načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Železný dům - John Hart

Železný dům

Elektronická kniha: Železný dům
Autor:

John Hart jako jediný v historii obdržel 2 x za sebou ocenění E. A. Poea Award (ocenění od profesionálních autorů detektivek ve Spojených státech) Za severokarolínským městečkem Iron ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  220
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 406
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Iron House ... přeložil Jindřich Manďák
Jazyk: česky
Téma: romány psychologické, thrillery, USA
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9599-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

John Hart jako jediný v historii obdržel 2 x za sebou ocenění E. A. Poea Award (ocenění od profesionálních autorů detektivek ve Spojených státech) Za severokarolínským městečkem Iron Mountain stojí sirotčinec, jemuž se říká Železný dům. Žijí v něm dva nalezenci, podle všeho bratři. O rok starší Michael je silná osobnost a je ochráncem mladšího Juliana, který je permanentní obětí šikany ze strany starších chlapců. Po devíti letech dochází za dramatických okolností k jejich rozloučení. Juliana adoptuje senátor Spojených států a Michael ve stejný den ze sirotčince uprchne. Julian se vypracuje v úspěšného spisovatele dětských knih, ale ohrožuje ho duševní choroba. Michael je zabijákem ve zločinecké organizaci. Když se zamiluje do dívky Eleny, chce skončit se svou gangsterskou minulostí. To se ale organizaci nelíbí a usiluje jemu i Eleně o život. K dramatickým událostem dochází i na obrovské senátorově usedlosti. Před Michaelem stojí boj za záchranu nemocného Juliana podezřelého z několika vražd a Eleny unesené sadistickým Michaelovým gangsterským kolegou Jimmym. Johna Harta již známe jako autora drsných thrillerů. Ve Vyšehradu vyšla jeho kniha Tíha nenávisti, za kterou obdržel překladatel Jindřich Manďák Výroční cenu Vyšehradu za rok 2016. Nelítostné, překvapivé a strhující čtení. Thrillerem Železný dům se John Hart zařadil na samotnou špičku autorů tohoto žánru. Vince Flynn, spisovatel Pokud hledáte sugestivní thriller, který vám zaleze pod kůži, sáhněte po Johnu Hartovi. Patricia Cornwell, spisovatelka Silná témata a působivé Hartovo vypravěčství, to je tajemství čtenářského úspěchu a obliby jeho děl. Publisher’s Weekly Pokud máte rádi romány, které musíte číst dlouho do noci, i když dobře víte, že byste měli spát, máte v rukou přesně tu pravou knihu. J. Stroh, Amazon

Zařazeno v kategoriích
John Hart - další tituly autora:
Král lží Král lží
Železný dům Železný dům
Tíha nenávisti -- Najde se oltářní vrah? Tíha nenávisti
 (e-book)
Tíha nenávisti Tíha nenávisti
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JOH N H ART

Železný dům


VYŠEHRAD

JOH N H ART

Železný dům


Z anglického originálu Iron House

vydaného nakladatelstvím St. Martin’s Press,

New York v roce 2011 přeložil Jindřich Manďák

Obálku navrhla Kateřina Urbanová

Typografie Vladimír Verner

Od po vědná redaktorka Marie Válková

E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2017 jako svou 1712. publikaci

Vydání v elektronickém formátu první

(podle prvního vydání v tištěné podobě)

Doporučená cena E-knihy 220 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

Toto dílo je fikce. Všechny postavy, organizace a události,

které jsou v tomto románu vylíčeny, jsou buď výplody

autorovy fantazie, nebo jsou použity fiktivně.

Copyright © 2011 by John Hart

Published by arrangement with St. Martin’s Press.

All rights reserved.

Translation © Jindřich Manďák, 2017

ISBN 978-80-7429-746-5

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz


Peteovi Wolvertonovi

a

Matthewovi Shearovi


Drsné černé kmeny stromů se kymácely v prudkém větru, jejich větve se prohýbaly pod tíhou sněhu. Venku byla tma, noc. Mezi kmeny běžel chlapec, padal a znovu se dával do běhu. Teplem jeho těla na něm sníh roztával, prosakoval do jeho oblečení a pak dotvrda mrzl. Chlapec viděl svět černý a bílý až na místa, kde byl červený.

Na jeho rukou a pod nehty.

Na rukou přimrzlých k čepeli nože, jaký by žádné dítě nemělo vlastnit.

Na krátký okamžik se mraky protrhly, pak se znovu vrátila úplná tma a železný kmen zkrvavil chlapcův nos, když vrazil do stromu a opět upadl. Zvedl se na nohy a běžel sněhem, který mu sahal po kolena, po pás. Větve ho chytaly za vlasy, rozdíraly mu kůži. Daleko vzadu probleskovalo světlo a zvuky pronásledování se tlumeně linuly za ním jako dech ze chřtánu lesa.

Táhlé vytí v ostrém větru...

Psi za hřebenem...

1

Michael se probudil a sáhl po pistoli, kterou už nenechával u po - stele. Prsty mu sklouzly po holém dřevě. Posadil se úplně probuzený, s kůží zvlhlou potem a vzpomínkou na led. V bytě se nic nehýbalo, nebylo nic slyšet kromě zvuků města. Žena vedle něj sebou v teple zchumlaných prostěradel zavrtěla a její ruka našla tvrdou křivku jeho ramene. „Jsi v pořádku, zlato?“

Skrz závěsy na otevřeném okně pronikalo slabé světlo a Michael se od ženy odvracel, aby neviděla toho chlapce, který přežíval v jeho očích, tu stopu bolesti, kterou měla teprve objevit. „Zlý sen, miláčku.“ Jeho prsty našly oblinu jejího boku. „Spi dál.“

„Víš to jistě?“ Hlas měla zdušený poduškou.

„Ovšem.“

„Miluju tě,“ řekla a usnula.

Michael sledoval, jak se propadá do spánku, a pak spustil nohy na podlahu. Dotýkal se starých jizev po omrzlinách, místech bez citu na dlaních a špičkách tří prstů. Třel si ruce o sebe a pak si je prohlížel ve světle. Dlaně měl široké, prsty dlouhé a na konci zúžené.

Ruce pianisty, říkávala Elena.

Tlusté a zjizvené. Vrtěl hlavou.

Ruce umělce...

Ráda říkala takové věci, výrazy optimistky a snílka. Michael si protahoval prsty a v hlavě slyšel zvuk jejích slov, melodičnost jejího přízvuku a v té chvíli se zastyděl. Ruce používal na ledacos, ale tvorba k tomu nepatřila. Stál a kroužil rameny, zatímco New York kolem něj nabýval pevnějších tvarů: Elenin byt, vůně nedávného deště na horkém chodníku. Natáhl si džíny a vrhl pohled otevřeným oknem. Noc ležela na městě jako temná ruka, jejíž kůže ještě nebyla protkaná žilkami šedi. Pohlédl na Eleninu tvář a v šeru mu připadala bledá, měkká a pomačkaná spánkem. Elena ležela nehybně v posteli, kterou spolu sdíleli, a když se dotkl dvěma prsty jejího ramene, cítil jeho teplo. Venku se rozprostíralo město, stejně šedé a bezhlesé jako vždycky, jako tichá odmlka po výdechu. Odhrnul Eleně vlasy z obličeje a na jejím spánku odhalil nitku jejího života, pevnou a silnou. Chtěl se dotknout toho tepu, ujistit se o jeho síle a odolnosti. Jeden starý muž umíral, a jakmile zemře, přijdou si pro Michaela; a přijdou si i pro ni, jen aby Michaelovi ublížili. Elena o ničem z toho nevěděla, nevěděla ani o tom, čeho je Michael schopen, ani o tom, jaké nebezpečí přivedl k jejím dveřím; jenže Michael by se porval s celým peklem, aby jí zajistil bezpečí.

Porval s celým peklem.

Vrátil se v plameni.

Taková byla pravda. Taková byla skutečnost.

Prohlížel si v kalném světle její tvář, hladkou pleť a plné pootevřené rty, černé vlasy, které jí spadaly ve vlnách k rameni, kde se tříštily jako příboj. Ve spánku se pohnula a Michael pocítil povědomou jistotu, že se věci nejprve zhorší, než se zlepší. Už od dětství se za ním táhlo násilí jako pachová stopa. Teď si našlo i ji. Na chvíli si pomyslel, že by ji měl opustit, prostě si sebrat své problémy a zmizet. Už to samozřejmě zkoušel, a to nejednou, ale snad stokrát. Ale přesto s každým nezdařeným pokusem jistota jenom dál sílila.

Bez ní nemůže žít.

Mohl by se z toho nějak dostat.

Michael jí prsty pročísl vlasy a znovu uvažoval, jak to dospělo až sem. Jak to, že se to tak rychle zvrtlo?

Přešel k oknu a odsunul závěs natolik, aby viděl dolů do uličky. Auto tam pořád stálo, černé a nízké ve vzdálených stínech. V čelním skle se odrážela světla lamp, takže přes ně neviděl, ale znal alespoň jednoho z mužů, kteří seděli uvnitř. Jeho přítomnost představovala hrozbu a Michaela to nevýslovně popuzovalo. Se starým pánem uzavřel dohodu a očekával, že bude dodržena. Slova pro Michaela stále měla svůj význam.

Sliby.

Pravidla chování.

Naposledy pohlédl na Elenu a pak vyndal z úkrytu dvě pětačtyřicítky s tlumiči. Byly chladné na dotek a jeho ruce jim dokonale přivykly. Zkontroloval náboje, a když se odvrátil od ženy, kterou miloval, zamračil se. Tohle už by mělo být za ním, už by měl být volný. Znovu pomyslel na muže v černém autě.

Před týdnem ještě byli bratři.

Michael už byl u dveří a bezmála venku, když Elena vyslovila jeho jméno. Na chvilku se zastavil, pak odložil pistole a vklouzl zpátky do ložnice. Překulila se na záda a napůl zvedla jednu paži. „Michaeli...“

Vyslovila to jméno s úsměvem na rtech a on uvažoval, jestli ho neříká ze spánku. Posunula se a pokojem se linula vůně teplého lůžka. Doplňovala ji vůně její pleti a čistých vlasů. Byla to vůně domova a budoucnosti, příslibu jiného života. Michael chvíli váhal, pak ji vzal za ruku a ona řekla: „Pojď ještě do postele.“

Vrhl pohled do kuchyně, tam nechal zbraně vedle plechovky se žlutou barvou. Ztlumila hlas do šepotu a Michael věděl, že pokud odejde, sklouzne zpátky do spánku a na nic si nevzpomene. Mohl by se vytratit ven a provést to, co uměl tak dobře. Kdyby je zabil, pravděpodobně by to věci vyhrotilo a na jejich místa by nastoupili jiní; ale možná že by takový vzkaz posloužil svému účelu.

A možná že ne.

Přelétl pohledem z Eleny k oknu. Noc venku byla stejně černá, táhla se jako napjatá kůže. Auto tam pořád stálo, tak jako včera v noci, tak jako v noci předevčírem. Nic proti němu nepodniknou, dokud starý pán nezemře, ale chtěli ho vynervovat. Chtěli vyvíjet tlak a Michael se proti tomu bouřil celou svou osobností. Zvolna se nadechl a uvažoval o člověku, jakým toužil být. Elena byla tady, s ním, a ve světě, který si chtěli vytvořit, nemělo násilí místo. Jenže Michael byl v prvé řadě realista, a tak když se její prsty propletly s jeho, nemyslel pouze na naději, ale i na odplatu a odstrašení. Vytanula mu jedna stará báseň.

Dvě cesty se dělily v žlutém háji...*

Michael stál na rozcestí a musel se rozhodnout. Vrátit se do postele nebo vzít pistole. Elena nebo ulička. Budoucnost nebo minulost.

Elena mu znovu sevřela ruku. „Miluj se se mnou, zlato,“ řekla, a to také zvolil.

Život, ne smrt.

Tu méně prošlapanou cestu. Newyorský úsvit se ohlásil spalujícím horkem. Zbraně byly ukryty a Elena ještě spala. Michael seděl s nohama na okenním parapetu a hleděl dolů do prázdné uličky. Odjeli kolem páté, vycouvali z uličky a jedinkrát zahoukali, když mizeli z dohledu. Pokud ho chtěli probudit nebo postrašit, hanebně selhali. Michael byl vzhůru už od tří a cítil se skvěle. Prohlížel si bříška prstů potřísněná skvrnami od žluté barvy.

„Čemu se usmíváš?“ Její hlas ho překvapil a Michael se otočil. Elena se v posteli lenivě posadila a odhrnula si z obličeje dlouhé černé vlasy.

Pokrývka jí sjela k pasu a Michael sundal nohy z parapetu v rozpacích, že ho přistihla ve chvíli tak neskrývané radosti.

„Jen na něco myslím,“ řekl.

„Na mě?“

„Ovšem.“

„Lháři.“

Usmívala se, tvář měla dosud pomačkanou spánkem. Prohnula se v zádech a protáhla se, zaťala drobné pěsti, až jí ruce zbělely. „Dáš si kávu?“ zeptal se Michael.

Svezla se znovu do podušek, spokojeně zavrněla a prohlásila: „Jsi skvělý.“

„Dej mi minutku.“ V kuchyni nalil Michael do šálku teplé mléko a pak kávu. Půl na půl, jak to měla ráda. Café au lait. * Překlad H. Žantovská. Velice francouzské. Když se vrátil, zastihl ji v jedné ze svých košil s rukávy volně vyhrnutými na úzkých pažích. Podal jí kávu. „Hezké sny?“

Přikývla a v očích jí zajiskřilo. „Obzvlášť jeden mi připadal velmi skutečný.“

„Opravdu?“

Klesla do postele a znovu spokojeně zavrněla. „Jednou se chystám doopravdy vstát dřív než ty.“

Michael usedl na kraj lůžka a položil jí ruku na oblouk nártu. „To víš, že jo, zlato.“ Elena si ráda pospala, zatímco Michaelovi se zřídkakdy podařilo spát déle než pět hodin. Představa, že by se vyhrabala z postele před ním, byla prakticky nemožná. Pozoroval ji, jak upíjí kávu, a připomněl si, že si na ní chce všimnout některých maličkostí: čirého lesku na nehtech, kterému dávala přednost, délky jejích nohou, jizvičky na tváři, které představovaly jedinou nedokonalost na její pleti. Měla černé obočí, oči, které byly hnědé, ale v určitém osvětlení mohly vypadat jako med. Byla to ve všech ohledech pružná, silná a krásná žena, ale to nebylo to, co na ní Michael nejvíc obdivoval. Elena čerpala radost z většiny bezvýznamných maličkostí: z příjemného pocitu, kdy vklouzne mezi chladná prostěradla, nebo když ochutná nějaké nové jídlo, ta chvíle očekávání, pokaždé když otevře dveře, aby vyšla ven. Věřila, že každý nadcházející okamžik bude lepší než ten předcházející. Věřila, že lidé jsou dobří, což z ní dělalo barevný záblesk v šedivém světě.

Znovu upila a Michael zachytil přesný moment, kdy si všimla barvy na jeho rukou. Mezi obočím se jí objevila drobná vráska. Oddálila šálek od rtů. „Tys už to vymaloval?“

Pokoušela se, aby to znělo rozzlobeně, ale nepodařilo se jí to, a když místo odpovědi pokrčil rameny, nedokázal potlačit úsměv, který mu prozářil celý obličej. Představovala si, že budou malovat spolu – smích, rozlitá barva – jenže Michael se neudržel. „Byl jsem příliš rozrušený,“ řekl a myslel na čerstvý žlutý nátěr v mrňavém pokojíku v hale. Říkali mu druhá ložnice, ale nebyl o moc větší než velký šatník. Vysoké úzké okénko mělo tabuli z pískovaného skla. Odpolední světlo rozzáří žluť dozlatova.

Odložila kávu a opřela se zády o holou zeď. Její kolena napjala prostěradlo jako stan a Elena řekla, „Pojď si ještě lehnout. Připravím snídani.“

„Příliš pozdě.“ Michael se zvedl a zašel zpátky do kuchyně. Ve vázičce tam měl kytku. Ovoce už bylo nakrájené, džus nalitý. Přidal čerstvé pečivo a všechno odnesl na podnosu.

„Snídaně do postele?“

Michael zaváhal, city ho málem přemohly. „Šťastný Den matek,“ vypravil konečně ze sebe.

„Není přece...“ Odmlčela se a pak pochopila.

Včera mu řekla, že je těhotná.

V jedenáctém týdnu. Zůstali v posteli skoro celé dopoledne – četli, povídali si – potom – potom Michael doprovodil Elenu do práce, tak aby se mohla připravit na polední nával. Měla na sobě úsporné černé šaty, které zvýrazňovaly její snědou pleť a tmavé oči. V podpatcích měřila metr sedmdesát a pohybovala se jako tanečnice, byla tak elegantní, že Michael vedle ní vypadal hranatě a neotesaně, jaksi nepatřičně v džínách, těžkých botách a obnošeném tričku. Jenže tak ho Elena znala: drsného a chudého, studenta, který přerušil studium a dosud doufal, že se do školy vrátí.

To byla ta lež, která to všechno odstartovala.

Potkali se před sedmi měsíci na rohu poblíž Newyorské univerzity. Michael byl oblečený tak, aby splynul s davem, měl bouchačku, měl úkol a vůbec se neměl pouštět do řeči s hezkými ženami, ale když jí vítr strhl šátek, instinktivně ho zachytil a vrátil jí ho s elegancí, která ho samotného překvapila. Neměl ještě potuchy, odkud se vzala ta náhlá lehkost, ale ona se v tu chvíli zasmála, a když se jí zeptal, řekla mu své jméno.

Carmen Elena Del Portal.

Říkejte mi Elena.

Vyslovila to s pobavením na rtech a s ohněm v očích. Vzpomínal si na její suché prsty a neskrývaně hodnotící pohled, na přízvuk, který hraničil se španělštinou. Zastrčila si ne - ukázněný pramen vlasů za pravé ucho a s bezstarostným úsměvem čekala, až jí Michael na oplátku řekne svoje jméno. Nechybělo mnoho, aby odešel, ale neudělal to. Bylo to kvůli teplu, které z ní vyzařovalo, kvůli naprostému nedostatku strachu nebo pochybností. A tak jí Michael v úterý ve čtvrt na tři v rozporu se vším, čemu ho kdy učili, řekl svoje jméno.

Svoje pravé jméno.

Šátek byl hedvábný a lehoučký, ale dopadl silně na dva životy. Byla z toho káva, pak další, až nastoupily v celé své divokosti emoce a zastihly ho nepřipraveného. A teď tu byl zamilovaný do ženy, která se domnívala, že ho zná, jenže neznala. Michael se pokoušel změnit, ale zabíjet bylo tak snadné. A odejít tak těžké.

V půli cesty do práce ho vzala ruku. „Chlapec nebo děvče?“

„Cože?“ Na takové věci se lidé normálně ptají a Michaela ta otázka ohromila. Zastavil se v chůzi, takže se jim lidé museli vyhýbat. Nachýlila hlavu ke straně.

„Doufáš, že to bude chlapec nebo děvče?“

Oči jí svítily tím typem uspokojení, o němž dosud četl jenom v knihách; a pohled na ni v té chvíli byl tentýž, jako když se poprvé setkali, jenže tentokrát ještě intenzivnější. Vzduch v sobě měl tentýž modrý náboj, tentýž pocit lehkosti a účelnosti. Když Michael promluvil, vycházela slova z jeho nejhlubšího nitra. „Vezmeš si mě?“

Zasmála se. „Jen tak?“

„Ano.“

Položila mu dlaň na tvář a smích se ztišil. „Ne, Michaeli. Nevezmu si tě.“

„Protože?“

„Protože mě žádáš z nesprávných důvodů. A protože máme čas.“ Políbila ho. „Spoustu času.“

V tom se mýlila. Elena pracovala jako hosteska v drahé restauraci s názvem Chez Pascal. Byla krásná, mluvila třemi jazyky a na její žádost majitel před týdnem najal Michaela jako umývače nádobí. Michael jí řekl, že přišel o své dosavadní místo, že nějak potřebuje překlenout dny, než si najde nové, nebo než mu bude konečně uděleno návratné stipendium, jenže žádné dosavadní místo neexistovalo, neexistovalo žádné stipendium, byly to prostě dvě další lži v moři tisíců. Ale Michael potřeboval být nablízku, poněvadž zatímco po dobu, co starý pán ještě dýchá, se ho nikdo neodváží dotknout, Elena žádnou takovou ochranu neměla. Zabili by ji jen tak.

Dva bloky od restaurace se Michael zeptal: „Už jsi to řekla své rodině?“

„Že jsem těhotná?“

„Ano.“

„Ne.“ Hlas se jí zbarvil emocemi – smutkem a čímsi temným. Michael věděl, že Elena má rodinu ve Španělsku, ale hovořila o ní jen zřídkakdy. Neměla žádné fotografie, žádné dopisy. Jednou jí kdosi zavolal, ale když jí Michael podal telefon, Elena hned zavěsila; den nato si změnila číslo. Michael nikdy nenaléhal na odpovědi, ne v případě rodiny či minulosti. Několik minut kráčeli mlčky. O blok dál ho vzala za ruku. „Dej mi pusu,“ řekla a Michael ji poslechl. Potom Elena prohlásila: „Moje rodina jsi ty.“

U vchodu do restaurace poskytovala sporý stín modrá markýza. Michael byl o kousek vpředu, takže zahlédl poškození dveří, aby včas stačil Elenu natočit, než si ho mohla všimnout i ona. Ale i se zády otočenými ke dveřím mu ten pohled utkvěl v hlavě: rozštípnuté dřevo, třísky trčící z mahagonové barvy. Seskupení bylo ve výši hlavy a představovalo čtyři úzké otvory po střelách rozmístěné v kruhu o průměru sedm a půl centimetru a Michael v duchu viděl, jak se to odehrálo. Černý automobil u obrubníku, tlumič. Od Elenina bytu to sem trvalo méně než šest minut jízdy, takže k tomu pravděpodobně došlo dnes ráno hned po páté hodině. Prázdné ulice. Nikdo v dohledu. Malá ráže, odhadoval Michael, něco lehkého a přesného. Dvaadvacítka, možná pětadvacítka. Opřel se o dveře a cítil třísky skrz košili spolu s chladným vztekem za očima. Vzal Elenu za ruku a řekl, „Kdybych tě požádal, abychom se odstěhovali z New Yorku, udělala bys to?“

„Mám tu zaměstnání. Naše životy...“

„Kdybych já musel odejít,“ zkusil to znovu, „šla bys se mnou?“

„Tohle je náš domov. Tohle je místo, kde chci vychovávat naše dítě...“ Zastavila se a přes tvář jí přelétlo pochopení. „Spousta lidí vychovává děti ve městě...“

Znala jeho nedůvěru k městu a Michael odvrátil pohled, poněvadž tíha lží ho začínala přemáhat. Mohl tady zůstat a riskovat válku, k níž se schylovalo, nebo se s ní mohl podělit o pravdu a ztratit ji. „Poslyš,“ řekl, „dnes přijdu pozdě. Vyřiď to Paulovi.“ Paulovi patřila restaurace. Parkoval vzadu v uličce a dveře pravděpodobně dosud neviděl.

„Ty nepůjdeš dovnitř?“

„Teď hned nemůžu.“

„Tohle místo jsem ti sehnala já, Michaeli.“ Jiskra vzácného hněvu.

Michael nastavil dlaň a řekl: „Mohla bys mi dát klíče?“ Nespokojeně mu odevzdala svazek, který měla od Paula. Michael otevřel dveře restaurace a podržel jí je. „Kam jedeš?“ zeptala se.

Dívala se vzhůru a dosud se zlobila. Michael by se rád dotkl její tváře a řekl, že kvůli tomu, aby byla v bezpečí, by zabíjel nebo zemřel. Že by vypálil město do základů. „Vrátím se,“ slíbil. „Zůstaň v restauraci.“

„Začínáš se chovat velice záhadně.“

„Musím něco udělat,“ odpověděl. „Pro to dítě.“

„Opravdu?“

Položil jí ruku na břicho a představil si spoustu násilností, kterými mohl tento den skončit. „Opravdu,“ řekl.

A byla to pravda.

2

Nastává čas. Michael nevěděl, jak dlouho už tam tahle slova jsou, ale míhala se mu v chůzi hlavou jako refrén sladěný se zvukem jeho bot na betonu. Pokoušel se to provést správně a civilizovaně. Pokoušel se být slušný.

Jenže nastává čas.

Michael mávl na taxík a udal adresu v Alphabet City. Když na ni dorazili, prostrčil k řidiči sklem padesátidolarovku a řekl mu, aby počkal.

Michaelův byt byl ve třetím podlaží domu bez výtahu, se dvěma ložnicemi, mřížemi v oknech a zpevněnými ocelovými dveřmi. Elena tu nikdy nebyla a Michael měl v úmyslu, aby to tak bylo dál. V šatně druhé ložnice měl pušky a pistole, ochrannou výstroj a svazky hotovosti. Byla tu dlouhá police s noži a vrhacími ostrými zbraněmi, úhledné kotouče lesklého drátu. Vysvětlovat to by nemuselo být snadné.

Michael vypnul poplašné zařízení a přešel velký obývací pokoj. Vysoká okna vpouštěla dovnitř polední světlo, ale on si nevšímal věcí, na něž dopadalo: stěny plné knih, elegantního vybavení a originálů uměleckých děl. Přešel do nevelké haly za obývacím pokojem a prošel kolem místnosti s výzbrojí do ložnice za ní. Lůžko bylo velké, ale čistě povlečené a spartánské, a na prádelníku stála jediná fotografie, kterou vlastnil. Byla vmáčknutá mezi skla, vybledlá a popraskaná, a byli na ní dva chlapci na zasněženém poli pocákaní blátem. Protože si nebyl jistý, zda ještě někdy byt uvidí, vyndal Michael fotografii z rámečku a vzal si ji s sebou do šatny. Byla to jediná jeho věc, na níž mu opravdu záleželo.

U dveří šatny se svlékl a nechal oblečení ležet na hromadě. Z dlouhého cedrového regálu si vybral pár ručně vyrobených anglických bot a jeden z řady dvaceti na míru šitých obleků. Ten byl také anglický, stejně jako košile. Vklouzl do jedné světle žluté a uvázal si kravatu dostatečně tmavou, aby odpovídala důvodu jeho návštěvy. Starý pán si na dobré oblékání potrpěl. Považoval ho za znak úcty a Michael o tom smýšlel stejně. Zastrčil fotografii do vnitřní kapsy saka, pak se vrátil a udal řidiči další adresu. Mířili k severu a na východ do míst, kde se řeka dotýkala ulic, jejichž čísla se blížila šedesátce. Pokud byl člověk bohatý a chtěl mít soukromí, představoval Sutton Place dobré místo pro domov. Žily tam celebrity a politici a nikdo se neohlížel po dlouhých autech se zrcadlovými skly. Starému pánovi patřila celá budova, v níž měl v plánu zemřít, a zatímco FBI nepochybně věděla, kdo bydlí v pětipodlažním domě s výhledem na řeku, nikdo ze sousedů o tom neměl tušení; a o to šlo. Po životě propíraném v tisku a stráveném u soudů, po trojím uvěznění, sedmačtyřiceti letech pronásledování a veřejného opovržení, chtěl starý pán zemřít v klidu.

Michael mu to neměl za zlé.

Instruoval taxíkáře, aby projel kolem rezidence a pak zastavil o celý blok severněji, poblíž zaniklého heliportu na Šedesáté ulici. Teď na něm bylo psí hřiště, a když Michael vystoupil z taxíku, viděl, jak se mezi sebou baví dobře oblečené ženy, zatímco pejsci spolu dováděli. Jedna z žen ho zahlédla a řekla něco svým přítelkyním, takže se všechny tři obrátily, když Michael platil taxi. Michael pokývl, pak se otočil a dvakrát prošel kolem domu, jednou směrem k jihu a pak se vrátil k severu. Průjezd vedl k soukromému parkovišti vzadu. Zastavil se přede dveřmi s dlaněmi vzhůru, očima přebíhal mezi bezpečnostními kamerami namontovanými v koutech a nad hlavním vchodem. Za oknem ve třetím podlaží se kdosi pohnul. Zavlnily se i záclony v přízemí.

Nakonec Michael zaklepal a po hodné chvíli se dveře rozletěly a za nimi se objevili čtyři muži. Dva z nich byli řadoví pěšáci a Michael se nikdy neobtěžoval zapamatovat si, jak se jmenují. Bylo jim něco přes dvacet, na sobě měli tmavé kalhoty a košile, které jim pod saky obleků svítily jako hedvábí. Jeden žvýkal žvýkačku a oba stáli s prsty zasunutými pod saka, jako by Michael potřeboval napovědět, že mají zbraně. Obličeje pod ulízanými vlasy měli stažené obavami. O Michae lovi toho hodně slyšeli, o tom, co dokázal. Byl to bojovník a zabiják, natolik obávaný král ulice, že nyní musel jen zřídka někoho zabít. Stačila samotná jeho přítomnost. Jeho jméno. Hrozba, kterou v sobě mělo.

Třetího muže, mladého, klidného a štíhlého, Michael neznal, zato čtvrtého znal dobře.

„Ahoj, Jimmy.“

Jimmy byl o dva tři centimetry vyšší než Michael, ale vážil o nějakých patnáct kilo míň, měl úzká ramena a byl hubený, jakoby vysušený. V lahvově zelených kalhotách a vykartáčovaném sametovém saku vypadal elegantně. Bylo mu osmačtyřicet, plešatěl na temeni a byl dostatečně marnivý, aby mu to vadilo. Michael po dlouholeté známosti věděl, že jeho paže a hruď na sobě nesou více než tucet jizev. Rány nožem. Kousance. Otvory po střelách. Před osmnácti lety předvedl Michaelovi věci, při nichž by dospělý muž omdlel. Michaelovi bylo tehdy patnáct, byl tvrdý, ale nikoli krutý; zatímco Jimmy byl ztělesněná krutost. Vzbuzoval obavy a strach, byl to zatvrzelý brutální sadista, který byl ještě dnes ten nejnebezpečnější muž, jakého kdy Michael poznal.

„Můžu dál?“ zeptal se Michael.

„Přemýšlím.“

„Tak přemýšlej rychleji.“

Jimmy byl složitá povaha, skládající se rovným dílem z vitality, ega a pudu sebezáchovy. Michaela respektoval, ale neměl ho rád. Jimmy byl řezník, Michael chirurg. Tento rozdíl vyvolával problémy. Šlo o ego. O zásady.

Dlouhé vteřiny na sebe hleděli, pak Jimmy řekl: „Jak je libo.“

O krok ustoupil a Michael vešel dovnitř do šera. Vstupní hala byla rozlehlá, s bílými a černými mramorovými dlaždicemi. Schodiště s červeným kobercem se vinulo po obou stranách místnosti a nakonec se spojilo na odpočívadle o tři a půl metru výš. Prostor po Michaelově pravici zabírala kulečníková herna, přes niž viděl do salonku pro návštěvy, nevelké studovny za ní. V hloubi domu vycítil pohyb, zahlédl jídlo na dlouhém stole, další muže, další zbraně, a věděl, že odpočítávají čas, čekají v tichosti, až starý pán zemře.

„Rád bych ho viděl, Jimmy.“

„Nemůže tě zachránit.“

„Nikdo se o to neprosí.“

Jimmy zavrtěl hlavou. „Zklamal jsi mě, Michaeli. Všechny ty roky, všechno to, co jsi dostal. Příležitost. Dovednosti. Respekt. Když jsme tě našli, byl jsi nula.“

„Nemůžeš se na to dívat tímto způsobem, Jimmy.“

„Ale můžu.“

Měl vztek a jen stěží ho skrýval. Michael natáhl krk, aby viděl muže za Jimmym, a pak se k němu vrátil pohledem. „Příležitost mi dal starý pán, ne ty; respekt jsem si zjednal sám. Něco z toho, co jsem se naučil, mělo možná začátek u tebe, ale nic víc to nebylo, jen začátek. Pak jsem šel vlastní cestou.“

„Jenže já jsem tě pomohl vybrat.“

„Měl jsi k tomu dobré důvody.“

„To jsi opravdu tak domýšlivý?“

„A ty?“

Ticho se vleklo, dokud Jimmy nezamrkal. Michael řekl: „Chci ho vidět.“

„Pořád si ještě myslíš, že na to máš právo?“

„Uhni, Jimmy.“

Jimmy pokrčil rameny, křivě se usmál, pak ustoupil a dovolil Michaelovi vejít. Ve světle lustru Michael spatřil, jak je Jimmy napjatý. Jeho temné oči do sebe natáhly světlo a objevila se v nich prázdnota, tentýž neživý pohled jako z vakua za sklem, jehož byl Michael tolikrát svědkem. Byl to výraz, jaký Jimmy nasadil, než začali umírat lidé.

„Starý pán mě propustil, Jimmy. Vydal trvalé příkazy, že mě máte nechat na pokoji. Řekl bych, že mám pořád právo ho vidět.“

Jimmy zamrkal a mrtvý pohled se vytratil. „Pověz to Stevanovi.“

Stevanovi bylo šestatřicet, měl univerzitní tituly z Columbie a Harvardu. Ne že by si tak vážil vzdělání, ale protože žíznil po vážnosti ve městě, které jeho jméno příliš dobře znalo. Jediný syn starého pána, on a Michael kdysi byli přátelé – bratři – jenže most mezi nimi byl spálený, zbyly jen trosky a dým. Od okamžiku, kdy Michael zanechal dosavadního života, uplynul týden. Týden a den. Úplně jiný svět.

„Jak se má můj bratr?“ Michael maskoval vztek sarkasmem. Stevan řídil černé audi a Michael věděl s jistotou, že v přihrádce na rukavice vozí pětadvacítku.

„Jak se má Stevan?“ Jimmy imitoval otázku a převaloval slova na jazyku, jako kdyby si je vychutnával. „Má bratra zrádce a umírá mu otec. Jak si myslíš, že se má?“

„Mám dojem, že dělá chyby.“

„Dohlédnu na to, aby je nedělal.“

„Kde byl v pět ráno?“

Jimmy zakroužil rameny a ohrnul rty. „Stevan nabídl, že ti odpustí, Michaeli – kolikrát už to bylo? Třikrát? Čtyřikrát? Jediné, co musíš udělat, je kát se. Vrať se k nám.“

„Věci se změnily. Chci odejít.“

„Pak mu nedáváš žádnou možnost.“

Michael si vybavil otvory po střelách ve dveřích Chez Pascal. Dvě rány, každá s ránou jistoty. Ve výši hlavy. „Nic osobního, co?“

„Přesně tak.“

„A co přání jeho otce? Muže, který tohle všechno vybudoval z ničeho. Který udělal z ničeho tebe. Co s ním?“

„Syn není otec.“

V očích mu na chvilku blýskla ironie. V patnácti letech udělal starý pán z Michaela Jimmyho žáka a v této roli se v něm Jimmyho marnivost zhlížela jako v zrcadle. Stal se něčím, nač mohl Jimmy ukázat a říct: „Podívejte se na ten nástroj, který jsem vyrobil.“ S nimi dvěma v ulicích obchody starého pána vzkvétaly, poněvadž Jimmyho efektivita byla vysoká sama o sobě, ale nebyla ničím ve srovnání s tím, když pracovali spolu. Zabíjeli na všech stranách, od jedné řeky k druhé, od severu k jihu, za řekou v Jersey. Ruské gangy. Srby. Italy. Na tom nezáleželo. Jestliže někdo starého pána popudil, zlikvidovali ho. Ale po všech těch letech, byl Michael pro Jimmyho jenom zbraní.

Které bylo možné se zbavit.

Michael přenesl pohled z Jimmyho na muže, s nímž se nikdy nesetkal. Stál metr za Jimmyho pravým ramenem, muž navíc v plátěných kalhotách a golfové košili natolik vypasované, že prozrazovala provazce tuhého svalstva bez tuku. „Co je zač?“ zeptal se Michael.

„Náhrada za tebe.“

Michael pocítil bodnutí, které ale nepředstavovalo ani ztrátu ani bolest, pouze přetržení dalšího pramene provazu, který ho poutal k dosavadnímu životu. Změřil si muže a povšiml si drobností, které předtím nezaregistroval. Bílých jizviček na obou předloktích, jednoho prstu, kterému scházel nehet. Muž byl přes metr osmdesát vysoký a vypadal neurčitě slovansky s očima posazenýma daleko od sebe a širokými lícními kostmi. Michael krátce pokrčil rameny a přestal si ho všímat. „Nikdy bych nešel proti lidem, kteří mi důvěřují,“ řekl Jimmymu.

„Ne? Jak dlouho už jsi s tou svou ženskou? Tři měsíce? Rok?“

„Co na tom záleží? Je to osobní záležitost.“

„Záleží na tom, protože jsi nám to řekl teprve před týdnem. Tajil jsi ji a mít před námi tajemství je první krok k tomu, abys vyžvanil ta naše. Jsou to dvě strany stejné mince. Tajnosti. Nedostatek důvěry. Priority.“

„Řekl jsem, že nikdy nepůjdu proti vám.“

„A přesto sis sám vybral.“

„To udělal i starý pán. Když mě propustil.“

„Možná že starý pán změkl.“

To se ozval náhradník za Michaela – řízný hlas s lehkým přízvukem – a Michael nemohl uvěřit takové neúctě vůči starému pánovi v jeho vlastním domě. Zachytil mužův slovanský pohled a pak se tvrdě zahleděl na Jimmyho a čekal, až se na něj podívá. „Viděl jsem tě zabít člověka kvůli menší věci,“ řekl Michael. Jimmy si puntičkářsky čistil nehet malíčku a pak řekl: „Možná nemám odlišný názor.“

„Chci ho vidět.“ Michaelův hlas skřípal. Všichni, kdo tu byli, vděčili za svůj život starému pánovi. Za to, co měli. Za to, čím byli. Cti starého pána a starý pán bude ctít tebe. Tak to chodilo. Stará dobrá škola.

V některých ohledech Jimmy souhlasil. „Nikdo neodchází, Michaeli. Tak to vždycky bylo. Starý pán udělal chybu, když ti řekl, že můžeš.“

„On je šéf.“

„Prozatím.“

Michaelovi to došlo mezi dvěma údery srdce. „To ty jsi byl v noci v tom autě. Se Stevanem.“

„Pěkná noc na vyjížďku...“

„Ty hajzle.“

Jimmy zaregistroval vztek a zhoupl se na patách. Už dlouho šlo mezi nimi o to, kdo s koho. Michael sledoval lesk v Jimmyho očích, jeho studený a úzký úsměv. Chtěl to, dychtil po tom; a Michael v té chvíli věděl, že cesta ven nebude snadná, žádný elegantní odchod ze života, který mu už nevyhovoval. Věc byla pro příliš mnoho lidí osobní.

Prsty ztuhly na zbraních v pouzdrech a napětí houstlo, ale než mohlo vyvrcholit, objevil se na schodišti pohyb, ošetřovatelka na odpočívadle. Bylo jí přes čtyřicet a vypadala jako menší verze Jimmyho, ovšem s nejasně ženskými rysy. Když se Jimmy otočil a zvedl bradu, řekla: „Chce vědět, kdo tu je.“

„Hned přijdu,“ řekl jí Jimmy. Otočil se s chladnou tváří k Michaelovi. „Zůstaň tady.“ Pokynul mladému Slovanovi. „Dávej na něho pozor.“

„Kde je Stevan?“ chtěl vědět Michael.

Jimmyho rty se stáhly v dalším úzkém úsměvu, ale jinak otázku ignoroval. Svižně vystoupal do schodů, a když se vrátil, řekl: „Chce tě vidět.“ Michael zamířil ke schodům, ale Jimmy ho zarazil. „Ještě ne.“ Zakroužil prstem, jako kdyby míchal čaj, a Michael zvedl paže a nechal se od muže osaháním prohlédnout. Ten zkontroloval Michaelovi nohy až k rozkroku, paže po zápěstí. Uhladil látku na Michaelově hrudi a zádech a prsty prohmatal límce jeho saka a košile.

„Nic z toho není nutné,“ řekl Michael.

Jimmy zvedl pohled zdola nahoru a dlouze se na Michaela zahleděl. „Už tě neznám.“

„Možná jsi mě neznal nikdy.“

Po zápěstí mu pleskla ruka. „To stačí. Jdi. Nahoru.“

Ve druhém podlaží spatřil Michael stanoviště ošetřovatelky plné monitorů se zelenými obrazovkami. Po schodech a pod stoly se plazily kabely, které udržovaly vybavení v chodu. Ošetřovatelka seděla s chodidly opřenými o podlahu, oči přilepené k monitorům. V malé místnosti za ní seděl v pohodlném křesle s přivřenýma očima a s prsty sepjatými v klíně kněz s ocelově šedými vlasy. Byl oděný černě, měl bílý kolárek a naleštěné boty. Když sestra vzhlédla, Michael se zeptal: „To už je tak daleko?“

Pohlédla na Jimmyho, který dal kývnutím svolení. „Dvakrát jsme ho oživovali,“ řekla.

„Cože?“ Michael vzplanul hněvem. Starý pán chtěl zemřít. Oživovat ho byla krutost. „Proč?“ chtěl vědět Michael. „Proč jste ho to nechali podstoupit?“

Ošetřovatelka vrhla pohled na Jimmyho. „Syn...“

„O tom nerozhoduje syn! Starý pán své přání jednoznačně vyložil. Je připraven.“

Ošetřovatelka zvedla ruce a vypadala zděšeně. „Já můžu jen...“

Michael ji přerušil. „Jaké má bolesti?“

„Morfium mu skoro nezabírá.“

„Můžete mu dát víc?“

„Větší dávka by ho zabila.“

„Je při smyslech?“

„Střídavě.“

Michael se zadíval na kněze, který mu vylekaně pohled oplácel. „Kolik času mu zbývá?“

„Hodiny. Týdny. Otec William je tady už pět dní.“

„Chci ho vidět.“ Aniž čekal na odpověď, vykročil Michael k dalšímu odpočívadlu a zastavil se u širokých dvoukřídlových dveří. Jimmy se opřel ramenem o zárubeň a smetl ze svého sametového saka kousek žmolku. Michael řekl: „Jimmy, to není správné. On chce zemřít.“

„Tak rozhodl Stevan. Nech to být.“

„A jestliže nemůžu?“

Jimmy pokrčil rameny.

„Nejsem váš nepřítel,“ naléhal Michael. „Chci jenom vypadnout.“

Jimmy si prohlížel svůj druhý rukáv. „Vypadnout se dá pouze jedním způsobem a ty to víš. Až starý pán zemře, zemřeš i ty. Buď to, nebo nás přesvědčíš, abychom ti zase důvěřovali.“

„To jsou dva způsoby.“

Jimmy zavrtěl hlavou. „Jedna věc je vypadnout, jedna věc je vrátit se zpátky.“

„Přesvědčit jak?“

Zamžoural jako ještěr. „Zabít tu ženu.“

„Elena je těhotná.“

„Poslyš.“ Jimmy se naklonil blíž. „Chápu, že máš ten zvrácený smysl pro odpovědnost, ale starý pán už dlouho žít nebude.“ Rozmáchlým gestem obsáhl dům, muže dole, pak ztišil hlas. „Stevan to všechno nedokáže udržet pohromadě. Je slabý, sentimentální. Chybí mu to, co máme my.“ Vyčkal, až Michael sdělení vstřebá, a pokračoval: „Můžeš být mou pravou rukou. Dám ti procenta, volnou ruku na ulici.“

Michael zavrtěl hlavou, ale Jimmy neskončil.

„Lidé si můžou troufnout na mě samotného, ale proti nám dvěma to nikdo riskovat nebude...“

„Nemám zájem.“

„My všichni víme, jaké city k tobě starý pán chová. Ulice to přijme. Muži. Můžeme do toho jít spolu.“

„Je těhotná, Jimmy.“

Jimmy sklopil oči. „To není můj problém.“

„Chci jenom vypadnout.“

„Vypadnout nijak nejde.“

„Nechci tě zabít.“

Jimmy položil ruku na kliku. „Myslíš, že bys to dokázal?“

Otevřel dveře dokořán a ušklíbl se.

A Michael vešel dovnitř navštívit starého pána.

3

Michael vstoupil a Jimmy ho nechal o samotě s umírajícím mužem, který mu skoro zachránil život. Od postele až k vzdálenějším oknům se táhla perská předložka a čtyři a půl metru nad podlahou se zvedal kazetový strop. Žádná z lamp nesvítila a všechny závěsy až na jeden, byly zatažené, takže dovnitř proudilo strašidelně bledé světlo a dotýkalo se židle, lůžka a zesláblého muže na něm. Místnost byla dlouhá, úzká a v přítmí vypadala prázdně. Michael v tom pokoji strávil bezpočtu hodin – dlouhé měsíce od chvíle, kdy starý pán ulehl – ale od jeho poslední návštěvy uplynulo osm dní a změna byla zřejmá jako víko rakve. Pokoj byl nevětraný a přespříliš teplý, páchl rakovinou a bolestí, umírajícím starcem.

Michael přešel místnost, kroky se na dřevě hlasitě rozléhaly a pak ztlumily, když vstoupil na předložku. Pokoj se nezměnil, až na bezmála dvoumetrový kříž, který visel na stěně. Byl vyrobený z hladkého tmavého dřeva a vypadal hodně staře. Michael ho nikdy dřív neviděl, ale pustil to z hlavy, jakmile se zastavil u úzkého lůžka a pohlédl na jediného muže, kterého kdy miloval. Jehlami zabodnutými pod kůži proudily do žil starce tekutiny. Měl na sobě župan, který mu daroval Michael před osmi lety, a vypadal v něm lehký a slabý jako vyhladovělé dítě. Hlava připomínala umrlčí lebku, kosti příliš napínaly kůži a žíly vystupovaly jako vlákna ve vosku. Kůže kolem očí byla modročerná. Stažené rty obnažily chrup a Michael uvažoval, zda je všudypřítomná bolest natolik záludná, aby si starce našla i ve spánku.

Dlouho bezradně stál, pak vzal starého pána za ruku, usedl na židli a prohlížel si kříž na stěně. Stařec nebyl nábožensky založený, ale jeho syn se k víře hlásil. Přes své hříchy, a nebylo jich málo, chodil Stevan každý týden na mši jako rozporuplný člověk, který zabředl do sebeklamu. Bál se Boha, ale přitom byl příliš slabý na to, aby obětoval věci, které mu přinášelo násilí, peníze a moc, rozkoše poskytované bledými modelkami a vdovami z lepší společnosti, pro něž byly jeho jméno a přitažlivost příliš podmanivé, než aby se jim dalo odolat. Stevan si užíval své neblahé proslulosti, ale přitom ho trápil nedostatek kajícnosti jeho otce; to byl podle Michaela důvod, proč byl starý pán dvakrát oživen. Stevan se bál, že jeho zatvrzelý otec přijde do pekla. Michael žasl nad hloubkou takového pokrytectví. Činy s sebou nesly důsledky; za volbu se platilo. Starý pán přesně věděl, kým je, a Michael to věděl také.

Zvedl ze stolku u postele zarámovanou fotografii. Byla pořízena před patnácti lety a byl na ní on spolu se starým pánem. Michaelovi bylo šestnáct, měl široká ramena, ale oblek, který měl na sobě, nedokázal zakrýt jeho hubenost. Opíral se o kapotu auta a smál se s paží starého pána kolem krku. I starý pán se smál. Auto, o něž se opírali, byl dárek k narozeninám: ford GTO 1965, klasika.

Michael položil fotografii tak, aby ji starý pán mohl najít, pak se zvedl a přešel ke stěně s knihami na severní straně pokoje. Police se táhly po celé délce místnosti a obsahovaly sbírku, na níž starý muž pracoval přes třicet let. Oba měli zálibu v klasicích a mnohé z knih byla první vydání, včetně některých od Hemingwaye, Faulknera a Fitzgeralda. Michael vyndal Starce a moře a zase se posadil.

Oknem viděl na řeku a na Queens. Starý pán se v té části města narodil prostitutce, kterou zajímalo jenom shánění peněz a další láhev, kterou si za ně mohla koupit. Celé roky strávil zavřený v suterénním bytě, celé dny ho matka nechávala samotného, nemytého a hladového, dokud se ve věku sedmi let nestal sirotkem. Jednou řekl Michaelovi, že dokud se jejich cesty neproťaly, nikdy nepoznal tvrdší dětství, než bylo to jeho. To z nich udělalo rodinu, řekl. Poněvadž nikdo jiný nemohl pochopit tu osamělost, kterou oni oba poznali, ten strach. Tvrdil, že jim to dalo jasnou mysl, že jim to dalo sílu. A Stevan za to Michaela nenáviděl, kvůli tomu, co ho spojovalo s jeho otcem.

Ale Michael si toho vážil nejen proto, že byl jinak ve světě sám, nýbrž i proto, že tyto podobnosti opravdu představovaly rozdíl; neboť dokonce ani Stevan nechápal rozměry strádání, které naplňovalo první období života jeho otce. Nevěděl, že jizvy na chodidlech starého pána jsou kousnutí od krys, které mu vlezly do dětské postýlky, ani že chybějící prsty mu umrzly, ještě než zemřela jeho matka. Starý pán o těch věcech mluvil jenom s Michaelem, protože jedině Michael to mohl pochopit. Byl jediný, kdo znal celý jeho příběh, jediná osoba, která věděla, že si starý pán tenhle pokoj vybral kvůli výhledu, aby jeho poslední pozemský pohled padl na místo, odkud se kdysi jednoho krutého dne odplížil. Michael v tom spatřoval nepopiratelnou noblesu. Činžák, který toho člověka málem zabil, stál hned na druhé straně řeky, ale zároveň byl vzdálený celý lidský život.

Slunce se posunulo výš a světlo klouzalo po tváři starého muže. Jeho oči byly tak zapadlé, že Michael nezaregistroval okamžik, kdy se otevřely. V jednu chvíli byly skryté a v příští prostě byly tady, ztrhané, propadlé a podlité krví. „Stevane?“

„To jsem já, Michael.“

Křehký hrudník se zvedal a klesal v přerývaném a zoufalém lapání po dechu a Michael viděl, jak se bolest zakusuje hlouběji. Kůže v koutcích starcových očí se stahovala a obočí se tlačilo k sobě. „Michael...“ Ústa se mu pohybovala. Něco se zalesklo ve slunci, které se stále ještě dotýkalo jeho krku, a Michael si uvědomil, že stařec pláče. „Prosím...“

Michael odvrátil tvář a bránil se tomu, co se po něm chtělo. Starý pán už celé měsíce žadonil o smrt, tak neodbytná byla bolest. Jenže Stevan to odmítl. Stevan. Jeho syn. A tak stařec trpěl a Michael přihlížel, jak ho nemoc požírá. Týdny se protáhly na měsíce a starý pán žebronil.

Bože, jak žebronil.

Potom, před týdnem, mu Michael pověděl o Eleně. Vysvětlil mu, že život teď pro něj znamená víc než jeho zaměstnání, že chce odejít a žít normálně. Starý pán naslouchal velmi pozorně s očima přetékajícíma bolestí a přikývl tak vehementně, jak to jen tak těžce nemocný člověk mohl dokázat. Řekl, že chápe, jak vzácný má život být. Vzácný. Prsty se zaťaly do Michaelovy paže. Krátký! A s těmi slovy stále visícími ve vzduchu nad jeho rty, řekl Michaelovi, jak moc ho má rád.

Jako syna.

Prsty zesílily stisk a stařec si Michaela přitáhl blíž.

Rozumíš?

Nato ho přemohl záchvat kašle, a když mohl znovu promluvit, propustil Michaela, aby žil život, jaký si přeje, a požádal ho, aby ho na oplátku zbavil jeho vlastního života. V jeho žádosti nebyla žádná ironie, jen bolest; a teď o to žádal znovu.

„Nemůžu.“

Michael sklonil hlavu, protože tady slova nestačila. Zabil už tolikrát, že tohle by mělo být to nejsnazší. Jemný stisk. Pár vteřin. Jenže si vzpomněl na ten den, kdy ho starý pán našel, s několika řeznými ranami, v boji o život pod mostem ve španělském Harlemu. Řekl, že slyšel o tom divokém chlapci, který žil s bezdomovci, a přišel se přesvědčit na vlastní oči. Chtěl vědět, co je pravdy na tom, co se povídá.

Ze starcových rtů unikl zvuk, ale nebyla to žádná slova, jen utrpení. Michael přišel ujistit Stevana, že nepředstavuje žádnou hrozbu. Nepovedlo se mu to a doufal, že ve starém pánovi najde dost síly, aby zajistil, že se jeho rozkazy budou plnit, dokonce i po jeho smrti. Když však viděl muka v jeho ztýraných očích, pocítil Michael stud. Myslel v první řadě na sebe a starý pán si zaslouží víc. Michael ho vzal za ruku a pohlédl na jejich společnou fotografii, na níž se opírali o kapotu auta. Starý pán objímal Michaela kolem krku s hlavou zakloněnou dozadu.

Oba se smáli.

Byla to jediná existující fotografie, na níž byli spolu. Starý pán byl neoblomný. Je příliš nebezpečné mít jich víc, řekl. Příliš riskantní. A fotografie celých sedmnáct let neopustila jeho pokoj. Byla to chvíle uvězněná v čase – čirá radost – a Stevan nenáviděl to, co prozrazovala o náklonnostech otcova srdce. A jeho otec se nekál. Činy a důsledky, volba a její cena.

Michael pohlédl na starcovu tvář. Viděl, jaké to bývalo a jaké je to teď: život, který vedl, a ten, z něhož chtěl odejít. Muka mu zrůznila rysy, ale přes bolest a strach viděl Michael duši starého muže a ta se nezměnila.

„Neboj se,“ zašeptal umírající.

Michael ho sotva slyšel a tak se zeptal: „Jste si jistý?“

Stařec beze slova přikývl a Michaelovy prsty pevněji sevřely jeho ruku. „Přijdou si pro mě,“ řekl Michael. „Stevan. Jimmy. Pokusí se mě zabít.“

Potřeboval, aby si starý pán uvědomil, jaké bude mít dopady to, co od něj žádá. Pokud Stevan přijde, Michael ho zabije. V očích starce se zračilo pochopení, ale teprve poté, co pronesl „Zařiď si dobrý život,“ Michael uvěřil, že porozuměl. Starý pán měl v očích tolik smutku, který neměl co dělat s jeho vlastní smrtí. Stevan přijde, ať už bude starý pán žít, nebo zemře.

A Michael ho zabije.

„Věděl jsem...“ Hlas mu selhal a Michael se k němu sklonil blíž. „Věděl jsem, že když tě propustím...“

Michael potlačil výraz zoufalství. Zabil tolik lidí a miloval jich tak málo. „Můžu si ji vzít?“ Zvedl fotografii, která stála u lůžka. Starý pán neodpověděl, ale jeho prsty na pokrývce se pohnuly. Michael vyndal snímek z rámečku a uložil ho do kapsy k tomu druhému. „Elena je těhotná,“ řekl, ale nebylo jasné, zda to starý pán slyšel. Oči se mu zalily slzami a přikývl, jako by Michaela pobízel ke spěchu. Michael ho políbil na čelo, pak mu položil jednu ruku na prsa a druhou mu zakryl ústa a nos. „Promiňte,“ řekl. Uzavřel starému pánovi přívod vzduchu a přitom ani jeden z nich neuhnul očima. Michael vydával konejšivé zvuky, ale starý pán ani na okamžik nekladl sebemenší odpor, dokonce ani v samotném závěru. Jeho srdce tlouklo trhaně, pak se zastavilo a Michael ucítil pod rukama nával klidu tak nesmírného, že to nemohlo být nic jiného než jeho představa. Narovnal se, linky na monitorech se narovnaly a dole na odpočívadle se rozječel alarm. Zatlačil mrtvému oči a zaslechl hlasy a kroky na schodech.

Starý pán byl mrtev.

A oni přicházeli. Michael přešel ke knihovně a nespouštěl oči z černého obdélníku, který ještě před pár minutami hostil starcův výtisk Hemingwayovy klasické novely. V prostoru za ním našel dvě devítky, které si tam před třemi měsíci uschoval. Každá měla patnáct střel v zásobníku a jednu v komoře.

Vize.

Prozíravost.

Náhradník za Michaela neměl ani jedno. Vešel dovnitř dveřmi po pravé straně se skloněnou pistolí a na tváři se mu začínal usazovat úsměv. Michael mu dal k dispozici tři kroky a dostatek času, aby viděl, co přijde.

Pak ho střelil do srdce.

V té chvíli už byli v pokoji dva muži, oba ozbrojení. Michael poznal ty dva pěšáky z haly. Jeden řval hou, hou, hou, ale oba vběhli se zvednutými zbraněmi. Michael o krok postoupil a během necelé vteřiny je zastřelil. Padli na zem a Michael zaslechl výkřiky na schodišti. Tři muži, možná víc. Se strachem v hlasech. Michael nepromluvil, ale přešel na druhou stranu pokoje a zastavil se asi metr od dveří po levé straně, které zůstávaly zavřené. Na ty, kdo na to nebyli zvyklí, působil strach jako rakovina, takže čas pracoval pro něj, i když ne úplně. Naslouchal krokům na koberci, a jakmile se ve štěrbině pode dveřmi objevily boty, prohnal středem dveří dvě střely.

Na podlahu dopadlo tělo a Michael vtrhl na odpočívadlo, kde zastihl tři další muže, dva prchali otočení zády, třetí na něj na útěku mířil pistolí. Jenže k zastřelení člověka nestačí ukazovák. Když někdo střílí dozadu, musí zachovat klid, který rockové hvězdy dokážou jen předstírat. Michael to v sobě měl a Jimmy také.

Z ostatních v domě se k tomu nikdo ani zdaleka nepřiblížil.

Dvě střely prolétly daleko od Michaelova ramene, zatímco on střelce srazil jednou ranou do čela a prošel kolem něj dřív, než dopadl na zem. Zbylí dva muži se zastavili, jeden z nich začal bez rozmyslu střílet, druhý zvedl prázdné ruce. Michael zastřelil toho prvního a nepřestal mířit oběma pistolemi na druhého. Tomu bylo k sedmdesáti, pouliční gangster ze staré školy, kterého si tu drželi jenom ze sentimentality. Teď z něho byl poskok: běhal se vzkazy, vařil. Ruce držel nehybně nad hlavou, ve tváři výraz rezignace. Michael se zastavil jeden schod nad ním a přiložil mu hlaveň tak blízko k líci, že cítil horký kov. „Kde je Jimmy?“

„Pryč. Utekl.“

„Jak je to dlouho?“

„Zrovna teď.“

Michael vrhl pohled na otevřené dveře a náznak města za nimi. Přitiskl muži horký kov k líci. „Jestli lžeš, zabiju tě pomalu.“

„Nelžu.“

„Co ta ošetřovatelka? Ten kněz?“

„Taky.“

„Jsou na výplatní listině?“

Muž přikývl, což znamenalo, že budou držet jazyk za zuby. Michael znovu pohlédl na otevřené dveře. „Máš klíčky od auta?“

Muž vytáhl kroužek s klíči z kapsy kalhot. „Ten navigator,“ řekl. „Venku vzadu.“

„Je v domě ještě někdo?“

Muž zavrtěl hlavou. Všude visel ve vzduchu pach střelného prachu, šedý opar pod lustrem. Michael hleděl muži upřeně do tváře a připomněl si, že spolu párkrát hovořili. Jmenoval se Donovan. Měl vnoučata.

„Řekni Stevanovi, že jsem skončil.“ Donovan přikývl, ale už v té chvíli si Michael uvědomil, že je to lež. Starý pán zemřel Michaelovou rukou. Po stěnách a po schodišti stékala krev. Ke konci to mělo ještě hodně daleko. Ne po tomhle tom. Michael pokynul pistolí. „Běž.“

Donovan zmizel a Michael se vrátil nahoru. Zastavil se u lůžka a zadíval se na tělesnou schránku muže, kterého zabil. Byl to tvrdý člověk, ale zároveň plný laskavosti k těm, které miloval. Michael si vzpomněl na rozhovor, který spolu měli toho rána, kdy oslavil čtrnácté narozeniny. Od toho dne pod mostem uplynul rok a starý pán chtěl vědět proč.

Proč jsem byl na ulici?

Jo. Starý pán ohrnul rty, nachýlil hlavu. Ostrý kluk. Pohledný. Mohl ses obrátit na úřady. Na kohokoli. Proč si volit tvrdou cestu? Proč v ulicích?

Měl jsem svoje důvody.

Nic víc neřekneš?

V očích starého pána se zračilo veselí, jakýsi druh pýchy.

Ne, pane.

Ať už jsi utíkal před čímkoli, Michaeli, už ti nic nehrozí. To přece víš, ne? Tady ne. Ne se mnou.

To vím.

A přesto mi to neřekneš?

I k tomu mám svoje důvody.

Prohrábl chlapci vlasy a se smíchem řekl: Muž by měl mít svoje důvody.

A po celou tu dobu mu Michael nikdy neprozradil, proč si vybral tvrdou cestu. Protože starý pán měl pravdu. Muž by měl mít svoje důvody.

A svá tajemství.

Michael srovnal starému pánovi paže a uhladil mu pokrývku na prsou. Políbil ho na dosud teplou líc a pak na druhou; když se napřímil, pálily ho v očích slzy. Zvedl z nočního stolku Hemingwayovu novelu a pak dlouho stál se sklopenou hlavou. „Byl jste na mě hodný,“ pronesl při odchodu. Knihu si vzal s sebou.

I k tomu měl své důvody.

4

Na světě existovali lidé, kteří uměli zabíjet líp než Michael. Zásah z pušky na vzdálenost větší než tisíc metrů byl nad jeho možnosti a stejně na tom byl s výbušninami, jedy a masovými vraždami všeho druhu. Do branže se dostal tak, že musel bojovat o vlastní život, a v těchto případech šlo vždy o kontakt a bylo to osobní. Týkalo se to jídla, přístřeší a krve v žilách. Na ulici šly lekce rychle za sebou a Michael už jako dítě věděl, že je lepší být krutý než měkký, rychlý než pomalý. Naučil se krást, intrikovat a zraňovat a jeho dar byl naprostý nedostatek mentální slabosti. Jimmy si tento dar jednoduše přivlastnil a zvětšil ho. Vybrousil přirozený sklon k násilí a poté naučil Michaela úspornému pohybu, který byl dodnes uspokojivý.

Michael myslel na Donovana. Starý a šedivý. Bílé strnisko na lících. Jimmyho by šokovalo, že ho Michael nechal žít. Jenže Jimmy nebyl jediným Michaelovým učitelem. Byl tu ještě starý pán a právě jeho smrt Michaela poučila o tom, jak si přeje žít. Nikdy během svého pomalého chátrání nelpěl starý pán na penězích, moci či reputaci. Lamentoval, že jeho syn je povrchní. Soužil se kvůli ženám, o něž přišel, a kvůli dcerám, které nikdy neměl. Příliš omezený svět.

Zařiď si slušný život...

Šance, že by Stevan nechal Michaela v klidu odejít, ať už kvůli přání svého otce, nebo aby se vyhnul zkáze, kterou by na jeho hlavu mohl Michael přivolat, byla od počátku mizivá. Ale ať už byla dřív sebenepatrnější, teď nadobro vymizela. Michael zabil jeho otce, a to neměl, a zastřelil šest jeho mužů. Dokud bude Michael naživu, bude Stevan vypadat jako slaboch, takže je nutné Michaela zabít. Ale bylo to také osobní a všechno, co je osobní, je i nepředvídatelné.

Michael se pohyboval rychle. V místnosti ostrahy vyřadil z provozu bezpečnostní kamery vpředu i vzadu a pak odstranil ZIP disky. Stevan bude vědět, kdo to spáchal, ale v Michaelových plánech nebylo místo pro záznamové důkazy. Chtěl z tohoto života pryč a chtěl se z něj dostat načisto.

Michael se prohlédl a objevil rudé stříkance na nohavicích kalhot, na košili a na hřbetech rukou. Normálně by nikdy neriskoval, že by se objevil na veřejnosti jinak než bez poskvrnky. Převlékl by se, oblečení by nastrkal do pytle, rozebral by pistole a zbavil se jednotlivých kusů všemi možnými rychlými a účinnými způsoby. Stoky. Popelnice. East River. Jenže okolnosti nebyly normální. Nebyl tu žádný plán, chyběl záměr zabít starého pána i vést válku. Celá událost trvala osmdesát vteřin a Michael jednal rychle a jako automat. Stevan byl někde mimo. Jimmy zůstal naživu a Elena byla venku bez ochrany.

Venku Michael nastartoval navigator a vyrazil na jih. Potřeboval se dostat z města a musel s sebou vzít i Elenu. Na okamžik pocítil vinu za to, jak se lži odvíjely jako videopásek, ale na pravdu bude čas na druhý den.

Šlo o to žít dost dlouho, aby se dala přiznat.

V půli cesty do Tribeky se dostal do silného provozu. Zavolal z mobilu restauraci a chtěl mluvit s Elenou. „Je všechno v pořádku?“ zeptal se.

„Paul je naštvaný.“

„Mám padáka?“

„Záleží ti na tom?“

„Záleží mi na tobě.“ Michael se snažil, aby to znělo lehce. Ale místo reakce zavládlo ticho. Zlobila se a Michael to chápal. „Poslyš, hned tam budu. Nikam nechoď.“

„Kam bych chodila?“

„Prostě nevycházej z restaurace.“

Michael ukončil hovor a pokoušel se probít hustým proudem aut. Dral se do jedné úzké mezery za druhou, klaksony vřeštěly, těžké vozy se kolébaly. Dvakrát najel pneumatikami na obrubník a ani jednou tím nic nezískal. Provoz byl jako spleť netrpělivého kovu. Než se dostal do Tribeky, uběhla více než hodina. Dvaašedesát minut od chvíle, kdy zabil starého pána. Michael zaparkoval velké SUV naproti restauraci a zablokoval jím pár vozů. Zkontroloval automobily parkující v úzké ulici a okna. Chodník byl přecpaný chodci. Zastrčil jednu pistoli do přihrádky na rukavice, druhou zasunul pod sako. Počítal, že bude potřebovat dvě minuty, aby dostal Elenu na nějaké klidné místo, a další tři, aby ji odvezl z restaurace. Michael měl peníze. Vytratí se do města a pak ji dostane pryč. Někam do hor, představoval si. Někam do zeleně. Cítil budoucnost, jako by již nastala, jenže budoucnost umí být prohnaná mrcha. Vypnul motor a hned mu zazvonil mobil. Pohlédl na displej a převzal hovor až po čtvrtém zazvonění.

To číslo znal.

Patřilo Stevanovi.

Cítil neklid, lítost a smutek. Stevan přes všechny své chyby svého otce miloval. „Nazdar, bratře.“

Dlouhou chvíli slyšel Michael jenom dech a dovedl si představit Stevana na druhém konci linky, jeho pěstěné nehty, úzký obličej, tmavé oči s pyšným a ublíženým výrazem. Stevan se choval silácky, ale hluboko uvnitř potřeboval vidět svůj odraz v tvářích jiných mužů; čerpal sílu z jejich strachu a závisti, vymezoval se spíše jejich vjemy než svými vlastními. Ale jeho otec ho prokoukl a právě proto dával přednost Michaelově společnosti. Starý pán a Michael se znali, neměli o sobě iluze, nevznášeli nepotřebné požadavky. Moc pro ně byla nástrojem, jak si zajistit potravu, přístřeší a bezpečí. Tomu je naučilo jejich dětství.

Vzhled neznamená nic.

Stevan ten rozdíl nikdy nepochopil, nikdy neporozuměl tomu, proč Michael v očích jeho otce tak jasně září; a když se v telefonu ozval jeho hlas, Michael poznal, že roky žárlivosti a nedůvěry se nakonec přetavily v něco temnějšího.

„Přijal tě do rodiny, Michaeli. Neměl jsi nic. Byl jsi nula.“

„Tvůj otec trpěl.“

„Nebylo na tobě, abys to řešil.“

„Miloval jsem ho. Prosil mě o to.“

„Myslíš si, že prosil jenom tebe? Kde se v tobě bere ta arogance? Požádal by uklízečku, někoho neznámého, kohokoli.“

„Udělal jsem jenom to, co jsi ty měl udělat už před měsícem.“

„Smaží se kvůli tobě v pekle.“

„Zemřel tak, jak si zemřít přál.“

„Ty jsi mi ho vzal.“

„Tak to není...“

„Jsi mrtvý, Michaeli. A tvoje holka taky.“

„Nedělej si ze mě nepřítele, bratře. Pořád se z toho ještě můžeme dostat.“

„Mrtvá čubka. Mrtvá, hajzle.“

Není cesty zpátky, pochopil Michael. Mír je nemožný. „Sbohem, Stevane.“

„Vidíš tu restauraci?“

Otázka byla vyřčena tak ostře, že Michael pocítil, jak mu do srdce zajela čepel strachu. Znovu se rozhlédl ulicí. „Kde jsi, Stevane?“

„Myslel sis, že bychom s touhle variantou nepočítali? Opravdu sis myslel, že jenom tak odkráčíš? Ale no tak, bratře.“

Poslední slovo výsměšně zdůraznil.

„Stevane...“

„Původně to bylo připravené pro vás oba, ale já chci, abys viděl, až se to stane.“

„Ne...“

„Prý je těhotná.“

Michael odhodil telefon a trhnutím otevřel dveře. Nohama se dotkl městského chodníku a podařilo se mu uběhnout sedm zoufalých kroků, než restaurace explodovala. Z oken vyšlehly plameny a síla výbuchu ho nadnesla a mrštila jím proti navigatoru. Při následném otřesu zavířil černý kouř a na okamžik zavládlo ticho. Při druhé explozi se rozletěla střecha, načež Michael znovu začal vnímat zvuky a slyšel křik. Plameny se valily ven ve sloupech horka a dýmu. V ulici se srážela auta a na chodníku leželi mrtví a umírající. Kolem slepě proběhl muž v hořící



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist