Do tvých rukou, Pane, svěřuji  svůj život.“ Našel tedy smysl v tom, že se ve svém utrpení připodob- nil Kristu. Jediné, co lze na otázku „Proč?“ říci, je konstatování, že  člověk je tvor pomíjivý a jednou zemřít musí. Proč však musí někdo  zemřít v osmnácti letech, nevím.  Kniha Jób nastoluje další otázku: Kdo vlastně na Jóba to obrov­ ské utrpení seslal? Byl to Hospodin, anebo satan?

To je obtížné rozhodnout. Podle mého mínění příběh o Jóbovi  vystavěl někdo, kdo hledal smysl utrpení a snažil se odpovědět na  otázku, proč utrpení potkalo právě jej. Z celého vyprávění vysvítá,  že na onom obrovském utrpení se podílejí Hospodin se satanem  společně, že to na nebohého Jóba upekli oba dva. Jenomže podle  mne je to jen pokus vypravěče odpovědět na otázku, na kterou  odpověď neexistuje. Proto bych se ani neodvážil rozsoudit, zda  utrpení sesílá na člověka Bůh nebo satan. Já čtu tuto knihu ze své  perspektivy, a třebaže je to kniha biblická, vnímám ji pouze jako  lidský pokus přinést odpovědi na otázky, na něž odpovědi neexis- tují nebo jsou nám nedostupné.  Dělal Jób správně, když všechny rány, které na něj dopadly, bral z Boží ruky?

Asi ano, protože mu tento fakt zřejmě pomohl se s obtížnou si- tuací vyrovnat. Kdyby ji nebral z Boží ruky, ale třeba z ruky sata- novy, nezbyla by mu už vůbec žádná naděje. V tomto svém postoji je 

MÁ UTRPENÍ NĚJAKÝ SMYSL?16

tedy Jób postavou naděje. Stejné to je i v případě, když lidé po smrti 

nějakého člověka řeknou, že si ho vzal Bůh. To je podobný postoj:  když těžké a bolestné události přijímám z Boží ruky,  ulehčuje mi  to se s nimi vyrovnat. Ve skutečnosti si však nemyslím, že to právě  takto je a že za všemi neštěstími stojí Bůh.

„Už mně nech,“ říká Jób Hospodinu. A čtenář mu rozumí. Ovšem

jak na taková slova reaguje Hospodin? Vždyť to je vůči němu ne­

uctivé.

Může to tak působit, ale on nakonec prohlásí: „Jediný Jób o mně 

mluvil správně.“ 

„Děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními.“ Je to opravdu Hos­

podin, kdo člověka děsí ve snech?

Podle mého mínění Hospodin skutečně může k člověku pro

mlouvat i ve snu. Existuje dokonce i mnoho historických důkazů 

tohoto jevu. Nemyslím si však, že Hospodin člověka ve snech děsí. 

Domnívám se, že je to pořád ta Jóbova bolavá, rozrytá duše, která 

se snaží se vším tím děsivým utrpením vyrovnat. A dělá to i tak, že 

to stále jakoby nakládá na Hospodina. 

Jób v našem textu klade Bohu otázku, která se v Písmu objevuje

v různých variantách. „Co je člověk, že mu přikládáš význam? Že

se jím zabýváš v srdci?“ Jak ty bys na ni odpověděl, pokud možno

s přihlédnutím k tomu, že člověk mnohdy prožívá hloubku po­

nížení a bolesti?

Mně se líbí definice člověka, kterou vyčítám z bible: na jednu 

stranu je člověk prach země, do kterého když foukneš, zmizí. Je-

nomže do tohoto prachu země Hospodin vdechl svůj dech, dech 

života. Člověk je tedy někdo zároveň nesmírně křehký a pomíjivý, 

na druhou stranu však i někdo důležitý, nádherný a velký. V kaž-

dém z nás spolupůsobí slabost s velikostí. Ve slabosti trpíme jako 

Jób, ve své velikosti utrpení jako Jób překonáváme.  MÁ UTRPENÍ NĚJAKÝ SMYSL? 17 Jób Hospodinu vytýká, že mu není ochoten odpustit jeho hříchy. Je to skutečně tak?

Domnívám se, že tato Jóbova slova souvisejí s jeho pokusem  pochopit utrpení. On si navíc není žádných hříchů vědom, ty mu  podsouvají jeho tři přátelé. Přesto říká: „Jestliže mám nějaké hří- chy, tak proč mi je neodpustíš?“ Je to velmi zoufalé zvolání. Jaká je  pravda? Bible na mnoha místech ujišťuje, že Hospodin kajícímu  člověku odpouští každý hřích. A já to přesně tak prožívám.  V závěrečné scéně, která líčí jakousi dohru mezi jednotlivými aktéry, říká Hospodin Jóbovým přátelům slova, která zde už zazněla: „Vezměte tedy za sebe sedm býčků a sedm beranů a jděte k mému služebníku Jóbovi. Obětujte za sebe zápalnou oběť a můj služebník Jób ať se za vás modlí. Já nesu jeho obličej a nepotrestám vás za vaše poblouzení, že jste o mně nemluvili náležitě, jako můj služebník Jób.“ I šli Elífaz Temanský, Bildad Šuchuský a Sófar Námanský učinit, co jim Hospodin nařídil. A Hospodin nese Jóbův obličej.“ Co to znamená, že Hospodin nese Jóbův obličej?

Znamená to, že Hospodin byl v Jóbově utrpení osobně pří- tomný, že se ho zúčastnil. Ptal ses mě, co si myslím o Ježíšových  slovech z kříže: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Kdosi  řekl, že jestliže se Ježíš cítí opuštěn Otcem, pak se i Otec cítí být  opuštěn Ježíšem. A právě proto že se drama vykoupení děje právě  v tomto okamžiku. Jestliže trpí Boží Syn, trpí i Bůh. Nevím, je-li to  odpověď na otázky zkoumající smysl utrpení. Asi ne. Proto si stále  myslím, že utrpení prostě smysl nemá.  Ranní slovo, Český rozhlas Vltava 8. 2. 2009 Modlitba zneklidněného Žalm 5

Pro předního zpěváka ke hře na flétnu. Žalm Davidův. Hospodine, přej slu

chu mým slovům, měj porozumění pro mou zneklidněnou mysl. Pozornost

mi věnuj, když o pomoc volám, můj Králi, můj Bože, vždyť se modlím k tobě!

Hospodine, ty můj hlas uslyšíš zrána, ráno ti připravím oběť a budu čekat.

Ty nejsi bůh, který má zálibu ve svévoli, zlý nemůže být u tebe hostem, tobě

nesmějí na oči potřeštěnci, nenávidíš všechny, kdo páchají ničemnosti, do

záhuby vrháš ty, kdo lživě mluví. Kdo prolévá krev a jedná lstivě, toho má

Hospodin v ohavnosti. Já však pro tvé hojné milosrdenství smím přicházet

do tvého domu, smím se klanět před tvým svatým chrámem ve tvé bázni.

Hospodine, ve své spravedlnosti mě veď navzdory těm, kdo proti mně sočí,

svou cestu přede mnou učiň přímou. Vždyť na jejich ústa není spolehnutí,

jejich nitro je zdroj zhouby, jejich hrdlo je hrob otevřený, na jazyku samé

úlisnosti. Odhal jejich vinu, Bože, ať doplatí na své plány, zavrhni je pro

tak četné jejich nevěrnosti, vždyť vzdorují tobě! Ať se zaradují všichni, kdo

se k tobě utíkají; věčně budou plesat, když je budeš chránit, jásotem tě bu

dou oslavovat ti, kdo milují tvé jméno. Spravedlivému, Hospodine, žehnáš,

jako pavézou ho obklopuješ přízní. Ladislave, čím je žalmista zneklidněn?

Důvod jeho zneklidnění je zřejmý: jsou zde lidé, kteří proti němu 

sočí. To znamená, že je zneklidněn nějakými pomluvami nebo kři- vým obviňováním či falešným svědectvím. To jej trápí.  Žalmista se dovolává Hospodina, ale jako by měl strach, že ho nebude slyšet. Kde se bere pocit, že mě Bůh neslyší?

To je slovo do pranice. Někdo říká, že Bůh člověka vyslyší vždy-

c ky, i když to bývá jinak, než by si byl člověk představoval. Jiný se  za něco modlí a ono se to opravdu stane. Vzniká otázka, zda by se to  nebylo stalo i bez modlitby. Můžeme říci, že je to otázka víry a ode- vzdanosti ve vztahu k Hospodinu. Podle mne modlitba (a zvláště  modlitba prosebná) mění na prvním místě nás. Vede nás k trpěli- vosti v prošení a posiluje v nás vědomí toho, že nemáme všechny  věci pod kontrolou. Nakonec nám většinou nezbývá, než se ode-MODLITBA ZNEKLIDNĚNÉHO vzdat do vůle Boží, přičemž nikdo z nás tak zcela neví, co tato vůle  Boží vlastně je. Já věřím tomu, že Hospodin pro nás chce dobro a že  vůle Boží je vyjádřena ve slovech Písma. A jestli má se mnou kon- krétně Hospodin nějaký plán, to je pro mě mysterium, které krok  za krokem objevuji právě v neustálém hledání Boží vůle. Žalmista se modlí: „Hospodine, přej sluchu mým slovům, měj porozumění pro mou zneklidněnou mysl.“ Na mě to působí, jako kdyby si Boha představoval jako člověka, a proto se ho jako člověka do­ volává. Jenomže jinak to asi není možné – představovat si Hos­ podina jako Hospodina neumíme.

Tak to je. K žalmistovu chápání Hospodina je zde však ještě je- den klíč, a to ve verši: „Já však pro tvé hojné milosrdenství smím přicházet do tvého domu, smím se klanět před tvým svatým chrámem ve tvé bázni.“  Podmínkou vztahu prosícího člověka k Bohu je bázeň. Předsta- vuji si ji jako úctu před Božím mysteriem. Z Boží strany pak člo- věk může očekávat něco jako soucitné chápání. Bůh vůči němu  nemůže být jiný než milosrdný, protože jinak by musel každého  zavrhnout. V tomto dvojčlenu bázně a milosrdenství se děje to,  o čem se bavíme.  Ve čtvrtém verši žalmista říká: „Hospodine, ty můj hlas uslyšíš zrána, ráno ti připravím oběť a budu čekat.“ Co je smyslem čekání na Hospodina?

Čekání na Hospodina vytváří prostor, ve kterém se děje pro- měna nitra člověka. Roste jeho odevzdanost nejen do vůle Boží,  ale doslova do Boží přítomnosti. To je podle mě nesmírně důležité,  protože tím se buduje vztah.  Jak lze na Hospodina čekat?

Člověk, který čeká na Hospodina, vnímá sebe samého jako cho- dící přítomnost před Hospodinem. Při modlitbě, kterou chce Bohu  předložit (zvláště pokud je to prosba hodně naléhavá), se pak sám  stává jakoby onou prosbou, kterou Hospodin při pohledu na něj  vidí. MODLITBA ZNEKLIDNĚNÉHO Žalmista Boha oslovuje: „Hospodine, můj Králi, můj Bože.“ Co tato oslovení vyjadřují?

Celý žalm je svým slovníkem postaven do královského modu.  Společnost, v níž žalmista žije, má samozřejmě s králi zkušenost.  Z dějin víme, že izraelští i judští králové ve svém postavení mnohdy  selhávali a neplnili očekávání, která do nich byla vkládána. Hospo- din je naopak vnímán jako Král, který je opravdu spravedlivý. Jde  mu o blaho všech lidí, nikomu nestraní a je stálý.  Od pátého verše žalmista rekapituluje své poznání Hospodina, aby se ujistil, že tento Bůh by se ho ujmout skutečně měl. A říká zde: „Ty nejsi bůh, který má zálibu ve svévoli, zlý nemůže být u tebe hostem, tobě nesmějí na oči potřeštěnci, nenávidíš všechny, kdo páchají ničemnosti, do záhuby vrháš ty, kdo lživě mluví. Kdo prolévá krev a jedná lstivě, toho má Hospodin v ohavnosti.“ Jaký je tedy po­ dle žalmisty Bůh?

Především nemá zálibu ve svévoli, ale je skutečně spravedlivý. Jak si tím můžeme být jisti, když svět je plný zla?

To je důležitá otázka, protože lidé často činí Boha odpovědným  za zlo ve světě. Pokud bychom řekli, že Bůh má zálibu ve zlém, bylo  by to stejné, jako bychom řekli, že Bůh je zlý nebo dokonce že on  sám je zlo. Když lidé hledají odpověď na otázku, kde se v dobrém  světě vzalo zlo, nevědí si rady, a proto za zlo činí odpovědným Hos- podina. To je hodně těžký problém, zvláště když např. v desáté ka- pitole Matoušova evangelia Ježíš říká učedníkům: „Neprodávají se

dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění va

šeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všechny vlasy na hlavě.“ (Mt 10,29 –30)  V řeckém textu není „bez dopuštění vašeho Otce,“ ale: „...bez vašeho  Otce“. Přestože Ježíš zlo ve světě vidí, ponechává nás v mysteriu  jeho existence a my nejsme schopni přesně říci, jak je v ní Bůh pří- tomný. Pokud však nemá tento svět smysl v dobru, musel by dávno  zaniknout, protože by byl nesmyslný. Já sám jsem přesvědčen, že  navzdory tomu, že svět je plný zla, Bůh nemá zálibu ve zlém. Proto  si také můžeme být jisti Boží spravedlností. MODLITBA ZNEKLIDNĚNÉHO Někdy to vypadá, jako by bylo zlo a jeho nositelé jakýmsi partne­ rem nebo protihráčem Hospodinovým. Přitom Hospodin sám ve 45. kapitole Izajáše prohlašuje, že je jediný Bůh a mimo něj ji­ ného není. A pak dodává: „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ (Iz 45,7) Můžeme říci, že zlo není mimo Hospodinův dosah?

Při těchto úvahách bychom se snadno mohli dostat do pasti  dualismu, jak jej vidíme třeba v perském náboženství. Známe to  i z jiných východních filosofií, ve kterých stojí proti sobě dva stejně  silné principy jing a jang, které mohou reprezentovat dva stejně  silné bohy: jednoho dobrého a druhého zlého. To se však příčí ži- dokřesťanskému pohledu na Boha, který je jenom jeden, a to buď  dobrý, nebo zlý. Pokud Izajáš říká, že Bůh tvoří zlo, měli bychom  zkoumat, v jakém je to kontextu.  Je to kontext válek Peršanů proti Babyloňanům, končícího ba­ bylonského zajetí a proměny tehdejšího světa. Tedy doba značně neklidná.

Výroky, jako je ten, co jsi citoval, vznikaly většinou jako pokus 

vyložit to, co se děje s Izraelci, tedy co se týká jejich národních dě-

jin. Proto bych bral jako velmi ošemetné vztahovat tato poetická vyjádření na život člověka obecně nebo dělat z nich nějaké teologické závěry.  Žalmista se pokojně uchyluje do Hospodinova chrámu. Kde se v něm najednou bere ten pokoj?

Po boji, který má za sebou, se dostává do nadhledu. Je to po- dobná situace, v níž se ocitl Ježíš v Getsemanské zahradě. Když  vybojoval svůj vnitřní boj před Hospodinem, mohl odejít zklidněn  a připraven na to, co jej čeká. Přitom si byl jist, že závěr toho všeho  bude pozitivní.  V devátém verši se žalmista modlí: „Hospodine, ve své spravedlnosti mě veď navzdory těm, kdo proti mně sočí, svou cestu přede mnou učiň přímou.“ Zkusme se vžít do jeho pocitů. Je cílem útoků, kolem něj MODLITBA ZNEKLIDNĚNÉHO se roztahují násilníci a on sám se cítí ohrožen. Obrací se na Hos­ podina, od něhož očekává pomoc, ale prosí především o to, aby Boží cesta byla před ním přímá. Co to znamená?

Podle mého názoru ho někdo křivě obvinil nebo pomluvil. Sám  jsem zažil, že pomluva může člověka před druhými lidmi, zvláště  pokud se týká nějaké vážné věci, docela poničit a poškodit, protože  před ní není žádná obrana. Jedna moje kamarádka v důsledku po- mluvy nemůže sehnat práci – a nemá jak se bránit. Pomluva nebo 

křivé obviňování se šíří jako mor a neexistuje způsob, jak to zasta-

vit. Člověku pak nakonec nezbývá než křičet k Hospodinu a prosit  o to, aby alespoň on jej vnímal pravdivě a nepředpojatě.  Co se však stane s těmi, kdo pomlouvají, kdo konají zlo a poško­ zují nevinného člověka?

Žalmista se s nimi vyrovnává slovy: „Vždyť na jejich ústa není spolehnutí, jejich nitro je zdroj zhouby, jejich hrdlo je hrob otevřený, na jazyku samé úlisnosti. Odhal jejich vinu, Bože, ať doplatí na své plány, zavrhni je pro tak četné jejich nevěrnosti, vždyť vzdorují tobě!“ Kus tohoto textu  cituje svatý Pavel v listě Římanům, když se snaží charakterizovat,  v čem spočívá bezbožnost. Zde se žalmista vyrovnává se lží a po- mluvami a na Hospodina se obrací jako garanta pravdy. Před ním  se totiž lež o někom druhém nedá nijak omluvit, zvláště když se  poškozený nemá jak bránit. Naléhavost žalmistovy prosby, aby  Bůh zavrhl ty, kdo mu škodí, je tedy pochopitelná.  Navzdory osobnímu charakteru modlitby v 5. žalmu můžeme říci, že její vyznění je obecné. Sledujeme to zvláště ve slovech, ji­ miž žalmista předjímá budoucí efekt Hospodinova zásahu: „Ať se zaradují všichni, kdo se k tobě utíkají; věčně budou plesat, když je budeš chránit, jásotem tě budou oslavovat ti, kdo milují tvé jméno.“ Kde se vezme tak velká radost?

Zdrojem radosti a pokoje je samotný vztah člověka s Hospodinem, který zůstal zachován (a možná se i prohloubil) navzdory  všem útokům a pomluvám. Člověk jen musí setrvat ve své pravdi- vosti, i když mu to přináší škodu. Mohl by se zachovat jako ostatní MODLITBA ZNEKLIDNĚNÉHO

a třeba by z toho měl i nějaký zisk. Radostí a pokojem by jej to však 

zcela jistě nenaplnilo. Pokud si ovšem nezadá a zůstane čistý, může 

prožívat plnost života. A to navzdory důsledkům, které pro něj měly 

pomluvy a sočení druhých. 

Poslední verš žalmu ujišťuje posluchače, že vše je tak, jak má

být: „Spravedlivému, Hospodine, žehnáš, jako pavézou ho obklopu

ješ přízní.“ Život nám však často dokazuje, že i spravedlivému se

mnohdy nedaří dobře a že nad ním triumfují svévolníci. Jak se

posluchač či čtenář žalmu může vyrovnat s tímto napětím?

Ta věta je jakýmsi shrnutím obsahu celého žalmu. Samozřejmě, 

mnohdy se zdá, že svévolníci vítězí a že nemá cenu zůstat v boji 

s nimi čistý. Pokud se o to někdo snaží, může být snadno označen 

za naivního či idealistu. Pod tíhou životních okolností, zoufalství 

a pod tlakem okolí nás proto může zavalit pocit, že to nemá cenu 

a že nejlepší by bylo se přizpůsobit. Jenomže nakonec člověk stejně 

pozná, že co říká žalmista, platí. Je to analogické s Ježíšovým pří-

během. Na Velký pátek není vidět žádné východisko. To se objeví 

teprve o velikonoční neděli. Jenomže člověk musí prožít Velký pá-

tek a přitom nevědět, že v neděli přijde východisko. Prostě pokud 

se chceme dostat ke světlu, musíme projít tmou a nemůžeme ji 

obejít. Po tu dobu, co se ve tmě nacházíme, nám však nezbývá než  doufat, že někde nějaké světlo bude, navzdory hrozbě, že nebude.  Je to těžké a činí to těžkým celý život, ale je to pravdivé. A žalmista  tuhle zkušenost měl a zpětně o ní mluví. 

Jenomže na východisko je někdy třeba čekat příliš dlouho a není

málo případů, kdy nezbývá než čekat na konečné zúčtování.

Ano, někdy je třeba čekat až na konečné zúčtování, jemuž věříme 

díky Kristovu vzkříšení z mrtvých. A to je naše poslední a také nej-

větší naděje. Pokud vzkříšení není, je celé křesťanství jedna velká 

lež. Já však věřím, že Kristus vzkříšen z mrtvých byl, a proto exis-

tuje i ta poslední naděje. A rozumím tomu, že někdo je v situaci, 

kdy právě na tuto poslední naději čeká.

24 MODLITBA ZNEKLIDNĚNÉHO

Oslovuje tebe osobně něco na 5. žalmu? Modlíš se někdy jeho

slovy?

V rámci modliteb breviáře se jej jako kněz modlím minimálně 

jednou za čtyři týdny. A jelikož vyjadřuje životní polohu, která je mi 

často blízká, tak přestože se jinak nemodlím konkrétně jeho slovy, 

znám pocity, které žalmista vyjadřuje, i to, jak se s nimi vyrovnává. 

S vnitřním obsahem žalmu jsem tedy konfrontován poměrně často. 

Ranní slovo, Český rozhlas Vltava 2. 2. 2014 Nadějné očekávání vítězství Žalm 20

Pro předního zpěváka. Žalm Davidův. Kéž ti v den soužení Hospodin od

poví, kéž je ti hradem jméno Boha Jákobova! Kéž ti sešle pomoc ze svatyně,

kéž tě podepírá ze Sijónu! Kéž má na paměti všechny tvé obětní dary, kéž

tvou oběť zápalnou rád přijme. Kéž ti dá, po čem tvé srdce touží, kéž splní

každý tvůj záměr! Budeme plesat nad tvým vítězstvím, vztyčíme praporce

ve jménu svého Boha. Kéž splní Hospodin všechna tvá přání! Nyní vím,

že Hospodin dá svému pomazanému vítězství, on mu odpoví ze svého sva

tého nebe bohatýrskými činy své vítězné pravice. Jedni se honosí vozy, jiní

koňmi, ale my připomínáme jméno Hospodina, svého Boha. Oni klesali,

až padli, my jsme povstali a přetrváme. „Hospodine, pomoz!“ Král ať nám

odpoví v den, kdy budeme volat. Dokážeme říci něco o tom, kdo je autorem tohoto textu, případně pro jakou příležitost a kdy byl napsán?

Žalm je nadepsán „Žalm Davidův“, což nám však moc nepo-

může, protože žalmů je v židovské tradici připisováno Davidovi  mnoho, a to navzdory skutečnosti, že jejich autorem David není.  Kdo je autorem tohoto žalmu, nevíme a ani se to nedozvíme. Jedná  se o kultickou modlitbu, tedy modlitbu přednášenou v chrámě.  Existují dvě teorie vysvětlující, pro jakou příležitost byl žalm slo- žen. Mohlo jít o modlitbu složenou před nějakou konkrétní bitvou,  případně přednášenou před tím, než vojsko vyrazilo do boje, anebo  modlitbu užívanou při intronizaci nového krále. Na dobu vzniku  žalmu jsou mezi biblisty různé názory – rozpětí možné doby vzniku  sahá od Davidovy doby, to je od roku tisíc před Kristem, až po dobu  Hasmoneovců, což je první až druhé století před Kristem. Podle  některých biblistů může být jistým vodítkem pro dataci vzniku  žalmu skutečnost, že se v něm třikrát objeví Boží jméno ve tvaru  Elohim, a jelikož teologie tohoto jména je pravděpodobně deute- ronomistická, znamená to, že žalm by mohl pocházet přibližně ze  sedmého století před Kristem.  V žalmu vystupuje postava nazvaná „pomazaný“. Kdo to je?

Křesťané znají slovo Kristus, řecky christos, aramejsky mašijah. 

Všechny tyto názvy znamenají v češtině pomazaný. A pomazaný byl  NADĚJNÉ OČEKÁVÁNÍ VÍTĚZSTVÍ

v Izraeli především král, přičemž pomazání vyjadřuje, že byl Bohem 

vyvolen, označen a požehnán. Skrze toto pomazání je pak uveden 

do služby. Zde je dobré si připomenout, že v židovském národě se  od začátku vedla polemika, zda krále mít nebo nemít. Zřetelně je  to vidět v knize Soudců nebo v První knize Samuelově. Protivníci 

královské instituce argumentovali tím, že jejich jediným králem 

je Hospodin, takže mít krále jako ostatní národy může znamenat 

provinění proti Hospodinu. Nakonec zvítězil proud, který krále 

požadoval, a proto je král Hospodinův pomazaný, jakýsi zástupce 

Hospodina na zemi, který se má starat o jeho lid. S tím zřejmě sou-

visí i teologie Božího jména ve dvacátém žalmu. Hospodin „sedí“ na 

trůnu v nebi (čteme, že odpovídá ze svého svatého nebe), ale na zemi 

se prokazuje mocí svého jména. Hospodin je tak nápomocen svému 

pomazanému, tedy králi. Postupnou spiritualizací se z postavy po-

mazaného stane v mladších textech Mesiáš, v křesťanství Kristus.

V žalmu se několikrát objevuje částice kéž. Je to znak modlitby,

přání nebo požehnání?

To je záležitost překladatelská, protože v hebrejském textu je 

sloveso ve tvaru, jemuž říkáme jusiv, což v češtině neexistuje. Vět-

šinou je tento tvar překládán pomocí částic „ať“ nebo „kéž“. Já bych 

řekl, že se jedná o jakousi přímluvnou modlitbu, která obsahuje 

současně i přání adresované králi.

Žalmista si přeje, aby jméno Boha Jákobova bylo pomazanému

hradem. Zkus vysvětlit tuto metaforu.

I na tomto místě se dotýkáme problematiky překladu. Je třeba 

si uvědomit, že žalmy tvoří vrcholná díla hebrejské poezie a jako 

takové se velmi obtížně překládají. Metafora, o níž mluvíš, je dy-

namickým ekvivalentem hebrejského textu, v němž se ovšem slovo 

„hrad“ vůbec neobjevuje. Jedná se o volný překlad, který se po-

kouší vyjádřit hebrejské sloveso, které znamená „pozvednout na 

nedosažitelné místo“. Tohle sloveso vyvolává představy něčeho 

velmi těžko přístupného a dokonce je použito v intenzivním tvaru, 

takže doslova znamená „chránit na vysokém nepřístupném místě“. 

Proto si překladatel pomohl obrazem hradu, který je pro něj ekvi-NADĚJNÉ OČEKÁVÁNÍ VÍTĚZSTVÍ valentem těžce přístupného, opevněného a bezpečného místa.  Stejnou ochranu, jakou poskytuje taková pevnost v horách, po- skytuje jméno Boha Jákobova. V žalmu se doslova říká: „Kéž je ti hradem jméno Boha Jákobova.“ Formulace „jméno Boha Jákobova“  vyvolává vzpomínku na starou tradici otců, která připisovala sílu 

Božímu jménu. Vzpomeňme na text z knihy Exodus, v němž Moj-

žíš u hořícího keře na otázku: „Prozradíš mi své jméno?“ slyší: „Já  jsem ten, který jsem, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův.“ Žalmista  připomíná tuto sílu jména Božího, jíž si byli vědomi už praotcové. Pomoc má být seslána ze svatyně. Proč, když žádná svatyně Hos­ podina nedokáže pojmout?

Kontextem žalmu je chrámová liturgie, jak poznáváme už z nad- pisu: „Pro předního zpěváka. Žalm Davidův.“ Snadno tedy pochopíme,  proč se zde zmiňuje svatyně a název chrámové hory Sijón: „Kéž ti sešle pomoc ze svatyně, kéž tě podepírá ze Sijónu!“ My lidé potřebujeme  vždycky nějaké znamení, něco konkrétního. A přestože je pravda,  že Hospodin je všude, že celá země je jeho a on nepřebývá v chrá- mech udělaných lidskýma rukama, může být právě chrám zname- ním té skutečnosti, že Hospodin nic takového nepotřebuje, protože  je všude. My lidé potřebujeme vidět nějaké místo, které to symbo- lizuje, ať už jsou to naše chrámy, kostely nebo Boží muka a křížky  v poli. To všechno jsou znamení Boží přítomnosti, díky nimž si uvě- domuji, že Bůh je všude. V tomto smyslu můžeme mluvit o svatyni  jako o místu, kde Bůh přebývá.  Žalmista říká: „Kéž ti dá, po čem tvé srdce touží, kéž splní každý tvůj záměr!“ Není tohle přání poněkud nebezpečné?

I na tomto místě je v českém překladu hebrejština trochu přebásněná. Nicméně je třeba si uvědomit, že král slouží lidu a je re- prezentantem Božím. Jeho záměry jsou tedy v souladu s tímto po- sláním a míří vždy ku prospěchu lidu.  První část žalmu je uzavřena slovy: „Budeme plesat nad tvým vítězstvím, vztyčíme praporce ve jménu svého Boha.“ O jaké vítězství se zde jedná? NADĚJNÉ OČEKÁVÁNÍ VÍTĚZSTVÍ

V hebrejštině je zde použito slovo hošua, které znamená vysvo- bození. Je možno přeložit je i termínem vítězství, ale ve smyslu  záchrany. Tu pak lze vnímat jako konkrétní vyváznutí z nebezpečí  od nepřátel, nebo v přeneseném slova smyslu jako spásu. Záleží  na nás, co si v žalmu pod slovem hošua představíme. Jedna rovina  čtení nabízí: „Hospodin dá svému pomazanému vítězství.“ Zde je  zdůrazněn rozměr mocensko-politický, neboť král má přirozeně  pečovat o bezpečnost svého lidu. Jiná rovina čtení může být me- siánská, takže slovo „vítězství“ chápe jako spásu. Hebrejský text  není jednoznačný ani ve druhé části souvětí: „... vztyčíme praporce ve jménu svého Boha.“ Slovo „praporec“ je sice možno užít, ale vý- stižnější by bylo říci: „budeme jásat ve jménu svého Boha,“ případně:  „budeme vyvyšovat jméno našeho Boha.“ Znovu se nám potvrzuje stará  překladatelská zásada, podle níž je každý překlad současně výklad. Aniž je v žalmu popsána nějaká změna, žalmista ve druhé části prohlašuje: „Nyní vím, že Hospodin dá svému pomazanému vítězství, on mu odpoví ze svého svatého nebe bohatýrskými činy své vítězné pravice.“ Kdy nyní? Co se stalo a k jaké změně došlo?

Je možné, že to souvisí s liturgickou praxí a že první část v chrá- mě zpíval nějaký sbor kněží, kteří přitom provádějí oběť za krále. 

Druhou část pak mohl přednášet nějaký jednotlivec, který tím tu 

první část komentoval. K žádné změně tedy nedošlo, pouze se mění  mluvčí. Dnes je pro nás žalm textem literárním a tyto liturgické  souvislosti už nevnímáme.  Ta věta je přitom velmi vznosná. O jakých bohatýrských činech se zmiňuje?

Pokud je to žalm intronizační, pak je oním velkým činem už sa- motná přítomnost krále, neboť do něj jsou vkládány mnohé naděje.  Pokud je to zpěv před bitvou, pak může jít o vzpomínku na předešlé  vyhrané bitvy, které Hospodin vybojoval pro Izrael. Jako modlitba  je však tento text univerzální a není třeba jej nějak specifikovat.  Další věta žalmu říká: „Jedni se honosí vozy, jiní koňmi, ale my připomínáme jméno Hospodina, svého Boha.“ Podle biblických výpo­

29NADĚJNÉ OČEKÁVÁNÍ VÍTĚZSTVÍ

vědí se Hospodinův boj liší od jakéhokoli jiného boje. Zatímco

běžným válečným prostředkem jsou vozy a koně, případně tanky

nebo jaderné zbraně, pro žalmistu je důležité jméno Hospodi­

novo. Nemísí se zde však nepatřičně dva odlišné světy? Jeden kon­

krétní, svět politiky, násilí a boje o moc, a druhý svět spirituální,

transcendentní, ve kterém je důležité náboženství. Je možné tyto

dva světy poměřovat?

Někdy člověku nic jiného nezbývá. Židé žili neustále v sevření 

velkých mocností ze severu (Asýrie, Babylonie, Persie) a z jihu 

(Egypt). Každou chvíli se stávali kořistí některé z těchto velmocí. 

Své porážky a podmanění mocnostmi však většinou díky proro

kům chápali nikoliv politicky, ale spirituálně. Proroci říkali: „To se 

nám stalo proto, že jsme neposlouchali Hospodina.“ Otázka je, jak 

by to s nimi dopadlo, kdyby byli Hospodina poslouchali. Jenomže 

„kdyby“ v historiografii nemá místo. Dějiny vytvořily paradigma, 

které lze přenést i do osobního života člověka s Bohem. Každý z nás 

má tendenci říkat: „Kdybych byl tehdy udělal to a to, Bůh by se ke 

mně jistě zachoval jinak a to a to by se mi bylo nestalo.“ Myslím, že 

podobným uvažováním vstupujeme do prostoru, na který nemáme 

právo. Přestože se jedná o pouhé dohady, připisujeme v nich lec-

kdy neprávem Hospodinu jednání, které mu připsat nelze. Proto 

se domnívám, že tyto úvahy přesahují naši kompetenci. Důležité 

je snažit se žít s Hospodinem maximálně ve spojení a upřednost

ňovat oblast spirituální před oblastí, ve které hrají hlavní roli vozy 

a koně. Život bychom však měli brát tak, jak jde. Nakonec nám ani 

nic jiného nezbývá. Modlitby, jako je žalm 20., odhalují principy, 

podle nichž se národ i jednotlivec má řídit. A přestože v reálných 

dějinách tyto principy příliš nefungují a my jsme opakovaně zkla

máváni (král vždy nakonec zklame, velmoci si dělají, co chtějí, svo-

boda a mír je vždy jen na chvíli), je třeba vždy pozvedat mysl k oné 

duchovní rovině, která sahá za obzor našeho pozemského života. 

Kde jsou dnes všechny ty starověké říše se svými náboženstvími

a svými vladaři? Židé jsou zde pořád. V žalmu je obsažena víra:

„Oni klesali, až padli, my jsme povstali a přetrváme.“ Proč právě

oni přetrvali? NADĚJNÉ OČEKÁVÁNÍ VÍTĚZSTVÍ

Přetrvaly i velenárody, jen si to neuvědomujeme: Babyloňané  jsou dnes Iráčané, Peršané jsou Íránci, Egypťané jsou egyptští Kop- tové. U Židů však zůstaly navíc živé síly, které je pozvedají nad  rovinu vojenskou a politickou, takže stále žijí v duchu víry v Boží  pomoc. A to je důležité zvláště v situaci, kdy zajistit bezpečnost  pouhými vojenskými prostředky není možné.  Celý žalm se nese v duchu víry v Boží pomoc, přičemž v závěru se žalmista této pomoci přímo dovolává: „,Hospodine, pomoz!‘ Král ať nám odpoví v den, kdy budem volat.“ Zdá se, jako by se žalmi­ sta připravoval na nějakou budoucí katastrofu – soužení, válku nebo něco takového.

Je ještě jeden možný překlad tohoto verše, který mi připadá  pravděpodobnější: „Hospodine, pomoz králi!“ Žalmista nebo všechen  lid pak prosí i krále a říká: „Ať nám (Hospodin) odpoví v den, kdy budeme volat.“ Jedná se o jakési poslední přání. Je možné, že se žalmista  připravuje na budoucí soužení, ale to byl tehdy jejich denní chléb.  Možná že se v tom dnešní doba začíná té jejich době podobat, takže  je i tento žalm v duchovním přesahu aktuální.  Zmínili jsme, že se zde objevuje postava pomazaného a že ji mů­ žeme vnímat jako postavu Mesiáše. Jak lze potom číst tento text?

Žalm popisuje situaci, která se cyklicky opakuje. Ze židovských  dějin víme, že skoro všichni králové zklamali a Izrael byl opakovaně  podmaňován sousedními velmocemi. Zdá se, jako by žalm byl ja- kýmsi marným bušením na nebeskou bránu a na svědomí králů.  Snad proto mohlo dojít k postupné spiritualizaci pojmu Mesiáš.  Už to není král, o němž by si představovali, že jim bude lépe vlád- nout, ale ideální vladař, jehož příchod očekávají. Křesťané nachá- zejí naplnění této představy v Ježíši, který pozvedá jejich hlavy nad  omezený horizont tohoto světa. Pokud budeme 20. žalm interpre- tovat nikoliv na úrovni pozemského vítězství, ale na úrovni escha- tologické záchrany, přijde mi jeho poselství dnes více než aktuální.  Ranní slovo, Český rozhlas Vltava 17. 6. 2012 Jistota vztahu s Hospodinem Žalm 25

Davidův. K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, v tebe doufám, Bože

můj, kéž nejsem zahanben, ať nade mnou moji nepřátelé nejásají. Ano,

nebude zahanben, kdo skládá naději v tebe, zahanbeni budou věrolomní,

vyjdou s prázdnou. Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine, uč mě chodit po

svých stezkách. Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má

spása, každodenně skládám svou naději v tebe. Hospodine, pamatuj na

svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti. Nepřipomínej si

hříchy mého mládí, moje nevěrnosti, pamatuj na mě se svým milosrden

stvím pro svou dobrotivost, Hospodine. Hospodin je dobrotivý, přímý,

proto ukazuje hříšným cestu. On pokorné vede cestou práva, on pokorné

učí chodit po své cestě. Všechny stezky Hospodinovy jsou milosrdenství

a věrnost pro ty, kteří dodržují jeho smlouvu a svědectví. Pro své jméno,

Hospodine, odpusť mi mou nepravost, je velká. Jak je tomu s mužem, jenž

se bojí Hospodina? Ukáže mu cestu, kterou si má zvolit. Jeho duše se uhostí

v dobru, jeho potomstvo obdrží zemi. Hospodinovo tajemství patří těm,

kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu. Stále upírám své oči

k Hospodinu, on vyprostí ze sítě mé nohy. Obrať ke mně svou tvář, smiluj

se nade mnou, jsem tak sám, tak ponížený. Mému srdci přibývá soužení.

Vyveď mě z úzkostí. Pohleď na mé pokoření, na moje trápení, sejmi ze mne

všechny hříchy. Pohleď, jak mnoho je mých nepřátel, jak zavile mě nenávidí.

Ochraňuj můj život, vysvoboď mě, ať nejsem zahanben, vždyť se utíkám

k tobě. Bezúhonnost a přímost mě chrání, svou naději skládám v tebe. Bože,

vykup Izraele ze všeho soužení! Kniha Žalmů obsahuje mnoho modliteb, které se můžeme mod­ lit i my, když se ocitneme v situaci podobné situaci žalmisty. Text 25. žalmu je toho ukázkou. Můžeme odhadnout, proč se žalmista modlil právě těmito slovy? V jaké se nacházel situaci?

V prvním verši žalmu čteme: „K tobě, Hospodine, pozvedám svou

duši.“ Pozvednutí duše je metaforou modlitby, je to postoj, ve kte-rém je si modlící člověk vědom své identity člověka náležejícího Hospodinu. Se zvednutýma rukama se modlí s vědomím, že  celý jeho život je závislý na Boží pomoci. Vyjadřují to věty: „V tebe doufám, Bože můj.“ „K tobě se utíkám, Hospodine, ať nejsem zahanben.“ „Každodenně v tebe skládám svou naději.“ „Svou naději skládám v tebe.“  JISTOTA VZTAHU S HOSPODINEM Setkáváme se zde s člověkem, který je v jakýchsi životních trampo- tách a na Hospodina se obrací proto, jelikož od něj očekává pomoc.  V jednom verši říká: „Mému srdci přibývá soužení, vyveď mě z úzkosti,“  a jinde: „Pohleď na moje pokoření, na moje trápení.“ Určitým klíčem  k pochopení toho, kdo je zde mluvčím, je poslední verš žalmu:  „Bože, vykup Izraele ze všeho soužení.“ V této prosbě žalmista vystu- puje za celý Izrael, promlouvá jako by byl zosobněným Izraelem,  který potřebuje vykoupení. S největší pravděpodobností se tedy  jedná o žalm komponovaný v exilu v době babylonského zajetí.  Jak bys 25. žalm rozčlenil, abychom se v něm lépe orientovali?

Žalm žádnou pevnou strukturu nemá. Je to akrostich, což zna- mená, že má dvacet dva veršů podle dvaceti dvou písmen hebrejské  abecedy, přičemž každý verš začíná jedním písmenem, jak jde abe- ceda za sebou. Důvodem pro použití tohoto poetického prostředku  je zřejmě snaha, aby se žalm dobře pamatoval. Kdybychom tento  text chtěli posoudit z hlediska teologického, zasadili bychom jej  nejspíš mezi texty deuteronomistické. V nich se řeší otázka, proč  Izrael do zajetí upadl, resp. proč navzdory tomu, že je vyvolený Boží  lid, stále ve svých dějinách podléhá nějakým pohanským mocnos- tem. Podle deuteronomistické teologie je příčinou skutečnost, že  Izrael nezachovává Boží přikázání. Proto jej Hospodin nechává  podmanit mocnějšími národy, které jej odvlékají z jeho vlasti do  ciziny. Žalmista se sice modlí k Bohu, ale svou modlitbu prokládá při­ pomínkami toho, jaký Hospodin je. Proč?

Aby se ujistil, že se k Hospodinu může odvolávat. Jelikož ví, že  Hospodin je dobrotivý a milosrdný, může jej navzdory svým před- chozím selháním prosit o vedení. Možná že by přesnější bylo říci,  že po Hospodinu chce, aby jej vyučil v umění žít. Žalmista (a jeho  ústy Izrael) si připomíná hříchy svého mládí, kdy nechodil po Hos- podinových stezkách, a uvědomuje si, že právě proto se mu děje,  co se mu děje. Prosí Hospodina, aby se mohl vrátit na cestu jeho  zákona. Ozývá se zde motiv touhy po pomoci, touhy po vyučování  a po vedení.JISTOTA VZTAHU S HOSPODINEM Tuto touhu vidíme ve slovech: „Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine, uč mě chodit po svých stezkách. Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe.“ Jak může člověk poznat Boží cesty?

Starozákonní člověk byl denně vystaven textům tóry, které jsou  v našich biblích označeny jako Pět knih Mojžíšových. V nich se  říká poměrně jasně, jak má člověk žít, jak se má chovat v určitých  situacích, co je dobré a co je naopak zlé. Cesta respektování těchto  přikázání vede k životu a ke svobodě. To lze zobecnit nejenom pro  starozákonního žida, ale pro jakéhokoli člověka vůbec, jestliže ve  svém životě objeví Boží přítomnost. I dnes pokud někdo žije s Bo- hem, chce se řídit tím, co mu Bůh říká skrze Písmo svaté. Pak může  prožívat jistotu, že jej Bůh vede, že stojí po jeho boku a že jeho život  má smysl, protože vede odněkud někam.  Další žalmistova prosba se týká jeho vlastních hříchů: „Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti. Nepřipomínej si hříchy mého mládí, moje nevěrnosti, pamatuj na mě se svým milosrdenstvím pro svou dobrotivost, Hospodine.“ Co jsou nevěrnosti a hříchy mládí?

Při jedné zpovědi mi jakási stará paní říkala: „Otče, já už to mám  všechno za sebou. Já už jsem si všechno odžila. Mě už teď bolí jenom  kolena.“ Je to docela příznačné. Během své kněžské praxe jsem po- znal, že mladý člověk dokáže s Hospodinem více soupeřit. Když se  mu nabízí, aby spáchal něco zlého, podlehne pokušení snadněji než  člověk starý. Mladý člověk má totiž v sobě cosi, co jej vede k postoji:  „Vždyť si přeci mohu dělat, co chci. Bůh je daleko; a tak moc se taky  nestane.“ Starý člověk si je naopak vědom toho, že pro Hospodina  není důstojným soupeřem a cítí se před ním slabý. Zřejmě to závisí  na tom, jak se člověk přibližuje k okamžiku smrti. Tehdy začíná  nejen jinak reflektovat život, ale i vztah k Bohu. Hříchy mládí jsou  tedy možná takové hříchy, které člověk dělá jakoby navzdory. Dost  často jsou spojeny se sexualitou, s manželskou nevěrou a podobně.  Souhrnně by se dalo říci, že je to nevěrnost Bohu. Ve 25. žalmu se  těmito hříchy může myslet i to, jak národ pálil kadidlo jiným bo- hům a pěstoval modlářství.  JISTOTA VZTAHU S HOSPODINEM Není to laciné dovolávat se Hospodinova milosrdenství? Neměl by člověk své viny spíš nějak odčinit?

Lidé, kteří v Boha nevěří, mi dost často říkají, že víra je pro ty  slabé, kteří potřebují Boží odpuštění, protože se nedokáží se svými  vinami vyrovnat sami. Jeden člověk mi řekl: „Já si musím se svými  hříchy poradit sám a nepotřebuji k tomu Boha. To je daleko těžší  než u vás, kteří máte hříchy odpuštěny Bohem.“ Já tomu rozumím,  ale zdá se mi, že se za tím skrývá pýcha. Ta se však většinou demas- kuje ve chvíli, kdy člověk stojí na prahu smrti nebo když stojí nad 

rakví některého ze svých blízkých. Odpuštění a milosrdenství po-



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist