načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Trůn Caesarů: Železo a rez - Harry Sidebottom

Trůn Caesarů: Železo a rez

Elektronická kniha: Trůn Caesarů: Železo a rez
Autor:

Děj prvního dílu nové knižní řady anglického historika Harryho Sidebottoma se odehrává ve třetím století našeho letopočtu ve starověkém Římě, v době, která je označována ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3% 95%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 349
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : mapy
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Petr Kovács
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7587-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

První román z historicko-dobrodružné série "Trůn caesarů" se odehrává ve třetím století našeho letopočtu ve starověkém Římě, v době, která je označována jako krize římského císařství. Píše se rok 235 n. l. a nečekaným převratem a vraždou císaře Severa Alexandra i jeho matky končí nejen severovská dynastie, ale též čtyřicet let relativního klidu, který v říši panoval. Novým císařem se stává vojenský hrdina Maximinus, zvaný pro svůj původ Thrák, první císař, který se na trůn povznesl z řad prostého vojska. Senátoři ho vítají květnatými projevy, ale dokáží se opravdu smířit s Caesarem, který jako chlapec pásl kdesi v Thrákii kozy? Nelítostná válka s barbary na severu si žádá stejně nelítostná opatření. Císař potřebuje další vojáky i peníze. A povinné konfiskace mu příliš přátel nezískají. Odhalené spiknutí rozpoutá nemilosrdnou odvetu. Svět kolem císaře zešílel a topí se v krvi.

Popis nakladatele

Děj prvního dílu nové knižní řady anglického historika Harryho Sidebottoma se odehrává ve třetím století našeho letopočtu ve starověkém Římě, v době, která je označována jako krize římského císařství. V říši panuje napětí a nikdo z mocných si nemůže být ničím jistý. V jediném roce vznese svůj nárok na císařský trůn hned šest nesmiřitelných uchazečů. Zemí zmítá občanská válka, zatímco na severu hrozí germánští barbaři a na východě Peršané. Píše se rok 235 n. l. a nečekaným převratem a vraždou císaře Alexandra Severa i jeho matky končí nejen severovská dynastie, ale též čtyřicet let relativního klidu, který v říši panoval. Novým císařem se stává vojenský hrdina Maximinus, zvaný pro svůj původ Thrák, první císař, který se na trůn povznesl z řad prostého vojska. Senátoři ho vítají květnatými projevy, ale dokážou se opravdu smířit s Caesarem, který jako chlapec pásl kdesi v Thrákii kozy? Nelítostná válka s barbary na severu si žádá stejně nelítostná opatření. Císař potřebuje další vojáky i peníze. A povinné konfiskace mu příliš přátel nezískají. Odhalené spiknutí rozpoutá nemilosrdnou odvetu. Svět kolem císaře zešílel a topí se v krvi. První díl trilogie nám představuje civilizaci, která je stejně tak vyspělá jako krutá. Autor se věrně drží historie a maluje před námi obraz světa plného intrik, vražedných spiknutí, vášně i krvavých válečných střetů a bitev, světa, kde se ti nejmocnější bez milosti vraždí jen proto, aby i oni dosedli na císařský trůn. Čtenáři se již v první knize nové série setkají i se jmény bojovníků z kmene Anglů, s nimiž se poprvé seznámili v zatím posledním díle Římského válečníka. V těch dalších se pak poprvé objeví i mladý Dernhelm, později přezdívaný Balista, hrdina Sidebottomovy řady Římský válečník. Právě on Maximinovo panování ukončí. Harry Sidebottom je profesorem antické historie na Merton College v Oxfordu a přednáší i na univerzitě ve Warwicku. Přispívá též do mnoha historických časopisů včetně Classical Review, Journal of Roman Studies a War and Society in The Roman World. Zabývá se zejména řeckou kulturou v období Říše římské. Zajímá se též o antické válečné umění. V obou těchto oblastech je považován za mezinárodně uznávaného odborníka. Od roku 2006 pracuje na sérii historických románů Římský válečník , v nichž jako hlavní hrdina vystupuje anglosaský šlechtic a důstojník římské armády Balista. Děj série autor zařadil do obdoí nazývaného „velkou krizí třetího století“, kdy se Římská říše dostala do těžkých vojenských i hospodářských problémů. Prvních šest dílů již vyšlo česky pod názvy Požár na východě, Král králů, Lev pouště, Kaspická brána, Vlci severu a Jantarová stezka . Autor ve volném čase rád cestuje, sportuje a je vášnivým fanouškem kriketu, ragby a v poslední době též tenisu. VYŠLO: Římský válečník: Požár na východě + Král králů + Lev pouště + Kaspická brána + Vlci severu + Jantarová stezka.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Harry Sidebottom - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2014 Dr Harry Sidebottom

All rights reserved.

Z anglického originálu Throne of the Caesars. Iron & Rust

(First published by HarperCollinPublishers, London, 2015)

přeložil © 2016 Petr Kovács

Redakce textu: Iva Klinderová

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-459-1 (pdf)


VĚNOVÁNO EWENU BOWIEMU, MIRIAM GRIFINOVÉ

A ROBINU LANE FOXOVI


Naše historie přechází nyní z období zlatého

do období železa a rzi

CASSIUS DIÓN LXXII. 36. 4

Nikdy jsem neshledal ani tak závažné změny na císařském trůně,

ani tolik rozmanitých zvratů ve válkách, nemluvě o vzpourách

v provinciích, o městech zničených u nás i v mnoha barbarských zemích,

o zemětřeseních, morech či zvrácených životech tyranů a samovládců,

což dřívější doba znala buď poskrovnu, nebo vůbec ne.

HÉRÓDIANOS I. I. 4












PŘEHLED HLAVNÍCH POSTAV

(PODROBNÝ SEZNAM VŠECH POSTAV

JE UVEDEN NA KONCI KNIHY)

NA SEVERU

Alexandr Severus: římský císař

Mamaea: jeho matka

Petronius Magnus: poradce Alexandra Severa

Flavius Vopiscus: senátor, správce Pannonie Superior

Honoratus: senátor, velitel vojenských jednotek vyčleněných z provincie

Moesia Inferior Catius Clemens: senátor, velitel VIII. legie z Germanie Superior Maximinus Thrax: původně důstojník jezdeckého původu, nyní římský

císař Caecilia Paulina: jeho žena Maximus: jejich syn Anullinus: důstojník z jezdeckého stavu Volo: velitel frumentariů, císařských špehů (tajných agentů) Domitius: prefekt tábora Julius Capitolinus: velitel II. legie „Parthské“ Makedon: důstojník z jezdeckého stavu Timesitheus: původem jezdec, zastupující správce provincie Germania

Inferior Tranquillina: jeho žena Sabinus Modestus: jeho bratranec

20


V ŘÍMĚ

Pupienus: prefekt města

Pupienus Maximus: jeho starší syn

Pupienus Africanus: jeho mladší syn

Gallicanus: senátor, vyznává kynickou filozofii

Maecenas: jeho blízký přítel

Balbinus: patricij zhýralých způsobů

Junia Fadilla: mladá vdova z rodu Marka Aurelia

Perpetua: její přítelkyně, manželka správce Kappadokie Sereniana

Kovorytec: dělník v mincovně

Castricius: jeho mladý soused nevalné pověsti

Caenis: prostitutka, kterou oba navštěvují

V AFRICE

Gordianus Starší: senátor a správce provincie Africa Proconsularis

Gordianus Mladší: jeho syn a legát (velitel legie)

Menophilus: jeho kvestor

Arriános, Sabinianus a Valerianus: jeho další legáti

Capelianus: správce provincie Numidia, Gordianův nepřítel

NA VÝCHODĚ

Priscus: správce Mezopotámie, z jezdeckého stavu

Philip: jeho bratr

Serenianus: jeho přítel, správce Kappadokie

Junius Balbus: správce provincie Syria Coelle, zeť Gordiana Staršího

Otacilius Severianus: správce provincie Syria Palestina, švagr Priskův

a Philipův

Ardašír: sásánovský král králů

21


NAŠE HISTORIE PŘECHÁZÍ NYNÍ

Z OBDOBÍ ZLATÉHO

DO OBDOBÍ ŽELEZA A RZI


KAPITOLA 1

Severní pomezí

Vojenský tábor před městem Mogontiacum

Osm dní před březnovými idami 235 n. l.

Drž mě pevně ve svých rukou.

Slunce již bude jistě vysoko nad obzorem, ale sem do vnitřní svatyně

císařova stanu dosud nepronikly ani nejmenší záblesky jeho paprsků.

Vy všichni bohové, držte mě v bezpečí svých rukou. Mladý císař se tiše

modlil a jeho rty se lehce pohybovaly. Jupitere, Apollóne, Kriste, Abraháme,

Orfee: dejte, ať se dočkám dalšího východu slunce.

Rozmanitá směska oslovených božstev na něj netečně shlížela vmatném přítmí olejové lampičky.

Alexandře, Auguste, Velká Matko: ochraňujte svého vyvolence, ochraňujte

trůn Caesarů.

Císařovy prosby narušovalo pištění vyrušených netopýrů za těžkými

hedvábnými závěsy svatyně s domácími bůžky. Ještě z větší dálky, zlabyrintu purpurově zbarvených chodeb a komnat, se ozval hluk rozbíjeného

nádobí. Všichni císařští sluhové do jednoho jsou nemehla, pitomci azbabělci. Ani na vojáky není spoleh – není to poprvé, co se vzbouřili. I tahle

lapálie se ale vyřeší, stejně jako všechny předchozí, a až se tak stane,členové císařské domácnosti, kteří opustí své stanoviště, nebo dokonce

zmatku využijí ve svůj prospěch, budou krutě potrestáni. Ať otrok, čiprouštěnec, každému, kdo se pokusí krást, nechá přeříznout šlachy na

rukou. To je naučí. Císařská rodina, familia Caesaris, vyžaduje striktní

a neustálou kázeň a pořádek.

Císař Alexandr Severus si přetáhl plášť přes skloněnou hlavu, položil si

25


pravou dlaň na prsa a znovu se pohroužil do svých modliteb. Znamení

byla již měsíce špatná. Při jeho posledních narozeninách dokonce uteklo

obětní zvíře a jeho krev potřísnila císařskou tógu. Když vyjížděli z Říma,

u silnice se zničehonic skácel prastarý vavřín. A tady na Rýnu to zase byla

ta druidská čarodějnice. Jdi, ale nedoufej ve vítězství, nevěř svým vojákům.

Hlavou se mu honila slova jejího proroctví. Vadas. Nec victoriam speres, nec

te militi tuo credas. Bylo dost podezřelé, že mluvila latinsky, ale ani mučení

neodhalilo žádné zlovolné vlivy světského charakteru. Nakonec bylo

jedno, jaký jazyk použila. Bohy potřebuje tak jako tak uchlácholit anaklonit na svou stranu.

Jupiterovi vola. Apollónovi vola. Ježíši Kristovi vola. Achilleovi, Vergiliovi, Ciceronovi, všem tvým hrdinům...

Alexandr odříkal své sliby a každé ze soch poslal vzdušný polibek. I to však bylo málo. Poklekl na zem a poněkud těžkopádně se ve svém umně propracovaném brnění natáhl v celé své délce před oltářem domácích bůžků a provedl adoraci. Kousek od obličeje si všiml zlaté nitě bílého koberce. Tkanina byla lehce cítit plísní.

Nic z toho není jeho chyba. Nic. Předloni, na Východě, byl nemocný. A s ním i polovina armády. Kdyby se na jeho rozkaz nestáhli doAntiochie, Peršané by je všechny rozdrtili; a ne jen jižní sbor, který nechali vzadu, ale celou polní armádu. Tady na severu došlo již několikrát kprolomení hranic. Zahájit jednání s některými z barbarů nebyla slabost. Nemělo smysl bojovat s nimi se všemi současně. Uvážlivé sliby a dary mohou pár náčelníků přimět k tomu, aby zůstali stranou, a možná se dokonce postaví proti vlastním lidem. To samozřejmě neznamenalo, že by oni sami měli ujít zaslouženému trestu. Odplata se jen trochu oddálí. Barbaři netuší, co to znamená jednat v dobré či zlé víře, a sliby danými barbarům není císař vázán. Něco takového nemůže samozřejmě prohlásit na veřejnosti, ale proč to nechápou ani vojáci? Je to přece tak jasné. Jistě, vojáci tady na severu jsou místní rekruti a téměř se neliší od barbarů na protější straně hranice. Jsou stejně tupí a omezení. Proto nechápou jeho problémy s penězi. Od doby, kdy jim císař Caracalla, možná jeho skutečný otec, zdvojnásobil žold, zeje císařská pokladnice prázdnotou.Veturius, matkou dosazený správce státních financí, ho tam jednou vzal.Alexandr neviděl nic než řady a řady prázdných truhlic. Císař se svým

26


nastoupeným vojákům nejednou pokoušel osobně vysvětlit, že finanční

prostředky pro armádu by musel vyždímat silou z nevinného civilního

obyvatelstva, z jejich vlastních rodin. Všechno bylo marné.

Do stanu proniklo díky roztaženému závěsu světlo a dovnitř vstoupil

Felicianus, služebně výše postavený z dvojice prefektů pretoriánské gardy.

Nikdo ho neohlásil a nikdo za ním nezatáhl závěs. Vedle něj prolétlo

otvorem hejno drobounkých ptáčků. Míhali se všude kolem, a když se

dráha jejich letu střetla s kuželem světla z roztaženého závěsu, vrhali do

stran odlesky zářivě žluté, červené a zelené barvy. Kolikrát jen Alexandr

připomínal jejich strážcům, kolik peněz ho pořízení a chov ptáků stojí?

A přesto pokaždé, když je při večeři vypustili z klecí, aby pro pobavení

dováděli a skotačili ve vzduchu, jeden nebo dva ulétli nebo uhynuli. Kolik

mu jich zůstane teď?

Felicianus se vztekle, leč marně, oháněl po letcích, kteří se odvážili až

příliš blízko k jeho hlavě, zatímco kráčel k dvojici trůnů ze slonoviny. Na

jednom z nich seděla v přítmí císařova matka. Vedle ní stál Alexandrův

starý učitel Granianus, nyní povýšený na kancléře, a něco jí šeptal. Tak

tomu bylo vždycky. Císařský rádce pro studium stál vedle císařovny

a pokaždé jí něco šeptal.

Alexandr se vrátil ke svým modlitbám. Nečiň druhým, co nechceš, aby oni

činili tobě. Nechal si tato slova vytesat nad svým larariem. Slyšel je na

Východě, od nějakého starého Žida nebo křesťana. Napadla ho nevítaná

myšlenka. Přizvedl se na lokty a snažil se najít polyfága, tlustého všežrouta,

kterého si u dvora držel. Alexandr ho již zažil, jak dokáže mezi ptáčky

řádit. Spořádá je i s peřím, vůbec nic z nich nezbyde. Už ho vidí. V rohu

za jeho hudebními nástroji. Krčí se tam s jedním z liliputánů a zdá se, že

si ptáků ani jeden z nich nevšímá. Zírají prázdně do prostoru. Jako by

z nich vzpoura vysála všechnu energii.

„Alexandře, zvedni se a pojď sem k nám.“ Matčin hlas zněl pevně

a panovačně.

Císař se pomalu zvedal, aby snad nevypadal příliš vystrašeně.

Vzduch byl prosycen vůní kadidla, i když posvátný oheň na jeho oltáři

jen stěží doutnal. Alexandra napadlo, jestli by neměl někomu říct, ať na

něj přiloží. Bylo by děsivé, kdyby vyhasl.

„Alexandře.“

27


Císař se podíval na matku.

„Nestalo se nic, co by nešlo napravit. Ten chám, co ho rekruti oblékli do císařského purpuru, se zatím nevrátil. A jeho výzvy mezi vyššími důstojníky sotva najdou nějakou odezvu.“

Mamaea si v každé krizi věděla rady. Alexandr si vybavil noc, kdy byl povolán na trůn, noc, kdy zemřel jeho bratranec, a mimovolně se zachvěl.

„Prefekt pretoriánů vyrazil pro Emeskou kohortu. Jsou to naši lidé. Jejich velitel Iotapianus je také Syřan. Zachovají nám věrnost. A stejně tak i další lukostřelci z Východu. Přivede ještě Arménce a Osroénské.“

Alexandr neměl Iotapiana nikdy rád.

„Felicianus se nabídl, že se vrátí na Martovo pole. To je velmi odvážné. Skutek hodný opravdového muže.“ Mamaea lehce přejela prsty povytvarovaných svalech prefektova pancíře. Alexandr doufal, že zvěsti, které se k němu donesly, jsou jen řeči. Felicianovi nikdy nevěřil.

„Lačnost vojáků je neukojitelná.“ Mamaea nyní mluvila ke svému synovi. „Felicianus jim nabídne peníze. Bude to obří dar. PodporaGermánům však bude muset skončit. Diplomatické fondy pro barbary budou přislíbeny vojákům. A budou je chtít i ti, které považují za své nepřátele.“ Matka ztišila hlas. „Budou se dožadovat Veturiovy hlavy. Pokladník musí být obětován. S výjimkou nás čtyř jim Felicianus může předhodit každého, koho si řeknou.“

Alexandr se podíval na žrouta. Ze všech příšer a oblud u dvora byl tento polyfágos jeho nejoblíbenějším tvorem. Jevilo se mu nepravděpodobné, že by vzbouřenci požadovali i jeho smrt.

„Alexandře.“ Přísný hlas matky ho vrátil zpět do přítomnosti. „Vojáci budou chtít vidět svého císaře. Až se Felicianus vrátí, půjdeš s ním ven. Z tribuny jim pak oznámíš, že s nimi sdílíš jejich touhu po pomstě. Slíbíš jim, že v jejich čele vyjdeš do pole proti barbarům, kteří povraždili jejich blízké. Společně pak osvobodíte zotročené zajatce a krutě a nemilosrdně potrestáte strůjce jejich strašlivého utrpení. Dopřej vojákům projev, jaký se na císaře sluší a patří, slib jim oheň a meč, vypálené vesnice, plenění a hromady germánských mrtvol. Dej si záležet, ať je to lepší řeč než ta, kterou jsi k nim měl ráno.“

„Ano, matko.“

Felicianus zvedl ruku k pozdravu a opustil stan.

28


To bylo od matky do nebe volající. Tak moc se snažil. Ráno, ještě za šera před úsvitem, se vypravil na Martovo pole. V bohatě zdobené zbroji vystoupil na vyvýšené pódium, kde stál a po boku svých vojáků čekal. Vojáci mu ještě včera večer obnovili přísahu věrnosti. Když se z ranního přítmí vynořili vzbouření rekruti, zhluboka se nadechl, aby je oslovil. Věděl, že to nebude snadné. Latina nebyla jeho mateřštinou. Nakonec to bylo jedno. Ani ho nenechali promluvit.

Zbabělec! Slaboch! Ošklivá, ubrečená holka uvázaná u sukně svojí matky! Jejich posměšný křik mu zabránil pronést cokoli z toho, co si připravil. Vojáci na jeho straně začali odhazovat zbraně. Nejprve jeden, dva, potom celé řady. Otočil se a utekl. Pronásledován urážkami a posměšky vběhl do císařského stanu.

Když prefekt Felicianus odešel, matka dál seděla nehybně jako sfinga. Granianus se jí snažil něco pošeptat, ale mávnutím ruky ho umlčela.Pestrobarevní ptáčci dál poletovali z místa na místo.

Alexandr stál nerozhodně před ní. Císař by neměl být nerozhodný. „Žroute.“ Tlustý polyfágos se zvedl a houpavým krokem se kolébal zaAlexandrem k místu s připraveným jídlem. „Pobav mě, jez.“

Alexandr ukázal na hromadu salátu v koši. Žrout se dal pomalu do jídla. Neúnavně drtil salát v zubech a hrdlo se mu při polykání nadýmalo. Jedl však bez zřejmého nadšení.

„Rychleji.“

Žrout si začal do úst cpát listy salátu oběma rukama a brzy v koši žádné nezbyly.

„Koš.“

Koš byl proutěný, polyfágos ho rozlámal a pustil se do jídla. Kousek po kousku mu mizel v ústech, ale bylo zřejmé, že žrout dnes není ve své kůži. Totam bylo jeho nadšení, s nímž se na cokoli k jídlu zpravidla vrhal.

Alexandr zatoužil po tom, aby se dokázal vymanit z vlivu své matky, ale nikoho jiného neměl. Nikoho, komu by mohl důvěřovat. Důvěřoval první manželce, s níž ho oženili. Ano, Memmii Sulpicii důvěřoval z celého svého srdce. Ale pak se proti němu spikl její otec Sulpicius Macrinus. Důkazy nashromážděné císařskými špehy byly přesvědčivé. Frumentariové vrchního špeha Volona odvedli důkladnou práci. O Sulpiciově vině nebylo možné pochybovat již předtím, než ho dali na mučidla. Matka

29


chtěla popravit i Memmii, ale Alexandr si trval na svém. Nedovolili mu,

aby se s ní ještě setkal, ale Alexandr jí alespoň změnil trest smrti na

vyhnanství. Pokud je mu známo, ještě stále žije někde v Africe.

Žrout si odříhnul a sáhl po džbánu.

Nejinak tomu bylo i s jeho druhou ženou, Barbiou Orbianou. Na tchány skutečně neměl štěstí.

Polyfágos si dopřál mocný doušek vína.

Kdyby žil jeho otec, všechno mohlo být jinak. Ale ten zemřel dřív, než aby si ho Alexandr vůbec pamatoval. Pak, když mu bylo devět, muoznámili, že Gessius Marcianus, důstojník jezdeckého původu z Arky v Sýrii, na něhož si tak matně vzpomínal, vůbec nebyl jeho otcem. Místo toho se dozvěděl, že je synem císaře Caracally. V té době byl i Caracalla již déle než rok po smrti. Tento nečekaný zvrat, pokud jde o osobu jeho otce, způsobil, že nově dosazený císař Elagabalus nebyl pouze jeho bratranec, ale také nevlastní bratr. Vyšlo totiž najevo, že jejich matky, sestrySoaemis a Mamaea, se obě dopustily nevěry s jedním a týmž mužem, císařem Caracallou. Potom Elagabala přesvědčili, aby Alexandra adoptoval.Chlaec, jemuž ještě nebylo ani třináct, tak měl najednou hned tři veřejně známé otce, z nichž dva byli vzýváni jako bohové a ten třetí byl sotva o pět let starší než on.

O pět let starší a perverznější a zhýralejší, než si vůbec bylo možnépředstavit. Mamaea se snažila, seč mohla, aby Alexandra před Elagabalem a jeho dvořany uchránila. Jak před jejich zhýralostí, tak před jejich zlobou. Než Alexandrovi přinesli na stůl jídlo či pití, vždy je musel někdoochutnat. Matka osobně vybírala personál, které mu měl sloužit, a nikdy to nebylo z řad palácového služebnictva. To samé platilo pro ozbrojené stráže. Za drahé peníze najala houfy učitelů řecké a latinské literatury a rétoriky a s nimi i muže znalé hudby, zápasu, geometrie a všechmožných dalších činností, které by přispěly ke kulturnímu i morálnímurozvoji mladého principa. Nikdo z vybraných nebyl vybrán proto, že by s ním snad mohla být nějaká zábava. Po Alexandrově nástupu na trůn zůstali mnozí z najatých intelektuálů u dvora. Grannianus dostal například různé funkce v rámci císařského sekretariátu. Jejich nově nabyté, mnohem významnější postavení, jim ještě přidalo vážnosti.

Během Elagabalovy vlády držela Mamaea Alexandra stranou a vbez>30


pečí. I přes její úsilí se k němu ale donesly temné historky plné zkaženosti

a neřesti, které prosakovaly z Elagabalova nejbližšího okolí. Alexandr si

vybavil, jak ho tyto šeptem předávané zvěsti děsily i vzrušovaly zároveň.

Elagabalus již odhodil i poslední zbytky studu. Vymanil se z vlivu

a poručnictví matky, která se ho pokoušela alespoň trochu krotit, a jeho

život vyplnily nekonečné hostiny, ženy, růže a chlapci, marnivá rozkoš

v nekonečném hledání dalších a dalších podnětů, čistý hédonismus, který

předčil i nejsmělejší představy epíkúrejců či kýrénských, hotový Pélion

a Ossa slasti. Mamaea jako správný hlídač bránila Alexandra předpokušením, ale nedokázala ho ubránit před tím, aby viděl, jak to celé skončilo.

Jedné temné noci se v kalužích zableskly pochodně. Dva dny předbřeznovými idami. Alexandrovi bylo třináct a stál s matkou na foru Romanu. Na vysokém sloupoví chrámu Svornosti se míhaly stíny. Pretoriánipředhodili davu své oběti. Obě byly nahé a celé zkrvavené. Elagabala táhli na háku. Do těla mu pronikl břichem a znovu se vynořil hrudí. Soaemidu vláčeli za kotníky s nohama necudně roztaženýma. Hlava jí hlasitěnarážela o zem. Nejspíš byli již oba po smrti. Mamaea sledovala sestru na její poslední cestě, na kterou jí částečně dopomohla. Alexandr se chtěl vrátit do paláce a schovat se. Ne. Na matčin signál ho pretoriáni provolalicísařem, zformovali se kolem něj a odváděli si ho do svého tábora.

Alexandr se rozhlížel kolem, aby se zbavil starých obrazů. Před očima měl nejrůznější druhy studeného jídla: melouny, sardinky, chleba, sušenky. Byla zde i hromada sněhově bílých císařských ubrousků. Alexandr hodil jeden z nich žroutovi. „Sněz ho.“

Polyfágos ubrousek zachytil, ale jíst nezačal.

„Jez!“

Muž se ani nepohnul.

Alexandr tasil meč. „Jez!“

Polyfágos těžce dýchal, ústa dokořán.

Alexandr mu mávl mečem před obličejem.

Další změna světla. Svěží závan v provoněném, nehybném vzduchu uvnitř. Alexandr se prudce otočil.

Mezi rozhrnutými závěsy stál barbarský bojovník. Ještě mladík, oblečený v kůži a kožešinách, rozpuštěné dlouhé vlasy po ramena. Jehonečekané zjevení se příčilo jakémukoli vysvětlení. V ruce držel obnažený meč.

31


Alexandr si uvědomil, že i on drží v ruce zbraň. Pak mu to došlo. Už

dlouho věděl, že se to musí stát. Řekl mu to přece jeho astrologThrasybúlos. Našel v sobě odvahu a zvedl meč. Věděl však, že je to marné. Sosudem nemůže nikdo bojovat.

Když oči barbarského bojovníka přivykly tmě, mladík se zatvářil překvapeně. Bylo zřejmé, že neočekával, že v komnatě někoho najde.Zaváhal, pak se ale otočil a zmizel.

Alexandr se dal do smíchu. Vysokého, drásavého smíchu. A smál se a smál. Thrasybúlos se zmýlil. Je to starý blázen. Znamení hvězd sivyložil úplně špatně. Alexandrovi není souzeno zahynout rukou barbarů. Teď ani jindy. Thrasybúlos je obyčejný šarlatán. Kdyby nebyl, jistě by vehvězdách dokázal vyčíst, co na něj čeká zítra. Hranice a vyrovnaná polena; bude se pěkně pomalu škvařit nebo se zadusí kouřem.

Tohle dopadne dobře. Císař si byl najednou jistý. Čelil smrti, ale ta ho nechtěla. Není žádný zbabělec ani ošklivá, ubrečená holka. Jejich slova se ho nemohou dotknout. Je z něj muž.

Společně s barbarem zřejmě zmizely i poslední zbytky služebnictva. Dokonce i lilipután. Stan byl prázdný, až na matku na trůně a Granniana po jejím boku, a na Alexandra s jeho polyfágem. Alexandrovi to bylo jedno. Spokojeně se obrátil k polyfágovi a znovu mu přikázal. „Jez!“

Muž měl čelo pokryté potem. Nejedl, jen ukazoval před sebe.

Ve vchodu stáli tři římští důstojníci, v přílbách a brnění. První z nich držel cosi v ruce. Stejně jako barbar před nimi, i oni potřebovali chvíli, aby si jejich oči přivykly přítmí uvnitř císařského stanu.

„Felicianus se vrátil.“ Mluvčí před sebe odhodil věc, kterou držel v ruce. Dopadla těžce na zem a odkutálela se stranou.

Alexandr se nemusel ani dívat. Byla to hlava služebně staršího prefekta pretoriánů.

Důstojníci nakročili do stanu a tasili meče.

„I ty, Anulline?“ Matčin hlas zněl jistě a klidně.

„I já,“ odpověděl Anullinus.

„Dostaneš peníze a budeš velet pretoriánské gardě.“

„Už je pozdě,“ zavrtěl Anullinus hlavou.

„Alexandr tě adoptuje, udělá tě spoluvladařem a svým nástupcem.“

„Je pozdě.“

32


Alexandr přistoupil blíž k matce. V ruce ještě stále třímal meč. Není žádný

zbabělec a oni jsou jen tři. Bojovat ho učili ti nejlepší šermíři impéria.

Důstojníci se zastavili pár kroků před oběma trůny. Rozhlíželi se kolem, jako by jim teprve nyní docházel skutečný význam toho, co se chystajíučinit. Od obnažených čepelí jejich mečů se odrážely dopadající sluneční paprsky. Blyštivá ocel v nich vyvolávala dojem, že se chvěje tichou, zlověstnou zlobou.

Alexandr pozvedl vlastní zbraň. Dlaň měl vlhkou potem. Věděl, že jeho vzepětí odvahy je pouze krátkodobé a pomíjivé. Upustil jílec. Mečrachotivě dopadl na podlahu.

Jeden z důstojníků si posměšně odfrknul.

Alexandr se s pláčem vrhl na kolena a chytil se okraje matčiny sukně. „Tohle je všechno tvoje vina! Tvoje vina!“

„Buď zticha!“ vyštěkla matka. „Císař by měl zemřít vestoje. Když už nic, zkus aspoň zemřít jako muž.“

Alexandr zabořil hlavu do látky matčina roucha. Jak mu může něco takového říkat? Je to všechno její vina. On přece nikdy císařem být nechtěl. Třináct let nudy, strachu a popírání toho, co si sám pro sebe přál. Nikdy nechtěl nikomu ublížit. Nečiň druhým, co nechceš, aby oni činili tobě...

Důstojníci se blížili.

„Anulline, jestli to opravdu uděláš, porušíš přísahu, kterou jsi složil před vojenskými zástavami.“

Po matčiných slovech se znovu zastavili. Alexandr vyhlédl ze záhybů.

„Nepřísahali jste snad ve svém sacramentu, že pro vás bude bezpečí císaře nade vše? A nepřísahali jste, že to samé platí i pro jeho rodinu?“

Matka vypadala opravdu nádherně. Oči jí zářily, tvář slavnostně vážnou, vznešenou, vlasy sčesané jako přílba s chocholem. Vypadala jako zpodobnění nějakého nesmiřitelného božstva, které se chystá vrhnout na proradné křivopřísežníky.

Vojáci zůstali nehybně stát. Jako by si najednou nebyli jistí.

Opravdu je dokáže zastavit? Alexandr si vzpomněl, že o něčempodobném už někde četl.

„Vrahy vždy stihne spravedlivá odplata, bohové sešlou na jejich domy neštěstí a žal.“

33


Alexandr pocítil záchvěv naděje. To je přece z Plútarchova Maria; oheň

v jeho očích dokázal zahnat najaté vrahy.

„Už je pozdě,“ řekl Anullinus. „Jdi! Odejdi!“

Kouzlo pominulo, osud se již nedal odvrátit. Důstojníci přesto nikam

nepospíchali. Jako by čekali na její poslední slova, i když jim muselo být

jasné, že pro ně nebudou znamenat odpuštění, ale jen a pouze zatracení.

„Die, ochránce přísah, staň se svědkem této ohavné podlosti. Hanba!

Hanba tobě, prefekte Arménské kohorty, proklínám tě. I tebe, QuinteValerie, tribune numeri Brittonum. I tebe, Ammonie, veliteli katafraktů. Vládce

temnot, Háde, vypusť svoje Lítice, ty hrůzostrašné dcery noci, Fúrie,

které jim zatemní mozek a promění jejich budoucnost v popel a utrpení.“

Když její slova odezněla, znovu se pohnuli. Panovačným gestem je zastavila.

„A proklínám i toho kmána, kterého dosadíte na trůn, i ty, co ho budou následovat. Ať žádnému z nich není dopřáno štěstí, úspěch či snadný život. Nechť je všem souzeno živořit ve stínu meče. Nechť jim není dopřáno radosti při pohledu na zemi či slunce. Trůn Caesarů bylposkvrněn. Ti, kdož na něj usednou, sami zjistí, že před trestem není úniku.“

Anullinus zvedl meč. „Jdi! Odejdi!“

Mamaea se ani nepohnula.

„Exi! Recede!“ zopakoval.

Anullinus přistoupil ještě o krok blíž. Čepel meče dopadla. Teprve nyní se Mamaea pohnula. Nedokázala si pomoci a zvedla ruku k obraně.Příliš pozdě. Alexandr se díval na useknuté konečky jejích prstů a zející rudou ránu, která se jí najednou objevila přes celý krk a z níž začalystříkat proudy pulzující krve.

Slyšel vysoký, ječivý křik a lapání po dechu. Jako by někde naříkalo dítě. Anullinus stál již těsně nad ním.

„Exi! Recede!“

34


KAPITOLA 2

Severní pomezí

Vojenský tábor před městem Mogontiacum

Osm dní před březnovými idami 235 n. l.

Ošklivý, bouřlivý den, přesně takový, jaký bylo možné v Horní Germánii

osm dní před březnovými idami očekávat. Když vyjeli z Mogontiaka, byla

ještě tma a kolem padaly provazce deště. Do tábora poblíž vesnice Sicília

dorazili před polednem, kdy slunce již bylo vysoko na obloze. Vojáci se

hemžili kolem bez nejmenšího náznaku disciplíny. Někteří salutovali, jiní

ne. Většina byla opilá, někteří úplně namol.

Jezdci seskočili z koní. Maximinus Thrák si protáhl své obří tělo apředal otěže jednomu z vojáků. Řeka Rýn, protékající v širokém řečišti kolem, se třpytivě leskla. Vnější stěny rozlehlého komplexu purpurových stanů se hlasitě zmítaly ve větru.

„Tudy.“

Maximinus vyrazil za senátory Flaviem Vopiskem a Honoratem. Na chodbách ležela nahá těla. Šedobílá, vosková, pokrytá leskem, jako by je někdo potřel olejem.

„Ne všem z císařské rodiny se podařilo utéci,“ vysvětloval Honoratus.

„Vesměs služebnictvo a pár tajemníků, nebude problém je nahradit,“ pokračoval Vopiscus. „Jen prefektové pretoriánů snad stojí za zmínku.“

Další cestu jim blokovala hromada těl. Hlavy mrtvých ležely těsně vedle sebe, jako by se ještě naposledy o něčem radily.

Maximinus přejel pohledem tratoliště krve. Smrt a krev. Nevadily mu. Zažil již tolik masakrů. A od toho prvního již nikdy nepřipustil, aby si s nimi dělal těžkou hlavu.

35


Opatrně překračoval mrtvoly s rozevlátými údy. Na tváři má teď jistě výraz, jemuž jeho Paulina říká polobarbarský škleb. Vzpomněl si na svoji ženu a usmál se. Kdo říká, že láska, krása a důvěra jsou výsady mládí?

V trůnní komnatě panovalo šero a stísněná atmosféra. V těžkém, nehybném vzduchu bylo cítit kadidlo, krev, moč a strach. Anullinus a oba důstojníci jízdy již čekali.

„Ta malá, ošklivá holka už je mrtvá.“ Anullinus držel hlavu za krátké vlasy.

Maximinus si od něj hlavu vzal a uchopil ji oběma rukama. Byla překvapivě těžká, jako ostatně vždy. Pozorně si ji zblízka prohlížel, zkoumal její dlouhou tvář, dlouhý nos, tenká, urážlivá ústa a bradu.

Byl tenhle slaboch opravdu Caracallovým synem? Jeho matka to tvrdila; a stejně tak bába. Obě se rády chlubily svým záletnictvím. Morálka musela ustoupit politickému zisku, ale co jiného mohli od orientálců čekat?

Maximinus odnesl hlavu k rozhrnutým závěsům. V lepším světle s ní otáčel hned jedním, hned zase druhým směrem. Alexandra samozřejmě viděl už mnohokrát, ale nikdy neměl možnost si ho prohlédnout opravdu zblízka. Musí si být jistý. Nos snad souhlasí. Vlasy i vousy jsou zastřiženy ve stejném stylu. Caracalla byl ovšem kudrnatější, i když už začínalplešatět. I vousy měl rozhodně hustší než tady ty řídké chomáčky. Maximinus nebyl žádný fyziognom, ale bylo mu jasné, že tvar hlavy příliš nesouhlasí. Caracalla ji měl hranatou, jako býk nebo kvádr. A tvář měl rozhodnou, tvrdou, možná až krutou. Ne jako tenhle změkčilý mladík, tak zoufale se nehodící na úkoly, které před něj život postavil.

Maximinus pocítil jisté uklidnění. Nebylo snadné smířit se s tím, že byl součástí spiknutí, jež zbavilo života syna jeho starého velitele, vnuka jeho patrona a ochránce. Maximinus si byl dobře vědom, že za všechno, čeho kdy dosáhl, vděčí Caracallovu otci Septimiu Severovi. Císař ho vyzvedl z anonymní nicoty a poctil svojí důvěrou. Maximinus se mu za toodměňoval svojí bezmeznou oddaností. Bezděky se rukou dotkl zlatéhokrouceného náhrdelníku, jímž ho kdysi obdaroval starý císař.

„Hlavu i zbytek těla pohřběte,“ rozhodl.

Anullinus od něj děsivý předmět převzal a otočil se k východu.Zbývající dva jezdci, potřísnění krví, postoupili hlouběji do útrob stanu, nejspíše proto, aby se chopili těla. Vopiscus je gestem zadržel.

36


„Císaři, tvoje velkorysost vůči nepřátelům tě jistě šlechtí, ale možná by bylo

lepší ukázat tu hlavu vojsku, aby se vojáci ujistili, že je skutečně po smrti.“

Maximinus si nechal jeho slova projít hlavou. S výjimkou bitev nemíval ve zvyku jednat jen tak na základě okamžitého impulzu. Obrátil se k Anullinovi. „Udělej, co senátor říká. Pak ho pohřběte.“

Než se kdokoli stačil pohnout, ozval se Honoratus. „Císaři, možná by bylo lepší poslat potom hlavu do Říma a nechat ji spálit na foru, případně hodit do stoky. Tak se to s uzurpátory zpravidla dělá.“

Maximinus si na okamžik pomyslel, že tím uzurpátorem myslí nejspíš jeho. Vzkypěl v něm hněv, ale rychle se uklidnil. Jistě. Ještě stále senepřestával divit tomu, jak kreativní dokázali senátoři a zbytek tradiční elity být, když se rozhodli přepisovat historii, ať už svoji vlastní nebo respubliky. Za chvíli to bude vypadat, jako by to snad ani nebyli oni, kdomrtvému Alexandrovi provolával slávu a přísahal mu věrnost, kdo mu sloužil. Třináct let Alexandrovy vlády se smrskne na pomíjivou revoltu, okamžité pomatení smyslů, při kterém Řím dovolil, aby mu vládl tento žalostný a neschopný syrský mladíček a jeho intrikující, pletichářská a lakotná matka. Jejich vlastní podíl na prchavém režimu bude navždy pohřbený v nejhlubší temnotě. Dost možná že po celou dobu Alexandrovy vlády pobývali kdesi v klidu a tichosti na svých statcích, stranou veřejného dění. Uhlazená rétorika, které se naučili u svých drahých učitelů, uhladí i ostré hrany nepohodlné, nehodící se pravdy.

„Ne,“ odpověděl Maximinus.

„Jak si přeješ, císaři,“ podřídil se Honoratus.

„Nebyl to žádný Nero. Lid ho nijak nemiloval. Nepřijdou žádní falešní Alexandři, aby se domáhali svého trůnu. Žádní uprchlí otroci, kteří by v převleku za Alexandra bouřili davy a pokoušeli se jim namluvit, žezázračně unikli smrti a přicházejí, aby se znovu ujali trůnu. Ne v Římě a dokonce ani na Východě. A pokud jde o senát...“ Maximinus seodmlčel a na tváři se mu objevil zamračený výraz, s nímž se pokoušel najít ta správná slova, „... senát, to jsou inteligentní, vzdělaní muži, uvěří, aniž byste jim museli mávat před obličejem tímhle. Nepotřebují živý obraz.“

„Quantum, libet, Imperator,“ zopakoval Honoratus.

„Anulline, až ukážeš hlavu vojákům, pohřbíš ho. Celého. Vrať se pro zbytek.“

37


Důstojník si přendal odpuzující předmět do levé ruky a pozdravil. „Uděláme, jak přikážeš, jsme připraveni splnit každý tvůj rozkaz.“Zbývající dva důstojníci vyšli ze stanu za ním.

„Upřít člověku vstup k Hádovi znamená popřít svoji vlastní humanitas,“ pronesl Maximinus nahlas, i když jen sám k sobě. Postoupil hlouběji do útrob komnaty. Ucítil něco pod podrážkou boty. Byl to prst, čistěodseknutý, s dokonale upraveným nehtem. Císařská komnata připomínala spíše jatka. Všude kolem byla krev, jasná na bílých kobercích, tmavší na pururových zástěnách. Posekané, bezhlavé torzo mladého císaře leželo vedle jeho trůnu. Matčino, rovněž nahé a rozsekané, vedle druhého trůnu. Celá od krve byla i slonovina obou trůnů.

Proč to muselo skončit takhle? Maximinus si nic takového nepřál. Věděl, že Alexandr není oblíbený. To věděli v armádě všichni. Je možné, že si v opilosti nedával před svými rekruty pozor a císaře až příliškritizoval. Ani ve snu by ho ale nenapadlo, že se vzbouří. A když mu pak v Mogontiaku přehodili přes ramena purpurový plášť, nebylo již cesty zpět. Kdyby se pokusil odmítnout, zabili by ho hned na místě oni, nebo by to později udělala Mamaea.

Je nad slunce jasné, že revolta by byla krutě potlačena. Krutě a rychle – a Maximinova hlava by se ještě téhož dne večer ocitla nabodnutá na hrotu kopí – nebýt toho, že do tábora rekrutů dorazili Vopiscus a Honoratus. Vopiscus byl správce Panonnie Superior. Přivedl s sebou samostatné oddíly vytvořené z legií své provincie a sousední Pannonie Inferior. Honoratus byl legát XI. legie Claudia Pia Fidelis a přivedl vexillationes z obou Moesií na Istru. Dohromady tak měli na osm tisíc legionářů, z nichž většina byli zkušení harcovníci.

I tak visel výsledek vzpoury ve vzduchu, dokud jim Iotopianus nepřinesl hlavu prefekta pretoriánů Corneliana. Iotopianus byl krajan Alexandra i Mamaey. Lučištníci pod jeho velením pocházeli z jejich domovského města Emesy. Když se na stranu vzbouřenců přidali i oni, pro císaře a jeho matku již nebylo záchrany.

Jakmile jednou chytíš vlka za uši, už ho nemůžeš pustit. Ne,Maximinus po vládě nikterak netoužil, ale nyní již neměl na vybranou. Jeho syn si své postavení bude jistě užívat. Alespoň někdo, ale to není nic dobrého. Je mu osmnáct a již teď je rozmazlenější a zkaženější, než je zdrávo. A co

38


si bude asi myslet Paulina. Vždy toužila po tom, aby se její muž povznesl

do vyšších vrstev, ale až na samotný vrchol hierarchie lidstva? Je zesenátorského rodu a dobře ví, jak jím ostatní pohrdají pro jeho nízký původ.

Pohled na zkrvavené záseky na těle císařovny matky v něm probouzel bolest. Stará žena mu něčím připomínala jeden den kdysi dávno, kdy vstoupil do jakési chatrče a poprvé před sebou spatřil rodinu pobitou meči: stará žena, starý muž, děti.

Odvrátil se. Spatřil stůl pokrytý jídlem a u jeho paty ležel nesmírně tlustý, mrtvý muž. Mezi talíři poskakovali zdánlivě nahodile malí ptáčci. Jídlo bylo studené. Takové mu nikdy nechutnalo. V rohu stanu seděl pes aspokojeně ohlodával lidskou hlavu, kterou si přidržoval předními packami.

„Imperátore.“

Vopiscus a Honoratus mu stanuli po boku.

„Je čas promluvit k vojákům, císaři.“

Maximinus se zhluboka nadechl. I on je pouhý voják. Každý z obou senátorů by ten projev zvládl o hodně lépe. Každý z nich by byl lepším císařem. Ale jakmile jednou chytíš vlka za uši...

Maximinus je voják, ale to jsou i muži tam venku. Nechtějí žádnévyumělkované a vznešené kecy. Promluví k nim jako jejich bojový druh. Postačí pár jednoduchých slov. Bude s nimi pochodovat jako jeden z nich, jíst to samé co oni, bude po jejich boku bojovat a sdílet s nimi všechna nebezpečí. Společně pak porazí Germány a zatlačí je až k Oceánu. Buď to, nebo Řím zahyne. A připomene jim poslední slova jeho staréhovelitele Septimia Severa: „Dbej na bohatství vojáků, všechny ostatní ignoruj.“

39


KAPITOLA 3

Řím

Senát

Čtyři dny po březnových idách 235 n. l.

Byla ještě tma, když Pupienus vyšel ze svého domu na Caelijském

pahorku. Na obloze nezářila jediná hvězda, dokonce ani Drak čiLykajská medvědice. Plameny pochodní v rukou světlonošů sebou škubaly

v poryvech větru. Dlažba byla suchá, ale ve vzduchu byl cítit déšť.

Byl to jeho zvyk, opouštět dům v tuto hodinu. Za normálních okolností, pokud se nejednalo o svátek či jiný zbožný den vyžadující pracovní klid, by zamířil hned doprava k chrámu Míru a dobře vybaveným kancelářím svého vysokého městského úřadu. Dnes však žádný normální den nebyl.

Prošel pod Augustovým obloukem a vstoupil na forum Romanum. Vpravo, nad velkolepým průčelím Aemiliovy baziliky, již začínala obloha blednout. Bylo možné na ní rozlišit potrhaná mračna, tlačící se nad město od severu. Nejspíš nepřinesou o nic víc radosti než zprávy, které zestejného směru dorazily včera odpoledne.

Po náměstí se v poryvech větru třepetaly další a další pochodně a zakaždou z nich bylo možné v šeru rozpoznat nejasné obrysy postavy oděné v bělostném rouchu. Všechny směřovaly k jedinému bodu, jako když se noční můry slétají k ohni či duchové na krev. Římští senátoři chvátali na své mimořádné zasedání.

Pupienus byl jedním z nich. I dnes, po téměř třiceti letech, ho tapředstava naplňovala vzrušením a míval pocit, že jí nemůže uvěřit. Patřil ke stejnému řádu jako Cato, Marius či Cicero. A nebyl jen tak nějakýobyčejný senátor. Marcus Clodius Pupienus Maximus, vir clarissimus, dva>40


krát konzul, nyní prefekt města Řím, muž zodpovědný za dodržování

zákonů a pořádku v ulicích Věčného města a okruhu sta mil za jehobranami. K prosazování své vůle disponoval šesti tisíci muži městských

kohort. Od dob mládí, stráveného v Tibeře, o dětství ve Volaterrách ani

nemluvě. Pupienus nevítanou vzpomínku rychle zaplašil. Bohové vědí, že

už brzy se bude muset do Volaterr znovu vypravit a znovu na zapřenou,

aby se postavil minulosti, kterou se tak usilovně pokouší skrývat.

Hranatá budova senátu stála v rohu náměstí, tak tomu bylo vždy a na

věky věků i bude. Pupienus samozřejmě věděl, že budova není původní,

ale to na dojmu věčnosti, který vzbuzovala, nic neměnilo. Vystoupal po

schodech a prošel kolonádou. Na okamžik se zastavil a dotkl se rukou

palce sochy bohyně Svobody. Pro štěstí. Pak prošel bronzovými vraty.

Kráčel stále dál a nedíval se ani doprava, ani doleva, na přátele čiprotivníky, dokonce ani na oba předsedající konzuly. Šel pomalu, ruce, jak se

sluší a patří, ukryté v záhybech tógy, oči upřené na sochu a oltář bohyně

Vítězství. Dignitas byla pro senátora vším. Bez této zvláštní směsicevážnosti, korektnosti a vznešenosti by nebyl o nic lepší než ostatní smrtelníci.

Pupienus došel až k oltáři, provedl úlitbu vína a nabídl bohům špetku

vonného kadidla. Z nevelkého ohně se zvedl kroutivý chomáč opojného

kouře. Pozlacená tvář bohyně na něj z výšky netečně shlížela. Přitiskl si

pravou dlaň na prsa, sklonil hlavu a odříkal modlitbu tradičním bohům.

Z celého srdce se modlil za zdraví res publiky, za bezpečí impéria, za štěstí

své vlastní rodiny.

Když splnil povinnosti k bohům, obrátil svoji pozornost k náležitostem

světským. Pozdravil konzuly a zamířil na svoje obvyklé místo v první řadě.

Jeho dva synové, Maximus a Africanus, tam již byli. Nechal je čekat. Jako

prvního pozdravil bratra své ženy Sextia Cethegilla, Maximova tchána

Tineia Sacerda a svého dobrého a spolehlivého spojence a důvěrníkaCusidia Flaminina. Věk a postavení musí mít přednost před rodinnýmivazbami. Konečně se objal i se svými syny. „Zdraví a hodně štěstí,“ pronesl

ke každému z nich. „Zdraví a hodně štěstí,“ odpověděli.

Síň byla úplně plná, všechna sedadla obsazená a méně významnísenátoři se mačkali těsně jeden vedle druhého vzadu. Tohle bude den, okterém budou vyprávět ještě svým vnoučatům. Začátek nové vlády. Prvníoficiální po třinácti letech. Každý se může zmocnit trůnu, ale jen senát jej

41


může učinit právoplatným vládcem. Bez senátu by byl nový císař opět

pouhým uzurpátorem.

Pupienus přejížděl očima řady na protější řadě curie. Hladká, otevřená

tvář Flavia Latroniana se na něj usmála a Pupienus jeho úsměv opětoval.

Formálním kývnutím hlavy pozdravil ještě několik dalších; žádný z nich

nepatřil k jeho přátelům, ale všichni byli stejně jako Latronianus bývalí

konzulové a všichni do jednoho to byli muži, kteří res publice prokázali cenné služby a jejichž názor měl svoji váhu. Opětovali jeho pozdrav.

Pohled na muže v přední lavici přímo naproti mu již takovou radost

zdaleka nečinil. Starý Caelius Balbinus měl těžkou, květnatou tvář opilce.

S ironickou zdvořilostí zvedl ruku na pozdrav. Byl bohatý jako Krésus

a zhýralý jako nějaký orientální despota, ale tvrdil, že jejich rod pochází,

kromě dalších slavných a prastarých rodů či jednotlivců, z mocného klanu

Coelliů. Doslova se rochnil v představě, že je tímto spřízněný sezbožštělými císaři Traianem a Hadrianem.

Balbinus seděl obklopený dalšími patriciji uhnětenými z přibližněstejného těsta. Caesoniem Rufinianem, Aciliem Aviolou a hodně obézními

bratry Valeriovými, Priscillianem a Messalou – všichni do jednoho měli

ve své rodové linii alespoň jednoho předka, jenž seděl na úplně prvním

jednání senátu před více než půlkou tisíciletí. Císařové mívali v novějších

dobách různé rozmary, kdy do patricijského stavu povyšovali i rodiny

svých oblíbenců, ale Balbinus a jemu podobní na tyto povýšence hleděli

vždy spatra. Opravdovým patricijem byl pro ně jen ten, jehož předek seděl

v curii onoho slavného dne, kdy Brutus vyhnal z města Tarquinia Superba,

a ukončil tak vládu mytických králů. Někteří ze senátorů se pochopitelně

chlubili ještě honosnějším rodokmenem. Aviola například tvrdil, že jeho

rod sahá až k Aeneovi a tudíž až k samotným bohům. Ani božský původ,

ani století privilegovaného postavení však nebyly zárukou pokory.

Mladí potomci těchto patricijů byli ještě horší. Aviolův bratranecAcilius Glabrio a Priscillianův syn Poplicola byli dvěma ze tří mladšíchúředníků, kteří vedli mincovnu. Ani ještě nebyli senátory, a přesto stáli na

půdě této vážené instituce, s vlasy umně nakadeřenými, polití parfémy,

jako by to bylo jejich nezadatelné právo. Věděli však stejně dobře jako

všichni kolem, že jejich původ a kouřem zčernalé busty předků,vystavované v palácích, v nichž přebývali, jim jednoho dne přinesou vysoké státní

42


úřady a rychlý kariérní postup bez ohledu na jejich skutečné zásluhy či

úsilí. Přesně tak, jako tomu bylo již po generace jejich předků.

Pupienus zastával názor, že on sám proti patricijům či širšímu okruhu dědičné šlechty v principu nic nemá. Ze stejné třídy pocházeli koneckonců i muži sedící po jeho boku, senátoři Cethegillus a Sacerdos. Každý měl v rodové linii několik konzulů, ale na rozdíl od mnoha jiných si zachovali zdravý rozum a schopnost tvrdě pracovat. Byli to muži, kteří službu státu stavěli nad uspokojování svého ega a naplňování vlastních tužeb a rozkoší.

Když se Pupienus stal poprvé konzulem, přišel i on sám s tím, že jeurozeného původu, a úplně stejně si počínal i Cuspidius a další z jehoblízkých přátel. Rutilius Crispinus a Serenianus však byli na Východě jako místodržící v Syrii Phoenice a Kappadokii. Pupienus by byl raději, kdyby tu teď byli s ním. Ocenil by jejich radu a podporu.

Balbinus na druhé straně vyprávěl nejspíš nějaký vtip a chechtal sevlastním slovům. Tvář měl jako prase a Pupienus ho bytostně nesnášel. Čím výše stoupali Pupienus a jeho přátelé po kariérním žebříčku cursushonorum, tím více lidé jako Balbinus ohrnovali nos nad jejich původem. Jejich rodiny byly pouhými přistěhovalci. Římská vlčice jim byla spíš macechou než matkou. Žádný z jejich předků se neproslavil ničím, čím by sizasloužil vstup do senátu. Co to vypovídalo o jejich původu? Co mohl pouhý přistěhovalec vědět o prastarých římských tradicích?

Jejich jízlivé posměšky Pupiena vytáčely. Novus homo, nový člověk, to měl ve skutečnosti mnohem těžší. Povznesl se vlastním přičiněním,službami prokázanými státu, ne skutky dávných předků. Nebylo možné je srovnávat. Skutečná urozenost se nalézala v duši, nikoli v délce rodokmenu.

Balbinus zakončil svůj vtip pointou. Patricijové se dali do smíchu, tlustý Valerius Messala přímo nezřízeného. Možná tak jen zastíral svojinervozitu. Možná už i jeho omezenému mozku došlo, že se za změněnýchpodmínek ocitl ve velkém nebezpečí. Kdysi tak výhodný sňatek se sestrou zavražděného císaře Alexandra ho nyní stavěl do zcela jiného světla.

Jeden z konzulů, Claudius Severus, se zvedl ze sedadla.

„Nechť odejdou všichni ti, kdož nepatří mezi patres conscripti. Jensenátoři tu mohou zůstat.“

O chvíli později, když všichni ostatní vyjádřili svůj rituální souhlas

43


s jeho rozhodnutím, se oba urození mladíci, Acilius Glabrio a Poplicola

pomalu loudali k východu. Prošli kolem oltáře, ale zastavili se dosti daleko

přede dveřmi, ještě stále uvnitř místnosti. Pupienus nebyl sám, kdo jesledoval nepřátelským pohledem. Noví lidé měli v senátu vždy většinu.

Druhý konzul, muž dlouhého jména Lucius Tiberius Claudius Aurelius Quintianus Pompeianus, se postavil.

„Štěstí plné radosti a příznivá znamení nechť provází lid římský.“

Konzul recitoval ustálenou formulaci, předcházející vždy přednesení nového návrhu, ale v davu zvědavců namačkaných u zadního vchodu se strhl jakýsi hlomoz.

„A předkládáme vám, otcové a přísedící –“

Acilius Glabrio a Poplicola se otočili. Najednou však oba arogantní patricijští mladíci odlétli stranou, odstrčeni z cesty takovou silou, až se Poplicola zapotácel. Kolem prošla dvojice senátorů a přistoupila k oltáři, aby vykonala oběť.

Konzul prokázal míru sebeovládání očekávanou od potomka božského Marka Aurelia a pokračoval v přednesu.

Opozdilci dokončili oběť bohům, sestoupili dolů, kde zůstali stát a zpupně se rozhlíželi kolem.

Pupienus si je pozorně prohlížel a doufal, že jeho pohled budou všichni vnímat jako dobře skrytou nelibost.

Domitius Gallicanus a Maecenas představovali nerozlučnou dvojici. První z nich byl starší a ten, jenž rozhodoval. Byl to ošklivý muž srozcuchanou hnědou kšticí a řídkým vousem. Tóga až příliš ostentativněpůsobila dojmem, že byla utkána doma, a celé jeho neupravené vzezření dávalo všem najevo jeho obdiv ke starým ctnostem a svobodám původnírepubliky. Bylo mu kolem pětačtyřiceti, kdysi býval prétorem, ale jeho až příliš svobodomyslné řeči a neskrývaná odbojnost vůči císařským orgánům poslaly jeho kariéru k ledu a zabránily mu, aby se stal konzulem.

Pupienus neměl pro Gallicana nikdy moc času – ušlechtilý duch by měl hledat odměnu za svoji ctnost ve vlastním vědomí, spíše než v přízemních názorech jiných; a po včerejším večeru ho Gallicanus nezajímal už skoro vůbec.

„Aby bylo jeho zákonným právem vetovat jakýkoli krok každého z úředníků.“ Konzul ani nepotřeboval poznámky, které držel v rukou.

44


„A aby bylo jeho zákonným právem svolávat senát, aby jej informoval

o svých krocích, navrhoval zákony tak, jako to bylo právem božského

Augusta a božského Claudia...“

Claudius Aurelius navrhoval, aby Maximinovi přiznali i pravomocitribuna lidu, jež císaři propůjčovaly právo zasahovat i v civilní sféře.Gallicanův a Maeceanův teatrální příchod nejspíš způsobil, že Pupienuspřeslechl další dva pilíře navrhované císařské moci: ustanovení, která mu

umožňovala převzít i nejvyšší vojenské velení.

Od včerejšího poledne, kdy do města ze severu dorazil senátorHonoratus se svým doprovodem, když z posledních sil hnali schvácené koně po

deštěm bičované Aureliově silnici, nabraly události rychlý spád. Odbřeznových id uplynuly tři dny a byl svátek liberalií, den, kdy na sebe chlapci

poprvé oblékají togu virilis dospělých mužů. Senátoři se samozřejmě účastnili domácích oslav a byli rozptýleni po celém městě i jeho okolí. Teprve pozdě odpoledne se jich tady v curii sešel dostatečný počet.

Honoratus byl další novus homo. Pocházel z afrického města Cuicul.

Pupienus mu to nikterak nevyčítal. Honoratus se vypracoval po cursu

honoru. Nejprve zastával úřad prétora, poté velel XI. legii v MoesiiInferior, načež zastával několik zvláštních vojenských pověření u polní

armády v Germánii. Honoratus věděl, jak to chodí v senátu, stejně dobře

jako znal dění ve vojenském táboře. Existovalo vždy hodně věcí, které na

něm bylo možné obdivovat. Nyní se ho však bylo možné i bát.

Ještě stále v blátem potřísněném cestovním rouchu jim věcně anezaujatě odvyprávěl, co se přihodilo.

Císař Alexandr byl zavražděn při nečekané spontánní vzpouře svých

vojáků. Vojáci v čele s nejvyššími důstojníky pak prohlásili císařem Gaia

Julia Vera Maximina. S ohledem na stále hrozící vzpouru vojáků aprobíhající válku s barbary nebylo možné konzultovat senát. Maximinus nicméně doufá, že ctihodní otcové pochopí, že musel jednat rychle. Maximinus má v úmyslu přijmout rady, které mu otcové a přísedící poskytnou,

a ve vztahu k senátu je připraven pokračovat v politice svého předchůdce.

Maximinus je člověk, který již prokázal odvahu i zkušenosti. Vládl jako

místodržící v Mauretánii Tingitaně a v Egyptě a zastával vysoké vojenské

posty v rámci východních i severních kampaní. Honoratus tedy senátu

doporučuje potvrdit jeho jmenování.

45


Byla to povedená řeč, bez ohledu na Honoratův lehký africký přízvuk, díky němuž občas šišlal. Senát by již včera odhlasoval Maximinovi všechny císařské pravomoci a někteří z přítomných senátorů mu už dokonce začali provolávat slávu – nebýt Gallicanova zásahu.

Ten se jako nějaký zarostlý přízrak z dob staré republiky vztyčil v lavici a jeho hlas hřímal proti porušení procedurálních postupů, kterého se nyní dopouštěli. Je přece po desáté hodině a po desáté hodině již není možné předkládat žádné další návrhy k projednání. Je již téměř tma. Stydí se snad otcové a přísedící za své činy? Chtějí se ukrývat pod rouškoutemnoty jako nějací zločinní spiklenci či nemravní, zvrácení křesťané?Zapomněli snad, že zákon přijatý po západu slunce nemá žádnou legitimitu?

Konzulové neměli jinou možnost než zasedání senátu ukončit a odročit jednání na druhý den ráno, hned za rozbřesku.

Zvyklosti vyžadovaly, aby senátoři doprovodili předsedající magistráty domů. Pupienus byl jedním z těch, kteří v nepolevujícím deštidoprovázeli Claudia Severa. Naštěstí si nemusel nikam zacházet. Konzul byl jeho soused na Caelijském pahorku.

Jakmile se Pupienus vrátil domů, měl tak akorát čas, aby si dopřálkrátkou koupel a oblékl si suché šaty. Hned potom mu jeho tajemník Curius Fortunatianus oznámil, že venku přede dveřmi je sám Gallicanus. Projednou s ním nebyl ani jeho stín a arbitr tradičních římských mravůMaecenas, a aby nenechal nikoho na pochybách, Gallicanus požádal, aby si s prefektem města mohl promluvit výhradně mezi čtyřma očima.Fortunatianus, kterého takto obešli, navrhoval, aby Pupienus přijal svého hosta v zahradní jídelně. Tajný zadní vchod umožní tajemníkovi a jistě i dalším, plně důvěryhodným svědkům, aby mohli rozhovoru nerušeně naslouchat. Pupienus jeho návrh odmítl jako nečestný, i když by si tak mohl krýt záda. Gallicanus je možná nechutný a odporný a jde mu především o to, aby se za všech okolností zviditelnil, a navíc konverzace, kvůli níž přichází, možná bude směřovat k případné vlastizradě – a Pupienus by se za daných okolností divil, kdyby tomu bylo jinak –, ale senátoři by na sebe neměli donášet a už vůbec by se neměli snažit chytat jeden druhého do pasti.

Fortunatianus tedy uvedl Gallicana do malé místnosti, kde se Pupienus převlékal, a ponechal je o samotě. Gallicanus nikdy nepatřil k těm, kteří by dlouho chodili kolem horké kaše nebo dělali zbytečné okolky. Nakoukl

46


do každého rohu a příliš nechybělo a začal by ještě proklepávat stěny.

Nakonec Pupiena bez dlouhých cirátů vyzval, aby mu odpřisáhl, že je

nemůže nikdo slyšet a že nic z toho, co tu bude proneseno, nebudeopakováno. Pupienus složil přísahu a Gallicanus přistoupil rovnou k věci.

Nový císař je pouze jezdeckého stavu. Ještě nikdy se nestalo, aby na trůn

nastoupil někdo, kdo by nebyl senátor. Pupienus si jistě vybavuje slabost

a krátkost trvání vlády toho maurského byrokrata Macrina. TenhleMaximinus je ještě horší. Přinejlepším je to nějaký sedlák odkudsi z Thrákie.

Povídá se ale, že jeden z jeho rodičů možná nepocházel ani z říše, snad to

byl dokonce Gót nebo Alan. Jiní tvrdí, že barbaři byli dokonce oba jeho

rodiče. Je to člověk bez vzdělání a bez úrovně.

Pupienus si byl vědom, že zákon o vlastizradě není zrovna jednoznačný, ale právě v tom spočívala jeho zrádnost. Zahrnovat mohl vše a trestem bylo zatracení. Gallicanus toho řekl již více než dost, aby přišel o všechen majetek a navíc byl poslán do vyhnanství na nějaký hodně vzdálenýostrov nebo rovnou na popraviště. Pupienus mu však dal své slovo. „Co s tím hodláš dělat?“ zeptal se.

Gallicanus odpověděl spíš vyhýbavě. „Alexandrův principát nebyl z pohledu senátu vůbec špatný,“ pronesl s upřímností v hlase. Jak císař, tak jeho matka mu prokazovali úctu. Nabídli senátorům opět šancipodržet si svoji dignitas. A nejen to. Vytvořením šestnáctičlenné senátní rady, která byla císaři vždy k ruce, bylo možné soudit, že senátu nabídli skutečný podíl na své exekutivní moci. Mohli by tomu říkat třeba diarchie.

Pupienovi se za vlády Alexandra vedlo skutečně dobře. Uplynulou dekádu a půl neefektivní a zkorumpované vlády slabošského mladíka a jedné lakotné a hrabivé stařeny, která k sobě připoutala nejrůznější mocichtivé a často prodejné a úplatné senátory, jen aby na veřejnosti vzbudila dojem svého státnictví, však rozhodně nepovažoval za diarchii. Ponechal Gallicanova slova bez odpovědi.

Senát se nadechl k novému životu, pokračoval neodbytně Gallicanus. Od dob, kdy první Augustus zamlžil líbivými slovy svoji autokracii a potlačil naše poslední svobody – a možná ještě dlouho předtím, nebyl senát tak silný. Tento thrácký barbar se na trůně zatím ani neohřál, má jen velmi málo zastánců. Většina senátorů v armádě jeho pád jen přivítá. Maximinus nemá žádnou legální pravomoc. Ještě nikdy nebyl císař v tak

47


slabém postavení. Nastal čas vrátit zpět staré libertas. Nastal čas nastolit

znovu starou republiku.

Dlouhá léta strávená ve státní službě Pupiena naučila, aby na sobě nedal nic znát. Nevybuchl hlasitým smíchem ani nenasadil posměšnou masku. Pravda byla ovšem taková, že větší šílenost v životě neslyšel. Když ovšem nepočítal pár dvorních šašků a jistého chlápka z Afriky, jemuž slunce zcela roztavilo mozek.

Gallicanus si však pokračující mlčení svého kolegy vykládal zcela jinak. „Městské kohorty pod tvým velením mají šest tisíc mužů. Téměř všichni pretoriáni jsou nyní s polní armádou na severním pomezí. V Římě jich zbylo všehovšudy tisíc. Když se nepřidají k nám, lehce je rozdrtíme.“

„Herennius Modestinus?“ promluvil konečně Pupienus.

Gallicanus se pousmál, jako by mu právě nepříliš bystrý student položil otázku, kterou dávno očekával. Prefekt nočních hlídek je původem jezdec a uznává tradiční hodnoty, jejichž součástí je i odpovídající úcta k senátu. A i kdyby se snad vzpouzel, vigiles, kterým velel, tvořilo jen sedmtisícovek obyčejných hasičů. Městské kohorty byly prakticky stejně početné, ale byli v nich skuteční vojáci. Modestinus byl navíc obyčejný právník, zatímco Pupienus již velel vojskům v poli.

„A pěchota z flotil v Ravenně a Misenu?“

Při této otázce se Gallicanus již zatvářil podrážděně. „Pár námořníků, kteří roztahuj



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist