načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Želvou proti zdi - Daniela Fischerová

Želvou proti zdi

Elektronická kniha: Želvou proti zdi
Autor:

Nejnovější sbírka Daniely Fischerové přináší šestatřicet mistrně pointovaných povídek. Vyprávějí o lidských vztazích, o náhodě, o lásce nešťastné i šťastné, o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 157
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4080-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Některé z povídek se blíží anekdotě, jiné přinášejí jisté tajemství, ale všechny jsou zakotveny "tady a teď", v dnešní realitě a lidské věrohodnosti. Jejich postavy nám budou blízké, protože jejich strasti a radosti sami známe. Autorka osobitým stylem a bohatým jazykem úročí celoživotní zkušenosti s lidmi i s literaturou. Sbírka Daniely Fischerové přináší šestatřicet mistrně pointovaných povídek. Vyprávějí o lidských vztazích, o náhodě, o lásce nešťastné i šťastné, o té první i o té poslední.

Popis nakladatele

Nejnovější sbírka Daniely Fischerové přináší šestatřicet mistrně pointovaných povídek. Vyprávějí o lidských vztazích, o náhodě, o lásce nešťastné i šťastné, o té první i o té poslední. Sedmici příběhů delších následuje řada mimořádně stručných.Fischerová umí vystavět členitý děj na co nejmenší ploše. V řadě rozhlasových miniher prokázala dovednost v několika minutách na jediné silné situaci ukázat složitý obraz života. Některé z povídek se blíží anekdotě, jiné přinášejí jisté tajemství,ale všechny jsou zakotveny „tady a teď“, v dnešní realitě a lidské věrohodnosti. Jejich postavy nám budou blízké, protože jejich strasti a radosti sami známe. Autorka osobitým stylem a bohatým jazykem úročí celoživotní zkušenosti s lidmi i sliteraturou.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Mladá fronta

Daniela

Fischerová

Želvou

proti zdi


Text © Daniela Fischerová, 2017


Jiljímu a jeho přátelům



7 )

Vánoční akce

Není pravda, že příběh se může stát kdykoli. Tento se mohl stát

jen o Vánocích. A není pravda, že se může stát každému. Tento

je tak nepravděpodobný a divný, že se mohl přihodit jen mně.

Je mi šedesát, jsem starý mládenec. Poznal jsem řadu žen, ale jen dva ženské typy. Bohyně a mrchy. Bohyně jsou sečtělé a neurotické, do lože bohužel nepoužitelné. Mrchy jsou v loži čilé jak lázeňské veverky, ale jinak jsou to mrchy. Existuje i třetí typ, a to jsou maminy. V loži jsou spíš milé nežli vzrušující, ale pečou skvělé tvarohové štrúdly. Ty prakticky neznám, vdávají se za úplně jiné muže, než jsem já. Ale o Vánocích sním jen o maminách. Blížily se Vánoce. Svět je plný bláznů, kteří mluví sami pro sebe. Však je znáte! V metru máchají rukama, vykřikují sprostá slova a navrhují řadu politických změn. Divně postrojené staré dámy cupkají ulicí a pořád si něco mumlají polohlasem. Plešatí opilci recitují špatné verše. Mám je rád, každou z jejich mnoha odrůd. A jsem jejich král.

Dokud jsem ještě byl profesorem jazyka českého na střední škole, kryla tuto mou neškodnou úchylku profese. Mohl jsem mluvit zcela o čemkoli, studenti mě stejně vůbec neposlouchali. Občas jsem do přednášky o Komenském vpletl slova „jak vám potvrdí každá sardinka“ či „jedna bota zelená a jedna zlatá“, naschvál, jen abych zjistil, jestli je vůbec někdo na příjmu. Nikdo se ani neuchichtl, nikdo nezvedl tázavé zraky. Mluvil jsem sám k sobě celé hodiny.

( 8

Poté, co jsem opustil školu a potopil se do invalidníhodůchodu (na hlavu, samozřejmě!), prožíval jsem těžké období. Strašně mi chybělo posluchačstvo, alespoň iluze posluchačstva. Neměl jsem tu kuráž vyjít na ulici a jen tak spustit samomluvu. Tak velký blázen zas nejsem.

V loži také vedu samomluvu. Už léta, bohužel. V mém životě se rozjasnilo, když byl svět požehnán vynálezem srovnatelným s vynálezem kola. Ano, tušíte správně. Okamžitě jsem to kouzlo objevil. Nadešly mi skvělé časy. Držím u ucha černou věc v koženém pouzdře, která nikdy neviděla nabíječku, a žvaním, co hrdlo ráčí. Deklamuji, vyhrožuji, varuji a slibuji. Jsem osvětář, kazatel a buřič. Jsem herec, provokatér, klaun. Podle nálady dělám zuřivé scény a řvu na svého komorníka, že mi nevyleštil boty. Jindy jsem laskavý dědeček a vykládám pohádku imaginárnímu děcku. Komusi vtipně vysvětluji, proč je debil. Má jemná tykadla mě vždycky upozorní, že mámpublikum. Lidé ztichnou, pak na mě pohlédnou jako volavka při zásnubním tanci: krátkým trhavým pohybem myknou hlavou, prohlédnou si mě a hned se odvrátí. Dělají, že neslyší, ale měneoklamou. Zvlášť ženám při naslouchání tak zvláštně ztuhne šíje. V tom případě rád rozvinu svou teorii o bohyních a o mrchách. Předstírám, že mluvím s nějakým macho chlapem, a prokládám monolog výbuchy smíchu. Ženské šíje tuhnou ještě pevněji.

O Vánocích jsem sám, uvažuji o sebevraždě, s nikým nemluvím ani reálně, ani imaginárně, a s odporem žvýkám kupované cukroví. Přilepšuji si k důchodu a pracuji doma na velkém slovníkustaroslověnštiny. Tedy, pracuji. Házím do notebooku data, která vybádali jiní. Většině slov, která opisuji, vůbec nerozumím, protože už je nikdo nepoužívá. Zpracuji tak dvě písmena ročně, teď právě zpracovávám há. Přemýšlím, jestli se dožiji em, nebo snad dokonce er. Zet-žet se ani dožít nechci, nemám proč tak dlouho žít. Nikdy jsem nechtěl pracovat celé dny sám, notebook

9 )

na kuchyňském stole plném drobků. Chtěl jsem být učitelem

národů.

Ostatně, všimli jste si, že skoro nikdo není tím, čím opravdu chtěl být? V maturitním roce se tradičně píše sloh Čímjednou budu. Když jsem ještě byl učitelem, schovával jsem si je a srovnával je po deseti letech se skutečností. Jaké je procento úspěšných předpovědí, co hádáte? Uberte! Ještě uberte! Po deseti letech od onoho památného slohu pouhých šestnáct procent lidí dělá to, co chtěli, a s každým rokem je to ještě bědnější. Ti, kdo chtěli být piloty, jsou v nejlepším případě taxikáři. Ti, kdo chtěli být básníky, jsou bankovními úředníky. Nejvyšší podíl v kolonce „dosažené cíle“ tvoří právníci. To je typ dětí, které mají jasno už v mateřské školce. Ale zpět k tématu.

Dvakrát denně sklapnu notebook a jdu do ulic. S hluchým mobilem v ruce kážu lidstvu. Už dávno jsem opustil prázdné tlachání a kabaretní scénky. Chci využít času, který mi ještě zbývá (Chá? Í? Jé? Ká?), a chystám si proslovy s péčí, s níž jsem se kdysi připravoval na hodiny krásné literatury. O čem asi mluvím? O smrti. O Bohu. O lásce a o samotě. Já vám to předvedu:

(Dopoledne, refýž ve Spálence. Počet posluchačů: asi deset.) „Miláčku, víš, proč se všichni cítíme tak hrozně? Protože nikdo nikomu nenaslouchá, miláčku! Všude je puštěná televize nebo rádio nebo obojí dohromady. A reklamy! Pitomé, bezduché reklamy! Myslících lidí se zmocňuje marnost! Ne, nezapomenu koupit to zelí, miláčku.“

Čím jsem starší, tím jsou mé přednášky závažnější. Občas ze mě vypadne nějaká hluboká moudrost. Jen tyto procházky mi dovolují žít. Jenže kouzlo rok od roku slábne, lidé skutečněpřestali naslouchat. Stupňuji svůj ostrovtip a mluvím jako mudrc, ale nic naplat, poslouchají mě pořád míň. Občas do řeči zapletu jako kdysi jak vám potvrdí každá sardinka, ale nikdo se anineusměje. Marnost nad marnost.

( 10

Starým mládencem jsem zůstal proto, že mi ani ženy nikdy

nenaslouchaly. Bohyně jsou příliš zaujaty samy sebou a mrchy,

ty vás neposlouchají naschvál, abyste měli vztek. Maminyvyslechnou vaši brilantní přednášku o smrti, usmějí se a řeknou:

„A nezapomeň koupit zelí, miláčku!“

Byl advent a já jel dopolední pražskou tramvají. Už jsem sechystal vyndat mobil a zahájit svou lekci, dnes měla být o reklamě,

na niž jsem měl pifku po celý rok, ale o Vánocích přecházela

v bílou zuřivost. Vtom mě upoutal zvučný dívčí hlas.

„No, tady Marylin. Já tu mám od vás nepřijatej hovor. Erotickej salón Marylin.“

Viděl jsem jen světlé vlasy rozpuštěné po kožíšku. Zezadu se zdála trochu zavalitá.

„Jo, děláme všecky erotický služby, teda ne kaviár a zlatou sprchu, ale jinak jo.“

Tramvaj začala nápadně tichnout. Ženě na předním sedadle ztuhla šíje. Několik mužů trhlo hlavami směrem k dívcetypickým volavčím pohybem.

„Jsme dvě, věk dvacet a dvacet pět, obě blondýny, přes prsa pětadevadesát, jedna v bocích štíhlá a jedna spíš plnější. Prsa pravý, žádnej silikon.“

V tramvaji by bylo slyšet spadnout sirku. Záviděl jsem. Už jsem říkal, že přesně poznám míru zaujetí publika. Takového ticha jsem dosáhl jen zřídka, naposledy, když jsem hluchému mobilu tvrdil, že spát s bohyní je jako spát na Slavíně. Sice nudné, ale povznášející.

„Naše ceny jsou příznivý, normál je za dva klacky, za švédskou trojku tři, taky děláme lesbišou, za tícku, a za pět můžete mít hoďku s dominou.“

Začal jsem ji tiše nenávidět. Ukradla mi světlo, jak se říkáv šoubyznysu. Na kradení světla byla expert pravá Marylin. Jednou byla premiéra filmu, kde měl jiný herec svou vrcholnou scénu v půli děje. Přesně v tu chvíli vešla Marylin Monroe ve stříbrné

11 )

róbě do kinosálu. Rázem se všichni obrátili k ní. Blesky fotografů

oslnily tu hrstku zbylých, kteří snad bůhvíproč chtěli sledovat

film. Marylin si majestátně sedla. Ten herec byl vzteky bez sebe.

Ptáte se, kdo to byl? Já namouduši nevím. Ukradla mu světlo.

I jeho jméno už je zapomenuto.

„Máte tužku? Jo, tak pište si.“ Bylo přímo slyšet, jak mozky všech mužů v tramvaji cvakly.

„Adresa... telefon do salónu je...“

I já si to číslo pamatuji dodnes, můžu ho odříkat ze spaní, ale vám ho napíšu tak, jako když v obchodě vyťukáte číslo své kreditky a na snímači se objeví: ****.

„Pracujem každej víkend od šesti večer do jedenácti. Jo, a dobrá zpráva: teď máme vánoční akci. Všecko za polovinu.“

Všechny mužské mozky provedly bleskové výpočty. Zpod stromečků mizely mikrovlnky i elektrické vláčky. Nesnášel jsem ji pořád víc. Ó, jaký to úpadek mravů! vzdychal jsem v duchu. V tramvaji za bílého dne sedí mladá žena a beze špetky studu křičí: Já jsem děvka! – Ale nejvíc mi vadilo, že dokonce i mě dovedla přimět, abych jí bez dechu naslouchal.

Tramvaj zastavila, Marylin se majestátně zvedla. Nepovedlo se mi zahlédnout tvář, jen drobnou růžovou ruku s mobilem. Ten den jsem byl prostě odepsaný. Nejenže jsem lidstvu neřekl jediné slovo, nebyl jsem ani schopen práce. Ptáte se, proč? Odpovím vám: ****! Dva dny nato jsem jel jinou tramvají. Nebudete mi to věřit, ale právě když jsem vytahoval mobil, abych obohatil lidstvo další ze svých lekcí, ozval se zvučný dívčí hlas:

„No, tady Marylin. Já tu mám od vás nepřijatej hovor. Erotickej salón Marylin.“

Bylo to jako v opakovacím snu. Scéna se rozvíjela do detailů stejně, lesbišou za tícku, žádnej silikon, prsa pětadevadesát, **** a dobrá zpráva o vánoční akci. Tentokrát dívka seděla ještě dál a kryla ji záda spolucestujících. Občas mám sklon nevěřit vlastním smyslům, napadlo mě, že už vážně blázním..., a v tu

( 12

ránu jsem to pochopil! To není odpověď na nepřijatý hovor!

Ten mobil je hluchý! To děvče vede samomluvu, stejně jako já!

Marylin vystoupila a já taky. Nenápadně jsem ji sledoval.Nechala ujet dvě tramvaje, do třetí nastoupila. Po chvilce vytáhla mobil z kapsy.

„No, tady Marylin. Mám tu od vás nepřijatej hovor...“

V poledne vestoje shltla u stánku pizzu, pak hodinku dvě obveselovala metro a skončila ve tři ve stanici Krematorium. Efekt byl vždycky takřka stejný. Houstlo kolem ní posvátné ticho, jako by hrála sólo na housle. Nenáviděl jsem ji. Bodovala ve hře, kterou jsem vždycky toužil vyhrát sám. Během dalších dnů jsem ani neotevřel notebook. Byla to směs předvánočního smutku a zvědavosti, která se měnila v holou posedlost. Myslel jsem na tu dívku dnem i nocí. Podezíral jsem ji, že žádný erotický salón nemá. Jen tak exhibuje, aby zaujala chlapy! Je to nevypovídaný blázen, stejně jako já.

Dobře, zkrátím to. Přeskočím všechno to váhání, stud,rozaky a smilné fantazie. Je zlatá neděle, šest večer, a já, trapný šedesátiletý dědek, stojím u dveří.

K mému překvapení salón Marylin opravdu existoval. V kapse jsem měl pro všechny případy dvě pětistovky. (Normál.)Třesoucím se prstem jsem zmáčkl zvonek a hned jsem se lekl, když skutečně zazvonil.

Zevnitř se ozýval nějaký děsivý zvuk, znělo to jako naplno spuštěný mixér. Potom zmlkl a hlas, který jsem poznal, řekl: „Kdo je tam?“

„Já... jsem ten nepřijatý hovor, jak jste mi volala zpátky na mobil.“

Za dveřmi bylo rozpačité ticho.

„Ale na teď nemám žádnou objednávku.“

„Já myslel, že můžu přijít rovnou. Prý máte vánoční slevy.“

Dveře se rozchlíply na dlouhý řetízek. Stála v nich Marylin v červeném spodním prádle. Prsty měla divně ulepené, jako dítě,

13 )

které si hrálo s mokrým pískem. Chvíli si mě prohlížela škvírou

dveří. Pak řekla tu nejstrašnější větu, jakou může žena muži říct:

„S váma? Nikdy!“

Řekne-li to žena muži, je to smutné. Ale řekne-li toprostitutka klientovi, z jeho sebevědomí je rázem utržený výtah. Dívka zabouchla.

Zvonil jsem dalších deset minut. Ne „cink cink“ jako slušný člověk, ale „crrrrrrrrrrrrrrrr!“. Jestli měla zákazníka, kradl jsem jí světlo. Dobře jí tak! Po deseti minutách se dveře rozlétly.

„Jděte do prdele! Do prdele!“ zaječela na celý dům. Už neměla to spodní prádlo, ale froté župan s medvídky. Ještě ochablevyjekla „Do prdele!“, ale to už nebyla má destinace, bylo to jen citoslovce zoufalství.

„To fakt nejde, pane učiteli!“ fňukla. „Vždyť to by bylo něco jako incest!“

Vtom jsem ji poznal. Byla to Rendulka Vaněčková z 8. B! Učil jsem ji kdysi jazyk český. Rendulce Vaněčkové není ani dvacet, ani pětadvacet, je jí nejmíň dvaatřicet. Míry přes prsa tak honem neodhadnu, ale čert jim věř!

Stál jsem tam řadu nekonečných vteřin. Pak jsem vydechl jako propíchnutý balón, nezmohl jsem se na jediné slovo a dal se na úprk. Byl jsem zahanben až po kořínky vlasů. Zděšen. Otřesen! Staří učitelé mívají iluze, že všichni jejich žáci jsou navždy slibné děti. Jak se ze slibného děcka stane děvka?Rendulka Vaněčková nebyla žádné intelektuální světlo, ale naivní milá holka, recitovala Máchův Máj a na maturitním tabló má přezdívku Rendlík. Horečně jsem prohrabal stoh slohů. Čím jednou budu. Renata Vaněčková, 8. B. Píše tam Renata Vaněčková, že chce být prostitutkou? Jistěže ne! A čím chce být RenataVaněčková? Prokristapána, učitelkou! A je jí už třiatřicet! A půl!!! Té noci jsem udělal něco, co jsem nikdy nechtěl udělat. Udělal jsem to poprvé v životě, zcela proti svému přesvědčení. Vyprostil jsem nedotčenou nabíječku z firemního plastiku.

( 14

„Haló.“ První slovo po patnácti letech. „Haló?“

Věděl jsem, že mi už neotevře, i kdybych u ní zvonil do rána. Doufal jsem, že hovor přijme. Musel jsem s ní přece ještě mluvit! Ale proč? To nevím ani já. Byla to moje bývalá žačka Rendlík. Byla to Marylin, žádnej silikon. Byla to sprostá zlodějka světla. Ale hlavně to byla moje tajná družka, mluvčí ministerstvahluchých mobilů.

„Haló,“ řekl jsem přiškrceným hlasem, „Rendulko, já vás vážně nechtěl urazit.“

Dobře, zkrátím to. Uvolnila řetěz a pustila mě dál. Salón byl pitomoučký a přitom vlastně krásný, jak si české děvčepředstavuje Marylin. Na stěnách visely akty z kalendářů, vprostřed stála obrovská válenda barvy, jíž se poeticky říká šeříková, ale je to barva týden staré šunky. V mixéru se pěnil tvaroh a všude chladly čerstvé štrúdly. Tak to byl ten brloh neřesti, kde hrdliččin zval ku lásce hlas.

„Rendulko, proč to děláte? Ne, já nemyslím tohle..., ale to s mobilem v tramvaji, to mě moc zajímá, víte..., ne, to vy ani nemůžete vědět... Mě se to totiž velmi dotýká.“

Prohlédla si mě jako totálního blbce.

„A co asi tak stojí erotickej inzerát? Bez fotek je to úplně marný a na inzerát s fotkou jsme si nevydělaly. A když o vás žádnej neví, tak taky logicky žádnej nechodí! Zkoušely jsme lepit zvačky po okolí, ale za černej výlep jsou teďka děsný pálky, tak jsme to radši zase strhaly.“

„Cože? Ty vaše monology... To byla prostě pouhá reklama?“

„Jaký prostě?! Jaký pouhá?! Byla to reklama a fungovalo to! Byl to nejlepší nápad, jakej jsem kdy měla! Hned druhej den se dveře netrhly!“

Trochu nezdvořile jsem se rozhlédl po prázdném bytě.Rendulka praštila pěstí o stůl:

„Sakra, jsou Vánoce! Všichni slušný chlapi seděj doma! Není každej chlívák jako vy!“

Já to zkrátím. Rendulka měla jeden z nejhorších dnů svého života. Její společnice Stáňa (domina, štíhlá v bocích) si našla

15 )

kluka a dnes jakoby nic oznámila, že v Marylin končí, a to hned.

Rendulka byla po krk v dluzích. Netroufala si vést salón sama,

po světě chodí různí úchylové, nejen bývalí kantoři češtiny. Ve

dvou se nebála, Stáňa byla mistryně v nějaké bláznivině, jako je

karate či kung-fu, a s bičem uměla víc než jenom erotické hry.

Rendulka přes den dělala v malé cukrárně vedle, ale kolik musí

holka napéct štrúdlů, aby to hodilo jednu švédskou trojku?

Radši se ani neptejte!

„Tak... já vám řeknu pravdu. Proč jsem tady. Nebojte, nebude to dlouhé, Rendulko.“ Nebojte, nebude to dlouhé. Té noci jsme spolu snědli dva štrúdly a já vyprávěl a vyprávěl. Už řadu let jsem toho nenamluvil tolik. Vyprávěl jsem, jak toužím být učitelem národů.O hluchém mobilu, o tom, jak věčně opisuju mrtvá slova, kterým už taky nikdo nenaslouchá...

„Vy jste byl vždycky magor, pane učiteli,“ zívla v půl jedné v noci Rendulka.

„Možná jo, Rendulko, ale víte, co to znamená pro skutečného učitele, sedět sám nad stolem plným drobků, hlavu nabitou velkými myšlenkami –“

„Magor,“ potvrdila svůj úsudek v půl druhé, oči zavřené a hlavu na stole.

„Já se nepřu, magor, ale když magor nemá s kým prohodit slovo, to je, jak vám potvrdí každá sardinka, moc smutné –“

„Moment!“ přerušila mě a ztěžka otevřela oči. „Sardinka? Jaká sardinka?“

V tu ránu jsem se do ní naprosto bláznivě zamiloval. Ona mi doopravdy naslouchala, chápete? Samozřejmě, brzy nato se šťastně vdala za úplně jiného muže, než jsem já. To je v pořádku, Rendulko, to je v pořádku. Často si telefonujeme. Občas mipřinese naprosto úžasný štrúdl. Já dál pracuji na slovníku a jedna bota zelená a druhá zlatá, pomalu se blížím k písmenům zet-žet.

( 16

Největší tajemství

Amorovo

V základech mého života leží zlatá cihla a tou je šťastnémanželství mých rodičů. Ani jeden už nežije, táta zemřel před rokem

a maminka šla za ním jako labuť sotva o půl roku později. Většina

smutečních hostů řekla totéž: „Nemohla by bez něj žít.“ Díky

nim věřím v pravou lásku. A v důvěru, což je mnohem víc než

pouhá věrnost. Dá se říct, že věřím v zázraky.

A věřím v lásku na první pohled, je to téma mého rodinného

mýtu. Slyšel jsem tu báji mnohokrát, otec ji vyprávěl všemznámým od svatby až do své smrti. Matka poslouchala, proplétala

prsty s jeho a oči se jí leskly dojetím.

Stalo se to třetího dubna devatenáct set šedesát pět. V módě byl nepromokavý plášť šusťák, měl ho skoro každý, šustil jako chřestýš ve větru. K večeru se náhle rozpršelo. Můj budoucí otec šusťák měl, jenomže ve skříni na koleji, a spěchal pustou Thákurovou ulicí jen v triku. Vtom na druhém chodníku viděl běžet dívku v jasněmodrém šusťáku. Modrý šusťák byl vzácnost, dovoz z NDR, pronikavě se třpytil vlhkem. Dívčinu tvář stínila kapuce a rozpíjel ji hustý déšť.

„A já se do ní zamiloval jako blázen!“ říkával otecs neskrývanou pýchou. „Viděl jsem z ní sotva špičku nosu, ale hned jsem věděl, že to bude moje žena. Ten den mi bylo dvacet. Lidi, já jsem ji dostal k narozeninám!“

V této fázi vyprávění bral mou matku kolem ramen.Následovalo podrobné líčení, jak za ní vyběhl a jak mu zmizela, jak

17 )

ji týden hledal všude kolem, až do sebe vrazili před záchodky

kina kilometry daleko. Osud. Ovšem, měla jasně modrý šusťák.

A aby byl zázrak ještě zázračnější, dívka mu přiznala, že i ona na

něj pořád vzpomínala, snila o tom do kostí promoklém chlapci,

který utíkal po druhém chodníku.

Prý asi deset procent lidí zažije nevysvětlitelný úkaz, lásku od

prvního okamžiku, nepodloženou slovem ani činem, blesk, který

vás praští do temene a propálí vám podrážky. A ještě mnohem

podivuhodnější, vymykající se logice i pravděpodobnosti, je

okamžitá láska vzájemná. Ta je vyhrazena pouze vyvoleným. Jen

několik promile z nás zažije to jasnozřivé rozpoznání v davu,

hlubokou jistotu srdce, ano, to je ona, to je on. Není pro to žádné

vysvětlení, prý je to největší tajemství Amorovo. A pod jeho

divuplnou střechou jsem byl počat já.

Měsíc po matčině smrti už nebylo zbytí, musel jsem začít uklízet.

Protože jsem s rodiči celý život bydlel, byt jsem dobře znal.Díkybohu, oba byli systematičtí pořádní lidé. Otevřel jsem krabici

s úhledným nápisem Zdravotní dokumentace. Předpis na otcovy

brýle. Očkovací průkazy jich obou. Dobré výsledky z histologie.

Špatné výsledky z histologie.

Prohrabával jsem se pořád hloub do minulosti, až jsem našel propouštěcí zprávu z nemocnice v Brně (matka z Brnapocházela) z roku devatenáct set šedesát pět. Přelétl jsem ji očima, protože jsem systematik po rodičích, a zjistil jsem, že matce 2. 4. vyoperovali slepé střevo. Propuštěna 6. 4. v dobrém stavu. Kontrola za deset dní.

V první chvíli mi nedošlo, co čtu. Až pak. Je-li to dokument mé matky – a všechna fakta souhlasila – rozhodně to nemohla být ona, kdo třetího dubna běžel v dešti pražskou Thákurovou ulicí. Systematik ve mně se šokovaně ptá: Byl to omyl? Byla to lež? A pokud lež, kdo lhal? A sám sobě odpovídá: matka. Nikdo

( 18

nezapomene, že před týdnem mu vyoperovali střevo, a datum

bylo pevně dáno, můj otec ji „dostal k narozeninám“. Snad jí

kdysi – před záchodky ztemnělého kina – polichotil jeho zájem

a přivlastnila si v tom romantickém žvástu roli femme fatale.

Nebo si to vymysleli spolu, stvořili si osudový mýtus, aby měli

co vyprávět známým, aby obloudili mě?

A pokud platí kterákoli z těchto verzí, jedna pitomější nežli druhá, proč na ní proboha trvali dalších padesát dva let? Uvěřili té báchorce jen proto, že ji opakovali tak dlouho? Nebo už dávno věděli, že to není pravda, a ze studu, ze zvyku či z ohleduplnosti o tom mlčeli?

Seděl jsem na koberci, zažloutlé papíry všude kolem, a cítil jsem se strašně zrazený. Vždycky jsem věřil, že jsem seneoženil proto, že vztah mých rodičů byl příliš ideální vzor. Čekal jsem, až potkám svou dívku v modrém šusťáku, ale nepatřil jsem k vyvoleným, nezasloužil jsem si zázrak. Chtěl jsem lásku v nadživotní velikosti, ale jak patrno, mě minula.

Když skončil pláč lítosti, když skončil záchvat vzteku, hodil jsem všechnu papírovou veteš do popelnice. Bude pro mě lepší, když to nechám být. Lhala matka, nebo lhali oba, budiž, budiž, stejně se to nikdy nedozvím. A toto je největší tajemství Amorovo: přesto spolu byli šťastní přes padesát let.

Mám je v paměti, jak otec po sté vypráví historku hostům, bere matku kolem ramen, jí vlhnou oči a s dívčím smíchem říká: „A jak mu to v tom mokrém triku slušelo!“

„Zamiloval jsem se do ní jako blázen!“ zasní se nádhernou vzpomínkou otec, je na okamžik zpět v tom dávném třetím dubnu, prší a v dešti mizí osudová dívka, kterou už otec nikdy nepotká.

19 )

Kód vzkříšení

a zdraví

„Nemá to logiku,“ řekl K. své ženě suše. „Nic z toho, co mi tu

vykládáš, nemá logiku.“

„Ale já to tak cítím!“ bránila se v pláči ona.

„‚Já to tak cítím‘ není argument.“

S rozvodem se smířil víc než snadno. Odešla, dobře, tak je pryč. Proč se zlobit, to nedává smysl. Pocity taky nemají logiku. Poprvé si toho všiml po půl roce. Zpočátku to byl jen takový závan. Ve dne nic, ale v noci mu s plíživou zákeřností ožívaly nohy. Usínal snadno, jenže po dvou třech hodinách ho budil neklid. Prýštil z bederní páteře. Jako mravenčivá tříšť impulsů se šířil do stehen a lýtek, jako by od kříže dolů probíjel slabý elektrický proud.

Absolvoval řadu vyšetření a nenašli mu vůbec nic. Prášky na spaní, kterých se dřív štítil, pomalu přestaly zabírat. Nepokoj byl pořád horší. Prsty na nohou se občas napjaly a ztvrdly v křeči jako drápy. Někdy celé hodiny se vzteklou bezmocí sledoval své nohy, jak si žijí vlastním životem.

Nikdy neuznával žádné čáry máry. Žádné mantry, feng-šuej, přikládání rukou. Ani žádnou psychoterapii. Jen čirou logiku, premisu a důkaz, jasný vztah příčin a následků – pokud nastane A, pak následuje B. Ale to zpocené noční zoufalství dosáhlo takové míry, že si dal vnutit kontakt na jakéhosi Mistra Fafejdu. Prý vyléčí dvě třetiny pacientů, které už doktoři odepsali. (Ale proboha, to jméno! Mistr Fafejda!)

( 20

„Je fakt super,“ ujišťovali ho. „Nebere za to žádný prachy, jenom čerstvou zeleninu nebo ovoce.“

Tu noc nespal prakticky vůbec. Ráno proti svému přesvědčení koupil plastovou bedýnku španělských jablek, přihodil pár pomerančů a sedl za volant. Léčitel navzdory jeho představě nebydlel v malebné chaloupce, ale v zašlém paneláku na okraji vsi. Začalo lezavě pršet. K.zazvonil.

V okně se objevil robustní chlap v tílku. „Ty seš ten pražskej, co mi volal?“ Hodil mu svazek klíčů v ponožce. Ponožka byla dětská, s vyšitou kachničkou, K. se jí přesto trochu štítil. Ale odemkl a vyšel po schodech.

Byt byl umakartově obyčejný, běhaly tam dvě rozjívené děti a za dveřmi zněl hluk. „Přízeň z Moravy,“ vysvětlil Fafejdaa postrčil ho do ložnice. Stála tam velká rozestlaná postel. „Všecko to tu dneska spalo. Tak jo. Svlíkni se do trenclí.“

K. mu rozpačitě podal ovoce. Fafejda na ně sotva pohlédl. „To si zase vodvez, chlape, to je balený před deseti dnama nejmíň, z toho je veškerej život dávno fuč.“

Ale nezdálo se, že se na něj zlobí, a K. se nemotorně svlékl. Dosud ze sebe kromě pozdravu nevypravil ani slovo. Připadal si jako pitomec.

Pak začala sama procedura. Fafejda chodil kolem jeho náhle tak bezbranného těla, nedotkl se, jen asi deset minut dlaněmi objížděl obrys. K. se cítil velmi nesvůj. Na jazyk se mu neustále dralo: „Já jsem nikdy u žádného léčitele nebyl!“ Jako by chtělpořít, že je u něj teď. Zblízka cítil Fafejdův pach, byl to pachčerstvého syrového masa. Konečně si Mistr otřel ruce do kapesníku.

„Tak jo, chlape. Problém není v těle, ale zde!“ Drze mu zaťukal na čelo prstem. „Dám ti návod a můžeš klidně odjet domů, drž se ho a budeš v pořádku.“ Zalovil v hromadě papírů a podal mu zašedlý xerox. Pak beze slova vyšel a hned bylo skrze dvoje dveře slyšet, že se přidal k hlučné přízni z Moravy.

21 )

Zmatený K. si omylem vzal naruby triko. Nespal už pětatřicet hodin. Bedničku ovocných mrtvol nechal na stolku. Návod byl dvousloupcový seznam. Levý sloupec se jmenoval Kód Nemoci a Smrti a pravý Kód Vzkříšení a Zdraví. Šlo o dvojice protikladů. Nenávist–Láska. Pomsta–Odpuštění. Pýcha–Pokora. Nevíra v Léčitele – Víra v Léčitele. A tak dále, až k dvojici Hněv–Mír. Dole stálo hůlkovým písmem a v uvozovkách: „ŽIJ PODLE KÓDU VZKŘÍŠENÍ A ZDRAVÍ A BUDEŠ STÁLE ZDRÁV!“

K. si přečetl text až v půli cesty domů, v samoobslužné jídelně u benzínky. Zacloumal jím vztek tak prudký, že se mu zatočila hlava a málem spadl z vysoké barové stoličky. Kvůli téhleabsolutní hovadině jel skoro dvě hodiny, absolvoval ponižující pseudovyšetření, nechal si od toho burana tykat – a tohle má být jeho odměna? To je ta zázračná léčba? Tak to ne! To tomu šmelináři s lidským zoufalstvím a žalem jen tak neprojde!

Rudo před očima vklouzl do auta a skoro smykem ho stočil do protisměru. Ještě nevěděl, co udělá či řekne, ale touha po pomstě byla tak silná, že ho cestou něco napadne. Nepamatoval si, že by někdy někoho tak nenáviděl. Gauner! Vidlák! A to si nechá říkat Mistr! Kdybych mu jen jednou řekl Mistře, musel bych ho snad vlastníma nohama zadupat pod zem! Ta představa v něm vyvstala tak živě, že mu z beder až k prstům na nohou vyšlehl chvějivý úder, jako by se dotknul vadné zásuvky.

Noha, kterou držel na plynu, nad sebou na zlomek vteřiny ztratila vládu. Těsně předtím, než auto vyletělo ze silnice, v takřka nekonečné jasnozřivé chvíli, pochopil humor svésituace: toto je kód nemoci a smrti. Nenávist. Touha po pomstě. Hněv. Pýcha. Aha, taky nevíra v léčitele! Jo, má to svou logiku. Potom přišel náraz a po nárazu smrt.

( 22

Špatné siluety

dravců

Přes měsíc v ní rostlo úzkostné podezření, že se její muž někde

zamiloval. S největší pravděpodobností v práci. Těžko říct, jak na

to přišla. Nechodil z práce později, což bývá klasika, dokonce tam

chodil vzorně dřív. Ta trocha netečnosti. Ta trocha zasněnosti.

Byli spolu od puberty, skoro devatenáct roků, a znala ho skrz

naskrz, čili každá odchylka od normálu byla varovná.

Dnes večer měli jít na jeho firemní party. Nemohl ji tamneozvat a ona nemohla říct ne. Je-li žena jeho zájmu mezi hosty, byla si jista, že ji pozná. Nebyla si jista, že to doopravdy chce.

Když přišli, večírek byl v plném proudu. Znala jeho kolegy jen matně. S nikým z nich si netykala a připadala si tu cizí, nevěděla, kdo je kdo. Ale jen co vešla, zachytila signál. Její muž spěšně a – zdálo se jí – provinile zatěkal pohledem po místnosti a pak zaostřil úplně opačným směrem, než stála skutečněnádherná žena kolem třiceti. Lesklé černé šaty ji svíraly těsně jako vakuová fólie. Stála k nim bokem a její dokonalé tvary jako by s nadsázkou vytvořil kreslený film.

Manžel, jako vždy plachý a bezradný ve velké společnosti lidí, zarejdoval k zaujatě rozprávějícímu hloučku několika mužů a jedné šedovlasé dámy. Skoro ji to pobavilo. Instinktivně zvolil zónu nejmenšího rizika.

„Má žena Markéta,“ představil ji rozpačitě, všichni vyjádřili zdvořilé potěšení, že ji poznávají, a pokračovali v načatém hovoru.

23 )

„Jenže je to dokonale špatně!“ halasil jeden z nich, čímsi spravedlivě rozhořčený. „Chápejte! Na těch obrovskejchprosklenejch plochách tý dnešní egomaniacký architektury musej bejt nalepený černý siluety dravců. Protože jinak by normální ptáci, takový ty ptačí usmrkánci, co nevěděj, která bije, nalítávali přímo nosem do skla, padali by k zemi jako zralý hrušky, protože jejich zrak prostě nerozezná sklo a čirej vzduch.“

Cítila drobnou a zatím dost opatrnou úlevu. Je-li to okouzlení, je skoro jistě zcela platonické. Na takovou krasavici by si její manžel nikdy netroufl, a hlavně, ona by jím nikdy nemohla vzít zavděk. Ještě tak deset let bude královnou plesu. Nezahodí své šance avantýrou se stárnoucím inženýrkem, na to je její vzhled příliš ambiciózní.

„A v čem je problém?“ zeptala se šedovlasá paní.

„No že ty siluety jsou úplně špatně!“ vykřikl zastánce ptáků tak nahlas, že se k nim několik lidí pootočilo. „Ten idiot všech idiotů, co je navrhoval, se vůbec nenamáhal kouknout, jakvyadaj dravci! To jsou siluety nějakejch přerostlejch kosů, který si omaloval z omalovánek!“

Mladík vedle ní se na ni usmál. Už předtím si všimla, že si ji s nevšedním zájmem prohlíží. Lichotilo jí to. Měl docela půvab. Potřebovala nějaké ujištění, že není ztracena navždy, a oplatila mu úsměv úsměvem. Stála teď k oné krásce zády, ale jakýmsi tělesným senzorem ji pořád vnímala. Zaslechla výtrysksebevědomého smíchu. Jaké to asi je, být takhle nápadné luxusní zboží? Já i můj muž jsme pouhý neškodný průměr, ani oškliví, ani krásní, ani mladí, ani staří, ani pěšky, ani na voze.

„Takže ty malý troubové, který ta blbost měla chránit, si naivně řeknou: Hele, brácho, žádný nebezpečí, tohle je náš vzdušnej prostor, tamhle lítaj stejný bezbranný umaštěnci jako my! A konec pohádky je stejnej: nosem do skla a bum!“

„Přinesu ti něco k pití,“ zašeptal jí manžel, lehounce jí stiskl loket a odpojil se od hloučku. Vší silou se přiměla ho nesledovat zrakem, ale senzor v jejích zádech mapoval jeho cestu k baru

( 24

s velkou přesností. Neudělal sebemenší pokus přiblížit se k té

ženě v houfu brebentících mužů, zvolil nápadně jinou trajektorii.

„Suma sumárum by bylo nejlepší ty siluety ze skla strhat. Takový falešný varování zabije víc ptáků, než kdyby tam číhal nenažranej kocour!“

Vzala od manžela orosenou sklenku, víno bílé, polosuché, ani se nemusel zeptat, co chce pít. Znali se za těch málem dvacet let tak dobře. Pohladila ho přes rukáv saka. Vlastně byla svým způsobem šťastná. Ne, tahle mi ho neodvede. Ani mu nemůžu mít za zlé, jestli se do ní trochu zasnil, snad ani nelze říctzamiloval, protože ona je sen mnoha mužů a on to ve své plaché průměrnosti ví. Noc houstla a večírek se začal rozpadat. První se rozloučil ten štíhlý mladík, který jí věnoval lichotivý úsměv. „Společnosti, sorry, ale já na rozdíl od vás vstávám děsně brzo, a jak nespím aspoň sedm hodin, jsem pak do večera nesnesitelnej.“

„Já vás doprovodím, potřebuju radu, nějak se mi zasekla odchozí pošta,“ řekl manžel rychle a vykročil s ním směrem ke dveřím. Sotva k ní otočil hlavu. „Hnedka jsem zpátky, Markéto.“

„To je náš nový správce sítě,“ vysvětlila jí šedovlasá dáma. „Jeho generace říká ajťák. Je tu každé ráno od sedmi.“

Jako prudká rána mezi oči. Byla slepá, celý večer byla slepá. Popošla k oknu a uviděla, jak se na temném parkovišti ti dva loučí. Připadala si jako pták, který padá podél netečného skla.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist