načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zelený drak, karmínový lev - Lucie Lukačovičová

Zelený drak, karmínový lev

Elektronická kniha: Zelený drak, karmínový lev
Autor:

Tuto knihu můžete číst několika způsoby: Jako historický román odehrávající se za vlády Rudolfa II. v Praze, jehož hlavními hrdiny jsou alchymisti Dee a Kelly, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 304
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tuto knihu můžete číst několika způsoby: Jako historický román odehrávající se za vlády Rudolfa II. v Praze, jehož hlavními hrdiny jsou alchymisti Dee a Kelly, neméně významnou roli však v příběhu hrají i další skutečné postavy: Deeho manželka Jane, rabín Jehuda Löw ben Bezalel a jeho sluha Josef, či jejich protivník Germanicus Malaspina, kardinál a biskup ze San Severo, kteří se utkávají v nelítostném souboji o tajemnou schránu plnou červeného prachu, o níž jsou přesvědčeni, že jde o Karmínového lva, tedy vrchol alchymie – látku schopnou měnit olovo ve zlato. Nebo jako čistě dobrodružnou fantasy pohrávající si s myšlenkou transmutace, nesmrtelnosti a magie (postava Fiametty, cikánské vědmy, či postava Lucjana Walery Ostoji, který k magii také nemá daleko, nemluvě o Josefovi, kterého známe spíše jako pražského Golema)… Příběh má spád a po právu patří do série Kroniky karmínových kamenů . Nebo jako… Na to už přijdete při čtení sami.   Knihu doplňuje obsáhlá práce PhDr. Františky Vrbenské o rudolfinské Praze a tajemstvích renesanční vědy, k níž tehdy patřila přírodní magie a alchymie. Přináší nové, dosud nepublikované poznatky o legendárních alchymistech siru Edwardu Kelleyovi a doktoru Johnu Deeovi, včetně jejich pobytu v Čechách a úloze ve špionážní síti královny Alžběty. Oproti papírovému vydání obsahu obsahuje nezkrácenou verzi práce Františky Vrbenské.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2015

Lucie Lukačovičová

ZELENÝ DRAK,

KARMÍNOVÝ LEV


Copyright © by Lucie Lukačovičová, 2015

Copyright © by Františka Vrbenská, 2015

Cover Art © by Jana Šouflová, 2015

Edition © by XB-1, 2015

ISBN 978-80-905300-3-4


PROLOG: MALCHUT - KRÁLOVSTVÍ

Je mi zima... - Proto jsou tu

mé rty. - Mám žal!... - Zadrž slzy...

- Umřu... Proto tolik květů

přinesls mi dnes... Té hrůzy!

- Juan Ramón Jiménez

Praha, 1584

Po stěnách pokoje tančilo světlo jediné svíčky. Bylo mdlé

aslabé, přesto se Michael Sendivoj občas neklidně ohlédl, zda je

okno opravdu důkladně zatemněno.

Na úzkém lůžku spočívala útlá snědá dívka, cikánka. Polákseděl vedle ní a v chabém přísvitu se snažil vyměnit jí zakrvácený

obvaz na rameni, kde tělem pod klíční kostí prolétla šipka z kuše.

Ruce se mu třásly únavou.

Kdybych měl čas, možná bych se mohl dostat k nějakýmprostředkům, k něčemu, co by ji zachránilo, uvažoval horečně.

Jenže... už není kdy. Jestli tu zůstanu, najdou nás. Zabijí ji. Tihle

hrdlořezové by si nejspíš troufli na kohokoli, kdo by nám poskytl

útočiště. A mne by možná zabili taky, záleží na tom, co ode mne

chtějí. Cárem látky namočeným ve studené vodě přejížděl dívce

po rozpálené tváři a šíji. Ať po nás jde kdokoli, to, co mám ssebou, jim nesmí padnout do rukou.

5

Zelený drak, karmínový lev


Cikánka se slabým zasténáním pootevřela víčka.

„Ty... neplakej...“ vypravila ze sebe. Až v tu chvíli si uvědomil, že mu po tváři tečou slzy bezmoci a vyčerpání.

Černovláska mluvila trochu polsky, trochu česky, trochuněmecky a trochu italsky, vždycky se zvláštním přízvukem a slabou gramatikou. Ale nejvýrazněji vždycky mluvily její tmavé oči.

„Fiammetto!“ Sendivoj chtěl vykřiknout její jméno, ale zmohl se jen na šepot. Musím ji tu nechat, uvědomil si. Ani nebudu s ní, až dodýchá.

„Plamen... uhasne,“ usmála se cikánka mdle. „Jaký plamen... je věčný? Království... otevře brány.“

Držel ji za ruku a najednou mu bylo všechno jedno. Úkol od Bratrstva, vlastní život i všechno ostatní. Celá ta prokletá schránka s červeným prachem. S prachem, co mění cín a olovo ve zlato.

Nemám tu nic. Žádné léky, žádné tinktury. Jen ten zatracený rudý prach, za který bych si dost možná koupil polovinu českých zemí a kus Polska k tomu! K čertu s tím!

Roztřesenou rukou nalil do poháru poslední zbytek červeného vína. Třeba jí to alespoň trochu uleví. Chvíli se díval na hladinu nápoje.

Fiammetta se bolestně usmívala.

„Ať se Karmínový lev ztratí,“ šeptla. „Zelený drak hledá,Zelený drak nenajde tebe. Zelený drak... uštkne.“ Dívčin dech zněl čím dál sípavěji.

Polák chápal sotva třetinu jejích slov. A sám si připouštěl, že se ani příliš nesnaží. Pokoušel se přemýšlet. Zachránila mě v lesích, když jsem měl za patami pobudy, pracující kdo ví pro koho. Nejspíš pro vévodu Württemberka. Možná je Fiammetta jen cikánská vědma, kterou by kdekdo nejradši kamenoval... ale pomohla mi, jako jeden vyhnanec pomáhá druhému. Provedla mě bezpečně do Čech, dostali jsme se až sem! Nesmí umřít! Už jednou mi podrukama zemřel dobrý přítel! Znova už ne! Jenže já nemám nic, jen...

Sáhl do kabátce a vytáhl kulatou kovovou schránku.Rozšrou>6

Lucie Lukačovičová


boval ji opatrně v půli. Na dně spočívala hrst jasně červeného

prachu. Karmínový lev. Sen všech alchymistů.

Slyšel jsem o jakémsi Angličanovi, který měl podobný prach. Bělostný. Měnil jím kovy ve stříbro a během tří dnů s jeho pomocí uzdravil nějakého šlechtice z ošklivé plicní choroby, vybavil si Sendivoj matně.

Je to jen další alchymistická povídačka pro důvěřivé hlupáky. Nemá naprosto žádný rozumný základ, táhlo mu hlavou, zatímco sypal několik špetek rudého prášku do vína. Jsou to jen pověrčivé žvásty. Jenže... Jenže ani já nevím, jaké je skutečné složeníKarmínového lva. Jde o nějaký nerostný prach nepodléhající ohni, nereagující s žádnými louhy... A ostatně - pokud bylo možné bílým prachem, „malým elixírem“, léčit nemoci, proč by „velký elixír“ nemohl zacelovat rány?

Podepřel Fiammettě hlavu a přiložil jí pohár ke rtům.

Uškodit už jí to nemůže. Zbytkem vína vypláchl zranění.

Pak už jen seděl. Hlava mu navzdory veškeré snaze chvílemi klesala, víčka se zavírala. Několikrát měl dojem, že neslyšíFiammettu dýchat. Pokaždé se s trhnutím probral a položil jí dlaň na hruď, aby se přesvědčil. Ale cikánčin mělký dech se dosudnevytratil. Dívka se držela života s divokou zarputilostí vlastní svému rodu.

Neměl bych tu být... Měl bych utéct... Ale únava spolu s nadějí

mu neumožňovaly se zvednout. Párkrát se mu zdálo, že se na

chodbě ozvaly kroky. Vrávoravě se pokoušel vstát a sáhnout po

zbrani. Nicméně dveře zůstávaly zavřené a v domě panovaloticho.

Nikdo nepřicházel. Vévodovi ohaři se ve městě nevyznají.

Smečka pronásledovatelů se pozdržela.

Svíce na stole už téměř dohořela.

Náhlý pohyb na lůžku Sendivoje probral.

Fiammetta seděla a dívala se na alchymistu přítomnýma,bdělýma očima. Jasnýma, ale bez onoho děsivého, horečnatého lesku

plného bolesti.

7

Zelený drak, karmínový lev


„Ty... žiješ!“ vyhrkl Polák v náhlé radosti.

Usmála se a přikývla.

„Ty unikneš za svítání. Ty opustíš Prahu,“ vysvětlila věcně.

„Musím tady někde ukrýt schránku,“ zavrtěl hlavou. „Nebo počkat, až někdo dorazí a vyzvedne si ji...“

Dívka mu položila prst na rty.

„S ránem vyjede posel, za ním hejno hladových, dychtivých krahujců. Ale sedlová brašna bude prázdná,“ pravila tiše.

„Co tím přesně chceš říct?“

„Fiammetta ti pomohla už předtím. Pomůže ti i teď.“

*

Dveře se s tichým vrznutím otevřely.

Silueta muže v tmavě zeleném plášti se vynořila z šera chodby přízračně tiše. Jediným pohledem příchozí přelétl místnost před sebou. Pokoj, zalitý kalným ranním světlem, byl prázdný.

Snědý muž v zeleném vstoupil dovnitř, obhlédl pohozenézakrvácené obvazy a krví zbarvenou vodu v misce. Konečky prstů se přesvědčil, že vosk svíce na stole už stačil vychladnout.

Prý k smrti vyčerpaný Polák apolomrtvá cikánka? Muž zavrtěl hlavou. Moji lidé nemají zjevně tak dobré oči, jak by si rádimysleli. Na dva uprchlíky, kteří už by měli mít duši na jazyku, se ti dva dokázali vzpamatovat a ztratit obdivuhodně rychle.

Lehce strčil do okenice, která zůstala pootevřená. Jen přivřená zvenčí.

Naskytl se mu výhled na pražské střechy a stříšky, úzké uličky a do nich ústící změť průchodů a průjezdů.

Zřejmě přinejmenším ona utekla oknem. A jestli on odešel dveřmi, pak ten podezřelý jezdec, co s úsvitem vyrazil tryskem z brány, byl skutečně Sendivoj. A byl pronásledován. Strhl na sebe pozornost důvěřivých honicích psů, na jejichž bystrost můj pán tolik spoléhal. Hezký tah.

Upravil si zelený plášť na ramenou.

8

Lucie Lukačovičová


Zjevně u sebe tu schránku nemá. Ta dívka se nesmí dostat mimo

městské hradby!

*

„Na této půdě nebylo lužickému bohu Radegastovi (...)obětováno více lidí, než dnes rok co rok padne za oběť modle alchymie,

kameni mudrců. A tak jako lužickým bohem pohlcené obětikončily v jeho ohnivém břichu, zardousí tvůj duch, ďábelskýTrismegiste, všechny, kdo se ti dostanou na dosah, ať již dnes nebo v bu -

doucnu.“

Gustav Meyrink: Mnich Laskaris

Preludium pro Fiammettu a Sendivoje:

nedaleko Drážďan, před několika týdny

Někdy je lepší nevidět to, na co se člověk dívá.

Polák Michael Sendivoj se právě s široce otevřenýma očima snažil nevidět. Myslel na vítr, který skučel za okny opuštěného domu, který mu momentálně poskytl útočiště.

Myslel na krásný dům ve Skotsku, ve městě Baile namFeusgan, které Angličané nazývali Musselburgh. Na nápis, kterýtrochu marnivě nechal jeho dobrý přítel vytesat do stěny svého obydlí: Alexander Setonius villam hortos et haec suburbana aedi - ficia fundavit exstruxit ornavit... Neboli: Alexandr Seton založil, postavil a vyzdobil tento venkovský dům...

Na čas, který Michael spolu s hostitelem strávil přemítáním nad nejrůznějšími učenými spisky i nad budoucností Bratrstva. Pokoušel se na chvíli si vsugerovat, že je znovu tam, vevzdáleném Skotsku, daleko od všeho, co se děje.

Pak ho slabé zasténání jeho společníka donutilo vrátit se do skutečnosti.

Sendivoj se skláněl nad zmučenou troskou, která bývalaAlexandrem Setonem.

9

Zelený drak, karmínový lev


Ačkoli se Michaelovi podařilo ošetřit vykloubené paže,zachráněný vězeň na tom nebyl dobře.

Seton byl mučen nejprve zavěšením za paže v okovech, a pak

natahováním na skřipec. Skutečnost, že zavěšení je považováno

za lehčí formu tortury, považoval Sendivoj za značně ironickou.

Slyšel od lidí, kteří jí byli vystaveni, o bolestech v hrudi a vbřiše,

vzápěstích a vpažích. O pocitu, jako by se veškerá krev nahrnula

do rukou tak, že měli dojem, že jim musí odkapávat zpod nehtů

a sáknout póry v pokožce.

Na následky skřipce se teď mohl podívat zblízka. Svaly a vazy potrhané do takové míry, že se Seton nemohl postavit na nohy, ani zvednout ruku. V jednom nadloktí měl dokonce zlomenou kost, kterou se Michaelovi podařilo srovnat, dokud byl nešťastník v bez - vědomí, a upevnit do dlahy. Michaelova představivost mu chvílemi podsouvala, jak asi zní zvuk napínaných a trhaných tkání, ačkoli nikdy nic takového doopravdy neslyšel. Trnuly mu z toho zuby.

Alexandr měl krom toho strhané nehty a scházely mu dva prsty na levé ruce. Snad proto, že jeho mučitelé považovali pravou ruku za dostatečnou k provádění transmutace kovů, jejíž tajemství se z Alexandra snažili dostat.

Sendivoj si nedokázal představit člověka, který by se v tomhle stavu vůbec dokázal pohybovat v alchymistické kuchyni, natož tam cokoli dělat. I kdyby měl pomocníky. Možná si už jen chtěli na svém zajatci vybít vztek, napadlo Poláka mimoděk. Protože Alexandr byl sice znalcem světského i církevního práva aalchymie, ale olovo ve zlato proměnit nedokázal. Ani to nikdy netvrdil. To jenom saský kurfiřt si to ve své zběsilé touze po žlutém kovu nechtěl nechat vysvětlit.

Michael sebou trhl, když dřevěné trámy domu zapraskaly pod náporem větru.

Hlad po zlatě. A slepota. Stejný zdroj utrpení jako u honů na čarodějnice. Pořád totéž, dokola a dokola a dokola...

Michael Sendivoj ze Skorska, polský šlechtic a alchymista,

sám sebe považoval za muže schopného se dobře ovládat. Značně

10

Lucie Lukačovičová


to usnadňovalo společenský život a zajišťovalo obecnou oblibu

u význačných lidí, kteří ho rádi zvali a hostili. Ale teď nevěděl,

jestli plakat nebo běsnit.

Ačkoli měl, jako všichni členové Bratrstva, slušné znalostimedicíny a lidského těla, nyní se cítil v koncích. Nevěděl, jak příteli dál pomoci, potřeboval by skutečného odborníka. Kdo by s tímhle dokázal něco udělat? uvažoval horečně. Možná Maharal? Nebo Tadeáš Hájek. Jenže oba jsou v Praze!

Nebyl si jistý, jestli Seton vyvázne bez doživotního zmrzačení. Měl podezření, že tím, jak Alexandra vezl na koni, mu ještě víc ublížil. Vždyť prchali prakticky noc a den. Kolem se zvolnastmívalo a venku se stahovalo na déšť, který snad skryje jejich stopy.

Jenže co jsem měl dělat? Myšlenky mu bezcílně vířily hlavou. Měl jsem jednu jedinou příležitost. Nedokázal jsem ho tamnechat, chodit kolem a čekat na posily. Veškerá další pomoc je mimo dosah. Potřebujeme urazit co největší vzdálenost conejrychleji.

Další Alexandrovo zasténání bylo hlasitější a vězeň otevřel oči.

„Musím... ti předat zprávu... od Bratrstva,“ zašeptal sotvasrozumitelně.

Michaela v tu chvíli máloco zajímalo méně. Ale Seton ze sebe vyrážel útržky vět tak naléhavě, že ho nebylo možné zastavit.

„Popel svatého Lazara, relikvie... z kláštera brigitek ji ukradl žhář najatý Římem. Před deseti lety. Teď jsme zjistili, že schránka je v Římě, vdomě arcibiskupa Schönenberga. Ale ten neví, co má... kulatá stříbrná schránka, velká tak do dlaně... červený prach, co mění olovo ve zlato. Získej ho. Spěchej. Musí se dostat do Prahy... Popel svatého Lazara... Karmínový lev.“

Polák opatrně položil příteli ruku na čelo: „Samozřejmě.Získám ho. Ale nejdřív tě dostanu do bezpečí. Zítra seženu vůz. Teď odpočívej. Odpočívej.“

Sendivojovi se chtělo nahlas klít, ale neodvažoval se ze strachu, že ho někdo uslyší. Dům stál sice na samotě, ale Polák věděl, že prozatím sice unikli, ale vyhráno ještě zdaleka nemají. Žádnévi>11

Zelený drak, karmínový lev


ditelné světlo a žádný povyk! Jen tak si mohl být jistý, žepozornost náhodného kolemjdoucího se neobrátí ke strašidelněvyhlížejícímu a zdánlivě opuštěnému stavení.

Tak Alexandr ve skutečnosti věděl o esenci, která proměňuje kovy! Nedokázal ji sice vyrobit, ale věděl, kde se nachází. Tušili to jeho věznitelé? Nebo je to krutý žert osudu? Morbidní náhoda, že Setona zadrželi kvůli tajemství transmutace ve chvíli, kdypátral po reálných možnostech, jak ji uskutečnit?

Ztýraný učenec jako by se vyčerpáním zhroutil do sebe. Mi - chael mu opatrně podržel u rtů pohár s vodou, pak důkladnězakryl okno a ve zvolna temnějícím pokoji zažehl svíčku. Měl pocit, že Alexandrovi se vytrácí světlo z očí stejně rychle, jako mizíposlední sluneční paprsky z oblohy. Mohl jen sedět. Bdít. Čekat. Přemýšlet. Karmínový lev, Karmínový lev...

Karmínový lev.

To byla poslední slova Alexandra Setona.

Téže noci, o několik hodin později, zemřel.

*

Řím, téhož roku

Zloděj vstoupil do domu hlavními dveřmi. Služebnictvo se mu uctivě klanělo a všechny prostory se mu zdály otevřené.

Michael Sendivoj si udržoval příjemný společenský úsměv ajistotu někoho, kdo na hostinu v jednom z nejhonosnějších sídel v Římě přece zcela samozřejmě patří. Byl ostatně šlechtic. Avítaný host, kterého dokonce hostitelka musela přemlouvat, aby přišel, protože je jinak velmi zaneprázdněný.

Sendivoj nebyl nijak uhrančivě krásný muž. Hnědé vlasy měl pečlivě zastřižené a trochu ustupující, takže odhalovaly vysoké přemýšlivé čelo. Ačkoli mu ještě nebylo dvacet, vypadal adokázal působit starší - a záměrně tak činil, aby mu bylo nasloucháno s větší vážností.

12

Lucie Lukačovičová


Dokázal se vkusně oblékat a přirozeně mile a zdvořile sechovat i ve chvílích, kdy mu to zrovna nebylo ani vnejmenším po

chuti. Jako právě teď.

„Dobrý večer,“ hluboce se uklonil hostitelce. „Vidím, že

v domě svítí všechny svíce, aby vyniklo, jak jste půvabná.“

Mladičká rusovláska se polichoceně usmála a koketně pohodila

hlavou: „Jsem ráda, že jste přišel.“

„Pouze kvůli vám,“ znovu se uklonil, tentokrát jen lehce. To

se ti to utrácí za svíce a víno a dobré jídlo, když to není z tvého,

pomyslel si. Snažil se odhadnout, odkud zrzka pochází. Italsky

hovoří jako rodilá mluvčí, nějaké slušné vychování zjevně taky

utrpěla... Nejspíš několikátá dcera jednoho z menšíchvenkovských šlechticů. Dost možná je v Římě s tichým souhlasem svérodiny. Zdalipak jí cena za všechen ten přepych přijde přijatelná?

Nic z toho, o čem přemítal, nedal ani v nejmenším najevo.

„Zatančíme si?“ navrhl spiklenecky a provedl elegantníriverenzu, když viděl, že se blíží další urozený host a podle lehkého nakrčení dívčina obočí odhadl, že rusovláska nechce s dotyčným mluvit. Zrzka úklonu opětovala. Polák naznačil polibek na vlastní ruku, hostitelka také přitiskla rty na svou dlaň a vložila útlou ručku do jeho, aby se oba polibky spojily.

Vyšli na parket.

„Můj zachránče,“ zasmála se, čímž Sendivojův odhad onevítané společnosti potvrdila.

Chvíli se spolu pomalými kroky sunuli sálem při vcelku nudné akonvenční pavaně. Michael musel uznat, že se rusovláska velmi hezky směje. O to hůř se cítil. Z toho, v jaké situaci je ona. Ztoho, v jaké situaci je on sám.

Když hudba na chvíli utichla a hostitelka mávla na hudebníky, rychle se omluvil a odspěchal. Tušil, že dívka žádá o svižnougagliardu a neměl v úmyslu se před ní natřásat jako načepýřenýkohout. A pokud měla zrzka v oblibě la voltu, tím spíš chtěl zmizet. La volta byla považována za nemravný až skandální tanec aMichael ho sice ovládal, ale nechtělo se mu tu rozmarnou krásku

13

Zelený drak, karmínový lev


zvedat při otočkách do výšky, až by jí byly vidět střevíčky a lem

spodniček. Ani nemluvě o tom, že by při téhle figuře měl zajet

rukou pod spodní okraj jejího korzetu, aby dívku snáz zvedl. Ne,

nepřišel sem proto, aby dělal dojem na tohle okouzlující děvče,

které si pravděpodobně nechávalo udělit rozhřešení za svépoklesky od téhož starého preláta, s nímž se těch pokleskůdopouštělo. Od muže, jemuž patřilo všechno to bohatství kolem. Odtrevírského arcibiskupa Schönenberga.

Polák se chopil příležitosti a začal obcházet jednotlivé hosty, aby je pozdravil. Respektive obcházet dům. Všechno obhlédnout azajistit si, že jeho přítomnost budou všichni vnímat, ale jen jako neurčitý šum, o nic výraznější než tóny klavichordu, flétny a violy da gamba.

„Promiňte, pane,“ oslovil ho opatrně sluha. „Je zde nějaký muž, který si s vámi přeje hovořit. Ale nepovažuje za vhodné vstoupit dovnitř, protože nebyl pozván. Představil se jako signor Lunetta.“

„Možná má jen cestu okolo a chtěl mě pozdravit,“ usmál sePolák. „Promluvím s ním venku, nechci jeho zdržovat a našipůvabnou hostitelku zatěžovat.“

S tím se svižným, ale neuspěchaným krokem vydal z hlav - ního sálu po schodech dolů k předpokojům. Sluha hodoprovodil, ale pak ho s diskrétní úklonou zanechal ve společnostipříchozího.

Lunetta se pochopitelně ve skutečnosti jmenoval úplně jinak, Michael nevěděl jak a vědět to nechtěl. Označení Lunetta neboli Srpek odkazovalo k jeho spřízněnosti s polskými šlechtickými rodinami známými dohromady jako Ostoja, které měly v erbu dva od sebe odvrácené srpky oddělené křížem v rudém poli a jako klenot černou dračí hlavu chrlící oheň. Michael několikrátuvažoval, jestli s ním Srpek není nějak příbuzný, ale nikdy po tom nepátral.

Byl to zvláštní člověk. Ne snad zvláštní svým vlivem,majetkem nebo zjevem. Měl světlé vlasy a modré oči, které pozorovaly

14

Lucie Lukačovičová


okolní svět s určitou přímostí a nezáludností. Čím vynikal, nebylo

od pohledu patrné. Šlo o dokonalý hudební sluch a především

o zarputilou nevíru v Boha.

Lunetta sloužil Bratrstvu k poskytování alibi a těžko by kdo

našel chladnokrevnějšího křivopřísežníka. Modrooký dokázal

lhát s rukou položenou na Bibli ina kříž, aniž by shrbil záda, aniž

by sklopil víčka, aniž by se mu zachvěl hlas.

Pokud dal svoje osobní čestné slovo, vždy je dodržel a byl na -

prosto spolehlivý. Ale s náboženstvím, které pro mnoho členů

Bratrstva představovalo duchovní oporu, zacházel jako s nejhorší

tmářskou pověrou.

Některé to zaráželo, ale nikdo mu to neměl doopravdy za zlé. Lunetta měl být živoucím důkazem svobody smýšlení, kterou Bratrstvo hlásalo a skrytě se jí oddávalo, když už to na veřejnosti nebylo možné.

„Dobrý večer, signore,“ pozdravil ho Michael zdvořile.

„Dobrý večer, pane Sendivoji.“ Srpek veškerým svýmvystuováním působil tak čestně a otevřeně, až Poláka bodlo u srdce pokaždé, když s ním musel mluvit. Pokaždé, když se mu Lunetta podíval zpříma a bez obav do obličeje. Jako někdo, kdo nemá co tajit.

„Děkuji, že jste přišel.“ Sendivoj si odkašlal.

„Osaměli jsme,“ pousmál se křivopřísežník pohotově,„neztrácejte čas, ať vás někdo v sále nepohřeší.“

„Budu možná později potřebovat vaši pomoc s přípravou další

cesty,“ dodal Sendivoj. „Míním jet přes benátské území na sever,

a pak přes Stuttgart.“

„Připravím, co bude potřeba,“ ujistil ho Lunetta.

Michael Sendivoj přikývl. Nepochyboval, že modrooký

všechno zařídí a sklidem v duši dosvědčí a odpřísáhne, že během

dneška byli spolu v předpokoji a rozmlouvali, kdyby se kdokoli

kdykoli ptal.

S tím zanechal Lunettu na místě a prosmýkl se do částiarcibiskupova domu, kde rozhodně neměl co pohledávat.

15

Zelený drak, karmínový lev


Zdálo se, že štěstí mu přeje. Rusovláska si dopřávala natolik velkou slavnost, že zaměstnala veškeré služebnictvo, každého, kdo jen měl ruce a nohy.

Polák našel schodiště dolů, které hledal. Od jedné z dlouhých voskovic na chodbě si zapálil vlastní nevelkou svíčku, kterou si přinesl a o níž věděl, že z ní příliš neodkapává vosk. Tam, kam mínil sestoupit, panovala naprostá tma.

Zastavil se umasivních dveří avylovil svoje osvědčené šperháky, dosud pečlivě ukryté v oděvu a omotané látkou, aby necinkaly.Postavil svíci na římsu a chvíli se lopotil se zámkem. Při sebemenším šramotu v okolí strnul a naslouchal. Ale nikdo se neblížil, žádné hlasy ani kroky. Nahoře v domě hrála hudba a hosté tančili.

Konečně se ozvalo vytoužené cvaknutí.

Sendivoj si pomalu a opatrně otevřel, proklouzl přes práh a za - vřel za sebou.

Sklepní místnost bez oken vypadala vskutku jako pokladnice ukazující sběratelskou vášeň a nábožný zápal svého majitele. Všemu vévodil masivní kříž posázený drahokamy, kterýobkloovaly nejrůznější relikviáře ze zlata a stříbra, v nichž bylyuchovávány ostatky svatých.

Na vyřezávaných truhlách a stolcích stály jemně tepané skříňky ve tvaru chrámů, paží či nohou. Průhledné štíhlé nádobky,podírané kovovými figurkami andělů, určené k vystavování prstních kůstek. Složitý medailon a vněm údajně uložený pravý trn z Kris - tovy trnové koruny.

Kdyby byly pravé všechny, co jich je po světě, pomyslel sijízlivě polský alchymista, vydalo by to množství trnů nejspíš na slušné houští, které by zvládlo obrůst pražský Hrad. O počtu spodních čelistí svaté Anežky a hlav svatého Jana Křtitele, o nichž se doslechl, že jsou na prodej, raději příliš nerozjímal.

Neměl mnoho času, malá svíčka hořela rychle.

Systematicky procházel všechna zákoutí, dokud nenašel, co hledal.

Taková maličkost. Taková nezdobená, obyčejná věc. Sendivoj

16

Lucie Lukačovičová


sevřel ruku kolem prosté kulaté schránky. Doufal, že pocítínějaké zadostiučinění, ale nic takového se nestalo. Jen se mu znova

vybavila tvář k smrti zmučeného Setona. Pomalu vydechl. Pak

rychle schoval svou kořist do taštice u pasu, kterou z valné části

zakrýval krátký módní pláštík nošený přes jedno rameno.

Polák se protáhl ven, aniž si všímal ostatních relikvií. Napadlo

ho, že kdyby předem věděl, jak přesně schránka s Karmínovým

lvem vypadá, mohl si nechat udělat kopii a prostě je vyměnit. Ale

na to neměl čas a Setonův popis prostě nebyl dostatečněpodrobný.

Zloděj za sebou opatrně zavřel a po chvíli soustředěného úsilí

zase zamkl. Zhasil svíci, vyplížil se po paměti po schodechnahoru. Rozhodl se, že ještě na chvíli překoná svou nechuť a bude

milý a společenský. Pak se nechá někým doprovodit ven ake ko -

čáru, aby ho viděli odjíždět. Aby nemohlo být pochyb, že Michael

Sendivoj v průběhu celého večera nebyl ani na chvíli sám. Strochou štěstí bude při tak rozsáhlé sbírce relikvií trvat hodnou

chvíli, než ztrátu někdo zjistí. Schönenbergova rusovlasá milenka

nevypadala jako ten druh osoby, který by se denně chodil kochat

ostatky svatých. A Schönenberg sám má určitě plné ruce práce

v trevírské diecézi. Dost možná uplynou měsíce, než si někdo

všimne, že něco schází. Popel svatého Lazara. Karmínový lev.

*

Stuttgart, téhož roku

Sendivoj minul zdi Stiftskirche i hlučné tržiště. Jeho kůň se už sotva vlekl a Stuttgart byl konečně bezpečným místem, kde bylo možné se na delší čas zastavit a odpočinout si. Pak bude muset dál. Do Prahy.

Chvílemi měl dojem, že se schránka s Karmínovým lvemzačíná žhavit a propalovat se mu látkou až na kůži. Rychle tupředstavu zahnal.

17

Zelený drak, karmínový lev


Altes Schloss, neboli Starý zámek, byl vcelku působivá budova obklopená vodním příkopem. Obzvlášť díky ambiciózní pře - stavbě, ve které se zdejší vládce rozhodl pokračovat a navázat na úsilí svého předchůdce. Nad bránou se vyjímal malovaný rodový erb, troje černé jelení paroží.

Nemohlo být pochyb, že stuttgartský pán, vévoda Württem - berk, přijal Poláka nad očekávání přívětivě. A Sendivoj bylnadmíru vděčný. Tedy až do okamžiku, kdy padla věta:

„Nesmírně by mě potěšilo, kdybyste mi předvedl něco z taj - ného alchymistického poznání. Říká se o vás, že jste moudrým adeptem vysokých umění.“

Polákovi ztěžkla výborná večeře v žaludku.

„Obávám se, že pověsti značně přehánějí,“ bránil se. „Umím

sotva pár jarmarečních triků, nic, co by mohlo zaujmout muže

tak světaznalého a vzdělaného jako jste vy.“

„Musím na tom trvat,“ usmíval se vévoda. “Řekněme, že by to

mohla být vhodná a příjemná kratochvíle! Jsem zvědavý! A vlast -

ním i vcelku dobře vybavenou alchymistickou dílnu. Můžete

alespoň jako znalec vyzkoušet, zda je opravdu radost v ní labo -

rovat.“

Netušil jsem, že Württemberk holduje alchymii, uvědomil si Sendivoj. Odkdy? Jsem tak špatně informovaný, nebo jde onějakou jeho novou zálibu a rozmar? Vždycky vypadal, že ve volném čase se leda tak dává na modlení.

„Opravdu není moc co k vidění,“ pokusil se ještě vykroutit.

„Jsem nenáročné publikum,“ odbyl ho vévoda. „Pojďme.“

Sklepní místnost připomínala Polákovi trochu tu, ve kterénedávno kradl. Nebo ještě lépe kobku. Temnou, chladnou kobku,

ze které málokdo vyjde živý.

Ale když se rozhlédl, musel uznat, že vybavení je prvotřídní a Württemberk do něj musel investovat celé jmění.

Skromně si vybral základní ingredience a rychle vymýšlel, čím by svého hostitele zaujal - ale zase ne příliš.

„Tento louh se má pozoruhodně k železu,“ vykládal vévodovi

18

Lucie Lukačovičová


zdvořile. „Jak vidíte, útočí-li plnou silou na kov, železo se obrní...

pohleďte, vzniká vrstva... ano, tak... a přes ni již dále železaneubývá. Ačkoli voda obvykle rozmělňuje a oslabuje substance,

v tomto případně posiluje a oživuje, jako by se žíznivý člověk

napil.“

Připravil si ředěnou kyselinu a vložil do ní jiný kousek železa.

“„Tentokrát, můj pane, je železo pohlceno,“ okomentovalvýsledek.

„To je fantastické! Tak málo stačí, aby byl výsledek zcelarozdílný! Voda, obyčejná voda!“ liboval si Württemberk. „Jak velké zázraky se někdy skrývají ve skromném hávu. To je nepochybně jedno z pravidel vysokého umění.“ Významně pohlédl naSendivoje, který se cítil čím dál víc nesvůj. „Pokračujte, příteli,prosím!“ vybízel ho stuttgartský pán.

Polák jen rozpačitě přikývl. Nenapadalo ho, jak se z celésituace vyvléknout. I kdyby v sobě našel dost drzosti, aby další pokus odmítl uskutečnit, nebyl si vůbec jistý, jaké závěry - a následky - by z toho hostitel vyvodil.

Když už měl připravenou kyselinu dusičnou, zahřál ji a vhodil do ní stříbrnou minci. Mlčky sledoval, jak se kov rozpouští.Nezadržitelně. Neúprosně.

Zatímco odpařoval roztok, dával si zcela reflexivně pozor, aby se nenadýchal výparů. To byla vždycky ošemetná část práce v al - chymistické kuchyni a nejeden adept tajných nauk se už tímto způsobem zvládl připravit o život, ať již postupně a nenápadně, nebo náhle.

Po chvíli Sendivoj dramaticky pozvedl nádobku s výsledkem:

„Hle, lunární louh neboli dusičné žíravé stříbro!“

„A co to dokáže?“ zajímal se Württemberk. Záblesk dychti - vosti v jeho očích se Michaelovi ani v nejmenším nezamlouval.

„Léčil jsem s jeho pomocí novorozené děti,“ opáčil. „Některé nemoci lze zastavit kapáním roztoku do očí.“

Ano, tenhle přípravek není vždycky úplně dobře snášen, táhlo mu hlavou. Může v očích způsobit zánět. Ale dává alespoňněja>19

Zelený drak, karmínový lev


kou naději dětem lehkých žen, které jsou prolezlé pohlavnímichorobami, z nichž leckteré se přenášejí na nešťastný plod jejich bíd -

ného života.

„Pozoruhodné!“ zajásal hostitel, ale jeho zájem trochu ochladl.

Jakmile Sendivoj připravil roztok, Württemberk zvědavě chňapl po nádobce. Ve své neopatrné dychtivosti si trochu obsahu vylil na ruku. Zkoušel ji otřít kapesníkem, ale následkem byly černé skvrny, rozmazané všude kolem.

Ať dělal, co dělal, ať se snažil umýt si ruku ve vědru s vodou

jak chtěl, podivná hrozivá černá kresba mu zůstala.

„Ach ano, také barví. Velmi důkladně,“ podotkl Polák a po -

tlačil úšklebek. „Nelekejte se. Časem se barva ztratí, jen nejde

umýt hned ani snadno. Ale lunární louh lze díky tomu používat

k barvení látky nebo vydělané kůže. Třeba přes šablonu, aby

vznikly žádoucí ornamenty.“ Nechtěl, aby hostitel zbytečnězpanikařil. Ave směsi s okrem je lunární louh základem pro stříbřitou

sklářskou lazuru, dodal v duchu. Ale už teď jsem mu tohonavykládal víc než dost.

„Jsem již velice unavený,“ pronesl zkroušeně a omluvně.„Musím vás požádat, abyste mi prominul, že se potřebuji odebrat na

lůžko.“

„Ale jistě, jistě,“ propustil ho mávnutím zčernalé ruky vévoda.

„Zítra si promluvíme.“

*

Druhý den u společného oběda měl Württemberk jemnékozinkové rukavičky.

Michael Sendivoj byl unavený a nevyspalý. Během dopoledne se mu dařilo zůstávat v pokoji pro hosty a jakémukoli kontaktu se vyhnout, ale dost dobře nemohl odmítnout dělat hostitelispolečnost při poledním jídle.

Zvažoval, že by předstíral nemoc, ale to by měl vévoda zá - minku bránit mu v odjezdu. A Sendivoj se zvolna vzdávalmyš>20

Lucie Lukačovičová


lenky na odpočinek ve Stuttgartu. Čím dál víc si přál být zase na

cestě, na zapadlé opuštěné cestě daleko od lidí.

„Říkal jsem si,“ nadhodil opatrně, „že vás už dál nebuduzatěžovat a vyrazím dál.“

„Kam že jste to měl namířeno?“ zeptal se vévoda nenuceně.

„Do Bavorska,“ zalhal Michael se stejnou společenskou leh - kostí, ale pohled pro jistotu upíral do talíře, na němž se nacházela kaše z hovězího masa, která úžasně voněla sladkým vínem,medem, rozinkami, mandlemi, skořicí, zázvorem, pepřem a šafrá - nem.

„Co kdybyste se naopak pozdržel?“ navrhl hostitel. „Není přece kam spěchat. Ocenil bych oduševnělou vzdělanouspolečnost. A byla by škoda, kdyby moje alchymistická dílna zela prázdnotou, nemyslíte? Nepochybujte o tom, že bych vás zahrnul poctami...“

Zahrnul poctami, pokud bych třeba zvládl tajemstvítransmutace? Nebo kdybych to zdatně předstíral? pomyslel si Polák. Co to má vůbec znamenat? Pořídil si alchymistickou kuchyni a teď do ní zavře prvního alchymistu, co půjde kolem?

Věděl, že to není pravděpodobné. Sendivojovo jméno už mělo ve světě jistý zvuk v souvislosti s naukami Herma Trismegista.

Nebo hůř. Württemberk zjistil, že jsem vyrval Setona z žaláře saského kurfiřta. A předpokládá, že znám Setonovo domnělétajemství. Michaela polil studený pot. To snad přece ne! Mezizdejším a saským pánem nepanuje momentálně přátelství aniporozumění. Proto jsem se tu odvážil zastavit. Kurfiřt by se jen sotva chlubil tím, že nechal uvěznit skotského šlechtice. Navícbezdůvodně nebo jen pod velmi chabou záminkou. A že ho pak ještěnedokázal uhlídat. Saský vládce může tušit, že jsem Setonovozmizení zařídil já. Ale neodvážil by se mě oficiálně nařknout nebo otevřeně pronásledovat. Ne mimo hranice svého území.

Dovnitř vstoupili sluhové s dalším chodem, kterým byly veverky

v černé omáčce a zvěřina, kterou si hostitel zjevně mohl dovolit

jíst. Jenže jak se otevřely dveře, Sendivoj si všiml dvou strážných

21

Zelený drak, karmínový lev


vhonosné uniformě, kteří stáli z vnější strany každý po jedné straně

veřejí. Byl si jistý, že když vstupoval, tak tu ještě nebyli.

„Opravdu musím odjet,“ prohlásil Polák naléhavě, sotva setrochu vzpamatoval. Na stole se mezitím objevily figurky zvířat a napodobeniny rostlin z cukru. Vévoda rozhodně dával okázale najevo své pohostinství, ale host neměl na drahý cukr chuť ani v nejmenším. „Moji přátelé v Bavorsku by mě postrádali, dělali by si starosti, jestli se mi cestou něco nepřihodilo.“

„Můžete jim napsat dopis,“ odtušil vévoda líně. „Třeba hned po obědě. Aby věděli, že jste v pořádku, že jste u mne hostem.“

Ve tváři mu probleskla nevole nad tím, že jeho přání nenísplněno okamžitě a bez námitek. Nevole, která se u mocných mužů mohla rychle změnit v hněv.

On mě tu vážně nechá uvěznit, pokud se budu vzpírat, došlo Sendivojovi. Zbytek oběda nechal téměř netknutý. Řeč radějiodvedl k všeobecným banalitám, aby vévodu zbytečněneprovokoval a zároveň aby neseděli u stolu v trapném tichu.

„Mohli bychom se odpoledne bavit dalšími pokusy,“ navrhl Württemberk, když dojedli a odebrali se do hudebního salonku. Než se mohl Michael opět začít vymlouvat, ozvalo se zaklepání a do místnosti nahlédl sluha.

„Promiňte, že ruším, pane,“ pronesl zdvořile, „ale nechal se ohlásit jakýsi mladý pán z Polska a žádá, abyste ho přijal.Jmenuje se Lucjan Walery Ostoja.“

Michael marně přemýšlel, zda mu to jméno něco říká. Kdo to může být? Co tady dělá? Proč sem přijel?

„Uveď ho,“ přikázal vévoda stroze.

Sluha s úklonou odešel a Württemberk se pátravě zadíval na Sendivoje. „Váš příbuzný?“ zajímal se.

„Svého druhu,“ odvětil alchymista opatrně. „Ostoja je skupina většího počtu rodin, které sdílejí barvy a erb...“ Úmyslně vykládal pomalu a rozvláčně, aby nemusel říct nic konkrétního a neohrozil tak pozici, z níž by neznámý příchozí mohl chtít vystupovat, ať už byla jakákoli.

22

Lucie Lukačovičová


Pravděpodobně opakoval jen to, co vévoda v rámci přehledu opolské šlechtě stejně věděl. „Ačkoli mezi sebou jednotlivé rody nejsou pokrevně spřízněné a nijak často se nespojují sňatkem, jsme vlastně všichni příbuzní.“

Pak se otevřely dveře a vysoký modrooký polský šlechtic se uklonil před vévodou.

Sendivoj vynaložil nemalé úsilí na to, aby zachoval neutrální výraz. Lunetta!

„Buďte zdráv, pane. Co vás přivádí?“ otázal se Württemberk.

„Jsem zrovna na cestách a považoval jsem za svou povinnost vyjádřit vám soustrast nad smrtí vaší ženy Uršuly,“ sdělil mukřivopřísežník uctivě.

„Už je to téměř rok,“ vévoda si povzdechl a pokynulpříchozímu, ať se posadí.

„Rád bych se za ni pomodlil a nechal sloužit mši veStiftskirche,“ svěřil se modrooký tak upřímně a bezprostředně, že i Sen -

divoj na chvíli zapomněl, proč je právě od Lunetty takovéprohlášení bezobsažné. „Setkal jsem se s ní jen jednou, ale byla to

nesmírně vlídná a vzdělaná žena.“

Alchymista mlčky sledoval, jak se Württemberkův nevrlýpanovačný výraz mění v masku hlubokého smutku.

*

„V Římě se mi doneslo, že Württemberk se po smrti svémanželky dost stáhl do sebe. A začal se velmi zajímat o alchymii. Dost možná se pro něj stala posedlostí.“

Lunetta se nedbale opřel o rám dveří. „Napadlo mě, že byste sem raději neměl chodit, ale už se mi nepodařilo dostihnout vás na cestě.“

„Dobře, že jste tady.“ Sendivoj polkl. „Obávám se, jestliWürttemberk nezjistil, jakou roli jsem hrál ve Setonově útěku a co od Setona v Sasku chtěli...“

“To je málo pravděpodobné,“ mínil modrooký klidně. „Ale

23

Zelený drak, karmínový lev


něco ve vévodově výrazu, když s vámi mluvil, jsem shledalzneokojivým.“

„Chová se, jako by mu přeskočilo,“ otřásl se Sendivoj.

„Možná mu skutečně přeskočilo. Jen si toho ještě nikdo po - řádně nevšiml.“

„Upíná se k alchymii, ke zlatodějství.“

„Nebo doufá získat zázračný prostředek, který by mu ženuvrátil,“ ucedil Lunetta.

„Musí přece vědět, že to je nesmysl!“ vybuchl Sendivoj, ale

vzápětí pod křivopřísežníkovým upřeným pohledem zmlkl.

„Děkuji, že jste přijel,“ zamumlal a v duchu musel uznat, že

Lunetta je velmi dobře informovaný a dovedně sbírá společenské

drby. „Nebýt vás, nejspíš bych už dnešní noc netrávil ve svém

pokoji, ale ve vězení.

Naštěstí se vévodovi nechtělo dělat scénu před urozeným

svědkem, který je ještě ke všemu možná můj příbuzný, byťsebevzdálenější.“

„Nepochybuji, že Württemberk něco vymyslí, aby se mě zbavil,“

prohodil křivopřísežník nevzrušeně. „Proto musíte uprchnout co

nejdříve. Pokud to bude možné, setkáme se později v Kladsku.“

*

Podzemní hrobka byla chladná, vlhká a temná. Ve světle těch několika svic vypadala vévodova bledá tvář a horečnaté oči téměř přízračně.

„Jak jste se něčeho takového vůbec mohl odvážit?“ zeptal se Lunetty už po několikáté. „Copak to není hřích? Copak to není proti Bohu?“

Ale až nyní mu modrooký odpověděl:

„Svou ženu jsem miloval právě tak hluboce jako vy tu svou. Může být takový cit proti Bohu?“ Pečlivě pozoroval vévodůvvýraz. „Ještě pořád se můžeme sebrat, odejít a předstírat, že se naše předchozí rozmluva nikdy neuskutečnila,“ dodal.

24

Lucie Lukačovičová


Württemberk položil dlaň na náhrobek své manželky a pomalu,

jakoby pro sebe, zavrtěl hlavou.

„Vám není nic svaté,“ zamumlal.

Lunetta neodpověděl. Zachoval kamenný výraz a nechalstuttgartského pána napospas jeho vlastním pochybnostem avnitřním

démonům.

Samozřejmě, že není, pomyslel si Sendivoj, který kráčel za nimi. Naskočila mu husí kůže. Slyšel, že Lunettova žena zemřela při porodu prvního syna. Ona - a dítě také. Ale nikdy sinepřiouštěl, jak bezbřehé muselo být rytířovo zoufalství. A jakabsolutní ztráta víry.

„Přineste další svíce,“ přerušil jeho myšlenky Württemberkův hlas. Alchymista zcela automaticky přešel k výklenku opodál, kde byl uložený olej do lamp a bělala se tam zásoba voskovic. Lunetta k němu přistoupil a několik svic převzal, aby je mohlzaálit.

„Jak?“ zašeptal Sendivoj v návalu náhlé neodolatelnézvědavosti a děsivé fascinace. „Jak můžete... být tak...“ U slova „bezbožný“ se zarazil, protože nevystihovalo přesně to, co chtěl říct.

„Pokud bych připustil, že všemohoucí milující Bůh dovolil, aby se mi stalo to, co se stalo, musel bych přejít na stranu Jeho protivníka. A já mám lidi docela rád a nechci jim působitutrení.“ Z Lunettova chladného pohledu přeběhl alchymistovi mráz po zádech. „Takže se raději spokojím s vysvětlením, že žádný Bůh není. Mrtví hnijí v zemi a nic je netrápí. Není peklo a není nebe. Vše, co se děje, je následkem kruté náhody a lidskýchrozhodnutí. Otázka pravděpodobnosti, jak by řekl GerolamoCardano.“ S tím se vydal zpátky k vévodovi.

Sendivojovi chvíli trvalo, než se sebral. Nejraději by se proklel za to, že položil otázku, když nebyl připraven, že dostaneodpověď. Bylo by nejsnazší odbýt celou záležitost tím, že Lunettaprostě žalem zešílel. Jenže logika jeho úvah v sobě měla cosiprůzračně neúprosného. A navíc si Sendivoj dokázal velmi živěpřed>25

Zelený drak, karmínový lev


stavit Lunettu jako dobrovolného a oddaného služebníkaSatanova.

Ta představa vykreslovala někoho, kdo se chladnokrevně do - pouští náhodných vražd a nepopsatelných ukrutností, zdánlivě bez důvodu, bez motivu. Jen proto, aby zvýšil míru lidské bídy a bolesti na světě. Někoho, koho nelze dopadnout a nelze zastavit.

„Bude potřeba otevřít hrob,“ konstatoval mezitím modrooký a vévoda chvíli vypadal, že se zhroutí. Nakonec ale přikývl a všichni tři muži se opřeli do kamenné vodorovné náhrobní desky zdobené reliéfem. Nikdo ani nezmínil, že na tak těžkou práci by bylo vhodné zavolat služebnictvo.

„To stačí,“ řekl křivopřísežník a položil ruku na zdobenourakev ležící pod deskou. Zavřel oči a začal cosi zvolna recitovat v jazyce, kterému ani Sendivoj ani Württemberk nerozuměli.

Pak náhle, snad uprostřed slova, zmlkl a obrátil se naalchymistu.

„Vaše přítomnost mě ruší,“ zasykl lehce nepřátelsky.

„Běžte prosím ven a počkejte na nás u koní,“ požádal vévoda zdvořile, ale hlas mu nedočkavě přeskakoval.

„Ať sem nikdo nevstupuje a neruší nás,“ dodal Lunettarozhodně. Zjevně měl na mysli tři zbrojnoše, kteří čekali nedaleko vstupu do hrobky a bylo jim řečeno, že urození pánové se chtějí pomodlit nad hrobem paní Uršuly.

Sendivoj přikývl, uklonil se a odešel. Cestou po schodechnahoru na světlo cítil, jak se mu málem podlamují kolena. Lunettovi

se to podařilo! Dostal mě ze zámku a za vodní příkop. Mám k dis -

pozici koně.

„Pojedu napřed na Altes Schloss, zima tam dole mě nějak

zmohla,“ sdělil stručně zbrojnošům. „Vévoda přijde za chvíli, ale

zatím si nepřeje být jakkoli vytrhován z modliteb.“

Muži jen přikývli a nikdo mu nebránil, když se vyhoupl dosedla.

Mám koně... a slušný náskok.

26

Lucie Lukačovičová


*

Po Lunettově tváři tančily stíny a plamínky svic se mu zrcadlily

vočích. Bylo vidět, jak se mu ruka, položená na rakvi, náhle křiví

v křeči. Jak se mu s posledními nesrozumitelnými slovyzaříkávání zpomaluje dech, jako by rytíř opouštěl svět živých.

Vévoda se samou dychtivostí trochu naklonil dopředu.

„Je tady,“ vypravil ze sebe Lunetta. Plameny svíček se lehce zachvěly. Pak silněji.

„Dokážete mi ji vrátit? Nejen duchem, ale i tělem?“

„Něco... mi říká,“ zarazil ho gestem modrooký.

„Ona s vámi rozmlouvá!“

„Mluvím s vaší mrtvou paní právě tak, jako jsem před letyhovořil se svou.“

„Proč... proč ji neslyším také?“ zeptal se vévoda a sám mělpocit, že ta otázka zní hloupě a naivně.

„Nevím... provedl jsem takovouto seanci jen jednou, před lety.

Tehdy jsem byl v hrobce sám a nebyl jsem rozhodně úspěšný na

první pokus. Trvalo mi dlouho, než jsem cokoli začal slyšet,utratil jsem téměř všechny rodinné peníze za služby mudrců, kacířů

išarlatánů, odvážil jsem se všeho. Tenkrát kvůli sobě. Nyní kvůli

vám, protože máte stejný žal.“ Lunetta měl oči široce otevřené

a zároveň zapadlé ve stínu.

„Co říká?“ zamumlal vévoda slabě.

„Že máte rozlít olej po zemi a zažehnout ho. A že ji poznáte po barvě.“

„Co to znamená?“

„Nemám tušení. Ale asi bychom to měli udělat.“

Württemberk přikývl. Rozlil zásobu oleje určeného do lampy a zapálil ho.

Oba muži se naklonili blíž, nakolik se jen odvážili. Obezřetně natahovali ruce před sebe, aby měli představu, nakolik silný je žár.

Náhle se plameny prudce zbarvily do podivné bledé zelené.

27

Zelený drak, karmínový lev


Württemberk instinktivně ucukl a divoce se rozhlížel všudekolem oslněnýma očima.

Lunetta nenápadně schoval zbytek tibetského tinkalu, který předtím vhodil do ohně. Příměs, kterou získal i s instrukcemi od Sendivoje, svůj účel splnila více než dobře. Na všech portrétech, jež rytíř na Starém zámku viděl, byla paní Uršula zobrazena v ze - lených šatech.

„Je to ona, je to opravdu ona!“ Vévoda na chvíli složil hlavu do dlaní.

Polák si v duchu oddechl, že Württemberk navzdory svéposedlosti ví o alchymii jen velmi velmi málo. Na druhou stranu ani on sám by bez Sendivoje nevěděl o mnoho víc.

Všiml si, že vévodova dychtivost náhle opadla. Ustoupilaněčemu jinému. Provinilosti? Ale proč? Protože ruší manželčin klid?

„To, co mi sděluje, mě znepokojuje,“ řekl proto nahlas.„Zvažuji, jestli jsme skutečně zavolali správnou duši.“

„O čem mluví?“

„O... zklamání...“

Württemberk se okamžitě stáhl do sebe:

„Nemyslel jsem to tak... Nikdy přece netrpěla nedostatkem. Nechoval jsem se k ní nijak špatně.“

„Obávám se, že ji ranilo něco jiného.“ Lunetta horečněpřemýšlel.

„Vždycky pro mě byla ona ta nejdůležitější!“

„Možná bychom toho měli nechat,“ navrhl Polák s výrazem plným obav a pochybností.

„Ne! Mluvte!“

„A odpustíte mi, když budu tlumočit, můj pane?“

„Všechno odpuštěno!“

„Neměla příliš pocit, že je pro vás ta nejdůležitější. Chtěla se těšit z vaší přízně. Ale... smrt si ji vzala , než...“

„Pořád jsem si myslel, že je dost času! Že se k ní přece vždycky vracím! Že s žádnou jinou než s ní nebudu trávit stáří!“ mumlal

28

Lucie Lukačovičová


vévoda napůl nesrozumitelně. „Ty všechny ostatní byly jenpomíjivá zábava! Nemyslel jsem si... nechtěl jsem ji ranit...“

Lunetta ztratil rovnováhu, jako by ho neznámá síla uhodila do

hrudi. Svíčka nad hrobem podivně zaprskala a vyšlehla. Rytíř

upadl a snažil se popadnout dech.

A nevdechnout přitom prach a smítka, která hodil nadvoskovici.

„Řekla mi, že tohle všechno vám může prominout.“ Sklopil

pohled. „Ale pokud se pokusíte ji navrátit, tak vám to nepromine.

Řekla, že pokud se znovu oženíte, tak vám promine. Ale pokud

se k nové ženě budete chovat stejně špatně jako kní, tak vám to

nepromine.“

„Kde je?! Kde?! Chci ji vidět!“ dal se vévoda do křiku, ale znělo to bezmocně.

„Odchází...“ zašeptal Polák ochraptěle a unaveně.

Vévoda strnule zíral do plamene svíčky a celý se třásl.

Lunetta si vybavil Starý zámek a předchozí rozmluvu seSendivojem. S mužem, kterému měl umožnit dorazit do Prahy za jakoukoli cenu. Takové dostal příkazy a mínil je splnit. Vzpomněl si na to pohoršení a nepochopení v Michaelově tváři, na jehopřidušená slova:

„Máte v úmyslu hrát na vévodovu slabost a jitřit jeho utrpení!“

„Ano. Ovšemže. Nebo dáte přednost tomu skončit v jehomučírně?“

„Uvěří vůbec Württemberk takovému divadlu?“

„Uvěří, pane Sendivoji, uvěří. Protože zoufale uvěřit chce.“

Lucjan Walery Ostoja, řečený Lunetta, se přivřenýma očima díval na to, co právě způsobil.

„Uršulo! Uršulo!“ vykřikl vévoda. Pak se zhroutil na podlahu hrobky a dal se do pláče.

*

Michael Sendivoj hnal koně, jak nejrychleji se odvážil. Skláněl

29

Zelený drak, karmínový lev


se před šlehajícími větvemi, aby ho nesrazily ze sedla, tváří setéměř dotýkal koňské hřívy.

Okolní les se měnil v míhající se šmouhy.

Tohle bude několikadenní štvanice, táhlo mu hlavou. Taknesmím dovolit, aby pro mě neslavně skončila už teď! Pokud sedostanu dost daleko, vévoda to s trochou štěstí vzdá. Ostenpochybnosti. Vzdá to vůbec někdy? Opravdu? Jak velká je jehoposedlost?

Mezi světlými skvrnami stromů a oblohy mu před očima znovu vyvstala Setonova mrtvá tvář. Sendivojovi se stáhl hrudníkstrachem. Byla by to ironie, krutá ironie, kdyby měl sám zemřít na mučidlech kvůli znalosti, kterou neměl - stejně jako Alexandr.

Zpomalil. Po pronásledovatelích zatím nebylo ani stopy, alePolák nepochyboval, že vévoda zWürttemberku pošle svoje lidi všemi směry, aby mu domnělý adept vysoké alchymie neproklouzl.

Lesní ticho a zvolna se snášející soumrak proťal křik sojky.

*

„Sendivoj utekl! Je to vaše vina!“ Vévoda se vydržel ovládat právě tak dlouho, než se svým hostem osaměl na Starém zámku. Všechno služebnictvo poslal pryč - včetně lokajů, kteří čekali za dveřmi, což nevěstilo nic dobrého.

„O tom nic nevím,“ odtušil Lunetta chladně. „Měl snad nějaký důvod, proč by ujel bez rozloučení? Ano, je to nezdvořilé. Ani nenechal zprávu. Ale... proč ten hněv?“

„Mohl... mohl mi Uršulu vrátit!“

„To byste od něj doopravdy chtěl?“ Lunetta tušil, že vévodu vyvedla z míry skutečnost, že teď už nemá na vybranou, jestli klid své mrtvé manželky poruší - víc než už se stalo - nebozachová. Württemberk byl zvyklý, že okolní svět je vždypřipravený vyhovět jeho přáním.

„Nechám vás popravit za čarodějnictví!“ zasyčel na Poláka.

„To zajisté na svém panství můžete,“ odpověděl modrooký

30

Lucie Lukačovičová


a lehce se uklonil. „Ale budete pak jako starozákonní Saul,obviňující vědmu z Endoru, jejíž pomoc sám vyhledal.“

Vévoda se náhle vrhl na rytíře a chytil jej oběma rukama za krk.

„Je to všechno vaše vina!“ zachrčel.

Lunetta sebou nejdřív trhl, jak se reflexivně pokoušelzareagovat, ale paže mu vzápětí klesly podél těla. Krátce se mu zatmělo

před očima, když mu vévoda stiskl hrdlo, a pak zase povolil, v ja -

kémsi záchvatu neurčité vražedné zuřivosti.

Hostitel znovu začal rytíře rdousit. Znovu přestal. Jako by chtěl něco zabít, něco zničit, na něčem si vylít bezmocný vztek.Modrooký byl jediný v dosahu a poskytoval alespoň nepatrnou záminku. Záminku odporující zdravému rozumu, ale přestávalo být jisté, jestli ji vévoda ve svém duševním stavu vlastně doopravdy potřebuje.

Když se Lunettovi vrátil zrak, místnost jako by mu plavala před očima. Upíral pohled na portrét ženy v zelených šatech, kterývisel za vévodovými zády. Na chvíli měl pocit, že je to úplně jiný obraz. Jiná, důvěrně známá tvář. Obraz, na který bez ustání prší aproudy vody smývají barvu. Obrysy se rozplývají. V pozadívyvstává jakýsi vzdálený břeh. Uschlý strom s deseti černýmijablky. Žena se usmívá. V náručí možná drží dítě, ale už nebyl schopen to rozeznat přesně.

Prudce srazil vévodovy ruce, takovou silou, až Württemberk vykřikl. Napůl bolestí, napůl překvapením. Ustoupil od svého hosta, jako by si až teď uvědomil, co se chystal udělat.

Lunetta se rozkašlal a lapal po dechu. Přinutil se narovnat a znovu pohlédnout na obraz. Věděl, že je to jen Uršulin portrét. Že tam není nic jiného. Že neviděl žádné zjevení, jen ho šálila vlastní mysl, zjitřená blízkostí možného konce. Ano, mohl by chtít zemřít - ale neexistovala pro něj žádná útěšná naděje, že se pak setká s těmi, kdo ho ve smrti předešli. Nečekalo ho nic než hlína a červi. Nemínil jim vyjít vstříc.

„A vražda by vás k vaší paní přiblížila jak přesně?“ zeptal se, stále ještě trochu sípavě.

Vévoda klesl do křesla a složil obličej do dlaní.

31

Zelený drak, karmínový lev


Lunetta si beze spěchu sedl naproti němu, aby nad ním nestál a nedával tak najevo svou převahu. Převahu někoho, kdo sedokázal smířit se ztrátou, kterou nic nemohlo nahradit.

„Sotva by si přála, abyste se kvůli ní zničil,“ podotkl modrooký tiše. Když záchvat zoufalství a hněvu opadl, i vévodovi bylo jasné, že mrtvolu polského rytíře ve svém domě by těžko vysvětloval.

„Ona ví, že přece nejste vrah. Ona na vás bude čekat. Řekla, že vám nemá nic za zlé. Že máte žít.“ Lunettův hlas se ještě trochu ztišil. „Teď to víte, teď máte jistotu. A oničem z toho, co se stalo, už nebudeme mluvit.“

Vévoda pomalu zvedl hlavu a přikývl:

„O ničem z toho, co se stalo, nebudeme mluvit.“

Tehdy si Lunetta myslel, že vévoda se vzdá možnostipronásledování. Že v tuto chvíli odvrátil od alchymisty veškerénebezečí. Netušil, nakolik se mýlí.

*

Sendivoj zpomalil ještě víc, teď už jel krokem. Nečekaně se před ním otevřela mýtina. A na ní stála skupina cizích lidí.

Pestré vesty, čapky a šátky mužů, mnohabarevné sukně žen. Snědé obličeje, černé vlasy, temné oči. Sekery na dosah, nože za pasem. Cikáni. Sendivoj jich napočítal zhruba dvacet. Mezi nimi vynikala vysoká mladá žena s divokým, pronikavým pohledem a hrdým držením těla.

Polák zaváhal. Troufnou si na mě? Troufnou si měpřepadnout? Stálo by jim to za to?

Než ale stihl otočit koně a ujet, cikánka s uhrančivýma očima dala gestem znamení a muži alchymistu obstoupili.

„Ty sesedni,“ vyzvala ho lámanou němčinou.

Neměl pocit, že by si příliš mohl vybírat, když viděl sveřepé obličeje kolem. Seskočil na zem a lehce se jí uklonil. Ostatně všichni přítomní ji zjevně měli v nemalé úctě.

„Já Fiammetta. Já jiskra. Já plamen,“ představila se.

32

Lucie Lukačovičová


„Já...“ začal opatrně, protože si nebyl jistý, jestli jí chce říct své

skutečné jméno.

„Ty neříkej, já vím. Já ochráním tebe.“

Překvapeně na ni pohlédl. Už chtěl říct, že nepotřebuje pomoc,

ale v poslední chvíli si uvědomil, že nějakou potřebovat tak či

onak bude - před jejími soukmenovci.

„Ty musíš jít se mnou,“ vysvětlovala. „Dál. Les hluboký. Tam bezpečí.“

„Proč by ses mě měla zastávat?“ namítl opatrně. „Vždyť mě ani neznáš.“

„Protože chci,“ řekla prostě. „Protože já znám tebe. Já tebeviděla ve vodě, v mracích a ve spánku.“

„Ty jsi věděla, že přijdu?“ zajímal se nedůvěřivě.

„Rozmlouvám s duchy a oni se mnou. Rovný s rovným,“vysvětlila vážně.

„Oni...“ naznačil kývnutí směrem k cikánům, u nichž si nebyl jistý, nakolik rozhovoru rozumějí, „naslouchají tvým radám?“

„Já řeknu, oni poslechnou,“ ujistila ho. „Já ze staré krve. Já královna.“

Prohlédla si ho od hlavy až k patě, pak dodala:

„Ty nemůžeš zůstat. Necháš nám koně a postroj, my zavedeme tvé nepřátele na špatnou stopu.“

„Nemůžu vám jen tak nechat koně,“ bránil se. „Potřebujucestovat...“

„Ty musíš! Jinak černé hroty jeleních parohů nad tebou rudé krůpějemi tvé krve!“ vyhrkla varovně.

Sendivoj strnul. Černé hroty jeleních parohů. Württemberkové mají ve znaku troje černé jelení paroží ve zlatém poli. Jak by mohla vědět, že mě vévoda pronásleduje? Možná mě tady jeho muži už hledali. Nabídli za mě cikánům odměnu? Nebo jimpohrozili? Nebo je to jen náhodné blábolení cikánské vědmy?

„Ty neměj strach,“ řekla Fiammetta jemně a vzala ho za ruku tak bezprostředně, že se ani nepokusil odtáhnout.

„Já nezradím tebe,“ usmála se. „Já jiskra. Já plamen. Já přítel.

33

Zelený drak, karmínový lev


Ty unikneš. Karmínový lev unikne před Černým jelenem.“

Michael se musel ještě jednou pro jistotu podívat na její ruku, jestli nezahlédne prsten ve tvaru růže, který příslušel výšepostaveným členům Bratrstva. Jak ví o Karmínovém lvu? O tom nic netuší ani vévodovi nohsledi. A i kdyby tušili, určitě by tonevykládali otrhané cikánce.

Když zvedl oči, setkal se s jejím pohledem, ve kterém bylo cosi temného, vášnivého a planoucího, co muselo znepokojovat všechny počestné bohabojné muže. Jakýsi podivný důkazloajality, jejíž důvod Sendivoj nechápal.

*

Vesničané si nemohli pomoci, aby se neušklíbali. Skrček, který sebevědomě vylezl v hostinci na lavici, působil nepatřičně asměšně zároveň. Ne, že by byl zdeformovaný, proporce těla měl pěkné. Jen zkrátka příliš nevyrostl. Podle strniště vousů i stavby svalů to byl dospělý člověk, výškou ale spíš chlapec. Někdotakový si o označení „skrček“ vcelku koledoval.

Nejbizarněji vypadaly jeho štíhlé prsty, které by slušely dívce. A někomu, kdo se nemusel živit manuální prací. I když... možná byly trochu příliš hubené a trochu příliš dlouhé. S takovýmarukama nepůsobil právě mužně. Zato náležitě zákeřně.

Když se ale za jeho zády vynořil mohutný zarostlý chlap seširokými rameny, všechny smích rázem přešel. Druhý příchozívýrazně převyšoval kohokoli z místních a u pasu měl meč. U dveří zůstalo postávat několik dalších nepříliš důvěryhodně vypadajících pobudů. Zvenčí bylo slyšet, jak podupávají a frkají jejich koně.

„Dáte si pivo?“ zabručel obtloustlý hostinský.

Skrček zamyšleně vytáhl od pasu nůž. Pak ho prudkýmšvihnutím zabodl do stolu.

„Nepřišli jsme na pivo,“ konstatoval tiše. Přesto mu bylozřetelně rozumět, protože v nastalém tichu by bylo slyšet spadnout špendlík.

34

Lucie Lukačovičová


„Tak co tady chcete?“ zeptal se hostinský vcelku klidně anevzrušeně. Byl zvyklý, že mu sem občas zavítala podezřeláklientela. Tihle se vlastně nijak zvlášť nelišili. Ano, jeden bylnadobyčej vysoký. Druhý nadobyčej malý. Takže když se to sečetlo, dali

dohromady dva průměrné bandity.

„Najmout někoho na práci. Dobře placenou. Potřebujemeněkoho, kdo se dobře vyzná v okolních lesích,“ řekl skrček.

Na tvářích okolosedících se objevil mírný zájem. Vesnice byla nevelká, značnou část obyvatel tvořili dřevorubci a pytláci.Občasný přivýdělek se hodil. Jakýkoli zástupce vrchnosti semnezavítal nijak často.

A když, tak si zase místní nechali pokud možno zaplatit za to, že pomohli nějaké psance nebo zbojníky dostat na šibenici. Na to, aby si mohli dovolit nějakou pořádnou morálku, byli příliš chudí.

„Jen jestli to není něco nezákonnýho,“ podotkl kdosi ironicky.

Malý mužík se rozhodl ironii ignorovat. Vytáhl nůž ze stolu ahrál si s ním. Jeho dlouhé hubené prsty jako by tančily. Tenpohyb měl v sobě něco hypnotického.

„Jsme ve službách biskupa Malaspiny ze San Severo apronásledujeme uprchlého zločince a zloděje,“ řekl věcně.

Hromotluk za jeho zády vyt



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist